salla simukková

Transkript

1 salla simukková bílá jako sníh

2 Na tento překlad poskytla grant Copyright Salla Simukka, 2013 Original edition published by Tammi Publishers Czech edition published by agreement with Tammi Publishers and Elina Ahlback Literary Agency, Helsinki, Finland Bylo nebylo, jednou uprostřed zimy se z mraků snášely sněhové vločky měkké jako peříčka. V hradním okně, jehož rámy byly z černého ebenového dřeva, seděla královna a vyšívala. Zatímco tak vyšívala a vyhlížela z okna, stalo se, že se jehlou píchla do prstu a na sníh skanuly tři kapky krve. Červené kapky vypadaly na bílé sněhové pokrývce tak hezky, že si královna pomyslela: Ach, kdybych tak měla děťátko, bílé jako sníh, rudé jako krev a černé jako ebenové dřevo! Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., v Praze roku MMXIV jako svou publikaci Z finského originálu Valkea kuin lumi přeložila Johana Sandqvist Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec Technická redaktorka Alena Mrázová Sazba Martin Mráz Tisk Finidr s.r.o. První vydání ISBN

3 16. ČERVNA 1 I m only happy when it rains. Hlas Shirley Mansonové se linul do Lumikkiných uší a ujišťoval ji o tom, že Shirley poslouchá jen smutné písně, hledá útěchu v černé noci a miluje špatné zprávy. Slunce svítilo z oblohy bez jediného mráčku. V osmadvacetistupňovém vedru se Lumikki řinul po zádech pot. Ruce a nohy se jí lepily. Kdyby si olízla hřbet ruky, ucítila by na jazyku slanou chuť. Řemínky u sandálů ji škrtily. Nohy chtěly volnost. Lumikki si sedla na kamennou zídku a sandály si zula. Zvedla nohy nahoru a hýbala prsty. Skupinka japonských turistů se na ni dlouho dívala. Několik mladých žen se chichotalo. Copak nikdy neviděly odhalené prsty u nohou? Dobrý den, jsem ze země muminků. I muminci chodí bosi. Nepršelo. Nepršelo už pět dní. Jsem šťastná, jen když prší. Lumikki by nemohla zpívat spolu se Shirley, protože to by potom lhala. Slunce 5

4 svítilo a ona šťastná byla. Nijak jí nevadilo, že věci nejsou složité. Nepotřebovala ke štěstí, aby se věci kazily. Ať si Shirley nechá svoje skličující pocity. Lumikki přestala vnímat hudbu a zaposlouchala se do turistického ruchu. Italština, španělština, angličtina s americkou výslovností, němčina, francouzština, japonština, ruština Ve změti jazyků bylo těžké rozlišit jednotlivá slova, natož věty. Bylo to zároveň i úlevné, člověk se nemusel soustředit na zbytečné, samozřejmosti opakující rozhovory. Lumikki bylo i teď úplně jasné, co většina lidí právě na tomto místě pronášela. To je ale výhled! A byl. O to se dalo těžko přít. Úžasný pohled na Prahu. Střechy z červených tašek, zeleň, věže kostelů, mosty, ve slunci se třpytící Vltava. Pohled na město vyrazil Lumikki dech. Ta podívaná jí nezevšedněla ani za pět dní. Každý den se vydávala na nějaké vysoko položené místo, jen aby se mohla kochat pohledem na město a cítit se nevysvětlitelně šťastná. Možná to byl pocit štěstí z jakési svobody, vydělenosti a osamocení. Mohla si dělat, co chtěla. Nebyla nikomu ničím povinna. Nikdo ji nenaháněl po telefonu, nikdo nezjišťoval, jaký má program. Neměla žádné povinnosti. Maturitní předměty a možnost brigády na konci léta si promyslí, až se vrátí do Finska. Teď tu byla jen ona, úmorné vedro a město dýchající historií. Bylo 16. června. Lumikki měla před sebou ještě týden pobytu v Praze. Pak se musela vrátit do Finska, aby oslavila svátek letního slunovratu s rodinou z otcovy strany, tentokrát na turkuském souostroví. Nedokázala odporovat, když otec tak samozřejmě předpokládal, že i Lumikki se zúčastní. Nemá přeci nic jiného? Pronajatou chatu s kamarády? Zvláštní plány s někým speciálním? Ne, nic takového. Lumikki by nejradši byla jen doma a sama v bytě poslouchala ticho. Nijak jí nechyběly veselé pijácké písně finských Švédů, jejich rané brambory ani sledi. Nechtělo se jí brát na sebe roli dcery pečlivé studentky, usmívat se a zdvořile konverzovat, podávat nic neříkající odpovědi na otázky týkající se budoucnosti nebo přítele a odstrkovat strýce, kteří s ní nebyli v žádném pokrevním vztahu, a přesto toužili po těsném objetí. Chápala ale, že si otec přál, aby se k nim přidala. I matka. Nebylo tomu víc než tři a půl měsíce, co Lumikki ležela v nemocnici. Střelili ji do stehna, ale kulka ji naštěstí jen škrábla. Horší byly omrzliny vzniklé tím, že Lumikki zůstala dlouho ležet v závěji. Zapletla se totiž s pašeráky drog, když pomáhala kamarádce z gymnázia Elise zjistit podrobnosti ohledně podnikání jejího otce a vysvětlit původ igelitky plné krvavých bankovek, kterou někdo hodil na jejich dvorek. Případ zkorumpovaného policisty z drogového oddělení nakonec dovedl Lumikki až na luxusní večírek Ledního Medvěda. Tam se dozvěděla, že Lední Medvěd byly ve skutečnosti dvě ženy, identická dvojčata. Lumikki musela z večírku utéct, když ji přisluhovač Ledního Medvěda Boris Sokolov poznal a začal ji pronásledovat. Díky Lumikkině svědectví jak Sokolov, tak Elisin otec skončili za mřížemi, na Ledního Medvěda ale nikdo ne 6 7

5 dosáhl. Lumikki se přesto rozhodla, že po událostech ze začátku března se od teď už rozhodně přestane míchat do záležitostí druhých. Pronásledovali ji, chtěli ji nechat zmrznout a postřelili ji. Díky, stačilo. Už žádnou krev. Žádné vzrušení a útěky v kanadách podkluzujících na namrzlém sněhu. Máma s tátou chtěli mít Lumikki na nějaký čas doma v Riihimäki. Dokonce chtěli vypovědět nájem Lumikkiny garsonky, to ale odmítla. Roznášela na jaře poštu, aby za peníze z brigády mohla platit část nájmu a přesvědčit tak rodiče, že garsonku mělo smysl dál pronajímat pro všechny případy. V průběhu prvních týdnů se přesto mohla v bytě zastavit maximálně na otočku. Spokojila se s tím a jezdila do školy v Tampere vlakem. Postupně však začala v bytě v městské části Tammela znovu přespávat, pomalu si tam zpátky přestěhovala své věci a nakonec v květnu oznámila, že od teď bude do Riihimäki jezdit opět jen na návštěvu. Tečka. Rodiče na to neměli co říct. Jak by jí mohli bránit, dospělé dceři? Lumikki zvládala platit nájem z naspořených peněz a z příspěvku na studium, který dostávala od státu. Když jí na jaře skončila škola, chtěla Lumikki na chvíli pryč. Koupila si letenku do Prahy, našla si přes internet vhodný hostelový pokoj za levnou cenu, zabalila do batohu jen to nejnutnější a jela. Už když letadlo vzlétalo, cítila uvolnění. Na chvíli pryč z Finska. Pryč od svazující starostlivosti rodičů. Pryč z ulic, kde se stále ještě občas lekala, když potkala muže v tmavém. Lumikki bojovala celý život se strachem. Nenáviděla strach. Když na pražském letišti vystoupila z letadla, cítila, jak těžká pouta uvolnila své sevření. Jako by se hned napřímila a její kroky se staly jistějšími. Proto byla Lumikki šťastná. Proto nastavila tváře slunci, zavřela oči a usmívala se pro sebe. Vdechla vůni středoevropského města. Vytáhla z batohu pohlednici, na které byl Karlův most v nočním osvětlení. Rozhodla se napsat několik řádků Elise, která vlastně dnes používala jméno Jenna, protože po zimních událostech si Elisa a její matka změnily jména. Drogový byznys byl tak tvrdý a riziko tak velké, že to bylo nejbezpečnější. Pro Lumikki však Elisa byla stále Elisou. Elisa a její matka teď bydlely v Oulu, kde se Elisa učila na kadeřnici. Občas Lumikki dávala vědět, co je nového. Psala, že byla konečně navštívit otce ve vězení. Prý to nebylo nakonec tak hrozné, jak si původně představovala. Bylo pro ni důležité otce vidět a promluvit si s ním. Podle zpráv zněla Elisa překvapivě vyrovnaně a trochu dospěleji než dřív. Události ze zimy ji donutily k větší zodpovědnosti. Už nemohla být dál královnou večírků a zároveň tatínkovou holčičkou. Překvapivě se to k ní hodilo mnohem víc než její původní role. Lumikki byla ráda, že vzhledem k okolnostem se Elise dařilo dobře. To Elisa vlastně umožnila Lumikki tuhle cestu. Poslala jí tisícovku z těch třiceti tisíc eur nalezených v igelitce na dvorku. Doma Lumikki řekla, že si peníze na cestu sama naspořila. Byla pravda, že měla i našetřeno, ale díky penězům od Elisy na úspory nemusela sáhnout. 8 9

6 Bylo fajn zbavit se krvavých peněz. Vědomí, že je má schované v šuplíku, ji znervózňovalo. Najednou ucítila na obličeji stín. S vůní města se smísila zvláštní vůně kadidla a trochy konopného mýdla. Lumikki otevřela oči. Vedle ní stála asi dvacetiletá dívka, která měla na sobě bílé lněné kalhoty a volnou košili s dlouhými rukávy ze stejné látky. Hnědé vlasy měla spletené ve dva copy obtočené kolem hlavy jako koruna. V jejích šedých očích se zračila nejistota. Dívka žmoulala ošuntělý řemínek kožené kabelky koňakové barvy. Lumikki pocítila mírné podráždění. Vídala pravda dívku už po několik předchozích dní. Dívka ji sledovala a zřejmě si myslela, že si toho Lumikki nevšimla. Byly jakoby náhodou ve stejné době na stejných turistických místech. Mohla být odhadem o něco starší než Lumikki a zřejmě se po městě pohybovala také sama. Pravděpodobně šlo o nějakou hipísačku, která sháněla společnost na posezení v parku, pití zteplalého levného červeného vína a klábosení o hluboké jednotě vesmíru. Co na tom, jenže Lumikki přijela do Prahy právě proto, aby mohla být sama. Nehledala nové známé. Když dívka otevřela ústa, Lumikki už přemýšlela, jak ji krátce, zdvořile a přiměřeně chladně odmítne. Odměřenost zabírala vždycky. Jakmile však dívka větu dokončila, bez ohledu na vedro přeběhl Lumikki po zádech mráz a naskočila jí husí kůže. Jag tror att jag är din syster.* Jsem tvoje krev. Jsem tvoje tělo. Jsi moje krev. Jsi moje tělo. Jsme stejná rodina. Jsme matky a otcové, rodiče a děti, bratři a sestry, strýcové a tety, bratranci a sestřenice. Proudí v nás stejná krev a stejná víra, která je pevnější než skála a hlubší než řeka. Bůh nás stvořil jako členy jedné rodiny, členy jedné církve. Vezměme se za ruce. Bratři a sestry, náš čas brzy přijde. Ježíš nás volá a my neváháme jeho pozvání přijmout. Nebojíme se. Pevně věříme. Naše víra je bílá jako sníh. Je čistá a zářivá. Není v ní místo pro pochyby. Naše víra je jako světlo, které svou září oslepí hříšníky. Naše víra je svou silou spálí. Jsme rodina, která drží vždycky pospolu. Jsme Svatá Bílá Rodina a naše očekávání budou brzy naplněna. * Myslím, že jsem tvoje sestra. 10