č íslo 2 roč ník 2 bř ezen 2004

Transkript

1 č íslo 2 roč ník 2 bř ezen 2004 h l a v n í t é m a : E V R O P S K Á U N I E Příběhy o předběžné opatrnosti Bedřich Moldan, Jakub Patočka a další o EU Napětí mezi českým desetníkem a eurocentem je půl voltu Máme, co objevuje Západ Co se skrývá ve vojenském prostoru Ralsko? I walk do školy po svých Co prozradila krev komisařky Wallströmové Environmentálně hezky česky: well-being, stakeholder, governance CPIE je francouzská síť Školní zahrady: chov včel, ba i bource morušového Dovolené zakázané ovoce

2 V dnešní době není vždy samozřejmé a bezpečné, aby děti do školy chodily pěšky, případně jezdily na kole, na kolečkových bruslích nebo na skateboardu. Proto ve Velké Británii vznikla aktivita Do školy po svých, která se během posledních tří let rozšířila již do více než 30 zemí světa. V České republice do školy zatím asi většina dětí chodí pěšky. Ale tam, kde docházka do školy není zcela bezpečná a kde vyžaduje pomoc dospělých, zatím málokde rodiče ve spolupráci se školou organizují společné cesty dětí do školy (pěšky či na kole). Raději své děti do školy zavezou autem. Neuvědomují si, jaké výhody tak samozřejmá věc, jako je chození dětí pěšky do školy a zpět, má. Taková procházka do školy totiž rozvíjí v dětech samostatnost, učí je komunikovat s vrstevníky i mimo školní lavice, nabízí jim možnost sledovat změny ročních dob a na venkově i krásu okolní přírody. V Evropě se vědomě opět začíná pěšky chodit do školy např. v Belgii, Chorvatsku, na Kypru, v Dánsku, Francii, Německu, Řecku, Irsku, Itálii, Lichtenštejnsku, ve Španělsku, Švýcarsku a Velké Británii a nedávno do tohoto seznamu přiřadila jedna základní škola z Ostravy už i Českou republiku. I WALK Do školy po svých Do aktivity IWALK se zapojují školy i rodiče jako dobrovolníci. Vzniká mnoho zajímavých nápadů jak přimět děti k pravidelnému pohybu, a ovlivnit tak jejich zdravý vývoj. V řeckém Kilkisu například 2. října 2002 zorganizovali úspěšnou akci k Mezinárodnímu dni pěší chůze do školy. Účast dětí překonala všechna očekávání. Při té příležitosti se shromáždilo přes dotazníků, s jejichž pomocí se hodnotily možnosti a bezpečnost cesty do školy. Organizátoři dotazníky předali místní správě s nadějí, že to zlepší možnosti pěší docházky do školy. Začátkem ledna 2004 vyhlásila iniciativa IWALK soutěž o cenu za nejlepší program Do školy po svých. Program musí být takový, aby zaujal děti, což by mělo být patrné i z počtu zapojených dětí a rodičů. Mělo by také být zřejmé, jak program funguje v rámci regionu či města a jak přispívá k ochraně životního prostředí. Vítězové letošní soutěže budou vyhlášeni 7. dubna při příležitosti Světového dne zdraví. Vítězný program bude představen na konferenci WALK 21 v Dánsku ve dnech června Ty české školy, které se do iniciativy IWALK zapojí letos, mohou se svým programem uspět třeba již v lednu 2005, protože cena bude vyhlašována každoročně. Zájemci se mohou zapsat na webové stránce Pokud trochu zasurfujete po odkazech na této stránce, narazíte také na a kde jsou konkrétní návody na školní aktivity (v angličtině). Více informací českým občanům přinese rovněž publikace Děti na cestách. Bezpečně po městě, kterou v únoru 2004 vydává Ministerstvo životního prostředí ČR a která bude bezplatně k dispozici zástupcům měst a občanských iniciativ. Objednat si ji mohou (max. 5 výtisků) na adrese: Distribuční středisko MZV, Poděbradská 39, Praha 9. Též si ji mohou osobně vyzvednout na adrese: ICEU, Rytířská 31, Praha 1. Eva Veverková tiskové oddělení MŽP ČR Upraveno a doplněno red

3 e d i t o r i a l V ážení čtenáři, tentokrát bych vás ráda pozvala na cestu do západní Evropy. Rozumíš, co je tu napsáno? Zeptal se René Auclair. Entrée interdite, četla jsem. Tak jdeme, otevřel René zapovězené dveře a vstoupili jsme do jeho kanceláře. René Auclair je přirozený pedagogický talent, podobné vtípky na uvolnění atmosféry má pořád v zásobě. Ještě lepší ale je, když objeví v lese hovnivála a vysvětluje, jak je na světě důležitý a užitečný, protože žere mršiny Pro děti, které do středofrancouzského střediska ekologické výchovy Tronçais přijíždějí na týdenní pobyt, to musí být nezapomenutelné zážitky. Vesnička, kde stojí pár budov střediska, je obklopena hektary téměř čisté doubravy, jen sem tam habr, buk, bříza, v podrostu cesmína, vřes, vřesovec a všude zlaté kapradí podezřeň královská, l osmonde royal mu říkají Francouzi. Zlatá je proto, že právě začíná měsíc září. Všechny zdejší duby se přirozeně vysemeňují, nikdo je nevysazuje. Lesy jsou státní a hospodaří se v nich pro zisk. Jsou tu taky tři hektary chráněného Colbertova lesa, kde se nekácí. Hospodářský les se před mýcením prosvětlí, následující rok hodně plodí, semenáče jsou pak zhruba stejnověké. Kácí se asi o tři roky později. Mladé duby se pak nechají růst hustě, táhnou se za světlem, jsou rovné, nemají nízko větve a dřevo je bez suků. Stromy tlusté jako noha jsou staré asi 90 let. Zhruba ve 100 letech přestanou růst do výšky a začnou sílit. Jeden 300 až 500 let starý dub prodaný nastojato syrskému šejkovi má cenu mercedesu. Renému se to prodávání očividně nelíbí, ale zároveň je na starý francouzský dubový les, v jehož prostředí se rozhodl žít, hrdý. Dřív René pracoval v továrně. Nechal toho a se svou ženou Simone se rozhodli založit tady v Tronçais středisko ekologické výchovy francouzsky Le Centre Permanent d Initiation à l Environnement du Pays de Tronçais. Simone tu dělá ředitelku a všechno ostatní, René všechno ostatní. Renému nevadí, že tu šéfuje jeho žena. Každý z nich má plat 6 000, to není moc, když se vezme v úvahu, že jeho strýc má důchod Ale tahle práce se mu líbí. Říká: Jsem líp motivovaný. Na pobyt školních tříd z místního departementu, které sem přijedou vždy na týden, přispívá francouzský stát, školy z jiných departementů to mají o polovinu dražší. Podobných středisek je ve Francii celkem 45. Některá fungují dobře, některá ne, soudí René. Nás je tu teď devět a nejsme děti, jsme dobrovolníci ze šesti různých zemí. Pomáháme Renému a Simone upravovat starý rybník, kde mají v plánu vybudovat naučnou stezku. Brodíme se v bahně, vysekáváme křoví, přehrazujeme potok jílovou hrázkou. Je to těžká práce a univerzálním německo- -anglicko-americko-španělsko- -slovensko-českým mezinárodním výrazem se při ní stává s potěšením pronášené merde. Na vyvážení nesnází potkáváme stopy šedé volavky a necháme se unášet ošklivým křikem elegantního ptáka. Je cítit máta, poletují červené a modré vážky a plno vos. Je tu klid a čistý vzduch, západní vítr nemá odkud vzít emise. Nedaleko mají Auclairovi další svůj trumf. Bývalá manufaktura, kde se pomocí dřevěného uhlí ze zdejších lesů a později z kamenného uhlí vyrábělo železo mimo jiné i pro lana Eiffelovky, skýtá ohromnou pedagogickou příležitost k výkladu o energii vody, dřeva, o tavení železné rudy a dopravě výrobků pomocí nedalekého, dnes převážně zdevastovaného, Canal de Berry. A když se večer setmí, můžeme se v sále střediska probírat knihami a časopisy o přírodě nebo si pustit video o jelením sexu. Zítra se rozloučím. Pokračuju na jih, v pouzdru na krku jízdenku na vlak z Paříže do Paříže kruhem přes celou Francii, na zádech spacák a všechno, co potřebuju a můžu unést. Za těch čtrnáct dní, co vždycky zalehnu někde v kempu a co mě čekají všehovšudy čtyři teplá jídla, uvidím prehistorické malby v jeskyních Lascaux, kam se kvůli neexistující veřejné dopravě musím půl dne dostávat pěšky, uvidím pyrenejský přírodní amfiteátr Gavarnie, observatoř Pic du Midi a spoustu další podívané, z níž trne v hrudi a tají se dech. Vykoupu se ve Středozemním moři u Montpelier, vstoupím jednou nohou do Itálie v průsmyku nadosah Mont Blanc. Tam si zapíšu do deníku: Vychutnávám si poslední večer absolutní svobody. Nikdo neví, kde právě jsem, co dělám. O všem, co udělám, si rozhoduju sama, ale i problémy musím vyřešit sama. Platím za svobodu nejistotou a únavou, hlad mi nevadí. Je to pěkné, zopakovala bych si to. Je 25. září Doma v Čechách zatím neexistuje žádné takové středisko ekologické výchovy, jako je Tronçais. Ještě nikdo netuší, že o patnáct let později jich u nás bude spousta. Budeme se chovat stejně jako tehdy francouzští ekologicky smýšlející občané a stejně jako se chovají lidé všude v Evropě a mnohde na světě. Bojují za to, aby dálnice pařížskou čtvrtí Chevilly vedla jinudy a byla obklopena ochrannými zelenými valy, zápolí s lovci, kteří střílejí ubývající švýcarské rysy na francouzském území, odmítají spalovny odpadu, litují, že přestal vycházet krásný časopis o divočině Terre Sauvage, protože nebyly peníze A taky budeme společně hledat na internetu. Středisko Tronçais i René Auclair tam jsou. Stačí pár kliknutí a můžem si napsat. Už nepotřebujeme komunistický devizový příslib, o němž mladší ani netuší, co to bylo, dokonce brzy už nebudeme potřebovat ani pas, abychom se mohli osobně potkat. Šťastnou cestu do Evropy nám všem přeje Hana Kolářová 3

4 o b s a h I WALK Do školy po svých 2 Inspirace Cesta školními zahradami 5 Na zahradě s přírodou bio & logicky 7 Zahrada, jak ji děti milují 10 Proměny Co je a kde se vzala Evropská politika životního prostředí 13 Názory Česko, Evropa a životní prostředí 21 Manifest životního prostředí 22 Energetická euroinspirace 24 Didaktika Environmentálně hezky česky 25 EAPEA 28 Kalendář 29 Nabídka 32 Zprávy 38 CPIE francozská síť středisek 39 4

5 I N S P I R A C E Cesta školními zahradami Pokoušíme se už několik let oživit zájem o školní zahrady. Při setkání v roce 2002 jsme zformulovali všechny problémy kolem školních zahrad a sepsali výzvu k jejich záchraně. Naše snahy představil článek v Bedrníku 3/2003 s názvem K dobré škole patří dobrá zahrada. Na podzim 2003 jsme začali s návštěvami konkrétních zahrad. Všichni jsme byli mile překvapeni počtem zájemců a účastníků i ze vzdálených míst. S další cestou po školních zahradách se počítá září tohoto roku. Máme, co objevuje Západ co teď objevuje západní svět jako něco nového a velmi potřebného, jsme vždy měli a vůbec nezáleží, jaký název školní zahrada má. Smutné je, že jsme v tom uspěchaném životě zapomněli, že právě školní zahrada je místem, kde je čas objevovat, vnímat, pozorovat, kde je prostor s dětmi si povídat. V době, kdy český kantor zakouší nelehké chvíle, bych nevěřila, že se najdou lidé, kteří budou mít chuť, sílu, a hlavně obrovský kus nadšení o školní zahrady bojovat. Toto hodnocení paní učitelky Bezouškové vyjadřuje přesně pocity učitelů, kteří s Toulavým autobusem navštívili postupně několik pěkných českých školních zahrad. Paní ředitelka Kordulová z Osvětiman říká, že jakmile je pěkně, všichni učitelé využívají školní zahradu jako učebnu. Nad lavicemi mají přístřešek z rákosí, které si sami žáci dovezli od blízkého rybníka a s panem školníkem upevnili. Tato moudrá paní ředitelka sama osobně bdí nad velkou a krásnou školní zahradou, která obklopuje celou budovu. Její zahrada je plná pracovních a výukových možností pro žáky. Jsou tu ptačí budky, včelí úl, skleníček, hromada kamení pro ještěrky, rozsáhlé komposty, geologická sbírka z okolí, ve štítu budovy je budka pro poštolky. Z půdy mohou děti pozorovat, co se v budce děje. V budově se všechno zelená a kvete. Vedle výuky paní ředitelka pozitivně hodnotí výchovné výsledky. Děti od první třídy sázejí, pečují o rostliny v budově i na zahradě. Nemáme žádné problémy s vandalstvím. Ve škole mají už desetiletí v otevřených 5

6 i n s p i r a c e du, že půjde i o ušlechtilou zábavu a trávení volného času dospělých i dětí a v neposlední řadě i o vítanou možnost výdělku. (Všechny tyto důvody platí i dnes!) Výnos školní rady hovořil i o významu této činnosti pro veřejnou správu a zdůrazňoval potřebnost vysazování stromů a keřů podél cest a silnic a na březích řek. Učitelé a děti se měli do této činnosti aktivně zapojovat. Zdůvodnění bylo vyjádřeno těmito slovy: aby se napravovaly poměry, jež stálým ztenčováním lesů se kazí, čímž patrně i hospodářství trpí. Zajímavá je zpráva, že první chlapecká škola na Žižkově si zřídila již v roce 1875 nejen botanickou zahradu s více než 200 druhy rostlin, ale i malou zoologickou zahradu, jež čítala 70 druhů zvířat. Důvodem nebylo jen poznávání zvířat, ale i snaha aby se děti staly zvířatům přáteli. O samotných učitelích se v minulém století soudilo a automaticky předpokládalo, že již z povolání mají být přáteli ptactva i stromoví. Pro učitele může být velkým překvapením, že nejde o problematiku ve školství výrazně novou a neznámou, ale že pro ekologii zcela charakteristické přístupy prosazovali již jejich předchůdci v hloubi minulého století. Článek (vyšel v Učitelských novinách) Františka Morkese z Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze, ze kterého jsem vypsala výše uvedené zajímavé postřehy, končí slovy: Pokud by však škola sama o sobě rezignovala na utváření ekologického myšlení, ohrozila by nepochybně vážným způsobem ekologické chování celé společnosti. I proto je dobré vědět a znát, na co je dnes ve školní ekologické výchově možné navazovat. Chlouba školy i obce vitrínách kamenné džbánky, květiny v budově nejsou polámané, jak to v některých školách vidíme. Přesto jsou školy, kde ředitel tvrdí, že nelze zařadit do školního rozvrhu dostatek hodin pro práci ve školní zahradě. To vše jen potvrzuje, že osud školních zahrad je v rukou obětavých učitelů a rozumných ředitelů. Chov včel, ba i bource morušového Pěstitelským a chovatelským činnostem se školy věnovaly již v 19. století. U škol byl tehdy běžný chov včel, dokonce i chov bource morušového. Lehká a drobná práce na školní zahradě patřila k náplni práce i v mateřských školách. Již v roce 1829 bylo vydáno nařízení, aby školy zakládaly ovocné školky a aby v nich učitelé společně se žáky pracovali. Světová výstava ve Vídni r prezentovala již tehdy tři největší novinky v oblasti školství: vybavenou odbornou pracovnu pro dívčí ruční práce, školní dílnu pro chlapce a školní zahradu. Zemská školní rada, tehdy nejvyšší školský orgán v Čechách, zdůraznila důležitost budování školních zahrad zvláštním výnosem ze dne Přínos viděla v tom, že jimi bude povzbuzován smysl pro příro- Největší nebezpečí, které hrozí školním zahradám, je ztráta školního pozemku. To znamená, že ho pravděpodobně již nikdy škola nezíská zpět. Ing. Helena Jedličková, která má na pedagogické fakultě v Brně na starosti výuku na zahradách, mluvila o tom, jak dnes v Nizozemsku obtížně získávají pro školní děti pozemky. Velkou pomocí k udržení školních zahrad je tedy postoj obecních či městských úřadů. Zde mohou moudří lidé pomoci těm učitelům a ředitelům, kteří chtějí školní zahrady zachovat. Mohou zabránit likvidaci tam, kde se školy chtějí zahrad vědomě zbavit. Školní zahrady by měly být pýchou každé školy, každé obce či města. Příkladem opravdového zájmu o školní zahradu je Obecní úřad Babice u Uherského Hradiště, který připravil pro účastníky celorepublikového semináře o školních zahradách nezapomenutelné přivítání. Jako inspirace všem může posloužit projekt Přírodní zahrady, který prosazují v Rakousku. U nás ho pomáhá šířit Spolek pro podporu přeshraniční spolupráce EUPRI. Květoslava Burešová Chaloupky - středisko pro vzdělávání a výchovu v přírodě, Kněžice 109, Okříšky. Tel , fax , info@chaloupky.cz, 6

7 i n s p i r a c e Na zahradě s přírodou bio & logicky Co je EUPRI Sdružení pro nadnárodní spolupráci v oblasti energií a životního prostředí EUPRI (Energie-Umwelt- -Partnerschaft-Regional-Initiativen) zprostředkovává rakouské zkušenosti, know-how a technologie ve všech oblastech spojených se životním prostředím a zabývá se výchovou odborníků pomocí řady projektů. Dvoustranný rakousko český spolek EUPRI byl založen v roce Cílem bylo pomoci snížit zátěž životního prostředí prostřednictvím spolupráce překračující hranice na principu pomoc ke svépomoci. Zprvu bylo nejnaléhavější snížit emise škodlivin z topenišť, kde se spalovalo hnědé uhlí. Na počátku tedy EUPRI uskutečnilo rozsáhlou vzdělávací akci pro pracovníky, kteří v jižních Čechách rozhodují o realizaci staveb. Dále bylo společně s partnery zpracováno 16 projektů na zmenšení zátěže životního prostředí se zvýšeným využitím obnovitelných zdrojů energie. V následujících letech se uskutečnily semináře pro komunální politiky, vědecká symposia, exkurze do výtopen na biomasu v regionu Waldviertel pro starosty, učitele, studenty, zemědělce a další zájemce, přeshraniční informativní akce k čištění odpadních vod na venkově, programy pro kulturní krajinu (například Revitalizace krajiny v povodí potoka Reissbach/ Dračice), semináře k ekologickému zemědělství, praxe českých studentů odborných zemědělských škol v rodinných zemědělských podnicích v oblasti Waldviertel, konference Ekotrend a exkurze pro studenty Zemědělské fakulty JU v Českých Budějovicích, podpora ekologického hospodaření v podmínkách Šumavy, exkurze po biofarmách v Mühlviertelu a další akce. Projekt Přírodní zahrada Na malém kousku přírody, který představuje naše zahrada, můžeme vytvořit ekologickou buňku, malý model smysluplného zacházení se životním prostředím. Jak by ale měla vypadat přírodní zahrada? V čem spočívá rozdíl oproti obyčejné zahradě? Kolik hnojiva skutečně potřebuje trávník, zelenina, květiny? Jde to i bez chemie? Jak vypěstuji zdravé ovoce a zeleninu? K čemu potřebuji pestrost rostlin a živočichů? Na takové otázky odpovídá projekt EUPRI a jeho partnerů Přírodní zahrada. Projekt Přírodní zahrada vychází z dolnorakouské akce Příroda v zahradě - spolupracujme s přírodou a ona bude spolupracovat s námi a přenáší její zkušenosti do jižních Čech a na jižní Moravu. Duchovním otcem dolnorakouské akce je zemský rada pro životní prostředí Mag. Wolfgang Sobotka Akce se 7

8 i n s p i r a c e setkala s velkým ohlasem u zahrádkářů, ale také u škol, mateřských škol nebo obcí v celé spolkové zemi Dolní Rakousko. Doufáme, že budeme moci i vám poskytnout nejeden podnět pro vaši zahradu, jak můžete pracovat s přírodou, a ne proti ní. Vaše zahrada se vám pak odmění svou pestrostí a krásou, vyjádřila se koordinátorka projektu Ing. Heidemarie Artnerová. Od Zahradního telefonu po Ráj motýlů V Česku probíhá projekt v koordinaci EUPRI od roku Jeho součástí je například zřízení poradenství pro veřejnost přímo v Rose v Českých Budějovicích a v Lipce v Brně a též poradna na dálku po Zahradním telefonu. Český zahrádkářský svaz v Českých Budějovicích umožňoval, aby ekologický poradce poskytoval informace v rámci stánku ČZS například na výstavě Hobby České Budějovice, na Zemi živitelce i jinde. Spolupráce byla navázána i s knihovnami jako informačními a kulturními centry obcí. Dostalo se jim informací o projektu, poradně, publikacích a získaly také materiály projektu do fondu pověřených knihoven v Jihočeském kraji. Organizátoři se setkali se zájmem veřejnosti. Proto vytvořili dvě série diapozitivů pro přednášky a v Rakousku natočili hodinový hraný film Přírodní zahrada. Ten zábavnou a zároveň naučnou formou přibližuje rozdíly mezi konvenční a přírodní zahradou a dává základní návody k přírodnímu obhospodařování zahrad. Jeho promítání bylo součástí přednášek pro veřejnost. Byly to například přednášky: Staré odrůdy ovocných stromů beseda s manželi Šáchovými s ukázkami plodů starých krajových odrůd a jejich ochutnávkou v Českých Budějovicích, praktické ukázky netradičního pozdního řezu a roubování ovocných stromů ve Vitíně, návštěva přírodní zahrady s netradičními plodinami u B. Zachaře v Trhových Svinech, přednáška s diapozitivy a praktickými tipy Přírodní zahrada a její uspořádání ve Slavonicích, promítání hraného filmu a přednášky s názvem Zahrádkaření v souladu s přírodou v Jindřichově Hradci, promítání diapozitivů a informace včetně stánku s materiály při konferenci venkovských žen Žít na venkově s radostí v Jindřichově Hradci. Mnoho zahrádkářů se inspirovalo k uspořádání své vlastní soukromé zahrady při exkurzích do Dolního Rakouska. Ty jsou nejoblíbenější částí projektu. Převis poptávky na červnovou jednodenní exkurzi byl téměř stoprocentní, proto se uskutečnila se stejným programem ještě v září. Na programu kromě rakouských zahrad Ráj motýlů v Langschlagu, Bylinná zahrada ve Wachtbergu, zahrada rodiny Hrouzovy v Rindlbergu byla i jedna zahrada česká školní zahrada v Základní škole ve Vyšším Brodě. Příležitost pro učitele i děti Ve spolupráci s Centrem ekologické a globální výchovy Cassiopeia v Českých Budějovicích a ve spolupráci s rakouskými odbornicemi z organizace die Umweltberatung, která je hlavním poradenským místem rakouského zrcadlového projektu Příroda v zahradě, vznikl seminář pro učitele mateřských a základních škol a vychovatelky školních družin Hrajeme si s dětmi v zahradě v říjnu 2003 v Českých Budějovicích. Program byl 8

9 i n s p i r a c e připraven na celé odpoledne, byly pro něj přeloženy podkladové materiály a jeho součástí byla ukázka her, které učí děti poznávat a prožít kontakt s přírodou. Dětských her v zahradě se zúčastnily děti z mateřské školky Dlouhá. S podporou projektu proběhly další úpravy směrem k přírodě blízké ukázkové zahradě Cassiopeia. Bylo zde vybudováno malé vřesoviště, druhé jezírko, záhonků z pískovišť, kde byly vytvořeny nové obruby a na nich namalovány siluety zvířat, stopy a hry. Pro studenty a pedagogy 3. ročníku Střední odborné školy pro ochranu a tvorbu životního prostředí ve Veselí nad Lužnicí byl vytvořen program přednášky s diapozitivy Přírodní zahrada. Další přednáška pro učitele s diapozitivy a s praktickými tipy proběhla v Centru ekologické výchovy Dřípatka v Prachaticích. Rady pro tvorbu přírodní zahrady dostali v rámci projektu i v Základní škole ve Vyšším Brodě. Na tento program navázalo čtyřdenní setkání spojené s prací na této zahradě v říjnu Při tomto pracovním semináři byl budován rybníček, zelená střecha a vyvýšené záhony pro smíšené kultury. Jak se dělá přírodní hřiště V Borovanech se podařilo uspořádat hřiště s přírodními prvky. Během ledna až března 2003 zde probíhalo poradenství včetně vytváření plánku. V dubnu byly vysázeny stromy a keře a proběhla exkurze po přírodních hřištích jako inspirace pro budování hřiště. Exkurze se zúčastnil kromě zástupce týmu spolupracovníků projektu i zástupce Borovan a také dvě děti z Borovan. V červnu proběhlo plánování přírodního hřiště v Borovanech s dětmi plánovacího půldne s hrátkami s dětmi se zúčastnilo 57 rodičů s dětmi. Z dětských návrhů hřiště byla potom vytvořena výstava, jejíž vernisáž se uskutečnila v přístavbě radnice v Borovanech. O pár dní později proběhla exkurze na slavnostní otevření přírodního hřiště v Traismauer v Dolním Rakousku jako inspirace pro podobné aktivity a především pro zapojení dětí do spolupráce na tvorbě přírodních hřišť. Této exkurze se zúčastnil i starosta města Borovany a pracovníci CEV Dřípatka. Spolupracujeme s přírodou ona bude spolupracovat s námi Projektem Přírodní zahrada se nechává inspirovat čím dál více lidí. Chtějí se vyvarovat chyb, a tak pěstují ovoce a zeleninu bez použití chemie a posilují ekologickou rozmanitost ve vlastní zahradě. Svědčí o tom nejen statistika projektu, ale i velmi dobré výsledky při vyplňování tzv. testu pro ekozahrádkáře, který vznikl v Rakousku a je v české verzi pro zpestření a zvýšení zájmu v rámci projektu používán především při exkurzích. Projekt přispěl k ekologické výchově dětí nejen prostřednictvím akcí pro učitele, ale také působením přímo mezi dětmi i pomocí při budování přírodní školní zahrady ve Vyšším Brodě a přírodního hřiště v Borovanech. Projekt se též propojil i s hnutím zaměřeným na záchranu školních zahrad, kterému se věnuje článek na str Všechny aktivity projektu vedou přímo či nepřímo ke snižování zatížení půdy. Nic na tom nemění fakt, že pro ověření těchto výsledků zatím nemáme k dispozici data uvádí mimo jiné Ing. Martina Petrová, členka Sdružení pro nadnárodní spolupráci v oblasti energií a životního prostředí EUPRI a česká koordinátorka projektu. Pěkným výstupem projektu pro každého zájemce je složka postupně vydávaných příruček Přírodní zahrada. Přináší návody, jak na zahradách hospodařit ekologicky. Sešity Ovoce v domácí zahradě, Živá půda, Zahrada na balkoně a terase, Má bylinková zahrada, Prvky přírodní zahrady, Zelinářská zahrada a Zahrada pro děti vyšly v překladu z němčiny v návaznosti na Dolnorakouského Rádce pro přírodní zahradu. Škála sešitů vydaných v Rakousku je velmi bohatá, dosud jich vyšlo 20. Z příručky Zahrada pro děti přinášíme ukázky v tomto Bedrníku. Podle materiálů EUPRI a partnerských organizací red Zájemci o rady, o české příručky i o celý projekt se mohou informovat na těchto místech: Rosa, o. p. s., Nádražní 55, České Budějovice, tel DEV Lipka, Lipová 20, Brno, tel. a fax prirodni.zahrada@quick.cz 9

10 i n s p i r a c e Zahrada, jak ji děti milují Přírodní zahrada místo her i celostního vývoje Přírodně utvářená zahrada skýtá dětem možnost naplnit potřebu pohybu, experimentovat s přírodními materiály, jako je dřevo, hlína, voda a rostliny, pozorovat zvířata a rostliny a bezprostředně prožívat střídání ročních období. Čím přírodnější a mnohotvárnější zahrada je, tím více proměn se v ní dá prožít, tím bohatší jsou také zážitky a zkušenosti, které tady děti mohou nasbírat. V sešitě Zahrada pro děti, z níž jsou tyto ukázky, se dočtete, jak můžete ve své zahradě vyhovět potřebám dětí, jak můžete vytvořit a vylepšit místa vhodná ke hraní a na co musíte dát pozor, aby si všichni členové rodiny mohli zahrady užívat jako místa odpočinku. Ne každou radu lze uskutečnit v každé zahradě. Vyberte si proto z přehršle nápadů ty nejlepší a pusťte se spolu s dětmi do plánování zcela podle svých osobních zálib a podle podmínek ve vaší zahradě a jejím okolí! Zahrada jako staveniště Pro děti je zahrada nejkrásnější, dokud ještě neexistuje. Dům je zatím v hrubé stavbě a ve skrývkové zemině se dají budovat blátivé potůčky, hromada písku podhrabat nebo převážet na korbě dětské tatrovky, z poházených prken zbudovat domek nebo odvážné mosty mezi kupami zeminy. Dříve nebo později je však každý dům hotový a zahrada založená; doba krásných her na staveništi je, zdá se, neodvratně u konce. Neboť představy dospělých se často diametrálně liší od dětských přání. Pro děti je většina založených zahrad hotová, na nich už se nedá nic změnit. Jenže právě to děti chtějí: samy experimentovat, stavět, konstruovat, zničit a znovu budovat. Je na rodičích, aby svým dětem vytvořili rámec, v němž je možné sbírat takovéto zkušenosti. Rodiče by ale také měli zvážit, kolik tvořivého chaosu, nepořádku, bláta a pozůstatků her jsou sami schopni snášet. Zahrada totiž slouží nejen dětem, ale i ostatním členům rodiny vedle míst k dovádění a stavění by na ní měly být i kouty ke spočinutí a vydechnutí. Prostory a sféry: jak rozčlenit zahradu Zahrada musí vyhovovat celé řadě požadavků. Proto je důležité společně vypracovat koncept pro její nové založení nebo přeměnu. Naplánujte si změny zahrady v postupných krocích a na několik let; a pokud si uchováte kousíček pružnosti, může zahrada růst spolu s vámi a vašimi dětmi. Pokuste se myslet při plánování vaší zahrady ve sférách podobně jako při plánování svého domu. Zahrada by měla nabízet prostory pro míčové hry, prostory k houpání a šplhání, prostory pro klidnou hru i prostory pro zotavení a odpočinek. Kde ve vaší zahradě taková místa založit, to závisí na bližším i vzdálenějším okolí, na stromech a keřích, které už v zahradě rostou, případně na poloze užitných ploch, např. záhonů se zeleninou. Uprostřed zahrady může být ponechán větší volný prostor. Ten je využíván celou rodinou ke hraní volejbalu, badmintonu nebo fotbalu. Pískoviště určené pro klidnou a hloubavou hru můžeme umístit do blízkosti domu. Ohraničení křovím poskytne dětem určitou intimitu při hraní. Vodní plocha by měla být založena tak, aby na ni bylo z domu dobře vidět, a bylo tak mimo jiné možno pozorovat přivábené živočichy. Prostory vybízející k houpání a šplhání najdou své místo v zadní části zahrady. Mohutné keře lemují zónu určenou ke hraní a oddělují ji od ostatních oblastí zahrady i od sousedů. Také prostory určené k proměňování, takzvané blátivé zóny a staveniště, bychom měli umístit do odlehlého kouta zahrady. Tam si děti mohou vytvořit svůj malý, zdivočelý ráj. Tyto oblasti mohou být hustě osázené stromy a keři. Zeleninová zahrada by neměla být příliš vzdálená od domu. Živý plot ji odděluje od zóny určené ke hraní. Dětská přání Děti mívají své vlastní představy o místech vhodných ke hraní, představy, o kterých sice nemluví, ale podle kterých se chovají. Své okolí vnímají děti velmi citlivě. Všímejte si svého dítěte! Určitě má na zahradě svá oblíbená místa, kam si chodí hrát. Pokud si děti mohou vybrat, zdržují se rády v úkrytu nízkých stromů, slují, zákoutí, křoví nebo laťových plotů. Prostory, jejichž stěny mohou děti ohmatat a vyzkoumat s nataženýma rukama, jim dávají pocit ochrany a bezpečí. Děti mají také rády přehled, z koruny stromu nebo ze stromové chýše objevují a střeží zahradu jako své království. Ale potřebují také prázdné, volné plochy, místo k dovádění. Podobná lákadla jako houpačka, lano zavěšené na větvi, strom uzpůsobený ke šplhání nebo klády k udržování rovnováhy jsou pro děti výzvou k intenzivním hrám. Prostory ke stavění a budování, s větším pískovištěm, potůčkem, štěrkovištěm nebo blátivou louží poskytují dětem možnost tvořivé práce a hry. Členitý pozemek s palou- 10

11 i n s p i r a c e ky, terénními vlnami, velkými kameny, na které se dá vyšplhat, děti fascinuje. Písková jáma Obehnaná pískoviště jsou často příliš malá a nezajímavá. Větší pískové jámy o ploše m 2 jsou naproti tomu velmi lákavé ještě i pro školáky. Malí stavitelé tu mohou kopat kanály, tunely a jeskyně, stavět hrady a při hře si osvojovat konstruktivní znalosti. Jáma v zemi a bahniště Tady se mohou děti skutečně ponořit do hry a celé hodiny kopat díry a kanály a přitom leccos vytáhnout na světlo dne: žížaly, brouky, zvláštní kameny. Když se naplní vodou, vzniknou nádherná bahniště. V zahradě k tomu stačí jenom nevelké místo, koutek, kde to děti smí. Teče to, stříká a šplouchá Hra s vodou děti neuvěřitelně fascinuje. Vzpoměňte si na své vlastní dětství ty nejkrásnější vzpomínky na naše hry se často točí kolem vody. Stavět hráze, stříkat vodou, brouzdat se nebo plavat vodní živel skýtá dětem nepřeberné množství her. Pro dovádivé vodní hrátky postačí fontána s pumpou, káď na dešťovou vodu, staré kamenné napajedlo, zahradni hadice nebo mělká, vydlážděná stružka. Když si děti musí vodu samy napumpovat, automaticky se tím reguluje její spotřeba! V horkých letních dnech je brouzdaliště i v malé zahradě zdrojem žádaného ochlazení. Brouzdaliště vlastní výroby může vypadat hezky, část okraje obloženého plochými kameny se dá osázet odolnými rostlinami. Z hygienických důvodů bychom měli u brouzdaliště pamatovat na odtok, který umožní jeho vypuštění a vyčištění. Ve své vlastní říši: klid a skrýš Pokud děti v zahradě najdou klidný kout, do kterého mohou zalézt, většinou velice rády zmizí z dohledu dospělých. Nabídka takových skrýší může být vytvořena pomocí keřů a stromů v zadní, poněkud zplanělé části zahrady. Jenom v chráněném koutku dokážou děti zapomenout na celý svět a věnovat se svým vlastním nápadům. Ve vlastních čtyřech stěnách si pak děti často hrají na život dospělých. Tyto čtyři stěny mohou vypadat velice různě: malý domek z prken, jeskyně v houští, vrbové týpí, stromová chýše nebo stan, který stojí v zahradě jenom přes léto, velikánská krabice, ve které jsou vyřezané dveře a okna, nebo domek z dek. Vrbové chýše a tunely Vrba má v naší kultuře bohatou tradici. Dříve ji pěstovali a pravidelně řezali košíkáři (vrba hlavatka). S ústupem tohoto řemesla mnoho vrbových porostů zplanělo a vytratilo se. Dnes se vrby opět ve zvýšené míře používají k osazování břehů, zpevňování svahů a také pro menší či větší vrbové chýše a tunely v zahradách mateřských škol a na veřejných hřištích. Proto se vyplatí vrby znovu pěstovat. Na vrbové chýše se obzvlášť dobře hodí pruty keřových vrb například vrba červenice, vrba trojmužná, vrba lýkovcovitá a vrba košařská. Obzvlášť hezkou barvu má vrba žloutková nebo vrba bílá. Nejlepší je nařezat materiál krátce před vlastní stavbou. Doba řezu je také nejlepší dobou k výsadbě, tedy říjen a listopad, březen a duben. Množství prutů potřebných ke stavbě většinou podceníme, zejména materiálu k vyplétání se nakonec většinou nedostává. K vyplétání stěn se nejlépe hodí jednoleté a dvouleté, rovné pruty. Pro vrbovou chýši tvaru iglú o průměru asi 2,5 m potřebujeme na vytvoření základní kostry okolo 30 silnějších vrbových větví o délce 3 4 m a tloušťce zhruba 5 cm. Směrem nahoru se větve samozřejmě zužují. Použijte navíc řízky dlouhé asi 30 cm, ze dvou třetin je zahrabejte do země a pořádně zalijte. Řízky snadno zakoření a rychle se zazelenají. Na vypletení stěn se použije okolo šesti otepí prutů, které by neměly být delší než 1 2 m a které mohou být silné 1 2 cm. Jedna otep má průměr asi cm, podle toho, jak moc má být chýše vypletená. Nahoru dolů, sem a tam: pohybová lákadla Prostřednictvím takových elementárních činností, jako je houpání, klouzání, udržování rovnováhy, válení sudů, šplhání atd., získává dítě představu o rovnováze, tíži, setrvačnosti, tření a rozvíjí svůj cit pro realitu, říká psychomotorik K. Fischer. Děti by měly ve vlastní zahradě nalézat podněty k tomu, aby se intenzivně pohybovaly. V mnoha zahradách dnes už sice stojí kombinace náčiní sestávající z houpačky a prolézačky, soukromá zahrada však může nabídnout celou řadu alternativních podnětů k pohybu, nejen toto klasické zařízení. Kromě toho je valná většina hotových a kupovaných prolézaček pro školní děti už málo zajímavá. Lanová džungle Lano určené ke stání i chůzi, napnuté od jednoho stromu k druhému, a nad ním druhé lano k držení je náročným parkúrem pro děti. Lana mohou být napnutá v různých výškách, dolní lano však ne výš než jeden metr nad zemí, protože ta může být právě v oblasti kořenů velice tvrdá. Abychom stromy natrvalo nepoškodili, měli bychom lana pravidelně převazovat na jiná místa. Tím také zůstane lanová džungle pořád zajímavá. Na 11

12 i n s p i r a c e kmitajících se lanech se děti v každém věku pocvičí v udržování rovnováhy a v obratnosti daleko lépe než na nepohyblivých prolézačkách. Pohyblivé staveniště Pomocí všemožného materiálu se dá v zahradě zřídit nádherné, neustále se proměňující pohyblivé staveniště. Pneumatiky, ohoblovaná dřevěná prkna všech délek, basy od nápojů, pevné umělohmotné trubky a kulatinu děti přemění na prolézačky, houpačky, kladiny na udržování rovnováhy, mosty a mnoho dalšího. Pro děti je pohyblivé staveniště pokusným polem, na kterém mohou při hře poznávat souvislosti mezi příčinou a účinkem. Při stavění se děti učí lépe odhadnout následky a nebezpčí, získávají sebejistotu a důvěru ve vlastní schopnosti. Dovolené zakázané ovoce Kdo by odolal obsypaným malinám? Mlsat v zahradě je nejen zdravé, ale i výchovné! Dětem to otevírá nová vrátka k ovoci a zelenině vždyť obojí patří často k ne zrovna oblíbeným pokrmům. Pokud se ale jedná o něco právě utrženého ze zahrady, pochutnají si děti jak na zelenině, tak i na sladkostech z keřů a stromů. Maliny bychom měli vysazovat k drátěné opoře nebo plotu. U ostružin je vhodné používat beztrnné odrůdy, jinak bývá sklizeň namáhavá a bolestivá. Rybíz může mít červené, bílé nebo černé plody a v době sklizně v červenci skýtá pestrý pohled; jeho sladkokyselá chuť je pro děti mimořádným chuťovým zážitkem! Zeleninová zahrádka Slunné stanoviště s humózní půdou je jedním ze základních předpokladů úspěchu. Nakreslený plánek s uspořádáním jednotlivých druhů zeleniny vašemu dítěti pomůže, aby si udělalo představu o konečném produktu svého snažení! Ředkvičky, karotka, hrášek, rajčata, fazole, kedlubny nebo kukuřice se velmi dobře hodí pro malou zeleninovou zahrádku. Dbejte na to, aby vaše děti každý výsev nějakým způsobem, ať už nápaditě nebo prostě jen dřevěným kolíkem, vyznačily. Celý projekt zeleninová zahrada tak zůstane právě v počáteční fázi přehledný, což umožní snazší pozorování. Čím více přiloží vaše děti při osazování nebo ošetřování záhonu ruku k dílu, tím zajímavější to pro ně je. Vydržet celý proces od začátku do konce je pro dítě velikánský úspěch a důležitý krok v jeho vývoji. Hračky ze zahrady Děti přistupují k okolnímu světu téměř vždy prostřednictvím hry. Neustále vyhledávají setkání, která podnítí jejich fantazii. Sotva na zemi objeví list, kousek dřeva nebo plod nějakého stromu, začnou si s nimi hrát a probudí je k životu. Přírodniny se však také výtečně hodí k vlastnoruční výrobě hraček nebo jako kreativní ozdoba pokoje. Příkladem takového zahradního materiálu vhodného na hraní jsou plody stromů a keřů (malé šištice olše lepkavé, žaludy, březové šištice, šišky smrku, jedle nebo borovice, kaštany, lískové a vlašské ořechy, šípky atd.), květiny, trávy a stvoly se semeny, kousky dřeva a kameny. Pro hru na indiány je líska se svými ohebnými větvemi na luk a šípy prakticky nepostradatelná! Mochyně se svými oranžově červenými plody na podzim, skrytými v lampioncích listů, je nápadná a určitě stojí za zevrubnější prozkoumání dětskou rukou. Dýně je oblíbenou zeleninou pro vyřezávání strašidelných obličejů. U hledíků se dá stiskem prstů vesele hýbat jejich tlamičkou. Pozor: často vysazované, avšak jedovaté rostliny Protože se v literatuře často objevují protichůdné údaje o jedovatých a nejedovatých rostlinách, uvádíme zde seznam často vysazovaných, avšak jedovatých rostlin: akát, bobkotřešeň, brslen, břečťan, cesmína, jalovec, štědřenec, tis, túje, vrabečnice; zimolez, ptačí zob, kalina (tyto tři lehce jedovaté); trvalky jako náprstník, ocún a bledule; hrnkové rostliny jako durman, oleandr a skočec. V bezprostřední blízkosti míst vymezených pro děti bychom se měli jedovatým rostlinám každopádně vyhnout. I v této otázce by však nakonec měla, stejně jako v jiných oblastech života dětí, platit zásada, že musíme děti vést k tomu, aby se s určitými nebezpečími naučily žít, to znamená, aby se naučily jíst jen to, o čem s jistotou vědí, že je to poživatelné. Sbírání zkušeností na celý život Zahrada není pro děti jen místem, kde tráví svůj čas, ale také místem jejich vývoje. Ponořené do hry mohou zde objevovat své vlastní schopnosti. Na zahradě jsou děti při hře konfrontovány s živými tvory, kteří vytvářejí naše životní prostředí. Poznávají zde rostliny i zvířata a rozvíjejí pochopení pro vztahy a souvislosti v přírodě. Přírodní zahrada je pro děti obzvlášť podnětným místem her a objevování! Ukázka z brožurky Zahrada pro děti autorek Judith Heissenbergerové a Kathariny Ritschelové. V českém překladu Radomila Hradila vydal Amt der NÖ Landesregierung St. Pölten, Rakousko 2001 v rámci česko-rakouského projektu Přírodní zahrada. 12

13 P R O M Ě N Y Co je a kde se vzala Evropská politika životního prostředí Environmentální politika je pravděpodobně tou sférou veřejné politiky Evropské unie, která prošla nejdynamičtějším a nejpřekvapivějším vývojem, uvádí RNDr. Petr Jehlička, Ph.D., který se mj. na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy zabývá mezinárodní environmentální politikou. Nic netuše se stal často citovaným průvodcem v tomto článku. Jeho studie Politika životního prostředí v procesu evropské integrace, která vyšla v časopisu Integrace na patří mezi to nejzajímavější, nač se při hledání informací o politice životního prostředí v Evropské unii dá u nás narazit. Zdá se, že životní prostředí se dá v řadě ohledů ne však vždy lépe chránit v Evropě sjednocené spíš než v Evropě roztříštěné. Navíc společné řešení těchto problémů také přispívá ke sjednocování Starého kontinentu. Z nuly na špičku Zakládající Římská smlouva z roku 1957 o Evropském hospodářském společenství neobsahovala žádnou zmínku o politice životního prostředí. Neexistovaly ekologické kompetence, instituce ani rozpočet. Po Stockholmské konferenci o životním prostředí v roce 1972, která byla důležitým milníkem globálního ekologického uvědomování, v EHS začaly vznikat instituce věnující se životnímu prostředí. O rok později byl přijat první akční plán na ochranu životního prostředí. V roce 1981 bylo v rámci Evropské komise zřízeno samostatné Generální ředitelství pro životní prostředí dnes nejmocnější výkonný orgán EU v oblasti ekologie. Maastrichtská smlouva v roce 1993 už učinila jedním z cílů Evropské unie udržitelný rozvoj. Zavedla zásadu, že přijímání a provádění veškeré politiky EU musí přihlížet k dopadům na životní prostředí. Následující rok vznikl Kohezní fond, který mj. financuje projekty na ochranu prostředí ( V současné době má Evropská unie už šestý akční plán pro životní prostředí na léta Mezi jeho priority patří boj se změnami klimatu a s globálním oteplováním; ochrana přírodního prostředí, volně žijících zvířat a planě rostoucích rostlin; řešení ekologických a zdravotních otázek; ochrana přírodních zdrojů a nakládání s odpady. Evropská komise má také zajišťovat, aby environmentální zákony nebyly pouze schvalovány, nýbrž také prosazovány, aby podnikatelé a spotřebitelé byli zapojeni do řešení ekologických problémů, aby občané Evropské unie měli přístup k informacím o životním prostředí a mohli se účastnit rozhodování. Dá se říci, že evropský přístup k environmentální politice je jedinečný a relativně úspěšný. Německý, britský a další přístupy V historii evropské environmentální politiky tu sílí a tu zase slábne vliv různých zemí a různých přístupů. Na dynamickém rozvoji environmentální legislativy a aktivním vystupování EU v mezinárodní environmentální politice mají velkou zásluhu environmentálně progresívní členské země, především Německo, Nizozemsko a Dánsko, konstatuje Petr Jehlička. Málo celounijně přijatých návrhů podle něj má spontánní původ. Většinou země, které zavedly přísnější ekologické normy, exportovaly svou náročnější legislativu do prostoru celé Unie, například prostřednictvím přijetí evropské směrnice o emisích z velkých zdrojů. Tím se v první řadě snažily zabránit tomu, aby ekonomicky doplatily na přísnější environmentální legislativu. V 80. letech tak například převládal německý styl ekologické politiky. Německo přimělo Evropu přijmout přísné technické normy na ochranu ovzduší. Ale například už evropská směrnice o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí z roku 1990 byla v rozporu s německou právní tradicí. Británie, která do té doby vystupovala jako hlavní oponent, v devadesátých letech prosadila nový styl. Vzorem pro stěžejní směrnici desetiletí o integrované prevenci znečištění, kterou se začal prosazovat preventivní přístup namísto montování filtrů na konci výrobních cyklů, byl britský zákon o integrované kontrole znečištění z roku Starší německý přístup se zaměřoval na detailní legislativu, nejlepší dostupné technologie a kontrolu emisí, zatímco britský přístup se zakládá spíš na konečné kvalitě životního prostředí a umožňuje pružnější výběr nástrojů pro řešení problémů. Zhruba tak porovnává expert Petr Jehlička výrazné národní politiky životního prostředí. Některé země Unie se spíše přizpůsobovaly, jako například Itálie či Španělsko. Jejich domácí environmentální legislativa a instituce byly důsledkem členství v EU. Avšak Španělsko posléze začalo měnit svou pasívní strategii a snažilo se 13

14 p r o m ě n y prosazovat společné iniciativy středomořských států. Evropskou environmentální politiku a především normy a legislativu přijímají i nečlenské země. Typickým příkladem jsou postkomunistické země. Přibližování k Evropské unii jim otevřelo relativně snadnou, prošlapanou cestu, jak dosahovat evropských standardů. Globální ekologický advokát Základní principy ochrany životního prostředí v Evropské unii Princip platí znečišťovatel. Ekonomické náklady na odstranění znečištění by neměla hradit celá společnost, měli by je platit původci znečištění, a to včetně nákladů na preventivní opatření. Princip udržitelného rozvoje. Rozvoj, který uspokojuje požadavky současnosti, aniž by narušoval schopnost příštích generací uspokojit své vlastní potřeby. Princip vysoké úrovně ochrany. Při přijímání evropských norem by se mělo vycházet z tradic přísnějších členských států a nejnovějších technologií a metod ochrany. Standard EU by měl být měkčí než v nejpřísnějším státě, jednotlivé státy si ale mohou ponechat své přísnější normy. Princip prevence. Je levnější a účinnější vzniku poškození životního prostředí předejít než řešit poškození, až když nastane. Princip předběžné opatrnosti. Nedostatek přesných vědeckých důkazů, že určitá činnost bude mít negativní vliv na životní prostředí, nemůže být k důvodem k tomu, aby se odkládala nebo neprovedla potřebná opatření, jež by poškození životního prostředí mohla zabránit. Typickým příkladem pro uplatnění tohoto principu jsou geneticky modifikované organismy. Princip ochrany co nejblíže u zdroje znečištění. Škodě na životním prostředí se má bránit co nejblíže místu, kde škoda vzniká. Příkladem je snaha zpracovávat nebezpečný odpad u původce, ne až ve vzdáleném zpracovatelském zařízení. Princip ochrany životního prostředí jako celku. Při ochraně životního prostředí se musí brát v úvahu životní prostředí jako celek. Nelze sledovat např. jen znečištění vzduchu a opominout ostatní, jako je třeba poškození živočišných druhů nebo krajiny. Princip integrace. K dopadům na životní prostředí se musí přihlížet i při navrhování a provádění ostatních politik EU, jako je politika ochrany spotřebitele, průmyslová politika, dopravní politika, zemědělská politika. Princip subsidiarity. Podle tohoto principu má být Evropská unie v oblasti životního prostředí aktivní pouze tehdy, pokud by stejně účinně nemohly zasáhnout členské státy samostatně. Charakter ekologických problémů, které existují nebo se šíří bez ohledu na hranice států, však zhusta vyžaduje zásahy a regulace na vyšší úrovni, než je stát. Evropská unie se dnes obecně považuje za nejprogresívnějšího aktéra globální environmentální diplomacie. Nebylo tomu tak vždycky. Jak konstatuje Petr Jehlička, až do poloviny osmdesátých let vedly Spojené státy zejména v souvislosti s rozvojem ochrany ozónové vrstvy. Poté, co se do středu pozornosti dostaly změny klimatu, převzala tuto roli Evropská unie. Je všeobecně známo, že Evropská unie usiluje, byť se skřípěním zubů a ne vždy s jednoznačným úspěchem, o dodržování dosud mezinárodně nezávazného Kjótského protokolu o omezování produkce skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. EU dokonce usiluje o další rozvoj postkjótského procesu, zatímco Spojené státy se v tomto vyjednávání staly hlavním oponentem a zpochybňují jeho smysl. Evropská komisařka pro životní prostředí Margot Wallströmová k tomu na sklonku roku 2003 řekla: Kjóto je pouze první krok Přijdou další a ambicióznější závazky... Na špičku světové environmentální politiky dostala Evropskou unii podle Petra Jehličky ještě jedna okolnost, a to unikátní institucionální struktura: Minimalizovat emise vyžaduje změny v hospodářské struktuře, regulačním stylu a chování obyvatel Proces evropské integrace v sobě historicky zahrnuje ztrátu suverenity v některých oblastech a snížení významu národních hranic. Členské státy EU jsou zvyklé pohybovat se ve složitém mnohaúrovňovém systému evropské governance a prosazovat své zájmy v jeho rámci Prostřednictvím Rady ministrů se členské státy přímo zúčastňují přípravy jednacích pozic EU společně s Komisí. Po podpisu mezinárodní úmluvy Evropskou komisí je její ratifikace parlamenty členských států poměrně přímočará záležitost. Institucionální struktura USA je odlišná. Ve Spojených státech sice Kongres a zvlášť Senát rozhodují společně s exekutivou, ale do hry vstupují až při ratifikaci dokumentu. Proces tvorby politiky uvnitř EU má Podle upraveno red- díky propojenosti mezi exekutivou a legislativou tedy značnou míru flexibility a vyšší schopnost efektivně se zabývat environmentálními problémy, jejichž řešení vyžaduje přizpůsobení domácích politik. Srovnání politických mechanismů tak trochu vyjasňuje letité politické hry kolem Kjótského protokolu, jichž se účastní EU a USA za asistence ziskuchtivého Ruska. 14

15 p r o m ě n y Dlužno poznamenat, že Spojeným státům se zpravidla přiznává vyšší vědeckotechnická pokročilost. Evropa zaostává, varují Wim Soetaert a Erick Vandamme, přední evropští vědci z univerzity v Gentu, na příkladu energetiky. Podle nich je nutné hledat pro zabránění energetické krizi nové alternativy využitím moderních biotechnologií využití energie z kukuřice, cukrové řepy nebo pšenice. Těžko odhadnout, zda to může být spása v podobě obnovitelných zdrojů, nebo pohroma v podobě nových monokulturních plantáží, které zaberou další plochy dosud přirozeně fungujících ekosystémů. Evropské právo životního prostředí Právní základ evropské environmentální politice položil Jednotný evropský akt z roku Podle patří oblast životního prostředí v evropských právních úpravách k nejnáročnějším oblastem co do rozsahu předpisů i co do jejich naplňování. K evropskému právu životního prostředí dnes patří široce pojato až na 500 právních předpisů. Tato právní úprava je obsažena v několika kategoriích předpisů. Nařízení (Regulations) jsou přímo účinná a aplikovatelná ve všech státech Unie bez zapracování do národní legislativy. Směrnice (Directives) představují obvyklou podobu evropského práva životního prostředí a musí být převedeny do právního systému jednotlivých států. Dále jsou to ještě rozhodnutí (Decisions) směrovaná k jednotlivým státům, mezinárodním organizacím či firmám. Doporučení a stanoviska nejsou právně závazná; používají se například při uzavírání dobrovolných dohod s průmyslovými podniky. Příjímání práva životního prostředí představuje značné finanční nároky a má bezprostřední dopad na konkurenceschopnost průmyslových podniků. Mimo jiné jde o tzv. ekodumping kdo nevynakládá prostředky na péči o životní prostředí, má zpravidla levnější výrobky. Předpokládá se však, že z dlouhodobého hlediska se firmám investice do ochrany životního prostředí a celkový vstřícný přístup k ekologickým otázkám vyplatí. Na postupu je totiž také ekologické uvědomění lidí, především v řekněme ekologicky vyspělých státech, jako jsou střídavě skandinávské země, Německo, Nizozemí, Británie či Irsko. Lidé si prostě ekologickou kvalitu čím dál více považují a také ji více vyžadují, například prostřednictvím každodenní volby výrobků na trhu. Přijímání právních i jiných opatření ve prospěch životního prostředí má pozitivní vliv na kvalitu života lidí, nemluvě o takřka fatálních otázkách přírodních zdrojů, biodiverzity, ozónové vrstvy či stability klimatu. Daně a jiné páky Martin Cullen, irský ministr životního prostředí, kulturního dědictví a regionální správy, na začátku irského předsednictví EU v lednu 2004 představil v Evropském parlamentu irský environmentální program. Čistá ekonomika, kde ekologická a ekonomická agenda jdou ruku v ruce, je to nejdůležitější pro prosperitu Irska i Evropy, řekl Cullen. Podle něj také ty podniky, kterým došlo, že zapojení ekologických principů do srdce jejich provozů jim umožní nechat ostatní za sebou. Mezi klíčové části programu pro životní prostředí Evropské unie řadí ministr životního prostředí předsedající země tzv. Lisabonskou agendu, Akční plán pro ekologické technologie, pohyb odpadu přes hranice, klimatické změny a především prosazování ekonomických nástrojů ke změně chování spotřebitelů. Lisabonská agenda představuje efektivnější využití energie a přírodních zdrojů, produkci méně odpadů a méně tlaku na životní prostředí. S ekonomickými nástroji na ochranu životního prostředí má Irsko čerstvou dobrou zkušenost. Irsko zavedlo v březnu 2002 zelenou daň z plastových sáčků a Irové začali platit za každý sáček 15 centů navíc. Během následujícího roku se spotřeba těchto obalů snížila o 90 %, jak oznámila většina obchodníků. Lidé začali sáčky používat opakovaně. Státní pokladna získala zavedením daně 9,6 miliónu eur navíc a investovala je do projektů na ochranu životního prostředí a likvidaci odpadů. Těm, kdo daň odmítají zaplatit, hrozí až desetiletý trest vězení a denní pokuta eur. Ostatně i slavný evropský selfmademan a prototyp bohatého podnikatele Ingvar Kamprad, majitel obchodního řetězce s nábytkem IKEA, užívá igelitové sáčky opakovaně a veřejně to přiznává Bičem na povážlivé znečišťování skleníkovými plyny, na nadměrné čerpání přírodních zdrojů i ekologicky nevhodné spotřebitelské chování by mohla být ekologická daňová reforma započítání dosud nezapočítávaných ekologických škod do cen produktů pomocí ekologických daní a zároveň snížení daní například z lidské práce. Bude ekologická daňová reforma hitem či vůdčím principem evropské environmentální politiky tohoto desetiletí? Uvidíme. Jako první se do této reformy pustily Švédsko, Finsko, Dánsko, Norsko a Nizozemí už v 90. letech. Na začátku roku 2004 ekologickou daňovou reformu v různém rozsahu zavádělo jedenáct zemí z evropské patnáctky a Evropská unie se rozhodla daňové reformy zkoordinovat. Nejvíc půjde právě o zdanění energií. Cílem je postupně napravit stav, kdy se ceny fosilních zdrojů skrytě dotují a obnovitelné zdroje energie mají proto potíže s konkurenceschopností, říká český exministr životního prostředí Martin Bursík. Kromě závazných norem, které ukládají institucím i jednotlivcům povinnosti ve vztahu k životnímu prostředí, nabývají na důležitosti i tzv. dobrovolné nástroje ke zvýšení ekologické efektivnosti. Jedná se například o zavádění systémů environmentálního managementu a norem ISO v podnicích a institucích nebo programy označování ekologicky šetrných výrobků neboli ekolabelingu, které může ovlivnit volbu na straně spotřebitelů. EU založila svůj vlastní jednotný systém ekologického označování v roce Český Národní program označování 15

16 p r o m ě n y výrobků ochrannou známkou Ekologicky šetrný výrobek je s tímto evropským systémem harmonizován. K ochraně životního prostředí se používají také dobrovolné dohody uzavírané zpravidla mezi podnikem či skupinou podniků na jedné straně a úřady nebo státem na druhé straně. Jejich zastánci věří, že to může být atraktivní alternativa k těžkopádnému a složitému legislativnímu procesu. Též se však objevuje názor, že tyto dohody mohou pouze falešně uklidňovat veřejnost, že podnik dbá o životní prostředí. Dobrovolné dohody by tedy měly být přístupné veřejnosti, která by měla mít možnost je kontrolovat. Všeprostupující ekologie Zřejmě za nejdůležitější v politice ochrany životního prostředí v Evropské unii se považuje princip integrace (je popopsán v rámečku na str 14). Amsterodamská smlouva, která platí od roku 1999, ve svém 6. článku říká: Požadavky ochrany prostředí musí být integrovány do formulací i realizace politik a aktivit společenství zejména s ohledem na dosažení udržitelného rozvoje. Z tohoto pohledu na evropskou politiku však vynikají rozpory, jejichž řešení se obtížně hledá. Jeden krkolomný problém se jmenuje Společná zemědělská politika. Systém zemědělských dotací byl založen společně se vznikem Evropského hospodářského společenství v roce 1958, aby pomohl zajistit Evropě dostatek potravin. Byl to tehdy základní pilíř evropské integrace a malý zázrak: Zemědělská výroba se během jedné generace třikrát zvýšila, přitom ubyly dvě třetiny zaměstnanců v oboru, říká se na Posléze se ale stávala evropská zemědělská politika čím dál zřetelněji kontraproduktivní. Produkce se zvedala často na úkor životního prostředí. Zemědělství polyká polovinu rozpočtu EU, dotovaná nadprodukce trápí nejen bohaté Spojené státy, ale i rozvojové země, které nemají šanci proti takovým cenám se prosadit. Právě uměle Evropská ekoznačka. Dá se čekat, že se objeví i na zboží v našich obchodech. Podrobnosti o evropském ekolabelingu najdete na internetových stránkách environment/ecolabel. Odtud se přes odkazy dá dostat i na stránky věnované označování ekologicky šetrných výrobků v některých evropských zemích. Množství různých ekoznaček představují například rakouské stránky. živená dotační politika byla z velké části odpovědná za nepříznivé trendy ve vývoji evropské venkovské krajiny a biodiverzity, soudí David Vačkář z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. V roce 1992 došlo k první rozsáhlé reformě, která přesouvá stále rostoucí část zemědělského rozpočtu do podpory forem zemědělství k přírodě šetrnějších. Přesto zemědělská politika byla ještě na Světovém summitu o udržitelném rozvoji v roce 2002 v Johannesburgu tím máslem na hlavě Evropské unie, které jí bránilo v účinnějším vyjednávání. V roce 2002 přijali ministři zemědělství členských států EU opět prohlubující reformu Společné zemědělské politiky. Mezi její hlavní cíle patří mj. zaměřit poskytovanou podporu tak, aby zemědělci byli odměňováni za služby v oblasti ochrany životního prostředí, bezpečnosti a kvality potravin a pohody zvířat, jak se praví na internetových stránkách Delegace Evropské komise v České republice, dále omezit pobídky, které vedou k poškozování životního prostředí a rozšířit pobídky k poskytování ekologicky šetrných služeb; poskytovat větší podporu tradičním způsobům a přírodním systémům hospodaření; udávat tón na mezinárodních jednáních o obchodu se zemědělskými produkty jako představitelé moderní zemědělské politiky, která je přínosem pro mezinárodní obchod a rozvojové země. Členské země si ovšem i pro další období vyjednaly spoustu výjimek... Dobrou zprávou je, že biozemědělství je nyní na vzestupu v mnoha evropských (i neevropských) zemích. Může přirozenou tržní cestou za jistých podmínek podněcovat lepší ekologické kvality i v rámci konvenčního hospodaření (viz Bedrník 3/2003). Jiná otázka naší doby co a jak s geneticky upravenými organismy a potravinami stále vyvolává spíš rozpaky. Kompromisem, řešením přinejmenším pro nejbližší dobu, může být to, že Evropská komise přijala systém k zajištění přesné identifikace GMO zvláštním kódem na všech produktech, které GMO obsahují. V roce 1995 definovala Evropská unie v tzv. Bílé knize o energetické politice tři základní cíle: konkurenceschopnost, bezpečnost dodávek energie, ochrana životního prostředí. Upřesnění těchto cílů přinesla tzv. Zelená kniha o strategii bezpečného zásobování Evropy energií z listopadu Mimo jiné volá po zdravé konkurenci na evropském energetickém trhu a po diverzifikaci zdrojů. Ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu nabývají na významu v souvislosti s přijetím Kjótského protokolu. A tak Evropská unie vyhlašuje jako jeden z číselných cílů dosáhnout do roku 2010 podíl obnovitelných zdrojů 12 %. Na postupu je také řízená liberalizace energetického trhu, která by měla mj. podněcovat efektivnější zhodnocování primárních energetických 16

17 p r o m ě n y zdrojů na straně výrobců a umožňovat spotřebitelům volbu zelené energie. Podle časopisu Lobby výroba energie ve vodních a větrných elektrárnách hraje výraznější roli v Rakousku (66 % vlastní spotřeby elektřiny), Švédsku (46 %), Portugalsku (38 %), Finsku (19 %), Itálii (17 %) a Španělsku (17 %). Obecně však stále dominuje výroba elektřiny z neobnovitelných zdrojů. Při přípravě další postkjótské konference v Bonnu 2004 vyzvalo šest set delegátů ze 45 zemí Evropskou unii, aby převzala vedoucí roli ve světě ve snaze zvýšit podíl energie vyráběné z obnovitelných zdrojů. V té souvislosti německý ministr životního prostředí Jürgen Trittin požadoval přijetí takových opatření, jež by zajistila, že oteplování klimatu do konce 21. století nepřesáhne dva teplotní stupně, oznámila ČTK v lednu Tato přání poněkud podrývají zprávy o tom, že Evropské unii se v poslední době přestává dařit snižovat emise skleníkových plynů. I to je nejspíš důvodem, proč se poněkud hatí také naděje na ústup od jaderné energetiky. Trend k uzavírání starých a nebudování nových jaderných elektráren, který se v posledních letech zdál nepochybný zvlášť díky razantnímu postupu Německa, se najednou zakymácel. V lednu 2004 přišla z Bruselu zpráva, že poslanci Evropského parlamentu schválili tzv. jaderné směrnice, které mají atomovým elektrárnám umožnit získávat unijní finance. Kritici tvrdí, že prioritou by mělo být financování rozvoje nejaderných alternativních zdrojů energie. Rakouská poslankyně Marialiese Flemmingová to označila za krok zpět. A co se mezitím děje mimo bruselské kanceláře? Například v Německu vznikla v roce 2001 solární bundesliga. Je to soutěž obcí či městských částí ve vybavování solárními zdroji energie. V prvním roce solární bundesliga registrovala 6 obcí, v roce 2003 už 560 sídel a 240 obecních či městských částí. Mistr solární bundesligy, bavorský Schalkham, drží prvenství výsledkem 1,2 m 2 plochy solárních kolektorů na jednoho obyvatele. Tamní radnice už několik let nakupuje ve velkém se slevou solární kolektory, a pak je bez zisku prodává dál občanům. Společnou politiku se snaží EU utvářet i v oblasti dopravy. Jak postupuje integrace, rozšiřuje se obchodní výměna a sílí potřeba investovat do dopravní infrastruktury a zavádět společná pravidla. Dopravní sektor pohlcuje v zemích Unie až 40 procent veřejných investic, jeho fungování ovlivňuje mnoho dalších sfér a zvlášť velký vliv má na regionální rozvoj, životní prostředí, utváření krajiny, spotřebu energie, dovíme se na Zvládnout silniční, železniční, leteckou a lodní dopravu je nejspíš ještě složitější úkol než zvládnout energetiku. Máme ještě asi v dobré paměti, jak evropské politiky k činům vybudila havárie tankeru Prestige na podzim Rychle pak dohodli přísnější pravidla provozu. Menší publicitu mělo varování ekologických organizací, že plánovaná transevropská síť dopravní infrastruktury ohrožuje přírodu zejména v nově přistupujících zemích. Evropské dopravní sny se střetávají s velkorysým projektem ochrany biodiverzity Natura 2000 (Bedrník 5/2003). Ekologické organizace volají po důsledném posuzování ekologických a sociálních dopadů plánovaných dopravních sítí. Zatím se zdá úspěšnější tendence těmto plánům přidělovat spíš výjimky, prosadit je za každou cenu. Zároveň však Evropská komise hledá, jak financovat například projekty na dopravní překonání Alp, Pyrenejí či Baltského moře, jak zavést jednotný systém elektronického mýtného. Za nejrozsáhlejší evropskou iniciativu za rozšíření udržitelné dopravy označila evropská komisařka pro životní prostředí Margot Wallströmová Evropský týden mobility. Koncepce podpory udržitelné mobility se prosazuje proti poněkud negativně vyznívajícímu Evropskému dni bez aut; místo prostého odporu k autům hledání a otevírání variant. Má napomáhat ke snížení užívání osobních aut ve prospěch veřejné dopravy. Zdá se však, že udržitelnou dopravu mohou v Evropě úspěšněji než shora prosazovat zdola jednotlivé obce a města. Mnohde přicházejí s vlastní iniciativou. Magistrát italského Janova, důležité dopravní křižovatky s významným přístavem a mezinárodním letištěm, odstarto- Životní prostředí a občanská práva Právo vědět kampaň českých nevládních organizací: Web pro otevřenost veřejné správy: Ekolink, právo na informace o životním prostředí: Ekospotřebitel: Právo na informace o životním prostředí, studie: Zelený rádce, právo na informace o životním prostředí: Právo na informace o životním prostředí: Občanská společnost, návod k použití, Econnect: Zdroj: Green Pack, upraveno a doplněno red- 17

18 p r o m ě n y val v březnu 2003 projekt zavedení distribuce zboží do historického centra města s nízkým dopadem na životní prostředí. Projekt MERCI (Ecological Mobility Resource for the City) je založen na použití nákladních aut na elektrický pohon, která nabírají zboží, jež je zasíláno do města, v tzv. centru výměny, které je soukromým majetkem. Tam se kóduje a údaje se vloží do řídicího systému, optimalizuje se výběr a nakládka na vozidlo, pořadí vozidel i trasa. Nepřetržité zpracování dat využívá telekomunikační infrastrukturu. Mimo jiné systém MERCI umožňuje i zkvalitnit služby ve městě. Tolik příklady ze tří sektorů, jak složité je hledání cesty k začlenění ekologických hledisek do postupující evropské integrace. Participativní demokracie Integrace je na Starém kontinentu na postupu nejen v ekonomice, propojování infrastruktury, v legislativě a jinde, ale určitě se dá říct, že také v oblasti občanské a lidské. Propojují se pracovní trhy, zintenzivňuje se výměna vzdělání. Ačkoli se daleko častěji hovoří o odtažité bruselské byrokracii a něco na tom asi bude, sílí zároveň procesy účasti občanů na veřejné správě a na vládnutí (angl. governance, viz rubrika Didaktika). Významnou kodifikaci a podporu vytváření participativní demokracie představuje zejména v oblasti životního prostředí Aarhuská úmluva, která vznikla na půdě Evropské hospodářské Komise OSN v roce Vstoupila v platnost 30. října roku Na env/pp/ctreaty.htm je možné sledovat postup ratifikace. Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, jak zní její plný název, je významným mezinárodněprávním nástrojem podporujícím další rozvoj evropské občanské společnosti. Má ovšem širší, přímo globální dopad. Přiznává občanům následující práva týkající se životního prostředí: právo vědět, právo účastnit se a právo na přístup k právní ochraně. Aarhuskou úmluvu signovala Česká republika v červnu 1998, do konce roku 2003 ji v podstatě implementovala řadou zákonů. Sledovala přitom především harmonizaci s právem EU téměř žádné nadstandardní prvky práva na informace a účasti veřejnosti v rozhodovacích procesech nebyly prosazeny. Vlastní ratifikace Aarhuské úmluvy byla pozdržena teprve v prosinci 2003 ji projednával parlament. Řada nově připravených zákonů tak její principy neodráží, konstatuje se v multimediální vzdělávací pomůcce Green Pack. Logo Evropské agentury pro životní prostředí a stránka z publikace EEA strategy Krev komisařky Walströmové Na sklonku roku 2003 doktor Vyvyan Howard z Bruselu veřejnosti oznámil, že v krvi evropské komisařky pro životní prostředí Margot Wallströmové se zjistilo celkem 28 chemických látek, které by tam být neměly. Komisařka Walströmová společně se 155 dalšími Belgičany a Brity dobrovolně podstoupila vyšetření, aby se ukázalo, jak znečištění životního prostředí ovlivňuje lidské tělo. V krvi některých se našlo až 49 cizorodých chemikálií. Mezi látkami zjištěnými v krvi komisařky byl už třicet let zakázaný pesticid DDT, ještě jedovatější DDE a zákeřné polychlorované bifeny- 18

19 p r o m ě n y ly. Tyto látky se pomalu hromadí v lidském těle, ukládají se v tuku a játrech, ovlivňují srdce, mozek, kůži či imunitní systém, ale také děti v těle matky. Podle doktora Howarda mohou rozdílné dávky pesticidů obsahujících PCB odlišit i tak blízké jedince, jako jsou dvojčata. To, které z matčina těla získá více PCB, bude prý útočnější a sexuálně méně vyrovnané než druhé. Těžko si představit záludnější zbraň. V krvi každého z nás se skrývají informace o stavu životního prostředí... Informace, zvláště ty veřejně zjevené, jsou jedním z klíčových faktorů pro rozhodování o životním prostředí. V posledních deseti letech nastal prudký rozvoj v uspořádávání informací o životním prostředí. Začaly se používat indikátory jeho stavu. Patří mezi ně například měrné emise znečišťujících látek, produkce komunálního odpadu, spotřeba dusíkatých hnojiv, podíl plochy chráněných území ve státě a podobně. Užívá se však také třeba index lidského rozvoje, který se stává uznávaným doplňkem hlavního ekonomického indikátoru HDP. Indikátory a jejich užívání se dál vyvíjí. Mezinárodní srovnání pomocí indikátorů nabízejí například internetové stránky MŽP ČR Obsáhlým hodnocením životního prostředí v Evropě se zabývá Evropská agentura pro životní prostředí v Kodani ( která patří mezi významné evropské instituce, ale udržuje si určitou nezávislost. Česká republika je členem EEA už od roku 2002, a má proto přístup k jejím informacím a vybavení. Česká republika, 1. květen 2004 Kapitola Životní prostředí patří k nejnáročnějším oblastem komunitárních předpisů vzhledem k jejich rozsahu a náročné implementaci. Aby se ČR stala plnohodnotným členem EU, musí splnit soubor asi 300 právních norem, říká se na oficiálních stránkách MZV ČR. Směrnice, nařízení či rozhodnutí určují požadavky na snížení emisí do vod a ovzduší, na nakládání s nebezpečnými látkami, požadavky na kvalitu výrobků, ochranu přírodního bohatství, demokratizaci rozhodovacích procesů apod. Právní úprava směřující k ochraně životního prostředí a prosazování udržitelného rozvoje se přitom v Evropské unii neustále rozšiřuje. Ročně EU přijímá kolem 30 až 50 nových právních předpisů či novelizací. Česká republika na poslední chvíli sahá po stavu legislativní nouze, aby se vypořádala i s přijetím nečekaně Parlamentem odmítnuté novelizace Úvodní internetová stránka komisařky Margot Wallströmové zákona na ochranu přírody, jež má umožnit přijetí Natury Není celkem pochyb, že nakonec se to nějak udělá, protože Evropa si zakládá na dodržování pravidel a nebude-li Natura 2000, nebudou stamilióny eur pro ČR. Žádosti o finanční podporu z Kohezního, strukturálních a některých dalších fondů EU musí obsahovat závazné potvrzení, že projekt nebude mít negativní vliv na lokality soustavy Natura 2000, upozorňuje v lednu 2004 MŽP ČR. Unie mezitím však pádí dál. V lednu 2004 Evropská komise učinila další krok vpřed při zavádění sítě chráněných území Natura 2000, když schválila seznam 959 přírodních lokalit v horských oblastech Alp, Pyrenejí, Apenin a Skandinávského poloostrova a seznam ohrožených druhů zvířat a rostlin, které tam žijí. Zhodnocení české přípravy na vstup do EU se z hlediska životního prostředí obvykle odbývá především kvantitativním shrnutím implementované legislativy. Implementační plán pro oblast Životní prostředí byl podruhé aktualizován a schválen usnesením vlády č. 15/2003. Tento dokument obsahuje detailní informace o požadavcích vyplývajících ze všech předpisů ES v oblasti životního prostředí, které budou v ČR prostřednictvím národní legislativy prováděny, praví poslední publikovaná Zpráva o životním prostředí České republiky Oba zmíněné dokumenty jsou k dispozici na Přístupová vyjednávání v kapitole životního prostředí uzavřela ČR úspěšně už v létě Z původně žádaných přechodných období pro více oblastí Unie přistoupila jen na tři: Odkládá se naše povinnost dostát evropským normám v budování čistíren odpadních vod v menších sídlech do roku 2010, v oblasti nakládání s obaly a obalovými odpady smíme cílových procent recyklace dosáhnout až v roce 2005 a dvě velké provozovny smějí ještě do roku 2007 znečišťovat vzduch oxidy síry více, než povolují evropské limity. Přes velkou náročnost přípravy systému 19

20 Nyní už ovšem i v Česku najíždějí největší výrobní podniky na prevenci. V době přípravy českého zákona o integrované prevenci znečištění (IPPC) vcelku přivítal tento princip jako dobrou příležitost (u níž však záleží na provedení) bývalý generální ředitel Jihočeských papíren, odborník na průmysl a ekologii Josef Zbořil. Podle něj evropská směrnice o IPPC znamená hodnocení nákladů a přínosů pro ochranu životního prostředí i hodnocení efektivity využívání energií a surovin. Oceňoval, že proces je komplexní, interaktivní a předjímá možnosti kompromisních řešení, poněvadž zdůrazňuje kvalitu ochrany životního prostředí jako celku. Přitom se posuzují nejen účinky po dobu výstavby a provozu, ale i způsoby předcházení havárií a konečně i způsob likvidace po ukončení podnikatelské činnosti. Vydávání povolení provozu je delegováno na co nejnižší místní úroveň Vyžaduje co nejširší dialog mezi zainteresovanými aktéry. Zákon o integrované prevenci znečištění, který ukládá a zároveň umožňuje velkým podnikům najít optimální přístup k ochraně životního prostředí, umožňuje najít nejlepší dostupné technologie, platí v České republice od začátku roku 2003 a dotčené podniky mají čas do konce října 2007, aby zavedly odpovídající ekologicky šetrné technologie. Sociálně zajímavý pohled na silný environmentální tah Evropské unie přinesla studie Světového fondu pro ochranu přírody (WWF), na níž se jako partnerská organizace podílelo i české Hnutí Duha. Podle této studie ( europe/rappsummarytot.pdf) může čistá energie, jako jsou větrné elektrárny, solární kolektory a spalování biomasy či bioplynu vytvořit jen v České republice na nových pracovních míst. Souhrnně řečeno, přibližování k Evropě a přijímání jejích psaných i nepsaných environmentálních norem nám pomohlo během 15 let dep r o m ě n y chráněných území Natura 2000 neprošla v evropských institucích naše žádost o odklad. Je to myšleno pro dobro naše i evropské; předpokládá se, že po vstupu do Unie bude tlak na mnohé dosud zachovalé vzácné součásti přírody v přistupujících zemích spíš stoupat, bude zájem rozvíjet, budovat, stavět Paradoxně, jak už o tom byla řeč, i tady s sebou přináší výjimky směřující proti přírodě evropská potřeba perfektní infrastruktury. Jsou tu ještě další odlišnosti mezi námi a integrovanou západní Evropou, které si zaslouží povšimnutí. Produkujeme méně zbytečných obalů a odpadů, méně intenzívně zatím konzumujeme. Bezpochyby v tomto směru vstup do Evropy přinese spíš protienvironmentální tendence. Podobně je to v současnosti s využíváním umělých hnojiv a pesticidů v konvenčním zemědělství; západní Evropa je méně šetrná. Tlak je a bude na nové stavby dálnic a dalších objektů, možná dál zhoustne i soukromá doprava a ubude další naší dosavadní výhody veřejné dopravy. Naopak propojení s evropskou energetickou politikou by nám snad mohlo pomoci díky liberalizaci, podpoře alternativních zdrojů a také cílenému tlaku na snižování energetické náročnosti. Naše energetická náročnost a podíl vypouštěných skleníkových plynů na hlavu není nic k chlubení, přestože díky shodě historických okolností propadu ekonomiky počátkem 90. let na rozdíl od zbytku Evropy nemáme potíže s naplněním požadavků Kjótského protokolu. Je možné spekulovat, že Česká republika by lépe udělala, kdyby hned od počátku transformace k tržní demokracii přijala preventivní přístup namísto dodatečného nasazování filtrů na konci výrobních cyklů. Možná by naše životní prostředí na tom bylo ještě lépe, než je náš současný vesměs evropský průměr. Hlavně by to ale nejspíš bylo levnější. Historie se však přepisovat nedá. Co dál, evropské Česko? mokratického vývoje dostat životní prostředí ze stavu místy katastrofálního povšechně zhruba na evropský průměr. České ekologické povědomí však stále za evropským standardem pokulhává. Dovezli jsme se znova na start. Teď se od nás bude očekávat více pochopení souvislostí, více ekologického vzdělání, více kreativity. Řečeno ještě jednou s Petrem Jehličkou na v roce 2001 obecně o přistupujících zemích, přistupuje se k této problematice především z úzce technického hlediska širší politický význam environmentální politiky pro proces evropské integrace uniká pozornosti Budou v rámci rozšířené Unie vystupovat aktivně a přicházet s vlastními iniciativami, nebo se spokojí s pasivní rolí příjemců politiky, na jejíž přípravě se budou podílet jen minimálně? Mají vůbec kandidátské země v oblasti politiky životního prostředí připravené priority a postintegrační strategii? Odpověď na tyto otázky se nyní snaží ve společném projektu najít čtyři české nevládní organizace Ústav pro ekopolitiku, Zelený kruh, Společnost pro trvale udržitelný život a Hnutí Duha. Cílem projektu je podnítit veřejnou diskusi a hledat přednostní české hodnoty v širším kontextu zájmů Evropské unie. Prvním zajímavým výstupem tohoto projektu jsou odpovědi předních českých odborníků, kteří pracují v oblasti životního prostředí na otázku: Jaké národní zájmy by měla ČR přednostně v EU prosazovat při formování společné evropské politiky životního prostředí a udržitelného rozvoje? Sešlo se množství různorodých zajímavých odpovědí, které jsou přístupné na v Evropském environmentálním občasníku 3/2003. Hana Kolářová Redakce Bedrníku děkuje za laskavou pomoc při přípravě tohoto článku Doc. JUDr. Evě Kružíkové, CSc., z Ústavu pro ekopolitiku v Praze. 20