Sociologické texty ke studiu sociální pedagogiky PhDr. Aleš Sekot, CSc.

Transkript

1 1 V ÝUKOVÝ TEXT Sociologické texty ke studiu sociální pedagogiky PhDr. Aleš Sekot, CSc. Úvodní poznámka: Studium sociální pedagogiky odráží prudký rozvoj sociálních věd transformující se české společnosti devadesátých let. Přitom je stále zřetelněji posilována tendence chápat sociálně pedagogické dění jako výchovný nástroj či prostředek zvládání mnohdy protisměrných a nepředpokládaných či dokonce nepředpokládatelných životních peripetií. Prakticky vzato jde o historicky a lidsky trvalé a mnohdy ztěží zdolatelné úsilí zvládnou život, ochránit člověka před negativními vlivy okolního světa. A co víc jde o snažení provázané s nevykořenitelnou snahou naučit se porozumět problémům na první pohled vzdáleným a nepochopitelným a tím vytvářet předpoklady zvládat obtíže vlastní i svého okolí. Jedním slovem jde o úsilí naučit se orientovat v nejednoznačných životních situacích a následně být schopen poučeně a citlivě čelit nastalým problémům a tím i vytvářet dobré předpoklady aktivní účasti na společenském životě. Sociálně pedagogické aktivity vycházejí přirozeně z výsledků mnohorozměrného procesu socializace úzce souvisejícího s výchovným procesem. V tomto ohledu se aktualizuje proces pozitivní hodnotové orientace a z ní odvozovaného pozitivního sociálního chování při osvojování si žádoucích sociálních rolí a kompetencí. Nedílnou a nezastupitelnou součástí tohoto procesu je i pěstování schopnosti vcítění se do pozicí a rolí, které přináší soudobá civilizace a které běžně nazýváme sociálními či dokonce negativní sociálními jevy a procesy. K těm procesům a jevům, které jsou aktualizovány zejména vrcholící transformací naší společnosti patří bezesporu stále silněji sociálně ekonomicky tíživý problém nezaměstnanosti a s ním volně provázaná problematika běžně přehlíženého bezdomovství. Předkládané texty z této oblasti cílí z tohoto pohledu k hlubšímu pochopení oblasti jinakosti, která konkrétním sociografickým popisem stojí spíše na okraji sociálně psychologického zájmu. Odkaz na klasickou vědeckou literaturu není náhodný: nabízí vhled do zcela unikátních dobových reálií a usnadňuje pochopení daného fenoménu srovnáním se současnou situací na cestě hledání společných rysů daného jevu. Předkládaný text navazuje na teoretická východiska autorovy práce Sociologie v kostce a v tomto ohledu cílí ke komplexnějšímu pohledu na problematiku sociálních nerovností i přiloženým glosářem shrnujícím nejzákladnější sociologické pojmy. I tím usiluje o snadnější pochopení sociálních problémů, které dynamika soudobého světa přináší. I. NEZAMĚSTNANOST :sociální, psychologický a ekonomický problém Nezaměstnanost je, vzdor všeobecnému pocitu potřeby práce, průvodním jevem rozvoje tržních ekonomických systémů.je fenoménem poznamenávajícím sílící měrou i naši ekonomiku prvních let třetího tisíciletí. Kolik toho však víme o mnohačetných dopadech nezaměstnanosti? Jakou úlohu sehrává osobní zkušenost se ztrátou zaměstnání v kontextu společnosti, která tradičně vidí v práci nezastupitelný aspekt životního směrování? Jak historicky vzato souvisí práce s daným kulturním kontextem a životním způsobem? Jaké historické zkušenosti má česká společnost s nezaměstnaností? Hraje nezaměstnanost nějakou roli v modelování hospodářské politiky? Má nezaměstnanost jako sociální fenomén svébytné

2 2 psychologické aspekty? Co vůbec víme o autoreflexi dlouhodobé nezaměstnanosti? Jak se může nezaměstnanost podílet na duševním a fyzickém zdraví? Jak se liší průběh nezaměstnanosti z hlediska vývoje osobnosti v jednotlivých věkových etapách? A konečně: Jak se odrážel fenomén nezaměstnanosti v klasické vědecké literatuře? To je suma otázek, rámujících komplexnost problematiky, která se aktualizuje v naší společnosti v okamžiku, kdy míra nezaměstnanosti u nás nebezpečně atakuje desetiprocentní hranici. Všeobecná deklarace lidských práv Spojených národů z v článku 23, odstavec 1 praví: Každý člověk má právo na práci, svobodnou volbu povolání, přiměřené a uspokojivé podmínky, jako i ochranu proti zaměstnavateli. Pomineme-li obecně politickou deklarativní povahu této běžně pošlapávané a ignorované zásady, musíme jasně konstatovat, že práce jakož cílevědomá lidská činnost směřující k vytváření materiálních a duchovních hodnot, hraje v životě každého člověka důležitou úlohu. Na první pohled i absurdně mnohem významnější v případech, kdy jde právě o absenci pracovního uplatnění. Jde totiž o situaci, za které si činorodý jedinec nejnaléhavěji uvědomuje hodnotu toho, co jako životně nezastupitelné ztrácí práci jako výraz uspokojení z tvůrčí činnosti a primární zdroj materiálního zabezpečení života. Práce, jako výraz sociálního postavení a identity a pramen sociálních kontaktů, tvoří sociálně orientační rámec individuální sebereflexe a sebehodnocení. Práce je místem, kde můžeme vést rozhovory, střetávat se v obohacujícím procesu osobních kontaktů s jinými lidmi, uzavírat přátelství. Je navíc základní jednotkou časové struktury dne a života vůbec, podílí se na biologicky přirozeném a příjemném rytmu námahy a odpočinku. Práce ať už její povahu, náplň či smysluplnost chápeme jakkoli různě či dokonce rozporuplně je nezastupitelnou integrální součástí plnohodnotného života jedince. Práce ve smyslu fyzických a duševních aktivit a přírodní a kulturní reflexe, odpovídá hlubinné biologické potřebě člověka přiměřeně zatěžovat bytostné síly, konfrontovat je s rodově příbuznými silami a strukturami přírody. Práce uděluje lidskému životu řád, důstojnost a smysl. Proto i v globalizující se ekonomice je pro člověka, jako vysoce konzervativního biologického druhu, práce i ničím nenahraditelnou funkční slastí. Proto v neztenčené míře platí nutnost vřazovat lidskou práci i do ekonomiky i v případě těch, kteří bez vlastního zavinění práci ztratili či nedostali vůbec šanci normálně pracovat a tedy i normálně žít. Moderní ekonomie věnuje právě nezaměstnanosti zvýšenou pozornost. Přitom je zřejmé, že se tomuto fenoménu přikládá v souladu s konkrétním zaměřením ekonomie různá váha. Za nezaměstnané se považují osoby produktivního věku, které nemají placené zaměstnání a přitom aktivně hledají práci a jsou ochotny do práce nastoupit. Připomíná se teorie dobrovolné nezaměstnanosti, kdy je upřednostňován volný čas před konáním práce. Za frikční nezaměstnanost se považuje dobrovolné opuštění práce za účelem hledání vhodnější pracovní pozice, strukturální nezaměstnanost odráží poruchy v proporcionalitě jednotlivých výrob a cyklická nezaměstnanost reflektuje míru výkonnosti ekonomiky. Kontext kategorie nedobrovolná nezaměstnanost navozuje téma efektivních mezd. Vcelku se ukazuje, že nezaměstnanost je společností vnímána jako významná porucha představující sociální i politický problém, který je provázán i s mírou inflace. Psychologie nezaměstnanosti zdůrazňuje, že práce je i nezastupitelným faktorem objektivace osobních schopností a získávání pocitu odborné kompetence a osobní identity. V kontextu životní dráhy člověka práce určuje začátek i konec ekonomické aktivity, socializačním

3 3 směrováním předznamenává plané hodnoty a podílí se na vytváření psychické pohody, životního sebeuspokojení, sebedůvěry, úzkosti, deprese, kvality života či pracovních hodnot. I dnes stále platí, že jsou to právě finanční těžkosti, které provázejí ztrátu práce. I dnes je vzdor obecně relativně lepší materiální situaci než v minulosti nezaměstnanost doprovázena vykolejením ze zažitého životního rytmu střídání práce a odpočinku, vyřazením ze společenského pracovního procesu a hlubokým znejistěním životní perspektivy ve smyslu zkušenosti se sociální izolací, individuální závislostí a bezmoci v jednání. Obecně pociťované obavy z nezaměstnanosti pak vedou i k zesílení tlaku na výkon zaměstnaných. Empiricky podložená data dokládají, že reakce na ztrátu zaměstnání zabírají širokou škálu počínaje psychickým šokem, pasivní rezignací, přes obranný postoj až po výzvu k hledání nové práce. Neúspěšné pokusy sehnat práci pak zpravidla vedou k apatii a vyvolávají negativní pocity. Střídání naděje a zklamání na trhu práce přispívá k emocionální labilitě a způsobuje deprese zejména u lidí bez perspektivy. Přitom se znovu potvrzuje, že právě nekvalifikovaní lidé o práci snadněji přijdou a obtížněji ji znovu nacházejí. Nezaměstnaní pociťují vyšší hladinu obecné psychické nepohody, deprese a ztráty sebeúcty. Přitom schopnost nezaměstnaného vyrovnat se se ztrátou práce závisí i na tom, jakou hodnotu připisoval ztracenému zaměstnání a jak mu byl oddán. Ke skupinám nejvíce ohroženým nezaměstnaností patří čerství absolventi středních a nověji i vysokých škol, starší lidé, ženy zejména s malými dětmi, zdravotně postižení lidé, osoby bez kvalifikace a romské etnikum. Dlouhodobá nezaměstnanost je často provázána s nezdravým životním stylem s zneužíváním návykových látek. V tomto smyslu se silně aktualizuje systém intervenčních programů pro nezaměstnané s důrazem neztrácet naději a aktivně čelit tlakům nepříznivé životní situace. Nezaměstnanost je aktuálně přítomný a průběžné řešení vyžadující fenomén zásadního společenského významu. A to nejen z hlediska celospolečenského a makroekonomického, nýbrž i ze zorného úhlu individuálních osudů a osobnostního životního směřování. Naše sociologie se v poslední dekádě okrajově soustřeďuje spíše na sociální aspekty u nás nově prožívané problematiky nezaměstnanosti, stranou náležité pozornosti však zůstává komplexní obraz mnohdy atomizovaného života, hodnotového světa způsobů uvažování samotných nezaměstnaných. Snad právě proto je stále užitečné a smysluplné obohatit naše příslušné vědomosti i studiem textů k fenoménu nezaměstnanosti z klasické vědecké literatury. Ke známějším pracím (a hodným doporučení k dalšímu studiu) z tohoto pohledu patří kupř. přímo naturální beletristicky zpracovaný vhled do problematiky z pera proslulého sociálního futurologa Georga Orwella Na dně v Paříži a Londýně, ilustrující život nezaměstnaných a adresou a rodinným životem nezakotvených tuláků a vagabundů či jedinečná sociologická studie Bruno Zwickera K sociologii nezaměstnanosti přibližující život, starosti, problémy a očekávání brněnských dělnických domácností nezaměstnaných v době hospodářské krize 30. let dvacátého století. * * * K snad nejpozoruhodnější, protože nejkomplexněji a nejbarvitěji pojatým monografiím postihujícím fenomén nezaměstnanosti patří bezesporu světově proslulá, bohužel v češtině nikdy publikovaná, práce Marienthal. Sociografie nezaměstnaného společenství. Vzhledem k významu této publikace vydané v angličtině s odstupem času počátkem sedmdesátých let nabízíme její obsáhlejší prezentaci v následující kapitole.

4 4 Nezaměstnané společenství Marie Jahoda, Paul Lazarsfeld, Hans Zeisel: MARIENTHAL. The Study od Unemployment Community London: Tavistock, Kolik toho vůbec víme o dopadech nezaměstnanosti? K dispozici jsou některá statistická data podle věku, pohlaví, povolání, a místních podmínek. Existují i novinové a časopisecké články o tomto fenoménu a i spisovatelé se pokoušejí o co nejbarvitější popis tohoto sociálního problému. Ale pouhou deskripci a skutečnost dělí mnohdy velké propast. Studie o Marienthalu se tak pokouší o její realistické přemostění. Hlavním záměrem studie bylo nalézt takové výzkumné procedury, které by vhodně kombinovaly využití relevantních numerických a statistických údajů s osobně angažovaným zúčastněným pozorováním. K tomu bylo nezbytné navázat velice úzký osobní kontakt s obyvateli Marienthalu, který by umožňoval zjistit i nejmenší podrobnosti jejich každodenních života. Tím, že výzkumníci sdíleli s obyvateli městečka dlouhodobým celodenním stykem jejich běžné starosti, bylo možné popsat danou situaci co nejobjektivněji a nejvěrněji. Každý zkoumaný aspekt dané problematiky přispíval k utváření pevného tvaru výsledné mozaiky výzkumného šetření. K bližšímu pochopení a popisu zkoumaného fenoménu přispěla i těsná osobní vazba na životní zkušenost nezaměstnaných, zkoumání jejich bezděčných reakcí, poznámek, zpráv místních úřadů, dopisů a deníků respondentů. Přínosné byly i údaje získané ze záznamů Družstevního prodejního střediska, řady místních klubů a z radnice. Nejpřínosnější však jsou údaje o skladbě jídelníčku, časovém snímku dne a pozorování dalších podobných aspektů života nezaměstnaných a jejich rodin. Veškeré údaje byly vyhodnocovány ve snaze oproštění se od subjektivistických pohledů výzkumníků. Již první dojem naznačoval hlavní dopady nezaměstnanosti: úbytek činorodosti a víry v lepší budoucnost, ztráta smyslu pro hodnotu času a silný propad do různých forem a stavů apatie. Vedle těchto charakteristický hlavních znaků nezaměstnanosti osciluje i řada dílčích detailů více méně deviantní povahy. Výzkum necílil k analýze problému nezaměstnanost v jeho komplexnosti. Předmětem šetření nebyl nezaměstnaný jedinec, ale nezaměstnané společenství. Pokud to nebylo nevyhnutelně nutné k pochopení celé geneze problému, byly ponechány stranou charakterové rysy respondentů a celá oblast psychopatologie. Výzkumným tématem byla tedy nezaměstnaná manuální pracovní síla ve specifické průmyslové oblasti, v konkrétní obci, v určitém časovém výseku daného roku. Šlo o společenství, které bylo totálně nezaměstnané. Nelze jednoznačně posoudit, zdali je snadnější čelit individuálním dopadům nezaměstnanosti v anonymním prostředí velkého města či v intimním prostředí naprosté ztráty pracovních příležitostí. Absence extrémnějších symptomů masové neurózy v Marienthalu však naznačuje, že uzavřené rurální společenství zhoubným důsledkům nezaměstnanosti a bídy čelí zřejmě lépe a déle. K hlavním výzkumných zdrojům zkoumaných dat patřily: Záznamové archy o jednotlivých rodinách. Každá z 478 rodin Marienthalu měla vlastní samostatný záznamový arch s osobními údaji každého jejího člena a s údaji o formě nezaměstnanosti a podpory, bytových podmínkách, rodinném životě, uspořádání domácnosti apod. V některých případech byly využity i rodinné denníky. Životopisy třiceti tří mužů a třiceti žen, které usnadňovaly pochopení nezaměstnanosti v případech individuálních verbálních bariér dotazovaných. dopadů

5 5 Časový snímek dne osmdesáti dotazovaných. Zprávy a stížnosti, které evidovala místně příslušná Průmyslová komise Wiener Neustadt. Školní eseje žáků obecné a měšťanské školy na téma Co si přeji ze všeho nejvíce, Čím bych chtěl být a Co si přeji na Vánoce. Soutěž o nejlepší esej vyhlášená mezi místní dospívající mládeží na téma Jak vidím budoucnost. Záznamy o stravování čtyřiceti rodin o skladbě jídelníčku během jednoho týdne a obdobné záznamy o svačinách školáků den před výplatou podpory v nezaměstnanosti a den poté. Různé zprávy týkající se především vánočních dárků osmdesáti místních malých dětí, konverzačních témat a činností v místních hostincích, rodičovských problémů s výchovou dětí (získaných od lékaře), lékařských testů, chování dětí ve škole z pohledu učitelů, dobročinné práci, úloze farnosti. Dále se jednalo o záznamy o výši útrat v hostincích, u holiče, řezníka, koňském výseku, obuvníka, krejčího a cukráře. Využity byly i dokumenty různých politických klubů a dalších místních organizací. Statistické údaje se opíraly o účetní knihy místního Družstevního nákupního střediska, výpůjček místní veřejné knihovny, předplatného novin a časopisů, volebních výsledků, věkové skladby, míry porodnosti a úmrtnosti, úrovně sňatečnosti a migrace. Statistiky domácností získané z technických důvodů pouze v několika málo případech. Podpůrným faktorem pro získávaní co nejrelevantnějších a nejobsáhlejších údajů o Marienthalu bylo i opravdové zapojení všech výzkumných pracovníků do místního komunálního života a veřejně prospěšných činností (kupříkladu při veřejné sbírce ve Vídni při opařování oblečení pro nezaměstnané), účastí na místním politickém životě, podpoře zájmových činností, organizovaní bezplatné lékařské péče, sportovním vyžití a výchovné poradenské činnosti. Celý výzkumný tým se při organizování své práce řídil sadou následujících klíčových otázek: A.Postoj k nezaměstnanosti První reakce na nezaměstnanost. Snaha nalézt jinou práci. Míra úspěšnosti a forma hledání práce mimo okres. Typ náhradních pracovních aktivit za ztracenou práci (zahrádkářství, chovatelství apod.). Vývoj a proměny postojů k dočasné nezaměstnanosti a k možnosti následné emigrace. Jaké plány lidem ještě zůstávají a do jaké míry se liší mezi dospělými a dospívajícími. Rozdíly mezi zaměstnanými a nezaměstnanými. Postoj k úřadům sociální pomoci. Míra provozování zbytečných aktivit.

6 6 B.Účinky nezaměstnanosti Dopad na fyzický stav populace. Dopad na školní prospěch dětí. Vliv na úroveň kriminality. Existence rozdílů dopadu nezaměstnanosti rodičů na děti podle věku. Ovlivňování politických postojů. Postoje k náboženství. Obecný posun zájmů. Chápání pojmu čas a jeho smyslu. Mezilidské vztahy. Míru vzájemné spolupráce a soupeření. Vztahy uvnitř rodiny. Předběžné práce a diskuse započaly na podzim roku Člen výzkumného týmu Dr. Danzinger žil přímo v Marienthalu do počátku prosince 1931 do poloviny ledna 1932, tedy v období získávání nejdůležitějších údajů psychologické povahy. Do poloviny května pokračovaly individuální projekty a dodatečná pozorování včetně sběru statistických materiálů. Poté bylo zahájeno šestiměsíční zpracování získaných materiálů. Výzkumníci strávili v Marienthalu celkem 120 pracovních dnů. Vzhledem k nedostatku financí nebyl realizován proponovaný psychologický test místních školáků. Až v průběhu výzkumu se nepředpokládanou měrou projevil význam různé schopnosti čelit dopadům nezaměstnanosti v důsledku odlišných životních zkušeností a materiálních podmínek. Odezva na soutěž o nejlepší esej na dané téma mezi dospívajícími byla naprosto mizivá. Odrážela celkový pocit beznaděje společenství nezaměstnaných. 2. PRÜMYSLOVÁ VESNICE Mareinthal byl v době výzkumu malou průmyslovou obcí na řece Fischa- Dagnitz v rakouském okrese Steinfeld, ležící třicet pět minut jízdy vlakem od Vídně. Vesnice se ve třicátých letech devatenáctého století zásluhou Hermanna Todeska stala významným lokálním textilním střediskem, které připoutalo nové pracovníky z celého tehdejšího Rakouska-Uherska. Ti získali práci a ubytování v domech patřících majitelům továrního komplexu. Mareinthal měl v době výzkumu 1,468 obyvatel (712 mužů a 774 žen), z toho 318 mladších čtrnácti let. Všechny domy zde patřily společnosti Marienthal Traumauer Company a její pracovníci v nich žili v pronájmu. Jednalo se o malé l-2 pokojové domky, za které měsíční nájem podle velikosti činil od čtyř do šesti šilinků. V městečku fungovala řada zájmových, politických, odborářských a sportovních klubů. Mělo kino, několik hostinců a obchodů. Do kostela však bylo nutné docházet do sousední vesnice. 3. ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ Nejvýznamnějším dnem v Marienthalu byl výplatní den podpory v nezaměstnanosti. Ta byla vyplácena každých čtrnáct dní a tento cyklus zcela ovládal zdejší ekonomický život. V den výplaty se splácely dluhy a dohadovaly se termíny dalších splátek. Významně se to projevilo i ve skladbě svačin školáků, které podle údajů učitelů bezprostředně po výplatě až desetinásobně snížila počet dětí bez jídla či o suchém chlebu a přibližně zdvojnásobila plnohodnotnou skladbu školní svačiny. V den těsně před výplatou podpory činil naopak počet dětí bez svačiny nebo pouze s kouskem suchého chleba i polovinu. Čtrnáctidenní

7 7 období mezi obdržením podpory tak bylo obdobím střídavě slábnoucí a sílící kvality školního stravování dětí nezaměstnaných. Ve většině případu jako výraz kolísání kvality stravování celé rodiny. Výplata podpory se pro většinu lidí stala největší událostí v stereotypu doby. Rakousko právně zakotvilo podporu v nezaměstnanosti v roce Její výše závisela na délce pracovní aktivity, výši předcházející mzdy a velikosti závislých rodinných příslušníků. Podporu obdržel pouze ten, kdo prokázal za posledních dvanáct měsíců pracovní poměr v trvání nejméně dvaceti týdnů. Náklady na podporu v nezaměstnanosti nesl zaměstnavatel, zaměstnanci a místní pracovní úřady. Podpora byla vyplácena po dobu dvaceti až třiceti týdnů. Poté mohl postižený žádat o sociální výpomoc, která zpravidla činila 80% podpory v nezaměstnanosti. I tato forma výpomoci byla limitována a to individuálně od dvaceti dvou do padesáti dvou týdnů. Nezaměstnaná hlava rodiny a samostatně žijící nezaměstnaný obdrželi mezi 0,76-3,50 šilinky na den, členové rodiny pak mezi 0,72-2,30 šilinky. Celková suma nesměla přesáhnout 80% výše poslední týdenní mzdy. Na podporu v nezaměstnanosti neměli nárok cizí státní příslušníci, kterých bylo v Marientalu několik. V Marienthalu žilo celkově 478 rodin s průměrným počtem 3,1 osob na domácnost. 22 rodin si udrželo práci v místě bydliště, šlo o rodiny starosty, faráře, tří policistů, majitele hostince, porodní asistentky, učitele, tesaře, příštipkáře, dvou majitelů obchodů a dvou prodavačů, řezníka, poštovního doručovatele a šesti dělníků udržujících zbytek likvidované továrny. Dále zde žilo 18 rodin penzionovaných železničářů. 15 lidí pracovalo v sousedních vesnicích a 56 až ve Vídni. Ze zbývajících rodin žilo 358 na vcelku průměrné podpoře v nezaměstnanosti (1,40 šilinků denně) a nejhorší postavení zaujímalo posledních 9 rodin, žijících bez jakékoliv finanční podpory a živících se žebráním a krádežemi. Pro názornost lze uvést tehdejší ceny některých základních potravin: 1 kg mouky nižší kvality o,65 šilinků, l kg melty 0,96 šilinků, 1 kg soli o,70 šilinků, 1 kg fazolí 0,56 šilinků, 1 kg koňského masa 1,80 šilinků a 1 litr mléka o,38 šilinků. Ztráta podpory v nezaměstnanosti hrozila i jen za malé porušení zásady nepřijímat naprosto žádnou práci za jakoukoli (i naturální) odměnu. Jistému zlepšení životní úrovně do malé míry napomáhalo pěstování zeleniny a chovatelství domácích zvířectva (zejména králíků) na přilehlých malých pozemcích domkářů. Vánoce znamenaly pro děti a vícečlenné rodiny, díky místním úřadům, obdarování základními životními potřebami. To však, stejně jako jakékoliv jiné charitativní opatření, problém nijak zásadně neřešilo. K tomu bylo možno v zásadě dojít pouze cestou opětného získání pravidelného zaměstnání. 4. JÍDELNÍČEK A ROZPOČTY Údaje o rodinných rozpočtech byly získány ze tří hlavních zdrojů z týdenních stravovacích záznamů čtyřiceti jedné rodiny., z rozhovorů během lékařské konzultace, která do značné míry umožňovala konfrontaci údajů stravovacích přehledů a ze zpráv a údajů celé řady dalších domácností. Odtud vyplývá, že kolem tří čtvrtin rodin se stravovalo tradičně třikrát denně, čtvrtina čtyřikrát a kolem dvou procent dvakrát denně. Patnáct procent rodin si nemohlo dopřát nikdy žádné masité jídlo, nadpoloviční většina měla masité jídlo jednou týdně (většinou v neděli), devatenáct procent dvakrát týdně. Pět procent jedlo maso třikrát za týden

8 8 a sedm procent čtyřikrát týdně. Masitá jídla byla většinou sestavena z koňského masa a dále z doma vypěstovaného králíka. Jen v několika málo případech bylo konzumováno hovězí maso, sekaná a vepřové. Někteří respondenti se přiznali i ke konzumaci masa ze psů a koček. Jejich výskyt se totiž v Marienthalu během sledovaného období také rapidně snížil! Vcelku byl zaznamenán radikální posun v konzumních vzorcích od hovězího a vepřového směrem ke koňskému masu. To se odrazilo i v tom, že v obci začal vedle jednoho původního fungovat i další výsek koňského masa. Večeře se v 85% domácností sestávala ze zbytků od oběda či černé kávy s chlebem. K výkyvům docházelo zpravidla kolem již zmiňovaného dne výplat podpory v nezaměstnanosti. Zhruba padesát šilinků nákladů na čtrnáct dnů za jídlo, které dovoloval příjem průměrné vícečlenné rodiny, byl vynaložen zejména na mouku, rýži, chléb a housky a mléko pro děti. Nezbývalo peněz na zeleninu a ovoce, což se podle lékařských záznamů projevilo zejména u dětí i nedostatkem přísunu vitamínů. Skladba jídelníčku směrem k nezdravým levným potravinám reflektuje i zásadní změna odbytu jednotlivých položek místních obchodníků. Mezi léty tak vzrostl odbyt levnější žitné mouky, která se stávala náhražkou za jiné potraviny. Výrazně se změnil i poměr prodeje a tedy i spotřeby dalších komponent jídelníčku. Téměř trojnásobně klesl odbyt másla při současném dvojnásobném zvýšení zájmu o levnější margarín. Stejně i výrazný pokles prodeje kávy byl kompenzován zvýšením zájmu o levnější kakao. Výrazný pokles prodeje zaznamenal i místní cukrář. Původní průměrný víkendový odbyt šestnácti až sedmnácti dortů spadl ve zkoumaném období dramaticky až na dva kusy. To odráželo i rapidní pokles celkových víkendových tržeb, které se zde v relacích k období starých dobrých časů, kdy činily třicet až čtyřicet šilinků, snížily o 75% na 17 šilinků. Byl však zaznamenán výrazný růst odbytu vážených levných čokoládových odřezků a to z původních měsíčních 5 kg na 15 kg. Jejich odbyt byl zvláště vysoký v den výplaty podpory nezaměstnaným a spolu s vyšším prodejem levných lízátek kompenzoval i snižující se prodej cenově nedostupných nápojů. Ve většině rodin hladina příjmů poklesla až na čtvrtinu úrovně původních mezd. Udržet vyrovnanou bilanci příjmů a výdajů bylo tedy nesmírně obtížné a vyžadovalo to soustředěné nekompromisní úsilí zejména ze strany hospodyněk. Řada osobních výpovědí svědčí o velice promýšleném přístupu v tomto směru. Je pochopitelné, že důsledné dodržování ekonomické strategie domácností vyžadovalo i součinnost celé rodiny, zejména obou rodičů. Některé výpovědi názorně a barvitě dokreslují dobový kolorit nezaměstnaných v situaci tíživé ekonomické situace: Paní P.R. disponuje 55 šilinky na čtrnáct dnů. Pět šilinků odkládá na luxus : maso a tabák. Sedm a půl šilinku je určeno na mléko, zbytek na ostatní potraviny. Nákladné opravy bot řeší svépomocí manžel. Na Vánoce koupila svému synovi límeček za jeden a půl šilinku a tři šilinky vydala za nákup vánočního stromku. Babička koupila pro děti punčochy a rukavice. Dluh této domácnosti v Družstevním prodejně narostl do výše 30 šilinků, ale hospodyňka pevně věří, že ho koncem roku splatí z očekávaných dividend. (s. 31 ) I paní M.L. vždy velice pečlivě plánuje spolu s manželem rodinný rozpočet. Během čtrnáctí dnů vydali 35 šilinků za nákupy za potraviny a otop. Rozhodně se vyhýbá jakýmkoli dluhům. Když je potřeba nechat opravit boty či cokoli jiného, je předpokládaný mimořádný výdaj pečlivě vykalkulován a vyčleněn z nákladů na živobytí. Plánování výdajů je usnadňováno spoluprací s manželem: Muž si s těmito věci zpravidla lépe poradí.

9 9 Paní N.Z. má tři děti ve věku osm, šest a tři roky. Její manžel pracoval až po dobu demolice továrny a ona nemá nárok na podporu, protože nesplnila předepsanou dobu zaměstnaneckého poměru. Je nesmírně obtížné vyjít s částkou dvacet dva šilinky na týden. Mléko a chléb platí ve čtrnáctidenních intervalech, ostatní položky vždy za hotové peníze. Proto dobře ví, co si může a nemůže dovolit nakoupit. Zásadně nenakupuje na dluh, protože je jasné, že by nebyla schopna ho splácet. Za jídlo utratí dvacet čtyři šilinky za čtrnáct dní, dále vydá šest šilinků za uhlí a dalších šest šilinků za mléko. Z úsporných důvodů peče i vlastní chléb., všechny zbývající šilinky šetří pro případ potřeby oprav obuvi. (s. 32) Uvedené příklady jasně ilustrují, jak pečlivě bylo nutno zvažovat jakýkoli výdaj a jak malý prostor zbýval pro mimořádné výdaje, aby rodina byla vůbec schopna přežít. Je proto pochopitelné, že uspokojení byť i jen nejzákladnějších kulturních potřeb bylo nutné z finančních důvodů ponechat nekompromisně stranou. Finanční nesnáze nastávaly zejména v případě nutnosti koupě či opravy oblečení a zejména obuvi. Jeden z nezaměstnaných mužů v tomto smyslu vypovídá: Zprvu jsme se domnívali, že toto období nepotrvá příliš dlouho a nepociťovali jsme jeho tíživé důsledky příliš tíživě, protože jsme stále ještě měli dost věcí z minula. Ale nyní už máme rozedrané boty a rozhodně si nemůžeme pořídit nové. (s. 33) Místní učitel v této souvislosti poznamenává: Dvanáctiletý žák naší školy vlastní pouze jeden pár obuvi., či lépe řečeno několik kousků sešitých z kůže a upevněných na chodidle. Když prší nebo sněží, nemůže opustit domov. Po vyučování mu otec nedovoluje jít hrát si ven, protože se obává naprosté zkázy zbytků synových bot. (s. 33) Obava z opotřebení obuvi, odrážející znepokojení nad nepřekonatelnými výdaji nad rámec každodennosti, byla aktualizována zejména problémem jak zabránit chlapcům z rodin nezaměstnaných hrát kopanou, která znamenala pro stav bot zpravidla pohromu. Jiné nebezpečí nepředvídatelných výdajů představovaly i výdaje spojené s nemocí. Tím spíše, že odborní lékaři byli až ve Vídni, kam bylo možno cestovat opět za cenu mimořádných výdajů. Celkový zdravotní stav obyvatel Marienthalu byl utvářen dvěmi protichůdnými tendencemi. První se odvíjela od celkově negativních dopadů kvalitativně a kvantitativně nedostatečné výživy a druhá se ironií osudu pozitivně odrážela právě od ztráty zaměstnání. Zdravotní stav sledované komunity totiž nebyl nikdy příliš dobrý. Práce v textilní továrně poškozovala svým ovzduším dýchací cesty a monotónním hlukem postupně erodovala nervovou soustavu. Podle vyjádření lékařů tak až 90% pracovníků místní továrny tvořilo skupinu potencionálně onemocnělých tuberkulózou. Život mimo zdi továrny tedy vedl alespoň v tomto smyslu ke zlepšení životních podmínek a znamenal úlevu od plicních potíží a negativních dopadů těžké manuální práce. Blahodárné účinky přinášel i nesrovnatelně větší časový prostor pro možnost pobytu a pohybu na čerstvém vzduchu. Tendence celkově se zvyšující apatie však nemotivovala nezaměstnané k aktivitám podporujícím zdraví a tedy ani k pobytu mimo dům. Ten se totiž pro většinu obyvatel stal místem truchlivé isolace od okolního světa, který nenabízel téměř žádné alternativy řešení tíživého stavu malomyslnosti a beznaděje. Zdravotní stav místních lidí tak ilustruje spíše medicínsky podložený přehled o příslušných záznamech školní mládeže, která byla v 16% shledána ve velmi dobrém stavu, v 51% v průměrném a ve 33% ve špatném stavu. Je však nezbytné poznamenat, že právě ti v nejzuboženějším stavu se příslušné zdravotní prohlídky nezúčastnili. I údaje dentisty dokládají, že pouze 8% dětí mělo chrup v pořádku, 63% mělo jeden až tři zubní kazy a 29% více než tři nemocné zuby. (s.35)