Zemědělství na Hřebečsku. Vlastimil Novák

Transkript

1 Zemědělství na Hřebečsku Vlastimil Novák

2

3 Zemědělství na Hřebečsku Vlastimil Novák

4

5 Region Moravskotřebovska a Jevíčska je krajem hlavně zemědělským. Ne všude měli k pěstování plodin stejné podmínky. Lépe na tom je rovinaté Jevičsko, které zasahuje do oblasti označované jako Malá Haná díky své podobnosti s úrodnou Hanou. O tom, jak vypadalo zemědělství na Moravskotřebovsku, vypovídá popis obce Útěchov z roku 1749: "Tato obec je položena v údolí, její pole jsou většinou písčitá, plná drobných kamenů. Na mnoho polí se dá hnůj vyvézt jen na zpola naloženém voze vytaženém nahoru a úroda se odnáší na zádech nebo se sváží sáněmi a vozem za nebezpečí, že se převrhnou. Žádná pšenice, žádné proso, jen špatný oves a špatné žito s krátkými stébly. Polovina polí musí zůstat ležet ladem. Len je již po mnoho let špatný, škoda drahého lněného semene". Od středověku se pěstovalo obilí (žito, pšenice, oves), len (který byl v některých dobách důležitější), od 19. století brambory a jetel, až později se přidaly další rostliny, které dnes na polích potkáváme. Na zahrádkách se pěstovala zelenina zelí, luštěniny... Devatenácté století, a zvlášť jeho poslední třetina, přineslo do po staletí téměř neměnného zemědělství mnoho převratných změn: nové plodiny, zavádění strojů poháněných parním, později spalovacím i elektrickým motorem. Koncem devatenáctého století začala ve velkém vznikat různá zemědělská družstva, která si společně kupovala zemědělské stroje, zakládala tírny lnu, mlékárny, organizovala meliorace... Další zásadní změna pro zemědělce nastala po roce 1948, kdy se moci v naší republice chopili komunisté. Rolníci pracující na vlastních polích děděných mnohdy po staletí z generace na generaci, byli donuceni vstoupit do jednotných zemědělských družstev (JZD). Veškerá půda na vesnicích se tím dostala pod jednoho správce, samostatní zemědělci se stali zaměstnanci JZD. Někde tato družstva celkem prosperovala, jinde se na společném nikomu nechtělo pracovat a celá vesnice pak živořila

6 Ve všech regionech JZD (příp. velké státní statky) zavedly nový způsob hospodaření na velkých lánech, rozorávaly se meze, scelovaly polnosti, zvířecí sílu definitivně nahradila mechanizace. Ve velkém se prováděla meliorace luk a jejich přeměna na ornou půdu, protože se extenzívní způsob chovu dobytka změnil na intenzívní, čímž velké louky a pastviny přestaly být potřebné. Po pádu totalitního režimu v roce 1989 se sice lidé mohli vrátit k původnímu samostatnému hospodaření, životní styl se mezitím změnil natolik, že potomci dřívějších rolníků často volí spíš pronájem polností velkým zemědělským společnostem. Tomuto trendu také nahrává stále se zvětšující velikost a komplikovanost zemědělských strojů, čemuž odpovídá i jejich cena. Dříve vlastnit pole bylo zárukou, že rodina bude mít co jíst. Zemědělci byli především samozásobitelé. Dnes v dobách, kdy české výpěstky z obchodů vytlačuje sice méně kvalitní, ale levnější zboží z Asie a Jižní Ameriky, se práce v zemědělství stává velmi nejistým povoláním. Novodobí rolníci tak alespoň nějakou jistotu hledají v nových plodinách používaných v energetice (řepka, šťovík, rychle rostoucí topoly...), které však mohou půdu velmi rychle znehodnotit. OTÁZKY A ÚKOLY 1) Zkuste vysvětlit pojmy: meliorace, mez, družstvo 2) Z jakých důvodů vznikala první zemědělská družstva? Jakou má družstevnictví výhodu? 3) Meliorace a likvidování mezí měly na českou krajinu neblahý dopad. Víte jaký? 4) Jaký je rozdíl mezi extenzivním a intenzivním chovem dobytka? 5) Víte, k jakým účelům se používá řepka, šťovík, topoly a podobné nově pěstované plodiny? - 4 -

7 SETÍ Práce na polích začíná jejich přípravou pro novou setbu. Se setím ozimů se začalo po svátku Narození Panny Marie (8. 9.) a končilo se nejpozději na Štědrý den. Jařiny se vysévaly o velikonočním týdnu. V dobách, kdy ještě náboženství určovalo život lidí, se zrní před setím kropilo svěcenou vodou, do polí se vedla prosebná procesí za dobrou úrodu. Na vlastní setí se rolník pečlivě umyl, aby zrno bylo čisté, první hrst obětoval cizím silám ptákům v křoví. Věřilo se, že v době setí se otevírá zem, aby přijala zrno, ale tím se také otevírá brána na onen svět. Nesměl se proto dělat hluk, aby se neprobudily síly z onoho světa. Rozsévač při práci nemluvil, často držel v ústech několik zrn. Po staletí se selo ručně. Hospodář si přes rameno uvázal plátěnou rozsívku s osivem a rozhazoval je po poli, další členové rodiny je zahrnovali do půdy. Začátkem 19. století začaly zdlouhavou práci nahrazovat secí stroje různých druhů, koncem 19. století již byly běžné. Na menších polích se používaly ruční secí - 5 -

8 stroje, velká pole se osévala podstatně mohutnějšími stroji. Dnešní secí stroje vypadají téměř stejně jako na začátku 20. století, jen dřevo nahradil kov a změnila se tažná síla. OTÁZKY A ÚKOLY 6) Co je to ozim a jař? 7) Vymyslete, v čem je strojová setba lepší než ruční

9 SKLIZEŇ Sklízení vypěstovaných plodin, hlavně obilí bylo pro zemědělce obdobím, kdy nejvíc s obavami hleděl k obloze a doufal v dobré počasí, které by mu nezničilo celoroční práci, kdy měl hodně práce od svítání až do noci, kdy se mohl těšit z úrody, která ho zabezpečí na další rok. Po sv. Janu (24. 6.) začala senoseč, později také sklizeň pícnin. Pícniny se začaly pěstovat v průběhu 19. století. Úplně změnily osevní postupy. Do té doby bylo zvykem nechávat část polností rok ležet ladem, na nich se pásl dobytek a půda zatím obnovila svou úrodnost. S pícninami již úhor nebyl potřeba, a navíc pícniny zajistily dostatek krmiva pro dobytek na zimní měsíce. K čemu dříve sloužily kosy a hrábě, dnes zastanou stroje. Na velkých loukách ruční hrábě již dávno nahradily pohrabovačky zapřahované nejdřív za koně, později za traktory. Kosy a lidskou dřinu vystřídala žací ústrojí různých tvarů a konstrukcí, které během více jak sta let vývoje prodělaly převratné změny. Krom traktorů se závěsnými žacími stroji (na obrázku žací trojkombinace na traktoru John Deere 7930 z roku 2009) se k sečení pícnin používají například i univerzální sklízecí řezačky Claas Jaguar 850 vyráběné na začátku 21. století

10 O správné usušení se místo děvečky s hráběmi dnes postará traktorista s rotorovými obraceči a shrnovači. Po polovině 20. století se pro odvoz pícnin z polí začaly používat sběrací vozy, které si pomocí sběracího ústrojí samy posekanou plodinu nahrnou do svých útrob (na našem obrázku je vůz za traktorem Zetor 3011). Od konce 18. století se hlavní potravinou chudých lidí stávají brambory. Brambory se u nás pěstovaly od 16. století jako pochoutka pro šlechtu, v 18. století se dostaly i mezi obyčejné lidi. Masového rozšíření se dočkaly po velké neúrodě obilí a následném hladomoru v letech Tehdy lidé jedli i lišejníky, mouku mleli i z březové kůry, a přesto desetitisíce lidí umíraly na podvýživu. Spoustu lidí zvlášť v podhorských oblastech zachránily právě brambory. Jan Braum, měšťan z Týna nad Vltavou, tehdy vychvaloval brambory: "Jestliže člověk má brambory, nepotřebuje chleba, je bezpečný před jakýmkoli hladem a tento znamenitý a pro lidskou výživu tak zdravý plod země je také takřka jedinou plodinou, která šťastně prospívá, když se obilí buď nezdaří pro špatné počasí, nebo když je zničeno krupobitím. Je jen třeba, aby - 8 -

11 byla chráněna před vodou a silným mrazem. Z této plodiny se může připravovat nejen dobrý chléb, nýbrž i nejchutnější polévky, nemluvě už ani o dobré pálence, pěkném škrobu a jemném pudru na vlasy. Výborně se hodí k výkrmu hovězího i vepřového dobytka i drůbeže, k němuž se v naší vlasti spotřebuje hodně obilí. Nedaleko odsud, v obci Bělá nad Svitavou, kolem roku 1777 napsal tamější rychtář Pavel Heger návod, jak brambory pěstovat: Pěstují se v úhorech, kde není jílovitá půda, nýbrž kde je půda trochu sypká a trochu se k nim hnojí. Sázejí se do země v měsíci květnu, když je úplněk. Sázejí se zcela řídce, a když trochu povyrostou, okopávají se jednou nebo dvakrát jako zelí a nejsou obilí ke škodě. Půda se může opět na zimu osít žitem. Brambory jsou dobrou potravou pro lidi i pro dobytek. Na přelomu léta a podzimu se sklízí brambory, nasázené zjara do hrůbků, vzdálených od sebe asi 65 cm. Malí rolníci a zahrádkáři dříve i nyní veškeré práce kolem brambor zvládnou motykou, větší se musí uchýlit k mechanizaci. Pro ulehčení sklízení brambor sloužil vyorávač, kterému se říkalo čert. Tento stroj řádek nejdříve podebral radlicí a brambory vyhrábl zadními rotujícími vidlicemi. Používal se mnoho desítek let téměř beze změny, v zápřahu za koňmi i traktorem

12 Z pole se brambory stále musely sesbírat ručně. Byla to práce náročná a zdlouhavá, proto se ve 2. polovině 20. století začaly používat sklízeče brambor, které hlízy dostaly nejen ze země, ale dopravily je přímo do souběžně jedoucího valníku

13 Zprvu se používaly v podobě taženého stroje za traktorem, později získaly vlastní motor. Výsadní postavení ve sklízení zemědělských plodin má sklizeň obilí žně. Na Moravskotřebovsku začínaly v průběhu srpna, kolem Jevíčka začínaly trochu dřív, koncem července. Na sečení obilí se zprvu používala kosa s hrabicemi, které useknuté klasy odhrnuly stranou, aby po nich sekáči nešlapali. Za žencem šli odebírači (většinou ženy), kteří z posečeného obilí dělali hrsti a povřísly ( provázkem spleteným z několika klasů) je svazovali do snopů. Z pěti až sedmi snopů se stavěli panáci. Úkolem dětí bylo poté paběrkování posbírání klasů zapomenutých na strništi

14 Namáhavou práci s kosou se již před tisíci lety starověcí Egypťané a u nás Keltové snažili nahradit žacími stroji

15 V roce 1800 spatřila světlo světa žací lišta, která se v téměř nezměněné podobě používá i dnes. Od 60. let 19. století se používá tzv. hrsťovka. U ní se žací lištou useknutá stébla položila na desku, z níž je rotující ramena s hráběmi shrnula v úhledné kupičce (hrsti) na pole. Za hrsťovkou pak šel člověk, který klasy svazoval do snopů. Vylepšením hrsťovky vznikl samovaz, který jak již název napovídá, dokázal snopy uvázat sám

16 Hrsťovky i samovazy se zapřahovaly za koně i traktory, běžně se používaly až do 60. let 20. století. Když bylo posekáno celé pole, odvážela se úroda do stodol k výmlatu. Výmlat se prováděl zprvu cepy (u malých hospodářů se cep používal ještě ve 20. století), kdy se této činnosti účastnili všichni členové statku. Aby práce byla účinná, musely být údery všech zúčastněných rytmické. K tomu sloužily různé říkanky. Mlácení obilí cepem bylo zimní prací, nevymlátila se najednou celá úroda, ale postupně když došla mouka, trochu klasů se

17 vymlátilo a odvezlo k mlynáři. Skladovat obilí bylo jednodušší než opatrovat mouku před vlhkostí, škůdci apod. vymlácení posledního zrníčka. Mlat (plocha uprostřed stodoly) se hustě pokryl vrstvou nerozvázaných snopů, mlatci se postavili naproti sobě a klasy nahrubo omlátili. Poté se snopy rozvázaly a proces se opakoval do Vymlácené obilí se muselo zbavit plev, provádělo se to vyhazováním zrn do vzduchu při otevřených vratech, kdy lehčí plevy odlétaly a těžší zrna padala zpět na zem. Později se k tomuto účelu používaly čisticí mlýnky (fukary), kterým se říkalo fofr. Nečistoty v nich odděloval proud vzduchu od rotujících lopatek

18 Když se v 19. století začaly k výmlatu obilí používat stroje, vymlátila se hned po sklizni celá úroda. Mnohde se tak dělo přímo na poli, kam se přivezla mlátička a její pohon: lokomobila či stabilní motor

19 Za mlátičku se často připojoval ještě lis na slámu, poháněný stejně jako mlátička plochým řemenem. Na začátku 20. století se v Americe začínají vyrábět sklízecí mlátičky. Protože v sobě kombinovaly žací stroj a mlátičku, vžil se pro ně název kombajn. Do Evropy se začaly dovážet v roce Na začátku svého vývoje byly kombajny tažené traktorem, roku 1930 kanadská firma Massey-Haris vyrobila první samojízdnou sklízecí mlátičku. Do českých zemí se kombajny dostávají až po roce 1945 (na obrázku kombajn Claas z počátku 50. let za traktorem značky FaMo)

20 V roce 1955 byl v Agrostroji Prostějov zkonstruován nový kombajn ŽM 330 s motorem Tatra. Na základě rozhodnutí RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci států východního bloku se sídlem v Moskvě) byla jejich výroba v roce 1957 předána do Maďarska. V následujících letech se na českých polích objevovaly převážně kombajny z SSSR (např. kombajn SK - 4 ze 60. let)

21 V roce 1971 přišel Agrostroj Prostějov opět s novým kombajnem SM 500. Ani u něj se sériová výroba nerozjela, jeho vývoj byl předán do Německé demokratické republiky, kde se stal základem pro kombajn E 516, vyráběný firmou Fortschritt. Výrobky této firmy získaly v českém zemědělství dominantní postavení po celá 70. a 80. léta 20. století. Dnešní moderní kombajny, které u nás na polích jezdí (značek Claas, New Holland, Caterpillar, John Deere...), jsou ještě větší a výkonnější, není pro ně problém sklidit až 45 hektarů za den

22 OTÁZKY A ÚKOLY 8) K čemu se pícniny používají? Co mezi ně patří? 9) Víte, odkud se brambory do Evropy dostaly? Jaká další významná plodina z této části světa pochází? 10) Jakým způsobem se v 18. století využívaly brambory? 11) Podle textu vysvětlete, k čemu slouží hrabice, samovaz, povříslo, mlat. 12) Podle historických fotografií v textu označte, kudy se do mlátičky vkládaly klasy, odkud se sypalo zrní a vymlácená sláma. 13) Čím bylo způsobeno, že se dnes musí veškeré kombajny do České republiky dovážet? A B C 14) Představte si, že na náměstí v Moravské Třebové roste obilí. Kolik takovýchto náměstí by moderní kombajn za den sklidil, když jeho rozměry jsou asi 120 x 100 metrů?

23 Po žních nastala sklizeň lnu. Len se vytrhával i s kořeny a usušil. Poté byl zbaven semen na drhlenu a znovu na poli rozložen, aby znovu navlhl. Přitom se musel pravidelně obracet, dokud nezískal modrošedou barvu. Poté byl len dovezen do budovy, které se říkalo pazderna. Zde se svazky lnu na stojanech nad ohništěm usušily. Stébla se pak lámala na trdlicích, poté vyčesávala na vochlicích, kde se zbavila pazdeří (dužina stonků) a zůstala jen samostatná vlákna. V zimě se pak z vláken na kolovratu spřádala nit

24 Během roku se z vlákna na tkalcovských stavech tkalo plátno. Uvedeným způsobem se len zpracovával do konce 19. století, kdy se i v tomto oboru začala prosazovat strojová výroba (jak dokládá obrázek trhače lnu za traktorem Deutz F2M 417). OTÁZKY A ÚKOLY 15) Zkuste podle obrázků vysvětlit, jakým způsobem se používal drhlen, trdlice a vochlice

25 HNOJENÍ V dobách, kdy se praktikovalo trojpolní hospodaření, se cílevědomě téměř nehnojilo, protože na třetině polí, která jednou za tři roky ležela ladem, se pásl dobytek a přirozeně tento prostor hnojil. Když se začátkem 19. století přestal úhor používat, bylo potřeba vrátit půdě živiny (a zajistit si tak dobrou úrodu) jiným způsobem - hnojením. Nejběžnějším hnojivem v tradičním zemědělstvím byl a dodnes je hnůj směs výkalů dobytka a podestýlky (sláma nebo piliny, dříve se používalo i pazdeří nebo hrabanka z lesa). Výrobcem hnoje jsou hospodářská zvířata, místem výroby stáj nebo chlév. Hospodář, aby měl dobré hnojivo a jeho zvířectvu se dobře dařilo, musí podestýlku pravidelně měnit. Hnůj se z chléva vyváží na hnojiště (v některých velkých chlévech k tomu sloužily visuté drážky jako na vedlejším obrázku), kde dva až tři měsíce zraje

26 Zrání hnoje je složitý biochemický proces, při němž hnůj získává vlastnosti, které z něj dělají cenné hnojivo. Na podzim, po sklizni, se hnůj rozhazuje po poli, ideálně 500 kg na 1 hektar. Dříve se to dělalo ručně pomocí hnojných vidlí, až později se začaly používat různé rozmetače. Ještě před tím se však hnůj na pole musel dopravit. V 50. letech k tomu sloužilo i monstrum na spodním obrázku nakladač na sovětském traktoru Stalinec

27 Hnůj není jediným statkovým hnojivem. Tekutými hnojivy živočišného původu je kejda (směs tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat rozředěná vodou) a močůvka používaná hlavně k hnojení lučních porostů. Od poloviny 19. století se začínají používat i umělá hnojiva, na začátku 20. století se na našich polích objevují první chemické prostředky na ochranu rostlin před škůdci a chorobami. K rozmetání sypkých a rozprašování tekutých hnojiv a postřiků na pole slouží různé stroje, výsadní postavení mezi nimi má létající traktor - letadlo Z-37, které společně vyvinuly továrny Let Kunovice a Moravan Otrokovice. Letadlo známé pod jménem Čmelák se vyrábělo v letech Uvezlo 650 litrů chemikálie. OTÁZKY A ÚKOLY 16) Používání umělých hnojiv má krom pozitivních účinků na velikost úrody i několik nevýhod. Jaké to jsou?

28 ORBA Poté, co se sklidí pole, provede se tzv. podmítka zpracování půdy talířovým kypřičem, aby lépe přijímala vodu, dala se snadněji zpracovávat, zahubil se plevel a snadněji se mohly vstřebat živiny z hnojiv. Následovala fyzicky nejobtížnější polní práce: orba. V dávných dobách se rolník na první orbu pěkně oblékl, vzal si čistou košili. Kolem pole se nejdříve udělal pluhem magický kruh, někdy se pokropilo svěcenou vodou a teprve potom se začalo pracovat. Orba se provádí nejlépe, když půda není ani příliš mokrá, ani příliš suchá. Při orbě se mnohde do druhé poloviny 19. století používala tradiční, staletími prověřená oradla a háky, vyráběné místními kováři, které byly jen postupně vytlačovány celoželeznými pluhy s radlicemi z továren. Výjimečné postavení pro orebné práce v Čechách má rok 1827, kdy bratranci Václav a František Veverkovi představili svůj vynález ruchadlo (později dostalo lidový název veverče ). Zkombinovali výhody tzv. pražského pluhu (dobře ovladatelný, ale s mělkou orbou) a trutnovského háku (vhodný pro hloubkovou orbu, ale oráč se s ním velmi nadřel),

29 přidali dvě kola, aby pro oráče orba nebyla tak fyzicky náročná (bez kol musí hloubku orby regulovat pouze rukama), tvar radlice upravili tak, že zeminu odkrojila, rozdrolila a obrátila. Předtím používaná oradla zeminu obracela jen velmi špatně, pročež se pole muselo několikrát přeorávat. Ruchadlo se pak stalo základem pro mnoho různých typů pluhů podobné konstrukce, které záhy zahltily celou střední Evropu a brzy se dostaly i mnohem dál. V Americe podobné pluhy vyráběl od roku 1837 kovář John Deere. Koncem 19. století se objevily víceradličné pluhy, na velkých polích se prosazovala parní orba (u nás poprvé odzkoušená roku 1861), prováděná pomocí dvou lokomobil, které stály naproti sobě na krajích pole a mezi sebou pomocí navijáku na ocelovém laně přetahovaly pluh. Parní oračky byly u velkých hospodářů velmi úspěšné a oblíbené, proto se začátkem 20. století začaly v mnoha firmách vyrábět motorové pluhy (včetně české továrny Laurin & Klement, která produkovala pluhy Excelsior). Mohutné pluhy vybavené vlastním motorem se

30 však již většího rozšíření nedočkaly, musely ustoupit tehdy rychle se rozvíjejícím zemědělským strojům univerzálního využití traktorům. S pomocí traktorů probíhá orba dodnes. Orba se musí stihnout do zámrzu. Na pole se rolníci opět vrátí až na jaře, kdy se již rozpadlé hroudy urovnají branami a připraví opět k setbě. (pokud se tak již neučinilo na podzim při setbě ozimů)

31 OTÁZKY A ÚKOLY 17) Z jakého důvodu se pole orají? 18) V textu je uvedeno, že nejlépe se pole orá, když je půda vlhká ani mokrá, ani suchá. Proč myslíte, že tomu tak je? S čím by se musel zemědělec potýkat, když by na pole vyjel právě v těchto nevýhodných podmínkách? 19) Krom prací uvedených v textu existuje ještě řada dalších činností, které se na polích i zahrádkách provádí. Vymyslete jich co nejvíce. 20) Následující obrázky přiřaďte do období, kdy se zemědělské práce prováděly zobrazeným způsobem

32

33 CHOV HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT Koně chovali jen bohatí sedláci, pro něž bylo vlastnictví alespoň jednoho páru stejnobarevných koní stejného plemene výrazem příslušnosti k selskému stavu, odlišnosti od obyčejných rolníků. V největší míře se chovali tažní studenokrevní koně. Mnohem rozšířenější byl chov skotu. Krávy měli nejen na statcích, ale i v mnoha menších usedlostech, kde se využívaly jak pro mléko a maso, tak k tahu. Velkého rozvoje a zvýšení výnosů se chov dočkal poté, co se opustil úhorový systém hospodaření, kde se dobytek pásl na neobdělávaných polích. V těchto dobách se totiž v zimě nedostávalo dostatečného množství kvalitního krmiva, což bránilo držet větší počet zvířat. Tento problém odpadl s rozšířením pěstování pícnin. Od konce 19. století se zde rozšiřuje speciální hřebečské plemeno hnědočervené barvy s bílou hlavou a břichem, vážící asi 500 kg. Kozy, velmi nenáročná a užitečná zvířata, chovali téměř všichni domkáři. Díky nim měli vlastní mléko, máslo, tvaroh, sýr, hnůj na zahrádku, nakonec i maso a kůže. Dlouhou tradici má na Hřebečsku také chov prasat, v dřívějších dobách, kdy se ještě nepěstovaly brambory a nebyl dostatek vhodného krmiva, se chovala pomalu rostoucí plemena, která se do zabíjačky krmila dva roky. Běžně se nechávala pást i v lesích (což nebylo výjimečné ani u skotu), díky tomu lesy vypadly trochu jinak než dnes byly řidší, téměř bez podrostu

34 Celoroční chov ve vepřínech se prosadil až mnohem později. Obvyklé bylo chovat maximálně pět prasat, víc se jich objevovalo jen na velkých statcích. Dalším zvířetem, které se v hojné míře na Hřebečsku objevovalo, byla ovce. Význam chovu ovcí v historii kolísal podle toho, jaký byl zájem o vlnu. Počty ovcí začaly rapidně klesat s rozmáhajícím se dovozem levné bavlny v 19. století, která vlnu nahradila. Stejně jako dnes se ovce chovaly ve větších stádech, proto se objevovaly spíše jen na velkostatcích. Do středověku sahající tradici mělo také včelaření. V roce 1880 bylo na třebovském panství 258 včelařů a úlů, o dvacet let později zde bylo dokonce úlů. Postupem doby, jak klesal zájem o med a vosk, klesal i počet včelstev. Historicky i hospodářsky méně důležitým byl chov králíků, byť jejich maso jedli již staří Římané, cíleně se v Evropě začali králíci ve větší míře chovat až v 18. století, u nás až koncem 19. století. Původně se králík choval kvůli kožešině, až později na maso. K nám se jeho chov dostal z Německa (odtud pochází i slovo králík. V němčině se mu říká Kaninchen, což je podobné slovu Königchen = malý král). OTÁZKY A ÚKOLY 21) Proč v dřívějších dobách byl med a vosk mnohem potřebnější než v moderní době, co je nahradilo? 22) Text se nezmiňuje o chovu drobných, mnohostranně užitečných zvířat, která byla dříve alespoň v několika kusech přítomna ve všech chalupách. O jaká zvířata jde? Co všechno z nich lze využít?

35 Použitá literatura Nekuda, Vladimír a kol.: Moravskotřebovsko Svitavsko. 1. vyd. Brno 2002 Novák, Pavel a kol.: Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. 1. vyd. Praha Fotografie Fotoarchív Národního zemědělského muzea v Praze Fotoarchív Městského muzea v Moravské Třebové Fotoarchív autora (fotografie pořízeny v terénu, skanzenu Krňovice, Národním zemědělském muzeu v Čáslavi a Kačině, Průmyslovém muzeu Mladějov)

36

37

38 Zemědělství na Hřebečsku Mgr. Vlastimil Novák

39

40 Zemědělství na Hřebečsku Mgr. Vlastimil Novák Region Moravskotřebovska a Jevíčska, 2012 NEPRODEJNÉ