Jiří Doleček POPRAVIŠTĚ. aneb Zpověď volyňského Čecha. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Transkript

1

2 Jiří Doleček POPRAVIŠTĚ aneb Zpověď volyňského Čecha Ukázka knihy z internetového knihkupectví

3 PODĚKOVÁNÍ V prvé řadě děkuji svému staršímu bratrovi Rostislavovi, se kterým jsme si vzájemně při pravidelných čtvrtečních obědech oživovali vzpomínky na naše dětství, jako i na život české menšiny na Volyni. Dále děkuji svému sibiřskému kamarádovi Valeriji Zakrepovi a jeho ženě Olze, se kterými jsem se seznámil před třiceti pěti roky na Sibiři v Iževsku. Po krátké době naší známosti a spolupráci jsme se natolik sblížili, že mi Valerij prozradil své životní přání, které bylo vyjádřeno následující stručnou větou: Nechci žít a umřít v Rusku! Dnes už dvacet dva let Valerij s Olgou žijí v Česku, v Praze, přijali české občanství a vybudovali velice úspěšnou obchodní firmu, která ročně státu odvádí desetimilionové částky na daních. Valerij s Olgou rovněž mají významnou zásluhu na tom, že tato moje zpověď mohla být vytištěna a vydána. A nezanedbatelnou zásluhu na tom, že tyto vzpomínky byly napsány a vyšly, má také moje dcera Pavlínka. Děkuji jí, že mě silně motivovala k napsání této knihy, původně určené jen pro rodinný archiv, a také za to, s jakou velkou trpělivostí luštila a přepisovala hieroglify psané třesoucí se mojí rukou. Jiří Doleček, 2014 Toužimský & Moravec, 2014 ISBN

4 HLEDÁNÍ MÍSTA POD SLUNCEM

5 Hledání místa pod sluncem je také možno nahradit jedním slovem emigrace, které ve své podstatě je velice negativní, neboť, až na výjimky, je vždy vyvolávána negativními vlivy, ať už se jedná o osobní důvody, nebo třeba národní tragédie. Pokud jde o masové emigrace, ty jsou vyvolávány zpravidla okupacemi jinými státy nebo změnami režimu. V českých dějinách nemusíme chodit zpětně daleko, stačí se jen vrátit k r. 1968, kdy Sovětský svaz naprosto bezdůvodně napadl a okupoval svůj nejvěrnější satelitní stát, kde stejně jako v Sovětském svazu vládl komunistický režim. Pokud jde o vojenskou účast při okupaci ostatních satelitních států v rámci RVHP (rada vzájemné hospodářské pomoci), ta byla jen symbolicky vynucená. Následné rozmístění Rudé armády na území Československa následovala politická normalizace a strašák ve formě hesla Se Sovětským svazem na věčné časy. Ty byly rozhodujícími příčinami, že následně došlo k masové emigraci, nebo přesněji řečeno k útěkům z neperspektivní země. Vrátíme-li se od r o dalších 20 let zpátky, tedy do r. 1948, tehdy došlo ke změně společenského režimu, což zákonitě vyvolalo následnou masovou emigraci. Když se při psaní těchto řádků zamýšlím, co bylo, resp. je horší, jestli okupace nebo změna režimu, docházím k názoru, že v daném případě minimálně z ekonomického hlediska byla změna režimu v r podstatně horší. Pokud se obecně týká změn společenských řádů, např. přechod z otrokářského řádu na feudální nebo následně přechod z feudálního řádu na kapitalistický, tak se vždy jednalo o přechod na pokrokovější a perspektivnější režim. V případě r. 1948, kdy byl nastolen v Československu komunistický řád, se v žádném případě nejednalo o pokrokovější a perspektiv- 7

6 nější řád, ale o totalitní režim, který v krátké době znárodnil všechen nemovitý a mnohdy movitý majetek a nastolil centrální řízení veškerých činností ve státě. Co však bylo to nejhorší, co přinesl tento totalitní režim postiženému lidu kromě komunistů bylo to, že mu vzal motivaci (tvůrčí motivaci, perspektivu atd.). A to byl také důvod, proč následných cca 40 let probíhala v Československu devastace lidí, devastace historického majetku, devastace hospodářství atd. A to byl také důvod, proč po r následovala ne emigrace, ale přímo životu nebezpečné masové útěky do svobodných zemí. A když se ještě od r vrátíme o cca 80 let zpátky, tak se dostáváme ke konci 70. a začátku 80. let 19. století, kdy s velkou pravděpodobností proběhlo asi nejmasovější vystěhovalectví českého lidu do různých perspektivních koutů světa. A jeden z těchto perspektivních koutů světa byla volyňská gubernie na území Ukrajiny, kde po staletí vládlo carské Rusko. V 70. letech 19. století byly v carském Rusku prováděny různé hospodářské reformy. A jednou z nich, která rozhodujícím dílem přispěla k možnosti osidlování volyňských celin, bylo zrušení nevolnictví, ke kterému na Volyni došlo v r V té době vlastnila půdu, resp. obdělávané i neobdělávané celiny, převážně ruská a polská šlechta. K dalšímu mezníku ve směru osidlování Volyně došlo v r. 1863, kdy Rusové velmi krutě potlačili polské povstání. A tak po zrušení nevolnictví polská šlechta neměla pracovníky na obdělávání půdy. V té době vládl v Rakousku (a tím i v Česku) císař František Josef I. s překrásnou manželkou Alžbětou zvanou Sissi, se kterou jsem měl možnost se seznámit v její životní velikosti ve vstupní hale kamenných lázní v Teplicích. Ač na jedné straně byl císař velice energický vládce, tak na straně druhé to byl velmi slabý voják, resp. vojevůdce. I když v té době byla rakouská armáda považována za nejsilnější a neporazitelnou, císař s ní prohrál, na co sáhnul. Pro Čechy a český národ bylo největší katastrofou to, že císař v prusko-rakouské válce utrpěl dne 3. července 1866 porážku u Sado- 8

7 vé v blízkosti Hradce Králové. Touto porážkou přišlo Rakousko nejen o část území, ale hlavně o postavení velmoci v Evropě. Rakousko se přejmenovalo na Rakousko-Uhersko a přijalo novou ústavu, ve které klíčová práva převzal říšský sněm, kdežto zemské sněmy zůstaly zcela stranou. Následný systém rakousko-uherského vládnutí měl pro český národ negativní dopad v tom, že docházelo k postupnému a trvalému úpadku. Na druhé straně se po prusko-rakouské válce politická situace v Evropě uklidnila a mnoho Čechů, kteří neviděli v těch to nově vzniklých podmínkách perspektivu, a chudoba jim klepala na dveře, se rozhodlo hledat své nové místo pod sluncem v jiných zemích. Pokud pomineme takové ty málo početné emigrace do různých koutů světa, existovaly v té době dva hlavní směry emigrace. Západní blíže americký kontinent a ještě blíže USA a Kanada, a východní carské Rusko, blíže Ukrajina a ještě blíže volyňská gubernie. Když to tak s odstupem mnoha let hodnotím, docházím k názoru, že západním směrem emigrovali lidé odvážnější a chytřejší, kdežto východním směrem ti, kteří sázeli na jistotu. Takže se vydáme východním směrem. I když se po r o emigraci do carského Ruska hodně diskutovalo, tak konkrétní a již realistický impuls proběhl v r. 1867, kdy skupina významných českých politiků, mezi nimiž byli i František Palacký, F. L. Rieger, František Brauner a další, se účastnila národopisné výstavy v Moskvě. Při této příležitosti byli na vlastní žádost přijati samotným carem Alexandrem II. Výsledky z tohoto vrcholného jednání, jak už to tak v životě chodí, byly pozitivní i negativní. Rozhodující však byly ty pozitivní, neboť česká výprava dojednala s carskou stranou velmi dobré vstupní podmínky. Car a vláda carského Ruska nabídla českým přistěhovalcům velmi levnou půdu, přibližně 10x levnější než v Česku, možnost zakládání výrobních závodů, právo na národní školství, samosprávu a náboženskou svobodu, dále čeští přistěhovalci byli po dobu 20 let zproštěni 9

8 povinnosti platit daně a po stejnou dobu nemuseli vykonávat základní vojenskou službu. V Rakousku-Uhersku byla v té době tříletá povinná vojenská služba. Pokud jde o negativní důsledky jednání české delegace v Moskvě, tak na české straně, někteří pesimističtí a možná také realističtí politici zpochybňovali emigraci do carského Ruska a také na rakousko-uherské straně to vrchnost ve Vídni nesla často velice nelibě. Důkazem toho je i skutečnost, že velice aktivního propagátora vystěhovalectví na Volyň Františka Přibyla policie zatkla, následně soudila a soudní verdikt zněl vyhoštění z Rakousko-Uherské říše. PRVNÍ VLAŠTOVKY Vyhoštění Františka Přibyla z Tábora ho zřejmě příliš nezaskočilo a pravděpodobně ani nezarmoutilo, neboť v té době již byl prakticky připraven k emigraci. A tak František Přibyl se skupinou 14 rodin dne 25. května 1868 jako první vlaštovky dorazili na Volyň do obce Hlinsk. Volyňská obec Hlinsk nemá s velkou pravděpodobností nic společného s moravskou obcí Hlinsko, neboť v době emigrace Čechů již obě obce dlouhodobě existovaly. Obec Hlinsk stejně jako všechny domorodé vesnice měla jednotnou architekturu. Kolem širší polní cesty, stavebně nijak upravované, byly vystavěny chalupy, kterým se říkalo chatě. Dispozičně se jednalo o jeden prostor, kde žilo a bydlelo všechno živé. Pokud některá bohatší rodina měla 1 nebo 2 krávy, a třeba i koně, tak lidé i zvířata žili v družném společenství, aniž by tyto prostory byly stavebně odděleny. Co však bylo pro první Čechy přijíždějící na Volyň překvapující, že domorodé obyvatelstvo neznalo komíny. Nebo možná je i znalo, ale ve svých chalupách je nebudovalo. Výchozími stavebními materiály byla hlína a hliněné cihly, lískové proutí, dřevo a sláma. Podlahy byly přírodní, tedy hliněné, přízemní 10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

9 části byly postaveny většinou z hliněných cihel a na ně byl postaven dřevěný krov, který byl pokryt slaměnými došky. Celý prostor byl otevřený, to znamená bez zastropení, a asi uprostřed hřebenu střechy byl otvor pro odvod kouře z ohniště, které bylo obvykle uprostřed obestavěného prostoru. Domnívám se, že i méně zkušeného trampa nebo cestovatele okamžitě napadne, že domorodí obyvatelé na Volyni jsou vlastně vynálezci nebo objevitelé teepee, jen s tím rozdílem, že současná teepee jsou z nepromokavých textilií a dlouhých kulatin, kdežto ukrajinská teepee byla ve stavebním provedení. Účel a funkce však byly stejné. Při emigraci na Volyň se Češi přepravovali různými způsoby. Zpočátku první skupiny přistěhovalců jely vlakem. Bohužel železnice v té době vedla pouze do Lvova, resp. Brodu, takže další mnohdy i stovky kilometrů se museli Češi přepravovat různými způsoby, obvykle si pronajímali koňské povozy. Jak už to tak v životě bývá, že první je skoro vždycky ve výhodě, tak v daném případě byli první čeští přistěhovalci ve výhodě v tom, že v domorodých obcích po zrušení nevolnictví na Ukrajině byly volné chalupy, opuštěné polské velkostatky a mnohdy i kamenné budovy, kam se mohli nastěhovat a začít si plnit svůj sen. Tyto možnosti však byly velice brzo vyčerpány a další přistěhovalci již byli odkázáni jen a jen na přírodní podmínky. Za této situace bylo velice užitečné a prospěšné přivézt si na Volyň alespoň ty nejzákladnější prostředky pro počáteční činnost. A těmi nejzákladnějšími prostředky byli koně jako hnací síla při kultivací a obdělávání půdy a nejnutnější nářadí. A tak převážná většina Čechů se stěhovala na Volyň s pomocí koňských povozů. V praxi to probíhalo tak, že v určitých konkrétních lokalitách byly organizovány skupiny v rozsahu 10 až 20 rodin, a ty se pak v kolonách vydávaly na dlouhou cestu na východ. Cesta obvykle trvala 5 až 6 týdnů. Velice negativní reklamu nám volyňským Čechům udělaly malé 11

10 skupiny přistěhovalců, kteří na Volyň přijeli na malých vozíkách tažených psími spřeženími. A protože obecně platí, že žádný přistěhovalec není zvaným hostem, tak domorodí Ukrajinci okamžitě reagovali rčením: Čechy na sobakách pojichaly i na sobakách odjidut, čili Češi na psech přijeli a na psech zase odjedou. I když v následujících cca 80 letech se vztahy mezi Čechy a domorodými Ukrajinci staly přímo nadstandardní, toto rčení nikdy nevymizelo a jeho účinnost přestala platit až v r. 1947, kdy Češi opravdu odjeli, ne však na sobakach, ale po železnici. Asi 2 měsíce po příletu prvních vlaštovek vedených Františkem Přibylem dorazila do Hlinsku další skupina českých rodin vedená Josefem Oličem. Fr. Přibyl a J. Olič se postavili do role zplnomocněnců, organizátorů, vyjednavačů i mluvčích a v létě r začali organizovat příjezdy dalších českých rodin. A tak se stalo, že ještě v prvním roce emigrace dorazilo do Hlinsku prvních 126 rodin. Zmocněnci Fr. Přibyl a J. Olič projednali a následně zakoupili od polského šlechtice 1640 hektarů půdy, které se nacházely v blízkém i širším okolí Hlinsku a které následně rozdělili mezi české rodiny. Cena půdy se pohybovala v rozmezí 10 až 20 rublů za hektar v závislosti na tom, zda se jednalo o půdu již zkultivovanou s možnosti okamžitého využívání, nebo půdu zalesněnou, zarostlou křovinami, apod. Pro orientační srovnání uvádím, že průměrná cena krávy byla 10 Rbl a cena koně max. 15 Rbl. Nevím, jestli v té době bylo známo slovo korupce, ale i na příkladu volyňských Čechů je možno odvodit, že náplň slova korupce je věčná a prakticky nezničitelná. Příkladem budiž skutečnost, že už i při rozdělování první zakoupené půdy v Hlinsku obyčejné rodiny dostaly každá přibližně 13 ha, kdežto zplnomocněnci Fr. Přibyl a Olič si ukrojili z tohoto velkého koláče pětinásobek. Daleko horším příkladem volyňské korupce bylo, že jiní zplnomocněnci, obvykle to byli Židé nebo Poláci, za peníze českých přistěhovalců zakoupili pozemky a v souladu s platnými zákony je napsali 12

11 na svá jména. Po rozdělení tak postavili české rodiny do pozice nájemců, což následně vyvolávalo velké nepokoje a soudní pře. Díky neznalosti řeči a zákonů zneužívali české přistěhovalce především Židé a Poláci, kteří pod různými záminkami a podvody ožebračovali české rodiny. Lichvářské židovské peněžní půjčky přivedly nemálo českých rodin až k žebrotě. Přes všechny tyto negativní jevy to první přistěhovalci nevzdávali, ale naopak se pustili ne do práce, ale přímo do těžké a nekonečné dřiny, kterou s velkou pravděpodobností nepoznali ani burlaci na Volze, ani ještě nedávní nevolníci. V této době domorodé obyvatelstvo používalo na obdělávání půdy jen následující nářadí: lopatu, motyku, sekeru, srp, cepy a vrcholem byly dřevěné razsochy, které napodobovaly pluhy. Jednalo se o strom, který měl nejsilnější postranní větev zkrácenou asi na půl metru, na konci zašpičatělou, tenčí konec byl upravený tak, aby ho mohl tahal kůň a na silnějším konci byly připevněny rukojeti. V žádném případě toto důmyslné zařízení nenahrazovalo pluh, neboť půdu pouze kypřilo, kdežto pluhy půdu obracejí. Již první čeští přistěhovalci o technice a technologii obdělávání půdy na Volyni hodně věděli, a proto, zvláště ti, co cestovali na povozech, si s sebou přiváželi alespoň to nejjednodušší nářadí, jako byly pluhy nebo jejich komponenty, brány a další. Třeba taková kosa s hrabičkou při žnutí, resp. sekání obilí několikanásobně zvyšovala produktivitu práce oproti žnutí obilí srpem nebo vytrhávání obilí i s kořeny. S určitou nadsázkou by se dalo říci, že v r začala na ukrajinské Volyni zemědělská revoluce a jejími úspěšnými strůjci byli právě čeští přistěhovalci. V té době celý civilizovaný svět již věděl, že jediným životabudičem zemědělské půdy je hnojení. Pokud půda není hnojená, tak po sklizni se musí následující rok nechat ležet ouhorem, aby nabrala sílu pro další rok. Domorodé obyvatelstvo na Volyni to nevědělo, a tak hnůj od svého dobytka vyváželi do příkopu, roklí, apod. Čeští přistě- 13

12 hovalci tento ladem ležící a z větší části zkompostovaný hnůj začali vybírat a rozvážet na svoje pole a světe div se, následně došlo přímo k revolučnímu zlomu. Nejen že česká pole nemusela každý druhý rok ležet ouhorem, ale také po hnojení se zvýšila produkce, resp. výtěžnost minimálně na dvojnásobek proti výtěžnosti domorodých zemědělců. Z praktického hlediska bylo možno konstatovat, že příchodem Čechů se výtěžnost půdy postupně zvýšila až na čtyřnásobek, což bylo možno považovat za revoluční úspěch. Skutečnost, že hnojení zemědělské půdy neznalo domácí obyvatelstvo, je zcela pochopitelná a logická, neboť prakticky jen pár roků před příjezdem Čechů žilo ještě v nevolnictví. Ale skutečnost, že to nevěděli a neznali ani velkostatkáři ruské a polské šlechty, kteří mohli mít přístup k informacím, když ne z celého světa, tak jistě z vyspělé Evropy, je zcela nepochopitelná. Nutno ještě dodat, že čeští přistěhovalci nebyli odkázáni jen na dobytčí hnůj, neboť v této době znali již chemická hnojiva jako např. superfosfát. Zaostalost domorodého obyvatelstva dokazovala mj. i skutečnost, že se Čechům vysmívali, že vyrostlé obilí na pohnojených pozemích bude smrdět. Zplnomocněnci kupovali půdu v celcích, obvykle ve stovkách nebo v tisících hektarů. Potom si je museli přistěhovalci prostřednictvím zeměměřičů rozparcelovat pro potřebu administrativního zaknihování. Vše probíhalo s velkými problémy a překážkami. Zeměměřiči na Volyni prakticky neexistovali, a tak museli být zváni z Čech. Ti pak měli velké problémy se zaregistrováním a museli platit i vysoké poplatky. Zkrátka korupce carských úředníků na každém kroku. Čeští přistěhovalci však všechno překonali a pustili se do práce. Když byla veškerá půda v obci Hlinsk vyprodaná, začali další přistěhovalci hledat své nové místo pod sluncem nejen v okolních vesnicích, ale také na zelených loukách. Mezi českými přistěhovalci existovala takřka zákonitá zásada, že své budoucí statky stavěli na zakoupených polích bez ohledu na to, v jaké byly vzdálenosti od stávajících domorodých vesnic. 14

13 A právě skupiny českých přistěhovalců, kteří cestovali na Volyň v pozdější době asi po roce 1872 a zakotvili na zelených loukách, na tom byly nejhůře, protože přistěhovalci neměli žádné zázemí, žádné stávající budovy k dispozici a nemohli očekávat žádnou pomoc od domorodého obyvatelstva. Velký problém měli přistěhovalci také s vodou, zvláště ti, kteří nebyli blízko u vodních zdrojů, tj. řek a rybníků. Koně i lidé museli pít a tak první, co museli udělat, bylo, že si pořídili sudy a jiné nádoby a vodu museli dovážet mnohdy i z velkých vzdáleností. Druhá věc, kterou museli udělat, a to ještě dříve, než na svých pozemcích začali budovat zemljanky, bylo vykopat první společnou studnu na pitnou vodu. V zemljankách, které měly podlahovou plochu v rozmezí 10 až 15 m 2 v závislosti na počty členů rodiny, přežívali obvykle 1, ale častěji 2 roky. Stavební režim přistěhovalců byl takový, že se nejdříve musela postavit stodola, neboť sklizené obilí nebylo možno skladovat pod širým nebem. Jednak proto, že muselo doschnout, ale hlavně proto, že mlácení obilí cepy vyžadovalo dlouhý čas a provádělo se až v zimním období. V další etapě byly budovány chlévy a chlívky. Chlívky byly pro prasata a drůbež a chlévy pro krávy a koně. Pokud jde o obytné budovy, to obvykle záviselo na solventnosti jednotlivých přistěhovalců. Často museli tyto stavby odkládat do doby, než nahospodaří potřebné peníze a do té doby žili ve chlévech společně s dobytkem. Dispozičně se statky stavěly obdobně, jak to přistěhovalci znali z Čech. Základem byla stodola, na kterou obvykle kolmo navazovaly chlívky a chlévy. Obytné budovy často navazovaly na chlévy, nebo byly stavěny samostatně. Ke statkům ještě patřily kolny nebo jen přístřešky pro uložení zemědělského nářadí. V žádném případě se nesmělo zapomenout na vejminky, kde dožívali staří rodiče. Pojmy jako důchody nebo penze byly po celou dobu pobytu Čechů na Volyni pojmy neznámými. 15

14 Počáteční, s nadsázkou řečeno, masová emigrace, která začala v r. 1868, postupně slábla, a tak poslední přistěhovalci, kteří ještě věřili v lepší život na Volyni, se přistěhovali v r V posledních letech emigrace, tj. přibližně od r. 1875, to v převážné většině již nebyli zemědělci, resp. budoucí statkáři, ale spíše řemeslníci, kteří si obvykle zakoupili 1 až 3 ha půdy pro vlastní obživu a jinak rozvíjeli svá řemesla, která v té době na Volyni buď neexistovala vůbec, nebo jen v primitivní podobě. Dále tam emigrovala inteligence, především učitelé, a v nemalé míře i podnikatelé. Nevím, jestli v českých archivech jsou vedené nějaké statistiky o počtech emigrantů, kteří se rozhodli opustit svou vlast a hledat lepší místo pod slunce v různých koutech světa, a tak je možno považovat za dostatečně přesné údaje o počtech českých občanů žijících ke konci 19. století na volyňské gubernii, které vyplynuly z prvního a posledního sčítání lidu k 28. lednu Z tohoto sčítání lidu vyplynulo, že na Volyni žilo asi 3 mil. obyvatel. Rozhodující podíl 70 % měli domorodí Ukrajinci, kteří však v carsko-ruské terminologii byli nazýváni maloruské a vyznačovali se vzhledem k dlouhodobé historii v poddanství značnou primitivností. Nejpočetnější, asi 13% menšinou na Volyni byli Židé, o kterých, jen s mírnou nadsázkou, by se dalo říci, že ovládali Volyň. Díky své všeobecně známé vrozené inteligenci dovedli, když ne zneužívat, tak využívat nejen domorodé obyvatelstvo, ale i ostatní národnostní menšiny. Z praktického hlediska ovládali veškerý obchod, peněžní trhy, rozhodujícím způsobem se podíleli na veřejné správě, rovněž rozhodujícím podílem zajišťovali nutnou inteligenci jako učitelé, soudci, lékaři atd. Druhou nejpočetnější, asi 6% menšinou, byli Němci, o kterých by se dalo stručně říci, že měli podobnou motivaci a podobné podmínky jako Češi. Nevím, kdo vymyslel nebo kde se vzalo rčení Slované bratry jsou. V žádném případě toto rčení neplatí mezi Rusy a Malorusy na jedné straně a Poláky na druhé straně. Na základě vlastních zkušeností bych je přirovnal ke kočkám a psům, ale ne těm pohádkovým, ale 16 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

15 divokým, které by se nejraději navzájem sežrali. Na to, že Poláci v určitých etapách na Volyni vládli a přivlastnili si přitom velké majetky, především v polnostech, které potom prodávali Čechům, jejich menšina při sčítání byla pouze 5,7 %, tedy bylo jich méně než Němců. Co však bylo jen těžko pochopitelné, že ač na Volyni vládli po staletí Rusové, resp. Velkorusové, tak jejich počet při sčítání lidu koncem 19. století byl jen 3,5 % a označením domorodého obyvatelstva za Malorusy dávali Rusové jednoznačně najevo svou nadřazenost nad ukrajinským obyvatelstvem. Při již zmíněném sčítání lidu k 28. lednu 1897 žilo na volyňské gubernii Čechů, i když v té době byli již ruskými občany. S přihlédnutím k tomu, že v daných podmínkách sčítání nebylo úplné, lze s dostatečnou jistotou předpokládat, že na Volyni ke konci 19. století žilo minimálně Čechů, tj. 1 % z celkového počtu obyvatel žijících na volyňské gubernii, dalších Čechů žilo v ostatních oblastech carského Ruska, takže ke konci 19. století žilo v carském Rusku celkem asi Čechů. S dostatečně velkou hrdostí mohu prohlásit, že tento nepatrný 30tisícový vzorek českého národa, s 1% podílem osob žijících na Volyni, bezprostředně po přesídlení začal měnit tvář a obraz volyňské gubernie. Období po r. 1868, kdy na Volyň přicestovali první Češi, by se bez nadsázky dalo nazvat revoluce v zemědělství. Když se následně domorodé obyvatelstvo přesvědčilo, že sklizené obilí nebo jiné zemědělské produkty nesmrdí po hnoji, pomalu a jistě začalo svá políčka také hnojit. A tak se stalo, že v průběhu 10 až 20 let, díky Čechům, se volyňská gubernie proměňovala na zemi zaslíbenou, resp. ráj na zemi, neboť produkce obdělávané půdy se v podstatě zvyšovala až čtyřnásobně. A když už se obilí nebo jiné zemědělské produkty bohatě urodily, bylo nutno je také racionálně sklidit a dále zpracovat. V první fázi 17