Elektronický sborník povídek

Transkript

1 ZMĚNA Elektronický sborník povídek

2 Nostalgia: Změna Elektronický sborník povídek Text Nostalgia a jednotliví autoři uvedení u příspěvků Ilustrace Karolína Kryštofová Vydání Vydání první, Praha 2013 c 2013 Nostalgia. Publikace Nostalgia: Změna je zdarma ke stažení a podléhá licenci Creative Commons Uved te autora Nevyužívejte dílo komerčně Nezasahujte do díla 3.0 Česko. Licence je k dispozici na adrese

3 Obsah Hanne (Karolína Carne Kryštofová) 3 Půl hodiny do soumraku (Zuzana Bellatrix Komprdová) 10 O kvítku a kousku štěstí (Kačka Kaitlynn Reková) 16 Noční lov (Marek Demonic Ducháč) 20 Elfolog (Minreth) 22 Změna (Patrik Garland Říha) 25 2

4 Hanne Karolína Carne Kryštofová Vidím jej před sebou, jako by to bylo včerejší ráno, které nás tak surově odtrhlo od sebe a vyhnalo jej do světa, jenž mi jej už nikdy nevrátil. Vzpomínáš, jak to tehdy bolelo, lásko má? Mne u srdce a tebe pod tím mým. Je tomu už tolik let a přeci mám jej stále před očima. Poznávám jej, kdykoliv pohlédnu na tvou tvář. Když hladím tvé vlásky, černé jak havraní peří, je to, jako bych zase vískala ty jeho. A jak na mne tak upíráš své oči, v šedi rozbouřeného moře, častokráte připadne mi, že skrze ně sleduje mne on sám. Osud mi sebral jeho, aby mou náruč otevřel tobě. A už tě z ní nikdy nevyrve. Chlapcovo čílko bylo stále v jednom ohni. Poslední obklad už také nasákl horkým potem a ted dusil dětskou tvář jako lávový kámen. Namočila nový ve studené vodě a něžně jím pohladila tu milovanou tvářičku. Chlapec ze sna jen tichounce vydechl úlevou. Proseděla u jeho lůžka celou noc, nekonečnou noc v komůrce se zabušenými okenicemi a sama netušila, kolik dní tam venku stačilo uběhnout. Ty své počítala na chvíle, kdy se probíral z horečnatých snů, někdy jen na pár okamžiků, než jej vědomí zase opustilo, někdy se však zdálo, že se co nevidět zotaví docela. Občas mu dokonce dovolila, aby ji doprovodil těch pár krůčků ke studni vprostřed městečka, odkud brala čerstvou vodu pro hašení plamenů, jež jeho tělo stravovaly. Jak to vlastně může být dlouho, co ji měnila naposledy? Nevzpomínala si. Chlapec od té chvíle procitl jen jedinkrát, zamžoural na ni kalným, šedavým pohledem, než se znovu zřítil do propasti spánku. Ven se jí nechtělo. Od chvíle, kdy zdejší lid prchl před Pohromou, zůstala v něm jen hrstka ztracených existencí; starců, šílenců, zmrzačených žebráků, jenž se jí vždy, když vyšla sama, sápali pod sukně, hledajíce v nich něco k snědku, drobnou minci zde a nyní dokonale bezcennou... či snad jen obyčejné lidské teplo. Před chlapcem však uhýbali. Báli se té neznámé nemoci skoro stejně, jako se jí děsila i ona sama. Ne. Bez něj nikam nepůjde. Co kdyby se probral, zatímco by byla pryč? Co kdyby si nechala utéci jedinou z těch chvil, pro něž nyní žije? Co kdyby... och, Světlo chraň jen pomyslet. Sevřela jeho útlé prsty ve své dlani. Nenechám tě tady... stačila ještě špitnout, než ji únava z probdělých dnů konečně přemohla. Hlava jí klesla vedle chlapcovy a v příštím okamžiku už spala také. Chci jít ven, řekl chlapec, když se jednoho dne probral, a tak šli. Na jednu ruku navlékla si držadlo vědra a v obou pak svírala jej, snažíc se nemyslet na to, o kolik zeslábl od chvíle, kdy jej takhle nesla naposledy. 3

5 Sledovali je. Cítila jejich pohledy a bála se ohlédnout, aby se s některým z nich nestřetla. Kdo ví, kolika z nich už také rozežírá tělo ta odporná choroba? Páchl jí každý kout města. Vzduch byl nasycen hnilobou, strachem a smrtí. Konečně byli u studny. Jako vždy postavila chlapce na zem, odsunula těžký poklop a spustila vědro. I tentokrát, jako ostatně vždy, problesklo jí krátce hlavou, zda nákaza nepronikla už i na její dno, rychle však myšlenku zaplašila. Jiný zdroj vody nemají. Doma ji převaří a bude prosit Světlo, aby to stačilo. Kdyby jen přestali civět... Mamí, kníkl chlapec u jejích nohou tak náhle, až se polekala a divže neupustila provaz s vědrem. Ticho, řekla stroze. Až příliš stroze... Uvolnila jednu ruku, chtějíc utišit jej pohlazením, když si uvědomila, že chlapec už vedle ní není. Svět jí zčernal před očima. Vytrhlo ji až vzdálené zašplouchnutí na dně studny. Poplašeně do ní nahlédla. Bylo to však jen upuštěné vědro, co rozčeřilo temnou hladinu. Zvedla zrak ke zpustlému náměstí a její oči se okamžitě střetly s těmi jejich. Ze všech koutů zírali na ni, v každém stínu krčila se postava a proklínala ji mumlavými slovy plnými zášti a strachu. Na tom samém by nebylo nic zvláštního. Dnes byl však onen strach o poznání silnější než jindy, pohlcoval vše ostatní... a nemířil na ni. Jen s námahou od nich odtrhla zrak a konečně spatřila chlapce. Stál jen kousek za ní. A přímo nad ním tyčilo se to, co dnes vzbuzovalo jejich děs. V náhlém pomatení smyslů viděla v tom nejprve celou řadu temných postav, hned se však vzpamatovala. Všechny siluety slily se v jedinou bytost. Navzdory prvotnímu dojmu nebyla ani nijak vysoká, jak se tak skláněla nad hochem, zdála se vlastně sotva vyšší než on. Chtěla na chlapce zavolat, ale slova se jí vzpříčila v hrdle. Bytost však jako by ji zaslechla. Zvedla hlavu a pod kápí objevila se tvář, která snad kdysi patřila ženě, jež však ted musela být již notnou dobu po smrti. Mrtvá ji probodla dvojicí kalných, slabě světélkujících očí, bezzubá ústa se zkřivila v úsměšku. Pustila chlapcovu paži, jíž svírala, a plíživými kroky vydala se k ní. Tvůj syn je nemocný, zaskřípalo to v útrobách neznámé bytosti. Mrtvá tvář byla už nesnesitelně blízko, vzduch byl zahlcen jejím dechem, tou tak známou hnilobnou vůní. Koutkem oka zahlédla chlapce vykukujícího zpoza mrtvé. Rychle jej chňapla a postrčila za sebe. Mrtvá se jen ušklíbla. Můžu ti pomoci, řeklo to a ve skřípavém hlase zněly tóny posměchu. Pomoci? Je to možné...? Jak... jak nám chceš pomoci? vypravila ze sebe nakonec. Nedůvěřovala tomu neznámému stvoření, nenechala by jej s chlapcem ani na okamžik o samotě... ale pokud jim opravdu pomoci může, pokud může zachránit jejího chlapečka, jaké by to bylo štěstí? Ne, zavrtělo to hlavou. Ještě je brzy. Znovu ji naplnilo zoufalství, o to palčivější po oné bláhové chvilce naděje. Ale můžeš mu pomoci...? nehodlala se vzdát. Oči mrtvé sjely z ní na chlapce. Můžu ti jej vrátit, pravilo to po chvilce mlčení. Oči se znovu upřely na ni. Můžu ti jej vrátit. Ale ještě je brzy. 4

6 Ten den s ní šel pro vodu naposledy. Když za nimi konečně zaklaply domovní dveře, zjistila, že chlapec v jejím náručí během cesty zpět ztratil vědomí. Složila jej na lůžko a zlehka shrnula mu vlasy ze zpoceného čílka. Požár v jeho těle zase vzplanul v celé síle. Bděla u něj celý den a celou noc, měnila horkem nasáklé obklady za nové a při každém zaškubnutí v neklidném spánku ihned vyskakovala k němu, doufajíc, že se probral. Chlapec však spal dál. Bylo to až mnohem později, když ji vytrhlo z dřímotu jeho tiché, táhlé sténání. Oči měl otevřeny dokořán a skelným pohledem bloumal po stropě. A rty se pohybovaly v záplavě neslyšných slov. Copak se děje, zlatíčko? sklonila se nad ním. Co povídáš? Čeká, pravil zajíkavý hlásek. Už čeká, mami. Po zádech jí přeběhl mráz. Kdo čeká? otázala se, děsíc se předem odpovědi. Koutem její paměti zableskl pár kalných očí... Je ještě brzo, vyjekl náhle. Ještě ne! Ne! Sledovala jej v tiché hrůze. Jeho hlas se docela změnil, z tichých tónů přerostl v ostrý jekot, nářek, který vysiloval jeho tělo a drásal její srdce. Ječel, ječel dlouho a ona ječela s ním, křičela jeho jméno, zatímco jej svírala v náručí... a najednou vše utichlo. Propadal se znovu do hlubin nevědomí a jí nezbývalo nic, než bezmocně sledovat, jak se nad ním hladina uzavírá. Zemřel nedlouho poté. Pohřbila jej na zahradě pod starou jabloní. V tomhle stínu sedával za letních dní, v přestávce mezi dětským skotačením. Po těchto větvích šplhal na podzim, otrhávaje sladké plody, jež ted už také dávno sežehla nákaza, zatímco ona na něj v úzkosti volala, aby byl opatrný, u Světla!, jen at dává pozor. Na téhle zahradě stavěl sněhuláky, když v zimě napadl sníh, zmrzlými ručkami, které mu pak ohřívala u krbu. Ale nejkrásněji zde bylo na jaře, když stará jabloň kvetla a oni zde sedávali spolu, předčítala mu hrdinské příběhy, jež ožívaly v jeho snech za přivřenými víčky. Ve vzpomínkách viděla jej všude, každý kout jejich domova jimi byl naplněn a každičká z těch vzpomínek zaplavovala její srdce tupou bolestí a její oči slzami. A přesto se jich odmítala vzdát. Potlačit je by znamenalo zapomenout. A zapomenout by znamenalo přiznat si, že zůstala sama. Ale sama nebyla. Když zvedla hlavu, spatřila za plotem rozšklebenou tvář jednoho z opuštěných v tomhle zavšiveném městě. Zkušeným okem rozpoznala na něm několik známek nemoci, vzhledem k tomu, že muž stále držel na nohou, však usuzovala, že je choroba teprve v rozpuku. Jako svůj prvotní cíl si zřejmě musela vybrat mužovu tvář, která již snad musela být v posledním stadiu zkázy. A pak ji zarazila ještě jedna věc. Jeho oči byly mrtvé a skrze ni probodával ji pár kalných světel. To bylo příliš. Upustila lopatu a zmizela za dveřmi domu, odhodlána zůstat za nimi navěky. Choulila se na lůžku, jenž ještě nedávno patřilo chlapci. Plameny choroby v něm dosud nevyhasly. Cítila, jak zvolna prostupují i její kůží. Byl to vlastně zázrak, že dosud neonemocněla i ona sama, trávili spolu čas neustále, a co jej nemoc upoutala na lůžko, opouštěla jej jen v nejnutnějších případech. Čím to 5

7 tedy, že zatímco pouhých pár chvilek v chlapcově blízkosti odsoudilo několik zdejších obyvatel k smrti, ona v ní přežívala několik posledních týdnů, aniž by se jí choroba byt jen dotkla? Snad za to mohlo zoufalé odhodlání zachránit jej spojené s vědomím, že kdyby ji ted nemoc složila, jsou ztraceni oba. Ale na tom už nezáleží. Zklamala. Jakkoliv silná byla její vůle, pokud šlo o vlastní boj s nemocí, chlapce jí z pařátů vyrvat nedokázala. Tak at tedy sebere i ji. Bude tady ležet, dokud se to zlo neprožere i do ní, a bude tady ležet i potom, čekat, čekat, čekat na neodvratnou smrt. Vlastně to byla úleva. Nenáviděla se za to, že takhle přemýšlí, ale prvotní žal a zoufalství ted pomalu nahrazovala jakási otupělost a ona si konečně začala uvědomovat, že ji ty poslední týdny stály všechny síly. Ted už je beztak potřebovat nebude. Zavřela oči a v ten okamžik už spala, tím nejhlubším spánkem, od nějž je jen to krůček ke spánku věčnému. Spala několik dní a několik nocí ve světě, kde dny a noci ještě něco znamenají. A když se zdálo, že snad už opravdu nikdy neprocitne, tu najednou se jí začaly smysly vracet. Lůžko ji tlačilo do ztuhlého těla. Slabě se zavrtěla, aby změnila polohu v nějakou pohodlnější a už byla vzhůru. Zvolna otevřela oči a zase je rychle zavřela s bolestným syknutím. Pokoj naplňovalo ostré světlo. Dveře zely dokořán. Nesnesitelný šum naplnil jí hlavu. Chtěla křičet, vzlykat, at už to skončí, at už je konečně po všem, ale z úst jí nevyšla ani hláska. Trvalo dlouho, než si její oči na světlo zvykly. Šum v její hlavě také polevil a místo něj začala v něm rozeznávat sérii tichých šoupavých, t ukavých zvuků. Ve dveřích stála postava a propalovala ji svítivým pohledem. Vlastně ji to vůbec nepřekvapilo. Jen klidným, apatickým pohledem sledovala, jak bytost se svým typickým úsměškem vstupuje, krade se pokojem a už je tady, sklání se nad ní... Přišla jsem ti pomoci, zaskřípělo to v bytosti. Byla to žena od studně. Je mrtvý, chtěla odpovědět, ale místo slov z ní vyšlo jen jakési zachroptění. Bytost se ušklíbla. Můžu ti jej vrátit, zopakovala. Zatrnulo v ní. Najednou vše pochopila. Ano, ach ano, je to možné. Může jej mít znovu zpátky a ted už jí jen žádná choroba nesebere. Může být znovu s ním. Mohou spolu dále žít v tomhle kousku svého světa, navěky spolu... Ale za jakou cenu? Jak dlouho je tomu, co chlapec zemřel? Jak se na něm... och u Světla... už podepsala příroda? Ne. Nad tím přemýšlet nebude. Nedokázala jej zachránit před smrtí, nemá právo odpírat mu život, když má ted naději... Ano, pravila nakonec. Chci jej zpátky. Prosím... vrat mi jej. Bytost ji probodla párem svítivých očí a její rty se zkroutily v úšklebku. Pomohla mrtvé vykopat chlapcovo tělo. Musela se odvrátit, když jej bytost vyzvedla z hrobu a složila jej do pytle, který za tím účelem našly v domě. V chlapci to přitom slabě zapraskalo. Zvedl se jí žaludek. Snad potisící od chvíle, kdy s tím souhlasila, zapochybovala, zda to byla správná volba. Ještě to všechno může zastavit a vrátit se na lůžko a snad už konečně doopravdy umřít... Věděla však, že to neudělá. Nechá mrtvou, at si jej odnese, vrátí se domů... a bude čekat. 6

8 Posadila se naproti dveřím a čekala. Skulinou pode dveřmi viděla, jak světlo venku pomalu pohasíná, jak se den chýlí ke konci, spát však nešla. Cítila se zase plná odhodlání, plná naděje, dlouhý spánek zahnal veškerou únavu. Čekala dál, i když venku se svět už zahalil do tmy. Čekala celou noc. Skulinou pode dveřmi prosvitly první sluneční paprsky, když se ozvalo klapnutí zahradních vrátek. Bylo to tady. Duši ji naplnila směsice hysterického nadšení, sžíravé nejistoty... a tiché hrůzy nad tím, co vlastně se jí vrací. Už se blíží, kamínky na cestě mu chřestí pod chodidly. Už stoupá po schodech, dřevěná prkna pod jeho krůčky tiše sténají. Už je u dveří. Skulinu prot al jeho stín. Srdce jí bušilo v hrudi, divže ji neprorazilo. Dveře se otevřely a za nimi stál on. Kůži měl bílou jako padlý sníh, černé vlásky zcuchané, oči zářily párem těch protivných světe a na celém jeho těle ulpěl nános hlíny a prachu ale byl to on, její chlapec, byl to opravdu on! V příštím okamžiku už byla u něj, objímala jej a slzami smývala mu prach z tváří. Jsem tady, mami, pravil chlapec dutě. Ano, ano... zmohla se jen vypravit mezi slzami štěstí. Jsi zpátky, miláčku. Jsi zpátky. A vše bylo zase jako dříve. Dny trávili na zahradě, snažíce se zachránit těch několik rostlinek, jež mor nespálil. Dříve jí vždycky pomáhal, ptal se jí na květiny a chtěl, aby mu o nich povídala, dnes však pracovala jen ona, zatímco chlapec ji tiše pozoroval těma svýma zářícíma očima, na něž si doposud nezvykla. Do ničeho jej však nenutila. Štěstí z jeho blízkosti ji naplňovalo natolik, že si nevšímala lhostejnosti, s jakou její počínání sledoval. Kdo ví, jak namáhavý pro něj návrat do života je. Za chvíli se určitě vzpamatuje. Bude zase to veselé, čiperné dítě, jakým byl, než jej nemoc skolila. Zpočátku ji více mrzelo, jak chladný je k jejím projevům lásky. Když jej chtěla políbit, jen se od ní odvracel, z objetí utíkal, nebo jen nehybně stál, zatímco jej k sobě tiskla. Jednoho rána však sám skočil do postele, na níž spala, dožadoval se její pozornosti, divoce se jí vrhal pod peřinu a sápal se po ní a tehdy zjistila, jak těžké je pro ni snést jeho dotek. Kolem chlapce se vznášel neustálý odér hniloby. V prvním návalu radosti si jej nevšimla či se rozhodla, že si toho všímat nebude, postupem času si jej však uvědomovala čím dál více. Dosud se něm ještě držela vrstva špíny, s níž se k ní vrátil, ale pokusy jej umýt skončily vždy bez úspěchu. Schovával se, utíkal, a když jej konečně jednou strčila pod vodu, propukl v divoký křik. Žínkou drhla bláto z jeho zad, zatímco on se jí snažil vysmeknout, přitlačila tedy o něco silněji... a spolu se špínou zůstal jí v rukou pruh jeho kůže. V dalším okamžiku křičela také. Od té doby se už žádné umývání nekonalo a chlapec byl spokojen. Rozhodla se tedy omezit doteky. Myslela si, že jej potěší i tím, ale opak byl pravdou. Čím méně se s ním mazlila, o to více se jí domáhal on sám. Čím více se od něj odtahovala, tím zdivočeleji na ni dorážel. A i když se to rozhodla považovat za znamení, že jeho láska k ní se zase vrací, přeci jen se tak docela radovat nedokázala. Jednou to už nevydržela. Když se na ni opět vrhl a lepkavá, hnilobou páchnoucí ústa přitiskl na její, zděšeně jej od sebe odhodila, vyskočila z postele a vyběhla před dům. 7

9 Nevěděla, kam jde. Nepřemýšlela. Jen se vrhala z jedné úzké uličky do druhé, poháněna děsem z toho, že ji pronásleduje a ona zase co nevidět ucítí jeho pach, jeho dotek na své kůži... A najednou byla studny. Nakláněla se přes okraj s očima upřenýma do temných vod pod sebou. Jak snadné by bylo všechno to skončit? napadlo ji. Stačilo by přelézt kamennou zídku a vrhnout se dolů, vydržet pár chvil, než jí voda naplní plíce a stáhne ji ke dnu... a bylo by po všem. Z myšlenek ji vytrhl pár zářících očí, jež ji pozoroval ze stínu jedné z uliček. Oči nepatřily chlapci. Nepatřily ani mrtvé, která jí jej vrátila. Možná to byl onen muž, který ji tehdy sledoval, když syna pohřbívala, možná někdo jiný, na tom nezáleží. Vzpomněla si, za jak odporné dříve považovala je. Jak se štítila jejich doteků a to ještě nebyla většina z nich po smrti jako ted. U Světla, skutečně bere už i jej jako jednoho z nich? Svého chlapce, svého jediného syna za jednu z těch zrůd? Oni ji nenávidí, ale on ji přeci miluje, jen jí dává najevo svou lásku, po níž dříve tak prahla. Může snad za to, že je jí ted tak... odporný? Ne. Ne, ne, ne. Může za to jen ona, jedině ona sama, ona přeci chtěla, at jí jen mrtvá vrátí. A on je ted doma sám. Čeká, až se vrátí, a netuší, proč jej najednou nemůže snést. Srdce se jí sevřelo lítostí. Odvrátila se od postavy ve tmě a vydala se k domovu. Otevřela branku, vešla do zahrady a srdce se jí zastavilo. Zahrádka byla zničena. Kdosi rozryl pěstěný trávník, nechávaje za sebou pole mohutných drnů, jež se válely jeden přes druhý. Záhony, které vlivem její péče začaly znovu rozkvétat, ted zdobila jen smutná, seschlá torza bezhlavých květinek vyrvaných i s kořeny, zatímco otrhané květy ležely poházeny po celé zahradě. A opodál, stíníc osiřelý hrob, v plamenech zmírala stará jabloň. Od té doby z domu už téměř nevycházela. Několikrát ještě se pokusila oživit několik keříků pod okny, brzy však přišla na to, jak marné je její počínání. Kdykoliv se k nim druhého dne vrátila, byly v ještě horším stavu než předtím. Věděla proč, nikdy to však chlapci nevyčetla. Mimoto poslední dny neměla na zahrádku ani pomyšlení. Chlapec vyžadoval čím dál více pozornosti, jež ji vyčerpávala stejně, jako kdysi péče v době jeho nemoci. A snad ještě více. Zvolna nabývala dojmu, že to není jen on, co jí vysává síly. Jednoho dne vyrazila pro vodu. Byla sama, chlapce nechala doma pod příslibem, že se brzy vrátí. Spěchala proto. Už věděla, jak netrpělivý umí být, a věděla také, co je v netrpělivosti schopen napáchat. Jako vždy nabrala vodu, ignorujíc přitom blížící se pohledy a rychlým krokem se vydala zase zpět. Už při prvních krocích se jí však zatmělo před očima. Upustila vědro. A když jí chladná voda zmáčela chodidla, uvědomila si, jak sama hoří. Postavy se zastavily na pár kroků od ní. Obklopovaly ji ze všech stran, upíraly na ni mrtvá světla svých očí a vzduch byl naplněn pachem jejich zkázy. A mezi nimi stála ona. Mrtvá žena, jež měla všechno tohle na svědomí. Ta, která vzala jejího chlapce a místo něj jí podstrčila to příšerné stvoření. Chtěla zakřičet, 8

10 ale ústa měla vyprahlá. Vzduch, který dýchala, se v jejích útrobách měnil v horkou páru. Celý svět se točil kolem ní, postavy splynuly v jedinou masu, a když se mezi ně vrhala, snažíc se prodrat skrz, vždy se ocitla ve studeném, lepkavém objetí některé z nich. Mrtvá se jen ušklíbla a ten úšklebek bylo poslední, co viděla, než se v bezvědomí zhroutila k zemi. Už to tedy přišlo i na ni. Choroba, která zničila chlapce, konečně pronikla i do jejího těla a započala zde dílo zkázy. Jak se dostala domů, netušila, když však znovu otevřela oči, ležela na lůžku a on se choulil vedle ní. Pokusila se jej odstrčit jako vlezlé štěně, ale její paže byly příliš slabé a on příliš odhodlaný. Její gesto si vyložil po svém. Přitiskl se blíže, jeho zcuchané vlasy ji zaškrábaly pod bradou. Celou ji naplnil známý pach, zůstala však už ležet klidně. Věděla, že vzdor by jej jen vyprovokoval k větší prudkosti. Už to nebude muset dlouho snášet. Nemoc ji skolí brzy, cítí to. Ač už dávno přestala přemáhat svůj odpor k němu, tentokrát se přeci jen ovládla a ovinula mu ruce kolem ramen. Zvedl bledou tvář a probodl ji kalnými světélky svých očí. Maminko, zaskřípěl jeho tenký hlásek. Copak je, broučku? zadrkotaly jí zuby. Zase na sebe dostala vztek. Mrtev nebo ne, je to přeci jen dítě, její dítě. Budeme zase spolu, vid? Zaplavila ji vlna lítosti. Musel vycítit, že tady s ním už dlouho nebude. A určitě ví, co to znamená. Až zemře, zůstane tady sám. Jak se k tomu může stavět takhle? Jak jen může svou smrt považovat div ne za vysvobození? V duchu se za to nenáviděla. Až umřeš, víš? doplnil chlapec otázku. Chlácholivá slova jí uvázla v hrdle. Jak to myslíš, zlatíčko? zeptala se místo toho, snažíc se ovládnout svůj rozechvělý hlas. Vždyt víš, řekl jen a na jeden z bílých, lepkavých prstíků si natočil pramínek jejích vlasů. Až umřeš, přijde zase ta paní. Zatáhl. A zase tě vrátí. Jako mě. Nezmohla se na nic. Ruce, jimiž jej objímala, sklouzly jí podél těla, hlava klesla na polštář. Chlapec pustil její vlasy a položil jí hlavu mezi ňadra. Jeho rty se roztáhly ve spokojeném úšklebku. 9

11 Půl hodiny do soumraku Zuzana Bellatrix Komprdová Byl nádherný letní den, jakých bylo v Barrens za celý rok asi tolik, kolik je listů na fíkovém stromě. Ptáčci zpívali, sluníčko svítilo, někde v dáli se zelenaly oázy a všichni tvorové obdaření mluvicím ústrojím si svorně stěžovali na nesnesitelné vedro. Všichni až na Fizzyho Dampwicka. Fizzy Dampwick byl totiž chytrý (vlastně byl geniální, ale protože ještě nikdo nevynalezl IQ testy, neměl si to jak ověřit) a když ráno při pohledu na oblohu zhodnotil barvu horizontu, rychlost a směr větru, přechodnou oblačnost a pravděpodobnost příchodu studené fronty, vzal si ze své důmyslné sbírky doplňků pro každou příležitost pro jistotu klobouk s tou nejširší střechou, jaká se dala na Kalimdoru pořídit. Fizzy Dampwick byl díky své genialitě totiž ještě navíc velmi, velmi bohatý, a tak si to mohl dovolit. Mohl by si dovolit větší klobouk, než na jaký by si troufl ogr se dvěma hlavami; naneštěstí tak velký klobouk ještě nikdo neušil. Ale kdyby ano, Fizzy Dampwick by byl určitě první, kdo by ho nosil, protože znal ty správné lidi a uměl si věci zařídit. Fizzy Dampwick byl totiž náhodou obchodník a nyní si pohodlně hověl pod červeně a bíle pruhovanou látkovou stříškou svého přenosného krámku, která brzdila dotěrné a nepříjemně pronikavé sluneční paprsky a starala se o to, aby mu jakékoli rozmary zrádného počasí neznepříjemňovaly každodenní okrádání zákazníků. A Fizzy Dampwick byl v neposlední řadě také velmi zručný a nainstaloval si do levého horního rohu malý větráček, za což by ho všichni kolemjdoucí nejspíš upřímně nenáviděli, kdyby to ovšem věděli. Jenže oni to nevěděli. Proto byl ten den tak nádherný a proto se Fizzy usmíval jako malý zelený měsíček, když se rozhlížel po rozpálené planině a přimhouřenýma hnědýma očkama hodnotil vše, co se kolem mihlo, včetně případných zákazníků. Což byli všichni. I ti, kteří o tom ještě nevěděli. Někdo by možná řekl, že zřídit si obchod uprostřed vyschlé stepi, kde smrt přicházela rozhodně častěji než nepravidelné zásoby nechutně zteplalé vody, není na mazaného goblina příliš moudré; na severu byly sice ještě poměrně dobře vidět dřevěné kůlové hradby s pozorovatelnami, pestře malované taurenské totemy zdobené býčími rohy a v občasném vánku se třepotající rudé vlajky Crossroads, ale tady už v podstatě začínala divočina. Když našpicoval uši, mohl Fizzy zřetelně slyšet řvaní šelem a rytmický klapot kopyt jejich zamýšlených obětí. Fizzy však nebyl vůbec hloupý goblin a toto místo ve stínu jedné z orkských strážních věží si vybral zcela záměrně. Sázel totiž - jako v mnoha aspektech svého obchodnického umu - na prostou a spolehlivou lidskou hloupost. Středem Barrens co chvíli procházela nějaká ta karavana a stejně tak osamělí dobrodruhové mířící na jih někam do hlubin Kalimdoru, které Fizzyho nezajímaly, pokud by se tam nedala zřídit pobočka jeho obchodu se smíšeným zbožím. A přestože tito cestovatelé opustili teprve před pár okamžiky jednu z největších obchodnických osad středu kontinentu, vždy se mezi nimi našel někdo, kdo si něco zapomněl. At už dostatečné zásoby vody, sušeného masa, léčivé a posilující lektvary, obvazy či jen pokrývku hlavy, vždycky tam byl někdo, kdo si najednou po necelé míli vzpomněl, že ještě něco potřebuje. A at už to bylo cokoli, Fizzy to vždycky měl. A pokud to neměl, tvářil se, jako že to má - u něj se nějaká náhrada vždycky našla. I ta voda se dala v nejhorším případě nějak nahradit, když mu došla, ale o takových věcech se mezi slušnými lidmi nehovoří. 10

12 Fizzymu zacukalo levé ucho. Goblin si dlouhými hrabivými prsty promnul zlatou náušnici, která v něm vězela jako lesklá udice v rybí tlamě, a pátravě vyhlédl zpod vlnící se střechy. Jeho instinkt mu dal právě neomylně najevo, že se někdo blíží. To, co však uviděl, se mu pranic nezamlouvalo. Hej hola, dobrý muži! Kdo je u tebe dobrý muž, zavrčel si pro sebe Fizzy a blýskl po přicházejícím muži, který rychlým poklusem předběhl svou skupinu, jedním ze svých oslňujících úsměvů, kvůli kterým si nechal vytrhnout tři zuby a nahradit je zlatými. Co pro vás můžu udělat, vážený pane? Zatímco se muž představoval a Fizzy dělal, že poslouchá, měl dost času prohlédnout si zbytek jeho zvláštní společnosti, která se s nenuceností typickou pro všechny, kdož jsou povzneseni nad banální nebezpečenství života nebo nemají z jakéhokoli důvodu zapotřebí věnovat jim pozornost, v neuspořádaném zástupu blížila vyprahlou krajinou a na jejich prachem a špínou zanesených tvářích se rozlévaly uvolněné úsměvy, jakmile spatřili první odkazy civilizace, kterou Fizzy vždycky považoval za zoufale primitivní. Podle výrazů na tvářích cestovatelů by se však mohlo zdát, že právě dorazili k paláci postavenému z toho nejčistšího zlata, obklopenému rozkvetlými zahradami veškerých myslitelných slastí. Fizzyho pozornému oku také neušel ušpiněný a zválený tabard, který měl muž před ním zjevně místo košile. Třebaže znak na něm byl přes vrstvu špíny a prachu stěží rozeznatelný, okamžitě mu prozradil vše, co potřeboval vědět: rudofialové oko ozdobené zlatými konfetami na smaragdově zeleném poli znamenalo jediné že jeho majitel by měl i se svými kumpány hodně rychle vypadnout, než začnou Fizzyho připravovat o zákazníky.... takže se tu asi chvíli zdržíme, než se vydáme dál, dokončil člen festivalu Darkmoon svůj nevyslechnutý monolog, zhluboka se nadechl, jako by mu již nestačil dech, a přejel si umouněnou rukou přes doruda spálené pruhy na okrajích tabardu, které ostře kontrastovaly s jeho bledou kůží. Přestože mužova tvář, stáhnuvší se na okamžik palčivou bolestí, vypadala slibně, Fizzy se zařekl, že tomuhle chlapovi mast proti popáleninám neprodá, ani kdyby mu za ni nabízel celý Orgrimmar i se všemi vzducholoděmi a studeným koktejlem navrch. Po výměně dalších několika zdvořilostí ho Fizzy vypoklonkoval od svého stánku pryč a poté jen podmračeně sledoval, jak je znesvěcováno jeho výsostné území. Darkmoonští si posedali ve stínu svých ojetých vozů zakrytých pestrobarevnými plachtami v zelené a fialové a někteří z nich měli dokonce tu drzost, že si před sebe rozložili svá živobytí. Ne, že by šlo o něco zásadního výklad karet, věštění z ruky a prodej nějakých magických nesmyslů a neužitečných cetek Fizzyho živnost nejspíš nijak neohrožovaly nicméně si stejně začal vzteky ohryzávat klouby na ruce, když se kolem troufalých vetřelců začalo shromažd ovat několik osamocených zvědavců přilákaných až z Crossroads hudbou a vyvoláváním potulných kejklířů. Jen pár metrů od něj jakýsi starý ork, jehož letitá tvář připomínala spíše mimořádně ošklivou zelenou ponožku srolovanou přes jeho obličej, před sebe mlčky umístil balíček karet a nečekaně jemnými a zručnými prsty je rozložil do vějíře. Nijak se nevnucoval, vlastně neřekl jediné slovo až do chvíle, kdy si na něj okolostojící zevlouni začali ukazovat a posléze k němu přistoupila jakási mračící se elfka, postrčená dopředu svým společníkem, který se přihlouple usmíval pod prameny pískově světlých vlasů, které mu spadaly přes jemné rysy, a třebaže 11

13 chtěl zjevně vidět, jak bude orkovo věštění probíhat, nechtělo se mu vystupovat z uklidňující anonymity davu. Ork probodl elfku ponurým pohledem a Fizzy, který je znechuceně pozoroval a zároveň nedokázal potlačit zvědavost, si všiml, že starý zelenokožec, třebaže maje jedno oko zakalené a bílé jako kost, upíral obě na rudovlasé děvče se znepokojující intenzitou. Vyber si tři karty. Jeho hlas byl hlasem probuzené chvějící se skály, tichým a přitom natolik důrazným, že elfčina ruka se natáhla vpřed ještě dřív, než stařešina dokončil větu. Zřejmě si to uvědomila, nebot ztuhla v půli pohybu a hodila nehezkým postranním pohledem po svém druhovi, který rozpačitě přešlapoval na místě a hloupě se zubil. Ork beze slova a trpělivě čekal, aniž by hnul brvou (což bylo poměrně zvláštní, protože Fizzymu připadalo, že hluboké vrásky a snad i jizvy na jeho tváři tvořící převislé laloky se snad musí rozpohybovat i závanem větru), a elfka zřejmě nakonec neodolala vábení neznáma, namátkou vybrala tři karty a rozložila je vedle sebe na rozviklaný dřevěný stůl. Ork hbitě složil nevyužitý zbytek a balíček odložil stranou. Trojice karet ležela mlčky uprostřed stolu, koupajíc se ve zvědavém a trochu nedůvěřivém elfčině pohledu, který dívka posléze zvedla k zamyšlenému orkovi. Dlouhé obočí se jí vyklenulo vzhůru a spojilo se s rudými neupravenými vlasy. Fizzyho napadlo, jestli elfům ta dlouhá obočí nepřekáží, když si chtějí lehnout na bok. Možná by jim mohl začít prodávat nějakou sadu na úpravu obočí. Leží před tebou velké věci, zazněl opět zvuk prastarého větru nad šeptajícími skalami a ork přejel nad kartami mohutnou zelenou paží. To i za mnou, poznamenala ironicky elfka, ale ork si jí nevšímal. Ve slepém oku mu vířila mléčně bílá mlha a Fizzyho až zamrazilo v zádech; na moment zapomněl na svou zášt vůči přivandrovalým kejklířům. Neodolal, přelezl svůj naleštěný pultík a připojil se k nepočetnému shromáždění kolem orka, aby měl lepší výhled. Ork poklepal dlouhým zahnutým drápem na první kartu; byl na ní dobře patrný znak Hordy, ověnčený ozdobnými pírky a koupající se v krvi, která však mohla být také zapadajícím sluncem. Fizzymu náhle připadalo, že i obloha náhle zrudla v krvavých červáncích, třebaže ještě nebylo ani poledne. Přicházejí dny zkoušek, kdy bude třeba pokleknout před novými pány. Na konci cesty zjistíš, že správná byla jenom jedna volba a návratu není, protože tvé stopy už dávno zavál nepokojný vítr. Rozhodnutí je třeba činit s rozvážností, ale v přesýpacích hodinách zbývá pouhých pár zrnek a čas se krátí rychleji, než bije tvoje srdce. zbývající do čeho? Přestože se elfka snažila tvářit lhostejně a nad věcí, Čas lesknoucí se smaragdové oči prozradily její nelíčený zájem. Ork hleděl někam skrz nic a Fizzyho vůbec nepřekvapilo, když jí odpověděl další hádankou: Ne- zapomínej. Řetěz je jen natolik silný, jak pevný je jeho nejslabší článek. Elfka si odfrkla a goblin si zabručel pod vousy něco o starých zelených šarlatánech. Vzápětí ho napadlo, kolik má s tím orkem společného. Tedy až na to stáří. Fizzy byl už půlku svého života v nejlepších letech a ještě nějakou dobu v nich být plánoval. Dobrá, tak tedy pokračujme, řekla dívka se stěží patrným povzdechem v hlase. Nebylo zcela zřejmé, zda už chce mít věštění za sebou, nebo zda ji rozčiloval nedostatek uspokojivých odpovědí. Dost možná šlo o obojí. 12

14 Výprava do neznáma, pronesl ork nad druhou kartou vyobrazující pětiúhelníkový zlatý štít. Pout očištění. Cesta vyvolených, kteří pátrají po odpovědích na nepoložené otázky a netáží se na návrat. Vydáš se daleko, kam až svět sahá, bez přátel a bez ujištění bezpečného cíle, abys odkryla tajemství ležící v ruinách starých chrámů, kde se slunce zatmívá v bouřích hodiny soumraku. Elfka se při posledních několika slovech zatvářila mírně znepokojeně a nakrčila čelo, jako by si na něco upamatovávala, ale Fizzy se spíše snažil přijít na ten trik. V podstatě to bylo prosté... starý ork byl možná na jedno oko slepý, ale rozhodně nebyl hloupý. A nebyla žádná velká věda v tom předpovědět elfce, která byla oblečená do obnošených šatů a značně prošlapaných kožených bot, s cestovní brašnou přes jedno rameno, a která navíc rozhodně nebyla místní, že ji v nejbližší době čeká daleká cesta. A ten zbytek, to byla prostě jenom omáčka, jejímž jediným účelem bylo znít dostatečně tajemně. Možná by si taky mohl pořídit karty. Třeba by na tom vydělal. Mohl by si zakrýt obě oči páskou a dělat, že je slepý úplně. Goblini nikdy netroškařili. Fizzy byl sám se sebou náramně spokojený, když ork obrátil svou pozornost k poslední kartě - divokému temně zelenému víru. Temná jsou rána v říši padlých. Cesty vedou mnohými směry a brána nemusí vést z obou stran na téže místo, zaševelil staletý vánek v orkově hlase. Když se obloha stává zemí a země oblohou, je těžké udržet si pevnou půdu pod nohama. Někdo v davu se nervózně uchechtl; v tom zvuku byl však spíše než výsměch patrný neobratný pokus o zlehčení napjaté atmosféry, v níž se dokonce i ti, v jejichž tvářích se zračil nezájem, nakláněli blíž, aby jim neuteklo jediné slovo orkovy věštby. Nezáleželo na tom, kdo čemu a v co věřil; některé chvíle byly magické svou vlastní podstatou a toto byla jedna z nich. Ork navíc ještě ani zdaleka neskončil, pouze se na chvíli odmlčel a zhluboka nasál vzduch do ohromných nozder, přivíraje obě oči, jako by něco větřil. Elfka zatím vyčkávala, stejně jako všichni přihlížející. Někteří dokonce tajili dech, což Fizzymu přišlo mimořádně hloupé. Až se pak budou muset znovu nadechnout, bude to slyšet daleko víc. Hloupá stvoření. Avšak ti, kteří znají svět vnějšku a pohlédli za hranice toho, co vstupuje do jejich očí, se v úpadku víry mohou odvážit nazřít tvář chaosu a naleznout v ní řád. Cesta do hlubin zvrácených říší je však strážena nenávistí a hněvem, které porazí jen čistá srdce, a klamné úmysly odvrací pouze návrat do zapomnění. Nebot chladné mohou být větry vanoucí ze Spletitého podsvětí. Fizzy měl pocit, že se elfka mírně zapotácela. Ork si ji kriticky prohlížel svým jediným zdravým okem a Fizzy si náhle musel otřít čelo orosené potem. Bylo čím dál větší horko; v tom to bylo. Ne že by se elfka lekla karty Spletitého podsvětí. Takový nesmysl, žijou tam démoni a tak vůbec všechno. Fizzy zalitoval, že si ze stanu nevzal svůj větráček. Co že ho to předtím napadlo s těmi kartami? A co bylo vůbec to Spletité podsvětí? Koruny budou sňaty a vloženy na nová čela, rozhovořil se opět vykladač karet. Jeho hlas šuměl přísliby nepojmenovaných dálav a ztrácely se v něm veškeré zbytky tlumeného hovoru okolí, které se tak postupně vytrácelo v hluboké kolektivní mlčení. A zatímco vládci odchází za přílivů krve a hřmění mocných bouří, stíny z podsvětních slují zastaví každou ruku i meč. Ork nabral dech a chmurně pohlédl na rusovlásku, která mu pohled oplácela se rty mírně pootevřenými, jako by se celou dobu chystala něco říct, ale bránila jí v tom nějaká neznámá síla. Vzduch byl najednou těžší, vnikal do plic pomalu jako řídké těsto 13

15 nalévané z díže a chvěl se ve vlnách spalujícího nehybného horka. Z prastarých totemů budou kanout hořké slzy. Nastalé ticho prořízlo ohlušující zahřmění, jako když se bortí kamenná hradba. Několik přítomných vzhlédlo k obloze, která byla stále blankytně modrá, avšak v dusném vzduchu se chvěla veškerá zběsilost a hněv bouře. Ozval se jakýsi rozpačitý potlesk, který ale po pár vteřinách odumřel; někdo to zřejmě považoval za součást vystoupení, nějaké šamanské kouzlo, avšak když se se zlověstnou razancí zachvěla země, jako by se v jejím nitru probudilo cosi zlovolného, na tvářích kolem Fizzyho začaly vykvétat výrazy paniky a zděšení. Elfka se znovu zapotácela, tentokrát pod silou nečekané erupce, a zachytila se stolku před sebou. Většina karet se sesypala na zem, zůstal jen zlatý štít Výpravy do neznáma, který zakryla její dlaň. Co se děje? Otázka byla zopakována několikrát, než se jednomu z vyděšených tázajících konečně dostalo odpovědi. Možná písečná bouře...? hlesla elfka nejistě a stále se jednou rukou přidržujíc stolku, zaclonila si oči a pohlédla kamsi k západu. Po dalším mohutném otřesu několik lidí už nepokrytě vykřiklo hrůzou a Fizzy zmizel pod orkovým stolem. Seděl tam na pomačkaných kartách a zoufale se přál, aby goblini měli nějakého boha, ke kterému by se ted mohl modlit. Kolem proběhlo několik nohou a kdesi za sebou slyšel do náhle se vzedmuvšího větru šeptat chraplavý hlas: Moře se vylijí ze svých břehů a koryta řek zrudnou krví. Naše domovy leží roztříštěny a přátelé se stanou nepřáteli, když se kolem rozmáhá strašlivá zrada a na potemnělá nebesa padá černý stín... Další, dosud největší otřes zřejmě zbortil narychlo postavenou plachtu vykladačova stánku; Fizzy si přitiskl dlaně na uši a potichu zakvílel. Bratránek Izzy mu kdysi říkal, že při zemětřesení se má člověk schovat pod nejbližší stůl. Za chvíli to všechno určitě přestane a navíc, tady byli moc daleko od pobřeží, než aby je mohla zaplavit nějaká vlna. Když zůstane schovaný, bude to v pořádku. Ostatní at si venku běhají, když je to baví, on tu bude sedět, ani se nehne a nevydá ani hlásku... Najednou ho něco napadlo. Až na něj něco spadne, zůstane uvězněn pod tím pitomým kusem dřeva a nebude se moct ani dostat ven! V duchu proklel svého bratrance do pátého kolena (sám žádnou rodinu nikdy mít nechtěl, kazilo to obchody, a tak mu to bylo jedno) a jako šipka vystřelil zpod nestabilního stolku. Za jeho vzdalujícími se zády slétla na zem jedna z mála karet, které ještě neskončily na zemi: černý stín, v němž žhnuly nenávistné rudé oči. Smrt. Fizzy pelášil, co mu jeho krátké hubené nohy stačily, ale když se mu země pod nohama rozhoupala jako paluba na rozbouřeném moři, upadl a rozedřel si ruce do krve. Za ním se ozvalo několik polekaných výkřiků a on se otočil právě včas, aby spatřil tu nejvelkolepější podívanou svého života, která ho bude ještě po desítky let probouzet z neklidných snů. K nebi se vyvalil kouř a dým a celou krajinu jako těžký plášt zahalil téměř nadpozemský děs, jenž se poté zformoval do jediného nekonečně hlasitého zvuku, který zakryl celou zemi a ve slábnoucí ozvěně každému připomínal, že procitly samotné hlubiny země, aby ve světě nad sebou zažehly plameny své strašlivé po léta vyčkávající pomsty. Nad mořem i pevninou se prohnalo úděsné dračí zařvání a na potemnělých nebesích vyšlehl oheň. A pak, jako když se rozevře opona toho největšího divadla na světě, divadla života, se po obloze rozprostřela křídla temná jako nejčernější hlubiny noci, protkaná žílami tekutého plamene, který kanul k zemi jako vláčný 14

16 všepohlcující déšt, pod jehož dotekem vysychaly vody a země s hrůzou ustupovala jeho smrtícímu laskání. Dračí silueta, větší než cokoli, co kdy Fizzy viděl nebo si i jen dokázal představit,vyrazila vpřed a svět byl náhle plný výkřiků, dusotu prchajících nohou, hřmění dravých nebes a bestiálního řevu černého draka. Někdo Fizzymu šlápl na ruku, zrovna když se zvedal ze země. Goblin zaúpěl a chráně si rukama hlavu, stočil se do malého zeleného klubíčka a přál si, aby se v jeho sortimentu vyskytoval nějaký plášt neviditelnosti. Nebo lépe létající koberec. Létající... Drak... Fizzy zakvílel a z obrovských vykulených očí mu tekly slzy nepozemské hrůzy; vzduch byl tak horký, že se mu slané kapky na tvářích téměř začaly srážet na páru. Někdo ho dost hrubě nakopl. To ho probralo. Rozběhl se jako vystřelený z kanónu a už naštěstí neviděl, jak silné podpěry strážní věže popraskaly jako dřevěné třísky a celá věž se s praskotem zřítila k zemi. To, že pod jejími troskami zůstal pohřbený i Fizzyho stánek by prchajícího goblina nejspíše nezajímalo, i kdyby v něm byly zůstaly všechny jeho věci. Což přesně se stalo; to mu však došlo až o den později, kdy už seděl bezpečně v jedné z orgrimmarských krčem a zakládal společnost pro pojištění proti škodám způsobených šílenými draky. Nyní byl však spolu s desítkami dalších lidí, elfů, orků, trpaslíků a samozřejmě i goblinů na obou kontinentech svědkem toho, jak se samotné základy Azerothu tříští jako křehká dětská skládačka, s níž si už její náladový majitel nechce hrát, jak se v půdě otevírají kruté rány nemilosrdné odplaty a zelené oázy spaluje neúprosná záhuba mimo veškeré chápání, a jak se země, kterou znal po celý svůj život, před ním trhá jako porcované maso a z jejího rozervaného klína tryskají řeky lávy rudé jako obloha zahalená křídly, na jejichž stínu přišla na Azeroth smrt. 15

17 O kvítku a kousku štěstí Kačka Kaitlynn Reková Kartáč a ledová voda. Znovu z vědra vyprsknu trochu té chladivé tekutiny na schody a ona mne nepříjemně zastudí na bosých nohou. Zas beru do ruky ten rejžák a chvíli hledím na ty opotřebené, obroušené a zohýbané drátky v něm. Měli by ho vyměnit. Proč tu podělanou práci nemůže dělat někdo jinej? Někdy mi to připadá jako cílený vymývání mozků. Drhnu, drhnu, drhnu jak idiot a začínám přemýšlet o věcech, jako třeba Jak silně drhne nejsilnější rejžákovač světa? a Co když jsem to zrovna já? Připadám si pak jak mamlas, když nad tím začnu přemýšlet, ale dobré je na tom to, že vás tyhlety myšlenky zaměstnaj na dost dlouhou dobu. Někdy dokonce až do chvíle, kdy jsou schody vydrhnuty a konečně můžete od nich. Tohle byl můj poslední rok tady. Když uprosíte sestry, aby vás tu nechaly ještě nějakou dobu za to, že pro ně budete konat dobrovolný ač trochu podřadný práce, protože venku pro vás nějak neni uplatnění, nechaj vás tady, nechaj vám střechu nad hlavou. Jenže mně už nějak prší lhůta, protože jsem je takhle prosil už dvakrát. Někdy si říkám, co to je za podvod, když vám chtějí udělat jakousi věrohodnou napodobeninu rodiny a přitom vás vyhodí z baráku, když už se jim zdáte příliš staří. Je to pekelně vymyšlené. Hrajou si na samaritány, ale nakonec jsou stejně nemilosrdní jako kat, co vám urazí hlavu i přesto, že na něj koukáte stejně smutně jako hladové štěně. Možná si říkáte, že bych měl začít být trochu samostatný. Taky si to tak někdy říkám, to né, že né. Ale klesne vám sebevědomí, když jdete ven s představou úžasnýho života plnýho volnosti a peněz a bab a najednou zjistíte, že když nemáte nic, moc to nejde. Některý podporujou a sháněj jim práci, ale to já nechtěl. Myslel jsem si, že to bude jinak. Ale do háje s těmi myšlenkami. Nenávidím ty jejich láskyplný pohledy plný pochopení. Hleděj na vás jak na boha a vy z toho začínáte být trochu nervózní, protože to vypadá, jako by od vás každou vteřinou čekaly víc a víc. A vy na ně místo nějakého víc jen blbě čumíte a začínáte přešlapovat, protože fakt nevíte, co víc byste měli dělat. Dáváme ti nějaké drobné do začátku, ano? At nemáš první dny hlad. nenávidím ten její hlas. Je hluboký a takový vševědoucí. Jak by ona sakra mohla něco vědět? V oplaskaných tvářích se jí udělaj d olíčky, když se na mě usmívá. To mi ještě scházelo. Moc vám děkuju, ste moc hodná. odpovídám a dál přešlapuju. Už abych byl venku. Poslouchej, Ronalde. Hlaš se u toho trpaslíka, co jsme se u něj s dětmi byli podívat, pokud budeš potřebovat práci. Ráda se u něj za tebe přimluvím, pokud to bude potřeba. Rozumíš? ale tahle věc mě potěšila. Vážně nejni zas tak lehký tam venku najít práci, a tak nabídku celkem srdečně přijímám. Co to tam jenom dělal? Koval nějaký železo, nebo co? Už si to moc nepamatuju. Tak už snad půjdu, jo? Nemějte o mě strach, já to ňák přežiju. ještě se rozhlížím po místnosti. U jedné z těch postelí sedí malá holka a kouká na mě asi stejnym tónem, jako má ta stará bába hlas. V ruce tiskne panenku a vlasy 16

18 jí padaj do tváře. A já si říkám, že nemá co blbě koukat, protože ji tohle taky čeká. A pak bude v háji. Ještě mě pevně objímá a já cítím, jak se pod hábitem potí. A když mi říká, at jde Světlo se mnou, mizim z toho domu, kde jsem strávil posledních pár let a ani se neohlížím. Kroky chci vést do trpasličí čtvrti, at mám hned ze začátku nějakou jistotu, že. Ty lidi musí mít fakt hodně peněz, když nesou v košících takový nákupy a někteří se oblíkaj do sametu. Těch je tu ale jen pár. Jedna holka má v tom košíku slepici, kterou se neustále snaží přikrývat nějakým hadrem, ale moc se jí to nevede. Pozdravím ji a ona na mě jen koukne stylem, co si to opovažuju. Přitom je určitě z vesnice. Jo, takový je Stormwind. Nemoh bych říct, že to město miluju, ale ani to, že ho nenávidím. Do kanálu sype nějaká postava zakalenou vodu z vědra, ale řekl bych, že i tak tam musí být fajn vykoupání. Jednou to vyzkouším. Nějaký chlap v hnědém si píská a kýve na mě hlavou. Tak kývu taky, abych mu nekazil dobrou náladu. Malý pes vprostřed cesty štěká na dvě děcka, co mu s dřevěnou tyčkou klepou před ksichtem do země. Ale nebudu ho zachraňovat, mám práci. Budu mít! Trpasličí čtvrt je zaprášený místo, kde vidíte maximálně deset kroků dopředu. Všude se ozývá rachocení kdejakých výmyslů těch malých mužíčků a občas jde i slyšet, jak přijíždí metro. Někdo na sebe něco neustále křičí v hrubém, mi neznámém, jazyce a pak se tomu třeba společně zasmějou. Je to ale hezký, protože oni mezi sebe tak nějak patřej. Vím, kam mám jít. Uprostřed náměstí, je několik stanů. Byli jsme se tam podívat před rokem během akce, která se jmenovala nějak Poznej všechna povolání. Bylo to pro děcka, aby měly přehled a případně se rozhodly, co chcou v budoucnu dělat a čemu chtěj věnovat svůj život. Kovařina se líbila, a tak jsme tady strávili o něco více času než u ostatních pracantů. Přijdu tam. Ovzduší je stejně nedýchatelný a stejně plný prachu jako u zbytku čtvrti, a tak pohledem trochu bádám, jestli někoho nezahlídnu. Vypadá to, že tady zatím nikdo neni, využívám příležitosti a jdu na průzkum. Plno krámů. U ohně věc, co se nápadně podobá harmonice, tak ji du omrknout, když tu se ozve rachot a horká voda se mi vylije na nohy. Sakra. Podělané kýble, nemůžou si je stavět někam, kde jsou vidět. Kýbel zvedám a do něj vracím železnou tyčku, co v něm byla zapíchnutá. Když je vše hotovo, sedám si na něco, co je za mnou. To už ale slyším křik a taky prskání jisker z ohně. Jedeš od toho, prosím t a! Všecko mi tu rozbiješ! Pakuj sa, nebo t a vypráskám! ke stanu se žene trpaslík s korbelem piva v ruce. Asi si šel odskočit, nebo já nevim. Na to ted ale není čas. Zvedám se, harmonika zafuní a klušu pryč. Fajn, to se nepovedlo. Posledních pár měděných jsem utratil, když mi nějaká stará bába nabízela kytku, co má přinést štěstí, na hlavním náměstí. Říkal jsem si, že něco takovýho určitě potřebuju, a tak jsem bral. Povídala, že tohleto kvítko strašně dlouho vydrží. Mělo bílý okvětní lístky, takový ouzký srdíčka. Nevypadala, že za moc 17

19 stojí, ale i tak jsem si ji nechal a strčil ji do náprsní kapsy. Ta žena se na mě hezky usmívala a poslední kousky mého bohatství mizely v kapse její róby. Košík měla ještě plnej těch bílejch květů, co přímo zářily nevinností. To už se stmívalo. Večerní město světélkovalo a v oknech svítily svíce. Z krčem šel slyšet smích a někdy hudba, to jen u těch větších baráků. Vytáh jsem z brašny patku chleba a jal se ji opejkat na pochodni, co byla zapíchnutá u jednoho z baráků. Krásně to vonělo, ale pak na mne z okna někdo rozzuřeně mával, asi, že se to jako nesmí. Ten člověk vypadal, že mi to chce přijít říct i osobně, a tak jsem se rychle zbrchal a se svou nedopečenou patkou chleba jsem utek o ulici dál. Tady už byl kanál a občasný vlnky šplouchaly o kamenný zdi, co udržovaly jeho stálý tvar. Kdysi tady byly povodně, ale to je prý pěkně dávno. Lidi, co bydleli u břehu to měli pěkně blbý a prý ztratili nějakej majetek, když se jim voda dostala do přízemí. Ted jsem si v tom kanálu máčel nohy a přemýšlel, že kdyby byly další povodně, alespoň by na tom někdo další byl stejně jako já. I když je pravda, že žebráků tady potkávám dost. Někdy přemýšlím, že maj asi svý žebrácký placy, teritoria. Protože jinak si jejich rivalitu mezi sebou vysvětlit nedokážu. Když se potkaj, vrčí na sebe jak dva staří psi, co je raději držíte na vodítku. Pak jsem koukal na svou kytku, co stále ještě nezvadla a říkal si, jestli mi vážně přinese nějaký štěstí. Ted jsou to dva dny, co mi chleba došel. Vodu beru ze studny, a tak tady má každej žebrák jistotu, že chcípne maximálně hladem, ne žízní, což je podle mě horší. Když máte žízeň, vyschne vám hrdlo a pak už nemůžete ani žebrat, protože vám mluvit prostě nejde. Nebo si to tak aspoň představuju. Oblečení jsem si trochu potrhal, abych vypadal jako ještě větší nuzák a nenápadně klečím v růžku náměstí. Když jde někdo kolem, prosím ho, že jsem na tom bídně a nastavuju dlaně. Nesmím ale moc nahlas, protože stráže žebráky vyháněj, asi dělaj blbý dojem na cestovatele. Začínám si uvědomovat, že žebračina není tak lehká práce. Někdy se najde i člověk, kterej do vás prostě jen kopne, jindy na vás maj blbý kecy, a tak všechno. Peníze dávaj jenom hodný malý holky, co je od mámy dostaly na zmrzlinu. A to taky nejsou nějaký sumy. Když žebráte pořádně, večer máte na alespoň na půlku chleba, co vám vydrží tak tři dny. Nakonec, jak na tom můžou být ti žebráci tak blbě, když maj tři dny na to, aby si vydělali do zásoby? Nikdy to nepochopím, ale možná to bude tím, že když jste žebrák, dostává se vám chuti po chlastu. Někteří fakt hnusně smrděj lihem. A tak je to začarovanej kruh. Žebraj a všechno to prochlastaj. Asi se jim ani nechce mít jinej život. Líbí se jim nevraživě vrčet na svý opilý soupeře. Ale tohle mě nebaví. Já chci z tý bryndy pryč, a to pěkně rychle. Než začnu bejt jako oni. To by to pak bylo v pěknym háji. Je ráno a pěkně velkej pařák. Chci se jít projít, a tak si to mířím k branám města. Po cestě nepotkávám moc lidí, začnou si to na trh šmárovat až za chvíli. 18

20 Je to zajímavý, když celé ráno ani noha, a pak najednou v osm vidíte houf, jak se přímo vášnivě žene do města. Má kytka v náprsní kapse už není jako dřív. Lístky jsou schlíplý a zdá se mi, že vadne. To toho moc neudělala. Čekal jsem od ní víc, když jsem za ni dal posledních pár šupů. Co naplat, prostě jsem udělal kravinu. Ponaučení, že už si nemám kupovat kraviny, když málem nemám ani na... vlastně jsem neměl na nic. Budu se s tím muset smířit. Vykračuju si to po tom dlouhym mostu plnym soch a nakonec konečně míjím brány a ty stráže u nich, co na mě tak hloupě zíraj. Les ted v létě vypadá celkem hezky. Vykračuju si to po kamenný prašný cestě, ptáci zpívaj až nechutně vesele a všude je cítit vůně kůry stromů. Rozhlížím se a cesta mi utíká tak pomalu, jak jen to jde. Když najednou vidím, jak se přede mnou na zemi válí nějaká panička, patrně v bezvědomí. Z toho by mohly být nějaký prachy, no ne? Nevypadá, že je z chudších vrstev a tak se k ní shýbám a podebírám ji pod zády, abych měl lepší přístup ke kabele, kterou zalehla. Když ji tady potom nechám, nebude to vůbec vypadat nápadně a vše klapne. Slečna nevypadá, že by se chtěla probrat, a tak se začínám celkem nervózně hrabat v její tašce. To už mi v ruce chrastí pár drobnejch a já trnu, co jsem to za zloděje, obírat ženskou v bezvědomí. Kabelu pak zas pokládám pod ni, aby to vypadalo nenápadně, páč nechci problémy, a její peníze si strkám do svých prázdných kapes. Ten pocit, že mám zas na chvíli z čeho žít mě hřeje u srdce, fakt. Ještě jeden pohled do tý její tváře. Opálená plet a tmavší vlasy. Určitě je o dost starší než já a voní nějakým dost hnusně vtíravým parfémem. Pohnou se jí víčka a já cuknu jak sebou, tak i jí, když je v mym náručí. Zamžourá na mne a čelo nakrabatí ve vyděšení. Pak ale vydechne Zachránce. A fakt je ten, že zní tak nějak zachráněně. Dlouhými, kostnatými prsty se dotkne mé tváře a to slovo znovu zopakuje. Zachránce. A když slyším rozrušený hlasy z přicházejícího houfu lidí, co by rádi nakoupili, jsem vystrašenej jak kotě, co nemůže slízt ze stromu. Ještě na mě přijdou a budu mít peklo. Nezklamali, řítěj se k nám jak včely na med a hned na nás sypou otázky jako co se stalo, proč, jak je to dlouho, a tak podobně. Nervózně hledim na tu zachráněnou pani, a když jí dva chlapi pomůžou na nohy, odpoví jen Zachránil mne a jejich pohledy se dostanou ke mně. Ubožáčku, vypadáte nuzně. Nepotřebujete pomoci? Nechcete peníze? Práci? Dám vám oblečení po synovi! Pojd te, vyprávějte, jak to bylo! doléhá na mně kakofonie jejich otravnejch hlasů, vtíravejch jak parfém tý dámy. Ale přecijen mi ta slova vháněj do očí radost. Kvůli jaký blbosti se tohle může stát, co? V kapse mi ted chrastí o něco víc, než drobný tý pani a mám tu jistotu, o kterou jsem dřív usiloval. Nějakou práci a místo, kam zaručeně aspoň trochu patřim. Nakonec ta kytka fakt k něčemu byla. 19