Typologie účastníků utkání ve fotbalu Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra společenských věd a managementu sportu Typologie účastníků utkání ve fotbalu Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Oldřich Racek Vypracoval: Milan Čempel TVS - RF Brno, 2014

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích. V Brně dne 27. dubna 2014 podpis:

3 Poděkování Rád bych tímto poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce panu Mgr. Oldřichu Rackovi, za jeho laskavou spolupráci, přístup, trpělivost a také cenné rady, které mi poskytl.

4 OBSAH ÚVOD.6 1 VYBRANÉ KAPITOLY Z PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI OSOBNOST TEMPERAMENT Teorie temperamentu Hippokratova teorie Morfologická teorie Ernsta Kretschmera Konstituční teorie Williama Sheldona Teorie introverze extroverze CHARAKTER MOTIVACE SCHOPNOSTI, DOVEDNOSTI, VLOHY Schopnosti Pohybové schopnosti Dovednosti Vlohy Nadání Talent Genialita AGRESE A AGRESIVITA Agrese Agresivita TYPOLOGIE ÚČASTNÍKŮ UTKÁNÍ TYPOLOGIE HRÁČŮ FOTBALU Typologie hráčů fotbalu dle herního postu Brankář Obránce Záložník útočník Typologie hráčů fotbalu dle jejich role v týmu Kapitán Problémový hráč TYPOLOGIE TRENÉRŮ Typologie trenérů dle způsobu vedení Autokratické vedení Demokratické vedení Liberální vedení Typologie trenérů dle jejich přístupu Tradicionalista Novátor Improvizátor FOTBALOVÍ DIVÁCI, JEJICH VLIV A TYPOLOGIE Vliv domácího prostředí Typologie fotbalových diváků Fotbalový divák... 36

5 Fotbalový fanoušek Fotbaloví chuligáni ZÁVĚR POUŽITÉ ZDROJE...41 SEZNAM TABULEK A OBRÁZKŮ.45 SHRNUTÍ 46

6 ÚVOD Když se řekne fotbal, většině populace vytane jako první na mysli míčový sport, hraný na velkém travnatém hřišti, kde se proti sobě utkávají dvě mužstva. Cílem této nejpopulárnější hry na světě je vsítit do soupeřovy brány co nejvíce gólů a sám jich více neobdržet. Jak prosté, že? Jenže stále je tady početná část populace, pro kterou je fotbal něco víc, něco daleko, daleko víc! Snad se dá říct až životní poslání. Je to jejich vášeň, jejich láska, alfa a omega jejich bytí. Milují fotbal nade všechno na světě a jsou ochotni obětovat mnohé, jen aby mohli svoji fotbalovou potřebu uspokojit. V dnešní hektické moderní době je na všechny účastníky utkání v kopané vyvíjen stále větší a větší tlak. Hráči musí běhat rychleji a střílet tvrději, aby si zajistili úspěch, trenéři nesmí ani v nejmenším chybovat, protože je jinak čeká nemilosrdný lynč fanoušků nebo rovnou vyhazov, fanoušci zase musí stále dokazovat svou oddanost klubu, i když to mnohdy hraničí až s fanatizmem. No a samostatnou kapitolou jsou zde rozhodčí. Muži a ženy s píšťalkou, bez nichž se žádné soutěžní fotbalové utkání nemůže sehrát. Jejich pozice je však nelehká. Musí znát nejen dokonale pravidla fotbalu a jejich aplikaci na hru, ale musí být také schopni se ve zlomku vteřiny rozhodnout, zdali to byl nebo nebyl faul, ruka, ofsajd a podobně. Ve chvíli, kdy dojdou ke správnému rozhodnutí, to všichni berou jako samozřejmost, ovšem v opačném případě je nečeká nic jiného než spílání, výsměch, nadávky a následně trest, či profesní degradace. Při vykonávání činnosti rozhodčího se setkáváme s pramálem zájmu v oblasti jeho psychologické přípravy. Myslím si, že mít přehled a být nachystán na různou typologii hráčů, trenérů nebo fanoušků pomůže rozhodčímu nejen v rychlém a lepším řešení vzniklé krizové situace, ale pokud bude schopen včas a správně nastavit své chování a vystupování vůči nim, může samotnému vzniku krizové situace předejít nebo mu úplně zabránit. Cílem mé bakalářské práce tedy je, co nejvíce, na základě empirických zkušeností jako hráče a rozhodčího, porovnat skutečnost se studiem relevantní odborné literatury, textů, dokumentů, rozhovorů a pozorování a pokusit se 6

7 sumarizovat získané informace do uceleného celku a jeho následnou aplikaci na problematiku fotbalového utkání. Mým cílem je snaha o systematizování typologie účastníků fotbalového utkání. Zaměříme se především na hráče, trenéry a diváky. V první kapitole se budeme zabývat vysvětlením vybraných pojmů z psychologie osobnosti, jako jsou temperament, schopnosti, charakter a podobně. Uvedeme si zde různé pohledy na danou problematiku, abychom se dokázali lépe v této otázce orientovat. Ve druhé části se již zaměříme na samotnou problematiku fotbalového utkání a na jeho účastník. Pokusíme se je dle vybraných charakteristik popsat, rozklíčovat u nich jejich podstatné vlastnosti a následně přiřadit k vhodnému typu. 7

8 1 Vybrané kapitoly z psychologie osobnosti Jak již bylo řečeno v úvodu této práce, v první kapitole se budeme zabývat otázkou, co je to osobnost, temperament a charakter a dalšími vybranými kapitolami z psychologie osobnosti. 1.1 Osobnost Osobnostní rysy jsou nejčastěji definovány jako stálé, vnitřní dispozice jednotlivce, které předurčují relativně konzistentní vzorce chování (včetně emocí a myšlenek) napříč různými situacemi. Podle Tellegena (1988, str. 622) jsou osobnostní rysy tendence odpovědět určitým způsobem za určitých okolností. Jsou tedy tím, co utváří chování člověka podobným v různých situacích a zároveň jiným od chování ostatních (Chamorro-Premuzic, T., & Furnham, A., 2010). Existuje velmi mnoho teorií osobnosti a na nich stojících vyšetřovacích nástrojů. Některé z nich už mají pouze historickou hodnotu, pár z nich je ovšem stále aktuálních a použitelných i v době dnešního psychodiagnostického výzkumu. Český výraz osobnost byl utvořen ze slova osoba, což koresponduje s latinským slovem persona (později se vyvinulo v personalitas). Slovem persona se původně označovala maska antických herců, která díky tvarovaným ústům sloužila k zesilování zvuku (per - sonare proznívati, zníti skrz). Z masky dodávající podobu člověku se postupem času stala tvářnost člověka a samotný význam začal podléhat změnám, až se pak rozšířil na vnější výraz jedince a pak i na jeho povahu. (Smékal, V., 2002) Definicí popisujících osobnost člověka najdeme v literatuře nespočet. Proto si jich na začátek pár uvedeme. Z psychologického hlediska může být pojem osobnost charakterizován jako vnitřní psychické uspořádání jedince a jeho psychofyzický základ a systém vnitřních determinant. Z vědeckého pohledu by se dalo říct, že osobnost vyjadřuje fungování duševního života člověka jako celku a jeho relativní vnitřní jednotu. (Nakonečný, M., 2005, s. 83) 8

9 Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností (Kohoutek, R., 2002). Přesněji můžeme osobnost podle Vladimíra Smékala definovat jako dynamickou organizaci, soubor, celek, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti, výchovy i sebevýchovy v interakci s určitým přírodním, společenským, ekonomickým a kulturním prostředím vytvořených a relativně trvalých a stálých zvláštností, tělesných, biopsychických a duševních procesů, postojů, vztahů, dimenzí a vlastností, které řídí činnost člověka a podmiňují nejen jeho chování, ale i prožívání a způsob adaptace na prostředí (Smékal, V., 2002). Jednotlivé dispozice osobnosti se seskupují do jednotlivých celků na základě funkční příbuznosti či strukturní podobnosti. Dle tradičního psychologického modelu bychom mohli osobnost rozdělit na sedm dílčích složek: Temperament Stavba těla Schopnosti Motivace Charakter Jáství Životní dráha (Smékal, V., 2002) 1.2 Temperament Temperament je vrozená, potenciální a dynamická stránka lidské povahy, jedno z hlubinných jader osobnosti (Kohoutek, R., 2002). Na pojem temperament se většinou nahlíží ze dvou různých pozic. Jedna část psychologů popisuje temperament jako vzory chování, způsoby vyjadřování a naše vnější výrazy. Soustředí se tedy spíše na vnější projevy. Mezi tyto 9

10 psychology patří například P. Říčan, který u temperamentu rozeznává formální vlastnosti, na které vědomí a osobní sklony nemají velký vliv (Říčan, P., 2007). Jiní psychologové ale vidí temperament spíše jako psychickou a konstituční složku. Jde o vrozenou dispozici, která se projevuje specifickými reakcemi na určité podněty a situace a různým emočním prožíváním. Jedním ze zástupců toho to názoru je i G. Allport, podle kterého je temperament zástupcem emoční povahy jedince, což znamená specifickou citlivost vůči citovým událostem, včetně specifické síly a rychlosti reakce. To vše doprovází určitá, dominující kvalita nálady, která pramení z konstitučních a vrozených základů (Allport, G. W., 1954). Z výše uvedeného vyplývá, že temperament je vrozenou dispozicí, kterou nemůžeme kontrolovat, ani ji řídit svou vůlí. Dokonce ani výchova, okolí nebo učení na něj nemají velký vliv. Je to celková somatopsychická dispozice (Kohoutek, R., 2002). Během socializace pouze dochází ke sladění temperamentu a jeho autenticity projevu se sociálními normami a s tím, co je považováno za správné a slušné. Mění se ale pouze vnější projevy, nikoliv prožívání. (Cakirpaloglu, P., 2012) Temperament se úzce pojí s vlastnostmi a činností nervové soustavy. Nemůžeme změnit vzrušivost nervové soustavy, tu máme vrozenou. Můžeme změnit pouze její projev. Projev a z tohoto pohledu tedy i temperament, ovlivňují určitá sociální a kulturní schémata, jak vyjadřovat stavy a jak reagovat.(říčan, P., 2010) Podle K. Balcara (1983, s. 63): Tato kvalita určuje způsob, jímž probíhají duševní děje rozmanitého obsahu, samostatný zážitkový obsah nemá. Jedinec nemá možnost své temperamentové vlastnosti přímo rozpoznat, dozvídá se o nich nepřímo porovnáním vlastních vnějších projevů s projevy druhých lidí Teorie temperamentu Temperare znamená latinsky míchati a nepřímo navazuje na řecký výraz krasis, což znamená správně smíchané, správný poměr. Pojem byl poprvé použit řeckým filozofem a lékařem Hippokratem, který jím označoval dokonalou 10

11 proporci základních složek psychiky a těla a přímo navazuje na jeho dnes již notoricky známou, avšak v některých ohledech již dávno překonanou teorii tělesných šťáv Hippokratova teorie Tuto teorii vytvořil asi ve 4. století před naším letopočtem řecký lékař Hippokrates. Dle R. Kohoutka (2002) šťávovou teorii údajně přejal od jiného řeckého filozofa, konkrétně Empedokla, podle kterého vše živé vzniklo ze čtyř základních elementů a to oheň, voda, vzduch, země. V Hippokratově práci De humoris (O šťávách) se dozvídáme, že lidská povaha je smíchána ze čtyř tekutinhlen, krev, žluč a černá žluč a převaha jedné nebo druhé látky se poté promítá do osobnostních rysů každého člověka. U sangvinika převládá krev a je proto veselý, čilý, sociálně schopný, optimistický, snadno se k něčemu nadchne. V těle cholerika převládá žluč a způsobuje, že je výbušný, dráždivý, ale jeho hněv se obvykle rychle ztrácí. Naproti tomu flegmatik je klidný, vyrovnaný, někdy může působit až dojmem, že je mu všechno jedno, bývá zpravidla pomalejší, ale zato spolehlivý, neprožívá příliš emoce, jeho pocity bývají povrchní a rychle vyprchají. Jeho dominantní tekutinou je hlen. Melancholikovou hlavní tekutinou je černá žluč. Vyhranění melancholici jsou většinu samotářští, uzavření ve svém světě, často nešťastní, přecitlivělí a neustále je něco trápí (Cakirpaloglu, P., 2012). Dle R. Kohoutka (2002) Hippokrates také věřil, že na jaře následkem dešťů a teplých dní přibývá v člověku krev, takže pro toto roční období je typický sangvinický temperament, v létě zase vrcholí v lidském organismu podíl žluči, což je příznačné pro cholerický temperament. Na podzim převládá černá žluč (melancholik) a v zimě hlen (flegmatik). Někdy jsou základní typy temperamentu přirovnávány k živlům: sangvinický ke vzduchu, flegmatický k vodě, melancholický k zemi, cholerický k ohni (Smékal, V., 2004). Tato teorie je sice již dávno překonána, ale vesměs lze souhlasit s tvrzením, že temperamentové vlastnosti (viz. Tab. 1) jsou do určité míry určeny tělesnými vlastnostmi, a to hormonální regulací a aktivitou nervového systému. 11

12 Tab. 1: Charakteristiky jednotlivých temperamentových komponent (Remplein in Smékal, V., 2002) Formy prožívání Barva prožívání Způsoby chování a pohyby Sangvinik Cholerik Melancholik Flegmatik Velká schopnost odezvy, otevřenost, jemnost cítění, touha po zážitcích, přizpůsobivost, slabost citů, plochost prožitků, letmost, nestejnoměrnost prožívání, odvratitelnost, přelétavost. Lehkost, veselost, jarost, bezstarostnost, nedotčenost, důvěřivost, optimismus, lehkomyslnost, bezmyšlenkovitost, sebeuspokojení. Rychlost a síla reakce, lehkost popudů a vůle, silná rozhodnost, velké sdílnost, výrazové bohatství, slovní obratnost, podnikavost, přehnanost ve výrazu, nerozvážnost, povídavost, nepromyšlenost, hazardérství, povrchnost, nesoustředěnost Velká schopnost odezvy, síla citů, výbušnost, hněvivost, vydrážditelnost, zlostnost, nestejnoměrnost prožívání, nedostatek sebevlády. Naštvanost, podrážděnost, agresivita, nespokojenost, dotčenost. Rychlost, síla, hojnost reakcí, nápor vůle, radost z odporu, letmost nestejnoměrnost chování, netrpělivost. Síla a hloubka citů, zdrženlivost, prožitková stejnoměrnost, niternost, vcítitelnost, citlivost, nepatrná schopnost odezvy, samotářství Vážnost vědomí odpovědnosti, vědomí povinnosti, těžkomyslnost, smutek, úzkost, trápení, ustaranost, strach z osudu, pocit méněcennosti, nejistota. Stálost a stejnoměrnost chování, píle, vytrvalost, pečlivost, svědomitost, důkladnost, pomalost, slabost, úspornost pohybů, malá schopnost přizpůsobení a změny. Stejnoměrnost, náročnost, snášenlivost, ochota se zařadit a podřadit, tolerance, ústupnost, malá schopnost odezvy, suchost, střízlivost, nevášnivost, neschopnost nadchnout se, ztráta zájmu. Klidnost, vyrovnanost, spokojenost, pokojnost, lhostejnost, fatalismus. Pasivní lpění, klid, stejnoměrnost, trpělivost, stálost, důkladnost, vytrvalost, spolehlivost, pomalost, slabost, neobratnost, těžkopádnost, nerozhodnost, jednotvárnost, pohodlnost, automatismus. 12

13 Morfologická teorie Ernsta Kretschmera Ernst Kretschmer ( ) byl německý psychiatr, který kladl největší váhu na stavbu těla. Od ní se podle něj odvíjí temperamentové vlastnosti člověka. Přišel také na to, že i u psychicky zdravých jedinců se projevují znaky ( i když jen v nepatrném množství), které při plném propuknutí znamenají duševní poruchu. Podle stavby těla se tedy řídí i to, k jaké psychické nemoci má člověk předpoklady. E. Kretschmer rozlišil 3 základní tělesné typy - pyknický, leptosomní a atletický a ke každému přiřadil specifickou povahu neboli typ temperamentu (Cakirpaloglu, P., 2012). Jako pyknik je označen podsaditý, středně vysoký člověk s kratšími končetinami a často také s pleší. Ten má tzv. cyklotymní temperament. U cyklotyma najdeme mnoho rozporuplných emocí, které se rychle střídají, chvíli je smutný a za moment veselý. Ve společnosti se cítí dobře a je bezprostřední, má smysl pro humor, je aktivní a přizpůsobivý, někdy ale taky pohodlný. Podle R. Kohoutka (2002) se cyklotymní pyknik často pohybuje mezi veselím a vážností až smutkem, význačná je přirozená společenská bezprostřednost a flexibilita; jde o člověka otevřeného, zaměřeného na přítomnost. Naproti tomu astenik je štíhlý, vysoký, má poměrně dlouhé končetiny a na svou výšku mívá dost malou váhu. Jeho temperament se nazývá schizotymní. Schizotym je citlivý až přecitlivělý, někdy naopak chladný, bývá náladově nevyrovnaný až labilní. Někdy je naprosto klidný i v krizových situacích a jindy jej rozčílí i naprostá maličkost (Smékal, V., 2002). Takové protiklady jsou jasným příznakem a charakterem schizoidního typu temperamentu. Schizotym je uzavřený sám do sebe. Nemá příliš rád velkou společnost, raději je sám. (Balcar, K., 1983) Třetím tělesným typem je atlet. Je to člověk se silnou kosterní konstitucí, má výrazné svalstvo. Je hodně pohyblivý a jeho sekundární vlastnosti jsou hodně výrazné. K atletickému typu přiřadil E. Kretschmer viskózní temperament. Dle P. Cakirpaloglu (2012) jsou lidé s viskózním temperamentem klidní, vyrovnaní, stabilní, cílevědomí, ale jejich emocionální prožitky bývají plytké. Nemají příliš široké zájmy, spíše se intenzivně věnují jedné činnosti. Stejně jako u astenika 13

14 může se i u atleta projevit schizofrenií. Dále se u něj při extrémním projevu temperamentu často objevuje epilepsie. Vyznačují se protiklady střídavé výbušnosti a netečnosti. Gestikulaci mají sporou. Výjimkou nebývá záliba v siláckých výkonech, mají rádi sport obecně (Kohoutek, R., 2002) Později E. Kretschmer přidal ještě jeden typ postavy a to dysplastika. Ten se nedá zařadit do žádné výše uvedené kategorie, protože se u něj nacházejí nejrůznější odchylky od znaků základních tělesných typů, jako je například výška nad 200cm nebo naopak trpaslictví (Cakirpaloglu, P., 2012) Konstituční teorie Williama Sheldona Nový, prohloubený pohled na konstituční pojetí psychiky přinesl v první polovině 20. století americký psycholog William Herbert Sheldon, který tvrdil, že konstituční vlastnosti temperamentu lze objektivně stanovit použitím specifické metodologie a statistického testu (na rozdíl od Kretschmerovy deduktivní metody). Sheldonovo konstituční pojetí je molekulární a směřuje k charakteristikám buněčné skladby. Buňka podle něj není pouhou biologickou entitou, ale také základním kamenem lidské psychiky (Říčan, P., 2010; Balcar, K., 1983). Sheldon proto vyfotografoval 4000 studentů harvardské univerzity ve třech polohách (zpředu, z boku a zezadu). Při porovnávání fotografií zjistil, že se dají utřídit podle tří kritérií, která v kombinaci s dalšími znaky dávají tři základní morfologické tělesné tvary, stanovil tak tři variační dimenze podle zárodečných listů: Endomorf svým fyzickým vzhledem připomíná Kretschmerova pyknika. Je to název pro tělesný typ, který se vyvíjí z endodermu (vnitřní vrstva buňky). Dominantní je trávící soustava. Mezomorf se vyvíjí z mezodermu neboli střední vrstvy buňky, která ovlivňuje hlavně genezi kostry a svalstva. Tento typ postavy je tedy silný, houževnatý a odolný. Shoduje se s Kretschmerovým atletem. Ektomorf je spojený s Kretschmerovým typem astenika. Tento typ těží z vývoje ektodermu, který řídí růst kůže, nervů a smyslových orgánů. (Smékal, V., 2004) 14

15 V níže přiloženém obrázku somatografu (viz. Obrázek 1) je znázorněn typický somatotyp pro fotbalisty. Je z něj možno vyčíst, že nejčastějším typem postavy pro tento sport je mezomorf nebo ektomorfní mezomorf. Dále W. Sheldon při svém výzkumu označil 650 osobnostních vlastností a z nich vymezil skupinu 50 rysů. Z těchto 50 rysů zkompletoval tři typy temperamentu - viscerotonii, somatotonii a cerebrotonii: Viscerotonický temperament je vlastní lidem společenským, jsou vyrovnaní, tolerantní, kooperativní, pohodlní a požitkářští. Somatotoničtí jedinci jsou houževnatí, vytrvalí, někdy bývají značně agresivní, soutěživí, odvážní a dobrodružní. Cerebrotonický temperament, se vyznačuje zdrženlivostí, zádumčivostí, bojácností a tajuplností (Cakirpaloglu, P., 2012). Obrázek 1 Somatograf fotbalistů (Bernaciková, M., Kapounková, K., Novotný, J., a kol., 2010) 15

16 Teorie introverze extroverze. Autorem této typologie je švýcarský lékař a psychoterapeut Carl Gustav Jung ( ) a založil ji na přístupu, postoji a chování jedince k okolnímu světu. Rozděluje osobnostní typologii na dvě hlavní větve: Extrovert je zaměřený na okolní svět, je družný, má rád společnost, má mnoho přátel, pociťuje potřebu mít kolem sebe lidi, s kterými si může povídat. Touží po vzrušení, často se vystavuje nebezpečí, rád jde do rizika, nepředvídá, neplánuje a je impulzivní. Má rád humor a zábavu, vždy pohotově odpovídá a má rád změnu. Je nenucený, optimistický, rád se směje a je veselý. Je aktivní, má rád sport obecně, má sklony k agresivitě a snadno se rozhněvá. Své city příliš nekontroluje a není na něj vždy spolehnutí. Bývá to člověk praktický a realistický. Naopak introvert je klidný, mírný, zdrženlivý, obrácený dovnitř, do svého vnitřního světa, zaměřený na své já. Často dá přednost knihám před lidmi. Je odměřený a rezervovaný vůči lidem, které důvěrně nezná, nemá potřebu se svěřovat. Má tendence plánovat budoucnost. Je skeptický vůči momentálním impulsům a podnětům. Má systematický způsob života, je konzervativní vůči novým věcem. Dává si velký pozor na své city, zřídkakdy se chová agresivně nebo naopak hlasitě projevuje nadšení. Je spolehlivý a občas pesimistický (Kohoutek, R., 2002). Tyto dva aspekty osobnosti jsou ve vzájemném protikladu, pokud jeden řídí osobnost, druhý má tendenci být potlačený a nevědomý. Nevědomí introverta je extrovertní a nevědomí extroverta introvertní. Typ zaměření je obecný a náhodně rozvrstvený fenomén v populaci (Jung, G. C., 1996). Další Jungovo dělení se člení na čtyři typy osobností: Praktický typ v sobě kombinuje myšlení a vnímání, stojí nohama pevně na zemi, je zaměřený na fakta, orientován na výkon, v práci bývá precizní a přesný. Má sklony k přikazování, vyjadřuje se stroze, přesně a k věci. Dalším typem je dle Junga koncepční typ. Ten kombinuje myšlení a intuici, pracuje systematicky a koncepčně, hecuje zájem o práci, je to inovátor 16

17 vymýšlí nové nápady a změny. Společenský typ v sobě mísí vnímaní a cítění. Tento typ se rád zajímá o lidi a jejich potřeby, je družný, je rád středem pozornosti, rád podle sebe nastavuje pravidla chování. Poledním, čtvrtým typem osobnosti, je kreativní typ - kombinace cítění a intuice. Je to upřímný nadšenec, velmi komunikativní a flexibilní, nerad se přizpůsobuje jiným a sám si stanovuje ty nejvyšší cíle. Často bývá velký idealista (Říčan, P., 2007; Hall, C. S., Lindzey, G., 1990). Typy introverze a extroverze byly potvrzeny faktorovou analýzou H. J. Eysencka a jsou nejspolehlivější charakteristikou osobnosti. Detailnější popis jednotlivých temperamentových komponent dle H. J. Eysencka lze vyčíst z Obrázku 2. Obrázek 2 Popis komponent temperamentu podle H. J. Eysencka (pfyziollfup.upol.cz [online]) 17

18 1.3 Charakter Samotný pojem charakter pochází z řeckého slova charaktíras, což v překladu znamená rytina, vryp. V psychologii se jím pak označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti (Cakirpaloglu, P., 2012). Vývoj a utváření tohoto významného rysu osobnosti výrazně ovlivňuje výchova a působení společenský vlivů dnešního okolí. V lidovém pojetí je slovo charakter spojeno s kladnými morálními vlastnostmi člověka. Bezcharakterní je ten, kdo má špatné morální vlastnosti (Kohoutek, R., 2002)Všechny složky charakteru jsou navzájem propojeny, prolínají se a doplňují. Německý psycholog Paul Helwig (1951) se zabýval vztahem charakteru k hodnotám. Došel k závěru, že naše měřítko hodnot se výrazně podílí na utváření charakteru, protože ten, kdo přizná vysokou hodnotu lásce ve vztahu k jiným lidem, utváří jiný osobní charakter než člověk, který nepřikládá tomuto druhu lásky přílišnou významnost. O úrovni a kvalitě vztahů k jiným lidem rozhoduje osobní morálka (altruismus nebo egoismus člověka) a smysl pro dobro, zlo a spravedlnost. Altruistický (afiliantní) člověk je nesobecký, přátelský a laskavý, morální normy jsou pro něj velmi důležité. Egoista je sobec, nestará se o mínění druhých, pokud je v rozporu s jeho vlastními zájmy. Neméně důležité při nahlížení na kvalitu charakteru je také posouzení tzv. sociální inteligence či sociální citlivosti, taktu, resp. sociální hostility (Kohoutek, R., 2002). Helwig (1951) dále uvádí, že charakterové vlastnosti mohou mít morální, sociální a jinou hodnotu. Zde je vhodné uvést, že charakter se utváří ve vztahu k hodnotám, ale záleží na tom, jak chápeme charakter a jak vnímáme hodnotu. Zde se nejvíce projevují vlivy výchovy, socializace a jedinečnosti. Navíc existují takové osobnostní vlastnosti, které jsou morálně nebo eticky neutrální a vztah k hodnotám vždy nevyjadřují. Být charakterní (mít charakter) by se dalo z psychologického hlediska vysvětlit, jako žít život dle určitých morálních zásad nebo usměrňovat své prožívání a chování v souladu s určitým mravním principem (Smékal, V., 2002). Zde by mohl jako jakýsi mustr předpokladu kvalitního charakteru sloužit křesťan žijící dle Desatera Božích přikázání. 18

19 1.4 Motivace Motivace je hypotetický pojmový konstrukt, kterým jsou v psychologii označovány hypotetické vnitřní psychické síly, vnitřní pohnutky (důvody, příčiny) k rozmanitým činnostem. (Nývltová, V., 2003, s. 56) Motivace udává směr veškeré naší činnosti, dodává energii, aktivizuje fyzické i duševní aspekty člověka, dodává vytrvalost k vykonávání činnosti. Správně motivovaní jedinci vytrvávají u činnosti, než dosáhnou cíle. Všechny lidské činnosti jsou nějak motivovány, ať už za nimi stojí jakékoliv potřeby nebo zájmy. Zde si můžeme rozdělit motivaci rozdělit na vnitřní a vnější. Vnitřní motivace se v širším slova smyslu dá chápat jako naplnění vlastních potřeb, ukojení vnitřního hladu. Je charakterizovaná tím, že takto motivovaný člověk má z práce (činnosti) potěšení, přináší mu naplnění nebo zábavu. Je spojena s vyššími stupni Maslowovy pyramidy (viz. Obrázek 3), např. mu tato práce dopomáhá k odbornosti, k obecné úctyhodnosti, je vnitřně uspokojován, podílí se na významném díle, je součástí něčeho užitečného a prospěšného, může být na sebe díky práci hrdý, stává se uznávaným a váženým člověkem. Pokud vnitřní motivaci ztratíme, můžeme u činnosti vytrvat díky vnější motivaci. Ta může nabývat různých charakterů (např. v dnešní době nejčastější forma finanční nebo materiální odměny). Vnější motivace se vyznačuje malou až nulovou mírou uspokojení člověka v rámci jeho vyšších potřeb. Taková činnost je pouze prostředkem k dosažení cíle a motivačním stimulem je právě onen cíl (odměna, výsledek práce, atd.). Kromě vidiny cíle je také vnějším motivem snaha vyhnout se trestu. Pro některé jedince je hrozba trestu jediným motivačním faktorem (Mikuláštík, M., 2004). Všechny tyto možnosti se v reálném životě prolínají. Je naprosto běžné potkat člověka, jenž je k práci motivován vnitřně (protože ho práce baví), ale nechybí ani vnější faktory a to jak pozitivní (potřebuje vydělat peníze na živobytí) tak negativní (je nutno pracovat kvalitně, jinak bude propuštěn). (Nývltová, V., 2003) 19

20 Obrázek 3 Maslowova pyramida vnitřních potřeb ( [online]) 1.5 Schopnosti, dovednosti, vlohy V této části bychom vysvětlili pojmy jako vlohy, talent, nadání a genialita, Dále se zde zabýváme rozdíly mezi schopnostmi a dovednostmi Schopnosti Dle Říčana (1982) jsou schopnosti potencialitou, možností, učenlivostí k té či oné činnosti (schopnost pro fotbal) nebo také některé psychické nebo psychofyziologické funkce zobecněné činnosti (např. organizační schopnosti) Pohybové schopnosti Měkota a Blahuš (1983) definují pohybovou schopnost jako soubor předpokladů (úspěšné) pohybové činnosti. Přesněji řečeno, jde o komplex 20

21 vnitřních předpokladů organismu, které se projevují ve fyziologických funkcích a především v činnosti pohybové soustavy. Pohybové schopnosti se podle Měkoty a Blahuše (1983) během ontogenetického vývoje člověka rozvíjejí. Vývoj pohybových schopností probíhá v závislosti na vývoji a dospívání organismu. V souvislosti s ním lze vysledovat určitá období zvlášť vhodná pro rozvíjení jednotlivých schopností, tzv. senzitivní období Dovednosti Dovednost je učením získaná dispozice ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání určité činnosti vhodnou metodou. (Hartl, P., Hartlová, H., 2000, s. 655) Dalo by se tedy říci, že je to systematickým učením získaná vlastnost pro správné vykonávání té či oné činnosti (např. dovednost řídit automobil nebo správně číst). Dovednosti si můžeme roztřídit na tzv. měkké (soft) a tvrdé (hard). Mezi měkké zařadíme všechny neměřitelné vlastnosti komunikační schopnosti, schopnost řídit tým, ovládat své emoce. Do tvrdých dovedností zase patří veškeré vlastnosti, jejichž složky jsou jasně měřitelné např. v počtu chyb, množství opakování apod. Zde zařadíme například ono čtení nebo psaní Vlohy Můžeme je chápat jako základní bázi, vrozenou dispozici, na které se rozvíjí schopnosti. Jsou to v procesu vývoje jedince biologicky podmíněné vlastnosti nervové soustavy (některé části CNS pracují dokonaleji než jiné). Vlohy můžeme také chápat jako hranice možností, určující, kam až se mohou přirozeně rozvíjet dané schopnosti. (Langmeier, J., Krejčířová D., 2006) Tyto hranice obvykle bývají daleko rozsáhlejší, než nakolik se nám podaří danou vlohu rozvinout. Vlohy si můžeme obecně rozdělit na motorické (tělesné dispozice např. pro akrobacii), senzorické (postřeh, hudební sluch), abstraktní (symbolické) a sociální (chápání vztahů). (Smékal, V., 2002). 21

22 1.5.4 Nadání Laznibatová (2001) uvádí, že nadání je biologicky daná vlastnost nebo označení pro vysokou úroveň inteligence, která vznikla předčasně rozvinutým a zrychleným spojením mozkových funkcí, zahrnujících smysly, emoce, poznávání a intuici. Dále může být nahlíženo na nadání jako na vysokou úroveň všeobecných intelektových schopností a na talent jako na vysokou úroveň schopností v určitém směru. Někteří autoři pojmy nadání a talent ani nerozlišují a používají je substitučně. Stejný je i trend v zahraničí. V současnosti se například v USA s oblibou používá spojení gifted and talented, neboli nadaný a talentovaný (Davis, Rimmová, 1998) Talent Je jistou zárukou perspektivnosti náročné sportovní přípravy. (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2009, s. 96). Talent je soubor schopností, zpravidla považovaný za vrozený, umožňující dosáhnout v určité oblasti nadprůměrných výkonů. (Hartl, P., Hartlová, H., 2000, s. 597) Můžeme jej tedy chápat jako vysoký stupeň nadání. V některých případech je poměrně složité talentované jedince odhalit a tuto vlastnost u nich rozvinout. Například obyvatel rovníkové Afriky může být velmi nadaný a talentovaný lyžař, ale vzhledem k tomu, že nikdy v životě neuvidí sníh, tento talent zůstane neobjeven a nerozvinut Genialita Genialita je třetí stupeň rozvoje schopností (nadání talent- genialita). Jedná se tedy o tak výjimečnou přirozenou schopnost intelektu, která vysoce převyšuje ostatní jedince v dané činnosti. Pokud bychom za základní předpoklad geniality považovali výšku IQ, tak pro vynikající intelekt je dle Mensy ČR zapotřebí při testování dosáhnout alespoň hodnoty IQ 130, hranicí geniality je pak IQ

23 1.6 Agrese a agresivita Agrese a agresivita, z důvodů častého zaměňování je potřeba si tyto dva pojmy blíže specifikovat Agrese Agresi Zdeněk Martínek definuje takto: Agrese (z lat. Aggreessio) výpad, útok jednání, jímž se projevuje násilí vůči některému objektu, nebo nepřátelství a útočnost s výrazným záměrem ublížit. Na otázku, co je to vlastně agrese, by se dalo poměrně jednoznačně odpovědět je to projev agresivity v chování jedince. (Martínek, Z., 2009, s. 9). Můžeme ji tedy zjednodušeně chápat jako veškeré aktivity, které směřují k dělání něčeho nepříjemného jiným lidem. Mohli bychom zde použít i základní tvrzení I. Čermáka že: Lidskou agresi je možné definovat jako záměrné jednání, jehož cílem je ublížit jinému člověku. (Čermák, I., 1999 in Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 166). Toto chování může nabývat různých podob a projevů, od verbálního, přes fyzický až po v dnešní době stále rozšířenější podobu kybernetické agrese Agresivita Agresivita (z lat. Agressivus) útočnost, postoj nebo vnitřní pohotovost k agresi. V širším slova smyslu se takto označuje schopnost organismu mobilizovat síly k zápasu o dosažení nějakého cíle a schopnost vzdorovat těžkostem. (Martínek, Z., 2009, s. 9) Velmi jednoduše se dá tedy agresivita charakterizovat jako projev agrese. Ovšem ne všechny projevy agresivity musí být nutně špatné. V každém našem činu, kterým se snažíme vymezit vůči ostatním, prosadit sebe nebo svůj názor může být kus agresivity. Například Pedagogický slovník (2009) uvádí, že se může jednat o prosazování sebe samého, svých osobních zájmů a cílů, a to způsobem bezohledným, nemilosrdným či v extrémních případech až brutálním. Za agresivní jednání se dají považovat i sklony ovládat nějakou sociální skupinu, za účelem získání postavení, které nám umožní prosazovat v ní své názory. 23

24 2 Typologie účastníků utkání 2.1 Typologie hráčů fotbalu Hráčem se rozumí sportovec, který hraje fotbal za jeden klub, je zaregistrován pod příslušnou asociací a může se prokázat hráčským průkazem. Ve hře samotné pak rozlišujeme mezi hráči z pole a brankářem. V jednotlivých řadách pak dělíme hráče na obránce, záložníky a útočníky. (Rohr, B., Simon, G., 2006) Typologie hráčů fotbalu dle herního postu Brankář Dle Pravidel fotbalu (2011) hrají prosti sobě utkání dvě mužstva čítající nejvýše jedenáct hráčů, z nichž jeden musí být brankář. Brankář je jediný účastník fotbalového zápasu, který je oprávněn ve svém vlastním pokutovém území hrát míč rukou. Co se týče pravidel, je gólman počítán mezi obránce (viz. pravidlo o ofsajdu) (Rohr, B., Simon, G., 2006). Mezi jeho hlavní herní činnosti patří znemožnit soupeři dosažení branky pomocí vyrážení, chytání a odebírání míče. Dále pak vhazování a vykopávání míče, přihrávání, vedení a výběr optimálního postavení. V neposlední řadě také řízení hry. Dobré ovládání těchto základních činností vyžaduje hráče určitého somatotypu. V případě gólmanů je to vysoká robustnější postava, s delšími končetinami. Na somatografu bychom fotbalové brankáře zařadili nejčastěji i mezi ektomorfní mezomorfy. Ideální výška brankáře se uvádí mezi cm (Votík, J., Zalabák, J., 2003). Příliš dlouhé končetiny zamezují dobré pohyblivosti, malí brankáři mají zase problém při střelách mířících pod horní tyčku nebo při vysokých centrovaných míčích. Stejně tak příliš velká váha omezuje pohyblivost a rychlost. Lehkého brankáře zase protihráč lehce odcloní ( Hargitay, G., 1978). Mezi pohybové schopnosti, které by měl mít vhodný kandidát na pozici strážce branky na vysoké úrovni, bychom podle Hargitaye (1978) zařadili sílu, obratnost, pružnost, rychlost, rychlost reakce a vytrvalost. 24

25 Psychické vlastnosti správného brankáře jsou dle Škorpíka (2005) následující: odvaha, vůle, rozhodnost, rozvaha, rychlé myšlení, pozornost a předvídavost. Vybrat vhodný typ temperamentu pro gólmana je poměrně složité. Měl by jistě mít část vlastností flegmatika rozvážnost, klid, stejnoměrnost, důkladnostovšem stejně tak i rychlost a sílu sangvinika a výbušnost cholerika. Pokud bychom chtěli zařadit gólmana dle Kretschmerovy konstituční teorie temperamentu odpovídal by výše popsanému typu zřejmě astenicko-atletická typ a viskózní temperament Obránce Podle Velkého lexikonu fotbalu ( Rohr, B., Simon, G., 2006) je to označení pro hráče, který tvoří obranu mužstva. Základní herní činností fotbalového obránce je v první řadě bránění hráčů soupeře a znemožnění dosažení jejich branky. Kvalitní obránce by měl ovšem splňovat i vysoké nároky, co se týče rozehrávání, přihrávání, vedení míče, obcházení soupeře, hry hlavou a střelby. Pokud bychom hledali vhodný somatotyp obránce, je potřeba si tyto rozdělit ještě na středního obránce (tzv. stopera) a krajního obránce (v dnešní podobě moderního útočného fotbalu vykonávají spíše pozici falešného křídelního hráče). Parametry dobrého středního obránce by měly být robustní vyšší postava, s vysokou stabilitou, silový, ale stále ještě dostatečně rychlostně vybavený proto bychom volili asi ektomorfně mezomorfní somatotyp. Pro moderního krajního obránce je podstatná rychlost, vytrvalost a výbušnost, proto bychom ideální konstituci hledali mezi mezomorfně ektomorfními až mezomorfními jedinci. Vhodné temperamentové vlastnosti obránce bychom zřejmě našli u cholerického typu rychlost, sílu, agresivitu, výbušnost. Dle Sheldonova rozdělení by odpovídal somatotonickému temperamentu. 25

26 Záložník Prvořadým smyslem záložní řady je její univerzálnost, můžeme ji chápat jako spojku mezi útočnou a obrannou fází týmu, jako materiál, kterým se vždy vyplní vzniklá mezera v obraně nebo útoku. Záložníky si můžeme primárně rozdělit mezi středové a krajní a tyto pak dále na ofenzivní a defenzivní typ. V záloze může nastupovat hráč s celou řadou vlastností. Ideální střední záložník (tzv. playmaker- tvůrce hry) je předvídavý, má kvalitní kopací techniku, projevuje vysokou úroveň kreativity, má přehled o hře, dobré periferní vidění, je sebevědomý a zodpovědný. Naproti tomu kvalitní krajní záložník je dobře rychlostně vybaven, je vytrvalý, s vysokou stabilitou v osobních soubojích a prvotřídní technikou při vedení míče a obcházení soupeře, proto tento post zastávají hráči menšího vzrůstu, se silnými dolními končetinami, spíše mezomofrního typu. V záložní řadě ovšem není až tak podstatný somatotyp fotbalisty, jako jeho fotbalové schopnosti a dovednosti útočník Útočníci přicházejí na hřiště proto, aby vstřelili soupeři co nejvíce branek, to je jejich základní a hlavní úkol v utkání. K tomu, aby překonali obranu spolu s brankářem soupeře, potřebují být rychlejší, přesnější a důraznější než protihráč, proto jsou jejich nejdůležitější vlastnosti rychlost, míčová technika, hra hlavou, výborné vedení míče, kreativita, zdravá drzost, sebevědomí a do jisté míry je u nich tolerována i sobeckost a egoismus. Je po nich často vyžadováno, aby nepřihrávali byť i lépe postavenému spoluhráči a vyřešili celou herní situaci sami. Nejdůležitějším hodnotícím prvkem ve hře útočníků je počet vstřelených branek. Vhodný typ postavy útočníka nelze zcela jednoznačně určit. Ve vrcholovém profesionálním fotbale můžeme pozorovat hráče klasického ektomorfního somatotypu (např. Peter Crouch), kteří nejvíce těží ze své výškové převahy, přes hráče endomorfně ektomorfní (např. Jan Koller), mezomorfně endomorfní (např. Adriano), až po hráče s nejvíce zastoupenými komponenty mezomorfního charakteru. 26

27 2.1.2 Typologie hráčů fotbalu dle jejich role v týmu Kapitán Dle Pravidel fotbalu (2011) musí být vždy jeden z nastupujících hráčů označen jako kapitán. Tento hráč nosí na levém rukávu pásku o minimální šířce 5cm, která musí být výrazně odlišné barvy od jeho dresu. V případě, že je kapitán vystřídán, vyloučen nebo z jiného důvodu odstoupí ze hry, předá svou pásku jinému hráči (zástupci kapitána), jenž tímto přebírá jeho veškerá práva a povinnosti. Pokud definitivně neodstoupí ze hry, nesmí funkci ani pásku jinému hráči předat. Kapitán mužstva má dle Pravidel fotbalu (2011) určitá práva a povinnosti. Mezi jeho základní práva patří možnost se během utkání obracet na rozhodčího, a to pouze v záležitostech týkajících se hry. Toto jednání musí být vždy korektní, věcné a slušné. Kapitán nese za chování své i svého týmu jistou zodpovědnost. Mezi kapitánské povinnosti patří například podpis zápisu o utkání před i po zápase, informování rozhodčího o poločasovém střídání, upozornění na závadu na míči, výstroji protihráče nebo na vybavení hrací plochy. Kapitán také vede hráče při nástupu na hřiště a odpovídá za poklidný odchod z hrací plochy. Jen kapitán má přístup do kabiny rozhodčích. Je to formální vůdce týmu. Nejčastěji se jimi stávají nejzkušenější nebo nejlepší hráči svého družstva. Zpravidla je to brankářská opora, dirigent obrany, střední záložník, tvůrce hry nebo nejlepší střelec. Velmi často jsou to tedy i neformální vůdcové týmu. Pavel Slepička jej definuje takto: Neformálním vůdcem se rozumí jedinec, který má vysoký sociometrický status, ovlivňuje členy skupiny a dění ve skupině. (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 139). Jsou srdce i mozek svého týmu, nosiči morálky, kvality a nasazení. Bývají to duše kabiny, kde by mělo fungovat, že co řekne kapitán, platí. Jejich význam se projevuje především v zátěžových situacích, kdy umí tým vyburcovat k vyššímu hernímu nasazení nebo naopak uklidnit v případě narůstající nervozity. (Mitáš, V., a kol., 2013, s. 64) 27

28 Problémový hráč Ve fotbale platí nepsané pravidlo, že stejně jako má každý tým svého vůdce, má zpravidla i svého rebela. Podle jejich nejčastějších projevů by se dali rozdělit do mnoha různých skupin od simulantů, provokatérů, přes takzvané pravidláře, kteří s oblibou běhají rozhodčímu za zády a neustále zpochybňují každé jeho rozhodnutí, až po tzv. zlé muže. V naprosté většině případů je chování těchto hráčů cílené a každý z těchto výstřelků má svůj účel. Tak jako pravidlář vyvíjí svým neustálým komentováním tlak na rozhodčího, provokatérův úmysl bude spočívat v tom, že se pokusí nějakým neférovým způsobem donutit svého soupeře k chybám nebo jej pomocí verbálních nebo neverbálních prostředků donutí k odvetě v podobě agresivity (viz. reakce Zinedina Zidana ve finále MS 2006 v Německu, kde udeřil v nastaveném čase hlavou do hrudi Marka Materazziho a byl vyloučen). První skupinu tvoří simulanti, kteří se snaží i v slabém souboji teatrálně upadnout a přesvědčit tím rozhodčího k odpískání nedovoleného zákroku. Toto se nejčastěji děje v pokutovém území, kde tím tým získá výhodu pokutového kopu pro svůj tým. Jeho příčinou nemusí být jen oklamání rozhodčího a dosažení příznivého rozhodnutí ve formě pokutového kopu nebo volného kopu z výhodného postavení, ale také vytváření obhajoby pro své selhání. (Mitáš, V., a kol., 2013, s. 66) Toto jednání je dle Laws of the game (2012) posuzováno jako nesportovní chování a mělo by být (pokud je rozhodčím odhaleno) potrestáno napomenutím provinivšího (simulujícího) se hráče, tzn. udělením žluté karty. V případě, že sudí hráči uvěří a odpíská tuto hereckou etudu jakou faul, může být tento hráč ještě dodatečně potrestán příslušnou disciplinární komisí na základě kamerového záznamu. Mezi nejvýraznější problémové hráče patří tzv. drsňáci, agresivní hráči, kteří nejdou daleko pro ostré slovo a vysloveně vyhledávají konflikt. P. Slepička pro ně užívá pojmenování zlí muži a uvádí: Role zlého muže souvisí s vlastní sportovní činností a chování s touto rolí spojené je prezentováno během utkání a je namířeno ven ze skupiny proti soupeři (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 136). Tito hráči se při konfliktní nebo vyhrocené situaci před, v průběhu 28

29 nebo i po utkání neváhají uchylovat k projevům nesportovnímu chování (vztyčený prostředníček, plivnutí na soupeře) nebo v extrémních případech i k použití násilí (kopnutí protivníka, napadení rozhodčího apod.). Takoví hráči, u nichž se toto chování opakuje, zejména budují svou pověst a jméno u fanoušků. Dávají tím najevo, že oni jsou tady ti drsňáci. Častokrát jsou tito hráči velmi oblíbení u příznivců svého týmu a naopak fanoušky soupeřů nenáviděni. Obyčejný divák se pak v některých případech nejde dívat na fotbal, ale jde se podívat na to, co tento hráč opět vyvede. Jejich zapojení do zápasu bývá často spojeno taktikou. Můžeme zde vycházet z Mitáše a kol., který tvrdí, že tito hráči bývají trenéry použiti pro tzv. taktickou agresi. Nevychází z poměrů rozložení sil na hřišti, z frustrace ani z jiných podobných okolností, nýbrž z plnění taktických pokynů. (Mitáš, V., a kol., 2013, s. 67) Chápejme to tedy tak, že tento hráč je do utkání zapojen s jediným cílem, a to zastrašit hráče soupeře a narušit tak jejich herní koncepci. Tato role je poměrně stabilní, je vázaná na určitého jedince, z čehož se dá usuzovat na podmíněnost této role osobnostními faktory, fyzickými dispozicemi. (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 136) Z tohoto vyplývá, že zlý muž musí splňovat určité předpoklady. Dá se usuzovat, že bude nejspíše cholerického temperamentu, vznětlivý, popudlivý, agresivní a výbušný. Můžeme u něj předpokládat mezomorfně ektomorfní až čistě mezomorfní somatotyp, silně extrovertní, dle Sheldona somatotonický temperament. Pro své chování a vystupování bývají často formálními vůdci týmu, nebývají ovšem mezi ostatními hráči oblíbení. Dalším výrazným problémovým hráčem je silně egocentricky orientovaný sportovec. Ego můžeme zjednodušeně chápat jako Já a jeho výsledkem je naše chování. Egocentrismus je tedy silné a bezvýhradné prosazování sebe, svých zájmů a potřeb na úkor ostatních. Můžeme vycházet ze Slepičky, který charakterizuje egocentrického sportovce takto: Má výrazné autistické myšlení a sklon k primadonství. Je dominantní, žárlivý a těžko snáší prohru. (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 100). Takoví hráči bývají nadmíru talentovaní a používají své nadání jako záminku k nadřazenosti a 29

30 povyšování se nad ostatní, u fanoušků bývají pro své nesporné kvality velmi oblíbení, již méně ovšem u svých spoluhráčů. Ve fotbale jsou to často zejména hrotoví útočníci a střelci branek, někdy tvůrci hry ve středové řadě, méně často obránci. Pro svou labilitu se však zpravidla nestávají vůdčími osobnostmi týmu. (Mitáš, V., a kol., 2013, s. 65) Tato nestabilnost se nemusí nutně v utkání projevit. Pokud se týmu daří, daří se povětšinou i jim samotným, problém ovšem nastává v opačném případě. Pak se dají od těchto hráčů očekávat různé protesty, nesoustředěnost na výkon, časté diskuze s rozhodčím, projevy nesportovního chování, simulování a podobně. 2.2 Typologie trenérů Fotbal velký lexikon popisuje trenéra takto: Člověk, který sportovně vychovává mužstvo a pečuje o něj, zpravidla má kvalifikační průkaz vyžadovaný podle výkonnostní třídy. (Rohr, B., Simon, G., 2006, s. 410). Bedřich (2006) jej charakterizuje jako řídící článek tréninkového procesu a za nutnost u něj považuje znalost psychických a senzomotorických dějů, praktických vědomostí a zkušeností tvořících předpoklad pro stanovení kvalitního tréninkového obsahu. Cíl jeho práce pak shrnuje: Obecně lze stanovit cíl trenérova snažení ( tedy i výchovy), kterým je maximální rozvoj hráčského a lidského potenciálu hráče. (Bedřich, L., 2006, s. 96). Národní vzdělávací fond popisuje činnost trenéra jako praktickou přípravu, výcvik ke schopnosti zvládnout určitou pracovní roli (pracovní činnost). V podstatě se tedy jedná o převádění vědomostí na úroveň dovedností, o výcvik v profesním chování. Trenér bývá zpravidla formálním vůdcem, tzn. je do funkce dosazen na základě určité společenské aprobace administrativní cestou. Tato formálnost je ještě zdůrazňována v případech častého střídání trenérů či jejich udržováním ve funkci při zřetelné neschopnosti tuto roli plnit. (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 139). S řídící činností trenéra souvisí i jeho role, tj. jeho očekávané chování, např. při studiu osobnosti trenéra a jeho činností bylo identifikováno šest dimenzí 30

31 role: informační, důvěrníka, ukázňovaní, motivační, referentská a výchovná. (Bedřich, L., 2006; Dovalil, J., a kol., 2002, s. 148). V tréninkovém procesu se všechny role spojují a trenér musí činit taková rozhodnutí, která odpovídají jeho filozofii, zkušenostem a znalostem. Trenér plní řadu funkcí, z nichž úplně každá má vliv na jeho úspěšnost (Crespo, M., Miley, D., 2001) Typologie trenérů dle způsobu vedení Autokratické vedení Jinak také autoritativní vedení. Trenér řídí sportovní tým příkazy, zákazy, vyžaduje jejich důsledné plnění, nebere ohled na mínění členů kolektivu, nediskutuje. Chybí mu tudíž zpětná vazba od hráčů. V důsledku toho se vytrácí spontánní aktivita a atmosféra se stává napjatou. Výkon sportovního týmu může být vysoký, ale chybějí mu aktivní tvořivé prvky a hrozí nakupení konfliktů (Sekot, A., a kol., 2004). Často projevuje cholerické tendence. Tito trenéři jsou motivováni úkolem a splnění tohoto úkolu je pro ně prioritní, vztahy s hráči jsou pro ně až druhotnou záležitostí (Tod, D., Thatcher J., & Rahman, R., 2012). Autoritářský trenér rozhoduje sám a očekává bezpodmínečné plnění zadaných úkolů. Takovýto způsob vedení ovšem potlačuje jakoukoli snahu o alternativní řešení vzniklého problému. Dle Slepičky (2011) může ještě vznikat problém při případném odvolání autokratického trenéra. V případě odstoupení vůdce družstvo může mít potíže v motivaci pro další činnost, protože chybí tlak, který vůdce vykonával. Výsledkem delší absence autoritářského vůdce bývá i oslabení sociální struktury a výkonnostní propad způsobený nestabilitou celého družstva. (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 140) Demokratické vedení Tento trenér používá logickou argumentaci pro požadavky disciplíny. Vytváří prostředí pro vytváření demokratických rozhodnutí. Je přátelský, jeho 31

32 pracovní činnost aktivuje vysokou motivaci. V týmu panuje spokojenost. Výkonnost bývá na dobré úrovni. Hráčům poskytuje dostatek prostoru a času k realizaci tvůrčí činnosti a alternativním řešením. (Bedřich, L., 2006) Dle Votíka (2005) je toto vedení založeno na vzájemném respektování názorů mezi trenérem a hráči a jejich demokratické dohodě. Trenér nebrání, spíše povzbuzuje členy týmu k vyjádření jejich názoru. Diskutuje a mínění podřízených bere v úvahu, i když se podle nich řídit nemusí. (Votík, J., 2005, s. 189) Ve skupině je vysoká aktivita jejich členů, otevřená atmosféra s převládající vzájemnou důvěrou. To umožňuje, že se skupina může v některých případech regulovat sama. Pokud je ve skupině vysoká motivace je vysoký i výkon. Důležitou úlohu při tomto stylu vedení, který lze obecně považovat za nejvhodnější, tedy sehrává stupeň motivace sportovců ( Sekot, A., a kol., 2004) Liberální vedení Tento přístup k vedení mužstva charakterizuje značná volnost, bez výraznějšího zasahování do skupinového života. Takový trenér stojí stranou a svůj vliv se nesnaží nijak prosazovat. Hru zvlášť neorganizuje a družstvo ani příliš nemotivuje. (Mitáš, V., a kol., 2013) Tento typ vedení bývá zpočátku přijímán velmi kladně, neboť dává hráčům naprostou volnost projevit svůj talent bez výraznějších omezení ze strany trenéra. Pokud je ovšem uplatňován stále, často takový vůdce selhává při směřování družstva k jednomu cíli a k úspěšnému dosahování tohoto cíle, především v zátěžových situacích. (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 140). Takový trenér je shovívaný, přátelský, u hráčů oblíbený, jelikož jim dává neomezený prostor k uplatnění tvořivosti, ale jeho výkonnost nebývá vysoká (Bedřich, L., 2006). Nedává svěřencům téměř žádné příkazy, ani nekontroluje jejich plnění. Z toho vyplývá, že mužstvo se řídí skoro samo, atmosféra je uvolněná a otevřená a výkon závisí na skupinové seberegulaci. U těchto trenérů můžeme nejčastěji pozorovat sklony k flegmatismu. 32