pravá cena zboží BANÁNY Co skrývají pod slupkou Plantáže jsou plné dětské práce i fatálního znečišťování Strana E5

Transkript

1 [MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_1> [STR_CECHY_3.V. -1 ] ] Author:NOVA Date: Time:13:31 pravá cena zboží MIMOŘÁDNÁ PŘÍLOHA SPOLEČNOSTI ČLOVĚK V TÍSNI RŮŽE Květiny ze suché Afriky Potřebují vláhu, přitom miliarda lidí nemá čistou vodu Strana E3 BANÁNY Co skrývají pod slupkou Plantáže jsou plné dětské práce i fatálního znečišťování Strana E5 ÚTERÝ E Kde hledat informace Vše podstatné o rozvojovém světě na Na cestě pro vodu Malí Afričané jsou od útlého dětství zvyklí na každodenní dřinu mnohdy vláčejí kanystry s vodou na mytí a praní pro celou rodinu několik kilometrů. Foto: Alžběta Jungrová Nedostatek vody nemůže řešit jen Afrika, ale my všichni Každý by se měl zamyslet, jakou cenu má u nás běžně dostupné zboží, říká bývalá diplomatka v Keni a Zimbabwe Marie Imbrová třeba o růžích z Afriky či o výrobě džínů. Růže dovážené z Keni, kovy z tzv. měděného pásu v Zambii či módní džíny mají jedno společné. Zatímco Evropané z nich mají zisk a potěšení, v rozvojových zemích se kontaminují zdroje pitné vody, vysychají jezera a majitelé firem zneužívají levnou pracovní sílu. Podle posledních odhadů OSN pracuje v továrnách, dolech či na plantážích 215 milionů dětí. Druhým domovem afrikanistky a diplomatky Marie Imbrové je vesnice Tengenenge v Zimbabwe, kde je zdrojem obživy umělecké sochařství. Kámen tu opracovávají i děti. Většina mých přátel z Tengenenge si uvědomuje, jakou má vzdělání cenu. Na druhou stranu v té vesnici několik let žiji, proto vím, že dětská práce je součástí celého systému výchovy, říká Imbrová. Nebrání tedy práce dětem v přístupu ke vzdělání? Rodiče předávají dětem ty nejlepší znalosti, které v životě nabyli, ať je to práce na polích nebo s kamenem. Jestliže je dítě z toho cyklu vyčleněno, není plnohodnotným členem komunity. Vždy jsem litovala holčičky, co se starají o sourozence a nosí je na zádech. Ale potkala jsem dívku, která nosila na zádech panenku. Říkala, že dokud se bratranci nenarodí dítě, tak ji mezi sebe kamarádky nepřijmou. Cítila se sociálně vyčleněná. Pokud jde o dětskou práci, byla bych velmi opatrná, kde je hranice. To, že děti pomáhají rodičům, je podle mě přiměřené. Ale nesmí jim to bránit v přístupu ke vzdělání nebo dokončení školy. S tím souvisí také jiný typ dětské práce, který bytostně nenávidím zaměstnávání dětí za minimální peníze v továrnách. Dostávají podstatně méně, než kolik by se muselo platit dospělému. Firmy na nich tak vydělávají. Pokud dítě začne chodit do školy, rodina přijde o jednoho ze spoluživitelů. Dá se vůbec problém s dětskou prací řešit? Ve městech se setkáte s rodinami, které mají daleko méně dětí. Nemají jich sedm, devět, jako je zvykem na venkově, ale třeba dvě nebo tři. Už myslí na to, že dětem musí poskytnout kvalitní vzdělání. Nejlepší cestou je ukázat jim možnost změny na konkrétních příkladech. Pokud dítě vyrůstá ve společnosti, kde nikdo nemá vzdělání, je jeho motivace chodit do školy minimální. A se vzděláním přichází třeba možnost uplatnit se mimo tradiční vesnici. Pak si lidi mohou aspoň do určité míry vybrat práci. To je cesta z předurčení osudem. Dvě třetiny dětí, které nechodí do školy, jsou dívky. V čem je jejich pozice horší? Děvčata jsou pro rodinu užitečná a levná pracovní síla, dělají hlavně na polích a v domácnosti. Chlapci jsou připravováni, že budou plnit vůdcovskou roli pasou dobytek, včelaří, učí se bojovat. Vůdcovský princip způsobuje i to, že pokud má rodina víc dětí a málo peněz, vzdělání získá chlapec. Žena má v africkém společenství specifické postavení, má hodnotu v tom, že ji budoucí manžel nebo nápadník musí z rodiny vyplatit. Dívka se dá za něco vyměnit, ale pro chlapce je důležité, aby se dostal někam výš, podstatné je tedy i vzdělání.» Pokračování na str. E2 Pracovat v domácnosti, nebo chodit do školy? V Keni, Etiopii, Indii nebo třeba Brazílii narazíte na stejný obrázek děti s obřími kanystry na vodu. Zajistit rodině vodu je jejich každodenní povinností Projdete-li se po keňském slumu Kibera či vydáte-li se na etiopský venkov, spatříte jeden typ každodenní reality pro obě místa společný: děti s kontejnery na vodu. Někdy mají na sobě ještě školní aktovku, jindy jsou bez ní. Buď proto, že ji stačily odložit, nebo jednoduše proto, že do školy vůbec nechodí. Podobnou scénu zažijete v mnoha rozvojových zemích na světě od Indie přes Ugandu po Brazílii. Bez vody nelze žít, a tak se zkrátka musí obstarat, i kdyby kvůli tomu dítě nemohlo chodit do školy. I přesto, že většina vlád v rozvojových zemích ví, co je dětská práce. Podepsaly mezinárodní úmluvy o její nepřípustnosti. Přitom často také kvůli těžké práci v domácnosti je dětem upíráno právo na vzdělání. K prameni chodí s těžkými kanystry i několik hodin denně, a na školní povinnosti tak nemají čas. Studny jsou často velmi vzdálené od vesnic. První na ráně jsou vždy děti Zajištění pitné vody a hygienických podmínek je na seznamu Rozvojových cílů tisíciletí OSN, jež stanovují do roku 2015 snížit ve světě chudobu, hlad, nerovnost a nemoci. Už teď OSN ví, že tento cíl se plní nejhůře ze všech. Školačka jen ve volném čase Dětská práce brání chodit do školy více než 200 milionům dětí. Foto: Naďa Straková Světová zdravotnická organizace uvádí, že přes 39 procent světové populace nemá přístup k základním hygienickým zařízením. A ačkoli polovina obyvatel světa žije ve městech a druhá na venkově, je to právě venkov, který je na tom s přístupem ke zdravotně nezávadné vodě hůř. Přitom nedostatek vody od pitné až po užitkovou má zcela zjevně zhoubné důsledky. Na polovině nemocničních lůžek v subsaharské Africe leží pacienti, kteří trpí nemocí získanou z nečisté vody. Nejohroženější skupinou těchto parazitárních a průjmových chorob jsou děti. Až čtyři tisíce z nich denně umírají na nemoci spojené s nedostatečným přístupem k vodě. A jsou to také děti, které mají víc než často v rámci rodin na starosti donášení vody. Jak se žije ve slumu Kibera Do afrických měst se stěhuje překotné množství lidí a vlády jim nestíhají zajistit důstojné podmínky k životu. Většina slumů vzniká nelegálně na půdě, která patří někomu jinému, ze všeho nejčastěji státu. A právě stát odmítá zajistit jakékoli veřejné služby, od kanalizace až po státem garantované vzdělávání.» Pokračování na str. E4 Víte, kde se vzalo vaše bavlněné tričko? P řemýšleli jste někdy, kde se pěstují květiny prodávané po celý rok? Nebo kdo trhal banán, který máte k svačině? Nebo jak vzniká bavlněné tričko? I o tom se dočtete v této příloze. Zjistíte, že cena zboží není jen v penězích. Dá se vyčíslit v hodinách přesčasu, mizerně nízké mzdě i zhoršující se kvalitě životního prostředí v rozvojových zemích. Právě odtud totiž často pocházejí růže, banány i bavlna. S lidmi na druhé straně planety máme tedy přece jen něco společného. Svým spotřebitelským chováním ovlivňujeme jejich životy. Příkladem jsou právě růže. V Africe se musí uměle zavlažovat. Na celém světě nemá přitom téměř miliarda lidí přístup k pitné vodě a velká část z ní žije právě v suché Africe. Boje o vodu, ať už na úrovni států či jednotlivců, jsou tu na denním pořádku. I proto, že si společně s řezanou květinou kupujeme i africkou vodu. Podobně si často kupujeme i porušování lidských práv, a to i těch dětských. Na světě pracuje více než 300 milionů dětí. Téměř třetina z nich se přitom něco naučí, pomůže rodičům, chodí do školy a neztrácí bezstarostné dětství. Zbylých 215 milionů dětí pracuje v podmínkách, které poškozují jejich zdraví, brání jim získat vzdělání a vymanit se z chudoby, do které se narodily. Polovina z nich otročí v nejhorších formách dětské práce: těží v dolech, pracují s chemikáliemi, bojují jako vojáci, jsou zneužívány sexuálně nebo při obchodu s drogami. I my máme na využívání dětské práce vliv. Ptejme se, jak přesně firmy kontrolují své dodavatelské řetězce a nenechme se umlčet jejich zeleným a etickým PR. Hledejme a kupujme fair trade výrobky. Podporujme rozvojové projekty primárně zaměřené na základní školství, zvyšování kvalifikace učitelů nebo vzdělávání dívek. A hlavně zajímejme se o svět kolem nás. Přeji inspirativní čtení. OBSAH Tereza Hronová mediální koordinátorka Rozvojovky, sekce spol. Člověk v tísni Strana 2 Pravá tvář textilního průmyslu Při pěstování bavlny se plýtvá vodou a porušují se i lidská práva Strana 3 Jezera plná mýdla Reportáž z Ugandy o způsobech praní prádla a jejich rizicích Strana 4 Komu patří Nil Etiopie chce stavět novou přehradu na Nilu. Na země podél toku nebude brát ohled. Hrozí válka o vodu? Strana 5 Život na banánových plantážích Do pěstování i sklizně banánů se nelegálně zapojují děti. Řešením jsou známky Fairtrade Strana 6 Život malých prostitutek Etiopie je první v obchodu s dětmi. Tři příběhy malých prostitutek

2 [MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_2> [STR_CECHY_3.V. -2 ] ] Author:NOVA Date: Time:13:32 2 E pravá cena zboží Odvrácená tvář textilního průmyslu Slevy. Magické slovo, po jehož zaznění hlavně ženy vyrážejí na nákupy. Obchody s módou neváhají snižovat ceny o 30, 50 i 70 procent. Kdo by odolal! Reálná cena oblečení je ale mnohem vyšší má mnohdy podobu dětské práce a ničení životního prostředí. Cena, již za konfekční módu platí obchody výrobcům a dovozcům, je stále několikanásobně nižší. Nezisková organizace NaZemi, která usiluje o zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců v rozvojových zemích, zveřejnila v kampani Ušili to na nás! rozbor ceny trička, které se v Česku prodává za 250 korun. Celé dvě stovky tvoří marže obchodu a výdaje na marketing. Administrativní náklady v zemi výroby přijdou bezmála na třicet korun. Materiál na necelých dvacet. A mzda dělníka? Dvě koruny padesát haléřů. 16 hodin u šicího stroje Konkurenční boj tlačí výrobce ke snižování cen, tedy i nákladů. Většina podniků se tak přesouvá do rozvojových zemí, kde jsou lidé ochotní pracovat za podmínek hraničících s otroctvím. Ostatním zemím často nezbývá než tento trend dodržet, protože jsou na vývozu textilních komodit závislé. S nabídkou pracovního trhu a nízkými cenami produktů tak jde ruku v ruce i výše mezd. Třeba bangladéšský dělník si na kilogram rýže vydělává tři hodiny, zatímco Čech jen patnáct minut. Extrémně nízké mzdy však nejsou jediným problémem. Dalším je i nelidsky dlouhá pracovní doba s minimem přestávek. Ta je hlavní důvod pochybné kvality levných oděvů. Jejich výroba totiž obnáší i úkony vyžadující přesnost a soustředění. Všívání zipů, našívání knoflíků, ozdob i cedulek značek. Asijské dělnice úkony vykonávají denně dvanáct i šestnáct hodin, výjimkou nejsou ani časté pracovní víkendy. Vady a chyby jsou tak zpravidla důsledkem únavy. Co je proti tomu našich čtyřicet pracovních hodin týdně? Ve vyspělých zemích hodně diskutovaná asertivita je v zemích rozvojových považována za revoltu. Odmítnutí splnit přesčas znamená srážku z nízké mzdy.» Pokračování ze str. E1 Převážně dívčí povinností je v Africe také obstarávání vody. Může i to být nelegální dětská práce? Dělají to děti v celé Africe, nejmenší chodí s matkami. Nesmí se to ale přehánět. Pokud chodí příliš dlouhé vzdálenosti, je to pro ně vyčerpávající. Vodu si domů totiž nosí v těžkých kanystrech. Připravují z ní jídlo, myjí se v ní, perou. I proto jsem ve vesnici nikdy neviděla, že by se vodou plýtvalo. Ve velkoměstech, kde stačí otočit kohoutkem, tomu tak je vždy. Z ceny trička za 250 korun tvoří dvě stovky marže obchodu, administrativa v zemi výroby třicet korun, materiál dvacet a mzda dělníka dvě koruny padesát haléřů. Koloběh chudoby a nevzdělanosti Trendem rozvojových zemí je bohužel i dětská práce. Přežít se snaží všichni. Pěstitelé a zpracovatelé bavlny zaměstnávají děti proto, aby ušetřili na mzdách a mohli dodávat levné suroviny a výrobky. A rodič, který zůstane bez partnera, nutí své děti pracovat nebo žebrat, aby rodina byla vůbec schopna se uživit. Nutnost dětské práce způsobuje hlavně chudoba a nedostatečné vzdělání obyvatel asijských, jihoamerických a afrických států. Na školu kvůli práci nezbývá čas. V budoucnu se pracující děti stanou negramotnou a nekvalifikovanou pracovní silou, přijdou o možnost najít si solidní a lépe placené zaměstnání. Vzniká tak koloběh chudoby a nevzdělanosti, který se bude opakovat po generace. Rodiče, kteří nejsou schopni zajistit obživu své rodiny, budou potomky opět posílat do špatně placené práce namísto do školy. Češi chtějí levný textil Základním stavebním kamenem pro odstranění chudoby v rozvojových zemích je uvědomělé chování spotřebitelů v zemích ekonomicky vyspělých. Na dotaz spotřebitele po dodržování lidských práv při výrobě oblečení dokáže málokterá prodavačka odpovědět. Existují organizace, jež se obchodníků ptají místo nás. V Česku působící NaZemi společnost pro fair trade provádí každoroční průzkum pracovních podmínek i v podnicích dodávajících textil na pulty našich obchodů. Výsledky ukazují, že je jen málo mezinárodních, a ještě méně českých značek, které jsou ochotny spolupracovat. A tam, kde nechybí ochota, brzdí snahu fakt, že oblečení splňující tyto podmínky by v konkurenci levného textilu zřejmě neobstálo. Chybí poptávka. Měnit podmínky může každý Jak funguje kupní síla západních zemí, se projevuje zvýšením nabídky oblečení z organické bavlny. Certifikát bio zaručuje, že výrobek je z bavlny, která nebyla ošetřována chemickými prostředky sloužícími k hubení ani hnojivy. Při jejím pěstování tedy nedocházelo ke znečištění vody a půdy. Mezi nejvýznamnější producenty organické bavlny patří Turecko, Indie, Čína, Sýrie, Peru, Uganda, Tanzanie, Izrael, USA a Pákistán. Jsou mezi nimi stejné státy, které dodávají i ty nejlevnější suroviny pro výrobu. Značí to, že rozvojové země reagují pružně na poptávku ze strany odběratelů. Změna tedy není nedosažitelná. Omezit negativní dopady na životní prostředí a zlepšit životní podmínky rodin v rozvojových státech může každý. I u nás jsou k dostání oděvy s certifikátem Fairtrade. Chce to jen trochu hledat, ptát se a nepodceňovat kupní sílu, kterou vládne český trh. Pokud spotřebitelé projeví zájem, změna přijde. Vysychání a kontaminace vody Západní svět přiměly ke zvýšení poptávky po organické bavlně především ekologické dopady jejího pěstování. PROFIL Marie Imbrová Svůj život zasvětila Africe v roce 1984 získala doktorát v oboru orientalistika a afrikanistika. Pracovala na velvyslanectvích v Zimbabwe a Keni. Založila Klub přátel Tengenenge a od roku 2005 pomáhá v této vesnici v Zimbabwe místní sochařské komunitě. Mimo jiné zařizuje dětem rodné listy, aby mohly chodit do školy. Pomohla tu otevřít školku, platí z finančních darů učitelku angličtiny a plánuje výstavbu školy, pořádá výstavy, koncerty a jiné charitativní akce. Je majitelkou rozsáhlé sbírky moderního afrického umění. Otřesné pracovní podmínky, vysychání jezer a kontaminace vody i to se ukrývá za vaším novým tričkem, které si koupíte ve slevě. Můžete však zvolit dražší oblečení s certifikátem Fairtrade. Tak se rodí vaše oblečení I když dá v Česku zákazník za nové tričko například 250 korun, k dělníkům, jejich ženám a dětem, kteří v Indii nebo Pákistánu sklízeli a zpracovávali bavlnu, se dostane jen směšný zlomek z této částky. 2x foto: Profimedia.cz S jakými dalšími problémy s vodou jste se v Africe setkala? Zásadním problémem celého afrického kontinentu je přístup k užitkové vodě. Sahara se rozšiřuje, roste počet odlesněných míst a přežívá stále víc dětí. Na každý zdroj vody tak připadá stále větší skupina lidí. Afričané se původně přesouvali k řekám, ale i to je dnes problém. Jsou velmi znečištěné, hlavně toky v hlavních městech. Většina lidí třeba ze slumu v Nairobi na to doplácí. Lijí se tam i výkaly a přenášejí se tak choroby. A co pás sladkovodních jezer, jež se táhnou od Etiopie po Malawi? Nejvíc se využívají v Keni, a to tím nejméně šťastným způsobem. Třeba jezero Naivasha se stalo rezervoárem pro velké plantáže růží, které jsou náročné na zalévání. Růže jsou pěstované pro evropský trh a většina ploch skutečně patří Evropanům nebo je v nich evropský kapitál. Květiny se řežou brzy ráno a letadly se dovážejí na burzu v Holandsku. Odtud se distribuují do celé Evropy včetně Prahy. Růže je nádherná, ale k ceně lidské práce, která je velmi nízká, nikdo nezapočítá cenu vody. Jezero ztratilo čtvrtinu plochy, protože ho napájí jen voda z dešťů, nemá přítok. Spolu s růžemi tak Keňa prodává i zásobu vody. S rostoucím zájmem o tento přírodní materiál se totiž úměrně zvětšuje i plocha plantáží teplomilného a na vláhu náročného bavlníku. Jako příklad dobře poslouží problém vysychání Aralského jezera, z jehož hlavních přítoků byla po dlouhá léta odváděna voda pro zavlažování bavlníkových polí Uzbekistánu, Turkmenistánu a dalších zemí. Na výrobu jednoho bavlněného trička se od zasazení rostliny po odeslání do obchodu spotřebuje neuvěřitelných litrů vody. Není tedy divu, že přírodní zdroje vysychají. Rybářství kolem Aralu kdysi zaměstnávalo desetitisíce lidí. Dnes leží staré přístavy i několik desítek kilometrů od břehů jezera. Zmenšující se vodní plocha nestačí ochlazovat okolí a klima se za posledních několik let celkově zhoršilo. Nedostatek vody v oblasti ale není jediným problémem. Neutuchající poptávka po příjemném přírodním materiálu pro výrobu oděvů nedá odpočinout ani půdě, na které je bavlník pěstován. Plodina se na stejných místech a obrovských plochách pěstuje každoročně a není střídána jinými kulturami. K produkci potřebného výnosu tudíž vyžaduje umělé vyživování. Konvenčně pěstovaná bavlna je jednou z chemicky nejošetřovanějších plodin vůbec. Pěstování bavlny spotřebuje 10, některé zdroje uvádějí až 20 procent světové spotřeby pesticidů. Řada z nich, používaných například pro dezinfekci půdy či ochranu rostlin před škůdci, přitom patří mezi vysoce toxické látky. Kontaminace vody a půdy chemikáliemi v oblasti je tak velká, že ohrožuje zdraví desítek milionů obyvatel centrální Asie. V okolí Aralu je zvýšený výskyt různých forem rakoviny, respiračních chorob i nemocí ledvin, jater a očí. Vzrostla také novorozenecká úmrtnost. Mezinárodně plánovaná nápravná opatření budou stát miliardy a jejich dopad na zlepšení situace je stále nejasný. Jaké barvy jsou letos in? Pesticidy používané při pěstování nejsou jedinými chemikáliemi, se kterými přijde bavlna do styku předtím, než se objeví na pultech našich obchodů. Původní krémové zbarvení materiálu je sice také žádané, ale tvoří jen zlomek produktů na trhu. Většina bavlněných látek se před zpracováním barví do různých módních odstínů, které si odběratel žádá. A to zahrnuje i barvu bílou. Naprostá většina barviv a bělicích prostředků není kvůli požadavkům na stálost nebo sytost barvy vyráběna ze surovin na přírodní bázi. Jejich složení bývá zpravidla Kolem 40 procent Keňanů nemá přístup k pitné vodě. Je tedy vůle to nějak změnit? Bohužel není vůle ani z jedné strany. Na plantážích pracují převážně ženy a pro ně je to jediná možnost obživy. Zaměstnavatelé jim neříkají, že jezero umírá, nedostatek vody se vysvětluje globálním oteplováním. Vůle přiznat si, kdo je viníkem vysychání vody, tu rozhodně není. I tabák je náročný na vodu. V podstatě každá monokultura, která se v Africe pěstuje ve velkém, musí být zavlažována. Nedostatek vody ale nemůže řešit jen Afrika, musíme jít cestou udržitelného rozvoje. Podle jedné holandské neziskovky jen barvení plísňových džínů prodávaných u nás stojí 200 litrů užitkové vody. Látka se obarví v indigu, pak se v pračce s kusy pemzy třikrát vypere, aby kámen vydřel světlé mapy. Spotřebovaná voda by Afričanovi vystačila na měsíc. Každý z nás by se měl zamyslet nad tím, jakou cenu má u nás běžně dostupné zboží. Není jedním z možných řešení problémů s vodou vzdělávání? Vzdělání je řešení, ale musí se dokončit. Škola, kde se děti naučí jen číst, psát a počítat, je k lepšímu životu nedovede. Vzdělání musí být komplexní, dlouhodobé a v rámci komunity. Chce to pracovat s matkami, které předají znalosti dětem. Na výrobu jednoho bavlněného trička se od zasazení rostliny po odeslání do obchodu spotřebuje neuvěřitelných litrů vody. toxické a v Evropě je jejich použití zakázané. Barví se tedy opět v rozvojových zemích, mnohdy bez použití potřebných ochranných pracovních pomůcek. Zhruba jedna třetina barviv navíc k bavlně nepřilne a v první fázi praní se vymyje do odpadní vody. Z menších výrobních podniků nebo dílen, které často nemají vlastní čističku odpadních vod, pak proudí voda znečištěná barvivy a zbytky pesticidů odpadními stokami přímo do řek, které plní roli zásobárny užitkové a pitné vody pro celou oblast. O mnoho lépe na tom nejsou ani lidé žijící v okolí větších závodů, které čističky mají. Jen málo z nich totiž skladuje toxický odpadní kal na bezpečném místě. Zbytky jedovatého kalu z barvicího procesu se tak často kupí v blízkosti polí nebo řek. Jak si vybrat nové triko Spotřeba bavlněného oblečení ve vyspělých zemích je obrovská, pohybuje se mezi patnácti a dvaceti kilogramy textilu na osobu za rok. Hlavní problém spočívá v tom, že jej není možné účinně recyklovat. Bavlněný textil je sice po rozcupování možné použít pro výrobu lepenky na střechy, na výrobu zátěžových koberců nebo izolačního materiálu, ne ale pro výrobu dalších oděvů. Ke zlepšení životních podmínek lidí v rozvojových zemích i životního prostředí může přitom přispět každý. A stačí opravdu málo. Nejlepším řešením je kupovat trička s certifikátem Fairtrade, který zaručí absenci ilegální dětské práce i ničivých dopadů průmyslu na životní prostředí. Namísto nového trička ve slevě, které pak nosíme jen jednu sezonu, si také můžeme koupit mnohdy kvalitněji zpracované tričko dobré značky v secondhandu. Martina Dalejská SOUTĚŽ Vyhrajte biotričko! Kolik litrů vody se v průměru spotřebuje na výrobu běžného bavlněného trička? Kolik dětí na celém světě podle odhadů OSN nelegálně pracuje? Ve které zemi se pěstuje nejvíce řezaných květin na vývoz? Odpovědi posílejte do 5. června na adresu: rozvojovka.soutez@clovekvtisni.cz Vylosovaný výherce získá biotričko z organické bavlny. Jeho výrobci zaručují mimo jiné eliminaci dětské práce a plnění standardů ekologického zemědělství. Bavlna se zalévá převážně vodou z monzunových dešťů. Nedostatek vody nemůže řešit jenom Afrika, ale my všichni Nenabízejme lidem v Africe nějakou naši cestu, ale nabízejme jim alternativu k tomu, co mají dnes. Právem výběru posílíme jejich sebevědomí, vybízí afrikanistka Marie Imbrová Pokud ve vesnici necháte postavit studnu s čerpadlem na elektřinu, nikdo ho v případě poruchy neopraví. Lidi začnou opět chodit k původnímu zdroji znečištěné vody. Situace v Africe vzbuzuje beznaděj. Máte nějaké povzbuzení? Čím déle žiji s komunitami v Africe, tím více zjišťuji, že se chtějí učit. Jsou otevřené tomuto světu. Nenabízejme jim proto nějakou naši cestu, ale nabízejme jim alternativu k tomu, co mají dnes. Právem výběru posílíme jejich sebevědomí. Ti emancipovaní, kteří prošli vzděláním, chtějí hlavně spolupráci. Ti bojují třeba o to, aby se africké plodiny dostaly na mezinárodní trh. Tereza Hronová Autorka je mediální koordinátorka Rozvojovky

3 [MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_3> [STR_CECHY_3.V. -3 ] ] Author:NOVA Date: Time:13:32 pravá cena zboží E 3 FAKTA Kolik spotřebují vody? Spotřeba vody na výrobu vybraných produktů 1 kg hovězího l 1 džíny l 1 bavlněné triko l 1 hamburger l 1 kg sójových bobů l 1kg banánů 859 l 1 kg pomerančů 457 l 1 šálek kávy 140 l 1 puget růží (20 kusů) 100 l 1 šálek čaje 30 l 1 list papíru 10 l Na co je voda potřeba? Obchod s květinami a jeho trny V Keni, Zambii či Ugandě je tak málo vody, že nestačí lidem ani na pití. Přitom má v rozvojových zemích kolem rovníku centrum květinový byznys příznivé klima, levná pracovní síla i mizivá ochrana životního prostředí nahrávají vzniku dalších farem. Kdo a kde je pěstoval? Při nákupu se jen málokdo pídí po původu kytice. Foto: Tereza Hronová Na pěstování květin v Africe není nic romantického. Foto: Kunzwana Womens Ass. Na vypěstování každé plodiny a na výrobu každého zboží je potřeba voda. Nejvíce vody v zemědělství je spotřebováno při produkci masa, obilovin a bavlny. Důležitější než celkový objem vody potřebný k produkci daného produktu je skutečnost, zda pochází z lokality s dostatkem vody a udržitelným vodním hospodářstvím. Člověk, který jí maso, spotřebuje o 60 procent více vody než vegetarián. I když se maso nedováží ze suchých oblastí, zvířata jsou krmena sójou a ta se musí hodně zalévat. Kde hledat informace? Na internetové stránce najdete statistiku spotřeby vody mnoha produktů a také jednoduchý program, který spočítá vaši vodní stopu tedy celkové množství vody, které spotřebujete všemi každodenními činnostmi v závislosti na tom, co jíte, kupujete a kolik vody spotřebujete v domácnosti. Zdroj: Kde se pěstují květiny, které si můžeme koupit po celý rok? Jejich krásu obdivujeme tak bezmezně, že se zapomínáme ptát na jejich původ. U řezaných květin si můžeme být téměř jisti, že pocházejí ze zahraničí. I když prodejci nejčastěji udávají jako zemi původu Holandsko, realita je jiná. Krásu pro nás pěstují ve vyprahlé Africe, převážně v Keni. Je sedm hodin ráno a ze dvora domku v africké Ugandě se ozývá smích několika žen. Začínají pracovat s východem slunce. Máma natírá chleby máslem, babička jen tiše pozoruje a dvě sestry pilně pracují. Starší Eva myje nádobí, mladší Stella mydlí špinavé prádlo. Nejlepší je mýdlo z Indie. Nejlíp čistí, říká s úsměvem. Z rovníku letadlem do Evropy Chlazené květiny se převážejí letadly do Nizozemska, nejčastěji do Aalsmeeru. Místní burzu provozuje družstevní společnost FloraHolland v komplexu, který je s téměř sto tisíci metry čtverečními plochy třetí největší budovou světa. Každý všední den se tu při tzv. holandských aukcích (postupuje se od nejvyšší nabídky k nule) prodá kolem dvaceti milionů květin. Obchoduje tu tři a půl tisíce zákazníků a devět tisíc dodavatelů. Ti zaměstnávají kolem čtvrt milionu lidí po celém světě. Naprostá většina řezaných květin, jako jsou růže nebo gerbery, putuje k zákazníkovi přes Aalsmeer z rozvojových zemí kolem rovníku. Příznivé klimatické podmínky, levná pracovní síla a laxní pravidla ochrany přírody lákají v těchto končinách podnikatele do květinového byznysu. Pro rozvojové země je vývoz květin vítanou možností, jak získat devizy nezbytné pro dovoz potřebných surovin a zboží nebo na splácení dluhů. Třeba pro Keňu jde po čaji o druhou nejvýnosnější exportní plodinu s příjmem čtvrt milionu dolarů ročně. Pochází odtud celá čtvrtina řezaných květin prodaných v Evropě. Nelidská dřina mezi růžemi Pro pracovnice (a těch je tu většina) a pracovníky na květinových farmách je bilance výhod a nevýhod podstatně odlišná. V Keni je v květinovém průmyslu zaměstnáno pětapadesát tisíc lidí, ale nepřímo na něm závisí až dva miliony obyvatel. Pro většinu Pračku ano, nebo ne? Rodina má zásoby vody donesené z nejbližší vodní nádrže ve velkém sudu, doma jim totiž voda neteče. Ze sudu Stella nalévá do lavoru čistou vodu a opakovaně v ní přepírá prádlo. Bílá trička jsou za půl hodiny bez jediné stopy z prašné cesty. Pereme alespoň dvakrát týdně, vysvětluje Uganďanka a dodává: Ale chtěli bychom pračku, určitě by nám ušetřila čas a energii. Na mysli má energii, kterou sama vynaloží na praní, nikoli tu elektrickou. Ta je jedním z důvodů, proč pračky v Ugandě mnohdy nemají ani ti bohatí. Pravidelné výpadky proudu a vysoké poplatky odsuzují ženy k ručnímu praní. Chodí to tak nejen v Ugandě, ale v celém rozvojovém světě. Názory na vlastnění pračky se však liší od rodiny k rodině. Anusha není zaměstnaná, tak má čas prát ručně, říká Srílančan Samanthe a pokračuje: Pračku nepotřebujeme. Pračka je drahá, a když ji máte, platíte vyšší poplatky za elektřinu. Stát vás totiž nepodporuje. Ani mýdlo nevyčistí všechno Půjdeme si zaplavat, hlásí Samanthe a za pár minut sedí s manželkou a dvěma dcerami na motorce. V okolí srílanské vesničky Meegalewa je několik jezer. Místní lidé loví v jezerech ryby, plavou i perou prádlo šikovnými mýdly stejně jako Samantheho žena Anusha. Pracovní dobu s častými přesčasy tráví zaměstnanci těžkou prací v prostředí plném jedů. Na plantážích pracují často i děti. z nich je to práce z nouze za minimální mzdu. Pracovní dobu s častými přesčasy tráví těžkou prací v prostředí nasáklém jedovatými postřiky. Nemají ochranné pomůcky a trny strhávají holýma rukama. Na plantážích často pracují i děti. Neexistují tu odbory ani možnost vzpoury. Nespokojeného zaměstnance za chvíli nahradí jiný. Většina zisku putuje do Evropy. V Africe, Latinské Americe i Asii zůstává jen bída a zničené životní prostředí. Keňa je největší vývozce řezaných květin. V Africe však najdete plantáže i v Zambii, Ugandě nebo Etiopii. Paradoxně to jsou nejsušší oblasti světa, kde voda nestačí ani na pití. Na zavlažování jediné růže je přitom potřeba asi pět litrů vody. V Keni odvádí vodu uměle z jezera Naivasha, které je ze všech stran obklopeno plantážemi. Jeho plocha se už zmenšila o čtvrtinu a hrozí úplné vyschnutí. Vedle toho se do vody dostávají pesticidy, takže je kontaminovaná. Na oba problémy se od roku 2004 snaží odpovídat zařazení květin do systému fair trade. Teď záleží na zákaznících Ve většině evropských zemí jsou běžně k dostání květiny s certifikátem spravedlivého obchodu. Zaručuje dodržování pracovních práv, ale také minimalizaci dopadů na životní prostředí. V oblasti jezera Naivasha fairtradové farmy květiny pěstují dál od jezera a používají vodu ze studní. Zároveň přecházejí na hydroponické pěstování s daleko menší spotřebou vody i chemikálií a také čistí odpadovou vodu. V České republice zatím certifikované květiny k dostání nejsou, i když se sem fakticky dovážejí. Zatím se žádná firma neodhodlala investovat do své vlastní certifikace, aby mohla fairtradové květiny dodávat na trh. Důležité proto je, aby po sociálně a ekologicky lepší alternativě vznikla poptávka ze strany zákazníků. Jiří Silný Autor je koordinátor projektu Férové květiny (Ekumenická akademie Praha) Mýdlem přepírá šaty, zatímco se manžel s dětmi koupou. Mýdlo se stalo artiklem, který se tu užívá dennodenně. Je nejlevnějším pracím prostředkem a jeho užívání je i základním předpokladem k odstranění mnoha nemocí. Podle výzkumného centra pro vodu, hygienu a zdravé životní prostředí WELL může užívání mýdla až o 45 % snížit riziko nákazy průjmem. Ten tady zabíjí nejvíc dětí do pěti let. Ročně jich na nemoci ze špinavé vody zemřou dva miliony, každých dvacet sekund jedno. Voda z jezer a řek často není vůbec vhodná k praní, koupání, čištění zubů, natož k pití. Místní však nemají jinou možnost. Z oříšků je vývozní artikl Mýdlo ze zvířecích a rostlinných olejů používali lidé už v době před Kristem. Postupně přírodní mýdla nahradily syntetické prostředky. Jde to i lépe V Keni už fungují květinové farmy, které dodržují pravidla fair trade tedy respektují zaměstnance i přírodu. Foto: Eva Malířová Ženy vydrhnou šaty v jezeře mýdlem. A pak si vodou vyčistí zuby S kouzelným mýdlem Ženy na Srí Lance nedají na mýdlo dopustit. Jenže kvůli stovkám pradlen je pak voda v jezerech špinavá. Foto: Tomáš Libenský Odborníci zjistili, že některé hygienické prostředky způsobují vrozené vady u zvířat. A kolem srílanského jezera se jich pasou desítky. Máme problémy se znečištěním vody v jezerech, ale hlavně kvůli pesticidům a jiným chemikáliím, myslí si Samanthe. Naštěstí jsou ostatní prací prostředky v rozvojových zemích dražší než mýdla. Znečišťují totiž vodu mnohem závažněji. V některých oblastech je přitom zvykem pomáhat si přímo z přírody. Třeba mýdlové oříšky rostou na stromech na Jávě, v Nepálu i Indii. Častěji se však vyvážejí do Evropy a Ameriky, kde jsou populární. Proč je hygiena důležitá Jde tedy o začarovaný kruh. Podle OSN přibližně 2,6 miliardy lidí nemělo v roce 2010 přístup k základní hygieně. Hlavně v zemích subsaharské Afriky chodí lidé pro vodu pěšky i několik kilometrů. Když ji však mají poblíž, rozhodně ji nenabírají ze sudu na dvorku. Celé rodiny se myjí a perou přímo v ní. Vodní zdroje se pak znečišťují a slovo hygiena ztrácí smysl, i když lidé užívají mýdla. Světová zdravotnická organizace chce ve školách zavést předměty o důležitosti hygieny. Děti by si měly osvojit hygienické návyky. Hygiena je totiž přímo spojena se zdravím a to ovlivňuje ekonomický růst země. Nemocní lidé jen těžko můžou pracovat. Například v Nepálu se žáci učí, jak funguje prevence a proč je mýdlo důležité, ale také to, jak se staví toalety a jak se o ně starat. Kromě nauky o hygieně by se však ve všech zemích měla zavést také environmentální výchova. Právě proto, aby mýdla nekončila v jezerech, ale aby sloužila zdraví. Magdaléna Vaculčiaková

4 [MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_4> [STR_CECHY_3.V. -4 ] ] Author:NOVA Date: Time:13:32 4 E pravá cena zboží FAKTA Základní údaje o Nilu řeka protéká východní Afrikou z jihu na sever v délce km Nil se vlévá do Středozemního moře povodí má rozlohu km 2, tedy 1/10 afrického kontinentu země podél toku Nilu: Burundi, Rwanda, Tanzanie, Uganda, Demokratická republika Kongo, Súdán, Egypt první moderní hráz postavena v roce 1861 Zdroj: Nevyužitá voda. Zatím. Modrý Nil, který pramení v Etiopii, dává celkem 85 procent vody Nilu. Přesto Etiopané řeku zatím nepoužívají na zavlažování ani výrobu elektřiny. Foto: Profimedia.cz Komu ve skutečnosti patří Nil Kazatelé budoucí apokalypsy předvídají svět plný válek o přírodní zdroje, jako je tomu na Nilu, kde Etiopie naplánovala další přehradu. Na protesty Súdánu a Egypta etiopská vláda ohledy nebere. Egypt plány na etiopské využívání vody z Nilu považuje za otázku národní bezpečnosti. V minulosti lobboval za to, aby na přehrady a zavlažovací systémy nepřispívala Světová banka a západní dárci. Etiopie proto musí elektrárny zaplatit ze svého, zadlužit se a spoléhat na pomoc z Číny. Nejvíc náladu vyostřil etiopský prezident Meles Zenawi, když obvinil Káhiru z podpory separatistických rebelů v Etiopii a varoval, že Egypt v případné válce neuspěje. Egyptští politici odmítli, že by kvůli využívání veletoku vymýšleli bojové strategie, ale napětí zůstává. Budoucnost určitě přinese vojenskou konfrontaci mezi státy regionu, varoval například Egypťan a bývalý generální tajemník OSN Butrus Butrus Gálí. Také think-tank International Rivers Network považuje Nil za jedno z míst, kde nejvíce hrozí budoucí války o vodu. Přitom se zdá, že je konflikt v severovýchodní Africe přímo naprogramovaný. Nil je životem Egypta... Nil je životem Egypta, glosovala pro BBC bývalá zástupkyně ministra zahraničí Mona Omar. Veletok je prakticky jediným zdrojem sladké vody v Egyptě, kde 95 procent obyvatel žije v úzkém pásu území u jeho břehů. Počet obyvatel Egypta navíc v příštích čtyřiceti letech stoupne ze 79 na 122 milionů. Egypt potřebuje zavlažovat zemi z Nilu kvůli zajištění dostatku potravin i života venkovských farem, jejichž krach by urychlil úprk mladých do měst, kde těžko hledají práci. Egypt se bojí, že mu voda bude chybět, když ji budou země na horním toku využívat víc než dnes.... ale může zachránit i Etiopii Pochopitelný je i postoj Etiopie, která se proměňuje z rozvrácené země v regionální mocnost. U jezera Tana tam totiž pramení Modrý Nil, který dodává 85 procent vody Nilu. Etiopané ale řeku dosud nevyužívají k zavlažování ani k výrobě elektřiny. Kdybychom mohli zavlažovat pole z Nilu, nebudeme potřebovat potravinovou pomoc ze zahraničí, ospravedlňují stavební plány na Nilu představitelé etiopského ministerstva pro vodu a energetiku. Podle některých studií by zavlažování pomohlo 15 milionům lidí, tedy zhruba třetině obyvatel země s historií hladomorů. Vodní elektrárny by vygenerovaly dost elektřiny pro místní ekonomiku i na export, který by Etiopii přinesl tolik chybějící zahraniční valuty. I Etiopie se přitom musí vyrovnat s velkým přírůstkem obyvatel z dnešních 83 milionů na 150 milionů v roce V cestě etiopským ambicím stojí smlouva, která určuje, kolik procent vody mohou země v povodí Nilu využívat. Egyptu a Súdánu garantuje plné využití nilských vod Egypt má dnes garantovaný přístup k 80 procentům průtoku a má právo vetovat vodohospodářské projekty ostatních zemí na Nilu. Tato dohoda je dílem britských kolonialistů, kteří ji uzavřeli nejprve v roce 1929 a revidovali Jejich prioritou bylo tehdy zásobování pouštního a strategicky důležitého Egypta. Státy na horním toku se během krizí a válek o revizi smlouvy nesnažily na stavbu větších přehrad a zavlažovacích systémů neměly myšlenky ani peníze. O nespravedlnosti a přežilosti koloniální dohody hovoří země až nyní, kdy zažívají hospodářský růst. Větší využití řek pro výrobu elektřiny je přitom v Africe nevyhnutelné, celý kontinent s výjimkou JAR produkuje tolik elektřiny jako Polsko a využívá méně než pět procent energetického potenciálu vodních toků. Bez paniky Vrcholem snahy o změnu pravidel na Nilu byl loňský podpis nové smlouvy, která zbavuje Egypt práva veta proti projektům ostatních států v povodí. Ratifikace dohody končí letos v květnu, Egypt a Súdán změnu zatím odmítají podepsat. Egypt prý v žádném případě nedopustí redukci své kvóty. Vypadá tak cesta k válce o vodu, před níž už dlouho varují akademici a mezinárodní organizace? Skutečnost je zatím střízlivější a ani situace na Nilu není beznadějná. Pacifický institut v Kalifornii v historii napočítal 203 konfliktů, ve kterých se aspoň částečně bojovalo o přístup k vodě. Jednašedesát z nich se přihodilo v minulých deseti letech. Nikdy se ale nebojovalo pouze o vodu a příliš reálná není ani představa, že proti sobě kvůli řekám a jezerům potáhnou do boje armády různých států. Nejblíže k válce o vodní zdroje má zatím konflikt v Dárfúru jednou z příčin rozvratu je boj pastevců a zemědělců o zmenšující se a vysychající zatravněnou plochu. Sucho, dezertifikace a nedostatek potravin region dovedl ke kolapsu. Podobně může nedostatek vody v určitých regionech posilovat separatistické snahy některých etnik. Zatím ovšem není důvod k panice. Voda se krade hůř než ropa Týdeník The Economist v loňské speciální příloze o vodě zmínil faktor, který riziko válek o vodu výrazně snižuje: voda se hůř krade, hromadí a prodává než diamanty nebo ropa. Je tedy mnohem menším lákadlem pro vojevůdce a diktátory, kteří kvůli surovinám organizují a financují boje. Řeky protékající více státy zatím podle podrobné studie Oregonské státní univerzity vedou spíš k větší spolupráci mezi sousedy než k větším konfliktům. Západoafrické země se kupříkladu dělí o energii z elektráren z řeky Senegal, podobně se devět států dohodlo na dvacetiletém společném postupu, který má zabránit vysychání řeky Niger, podobné dohody existují na Mekongu, Indu Asuán Egypťané už svou přehradu na Nilu mají. Asuánská přehrada leží v jižní části země. Foto: Profimedia.cz Negativní důsledky stavby přehrad Spodní tok zastavení průtoku vody a sedimentů a změna biodiverzity snížení kvality vody změna druhového složení ryb a migrace lidí za obživou Přehradní hráz blokování pohybu ryb ubývání vody kvůli zavlažování zvýšení množství vypařené vody riziko a hrozba protržení hráze nebo záplav Nádrž nutnost vystěhovat původní komunity ve stojaté vodě žijí původci různých nemocí hnijící rostliny vypouštějí skleníkové plyny Zdroj: a dalších řekách protékajících nestabilními regiony. I v povodí Nilu už přes 10 let existuje stálá mezivládní komise spravující povodí. Snahou podobných říčních komisí je hlavně učinit z vody zdroj, který země nebude dál rozdělovat, ale zvýší jejich vzájemnou závislost některé nové etiopské elektrárny by měly v budoucnu například exportovat elektřinu i do Súdánu a Egypta. Dohody na nižších úrovních zatím přehlušují hádky čelných politiků a vypjaté editorialy v etiopských i egyptských novinách. Egyptští byrokrati a akademici diskutují také o tom, jak zefektivnit nekvalitní egyptský zavlažovací systém nebo jak nahradit na vodu náročné pěstování rýže jinými plodinami. Možná tedy budou neviditelní úředníci i na Nilu nakonec mocnější než tvrdohlaví politici a válka o řeku zůstane jenom nenaplněným proroctvím. Tomáš Lindner Autor pracuje pro týdeník Respekt Voda nad zlato: výstava fotografií Alžběty Jungrové Víte, co se stane, když v Etiopii dlouho neprší? Víte, jak daleko musí ženy a děti chodit pro vodu? Víte, že situace v Africe souvisí i s námi? Rozvojovka, informační sekce společnosti Člověk v tísni, vás zve na výstavu v rámci kampaně Cena vody. Kdy června 2011, 10. června je v vernisáž, kam přijde Alžběta Jungrová a zahraje kapela TiDiTaDe Kde Žluté lázně, Podolské nábřeží 3/1184, Praha 4 Podolí Pracovat v domácnosti, nebo chodit do školy? V rozvojových zemích narazíte na stejný obrázek děti s obřími kanystry na vodu. Zajistit vodu je jejich každodenní povinností» Pokračování ze str. E1 Stejné to je i ve slumu Kibera v keňském Nairobi. Život ve slumech přitom není pro drtivou většinu obyvatel volbou ani cílem. Velkou naději pro ně představují jejich děti, které jim mohou v budoucnu zajistit možnost se ze slumu jednou vystěhovat. Lepší vzdělání, jež by jim rádi zajistili, pro ně bohužel zůstává často nesplněným přáním. V Kibeře vláda postavila jedinou oficiální školu, a proto je většina místních dětí odkázána na vzdělávání v tzv. neformálních školách, vedených neziskovými organizacemi a dobrovolníky. Aby se tyto školy udržely při životě, musí žáci platit alespoň minimální školné. U nás činí jen dvě stě šilinků měsíčně (asi 50 korun). Je to naprosté minimum. Pro spoustu rodičů většinou jde o svobodné matky či vdovy je to i tak příliš, osvětluje problém Charles Ocheng, ředitel neformální kiberské komunitní školy St. Christine. Kruh se tak uzavírá: většina obyvatel slumu zůstává i po přestěhování do měst za prací chudá, a proto posílají rodiče k přilepšení rozpočtu své děti vydělávat. Jelikož ve slumech chybí kanalizace i voda, nabízí se pro děti práce v domácnosti. Tou vůbec nejrozšířenější formou dětské práce ve slumu je nošení kbelíků s vodou a výkaly, říká Wafula Wanjala z nevládní organizace Coexist. Jelikož tu žije milion lidí, dovedete si představit, jak to tu vypadá po hygienické stránce. Děti riskují své zdraví, či dokonce životy, protože latríny čistí holýma rukama. A těma pak nosí vodu do svých příbytků. Používají ji k mytí i ke konzumaci, popisuje smutnou denní realitu kiberských dětí Wanjala. Nejprve na pastvu, pak do školy Podobná je každodenní realita i v Etiopii. Vydáte-li se po silnici autem kamkoli z hlavního města Addis Abeby, potkáte cestou bezpočet dětí se žlutými kanystry. V některých případech jsou děti tak malé, že jim kanystr dosahuje až po ramena a plný vody ho za sebou spíše vláčí, než nesou. I zde fungují neformální školy, a to dokonce tak, že vychází vstříc pracujícím dětem. Nabízí jim ranní či odpolední studium, aby dítě zvládlo napást dobytek či zajistit vodu. Je samozřejmě otázka, nakolik je možné dělat v oblasti dětských práv kompromisy, ale taková je tu prostě realita, vysvětluje Adane Melese, zástupce ředitele nevládní organizace Wabe/WCAT. Ta staví a provozuje neformální školy v odlehlých částech země, kde by jinak děti s největší pravděpodobností zůstaly negramotné. Stejně jako jejich rodiče. Naďa Straková Autorka pracuje v týdeníku Respekt

5 [MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_5> [STR_CECHY_3.V. -5 ] ] Author:NOVA Date: Time:13:32 pravá cena zboží E 5 Poskvrněná sklizeň: jak se žije na banánových plantážích Pod slupkou banánů se skrývá dětská práce, zamořená půda a voda i tvrdé pracovní podmínky. Jak to chodí na banánových plantážích? Kdo sklízí jeden z nejoblíbenějších plodů na světě? Carlos vstává každé ráno v 6 hodin, sní trochu fazolí s rýží a jde do práce. Nemá to daleko, bydlí hned na okraji plantáže, kde pracuje celá jeho rodina. Banány se sklízejí celý rok, pořád je tedy práce až nad hlavu. Carlos mačetou odsekává trsy vážící i 20 kilogramů. Opatrně, aby se nepoškodily, je pokládá na gumovou podložku, kterou má na rameni, nebo je věší na háky, které vozí banány až na místo, kde se umyjí a zabalí do krabic. Na přestávky není čas. Až pozdě večer, kdy se celá rodina sejde u večeře, je chvilka klidu. Pak hned usne, čeká ho další podobný den. Carlosovi je 10 let. O dalších podobných příbězích z Ekvádoru informovala roku 2002 renomovaná nezisková organizace Human Rights Watch ve výzkumu s příznačným názvem Tainted Harvest Poskvrněná sklizeň. Ekvádor je největší světový exportér banánů. Každý rok se odsud především do Spojených států a Evropské unie vyveze čtvrtina všech banánů na světě, tedy asi 4 miliony tun. Na produkci banánů tady závisí živobytí 2 milionů lidí, sedminy obyvatelstva. Přesto ale nejde o zelené zlato. Ekvádor zůstává velice chudou zemí, kde přibližně 38 procent populace žije pod hranicí chudoby. 3,5 dolaru za vysilující dřinu Většině dětí, s nimiž zástupci Human Rights Watch hovořili, bylo v době, kdy začaly pracovat na plantáži, 10 nebo 11 let. Děti popisovaly dlouhé hodiny náročné práce, s nebezpečnými nástroji a v prostředí zamořeném chemikáliemi. Za každý den si vydělaly v průměru 3,5 dolaru, skoro o polovinu méně než dospělí pracovníci. Děti svou prací přispívaly do rodinného rozpočtu nebo si vydělávaly na školní pomůcky. Dnes děti musí na plantážích pracovat i proto, že majitelé plantáží neplatí své zaměstnance na základě odpracovaných hodin, ale na základě splnění daných kvót. Ty jsou pro pracovníky nastaveny neúměrně vysoko tak, aby jim zaměstnavatel při jejich nesplnění mohl zkrátit plat nebo je při protestech vyhodit. Někdy je tedy nutné zapojit celou rodinu. Práce v horku, vlhku a zadarmo Práce na banánové plantáži není ničím snadným pro dospělého, natož pak pro dítě. Pracovní doba je až 16 hodin denně. Pracuje se v horku a vlhku, s nucenými a neplacenými přesčasy, bez pojištění nebo lékařské péče a s mzdami hluboko pod částkou, za kterou se dá vést normální důstojný život. Pokud se pracovníci snaží nějak bránit svá práva například zapojením do odborů hrozí jim vyhazov, násilné útoky, nebo dokonce Pracují celé rodiny Při sklizni banánů pracují všichni členové rodiny. Na fairtradových farmách mají děti práci zakázanou. Foto: Oxfam Wereldwinkels Jen samé banánovníky Monokultury jsou velmi nebezpečné šíří se tu snadno nemoci i škůdci rostlin. Foto: Bananalink smrt, jak dokazuje například 8 zavražděných odborových předáků v Guatemale v minulém roce. Mezinárodní úmluvy zakazují dětem dělat práci, která je nebezpečná, brání jim ve vzdělávání a osobním rozvoji. Malí zaměstnanci přitom denně nosí těžké banánové trsy, používají nebezpečné nástroje při odsekávání listů nebo trsů z banánovníku, a navíc tráví většinu dne v nezdravém prostředí v neustálém kontaktu s chemikáliemi. Všechny tyto činnosti jsou přitom nelegální. Bez přístupu k čisté vodě Produkce banánů ohrožuje také celé oblasti znečišťováním vody. Banány se totiž pěstují na monokulturních plantážích, kde nerostou žádné jiné rostliny než banánovníky. V monokultuře se neuvěřitelně rychle a snadno šíří nemoci a škůdci. To je spolu s touhou spotřebitelů po dokonalém ovoci bez poskvrnky důvodem, proč se banány staly nejvíc chemicky ošetřovanou plodinou na světě hned po bavlně. Odhaduje se, že v Ekvádoru připadá na hektar banánové plantáže 20 kilogramů chemikálií za rok, v Kostarice dokonce až 40 kilo. Různé druhy pesticidů se aplikují postřiky z letadel nebo ručně, jenže 85 procent skončí mimo rostliny. Znečišťují tak půdu a především vodu. Lidé v okolí plantáží proto nemají přístup k čisté vodě. Na pití, vaření a umývání používají vodu kontaminovanou chemikáliemi. V Ekvádoru, Guatemale i Hondurasu si místní stěžují, že některé druhy ryb, které tvořily základ jejich jídelníčku, z vod téměř nebo úplně vymizely. Velkým rizikem pro vodní toky je i eroze půdy, která je na velkých plochách monokulturních plantáží snadno splachována častými dešti. V Ekvádoru způsobilo rozšiřování plantáží od pobřeží směrem k hornatějšímu středu země usazování hlíny a kalu v korytech řek. A to vedlo ke snížení průtoku vody a v některých případech se tok zastavil úplně. Zdroje pitné i užitkové vody vysychají i kvůli plantážím samotným. Monokultury se musí často uměle zavlažovat, což je v oblastech s nedostatkem srážek problém. Příkladem je pěstování banánů v Jemenu nebo Izraeli. Už jen třicet tisíc dětí na plantážích Situace se v Ekvádoru od roku 2002, kdy Human Rights Watch provedla průzkum, v mnohém zlepšila. Vláda si vytyčila boj s dětskou prací jako jeden ze svých velkých úkolů. Dětská práce v Ekvádoru již dávno není hlavním tématem, o kterém v kontextu banánové produkce mluvíme, popisuje Alistair Smith, mezinárodní koordinátor organizace Bananalink, která se již 20 let věnuje monitorování produkce banánů, a pokračuje: Dnes se zdá být mnohem větším problémem znečištění vody a životního prostředí a cenové války supermarketů, které vedou k tlaku na firmy a pěstitele a k extrémní honbě za nízkými náklady. Vláda přijala novou ústavu, kterou dnes mnozí Ekvádorci oslavují jako dokument, jenž vede k úctě k lidským právům i k životnímu prostředí. Děti, které jsou kontrolou přistiženy při práci, dostávají stipendia, aby mohly chodit do školy. Statistiky UNICEF potvrzují úspěch: pokud v roce 2006 pracovalo v Ekvádoru 17 procent všech dětí do 17 let, v roce 2010 už šlo jen o 13 procent. Nezisková organizace Oxfam Deutschland provedla v roce 2010 odhad, že dětí pracujících přímo na banánových plantážích je asi 30 tisíc. Tedy mnohem méně než v minulosti. Certifikace a odpovědnost O zlepšení podmínek na banánových plantážích se kromě snah vlády zasloužily i různé druhy certifikací, kterými je možné garantovat lepší sociální nebo environmentální podmínky. Jednou z nich je certifikace Fairtrade. Fairtrade nucenou dětskou práci úplně vylučuje, říká Joaquin Vasquez, předseda fairtradového družstva UROCAL v Ekvádoru, a popisuje pravidla: Členové našeho družstva mají garantovánu minimální výkupní cenu, která pokrývá náklady na udržitelnou produkci i na důstojný život. Rodiče tedy mají dostatek peněz, aby děti mohly studovat. Kromě toho používáme část tzv. fairtradové sociální prémie, příplatku k minimální ceně, o jehož použití všichni rozhodujeme, na stipendia pro studenty. Ekvádor není jedinou zemí, odkud se exportují banány. Dětská práce zůstává velkým tématem pro Nikaraguu, Kolumbii a další země. Ekvádor tak může sloužit jako příklad. Dětskou práci i ničivé zásahy do životního prostředí je možné postupně vymýtit. Barbora Mrázková Autorka je jedna z koordinátorek mezinárodní kampaně Za férové banány! (NaZemi společnost pro fair trade) Žádná dětská práce, žádné chemikálie. Jen férové banány J. Vasquez, šéf fairtradového družstva UROCAL Ročně Češi utratí za banány téměř 3,75 miliardy korun. Z průzkumu nevládní organizace NaZemi vyplývá, že 82 % Čechů kupuje banány v supermarketu nebo diskontní prodejně a že 10 % jich kupuje banány denně. Pěstují se přitom nejčastěji v rozvojových zemích, kde se porušují lidská práva i ničí životní prostředí. Na pultech českých obchodů spotřebitel zatím nenajde banány se známkou Fairtrade, která by zaručovala důstojné pracovní podmínky i vyloučení dětské práce. Ve Velké Británii či Švýcarsku se přitom prodávají běžně za stejnou cenu jako necertifikované banány. Dováží se i z Ekvádoru, říká Joaquin Vasquez, předseda místního fairtradového družstva UROCAL. Jaké jsou v Ekvádoru rozdíly mezi farmami běžnými a těmi, které pěstují a prodávají banány podle principů ekologického zemědělství nebo fair trade? V ekologickém zemědělství se nepoužívají chemické prostředky, zatímco jinde se s tím setkáte. To my odmítáme. Fairtradové farmy se liší mimo jiné tím, že se nám daří odstraňovat dětskou práci. Co se týká ekologie, musíme na zlepšení podmínek ještě pracovat. Chemikálie nepoužíváme, abychom zachovali kvalitu půdy a vody. Nepráškujeme letecky a používáme jenom organická hnojiva. Usilujeme také o diverzifikaci produkce, aby byla efektivnější. Jedna plodina tak doplňuje a chrání jinou plodinu v ekosystému, spolu lépe udržují vodu. V monokulturním systému je to jinak každá plodina je produkována zvlášť, což je náročnější na zdroje a životní prostředí. Takže tu dříve opravdu pracovaly děti? Ano. Když celá rodina pracovala na plantáži, týkalo se to i dětí. Dnes věnujeme velkou pozornost vzdělání. Děti musí chodit do školy, na základní a střední školu, ne se starat o banány. Máme technické pracovníky, kteří kontrolují vybavení a pracovní podmínky farem. Ti také ověřují v rodinách, zda jsou děti ve škole. Možnost vzdělání je zcela zásadní podmínka spravedlivého obchodu. Kolik je v Ekvádoru producentů banánů zapojených do férového obchodu? Dnes můžeme mluvit o nějakých 500 producentech. Jsou to rodiny a malé skupiny farmářů roztroušené po celé zemi. V UROCAL je nás 140. Prodáváme hlavně čerstvé banány a také banánové pyré. Zkoušeli jsme také vyrábět třeba papír ze stonku banánovníku. Ale to jsou zatím jen pokusy. Pavla Začalová FAKTA Co znamená fair trade? Fair trade (neboli spravedlivý obchod) je způsob obchodu, který účinně podporuje chudé zemědělce a řemeslníky v rozvojových zemích a nabízí jim možnost uživit se vlastní prací za důstojných podmínek. Fair trade zlepšuje životní situaci znevýhodněných producentů prostřednictvím spravedlivějších obchodních podmínek, odpovídajících odměn za práci, zákazem nedůstojných obchodních i výrobních praktik (mezi nimi například zneužívání dětské práce nebo porušování lidských práv), upřednostňováním k přírodě šetrnější produkce a dalšími faktory. Zdroj: NaZemi společnost pro fair trade

6 [MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_6> [STR_CECHY_3.V. -6 ] ] Author:NOVA Date: Time:15:07 6 E pravá cena zboží Anketa Jak podle vás vypadá dětská práce? Kateřina 5let Česká republika» Třeba umývání nádobí nebo když si musím hrát Dětská práce je například umývání nádobí nebo když se musím umýt já, taky když se musím obléknout nebo si hrát. Linda 12 let Česká republika» Doma je to uklízení, ve škole soutěž Dětskou práci dělám ve škole, když musím jít například ven na pracovní činnosti, nebo to taky znamená, když někdo přes školu jede například na soutěž a musí tam něco napsat. Doma je potom dětská práce třeba uklízení. Život malých prostitutek Čtyřtisícové hory, památky i surmské ženy s talířky ve rtech. Ale také chudoba, množství HIV pozitivních lidí a nízká úroveň vzdělanosti. To vše je Etiopie, země, která drží chmurné světové prvenství v obchodu s dětmi. Mato 10 let Etiopie» Znamená to nosit vodu nebo se starat o dobytek Dětská práce znamená různou výpomoc rodičům, například nošení vody a starání se o dobytek. Dětská práce je vodit krávy a kozy na pastvu nebo je krmit. Oskar 13 let Česká republika» Když děti udělají něco hezkého Dětská práce znamená, když děti udělají něco hezkého pro dospělé, třeba když jim vyrobí nějakou panenku nebo autíčko. Tabavich 13 let Etiopie» Některé děti nemohou kvůli práci chodit do školy Myslím, že to je nošení vody a dřeva na oheň, někdy taky trávy pro dobytek. Rodiče některých mých kamarádů nutí chodit své děti pro trávu tak daleko, že pak nemohou chodit ani do školy. Líčení musí být výrazné Je jim kolem šestnácti, přesto se Hiwot (vlevo) a Mekdes živí prostitucí. Příčinou je všudypřítomná chudoba. V temném pokoji s oprýskanými zelenými zdmi se krčí 3 dívčí postavy. Co chvíli vytahují z roztrhané látkové kapsičky šminky. Líčení musí být výrazné, víc tahá zákazníky, upozorňuje šestnáctiletá prostitutka Hiwot Tadefe. Úpěnlivě dbá, aby jí z hlavy nespadl černobílý šátek. Jeden zákazník jí rozbil hlavu kamenem, reaguje patnáctiletá Mekdes Girme a soucitně ji hladí po hlavě. Hiwot protáhne rty do odevzdaného výrazu své tělo prodává 2 roky, tak je zvyklá na ledacos. Stejně jako o 2 roky starší Martha, kterou zákazník zmlátil tak, že se domů musela téměř doplazit. Trojice dívek patří mezi děti, které se staly oběťmi obchodu. Podle výzkumu Mezinárodní organizace pro migraci se jen v Etiopii prodá okolo 20 tisíc dětí ročně, nejčastěji od 8 do 14 let. Linka obchodu vede z vesnic do měst, ale mnohdy překračuje hranice a směřuje na Blízký východ, především do Libanonu, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Tam putují nejčastěji ženy a dívky, které končí jako pomocnice v domácnosti a prostitutky. Ty, které zůstávají v rodné zemi, pracují v tkalcovských dílnách, menších továrnách, na plantážích, velkých farmách nebo jako pomocníci v obchodech. Děvčata jejich majitelé obvykle prodávají jako služky. Z chůvy služka a pak prostitutka Mekdes pochází z Gondaru. Do hlavního města ji v necelých 13 letech nalákala kamarádka, která jí slibovala úžasné výdělky. Rodiče s návrhem nadšeně souhlasili. Nejprve hlídala děti v bohaté rodině, ale z chůvy se nakonec stalo děvče pro všechno. Nedalo se to vydržet, znechuceně vzpomíná Mekdes a namotává si žvýkačku na špinavý prst, tak jsem prostě začala šlapat. Všechny dívky se shodují, že nejhorší jsou první dny. Zákazníci nejrůznějšího věku a profese se často chovají hrubě. Chtějí sex bez kondomu a divný polohy, vkládá se do hovoru nejzkušenější Martha. Napadá na jednu nohu, což ale naprosto zastírá její půvabný, jemný obličej. Když je odmítneš, jsou schopný tě dost zmlátit, dodává. Prostitutky jsou ještě děti, ale nemají u místních zastání. Když jsi na ulici, každej tě bere jako něco míň, povzdechne si Mekdes, a zrovna policajti, který by nás měli chránit, s námi chodí nejčastěji. V Etiopii je obchod s dětmi sice ilegální, ale jak říká projektová koordinátorka společnosti Člověk v tísni Tereza Porybná, společensky je tolerovaný. Místní vláda ratifikovala řadu mezinárodních konvencí na ochranu dětí a přijala zákony, které umožňují překupníky s lidmi tvrdě postihovat. V praxi bohužel nemají policisté dostatečnou kapacitu na odhalování těchto případů, stejně jako soudcům a prokurátorům chybí dostatečná zkušenost, konstatuje Porybná. Ta pracovala v Etiopii na misi spojené především se vzděláváním. Stejně jako Hiwot totiž většina prodaných dětí přichází z velmi chudého a nevzdělaného jihoetiopského venkova. Když jsi na ulici, každej tě bere jako něco míň. A zrovna policajti, který by nás měli chránit, s námi chodí nejčastěji. Mekdes Girme prostitutka, 15 let Lidé tu vnímají dětskou práci jako něco zcela normálního a nutného ke správnému chodu rodiny. Proto se rodiče na obchodu svých dětí často sami podílí, a když ne přímo oni, tak jejich příbuzní. Očekávají, že ve městech se ratolesti naučí nejen řemeslu, ale dostanou patřičné vzdělání a za nějakou dobu se vrátí domů. V jejich naivní představě je ujišťují překupníci, kteří zaplatí za dítě 10 až 20 birrů (14 až 28 korun) a u zaměstnavatele pak požadují procenta z platu malého otroka. Foto: J. Kovaříková Peníze jsou nejdůležitější Hiwot překupníka neměla. Do Addis Abeby přijela s tetou, aby jí pomáhala v domácnosti. Rodičům zaplatila nějaké drobné a dušovala se, že dítěti pomůže k důstojnějšímu životu. Koupila si mě jako služku. Pořád na mě jen křičela a dávala mi čím dál víc práce, rozčiluje se Hiwot, kamarádka mě přemluvila, abych zkusila sexbyznys, tak jsem u toho zůstala. Víc bych si nikde nevydělala. Otázku peněz řeší dívky neustále. Musí zaplatit určité procento Marthě za malinký pokoj, který si za 300 birrů měsíčně (kolem 420 korun) pronajímá od majitele. Výdělek za sexuální služby se pohybuje od 15 do 25 birrů, v průměru se nechají zlákat dva klienti za den. O jídlo dívkám nejde, důležité je mít na silné cigarety a čaj, místní stimulační drogu nabuzující lehkou euforii. Dívkám pomáhá tlumit časté pocity zoufalství. Sehnat lepší práci není pro dívky nic jednoduchého. Už několikrát jsem chtěla odejít, hlavně když mi nějaký zákazník nezaplatil nebo jsem od něho chytla nemoc, říká Martha, kterou na ulici prodala přímo její babička. Nejde to. Všichni v okolí ví, co dělám, takže by mě jen tak někdo nezaměstnal, povzdechne si. Jak je důležité mít doklady a hlavně vzdělání I kdyby dívky zmizely někam do utajení, lepší práce by je stejně míjela. Podle Terezy Porybné totiž není možné v Etiopii sehnat práci ve státní sféře bez identifikačního průkazu. Takový občanský průkaz vlastní jen vyvolení, rozhodně ne děti z chudých venkovských rodin. Pracovníci Člověka v tísni se snaží především podporovat vzdělání. Také díky němu se můžou děti z Etiopie dočkat změny. Mimo to je nutné posilovat legislativu a odhodlání úředníků a policistů problém řešit. Druhou cestou ke změně je osvěta ve venkovských komunitách. Vysvětlovat zdejším lidem podrobně rizika dětské práce a usnadnit jim přístup ke vzdělání. Negramotný zemědělec totiž jen těžko dokáže odhadnout poskytovanou nabídku třeba od překupníka. Ale jako všechny důležité reformy v Africe i tato bude stát především spoustu času a úsilí. Jarmila Kovaříková Podoby dětské práce Děti v rozvojových zemích vykonávají i nesmírně těžkou práci například v dolech nebo v armádě Celý den v soli Přes 100 milionů dětí vykonává nejhorší formy práce, jako je těžba soli z kráteru El Sod v jižní Etiopii. Nemají žádné nástroje a sůl nabírají rukama. Foto: Jarmila Kovaříková Dřou téměř od kolébky Většinu práce v konžských vesnicích zastanou ženy. Děvčátka pomáhají, proto je ve škole víc chlapců. Práce v domácnosti je nejčastější dětskou prací. Foto: Lenka Klicperová To není hra na vojáky Tlupy rebelů i vojenské skupiny, jež působí v pralesích ve východních provinciích Konga, často verbují dětské vojáky. Foto: Lenka Klicperová Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni, o. p. s. Šafaříkova 24, Praha 2. Redakce: Tereza Hronová, Marie Hokrová, Pavla Začalová (ČvT). Editor: Magdalena Nová (MF DNES). Příloha vychází v rámci projektu Stop dětské práci, finančně podpořeného z fondů Evropské unie. Za obsah nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni; názory v ní obsažené nelze interpretovat jako stanovisko Evropské unie. Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. Příloha vznikla v rámci kampaní Stop dětské práci a Cena vody.