Darovací smlouva a její porovnání se smlouvou kupní a směnnou

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Darovací smlouva a její porovnání se smlouvou kupní a směnnou Bakalářská práce Autor: Marie Brožová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Zdeňka Juráková Praha Duben, 2012

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečnost, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Novosedlicích dne Marie Brožová

3 Poděkování Ráda bych tímto vyjádřila poděkování JUDr. Zdeňce Jurákové za její odborné připomínky v rámci našich konzultací, které mi pomohly při vytvoření této bakalářské práce.

4 Anotace Bakalářská práce na zadané téma se zabývá občanskoprávními vztahy, které se týkají darovací smlouvy, kupní smlouvy a smlouvy směnné. Účelem a stanoveným cílem práce je snaha o zhodnocení srovnání zadaných závazkových vztahů vycházejících z občanského zákoníku dle jejich obsahových vymezení. Práce také pojednává o klíčových oblastech, ve kterých jsou podchyceny podmínky doplňující ustanovení smluv, a to zejména oblast závazkového práva a vlastnického práva. Obsah práce je koncipován tak, aby pojal kompletní informaci o pojmu a náležitostech smluv včetně porovnání rozdílů, kterými se smlouvy od sebe odlišují. Závěr práce je vyvozuje, že podle zásad občanského zákoníku se právní úkony při uzavírání smluv posuzují podle obsahu a nikoliv podle svého označení, proto je důležité jaké znaky bude každá smlouva vykazovat. Klíčová slova: darovací smlouva, kupní smlouva, směnná smlouva, vlastnické právo, právní úkon, právo a povinnost Annotation The bachelor thesis on assigned topic deals with civil relations concerning the deed of gift, purchase contract and exchange contract. The purpose and set aim of the thesis is effort to assess comparison of set obligation relations based on the Civil Code according to their content definition. The thesis also deals with key areas, in which conditions supplementing contract provisions are detected, especially the areas of law of obligation and proprietary right. Content of the thesis is designed so that it includes complete information about the concept and requirements of contracts including comparison of differences, by which the contracts differ. Conclusion of the thesis deduces that based on the Civil Code principles, legal acts when concluding contracts are judged according to the content and not according to indication; that is why it is important what characteristics will each contract show. Key words: deed of gift, purchase contract, exchange contract, proprietary right, legal act, right and obligation

5 Obsah Úvod Pojem, funkce a náležitosti smluv Právní úprava smluv v České republice Základní pojmy závazkového práva Vlastnické právo a vlastnictví Pojem, funkce a náležitosti darovací smlouvy Pojem, funkce a náležitosti kupní smlouvy Pojem, funkce a náležitosti směnné smlouvy Porovnání funkcí a náležitostí smluv Vznik smluv Formy uzavření smluv Úplatnost, bezplatnost, dobrovolnost Podmínky ve smlouvách Zánik smluv Vklad do katastru nemovitostí Porovnání práv a povinností stran Práva a povinnosti stran darovací smlouvy Práva a povinnosti stran kupní a směnné smlouvy Porovnání práv a povinností vyplývající ze smluv Srovnání odpovědností stran jednotlivých smluv Odpovědnosti stran darovací smlouvy Odpovědnosti stran kupní a směnné smlouvy Srovnání odpovědností stran jednotlivých smluv Závěr Seznam použité literatury

6 Příloha č Příloha č Příloha č

7 Úvod Již samotný název zadání bakalářské práce napovídá, jakou problematikou se bude obsah práce zabývat. Na počátku práce v jejím pojmovém vymezení považuji za vhodné uvést právní úpravu smluv v České republice, dále ve stručnosti objasnit oblast základních pojmů týkající se závazkového práva. Smlouvy jsou obsahově spojeny s vlastnictvím, v rámci textu práce je také podána charakteristika vlastnického práva. Práce se bude zabývat jednotlivými smlouvami dle jejich obsahového vymezení, stanovenými náležitostmi, vyplývajících práv a povinností včetně následného porovnání. Občanský zákoník uvádí náležitosti vyplývající z obsahu smluv tak, aby odpovídaly typu pojmenované smlouvy. Vzhledem k tomu, že základní smlouvou práce je darovací smlouva, její vzor je uveden v příloze bakalářské práce. Cílem práce je zhodnotit srovnání zadaných závazkových vztahů vycházejících z občanského zákoníku a to zejména v rámci jejich obsahových vymezení. 7

8 1. Pojem, funkce a náležitosti smluv 1.1. Právní úprava smluv v České republice Pramenem práva jsou právní předpisy, kterými jsou zákony vydané orgány veřejné moci, které obsahují závazné pravidlo chování naplňující znaky obecnosti, platící pro všechny, a znak závaznosti, povinnosti dodržovat pravidla. V rámci právního řádu České republiky je tvořena hierarchie právních norem vzhledem k právní síle. Základní a nejvyšší úroveň mají ústavní zákony a zákony, dále jsou to předpisy podzákonné, mezinárodní smlouvy a předpisy územních celků. Základním standardem pro právní předpisy je stanoveno, že nesmí být v rozporu s předpisy tvořící ústavní pořádek. Základními právními předpisy a základní stavbou organizace státu je Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod tvořící ústavní pořádek České republiky. V těchto ústavních předpisech, zejména v úvodním prohlášení jsou zakotveny niance ohledně postavení rovnoprávnosti občanů uvědomující se svých povinností vůči druhým a své odpovědnosti, dále postavení státu, který je založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti. Součástí je i to, že se občané budou řídit všemi právními normami upravující společné chování lidí a tyto právní normy jsou pro všechny závazné. V návaznosti na zadané téma práce je nutné zabývat se vlastnictvím. Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 1 Neboť jak bude vyplývat z jednotlivých následujících bodů práce o smlouvách, dochází v rámci jejich plnění zejména k přechodu (převodu) vlastnického práva. Právo je v České republice tříděno na právo veřejné a právo soukromé, která mají svou historii již v právu římském, které se stalo základem evropského kontinentálního práva. Římské právo má nesmírný význam pro právní kulturu, protože jeho metody se staly vzorem pro dnešní moderní právní vědu, zejména v termínech, principech a postupech, které se používají dodnes, jako je například držba, vlastnictví a bezdůvodné obohacení. 1 článek 11 odst. 1) hlava druhá oddíl první zákona číslo 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů 8

9 Základními částmi práva soukromého je právo občanské a právo obchodní, které jsou právně upraveny v občanském zákoníku (zákon číslo 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a v obchodním zákoníku (zákon číslo 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Oba tyto právní předpisy obsahují zvláštní ustanovení o smlouvách, ale pouze občanský zákoník obsahuje vymezení týkající se darovací smlouvy. V obchodním zákoníku je kodifikována pouze kupní smlouva na úrovni obchodních závazkových vztahů. Bakalářská práce bude pojednávat na úrovni soukromého práva v odvětví občanského práva, která se řídí platnou a účinnou právní úpravou v občanském zákoníku. Občanský zákoník je základním zákonem, který upravuje oblast soukromého práva a je důležitým právním předpisem pro různá právní odvětví, jako je například pracovní právo, obchodní právo. Občanský zákoník nastupuje tehdy, kdy zvláštní právo neupravuje obecná ustanovení, která jsou obsažená v občanském zákoníku. Občanský zákoník je označován jako kodex upravující základ (matérii) občanského práva. V historickém pojetí byl prvním občanským zákoníkem na území české země rakouský Všeobecný zákoník občanský z roku 1811, který se inspiroval ve francouzském zákoníku Code civil des Francais z roku 1804, a platil do roku Radikální politická změna v únoru roku 1948 vedla k nové kodifikaci práva, a to zejména v základním právním odvětví. V důsledku toho byl přijat občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který neměl dlouhého trvání. Na základě přijetí nové československé ústavy došlo k vydání nového občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který byl označován projevem hlubokého úpadku občanského práva a krokem zpět vlivem ideologické a kogentní povahy, neboť veřejnoprávní povaha se uplatňovala v soukromoprávní oblasti. Až jeho rozsáhlá novelizace v roce 1982 oslabila úlohu veřejnoprávního prvku. Po roce 1989 vlivem politické změny přechodu k demokracii byla provedena rozsáhlá novelizace občanského zákoníku zákonem číslo 509/1991 Sb. O podobě soukromého práva byly vedeny diskuze, kdy výsledkem v roce 2000 vyšlo vypracování věcného záměru občanského zákoníku. Stanoveným cílem je pojmout veškeré soukromé právo do jednoho občanského kodexu. V současné době došlo k vydání zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, s datem účinnosti od , faktem je, že tento nový občanský zákoník je platný, ale jeho účinnost započne za necelé dva roky. Občanský zákoník je členěn do pěti částí, v obecné části jsou vymezeny jednotlivé pojmy, které jsou v textu zákoníku uvedeny, v části rodinné právo je zahrnut zákon o rodině, dále se dotýká jak manželství, tak vztahů mezi příbuznými a mezi rodiči a dětmi. V části absolutní majetková práva je pojednáno o vlastnictví, o právu k cizím věcem a zabývá se problematikou dědění. Část čtvrtá, která je nejobsáhlejší, pod názvem 9

10 relativní majetková práva, obsahuje v sobě různé druhy smluv, stejně tak jako závazky z deliktního jednání včetně odpovědnosti za škodu. Poslední pátá část zahrnuje legislativní problematiku v rámci přechodných a závěrečných ustanovení. Vydání nového občanského zákoníku přináší novou úpravu soukromoprávních vztahů, mezi něž patří větší důraz na úpravu osobnostních práv, podpora principu svobodné vůle nebo jednotná úprava závazkového práva. Vzhledem k tomu, že jde o nový předpis s novými úpravami, který teprve vstoupí v účinnost, nejsou zatím právní zkušenosti a nelze vycházet z praxe, která ještě nebyla uplatněna. Zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je obecný soukromoprávní předpis, který v 1 určuje jeho působnost. Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. 2 Z citovaného ustanovení dále vyplývá i podpůrná působnost, neboť na práva či vztahy, které nejsou řešeny v samostatném právním předpisu, se použije občanský zákoník v rámci jeho subsidiarity. Občanský zákoník je členěn do jednotlivých částí obsahující obecnou část, část o věcných právech, o odpovědnosti za škodu a za bezdůvodné obohacení, o dědění, závazkové právo a poslední část jsou závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení. Tematické zadání, tedy smlouva darovací, kupní smlouva a směnná smlouva, bakalářské práce je obsahově vymezeno v občanském zákoníku v části pojednávající o závazkovém právu včetně ustanovení o jednotlivých druzích smluv Základní pojmy závazkového práva Jak již vyplývá z předcházející kapitoly, závazkové právo je součástí soukromého práva obsažený v občanském zákoníku, zabývající se jednotlivými druhy smluv. Faktem je, že závazkové právo je součástí soukromého práva, ale právní úprava závazkových vztahů je řešena i různými zákony jako je například obchodní zákoník. Ústředním pojmem je závazek, kterým se rozumí: a) závazkový právní vztah jako významný druh vztahu neboli závazek v širším smyslu b) závazková povinnost, povinnost ze závazkového právního vztahu neboli závazek v užším smyslu. 2 1 odst. 2 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 10

11 Dalšími pojmy, které jsou v rámci závazkového práva klíčové, jsou pohledávka a dluh, věřitel a dlužník. Pohledávka je subjektivním právem věřitele požadovat od dlužníka plnění, na druhé straně dluhem je povinnost dlužníka poskytnout věřiteli jím slíbené plnění. Z předešlé věty již se chápe věřitel oprávněným subjektem mající pohledávku a dlužník je povinným subjektem mající dluh. Funkcí závazkového práva je zabezpečit uspokojování lidských potřeb ve vzájemné součinnosti. Faktem je, že vzájemná součinnost nemusí být vždy vyžadována, jako je například osobní užívání vlastního předmětu. V dnešní době, kdy jsou jednotlivé rozvinuté činnosti spojené s převody věcí, je vyžadující vzájemná součinnost a tak, jak z pojmu závazek vyplývá, jedna činnost vyžaduje činnost druhou, za poskytnuté určité plnění je očekáváno protiplnění. Proto je potřebné, aby byl stanoven právní rámec v návaznosti na regulaci vzájemné součinnosti osob, která by účinně působila na společenský život lidí. Závazkové právo je nejdynamičtější část občanského práva, neboť se musí přizpůsobovat požadavkům praktického života. Závazkové právo lze třídit podle různých kritérií. V textu práce bude pouze stručná zmínka o třídění závazkového práva podle právního důvodu vzniku, jedná se o závazkové právo smluvní a deliktní. Pro přechod od teorie k jednotlivým smlouvám a jejich srovnání, bude charakterizováno závazkové právo smluvní, u kterého nejčastějším důvodem vzniku závazkově právních vztahů je smlouva, postavená na obecných zásadách vycházejících ze zákona. Obecné zásady jsou uvedeny v občanském zákoníku a jsou jím například ustanovení: V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. 3 Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit 4 Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmi bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 5 Dle uvedených citací vyplývají obecné zásady rovnosti smluvních stran, jejich smluvní svoboda a ochrana dobré víry. S tím souvisí i zásada, že nikdo se nemůže s úspěchem dovolávat své vlastní nepoctivosti, dále k nim patří také zásada pacta sunt servanda (smlouvy 3 2 odst. 2) zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 4 2 odst. 3) zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 5 3 odst. 1) zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 11

12 musí být dodržovány). K vzniku smlouvy je třeba shodného projevu vůle všech stran. Smlouva je právní skutečnost, na jejímž základě vznikají smluvní závazkové vztahy, které jsou smlouvou zakládány, zajišťovány, měněny či závazkové vztahy zanikají. Smlouvy jsou tříděny dle jejich charakteru a občanským zákoníkem jsou některé smlouvy výslovně upraveny, zejména smlouva darovací, smlouva kupní a směnná smlouva. Z výše uvedeného vyplynulo, že závazkový právní vztah je takový druh občanskoprávního vztahu, v němž jeden subjekt má postavení věřitele, tj. kdo má právo od druhého něco požadovat, a druhý subjekt má postavení dlužníka, tj, toho, kdo je povinen věřiteli to, co je věřitel oprávněn od něho žádat, poskytnout. Tak jak je tomu uvedeno v občanském zákoníku: Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek 6. Lze takto odvodit, že objekty závazkového právního vztahu jsou si navzájem vázány právy a povinnostmi, mezi nimi vzniká jakési právní pouto z vlastní vůle stran, které se nejčastěji děje vznikem smlouvy. Znamená to, že subjekty smluv, tedy smluvní strany, závazku jsou jím vázány a nemohou od něho jednostranně odstoupit. Odstoupení od závazku nastává, jestliže nejsou následně plněny ujednané povinnosti jednotlivých smluvních stran. Jak je již citováno, v rámci závazkového práva a závazkových právních vztahů mají svou úlohu subjekty a předpokladem je existence alespoň dvou subjektů mající proti sobě opačné právní postavení. Subjektem jsou fyzické a právnické osoby včetně samotného státu, obcí a krajů. V občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou fyzické osoby uvedeny v oddíle prvním hlavy druhé a právnické osoby v oddíle druhém. V závazkovém právu je třeba lišit pojmy jako je subjekt závazkového právního vztahu a strana závazkového právního vztahu, pokud se jedná o smlouvy, uvádí se, buď strany smlouvy, nebo účastníci smlouvy. Nejobecněji lze vyjádřit, že věřitel a dlužník jsou stranami závazkového právního vztahu. Také se lze setkat v jednotlivých závazkových vztazích s označením subjektů, kterými jsou například prodávající a kupující, dárce a obdarovaný, tedy podle toho, z čeho vychází jejich závazkový vztah. Pro závazkové právo a závazkové právní vztahy má velký význam vůbec to, co je určeno jeho předmětem. Z obecného hlediska vyplývá, že jsou jím jednotlivá práva a povinnosti, věci a jiné majetkové hodnoty zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 12

13 Z hlediska zadání tématu bakalářské práce bude vycházeno od základní části obecného výkladu potřebného k následnému porovnání zadaných smluv ke zvláštní části závazkového práva občanského zákoníku. Z textu vyznělo, že předmětem závazkového práva jsou jednotlivá práva a povinnosti, mezi které se řadí i vlastnické právo, které je předmětem plnění ze smluv Vlastnické právo a vlastnictví Vlastnictví a vlastnické právo vychází již z římského práva, která patřila k jeho základům, římské právo bylo velmi propracované. Vlastnictví bylo chápáno jako neomezené právní panství nad věcí, jeho předmětem byly hmotné věci a i některá práva, tedy některé výhody. V římském právu byla vlastnická práva neomezena, případně omezena vlastnickými právy ostatních (sousedské právo) a vydržením. Vlastník mohl s věcí jakkoliv nakládat a typické projevy vlastníkova chování byly členěny do těchto pojmů: faktické ovládání věci, držba, právo věc užívat, právo věc požívat, neboli těžit z něj plody, právo věc zničit. V rámci účinného občanského zákoníku je chápáno vlastnictví, mít vlastnické právo, k hmotným předmětům, tedy k věcem hmotným, k právům nebo k jiným majetkovým hodnotám, bytům a nebytovým prostorám. Mezi vlastnictví jsou řazeny i práva k nehmotným statkům, mezi které se řadí duševní vlastnictví a průmyslové vlastnictví. Nejobvyklejší chápání vlastnického práva je jako oprávnění věc držet, věc vlastnit, věc požívat a nakládat s ní. Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním 7 Vymezení vlastnictví je charakteristické tímto úhrnem oprávnění, avšak význam pro vlastnictví má zejména právo věc zcizit. Tím, že je dáno oprávnění nakládat s věcí, je možno s věcí úplatně či bezúplatně nakládat a tak je i možné věc převést na jinou osobu. Souhrn těchto uvedených oprávnění vlastníka tvoří obsah vlastnického práva. Oprávnění vlastníka se svou věcí na základě svobodného rozhodnutí nakládat se realizuje prostřednictvím právních úkonů, a to buď z jednostranných, nebo zejména dvoustranných úkonů. Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 13

14 stanovených zákonem. 8 Oprávnění vlastníka s věcí nakládat může dojít až k převodu věci na jinou osobu a to výlučně na základě dvoustranných úkonů, konkrétně například na základě darovací smlouvy, kupní smlouvy a směnné smlouvy. Mezi formy vlastnictví patří zejména spoluvlastnictví a společné jmění uvedené v 136 občanského zákoníku. Věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. 9 Společné jmění může vzniknout jen mezi manželi 10 O spoluvlastnictví se jedná, jestliže k jedné a téže nerozdělené věci má vlastnická práva více osob, věc sama se nedělí, dělí se právo k věci. Jedná se o spoluvlastnictví, ve kterém má každý spoluvlastník svůj vlastnický podíl. Vzhledem k tomu, že jde o nerozdělenou věc a není stanovena skutečná část předmětu spoluvlastnictví, jedná se o ideální (nerozdělené) spoluvlastnictví. Výši vlastnického práva ve spoluvlastnictví věci je stanoveno podílem v závislosti na počet osob. Podílové spoluvlastnictví je charakterizováno spoluvlastnickým podílem, který je vyjádřen ve zlomku, případně v procentu, a je podstatou míry účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech vycházejícího ze spoluvlastnictví. Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. 11 Číselné vyjádření podílu však neznamená, že je spoluvlastníkem, který je výlučným vlastníkem určité části věci, i kdyby velikostí odpovídala podílu. K ideálnímu podílu mají práva všichni spoluvlastníci, není však vyloučeno, že spoluvlastníci navzájem dohodnou o skutečném užívání společné věci. Společné jmění je vázáno na existenci manželů, neboť vzniká výlučně mezi manželi. Společné jmění manželů představuje právní formu uspořádání majetkových vztahů mezi nimi. Majetek tvořící společné jmění manželů, ale i majetek, který je vyjmut ze společného jmění manželů, uvádí občanský zákoník takto: Společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného děděním nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležící do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 2 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 14

15 majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž obsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. 12 Občanský zákoník dále stanoví, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Prokázáním opaku spočívá v tom, zda si manželé neupravili rozsah společného jmění, které si mohou rozšířit nebo zúžit. Pro jakékoliv změny společného jmění manželů je zákonem stanoveno, že změny mohou manželé provést smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu. Každý manžel je vlastníkem celé věci, má právo věc držet, užívat a nakládat s ní, ale je přitom omezen stejným právem druhého manžela Pojem, funkce a náležitosti darovací smlouvy Základní ustanovení o smlouvách, které mají porovnat darovací smlouvu vůči smlouvě kupní a směnné, je obsažena v občanském zákoníku. Jak již je uvedeno v části této práce, darovací smlouva je smluvním typem, který je upraven pouze v zákoně číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve své části osmé, hlava třetí, v ustanovení Zákonem stanovené náležitosti se při uzavření darovací smlouvy použijí bez ohledu na povahu smluvních stran. I když v právních předpisech České republiky je další darovací úkon uveden v transplantačním zákoně, ten neřeší obecnou úpravu, ale pouze zvláštní úpravu při darování transplantačních orgánů. Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá 13 K darování dochází uzavřením smlouvy, jedná se o dvoustranný právní úkon, ve kterém jedna strana, v postavení dárce, bezplatně přenechává nebo se zavazuje bezplatně přenechat něco straně druhé, v postavení obdarovaného, a obdarovaný s tímto úkonem projevuje souhlas. Tak aby k darování došlo, či k tomu aby darovací smlouva vznikla, je třeba souhlasu obou stran. Nejde o jednostranný úkon dárce, nýbrž o ujednání, které vzniká v okamžiku, kdy se projevy souhlasu obou stran setkají. Tedy obdarovaný musí s darem projevit souhlas a musí dar přijmout. Z ustanovení lze dovodit pojmové znaky darovací smlouvy, kterými jsou předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 1) zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 15

16 Darovací smlouvou dárce bezplatně přenechává nebo se zavazuje bezplatně přenechat majetkový prospěch a za toto jednání nemá dostat dárce žádné protiplnění, co by mělo majetkovou hodnotu. Jak již vyplývá z obecné části závazkového práva, subjektem darovací smlouvy je dárce a obdarovaný, kterými mohou být fyzické, právnické osoby i stát s podmínkou, že jsou způsobilé k takovému právnímu úkonu. Z předešlého citovaného ustanovení není omezen předmět darování, protože je použito širokého významu pojem něco. Předmětem daru mohou být věci movité nebo nemovité, včetně spoluvlastnického podílů, ale i další skutečnosti mající majetkový význam. Darovat lze něco jiného než je věc určená jednotlivě, podle druhu a množství i včetně peněz v zákonných platidlech, darováno může být i právo nebo jiná majetková hodnota. Vzhledem k tomu, že darováním dochází k převodu vlastnického práva, darem mohou být samostatné věci, nikoliv součástí věci. Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. 14 Dar peněz nemusí být pouze ve formě bankovek a mincí, může se také jednat peněžní poukázku, šek, příkaz a vkladní knížku. Pro vznik smlouvy je vyžadováno především určení předmětu darování, projevu dárce jej darovat a projevu obdarovaného jej přijmout. Je důležité zmínit, že dárce musí být vlastníkem předmětu daru, protože na základě darovací smlouvy dochází také k přechodu vlastnického práva. Další možnost se také týká, pokud bude dárce alespoň spoluvlastníkem daru, faktem je, že je-li předmět daru ve spoluvlastnictví, je potřebné, aby darování předmětu bylo provedeno všemi spoluvlastníky. Vlastnictví daru může být i jinou formu a to společné jmění manželů, které upravuje určité omezení nakládání s takovýmto majetkem, neboť vlastnické právo k majetku ve společném jmění patří každému z manželů celé, tímto nemůže jeden z manželů v postavení dárce převést vlastnické právo daru. Manžel jako dárce může provést darování věci druhého pouze tím, co je jeho majetek vlastní a netvoří součást jejich společného jmění. Nabytí vlastnictví manželů v postavení obdarovaných je uvedeno v knize občanský zákoník s komentářem takto: Věci darované jednomu z manželů za trvání manželství nejsou v jejich společném jmění. Je-li věc darovaná oběma manželům společně, nabývají ji do podílového spoluvlastnictví. Manželé ovšem mohou dohodou rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah společného jmění, tedy mohou v dohodě, která vyžaduje formu notářského zápisu, rozšířit rozsah svého společného jmění tak, že i dary oběma či jen jednomu z manželů budou náležet do společného jmění odst. 1) zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 16

17 manželů. 15 Při darování věci manželů je rozhodující úmysl dárce koho chtěl obdarovat, zda jen jednoho z manželů nebo oba manžele. Darování je umožněno mezi manželi za předpokladu, že dar není součástí společného jmění manželů. Darovat manželovi lze jen majetek, který je pouze jen ve výhradním vlastnictví manžela. Obdarovaným může být nezletilé dítě, k tomu je třeba, aby při právním úkonu, jakým je přijetí nabídky daru, bylo zastoupeno zákonným zástupcem, pokud samo není způsobilé k takovému právnímu úkonu Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku 16 Vzhledem k hodnotě a povaze předmětu darování je hlediskem, zda je nezletilý ve svém věku schopen pochopit podstatu darovací smlouvy. Při přijetí daru, kterým je majetkový prospěch bez následných povinností či tíživých následků, se zásadně vychází z toho, že takový právní úkon je svou povahou přiměřený rozumové a volní vyspělosti dítěte. Dalším znakem darovací smlouvy je dobrovolnost, která vyplývá z toho, že předmět poskytnutý darováním není plněním nějaké povinnosti, ale jedná se úkon dárce, aniž by měl k tomuto právní povinnost. Právě proto je velmi důležité odlišovat od bezplatnosti darování dobrovolnost darování, protože dobrovolnost darování není spojena s žádnou povinností, která by byla dárci uložena právním předpisem či rozhodnutím. K darování také dochází i při plnění společenských nebo mravnostních povinností, jako mohou nastat například při Vánocích, nebo také dochází k poskytnutí daru jako za odměnu, lze takto chápat i vzájemné plnění darů při příležitostech, kdy se strany vzájemně obdarují, kdy takové dobrovolné a bezplatné plnění lze považovat za darování. Funkcí darovací smlouvy lze chápat to, že bezplatným darováním je prospěch obdarovaného v návaznosti na rozšíření jeho majetku na úkor majetku dárce. Tímto lze vyvodit, že funkcí je převod vlastnictví, při kterém na straně dárce dochází k úbytku majetku a na straně obdarovaného k přírůstku majetku. Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci darováním. 17 Stanovená forma a náležitosti 15 ŠVESTKA, Jiří, Oldřich JEDLIČKA, Marta ŠKÁROVÁ, Jiří SPÁČIL a kol. Občanský zákoník, C H BECK, 2002, strana zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 2) zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 17

18 smlouvy závisí na předmětu smlouvy a to, zda je předmětem smlouvy nemovitost, movitá věc, právo popřípadě jiná majetková hodnota. Pokud je předmětem nemovitost, musí být darovací smlouva písemná a součástí musí být i projevy účastníků. Podpisy stran musí být na stejné listině, které musí být úředně ověřeny. Vlastnictví k darované nemovitosti dochází až vkladem do katastru nemovitostí, kterému předchází právní účinky pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu ke dni, kdy byl návrh podán. Písemná forma je vyžadována u darování ve formě podstoupení pohledávky, kdy dochází ke změně subjektu - věřitele. U movitých věcí se písemná forma vyžaduje souhlasným projevem vůle stran se závazkem dárce věc odevzdat teprve po uzavření smlouvy, k předání daru dochází později, jedná se o konsenzuální darovací smlouvu. Za konsenzuální smlouvu se považuje taková smlouva, k jejíž platnosti stačí projev souhlasné vůle stran, nedodržením písemné formy má za následek neplatnost darování. Jinak je tomu u darování movité věci, kterou již při uzavření smlouvy dárce předává obdarovanému a ten ji převezme, zákon tímto nevyžaduje zvláštní formu zavření smlouvy, taková to darovací smlouva má reálnou povahu. Reálná smlouva, oproti konsenzuální smlouvy, je uzavřena až faktickým plněním, např. předáním věci z ruky do ruky, jedná se k uzavření smlouvy pouhou tradicí, tedy předáním daru dárcem obdarovanému a převzetí daru obdarovaným. Další možnost uzavření darovací smlouvy může být pouhou tradicí formou ústní, ale i konkludentně (mlčky). Neplatná je darovací smlouva, podle níž má být plněno až po dárcově smrti. 18 Zákon však pokládá za neplatnou darovací smlouvu, která má být plněna teprve po smrti dárce, tzv. darování pro případ smrti. Tímto je zákonem stanoveno jedno omezení, že darovací smlouvu lze platně uzavřít jen mezi živými a za jejich životů. Darování vyplývající z darovací smlouvy by bylo neplatné, neboť darování pro případ smrti je vyloučeno. Účelem této úpravy je zabránění tomu, aby se neobcházela zákonná ustanovení. I když zákon vylučuje neplatnost darovací smlouvy, podle níž má být plněno až po dárcově smrti, výjimkou je konsenzuální darovací smlouva, u které závazek dárce přechází na dědice, vlivem toho, že při platnosti konsenzuální smlouvy stačí projev vůle stran a k předání věci dojde teprve po uzavření darovací smlouvy. Může nastat situace, že než bude dar předán, dárce či obdarovaný zemře, tím pak darovaná věc a povinnost přenechat dar přechází na dědice. Dar, který obdarovaný od dárce za jeho života obdržel, může být po dárcově smrti započten na dědický podíl obdarovaného dle stanovených podmínek uvedených v občanském odst. 3) zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 18

19 zákoníku. Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů. Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení 473 odst. 2 (Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci), započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení 479 (Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků)neodůvodněně zvýhodněn. 19 Překážkou však není, jestliže s dárcovým darem je spojeno převzetí určené povinnosti nebo příkazem, dar také může být svázán s odkládací nebo rozvazovací podmínkou, která znamená, že k předání daru a tím převodu vlastnického práva je vázáno na splnění podmínky. Rozvazovací podmínka je často užívána u sponzorských darů, u kterých je kladen důraz na účelovost poskytnutého daru, kterou dárce dle svého projevu vůle určuje, tedy k jakému účelu má být dar použit. V praxi jsou takovéto darovací smlouvy s rozvazovací podmínkou uzavírány například při pořádání veřejně prospěšných kulturních či sportovních akcí, ve kterých si dárce stanovuje použít obdarovanému majetkový prospěch pouze k pořádáním těchto akcí. Odkládací podmínka je používána spíše s časového hlediska, protože její splnění závisí na nějakou událost či skutečnost. Oproti tomu pokud jde o dar s příkazem mající majetkový význam, tedy aby obdarovaný něco vykonal, tímto se nejedná o dar bezplatný. V této kapitole bylo popsáno, jakým způsobem dochází ke vzniku darovací smlouvy. Na straně druhé může dojít i k jejímu zániku a to zejména z důvodu, které budou uvedeny v následujících kapitolách. Jedná se o zánik darovacího vztahu a tím o zánik smlouvy z důvodu vrácení daru buď obdarovaným, nebo dárcem. K zániku právního vztahu dochází na základě dvou po sobě následujících právních skutečností vyplývající s porušením podmínky daru a následným jednostranným právním úkonem adresovaný buď obdarovanému, nebo dárci zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 19

20 1.5. Pojem, funkce a náležitosti kupní smlouvy Kupní smlouva je nejdůležitějším smluvním typem a je také nejběžnějším typem občanskoprávních vztahů, neboť je právním základem peněžní formy směny věcí, práv či jiných majetkových hodnot za peníze včetně převodu vlastnického práva k předmětu koupě. Ustanovení týkající se kupní smlouvy pojednávané v této práci jsou brány z hlediska obecné úpravy. Vymezení kupní smlouvy v občanském zákoníku, v části osmé, hlava druhá, je uvedeno v 588: Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Dle stanoveného vymezení kupní smlouvy vyplývá, že pojmovým znakem jsou také povinnosti stran vyplývající z povinnosti prodávajícího odevzdat předmět koupě kupujícímu a povinnost kupujícího předmět koupě převzít a zaplatit za něj. Je však třeba dovodit také to, že odevzdáním a převzetím předmětu koupě je povinností prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k prodávané věci. Vlastnictví věci přechází z prodávajícího na kupujícího podle toho, zda předmětem prodeje je movitá či nemovitá věc. Kupní smlouva vzniká, když se prodávající a kupující shodli na základě souhlasného projevu vůle na předmětu koupě a na ceně a většinou se také dohodnout na dalších náležitostech. Uzavření kupní smlouvy musí vyhovovat obecnému požadavku na platnost právního úkonu. Mezi náležitosti kupní smlouvy patří nejen určení účastníků smlouvy, závazek prodávajícího odevzdat předmět koupě kupujícímu a převést na něho vlastnické právo, závazek kupujícího předmět koupě převzít a zaplatit za něj dohodnutou cenu, ale i určení kupní ceny a co je předmětem koupě. Vznikem kupní smlouvy vzniká dvoustranný právní úkon založen na základech závazkového vztahu mezi kupujícím a prodávajícím, který je ovlivněn danými povinnostmi kupujícímu a prodávajícímu. Tímto vyplývá podstatná náležitost, kterou každá kupní smlouvy musí mít, a to je projev vůle strany prodávajícího něco prodat a projev vůle strany kupujícího něco koupit. Z povahy kupní smlouvy vyplývá, že u jedné smluvní strany vzniká povinnost plnit, která je vázána na plnění druhé smluvní strany poskytující odpovídající protiplnění. Vlastnictví koupené věci nepřechází na kupujícího při uzavření smlouvy. Z kupní smlouvy vyplývá pro prodávajícího závazek odevzdat předmět koupě kupujícímu a kupující má závazek předmět koupě převzít. Teprve převzetím předmětu koupě dochází k převodu 20

21 vlastnictví. Vlastnictví k nemovitosti se nabývá vkladem do katastru nemovitostí, tímto teprve dochází k nabytí vlastnictví. V rámci společného jmění manželů je důležité, jestliže kupní smlouvu jako prodávající uzavřel jeden z manželů. Tímto je dotčena možnost neplatnosti kupní smlouvy, pokud druhý manžel nesouhlasí s prodejem předmětu koupě a neprovedení převodu vlastnického práva. Pokud uzavře jeden z manželů kupní smlouvu jako kupující, vystupuje jen on vůči prodávajícímu a je rozhodující, zda věc bude získána do společného jmění manželů nebo takto upravena nebude. Druhý manžel se nemůže dovolávat neplatnosti kupní smlouvy z důvodu nesouhlasu s koupí. Koupená věc není předmětem společného jmění manželů v případě, pokud jeden z manželů koupil věc pouze ze svých oddělených prostředků, takto získaná věc patří do jeho výlučného vlastnictví. Jak je již uvedeno, mezi další náležitost kupní smlouvy patří vymezení, co je předmětem prodeje a koupě, tedy věci, kterou prodávající odevzdává kupujícímu a může tím být věc movitá i nemovitá, jednotlivě či hromadně určená, také právo či jiná majetková hodnota. Na jedné straně je uvedeno, co vše může být předmětem kupní smlouvy a na straně druhé je také omezení, co nemůže být předmětem kupní smlouvy, jedná se například o peníze sloužící jako zákonné platidlo a tělní orgány a tkáně. Další podstatnou náležitostí kupní smlouvy je určení kupní ceny předmětu koupě sjednanou v penězích. Kupní cenou se rozumí úplata za předmět koupě stanovená určenou peněžní částkou, nebo ji lze také určit nezpochybnitelným způsobem spočívající v uvedení postupu, podle kterého lze výši kupní ceny určit. V občanském zákoníku je uvedeno: Cenu je třeba sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle 40a 20 Sjednání ceny v návaznosti na neplatnost kupní smlouvy je sice takto odvoláváno na stanovený právní předpis, ale v první řadě tohoto ustanovení se může dovolávat ten, který je tímto dotčený, ne ten kdo neplatnost způsobil. Právní předpisy, předpisy o cenách, určují výjimečně určitou regulaci cen a sjednaná cena pak tento cenový předpis musí respektovat. Jedná se o zejména o zákon číslo 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Výše kupní ceny je kupní smlouvou určována zásadně dohodou, smluvní cenou, tedy cenou, na které se strany ujednaly. Při sjednání kupní ceny je možné dohodnout a stanovit její splatnost pokud není stanovené cena hrazena při předání předmětu zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 21

22 koupě, jinak jsou účastníci povinni plnit bez zbytečného odkladu. Plnění povinnosti uhrazení kupní ceny kupujícím je závislé na odevzdání předmětu koupě prodávajícím, tedy pokud nejsou smluvně domluveny další podmínky úhrady či předání. Kupní cenu lze také hradit v předem určených splátkách, k plnění rozloženého na plátky lze sjednat ztrátu výhody splátek, pokud nebudou určené splátky uhrazeny řádně a včas, tím dochází k povinnosti zaplatit celou nebo zbývající část kupní smlouvy. Forma úhrady kupní ceny může být provedena bezhotovostním převodem prostřednictvím peněžního ústavu nebo v hotovosti při respektování stanoveného právního předpisu určující limit pro platby v hotovosti. Stanovený zákon číslo 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, stanovuje limit ve výši eur (následně přepočet na Kč dle určeného kurzu) a určuje, aby prodávající na výzvu kupujícího sdělil údaje potřebné pro bezhotovostní formu úhrady kupní ceny. Forma uzavření kupní smlouvy není povinně stanovena, pokud jsou předmětem koupě movité věci, obvyklou formou je forma ústní. Taková to forma vzniku kupní smlouvy se používá u koupě věci menší hodnoty, z důvodu právní jistoty při stanovení práv a povinností u věcí vyšší hodnoty je pouze doporučována písemná forma. Stanovenou výjimkou je uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí, kde je vyžadována písemná forma, která je podkladem pro zápis změny v katastru nemovitostí. Další stanovení o povinné písemné formě kupní smlouvy je uvedeno v 601 občanského zákoníku větě první, který se týká výhrady vlastnictví: Má-li vlastnictví k prodané věci přejít na kupujícího až po zaplacení ceny, musí být tato výhrada dohodnuta písemně. 21 a dále v ustanovení 607 a 608 občanského zákoníku týkající se práva zpětné koupě: Smlouva o právu zpětné koupě musí být uzavřena písemně 22 Právo zpětné koupě musí prodávající uplatnit písemnou formou a není-li dohodnuto jinak, nejpozději do jednoho roku od odevzdání věci kupujícímu, jinak právo zpětné koupě zanikne. 23 Občanský zákoník umožňuje při vzniku kupní smlouvy sjednat smluvním stranám vedlejší ujednání, kterým je předkupní právo a právo zpětné koupě. Předkupní právo je obsaženo v účinného občanského zákoníku, ve kterých je provedeno jeho pojmové vymezení a lze jím chápat takové omezení převodu vlastnictví. Kdo prodá věc zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 2 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 22

23 s výhradou, že mu ji kupující nabídne ke koupi, kdyby ji chtěl prodat, má předkupní právo 24 Ujednání mezi prodávajícím a kupujícím ohledně předkupního práva vzniká na základě dohody, ve které si prodávající u kupujícího vyhrazuje do budoucna, že pokud kupující bude chtít koupenou věc prodat nebo ji jakkoli zcizit, musí ji nabídnout nejdříve prodávajícímu. Takové právo lze dohodnout i pro případ jiného zcizení věci než prodejem. 25 Tuto dohodu je možné zároveň uvést v kupní smlouvě, nebo lze ji uzavřít samostatnou smlouvou, forma dohody pro předkupní právo movité věci není předepsána, ale pokud bude předkupní právo na nemovitost, pak musí být provedena písemnou formou. Právo zpětné koupě je obsahově vymezeno v účinného občanského zákoníku pojednávající o jeho pojmu, o jeho uplatnění a stanovení povinnosti kupujícího. Jedná se o vyhrazené právo prodávajícího vůči kupujícímu, kterým požaduje, aby mu kupující vrátil zpět prodanou věc s tím, že mu prodávající vrátí kupní cenu. Kdo prodá movitou věc s výhradou, že má právo požádat vrácení věci do určité doby po koupi, vrátí-li kupujícímu zaplacenou cenu, má právo zpětné koupě. 26 Vyhrazené právo je spojeno s určením doby, po kterou požadavek práva zpětné koupě bude platit, pokud doba nebude určena smluvními stranami, vychází se z obecného uplatnění práva zpětné koupě nejpozději do jednoho roku ode dne odevzdání věci kupujícímu, poté právo zpětné koupě zanikne. Předmětem práva zpětné koupě je omezena pouze na věc movitou, tímto pak nelze toto právo uplatnit v rámci smluvního ujednání při prodeji nemovitosti. V rámci ujednání o právu zpětné koupě je již vyžadována písemná forma, i když jsou předmětem jen movité věci, a lze to provést přímo v kupní smlouvě nebo samostatnou smlouvou. Rozdílnost mezi právem zpětné koupě a předkupním právem v rámci ustanovení vymezující jejich pojem je uvedena v knize občanský zákoník s komentářem takto: Na rozdíl od předkupního práva, při kterém má oprávněná osoba možnost věc koupit jen tehdy, rozhodne-li se povinný ji zcizit, a při čemž musí vyhovět podmínkám, za kterých je věc ochoten koupit někdo jiný, může se při právu zpětné koupě oprávněný sám rozhodnout, zda ve smluvené době právo uplatní. Stane-li se tak, má povinná osoba právní povinnost mu věc odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 2 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 23

24 vrátit, a to za podmínek, za kterých ji původně věc prodal (tj. za předpokladu, že jí prodávající vrátí kupní cenu). 27 Vedle obecné právní úpravy kupní smlouvy jsou v občanském zákoníku obsažena zvláštní ustanovení, které se uplatňují pro zvláštní druh kupní smlouvy, jakou je prodej zboží v obchodě. Obsahové vymezení této zvláštní kupní smlouvy není předmětem pro porovnání s darovací smlouvou. Podstatnými náležitostmi kupní smlouvy jsou předmět koupě a kupní cena. Kupní cena je úplatnou za předmět koupě a je sjednaná v penězích. Je-li za předmět koupě poskytnutý ekvivalent, jde o smlouvu směnnou Pojem, funkce a náležitosti směnné smlouvy Směnná smlouva, někdy také nazývána smlouva výměnná, je z historického hlediska takovým předchůdcem kupní smlouvy a to do té doby, než se začaly používat peníze jako prostředek směny. Jedná se o smlouvu, kterou se strany zavazují vyměnit si věc za věc, zavazují se, že si vzájemně odevzdají věci smlouvou určené a v této návaznosti si umožní vzájemně nabýt vlastnické právo k těmto věcem. Ustanovení o kupní smlouvě se přiměřeně použijí i na smlouvu, podle které si smluvní strany směňují věc za věc, a to tak, že každá strany je považována ohledně věci, kterou směnnou dává, za stranu prodávající, a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující 28 Samotná právní úprava v občanském zákoníku směnné smlouvy odkazuje smlouvu na ustanovení o kupní smlouvě, neboť ta sama není upravena zvláštními ustanoveními. Každá ze smluvních stran má současně postavení kupujícího i prodávajícího a to podle toho, pokud jde o věc, kterou přijímá, nebo o věc, kterou směnou dává. Stanovená přiměřenost na ustanovení o kupní smlouvě znamená, že se použijí jen ta ustanovení odpovídající charakteru směnné smlouvy, jako například se nepoužije ustanovení ohledně kupní ceny, ale použijí se pravidla o odpovědnosti za vady. Odlišnost od kupní smlouvy spočívá v tom, že protiplněním za odevzdanou věc je rovněž věc, nikoli peníze, odpadá tedy povinnost zaplatit za hodnotu odevzdané věci v zákonných platidlech. Směnou strany navzájem nabývají vlastnického práva za nepeněžité protiplnění. Stranám však nebrání 27 ŠVESTKA, Jiří, Oldřich JEDLIČKA, Marta ŠKÁROVÁ, Jiří SPÁČIL a kol. Občanský zákoník, C H BECK, 2002, strana zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 24

25 dalšímu smluvení ohledně hodnotového nepoměru směňovaných věcí, jestliže plnění za protiplnění má menší hodnotu. Z tohoto důvodu lze uzavřít smíšenou smlouvu, která by se skládala jak ze smlouvy směnné, tak i ze smlouvy kupní a pokud by nedošlo k dorovnání hodnot peněžní formou lze i takto uzavřít skládající se ze smlouvy směnné a darovací. Směnná smlouva je smlouva konsenzuální, neboť uzavření smlouvy není podmíněno současně předat směňované věci. Náležitostí obsahu směnné smlouvy je přesné označení věci, které jsou předmětem směny a také vyjádření projevu vůle stran, že směnou dochází k převodu vlastnického práva, protože každý z účastníků směnné smlouvy na jedné straně převádí vlastnické právo k předmětu do směny poskytnuté a na druhé straně se stává vlastníkem, nabývá do vlastnictví předmět směnou přijímanou. Tak jako u kupní smlouvy, není stanovena forma smlouvy, ale pokud se jedná o směnu nemovitostí, je požadována písemná forma, neboť je následně na základě uzavřené směnné smlouvy proveden zápis do katastru nemovitostí Porovnání funkcí a náležitostí smluv V předcházejících částech jsou uvedeny ustanovení zabývající se vymezení jednotlivých smluv a i popsání smluv dle jejich funkčnosti. Jak vyplývá z pojmenování jednotlivých porovnávaných smluv, základní rozdílnost je v jejich právní úpravě v občanském zákoníku v rámci pojmového vymezení smluv, které je možné chápat, jakým prostřednictvím zejména jakou formou dochází k převodu předmětu plněním smlouvy. Dar nebo darování jsou ve společnosti běžnou záležitostí a tyto skutky nesou s tím spojený určitý význam či smysl darování, ale v občanském právu jsou dar nebo darování chápány jako bezúplatný převod věci, nebo slib převodu věci, se kterými je spojen převod vlastnictví. Pro porovnání je třeba charakterizovat darování, pro které je tedy typické bezplatnost a dobrovolnost převodu vlastnictví daru, jde o dvoustranný právní úkon, kterým dárce převádí dar na obdarovaného, a ten jej přijímá do vlastnictví. Koupě nebo i prodej vyplývá z činnosti, která spočívá ze směny předmětu koupě za peníze, kterými jsou platná zákonná platidla, kdy prodávající prodává za peníze kupujícímu věc mající určitou dohodnutou cenu a dále s koupí věci je spojen také převod vlastnictví předmětu koupě, jedná se o dvoustranný právní úkon. Směna je také činností, kterou dochází k výměně věci za věc 25