M a rtin Šá m a l Emil Holub Cestovatel, etnogra f, sběratel

Transkript

1 M a rtin Šá m a l Emil Holub Cestovatel, etnogra f, sběratel

2

3 Emil Holub Cestovatel etnograf sběratel Martin Šámal v y š e h r a d N á r o d n í m u z e u m

4 Vyobrazení na přebalu: Vesnice Mašukulumbů na výstavě Holubových sbírek v Praze Foto J. Mulač, Dr. Emil Holub, J. Löwy, Vyobrazení na s. 4: Karel Liebscher: Portrét Dr. Emila Holuba z cestopisu Sedm let v Jižní Africe, Tato publikace vznikla v rámci Interního grantu NM Fond Dr. Emila Holuba č. P10/01IG-ŠA Vědecký redaktor: PhDr. Milena Secká, CSc. Lektorovali: Prof. PhDr. Josef Kandert, CSc. Prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc. Národní muzeum, 2013 text: PhDr. Martin Šámal, 2013 fotografie: Národní muzeum, INNOVATE. s.r.o., Pavel Hnízdil, Martin Šámal, Jiří Vaněk, 2013 mapy: Jan Šejbl, 2013 ISBN (Vyšehrad, spol. s r. o.) ISBN (Národní muzeum)

5 Obsa h Předmluva Rodina František Josef Holub Dětství a dospívání Student Emilián Medicinae doctor První vědecké úspěchy Berta, Bertinka, Britinka Jižní Afrika v době Holubových cest Holubova první cesta do Jižní Afriky Přípravy na cestu do Afriky Vlakem i parníkem Konečně v Africe První výzkumná cesta Druhá výzkumná cesta Čeněk Paclt Třetí výzkumná cesta Návrat domů Mezidobí V Praze, ve Vídni, v Evropě Sedm let v Jižní Africe Rozchod s Bertou

6 Holubova druhá cesta do Jižní Afriky Rakousko-uherská expedice Dr. Emila Holuba Zpátky v Jižní Africe Cesta k řece Zambezi Vzhůru k Mašukulumbům Cesta domů Podzim cestovatele Holubova výstava ve Vídni a v Praze Jihoafrické muzeum a osud Holubových sbírek Přednáškové turné v Severní Americe Rosa Závěr života Poznámky Mapy Textové přílohy Plán afrických výzkumů Dr. Emila Holuba Státní řády a vyznamenání, propůjčené či udělené Dr. Emilu Holubovi Členství ve vědeckých společnostech, organizacích a spolcích Výstavy Dr. Emila Holuba Sbírka předmětů Holubova prvního pobytu v Jižní Africe v letech Sbírka předmětů Holubovy rakousko -uherské expedice v letech Ediční poznámka Poznámka k terminologii Výběr z použité literatury Seznam použitých zkratek Soupis archivních pramenů Resumé německé Resumé anglické Jmenný rejstřík

7 Př edmlu va Cestovatel Holub byl idealista, romantik, nadaný, zajímavý člověk, jemný a nezištný, někdy snad své síly přeceňující, doma ne vždy pochopený, a proto nedoceněný. Mnoho trpěl, mnoho vykonal. Měl i on své chyby jako člověk i jako badatel, ale přesto svou činností a celým životem si zasloužil, abychom navždy v něm spatřovali člověka, na nějž jsme povinni vzpomínat vždy s úctou. Těmito slovy charakterizoval Jindřich M. Dlouhý slavného cestovatele v roce Tehdy měl obavu, že se na Holuba postupně zapomíná, a mj. i proto se rozhodl sepsat jeho životopis. Jeho obavy se však naštěstí nepotvrdily. Dnes je Dr. Emil Holub jedním z našich nejznámějších cestovatelů. Období od šedesátých let 19. století do začátku první světové války se obvykle označuje jako zlatá éra českého cestovatelství. Z českých zemí v té době vzešlo několik osobností, které se rozhodly věnovat podstatnou část svého života poznávání cizích krajů a jejich zprostředkování široké veřejnosti. Jména těchto cestovatelů se však většinou poměrně brzy z obecného povědomí vytratila. Holub je v tomto ohledu výjimkou, v jeho případě sledujeme spíše opačný vývoj. Jeho jméno si dnes téměř každý zcela automaticky spojuje s cestováním a Afrikou, popřípadě jejím objevováním. Holub je dokonce vnímán jako určitý symbol českého cestovatelství a nezřídka se k jeho jménu připojuje úsloví největší český cestovatel. O žádném jiném českém cestovateli také nebylo napsáno více, než právě o Holubovi. V minulosti vyšlo bezpočet životopisných, etnografických či přírodovědeckých prací, které přibližují Holubův život, popřípadě hodnotí jeho vědeckou práci a význam. První životopisy se objevovaly na stránkách tisku již za jeho života, většinou ve formě stručných medailonů, obsáhlejší zpracování jeho života vyšla krátce po jeho smrti. Vůbec první vydal v roce 1902 J. V. Želízko na stránkách 9

8 sborníku České společnosti zeměvědné a brzy následovaly další. Zvláštní pozornost zaslouží především práce J. M. Dlouhého z roku 1940, která byla výsledkem podrobného studia tehdy dostupných archivních dokumentů. O sedm let později vyšel také sborník, který Dlouhý redigoval a který přinesl vedle životopisné části i pohled dalších odborníků na Holubův život a jeho význam v různých vědních oborech. V roce 1955 vyšla práce Jiřího Bauma, který přes veškerý obdiv k Holubovi, nabídl na něho i poněkud kritičtější pohled. Zmíněné práce jsou samozřejmě jen výběrem z toho, co bylo publikováno, ovšem jedná se o stěžejní díla, z kterých čerpá takřka veškerá pozdější literatura. Vedle nesporného významu a hodnoty je však třeba také připomenout i jedno úskalí, které je s nimi spojeno. Jejich autory byli vesměs Holubovi přátelé či lidé, kteří jej velice obdivovali a kteří se hluboce skláněli před vším, co vykonal. Není proto těžké pochopit, že jejich líčení a hodnocení Holuba či jeho života tím bylo ovlivněno. Podařilo se jim vytvořit obraz Holuba jako ideálu cestovatele, vědce i člověka. Častým přejímáním a opakováním v pozdější literatuře se téměř kodifikoval, bohužel za cenu, že Holub pak mnohdy působí téměř neživotným, nadpozemským dojmem. Při zpracování této knihy jsem se snažil tomu vyhnout, a proto jsem čerpal především z informací získaných studiem archivních dokumentů. Snažil jsem se také vyvarovat opakování nepodložených tezí, kterých se v Holubových životopisech vyskytuje poměrně mnoho a které často více než cokoli jiného odrážejí spíše vztah jejich autorů k slavnému cestovateli. Naprosto zásadním zdrojem informací se staly dokumenty uložené v archivu Náprstkova muzea, tedy především Holubova písemná pozůstalost, popř. pozůstalost Vojty Náprstka. Kromě toho bylo třeba prostudovat množství materiálu v dalších institucích v Čechách a Rakousku. Tím samozřejmě není řečeno, že by bylo prostudováno vše. Holub byl pozoruhodnou osobností, která po sobě zanechala velmi bohatou písemnou pozůstalost. Zejména v zahraničních archivech (Jižní Afrika, Velká Británie, Německo aj.) můžeme předpokládat existenci dosud neznámých dokumentů, které mohou významně přispět k hlubšímu poznání a pochopení Holubova života i jeho osobnosti. Kniha by nemohla vzniknout bez veliké a obětavé pomoci mnoha lidí, především Ivany Čornejové z archivu Univerzity Karlovy, Ludmily 10

9 Hlaváčkové z Ústavu dějin lékařství, Jitky Křečkové z Národního Archivu, Hany Svatošové z Archivu hl. m. Prahy, Jiřího Šouši z katedry archivnictví FFUK, Jaromíra Tlustého, pracovníků Afrického muzea Dr. Emila Holuba v Holicích a mnoha archivářů státních i muzejních archivů v Čechách i zahraničí. Rovněž jsem povinován vděčností svému bratru Ambroži Petru Šámalovi za pečlivé zpracování četných překladů. Zcela zvláštní poděkování bych rád vyjádřil Josefu Kandertovi a Mileně Secké za mimořádnou pomoc a podporu po celou dobu přípravy knihy. 11

10 m Holubova druh á cesta M do Jižní A fr ik y Rakousko-uherská expedice Dr. Emila Holuba Už na sklonku svého pobytu v Jižní Africe Holub na svých přednáškách proklamoval, že se sem opět vrátí a naváže na své výzkumy. Chtěl splnit, co si předsevzal, pokusit se projít africký kontinent od jihu až po sever a prozkoumat jej dokonce ještě důkladněji a podrobněji než v případě svých výzkumných cest v sedmdesátých letech. Svůj výzkum zamýšlel zahájit opět na jižním pobřeží Afriky, odkud se chtěl vydat k řece Zambezi a po důkladném prozkoumání Marucko-Mambundské říše vyrazit k pramenitým jezerům řeky Kongo. 1 Od nich se pak zamýšlel obrátit na sever a vydat se přes Dárfúr do Egypta. V roce 1872 se vydával do Afriky zcela sám, spíše s upřímným zanícením a odhodláním než s jasnou představou a konkrétním plánem. Nyní však byl již zkušeným cestovatelem, věděl, co může očekávat a na co se připravit. Měl také mnohem vyšší ambice a svou příští cestu do Afriky se rozhodl uspořádat jako skutečnou výzkumnou expedici. Jak si ji představoval, popsal v dopise manželům Náprstkovým z konce srpna 1879, kdy pobýval v Anglii: Kéž by mi Nejvyšší dopřál, bych v mých třech úlohách, kterých zde v Angličanech uskutečniti mám i zvítězil! První jest 1) Internacionální expedice, Africu od P. Elisabeth na Egypt procestovati, expedice sestávající z dvanácti členů pod mým dozorem a anglickou patronací. Členy sestávajíce z Angličanů, Francouzů, Němců atd., aby rozličné společnosti výloh sestřádaly. 2) Otevření centrální Afriky k jihu mimo k východu. 3) Colonisace částí od Vaalriveru k Zambezi. 2 Tyto plány asi nejlépe ilustrují jeho rozpoložení při návratu z Afriky. Tehdy se setkával s nadšeným přijetím všude, kde se objevil, sklízel obdiv a uznání a není divu, že předpokládal, že pro své záměry sežene bez 259

11 problémů, a zároveň velmi rychle, potřebné finanční prostředky. Z toho pak také pramenilo jeho přesvědčení, že se na svou další cestu vydá již na přelomu let Ještě po příjezdu do Prahy sršel optimismem a na své první přednášce představil své plány pražskému publiku: Až po měsících opět do Afriky se obrátím, abych od řeky Zambesi pronikl dále na sever, doufám, že snad se mnou, jak i to bylo slíbeno, více mužů tuto výzkumnou cestu podnikne. Náklady své budoucí expedice tehdy odhadoval na přibližně padesát tisíc zlatých. Tato suma se Holubova karikatura v tisku. dnes zdá poněkud podhodnocená, vždyť jen náklady jeho prvního pobytu v Africe se vyšplhaly na sumu přibližně sedmdesát tisíc zlatých. Nicméně i získání této částky se brzy ukázalo velmi obtížné. Holub sice sklízel uznání napříč celou Evropou, avšak výraznější finanční podporu se mu pro své záměry sehnat nepodařilo. Brzy také zjistil, že původně zamýšlená velkolepá mezinárodní expedice, o které snil v Anglii, není proveditelná. Jako by zapomněl, že každá země, kterou plánoval do projektu zapojit, má v Africe své vlastní zájmy. Za své vzala jeho představa o zapojení všech evropských geografických společností do tohoto projektu potažmo rozložení jeho nákladů mezi jednotlivé státy. Naopak brzy začalo být zřejmé, že pokud chce uskutečnit novou cestu do Afriky, musí se o její finanční zabezpečení postarat především sám. Největší podporu svých záměrů našel ve Vídni. Rakouská geografická společnost jeho podnik zaštítila a v říjnu 1880 dokonce vydala Provolání, v kterém stručně představila záměry a cíle jeho zamýšlené cesty, a vyzvala veřejnost k příspěvkům. Své provolání následně zaslala také dalším institucím, mj. i Museu království Českého v Praze, které je pře- 260

12 tisklo ve svém časopise. Žijeme v době výzkumův, a zástupcové všech vzdělaných národů zápasíce vespolek spůsobem nejušlechtilejším snaží se ze vší síly, ba obětují i život svůj, aby odkryli tajemné roušky, jež zahalují nepoznané až podnes končiny naší země![ ] Muže, jehož osvědčená síla dává nám úplnou záruku, že výprava oplývati bude nevšedními příhodami, bychom tedy již měli; avšak třeba postarati se též o prostředky. Tyto rozpočteny jsou na zl. spíše více než méně! Dr. Holub sám činí základ, neboť z výtěžku svých přednášek, výstav a cestopisného díla věnuje zl. na zamýšlenou cestu 3 Na základě tohoto Provolání se podařilo shromáždit přes pět tisíc zlatých. Holuba významně podpořil především sám císař František Josef I., který poskytl ze svých privátních fondů tři tisíce zlatých. Přispělo také Ministerstvo války, které věnovalo astronomické přístroje v hodnotě více než 1500 zlatých a navíc ještě střelné zbraně, a také Ministerstvo kultury a vyučování, které poskytlo finanční dar tisíc zlatých, a kromě toho povolilo sbírky na středních školách v celém Předlitavsku. Byla to významná pomoc, protože do sbírky se zapojilo zhruba 150 škol a během necelých tří měsíců shromáždily skoro tři tisíce zlatých. Naprosto nepostradatelná byla rovněž pomoc ze strany Rakouskouherského vývozního spolku. Zasloužil se totiž o to, že celá řada rakouských firem nabídla Holubovi své produkty často zcela zdarma anebo za velmi výhodnou cenu. Zdaleka se přitom nejednalo jen o vlastní výstroj popřípadě vybavení expedice, ale také o množství výrobků, určených pro výměnný obchod s domorodci apod. Podpora Holubovy expedice přicházela samozřejmě také z Čech. Hlavní město Praha např. přispělo částkou tisíc zlatých a Museum království Českého darovalo tři sta zlatých, tedy stejně, kolik vybrala mezi svými členy také Rakouská geografická společnost. Dále z Čech přicházely samozřejmě četné příspěvky z mnoha škol a dokonce také několika soukromých osob. Do srpna 1881 získal Holub pro svou cestu téměř patnáct tisíc zlatých a další téměř tři tisíce ve hmotných darech. Sám přispěl z výtěžku své literární a přednáškové činnosti částkou více než dvanácti tisíc zlatých a celkem měl tedy k dispozici přibližně třicet tisíc zlatých. To ovšem zdaleka nestačilo. Ve stejné době navíc zvýšil odhadované náklady své expedice na 65 tisíc zlatých a opět přiznával, že skutečné náklady budou 261

13 jistě vyšší. Do této sumy totiž nepočítal výdaje, jejichž konkrétní výši zatím přesně odhadnout nemohl, např. mzdy evropských a černošských sluhů, výdaje za přepravu sbírek z Afriky do Evropy atd. Ještě v červenci 1880 doufal, že se do Afriky vydá začátkem následujícího roku. To samozřejmě nebylo reálné a jak je zřejmé z výše shromážděných příspěvků, ještě ve druhé polovině roku 1881 se zdálo zahájení expedice v nedohlednu. Shánění finančních prostředků tedy zdaleka nekončilo. Holubovi se nabízelo jedno řešení, kterým by patrně zbývající část potřebné sumy poměrně rychle získal. Po skončení výstavy ve Vídni totiž mohl rozprodat své sbírky. Něco takového však udělat nechtěl. Cit můj bouří se pouhým pomyšlením, že by předměty, v Jižní Africe získané a v Pavillonu des amateurs (milovníků umění) vystavené, dražbou měly se prodati za příčinou nové cesty mé; vždyť předem státi se mají obecným majetkem veřejných, po většině rakouských ústavů 4 Víme již, že jejich cenu odhadoval na přibližně 140 tisíc zlatých. Těžko říci, zdali by takovou sumu někde skutečně získal. Bez ohledu na to by mu však prodej jeho sbírek přinejmenším urychlil přípravy i vlastní zahájení jeho expedice. Po ničem jiném ostatně tolik netoužil, jako po rychlém návratu do Afriky. Přesto však své sbírky raději rozdal a finanční prostředky získával z výtěžku svých přednášek. Bylo mu jasné, že velkoryse plánovaná expedice za těchto okolností není uskutečnitelná. Soustředil se tedy především na to, aby vůbec dokázal vypravit do Afriky třeba skromnější expedici, s kterou by však přesto byl schopen uskutečnit stanovené cíle. Rozhodl se především výrazně omezit počet jejích členů, Výkaz příspěvků na Holubovu expedici, z původních dvanácti na pouhé dva. Odhadoval ovšem, že s dvě- 262

14 ma průvodci zabere plánovaná cesta čtyři až pět let, zatímco kdyby se s ním vydalo do Afriky zamýšlených dvanáct průvodců, provedl by stejný výzkum během dvou let. To by však stálo mnohem více Mohu ale cestu ve dvou letech vykonati, když bych měl místo dvou, dvanáct bělochů co sluhů, což by výlohy ale na zl. vyšinulo. 5 Shánění finančních prostředků bylo zdlouhavé a frustrující. Do první poloviny roku 1882 Holub shromáždil pouze jedenatřicet tisíc zlatých a z této sumy navíc již většinu vydal za nejrůznější přípravné práce a nákup vybavení. Podporu proto hledal i v zahraničí, konkrétně v Anglii, kam se vypravil v dubnu Od návštěvy Londýna si velmi sliboval, jak ostatně vyplývá z dopisu Josefě Náprstkové: Morální podpora, kterou jsem byl v posledních dnech z této strany nabyl, mě tak rozehřála, že necítil jsem se za poslední tříletí tak spokojen, jako posledních třech dnech. 6 Významnější finanční pomoci se však nedočkal. V polovině roku 1882 příliv darů a příspěvků ustal. Zbylo jen pořádání přednášek, o něž byl stále velký zájem jak v zemích rakouské monarchie, tak i v zahraničí. Výtěžek ze vstupného by bezpochyby umožnil Holubovi pohodlné živobytí, ale pro zabezpečení tak nákladné expedice samozřejmě nestačil. Navíc získávání prostředků tímto způsobem bylo poměrně zdlouhavé. Obtížné shánění peněz, odkládání zahájení expedice, vynucené slevování z původních představ o její podobě a konečně i zklamání z nedostatku podpory, způsobily, že se Holub v Evropě necítil dobře. Toužil co nejdříve se dostat zpět do Afriky. Koncem dubna 1882 psal z Terstu dopis Josefě Náprstkové, který zachycuje jeho tehdejší rozpoložení. Mé srdce je na moři a za mořem v celém světě! Jeda dráhou po úpatí hor Karpatských podél zálivu Terstského, cítil jsem se opět na oceánu a mimovolně sledoval obláčky na nebi a jimi zalétl do těch vzdálených krajin, kde má práce nedokončena, stále na svého tvůrce čeká! Oh, proč ještě nemohu odlétnouti? Značná síla výtečníků v otčině a v říši; vždyť mne nepotřebujete, protož tím upřímněji mohu tam za mořem působiti a jiným cestu upravovati! Jak mne ten pohled na tu modrou Adrii okouzlil, mých myšlenek roznícil! Cítil jsem se jak doma, ale volným pánem. Bože, svět přede mnou, vlnky kývajíce mne k dalšímu pochodu 7 Během následujícího roku se Holubovi podařilo navýšit prostředky své expedice pouze o sedm tisíc zlatých, a dosáhl tedy celkové sumy třiceti osmi tisíc. Tato suma ovšem na uskutečnění cesty zdaleka nestačila, navíc 263

15 v té době došlo k novému navýšení odhadovaných nákladů na minimálně sedmdesát tisíc zlatých a to ještě za předpokladu, že s ním do Afriky pojedou pouze dva evropští průvodci. I při této nejskromnější podobě svého podniku tedy nedisponoval ani polovinou předpokládaných nákladů. Nehledě na to se však rozhodl cestu přece jen podniknout. Podporu ještě naposledy hledal u císaře, který jej přijal na zvláštní audienci, při níž mu Holub představil plán své cesty. Zamýšlel se již počátkem května vydat do Hamburku, nalodit na parník a vyrazit do Kapského Města. Zde chtěl uskutečnit výstavu výstroje své expedice, od níž si sliboval získání chybějících prostředků. Vlastní expedici rozdělil do tří etap. Během první se chtěl věnovat výzkumu Kapska, posléze se přesunout do Port Elizabeth a odtud plánoval vyrazit na druhou etapu, která měla zahrnovat výzkumnou cestu na území Bečuánů až k řece Zambezi. Zde měla začít třetí etapa, zahrnující průzkum území Marucké říše až k jezeru Bangweulu, výzkumnou cestu podle toku řeky Kongo a průnik na sever na území Súdánu. Ještě v dubnu 1883 se Holub vydal také do Anglie. Chtěl tu získat finanční podporu a také svolení od paroplavební společnosti k bezplatné přepravě své výpravy. Opírám se zvláště o laskavost, projevenou touto společností již před třemi lety, při mé zpáteční cestě do Evropy, kdy mi tato společnost bezplatně přepravila 49 beden, mou černou služku Bellu, mého psa Spota a čtrnáct posad s živými zvířaty. 8 Holubova snaha získat finanční podporu v cizině pochopitelně neunikla pozornosti tisku. Český i rakouský tisk se shodl, že se jedná o velice smutný zjev, že odvolávati se musí v cizině 9 Velký rozdíl ovšem panoval při hledání příčiny této situace a také v názoru, kdo vlastně má Holubovu expedici podporovat. Podle Neue Freie Presse to bylo povinností především české společnosti, české listy okamžitě odpověděly protiútokem. Ostatně bychom ku slávě jména českého milerádi vypravili a bohatě vybavili českou expedici proslulého cestovatele českého, kdybychom nebyli nuceni stavět z vlastních peněz divadla, nemusili z vlastních peněz zařizovati a vydržovati proti návalu germanisace nákladem statisícův české školy pro mládež. [ ] Co jsme pro Holuba učiniti mohli, učinili jsme, že donucen byl v cizině doprošovati se peněz, tím nejsme vinni my. 10 Návštěva Anglie Holubovi více prostředků nezískala. Dozvěděl se zde však o nejnovějším vývoji v Jižní Africe a především o šarvátkách 264

16 na území obývaném bečuánskými kmeny, což jej přimělo navýšit počet svých evropských průvodců. zde obdržené zvěsti, přiměly mne najisto 6 sluhů [ ] najmouti, což mně více než zl. výloh způsobilo. Potřeboval jsem od minimum zl.; potřebuji nyní přes zl 11 Přestože v polovině roku 1883 neměl zdaleka zajištěno finanční pokrytí své expedice, většinu jejího vybavení se mu již opatřit podařilo. Ve čtyřech bednách měl rozložen železný vůz a člun, speciálně pro něj vyrobené v Klosterneuburgu 12. Člun dokonce Holub dva týdny testoval na Dunaji, aby se přesvědčil, zda splňuje všechny jeho požadavky. Vztahuje se k tomu jedna zajímavost. Původně si za 100 zlatých opatřil jinou loď od firmy Bolzano a Tedesco. Firma se sice zaručila za její kvalitu, ovšem Holub se na radu hejtmana Glasse z Klosterneuburgu rozhodl přece jen ji vyzkoušet. K velkému překvapení přihlížejících se však člun velmi rychle potopil. Holuba to přimělo zadat výrobu nové lodě přímo vojenským dílnám v Klosterneuburgu. Nyní již byl spokojen. Člun sestává ze tří samostatně využitelných částí a byl pod specielním dohledem velitele Pionýr-Zeugsdepots v Klosterneuburgu, Hauptmanna Glasse, zhotoven a může být považován v každém ohledu za velmi zdařilý. Holub jej chtěl využít především na řekách Limpopo, Čobe a Zambezi, ale byl zhotoven důmyslně tak, aby byl užitečný i během cesty po souši. První část vozu slouží jako úschovna pro zvěřinu a maso. Nedostatek toho se mi činil na mé první cestě zvlášť citelný. Zavěšená zvěřina na voze byla nejen nepříjemná, lákala hmyz a v noci šelmy, ale kromě toho se v horku také rychle kazila. Druhý, prostřední a o něco větší díl, měl během cesty sloužit jako nádrž na vodu pro tažná zvířata a byl proto dokonce opatřen pumpou. Třetí díl člunu byl určen pro uskladnění palivového dříví a nářadí. Podobnou péči věnoval Holub také výrobě železného vozu. Byl mnohem lehčí než běžné vozy používané v Jižní Africe a vyžadoval proto jen polovinu tažných zvířat. V případě nutnosti se i on dal rozložit na několik částí a pohodlně přenášet. Toho chtěl Holub využít během průchodu oblastí severně od řeky Zambezi, kde nemohl použít tažná zvířata. 13 V dalších bednách měl připraveny nejrůznější potřeby a výstroj. Ve výbavě měl také různé měřičské přístroje, např. teodolit 14, chronometry 15, aneroidy 16, dále dalekohledy, přístroje k měření odchylky magnetické jehly apod. Dvě velké bedny obsahovaly kuchyňské náčiní, malý psací stolek, skříně na knihy, psací potřeby a skládací polní kovadlinu, dále 265

17 kovářské, zámečnické, truhlářské, kolářské a puškařské nástroje a samozřejmě také zbraně, revolvery, pušky a náboje, pomůcky pro preparaci, ošetřování a uložení sbírek atd. Kromě vlastní výstroje a vybavení expedice vezl samozřejmě i bedny s předměty určenými pro výměnný obchod s domorodci, např. množství kartounu i částí oděvu, dýmky, dvě stě nožů, obrázky na skle, zrcátka, hračky a především dvacet centů benátských skleněných perel. Celkem čítalo vybavení jeho expedice 164 beden nákladu. Oproti své první cestě Holub nemusel se svou expedicí cestovat až do Southamptonu, aby se nalodil na parník do Jižní Afriky. Paroplavební společnost Union Steam Ship Company totiž od roku 1882 zřídila přímou linku z Hamburku do Kapského Města. Stačilo tedy do Hamburku přepravit náklad po železnici. Správní rada rakouské Nordwestbahn Holubovi poskytla bezplatně šest vagonů na přepravu celé expedice a podpořily jej také saské a pruské železniční společnosti. 17 V rámci příprav na svou další cestu do Afriky se Holub velmi intenzivně zabýval také studiem přírodních věd. Připomeňme, že již v sedmdesátých letech prováděl v Africe výzkumy v nejrůznějších vědních oborech. Díky tomu také přivezl do Evropy tak rozmanité a rozsáhlé sbírky. Do Afriky se tehdy vydával krátce po promoci a samozřejmě nedosahoval ve všech vědních disciplínách takové úrovně, jak by si býval přál. Proto se nyní snažil své znalosti prohloubit. Intenzivní studium zahájil někdy v druhé polovině roku Kromě přírodních věd nebo geologie, v kterých mu velmi pomohl např. Prof. Ludwig Neumann, se vzdělával také v praktické medicíně. Zaměřil se obzvláště na studium léčby zimničních nemocí a řadu otázek konzultoval např. s primářem pražské všeobecné nemocnice Dr. Josefem Václavem Drozdou. Mnoho času věnoval i praktickému cvičení se zeměměřičskými či meteorologickými přístroji. Podívejme se nyní trochu blíže na vlastní složení jeho expedice. Přestože plánoval vícečlennou expedici, nikdy vlastně neuvažoval o vytvoření týmu odborníků a vědců. Nevíme sice, jakou konkrétní podobu měla mít jeho původně zamýšlená mezinárodní expedice, ovšem i v ní měl mít hlavní slovo sám Holub a těžiště vědecké práce mělo zřejmě spočívat především na něm samotném. I proto ostatně věnoval takovou pozornost teoretické přípravě a studiu. 266

18 Členy expedice vybíral postupně a jak již víme, jejich počet několikrát změnil. Holub k nim přistupoval velmi podobně jako k průvodcům na svých výzkumných cestách během prvního pobytu v Africe. Nehledal rovnocenné spolupracovníky či dokonce kolegy, ale vlastně spíše jen jakési pomocníky, kteří mu budou nápomocni v realizaci jím stanovených cílů. Ve svém cestopise, v novinových článcích i v korespondenci je dokonce označoval jako své sluhy. Dnes to může působit poněkud pejorativně, ovšem ve druhé polovině 19. století a charakteru tehdejší společnosti byl tento výraz neutrální a jeho německý ekvivalent der Diener, který Holub rovněž užíval, se ostatně i dnes překládá jako služebník a někdy dokonce ve významu zaměstnanec. Holubův záměr vydat se znovu do Afriky, byl obecně známý a není divu, že mnoho mužů zatoužilo slavného cestovatele při jeho příští cestě doprovázet. V letech se Holubovi sešlo několik set žádostí o účast v jeho expedici z celé Evropy a další docházely dokonce ještě v průběhu roku V červnu 1883 se Holub v dopise Ludvíku Kottnerovi dokonce zmiňuje o více než sedmi stech těchto nabídkách. 18 Do dnešní doby se jich sice dochovala jen menší část, přesto umožňuje udělat si obrázek o poměrně různorodém spektru osob hlásících se do Holubových služeb. Mezi zájemci byli muži nejrůznějšího věku i profese. Nechyběli sedmnáctiletí chlapci, které vábilo tajemné kouzlo a dobrodružství neznámých končin nebo kteří chtěli prostě utéci z domova. Výjimkou nebyli ani nešťastníci, hledající v cestě do Afriky útěk od běžných starostí, neúspěšného života či dokonce vlastní ženy Vedle nich přicházely ale samozřejmě také seriózní nabídky. O účast v expedici měli zájem bývalí námořníci, váleční veteráni a dokonce i někteří cestovatelé. Zcela zvláštní skupinu tvořili různí odborníci, např. vystudovaní lékaři, přírodovědci, ale také geodeti apod. Své služby Holubovi nabízeli i akademičtí malíři a grafici a přihlásilo se také několik fotografů. Právě tyto nabídky jsou z celého spektra patrně nejzajímavější. Někteří totiž byli dokonce ochotni poskytnout expedici kromě svých služeb také vlastní fotografické vybavení. To je důležité zejména z toho důvodu, že dodnes vlastně není jednotný názor, proč Holub v Africe nevyužil fotografii, ale vždy spoléhal na svou schopnost zdokumentovat vše potřebné pomocí svých kreseb. 267

19 Členy své expedice Holub vybíral z příslušníků zemí rakouskouherské monarchie. Některé si vybral na základě vlastních zkušeností, např. Ignáce Leeba z Vídně, který pro něj pracoval již od roku 1880 jako truhlář. Jiné přijal na základě cizích doporučení, což byl případ koláře Jánosze Feketeho z Uher a zámečníka Antonína Haloušky z Rajhradu, které mu doporučili v Klosterneuburgu, kde oba sloužili. Haloušku si údajně Holub vybral také proto, že byl původně vyučený švec a sedlář. Velmi zajímavá byla volba dalšího člena expedice, truhláře Josefa Špírala ze Šťáhlav, který byl Holubovým bratrancem. 19 Pouze dva členy své expedice, kováře Karla Bukače a řezníka Osvalda Söllnera, si vybral až v červnu 1883 z došlých žádostí. Najmul jsem čtvrtého a najmu ještě dva, vyhledaje jich z počtu více než 700 mužové[!], kteří se byli přihlásili. 20 V literatuře i v archivních pramenech se vyskytují rozdíly v uváděných profesích jednotlivých účastníků expedice. Důležitější je, že Holub dbal, aby každý člen expedice byl zběhlý minimálně ve dvou řemeslech. Výběr Holubových společníků se stal později terčem nejrůznější kritiky. Okolnost, že nepřibral nebo nevyzval k účasti na nové své výpravě vědecký svět vězela v samé povaze Holubově. Holub byl ctižádostivý chce, aby výprava byla jeho dílem aby s nikým se nemusil děliti o slávu. 21 Jiří Baum dokonce ve své práci viděl právě ve výběru Holubových druhů příčinu budoucích problémů výpravy a jeden z důvodů jejího předčasného konce. Holub ale vycházel především z vlastní zkušenosti, kterou učinil během svých výzkumných cest v sedmdesátých letech. Svou rakousko-uherskou expedici postavil víceméně na stejném principu a podle stejného modelu. Dobře věděl, že na početnou výpravu vojenského typu, s jakou se do Afriky vydával např. Stanley, nesežene nikdy dostatek finančních prostředků. Od expedice složené z vědců jej také mohl odradit osud jedné Livingstonových výprav, která se rozpadla ještě před vlastním zahájením. Větší počet výrazných osobností s různým vědeckým zaměřením mohl pak vcelku oprávněně považovat spíše za nevýhodu. Ostatně během svých výzkumných cest v sedmdesátých letech se přesvědčil, že množství vědecké práce dokáže obsáhnout a vykonat sám. Pokud tedy nyní hledal společníky, pak tedy především pomocníky, kteří mu zajistí podmínky, aby se mohl věnovat svým výzkumům. S tím ostatně také koresponduje důraz na jejich řemeslnou zručnost. Samozřejmě zůstává otázkou, jak by svou expedici sestavil, kdyby měl 268

20 Rosa Hofová-Holubová. Ateliér Winter, Dr. Emil Holub. J. Löwy, Josef Špíral. A. Žák, s.d. Karel Bukač. G. Heitel, s.d.