Kritiky a recenze z portálu

Transkript

1 Kritiky a recenze z portálu Dialogy beze slov ( :00) Poprvé v nové sezóně se ve Stavovském divadle představil soubor Tanečního centra Praha Balet Praha Junior. Zdaleka to ale nebylo jejich první vystoupení v této sezóně, mladí tanečníci mají za sebou již mnoho představení na regionálních scénách po celé republice, účastní se festivalů (naposledy se představili v Brně na Dance Life Expo 2012) a také pořádají vzdělávací programy pro školy (projekt Jak se dělá tanečník). Aktivně se zasluhují o popularizaci tanečního umění ve všech koutech země, kam přivážejí kvalitní repertoár převážně moderního tance. Jevištní praxe tedy mladým studentům TCP rozhodně nechybí a v mnohdy bojových podmínkách se otrkávají pro budoucí profesi tanečních umělců, kteří to často nemají lehké. V pražském Stavovském divadle měl Balet Praha Junior po dlouhé době kvalitní zázemí, a tak mohly být inscenovány i technicky poněkud náročnější kusy. Soubor zde uvedl výběr ze svého repertoáru, který čítá na dvacet kratších či delších choreografií. Jejich autory jsou jak pedagogové centra a blízcí spolupracovníci, tak zahraniční hosté. Večer byl zahájen rytmickou a pohybově zajímavou choreografií Samuela Delvauxe (Belgie) Chasin neboli Honička. Jedná se o krátké nedějové dílo pro sedm tanečníků, které je zaměřeno na práci se světly a prostorem. Stejný autor vytvořil choreografii Underground, kterou jsme mohli shlédnout ve druhé polovině programu. Náznak příběhu osamělé dívky, která je stržena do víru veselící se mládeže, je doprovázen výbornou hudbou Gorana Bregoviče a je vidět, že tanečníci si choreografii náležitě užívají. Jediným komornějším dílem večera byl duet Paganini pas de deux, který vytvořila Vlasta Schneiderová na virtuózní sólo slavného houslisty. Téma umělce a jeho múzy poskytlo prostor pro neotřelou partneřinu a několik humorných situací, roztomilá byla interpretace Kristýny Stránské a Aleše Krátkého. Svou oblibu v klasické hudbě nezapřela choreografka ani při volbě doprovodu ke svému dalšímu dílu Forever/Navždy. Tóny operní árie Alfreda Cataniho roztančilo pět dívek a čtyři chlapci oděni v tmavých šatech. Základem této choreografie byl opět tanec s partnerem a kombinace moderní a klasické taneční techniky. Na závěr první poloviny byla uvedena v premiéře suita na lidové motivy Zlatá brána. Tuto poněkud nezvyklou volbu pro soubor s převážně moderním repertoárem zvolil dramaturg Antonín Schneider jako poctu významné choreografce lidových tanců Libuši Hynkové. S její původní inscenací má tato moderní Zlatá brána společný jen hudební doprovod v podobě lidových písní a znázornění tradic, pohybový slovník je už ale jiný. Jeho autory jsou Linda Schneiderová a Viktor Svidró a jedná se o amalgám moderny, lidových prvků a také prvky lidového tanečního divadla, tanečníci jsou oblečeni do zjednodušených krojů. Ve druhé části večera byly kromě výše zmíněného Undergroundu uvedeny také dvě choreografie od současného šéfa baletu Jihočeského divadla Attily Egerháziho. Curtain

2 up, komické dílko o divadle na divadle, kladlo důraz spíše na herecké a výrazové dovednosti účinkujících. Nejpůsobivějším dílem večera vůbec byla ale jeho Mirabell na hudbu W. A. Mozarta, která, pokud jde o jevištní a choreografické zpracování, převyšovala o třídu ostatní díla. Čistota linií, tlumené osvětlení, kostýmy v teplých barvách a muzikální choreografie (ne nepodobná mozartovským dílům Jiřího Kyliána) dohromady utvořily intimní atmosféru, která byla příhodná vzhledem k tématu díla: první společné noci mladého páru. Snad pouze příliš popisný závěr trochu pokazil celkové lyrické ladění. Balet Praha Junior uvedl ve Stavovském divadle pestrý a značně náročný program. Někteří interpreti tančili téměř ve všech choreografiích a měli tak velice málo času na oddech a koncentraci. Jelikož jsou ale přes své mládí zkušenými tanečníky, vše dobře zvládli. V blízké době budeme moci shlédnout Balet Praha Junior například během festivalu Vánoční scéna 2012, který bude pořádat TCP ve spolupráci si Mezinárodním centrem tance v polovině prosince v Městské knihovně v Praze. Psáno z představení 3. listopadu 2012 ve Stavovském divadle. Chasin Choreografie: Samuel Delvaux Hudba: Damon Albarn & Michael Nyman Asistent: Agurtzane Pérez Olóriz Kostýmy: Samuel Delvaux Paganini pas de deux Choreografie: Vlasta Schneiderová Hudba: Nicolo Paganini Kostýmy: Roman Šolc Forever/Navždy Choreografie: Vlasta Schneiderová Hudba: Alfredo Catalani Kostýmy: Vlasta Schneiderová Zlatá Brána Choreografie: Linda Schneiderová, Viktor Svidró Hudba: Václav Trojan Kostýmy: Linda Schneiderová, Viktor Svidró Mirabell Choreografie: Attila Egerházi Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart Asistent: Antonín Schneider Kostýmy: Andrea T. Haamer Underground Choreografie: Samuel Delvaux Hudba: Armand Amar, Goran Bregovič

3 Asistent: Agurtzane Pérez Olóriz Kostýmy: Samuel Delvaux Curtain Up! Choreografie: Attila Egerházi Hudba: Charles Gounod Asistent: Antonín Schneider Kostýmy: Attila Egerházi Balet Praha Junior: Sabina Bočková, Barbora Čermáková, Nikola Faltusová, Tereza Hloušková, Tereza Chlapcová, Adéla Abdul Khalegová, Tereza Mikalová, Kristýna Stránská, Michaela Tichotová, Kristina Turcic, Aleš Hanzlík, Lubomír Kábrt, Aleš Krátký, David Sklenička, István Varga Autor: Petra Dotlačilová Happening tanečních konzervatoří 2013 ( :20) Nejhojněji co do počtu odtančených minut byla na happeningu zastoupena domácí konzervatoř Taneční centrum Praha a to prostřednictvím Baletu Praha Junior, souboru, který je sestaven z nejlepších studentů této instituce. Během čtyř kratších i delších vystoupení soubor dokázal, že má nejvíce zkušeností v jevištní praxi v oboru moderního tance. Nejprve byl uveden vytříbený duet Vlasty Schneiderové Paganini pas de deux, následovala choreografie Lubomíra Kábrta Only You and Me. Toto dílo pro tři páry a jednu sólistku na skladbu Ludovica Einaudiho bylo čistou ukázkou moderní choreografie, přiléhavé jednoduché kostýmy, originální svícení a profesionální partneřina postavily tuto choreografii o třídu výš nad ostatní uvedená díla. Dále zatančil soubor TCP na skladbu Beyoncé Ave Maria v choreografii studentky Elišky Grabcové a dílo Samuela Delvauxe Underground. Autor: Petra Dotlačilová Kouzelná flétna na půl cesty ( :25) Na scéně Stavovského divadla proběhla v neděli 7. dubna premiéra nové inscenace pod hlavičkou Tanečního centra Praha (TCP), respektive jeho souboru Balet Praha Junior. Na repertoár přibyl celovečerní moderní balet Kouzelná flétna v choreografii a režii Attily Egerháziho, šéfa baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Kouzelná flétna je jistě titul k tanečnímu zpracování lákavý, zpěvnost Mozartovy hudby a nosný příběh slibují zajímavý výsledek, ať se inscenační tým ubírá tradiční nebo moderní cestou. Premiéru TCP ozdobily především výkony mladých tanečníků, samotná inscenace ale působila stylově nevyrovnaným dojmem. Attila Egerházi zaujal české diváky už před mnoha sezonami ještě jako šéf Hungarian Ballet Theatre, kdy začal jako pedagog spolupracovat s TCP a jeho vlastní soubor byl v Praze několikrát hostem v jejich společných programech. Choreografie prováděné maďarským souborem, Baletem Praha Junior a nyní i baletem Jihočeského divadla vždy ukazovaly, že

4 Egerháziho doménou je krátký abstraktní balet. V něm uplatnil mnohokrát cit pro detail, prostor, čistou linii pohybu, často si pohrál se souměrností a vůbec geometrií pózy i gesta, jeho komorní díla mají spád. Jako autor se ale nebrání ani dějovým nebo celovečerním baletům (Carmen, Romeo a Julie, Louskáček ad.). Inscenace Kouzelná flétna sleduje obsahově více méně přesně děj opery, je však obohacena o prolog a závěr, které ukotvují děj do současného světa. Z postav Sarastra a Královny noci se stávají rodiče uprostřed rozvodového řízení, Pamina, Tamino a jejich přítel Papageno jsou mladými náctiletými snílky. Celý úvodní obraz se odehrává v obývacím pokoji, na scéně je i televizor, hádka rodičů se projevuje tím, že je tu přestavován nábytek, kterým manipuluje sbor pět dívek a jeden chlapec. Do toho ještě jako další vizuální prvek vstupuje stínová projekce. Unavená Pamina usne v křesle nad knížkou a příběh o Kouzelné flétně se jí zdá Je otázkou, nakolik je takováto aktualizace u notoricky známého příběhu nutná. Je sice obvyklé, že díla, jejichž sujet má své dobové zakotvení, se přesouvají do současnosti, ale většinou jako jeden celek. Tak je tomu třeba u Egerháziho Louskáčka. Oddělení reality a snu je doménou spíše baletu romantického a při vyprávění příběhu, jenž už sám obsahuje prvky nadpřirozena, ztrácí na efektu. Inscenace vznikla na hudební nahrávku, kterou pořídil orchestr Academy of St Martin in the Fields a Ambrosian Opera Chorus pod taktovkou Sira Nevilla Marrinera. Jsou využity předehry a nejznámější árie díla, se kterými choreograf pracoval tu více, tu méně do hloubky. Hlasy a výstupy jednotlivých postav většinou korespondují, ačkoli je obtížné sladit pohyb přímo s hudební strukturou, což nemusí ovšem být na škodu. Choreografie je založená na tvarosloví moderního tance, tak jak jej nastolila tradice amerického modern dance, občas s náznakem větší inspirace v klasické technice. Vidíme autorovo zaujetí pro otevřené pozice paží, arabesky a dlouhé linie těl. V choreografii se však někdy místo akce až příliš mnoho chodí a běhá. Nejpůsobivější jsou pasáže, kdy je možné vnést do pohybu humor, v gestu, pohybu, výrazu snad proto má také u publika největší úspěch duet Papagena a Papageny, stejně jako sólo Papagena s velkým vejcem, který mu předchází. V inscenaci vystupuje čtrnáct členů Baletu Praha Junior, studentů ročníku TCP. Role jsou odlišené především volbou kostýmů a líčením. Pro roli Sarastra byl vybrán vysoký štíhlý tanečník Aleš Krátký, a protože jeho postava je míněna jako protiklad Královně noci ve stejném duchu jako den a noc sama, je oděn do bílého kostýmu a i světle líčen. Působí hodně mladistvým dojmem, možná by tu prospělo zdůraznění rysů tváře nebo nějaká rekvizita, aby jeho vztah k dceři vypadal věrohodněji. Královna noci v černých šatech a výrazném líčení je nejdominantnější postavou baletu, je to ale nejen zásluhou vnější stylizace, její představitelka Adéla Abdul Khalegová působí jako vyspělá tanečnice, která bezpečně ovládá svůj part a překypuje vnitřní energií. Tamino v podání Istvána Vargy je velmi chlapecký, jinak tomu ani u drobného štíhlého tanečníka nemůže být. Jeho představitel je talentovaný, choreograf ho mnohokrát nechává stát v arabeskách i předvést rozsahy (tady bych už i polemizovala s tím, jestli opravdu musíme vidět provaz na obě strany a přesvědčit se o tom, že chlapec umí proplout přes ecarté v sedu, očekávám na scéně tanec, nikoli strečink), ale zřejmě ještě čeká na větší jevištní příležitost. Jeho choreografický part ale nenabízí příliš hereckých příležitostí, žádnou výrazně dynamickou pasáž, kde by se mohl položit do mužnější interpretace. Jeho role je rolí zasněného poutníka a zamilovaného hocha. Kostým není výrazný (bílá košile, červené kalhoty). Pamina v podání Sabiny Bočkové je křehkou dívkou v růžových šatečkách, ale dostává i příležitost předvést své dispozice a zasahuje do dramatičtějších částí děje, například v duetu se Sarastrem, kterého měla zavraždit. Papageno (David Sklenička) má výhodu v tom, že jeho role je stavěná jako komická, může si užít volnost pohybu, úleky, grimasy, více

5 dynamických skoků a rozverného projevu. Jsou to možnosti, které plně využívá. Dámy Královny noci (Nikola Faltusová, Kristýna Stránská, Michaela Tichotová) jsou doprovodem, který rozcuchanými černými parukami připomínal spíš čarodějnice. Postava strážce Monostata je obsazena tanečníkem mužného vzhledu Lubomírem Kábrtem, jehož pohybový slovník je úsporný a rázný, vzezřením připomene spíš gangstera než palácovou stráž. Tomuto tanečníkovi byla ještě udělena role pohyblivého křesla, což byl scénický prvek, který působil groteskně. Sbor na scéně neměl zvlášť dramaturgicky vyřešené místo, zdá se, že hlavním opodstatněním jeho přítomnosti byla existence sborových pasáží v hudební předloze. Výprava inscenace působila nesourodě, počínaje kostýmy, z nichž část byla stylizovaná a část civilní. Poměrně abstraktní tanec kontrastoval s konkrétním použitím některých rekvizit, jako je nůž a příčná flétna (scénické řešení jejího získání byli velmi pitoreskní), přitom scéna samotná byla kromě několik kusů nábytku ponechána volná. Jako scénický prvek sloužily i dlouhé pláště Sarastra a Královny noci, které také nabízely inspiraci pro scénické řešení. Zůstalo ale jen u použití další, tentokrát modré látky, která symbolizovala cesty nebo byla ryze výtvarným prvkem. Bylo využito projekce, která ale mnohdy mohla spíš rušit a obsahově byla také nevyvážená užívala jak konkrétní prvky, portrét Paminy, tak abstraktní obrazce. Promítalo se na bílý horizont a tři ekrany v popředí, ale lepší služby by byl udělal propracovanější light design, kdyby víc využil symboliku barev, když už s ní pracovaly kostýmy. Tak se celým baletem prolínal právě prvek nesourodosti, neustálého boje konkrétního a abstraktního, jako kdyby se tvůrci nemohli rozhodnout, jakou cestou jít dál. Výsledná směs nakonec inscenaci uškodila, stejně jako minuty ticha, které se netýkaly jen změny obrazů (obě jednání jich měla celkem 23) a brzdily děj. Kouzelná flétna tak stojí na půl cesty k úspěchu. Jako titul nepochybně zaujme a zařadí se k titulům, které TCP může prezentovat na hostování po mimopražských scénách. Je dobrou příležitostí pro mladé tanečníky získat zkušenost s celovečerním představením, a mladých talentovaných lidí jsme na premiéře viděli hodně. Kvalitní choreografie by si zasloužila pevnější dramaturgii a hlavně jednotnou spolupráci všech ostatních jevištních složek, ke které zde bohužel nedošlo. Kouzelná flétna Námět a původní libreto: Emanuel Schikaneder Scénář, režie a choreografie: Attila Egerházi Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart Scénografie a kostýmy: Samiha Maleh Světelný design: Attila Egerházi Asistenti choreografie: Linda Schneiderová, Antonín Schneider Vedoucí techniky: Vladimír Sojka Projekce: Jan Burian Premiéra: Autor: Lucie Kocourková Ohlédnutí za galavečerem Mezinárodních týdnů tance :54

6 Dne 6. ledna proběhlo v Divadle ABC Gala představení, která tvořilo hlavní program 27. ročníku festivalu Mezinárodní týdny tance. Jedná se o nejstarší taneční festival v Česku, který se zaměřuje na současný tanec. Navazuje na tradici pravidelných seminářů a představení Tanečního centra Praha Univerzity Karlovy, které spolupracovalo v 80. letech se zahraničními umělci a pedagogy. Součástí festivalu byla také výstava fotografií Martina Macouna, kterou si mohli diváci prohlédnout ve foyer Divadla ABC. Na slavnostním představení mělo možnost pražské publikum vidět představení 8 choreografií od 8 zahraničních a tuzemských autorů. Kromě absolventů Tanečního centra Praha se během večera představili tanečníci z Národního divadla v Praze, sólisté baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, členové baletního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, Divadla J. K. Tyla v Plzni a Pražského komorního baletu. Večer otevřela choreografie Lux Aeterna v podání Sandalfon Dance Company. Nezávislá taneční skupina vznikla v roce 2012 a je tvořena dvěma členy Nikol Šneiderovou a Šimonem Kubáněm. Tato dvojice se ujala role interpretů i choreografů prvního vystoupení. Lux Aeterna znamená věčné světlo, v symbolické rovině vyjadřuje přítomnost Krista. Z patnáctiminutové choreografie však nevyplynulo, jaké poslání chtěli tanečníci svým dílem předat divákům. Z počátku působil duet expresivně, ale postupně ztrácel tempo a motivy se opakovaly. Myslím, že choreografii uškodila její přílišná délka. Následovala přibližně třináctiminutová mozaika v podání členů souboru Národního divadla moravskoslezského. Koláž se skládala z částí inscenací Zázrak v tichu a Padající andělé s hudebním doprovodem Franze Liszta a Armanda Amara. První ukázka nesoucí název Sen lásky v choreografii Erica Trottiera představovala zajímavý fragment z celovečerního baletu. Kromě dvou tanečníků vyjadřujících v něžném duetu souznění snové lásky v ukázce vystupoval také šéf baletu NDM Igor Vejsada, který v dirigentském fraku ztvárňoval skladatele Liszta. Další choreografie Black Gold a Vallée da la Solitude byly ukázkami z Padajících andělů. Tento balet je unikátní zejména tím, že v něm vystupují vězni ostravské věznice Heřmanice, kteří tančí, hrají a zpívají, ovšem ti samozřejmě na gala přijet nemohli. Choreografie Philippa Talarda byla založena na emocionalitě a existencionalitě. Několik tanečnic a tanečníků dynamicky vyjadřovalo kontrast ženského a mužského principu. Zážitek z choreografií by však byl intenzivnější, kdyby ukázky obsahovaly světelný design, projekce a kulisy, které jsou součástí těchto baletů na jejich domácí scéně. Poslední choreografii před přestávkou prezentoval Pražský komorní balet. Dílo Hádej kolik je hvězd od Hany Turečkové představovalo lyrický duet, který volně vychází z knihy Jacka Londona Tulák po hvězdách. Příběh o svobodě a síle ducha tanečníci vyjádřili přesnými pohyby a pomocí partnerské souhry, která se odehrávala v záplavě hvězd pokrývajících jeviště. V druhé polovině večera se představili členové baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni v duetu Nech mě jít, jehož autorem je mladý choreograf a tanečník Richard Ševčík, který v minulém roce vytvořil pro plzeňský baletní soubor celovečerní dílo Sen noci svatojánské. Krátký duet Nench mě jít znázorňoval nefunkční vztah dvou partnerů, v kterém se vytrácí partnerská souhra a nezbývá než rozchod dvojice, jenž je vyjádřen odchodem jednoho z nich z jeviště. Po tomto nevýrazném duetu nastal vrchol večera, choreografie I m Waiting od Zuzany Šimákové. Pas de deux zatančili tanečníci z pražského Národního divadla Radka Příhodová a

7 Adam Zvonař. Jejich výstup se vyznačoval profesionalitou a kvalitním uměleckým vyjádřením. Demisólistka ND podtrhla svůj výkon úžasnými fyzickými dispozicemi a elegantním pohybovým vyjádřením. Gala představení uzavřela choreografie Zero Gravity šéfa baletu Jihočeského divadla Attily Egerháziho. Dílo vypovídalo o lidské touze naučit se létat, tanečníci se snažili překonat gravitaci tím, že tančili jako o život a zároveň lehce, jako by se ani nedotýkali země. Choreografii podpořilo obří hnízdo, které se vznášelo nad jevištěm. Interpreti se ho snažili dotknout a být tak svobodnými. Gala představení představovalo koktejl současného tance v podání jak mladých, tak zkušených tanečníků. Některé choreografie byly působivé, ale některým interpretům se myšlenku díla nepodařilo vyjádřit. Uznání patří organizátorům, kterými jsou sami studenti Tanečního centra Praha a každoročně se jim podaří vytvořit gala večer. Vzhledem k letošní skladbě představení byl vhodný komorní prostor Divadla ABC, který nahradil po předchozích ročnících Stavovské divadlo. Psáno z představení 6. ledna 2013 v Divadle ABC Autor: Lenka Trubačová