Taktika a metodika služebního zákroku se zbraní u policie České republiky Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie Taktika a metodika služebního zákroku se zbraní u policie České republiky Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDR. Jozef Baláž Csc. vypracoval: Petr Vostoupal Brno

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích Ve Voticích dne 6. dubna 2010 podpis: 2

3 OBSAH Úvod Rozdělení střeleckých disciplín a jejich specifika rozdělení sportovních střeleckých disciplín hlavní rozdíly mezi sportovní, praktickou a profesní střelbou vymezení základních dovedností pro profesní střelbu ( přesnost, rychlost ) Základní manipulace se zbraní bezpečnost nošení zbraně držení zbraně tasení zbraně střelecký postoj míření a spouštění Střelecké techniky střelecké polohy střelby různými směry pohyb se zbraní střelba s využitím krytu střelba za snížené viditelnosti střelba na pohyblivý cíl letmá střelba Taktika dvoučlenné hlídky taktické chování jednotlivce taktické chování policejní hlídky výběr ze zákona č. 273/2008 Sb Závěr seznam použitých materiálů Resumé

4 Úvod Téma taktika a metodika služebního zákroku se zbraní u Policie České republiky jsem si vybral z důvodu, že již několik let pracuji jako instruktor služební přípravy u Policie České republiky a setkal jsem se s mnoha názory a metodami správného zvládání krizových situací. Toto téma je velice obšírné a proto jsem se zaměřil asi na to co může život a zdraví zasahujících policistů ohrozit nejvíce a to jsou služební zákroky se zbraní proti nebezpečným pachatelům. Jak bylo řečeno k této problematice bylo sepsáno mnoho taktických a metodických příruček, které se v mnohém shodují, ale v mnohém také rozcházejí. Pokusil jsem se tedy dát dohromady minimální základ střeleckých a taktických znalostí, aby každý policista po přečtení této práce a nácviku podle uvedených pravidel byl schopen zvládnout služební zákrok se zbraní proti nebezpečnému pachateli a přitom co možná nejvíce chránil svůj život, život svého partnera a všech nezúčastněných osob. V práci jsem se zaměřil na výkon služby uniformované složky Policie České republiky a zejména na dopravní a pořádkovou policii, kde základem všech činností je hlídka o dvou policistech. Proto všechny dále uvedené postupy jsou situovány do podmínek uniformované složky policie a v žádném případě se nejedná o techniky specializovaných útvarů, které zasahují vždy v mnohem větším počtu a s jiným materiálním vybavením. 4

5 1 Rozdělení střeleckých disciplín a jejich specifika 1.1 rozdělení sportovních střeleckých disciplín Stejně jako každá jiná činnost, vyžaduje i střelba, pokud chcete dosáhnout nejvyššího stupně výkonnosti, soustředění na tuto oblast. Pokud se jí nebudeme plně věnovat, přemýšlet o ní, zkoušet nové, prověřovat staré, v praxi ověřovat teoretické závěry a naopak teoreticky rozebírat poznatky ze střelnice, nedojdeme nikdy na samý vrchol našich schopností. Střelba není jen zbraň, vybavení, střelivo a trénink, ale také další oblasti, které si možná do souvislosti se střelbou nedáváme. Naše tělesné a duševní schopnosti umožňují provádění všech našich činností, to znamená i střelby. Všichni vědí, jaké jsou rozdíly ve výkonech, jestliže jde člověk na střelnici odpočatý, svěží, fyzicky i duševně na vrcholu svých schopností, nebo když jde střílet a v hlavě má problémy ze zaměstnání nebo rodiny, či pokud to včera přehnal v posilovně nebo baru. Fyzické i psychické schopnosti jsou pak značně snížené. Všechny tyto okolnosti se projeví i při střelbě a mohou mít negativní vliv na další střelecký vývoj třeba i tím, že špatně vyhodnocujme novou, právě zkoušenou střeleckou techniku, která by pro nás mohla být podstatným přínosem. Praktická střelba je jednou z nejtěžších střeleckých disciplín právě proto, že vyžaduje naprosté a okamžité přizpůsobení se měnícím se okolnostem. Není zde čas na detailní promýšlení té či oné právě probíhající činnosti, střelec se musí naučit využívat svých dovedností a schopností jako reflexu tehdy, je-li to právě třeba. Rozvoj střelce je určen právě tím, jak dokážete nejprve začít o střelbě a všech problémech přemýšlet, rozebírat je a analyzovat a jak bude schopen realizovat závěry, které z toho plynou. Jde li nám však o střelbu profesní musíme ke všem těmto faktorům ještě započítat nezbytné taktické znalosti, které jsou pro zvládnutí zákroku se zbraní nesmírně důležité. Avšak než se střelec vůbec začne zaobírat takto složitou problematikou je důležité, aby zvládnul základní techniky střelecké průpravy, která samozřejmě vychází ze sportovní střelby a to jak základy mířené střelby ( držení zbraně, míření, spouštění ) tak i pohyb se zbraní správná volba cílů a instinktivní střelba ze střelby praktické ( IPSC ) 5

6 1.2 hlavní rozdíly mezi sportovní, praktickou a profesní střelbou Mířená střelba: Mířená střelba vznikla již v počátku výroby a používání prvních palných zbraní a vystřídala oblíbené střelecké soutěže z luků a samostřílů. Mířená střelba oproti praktické nedává střelci žádnou volnost v možnosti řešení střelecké situace. Předem je stanoven počet nábojů na úlohu, terč, čas a technika jakou se bude střelba provádět. Jak vyplývá z toho co bylo řečeno, mířená střelba je mnohem starší disciplína než je střelba praktická a tato vlastně z mířené střelby vychází, tudíž většina návyku a postupů, jako je míření, spouštění a držení zbraně, jsou při mířené i praktické střelbě stejné, nebo alespoň podobné. V současné době je mířená střelba oproti střelbě praktické zařazena i na Olympijských hrách, kde se soutěží v několika disciplínách. Praktická střelba: ( IPSC ) Tento druh sportovní střelby se střílí již v asi 50-ti zemích světa, má své mistrovství světa i Evropy. Kořeny této střelby jsou v USA v 70. letech. Jejím smyslem je co největší napodobení reálně možné situace - střeleckého střetnutí. Dává maximální volnost střelci v tom, jak bude tuto situaci řešit, omezuje jej pouze tak, aby byla zajištěna maximální bezpečnost. Žádné stanoviště by se nemělo opakovat. Základními principy praktické střelby jsou PŘESNOST RYCHLOST - SÍLA. Síla vyjadřuje účinek různých ráží na cíl. Na terči je toto řešeno tak, že středový zásah je pro všechny zbraně stejný, okrajové zóny však jsou pro výkonnější zbraně zvýhodněny větším počtem bodů. Přesnost a rychlost se projevují v samotném hodnocení jejich vzájemným poměrem, kdy dosažené body dělíme celkovým dosaženým časem, který je přesně měřen a tento podíl vyjadřuje celkový výsledek. 6

7 Profesní střelba: Přesto, že profesní střelba vychází jak z mířené střelby tak i z praktické střelby je nutno říci, že uvedené disciplíny jsou především sportem a od principů profesní střelby se velmi lišší a to zejména střelba mířená. Jak bylo již řečeno spouštění, míření a držení zbraně je u všech tří střeleckých disciplín stejné, ale jinak zde najdeme spoustu rozdílů a to hlavně v cílech a taktice střelby. Cílem mířené i praktické střelby je porazit všechny své protivníky a přitom zajistit bezpečí všech zúčastněných a postarat se o to, aby nikdo nepřišel ke zdravotní újmě. U střelby profesní je cílem zvládnout ozbrojený zákrok, zneškodnit pachatele, ale přitom myslet i na život a zdraví okolních lidí a také svůj. Tímto se dostáváme k základnímu, ale podstatnému rozdílu mezi střelbou praktickou a profesní. Přestože profesní střelba byla koncipována, jako simulace reálného boje, jedná se stále o sport, kde jde o poměr dosaženého nástřelu a času. Tomuto se podřizuje vše ostatní a to hlavně ochrana svého života. Jelikož na střelnici při závodech po vás nikdo střílet nebude. Jde tedy hlavně o zmiňované taktické chování jako přebíjení zbraně za pohybu a ne v krytu, střelba na více cílů z prostředku dveří a nebo nedostatečného krytí za překážkami. Toto vše jsou aspekty, které se týkají pouze profesní střelby a jejich osvojení může v plnění služebních povinností znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. 1.3 vymezení základních dovedností pro profesní střelbu ( přesnost, rychlost ) a) přesnost: Není ani možné dostatečně zdůraznit, nakolik je přesnost v praktické natož mířené střelbě důležitá. Je často opomíjená, mnohdy i samotnými střelci, ale pouze ten, kdo je schopen přesně zasáhnout terč, má šanci na úspěch. Je to logické, vždyť nejprve musíte svůj cíl ( ať již reálného protivníka ve skutečném životě, nebo terč v praktické střelbě ) dostatečně přesně zasáhnout a poté teprve myslet na rychlost. Přesnost proto musí být prvořadá a této dosáhnete správnými návyky při mířené střelbě a to zejména mířením a spouštěním. Pokud chceme 7

8 myslet nejprve na rychlost, představme si opačné případy, kdy sice vystřelíme rychle, ale nepřesně a nezasáhne cíl. Co se stane ve skutečném střetnutí, pak závisí již jen na tom, zda protivník zasáhne nás. Ve sportovní střelbě pak prostě máte nezasažený terč, nebo musíte vystřelit opět a přesněji, což je ztráta času. Proto ještě jednou opakuji, přesnost je na prvním místě a rychlost se správným tréninkem přidá sama. K tomu, aby jsme dostatečně přesně stříleli, musíme mít také dostatečně přesnou zbraň. Je nesmyslem argumentovat tím, že sami nestřílíte přesně, tak na co přesnou zbraň. Zkusme si to spočítat. Rozptyl daný schopností střelce bude 10 cm na 25 m. Rozptyl zbraně bude 10 cm na 25 m. Výsledný rozptyl je daný součtem obou hodnot, to znamená, že bude 20 cm, a to již rozhodně není akceptovatelné. Pokud však rozptyl zbraně bude poloviční, to jest 5 cm, bude výsledný rozptyl 15 cm a to je již minimální základ, se kterým se dá začít pracovat. Proto platí, ať jsou naše schopnosti jakékoliv, vyberme si tu nejpřesnější zbraň jakou můžete mít a na jakou máte. Jak zjistit rozptyl zbraně? Pokud ji kupujeme novou, většinou je u zbraně přiložen nástřelný terč, mnoha výrobci již pořizovaný na počítači, ze kterého můžete vyčíst rozptyl zbraně. Není zas tak podstatné, kde na terči je umístěný střední zásah, pokud není příliš daleko od středu. Důležité je, aby skupina zásahů byla co nejmenší. Její velikost udává hodnotu rozptylu zbraně. Pokud nástřelný terč není k dispozici, musíme zjistit rozptyl zbraně sami. Potřebujete k tomu v lepším případě nastřelovací stolici ( zařízení, do kterého zbraň upnete a pak z ní vystřelíme stanovený počet ran a zbraň přitom nemění bod zamíření. Přesnost jako celek je souhrnným výsledkem schopností střelce společně s působením vnějšího prostředí a možnostmi zbraně. Nikdy nebudeme mít možnost posoudit naše schopnosti odděleně od všech ostatních vlivů. Všechny tyto faktory působí vždy společně. Je možné je částečně za zvláštních okolností potlačit. Například podložení zbraně může potlačit odchylky přesnosti dané schopnostmi střelce. Zajištění dobrých světelných podmínek, bezvětří a dalších vlivů okolí potlačí působení vnějšího prostředí na přesnost. Naopak pokud budeme střílet se zbraní, u níž máme zaručenou vysokou přesnost, můžete zjistit naší schopnost střílet přesně. Policie české republiky je v současné době téměř kompletně přezbrojena na českou pistoli CZ 75 D Compact 9 mm Luger. Tato zbraň svou přesností a kvalitou zaručuje výše uvedenou podmínku o potřebě používat přesnou zbraň. U Policie ČR se samozřejmější používají i další palné zbraně a to jak krátké ( pistole ) tak i dlouhé ( samopaly, 8

9 brokovnice, odstřelovací pušky ). Tyto zbraně jsou však v zákoně o služebním poměru vedeny většinou jako speciální a je nutno mít na ně proškolení v předepsaném rozsahu a proto budeme v následujícím textu vyházet z předpokladu používání zbraně CZ 75 D Compact. CZ 75 D COMPACT s rámem vyrobeným z oceli nebo lehké slitiny s vypouštěním kohoutu. Velkokapacitní dvouřadý zásobník nábojů, dobré držení v každé ruce, dobré výsledky při pudové střelbě (bez míření), nízký odpor spouště, vysoká přesnost střelby, vysoká životnost, vysoká spolehlivost i při použití různých typů nábojů, po vystřelení posledního náboje zůstane závěr otevřený, mířidla jsou vybavena třemi luminiscenčními body pro míření za snížené viditelnosti, vhodnost pro COMBAT střelbu. Technické parametry: ráže: 9 mm Luger kapacita zásobníku: 14 celková délka: 183 mm délka hlavně: 98,5 mm celková výška: 137 mm celková šířka: 35 mm hmotnost: 780 g maximální dostřel: 2000 m účinná střelba: 50 m funkce spoušť. mechanismu: SA/DA rám - lehká slitina - povrchová úprava, lakováno -černě bezpečnostní prvky vypouštění kohoutu bezpečnostní ozub na kohoutku 9

10 b) rychlost: Rychlost je snad nejvíce diskutovanou veličinou v praktické a zároveň i profesní střelbě, v mířené střelbě, tudíž pouze sportovní střelbě, se rychlost až tolik neřeší. Zapomíná se však, že rychlost sama o sobě nic neznamená. Je velice důležitým faktorem, ale pouze ve spojení s ostatními prvky. Rychlost vychází především z nitra každé osoby. Každému je dána jeho vlastní přirozená tělesná rychlost určená jeho genetikou, svalovou strukturou a psychikou. Je to rychlost, kterou vykonáváme běžné denní úkony jako je rozsvícení světla, zmáčknutí kliky nebo zvednutí telefonu. Někdo je od přírody rychlejší, jiný je pomalejší. Pokud se pokusíte vykonat cokoliv rychleji, než vaší přirozenou tělesnou rychlostí, nepovede se vám to. Klíčem k dosažení vaší maximální tělesné rychlosti je vědomě nevynakládat úsilí na zrychlení či zpomalení. To však neznamená, že by rychlost nešlo cvičit, trénovat, je to však velice složitý proces, který je vrozený a proto se dá měnit jen velice zvolna. Má to však jednu výhodu. Nepotřebujeme pro její trénink ani střelnici, ani zbraň, ani nic jiného. Naší vlastní přirozenou rychlost můžete cvičit všude a neustále. Tím můžeme získat důležitý základ, který má někdo od přírody vrozený a jiný jej získává jen velice těžko. Rychlost ve střelbě je však také trochu něco jiného. Je to přesnost pohybů, jejich plynulá návaznost, je to šetření a minimalizování tzv. mrtvého času, to jest času, který neustále běží a my během něj nevykonáváme žádnou produktivní činnost. Je to i možnost, jak vykonávat více činností souběžně. Tehdy můžeme zjistit, že střelec, který na pohled střílí jako blesk, má horší čas než střelec, jenž vypadá pomalý, ale jeho činnosti jsou promyšlené, navazují na sebe a jeho neproduktivní čas je minimální. Jedná se o pohyby, při kterých nevykonáváme samotnou střelbu, ale na střelbu se teprve připravujeme a nebo se přemisťujeme z místa na místo. Jak bylo uvedeno samotnou střelbu nelze uspěchat, aniž by nedošlo ke zhoršení přesnosti. Jde ale hodně času ušetřit na manipulaci se zbraní, změnách střeleckých poloh a správném navádění zbraně na cíle. Tyto všechny pohyby, jsou však velmi krátké a tudíž i rychlé. Proto je velmi důležité aby byly prováděny s co největší přesností, po co nejkratších možných drahách a aby na sebe plynule navazovaly. 10

11 2 Základní manipulace se zbraní 2.1. Bezpečnost Nikdy při střelbě nesmíme zapomenout, že zbraň je tak nebezpečná, jak je nebezpečný její majitel. Pokud se o ni budeme dostatečně starat, bude bezpečná. Pokud budeme dbát důsledně na dodržování bezpečnosti při střelbě, budeme bezpeční my i naše okolí. Proto je důležité, aby základní pravidla bezpečnosti a to jak na střelnici tak i v přímém výkonu služby měl každý policista vždy na paměti. Bezpečnostních pravidel pro používání zbraní bylo sepsáno již velmi mnoho. Některá pravidla jsou napsána pro různé typy střelnic nebo zbraní, ale určitá pravidla jsou stejná za každých podmínek a těmi by se měl každý při používání střelných zbraní řídit. Bezpečnost!!! a) se zbraní zacházejte vždy jako s nabitou b) nikdy nemiřte na to, na co nechcete vystřelit c) největší podíl na bezpečnosti musí mít váš prst, kterým spouštíte. d) díváte-li se přes mířidla na cíl, mějte prst na spoušti, díváte-li se mimo mířidla a cíl, mějte prst mimo spoušť e) po ukončení střelby vybijte zbraň a pohledem se přesvědčete, že zbraň má prázdnou nábojovou komoru a že je bez zásobníku f) nakonec dejte vždy ránu jistoty bezpečným směrem g) nikdy nemiřte zbraní mimo vymezený prostor, a to ani do země ani do vzduchu h) zákaz jakékoliv manipulace se zbraní mimo palebnou čáru a bezpečnostní zónu ( bezpečnostní zóna je přesně vymezený prostor, kde může střelec předepsaným 11

12 směrem sám volně manipulovat se zbraní, sušit, ukládat zbraň do pouzdra, nebo ji vyndávat, opravovat, čistit, kategoricky je zde však zakázáno manipulovat se střelivem) ch) během střeleckého cvičení při jakémkoliv přesunu, při kterém střelec nestřílí, musí být prst viditelně mimo spoušť a lučík i) přesně dbát všech pokynů rozhodčího, který běží zároveň se střelcem a dohlíží na jeho jednání 2.2 nošení zbraně Pro nošení zbraně platí dvě základní pravidla a to, že zbraň je uložena vždy v pouzdře a pouzdro je pevně připevněno na těle. Volba vhodného pouzdra pro výkon služby je velice důležité, protože je velmi úzce spjato s možností rychlého tasení zbraně a tudíž k jejímu efektivnímu využití v boji. Další důležitou podmínkou je používat co možná nejmenší počet druhů pouzder a pouzdro se zbraní vždy nosit na stejném místě. To vše z důvodu, že při stresové situaci je dobré mít naučený pohybový stereotyp, který zaručí rychlé nahmátnutí a tasení zbraně. Pokud tyto podmínky nebudou splněny, může se stát, že při nutnosti rychlého tasení zbraně uživatel neodhadne přesně její polohu a nebo ji dokonce nenalezne, což může vést k prodlevě až několika sekund a to je v nutnosti rychlého použití zbraně nepřípustné. Pouzdra se dělí na dvě hlavní skupiny a to na pouzdra pro skryté nošení a pouzdra pro nekryté nošení. Pouzdra pro nekryté nošení se používají výhradně u ozbrojených složek, bezpečnostních agentur a u sportovních střelců. Tyto pouzdra mají velikou výhodu v tom, že je k nim rychlý přístup ( nezakrývá je oděv ) a jde z nich tudíž velmi rychle a snadno tasit zbraň. Tyto pouzdra se vždy upevňují na stranu střílející ruky a to buď přímo na opasek anebo na stehno, tzv. stehenní pouzdro. Stehenní pouzdra mají výhodu v tom, že pouzdro je blíže dlani a tudíž tasení zbraně je rychlejší. Tyto pouzdra však využívají převážně speciální jednotky ( obr. č. 1 ). Pouzdra pro neskryté nošení by měli mít dvě pojistky proti ztrátě a u pouzder s jednou pojistkou lze využívat šňůry, která je spojena s rukojetí zbraně a opaskem uživatele zbraně. Toto je důležité především při zákrocích v davu, jelikož zde hrozí velké nebezpečí z odcizení zbraně. Druhou kategorií jsou pouzdra pro skryté nošení. Tyto pouzdra 12

13 jsou využívány u policistů sloužících v civilním oblečení a všech osob, které nosí zbraň na svou nebo cizí ochranu. Pouzder pro skryté nošení je nepřeberné množství. Mezi nejčastější tipy patří silonová pouzdra, které se upevňují na opasek na boku uživatele a to jak u střílející ruky, tak i na křížové tasení u nestřílející ruky ( obr. č. 2 ). Využití křížového uložení zbraně je velice účinné při nošení Obr. č. 1 stehenní pouzdro se dvěma pojistkami použití zbraně při zbraně pod společenský oděv a taktéž je velmi vhodné eskortách pro motorovým vozidlem. Při tomto uložení zbraně je zbraň na straně nestřílející ruky a je rukojetí směrem dopředu. Toto umožňuje lepší uchopení zbraně pod oděvem, než je tomu u Obr. č. 2 pouzdro pro kryté nošení se dvěma pojistkamí nošení zbraně na straně Obr. č. 3 podpažní pouzdro silné ruky. Dále je často používáno podpažní pouzdro, které se umisťuje vždy do podpaždí nestřílející ruky ( obr. č. 3 ) a rovněž tak zádové pouzdra, které se umísťují na pásek. Zádová pouzdra jsou nevhodná při jízdě vozidlem nebo sezení ve společnosti kvůli pohodlí uživatele. V současné době je možnost zakoupit si i velmi specifická pouzdra a to třeba různé ledvinky ( obr. č. 4 ) na zbraně a nebo Obr. č. 4 ledvinka na skryté nošení zbraně kotníková pouzdra, ale tyto nejsou u policejních sborů, až na vijímky využívány. 13

14 2.3 držení zbraně Správné spouštění je dáno nejen jeho správným provedením, ale také správným držením zbraně a umístěním prstu na spoušti. Prst by se měl dotýkat spouště v ideálním případě v úhlu 90 a dotýkat se spouště prostředkem bříška prstu posledního článku prstu. Dalším důležitým faktorem správného spouštění je neustálý kontakt prstu se spouští. Nikdy nesmí dojít k rozpojení kontaktu mezi spouští a prstem. To je zvláště důležité při rychlém opakování výstřelů, kdy je tendence k co nejrychlejšímu výstřelu a následnému uvolnění spouště. Tehdy právě dochází k tomu, že prst přestane být v kontaktu se spouští. Při opětovném položení prstu na spoušť pak často dochází ke strhávání. Výstřel zbraně je záležitost velkého okamžitého hluku a otřesu zbraně. Každý takový úkaz vykazuje u člověka přirozenou reakci bránit se proti tomu a ovládnout předmět, který to způsobuje, v tomto případě tedy zbraň. Držení zbraně by však mělo být způsobem, jak co nejlépe zbraň ovládat, řídit jí, zaměřovat, spouštět a celkově s ní manipulovat. A to není možné, pokud zbraň budeme držet křečovitě. Držení zbraně se dá přirovnat k držení kladiva při zatloukání hřebíků, kdy je potřeba nejen síly, ale také přesnosti pro zasažení hlavičky hřebíku. Intenzita sevření se může měnit případ od případu, podle druhu a ráže zbraně, tělesných dispozicí jednotlivce a dalších faktorů, jako je teplota zbraně a okolí, povrch zbraně, pocení rukou. Zbraň se má držet co nejvýše, ostruha na zadní části zbraně by se měla zatlačit do prohlubně mezi ukazovákem a palcem silné ruky. Čím více je osa hlavně bližší ose ruky, tím menší bude zdvih zbraně ve zpětném rázu. Obě ruce by měly být na zbrani položeny ve stejné výši. Obě ruce musí zbraň držet stejně intenzívně. Povrch rukou na obou stranách zbraně musí být rovnoměrná. Pokud by tomu tak nebylo, docházelo by k nestejnému působení zpětného rázu a zbraň by cestovala ve zpětném rázu ne přímo nahoru a dolů, ale šikmo. Ruce by se měly zbraně dotýkat na co největší ploše. Silná ruka by měla být v ose s osou hlavně. Dlaň silné ruky by se měla po celé délce dotýkat hřbetu rukojeti. Palce obou rukou by měly směřovat natažené k terči, aby nám pomáhaly v co nejrychlejším zamíření zbraně na terč. Palec silné ruky by měl být na zbrani pouze položený. Na držení zbraně by se neměl vůbec podílet. Palec slabé ruky by se neměl vůbec zbraně dotýkat. Jeho dotyk by mohl způsobit brždění závěru nebo tlačení zbraně vpravo. Ukazovák silné ruky by se neměl zbraně nikde dotýkat, 14

15 pouze by měl být v kontaktu se spouští. Prostředník silné ruky by měl být co nejvýše, aby se dotýkal spodní části lučíku. Ostatní prsty by měly být těsně u sebe a pevně svírat zbraň. Slabá ruka by měla palcovou částí dlaně zapadat do mezery na slabé straně zbraně a tuto mezeru by měla vyplnit. Palec by měl být volně položen vedle nebo pod palcem silné ruky a stejně jako ten by měl být rovněž natažen k terči. Prsty slabé ruky by měly být položeny do prohlubní mezi prsty silné ruky a to tak, že pro ukazovák slabé ruky zůstane pod lučíkem pouze poloviční mezera. Zasunutím ukazováku slabé ruky do této mezery se zde vytvoří jakýsi klín, který celé sevření zpevní a uzavře. Celé sevření by mělo být po celou dobu střelby neměnné a pevné, ne však křečovité. 2.4 tasení zbraně Při tasení zbraně jde v zásadě o jednu jedinou věc a to v co nejkratší době dostat zbraň z pouzdra a po co nejkratší dráze jí namířit na cíl. Tasení zbraně je velmi závislé na spoustě okolních podmínkách jako je například poloha v jaké se střelec nachází, stavu zbraně uložené v pouzdře ( náboj v nábojové komoře, nebo bez ) a zejména na druh pouzdra. Vezmeme-li si střelce z ozbrojených složek s nekrytě uloženou zbraní na straně střílející ruky, můžeme tasení rozdělit do tří základních fází, které je však ve výsledku důležité spojit v jeden rychlý a plynuly pohyb. První fáze je rozepnutí bezpečnostního pásku na pouzdru ( obvykle palcem střílející ruky ), uchopení zbraně v pouzdru a její lehké zatlačení do pouzdra. Je velice důležité již v této fázi zbraň správně uchopit, jelikož při použití zbraně v reálné situaci nemá střelec čas na opravu držení nebo její korekci třeba nestřílející rukou. Špatné uchopení zbraně má poté za následek, nepřesnou střelbu, pomalost a špatnou kontrolu zbraně. Abychom se těmto chybám vyvarovaly je důležité při tasení již uvedené zamáčknutí zbraně do pouzdra. Tímto docílíme hlubokého držení zbraně a vyhneme se tak následné chybě, kdy při držení vznikne mezera mezi horním výběžkem rukojeti a částí dlaně mezi palcem a ukazovákem. V druhé fázi střelec vytáhne zbraň ústím hlavně těsně nad pouzdro a v tento okamžik zatlačí loket dolů. Tímto docílí toho, že zbraň směřuje ústím hlavně dopředu a střelec je již v tento okamžik schopen vystřelit směrem na terč. Střelba z této polohy je však efektivní maximálně do vzdálenosti 5 metrů a vyžaduje dostatek cviku. Ve třetí fázi střelec pokračuje v pohybu se zbraní přímo 15

16 před sebe a přikládá jí do výše očí. Tento pohyb lze přirovnat k přímému úderu pěstí bez vytočení zápěstí. Zbraň by měla být prodloužením celé paže což v konečné fázi dopomáhá k přesnosti střelby. Během pohybu zbraní vpřed střelec přikládá nestřílející ruku na zbraň pro dosažení ideálního držení zbraně obouruč. Tasení samotné je při ideálním způsobu provedení velice rychlé a proto je za potřeby provádět všechny pohyby co nejekonomičtěji a po co nejkratších drahách pohybu. Je dobré aby si každý střelec osvojil to, že zbraň se pohybuje při tasení pouze kolmo nahoru těsně nad pouzdro a poté již jen v předozadní linii. K dosažení nejideálnějšího způsobu tasení zbraně je za potřeby provádět tzv. suchý nácvik, kdy se střelec pokouší opakovaně v co nejkratší možné době tasit zbraň a navést ji na určitý cíl. Při tomto nácviku je dobré začít nejdříve s pomalejším tempem a dostat do ruky správné vedení zbraně a teprve později přidávat na rychlosti. 2.5 střelecký postoj Střelecký postoj je vlastně takovým základem střelecké techniky. Jeho změna může výrazným způsobem ovlivnit naše výsledky, stejně jako používání špatného postoje nás může zastavit na cestě za lepšími výsledky. V začátcích praktické střelby v naší republice všichni střelci stříleli z tzv. Weaverova postoje ( obr. č. 5 ), který je definován zjednodušeně jako slabá Obr. č. 6 " A " postoj noha vpředu, tělo je k terči asi v 45 úhlu. Slabá ruka tahá zbraň vzad, zatímco silná ji tlačí od těla. Loket slabé ruky je co nejvíce tisknut ke středu těla. Tento způsob je velice vhodný pro sebeobranou střelbu, neboť potlačuje zpětný ráz, ruce chrání důležité části těla, tělo vystavuje protivníkovi poměrně malou zásahovou plochu. Pro sportovní účely je však méně vhodný, protože poskytuje poměrně malou pohyblivost, je složitý na zapamatování a na správné vykonávání a je málo univerzální. Proto se začal používat tzv. čelní, neboli A 16 ( obr. č. 6. )

17 postoj, kde je trup kolmo k terči a ruce tvoří rojúhelník neboli A. Nohy sledují polohu těla a jsou kolmo k terči. Toto je sice výhodná poloha pro střelbu, ale k vykonávání dalších pohybů je zcela neefektivní. Z tohoto důvodu se využívá kombinace obou postojů, tzv. Isoscelles ( obr. č. 7 ), kdy trup je kolmo k terči, ruce tvoří písmeno A. Nohy jsou na rozdíl od předchozí polohy šikmo k terči. Slabá noha je vpředu, silná noha vzadu. Vzdálenost nohou je proměnlivá, nejvíce se však užívá vzdálenosti, kdy špička silné nohy je na úrovni paty slabé nohy. Slabá noha přitom směřuje přímo vpřed k terči a silná je odkloněna vně od osy těla. K vlastnímu postoji. Tělo by mělo být uvolněné, těžiště těla musí směřovat vpřed tak, aby zachytávalo zpětný ráz a vyrovnávalo jej pouze vahou těla. Hlava by měla být vzpřímená, neměla by být zastrčena mezi ramena. Lokty a kolena by měly být mírně pokrčené, skoro neznatelně. Pokud by totiž byly natažené, nejsou schopné absorbovat zpětný ráz. V zásadě se tedy v dnešní době využívá při profesní střelbě postoj Isoscelles a postoj A. Oba dva způsoby jsou si velice podobné a postavení nohou je téměř vždy na posouzení pohodlnosti pro střelce technika míření a spouštění Při míření se střelec snaží do jedné přímky srovnat záměrný bod, mušku, hledí a oko. Tato poučka je všem velmi dobře známá, ale málo kdo již ví, že základem je naprosté soustředění a zaostření zraku na mušku. Musíme vidět mušku v těch nejmenších detailech jako je rýhování mušky, její přesné kontrastní hrany, barva ( obr. č. 8 a 9 ). Dalším krokem je naučit se sledovat ji po celou dobu zpětného rázu ve stejných detailech. Nesmíme mrknout, nesmíme se při výstřelu leknout. V začátcích uvidíme mušku nejprve na počátku výstřelu, pak na jejím vrcholu a možná poté i opět na terči, tak jako na počátku. Postupem času ji začneme vidět jakoby stroboskopicky na cestě vzhůru a zpět dolů, pak již plynule při pohybu vzhůru a dolů. Jestliže dokážeme číst mušku těsně před samotným výstřelem, získáme obraz mířidel. Nikdy nebudete schopni udržet zbraň perfektně klidnou, budeme s ní pohybovat okolo středu terče a to, co uvidíte těsně před výstřelem, bude obraz mířidel. Jestliže v okamžiku výstřelu uvidíte obraz mířidel 17

18 ukazující 2 cm vlevo nahoru od středu a zásah bude na tomto místě, znamená to, že děláme vše dobře, zbraň byla pouze zamířena na špatné místo. Obraz mířidel je tudíž velice důležitá věc. Pokud se jej naučíme dokážeme Obr. č. 8 špatné zamíření zbraně zasáhli říci, terč používat, zda bez jsme toho, abychom viděli samotný zásah a to je velice důležité, neboť minout terč, ať již ve skutečném životě nebo na soutěži se rovná prohře. A zjišťovat díváním se na terč, zda jsme jej zasáhli či ne, znamená ztrácet čas. Navíc je terč mnohdy tak daleko, že zásahy nejsou vidět. Sledování mušky před střelbou, během střelby, během pohybu nám pomůže zjemnit a doladit způsob tažení zbraně, zamíření, přenášení z terče na terč, pomůže nám najít nejlepší způsob střelby za pohybu a analyzovat mnoho dalších dějů během střelby. Sledování mušky má využití i při pohybu těla, kdy máme možnost pohyb těla vyrovnat protichůdným pohybem zbraně, a na jediný okamžik tak ustálit zbraň a vystřelit. Pro všechny bez rozdílu platí, že oči jsou Obr. č. 9 správné zamíření zbraně jedním z nejdůležitějších faktorů při střelbě. Schopnost našich očí určuje naší rychlost, naší přesnost, určuje náš stupeň pozornosti. Prvním, pro mnoho lidí možná nepodstatným problémem je určení řídícího oka. Ne všichni totiž máme řídící oko stejné jako převládající ruku. Pro vysvětlení pojmů, podle řídícího oka se řídí práce očí. Převládající rukou se myslí u praváka pravá a u leváka levá ruka. Neškodí si proto vyzkoušet, které oko je naše řídící. Je to jednoduché. Otevřeme obě oči a natáhneme dopředu ruku se vztyčeným prstem. Zavřeme jedno oko a pokud se nám prst v pohledu pohne - přeskočí, právě ono zavřené oko je vaše řídící. Toto je obzvláště důležité pro mířenou střelbu, kde se při sportovních 18

19 disciplínách používá technika zaclonění slabšího oka kvůli rozptylování pozornosti. Bez správného spouštění nikdy nedosáhneme přesného zásahu. Můžeme mít správně zamířeno a přesto, když špatně spustíme, škubneme spouští nebo strhnete zbraň do strany, zásah bude úplně jinde, než jsme chtěli. Je třeba si uvědomit, že správně zamířit a správně spustit je základem každého úspěšného zásahu. Spuštění je završení celého procesu přípravy zbraně k výstřelu. Spuštění má dvě fáze. Spoušť je třeba nejprve namáčknout. Znamená to vyvinout na spoušť prstem určitou úroveň tlaku tak aby ještě nedošlo ke spuštění, a držet ji na tzv. mrtvém bodu. Vlastní spuštění pak provedeme již jen z tohoto mrtvého bodu. Nepředstavujme si však, že držet spoušť na mrtvém bodu je třeba nějak mimořádně dlouho. Namáčknutí a vlastní spuštění je jedním plynulým, akcelerujícím pohybem, který je dokonale spojen v jeden, i když se může stát, že spoušť na mrtvém bodu můžete držet déle. Ale to jen ve výjimečných případech. Dále je důležité říci, že spouštění provádíme pouze prvním článkem ukazováku střílející ruky. U každé spouště nalezneme několik fází odporu spouště. Nejprve překonáváme pouze tlak vratného pera spoušťového táhla, který je často velice malý. Pak dojdete k místu, kde táhlo spouště začne působit na záchyt kohoutu, a ten se začne posouvat po spoušťovém ozubu. V tu chvíli odpor značně vzroste. Pokud jsou spoušťové ozuby dokonale hladké, odpor je stejnoměrný, což je velice důležité. Ve chvíli, kdy spoušťové ozuby přejdou přes své styčné plochy, záchyt spouště uvolní kohout. V ten okamžik se odpor spouště opět změní na původní, pouhý tlak vratného pera spoušťového táhla a prst na spoušti má tendenci prudce propadnout. Největší chyby ve spouštění se dělají právě ve fázi, kdy prst narazí na silný odpor a překonává tlak spoušťových ozubů, které na sebe navzájem působí. V tuto chvíli se může stát, že ve snaze o rychlý výstřel trhneme spouští, abychom tento tlak překonali. Díky tomu celou zbraní pohneme a dojde ke stržení zbraně. Celý proces musí být plynulý - zrychlující. Stejně tak pohyb, kterým budeme spoušť uvolňovat, by měl být naopak zpomalující se. Spuštění by mělo být z jedné poloviny zrychlující a z jedné poloviny zpomalující. Spouštění je završením celého procesu zbraně před výstřelem. Právě proto je třeba mu věnovat mimořádnou pozornost. Správné spouštění se musí stát jedním ze základů, na kterých budeme neustále pracovat, zlepšovat je. 3 Střelecké techniky 19

20 3.1- střelecké polohy Při profesní střelbě je nejčastěji využívána poloha v stoje s držením zbraně obouruč. Toto vychází již ze samotné podstaty použití zbraně při služebním zákroku, jelikož je potřeba být při zákroku připraven rychle měnit svou polohu, popřípadě měnit polohu při střelbě na více cílů. Mohou však nastat situace, při kterých je výhodné a někdy dokonce nezbytné využít jiných střeleckých poloh. Jednou ze základních poloh je pohotovostní poloha ( Obr. č. 10 ). Tato poloha se využívá při pohybu s vytaženou zbraní a zejména při propátrávání budov. Tato poloha je účinná pouze při chůzi. Při běhu je efektivnější držení jednoruč s držením zbraně u boku s ukazovákem mimo spoušť a volnou ruku využívat jako obranu nebo k vyhýbání se překážkám. Při pohotovostní poloze jsou lokty přitaženy k tělu, zbraň je ve výši hrudníku a hlavní vždy směřuje do místa možného napadení. Z tohoto vyplývá, že je velmi Obr. č. 10. pohotovostní poloha důležité, aby zbraň směřovala vždy do míst, kam se střelec zrovna dívá. Z pohotovostní polohy je možná efektivní střelba až na vzdálenost 10 m. Střelec z této polohy velmi rychle a snadno dosáhne svého střeleckého postoje a to pouhým propnutím paží po co nejkratší dráze směrem k cíli. Dalším velmi často využívanou polohou jsou kleky. V zásadě se pro profesní střelbu využívají dva druhy kleků a to přímý klek ( obr. č. 11 ) a klek vyčkávací ( obr. č. 12 ). Při zaujímaní polohy přímého kleku je důležité, aby ve výsledné poloze chodidlo stojné nohy, koleno opěrné nohy a špička opěrné nohy tvořili téměř Obr. č. 11. přímý klek rovnostranný trojúhelník. Jedná se tedy o klek na levé nebo pravé a to podle toho, zda střelec střílí levou nebo pravou rukou. Pro praváka platí, že při zaujetí polohy v kleče je jeho levá noha stojná a pravá opěrná 20

21 ( pro leváky opačně ). Toto se mění pouze v případě střelby v kleče z poza krytu u praváka z levé strany krytu a u leváka z pravé strany krytu. Je to z důvodu správného využívání krytu, jelikož stojná noha nedovolí takové vyklonění do strany mimo kryt, aby byl střelec dobře chráněn krytem po celou dobu střelby. Z tohoto důvodu bych neodsuzoval ani střelbu z kleku na obou kolenou, jelikož tato poloha umožňuje dobrou stabilitu při náklonu mimo kryt na obě strany. Tato střelecká poloha je Obr. č. 12 vyčkávací klek často využívána sportovními střelci praktické střelby IPSC. U této polohy je jedinou nevýhodou obtížnost při opětovném postavení. Tímto může dojít k časové prodlevě při přesunu do výhodnější střelecké pozice. Avšak budeme li předpokládat, že střelec je v dobré fyzické kondici a nemá žádný problém s hybným ústrojím, časová prodleva nebude větší než několik desetin vteřiny. Další variantou kleku je tzv klek stranový ( obr. č. 13 ). Tento klek se využívá při střelbě z poza krytu a slouží k dosažení Obr. č. 13 stranový klek lepší stability střelce při náklonu mimo kryt. Při této technice je většina váhy na naší opěrné noze ( na které klečíme ) a druhá noha je využívána jako proti závaží. Tato poloha je velice stabilní, ale nedá se použít u užších krytů, jako jsou stromy, pouliční osvětlení atd., jelikož bychom si nechránili dostatečně celé tělo a protivníkovy bychom zbytečně zvyšovaly šanci na zásah. Při kleku vyčkávacím je pozice nohou naprosto stejná jako při kleku přímém. Rozdíl je v tom, že paže nestřílející ruky nám tvoří oporu o koleno stojné nohy. Tato poloha se nazývá vyčkávací, jelikož je pohodlnější a nechá se v ní vydržet při míření na kryt protivníka větší dobu než v kleku přímém. Další výhodou je opora nestřílející ruky o koleno stojné nohy při mířené střelbě. Při opoře však nesmí dojít k tomu, aby se nám o sobe opíraly loketní kloub a kolenní 21

22 kloub. Správný postup je, že o kolenní kloub opřeme až trojhlavý sval pažní a tím zamezíme zbytečným odskokům zbraně po výstřelu a smýkaní se kloubů po sobě, čímž docílíme rychlejší a přesnější střelby. Další využívanou polohou je střelba vleže ( obr. č. 14 ). Tato střelecká poloha nabízí protivníkovy co možná nejmenší zásahovou plochu, avšak tato poloha je z hlediska dalšího přemisťování zcela nejhorší ze všech. Některé zdroje dokonce tvrdí, že tato poloha je konečná a boj z této polohy je většinou již dobojován až do konce. Tato poloha je velice účinná při vojenské taktice, ale tu složek Obr. č. 14 poloha vleže na břiše u bezpečnostních nelze propagovat. Poloha v leže má dvě varianty a to leh na břiše a leh na zádech. Leh na břiše se zaujímá přes již popsanou polohu v kleče, kdy střelec v době, kdy dokleká musí mít již tasenou zbraň, kterou drží ve své silné ruce a o svou slabou ruku se opírá při zaujímání lehu. Abychom protivníkovy zbytečně nenabízely velkou zásahovou plochu, je výsledná poloha čelem k protivníkovy a nohy jsou u sebe. Tato technika má největší účinnost ve volném terénu, kde nemůžeme využít žádného krytu a dále při střelbě na větší vzdálenosti. Je totiž naprosto zbytečně zaujímat zdlouhavě polohu v leže na břiše před protivníkem, který je 5 m od nás. Další možnost střelby v leže na břiše je z poza krytu. Tato varianta nabízí střelcovo nejlepší krytí. Využívá se zejména na velké vzdálenosti a nebo při nízké výšce využívaného krytu. Tato poloha je výhodná při zajišťování krytu nebo úkrytu protivníka, při očekávání vašich posil. Technika střelby v leže na zádech je jednou z nejproblematičtějších situací do které se můžete jako střelec dostat. Hrozí zde hned několik nebezpečí a to jak z vaší vlastní zbraně, tak i z možnosti pokračovat dále v nějakém efektivním vedení boje. Při zaujetí této polohy se využívá podobné techniky jako při pádu vzad. V konečné fázi jsou obě nohy chodidly na zemi, zbraň směřuje mezi koleny na protivníka a hlava společně s hrudní páteří jsou odlepeny od země. Největší nebezpečí u této polohy je v tom, že pokud se váš cíl pohybuje a vy musíte měnit záměrný bod může při stresu a tunelovém vidění dojít k prostřelení vlastní nohy. Dále jak bylo řečeno bude určitě velkým problémem z této polohy rychle vstát 22

23 provést a přemístění do lepší střelecké polohy. Na druhou stranu je vhodné tuto polohu trénovat, jelikož při konfrontaci s protivníkem na velmi malou vzdálenost se může stát, že po nějakém odstrčení nebo sražení se právě v této poloze aniž by jste to chtěli ocitnete. 3.2 střelba různými směry, pohyb se zbraní Pokud je to možné a situace to dovoluje je výhodné pohybovat se s vytaženou zbraní pouze do míst na které minimálně periferně vidíme. Zamezíme tak nebezpečí srážky s překážkou a nebo uklouznutí. Při pohybu se zbraní při zaměřování na několik cílů, které máme v zorném poli je výhodou neměnit polohu nohou, ale natočit proti cíli pouze trup a ruce se zbraní. Toto je však možné pouze u cílů, které máme přímo před sebou v rozpětí maximálně 120 stupňů. Při tomto také velmi záleží na pohyblivosti střelce a na tom z jakého střeleckého postoje je zvyklý střílet. Velkou výhodu při tomto má střelec využívající střeleckého postoje A jelikož má nohy v jedné rovině, což mu umožňuje otáčet se doprava i doleva ve stejném rozsahu. Pokud však pravoruký střelec potřebuje střílet vlevo více jak o zhruba 80 stupňů je zapotřebí změnit postavení nohou. Toto provedeme tak, že pravou nohou uděláme krátký krok vpřed dovnitř a pohyb dokončíme natočením se na levé špičce do směru otáčení. Chce li střelec vést palbu vpravo, provede ten samý pohyb, ale stranově obráceně. Pokud je nutné vést střelbu vzad přímo za sebe, využívají se dvě varianty. Jednou z nich je metoda střelby jednoruč silnou rukou. Střelec bez změny polohy nohou změní držení zbraně na jedno ruční a provede rotaci trupu vzad v plném rozsahu pohybu. Při otočení je zbraň vedena přes pohotovostní polohu( zbraň na hrudníku ) a po otočení směrem k terči je zbraň opětovně navedena co nejkratší cestou k terči. Druhou variantou je otočení se změnou postavení nohou. Střelec udělá krok vpřed dovnitř a poté se na špičkách chodidel otočí o 180 stupňů a zaujme svůj střelecký postoj. Při všech změnách polohy a pohybech se zbraní je důležité vždy očima sledovat cíl a všechny změny polohy nohou dělat do míst, kam vidíme. Znamená to nedělat nikdy žádné kroky vzad. Při pohybu se zbraní jsou dvě možnosti a to pohyb provádět s nataženými pažemi, což je o něco rychlejší, ale vzhledem k váze zbraně a nutnosti rychlého pohybu dochází často k přejetí cíle a musí se následně provést oprava zamíření. Tato varianta je vhodná 23

24 při krátkém pohybu nebo při střelbě na cíle, které jsou blízko u sebe. Druhá varianta je, že při změně polohy se vede zbraň přes pohotovostní polohu a při dokončení pohybu je zbraň opět zapíchnuta trčením paží na cíl. U této varianty odpadá problém s přejetím cíle a proto je při delších pohybech, zejména se změnou polohy nohou velmi výhodná. Tato metoda je dozajista výhodnější, avšak je koordinačně náročnější a vyžaduje vysokou úroveň dovedností držení zbraně a přesného navedení zbraně zapíchnutím na cíl. 3.3 střelba s využitím krytu Střelba z pozakrytu je jedním z nejdůležitějších prvků taktiky v profesní střelbě. Kryty umožňují nabízet protivníkovi co nejmenší zásahovou plochu našeho těla a proto je velice důležité krytů v bojových situacích využívat co nejvíce ( obr. č. 15. ) Kryty se dají rozdělit na dva základní prvky a to na kryty a úkryty. Kryt je taková překážka, kterou protivníkovy střely nemohou proniknout a tudíž naše tělo zcela chrání před ranivými účinky. Úkryty jsou na rozdíl od krytů takové překážky, kterými protivníkovy střely velmi snadno proniknou a nás Obr. č. 15 špatné a správné využití krytu mohou zranit. Jedná se tudíž o místa, kam jsme schopni se schovat před pohledem protivníka, ale v případě, že protivník zná naší pozici mohou nás jeho střely snadno ohrozit. Ve stresových situacích může velmi snadno dojít k záměně krytu a úkrytu. Proto je důležité vybírat si správná místa pro krytí před střelami. Například, když se schováme za dveře vozidla, můžeme si myslet že jsme zaujaly dobrou bojovou pozici v dostatečném krytu. Avšak dveře vozidla jsou tvořeny pouze slabým plechem a tenkou vrstvou čalounění, kterými střely z ručních zbraní velmi snadno proniknou a po průstřelu mají ještě dostatečnou energii k usmrcení 24

25 člověka. Kryty jde dále rozdělit na další tři podskupiny a to na vysoké kryty, středně vysoké kryty a nízké kryty. Z vysokých krytů se dá střílet z jakékoli střelecké polohy. Ze středně vysokých se nechá střílet již pouze z polohy v kleče a z nízkých krytů již pouze v poloze v leže. Proto je pro nás nejvýhodnější vybírat si vysoké, popřípadě středně vysoké kryty. Pro střelbu z pozakrytu platí několik zásad. Jednou z nejdůležitějších je, že zbraň střelce by nikdy neměla přesahovat hranu krytu, protože by mohlo dojít k odzbrojení střelce protivníkem, stojícím mimo zorné pole, těsně za krytem. Dále by střelba z pozakrytu měla být vedena v jakýchsi sériích dvou až tří výstřelů z jedné pozice a poté by mělo dojít ke změně pozice a pokračování ve střelbě z jiné výškové úrovně krytu. Například střílí li střelec v poloze v kleče, po sérii výstřelů by měl změnit polohu a pokračovat ve střelbě ve stoje nebo v leže. Velmi důležité je, že veškeré změny poloh a další činnosti jako je přebíjení, nebo odstraňování závad musí probíhat zcela za krytem a žádná část těla v tuto chvíli nesmí vyčnívat přes hranu krytu. Pokud to situace umožňuje je nejlepší variantou zaujmout stabilní střelecký postoj s nataženými pažemi již za krytem a namířit zbraň do míst, kde předpokládáme postavení našeho protivníka. Toto nám zkrátí velmi výrazně dobu zamíření a vedení palby do míst, kde protivníka předpokládáme a tudíž nedáme protivníkovi zbytečný čas na to,aby se zorientoval odkud je palba vedena a zamezíme jeho rychlému protiútoku. Jestliže se dostaneme do krytu u něhož je možno vést palbu z levé i pravé strany je vhodné tohoto využívat k matení protivníka a střídat jak výšku polohy tak i stranu z jaké střelbu povedeme. U pravorukého střelce je výhodnější vést palbu z pravé strany krytu, jelikož nabízí při vyhlédnutí mnohem menší zásahovou plochu než z levé strany krytu. Některá literatura tvrdí, že v případě, že povede li pravoruký střelec střelbu z levé strany krytu je vhodné změnit držení zbraně na levostranné a vést střelbu jako levoruký. Já osobně si myslím, že toto je velice koordinačně namáhavé a zbytečně se na úkor pohodlnějšího postoje a o něco lepšího krytí výrazně zbavujeme přesnosti střelby. Také bych chtěl upozornit, že při střelbě z pozakrytu, kde je možné vést palbu jak z levé tak i z pravé strany krytu je velmi vhodné zaujímat střelecké polohy u kterých se při výměně stran z pravé na levou nemusí měnit poloha nohou. Jedná se o střelbu v stoje a v kleče, kdy vstoje využijeme střelecký postoj typu A, 25

26 kde jsou nohy v jedné přímce a v kleče klečíme na obou kolenou. Toto střelci velmi výrazně ulehčí přechod ze střelby z jedné strany krytu na druhou a zajistí v obou střeleckých polohách dobrou stabilitu postoje. Při střelbě ze středně vysokých krytů a nízkých krytů je nepsaným pravidlem, že střelba by měla být vedena vždy ze strany krytu a ne přes jeho vrchní okraj. Jsou však situace, kdy se střelbě přes vrchní okraj krytu nevyhneme. být u Může to dlouhých podezdívek plotu, nebo svodidel. V této situaci jsou dvě varianty. Buď Obr. č. 16 střelba přes vrchní okraj krytu se střelec lehce nadzdvihne nad horní okraj krytu a hlavu strčí co nejvíce mezi ramena, čímž sníží svou zásahovou plochu ( obr. č. 16 ) a nebo se střelec ukloní vlevo či vpravo a střelbu přes kryt provede v poloze jakoby střílel ze strany krytu. Tato varianta střelci sice zajišťuje větší krytí, ale je značně nepohodlná a při nedostatečném rozsahu pohybu nám velmi sníží Obr. č. 17 střelba přes vrchní okraj krytu s ukloněním trupu možnost přesné střelby ( obr. č. 17 ). První varianta nám sice nedává tak dobré krytí, ale je zde možné využít nestřílející ruky jako opory o kryt a při střelbě zejména na větší vzdálenost zvýšit přesnost střelby. Toto je však jediná situace, kdy je možno využít krytu jako opory pro nestřílející ruku. Ve všech dalších situacích je opíraní rukou o kryt nežádoucí, jelikož je velká pravděpodobnost přivodění si závady na zbrani zaražením závěru zbraně o kryt. 26

27 Jak bylo již řečeno, správné využívání krytů je jedním z předpokladů přežití bojových situací při ozbrojených střetech. Proto je nutné jak při postupu vpřed tak i při ústupech mít vždy dopředu zvolený další dobrý kryt, ze kterého budu mít přehled o situaci a bude z něj možno vést efektivní palbu proti nepříteli. Dále je důležité volit každý další kryt ve vzdálenosti ne větší než je 10 m a před dalším postupem provést krycí palbu. Ideální stav je, když má mezi sebou dvoučlenná hlídka smluvené určité verbální i neverbální signály a při přesunech jde vpřed nebo vzad pouze jeden policista a druhý vede krycí palbu. Při každé bojové situaci je důležité, aby o sobě oba dva zasahující policisté neustále věděli a nikdy se neztratily z dohledu a to jak z důvodu zranění jednoho nebo možnosti domluvy dalšího postupu. Je již popsáno několik situací, kdy vlivem špatné domluvy došlo k postřelení policisty policistou, který se mu nenadále objevil v jeho akčním úhlu. Přidá li se do této situace stres a snížená viditelnost je jasné, že k těmto situacím může lehce dojít. A proto policista při zásahu nikdy neopouští svého kolegu. 3.4 střelba za snížené viditelnosti Střelba za snížené viditelnosti je velmi složitá z hlediska střeleckých dovedností a střelec si zde se základní střeleckou technikou již nevystačí. Zvládat tuto techniku střelby je však v současné době téměř nutností z důvodu četnosti použití zbraně za snížené viditelnosti. Zahraniční literatura hovoří o tom, že v 80 % použití zbraně policistou ve službě se jedná o střelbu za snížené viditelnosti. Střelba v takto stížených podmínkách vyžaduje taktického dobré znalosti chování a bezesporu i kvalitní technické vybavení. Jednou z dobrých Obr. č. 18 optimální taktické svítilny možnosti je využití mířidel, které dokáží svítit i za naprosté tmy. Tyto však nejsou na služební zbraně montovány a musel by si je každý policista sám zakoupit a nechat nainstalovat na zbraň. Další a nejrozšířenější variantou jsou taktické svítilny. V současné době je 27

28 na trhu mnoho velmi dobrých svítilen, avšak ne všechny jsou vhodné pro použití společně se střelnou zbraní. Taktická svítilna pro dobré použití při střeleckých polohách by měla splňovat některé parametry a to zejména vysokou spolehlivost, dobrou světelnost i na větší vzdálenosti, dostatečnou kapacitu akumulátorů, tlakový spínač umístěný vždy svítilny v místech možného dosahu nestřílející ruky, kompaktnost a přiměřenou velikost ( obr. č. 18 a 19 ). Ideálním případem jsou svítilny, které se nechají montovat přímo na služební zbraně a ovládají se tlakovými Obr. č. 19 špatné svítilny pro taktické využití se zbraní spínači. Jejich cena je však vcelku vysoká a proto nebyli většině policistům zakoupeny a v současné době se používají spíše ve speciálních jednotkách. Na ostatních útvarech se v současné době používají dva typy svítilen. Jednou z nich je ruční svítilna, která se používá na zastavování vozidel za snížené viditelnosti. Tato svítilna má sice velmi dobrou svítivost, ale z hlediska taktického svícení při použití zbraně je velmi nepraktická a to z důvodu její velikosti, způsobu držení a spínače s regulátorem svitu. Druhý typ, který je v současné době u policie využíván jsou americké svítilny značky MAG LITE. Tyto svítilny byli konstruovány již od výrobce jako taktické a proto jejich využití při střelbě za snížené viditelnosti je velmi efektivní. Dalšími způsoby střelby za snížené viditelnosti je například použití signální pistole se světlicemi a nebo použití techniky, kdy se střelec orientuje pomocí záblesku po výstřelu z hlavně své zbraně. Použití signální pistole je však možné pouze v otevřeném prostoru a nedoporučuje se používat ani v zastavěných plochách z důvodu možných požárů. Tato metoda je tedy výhodnější spíše pro armádu a nebo při pátracích akcích. Druhá metoda, využívá světla záblesku po výstřelu z vlastní zbraně, je sice popisována v literaturách, ale její použití bych nazval při nejmenším za problematické. Záblesk ze zbraně po výstřelu není nijak intenzivní a trvá možná dvě desetiny vteřiny. Při stresové situaci není ani zkušený střelec schopen využívat takové osvětlení pro účinnou střelbu vedenou proti oponentovi a jedná se pouze o nouzové řešení. Jak bylo již uvedeno střelba s využitím svítilny 28