Bohemi, infestissimi Polonorum inimici? Literární emoce a politické reality od Galla Anonyma po Jindřicha z Isernie

Transkript

1 Bohemi, infestissimi Polonorum inimici? Literární emoce a politické reality od Galla Anonyma po Jindřicha z Isernie Vaníček Vratislav Jací vlastně byli Čechové a Poláci v minulosti sousedé? Jaká je výpovědní hodnota nejstarších literárních historických děl, tj. kronik a gest, ve vztahu k dávno uplynulé skutečnosti? Ačkoli taková tematika je jistě docela atraktivní svým aktualizačním potenciálem, nebyla kupodivu detailněji rozvíjena, jak bychom mohli očekávat. Teprve v nejnovějším období dochází ke změně, zejména u monografických studií 1. V syntetických pracích však nový koncepční postoj schází, zajímavé a sporné momenty body vzájemných či paralelních dějin se obvykle vykládají stále stejným způsobem. Tradiční zaměření na vlastní národní stereotypy omezuje možnosti nadhledu a evropanské komparace. Často proto převládá vágní názor, že sousedé se dříve jen stěží mohli mít příliš v oblibě, když se spolu často přetahovali o hraniční meze a příhraniční provincie Těmto představám by mohl odpovídat i známý negativní výrok z kroniky Galla Anonyma, který jsem zvolil za nadpis tohoto článku, i když na první pohled zaráží, proč zrovna Čechové by měli být horší, než ti ostatní. Historici nezapomínají, že také pražský kronikář Kosmas označil ve svém díle Poláky za inimici 2. Víme, že ani vztahy mezi Čechy a Poláky v moderní době, např. počátkem 20. století, nebyly vždycky dosti vstřícné. Přesto vždy zaznívaly i jiné hlasy, v době moderní i ve středověku, které svědčí o náročnější skutečnosti. Již Kanovník vyšehradský projevuje k roku 1134 soucit nad polskými sousedy, kteří se stali cílem útoků českého a moravského vojska. Vinu ale přičítá neprozřetelnému knížeti Boleslavovi Křivoústému (který vyvolal prestižní válku o Uhry se Soběslavem I.) 3. Také Letopisy Hradišťsko - Opatovické projevují v téže době lítost nad osudem města Kožlí bylo zničeno a jeho obyvatelé byli odvlečeni do zajetí (v tomto případě církevní autor kritizuje domácí laiky, špatné vlastnosti Moravanů) 4. 1 Postoje české historiografie shrnuje J. Macůrek Josef, Dějiny polského národa, Praha 1948 (v zásadě objektivní a propolské, ale kritika řekl bych toho, v čem se Poláci odlišovali od Čechů). Z další literatury (samozřejmě vzhledem k charakteru studie bez nároku na úplnost): Z. Wojciechowski (red.), Polska i Czechy. Dziesięć wieków sąsiedztwa, Katowice Wrocław 1947; B. Krzemieńska, Polska i Polacy w opinii czeskiego kronikarza Kosmasa, Zeszyty Naukowe Uniwersitetu Łódzkiego, Ser. I, zesz. 15, 1960, s ; Polacy v Czechach, Czesi v Polsce, pod red. H. Gmiterka, W. Iwańczaka, Lublin 2004; J. Dobosz (red.), Przemyślidzy i Piastawie twórcy i gospodarze średneiowiecznych monarchii, Poznań Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, ed. B. Bretholz, Berlin 1923, II, 2, s Kronika Kanovníka vyšehradského, FRB (Fontes rerum Bohemicarum) II, Praha 1974, s Letopisy Hradišťsko Opatovické, FRB II/2, 1875, s. 389.

2 2 Vzájemnost česko - polských vztahů nelze omezovat jen na politické dění a sousedskou rivalitu, ani na literární emoce kronikářů. České i polské země vytvářely vlastně jádro osobitého vývojového regionu, který lze označit za středovýchodní Evropu. Náš hodnotící pohled by měl zachycovat trendy a tendence právě v tomto širším kontextu. Přitom kulturně sociální prostředí české i polské byla sice příbuzná, vzájemně pochopitelná a pro osud jedinců kompatibilní, ale zároveň se vždy nějak odlišovala ve svých postupech a mentalitách. Je docela příznačné, že nejstarší české dějiny osvětlují literárně laděné kroniky (členění událostí podle dat), a polské zase historicky laděná gesta (data chybí, jde však přesto o historii). Podobně je tomu z hlediska politických profilací vůči Říši. Zatímco pro Polsko požaduje kronikář Kadłubek po vzoru Galla libertas a nezávislost na Říši, roli českého vládce zase označuje s obdivem jako určující Romani cardo imperii (osu římského císařství) 5. Mimořádný význam pro integrační procesy ve střední Evropě měl návrh Přemysla Otakara II. na trvalý konfederativní a obranný spolek českého krále s polskými knížaty, jak jej zachycuje list poslaný v roce 1255 krakovskému biskupovi Prendotovi (který se zasloužil o kanonizaci svatého Stanislava) 6. Kronika Velkopolská, ovlivněná Kosmou i Kadłubkem, se zase zabývá jazykovou blízkostí slovanských národů a v polském prostředí se rozvíjejí představy o společném bratrském původu tří národů Čechů, Lechů a Rusů. Přitom tato kronika pokládá Němce za nejbližší příbuzné Slovanů, se společnými předky 7. K nejvýznamnějším autorům středověkého národního sebevědomí ale patřil jihoitalský rétor Jindřich (Henricus Ytalicus) z Isernie, notář z exkluzivního básnického prostředí kolem sicilské královské kanceláře a neapolské univerzity, který přešel do služeb českého krále Přemysla Otakara II. a vyučoval ars scribendi při vyšehradské kapitule 8. Jeho Manifest Polákům je příkladem reakce na pocit vnějšího společného ohrožení (v roce 1278), ale vrací se k politickému programu česko - polského spojenectví na základě blízkého jazyka, společných předků a ochrany územních zájmů. Proto milujeme knížata, šlechtu a národ polský, těšíme se 5 Magistri Vincentii dicti Kadłubek Cronica Polonorum (dále Vincentii Cronica), ed. Marianus Plezia, Monumenta Poloniae Historica, nova series tomus XI, Cracoviae 1994, (liber) IV, 16, s Pro podrobnější interpretaci je důležitou otázkou, kdy vlastně Kadlubkův text vznikl, zda koncem 12. století (tak zpráva o knížeti Konrádu Otovi působí), nebo až později, počátkem století třináctého. 6 CDB V/1, ed. J. Šebánek S. Dušková, Praha 1974, č. 48, s B. Kürbisowna, Studia nad Kroniką Wielkopolską, Poznań 1952; širší kontextu kronikářské a analytické práce B. Kürbisowna, Dziejepisarstwo wielkopolskie XII i XIV wieku, Warszawa 1959; Kronika wielkopolska, překlad K. Abgarowicz, úvod a komentáře Brygida Kürbisowna, Warszawa K. Hampe, Beiträge zur Geschichte der letzten Staufer. Ungedruckte Briefe aud der Sammlung des Magisters Heinrich von Isernia, Leipzig 1910; česká literatura má problémy s rozlišováním dalších Jindřichů působících při českém dvoře J. B. Novák, Tak zvaný Codex epistolaris Primislai Ottocari II., Český časopis historický (ČČH) 9, 1903, s ; K. Doskočil, Protonotář Jindřich Vlach a notář Jindřich Vlach z Isernie, Časopis Archivní školy 15-16, , s ; L. Varcl (red.), Antika a česká kultura, Praha 1978, s. 45 n.; J. Šebánek, Čeští notáři na cestě Václava II. za polskou korunou, SZ Commentationes IV, 1959, s ; S. Dušková, Kdo byl notář Jindřich, in: SPFFUB IX, C 7, 1960, s ; V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české III, Praha / Litomyšl 2002, s. 217.

3 3 z jeho zdaru, chceme mu být záštitou, snažíme se o jeho čest a slávu, zároveň v čase potřeby spoléháme na jeho pomoc 9. To je zcela opačná řeč, než Gallova, i když se v něčem shoduje: česko - polské sousedství nemůže být jen konvenční. Intelektuální osobnosti Galla Anonyma a Jindřicha z Isernie jsou mezníky pro naši komparativní studii. Oba tito Románi přicházejí sice do Polska nebo Čech v různých dobách (Anonymus počátek 12. století, Ytalicus třetí čtvrtina 13. století), ale spojovaly je obdobné charakteristiky literární nadání, osud politického emigranta a profesní špičková úroveň v exkluzivním oboru. Na kulturně zaostalejší Čechy nebo Polsko se nedívali přezíravě, i když si Ytalicus stěžuje, že české víno není tak jemné, jako to italské 10. Jejich vnímání patriotických a národních jevů bylo vyhraněnější a přesnější, než jaké byly konvence ve střední Evropě. Je zajímavé, že o starobylé libertas Poloniae při ohrožení ze strany císařství píše nejen Gallus k roku 1109, ale jakoby v návaznosti na něm také Jindřich z Isernie k roku 1278 (o quam dire seruitutis iugo libera submitteretur Polonia) 11. Ani Jindřich se ovšem nedomnívá, že by Čechy pod jhem Říše byly nesvobodné; pokládá naopak za nespravedlivé, že vládcem Říše se stal německý Rudolf, nikoli český Přemysl 12. V oblastech na sever od Alp se mohli vzdělaní Románi uplatnit dlouho jen ve výjimečném prostředí, v okolí mocných vládců, což znamenalo zároveň v blízkosti kleriků a biskupů, kteří sami obvykle získali své vzdělání na univerzitách v románských zemích a obdivovali italský Řím jako hlavní středisko nejen křesťanské víry, ale také antické tradice. K těmto osobnostem patřili další literáti, jimž budeme věnovat určitou pozornost pražský děkan Kosmas (Gallův souvěkovec), krakovský biskup Vincenty alias Kadłubek, Kanovník vyšehradský nebo neznámý autor listu krakovskému biskupovi Prendotovi z roku Výčet autorů literárních památek, oficiálních latinských listin nebo formulářových listů tím ovšem zdaleka nekončí; můžeme připomenout klášterního kronikáře Mnicha sázavského, pražského kanovníka a diplomata Vincencia, či opata milevského kláštera Jarlocha (Gerlacha) z 12. století, ale vždy je třeba přihlédnout rovněž 9 RBM (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae) II, annorum , ed. J. Emler, Praha 1882, č. 1106, s ; J. B. Novák, Tak zvaný Codex, s K. Doskočil, op. cit., s RBM II, č. 1106, s Ačkoli se pohledy na Imperium Romanum mohly lišit u dobových německých, italských nebo českých aktérů, je zřejmé (i z tohoto důvodu), že nebylo pouze německým národním nebo státním celkem (jak tento dojem převládá). V Itálii rozvíjející se státní právo bylo zaměřeno světským a republikánským způsobem na komunu, ale imperium přitom definovalo jako věčný pozemský útvar : Imperium semper est (Fürstenspiegel des frühen und hohen Mittelalters, (hg.) H. H. Anton, Darmstadt 2006, s. 278 n.). Toto imperium není ovšem věčné Německo, platila zde zásada translatio imperii, aktualizovaná proti německým knížatům elektorům papežskou diplomacií již v době Fridricha II. Jak víme, římsko - německý král / císař neměl pevné územní jádro a přes vysoké pravomoci převzaté po Karlovcích se mohl prosazovat a získávat respekt pouze prostředky lenního práva, tedy vlastně archaickým způsobem. Nástup kurfiřtů (před 1240) pak vyjadřuje změněnou situaci, kdy i český vládce tvoří svou účastí na volbě z boží vůle nového císaře (jímž vůbec nemusí být Němec). Část německých právníků se stavěla proti účasti českého krále, protože není Němec (Eike von Repgow).

4 4 k dílům vzniklým v Německu, Uhrách a Rusku. Pohybujeme se zde tedy v náročném prostředí středověké kultury, jehož vzájemné vztahy nebyly ještě dostatečně citlivě rozkryty. V historické komparaci nám však, obecněji vzato, nepůjde jen o to porovnávat texty, které svědčí o sympatiích či antipatiích, literárních či politických, nebo o doplnění chronologických tabulek, nýbrž spíše o postihnutí obrysů zásadnějších strukturálních specifik a vzájemných vztahů, v jejichž rámci mohla rezonovat daná literární díla, a na které reagovaly formulářové listy. Především nelze přistupovat k této tématice jako k něčemu samozřejmému. Vždyť celá řada východisek a pojmů našeho výkladového přístupu má jen schematický ráz. Podmínkou nových interpretací, v nichž nejde o definitivní uzavření problému, nýbrž o jeho trvalé otevření pro naše pohledy, je hledisko staronové metody ad fontes. To v dnešní době znamená vymanění faktů z interpretačních stereotypů, na jejichž překonání v případě Polska se podílí určujícím způsobem Marek Cetwiński, a skupina mladších historiků z významných středisek polské historiografie 13. Přínos Cetwińského bych v širším smyslu spatřoval v ocenění antropologických a kulturních aspektů historické reality. Práce s prameny by nás tak měla uvést do nových prostor historických interpretací. K obecnějším problémům patří stereotypy týkající se nacionalismu, jazyka, národa a státnosti. Věnujme jim úvodem alespoň krátkou pozornost. Jistě nelze přitakat názoru, že křesťanský středověk neznal jazykové či národní emoce 14. Zatímco moderní nacionalismus vystupuje téměř jako ideologické náboženství ohrožující intelektuální a osobní svobodu jedince, event. osobitost celých skupin (všichni se musí podřídit národnímu zájmu ), ve vrcholném středověku převládal jiný, flexibilnější systém. Příkladem může být situace ve středověké Říši (Riche) ve 13. století, kdy sice všichni obyvatelé pokládali císaře a papeže za své světské a duchovní hlavy, ale za nedotknutelné z jejich strany pokládali své vlastní stavovské výsady a územně právní statut. Jedinci byli, globálně vzato, v důsledku přijetí křesťanské víry (křtu) uvolněni od starší kmenové identifikace. Určitá vazba sice zůstávala, ale lidé 13 Starší oficiózní historiografie směřovala k dotváření schémat, to je myslím obecnější problém, bez ohledu na exaktnost výzkumu pramenů v různých zemích; mělo by nám však jít spíše o rozšíření či osvobození výpovědní hodnoty historických faktů a o posuzování historiografie samotné. To byla témata našich odborných diskuzí již od 70. a 80. let, kdy jsem byl spolu s dalšími kolegy v kontaktu s Markem Cetwińským. K tématice nyní např. sborník J. Laudage (red.), Von Fakten und Fiktionen, Köln/Weimar/Wien Literatura k tematice národního vědomí např. A. Gieysztor, Uwagi o kszałtowaniu się narodowości polskiej, (w:) Studia staropolskie III, Wrócław 1956; B. Zientara Benedykt, Struktury narodowe średniowiecza, KH 134, 1977, s ; H. Beumann W. Schröder (red.), Aspekte der Nationenbildung im Mittelalter, Sigmaringen 1978; F. Graus, Die Nationalbildung der Westslawen im Mittelalter, Sigmaringen 1980; S. Gawlas, Stan badań nad polską świedomością narodową w średniowieczu, (w:) Państwo, narod, stany w świadomości wieków średnich, (red.) A. Gieysztor, S. Gawlas, Warszawa 1990, s ; T. Eichenberger, Patria. Studien zur Bedeutungdes Wortes im Mittelalter ( Jahrhundert), Nationes 9, Sigmaringen 1991; A. Pleszczyński, Niemcy wobec pierwszej monarchii piastowskiej ( ). Narodziny stereotypu, Lublin 2008.

5 5 zároveň vytvářeli společenství křesťanů, získávali sebevědomí nového typu a byli tím emancipováni do nových stavovských a teritoriálních vazeb. Řečeno schematicky, v raném středověku se nejdříve v důsledku omezení kmenů spojují pod vedením dynastií do velkých monarchií většinou jazykově a sociálně příbuzné celky (Německo, Velká Morava, Polsko, Rusko), které se nadto vzájemně sbližují. V následném vývoji proces růstu sebevědomí a svobod pokračuje, dochází k diferenciaci ( feudální roztříštěnost, církevní imunity, města), která však může být průběžně překonána monarchickými strukturami, jak se to projevilo v Anglii, ve Francii, a ve 13. století v případě českých Přemyslovců (nebo ve 14. století za vlády krále Kazimíra v Polsku) 15. Veřejná moc vládců se odvíjela s podporou raných elit v určitém, již dávno zasvěceném prostoru (kulty, tradicí). Panovník má jistý bann, právo nad životy jiných, propůjčené charisma. Christianizace a kulturní podněty ze Středomoří poskytovaly návody pro racionálnější organizaci celého systému, který lze označit za stát či státnost (panovník má povinnosti, jinak je tyranem). Tento proces probíhá na západě stejně jako na východě křesťanské katolické Evropy, rozdíl je ovšem v tom, že procesy ve východních (a severních) regionech mají charakter akulturace (z hlediska přínosu dědictví pozdní antiky) 16 na jednoduchém archaickém půdorysu indoevropského typu, zatímco v jižních a západních regionech jsou podstatně sofistikovanější, v důsledku přítomnosti romanizovaných institucí a skupin obyvatel (které však prošly celkovou kulturní rearchaizací od 5. století). Ale mezi východem a západem nevede po christianizaci žádná principiální čára dvou světů ( románskokeltsko-germánského a slovanského ), zvláště když výraznější strukturální rozdíly jsou patrné mezi evropským jihem a severem 17. Kroniky raného 18 středověku v podstatě uvádějí nové národy a státy na jeviště dějin, které dříve zahrnovalo jen klasická teritoria, v podstatě Středomoří, tehdy s přilehlými divokými oblastmi Galie, Británie, Germánie, Ilýrie. Světové dějiny stále pokračují, ale prostor jeviště dějin se po pádu západořímské říše posunuje na sever (zatímco mnohá starší teritoria se ztrácejí, stávající se spíše literárními, zejména po ovládnutí islámem, např. Egypt, Babylonie). Zařazení nových národů musí mít ale určitý obsah. Zásnuby 15 S. Gawlas, O kszalt zjednoczonego królestwa, Warszawa 1996; S. Gawlas, Monarchia Kazimierza Wielikego a społeczeństwo, in: Genealogia Władza i społeczeństwo w Polsce średniowiecznej, Toruń 1999, ; S. Gawlas, Polska Kazimierza Wielkiego a inne monarchie Europy Środkowej możliwości i granice modernizacji władzy, in: Modernizacjy struktur władzy w warunkach opóżnienia: Europa Śródkowa i Wschodnia, Warszawa 1999, s. 5-34; 16 D. Hägermann, W. Haubrichts und J. Jarnut (red.), Akkulturation. Probleme einer germanisch-romanischen Kultursynthese in Spätantik und frühem Mittelalter, Berlin / New York 2004; H. H. Anton, Anfänge säkularer Begründung von Herrschaft und Staat im Mittelalter, Archiv für Kulturgeschichte 86, 2004, s V. Vaníček, Spiritualizace étosu šlechty: miles Christianus, militia Dei (K strukturální typologii starých elit), (in:) Světci a jejich kult ve středověku. Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, řada Dějin umění historie IV., Praha 2006, s Termín raný středověk užíváme konvenčně pro dobu 10. (9.) 12. století.

6 6 s velikostí a přínos pro světové dějiny zpravidla prostředkuje nový světec, národní a státní ochránce. Již v rámci karlovské epochy byly vtaženy do tohoto vývoje české země, především moravský stát Mojmírovců 19. Základy křesťanství a státnosti byly tak položeny a rozvíjeny od 9. století v trase středovýchodní Evropy jako zvláštního pásma, nikoli jen v rámci výstavby franské a německé říše, i když rovněž v kontextu s ní. Středovýchodní Evropa získává zvláštní vývojové znaky (není pouhým protažením střední Evropy na východ, ani to není Zwischeneuropa mezi Německem a Ruskem) 20. Když byla zformována říše Otónů a do politiky začíná hovořit také Sasko, měly již české země za sebou část své křesťanské misijní historie, provázané kontakty ke Konstantinopoli, Benátkám a Římu, a ovšem také Salcburku a Řeznu (ty však již samy byly produktem nedávných misií v 8. století). Rovněž stát Štěpána Svatého se rozvinul v tomto slovansko - bavorsko - dalmatském prostoru. Na území Čech se tyto tradice křížily s novými vlivy fransko - saskými, jak to dokládá přeměna patrocinia pražského kostela ze svatého Emmerama (bavorský patron z Řezna) na svatého Víta (saský patron z Corvei) 21, či exkluzivní studium Vojtěcha Slavníkovce v Magdeburku 22. Jižní a severní proudy se podílely na christianizaci v Polsku, při vzniku ambiciózní státnosti; vedle misijního biskupa v Poznani (který zajišťoval nejen styk s Říší, ale také s papežem) zde nepochybně sehrávala více než jen symbolickou roli princezna Dobrava. S ní přišlo kněžstvo nejen z Čech, ale možná spíše z Krakova (které bylo déle vystaveno jižním křesťanským vlivům a stalo se na čas součástí říše českých Boleslavů Boleslava I. a Boleslava II.) 23. Jazykový faktor 19 K nejstarším dějinám jen orientačně D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1997; D. Třeštík, Vznik Velké Moravy. Čechové a střední Evropa v letech , Praha 2001; I. Panic, Ostatnie lata Wielkych Moraw, Katowice ; Z. Měřínský, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. II., Praha V tomto smyslu by bylo třeba korigovat některé pohledy novější německé literatury, např. Ch. Lübke, Das östliche Europa, München 2004, s. 9 n.; autor nevnímá, že dlouhodobým problémem německého stereotypu již od počátku 19. století bylo ztotožňování evropanství na východě s Němci (s tím, že civilizační hranicí byla Šumava a Labe, jak se nověji aktualizuje pod vlivem vývoje po roce 1945). Lübke správně zachycuje význam úvah, které vedli o střední Evropě György Konrád a Milan Kundera, ale tam se právě jednalo nejen o zónách, nýbrž prioritně o lidech. Po roce 1989 nebylo nadto třeba zakládat historickými argumenty příslušnost Čechů, Maďarů či Poláků k Západu, jak to autor formuluje, jejich kulturní evropanství nebylo přerušeno ani zpochybněno. Podobně je možné posuzovat úvahy o proměnách tam na východě (mezi Šumavou a Uralem) ; Ch. Lübke, Fremde im östlichen Europa, Köln / Weimar / Wien 2001, s. IX n. 21 K přesunům ostatků chránících rané státy K. H. Krüger, Dyonisius und Vitus als frühottonische Königsheilige, Frühmittelalterlichen Studien 8, 1974, s ; H. Röckelein, Reliquientranslationen nach Sachsen. Über Kommunikation, Mobilität und Öffentlichkeit om Frühmittelalter, Stuttgart Kulturní proměny zejm. R. Turek, Čechy v raném středověku, Praha 1982; R. Turek, Počátky české vzdělanosti, Praha Názory na postavení Krakova v rané době nejsou jednoznačné; G. Labuda Bolesław Chrobry w Krakowie, czyli o rzekomej utracie Krakowa przez Czechów w roku 999, (w:) Studia nad początkami państwa polskiego. T. 2. Poznań 1988, s ; J. Strzelczyk, Mieszko Pierwszy, Poznań 1992; J. Wyrozumski, Dzieje Krakowa I, Kraków 1992; J. M. Małecki (red.:), Chrystianizacja Polski południowej, Kraków Jen na okraj nových debat bych chtěl zdůraznit, že hlavní význam Velké Moravy nespočívá v tom, jaký měla územní rozsah, nýbrž co znamenala pro převzetí christianizace a státních inovací pro celou sféru středovýchodní Evropy (christianizace byla objektivně všude velmi obtížný problém, u Slovanů se zdařila pouze tam, kde prošla

7 7 příbuznosti češtiny a polštiny musel být při evangelizaci rozhodující. Polská církevní terminologie byla ve své základní podobně vytvořena právě v 10. století, odvozeně od česko-bavorské jazykové praxe (např. slova opat, biskup), nikoli z oblasti dolnosaského jazyka, nebo franských dialektů. Historická vývojová logika byla taková, že ve směru inovačních kulturních proudů postupovali (pomineme-li misionáře) zprvu dynastie a bojovníci, a později další obyvatelé, kteří profitovali ze znalostního náskoku. V této pozici se ocitali nejen Teutonici, ale také Bohemi, a později Poloni. Na Čechy a Poláky se nemůžeme dívat jako na neměnné substance, mezi nimiž probíhaly nějaké vztahy a události, nýbrž jako na sídelní a sociální jádra, na elity, které své postavení a profil teprve dlouhodobě budovaly. O tom pojednávaly nejen první kroniky, ale vedl se také intenzivní vnitřní dialog. Je proto také příznačné, že názvy Bohemus nebo Teutonicus neodpovídaly žádnému kmeni nebo jazyku. Také Velkopolsko nebo Krakovsko zůstaly zvláštními zeměmi po větší část polských dějin, podobně jako české dějiny vlastně zahrnují dva středověké národy (s jedním jazykem) a jejich země Čechy a Moravu. Střední a středovýchodní Evropa se nám tak vlastně vnitřně rozpadá na řadu sil a středisek, s exkluzivními dynastiemi, které mají jednotící charisma na určitém, jazykově a právně orientovaném prostoru, s dílčími elitami. Poloni, Bohemi, ale také Teutonici či Rusové představují společenství sociálních elit s vysokým étosem 24, který do sebe ale zahrnoval v mocenské praxi také nárok na panství nad převládajícími a příbuznými jazykovými skupinami. Český stát měl přitom kulturně - politicky dvojakou roli. Na jedné straně jako dávné periferní středisko karolínské epochy zůstává provázán s Říší, která je definována jako karolínské dědictví, aniž by však vklouzl pod územní moc nástupnického regni Teutonicorum 25. Na straně druhé je jedním z inspirativních států středovýchodní Evropy, kde se formovaly vztahy specifické vzájemnosti, za spoluúčasti Uher a případně Rusi. Ani Říše však nemohla zastínit záři zaalpského papežského Říma, který rozehrával nezávislou církevní politiku i na jejím území, se zapojením tamních prelátů a knížat. Země na okraji mají přitom zvláštní půvab a potenciál pro stará centra (typu Říma) a mohou se stát v důsledku pokročilejších inovací novými mocnostmi. Takovou zemí se stalo Polsko. Zdá se, že v důsledku inovačních podnětů sehrávalo v období konsolidace roli rozvojového a spojeneckého území zprvu pro ambiciózní Čechy ( českých Boleslavů ), a později pro otónskou Říši, aby kreativní fází staroslověnské kultury; ta je obvykle vnímána v německé literatuře dosti odtažitě, vymyká se paradigmatu o pasivní roli slovanského východu). 24 Perspektivní směry výzkumu G. Althoff, Verwandte, Freunde und Getreue. Zum politischen Stellenwert der Gruppenbindungen im früheren Mittelalter, Darmstadt G. Althoff H. Keller, Heinrich I. und Otto der Grosse. Neubeginn auf karolingischen Erbe, 1.-2., Göttingen 1985; H. K. Schulze, Hegemoniales Kaisertum Ottonen und Salier, Berlin 1990; E. Boshof, Königtum und Königsherrschaft im 10. und 11. Jahrhudert, Műnchen 1993.

8 8 je vzápětí vytlačilo z východních území a zastavilo tak možnosti jejich další expanze. Nová expanze se později od 13. století mohla realizovat za změněných podmínek sociální a územní diferenciace, s novou kulturní vlnou a procesem urbanizace (jak to ukazuje ovládnutí Slezska českými králi ve 14. století). Naopak, křesťanství v jeho typově misijní podobě napomohlo ještě v 15. století při formování polsko - litevské unie (pokřtění litevské elity). Širší komparativní úvod si vynucuje potřeba překonávání atmosféry tradičních výkladových stereotypů. Ostatně ani události a zápisy moderních dějin se neobejdou bez uvedení kontextů, pokud jim chceme porozumět, a neomezíme se jen na plochou a povrchní chronologickou tabulku. V dalším výkladu se zaměřím na dvě údobí, která jsou dobře písemně doložena éru raných dějin přibližně do první čtvrtiny 12. století, a na spojující momenty z období vlády Přemysla Otakara II., tedy ve třetí čtvrtině 13. století. Přiblížíme si tím jednak vyvrcholení vývoje vyvolaného christianizací a formováním etnických dynastických monarchií, jednak následující fázi strukturálně modernizačních proměn (výstavba zemí, počátky měst), která měla za následek integrační procesy nového typu (sociálně kulturní). * Při dešifrování vztahů ve středovýchodní Evropě budeme věnovat pro raný středověk výchozí pozornost Gallovi Anonymovi 26. Je to ideální situace při odhalování širšího kontextu kulturních specifik středovýchodní Evropy. Gallus jako románský intelektuál reflektuje hlavní osy konstrukce identity Poláků a otázku po smyslu polských dějin, v návaznosti na archaickou dynastickou tradici, v reakci na skutečnost starší existence českých křesťanských dějin. Gallovy myšlenky, výroky a literární emoce nadto kolidují v jakémsi skrytém dialogu se zprávami a tendencemi českého kronikáře Kosmy 27, který získal vzdělání v Lovani (a snad ve Francii) 28. Tyto informace lze sice doplnit zprávami a názory německých kronikářů, event. z ruských pramenů, na první pohled ale vidíme, že české a polské prameny vytvářejí jistý provázaný komunikační prostor. V jeho rámci jsou ovšem geopoliticky Čechy orientovány jinak, než Polsko; proto mají Piastovci a Přemyslovci zároveň odlišné priority. 26 Galli Anonymi Cronica et gesta ducum sive principum Polonorum (dále Galli Anonymi Cronica), MPH, nova series tomus II, ed. K. Maleczyński, Kraków F. Bartoš, Kosmas a Gallus. Čech a Lech, in: Česko polský sborník vědeckých prací, Praha 1955, s ; Cz. Deptuła, Galla Anonima mit genezy Polski, Lublin 2000; M. Matla - Kozłowska, Kwestia zależności polskiego i czeskiego rocznikarstwa (od drugiej połowy XI do połowy XIII wieku), SŹ Commentationes 43, 2005, s ; M. Matla - Kozłowska, Qui a quo wzajemne wpływy polskiego i czeskiego rocznikarstwa we wczesnym średniowieczu (X-XII w.), in: Causa creandi. O pragmatyce źródła historycznego, red. S. Rosik P. Wiszewski, Wrocław 2005, s D. Třeštík, Kosmova kronika, Praha 1968.

9 9 Postoj k Čechům byl u Galla velmi rozporný. Celá řada skutečností, Anonymem přiznaných, totiž poukazuje nejen na obvyklou sousedskou rivalitu mezi Čechy a Poláky, nýbrž spíše na konstruktivní vícegenerační vzájemnost (podobné prvky sílí v průběhu středověku také mezi Čechy a Němci, zatímco polské dějiny se později otevírají spíše na východ). Kronikář má však opačný tvůrčí záměr chce vylíčit polské dějiny jako nezávislé a oddělené od českých a od říšských (s jedinou výjimkou císaře Oty III., který měl legitimizovat Boleslavovo království). Jeho cílem je představit Poláky jako výjimečný národ s mimořádným étosem, který daleko na severu (z hlediska Romána) vede neúnavný boj za ctnosti (zde fortitudo) a křesťanství 29. Další korigující okolností Gallova postoje k Čechům bylo dramatické období, kdy jeho dílo asi vznikalo, tedy úsek mezi lety , kdy se Polsko dostalo do války s Říší, jejímiž spojenci byli český kníže Svatopluk a piastovský emigrant Zbyhněv. Gallus byl zřejmě chráněncem vůdčí polské skupiny, kterou dnes spíše pracovně označujeme jako Awdańci. Tato strana se možná vytvářela již dříve, s podporou nároků Měška Boleslavoviče (syna Boleslava II.). Za měnící se situace se přetransformovala na stranu podporující Boleslava III. proti jeho bratrovi Zbyhněvovi 30. Ten však nalezl útočiště v Čechách, a to zejména v důsledku osobní animozity mezi Boleslavem III. a českým (přesněji olomouckým) Svatoplukem. Jednalo se vlastně o dost paradoxní epizodu ve vzájemných česko polských vztazích: Přemyslovci původně Boleslava (svého sestřence) podporovali, a později se sám Boleslav s Čechy zase usmířil (jak si ještě detailněji ukážeme, za součinnosti královny - matky a vdovy po Vratislavovi II., Piastovny Svatavy) 31. Cílem stran bylo pochopitelně podílet se na moci, dodávat panovníkům dobré rádce, malovat obraz nepřítele a profitovat při konfiskacích odpůrců. Strana awdańska vymezovala jako nepřítele Polska Zbyhněva, Čechy a Říši, ale změna tak výrazné politické orientace přinesla nutně pád dosavadních rádců (oslepení palatina Skarbimira, do popředí jde slezský magnát Petr Wlostovic, který je orientován nejen na východ, ale také na západ). Nikoli nahodile byla asi v téže době ukončena Gallova kronika 32. Pokud tedy Anonym často poukazuje na nepřátelství Čechů a snaží se je dehonestovat jako pouhé lesní loupežníky, mohl sice konvenovat některým dobovým postojům a sousedské rivalitě, ale spíše se jednalo o angažovanou stranickou tendenci. Přejděme však ke konkrétním příkladům. Půjde nám o to přiblížit témata o Češích, která se objevují v Gallově díle. Chronologicky je lze rozdělit do tří 29 V tomto smyslu se Anonym jako literát cítí součástí velké románské literární kultury, i když je nepochybně zároveň zakladatelem literatury polské s jejími vlastními zdroji, tématy a specifiky. 30 Z. Dałewski, Rytuał i polityka: opowieść Galla Anonima o konflikcie Bolesława Krzywoustego ze Zbigniewem, Warszawa V. Vaníček, Soběslav I. Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech , Praha / Litomyšl 2007, s. 88 n. 32 Srovnej komentář M. Plezia, Anonim tzw. Gall, 1996, s. XVIII.

10 10 úseků: na nejstarší období jeho díla (Měšek I., Boleslav I. Chrabrý), na dobu vztahově blízkou (Boleslav II. Smělý) a dobu bezprostřední (Boleslav III. Křivoústý). Ačkoli dílo Gallovo neuvádí letopočty, jsou jeho historické znalosti překvapivě přesné (zejména o titulech, či genealogických poměrech Piastovců). Nasvědčují tomu, že v Polsku existovala i starší literární tradice, jak o tom uvažuje nejnověji Przemysław Wiszewski 33. Ani v době počátků své christianizace a moci nebylo ovšem Polsko solitérem, neobešlo se bez sousedů. Gallus si toho je vědom, když v případě křesťanské manželky Měška I., uvádí, že přijal unam christianissimam de Bohemia Dubroucam nomine in matrimonium 34. Akt křtu představoval mystický přelom polských dějin, zrození státnosti posvěcené Dei gratia, která nemůže být něčím obyčejným, nýbrž dramatem velkého poslání. Jak ukazuje kronikářova prezentace svatého Vojtěcha Slavníkovce, který utrpěl a sua rebelli gente Bohemica multas iniurias 35, odděluje Gallus poněkud hodné Čechy, tj. věrné křesťany včetně Doubravky (Dobravy), kteří zamířili do Polska, od těch zlých, a přiřazuje je do charismatických polských dějin. Ale jak si ještě připomeneme, Polsko bylo právě za Gallova života útočištěm politických emigrantů z Čech, kteří se také vyznačovali podle Galla zbožností a ctí (Přemyslovci Bořivoj II. a Soběslav I.). To zpochybňuje věrohodnost Gallova apriorního protičeského zaujetí. Mezi Polskem a Čechami ovšem existoval objektivně dávný svár, jehož podstatu jsme si již nastínili v úvodu. Čechové pronikali spolu s christianizací na sever a na východ, do oblasti Lužic, Slezska a Krakovska (a krakovský kníže vedl zase někdy v 70. letech 9. století útoky proti moravským křesťanům, při nichž byl zřejmě zajat a pokřtěn). Přemyslovci pravděpodobně založili nebo přestavěli v 10. století jako svá dynastická centra Vratislav (Wrocław) a Přemyšl (Przemyśl) 36 na obchodní cestě do Kyjeva (podobně na Moravě vzniklo hradiště Spytihněv, ještě v 11. století založil Vratislav II. kastelánské hradiště Vratislav v Čechách při cestě na Moravu). Tato hradiště měla obvykle arcikněžské misijní kostely, takže není tak obtížné představit si duchovní správce na Wawelu ještě před piastovským záborem. Ještě v té době (třetí čtvrtina 10. století) začíná kult 33 Anonym se jistě seznámil již dříve za svého života i s jinými kronikami, ale také s legendami, které nejspíš pocházely z oblasti Říše (de passione martiris Vojtěcha). Dalším možným pramenem by mohla být Genealogia / Cathalogus principum Polonorum, jak uvažuje P. Wiszewski, Domus Bolezlai. W poszukiwaniu tradycji dynastycznej Poastów (do okolo 1138 roku), Wrocław 2008, s 608 n. Vznik takové genealogie bych kladl nikoli ke korunovaci Boleslava II., nýbrž k druhému sňatku Vladislava Heřmana s Judytou Sálskou. Již za předchozího manželství s Jitkou Českou jsou pro Polsko doloženy písemné kontakty na západ (militantní ráz vlády Boleslava II. to jistě omezoval); nový sňatek se sálskou dámou byl nadto spojen s příchodem německých duchovních, mj. i pozdějšího biskupa v Bamberku Oty (který vyučoval polské prominentní děti). Tato aktivita byla zřejmě spojena s genealogickým výzkumem sňatkových vazeb mezi polskými a německými rodinami. 34 Galli Anonymi Cronica I, 5, s Galli Anonymi Cronica I, 6, s J. Horwat, W sprawie imion książat z dynastii Piastów i czeskich Przemysławów, in: Chrystianizacja Polski południowej, (red.:) J. M. Małecki, Kraków 1994, s. 171 n.

11 11 svatého Václava a tehdy vzniklá První staroslověnská legenda (v čechizované staroslověnštině) byla záhy přenesena na Rus 37. Jakmile se však pod českým a saským vlivem christianizovalo panství Piastovců, bylo Krakovsko a Slezsko ovladatelnější z jejich válečnického centra kolem Hnězdna, než z daleké Prahy, oddělené horami a hvozdy. Ztrátu Krakova a údajné pobití všech Čechů, kteří tam pobývali (to by předpokládalo civilní obyvatele, nejen bojovníky) udržoval v paměti český kronikář Kosmas 38. Podle jeho literárního stanoviska byli Čechové v Krakově dříve než Piastovci, založili tam křesťanství (jak to dokládá tzv. zakládací listina pražského biskupství) 39 a měli proto na něj lepší historické právo 40. Ve skutečnosti se starý svár netýká Čech a Polska jako států v pozdějším smyslu slova, protože takové plošně stabilizované státy zde prostě ještě neexistovaly. Spíše se jednalo o zápolení několika center nad sférami vlivů, v nichž se pak konsolidují centrálně dynasticky orientované elity a regiony. Pro nadnárodní ráz a trend středovýchodní Evropy svědčí následná expanze Boleslava Chrabrého. Jak poukázal Andrzej Płeszczyński, český kníže Boleslav III. Ryšavý (syn Boleslava II. Pobožného) se stal kolem přelomu letopočtu závislým na míšeňském markraběti a pak na polském knížeti (termín amicus) 41. Tehdejší vztahy je třeba hodnotit nikoliv jako národní boj, nýbrž jako projev rozšiřování a zkvalitňování širšího politického prostoru středovýchodní Evropy, který se překrýval s říšským. Je přitom ale otázkou, zda jsme oprávněni označovat tento prostor schematicky za regnum Sclaviniae. Samotné Čechy byly pod mocí Piastovců jen epizodicky, několik let, aniž by ztratily své dobové instituce; byly propojeny s Řeznem, jejich církevní metropolí byla Mohuč. Postavení Čechy bylo řešeno z hlediska imperia již za Karlovců (mělo postavení samostatného, byť závislého regna ) a na tom se nic nezměnilo ani za vlády Otonů. Proces formování dlouhodobých center ještě pokračoval. Do vzájemných vztahů vstoupil Štěpán Svatý budující uherský stát. Spříznění mezi Arpádovci, Piastovci, Přemyslovci a Rurikovci vytvářelo základní síť mezistátní politické 37 M. Weingart, První česko církevněslovanská legenda o sv. Václavu, rozbor filologický, (w:) Svatováclavský sborník I., Praha 1934, s Cosmae Pragensis Chronica I, 34, s B. Krzemieńska D. Třeštík, O dokumencie praskim z roku 1086, Studia Źródłoznawcze V, 1960, s Šlo však jistě o literární iluzi; realista Kosmas stěží věřil, že by se Krakovsko mohlo nebo mělo stát součástí Čech, nic takového z jeho díla nelze vyčíst. 41 G. Althoff, Amicitiae und Patria. Bündnis, Einung, Politik und Gebetsgedenken in beginnenden 10. Jahrhundert, Schriften der MGH, 1992, 37; V. Epp, Rituale frühmittelalterlicher amicitia, in: Formen und Funktionen öffentlicher Kommunikation im Mittelalter, Stuttgart 2001, 11-24; A. Pleszcziński, Amicitia a sprawa polska. Uwagi o stosunkach Piastów do Cesarstwa w X i na początku XI wieku, in: Ad fontes, (red.:) S. Rosik, P. Wiszewski, Acta Universitatis Vratislaviensis, Historia CLXX, Wrócław 2004; A. Pleszcziński, Bolesław Chrobry v Czechach. Realizacja idei Sklavinii czy zwykła ekspanzyja? (w:) Polacy v Czechach, Czesi v Polsce, Lublin 2004, s

12 12 kultury ve středovýchodní Evropě, kde patřil k spojujícím světcům svatý Vojtěch, pokládaný za apoštola Uhrů a patrona Polska 42. Při studiu vzájemných česko polských kalamit kladou historici zvýšenou pozornost vojenskému tažení kníže Břetislava I., jenž v následující generaci zase obnovil akceschopnost českého státu, do Polska v roce Typické je, že úlohy se opět vyměňují v komunikačním rámci středovýchodní Evropy stále se ještě rozhoduje o dynastických státech Čechů nebo Poláků (Morava nebo Krakovsko své dynastie již nemají) 43, přihlížejí Uhry (mají podobné problémy s křesťanstvím, dynastií a územím), společně zasahuje Říše a Rusko, tentokrát ve prospěch Polska a křesťanství. Také Gallus a Kosmas vnímali reverzibilitu tohoto proudu událostí. Kronikář Kosmas chápal tažení Břetislavovo jako odvetu za předchozí ztráty, a označil při této příležitosti Poláky apriorně za inimici (rodu Přemyslovců) 44. K údajnému vraždění Čechů v Krakově připojoval kronikář ještě za vinu Polákům rozhodnutí Boleslava Chrabrého (kterého omylem nazývá Měšek) o oslepení Boleslava III. Ryšavého. Tento detailní český argument znal také Gallus Anonymus. K tomu však zřejmě došlo na přání českých předáků včele s rodem Vršovců, kteří sami pomýšleli na vládu a byli Kosmou prohlášeni za dědičné nepřátele 45 ; zdá se tedy, že Kosmas zde nehodnotí Poláky národně, ale z hlediska zájmů rodu Přemyslovců. Kosmovy výklady mají i při historickém jádru a analistické osnově silně literární ráz. Zatímco kníže Břetislav chtěl translací ostatků svatého Vojtěcha a dalších světců docílit zřízení arcibiskupství v Praze a zřejmě dosáhnout na královskou korunu (jak to dokládá protest mohučského arcibiskupa), pražský děkan Kosmas prezentoval translaci relikvií jako historický obrat k usmíření mezi Čechy, tj. Přemyslovců a předáků s klérem a biskupem jako alternativní veřejnou mocí a autoritou 46. Svatý Václav, de facto patron vládce, soudů a šlechty, si tak u Kosmy podává ruku se svatým Vojtěchem, patronem biskupa a kléru, a oba se stávají ochránci českého národa. Tyto motivy sblížení obou světců nacházíme na mincích Přehledně (za obšírnou literaturu) G. Labuda, Święty Wojciech. Biskup - męczennik, patron Polski, Czech i Węgier, Wrócław J. Bieniak, Państwo Miecława. Studium analityczne, Warszawa 1963; D. Borawska, Kryzys monarchii wczesnopiastowskiej w latach trzydziestych XI w., Warszawa B. Krzemieńska, Polska i Polacy w opinii czeskiego kronikarza Kosmasa, Zeszyty Naukowe Uniwersitetu Łodzkiego, ser. I, z. 15, 1960, s P. Kopal, Kosmovi ďáblové. Vršovsko - přemyslovský antagonismus ve světle biblických a legendárních citátů, motivů a symbolů, Mediaevalia Historica Bohemica 9, 2001, s To mimochodem ukazuje, že samotné založení arcibiskupství v Hnězdně Kosmas nevnímal jako nějakou novou křivdu (jak se tento názor nyní objevuje). V Kosmově konceptu myšlení mají všichni Čechové jediného duchovního pastýře, pražského biskupa, stejně jako jediného knížete (Moravou se nezabývá). 47 P. Radoměřský V. Ryneš, Společná úcta sv. Václava a Vojtěcha, zvlášť na mincích, a jejich historický význam, Numismatické listy 13, 1958, s ; A. Merhautová D. Třeštík, Ideové proudy v českém umění 12. století, Praha 1985.

13 13 Negativní vzájemná identifikace také gradovala ze strany Galla Anonyma. Zlatým věkem Polska byla pro něj středovýchodní Evropa v časech Chrabrého. Kronikář nepřiznal, že polská vláda v Praze trvala jen necelé dva roky, a že asi v roce 1019 došlo ke ztrátě Moravy. Veškerou vinu za rozpad polské říše svaluje vlastně na krále Měška II., který sice byl prý rovněž zdatným rytířem, ale ne tak dobrým, jako jeho otec 48. Při té příležitosti uvedl známou historku, že Čechové se zrádně zmocnili Měška II., kterého prý připravili o schopnost mít další potomky. Z historického hlediska je tato informace sporná a málo logická (Měšek měl již dospělého syna). Německé kroniky, které pozorně sledovaly manželské osudy Měška II. (jako manžela Richezy z rodu Ezzonů, sestřenice císaře Oty III.), nic podobného nevědí, a také Gallus formuluje zprávu jako pouhý dohad. Je třeba pro celkový kontext připomenout, že Měšek v roce 1031 uprchl do Čech, protože byl vyhnán svými bratry, ale v následujícím roce se vrátil k vládě. To, že kníže Oldřich Měška propustil, a možná podpořil, rozhořčilo císaře Konráda III., který povolal českého vládce do Říše a nechal ho pro zradu na několik měsíců (zima ) internovat 49. Tvrzení kronikáře Galla, že Měšek prý po zbytek svého života (zemřel již v roce 1034) nepoznal ženu, může mít reálný základ a souviset s oním vznešeným Měškovým manželství s Richezou 50 (odloučení od konkubín při deklarování manželské věrnosti mohlo mít význam při uzavírání mírové smlouvy s Říší, Měško musel zlepšit svou image), event. s postupující duševní chorobou. Pro nás je však zajímavé, že právě zde Gallus odůvodňuje údajnou akci českého knížete Oldřicha proti Měškovi Kosmovým argumentem o oslepení českého knížete Boleslava III. Ryšavého 51. Jak víme z kulturní antropologie, oslepení stejně jako sterilizace (kastrace) byly často ambivaletními barbarskými praktikami, které zbavovaly muže jejich magické virtus. Neznáme ovšem účinnost těchto zákroků, nemusely vést ke smrti ani ke zbavení možnosti charismatické vlády (tak či onak postiženými vládci byli kníže Jaromír v Čechách nebo král Béla II. v Uhrách). Gallus se jako Román nijak neostýchal vylíčit dočasný úpadek a rozvrat polského státu a křesťanství, ale spojoval ho také s klatbou, kterou údajně uvalil na Polsko bratr svatého Vojtěcha Radim, první arcibiskup hnězdenský (jenž se tak jaksi vymyká jako cizinec poslušnosti Piastovců). Na lupičské tažení Čechů do Hnězdna v roce 1039 pamatoval však Gallus pouze jedinou stručnou, byť 48 P. Wiszewski, op. cit., s Asi se zrada týkala právě tohoto Oldřichova rozhodnutí, i když předtím Oldřich císaři zase nabízel Měška vydat; V. Novotný, České dějiny I/1, Praha 1912, s. 730; B. Krzemieńska, Politický vzestup českého státu za knížete Oldřicha ( ), Československý časopis historický 25, 1977, s ; G. Labuda, Mieszko II król polski ( ), Kraków J. Sochacki, Kontakty Mieszka II z opozycją lotaryńską, (w): Komturzy, tajcy, żupani, Malbork 2005, s Galli Anonymi Cronica I, 17, s. 40.

14 14 výstižnou větou (Eo tempore Bohemi Gneznen et Poznan destruxerunt, sanctique corpus Adalberti abstulerunt) 52. Nemohl mít k dispozici právě převýmluvný Kosmův text, jehož znalost jakoby předpokládá? Ani později se však k této události nevrací a rekriminuje pouze nejasné lupičské přepady z lesů. Také to myslím svědčí o tom, že pro Galla nejsou Češi tím hlavním nepřítelem ten se vlastně skrývá jako potenciální ohrožení uvnitř Polska, při ohrožení ctností (k nimž patřila věrnost přirozeným pánům). Nové téma se však týkalo v této době obnovy polského státu Měškovým synem Kazimírem. Jak sdělují německé prameny, Kazimír odešel do Saska, ale teprve později obdržel podporu císaře Jindřicha III. Bylo to nepochybně v přímé odezvě na krvavou porážku, kterou utrpěla elita Říše v roce 1040 v bitvě u Brůdku v českém pohraničním hvozdu od knížete Břetislava 53. Jak usuzuje Krzemieńska, do té doby si Říše zániku polského státu nevšímala, nyní však jeho obnovu chápala jako vyvážení ambicí Přemyslovců. Obnova státu s pomocí německých rytířů při obnově Polska byla ale špatně stravitelná pro Galla (a tím spíše pro pozdějšího kronikáře Kadłubka). Gallus si ale vypomohl zajímavým trikem, když převedl zásluhu za obnovu Polska na uherského krále Petra z italského rodu (který byl Gallovi blízký) 54. Právě v této souvislosti užil svého apriorního označení o Češích. Podle kronikáře uprchl Kazimír do Uher, kde byl internován králem Štěpánem Svatým, který udržoval mír a přátelství cum Bohemicis, Polonorum infestissimis inimicis 55, a na jejich přání znemožnil Kazimírovi další aktivitu. Pak ale nastoupil král Petr z benátského dóžecího rodu Orseolo, jenž prý prohlásil před posly českého vládce, že nebude žalářníkem českého vévody. Petr pak Kazimíra propustil, vyzbrojil a i s družinou poslal do Říše. Jak víme, zde se jedná o ryzí literární fantazii, protože Petr Orseolo byl spojencem a dokonce prý (podle niederaltašských análů) vazalem českého knížete Břetislava I. 56 Situace se radikálně změnila až v roce 1041, ale bez souvislosti s Polskem. Tehdy byl Břetislav donucen při obležení Prahy uzavřít s Říší mír a složit pak v Řezně přísahu věrnosti, zatímco Petr Orseolo byl zase vyhnán při kmenové pohanské revoltě z Uher a Kazimír I. mezitím obnovil jádro polského státu. Extrémní citát o Češích byl tedy použit Gallem nikoli na základě nějaké konkrétní události (mohl tak přece označit Čechy plenící Hnězdno), nýbrž k podpoře vlastního historického mýtu (negativní vymezování jedinečnosti Polska). Kníže Břetislav I. sice udržel i po roce 1041 území Slezska, ale záhy sem opět pronikaly polské síly. Říše neměla zájem na vzájemné válce obou svých slovanských vazalů (byť prakticky svrchovaných). Na sjezdu v Quedlinburku 52 Galli Anonymi Cronica I, 19, s B. Krzemieńska, Břetislav I. Krize a obnova českého státu v první polovině 11. století, Praha T. Jasiński, O pochodzeniu Galla Anonima, Kraków 2008, s. 19 n. 55 Galli Anonymi Cronica I, 18, s B. Krzemieńska, Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století, Praha 1999.

15 15 padl šalamounský rozhodčí výrok císaře Jindřicha III. území bude patřit Polsku, ale to z něj bude odvádět do Prahy značný tribut, 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata. Břetislav nadto podržel pod svou vládou dvě regiones, k nimž patřilo zjevně Holasicko s centrem v Hradci nad Moravicí. Podstatné je, že Čechy byly schopné tento tribut vymoci vojensky. To je okolnost důležitá pro vzájemné vztahy v pohraničních regionech. Čechové byli vůči Slezsku pány lesa a hor 57. Český a polský stát neležely jen vedle sebe, odděleny horstvy a pralesy, ale stále se vzájemně pohybem lidí vztahově prolínaly a prestižně polarizovaly. Tento stav je třeba interpretovat s určitou nadsázkou jako bušící srdce středovýchodní Evropy (které se napájelo i z okolních, typově více západních či východních území), nikoli pouze vymezovat tradičním způsobem izolované bilance jedné či druhé strany. Také Gallova i Kosmova kronika pokračují i nadále ve svém poněkud záhadném a dramatickém literárním dialogu. Přitom Kosmas sleduje skutečné události spíše z rámce českých zemí, zatímco Gallus poměřuje polské Boleslavy převážně vnějšími činy. I za těchto odlišných pohledů se do informací vkrádají doklady o mnohem pevněji se rozvíjejícím sousedství. Vzájemnou odkázanost Piastovců a Přemyslovců paradoxně přibližuje rivalita, která nastoupila v další generaci mezi Vratislavem II. a Boleslavem II. Smělým (Štědrým) v druhé polovině 11. století. Proti stereotypnímu pojetí o apriorní nenávisti je třeba nejdříve poukázal na osobnost, která představuje opačné tradice: Piastovnu Svatavu, dceru Kazimíra Obnovitele, která byla provdána v roce 1062 za Vratislava II. Bylo to na počátku Boleslavovy vlády, a jak zdůraznila Barbara Krzemieńska, v této době nebyly mezi Čechami a Polskem žádné konfliktní vztahy 58. Naproti tomu je třeba odmítnout teorii o tom, že by Boleslav II. Smělý prosazoval a představoval koncept jakéhosi slovanského impéria, který mu (v ryze kadłubském duchu) podsunuli historici Tadeusz Wojciechówski a Tadeusz Grudziński 59. Podle nich Boleslav zasahoval do bojů o uherský trůn a vyvíjel neustálý nátlak na Přemyslovce. O takových aktivitách a dominanci ale soudobé kroniky nic nevědí, ačkoli se vztahům mezi vládci pozorně věnovaly. Gallus Anonymus zná a popisuje politiku Boleslava II. Smělého až od 70. let 11. století, kdy asi teprve dochází k dramatickým událostem. Jejich sled začíná útokem na moravský Hradec, který tak lze datovat nikoli k době kolem roku 1060, nýbrž o deset let později. 57 Cz. Deptuła, Krajobrazy, bestie, sąsiedzi i bohaterowie. Wokół kwestii postrzegania przyrody w narracji historiograficznej polskiego średniowiecza, Teka Komisji Historycznej, Oddział Lubelski PAN, t. 1, 2006, s B. Krzemieńska, Konala se roku 1060 polská výprava na Hradec u Opavy?, Folia Historica Bohemica 2, 1980, s T. Wojciechówski, Szkice historyczne jedynastego wieku, Kraków 1904; T. Grudziński, Bolesław Szczodry. Zarys dziejów panowania, Toruń 1953.

16 16 K přelomu 50. a 60. let je sice možné připomenout, jak to zdůraznila Krzemieńská, že Vratislav byl ještě jako údělný kníže na Moravě podporován uherským králem Ondřejem, s jehož dcerou Adlétou se oženil (to byla jeho druhá manželka, Piastovna Svatava byla třetí). Ondřeje porazil v roce 1061 za sporu o nástupnictví jeho bratr Béla I. (manžel neznámé Piastovny, dcery Měška II.), během neúspěšného prostředkování Říše, ale bez polské účasti. Protože hned v následujícím roce dochází k zmíněnému sňatku se Svatavou, o nepřátelství s Polskem nelze hovořit. Pak však dochází k obratu, k neúspěšnému tažení na Hradec. Gall se neřídil přesnými ročními daty a mohl tak tuto událost předsunout na počátek skutečné, tj. slavné a válečnické Boleslavovy vlády. Na česko - polský konflikt ihned reaguje Říše a král Jindřich IV., který se snažil bojům ve svém sousedství zabránit. V roce 1071 pozval oba slovanské vládce do Míšně, kde naléhal, aby od dalších bojů upustili 60. Ale situace byla změněná. Inter ducem Polenorum et ducem Beheimorum infestissima dissensio erat 61 ; zapsal kronikář Lampert. Příčinu vzniku nepřemožitelného odporu však neobjasnil. Krzemieńska se domnívá, že důvodem bylo vytváření nepřátelského bloku proti Jindřichovi papežskou diplomacií, jak se to dařilo v případě německých knížat. Boleslav se však, na rozdíl od Vratislava, do věcí Říše vůbec nemíchal. Boleslav a Vratislav ale také představují odlišné typy vládců. Boleslava Smělého bych řadil mezi panovníky staršího válečnického rázu, podobně jako to bylo typické třeba pro Rurikovce, nebo původní skandinávské krále. To mohl být úspěšný politický styl na pomezí křesťanského a pohanského světa, ale přímočará a militantní politika se nakonec obrátila proti Boleslavovi. Zdá se, že Polsko mělo v určitých obdobích raného středověku blíže Rusku, než k Západu. Jak víme z ruských letopisů, Boleslav uzavřel smlouvu s knížete Svjatoslavem a najal si ho proti Čechům. V roce 1076 se ruské expediční vojsko vydalo udeřit na české země, pod vedením Vladimíra Monomacha, tehdy ještě prince. Ruské vojsko, jak uvádí ruské Poučení, prý čtyři měsíce bojovalo v českých lesích a patrně dobylo Kladsko 62. V téže době vedl Vratislav boje v Míšeňsku proti Sasům, spolu s Jindřichem IV. Nepochybně válečnický základ a bojovnická virtus patřily všude ve středověku k životnímu stylu šlechty a předpokladům schopností vládce, ale zároveň se prosazovala na jihu Francie programová kultura míru a duchovně individuálně založeného rytířství. Nový elegantní styl ovlivňoval také říšskou elitu, a to již od svatby krále Jindřicha III. s Agnes Akvitánskou. Přemyslovci byli záhy ovlivněni touto politickou kulturou. 60 E. Mikušek, Ideové pojetí vztahu českého státu k říši německé v dílech dějepisců 10. a 11. století, Sborník historický 26, 1979, s Lamberti Hersfeldensis annales, MGH Scriptores V, 1844, s V. Vaníček, Vratislav II. (I.), Praha 2004, s. 130, 145.

17 17 Příkladem byl mladší Vratislavův bratr Jaromír 63, řekl bych dobový módní dandy, který později za pobytu v Římě (v roce 1075) dokázal svým šarmem okouzlit Matyldu Toskánskou. Jaromír se vrátil ze studií po nástupu Vratislava II. (v roce 1061) na pražský trůn v luxusní rytířské zbroji, aby se domohl knížecího údělu, ačkoli studoval na kněze a měl se stát pražským biskupem. Protože se však s Vratislavem neshodl, odešel do Polska. Tento krok by nás mohl překvapit, proč si Jaromír nevyhledal jinou zemi, zvláště když uvážíme, že později již jako pražský biskup se stal kancléřem Jindřicha IV. (místo mohučského arcibiskupa, který se byl tehdy královým protivníkem). Ačkoli se mladý Jaromír pohyboval v kulturně pokročilejších románských zemích, Polsko jeho nárokům také vyhovovalo. Mohl odtud lépe sledovat dění v českém státě, kde na jeho zájmy solidárně pamatovali jeho další bratři, olomoucký údělník Ota a brněnský údělník Konrád. Jejich obranný postoj vůči Vratislavovi byl však legitimní a podporovaný předáky, vycházel z odkazu knížete Břetislava I., na který předáci přísahali (zásada: jeden hlavní vládce v Čechách, úděly jen na Moravě, biskupem bude Jaromír). Solidarita mezi bratry neznamenala, že by byli spojenci či nástroji Boleslava Smělého. Do Polska ale odcházeli také další urození Čechové, buď jako političtí odpůrci Vratislava (kastelán Mstiš, palatin Kojata z rodu Hrabišiců, kastelán Smil, proslulý rytíř Beneda, ve své zbroji krásný jak Hektor), nebo z jiných důvodů. To svědčí o tom, že vztahy mezi Poláky a Čechy nebyly vůbec antagonistické, jak tento dojem kroniky vyvolávají. Polská šlechtická emigrace je zase doložená v Čechách podle Galla za vlády Břetislava II. ( ), kdy se jednalo o odpůrce palatina Sieciecha, ale také později. Živé styky lze zachytit ještě na sklonku 12. století, kdy šlechtické rody již vystupují nezávislejším způsobem 64. Zdá se, že teprve vznik malých slezských knížectví a poněmčení Dolního Slezska oddělily českou a polskou elitu. Pro Vratislava byla typická sebevědomá kultura královského typu. Zpočátku sázel spíše na papežství, než na Říši, a založil vyšehradskou kapitulu a biskupství v Olomouci zřejmě v rámci těchto ambicí (nikoli jen proti zájmům svého bratra Jaromíra, jak se stereotypně opakuje). Po událostech v Harzburku v roce 1074, kdy vzbouření Sasové devastovali hroby členů dynastie a povraždili švábské osadníky, uzavřel Vratislav zvláštní vojenské spojenectví s králem Jindřichem IV. Je třeba opět proti převládajícímu schématickému uvažování poukázat na to, že o spojenectví požádal Jindřich IV. několik soudobých vládců (krále 63 Tato protikladná osobnost je dobře zachycena u Kosmy; z literatury P. Hilsch, Familiensinn und Politik bei den Přemysliden. Jaromir - Gebehard, Bischof von Prag und Kanzler des Königs, (in:) Papsttum, Kirche und Recht im Mittelalter, FS K. Fuhrmann, Tübingen 1991, s ; D. Kalhous, Jaromír - Gebhard, pražský biskup a říšský kancléř ( ). Několik poznámek k jeho životu, MHB 9, 2003, s ; Vaníček, Vratislav II., s. 60 n. 64 J. Rajman, K dějinám česko - polských vztahů ve středověku (šlechta a premonstráti ve 12. století), Mediaevalia Historica Bohemica 2, 1992, s ; P. Kubín, Blahoslavený Hroznata, Praha 2000.

18 18 Francie, Anglie a Dánska, hrabata z Poitou a českého knížete) 65. V případě Vratislava se tedy nejednalo o věrnost na základě vazalství, kterou stále zdůrazňuje např. Václav Novotný. Rovněž Jindřich IV. se za svých krátkých pobytů v Čechách nechoval jako lenní senior, nýbrž jako host v cizí zemi. Ze vzájemných vztahů uvádí ještě Gallus zvláštní událost, o klamu Čechů (de delusione Bohemorum) vůči Boleslavovi Smělému, kdy (jak uvádí polský překlad) Češi vyvedli na válečné pole Boleslava Štědrého 66. České vojsko vytáhlo do pole, polský vládce soustředil své síly, ale Čechové prý po lstivém vyjednávání zase unikli zpět a vyhnuli se bitvě. Gallus podává tento příklad jako doklad o vlčí povaze Čechů, kteří se nepostavili čelem k nepříteli, ale nerytířsky prý unikli zkáze. Kronikářem zachycené vyjednávání potvrzuje zprávu o prestižním rázu vzájemné antipatie mezi Boleslavem a Vratislavem. Jednostranně však při tom působí Gallovo vysvětlení, proč Poláci na Čechy nezaútočili, ale nechali je ze země odejít. Zprávy Gallovy o Češích jako bojovnících, kteří neumí nic jiného než zbaběle vybíhat z lesů a loupit, jsou nejen zjevně tendenční, ale lze je srovnat s informacemi německých kronik, jejichž názor je zcela opačný. Velký dojem vyvolalo, jak uvádí očitý svědek, jinak protislovansky tendenční kronikář hersfeldský Lampert, v roce 1075, když Vratislav spolu s vévodou lotrinským Gotfrýdem rozhodli bitvu se Sasy u Homburku 67. V jedné z největších bitev tehdejší doby, svedené dne 27. ledna 1080 u Florchheimu, si Čechové vymínili, jak sděluje kronikář Berthold, výsadu vést boj v první bojové linii proti Sasům 68. Prorazili tehdy saský šik a zmocnili se tzv. královského kopí, insignie Rudolfa z Rheinfeldenu, který byl v boji těžce raněn. Ale protože vojska Bavorů a Franků se zatím dala na útěk před Otou z Northeimu, zachytili Čechové hlavní sílu tohoto protiútoku a ztratili prý tisíce bojovníků, mezi nimž padl také Pragensis praefectus, dodává kronikář Bruno 69. Jindřich IV. také vyklidil pole, ale rozhodl, že zmíněné svaté kopí bude neseno před českým vládcem (tedy, jako by byl králem; statutární rozdíl proti německým knížatům je zřetelný) 70. Akce Vratislava proti Boleslavovi, jinak nedoložená, měla ale patrně, jak to naznačuje Kadłubek, jiný cíl, než svést těžkou bitvu. Šlo skutečně o klam, ale patrně v rámci taktické podpory tažení krále Jindřicha IV. do Uher v roce V. Vaníček, Vratislav II., s. 131 n. 66 Anonim tzw. Gall, Kronika Polska, přeložil Roman Grodecki, poznámky Marian Plezia, Wrócław - Warszawa - Kraków , s Lamberti Hersfeldensis annales, s. 225 n. 68 Bertholdi annales, MGH Scriptores V, 1844, s Brunonis Liber de bello Saxonico, MGH Scriptores V, 1844, s Zpráva z kroniky Frutolda z Bamberku. Diskuse o tomto kopí naznačuje, že později patřilo k trofejím Rudolfa Habsburského po bitvě na Moravském poli (1278) a stalo se pak posvátným kopím Rakouska; prameny jsou ovšem ojedinělé a čeští panovníci měli své obřadné kopí již dříve; R. Nový, Symboly české státnosti v století, Folia Historica Bohemica 12, 1988, s ; P. Černý, Zobrazení sv. Václava v Kodexu vyšehradském, (in:) Královský Vyšehrad 3, s , předpokládá, že toto svatomořické kopí se stalo insignií svatého Václava, která byla spojena již tehdy s korouhví svatého Vojtěcha.

19 19 Jindřich totiž podporoval v Uhrách krále Šalamouna (syna Ondřeje) jako manžela své sestry Judity proti vévodovi Gejzovi (synovi Bély I. a neznámé dcery Měška II.) 71. Útok Jindřicha IV. však nebyl nijak připraven, jednalo se o bravurní jezdeckou akci, která reagovala na porážku Šalamouna. Jedinou záštitu poskytl Jindřichovi IV. narychlo zřejmě kníže Vratislav v Polsku, i když nebylo vůbec jisté, zda Boleslav Gejzovi pomůže, zvláště když Gejza měl drtivou převahu a pomoc nepotřeboval. Logicky tedy působí pozdější Kadłubkova informace, že o pomoc žádal Boleslava vlastně Šalamoun. Klonil bych se k výkladu, že české vojsko chtělo vyvolat mobilizaci sil Boleslava Smělého, aby Poláci nevytáhli do Uher, ale když se ukázalo, že Boleslav není ani Gejzovým spojencem, vrátilo se zpět, po vzájemných urážkách obou vládců a spílání podrážděných bojovníků. Je třeba pro další kontext dodat, že Jindřich a Šalamoun se při osobním setkání pohádali, Uhry definitivně ztratili a uherská královna Judita svého manžela opustila (později se stala druhou oficiální manželkou polského knížete Vladislava Heřmana). Královská korunovace Boleslava II. v roce 1076 je u Galla Anonyma zahalena jakýmsi stínem trapného mlčení. To, že ji německé prameny označují za uzurpaci, sice nepřekvapí, vzhledem k významu, kterou vládci a jejich okolí z řad kléru kladli na své království. Ale také v Polsku nebyla zjevně půda pro království připravená a korunovace se může jevit jako projev obrany vládce v situaci, kdy se jeho moc začíná rozpadat. Tak tomu mimochodem mohlo být také v případě královské korunovace Boleslava Chrabrého (Gallus rovněž v jeho případě nezmiňuje historicky skutečnou korunovaci a tvrdí, že na královský stolec vynesl Chrabrého císař Ota III. v Hnězdně, a že tento akt potvrdil papež Silvestr II.). 72 V případě Boleslava Smělého se zřejmě dostal do krize příliš militantní styl model vlády, jak o tom svědčí narůstající vnitřní kritika a konflikt v zemi. Královské pomazání mělo Smělého právně ochránit a možná také zastínit nástupnické nároky jeho bratra Vladislava Heřmana. Ale nikoli asi náhodně korunovace předchází tragickému konfliktu s biskupem Stanislavem. Po pádu Boleslava II. se oficiální styky mezi Čechy a Polskem rázem změnily. Nepochybně zde zapůsobila i Piastovna Svatava. Nyní mohlo dojít ke sňatku Vladislava Heřmana s dcerou Vratislava z předchozího manželství Jitkou (které měl s Adlétou Uherskou). Pozdější narození syna Jitky Boleslava, doslova vymodlené v klášteře St. Gilles v Provenci, bylo tak vítězstvím česko - polské vzájemnosti. Také tento detail zachycují paralelně, ale jinými slovy, kronikáři Gallus a Kosmas. 71 Přehledně G. Kristo, Die Arpadendynastie. Die Geschichte Ungarns von , Budapest 1993; R. Grzesik, Polska Piastów i Węgry Arpadów ve vzajemnej opinii (do 1320 roku), Warszawa Galli Anonymi Cronica I, 6, s

20 20 Vratislav sice dlouhodobě počítal s korunou, ale Boleslav II. Smělý ho svým způsobem v roce 1076 předešel. Pro srovnání politických postupů je třeba krátce uvést, že Vratislav II. užíval od roku 1073 zvláštní papežem schválenou mitru. I když se smluvně orientoval na Jindřicha IV., reformní papežství ho nijak netrestalo. Na základě zvláštní nové dohody o pomoci Vratislava Jindřichovi (finanční, vyslání vojska do Itálie, boj s rakouskými Babenberky), které prostředkoval český spojenec Wiprecht z Grojče, povýšil Jindřich IV. již jako císař, z této důstojnosti (jeho císařský titul byl v Evropě respektován, i když korunovaci provedl protipapež Kliment III.) na krále Vratislava (ale také svého syna Konráda). Jak uvádí detailněji Kosmas, na říšském shromáždění v Mohuči v květnu 1085 (Kosmas posunul z určitých formálních důvodů datum o rok, ale událost potvrzují říšské anály), se souhlasem přítomných knížat, Jindřich prohlásil ducem Boemorum Vratislava za krále tam Boemie quam Polonie a položil mu na hlavu regalem cingulum. Zároveň rozhodl, že k charismatickému pomazání a korunovaci vyšle do Prahy jednoho arcibiskupa 73 (o tuto poctu se zřejmě ucházel také arcibiskup magdeburský). Součástí dohod bylo zrušení olomouckého biskupství a jeho převedení na Jaromíra (byla vydána tzv. zakládací listina pražského biskupství s popisem jeho hranic z 10. století). V Praze dne 15. června 1085 (asi spíše než v roce 1086, jak usuzovala část autorů) byli pak arcibiskupem trevírským, tedy se všemi náležitostmi, a Deo, korunováni Vratislav i Svatava. Také v Praze byl Vratislav pozdraven jako král polský, a tento titul se objevil i na listinách. Proč polského? Toto téma zde nemohu rozvíjet diskusně 74, patří však k symbolům česko polské vzájemnosti a rád bych jen stručně zopakoval svůj názor 75. Především se zde jedná o prestižní kontext u elit, nikoli o přesnější právní a územní jurisdikci. Řečeno v nadsázce, pro Říši byl Vratislav český král a polský antikrál, z hlediska středovýchodní Evropy ale zase kulturně hegemoniální král, zajišťující a prezentující její vážnost vůči Říši (aniž by politická svrchovanost slabšího Vladislava Heřmana byla právně diskutována či narušena). Tato situace se nevynořila epizodicky, ale je produktem dlouhodobého trendu. Vratislav zřejmě pokládal Boleslavovu korunovaci za urážku své osoby a za nelegitimní, přesto však reálnou, legální. Vratislavova koruna - antikoruna má tak rysy vzájemnosti, odvety a jisté translace Cosmae Pragensis Chronica III, 36, s P. Černý, Kodex vyšehradský, korunovační charakter jeho iluminované výzdoby a některé aspekty politické teologie 11. století, (in:) Královský Vyšehrad 2, Kostelní Vydří 2001, s ; M. Wihoda, Polská koruna českých králů, ČČH 102, 2004, s ; J. Žemlička, Polská koruna Vratislava II. aneb čím ho (ne)mohl obdařit Jindřich IV., ČČH 104, 2006, s. 1-46; M. Wihoda, První česká království, (in:) Stát, státnost a rituály přemyslovského věku, Brno 2006, s ; W. Mischke, Polska korona królów czeskich, Studia Źródloznawcze 44, 2006, s ; P. Černý, Zobrazení sv. Václava, s. 73 n. 75 V. Vaníček, Vratislav II., s. 183 n. 76 Tomu by nasvědčovalo i označování Vratislava jen za krále polského ve dvou listech arcibiskupa mohučského Wezila; např. kolem roku 1088, oslovení Glorioso Boloniorum regi W. gratia dei, CDB I., č. 90, s. 97;