Kantova etika a možná podoba jejího přínosu pro praxi sociálního pracovníka

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Bakalářská práce Kantova etika a možná podoba jejího přínosu pro praxi sociálního pracovníka Hana Novotná Katedra: Filosofie a teologie Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Fischer Studijní program: B7508 sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce Praha

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Kantova etika a možná podoba jejího přínosu pro praxi sociálního pracovníka napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia. V Praze dne 30. dubna 2012 Hana Novotná 2

3 Bibliografická citace Kantova etika a možná podoba jejího přínosu pro praxi sociálního pracovníka, bakalářská práce / Hana Novotná ; vedoucí práce: Mgr. Ondřej Fischer. Praha 2012, 93 s. Anotace Tato práce se zabývá etikou Immanuela Kanta, resp. jeho pojmem povinnosti v širším kontextu jeho čisté filosofie s následnou snahou o zasazení do kontextu sociální práce. Autorka nejprve představuje myšlenkovou základnu z níž tento pojem vyrůstá, vycházeje jak z Kantovy teoretické filosofie, tak následně filosofie praktické. U pojmu povinnosti se zaměřuje jednak na proces vnitřní práce, která je kladena jako požadavek rozumu na každého člověka, a tedy na požadavek kultivace smýšlení, dále na požadavek obecně určené povahy vztahu mezi lidmi vyvěrajícího z lidství samého. Těchto dvou hlavních témat využívá autorka v poslední části práce, kde jednak vymezuje rámec jejich použití v sociální práci a dále se za pomoci příkladů z praxe pokouší ilustrovat možnost využití těchto dvou témat v každodenní praxi sociálního pracovníka. Klíčová slova Kant, povinnost, osoba, morální smýšlení, sociální pracovník, způsob myšlení Summary Kant ethics and its possible appearance of use in practice of social worker This work deals with the ethics of Immanuel Kant, resp. his term duty in wider context of his pure philosophy, followed by effort to place Kant s duty in the social work context. First, the author presents thought base from which the duty term grows, based on Kant s both theoretical and practical (moral) philosophy. In explanation of the term duty, the author, focuses on both the process of inner work that is imposed as the requirement of pure reason for everyone, and according to it, the requirement of the cultivation the mindset, then the requirement for general way of how to relate to both myself and the other person which springs from humanity itself. The author uses these two topics in the last part, where she does both, defines the framework for their use in social work and than tries to illustrate the 3

4 possibility of using these two topics in everyday practice of social worker with the help of practical examples. Keywords Kant, duty, person, moral mindset, social worker, the way of thinking 4

5 Poděkování Mé poděkování patří Mgr. Ondřejovi Fischerovi za myšlení probouzející a nezaujatý způsob, jímž na Jaboku přednášel v době mého studia tam. PhDr. Vendule Junkové za duševní podporu v době před odevzdáním práce. Evě Hernové za duševní podporu a společné rozhovory, které mne mnohému naučily. A také svým kolegům, kolegyním a klientům za možnost setkávání, které mě přibližuje v posledku mně samotné a poskytuje neocenitelnou sebezkušenost, a tím proměnuje můj způsob myšlení. 5

6 ÚVOD 8 I. ČÁST: UVEDENÍ DO PROSTORU UVAŽOVÁNÍ KANTOVY FILOSOFIE10 1 KOPERNIKÁNSKÝ OBRAT ZÁVĚR 15 2 ROZLIŠENÍ DRUHŮ POZNÁNÍ Z JEJICH SPOLEČNÉHO ZDROJE SMYSLOVOST, ROZVAŽOVÁNÍ A ROZUM SMYSLOVOST Apriorní formy názoru Rozlišení: jev (phaenomenon) a věc o sobě (noúmenon) ROZVAŽOVÁNÍ Apriorní pojmy (a zásady) rozvažování ROZUM Transcendentální ideje Dialektika rozumu ZÁVĚR 24 3 PŘECHOD K PRAKTICKÉ FILOSOFII SPOR PŘÍRODNÍ NUTNOSTI S IDEOU SVOBODY ŘEŠENÍ SPORU IDEJE SVOBODY A PŘÍRODNÍ NUTNOSTI Dvojí charakter člověka z hlediska kauzality (empirický a inteligibilní) Možnost sebepoznání Řád přírody a řád svobody UZAVŘENÍ SPORU MEZI SVOBODOU A PŘÍRODOU 37 4 ZÁVĚR 38 II. ČÁST: PRAKTICKÁ FILOSOFIE: KANTOVA POVINNOST 40 1 PRAKTICKÁ FILOSOFIE VŮLE A ZÁKLADNÍ OTÁZKA PRAKTICKÉ FILOSOFIE VŮBEC 43 2 POVINNOST LIDSKÁ VŮLE - ROZLIŠENÍ DVOU PROUDŮ, JEŽ JSOU ZDROJI URČUJÍCÍCH DŮVODŮ VŮLE Příroda v člověku Určení ze svobody MRAVNÍ ZÁKON Rozlišení praktických zásad AUTONOMIE A HETERONOMIE VŮLE Čistá vůle a svatá vůle ZÁKLADNÍ FORMULACE KATEGORICKÉHO IMPERATIVU ČLOVĚK JAKO OSOBA - DRUHÁ FORMULACE KATEGORICKÉHO IMPERATIVU ZÁKONODÁRSTVÍ VŮLE - TŘETÍ FORMULACE KATEGORICKÉHO IMPERATIVU POVINNOST A SMÝŠLENÍ 62 6

7 3 ZÁVĚR 70 III. ČÁST: KANTOVA POVINNOST V PRAXI SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA 73 1 ÚVOD - VYMEZENÍ OBLASTI ZAMĚŘENÍ 76 2 OTÁZKA VEDLEJŠÍCH MOTIVŮ A PŘEDPOKLAD MOŽNOSTI VĚDOMÉHO POHYBU VE SPOLEČNÉM PROSTORU VZTAHU S KLIENTEM, TOTIŽ PŘEMÝŠLENÍ 80 3 ABY BYL DRUHÝ ČLOVĚK ÚČELEM A NIKOLI JEN PROSTŘEDKEM 84 4 SPECIFICKÝ VÝZNAM VLASTNÍHO BLAHA PRACOVNÍKA V KONTEXTU POVINNOSTI: PRACOVNÍKOVY POTŘEBY? ANO, ALE JAKO POVINNOST ZÁVĚR 90 ZÁVĚR 91 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 94 PŘÍLOHY 96 7

8 Úvod Sociální pracovník je ve své práci přes veškeré základy v odbornosti, které vystavěl při prvotní odborné přípravě k povolání (studiu) a dále prohlubuje v rámci celoživotního vzdělávání, vystaven vzhledem k povaze jeho profese, vytrvalé nejistotě. A jak uvádí Janebová a Musil: Nejistota klade vysoké nároky na schopnost sociálních pracovníků rozhodovat se v nejistých situacích. 1 Zásady vytyčené etickým kodexem a standardy pro jeho jednání jsou orientační, situace s každým klientem je vždy jedinečná a nevyzpytatelná, v metodách a technikách, které využívá nemůže mít jistotu, že poskytují dostatečný základ pro odpovídající rozhodování. A pak konečné rozhodnutí spočívá mnohdy na klientovi samotném, takže pracovník už jen přihlíží. Pro pracovníka může být a bývá tato nejistota velmi zatěžující. 2 Zároveň je nedílnou součástí profese sociální práce a lze chápat její přijetí jako klíčové pro přijetí profesionální role. Profesionalita je, jak uvádí Laan, schopnost zacházet s nejistotou volby. 3 Domnívám se, že Kantova povinnost, které je rozuměno jako kultivaci smýšlení, může být sociálnímu pracovníkovi, vzhledem k povaze nároků, které na něho klade profese sociální práce, nápomocna. V této bakalářské práci se budu zabývat etikou Immanuela Kanta ( ), resp. jeho pojmem povinnosti. Pokusím se jej představit na základě širšího kontextu Kantovy filosofie čistého rozumu. Dále se zaměřím, mimo povinnost samotnou a smýšlení, které z ní plyne také na, Kantovo pojetí člověka jako osoby, s ohledem na určení způsobu, jimž se na tomto základě má člověk vztahovat k sobě a k druhému. Bude mou snahou nastínit možné využití těchto podnětů v praxi sociálního pracovníka. Pokusím se přiblížit způsob 1 Janebová, Musil: Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic in: Sociální práce/sociálna práca, 2007, 1, Viz Janebová, Musil: Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic in: Sociální práce/sociálna práca, 2007, 1, Laan in: Janebová, Musil: Janebová, Musil: Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic in: Sociální práce/sociálna práca, 2007, 1, 58. 8

9 myšlení, v němž Kantova povinnost spočívá, který, jako součást způsobu života pracovníka, mu může v jeho práci dobře posloužit. Pro tuto práci budu vycházet primárně z knih I. Kanta, a to v jejich českém překladu: Kritika čistého rozumu (1781); Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou 4 (1783); Základy metafyziky mravů (1785) a Kritika praktického rozumu (1788). V závěrečné části budu vycházet z předcházejícího textu, odborné literatury a periodik a pro ilustraci budu využívat vymyšlených příkladů praxe. Tuto práci dělím na tři části. V první části se věnuji převážně Kantově filosofii čistého rozumu s ohledem na praktickou filosofii a jako zdroj využívám převážně Kantovu Kritiku čistého rozumu. Jsem si vědoma odlišného zaměření tohoto pojednání, své důvody objasním v úvodu k ní. Ve druhé části své práce se budu věnovat výhradně praktické filosofii a to pojmu povinnosti. V poslední závěrečné části se ve vymezeném zaměření pokusím nastínit možné využití Kantovy povinnosti v praxi sociálního pracovníka. 4 Pozn.: Kantova Prolegomena jsou jakýmsi manuálem ke Kritice samotné, Kant sám píše, průpravným cvičením (Prolegomena, 29), jsou sestavena analyticky právě ve vztahu ke Kritice, zatímco Kritika synteticky, tudíž znalost Kritiky předpokládají (viz Prolegomena, 41). 9

10 I. část: Uvedení do prostoru uvažování Kantovy filosofie Snahou této časti tak, jak název napovídá, je uvést čtenáře do prostoru uvažování. 5 Pokusím se jej čtenáři zpřístupnit zprostředkováním podstatných momentů právě širšího myšlenkového rámce z Kantovy filosofie. 6 V této části budu vycházet především z Kantovy Kritiky čistého rozumu. Čtenáře možná tato volba překvapí, vždyť v tomto pojednání jde Kantovi o teoretickou filosofii. A je pravda, že zaměření tohoto jeho díla (stejně tak jeho Prolegomen, které jsou v již zmíněném vztahu ke Kritice čistého rozumu) se od praktické filosofie liší. Stejně tak byla obě Kritiky sepsány z různého důvodu, resp. s odlišným záměrem, a tím je i výklad významového obsahu pojmů v této první Kritice poznamenán. Přesto je mezi oběma Kritikami jistý vztah a souvislost 78 a Kritika čistého rozumu je vstupní branou do Kantovy čisté filosofie. Pokusím-li se odlišit cíl, který Kant sleduje na cestě teoretické filosofie: a to je odpověď na otázku: co mohu poznat?, a zaměřím-li se na vlastní cíl, tj. zprostředkovat pouze vstup do čisté filosofie, který tato Kritika poskytuje, protože ona je tím zásadním obratem náhledu, bude tato práce snad ušetřena pro vlastní téma nepodstatných informací a přitom bude její druhá a hlavní část stavěna již v konkrétním myšlenkovém rámci. 5 Srov. Anzenbacher, Úvod do etiky, 42: V tomto smyslu nás vstup do transcendentální filosofie vede na metafyzickou pozici. Uvidíme, že uspokojivé filosofické objasnění mravní skutečnosti je možné pouze na půdě pozice, jež připouští alespoň některé metafyzické předpoklady, Srov. HÁLA, Vlastimil. Impulsy Kantovy etiky (Kant - Bolzano - Brenatano)., Srov. KANT, Immanuel. Kritika praktického rozumu. Přel. PhDr. J. Loužil,CSc..1.vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1996., 6, 12; srov. Kčr, B 826/A 798 a dále, srov. Kpr, 152: Praktický rozum pak má za základ stejnou poznávací mohutnost jako spekulativní rozum potud, že jsou oba čistým rozumem.. 8 Srov. Hála, 26,

11 1 Kopernikánský obrat 9 V předmluvě ke druhému vydání Kritiky čistého rozumu Kant popisuje svůj návrh změny předpokladu chápání toho, jak přistupuje rozumové poznání k věci. Tato změna předpokladu se v publikacích věnujících se Kantovi nazývá kopernikánským obratem 10, poněvadž zde Kant užívá analogie 11 Mikoláše Koperníka, který učinil zásadní obrat v astronomii tím, že změnil, doslova otočil, předpoklad pohybu nebeských těles. 12 Kant předpoklad také otočil, jak píše, původně se mělo za to, že veškeré naše poznání se musí řídit předměty 13. Pokud je tomu tak, znamená to, že naše schopnost poznání, resp. subjekt (vždy já ) je ve svém určování (poznávání a vysvětlování) předmětů, zcela odkázán jen na tyto předměty. Uvedená věta by mohla pak také znít následovně: původně se mělo za to, že určení předmětů poznání se odvíjí pouze od těchto předmětů daných odjinud. Naše poznání by tak záviselo zcela na zkušenosti (setkávání s předmětem prostřednictvím smyslovosti) 14. Člověk by se musel vytrvale otáčet kolem předmětů, jejichž poznání se pojí se smyslovými podmínkami v nichž se nachází jak předmět tak člověk. Na získané poznatky by se v obecné rovině nemohl spolehnout, poněvadž smyslová zkušenost je vždy nahodilá, resp. může být vždy i jiná. 15 Kant však odhalil, že to s naším poznáním není vždy takové a např. poznatky (čisté) matematiky a některé poznatky přírodovědy jsou, co do platnosti obecné a nutné, naše poznání dále rozšiřují a 9 Srov. Anzenbacher, Úvod do filozofie, s ; Úvod do etiky, 42-43; Např. Arno Anzenbacher: Úvod do filozofie, s Analogie, jak Kant uvádí, neznamená, jak se tomu slovu obvykle rozumí, nedokonalou podobnost dvou věcí, nýbrž dokonalou podobnost dvou poměrů mezi zcela nepodobnými věcmi. (Prolegomena, 58, s.123). 12 Viz KANT, Immanuel. Kritika čistého rozumu. Přel. J. Loužil, J. Chotaš, I. Chvatík. 1.vyd. Praha : OIKOYMENH, 2001., B XVI; Srov. Kčr, B XXIII v pozn.č Kčr, B XVI. 14 Zkušenost je zde míněna v užším smyslu jako vjem, resp. jev, který je ve zkušenosti uložen a je charakterizován zmíněnou nahodilostí. (Srov. Prolegomena 22,s.71, v poznámce pod čarou). 15 Viz Kčr, B 3. 11

12 na zkušenosti, co do zdroje, nezávisejí. Jsou výsledky soudů, které se označují jako syntetické soudy a priori. 16 A přesto docházejí svého potvrzení ve skutečnosti - in concreto. Ne všechny disciplíny, které sami sebe za vědu označují si však mohou dovolit své poznatky ve skutečnosti potvrdit a jejich 16 Analytické a syntetické soudy, empirické, apriorní a čisté poznatky Soudy, v nichž se pojem subjektu vztahuje k predikátu, např. Koule (subjekt) je kulatá (predikát)., jsou dvojího druhu analytické nebo syntetické. Uvedený příklad je příkladem analytického soudu, poněvadž predikát kulatost je již obsažena v pojmu subjektu koule. Kulatost mohu z pojmu koule vyvodit. Takové soudy poznání nerozšiřují. Jsou soudy vysvětlujícími. (Viz Kčr, B 10-11) Syntetické soudy jsou naproti tomu soudy rozšiřující. Pojem subjektu v sobě u těchto soudů predikát neobsahuje. Predikát je k pojmu subjektu připojen. Příkladem může být Koule je bílá, kdy v pojmu Koule bělost není obsažena a nemohu ji zjistit pouze na základě myšlení tohoto pojmu. Musím tento pojem překročit. (viz Kčr, B 11) Analytické soudy jsou pak vždy soudy apriorní. Musím se pohybovat v mezích daného pojmu. Oproti tomu zkušenostní soudy jako takové, píše Kant, jsou všechny syntetické (Kčr, B 11). A mohou být buď empirické, kdy k pojmu subjektu, připojuji to, co bylo získáno zkušeností, tzn. že na základě získání představy předmětu tj. koule připojuji k pojmu subjektu bílou barvu. (viz Kčr, B 11-12) Anebo existují i soudy, které jsou syntetické a nejsou založeny na zkušenosti, jsou apriorní. Zde přidávám k pojmu subjektu něco, co jsem nezískala na základě zkušenosti, resp. názoru, a přesto to není v samotném pojmu subjektu obsaženo. Otázkou Kantovi bylo, jak jsou tyto věty možné, jaký je zdroj takových vět, když jím není zkušenost? (viz Kčr, B 13) Tato otázka je spojena i s povahou poznatků, které jsou výsledkem jednotlivých soudů, poněvadž jejich původ, a zdroj z něhož jsou čerpány úzce souvisí s jejich platností a podle toho i hodnověrností. (srov.kčr,b 3-6) Poznatky získané smyslovou zkušeností, tzn. a posteriori, (a to i ty poznatky získané nepřímo prostřednictvím smyslové zkušenosti někoho jiného, zkušenosti tak základní a dlouho tradované, že už je téměř skryto, že jsou získané skrze smyslovou zkušenost) se označují jako empirické poznatky. Empirické poznatky jsou poznamenány smyslovostí, jsou svázány s konkrétním subjektem a mohou se subjekt od subjektu lišit, nelze jich užívat obecně jako vědeckých a nelze se proto na ně v tomto smyslu spolehnout, protože se ukazuje, že platí nahodile. Poznatky, nezávislé na naprosto každé zkušenosti jsou apriorní poznatky. Toto poznání se vyznačuje nutností a přísnou obecností. (viz Kčr, B 4) Z apriorních poznatků Kant vyděluje ještě poznatky čisté. Poznatky čisté jsou vždy apriorní, ale ne všechny apriorní poznatky jsou poznatky čisté. Čistými se, jak píše Kant, nazývají ty, k nimž není přimíšeno vůbec nic empirického (Kčr, B 3), mají původ v čistém rozumu. (Viz Kčr, B 3; srov. Kčr, B 34) Pro Kanta má otázka: jak jsou možné syntetické soudy a priori? zásadní význam a celá jeho Kritika čistého rozumu je započata a vedena touto otázkou. Proč je zodpovězení této otázky tak palčivé? Poznatky dosavadní tradice metafyziky jsou výsledky těchto soudů. Tyto soudy nemají zdroj ve zkušenosti, stejně jako soudy čisté matematiky. Jejich potvrzení však na rozdíl od závěrů čisté matematiky není ve zkušenosti možné, Jejich hodnověrnost je tedy problémem, zvláště jsou-li předkládány jako vědecké. Ukazují proto nutnost prozkoumat onen zdroj, který takové poznatky poskytuje a vytvořit tak metodu práce, která je pro vědu tak základní (kritika je traktát o metodě (Kčr, B XXIII)). 12

13 tvrzení, která jsou výsledkem syntetických soudů a priori a tedy zakládají se na pouhých pojmech a nikoli nutně také na skutečných předmětech, se stávají pro Kanta problémem, 17 který jej vede k položení otázky, která poté vede jeho zkoumání a zajištění zmíněného problému prostřednictvím Kritiky. Kant tedy nepovažuje za dostatečné tvrzení, že se rozum ve svém poznání řídí jedině tím, co je mu poskytováno smysly odjinud a proto navrhuje a Kritikou čistého rozumu potvrzuje předpoklad, že se předměty musí řídit naším poznáním. 18 Tím přesouvá pozornost z předmětů poznání, kolem kterých by se otáčel subjekt, k subjektu, který poznává, přesněji k rozumu v jeho čisté podobě, tj. prostého všeho, co má svůj původ ve zkušenosti. Tento přesun je provázen dvěma předpoklady. Jednak tím, že rozum 19 je, podle Kanta, vybaven a priori, tzn. před veškerou zkušeností prvky, které umožňují mít zkušenost 20. Prvky, skrze které rozum předměty, tzn. pouze předměty možné zkušenosti, přijímá a určuje. 21 Dalším průvodním předpokladem je: rozlišení všech předmětů jednak na jevy (phaenomena), tj. předměty smyslů, které jedině mohou být předměty možné zkušenosti a dále na základ těchto jevů, tj. na věci o sobě (noumena) Předměty, které se řídí 17 Tj. metafyzika. 18 Kčr, B XVI. 19 Výraz rozum (Vernunft) Kant používá v širším a užším významu. Rozum v širším významu jako celek, který sdružuje všechny své části (např. smyslovost, rozvažování, rozum), Störig píše souhrn všech schopností našeho ducha (Störig, 307), ten je také použit v názvu jeho díla, a pak rozum v užším významu (spekulativní rozum) jako část zmíněného rozumu jako celku. Proto, abych je v textu odlišila, dám do jednoduchých uvozovek rozum v širším významu. 20 Zkušenost je zde myšlena v širším významu než výše. Zde je myšlena zkušenost, která je všeobecně uznávána jako platná. Více k tomu v kapitole 2.2 a I.části této práce. 21 viz např. Kčr, B Srov. KANT, Immanuel. Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou. Přel. J.Kohout, J. Navrátil (Praha 1972). 2. uprav. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda Libertas, ,s.61 a Kčr, B XX. 23 Srov. Hála, 21, 20: V Kantově pojetí má toto rozčlenění přímo kardinální význam a vine se celým jeho dílem. (..) V intencích Kantova kopernikánského obratu v expozici filosofických otázek je právě naopak založení této základní diference nerozlučně spjato se strukturou lidských poznávacích potencí.. 13

14 našim poznáním totiž nejsou věci, tak jak jsou o sobě, ale věci v jevu, tedy pouhé představy předmětů (o tom však více v kap ). 24 Uvedené Kantovo tvrzení, že se předměty musí řídit naším způsobem poznání, by, vzhledem k výše uvedenému, mohlo znít také takto: předměty možné zkušenosti, tzn. předměty jako jevy, se musí řídit tím, jak jsou přijímány a jak je organizuje náš rozum podle vlastního původního nastavení, které je v něm uloženo předtím, než začne vůbec nějaké představy předmětů přijímat a je určovat a umožňuje tak naše poznání vůbec. Rozum zbavený veškeré zkušenosti, Kantovi odhalí ty prvky, které zkušenost. předcházejí. Takto odkrytý rozum označovaný Kantem jako čistý rozum je předmětem jeho zkoumání. Je to základní i nejobtížnější úkol, jež rozum, podle Kanta, má, a to poznat svůj vlastní nástroj, tj. sebe sama. 25 Předpokladem tohoto úkolu však je přístup k němu, tzn. že mu musí předcházet důkladné rozlišení složek rozumového poznání, a to složky empirické, toho, co má původ ve zkušenosti a složky racionální, tj. toho, co pochází z rozumu samého. Za účelem tohoto zkoumání oddělit zcela složku empirickou a zaměřit se pouze na složku racionální. Toto zkoumání, jehož polem je čistý rozum sám, označuje Kant jako čistou filosofii metafyziku. Základní částí čisté filosofie je právě kritika, která má za úkol vymezení možností a hranic používání čistého rozumu, vzhledem k jeho apriornímu poznání a tím zajištění metody práce. 26 Kritiku čistého rozumu je však třeba uskutečnit v každém jeho užívání. Rozumové poznání je totiž dvojího druhu - teoretické a praktické (viz Příloha č.1). Toto rozlišení spočívá ve způsobu jakým se vztahuje ke svému předmětu. Teoretický rozum předmět a jeho pojem, (který musí být dán odjinud) pouze 24 Viz Kčr, B 197/A158, pozn. pod čarou č Viz Kčr, A XI. 26 Viz Kčr, B 860/A

15 určuje 27, zabývá se tedy tím, co je. Zdrojem toho, co je, je to, co přijímá smysly a to určuje a vysvětluje. Praktický rozum pojem předmětu 28 také uskutečňuje 29. Zabývá se tím, co má být, i když to tak většinou není, zdrojem toho, co má být, je zde čistý rozum sám. Vzhledem k výše uvedenému je třeba, jak Kant uvádí, předložit čistou část jak teoretického tak praktického rozumového poznání, tedy metafyziku, a to metafyziku přírody a metafyziku mravů Závěr Kopernikánský obrat z perspektivy celku Kritiky čistého rozumu tak uzavírá prostor uvažování tohoto díla a dalších Kantových děl v horizont čistého rozumu. Tím přesouvá čtenáře, ale především vlastní zkoumání, na transcendentální rovinu. Na této rovině uvažování se pohybuje jak v teoretické tak v praktické filosofii. V následující podkapitole se budu stručně věnovat Kantovu výčtu apriorních poznatků a jejich rozlišení podle druhu, původu a způsobu použití. To mne dovede k oblasti, která je zdrojem syntetických vět a priori a z níž povstává i možnost praktické filosofie, resp. veškeré morality jednání, tj. k rozumu. Cesta k této oblasti přes smyslovost a rozvažování umožní vystihnout i povahu této oblasti, jíž lze charakterizovat jako meta-fyzickou, protože není bezprostředně závislá na smyslovosti a je zdrojem takových pojmů jimž odpovídá i mravní zákon. Tato cesta mimo jiné umožní ještě poukázat na jiné pro praktickou filosofii podstatné body, k tomu však více již v následující kapitole. 27 Kčr, B X. 28 Srov. Kčr, B 576/A Kčr, B X. 30 Viz Kčr, B X; Srov. ZMM,

16 2 Rozlišení druhů poznání z jejich společného zdroje smyslovost, rozvažování a rozum 31 Kant rozlišuje smyslovost, rozvažování (Verstandt) a rozum (Vernunft) (viz Příloha č.2) a zkoumá jejich apriorní obsah. Tato podkapitola je rozdělena na dvě části. V první se pokusím stručně charakterizovat smyslovost a rozvažování spolu s jejich apriorním obsahem a se smyslovostí související zásadní rozlišení, rozlišení všech předmětů na jevy a věci o sobě. Ve druhé podkapitole se budu ve stručnosti věnovat rozumu, jeho čistým pojmům a dialektice, která je nevyhnutelným důsledkem jeho činnosti. 2.1 Smyslovost Smyslovost charakterizuje Kant jako schopnost přijímat představy předmětů 32, touto schopností je nám předmět, jako jev, dán. 33. Smyslovost, podle Kantova předpokladu, obsahuje představy a priori, které tvoří podmínky za nichž jsou nám předměty dány 34, tzn. jakési nastavení, které nám umožňuje získávat představy věcí mimo nás, nazírat. Toto nastavení Kant nazývá čistým názorem, neboli apriorními formami názoru Apriorní formy názoru Smyslovostí je nám dán empirický názor. Ten, pokud není dále určený rozvažováním, nazývá Kant jevem. V jevu lze rozlišit to empirické, co pochází od předmětu, který se nachází mimo mne (subjekt), a který nějakým způsobem působil na mé smysly. To je matérie jevu, nebo-li počitek. 35 Vedle látky je však také forma jevu, to ne-empirické, co pochází z čistého rozumu*, tj. čistý názor. Matérie jevu je mnou (tedy subjektem), ve 31 Srov. Anzenbacher, Úvod do etiky, 48; srov. Petříček, Kčr, B Kčr, B Viz Kčr, B Viz Kčr, B

17 své rozmanitosti organizována v určité vztahy formou jevu, která je v naší mysli předem připravena (a priori), a jen díky této formě může být předmět vůbec nazírán Těmito vztahy, ve které je látka uspořádávána, jsou prostor a čas. Forma jevu je jakési nastavení vlastní člověku v jeho smyslovosti, skrze které můžeme vytvářet představy předmětů vůbec. 38. Jev je tedy spojením působení předmětu (matérie) a toho, co je předem dáno v naší mysli (formy). Jev je však vždy jevem něčeho, protože jinak je pouhou představou, která, jak píše Kant, tak jak si ji představujeme, nemá mimo naše myšlenky žádnou na sobě založenou existenci. 39 Proto se v následující kapitole budu věnovat Kantovu rozlišení všech předmětů na jevy a věci o sobě Rozlišení: jev (phaenomenon) a věc o sobě (noúmenon) Kant rozlišuje věc jak je o sobě (noúmenon) a její 40 (phaenomenon) (viz Příloha č.3). Způsob, kterým jedině nám předmět může být dán je právě jev, jak bylo uvedeno v předchozí podkapitole. Jev je předmětem smyslů, smyslové jsoucno 41. Jev je způsob, kterým vzniká v nás samých představa předmětu, který se nachází vně nás, a na naše smysly působí, je setkáním matérie a formy. Základem jevu je věc sama o sobě. Věc, tak jak je o sobě, je pro nás nepoznatelná (neuchopitelná). Ve chvíli, kdy abstrahujeme od způsobu, kterým předměty nazíráme, zůstane věc o sobě. 42 Ta je, co do své existence ve vztahu k subjektu, také představa, podobně jako jev, ale s tím rozdílem, že jev 36 Viz Kčr, B Tzn. že jsem schopna vnímat věci kolem sebe jako ode mne oddělené a jako různé věci, tedy vedle sebe, tzn. v prostoru (viz Kčr, B 39), události jdoucí po sobě, či vyskytující se současně, změnu a pohyb mohu vnímat jedině díky času( viz Kčr,B 46 a B 49), který jim jako forma nazírání předchází, je stejně jako prostor původní podmínkou smyslovosti. 38 Viz Kčr, B 33-B36, také B 59 - B63; srov. Prolegomena, 10 a 11, s Kčr, B 519/ A Prolegomena, 32, s.81; Srov. Prolegomena, 57, s.120; Srov. Kčr, B Kčr, B Kčr, B 307. jev 17

18 je představa předmětu, který se nachází vně nás, kdežto věc o sobě je představa, kterou vytváříme z nás samých 43 Věc o sobě může být pouze myšlena (rozvažováním), jako základ stojící za jevy. Věc o sobě je rozvažovací (inteligibilní) jsoucno. 44 Sféra jevů, je Kantem označována jako smyslový svět, který je tak různý jak různí jsou lidé, co do své smyslovosti. Již výše jsem zmínila, že to smyslové je nahodilé a ona nahodilost odpovídá různosti s níž každý člověk (subjekt) předměty vnímá. Nahodilost spočívá v počitku, protože jak Kant uvádí: názor se vztahuje k objektu, počitek pouze k subjektu. 45 Smyslový svět je světem empirického, subjektivního. Sféru věcí o sobě označuje Kant jako svět rozvažování, neboli inteligibilní svět, který je základem smyslového světa a zůstává, oproti smyslovému světu, stále stejný. 46 Inteligibilní svět je světem čistého, objektivního O věci o sobě (noúmenon) nevíme vůbec nic určitého 47, píše Kant, právě proto, že není předmětem našeho smyslového názoru. 48 Co totiž není předmětem našeho smyslového názoru, nemůžeme, jak bude uvedeno 43 ZMM, Kčr, B 306 a srov. Prolegomena, 34, ve druhé pozn.. 45 Kčr, B 34 pozn. č Viz ZMM, Prolegomena, 32,s Naše myšlení se nutně vztahuje vždy ke smyslovému názoru, slouží mu jako prostředek, píše Kant (Kčr, B 33). Jestliže noumenon není předmětem našich smyslů nemůžeme ji myslet obvyklým způsobem, kterým předměty určujeme a tak získáváme poznání, protože to se týká jen předmětů smyslů. Nauka o smyslovosti, píše Kant je naukou o noumenech v negativním smyslu. Lze je totiž myslet pouze způsobem, který možnost jejich existence ponechává na mysli, čímž není myšleno, že bychom měli jakoukoli možnost je myslet soudit o nich, naopak je tím myšleno pouhé vědomí možnosti jejich existence, s tím, že ji nikdy nemůžu uchopit, potvrdit ve skutečnosti smyslovém světě. Jiný způsob nazírání věcí než smyslový, a tedy v prostoru a čase, pro nás není možný. Způsob nazírání, který by se týkal věcí tak jak jsou o sobě by byl nesmyslový, tj. čistě intelektuální(nazírala by je přímo rozvažovací mohutnost (Prolegomena, 34) a to by bylo noumenon v pozitivním smyslu - tj. poznatelné(kčr B 308), což by znamenalo, že jsme s to uchopit podstatu existence věci(srov. Prolegomena, 14,s.61). Tento způsob nazírání nám, jak píše Kant, není vlastní, stojí mimo naši poznávací mohutnost(kčr, B 308 a 309). 18

19 v následující podkapitole, nijak určovat (tj. poznávat, vysvětlovat, uchopit to v teoretickém slova smyslu) prostřednictvím rozvažování, které je vázané na smyslovost Rozvažování Skrze smyslovost přijímáme představy předmětů, a tím i materiál, který uvádí rozvažování v činnost. Rozvažováním tyto předměty myslíme. Rozvažování nám umožňuje prostřednictvím představ tyto předměty poznávat. Uvádí tyto představy v souvislost, v jednotu (pojem), a tak umožňuje porozumění. 50 Součástí činnosti rozvažování jsou jeho apriorní pojmy, jimž se budu věnovat v následující podkapitole Apriorní pojmy (a zásady) rozvažování Čisté pojmy rozvažování, jiným slovem kategorie (viz Příloha č.4), jsou pojmy, které pocházejí zcela a priori z čisté rozvažovací schopnosti. 51 Nepocházejí tedy ze smyslovosti a ani jim ve skutečnosti žádný předmět. Jsou pouhými formami a jejich tzv. skutečnost se potvrzuje jejich činností. Jsou tedy závislé na materiálu, který poskytuje smyslovost a bez něho nemají žádný význam. 52 Smyslovost a rozvažování jsou ve své činnosti vzájemně provázané, nezaměnitelné a nezastupitelné. 53 Bez smyslovosti, píše Kant, by nám žádný předmět nebyl dán, bez rozvažování by nebyl myšlen.. 54 Pojmy se připojením k předmětu názoru stávají skutečnými a názory se přivedením pod pojmy stávají srozumitelnými. 55 Bez smyslového materiálu tyto pojmy význam sice nemají, ale ve spojení s ním mají význam zásadní - umožňují totiž, spolu se zásadami (tj. 49 Viz Kčr, B Viz Kčr, B 74 - B 76; Kčr, B 102-B103; Kčr, B Prolegomena, 18, s Viz Prolegomena, 34, s Viz Kčr, B 75 - B Kčr, B Viz Kčr, B

20 zákony) na nich založenými, zkušenost. Rozvažování soudí (myslí), tzn. že spojuje ve vědomí materiál přijatý smyslovostí (vjemy/jevy). Pokud spojuje pouze vjemy, pak je jeho soud subjektivní, takové spojení se může člověk od člověka lišit, je svou povahou nahodilé a nezakládá zkušenost, která by byla obecně platná a nutná, tzn. objektivní. Objektivní soud je vytvořen jedině tehdy, přistoupí-li 56 k vjemu apriorní pojem rozvažování, zahrne-li jej (jako zákonitá forma) pod sebe a tím vymezí jeho pole působnosti v tomto konkrétním soudu. 57 Zařazením pod tyto pojmy jsou soudy určeny obecně a nutně ve vztahu k danému předmětu. 58 Kategorie jsou tak podmínkami, které činí soud obecně platným. Kant ukazuje souvislost mezi oblastí možné zkušenosti a zákony možnosti zkušenosti a přírodou a obecnými přírodními zákony. Přičemž příroda je zde myšlena v následujícím významu a odpovídá oblasti možného poznání. Pojem přírody po obsahové stránce Kant vymezuje jako souhrn všech předmětů zkušenosti 59, tzn. pouze oblastí jevů a smyslového světa. Po formální stránce je, takto obsahově již zúžený pojem přírody, charakterizován Kantem jako zákonitost těchto předmětů. 60 Naše apriorní poznání, tzn. ony obecné zákony možnosti zkušenosti jsou podle Kanta totiž tím, co rozpoznáváme v přírodě jako její obecné (přírodní) zákony. A rozpoznáváme je právě proto, že jsou v nás (v našem rozvažování) původně uloženy 61 jako struktura 62 rozvažovací činnosti. Přírodu totiž, 56 Přiřazení vjemů pod apriorní pojmy rozvažování mají na starosti apriorní zásady rozvažování. (viz Prolegomena, 21, s.69). 57 Viz Prolegomena, 20, s Viz Prolegomena, 20, s.67 a Prolegomena, 21, s.70 a Prolegomena, 19, s Prolegomena, 16, s Prolegomena, 17, s Viz Prolegomena, 36, s ; Srov. Kpr, Pojem struktury implikuje obecnost, tedy nějaká událost odpovídá zásadě kauzality - spojení (v čase po sobě) příčiny a následku, a to podle určitého pravidla. To obecné je vztah 20

21 jak uvádí Kant, neznáme jinak než jako souhrn jevů, tj. představ v nás samých, a nemůžeme proto brát zákon jejich spojování odjinud než ze zásad jejich spojování v nás, tj. z podmínek jejich nutného sjednocování v jednom vědomí, čímž je umožňována zkušenost. 2.3 Rozum Rozum je poslední patro budovy rozumu jako celku. Stojí nejvýše a zastřešuje patra nižší rozvažování a smyslovost. Rozum je schopností, která dokáže smyslovost a rozvažování, a potažmo svět smyslový a svět rozvažování od sebe rozlišit. 65 V porovnání s rozvažováním je rozum zcela novou sférou. 66 Účel a způsob jeho užití je naprosto odlišný od rozvažovací schopnosti. Oproti rozvažování, není rozum empiricky podmíněný. Jeho činnost bezprostředně nezávisí na názoru. Tato oblast jako taková nepodléhá podmínkám smyslovosti - prostoru a času. Je součástí inteligibilní sféry. 67 I tak se rozum ve smyslu spekulace na předměty jistým způsobem vztahuje. Nevztahuje se k nim však přímo, tj. bezprostředně. Vztahuje se na celé rozvažování, jeho pojmy a soudy. 68 Rozum je, jak uvádí Kant, ryzí autonomní činností, na rozdíl od rozvažování, které je sice také autonomní činností, je však vázáno právě smyslovostí, a tak závisí na ovlivnění předměty. 69 Rozvažování uvádí v jednotu rozmanitost smyslového materiálu prostřednictvím svých pravidel. 70 Rozvažovací jednota je jednota možné zkušenosti. 71 Pro rozum je rozvažovací poznání jen částečné a nikdy jej neuspokojí, právě proto že je podmíněné a kauzalita, pravidlo podle něhož tento vztah probíhá je již konkrétní pro danou událost - např. Archimédův zákon apod. 63 Prolegomena, 36, s Srov. Hála, Viz ZMM, Srov. Prolegomena, 41, s Viz Kčr, B 581/A Kčr, B Viz ZMM, Viz Kčr, B Viz Kčr, B

22 nakonec plodí spíše nové otázky než konečné odpovědi Rozum touží po poznání celku, po nepodmíněném poznání, po dovršení, po konečném poznání, po úplné jednotě. Je to jeho přirozená tendence, které se nemůže zříci, může ji pouze nahlédnout. Jednota, kterou vytváří rozum z rozvažovacího poznání, je tak zcela jiná než jednota rozvažovací. Jedná se sice také o jednotu zkušenosti, ale o jednotu zkušenosti v jejím úplném celku, který smyslovosti nikdy není dán. (Např. Svět - mluvíme a uvažujeme o světě, ten nám však nikdy jako takový ve zkušenosti dán není, jednotlivé v něm, s čím se máme možnost setkávat ano, ale nikdy jeho úplný celek.) Rozumová jednota je jednotou systému, tzn. že rozum tak uvádí poznatky v jejich celku do souladu se sebou samým. 75 Zmíněná tendence rozumu vytváří rozumové pojmy, které jsou pojmovým uchopením rozumem požadované (rozumové) jednoty 76. Těmto pojmům se budu věnovat v následující podkapitole Transcendentální ideje Pojmy čistého rozumu, neboli transcendentální ideje, jsou pojmy které vznikají nevyhnutelně rozumovou činností, tkví, jak píše Kant, v povaze rozumu 77, resp. jsou důsledkem jeho vlastní přirozenosti (tj. jeho vlastních zákonů 78 ) a nelze se jich vyvarovat. Použitím výrazu idea, vystihuje Kant také vlastnosti rozumového pojmu. Idea se zcela liší od pojmů rozvažování, 72 Kčr, B 365: rozvažování (..) má co dělat pouze s předměty možné zkušenosti, jejichž poznání a syntéza jsou vždy podmíněné.. 73 Viz Kčr, B Prolegomena, 57, s Viz Prolegomena, Viz Prolegomena, 115; Srov. Kčr, B 860/A Prolegomena, 40, s Srov. Kčr, B

23 nepochází ze smyslovosti a ve skutečnosti jí neodpovídá žádný předmět. 79 Je noúmenon. 80 Rozum vytváří ideje přeměnou konkrétní kategorie, kterou vyvazuje z pout pole možné zkušenosti. 81 Čímž veškerou zkušenost přesahuje. Rozum takto rozvíjí celkem tři ideje. 82 Tímto způsobem dosahuje uspokojení své touhy po nepodmíněném. Toto nepodmíněné však nemá možnost potvrdit ve zkušenosti jako skutečné a idea tedy nijak (pozitivně) nerozšíří naše poznání. 83 Snahou rozumu je rozšiřování poznání a těmito svými pojmy uchopuje jednotlivé celky a určuje činnost rozvažování - udává jeho činnosti směr. Transcendentální ideje označují nejzazší bod k němuž má vést jeho cesta, tento bod je pro rozvažování nedosažitelný je to noúmenon, podněcuje jej však k tomu, aby se tomuto bodu, co nejvíce přibližovalo. 84 Transcendentální ideje jsou však, pro svoji povahu (vysouzené ale nepotvrditelné), zdrojem dialektiky, tj. nevyhnutelného transcendentálního zdání, kterému se rozum sice nevyhne, může jej však nahlédnout. K tomuto účelu slouží Kantova Kritika sdružujíc v sobě jednak kánon, tzn. zásady správného používání rozvažování, ale vzhledem k spekulativnímu rozumu - disciplínu. Přínos Kritiky je zde pouze negativní, má zabránit omylům. Jak 79 Viz Kčr, B 370, B Viz Prolegomena 57, s Kčr, B Psychologická idea idea uceleného subjektu (jednoduchá přirozenost naší duše, nesmrtelnost duše); kosmologická idea idea završené řady podmínek (svoboda) a teologická idea idea určení všech pojmů v ideji úplného úhrnu všeho, co je možné (Bůh).(Prolegomena, 43, s.93; Srov. Kčr, B 826/A798 a dále). 83 Tím, že Kant tvrdí, že ideje jsou nezbytným vyústěním činnosti rozumu netvrdí nic o skutečnosti či ne-skutečnosti toho, co označují, pouze říká, že jejich předmět nemůže být dán ve zkušenosti, tudíž o něm nemůžeme nic tvrdit, naše poznání jej nemůže určovat, uchopovat jej a pracovat s ním, Kant se svým uvažováním pohybuje v rámci rozumu (čistého rozumu), jak bylo výše uvedeno a jak napovídá mimo jiné název transcendentální filosofie. (Srov. např. Kčr, B 507; Prolegomena, 57, s.122 a dále 58, s ; Srov. Prolegomena, 59, s.126). 84 Viz Kčr, B 380, B

24 Kant sám uvádí, jedná se o systém opatrnosti a sebekontroly a krotí sklon k překračování úzkých hranic možné zkušenosti Dialektika rozumu Rozum je sám pro sebe právě pro své výše zmíněné tendence, přirozeně a nevyhnutelně dialektický, provází jej zdání vytvářené na jeho vlastní půdě. Toto zdání odpovídá povaze jeho činnosti. Je trvale nucen hledat ono nepodmíněné, úplnost, jednotu, směřovat za zkušenost, která jej nikdy neuspokojí, protože zůstává otevřená dalšímu hledání - produkuje nové otázky, namísto poslední odpovědi. Zároveň rozum za oblastí možné zkušenosti nemůže nikdy nalézt to, co hledá, protože mu to není dáno tak, aby to mohl potvrdit in concreto, tj. opět ve zkušenosti. A tak je, v tom lepším případě, nucen vracet se zpět odkud vyšel, k oblasti možné zkušenosti. Tak sféra spekulativního rozumu nerozšiřuje naše teoretické poznání o nové poznatky, to může pouze rozvažování ve spolupráci se smyslovostí a tedy podmíněně. Sféra spekulativního rozumu však vede rozvažování k rozšiřování našeho poznání, je jeho katalyzátorem a udává mu směr. 2.4 Závěr Rozum, je-li si vědom svých hranic, tj. hranic svého používání, zůstává ve vytrvalém napětí této hranice - vázanosti na zkušenost s touhou, resp. tendencemi ji přesahovat. 88 K čemu tyto tendence a z nich ( v tom lepším případě ) plynoucí napětí? Transcendentální ideje neposkytují žádné pozitivní poznání; pro teoretické poznání jsou pouze problémem, rozum je však nevytváří bezdůvodně. Naopak, mají, stejně jako vše ostatní, svůj účel. 89 Kant 85 Kčr, B 739/A711; viz Kčr, B 737/A B 739/A Viz Prolegomena, 57, Srov. Kčr, B 832/A Srov. Hála, 20, Srov. Prolegomena 57, s Srov. Prolegomena, 60, s

25 tvrdí, že tato přirozená vloha 90 je tu za tím účelem, aby natolik uvolnila naše pojmové chápání z pout zkušenosti a z mezí pouhého uvažování o přírodě, aby se před ním alespoň otevřelo pole obsahující jen předměty čistého rozumu, smyslovosti zcela nedostupné, a to nikoli proto, abychom se jimi spekulativně zabývali (neboť tu nemáme pevnou půdu pod nohama), nýbrž kvůli praktickým principům (..) Rozum jako celek je zvláštním setkáním 93 smyslového a inteligibilního světa v subjektu. 94 Přičemž výraz setkání má za úkol poukázat na to, že se člověk nepohybuje pouze v inteligibilním světě, ale ani pouze ve smyslovém světě. Člověk je bytost obdařená rozumem, který jej činí, vzhledem ke své povaze 95, součástí i světa inteligibilního. A pohybuje-li se na hranici, je si vědom svého podílu i na tomto světě a zároveň své náležitosti ke smyslovému světu. 96 Toto uvědomění si své pozice sice teoretickému poznání neposkytne rozšíření poznatků, spíše naopak, bude mít, v podobě kritiky, možnost posoudit hodnotu jeho dosavadních poznatků a poskytne omezený rámec pro získávání dalších. 97 Zato je základním kamenem pro poznání praktické. Vodítkem k této pozici zvláštního setkání je řešení sporu, který v rozumu nevyhnutelně vzniká v souvislosti s transcendentální ideou svobody, která je základem i pro její praktický pojem Přirozenou vlohou má zde Kant na mysli metafyziku, tzn. onu přirozenou tendenci překračovat hranice veškeré možné zkušenosti a tedy všechny transcendentální ideje. (viz Prolegomena, 60, s. 127). 91 Prolegomena, 60, s.127/ Srov. Hála, Výrazem setkání mám na mysli, že člověk nikdy není plně na straně jednoho či druhého, vždy stojí právě ve střetu těchto dvou, což produkuje napětí, které se nejvýrazněji projevuje právě v otázce jednání. 94 Srov. Prolegomena, Přesněji řečeno je to svoboda, která jej přenáší do světa inteligibilního, viz Kpr, 72: Neboť že nás svoboda když je nám přiřčena přesazuje do inteligibilního řádu věcí, (..). 96 Viz Prolegomena, Viz Kčr, B XXIV. 98 Viz Kčr, B 562/A 534; viz ZMM, 118,

26 V následující kapitole, která je zamýšlena jako přemostění mezi první a druhou částí, se pokusím načrtnout rozpor mezi působením svobody a působením přírodní nutnosti spolu s jeho řešením, a pokusím se tak i blíže objasnit již zmíněnou pozici, která je jedním ze základních stavebních kamenů praktické filosofie. 3 Přechod k praktické filosofii V této části se budu věnovat Kantovu řešení sporu mezi svobodou a přírodou 99. Tento spor je produktem a problémem teoretického (spekulativního) rozumu, tj. poznání, a je také jeho úkolem, aby jej řešil 100, a tím vytvořil praktické filosofii pevnou půdu pod nohama. Totiž zajistil nutný předpoklad rozumu. 101 Pro praktické používání rozumu jako takové není vyřešení tohoto sporu důležité. Praktická svoboda, na rozdíl od transcendentální ideje svobody, je ve zkušenosti, tj. v pozitivním smyslu, prokazatelná. 102 Přesto se jím Kant jistým způsobem zabývá jak v Základech metafyziky mravů, tak v Kritice praktického rozumu. 103 Z tohoto důvodu a vzhledem k tématu práce budu vycházet nejen z Kritiky čistého rozumu v níž je vedeno řešení tohoto sporu, ale budu již využívat také výše zmíněných dvou děl z oblasti praktické filosofie. 3.1 Spor přírodní nutnosti s ideou svobody Příroda (v zúženém významu) a oblast možné zkušenosti, stejně tak jako obecné zákony přírody a zásady možnosti zkušenosti jsou, jak Kant ukazuje, v rámci čistého rozumu a v teoretickém ohledu, jedno a totéž (viz kap.2.2 v této práci). V tomto rámci, podle zásady čistého rozvažování, spolu všechny události v přírodě souvisejí podle neměnných obecných přírodních zákonů, 99 Srov. Hála, Viz ZMM, 118: Tato povinnost přísluší však pouze spekulativní filosofii, aby razila volnou cestu praktické filosofii Viz ZMM, Viz Kčr, B 831/A Viz ZMM, ; viz Kpr,

27 přičemž tyto obecné zákony rozpoznáváme proto, že jsou v naší čisté rozvažovací schopnosti uloženy před veškerou zkušeností. 104 Ze zákona není výjimky a tak se všechny události v přírodě také odehrávají nevyhnutelně a nutně. Všechny změny v přírodě, a tím i vznik jevů se odvíjí od zásady kauzality. Kauzalita označuje nutné spojení dvou jevů z nichž jeden je příčinou druhého, totiž následku a v čase mu předchází. 105 Následek je podmíněn příčinou, tj. podmínkou. Pro přiblížení této zásady si nyní představme řadu blízko sebe stojících kamenů hry domina. Řada vytvořená tak, že padne-li jeden kámen, spustí se řetězec pádů všech kamenů až do posledního. Pád prvního kamene zapříčiní pád kamene následujícího, přičemž pád kamene prvního, jakožto příčina, v čase předchází pádu kamene druhého jako jeho následek a stává se příčinou pádu kamene třetího a stejně tak se děje až do konce řady. Kámen, na který padá ten předchozí, s tím, že on sám padne, nic nezmůže, nemůže svému pádu zabránit, nemůže např. spadnout sám a na druhou stranu, tedy začít nějakou událost sám od sebe. Jeho pád je podmíněný pádem, který v čase předchází. 106 Kameny padají v rámci kauzálního vztahu příčina - následek (podmínka - podmíněné), přičemž každá příčina, díváme-li se nazpět, je opět následkem jiné příčiny, která v čase předcházela. 107 Spojení příčiny a následku je spojením podmínky a podmíněného. Tak můžeme sledovat nekončící řadu podmínek, následujících v čase po sobě podle přírodní nutnosti. Nekončící řada podmínek však neposkytne úplnost, jíž požaduje rozum. 108 Tím posledním, co by tuto řadu ukončilo, je totiž jedině něco již nepodmíněného. Nepodmíněné ale nepodléhá přírodní nutnosti, 104 Viz Kčr, B 564/A Viz Kčr, B Srov. Vacura in: Fischer a kol., Viz Kčr, B 474/A446; viz Kčr, B 561/A Viz Kčr, B472/A444-B474/A 446 a Kčr, B 561/A

28 nepředchází mu v čase žádná podmínka a v rámci jevového-smyslového světa je nepřijatelné, protože všechny události přírody spolu musí souviset podle přírodních zákonů, a jsou tedy podmíněné. Vedle přírodní nutnosti staví rozum kauzalitu ze svobody, jejímž prostřednictvím, píše Kant, se něco děje, aniž by příčina takového dění byla dále určována ještě nějakou jinou, předcházející příčinou podle nutných zákonů. 109 To znamená, že taková příčina není podmíněná a naopak vyvolává události nezávisle na jiných jevech. Transcendentální idea svobody, tj. spontaneity, vyjadřuje takovou kauzalitu, která je s to, sama od sebe, začít nějaký stav a tedy zcela novou řadu jevů - nepodmíněně. A tak rozum v podobě ideje svobody získává nepodmíněné, tzn. co do kauzality první počátek, a dosahuje požadované úplnosti řady. 110 Toto řešení (teoretického) rozumu v ideji svobody však plodí rozpor. Staví proti sobě dvě tvrzení, která jsou, jak Kant tvrdí, správně vyvozená z všeobecně uznávané zásady, která jsou si ale navzájem opačná a zdá se, že se vylučují. 111 A to: ve světě se vše děje nutně, podle neměnný přírodních zákonů a také svobodně, tzn. na těchto zákonech nezávisle. Vzniká otázka, zda se tato tvrzení vylučují skutečně, nebo zda může svoboda existovat zároveň s přírodní nutností, či zda je svoboda přírodní nutností zcela zrušena. Přírodní nutnost, stejně jako svoboda, uvádí Kant, není zkušenostní pojem, leč přírodní nutnost, je zkušeností potvrzována, nabývá skutečnosti prostřednictvím možnosti zkušenosti, poněvadž je jejím předpokladem (srov. I.část. kap. 2.2). Proto má nad svobodou, která je pouhou ideou jistou výhodu. 109 Kčr, B474/A Viz Kčr, B 472/A 444 B 479/451; viz B 561/A 553, srov. Kpr, 81: (..), kterou spekulativní rozum musel přijmout aspoň jako možnou (aby našel mezi svými kosmologickými idejemi nepodmíněné co do jeho kauzality, aby sám sobě neprotiřečil), totiž mohutnost svobody, (..). 111 Viz Prolegomena, 52b, s

29 Jestliže je kauzalita podle přírodního zákona platná, otázkou je, zda kauzalita ze svobody může existovat s touto pospolu, či nikoli. 112 Kant ukazuje, že ona tvrzení jsou protichůdná jen zdánlivě a mohou docela dobře platit pospolu tj. mohou být obě pravdivá, 113 je však potřeba zajistit předpoklad, který to umožňuje. Následující podkapitola bude spolu s nástinem Kantova řešení sporu svobody a přírody také jistou tematizací Kantova pojetí člověka. Jedinečnost lidské bytosti v celku jsoucen je jedním ze základních kamenů praktické filosofie Řešení sporu ideje svobody a přírodní nutnosti Řešení tohoto teoretického sporu spočívá primárně v předpokladu rozlišení všech předmětů poznání na jevy a věci o sobě (viz I.část, kap.2.1.2). Pokud totiž nerozlišujeme předměty tak, jak si je představujeme, tj. jako jevy a základy těchto jevů jako věci o sobě a předpokládáme tak, že jevy jsou věcmi samými o sobě, svoboda není možná, píše Kant. Pokud se však na spor svobody a přírody podíváme z perspektivy tohoto rozlišení a příčinu budeme chápat, co do její kauzality jako věc o sobě, byť se její účinky jeví, svoboda bude zachráněna V předcházející kapitole jsem se pokusila přiblížit kauzalitu podle přírody prostřednictvím příkladu s dominem. Kauzalita přírody je kauzalita těch věcí, které jsou určitelné v čase, tedy jevů. Výsledkem přírodní kauzality je řada podmínek, tj. příčin, navazujících jedna na druhou a vytvářejících neukončený empirický řetězec. Je možné, aby řetězec podmínek byl uzavřen nějakou příčinou, která dále není určena jinou příčinou, jí v čase předcházející? 112 Viz Kčr, B 565/A 537; Srov. viz ZMM, ; Kpr 161 a dále. 113 Viz Prolegomena, 52b, s.106 a také 53, s Srov. Hála, 22-24, Viz Kčr, B564/A536; Srov. Kpr, ; Příčina a účinek nemusí být, proto, že se jedná o dynamický vztah, totožné povahy. (Viz Prolegomena, 53, s.108). 29

30 Příčina, která by řadu podmínek uzavřela by byla nepodmíněná. Měla by vlastní kauzalitu, tzn. byla by schopna sama ze sebe vyvolat účinky. Vlastností její kauzality by byla svoboda, na působení jiné příčiny by tak byla nezávislá, byla by s to začít nějakou událost samovolně. Ale zároveň by byla součástí empirického řetězce, čímž by spadala pod bezpodmínečnou zásadu o souvislosti všech jevů podle neměnných zákonů. Vše, co se v přírodě odehrává musí odpovídat jejím zákonům, z toho není výjimky. A tak účinky oné příčiny, poněvadž jsou jevy, musí nutně odpovídat těmto zákonům. Přesto však příčina sama nemusí být (pouze) jevem. A má-li být nepodmíněná ani pouhým jevem být nemůže. Pokud by byla pouze jevem, byla by určena přírodními zákony a jako taková by byla součástí empirického řetězce, a tudíž závislá na jiných jevech - jimi podmíněná. Jedná se tedy o příčinu zvláštní povahy, takovou, která má v sobě sjednotit a také sjednocuje oba požadavky, jak požadavek přírodní nutnosti (svázanosti s přírodním zákonem), tak svobody (nezávislosti na přírodních zákonech). Touto příčinou je rozumná bytost - člověk 117. Zvláštní povahu této příčiny tvoří schopnost, jíž se vyznačuje, a tou je (čistý) rozum, který je sférou nepodmíněného. Sám není jevem, nepodléhá určení času ani prostoru. Zůstává týž, ať se smyslové podmínky jakkoli mění, protože se na něj nevztahují. (viz I.část kap. 2.3) 118 Rozum má kauzalitu, je schopen vytvářet jevy, je totiž, jak píše Kant, mohutností, jíž ponejprv začíná smyslová podmínka nějaké empirické řady 117 Výraz rozumná bytost nerovná se bezvýhradně výrazu člověk. Kant uvažuje pojem rozumné bytosti šířeji než pojem lidské bytosti. Výraz člověk je zúžením tohoto pojmu, náleží totiž také ke světu smyslů, je bytostí konečnou, kdežto rozumnou bytost uvažuje Kant i např. jako bytost nekonečnou jakožto nejvyšší inteligenci (viz Kpr,53), ale nejen. (srov. také např. ZMM,77: (..) k subjektivní nedokonalosti vůle té či oné rozumné bytosti, například lidské vůle. ) Autorka této práce používá výrazu člověk s vědomím uvedeného. (Srov. Vacura in: Fischer a kol., 65.). 118 Viz Kčr, B582/A

31 světa. 122 Rozum je, jak Kant uvádí trvalou podmínkou všech samovolných účinků 119, tzn. že je zdrojem vyvolání první příčiny, která je povahou smyslová, je jevem, ale to, co této příčině předchází, co ji vyvolává, není smyslové povahy, poněvadž je sférou nepodmíněného (čistý rozum). Rozum je onou poslední ne-podmíněnou podmínkou, která, jak Kant uvádí, leží mimo řadu jevů (v oblasti inteligibilního), tzn. tam, kde nic nezačíná, poněvadž se na tuto oblast nevztahují čas a ani prostor. 120 Tato jednak ne-závislost rozumu na smyslových podmínkách, dále pak schopnost zahajovat sám od sebe řadu událostí je svoboda. 121 V základu každého jevu, jak bylo uvedeno výše, stojí věc o sobě, která se nachází mimo nutnost přírodních zákonů. V člověku, poněvadž je rozumnou bytostí, se setkává ona dvojí povaha všeho ve světe - jev s věcí o sobě, a to zcela odlišným způsobem než u jiných jsoucen. Rozum je zpřístupněním noumenální roviny člověku a v člověku, to však pouze v podobě vědomí sebe sama - jakožto inteligence, nikdy však v podobě jejího poznání. Právě proto, že člověk je vždy zároveň také jevem a příslušníkem smyslového světa (co do možností poznání). Toto vědomí sebe jako inteligence však člověka zcela odlišuje od všech ostatních věcí - jevů a dělá z něj příslušníka inteligibilního jednání, jimiž se člověk projevuje. 123 Kauzalita svobody je kauzalita těch věcí, které nespadají pod určení času, tedy věcí o sobě (noúmen). Člověk, jakožto rozumná bytost, je schopen uskutečňovat své představy jednáním, vytvářet jevy. Za jevem, jež vytvořila rozumná bytost - člověk, stojí pouhý pojem, na rozdíl od přírody a jejich zákonů, kde za vytvořením jevu stojí jiný jev, resp. přírodní zákon. Člověk, jakožto rozumná bytost, je příčina, 119 Kčr, B581/A Kčr, B581/A Viz Kčr, B582/A Srov. Hála, 24, Kčr, B582/A

32 která uzavírá, jinak neukončený, kauzální řetězec. Je na jednu stranu sice jevem účinky jeho působení jsou vždy součástí smyslového světa a odpovídají také jako jevy jeho zákonům, ale vzhledem k rozumu je člověk také noúmenon, a tedy o sobě Je inteligibilní příčinou. A proto jeho určení k jednání nikdy nespočívá v empirických podmínkách, nýbrž v pouhých důvodech rozvažování, ale tak, že jednání této příčiny [člověka - pozn. autorky] v oblasti jevu odpovídá všem zákonům empirické kauzality, V člověku jakožto setkání smyslového a inteligibilního světa se ukazuje spor svobody a přírodní nutnosti jako spor, na něž je třeba se podívat z konkrétní perspektivy a pak přestává být sporem. V následující podkapitole se budu věnovat těmto dvěma perspektivám podrobněji Dvojí charakter člověka z hlediska kauzality (empirický a inteligibilní) Podle Kanta musí mít každá působící příčina určitý charakter, tj. zákon své kauzality 128. Člověk, jakožto příčina zvláštní povahy, má dvojí charakter. Poněvadž je jak jevem vzhledem ke svým účinkům v oblasti jevů, tak také noúmenon ( o sobě ) vzhledem k rozumu. Jeho kauzalita (vůle) má empirický charakter a charakter inteligibilní 129,jejichž vztah je obdobný vztahu jevu a věci o sobě. Člověk může sám na sebe pohlížet vzhledem ke své vůli (kauzalitě) na jednu stranu jako na jev. Jeho jednání (jako účinky) souvisí s jinými jevy podle stálých přírodních zákon. Jeho vůle má empirický charakter. 130 Podle toho může být veškeré jeho jednání, je-li nahlíženo tímto způsobem, odvoditelné z toho, co mu předchází. 131 Z jednání člověka (z jevů) 124 Viz Kčr, B 565/A Viz Kčr, B 580/A Kčr, B 574/A Viz Kčr, B 566/A538 - B 582/A 554; Srov. Kpr, ; Kčr, B 568/A Viz Kčr, B 568/A Srov. Kčr, B 567/A

33 jež vykazuje určitou stejnorodost vzhledem k pojmu příčiny, lze číst rozumové důvody a jak Kant uvádí posuzovat subjektivní principy jeho vůle. 132 Z tohoto hlediska, poněvadž vycházíme z jevů a tedy ze zkušenosti, tak pokud bychom měli možnost mít plnou znalost ohledně projevů něčí libovůle, pak bychom mohli s jistotou odvozovat a předvídat jeho jednání, vzhledem k zákonité souvislosti všech jevů. 133 Jako příklad může posloužit časosběrný dokument Heleny Třeštílkové René. V němž má divák možnost sledovat jednání hlavní postavy, Reného, v širším kontextu jeho života a hlavně v delším čase. Tento muž je recidivista, již v dětství byl odsouzen za krádež k trestu odnětí svobody a jeho život pokračuje v duchu kriminálních aktivit. Jeho jednání, které může divák sledovat, se ukazuje být nutným důsledkem všeho, co mu předchází. Vše do sebe zapadá a jednání Reného se ukazuje díky v čase vystupujícím důvodům jako čitelné, v jistém rozmezí předvídatelné a jako nevyhnutelné. Divák může mít pocit porozumění vůči hlavnímu hrdinovi, právě pro nutnou souvislost všech jevů. Protože člověk nemá moc nad tím, co se již stalo a tedy nad těmi příčinami, které jej přivedly k danému jednání - k opakovaným krádežím, podvodům apod., následky přicházejí již s přírodní nutností, zdá se, že tak jednat prostě musel. Tento pohled však náleží pozorovateli, který sleduje příčiny a nutné následky a zužuje možnosti člověka vůbec, poněvadž pomíjí svobodu, která by v tomto ohledu nebyla možná. Pokud přesuneme pozornost od pozorovatele k sobě jako k tomu, kdo jednání, nebo-li ony účinky jakožto jevy vytváří a budeme je nahlížet ve vztahu k rozumu, pak bude situace jiná. V základu empirického charakteru se nachází charakter inteligibilní., který označuje inteligibilní povahu člověka jakožto příčiny oněch jednání. 131 Viz Kčr, B Viz Kčr, B 578/A Srov. Kpr,

34 Člověk se sám na sebe dívá také jako na inteligenci (jako noumenon) a z tohoto hlediska je každé jeho rozhodnutí k jednání novým začátkem, protože ve sféře noumenon není žádný čas, není ani jeho rozhodnutí určeno tím, co v čase předchází a vůbec nemůže být bráno v potaz, např. jako jeho omluva. Přírodní kauzalita platí jen pro to, co podléhá času. Člověk však, pojímá-li se jako inteligence, nepodléhá ve svém rozhodování času a tak ani kauzalitě přírody, ale jen zákonům rozumu, které si sám dává. Každé jednání člověka je proto jeho odpovědností, cokoli, co se stalo a nemělo se stát se také stát nemuselo. 134 Renému je přes jakoukoli možnost porozumění přikládána zodpovědnost za každý jeho krok právě proto, že má jako rozumná bytost inteligibilní charakter. Vždy může jednat jinak. René schopen se zachovat i jiným způsobem, vyjít postupně, skrze pomalé a hluboké změny z bludného kruhu, v němž se pohybuje Možnost sebepoznání 136 Perspektiva rozlišení věcí na jevy a věci o sobě ukazuje také na způsob jímž člověk, jenž si je vědom obojího, poznává sám sebe. Člověk totiž, a tedy vždy také já, sebe nepoznává a priori, ale empiricky. Znalost o sobě, byť se pozoruji vnitřně, na rozdíl od všeho ostatního či druhých lidí, které mohu pozorovat vnějším smyslem, nabývám stejně tak skrze jevy, které získávám pomocí vnitřního smyslu (v čase 137 ) tím, že tyto jevy týkající se mne, ovlivňují mé vědomí. Stejně však jako za jevy stojí představa věcí, jak jsou o sobě, tak za já, které poznávám skrze jednotlivé 134 Viz Kpr, ; viz ZMM, Srov. Kpr, ; Srov. Kpr, 168: přesto (člověk - pozn. autorky) zjišťuje, že advokát, který mluví v jeho prospěch, v něm v žádném případě nemůže umlčet žalobce, je-li si jen vědom toho, že v době, kdy spáchal to bezpráví, byl při smyslech, tj. užíval své svobody, a přece si vysvětluje svůj přestupek z určitého špatného návyku, která si na sebe sám přivolal pozvolným zanedbáváním pozornosti až do té míry, že se na něj může dívat jako na přirozený následek tohoto zanedbání, aniž by ho to nicméně mohlo pojistit proti sebekritice a důtce, kterou si sám udílí srov. Anzenbacher, Úvod do filozofie, ; Úvod do etiky, Viz Kčr, B

35 jevy, je pro mne nepoznatelné já tak, jak je o sobě, které je, jak Kant píše, ryzí činností, tedy to, co neproniká do vědomí afikováním smyslů, nýbrž bezprostředně. 138 Toto já, které označuje Kant v teoretickém ohledu jako inteligibilní charakter, je jinými slovy způsobem myšlení. 139 Zde Kant rozlišuje poznání sebe sama, které je možné jedině skrze smyslovost a poznání sebe sama prostřednictvím pouhé apercepce, což jiným slovem znamená vědomí sebe samého, a to nikoli tak jak se jevím nebo jak jsem o sobě, ale pouze, že jsem. Tato představa je čistým myšlením. Vědomí sebe sama je tak poznáním zcela jiného druhu, skrze něž však člověk sám sebe pojímá jako inteligenci a skrze to se musí, jak Kant uvádí, zahrnout do světa intelektuálního, který však přesto jinak nezná. 140 Inteligibilní charakter je uchopitelný jen ve své empirické podobě, tzn. tak jak se projeví v jednání a jeho účincích, které se jeví Řád přírody a řád svobody Přírodní řád je neměnný, jeden jev předznamenává druhý, události jsou vedeny zákony přírody s přírodní nutností. A tak posuzujeme-li jednání podle empirického řádu, pak se vše stalo tak, jak se stát i mělo, tak, aby naplňovalo přírodní řád podle jeho zákonů. Možnost, že se něco mělo stát jinak není. Člověk jakožto rozumná bytost má vůli, jež nutně nemusí být určována smyslovými podněty a tak být vedena jinými jevy. Jako svobodný má schopnost, jak Kant uvádí, určovat svou kauzalitu pomocí představy pravidel, a tak je schopen jednání podle zásad, následně i podle apriorních praktických principů (neboť ty jediné mají tu nutnost, kterou rozum pro zásadu požaduje) ZMM, 113, Viz Kčr, B 579/A ZMM, 114; viz Kčr, B 575/A547 a srov. Kčr B 574/A 546, ZMM, 114 dále. 141 Kpr, 53; Srov. ZMM, 75,

36 Čistý rozum je schopen určovat svou kauzalitu (vůli) prostřednictvím svých pojmů - idejí a tak uskutečňovat jednání, jejichž důvod spočívá nikoli v jiném jevu, ale v čistém rozumu samém. Čistý rozum tak vytváří vlastní řád prostřednictvím svých idejí a nezávisle na jevech, tzn. ze svobody. 142 Obecné zákony přírody, jež jsou uloženy v našem čistém rozvažování v podobě apriorních pojmů a zásad, poskytují strukturu skrze níž poznáváme přírodu, a která je také tím řádem (v obecném smyslu), který v přírodě rozpoznáváme. (viz I.část kap.2.2) Řád svobody je dán strukturou, kterou poskytuje čistý rozum v podobě zákona, který dává vůli on sám, nezávisle na jevech. Protože čistý rozum od zkušenosti abstrahuje, poskytuje opět pouhou formu a proto pouhou zákonitost samu - tj. obecnost a nutnost. Jak obecné zákony přírody tak svobody poskytují strukturu - řád, každé však něčemu jinému a z jiného hlediska - první přírodě vzhledem k (možnosti) jejího poznání ( ty jsou uloženy v čistém rozvažování a vždy závislé na svém použití ve spolupráci se smyslovostí - s přírodou); dále pak svobodě, vzhledem k jejímu uplatňování, tj. k jednání (ty mají svůj původ v čistém rozumu samém a pokud je k nim přidáno cokoli ze smyslovosti, ztrácí naopak svoji hodnotu - obecnosti a nutnosti). Stejně jako kauzalita přírody je vedena zákony přírody tak kauzalita svobody je vedena zákony svobody, které Kant nazývá praktickými zákony. 143 Tyto zákony říkají, co se má stát, i když se to možná nikdy nestane a liší se tím od přírodních zákonů, které pojednávají jen o tom, co se děje 144. To, že je vůle určena rozumovými pojmy však neznamená, že jednání, jež jsou, co do svého původu inteligibilní (vychází z pojmů), neodpovídají empirickému řádu, protože, co do svého uskutečnění jsou nakonec vždy jevy. 142 Viz Kčr, B 829/A 801-B 831/A Viz Kčr, B829/A Kčr, B831/A803; viz srov. Kčr, B576/A

37 Jednání založené v pojmu musí být, jak Kant uvádí, podle přírodních podmínek možné, jestliže k němu ono má být směřuje. Ona nezávislost se vztahuje na určení vůle nikoli na přírodní zákony vůbec. 145 A tak jsou jednání, co do rozhodování o nich svobodná a mají odpovídat řádu svobody, co do jejich uskutečnění však odpovídají řádu přírody Uzavření sporu mezi svobodou a přírodou Člověk je tedy jednak součástí smyslového světa jako jev a účinky jeho kauzality jsou jakožto jevy součástí empirické řady podle přírodních zákonů. V tomto ohledu je jednou z přírodních příčin. Je však součástí inteligibilního světa, jako noúmenon, co se určení své kauzality týče a jeho účinky v jevovém světě jsou, co do původu, svobodné. A v tomto ohledu je inteligibilní příčinou Svoboda a přírodní nutnost tak mohou, jak píše Kant, existovat nezávisle na sobě a nemusí se navzájem rušit, a to jako setkání v rozumné bytosti člověku. 150 Rozum, který ideou svobody získal nepodmíněné se zdánlivě dostal do sporu se svými vlastními zákony, které předpisuje empirickému používání rozvažování. Kant však ukazuje, že se tento spor zakládá na pouhém zdání a že příroda, jak píše, přinejmenším neodporuje kauzalitě ze svobody Tímto Kant zachoval (negativní) pojem svobody v kruhu teoretického poznání 145 Viz Kčr, B 577/A549; Srov. ZMM, 71; Srov. Kpr, 63: (..), neboť co v tomto ohledu chce, to také může. 146 Viz ZMM, Srov. Hála, Viz Kčr, B 566/A 538 B 569/A541; Kčr, B 570/A 542- B575/A 547; Kčr, B 580/A Srov. Hála, 23, Kčr, B 585/A Svoboda zůstává v teoretickém ohledu stále pouhou ideou, tzn. že je nepoznatelná a není možné prokázat její skutečnost, objektivní realitu, což pro Kanta v teoretickém poznání ani nebylo cílem. (Kčr, B 586/A 558) Skutečnost pojmu svobody prokazuje praktický rozum (viz Kpr, s.6.). 152 Kčr, B 586/ A Viz Kčr, B 586/A

38 a praktickému rozumu ponechal základ na němž může stavět, a bez kterého by celý jeho dům stál na nejistých základech. 154 V praktické oblasti je svoboda prokázána praktickým zákonem, skrze který si ji můžeme uvědomit, a v posledku činem Závěr V této části jsem se pokusila představit důležité momenty z kontextu Kantovi filosofie mající úzký vztah k jeho praktické filosofii. To vše se na jednu stranu nemění ani u praktické filosofie proto, že je to stále týž rozum, resp. jeho čistá část, o který jde. Na stranu druhou je použití tohoto rozumu v těchto dvou ohledech různé a cesta rozumového poznání je v teoretickém ohledu k té v ohledu praktickém v opačném směru (viz Příloha č.5 a,b). Praktický rozum dokonce překračuje hranice, které byly stanoveny pro teoretické používání rozumu. To, co je pro teoretický rozum podmínkou v jeho činnosti je pro praktický rozum překročením hranic a naopak. 156 Přes tuto různost ukazuje cesta po směru teoretického poznání také momenty, které nelze opomenout v praktickém poznání, protože je cestou uvedení do Kantova filosofického systému a tak tuto další cestu, jež je předmětem druhé části této práce, prosvětlují. Pokusila jsem se proto v poslední kapitole překlenout odlišnost těchto cest skrze pojem svobody, který jak Kant uvádí, tvoří svorník celé budovy systému čistého, dokonce i spekulativního, rozumu,(..). 157 Člověk se v praktickém ohledu ukazuje ještě důrazněji jako setkání světa smyslového a světa inteligibilního, setkání, které není černobílé. V otázce jednání je právě toto setkání a jeho řešení tím nejpalčivějším. A dopadá, byť v různých podobách, na každého jednotlivého člověka; nebo jinými slovy, 154 Viz Kpr, viz Kpr, 5-6; Srov. Kpr, Srov. Kpr, 25; Kpr, 6. 38

39 dopadá vždy na mě. A možná pak proto člověk, mající zájem na nalezení odpovědi, vytrvale hledá návod, který mu ulehčí od břemena, jímž ho právě napětí tohoto setkání zatěžuje. Je však možné získat či poskytnout nějaký návod? Je získání návodu řešením? Je utišení tohoto napětí tou správnou cestou? A o jaký návod se vlastně jedná či může jednat? 39

40 II. část: Praktická filosofie: Kantova povinnost Člověk je bytost poznávající a jednající. Rozum, jakožto nejvyšší patro budovy rozumu jako celku, je dělící oblast těchto dvou směrů lidské existence ve vztahu ke světu (jevů) - teoretického a praktického poznání. 158 Pro teoretické poznání je čistý rozum, je-li jako zdroj poznatků, také zdrojem překročení hranic, poněvadž, toto poznání je vymezeno jevovým světem. Pro praktické poznání je naopak čistý rozum tou hranicí, která nemá být překračována a z ní mají být poznatky čerpány, která však obvykle překračována je. 159 Kam? Právě ke světu jevů a tak ke smyslovým podnětům. Teoretické poznání potřebuje tedy kritiku proto, aby omezila a vyjasnila pohyb v této sféře. Praktické poznání vyžaduje naopak kritiku proto, aby tuto sféru a její využití jako zdroje (praktického) poznání otevřela. 160 Nyní se budu věnovat výhradně oblasti Kantovy praktické filosofie. V první kapitole se pokusím představit Kantovu praktickou filosofii v několika hlavních bodech a její základní otázku, kterou se zabývá. 1 Praktická filosofie Kantova praktická filosofie vůbec má dvě polohy. 161 Tyto dvě polohy jsou vzájemně provázané a stěží oddělitelné. Kant sám je tímto způsobem přímo nerozlišuje, zmiňuje však dva úkoly svých praktických spisů. Jedna je poloha teoreticko-praktická, jež se zaměřuje na rovinu čistého praktického rozumu z hlediska jeho kritiky, a stejně jako u teoretického rozumu je jejím úkolem rozlišení čistého praktického poznání, co do jeho zdrojů, možností a hranic a odhalení všech apriorních pojmů, čímž Kant prokáže, že čistý rozum je praktický, tzn. že může určovat vůli sám (svými pojmy) nezávisle na 158 Srov. Kčr, B 844/A Srov. Kpr, 146; ZMM, Srov. Kpr, Viz srov. ZMM, 53,

41 zkušenosti. 162 Vedle této je poloha prakticko-praktická, jejímž cílem je odhalení a stanovení nejvyšší normy, která bude člověku sloužit jako vodítko pro jeho vlastní posuzování kvality (morální hodnoty) jeho jednání. 163 Tato práce se zaměřuje převážně na polohu prakticko-praktickou. 164 Praktická filosofie je součástí nové perspektivy poznání - tj. filosofie čistého rozumu, kterou Kant představil v Kritice čistého rozumu (viz I. část této práce). Rozum využívá zdroje, které nemají svůj původ pouze ve zkušenosti, ale vychází také ze sebe sama, z čistých poznatků a priori, které jsou určitou strukturou poznání uloženou původně v rozumu. Tyto poznatky mají specifický způsob použití jak podle poznávací schopnosti (smyslovost, rozvažování, rozum), tak podle způsobu poznání - teoretické nebo praktické, vždy však pocházejí a priori z čistého rozumu. Kopernikánským obratem praktické filosofie je tedy opět změna předpokladu, který se však zde týká zdroje (a podle toho i formy ) zákona mravnosti, a spolu se zdrojem i zájmu na plnění tohoto zákona. Poněvadž dříve nedošlo k rozlišení čistého a empirického poznání, princip mravnosti byl hledán mimo čistý rozum, a byl tak, co do své povahy, buď zcela empirický (a tím podmíněný a nahodilý) anebo racionální, leč v důsledku, po hlubším prozkoumání, stejně tak empirický (a tím podmíněný a nahodilý). 165 Podmíněnost a nahodilost, které jsou vlastnostmi všeho, co do povahy empirického (viz I.část, kap ) odporují požadavku, který je kladen na zásadu mravnosti. Ta má být závazná a tedy platná obecně a za každých 162 Viz Kpr, Tato věta může být zavádějící a žádá si proto bližší objasnění. Tím by však měl být text celé této části, v tuto chvíli postačí poznámka, že se u Kanta nejedná o jakýsi návod přicházející zvenku. Vodítko zde označuje formu vnitřní aktivity konkrétního člověka, jak při jeho rozhodování o jednání, tak zpětně při uvažování o něm s ohledem na určující důvody, tedy ty, jež toho člověka, tedy mě, vedly k těm konkrétním krokům a jaké skutečně byly mé zájmy. 164 Proto zcela vynechávám např. dialektiku čistého praktického rozumu. 165 Viz Kpr,

42 podmínek. 166 Zásada mravnosti má být objektivní a objektivita, tj. všeobecná a nutná platnost se pojí s apriorním poznáním (viz I.část, kap. 1, pozn.č.10). Kant předpokládá a tento předpoklad potvrzuje Kritikou praktického rozumu, jíž předcházely Základy metafyziky mravů, že jedině čistý rozum sám může být a je zdrojem nejvyššího principu mravnosti, který pouze, pokud je principem a priori, tzn. že pochází z čistého rozumu a není k němu přimíšeno nic empirického, může odpovídat požadavku obecnosti a nutnosti kladeném na mravní zásadu, nebo-li mravní zákon S ohledem na čistý rozum jako zdroj mravního zákona je výchozím bodem Kantovy etiky jednající člověk, jakožto rozumná bytost a také vždy jakožto jednotlivec Pojem člověka používá Kant v obecné, protože teoretické rovině. Jednání člověka je však ve skutečnosti jednáním vždy jedině mým. A tak i přes obecný výraz je člověk Kantem pojímán vždy jako jednotlivec, jedinec, protože je to vždy každý jeden, kdo se rozhoduje k jednání (či nejednání), kdo jedná (či nejedná), kdo sám sobě ukládá ať přímo či nepřímo zásady svého jednání. Kant mluví o subjektu. Člověk se však zároveň pohybuje v a náleží k celku lidského společenství, resp. společenství rozumných bytostí (srov. II.část, kap. 2.3). Čistý rozum, který je zdrojem zákona mravnosti a náleží každému člověku, je také tím, co toto společenství (v ideji) zakládá. Kantova etika apeluje na každého jednoho (a právě proto, že je součástí tohoto společenství) Viz ZMM, Viz Kpr, 55; srov. ZMM, Srov. Kpr, 24: Zde se tedy klade první otázka, zda stačí čistý rozum sám pro sebe k určení vůle, nebo zda může být určujícím důvodem vůle jen jako rozum empiricky podmíněný. 169 Viz ZMM, 95, viz ZMM, Srov. Hála, 27, Srov. ZMM, 101 a kap.2.5 II. části této práce. 42

43 Výše zmíněné vodítko pro posuzování kvality mého jednání, je v každém z nás (tj. v čistém rozumu) zakotvené a slouží v důsledku především k otevření a nastoupení cesty nikdy nehotového procesu učení v oblasti praktického poznání, a to u každého a jednotlivě. 172 Od čeho se otevření cesty odvíjí, se pokusím nastínit v následující podkapitole. 1.1 Vůle a základní otázka praktické filosofie vůbec Vůle je zvláštní způsob kauzality, který náleží všem rozumným bytostem - člověku. 173 Jeho jedinečnost v celku jsoucen spočívá právě v tom, co tuto zvláštní kauzalitu umožňuje - člověk je jevem, co do svých účinků ve smyslovém světě, tak noúmenon ( o sobě ) jako příčina těchto jevů. Člověk tyto jevy vytváří skrze rozum a na základě jeho pojmů. Vůle je tedy schopnost jednat podle principů udávaných rozumem. Ostatní jsoucna (myšleno pouze jevy) spadají výhradně pod kauzalitu přírody, jejíž vlastností je přírodní nutnost. Vlastností vůle všech rozumných bytostí je svoboda. Ta, pojata negativně (jako svoboda od něčeho), znamená nezávislost na tom, aby mé rozhodnutí k jednání bylo určeno tím, co předchází v čase, tzn. aby zákon mému jednání dával nějaký smyslový podnět, tak jak je tomu u kauzality přírody a tedy všech nerozumných bytostí. Poněvadž se u svobody však jedná stále o kauzalitu, byť zvláštního druhu, pojí se stejně jako kauzalita přírody se zákonem, který však je vzhledem ke svobodě opět zvláštního druhu. Neudává jej jiný jev (resp. příroda), ale původ má tento zákon v čistém rozumu. Svoboda má tak také své pozitivní pojetí (jako svoboda k něčemu). Vůle je otevřená k určení stran rozumu, je svobodná k určení sebe sama. 174 V důsledku však ještě přesněji může být svobodná vůle určena ne jen nezávisle na oněch 172 Viz ZMM, 53,74,75, srov. Kpr 55; srov. Kpr, 95; Srov. pozn. č. 117 této práce. 174 Viz ZMM, 108; srov. ZMM, 90, Kpr, 55/56: Ona nezávislost je ale svobodou v negativním smyslu, kdežto toto vlastní zákonodárství čistého, a jako takového praktického rozumu, je svobodou v pozitivním smyslu.. 43

44 smyslových podnětech, ale dokonce přímo s jejich odmítnutím. A až takové jednání, kde při rozhodování o něm došlo k tomuto odmítnutí, resp. překonání odporu smyslovosti a tedy sebezapření, má, podle Kanta, nějakou mravní hodnotu. 177 Člověk skrze vůli uskutečňuje své představy - jedná. Tato jeho jednání odkazují k rozumovým důvodům, a vykazují tak určité pravidlo, s ohledem na empirický charakter, které člověk následuje. Pravidlo, které si, ať přímo či nepřímo , ale vždy sám zvolil, poněvadž je projevem jeho inteligibilního charakteru, tj. jeho způsobu myšlení. (srov. I. část, kap ) Takovými rozumovými důvody, jež jsou ovlivněné smyslovými pohnutkami může být např. strach z odmítnutí z toho, že se druhému znelíbím. Tento příklad slouží pouze pro ilustraci a je na každém čtenáři, zda se v něm sám vidí nebo právě naopak ví, že to se ho netýká, či nalezne příklad vlastní. Empirický charakter je odečítán z jednání, tj. ze zkušenosti a může být uchopen právě tímto pojmenováním ( strach z odmítnutí ), ale to zda to tak opravdu je nebo není, zůstává stále otázkou, vzhledem k charakteru inteligibilnímu, především spočívá takové pojmenování na každém z nás vůči sobě samému. Tedy k podnícení představivosti si dovolím větší rozvinutí příkladu. Člověk, který je veden strachem z odmítnutí a znelíbení se, jedná podle toho, např. takto: nedává najevo, když s něčím nesouhlasí, případně to obchází tak, aby to vyznělo nejasně; zatěžko se mu odmítá někomu vyhovět, takže často udělá vše proto, aby to bylo možné i na úkor sebe sama, ne-li ostatních apod. 175 Viz Kpr, Srov. Vacura in: Fischer a kol., viz ZMM, Uvádím zde přímo či nepřímo proto, že není vždy člověku samému zřejmé, že jeho jednání sledují tento cíl. (srov. ZMM, 70-71) Pojmenovat souhrnně ony důvody, které mne vedou k tomu a onomu jednání je mnohdy až výsledkem vnitřní práce na sobě. Právě cestou naplňování povinnosti, k tomu však více v následujícím textu. 179 Srov. Vacura in: Fischer a kol

45 Člověk tedy, řečeno obrazně, vychází ve svém rozhodování o jednání z jevového světa k tomu kým je mimo tento svět, tedy k sobě samému tak, jak je o sobě (jako noumenon), do sféry v níž není ovlivňován smyslovými podněty a kde se rozhoduje, a poté se vrací zpět odkud vyšel do jevového světa, kde uskutečňuje ona rozhodnutí - jedná. 180 Kant vychází jednak od rozumné bytosti, dále pak od zmíněných pravidel - subjektivních zásad, které klade člověk, jakožto rozumná bytost, sám sobě jako podmínky svého jednání, ty označuje jako maximy. 181 Jsou to ta pravidla, která jsem si stanovila a podle nichž jednám. Ne všechny maximy však odpovídají tomu, co je požadavkem na zásadu mravnosti - tzn. aby byla platná pro všechny a za všech okolností. Bývá tomu spíše naopak. Člověk následuje smyslové podněty - vlastní potřeby, žádosti a touhy, tj. vlastní blaho. Vezměme např. zmíněné pravidlo: každému vyhovět, které je vedeno strachem z odmítnutí, znelíbení se, takové pravidlo se projevuje např. tím, že člověk ve většině případů druhému neříká ne, čímž se vyhýbá utrpení, které přichází, když by vyhovět nemohl, musel by tzv. vydržet nelibost druhého (v jakékoli míře - od aktuální neverbální reakce, např. ve tváři až po hrubá slova a hodnocení vlastní osoby, k déledobé nelibosti ze strany daného člověka). Tímto vyhýbání se utrpení však nesleduje nic jiného než vlastní blaho. Představme si jinou situaci. Matka dítěte po obrně má za úkol s dítětem cvičit, cvičení je nezbytné, ale pro dítě bolestivé. Matka nedokáže s dítětem cvičit, protože mu nedokáže, jak to sama pojmenovává, ubližovat. Na cvičení však závisí pohyblivost dítěte v budoucnu. Obdobně (co do principu), jako když člověk podstoupí bolestivou operaci proto, aby mohl žít. Je třeba to vydržet. Je to v důsledku vlastní utrpení matky, pro něž se svým dítětem necvičí, a vzhledem ke snaze jej oddálit, následování vlastního blaha. 180 Srov. Hála, Viz Kpr, 29; Kčr, B 841/A

46 S vědomím neustálé přítomnosti toho, co zakrývá požadavek čistého rozumu a čím se liší subjektivní zásada od té objektivní, pojímá Kant člověka jako celého, a to kým člověk je jako bytost rozumná, tak také to, kým člověk je jako bytost smyslová, tzn. bere v úvahu jeho (lidskou) přirozenost. Věnuje se v praktické filosofii i jistým způsobem (nepřímo) empirickému, a zároveň nikterak neopouští perspektivu čistého rozumu. Člověk se totiž setkává a bude nadále setkávat s tím, co se staví naplňování čistých praktických zákonů na odpor. Kant se tak nezabývá přímo tím, co odporuje zákonu a priori, ale tím že to empirické je zdrojem odporu vůči zákonu. Kant jednak odhaluje tyto zákony lidské vůle, jež jsou uloženy v rozumu (čistém rozumu) a udávají to, jak se vše dít má, přičemž zároveň uvažuje i podmínky, jak píše, za nichž se to častěji neděje Ono smyslové - empirické navíc ve výsledku dává o to zřetelněji vystoupit, pro představivost s námahou uchopitelné, povaze mravního zákona Předmětem praktické filosofie je vztah rozumu a vůle. 186 Vůle je tím místem, kde dochází k rozhodování mezi principem čistého rozumu či ovlivněním smyslovými podněty (tím empirickým), tedy mezi rozumem a smyslovostí (viz následující podkapitola II.část, kap.2.1). Je místem, které v pouze jevovém světě není, neboť tam není kdo a co by volil, tam je vyplněno jevem - přírodním zákonem a s přírodní nutností; kde však člověk volit musí. Musí volit sám. A volí. Neustále ono místo vyplňuje vlastními zásadami a mnohdy si nemusí být vědom ani této činnosti volby ani skutečného obsahu 182 ZMM, Srov. Hála, Mravní zákon je syntetickopraktickou větou a priori, tzn. mimo jiné, že jej jako takový ve zkušenosti nenajdeme. Z toho důvodu je těžko jej poznat. (viz ZMM, 107). 185 Viz srov. Kčr, 830/A802 v pozn. č Viz Kpr,

47 svých zásad neodmítat. Např. již zmíněná zásada každému vyhovět/ nikoho Určujícím momentem pro posouzení morální hodnoty lidského jednání není jev, tedy jednání samo, či předmět, který byl uskutečněn, ale ona volba. 189 Otázka praktické filosofie vůbec je otázka určení vůle. 190 Cílem Kantovi v prakticko-praktické poloze je vyhledání kriteria, onoho vodítka, podle něhož se může rozhodující člověk řídit a posuzovat své vlastní zásady (maximy). Toto kriterium není něčím novým, naopak, ono zde stále je, vždy již bylo a nadále bude, poněvadž vychází z čistého rozumu. 191 Jedná se o jakýsi filtr, jež předkládá čistý rozum sám, který nejenže umožní posoudit, zda je má konkrétní zásada (maxima) přijatelná či nikoli, zároveň však také umožní začít si uvědomovat vlastní zásady (maximy) vůbec, a rozlišovat v jejich obsahu. Pomůže jednotlivému člověku ukázat povahu jeho smýšlení a naučit jej citlivosti k motivům, jež vedou jeho kroky, někdy si také uvědomit i ono základní, že taková rozhodnutí vůbec činím. Teprve tak může člověk začít proces utváření a přetváření vlastního smýšlení, k němuž se vztahuje Kantova prakticko-praktická poloha a pojem povinnosti vůbec. 2 Povinnost 2.1 Lidská vůle - rozlišení dvou proudů, jež jsou zdroji určujících důvodů vůle 192 Vůle jako kauzalita rozumu, je s ohledem na člověka a jeho přirozenost, pojmem diferencovaným, a to proto, že člověk není pouze rozum. Rozum v člověku (subjektu) není nutně sám tím, co vůli určuje k jednání (uskutečnění 187 Viz např. ZMM, Viz ZMM, 82, Viz ZMM, 60; 63; Kpr, 103 (..) mělo-li by něco být naprosto (a v každém ohledu a bez dalších podmínek( dobré nebo zlé, nebo by mělo být za takové považováno, pak by to byl pouze způsob jednání, maxima vůle a tudíž jednající osoba sama, nikoliv ale nějaká věc, co by tak mohlo být nazýváno Srov. Hála, Viz Kpr 180, viz Kpr, 13, v pozn.; Srov. Kpr, 106, 55; Srov. Anzenbacher, Úvod do etiky,

48 předmětu). Lidská vůle se nachází v proudu dvou sil, dokonce na místě jejich střetu, a těmi jsou: určení stran smyslových podnětů (přírody) a čistého rozumu (svobody) (viz Příloha č.6). 193 Tento střet kopíruje již výše uváděné setkání dvou světů v člověku smyslového a inteligibilního Příroda (v člověku) 196 má svůj zdroj ve smyslovosti člověka a určení vůle skrze ni, má v základu zkušenost (empirii). Co se týče zásady, jíž se vůle řídí, vyplňuje tato síla její obsah, tzn. to, čeho má být jednáním dosaženo, a to je také motivací. Způsob, jakým toho bude dosaženo, již vychází z obsahu. Rozum na základě představy chtěného předmětu (jevu) volí nejúčinnější prostředky na získání tohoto předmětu. 197 Další síla má svůj původ v čistém rozumu, v inteligibilnu. Vystihuje pouze formu, kterou má zásada mít, tzn. že je čímsi, co usměrňuje obsahovou stránku subjektivní zásady tak, aby vyhovovala všeobecnosti a nutnosti zákona a může se tak stávat a obvykle se stává předmětem odporu ze strany první síly, tedy přírody. 198 Motivace zde nespočívá a ani nemůže spočívat na předmětu, který bude uskutečněn Příroda v člověku První síle - přírodě - člověk byl, je a bude vždy vystaven, je mu přirozená. Nyní se pokusím blíže ukázat, co má Kant touto přírodou na mysli. Smyslovost byla v předchozí části předvedena v souvislosti s poznáním (teoretickým); být smyslovou bytostí však neznamená jen skrze smysly poznávat. To, že jsem smyslová bytost znamená, že jsem bytost, která je tak či tak také řízena pudy a instinkty, že mám své potřeby a žádosti (vášně nebo 193 Srov. Hála, Viz ZMM, 64, Kpr, Srov. Hála, Viz Kpr, Viz Kpr, 76; Kpr, Srov. Kpr, 30, Kpr

49 touhy), jejichž souhrnné úplné uspokojení se nazývá blaženost. 199 V praktickém používání má rozum jiný směr svého uplatnění a nemusí ba dokonce nemá být vázán na smyslovost. Přesto se s ní však střetává. 200 Každý člověk, jakožto rozumná, ale konečná bytost si, podle Kanta, přeje být šťastný, touží po blaženosti a k jejímu dosažení směřuje svou vůli. 201 Proto je také prvním z obou proudů jež jsou představeny v této kapitole, který se snaží o své prosazení. 202 Blaženost lze charakterizovat jako vytrvalý pocit spokojenosti se sebou a svým životem. 203 Její pojem jako takový je však pouhou ideou, neboť označuje plné uspokojení všech našich potřeb a žádostí ve všech ohledech, a tak je ve svém úplném celku nedosažitelný. 204 Princip, jímž je v tomto případě vůle vedena nazývá Kant principem vlastní blaženosti (sebelásky). Směřovat svá jednání k vlastní blaženosti je nevyhnutelná tendence lidského chtění, která je zakotvena v přirozenosti lidské bytosti. 205 Tuto tendenci následuje člověk obdobně nevyhnutelně jako když kvůli přirozené tendenci svého rozumu dochází k nezodpověditelným otázkám metafyzické povahy (srov. I. část, kap.2.3). Příroda v člověku označuje jeho smyslovou přirozenost. 206 Zda to či ono přinese spokojenost a jak toho dosáhnout, odvozuje člověk skrze smysly smyslovým citem, který zároveň udává to, co ke své spokojenosti člověk potřebuje. Přináší-li představa uskutečnění něčeho pocit libosti, pak je snahou člověka to uskutečnit nebo naopak, vyvolává-li pocit nelibosti nebo nepřináší-li ani jedno, pak se člověk varuje toho aby to bylo 199 Viz Kpr, Srov. Hála, Srov. Kpr, Viz Kpr, 126/ Viz Kpr, Viz Kčr, B835/A807; Kpr, Kpr, 40 a srov. Kpr, 58; Srov. Kpr Viz Kpr,

50 uskutečněno, případně se tím vůbec nezabývá. Zájem 207 zde určuje náklonnost. Určení vůle v tomto ohledu je tedy vázáno na to něco, co má být uskutečněno. A záleží na každém jednom člověku, zda to uskuteční, či naopak se bude snažit o to, aby to nikdy nenastalo. Záleží na vnímání každého jednoho (tzn. na subjektivním vnímání). Ve smyslovosti se skrývá jeden z důvodů, jež odlišují jednoho člověka od druhého. Jak jsem se zmínila v předchozí části (viz I.část, kap.2.1.2), je to počitek, který se vždy vztahuje pouze k subjektu a je to počitek, jímž se odlišuje vnímání jednoho člověka od vnímání druhého. Zda tedy to, co jednomu je příjemné bude druhému také či naopak, je záležitost zcela nahodilá, (pokud je odvislá od počitku). 208 Každý praktický princip, který je vázán na nějaký předmět (matérii), resp. na představu tohoto předmětu, po jehož uskutečnění daný člověk touží nebo naopak se chce jeho uskutečnění vyvarovat, označuje Kant jako materiální. Tento princip závisí na vztahu daného člověka k onomu předmětu, a tedy na smyslovém citu, má proto v základu zkušenost a tak je, jakožto empirický (materiální) princip, co do své povahy nahodilý a nedosahuje závaznosti, tzn. objektivní platnosti, která je požadavkem na zásadu mravnosti. Empirický, nebo-li materiální princip proto nemůže být nikdy mravním zákonem Určení ze svobody Člověk, pokud by byl uvažován pouze s ohledem na svou smyslovou přirozenost, by byl značně zredukován. Vůli, která je ovlivnitelná jedině patologicky, tzn. smyslovými podněty označuje Kant jako zvířecí vůli, a k této by se byla mohla řadit právě ta vůle, která je vedena výhradně principem 207 Výraz zájem užívá Kant v konkrétní souvislosti, tj. zájem, jež je svázán s dodržováním morálního zákona (srov. Kpr, 135/136). Proto, že autorka nenalezla vhodný ekvivalent tohoto výrazu, používá jej bez zmíněného omezení, není proto ražen kurzívou, jako výraz Kantův a není autorkou ani tak zamýšlen. 208 Viz Kpr, 33,34,40; Srov. Kčr, B835/A807; Srov. ZMM, Viz Kpr,

51 vlastní blaženosti. Lidská vůle je však vůle svobodná, založena v rozumu a člověk tak, i přes určitou podobnost, není nikdy pouhým zvířetem. 210 Jakmile člověk užívá rozumu tak, že vyhovuje požadavkům smyslovosti, jsou zákony jeho svobodného chování pouze pragmatické 211, rozum slouží pouze k tomu, aby našel způsob, jak dosáhnout požadovaného účinku a je tak vlastně sám používán jako prostředek k něčemu jinému. Pragmatické zákony jsou motivovány blažeností, radí, jak Kant uvádí, co je třeba dělat, chceme-li se na blaženosti podílet. 212 Rozum má však sám jiný účel než naplňovat blaženost neboť, i kdyby tomu bylo tak, že takový je jeho účel, pak by nebyl vůbec vhodným nástrojem, a pudy a instinkty samy by posloužily lépe, tak jako je tomu u zvířat. Poněvadž, jak píše Kant, čím více má kultivovaný rozum v úmyslu požitek ze života a blaženost, tím více se člověk vzdaluje pravé spokojenosti 213. Člověk se nevyhne používání rozumu a skrze něj pozná, že dosáhnout blaženosti nelze vzhledem k tomu, na čem závisí. Spočívá na proměnlivé zkušenosti a to ji činí stěží dosažitelnou, není možné pevně uchopit způsob jak se chovat, aby mé chování tuto touhu vytrvale naplňovalo. Jednak člověk nikdy nemá tak velkou znalost světa a pak často nemá ani takovou moc, aby to, co chce, dokázal vždy uskutečnit. 214 V případě, že čistý rozum určuje vůli bez-prostředně, tedy sám, a udává vůli zákony (a priori), pak skutečně naplňuje svobodu, která je mu vlastní. Účel je v takovém případě dán v rozumu samém, nikoli v předpokládaném účinku jednání. Princip svobodného chování nemůže záležet na ničem proměnlivém, tedy tom, co má svůj původ ve zkušenosti. Musí být neměnný, obecný a nutný, a to jsou znaky apriorního poznání. Princip svobodného chování může mít svůj 210 Viz Kčr B831/A803; Srov. Kpr, 46; Kpr, Viz ZMM, Kčr, B 835/A ZMM, Viz Kpr, 62-63; viz ZMM, 58-59; Srov. Kpr, 105/6. 51

52 původ jedině v čistém rozumu. Zákon svobodného jednání, který se zakládá na čistých principech a priori, je jediný zákon mravnosti, ten vzhledem k blaženosti přikazuje, uvádí Kant, jak se máme chovat, abychom byli blaženosti hodni. 215 Další síla, která působí na vůli, je tedy (čistý) rozum sám. Podle Kanta určuje lidskou vůli nejen to, co podněcuje, tj. bezprostředně afikuje smysly, nýbrž máme schopnost překonávat vliv těchto podnětů naší žádostivost pomocí představ o tom, co je i vzdáleněji užitečné nebo škodlivé. 216 Výjimečně jsme však automaticky nakloněni tomu jednání, které nepřináší uspokojení (nebo úlevu) hned, ale až v budoucnu a ještě za notného úsilí, které musíme nejprve vynaložit, a jež se rovná míře té touhy či potřeby, kterou bychom si přáli naplnit v současnosti. To, co je vzdáleněji užitečné nebo škodlivé je schopen posoudit pouze rozum (a nikoli smyslový cit) a ten nás také volá svými zákony k tomu, aby tyto rozumové představy byly skrze vůli naplňovány v jednání. Toto volání je u lidské vůle, vzhledem k odporu, které musí překonávat, aby bylo naplněno, donucováním Mravní zákon Rozlišení praktických zásad Vůle je svobodná a může být určena rozumovým principem samotným, bez toho, aby rozumovému důvodu předcházel a tedy její maximu spoluutvářel nějaký předmět (matérie), který má být skrze vůli a jednání uskutečněn, (a jehož představa motivuje člověka resp. jeho vůli k jednání). Každý materiální princip je svou povahou nahodilý. To v čem spočívá jeho nahodilost, je různý vztah každého člověka k předmětu, který je pro člověka motivací k jednání. 215 Kčr, B 835/A 807; viz Kčr, B 835/A 807; Srov. Kpr, 62; Srov. ZMM, Kčr, B 835/A Viz ZMM, 76-77; Kpr, 40; 30; Kčr, B 831/A

53 Obecný praktický zákon proto nemůže obsahovat žádný předmět, na němž by záležel zájem na plnění tohoto zákona. Lidská vůle je svobodná a tak její určení k jednání na žádném (motivujícím) předmětu záviset nemusí. Obecný praktický zákon tedy může podle Kanta být pouze takový, který postrádá jakýkoli předmět (matérii), jež by byl jeho pohnutkou a zůstane tak pouhá forma zákona, zákonnost (zákona) sama, která neznamená nic jiného než obecnost a nutnost a tu také vyžaduje rozum na maximách, které člověk své vůli dává. Tedy to, aby jeho zásady platily obecně a nutně, aby jako subjektivní, byly zároveň objektivními. Formální princip může, jako jediný, být morálním zákonem. 218 Kant tedy rozlišuje podle rozsahu platnosti dva druhy praktických zásad - subjektivní a objektivní. (viz Příloha č.7) U zásad subjektivních, která Kant označuje již zmiňovaným výrazem maxima, je jejich podmínka, za níž uskutečňuje člověk svá jednání platná vždy jen pro jeho vlastní vůli. Kdežto u zásad objektivních je podmínka, za níž se jednání uskuteční, platná pro vůli každého člověka. Subjektivní zásady většinou neodpovídají těm objektivním, poněvadž vůle člověka je, jak bylo již výše uvedeno, ovlivňována smyslovými podněty. Pokud by vůli určoval pouze rozum sám, a tedy tím, co sám poznává jako objektivně platné (tj. pro každého a vždy), pak to, co požaduje rozum, chce bez výhrad i vůle takové bytosti. Lidská vůle však většinou nechce a určitě ne bez výhrad to, co požaduje rozum a musí být k tomu rozumem, navzdory náklonnosti, donucována. Představu oné objektivní zásady nazývá Kant příkazem rozumu, nebo-li imperativem. 219 Kant rozlišuje dva druhy imperativů hypotetické (podmíněné) (viz Příloha č.8a) a kategorické (nepodmíněné) (viz Příloha č.8b). Liší se v základu 218 Viz Kpr, 44-46, 56-57; ZMM, Viz Kpr, s ; viz ZMM,

54 v tom, že u prvního je předmět praktického principu také motivací, u druhého předmět motivací není (- nesmí být a na tom je tento imperativ založen). 220 Hypotetické imperativy jsou zaměřeny na výsledek, jehož dosažení je, spolu s jednáním, které k němu směřuje, chápáno jako žádoucí v obecném smyslu, např. to, že má člověk zdravě a přiměřeně jíst a cvičit, aby byl zdravý nejen nyní, ale i v budoucnu. Příkaz je však podmíněn tím, že člověk bude mít o tento výsledek zájem, resp. že jej bude považovat za natolik důležitý a bude si uvědomovat i souvislost mezi zdravím, stravou a těl. pohybem, aby se tímto příkazem řídil. Zájem však nelze zaručit vždy a u každého, a proto jsou všechny hypotetické imperativy sice objektivní tj. všeobecně platná praktická pravidla, zdravá a přiměřená strava spolu s cvičením je pro zdraví každého člověka důležitá, ale podmíněné zájmem člověka na jeho předmětu - zdraví nyní i v budoucnu. Hypotetické imperativy říkají co mám dělat, jak se mám chovat, abych dosáhla něčeho jiného. Kant rozlišuje prostředek a účel, ty stojí u hypotetických imperativů odděleně - cvičení, zdravá a přiměřená strava jsou prostředkem k dosažení účelu - zdraví. Jednání, která vycházejí z imperativů jsou vždy nějakým způsobem dobrá. Hypotetické imperativy přikazují taková jednání, která jsou dobrá pouze k něčemu jinému, ale nikoli bezprostředně, sama o sobě. U hypotetických imperativů vstupuje mezi čistý rozum a vůli předmět zájmu nebo nezájmu, a tedy představa tohoto předmětu (jevu), získaná skrze zkušenost. Předmět hraje roli motivace. A tak je určující důvod vůle empirický (viz výše empirické/materiální principy). Příkazy, podmíněné zájmem člověka, označuje Kant (v praktické filosofii) pouze jako praktické předpisy a nikoli praktické zákony, které musí platit bezpodmínečně Viz Kpr, 30;

55 Nepodmíněný, neboli kategorický, imperativ se vztahuje, jak Kant uvádí, pouze na vůli, bez ohledu na to, co skrze ni bude či nebude uskutečněno. Určuje a priori (bez ohledu na zkušenost) pouze chtění jako takové, tzn. že účel nespočívá v něčem čeho má být dosaženo, ale v chtění samotném. Takové jednání není pouze prostředkem, ale zároveň i účelem. Člověk jedná tak pro jednání samo a nikoli pro něco jiného, co by mohl tímto jednáním získat Takové jednání je dobré samo o sobě Autonomie a heteronomie vůle Vůle, která se nechá určovat jiným jevem, tzn. nějakým předmětem zájmu, se vzdává svobody, jež je její vlastností nevolí jako nezávislá, naopak se nechá vést svými pudy, potřebami, žádostmi. Rozum zde neurčuje vůli bezprostředně, ale jiný jev, předmět zájmu, jí dává zákon. Takové určení vůle nazývá Kant heteronomií. 224 (viz Příloha č.8 a) Vůle vedena principem heteronomie je podřízena přírodě (v praktickém smyslu), a tudíž zákonům přírody a přírodní nutnosti (viz I.část, kap.3); namísto toho, aby podřídila přírodu (v praktickém smyslu) sobě samé, a to skrze rozum, který tuto přírodu převyšuje (vzhledem ke svobodě). 225 Vůle vedena principem heteronomie se vzdává toho, co člověka odlišuje od zvířete, vzdává se své svobody (schopnosti určit sebe sama nezávisle na jevech, které by ji určovaly - dávaly zákon jejího působení) a vydává se napospas empirické kauzalitě a přírodní nutnosti. 226 Každý princip, který lze shrnout pod výraz heteronomie je proti principu mravnosti. Kategorický imperativ říká, že vůle má být určena nezávisle na jakémkoli předmětu, ve smyslu motivace. Maxima má být 221 Viz Kpr, Viz Kpr,30-32; ; ZMM, Srov. Hála, řec. hetero - jiný, nomos - zákon. 225 Viz ZMM, Srov. Kpr,

56 uvažována pouze s ohledem na možnost ji přijmout jako platnou všeobecně a nutně (vždy a pro každého). Pokud by byla maxima uvažována s ohledem na jakýkoli předmět, který má skrze ni být uskutečněn, už by nebyla platná vždy a pro každého. Tak vyjadřuje zákon mravnosti svobodu v negativním smyslu. Kategorický imperativ tím však také říká, že má vůle určit sebe sama, protože nepotřebuje záviset na nějakém předmětu zájmu, který by jí dával zákon, ale ona sama sobě může dát zákon, který vyjadřuje kategorický imperativ - závazek obecnosti a nutnosti každé subjektivní zásady. Tak vyjadřuje zákon mravnosti svobodu také v pozitivním smyslu. Morální zákon přikazuje naplňování a uplatňování svobody, přikazuje autonomii vůle (viz Příloha č.8b) Čistá vůle a svatá vůle Vůli, která zcela odpovídá příkazům rozumu, nazývá Kant čistou vůlí. Mezi rozum a vůli nevstupuje nic - žádná smyslová pohnutka, která by předcházela jejímu určení a ovlivnila je. Taková vůle je vlastně praktickým rozumem samým, protože je plně poslušna jeho příkazů. 229 Ukazuje, jak by to mělo vypadat. Taková vůle může být u člověka předpokládána (jako možnost). Pokud by rozumná bytost nebyla zároveň bytostí smyslovou, tak by se její vůle neocitala v místě napětí zmíněných proudů, ale byla by určována pouze a bez jakýchkoli protisil rozumem. Taková vůle by byla, jak Kant uvádí, jednak vůle čistá proto ale, že se u ní nevyskytují vůbec takové zásady, které by se stavěly zákonu rozumu na odpor, byla by tato vůle svatou vůli. 230 Následující úryvek z Kantova textu ukazuje rozdíl mezi lidskou vůlí a svatou vůli a naznačuje proces, jež je lidským úkolem: 227 řec. autos - sám, nomos - zákon. 228 Viz Kpr, 55/6; 105; ZMM, ; 114; srov.vacura in: Fischer a kol., Viz Kpr, Viz Kpr, 53-54, srov. Kpr, 140;

57 Tato svatost vůle je nicméně praktickou ideou, která musí nutně představovat pravzor, jemuž se do nekonečna přibližovat je to jediné, co přísluší všem rozumným bytostem, a kterou jim čistý mravní zákon, který je proto sám nazýván svatým, neustále a správně připomíná. Být si jist tímto do nekonečna jdoucím pokrokem svých maxim a jejich nezviklatelností v nestálém postupu, tj. ctností, je to nejvyšší, čeho může dosáhnout konečný praktický rozum, který opět nemůže být jako přirozeně získaná mohutnost nikdy dovršený, protože jistota se v takovém případě nikdy nestane apodiktickou jistotou a namlouvat si to je velmi nebezpečné Základní formulace kategorického imperativu Každý materiální princip je jako mravní zásada nepřijatelný. Závisí na zájmu člověka o předmět, který má skrze něj být uskutečněn, nebo-li na vztahu člověka k matérii (látce). Nahodilost této zásady stojí na tom, že je subjektivní, odvislá člověk od člověka, a takovou ji činí onen předmět (matérie) na němž je postavena. Aby zásada nebyla subjektivní, nesmí obsahovat jako pohnutku/motivaci žádnou matérii - žádný předmět, který by předcházel určení vůle, pak nebude podmíněna vztahem člověka k tomuto předmětu, bude neměnná, a tak obecná a nutná. Ze zákona, píše Kant, z něhož odstraníme veškerou látku, tj. každý předmět vůle (jakožto pohnutku), nezbude nic než pouhá forma všeobecného zákonodárství. 232 Kategorický imperativ vyjadřuje pouze formu zákona a v první a základní formulaci zní takto: Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem. 233 Základní kategorický imperativ formuluje Kant také v souladu s rozumovou strukturou přírody, která představuje stejně tak zákonnost jako takovou a může 231 Kpr, Kpr, ZMM,

58 člověku přiblížit, jaké jednání kategorickému imperativu odpovídá a jaké nikoli 234, a to takto: Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodní zákonem. 235 Jak si to představit konkrétně? Kant tvrdí, že porovnávat své maximy s uvedenou formou zákona, které mají odpovídat, zvládne i to nejprostší rozvažování. Prvním příkladem může být situace řidiče osobního automobilu, který spěchá a rozhodne se projet ulicí, i přesto, že je tam značka Průjezd zakázán, protože se tím čas jeho cesty zkrátí. Obecná domluva všech řidičů se chováním tohoto řidiče ruší. Pokud ji totiž dodržuje každý řidič jen když nespěchá, nedá se na ni spolehnout. Jednání takového řidiče neodpovídá kategorickému imperativu, protože jej nelze použít obecně. Řidič zde sleduje princip vlastní blaženosti - empirický princip: když tudy projedu budu dříve na místě. Druhým příkladem může být situace, kdy sociální pracovnice při procházení společenskou místností zastaví se a věnuje pozornost paní H., klientce s níž si rozumí, mají leccos společného, pokud tou místností prochází a je tam paní M. klientka, která hůře slyší, pracovnice se u ní nezastaví, protože by musela vynaložit více úsilí v konverzaci. Jednání pracovnice kategorickému imperativu neodpovídá Úkolem člověku je nejen posoudit, zda maxima odpovídá zákonu či nikoli, zároveň ale také svou vlastní maximu (pravidlo jednání) jako takovou ponejprv vůbec odhalit, přičemž míra její zřetelnosti může být a bývá velmi různá. Základní znění kategorického imperativu rozvíjí Kant ve dvě další formulace, které jsou v oné základní již jistým způsobem přítomny a to 234 Viz Kpr ; ZMM, ZMM, viz. ZMM,

59 objektivní účel a objektivní zájem. Obecně jsou však všechna znění kategorického imperativu formálním usměrňováním subjektivních maxim. 2.4 Člověk jako osoba - druhá formulace kategorického imperativu Výše jsem se pokusila naznačit rozlišení imperativů také skrze vztah prostředek a účel. Následky jednání, které jsou založeny již v sebeurčení vůle nazývá Kant účely. Účel jednání není to stejné jako následek, jsou však podobné v tom, že k nim jednání směřuje, s tím rozdílem, že účel tomuto jednání zároveň předchází. Výraz účel je možné přiblížit výrazem záměr nebo spíše zaměření. To, co uskutečnění účelu pouze umožňuje, nazývá Kant prostředkem. Účely mohou být subjektivní, tak jako je tomu u všech materiálních principů a tedy i hypotetických imperativů - jednání je prostředkem k dosažení účelu. Takový účel je požadovaným následkem. Záleží však na tom, zda má člověk (subjekt) zájem o jeho uskutečnění či nikoli. Hodnota těchto účelů (materiálních účelů) je vzhledem k závislosti na onom zájmu, resp. vztahu člověka k předmětu, relativní. Objektivním účelem je ten, který má absolutní hodnotu, tzn. takovou, která není podmíněná něčím jiným. Takový účel ani není následkem, tj. něčím, co se má uskutečnit. Jedná se o účel sám o sobě, tzn. to, čemu ve skutečnosti neodpovídá žádný předmět, čeho představa však musí být vždy přítomna při rozhodování o jednání. Účelem samým o sobě je člověk, už jen proto, že je člověkem. Jeho rozumná přirozenost, tj. lidství jej činí účelem samým o sobě a tedy absolutní hodnotou. Jeho hodnota nespočívá na něčem jiném, ale v něm samém, má vnitřní - absolutní - hodnotu. Kant jej nazývá osobou v porovnání se všemi ostatními jsoucny, jež mají relativní hodnotu a které nazývá věcmi. 59

60 Člověk nemůže být nahrazen jiným účelem tak jako věc, která může být použita jako prostředek. Člověk nemůže být použit jako prostředek, protože je, a to každý člověk, jak sám sobě, tak tomu druhému, tím posledním účelem - a tedy nepodmíněnou hodnotou. 237 Na základě uvedeného principu lidství formuluje Kant další, druhé, znění kategorického imperativu: Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek. 238 Lidství jako objektivní účel je obecným principem, protože se vztahuje na každou rozumnou bytost - člověka, a zároveň je nutným principem, poněvadž nezávisí na tom, zda si jej člověk bude klást za svůj vlastní účel či nikoli, jedná se o takový účel, který nemá původ ve zkušenosti, a který si musí nutně každá rozumná bytost-člověk klást jako nejvyšší omezující podmínku veškerého svého jednání. Princip lidství je apriorním praktickým principem. První formulace kategorického imperativu usměrňovala subjektivní zásady (maximy) tato druhá formulace, postihující princip lidství, usměrňuje subjektivní účely, poněvadž předkládá nutný účel pro každou rozumnou bytost. A zároveň tak definuje vzájemný vztah mezi dvěma rozumnými bytostmi - mezi dvěma lidmi Zákonodárství vůle - třetí formulace kategorického imperativu Kant tvrdí, že základ všeho praktického zákonodárství spočívá totiž objektivně na pravidle a formě obecnosti, která je (podle principu) uzpůsobuje k tomu, aby bylo zákonem (popřípadě přírodním zákonem), ale subjektivně na účelu;(..). 240 To znamená, že člověk na jednu stranu svoji maximu může usměrnit podle kategorického imperativu obecnosti a nutnosti a tím jednat podle zákona. Zda tak učiní, záleží pouze na něm, tzn. že co se týče mě, jako 237 Viz ZMM, 90-91; ; srov. Kpr, ZMM, Viz ZMM, ZMM,

61 jednající bytosti, tedy subjektu, zakládá se praktické zákonodárství na tom, jaký účel sobě volím. Protože však Kant tvrdí, že jsem stejně jako každá druhá rozumná bytost - člověk, účelem o sobě, tak je tím i tato má volba - volba účelu - objektivně stanovena v druhé formulaci zákona. Účelem mi podle ní musí být jak mé vlastní lidství tak lidství každé druhé rozumné bytosti, Přičemž ono lidství je právě má rozumná přirozenost, která mě jako můj účel v mé vůli přivádí k podrobení jejich maxim obecnému zákonodárství, které tato má rozumná přirozenost přikazuje a jehož jsem podle toho sama zdrojem. Tak jako je ale má rozumná přirozenost účelem mně samotné, tak je rozumná přirozenost každé druhé bytosti jejím účelem. A na tomto základě se má vůle v její čisté podobě, stejně tak jako vůle každého druhého, ukazuje obecně zákonodárnou 241, což Kant předkládá ve třetí formulaci kategorického imperativu: idea vůle každé rozumné bytosti jako obecně zákonodárné vůle 242 Kategorický imperativ platí obecně, tzn. pro každou rozumnou bytost a přikazuje určení vůle nezávisle na jiných než čistých zájmech, tzn. svobodně. Což neznamená nic jiného, než opět určení vůle jedině tímto příkazem a proto v důsledku obecně a nutně. Protože jen takové nezávislé určení zaručuje onu obecnost a nutnost jednání, tj. objektivitu určení vůle, jak bylo uvedeno výše, je každý empirický zájem, tj. předmět, který předchází určení vůle vázán na náklonnost člověka (subjektu) k němu, a podle toho je nahodilé. Kdežto zájmem vůle, která je určena nezávisle, se stává tato vůle, jakožto zákonodárná, sama. Člověk jedná podle zákona proto, že je sám jeho zdrojem. Pohnutkou vůle, tzn. objektivní - obecnou a pro každého platnou motivací, se tak stává ona idea zákonodárné vůle jako takové. 243 V porovnání s tím, kdy 241 Viz ZMM, 93, 100, ; Viz Kpr, ZMM, Viz ZMM,

62 vstupují-li do hry vlastní subjektivní náklonnosti se takovou motivací stávám v posledku já sama. 244 Člověk je tak ve své vůli obecnému praktickému zákonu nejen podřízen, ale zároveň si sám tento zákon dává, je jeho původcem, a to na základě jeho rozumné přirozenosti. Proto je také každý člověk účelem samým o sobě, poněvadž v jeho vlastním zákonodárství, kterému je zároveň podřízen, je založena jeho nepodmíněná hodnota - lidská důstojnost. Která tedy spočívá v tom, že lidská vůle může být a má, a v tomto smyslu je na základě rozumné přirozenosti člověka vždy autonomní. (srov. II.část, kap ). 245 V rámci roviny uvažování čistého rozumu je poslední znění kategorického imperativu, totiž idea vůle každé rozumné bytosti jako obecně zákonodárné vůle Kantem rozvedena v ideu (tzn. v abstrahování od všeho empirického) společenství všech rozumných bytostí, jež jsou jako účely o sobě zákonodárné a těmto zákonům zároveň podrobené, a to pod jménem říše účelů. Poněvadž jsem já stejně tak i druhá rozumná bytost účelem samým o sobě a moje vůle, stejně tak jako vůle každé druhé rozumné bytosti je jednak podřízena obecnému praktickému zákonu a zároveň je i jeho zdrojem, tedy je zákonodárná, jsme všichni, jak Kant tvrdí, tímto zákonodárstvím a podřízeností jemu spojení v ideji říše účelů. 246 Kterou uvažuje Kant jako ideál Povinnost a smýšlení V této podkapitole se pokusím představit pojem povinnosti na základě výše uvedeného. Nejprve budu mít ve snaze přiblížit pojmy dobra (a zla) v rozlišení od blaha (a utrpení). Poté se zaměřím na to, jaká jediná motivace je ta dobrá, čímž se doberu k povinnosti a s ní souvisejícímu morálnímu smýšlení. 244 Viz ZMM, 93-95; Srov. Kpr, 127, viz následující kapitola. 245 Viz ZMM, Říší Kant rozumí systematické spojení různých rozumných bytostí prostřednictvím pospolných zákonů. (ZMM, 95). 247 Viz ZMM,

63 Kant uvádí, že podstata veškeré mravní hodnoty našeho jednání záleží v tom, že morální zákon bezprostředně určuje vůli. 248 To je miskou vah, jež váží dobré a zlé. Ta jednání jež byla vytvořena skrze jakýkoli materiální princip sledují vždy blaho či odvrácení utrpení. A tyto dva pojmy Kant důrazně odlišuje od pojmů dobra a zla. V porovnání s tím, co bylo uvedeno v předchozích podkapitolách je blaho (a utrpení) pojmem souvisejícím vždy s tím, co má svůj původ ve zkušenosti, vztahuje se, jak Kant uvádí na stav vnímání, tj. smyslový cit a jedná se o to, co vždy předchází určení vůle zákonem jako to, co je motivací ke konkrétnímu jednání (a tedy dosažení blaha nebo odvrácení utrpení). 249 Co je podle Kanta dobré? Jak uvádí, tak ve světě, ba ani vůbec mimo něj, nelze myslet nic jako možné, co by se bez omezení mohlo považovat za dobré, mimo dobrou vůli. 250 Tuto dobrou vůli uvažuje Kant jako nepodmíněně dobrou, tzn. s určitostí jako tu, která není určena v zájmu dosažení blaha (či oddálení utrpení), a proto tu která není podmíněna (smyslovým) zájmem nebo citem. Určení takové vůle není zabarveno ničím, co do původu empirickým. Žádná smyslová motivace nekalí její čistotu. 251 Kant uvádí, že vůle povýtce dobrá je ta, která nemůže být zlá, a tudíž ani její maxima, když se stane obecným zákonem, nemůže být nikdy sama se sebou v rozporu. 252 To také jinými slovy znamená, že je to ta vůle, která je určena mravním zákonem, tedy kategorickým imperativem. 253 Protože až ten určuje to, co je o sobě dobré a jak píše Kant pojem dobra a zla nemůže být určen před morálním zákonem, 248 Kpr, Viz Kpr, ZMM, Viz ZMM, 99, kpr, 106, ZMM, Viz ZMM, 57, 99; srov. Kpr,

64 jemuž by zdánlivě musel dokonce být položen za základ, nýbrž musí být určen pouze jak se zde také děje po tomto a skrze tento morální zákon. 254 Jednání se však mohou dít podle zákona a přesto skrze nějaký zájem nebo cit, který je vlastně motivací pro to, aby byla vůle určena mravním zákonem a nikoli pouze kvůli zákonu samému. Kant rozlišuje mezi legalitou, z níž plyne takové jednání, které naplňuje pouze literu zákona, a moralitou, kdy jednání obsahuje také ducha zákona, jiným slovem - mravní smýšlení. 255 Vzhledem k smyslové povaze lidské vůle není tato vůle přímo bez obtíží podřízena morálnímu zákonu (nepodmíněnému příkazu), z toho důvodu potřebuje být tato vůle něčím podněcována k tomu, aby následovala tento zákon, což však nesmí být smyslové povahy, protože to by bylo s morálním zákonem zcela v rozporu. 256 Subjektivní motivací, má-li jednání odpovídat smýšlení (morálního zákona), pak musí být morální zákon sám, na to se Kant ptá: jakým způsobem se stává morální zákon pružinou (tj. subjektivní motivací - pozn. autorky) a co tato pružina, pokud zákon takovou pružinou je, v mysli působí (lépe řečeno musí působit)? 257 Obsahem mravního zákona je vesměs odmítnutí všech subjektivních náklonností, Kant doslova dodává skoncování se všemi náklonnostmi, pokud by mohly být proti onomu zákonu. 258 Taková snaha však vyvolává pocit bolesti. Ten člověk zakouší a lze jej skutečně nazývat citem, byť je možné jej určit a priori z morálního zákona vůbec. Představme si jakoukoli situaci, kdy máme nějaký úkol, který je třeba splnit. Nechce se nám do něj, je před námi termín, ale vše nás táhne ke každé jiné činnosti, jen ne k tomu, co máme. Překonat se a přes všechen nápor ostatních podnětu se věnovat dokončení 254 Kpr, 107; viz Kpr, Viz Kpr, 122, Viz Kpr, Kpr, 123, viz Kpr,

65 úkolu s sebou nese jistý druh bolesti, následně však (viz dále) nás povznáší ona naše schopnost překonání a sebezapření. 259 Souhrn naplnění všech náklonností označuje Kant jako naši vlastní blaženost (srov. II.část, kap ), tyto náklonnosti dohromady tvoří, jak uvádí, sobectví. Sobectví, tzn. zaměření výhradně na sebe sama, rozlišuje Kant podle vztahu k sobě samému na sebelásku ( všechny meze překračující blahovůlí k sobě samému ) a domýšlivost ( zalíbení v sobě samém ). 260 Sebelásku mravní zákon sám sebou omezuje, protože v jeho důsledku musí být subjektivní zásada platná vždy a pro každého a nejen pro mne a podle mé libosti. Sebelásku, která je přirozená, a je-li mravním zákonem vymezena, přejmenovává Kant na rozumnou sebelásku. Oproti tomu domýšlivost mravní zákon zcela potlačuje. Domýšlivost je vlastně takovou sebeláskou, z níž se stává, resp. ze kterého si sama činím nepodmíněný praktický princip. Hodnota člověka jako osoby však spočívá na tom, že je zdrojem zákona a je mu zároveň podřízen, při domýšlivosti předchází veškerému podřízení se zákonu uctívání sebe sama, které oproti tomu a navíc ve zcela jiné podobě může být až jedině důsledkem naplňování mravního zákona. Nároky domýšlivosti jsou proto zcela neoprávněné. Domýšlivost tak morální zákon oslabuje a potlačuje, tj. pokořuje (protože vyvolává intelektuální opovržení 261 ). Člověk, tedy vždy já, mám tímto možnost pocítit jak z toho, co je nejen zcela nahodilé, ale dokonce omezené výhradně na mne samotnou jsem učinila zákon, tzn. to, co má být platné pro každého a za všech okolností a tím v mých vlastních očích snižuje mou vlastní osobní hodnotu, která je přímo úměrná shodě s morálním zákonem. 262 Tímto mě morální zákon v takovém mém jednání a v konfrontaci s ním, usvědčuje a pokořuje, a vyvolává cit, který jak Kant uvádí není empirického původu, je 259 Viz Kpr, 124, 128, Viz Kpr, Kpr, Viz Kpr,

66 způsoben intelektuálním důvodem - rozumem a je poznáván plně a priori, který nazývá úctou k morálnímu zákonu. 263 Morální zákon má tedy jak negativní vliv na cit, tj. vyvolává bolest a pokoření - omezuje sebelásku a potlačuje domýšlivost (na straně smyslovosti), zároveň však také pozitivní vliv, poněvadž posiluje subjektivním význam morálního zákona (na straně intelektu). 264 Morální cit, oproti pouhému smyslovému citu, je citem, který morálnímu zákonu nikdy nepředchází jako motivace k jednání či nejednání, protože poté by ani nešlo o určení vůle tímto zákonem. Předkládá však morální zákon jako jedinou subjektivní motivací k jednání podle něho. Morální cit je jeho součástí a spíše jeho důsledkem, i když je založen v tom, že je člověk také smyslovou bytostí, a tedy ve schopnosti citu vůbec. Morální cit, jak Kant uvádí, podporuje vliv zákona na vůli, protože snižuje překážky pro uplatnění tohoto zákona, které mu staví smyslová přirozenost pod pojmy sebelásky a domýšlivosti. Napomáhá tedy misce vah směrem k jednání podle kategorického imperativu a k dobru. tím, že mi předkládá mravnost samu jako jedinou možnou motivaci. 265 A tak mravní zákon úctu vzbuzuje a zároveň ji požaduje. 266 Morální zákon má, jak bylo výše uvedeno, formu příkazu, a je tedy, protože mu vůle není automaticky podřízena, vlastním vnitřním donucováním k jednání podle něho, tj. jinými slovy závazkem. 267 Z toho důvodu s sebou také nese onen nepříjemný pocit (bolest a pokoření). Zároveň však proto, že je toto nucení k jednání založeno v rozumu toho, kdo se nutí, tzn. každé rozumné bytosti, nese s sebou ještě, již zmíněný, cit zvláštní povahy, který lze charakterizovat také možností schválení sebe sama, totiž úctu k zákonu. 263 Viz Kpr, ; Viz Kpr, 128, Viz Kpr, 129, Viz Kpr, Viz Kpr,

67 Nucení k jednání podle zákona a toto jednání podle zákona samo nazývá Kant povinností. Jednání tedy musí jednak odpovídat adekvátně na kategorický imperativ, zároveň však je člověk povinován k tomu, aby jedinou motivací k takovému jednání byl kategorický imperativ sám a to skrze onu úctu, kterou vzbuzuje. A zde se také nachází Kantovo rozlišení legality (tj. jednání podle litery zákona) a morality (jednání také v souladu s duchem zákona - tj. jeho smýšlením). Jednat v souladu s povinností totiž neznamená ještě jednat z povinnosti, tj. z úcty k zákonu a pouze kvůli němu. Takové rozlišení pak spočívá v praxi na důrazu kladeném na princip jímž se člověk v určení své vůle řídí - zda se jedná o čistý nebo empirický/ materiální princip zjistí podle porovnání s mravním zákonem. 268 Pro ilustraci rozlišení jednání v souladu s povinností a z povinnosti si představme následující situaci. Do metra nebo jakéhokoli prostředku hromadné dopravy nastoupí starší muž, který si viditelně potřebuje sednout. Metro je plné, žádné místo k sezení není volné a tak se nabízí, aby někdo tohoto člověka pustil sednout. Mladý člověk v blízkosti vstane a pustí staršího sednout. Předtím než tak učinil jej napadlo, že ten pán stojí nad ním, a měl obavy z toho, co si o něm ostatní pomyslí, když ho nepustí sednout, ale tak či tak se mu do toho zrovna moc nechce, protože je po noční. Takové jednání je vedeno v souladu s povinností nikoli však z povinnosti, ale z obavy z toho, co si o mně druzí myslí a jak vypadám. Zájem spočívá na sebelásce (obava o sebe) a nikoli v zákoně samém. Proto také jednání člověka, jež odpovídá principu mravnosti, ale jen proto, že je vedeno zájmem na sobě samém, má sice legalitu, ale ne moralitu.jakmile se jednání neděje z povinnosti, ale jen jí odpovídá, tak jak uvádí Kant, smýšlení vedoucí k němu není morálním smýšlením, na kterém přece při tomto zákonodárství především záleží Viz Kpr, Kpr, 140; viz Kpr,

68 Protože tedy to, co je mravně správné nenacházíme v jednání, které je pro oči viditelné, ale záleží v tom, co je za tímto jednáním, co oči nevidí, ve smýšlení, tak i používání příkladů mravně správného chování je třeba chápat odpovídajícím způsobem. Žádné napodobování nějakého příkladu totiž nemůže být projevem morálního smýšlení a naplňuje možná literu zákona, nikdy však jeho ducha. Mravnost spočívá v principu čistého rozumu a nikdy ve zkušenosti. 270 Kant ve svých pojednáních používá jednoduchých příkladů, které mohou být každému nějakým způsobem blízké, představitelné (podvod při hře šachu, půjčka a vrácení peněz, splnění slibu apod.). Není však žádného příkladu, který by mohl předložit správné jednání a být následován. To podstatné na nich je neviditelné, nelze to zakusit, lze tak pouze jednat nebo nejednat. Pokud Kant uvádí příklad splnění slibu jako povinnosti to nejvýznamnější na konkrétním příkladě je tedy nikoli slib a jeho splnění, ale to co člověka vede k tomu či onomu. Představme si člověka, který je u výslechu StB. Žádá se po něm, aby sdělil nějaké informace např. o svém sousedovi a jeho činnosti proti režimu. Pokud by se jednalo výhradně o tzv. povinnost (chápanou jako téměř slepé doslovné následování nějakého příkazu), pak je úkolem člověka mluvit vždy pravdu a nelhat. A vyslýchaný člověk by pak bez hlubšího uvažování měl hned vypovědět vše, co ví o jednání svého souseda. Takové pojetí povinnosti je však Kantovi cizí. U Kanta nejde o mluvit pravdu, splnit slib jako takové. 271 Uvedená situace a vůbec každá situace je mimoto vždy mnohem složitější. Pokud bude zmíněný člověk mluvit, soused bude mít pravděpodobně problémy, kdežto tento člověk se jim s pravděpodobností v daný moment vyhne. Pokud mluvit nebude, ukáže se jako nespolupracující a může čekat další pokračování. Tím podstatným zde je 270 Viz Kpr, , ZMM, 70-72; Srov. ZMM, Srov. jiná interpretace u M.Nečasové in: Matoušek, s

69 to, co ho povede ke konkrétnímu jednání. Strach z toho, co by se mi mohlo stát a pravděpodobně stane může být motivem jednání člověka, který sdělí, co ví (a tento strach jako podnět původně smyslový předchází určení vůle zákonem). Právě ona větší složitost situace hraje velký význam, je nutno zahrnout kontext - zde jednak kontext komunistického režimu v němž daný člověk žije, dále pak to, co. Mluvit pravdu v takovém případě určitě není povinností v Kantově pojetí. 272 Jeho etika skutečně není zaměřena na následek rozhodnutí k jednání, ale toto rozhodování samo. Představa možných následků v člověku vyvolává různé motivy a zájmy na konkrétním jednání, a tak či tak vstupují do hry, a to již předmětem Kantově etice je. A tak jsou následky jako představa v rozhodování zahrnuty a podle zákona odmítnuty jako pro rozhodování o jednání irelevantní. Člověk se jimi řídit nemusí, nezávisí na nich. Jejich uvědomění je však jedinou možnou cestou k jejich odmítnutí. 273 Jednání, které by v jiném kontextu bylo správné, např. pokud by mluvit pravdu znamenalo přiznat se ke svému selhání a tak raději pravdu mluvit nebudu, abych se vyhnula tomu utrpení, které s sebou přiznání nese; v tuto chvíli nabývá jiného významu. Zde mluvit pravdu znamená ublížit druhému a podpořit nesprávné jednání třetí osoby jakožto režim vůbec, především však dát na svůj strach, a takové jednání nemůže být přijato jako obecný zákon. Schopnost jeho (formy 272 Autorka práce si dovoluje použít tohoto příkladu aniž by měla jakoukoli osobní zkušenost s takovouto na rozhodování náročnou situací. Je si vědoma, že její popis takové situace je zjednodušen a představuje si ji jako mnohem komplikovanější.. Slouží však pouze jako příklad k ilustraci a není autorčinou snahou hodnocení těch, kteří se v takové situaci ocitli, protože sama neví a ví, že neví, jak by se v takové či mnohem náročnější situaci zachovala, poněvadž, chvála Bohu, neměla možnost to ukázat. Vychází z vyprávění žen z pořadu Ženy Charty, jenž je ke shlédnutí na webových stránkách archivu České televize. 273 Srov. Hála, 35-36: Přes Kantovu zmíněnou preferenci rozumu je přírodní stránka v člověku nevyhnutelnou podmínkou rozvinutí důstojenství člověka jako účelu o sobě. Proto Kant vyžaduje rozvoj všech přírodních vloh k dokonalosti jako účel přírody ve vztahu k lidství. Mravní určení člověka implikuje nutnost vzdělání přirozené půdy, kterou je smyslová stránka v člověku, a to právě formováním, jímž působí praktický rozum. 69

70 obecnosti) uplatňování odpovídá (paradoxně) hloubce znalosti dané situace, na níž následně rozhodnutí nemá záviset. Etiku povinnosti tak nelze nikdy používat nezávisle na transcendentální rovině (viz I. část, kap. 1-2), tj. bez základny filosofie čistého rozumu z níž vyrůstá a bez ohledu na její východisko - rozumnou bytost a zásady, které si sama sobě ukládá. Proces, který, tak jak jej Kant ve své etice vystihuje, povinnost v člověku započíná, je cestou prohlubování mravní zkušenosti ve smyslu procesu učení Závěr Mravní zákon neposkytuje návod k jednání 275, co do obsahu zásady, jíž se má člověk řídit. To znamená, že nesděluje přímo, jak jednat v konkrétní situaci, ale vztahuje se na způsob jímž je o vlastním jednání rozhodováno. Zákon, svou povahou, zaměří mou pozornost dovnitř, abych uviděla své zásady jimiž se chci řídit, jimiž se řídím nebo jsem se řídila, a abych rozlišovala v tom, co obsahují a k jakému z principů odkazují. 276 Naučí mne hledat mé motivy k tomu a onomu jednání, prosvětlovat a odhalovat zájmy, které na tom či onom jednání mám. To vše v déledobé perspektivě. Proč? Započíná tím proces reflexe vlastního chování. Proces, který je neustálým (pravdivým) odpovídáním na otázku po určení mé vlastní vůle. Je to činnost praktického rozumu, jež předkládá, co má být a konfrontuje s tím to, co je. Jedná se o vnitřní činnost, která se v mém jednání (navenek) neprojeví tak snadno a rychle. Jakmile je však tento proces započat, pak je-li vytrvale udržován a obnovován, pak se stává člověk ke skutečným zájmům a motivům svých maxim a principu k němuž odkazují citlivější a bystřejší a mimoto i sám k sobě pravdivější. Na základě započetí tohoto procesu zákon také určuje, který zájem je přijatelný a který nikoli. 274 Srov. Kpr, 105, 158, Viz Kpr, Viz Kpr,

71 Jde vesměs o to zpřístupnit sobě princip mravnosti v praxi, mít snahu jej odhalovat v různých situacích svého jednání, resp. v rozhodování o jednání, a to nakonec třeba nejen v mých, ale i v situacích druhých lidí z vyprávění příběhů, a nejen tam, kde se zdá, že jednání principu odpovídá, ale i tam, kde tomu tak není a odhalovat právě to že a proč mu neodpovídá a že a proč by mu mohlo odpovídat. Uvažovat. Reflektovat. 277 Součástí tohoto procesu cvičení, který se stává součástí každodenního života člověka (jednotlivce) a nikoli jen konkrétních situací (etických problému či dilemat), jsou dva následující předpoklady. Výchozím bodem je vždy ono faktum rozumu - mravní zákon - princip a nikdy příklad, nebo-li zkušenost. Není to totiž správné jednání samo, které má být procvičováno, ale způsob myšlení (a tedy smýšlení). A proto nejde o nápodobu, ale uvažování. Napodobovat způsob myšlení není možné. Uvažování je také vždy zároveň zaměřeno skutečně pouze na procvičování - utváření a přetváření vlastního smýšlení a nikoli na hodnocení druhých. Když se totiž rozhodneme promýšlet jednání druhého či jednání vlastní, je potřeba mít vždy na mysli, to, co Kant popisuje také takto, že nemůžeme nikdy ani sebepřísnějším zkoumáním proniknout zcela za skryté pružiny /subjektivní motivy - pozn. autorky/, poněvadž, když je řeč o morální hodnotě, nezáleží na jednání, které vidíme, nýbrž na oněch jeho vnitřních principech, jež nevidíme. 278 U principu je možné sledovat ve zkušenosti pouze jeho projevy (jakožto empirický charakter (srov. kap této práce) a usuzovat na rozumové důvody), nikdy však princip jako takový. Princip je od zkušenosti abstrahovaný, pochází z čistého rozumu. Je s námahou poznatelné i pro nás samotné jaké pravidlo následujeme ve svém jednání, natož u druhého. Hodnocení druhého nám nepřísluší. Pokud jsme si toho ovšem vědomi, pak 277 viz Kpr, ZMM,

72 slouží promýšlení vlastních či jiných příběhů z různých praktických situací jako vhodný způsob tréninku. Zákon nakonec vlastně určitý návod přináší, tento návod je však přenesen do jiné roviny. Nejedná se o návod k jednání, ale o návod k způsobu myšlení (smýšlení). Tento proces, jež vyvolává praktický rozum tak, aby prosadil ten jediný přijatelný zájem založený v čistém rozumu a který, právě proto, že prosazování tohoto zájmu nad těmi ostatními nepřijatelnými není zadarmo, je donucováním, tento proces jako celek je povinností. Povinnost tedy znamená vytrvalý a neustále obnovovaný proces reflexe vlastního lidství ve smyslu jak rozumné tak smyslové přirozenosti, jako toho, co vstupuje do rozhodování o jednání (viz II.část, kap.2.1). Součástí povinnosti je také definice vztahu mezi mnou a druhým člověkem, ale nejen to, Kant tímto určuje i povinnost vztahu k sobě, stejnou jako k tomu druhému. Člověk je právě pro svou rozumnou přirozenost zdrojem zákonodárství, kterému je sám podřízen a je nepodmíněnou absolutní hodnotou, jak pro sebe sama, tak je mu stejně i ten druhý. Proto člověku musí ten druhý stejně tak jako on sám sobě vždy také účelem a nikdy pouze prostředkem. Proces reflexe vlastního lidství se tak vztahuje nejen k člověku samotnému, vždy však i ve vztahu k tomu druhému, což je v pojmu povinnosti vždy již přítomno. 72

73 III. část: Kantova povinnost v praxi sociálního pracovníka V této poslední závěrečné části budu vycházet jednak z předcházejícího textu, dále pak z odborné literatury a periodik, a způsob myšlení jehož, již konkrétní, představení je cílem této části se pokusím ilustrovat na příkladech. Kantova povinnost v uvedeném širším kontextu, resp. tak jak jsem se jí zabývala zde v této práci poskytuje hned několik podnětů, jež mohou být pro praxi sociálního pracovníka 279 užitečné. Jednak je to Kantova povinnost jako taková, která v důsledku představuje neustálý, vytrvalý a obnovovaný proces vědomého a záměrného zkoumání vlastních motivů k jednání (či upuštění od jednání), resp. vlastních zájmů na tom či onom, přičemž tyto vlastní motivy a zájmy člověk při samotném rozhodování o jednání upozaďuje, přesněji pomíjí. Jedná se o započatý vnitřní proces, následně o zvnitřněnou neustálou sebereflexi, která se stává součástí jeho každodenního života a osobnosti vůbec. Přičemž podnět k ní nevychází zvenku, ale vždy se již nachází uvnitř, v čistém rozumu, který náleží každému člověku a zevnitř volá k naplňování. Skrze tuto reflexi v člověku jednak roste síla tohoto hlasu, dále skrze ni člověk prohlubuje vlastní vnímavost a citlivost k uvedenému a uplatňuje ji v praxi, čímž rozšiřuje vlastní mravní zkušenost. Kant upozorňuje na tento požadavek, požadavek kultivace vlastního smýšlení, který vznáší rozum každého jednoho člověka, a ten nazývá povinností. V souvislosti s tím mohu uvést ještě to, že podle Kanta člověk podléhá jedině svému vlastnímu zákonodárství. Svou vůli podřizuje člověk jedině svým vlastním zásadám, a pokud s tím, co k němu jako zákon přichází zvenku (který dává např. stát, ale i v konkrétní formě profese) vnitřně 279 Jsem si vědoma toho, že v sociální práci se vyskytuje více pracovnic než pracovníků, přesto v tomto textu používám výhradně výrazu sociální pracovník, i s ohledem na rod obvykle v literatuře užívaný. 73

74 neladí, pak je motivem k plnění zákona něco jiného a zákon plní právě pro to jiné, např. strach z pokuty. Pokud ale bude cítit jistotu, že ho nikdo (ten, kdo by mu mohl pokutu dát) při porušování zákona nechytí, strach z pokuty se zmírní natolik, že člověk bez větších problémů může zákon porušit. Pokud však člověk s tímto zákonem souzní. Pak nejedná v souladu s ním kvůli něčemu jinému, ale pro něj samotný. Představme si, zákon a motiv v jemnějším kontextu, kdy se porušení či naplnění zákona odehrává v souvislosti s projevy osobnosti člověka a kde soulad se smýšlením člověka hraje výraznější úlohu. Např. je zákonem (nebo principem) člověku respekt k druhému jako osobě, pokud v takovém případě zákon tzv. neladí se způsobem myšlení člověka, tzn. že není jeho součástí, pak nebude tento člověk respekt k druhému v jednání projevovat spontánně, v každém jednání s druhým, ale možná jen občas kvůli něčemu jinému, což pak nikdy nebude naplňovat podstatu toho, co je respekt k osobě jako takový, tedy jeho bezpodmínečnost. Zmíněný proces neustálé reflexe vlastních motivů k jednání, označuje Kant jako povinnost proto, že člověku není vlastní jen rozumná přirozenost, ale také ta smyslová, která brání tomu, aby člověk bez váhání jednal podle požadavku rozumu a z toho důvodu je požadavek rozumu příkazem a jeho vyžadování nucením. Současně s tím však Kant poukazuje na to, že smyslová stránka, tedy ony potřeby a touhy člověka k němu neodmyslitelně patří a nemůže jim zabránit, aby přicházely a s nimi přicházelo i možné selhání. Lidská vůle není svatá vůle, u níž tyto podněty nepřicházejí. Poskytuje tak pracovníkovi prostor pro sebepřijetí jako lidské a tudíž nedokonalé bytosti. A povinnost jako proces předkládá jako nikdy nehotový, nedovršený, jehož hodnota spočívá v něm samém. Cesta, která sice směřuje k ideálu, tj. ke svému dovršení, snad proto, aby měla směr, je vlastně sama cílem. Dalším podnětem z Kantovy filosofie je jednak jeho rozlišení všech předmětů (předmětů poznání) na jevy a věci o sobě, z čehož ty druhé 74

75 představují základ jevů a jsou jako takové nepoznatelné, protože člověk poznává vše jedině na základě svých smyslů, tedy tak jak se mu to jeví. Ve vnímání jevů (přesněji v počitku) spočívá odlišnost v poznání každého člověka. Vidění světa má na tomto základě každý člověk jiné, poněvadž je složené z různých kombinací naprosto jedinečných počitků. Proto je také vnitřní svět (když použiji pojmenování, které používá Kopřiva) každého člověka jiný. Tzn. že můj vnitřní svět, to jak svět vnímám a jak vnímám toho druhého ještě neznamená, že ten druhý vnímá svět nebo sebe sama stejně jak oboje zmíněné vidím já. 280 Člověk sám je jedinečným jsoucnem, protože je zcela zvláštním setkáním jevu a věci o sobě, která je pro něho nepoznatelná, ale jíž sám, skrze rozum, je. To také znamená, že druhý člověk se mi vždy nějakým způsobem jedině jeví, to kdo však opravdu je, je mému poznání nepřístupné. Člověk je osoba na rozdíl od všech ostatních jsoucen, které Kant nazývá věcmi. Hodnotit druhého člověka jako osobu mi tedy, protože k tomu nikdy nemůžu mít odpovídající informace, mohu totiž vycházet jen z toho, jak se mi druhý jeví a ten druhý se opět třetímu bude jevit jinak než mě, nepřísluší. To, co činí člověka osobou, resp. právě ona osoba jako taková, je mému poznání nepřístupná. A to jak osoba toho druhého, tak je mému poznání nepřístupné i mé vlastní bytí osobou, touto osobou já prostě jsem a to je vše, čeho si mohu být vědoma. Kant, způsob, jímž se má člověk vztahovat k sobě samému a k tomu druhému, vzhledem k tomu, kým jako lidské bytosti jsme, tedy osobami, určuje, resp. odhaluje (protože to není nic o sobě nového, poněvadž to spočívá v čistém rozumu samém) takto: člověk nemá nikdy sám se sebou ani s druhým člověkem vzhledem k lidství jako takovému, zacházet jako s pouhým prostředkem, tzn. používat jej k něčemu jinému, ale vždy s ním má jednat zároveň jako s účelem veškerého svého konání, tedy jako s tím, jehož 280 Srov. Kopřiva,

76 skutečnost má být naplněna, resp. naplňována, přičemž to, co má být naplňováno, je lidství samo, rozumná přirozenost člověka, jeho důstojenství. V této části se pokusím čtenáři tyto podněty ve formě způsobu myšlení a v konkrétních situacích, tedy na příkladech, nastínit jako možnou inspiraci pro praxi sociálního pracovníka. Tyto podněty rozdělím do tří celků - kapitol, jimž bude předcházet úvod, který vymezí zaměření jejich využití v oblasti sociální práce. 1 Úvod - vymezení oblasti zaměření Vyjdu-li ze tří oblastí vztahů na nichž je vystavena sociální práce, jak uvádí Fischer, tedy ve stručnosti: klient/uživatel 281 sociální služby, prostředí sociální práce a sociální pracovník 282, pak se v této práci zaměřuji na sociálního pracovníka, jako toho, kdo se sice následně vztahuje ke klientovi a může být na klienta zaměřen, a zároveň se pohybuje jak ve vymezené oblasti sociální práce (profese, organizace) tak v konkrétním společenském prostředí, vždy však vychází k tomu druhému (klientovi) nejprve ze sebe sama. Nakonec je to vždy sociální pracovník, každý jeden, kdo je konkrétním nositelem profese, a také odpovědnosti a jež se musí rozhodovat k jednání (či upuštění od jednání), a to pokaždé ve zcela jedinečných a neopakovatelných situacích. Předpokládám zde angažovaného pracovníka, v kontrastu s pracovníkem neangažovaným, lhostejným; tedy takového, který sám sobě klade otázku, zda svou práci dělá dobře. Sociální pracovník, vycházeje ze sebe sama, vědomě a záměrně vytváří s klientem vztah, který má svá specifika, a jehož kvalita, řečeno spolu s Kopřivou, má v sociální práci prvořadý význam. 283 V tomto vztahu se 281 V následujícím textu budu používat výraz klient. 282 Viz Fischer in : Fischer, Milfait a kol.. Etika pro sociální práci, Kopřiva,

77 pracovník pohybuje způsobem, který je dán jeho profesionální rolí, jež na něho klade konkrétní nároky (požadavky kompetence) 284. Profesní etický kodex, jehož úkolem je usměrňování jednání členů profese 285, staví před člověka, který na sebe bere profesní roli sociálního pracovníka a stává se tak součástí profese sociální práce, principy a hodnoty, které má jako její člen následovat a naplňovat ve své praxi. 286 Mezi principy a hodnotami a jejich konkrétními projevy v praxi je prostor, v níž se nachází právě osoba sociálního pracovníka. Hodnoty a principy jsou abstrakcí ve vztahu ke konkrétní zkušenosti praxe. 287 Jejich propojení a projevování v jednání, resp. v praxi spočívá právě na pracovníkovi, na jejich porozumění pracovníkem, na jeho souhlase s nimi. Obdobně studium sociální práce připravuje sociální pracovníky převážně v teoretické rovině a propojení teorie a konkrétní praxe (např. v podobě dovedností) spočívá pak na pracovníkovi samotném. 288 Jak má však pracovník v sobě tyto principy a hodnoty v praxi zpřístupňovat tak, aby se mu dařilo je projevovat navenek (spontánně)? A co když se mu to nedaří, co když se ve své praxi setkává se situacemi, kdy ať se snaží sebevíce, ten pocit, který by tzv. neměl mít prostě přichází a prosvítá navenek? Sociální pracovník je lidskou bytostí, tzn. že není a nemůže být dokonalý, jeho schopnost zcela naplňovat ideál etického kodexu je omezena. V čem tedy spočívá jeho odpovědnost? 284 Vytvoření soustavy kompetencí v praxi sociální práce se věnovala Havrdová se spolupracovníky v r Přičemž kompetence v praxi chápou jako funkcionální projev dobře zvládané a uznávané profesionální role sociálního pracovníka, jejíž součástí jsou odborné znalosti, schopnost reflektovat adekvátně kontext a citlivě aplikovat hodnoty profese. (Havrdová, 42); více viz Havrdová, Kompetence v praxi sociální práce, ; ve pro představu viz stručný výtah: Příloha č. 9, Kompetence v praxi sociální práce. 285 Viz Nečasová in: Matoušek a kol., Srov. Mezinárodní etický kodex sociální práce a Etický kodex sociálních pracovníků ČR in: Fischer, Milfait a kol., přílohy. 287 Jsou ideami v Kantově smyslu, ve skutečnosti jim neodpovídá žádný předmět, jsou myšleny rozumem a mohou být jedině projevovány v jednání. 288 Srov. Kopřiva, 15; Musil, Janebová in: Sociální práce/ Sociálna práca, 2007, 1,

78 Protože je hlavním nástrojem pracovníka, jež profesionálně užívá jeho osobnost 289, a právě ta se v jednání projevuje, pak má-li pracovník následovat a naplňovat hodnoty a principy sociální práce, nemůže se jednat pouze o nějaké vnější porozumění těmto hodnotám a principům, toto porozumění musí zasáhnout člověka hlouběji. Porozumění se musí stát součástí jeho osobnosti. Pokud např. student oboru sociální práce na zkoušce z etiky správně zodpoví otázku týkající se lidských práv a lidské důstojnosti, ještě to neříká nic o jeho schopnosti to, co se naučil (spontánně) projevovat navenek ve vztahování se k druhým lidem, klientům, tj. v jednání. Klient nepocítí respekt skrze mé sdělení budu Vás respektovat, ale jedině tak, že tento respekt ode mne zažije, skrze mé respektující jednání vůči němu. Obdobně nezažívají klienti možnost svobodného pohybu v prostorách organizace proto, že jim někdo říká, že tu možnost mají, ale proto, že ji skutečně mohou pociťovat. V praxi sociální práce se nejedná o otázku nějakých technických postupů, které lze jednoduše použít, napodobit, kopírovat, jako při vyplnění formuláře, vytvoření počítačového programu; účelem zde není formulář nebo program, ale člověk-klient jako jedinečná a neopakovatelná bytost, obdobně jako je setkání dvou lidí vždy jedinečnou a neopakovatelnou událostí. Jak uvádí Wernischová: Jednou věcí je znalost principů, hodnot, kritérií, lidských práv atd., tedy toho, co je dobré a správné, a další věcí je pak konkrétní konání. 290 Vnitřní porozumění je od toho vnějšího odlišné, hodnoty a principy jsou pak zvnitřněny, stávají se součástí osobnosti pracovníka a pracovník je schopen je (spontánně) projevovat navenek v jednání. Pracovníkovi projevy např. v rozhovoru s klientem vytváří atmosféru, která významně ovlivňuje jak povahu aktuálního setkání, tak dlouhodobě i vztahu a společné práce. Tyto projevy nemusí být druhým člověkem - klientem 289 Viz Kopřiva, 14, Matoušek in: Matoušek a kol., 15, Havrdová, Wernischová in: Fischer, Milfait a kol., 31; Srov. Kopřiva, 90-91: Žít podle ušlechtilých zásad je něco jiného než tyto zásady uznávat a hlásat.. 78

79 přímo uvědomované, klient je nepojmenuje, ale vnímá je. 291 Může mít např. z pracovníka dojem, že má o něho zájem nebo naopak, že pracovník spěchá, má důležitější věci na práci apod. Jednoduchý příkladem může být situace, kdy pracovník, který se setkává s klientem s sebou viditelně přináší problémy, které má doma nebo s kolegy, a jimi zatěžuje společný prostor. Pokud je např. jeho tvář zasmušilá, jeho tón hlasu vyjadřuje špatnou náladu, pak tyto jeho projevy vnáší do společného prostoru a klient se může např. domnívat, že tím pracovník vyjadřuje nelibost vůči němu samému. Může přemýšlet proč se pracovník tak chová, co klient udělal špatně. Prostor mezi klientem a pracovníkem tak nevyplňuje klient, ale nevýslovně a klientovi nesrozumitelně i pracovník, pracovníkovy projevy působí rušivě a mohou umenšit možnost vytvoření kvalitního vztahu mezi pracovníkem a klientem anebo i klienta odradit od další spolupráce vůbec. 292 Úkolem pracovníka při setkání s klientem je mimo jiné zajištění vhodných podmínek pro kvalitu svého vztahování se, a to nejen podmínek vnějších (např. ticho, klid, dostatek času apod.), ale především těch vnitřních (např. naladění se na klienta, pozornost zaměřená na klienta, schopnost aktivně naslouchat apod.) Zodpovědnost sociálního pracovníka ve vztahování se ke klientovi tak, aby tento vztah umožnil kvalitní spolupráci, nacházím, mimo jiné, ve vědomí vlivu vlastních projevů (verbálních i neverbálních), které vyvěrají z nitra jeho osobnosti, na proces spolupráce s klientem a skrze vědomí tohoto vlivu v práci na sobě samém, v otevřenosti k učení, k profesionálním růstu. V této části práce se pokusím představit způsob myšlení, který představuje Kantova povinnost, ve vymezeném rámci zaměření, a to na sociálního pracovníka, který se pohybuje ve vztahu ke klientovi. 291 Viz Kopřiva, 15; Havránková, in: Matoušek a kol., Viz Havránková, in: Matoušek a kol., 77,

80 Způsob myšlení se pokusím ilustrovat na příkladech z praxe, které budou představovat to, co ze strany pracovníka může (a samozřejmě nemusí) vstupovat do společného prostoru pracovníka a klienta, ale nepatří tam, poněvadž je tím společný prostor ze strany pracovníka zatěžován a může bránit procesu spolupráce. V tomto způsobu myšlení, jako součásti každého dne, běžného života sociálního pracovníka, nacházím cenný přínos Kantovy povinnosti. 2 Otázka vedlejších motivů a předpoklad možnosti vědomého pohybu ve společném prostoru vztahu s klientem, totiž přemýšlení Sociální pracovník je člověk a k člověku náleží, krom té rozumové, také ona smyslová přirozenost. Má své pocity, potřeby, které ho motivují k jednání (nebo upuštění od něho). Rozhodnutí o jednání činí člověk téměř na každém kroku, mnohdy si ani neuvědomí, že se tak děje, např. to, že ráno vstanu a vyčistím si zuby. To je něco, co za rozhodnutí (již) ani nepovažuji, dělám to automaticky. Přesto je vždy možné vstát a zuby si nevyčistit. Jsou různé úrovně rozhodnutí, některá jsou méně důležitá, některá zautomatizovaná (ne vždy méně důležitá 293 ), jiná mohou být důležitá až zásadní. K rozhodnutí však vždy dochází na základě nějakého motivu, který pak člověk jednáním sleduje či naplňuje. Tento motiv, který mnou hýbe k jednání si jednak mohu uvědomovat předem nebo si jej mohu uvědomit až zpětně. Některá rozhodnutí mohou být vedena motivy, které si neuvědomuji a možná by pro mne ani nebylo jednoduché si je přiznat. Při zautomatizované činnosti mi zase může připadat nedůležitý, resp. nemá význam se jím zabývat. Ale přesto, proč si tedy 293 Např. způsob řešení etického dilematu mezi poskytováním služby většímu počtu klientů nebo zachování kvality služby, jak je uvádí Musil, kdy řešením je oddalování řešení v podobě konkrétních postupů, které se však mohou časem stát běžnou součástí kultury organizace a trvalým způsobem řešení, i když dilema není aktuální. (Viz Musil, Ráda bych Vám pomohla, ale.., 36-37) Jsou tak svým způsobem zautomatizovaným rozhodnutím. 80

81 vlastně čistím zuby, co je tím nejsilnějším motivem? Když jsem byla dítě, byli to rodiče a můj vztah k nim, jež mne motivoval. V tuto chvíli je těžiště rozhodnutí jinde. Kde? Přesto totiž, že se jedná o zautomatizovanou činnost nemusí být její podnět vždy nedůležitý, jako tomu je u čištění zubů. I přesto, že je sociální pracovník zaměřen na klienta a své potřeby a pocity z tohoto důvodu upozaďuje, není možné, aby se jich zbavil docela. Zároveň na nich není nic špatného, jsou přirozené. A pokud o nich ví, má možnost je ovládat. Horší je to v případě, kdy o nich neví a ony ovládají jeho. V takovou chvíli mohou vstupovat do společného prostoru jako nesrozumitelné, potažmo nevítané a nato tento prostor zatěžující a narušují kvalitu spolupráce. 294 Nyní uvedu několik příkladů s komentáři pro ilustraci. 1. Při práci se seniory a nejen, je častou hrozbou možná pracovníkova tendence tzv. pomáhat. Mám na myslit ten typ pomoci, která zastupuje veškeré možné činnosti klienta, které sám zvládá a tím jej zneschopňuje a pokud má dlouhodobé trvání může přispívat až k předčasné smrti. Souvisí s představou, že starším lidem se má pomáhat a s těžkostmi rozlišit v tom, co je skutečná pomoc a co naopak jako pomoc pouze vypadá a vyvěrá nikoli ze skutečné potřeby klienta, ale potřeby pracovníka (a to velmi různých potřeb, které by se pracovník od pracovníka lišily). Ani sociální pracovník není takové tendence ušetřen, obzvlášť proto, že je to nejbližší ze snadných cest a cesta skutečné pomoci bývá mnohem náročnější, vyžaduje zvažování možností a schopností klienta a adekvátní reakci na ně. Pomoc má také různé úrovně, v následujícím příkladě u paní S. (klientka se syndromem demence) se pomoc (v současné době) skládá ze slovní podpory, doteku, předvedení pohybu apod., mezi úplnou 294 Srov. Vacura in Fischer a kol., 57; srov. Kopřiva, 21; srov. Havránková in: Matoušek a kol., 77;

82 samostatností a převzetím provedení úkonu pracovníkem je široké pole působnosti jak pracovníka, tak především klientky...program denního stacionáře pro seniory je u konce. Klienti se oblékají, obouvají. Přijíždějí blízcí klientů, aby jeli společně domů. Paní S. se také chystá k odchodu. Nejprve se musí přezout. Paní S. to obvykle zvládá, někdy ji pracovník slovně doprovází, záleží na rozpoložení klientky. Paní S. potřebuje především dostatek času, který jí pracovník poskytuje. Pracovník má zkušenost, že někdy přiskočí někdo z blízkých klientů a snaží se paní S. pomoci, i přes přítomnost pracovníka, který jakoby nic nedělá. Jednoho dne jej tato opakující se situace přivede na myšlenku, že vypadá neochotně, protože starším lidem se má přeci pomáhat a ze strachu jak to vypadá, klientce jakoby zničehonic boty obuje. Po zpětném uvážení situace, když odhalí svůj strach, jímž bylo vedeno jeho jednání, si pracovník uvědomí své pochybení. Příště pohovoří s těmi, kteří takto pomáhají paní S.. Tento příklad ilustruje takové jednání pracovníka, které je vedeno snahou vyvarovat se toho, co představuje pracovníkův strach (Kantovými slovy je vedenou snahou vyhnout se utrpení, jež ztělesňují lidé (klienti a jejich blízcí) v aktuálním okolí pracovníka, kteří si něco myslí, a tím principem vlastní blaženosti. Pracovník je v moment svého rozhodování o jednání zaměřen sám na sebe. Pro klienta není takové jednání prospěšně, protože mu tím pracovník odebírá schopnost, kterou má. Jeho obava tak rušivě vyplňuje společný prostor a brání kvalitní spolupráci. 2...klient pan D. sděluje pracovníkovi, že se bojí, co bude, bojí se, že brzy zemře, ale ještě nechce, ještě by rád pomohl svému vnukovi..pracovník se snaží pana D. utěšit, ujišťuje ho, že to bude dobré, že tu bude ještě dlouho.. 82

83 Pracovník svou reakcí uzavírá prostor rozhovoru, možná se bojí o tématu smrti mluvit. Možná nakonec utěšuje sám sebe. Přesto má klient důvody proč téma otevírá. Pracovníkův strach zde vstoupil rušivě do společného prostoru. 3. Skutečný obsah práce pracovníka je mnohdy pro oči těžko viditelný, postřehne jej jedině rozum, resp. znalý a zkušený pracovník. Ve výše uvedeném příkladě to bylo např. pracovníkovo trpělivé vyčkávání - poskytování času pro klientku paní S.. Pracovník aktivně nevyplňoval společný prostor. Proto také ani skutečný obsah, ale ani výsledek pracovníkovi práce, resp. to že má on sám na něčem podíl a na čem vlastně, mnohdy není pro oči viditelné. Pracovník má ale stejně tak jako každý jiný potřebu vědět, že jeho práci někdo vidí, že svou práci dělá dobře apod., potřebuje ocenění. A není na tom nic špatného 295, dokud se tato potřeba nestane požadavkem a její naplnění hlavním motivem. Pokud se např. pracovník zaměří výhradně na to viditelné, dopadne to jako v předcházejícím příkladě a klientka paní S. se dokonce stane prostředkem k naplnění pracovníkovi potřeby. Pracovník pak pomáhá podle toho, aby vypadal ochotně nebo schopně před jinými. V jiném příkladě může pracovník usilovat o co nejrychleji vyhotovené individuální plány s klienty s čímž se však ztrácí podstata tohoto plánování samého, protože nejde o klienta, ale o splněnou administrativu. Jakmile se pracovníkovým hlavním cílem v práci s klientem stává něco jiného než klient sám, a to ať to viditelné (vyplněná dokumentace, hotový individuální plán, poslušný klient, množství nabízených aktivit v organizaci, zisk organizace apod.) nebo to pro oči ne přímo viditelné (uspokojení vlastních potřeb - vědomých či neuvědomovaných apod.) pak tím pracovník vyplňuje společný prostor a pro klienta už mnoho místa nezbývá, zároveň se klient stává prostředkem k naplnění tohoto jiného. K tomu více v následující kapitole. 295 Srov. Kopřiva,

84 3 Aby byl druhý člověk účelem a nikoli jen prostředkem Smyslová přirozenost každé lidské bytosti, činí z lidí bytosti vzájemně si odlišné. Vnímání a nato interpretace světa se skrze tento základ ve smyslovosti člověk od člověka liší. A to je základním předpokladem v pracovníkově uvažování toho druhého. 296 Pokud mám tzv. jasno o tom, co druhý říká či jinak vyjadřuje, pokud mi nezáleží na tom, co se ve druhém skutečně odehrává nebo k němu přistupuji s již hotovým závěrem, pak mi tento člověk určitě není účelem, ale pouze prostředkem a společný prostor je vyplněn dříve než vůbec došlo k jakémukoli setkání. Pokud však pracovník, který se potýká s nějakým automatickým předpokladem, vyčká, dá druhému čas, aby se projevil a prostor, aby se projevoval, pak možná zjistí, že byl ve svých vlastních představách velmi vzdálen tomu, co se mu nyní dává poznat. Pokud člověk ví, že neví a dokonce se zeptá druhého, namísto, aby si sám odpověděl, většinou dostane odpověď a mnohdy. Druhý současně dostává informaci, že o něj (jako o osobu) má pracovník zájem, nikoli o rychlé, ale skutečnosti většinou neodpovídající řešení problému nebo celkově k vyřízení případu, k čemuž by mohl být pouhým prostředkem. Druhého je třeba poznávat, dát mu prostor a čas proto, aby se projevil, aby sdělil, jak a co vnímá, jak a co prožívá, jaký to má pro něho význam. Nyní uvedu několik příkladů s komentářem pro ilustraci. Představme si následující situace klientka při každém setkání s pracovníkem, reaguje na pozdrav a oslovení: Dobrý den paní Šafránková, reakcí: pitomá Šafránková. Pracovník vždy reagoval snahou ujistit klientku, že tomu tak není, že je milá paní Šafránková. Jiný pracovník naopak její sebevyjádření neodmítal a 296 Srov. Kopřiva,

85 nepopíral, klientky se dotázal, proč si to myslí a klientka mu sdělila, že se stydí za to, že druhého obtěžuje, jak už všechno nezvládá jako dřív a potřebuje tolik pomoci. Ve druhém případě byla klientka pracovníkovi účelem jeho jednání, pracovník vyjádřil klientce zájem o to, co prožívá. Byl si vědom toho, že neví, co se za jejím slovy skrývá. První pracovník se klientkou a jejími slovy více nezaobíral, pokusil se ji přesvědčit o opaku, a tím situaci vrátit do stavu, který odpovídá jeho představám. Pracovník k tomu použil klientku jako pouhého prostředku. 2. klientka domu s pečovatelskou službou si přichází do jídelny pro oběd, který si chce odnést do svého bytu, pracovník však vyhodnotí její schopnosti na to, aby si oběd sama odnesla, jako nedostačující. Přestože klientka v přítomnosti jiného pracovníka oběd bez potíží odnáší sama. Sdělí jí, že jí oběd odnese, aby se nemusela namáhat a i přes naléhání klientky tak učiní. V takovou chvíli je klientka pracovníkovi prostředkem k naplnění nějaké jeho představy, zároveň se projevuje jako tzv. vědoucí, co klientka potřebuje na rozdíl od klientky samotné. Klientka zde není uznána jako osoba (účel sám o sobě). 3. Pracovník se zároveň nemusí zaměřovat pouze na odhalování vlastních motivů. Je-li si vědom toho, že jeho očím není vnitřní svět druhého dán, ale předpokládá nutnost klienta poznávat, a to i v širších souvislostech jeho života, může zabránit situaci, kdy by předpoklad, který by do ní vkládal z toho, co vidí, druhého snižoval...klient pan K., vysoce vzdělaný gentleman v seniorském věku v současnosti s pokročilým syndromem demence v denním stacionáři pro seniory štrachá v kabátě jiného klienta a bere z něj klíče. Přichází pracovník a již z dálky na 85

86 něho volá a vysvětluje, že si to nemůže brát, že to není jeho. V okolí je více lidí, kteří si do této chvíle pana K. nevšímali. Pan K. se dívá překvapeně a pohoršeně, vypadá to, jakoby něco ukradl, on ale přece nekrade, nikdy by nic neukradl a teď k němu přichází neznámá osoba a tvrdí mu, že si bere něco, co není jeho. Vždyť je to ale jeho béžový kabát. Rozzlobí se proto na pracovníka, a protože jsou klíče jeho, nevzdá se jich a pracovníkovi je nechce dát. Tím by navíc potvrdil jeho slova, která nepovažuje za pravdivá. Pracovník reagující na klienta tímto způsobem nebere v potaz jeho současnou situaci, vychází jedině z toho, co vidí on sám. Klientovo vidění světa je však jednak jiné, zároveň také ovlivněné nemocí. Je znatelné, že se klient snaží zachovat svou důstojnost, kterou pracovník podlamuje tím, že jej přede všemi přítomnými nepřímo označuje za zloděje. Klientův úmysl však nebyl krást, ale vzít si ze svého kabátu své klíče. Jiná situace by byla, kdyby si pracovník všiml, že klient p. K. bere z kabátu jiného klienta klíče, věděl by, že kvůli syndromu demence je jeho paměť narušena, možná má nebo měl béžový kabát a v tuto chvíli jen neví, že si ráno vzal modrý. Pak by pracovník chvíli vyčkal, poté by se např. klienta v tichosti zeptal, zda náhodou u sebe nemá nějaké klíče, klient by mu je s největší pravděpodobností dal, např. aby mu pomohl. Pracovník by je poté vrátil na místo v denním stacionáři pro seniory probíhá společné tvoření. Pracovník přichází s nápadem vytvářet hvězdy z ruliček papíru. Cíl, který vnitřně i navenek sleduje je hotový výrobek u každého z klientů. Schopnosti každého klienta jsou jiné, celkově však není v jejich silách pracovníkův cíl naplnit. Klienti se stávají prostředkem k naplnění pracovníkova cíle, který nemusí být ani jemu samotnému předem zřejmý, zřejmým se stává až ve chvíli, kdy nic nejde podle jeho představy. Jiná situace nastane, když pracovník není nastaven na výsledek činnosti, ale na proces činnosti samé. Činnost je programována 86

87 tak, že využívá různých schopností a možností účastnících se klientů, a umožňuje prožití konkrétního úspěchu a radosti z činnosti samé, ze společného pobývání, z toho být součástí dění apod. V takovém případě je člověk vždy zároveň účelem, zde je účelem vytvořeného programu. Obdobně může narušovat výtvarnou činnost, má-li být výrobku užito k něčemu dalšímu, pak se stejně tak zaměřuje výroba k tomuto cíli - musí to nějak vypadat a klient se stává prostředkem k dosažení tohoto cíle. 4 Specifický význam vlastního blaha pracovníka v kontextu povinnosti: pracovníkovy potřeby? Ano, ale jako povinnost. Sociální pracovník je sice zaměřen na klienta a klientovi zájmy, ale i potřeby jsou v konkrétním smyslu nadřazeny jeho. Přesto však, poněvadž je také lidskou bytostí, mají i jeho zájmy a potřeby význam. K tomu, aby mohl pracovník kvalitně odvádět svoji práci, potřebuje vhodné podmínky, a to jak ty, které vychází odjinud, tj. vnější (např. materiální, prostorové a časové podmínky), tak ty, které vychází zevnitř pracovníka, tj. vnitřní (např. duševní, ale i fyzické - zdraví, těl. kondice, jež jsou v úzké souvislosti s duševními). 297 Kant tvrdí, že požadavkem rozumu je, abychom vlastní blaženost, tzn. motivy a zájmy, které jsou omezeny pouze na nás samotné, při rozhodování o jednání jako princip, odsunuli stranou. Přesto však zároveň říká, že v jistém ohledu může být dokonce naší povinností pečovat o svou blaženost 298, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že naše blaženost zčásti přeci jen umožňuje následování povinnosti, např. to, že jsme zdraví. Dále proto, že pokud je jí nedostatek, pak je člověku mnohem blíž její porušování Srov. Mezinárodní etický kodex sociální práce, od. 5. Profesionální jednání, bod 6., in: Fischer, Milfait a kol., v příloze. 298 Kpr, Viz Kpr, , Srov. Kpr,

88 Sociální pracovník má tedy v jistém smyslu také povinnost v určitý moment klást na patřičných místech důraz na naplnění svých potřeb a zájmů, a to zajištění vnějších (např. místo pro práci) a i vnitřních podmínek (např. supervize) pro vlastní práci i práci organizace jako celku. Nedostatek v těchto oblastech může mít až nehezký dopad na práci s klientem, potažmo klienta samotného. Pokud by se měl např. jeden pracovník sám věnovat v denním stacionáři pro seniory deseti klientům z toho osm z nich je se syndromem demence v pokročilém stupni, pak nelze o nějaké kvalitě práce ani hovořit, taková situace nese s sebou pro klienty mnohá nebezpečí a může ohrožovat i psychické zdraví pracovníka, obzvláště má-li kvalita jeho práce pro něho prvořadý význam a hranice kam sahá jeho ochota činit kompromisy je vysoko. Pracovník je např. nastaven na podporu soběstačnosti klienta, tzn. že v konkrétních situacích věnuje klientovi čas a prostor proto, aby mohl své schopnosti uplatnit. Čas pracovník nemá, protože se zároveň musí věnovat ostatním klientům, proto opakovaně přebírá provedení úkonu za klienta. Klienti tak nemohou své schopnosti uplatňovat a v dlouhodobé perspektivě je pro ně taková služba škodlivá. Pracovník zároveň sám sebe popírá. Smysl, který v sociální práci nachází se vytratil a on je navíc tím, kdo tuto ztrátu, pod tlakem, uskutečňuje. Pracovník má právo a úkol, s ohledem nejen na požadavek kvality, aby byly podmínky vhodným způsobem upraveny a počet klientů na jednoho pracovníka byl pro něho únosný. Pracovník sám však musí umět o vhodné podmínky usilovat jednak v rámci své organizace dále pak u sebe sama. To např. ve svém vlastním organizování dne, pokud je pracovník v časovém presu, pak stěží tuto skutečnost zakrývá, výrazně se projevuje v jeho neverbální komunikaci a klient může mít pocit, že pracovníka obtěžuje, zdržuje. Ve společném prostoru je pak tzv. více pracovníka než klienta. Pokud však 88

89 pracovník svůj čas naplánuje vhodným způsobem, tzn. že si předem stanoví čas, který věnuje klientovi i s menší rezervou a také bude počítat s časem nutným k přechodu na místo dalšího setkání, pak bude prostor mezi jím a klientem nezatížen. Jiným příkladem může být přestávka na oběd, (kterou při 8hod. pracovní době stanovuje zákon). Člověk by měl jíst v klidu, v sedě nikoli ve spěchu, za běhu, při práci. Oběd může být pro pracovníka současně odpočinkem, krátkým načerpáním síly na další část dne. Pokud pracovník obědvá, je v pořádku, když se ohradí vůči svému kolegovi nebo kolegyni, která jej zavolá k telefonu. Obdobně je úkolem pracovníka, není-li v organizaci obvyklé využívat čas na oběd, si tento prostor s ohledem na kvalitu své další práce (nepohoda pracovníka kvůli hladu) a své zdraví, prosadit. Snahy o zajištění vhodných podmínek tak mohou být jednak součástí požadavku, který je vznášen v rámci organizace (obvykle na její vedení), v konkrétní podobě to může být např. požadavek možnosti pravidelné supervize, zajištění dostatečného počtu pracovníků nebo naopak vytvoření kritérií pro příjímání klientů s ohledem na možnosti organizace atp.. Vedle tohoto však současně také jako požadavek kladený na sebe sama, v podobě prevence, jednak v oblasti péče o sebe, své zdraví, fyzickou a psychickou pohodu a současně i ve směru své práce v podobě vytrvalého sledování vlastního vnitřního prožívání, resp. již předkládané reflexe vlastního rozhodování k jednání, vlastních motivů a zájmů. Čímž provádí jak určitý druh supervize sebe sama, který Havrdová nazývá autosupervizí 300, tak jím může předcházet vlastní nepohodě a také případným selháním. Své potřeby a zájmy jako může a má sociální pracovník s ohledem na svou profesní roli hájit a naplňovat z povinnosti, tzn. vždy po rozlišení motivů svých požadavků, jež vznáší, ale poté bez váhání. 300 Viz Havrdová,

90 5 Závěr V poslední části jsem měla snahu přiblížit čtenáři způsob uvažování, který předkládá povinnost a to v praxi sociální práce, konkrétně ve způsobu, jimž se sociální pracovník vztahuje k sobě a ke klientovi. Úkolem pracovníka se skrze povinnost stává jednak neustálé obnovované zvažování vlastní skutečnosti ve vztahu ke klientovi, a tj. vlastních přání, potřeb, emocí, hodnot, předsudků a stereotypů a objevujících se citlivých témat vlastní minulosti a jejich oddělování v rozhodování a jednání v tomto vztahu. Takové vytrvalé zvažované rozlišování (kritická reflexe v Kantově smyslu) se může odehrávat jak zpětně, tak mnohdy, je-li již zvnitřněno, při samotném dění. Nakonec se tento proces nevztahuje pouze k samotné praxi sociální práce, ale jako proces učení, jímž v důsledku je, může být praktikován v každé situaci všedního života, kde člověk jedná a rozhoduje se o jednání. 301 Proces povinnosti je v jistém smyslu způsobem supervize sebe sama, která je zvnitřněnou reflexí vlastních jednání a rozhodnutí, která k němu vedla. Toto vytrvalé zvažování však nemusí probíhat jen v mysli pracovníka, pracovník si může vést sešit do kterého si vše zapisuje a získává v jistém smyslu odstup, může probíhat i jako běžná součást hovoru s kolegy, a tím jako vzájemná podpora procesu učení. 302 Následně jej lze využít i rozšíření, kdy pracovník zvažuje zájmy všech zúčastněných stran, což k jeho profesionální roli taktéž patří Srov. Havrdová, Srov. Havrdová, Srov. Janebová, Musil: Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic in: Sociální práce/sociálna práca, 2007, 1,

91 Závěr V této práci jsem měla snahu a jak věřím se mi podařilo, nastínit Kantův pojem povinnosti v širších souvislostech jeho čisté filosofie a pokusit se využít podnětů, které v tomto pojmu nacházím a které vyznačují určitý způsob myšlení, v praxi sociálního pracovníka. Postupovala jsem následujícím způsobem. Nejprve jsem čtenáře uvedla do prostoru uvažování čisté filosofie v první části práce, skrze snahu o zachycení Kantova obratu v předpokladu týkajícím se způsobu poznání. Protože je tento obrat založen v odhalení pojmů, které náleží rozumu před veškerou zkušeností, představila jsem tyto pojmy (a formy) v následující kapitole a to vždy podle druhu poznání, s nímž jsou spojeny. Nejprve jsem se věnovala smyslovosti a jejím apriorním formám - času a prostoru, které jsou svázány s jevy, to mi umožnilo zmínit dále zásadní rozlišení všech předmětů na jevy a věci o sobě, jež Kant rozšiřuje na úroveň světa, tj. smyslový svět (jevy) a inteligibilní svět (věci o sobě) a především, pročež je toto rozlišení zásadní pro praktickou filosofii, bylo pro mne možné představit v poslední kapitole první části i Kantovu tematizaci člověka vzhledem k praktické filosofii. Totiž člověka jako bytost, v níž se setkává bytí jevem a věcí o sobě zcela specifickým způsobem a současně je tím bytostí, která náleží jak do světa smyslů, tak také ke světu inteligibilnímu, vždy a zároveň. Smyslovost poskytla také, mimo uvedené, možnost odhalit odlišnost poznání jedné lidské bytosti od druhé, která se zakládá v počitku, a v souvislosti s tím bylo její uvedení užitečné pro vysvětlení povahy všech empirických principů vůle ve druhé části práce. Následující podkapitola o rozvažování přiblížila nejen jeho apriorní pojmy, které umožňují zkušenost, ale poukázala na strukturu, kterou dává rozvažování svými apriorními pojmy přírodě, tj. světu jevů (jako souhrnu toho, co člověk jedině může poznat), a tedy zákony přírody, čehož předvedení se mi jevilo užitečné v souvislosti 91

92 s kauzalitou přírody a přírodní nutností a kauzalitou svobody, svobodou a mravním zákonem. Rozum, kterému jsem se věnovala v poslední podkapitole, představil tu sféru z níž vůbec povstává veškerá možnost mravnosti jednání, a to sféru nepodmíněného, toho, co činí člověka příslušníkem inteligibilního světa, a která zakládá možnost svobodného jednání vůbec. Poslední kapitola první části byla snahou o jakési přemostění k praktické filosofii, a to skrze cestu řešení sporu mezi přírodou a svobodou (v transcendentálním smyslu), resp. sporu toho, že se ve světě děje vše s nutností, která odpovídá přírodním zákonům, ale také svobodně, na těchto zákonech nezávisle. Cesta řešení tohoto sporu umožnila představit krom negativního pojmu svobody, tj. jako nezávislosti, základní kámen praktické filosofie, jímž je, jak už bylo zmíněno, pojetí člověka, vzhledem k jeho působení ve světě skrze jednání, jako jevu i věci o sobě zároveň. Ve druhé části jsem se věnovala již převážně pojmu povinnosti. Ponejprve jsem čtenáře uvedla do prostoru praktické filosofie tím, že jsem zmínila otázku, která je v Kantových praktických spisech tematizována, a to je otázka určení vůle a spolu s tím výchozí bod, kterým je rozumná bytost a v zúžení tohoto pojmu (u Kanta) člověk. Poté jsem představila lidskou vůli a dva proudy, které na člověka naléhají při rozhodování k jednání, tj. při určování vůle, příroda a empirický princip, a vedle tohoto svoboda a čistý princip, jímž je pak vůle vedena. Na to jsem představila mravní zákon, nejprve skrze rozlišení všech praktických zásad na subjektivní a objektivní, dále pak skrze rozlišení hypotetických imperativů a kategorického imperativu a na to jsem zmínila rozlišení heteronomie a autonomie vůle. Dále jsem se věnovala každé ze tří formulací kategorického imperativu zvlášť a v poslední podkapitole jsem přestavila na tomto základě představila povinnost a smýšlení, se který je povinnost, resp. jednání s povinnosti spjato. 92

93 V poslední části jsem měla snahu o zachycení možné podoby využití konkrétních podnětů z Kantovy etiky v praxi sociálního pracovníka. Nejprve jsem tyto podněty stručně připomněla a poté jsem vymezila své zaměření jejich použití v této práci. Poslední závěrečnou část jsem rozdělila do tří kapitol, nejprve jsem se věnovala pouze pracovníkovi, poté více jeho způsobu vztahování se ke klientovi a na závěr potřebám pracovníka a vymezení pole jejich nároku na naplnění. Celkovou mou snahou v této práci bylo představit Kantovu povinnost jako způsob myšlení, a to takový, jež, je-li započat, praktikován, rozvíjen, může být sociálnímu pracovníkovi v jeho práci, ale i v osobním životě užitečný. Povinnost v podobě vnitřní práce na sobě prohlubuje sebepoznání a schopnost vztahovat se k druhému, umožňuje nabývat jistoty v nejistotě, protože člověku dovoluje se otevřít své nedokonalosti a paradoxně proto se na sebe moci spoléhat. Domnívám se ještě, poznámka v závěru, že by mohlo být zajímavé využít Kantovu povinnost, jako rozvoj procesu kultivace vlastního morálního smýšlení, ve výuce etiky. Pokusit se na jejím základě sestavit plán praktických cvičení, diskusních seminářů. 93

94 Seznam použité literatury I. a II. část Primární literatura: KANT, Immanuel. Kritika čistého rozumu. Přel. J. Loužil, J. Chotaš, I. Chvatík. 1.vyd. Praha : OIKOYMENH, s. ISBN Použitá zkratka: Kčr KANT, Immanuel. Kritika praktického rozumu. Přel. PhDr. J. Loužil,CSc..1.vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, s. ISBN Použitá zkratka: Kpr KANT, Immanuel. Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou. Přel. J.Kohout, J. Navrátil (Praha 1972). 2. uprav. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda Libertas, s. ISBN KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Přel. PhDr. L. Menzel. 2.vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, s. ISBN Použitá zkratka: ZMM Sekundární literatura: ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. Přel. Karel Šprunk. v tomto překladu 2.vyd. (Academia 1.vyd.). Praha : Academia, s. ISBN ANZENBACHER, Arno. Úvod do filosofie. přel. Karel Šprunk. 2.vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, s. ISBN HÁLA, Vlastimil. Impulsy Kantovy etiky (Kant - Bolzano - Brenatano). 1.vyd. Praha : nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR FILOSOFIA, s. ISBN LIESSMANN, Konrád/ ZENATY, Bernard. O myšlení/ Úvod do filosofie. Přel. Jiří Horák. Olomouc : Votobia, s. ISBN

95 STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. přel. M.Petříček, P.Rezek, K. Šprunk. 8.vyd. (v KNA 2.vyd.) Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, s. ISBN III. část FISCHER, Ondřej, MILFAIT, René, a kol..etika pro sociální práci. JABOK, s.isbn FISCHER, Ondřej, a kol..úvod do filosofie pro pomáhající profese. JABOK, s. ISBN HAVRDOVÁ, Zuzana. Kompetence v praxi sociální práce. Praha : OSMIUM, s. ISBN KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. 5.vyd. Praha : Portál, s.r.o., s. ISBN MATOUŠEK, O. a kol.. Metody a řízení sociální práce. 2.vyd. Praha : Portál, s.r.o., s. ISBN MUSIL, Jiří. Ráda bych Vám pomohla, ale.. Dilemata v práci s klienty v organizace, Brno : Marek Z., Periodika JANEBOVÁ, R., MUSIL, J.: Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic in: Sociální práce/sociálna práca, 2007, 1. 95

96 Přílohy Příloha č. 1, Rozlišení teoretického a praktického rozumu 96

97 Příloha č.2, Rozlišení druhů poznání a jejich apriorních poznatků smyslovost, rozvažování, rozum 97

98 Příloha č.3, Jev (phaenomenon) a věc o sobě (noumenon) vzhledem k subjektu a možnostem poznání 98

99 Příloha č.4, Tabulka soudů, kategorií (Prolegomena, s.69) 99

100 100

101 Příloha č.5a, Směr poznání teoretického rozumu; Příloha č.5b, Směr poznání praktického rozumu 101

102 Příloha č.6, Určení vůle dva druhy principů 102

103 Příloha č.7, Rozlišení praktických zásad 103

104 Příloha č.8a, hypotetický imperativ/heteronomie vůle 104