Josef Fabián OTEVŘENÁ OPONA. aneb Historie valašskomeziříčských ochotnických divadel

Transkript

1 Josef Fabián OTEVŘENÁ OPONA aneb Historie valašskomeziříčských ochotnických divadel 1

2 Josef Fabián OTEVŘENÁ OPONA aneb Historie valašskomeziříčských ochotnických divadel 2 3

3 JAK VZNIKALA TATO KNIHA ISBN Je vlastně paradoxem, že tato knížka o dlouhé a bohaté historii amatérského divadla ve Valašském Meziříčí vznikla díky Pražákům. NIPOS ARTAMA Praha totiž stál za vydáním knih Cesty českého amatérského divadla a Místopis českého amatérského divadla a následně i spuštěním internetové databáze českého amatérského divadla, pro něž byly zpracovávány prameny v této knize použité. Není jich příliš, vlastně jsou to jen dva sokolské almanachy z let 1934 a 1947, pět strojopisných svazků uložených v Muzeu regionu Valašsko v meziříčském zámku Kinských a útlá knížka o Schodu. A to bylo vše, kromě materiálů, které mám buď nezpracované či zpracované doma, a fotografií, které mi na základě inzerátů v tisku zapůjčili nebo darovali ochotní občané města. Je to neuvěřitelně málo, na tu bohatou historii, kterou amatérské divadlo v našem městě má, ale jeho divadelní historikové měli prostě smůlu. Naši předkové nebyli prvními, kdo v tomto regionu začal hrát ochotnické divadlo. Toto prvenství patří Rožnovanům, kteří je hráli už v letech , neboť v tomto lázeňském městě se hosté co čtrnáct dní střídali a ochotníci mohli své hry často reprizovat. Ale naši předkové se příliš neopozdili, jenže je nám to některými nepřejícníky upíráno, protože to nemůžeme věrohodně dokázat. A mohli bychom, pokud by Josef Divoký, Hubert Weisshammer a Josef Demel, kteří sepsali v roce 1905 dějiny Ochotnické družiny a poslali je Matici k otištění, neměli tu smůlu, že dějiny v Matici nevytiskli a dokonce ztratili jejich rukopis. Později sice vyšly dva výše zmíněné sokolské almanachy, ale tam toho o prehistorii ochotnických divadel ve městě moc není. Aby té smůly nebylo málo, tak snaha Františka Hanuse a jeho meziříčských divadelních přátel o knižní vydání dějin meziříčského ochotnického divadla v posledních letech po roce 1980 také nevy- 4 5

4 šla. A když František Hanus zemřel, zůstaly nám z jejich práce pouze strojopisné svazky uložené v muzejním depozitáři, ale nenávratně zmizely všechny do Prahy odeslané podklady, na jejichž základě byly svazky vytvořeny a také příslušné fotografie. Takže jsme na tom hůř, než kdyby se vůbec nic nesepisovalo. Nikdo dnes není schopen dohledat například pečlivě zapisovanou kroniku Dělnické scény nebo divadla Radost dětem. Jejich stopy zmizely. A pamětníci každým rokem odcházejí a s nimi mizí i doklady a fotografie, které by nám snad mohly pomoci. Dokonce už začíná být problémem sehnat údaje a dokumenty o divadlech v našem městě z druhé poloviny dvacátého století. Proto jsem se rozhodl, i když jsem si vědom toho, že nepůjde o bestseller, sepsat o ochotnickém divadle v našem městě všechno, co se ještě sepsat dá, aby to nezmizelo s jeho posledními pamětníky. Ochotnická divadla totiž mizí rychle a i když v našem městě dnes ještě jsou, zítra už tu být nemusí. ZAČNĚME HEZKY OD ZAČÁTKU - OD SOKOLŮ Sokolské divadlo bylo z valašskomeziříčských divadel nejznámější, vždyť odehrálo přes tisícovku představení a hrálo přes osmdesát let. Ale to s těmi lety vlastně není jisté, protože nevíme kdy to přesně začalo, ani kdy to skončilo. Sokolové sice datují počátek svého divadla rokem 1867, ale historičtí puristé tvrdí, že tehdy hrající ochotníci nepatřili pod Sokol, ale byli samostatným spolkem, což je pravda. Na druhé straně je ale pravdou také to, že jak Sokol tak toto ochotnické divadlo založil František Barvič, jeho první hru režíroval náčelník Sokola Josef Piskoř, většina herců byla členy Sokola a od roku 1868 jim členství v Sokole dokonce nařizovala interní směrnice, takže se nemůžeme divit, že své divadlo považovali za sokolské. Berme to tak, že v letech hrál ve městě subjekt, který sám sebe nazýval ochotnická společnost, ochotnický spolek nebo ochotnická družina a jeho prvním představením byl Moliérův Lakomec, který byl odehrán přičiněním bratří Jana a Emanuela Lodrových v domě u Ulri- Valašskomeziříčská ochotnická družina v roce 1886 Sokolští divadelníci v roce 1897 po premiéře hry Strakonický dudák 6 7

5 chů na náměstí. Zápisy o divadelní činnosti však záhy umlkly a další máme až z let osmdesátých, kdy vznikla nová divadelní družina Sokola, jejíž vedoucí osobností a zřejmě i režisérem byl František Demel starší a která pracovala pod patronací Sokola s vladykou Karlem Jahnem. Hrávalo se v pivovaře u Haselmanů a později v místnostech Besedy na malém přenosném jevišti a repertoár jen zřídka obsahoval celovečerní hry. Většinou byly hrány aktovky. Pro historické puristy však ani toto divadlo nebude divadlem sokolským, neboť tehdy platné stanovy Sokola z roku 1869 divadelní činnost neuvádějí. Ale personálně se to prolínalo a vždy to byli činovníci Sokola, kteří žádali a ručili za provedení divadelní hry, nebo kteří po určité stagnaci činnost ochotníků oživovali. (Barvič, Sobotka, Jahn, Kašlík, František Demel a další) Například žádost na povolení Šibřinek podala Tělocvičná jednota Sokol ve Valašském Meziříčí vladykou svým Karlem Jahnem a žádost na povolení divadelního představení Ochotnická družina ve Valašském Meziříčí, zastoupení Karlem Jahnem. Termín divadelní družina zdejšího Sokola použil poprvé v žádosti o povolení představení Josef Ježíšek Do sálu pozděj- ší sokolovny, tehdy ještě do sálu restaurace Richarda Kašlíka, se kulturní život města začal přesouvat až v roce 1889, kdy Kašlík dostal výsadní povolení k odbývání divadelních představení a jiných zábav. A teprve ve stanovách Sokola z roku 1909 je uvedeno, že účelem Sokola jest povznesení tělesných a mravních sil a uvědomění v lidu českém. Účelu toho se domáhá spolek za e) pěstováním zpěvu, divadel (i divadla loutkového), výletů a zábav vůbec. Ale to už měli sokolové něco odehráno! Divadelní sál sokolovny po požáru v roce 1909 Sokolští divadelníci v roce 1901 po premiéře hry Cesta kolem světa za 80 dní Poválečný rok 1918 zakončili sokolští ochotníci veselohrou Třetí zvonění 8 9

6 Po roce 1893 se stal vedoucí osobností a režisérem divadla Jožka Divoký, který za 40 let uvedl přes 70 her, především Tyla, Jiráska, Šamberka a Vrchlického. Plánovitě vytvářel organizaci ochotnické družiny, navrhl její jednací řád a zavedl dvě pravidelné divadelní sezóny. Jeviště v restauraci u Kašlíků, kterou Sokol koupil po krachu Mikyškovy měšťanské záložny, postupně účelně vybavil a po požáru sokolovny v roce 1909 v ní nechal postavit moderní jeviště se zákulisím. Divoký byl také znamenitým režisérem a obratným dramaturgem. Do roku 1904 se o ochotnické divadlo nejvíce zasloužili vedle Františka Demla a Jožky Divokého i herec a režisér Hubert Weisshammer, který se podílel i na výpravách her, Antonín Staněk a František Sokol Tůma. Nové sokolské jeviště bylo po požáru otevřeno hrou Noc na Karlštejně a v roce 1914 převzal otěže divadla profesor učitelského ústavu Hanuš Kosík. Krátce po oslavách padesátiletého trvání jednoty ale začala 1. světová válka, sokolovna byla přeměněna ve vojenskou nemocnici a divadlo se přestěhovalo do pivovarské restaurace. V roce 1915 jeho činnost stejně skončila až do druhé poloviny roku A ani poválečné začátky nebyly lehké. Ještě celé jarní období 1918 režíroval Kosík sám, potom se k němu přidali Suchánek a Weisshammer a teprve v roce 1919 už byla činnost souboru zase normální. V roce 1920 byl zvolen předsedou divadelního odboru a vrchním režisérem Karel Strnadel. Velkou část sokolského repertoáru tvořily hry se zpěvy, operety a malé komické opery, na jejichž nastudování se do 1. světové války nejvíce podílel Jan Nepomuk Polášek, který k řadě her se zpěvy sám komponoval hudbu. Po válce se až v roce 1921 povedlo J. Sedláčkovi secvičit orchestr tak dobře, že divadlo mohlo odehrát Křičkovu operu Ogaři V roce 1922 si sokolští ochotníci troufli i na Blodkovu operu V studni Zázrak nad Bečvou byl veselý, vtipný a hodně rozverný, takže se na něj diváci jen hrnuli 10 11

7 a v roce 1922 Blodkovu operu V studni. Od roku 1925 byly pravidelně hrány operety a když v roce přišel do Meziříčí 40. pěší pluk s vynikající kapelou, mohlo sokolské divadlo v roce 1928 dokonce uvést Smetanovu Prodanou nevěstu s vynikajícím pěvcem Otakarem Mařákem jako hostem, v roce 1929 balet J. N. Poláška Juliána krásná panna, v roce 1932 Dvořákovu Rusalku a v roce 1933 Smetanova Dalibo- Kolem uvedení Langerovy Jízdní hlídky v sokolovně i v Lidovém domě bylo v roce 1935 ve městě hodně rušno Takhle to vypadalo, když se Sokolové vypravili před 2. světovou válkou s divadlem na zájezd Jaroslav Malík v roce 1931 ve hře R.U.R., s níž se meziříčští ochotníci zúčastnili soutěže České obce sokolské Tisící představení sokolského divadla Josef Kajetán Tyl bylo jedním z posledních, které ještě mohli Sokolové v roce 1940 odehrát, než přišli o sokolovnu zabranou Němci 12 13

8 ra. V roce 1931 se Jednota Čapkovou hrou R.U.R. zúčastnila divadelní soutěže IX. všesokolského sletu a v roce 1934 byla k 70. výročí jednoty hrána Jiráskova Lucerna. V letech 1935 a 1936 sokolské divadlo zvítězilo v župní divadelní soutěži s hrami Revoluční svatba a Golgota, událostí roku 1937 pak bylo představení Čapkovy Bílé nemoci v režii Jindřicha Gratze. Sletové soutěže v roce 1938 se divadlo zúčastnilo Langrovou hrou Dvaasedmdesátka a v užší soutěži Šrámkovou hrou Červen. Podzimní sezóna byla znemožněna obsazením sokolovny vojskem. V roce 1939 bylo sehráno 8 her, z nichž si pozornost zasluhují Čapkova Matka a Jiráskova Lucerna, v roce 1940 opět 8 her, z nichž Šamberkovým Josefem Kajetánem Tylem oslavila jednota své tisící představení. V dubnu roku 1941 byla činnost Sokola okupanty zastavena a byl zabaven jeho majetek. Členům divadelního odboru se podařilo ukrýt a tím i zachránit reflektory, oponu, proměnovky, závěsy, povlaky na křesla, líčidla a vlásenky, ale Němci spálili divadelní knihovnu a sokolovna nebyla po osvobození provozuschopná. Hlavně proto chtěli Sokolové začít činnost uvedením Šubrtova dramatu Jan Výrava v zámeckém parku v Krásně, kde se dokonce konaly i dvě zkoušky, ale nakonec k tomu nedošlo a první poválečná hra, Čapkova Matka, se hrála v prosinci 1945 už v sokolovně. Jenže brzy se ukázalo, že kromě majetku se během války rozpadl i divadelní kolektiv. V roce 1946 sice uvedl Sokol ještě tři premiéry a v roce 1947 jednu. Slavnostním představením Zeyerova Radúze a Mahuleny oslavil osmdesátiny sokolského divadla ve Valašském Meziříčí, ale pak už šlo všechno špatně. Po Únoru došlo ke sjednocení tělovýchovy, což znamenalo, že se ze Sokola stal Sokol 1 a z DTJ Sokol 2 a ty měly být v roce 1950 proti vůli svých členů sloučeny. K tomu sice nedošlo, ale soubory byly v roce 1952 převedeny pod ZV ROH Stavomontáže (Sokol 1) a ZV ROH Tesla (Sokol 2), což byl konec jeho divadla. Sokol 1 si už také zahrál jenom v roce 1953 Jiráskovu Lucernu a Goldoniho Lháře a sokolské divadlo definitivně skončilo. Koncem roku 1953 se sice meziříčští ochotníci dohodli, že od 1. května 1954 budou hrát v novém souboru nazvaném Valašské divadlo, které pro ně administrativně zřídil Dům osvěty, ale to už je jiná a bohužel nepříliš plodná historie, končící dočasným zánikem amatérského divadla ve městě. Pohádkou Radúz a Mahulena oslavili v roce 1947 ochotníci 80. výročí divadelní družiny Sokola Úplně posledním představením sokolského divadla byla v roce 1953 Goldoniho hra Lhář 14 15

9 PRVNÍ POLOVINA DVACÁTÉHO STOLETÍ - DIVADLO LIDOVÉHO DOMU Divadlo lidového domu působilo ve městě necelých třicet let v první polovině dvacátého století, ale křesťanské spolky začaly hrát divadlo už o několik desetiletí dřív. Co o jejich činnosti vlastně víme? Již v roce 1868 byl ve městě založen Spolek katolických tovaryšů, který měl spolkové místnosti v hospodě u Machlů a později v pivovaru. Spolek vyvíjel bohatou vzdělávací a kulturní činnost a organizoval různé herecké výstupy a divadelní představení. Nejčastěji šlo o kombinaci přednášky se sborovým zpěvem a s komickými výstupy herců. Spolek můžeme považovat za předchůdce Dramatického odboru Lidového domu a díky Novinám zpod Radhoště také můžeme od roku 1889 sledovat jeho činnost. Dozvíme se tam, že spolek hrál v roce 1900 veselohru Blázinec na cestách a tragédii Egmont, v roce 1902 hru Varšavané v Karpatech, v roce 1903 aktovky Cikánka, Otcova kletba a Sluhové a v roce 1904 frašku Zmatek nad zmatek, Jakou našel Jakub metlu na zlou Teklu, Chudý písničkář, Páni doktoři, Furiant a Zrušená přísaha. V roce 1905 následovala Pomsta víly, Poklad a Vysoké spropitné aneb hluboké mlčení, v roce 1906 Vojtěch Žák výtečník, Bratr Honák, U bílého koníčka, Mistr Bedrník a jeho chasa a Obětní beránek, v roce 1907 Černá Hora aneb Boj za svobodu, To jsem sám rád a Vojnarka a v roce 1908 Sedlák křivopřísežník, Třetí zvonění, Bohatá holka a Ženilkov. Bohužel se nám napodařilo získat žád- Jednou z prvních her Divadla lidového domu byla v roce 1920 Divoška Rok 1927 zahájili v Lidovém domě hned 1. ledna představením Řím v plamenech 16 17

10 nou fotografii z těchto představení. Víme také, že 22. listopadu 1908 bylo ustaveno Družstvo Katolického domu ve Valašském Meziříčí a Krásně a roce 1909 byl utvořen Divadelní odbor všech místních křesťanských organizací, pod jehož hlavičkou byla v tomtéž roce odehrána hra Noemova Archa, v roce následujícím Námluvy v lese, Tatíčkův návrat, Pod perutě Orla, Pasačka z Lurd, Úděl sirotka a Paní revírníková K operetám patřily i tance a hezká děvčata a nejinak tomu bylo i v Cikánské princezně, hrané v Lidovém domě v roce 1937 K úspěšným představením Divadla Lidového domu patřila i Podvodnice, kterou tam hráli v roce 1929 Meziříčská divadla často hrála českou klasiku. Tato fotografie je ze hry Jan Výrava, kterou hráli v Lidovém domě v listopadu 1934 Jedním z nejvýpravnějších představení v Lidovém domě byla Erbenova Kytice, hraná v roce

11 a její Tony a v roce 1911 Pro zpovědní tajemství, Paní revírníková a její vnoučata a Svatí Cyril a Metoděj. V roce 1913 si v Novinách zpod Radhoště přečteme postesknutí: Proč meziříčské katolické organizace nemohou hrát divadla? Je to proto, že dosud nemáme svého domu, který se sice snažíme vybudovat, ale dosud nemáme dostatečné finanční zajištění stavby. Už 31. července téhož roku však olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer, rodák z Hrachovce, koupil v dražbě zrušenou věznici, bývalý zámek Žerotínů, daroval ho spolku a v roce 1914 byla schválena adaptace jednoho traktu zámku na spolkový dům. Byly i peníze, jenže vypukla válka a tak se adaptovalo až v roce 1919 a v roce 1920 byl divadelní sál Lidového domu hotov. Ještě než byl 28. srpna slavnostně otevřen dramatem Lešetínský kovář, byl při místní Lidové jednotě ustanoven divadelní odbor, jehož řízením byli pověřeni Adolf Bogner a Josef Štrajt. Ti vyhlásili do odboru nábor a přihlásilo se jim devatenáct členů, kteří nejprve absolvovali dramaturgický kurs a potom nacvičili výše uvedené drama. V roce 1920 ještě uvedli hry Románek na horách, Pytlákova žena, Modlitba na hřbitově, Divoška, Sněhurka a Dcery betlémské a potom každý rok uváděli několik her. Spolková kasa byla po adaptaci zámku tak prázdná, že neměli na kostýmy, ale to vyřešila sbírka, v rámci níž příznivci divadla darovali pro garderobu věci, jež mohli doma postrádat. Výhodou spolku bylo, že ochotníci měli také velké a dobře vybavené dílny, v nichž byl po celá desetiletí hlavním technikářem Josef Vrátník. Ten si kromě toho zapisoval všechny hry a díky němu se zachoval přehled představení hraných v Lidovém domě divadelním odborem, ale i divadelními společnostmi, jimž býval občas sál zapůjčován. Další oporu měl soubor ve svém vedoucím Adolfu Bognerovi, autorovi řady her, například hry Michal a Matěj domobranci nebo Pytlákova žena. Při jejím uvedení noviny napsaly: Divadelních her Bognerových je to tiskem vydaný 26. svazek. Pro krajany našeho valašského dramatika poskytuje jeho premiéra zajímavou příležitost srovnávat tuto z jeho posledně vydaných prací s prvními počátky jeho dramatické múzy, které většinou měly též u nás svoje premiéry, ovšem tehdy ještě z rukopisů autorových. Dnes už je jméno Bognerovo známo nejen v českých vlastech, nýbrž i v českých diasporách na Porýní i v Americe. Jako dramatický autor má náš Bogner radost, že se V roce 1942 hráli v Lidovém domě Lehárovu operetu Země úsměvů Důkazem toho, že Divadlo Lidového domu hrálo i po 2. světové válce, jsou fotografie ze hry Hvězda z Lisieux 20 21

12 o něm sice málo píše, ale zato tím více se jeho hry objednávají a hrají. Nejlepší důkaz, že jsou to hry ze života pro život. Soubor Lidového domu pochopitelně hrával i hry jiných autorů, zejména komedie, frašky, hry se zpěvy a operety, ale také hry závažnějšího obsahu od českých i světových klasiků, například Maryšu bratří Mrštíků, nebo Smetanovu operu Hubička, kterou hrála na scéně Lidového domu Cyrilská jednota ve spolupráci s hudbou 40. pěšího pluku za řízení praporčíka Františka Rylicha v režii Aloise Svozila. Soubor lidového domu také půjčoval své jeviště snaživým venkovským ochotníkům divadelním aby zde mohli vystoupit pro meziříčské publikum, pochopitelně ochotníkům z řad strany lidové. Jako první využila této nabídky Lidová jednota v Lešné, která o druhé postní neděli odpoledne odehrála v Lidovém domě hru Furiant. Naproti tomu vztahy mezi divadelníky z Lidového domu a divadelníky sokolskými byly vždy napjaté, takže je až k nevíře, že se v roce 1935 spojili u příležitosti Výstavy práce a kultury 550 let Valašského Meziříčí a nacvičili Smetanovu operu Prodaná nevěsta. (Na představení spolupracoval i třetí meziříčský soubor, Divadlo Dělnického domu.) Zábavní výbor výstavy 1935 ve Valašském Meziříčí se rozhodl, že zábavní odbory místních organizací mají kromě jiného nastudovat operu Prodaná nevěsta, což bylo údajně důkazem výtečné kulturní úrovně těchto odborů. Ale jednání byla složitá a dohody bylo dosaženo s tou podmínkou, že se bude hrát jednou v Sokolovně a podruhé v Lidovém domě. (V Dělnickém domě se naštěstí opera hrát nedala, jinak by se asi muselo hrát i tam.) Jeden z konfliktů mezi Lidovým domem a Sokolem vypukl po pronájmu dvou křídel zámku městu, která zde zřídilo kasárna. Lidovci vzkázali Sokolům v novinách: Nehrajte si s ohněm ať se nespálíte! Sokoli ve své nenávisti k lidovému domu začínají se chovat poněkud hruběji, než by se dalo klidně snést. Sokol od prvopočátku viděl v Lidovém domě nebezpečného konkurenta jak v ohledu kulturně politickém, tak finančně-obchodním. Proto vůdcové sokolského domu jali se klásti podkopy Lidovému domu, aby ho znemožnili a zničili. Myslili, že se jim to podaří, když do města zavolají vojsko, které obsadí celou trestniční budovu a tak znemožní vybudování Lidového domu. Lidovci nabídli městu dvě křídla ohromné budovy do nájmu na dvacet let, aby si je upravilo na školy, které nemá Tuto nálevnu v předsálí Lidového domu již nikdo ve městě nepamatuje, ale tento sál má ještě dost lidí v živé paměti 22 23

13 kde umístit, ale pokroková většina to zamítla a přitáhla sem vojenskou posádku v naději, že znemožní Lidový dům. Tak sokolskou nenávist k Lidovému domu zaplatí město tisícovými obnosy na ubytování důstojníků a jiná vojenská vydání, mimo to budou trpět naše děti dále v nezdravých nynějších školních špeluňkách a snadno se může stát, že tu nebo onu školu ztratíme, protože nebudeme míti pro ni vhodných místností. Když se nepodařilo Sokolům zničiti Lidový dům pomocí vojska, nastoupili jinou cestu. Ve své pokrokové svobodomyslnosti vydali heslo, že žádný Sokol nesmí vkročit do Lidového domu ani na divadlo, ani na přednášku, ani na ples nebo jinou společenskou zábavu. Než marný boj. Společenský život v Lidovém domě je tak srdečný, upřímný a veselý, že tam občané velmi rádi chodí, aby po denních klopotách pookřáli A tak dál a tak dál. V roce 1935, kdy divadelní odbory sokolů a lidovců dokázaly svou výtečnou kulturní úroveň společným nacvičením opery, vypukl mezi nimi snad největší spor, který kdy měly. A začalo to docela nevinně. Někteří ochotníci, nespokojení s repertoárem svých mateřských scén, si založili Intimní scénu, kde uváděli pro své potěšení a pro potěšení náročnějších diváků hry závažnější. A chtěli tam uvést i Langrovu Jízdní hlídku, jenže se nějak nedohodli a hra se měla hrát v Lidovém domě. Sokolové se ale začali bouřit, že lidovci nemají právo hrát hru o legionářích, protože byli na straně c.k. mocnářství a legie zakládali sokolové. A rozhodli se připravit premiéru hry na tutéž sobotu a na tutéž hodinu jako v Lidovém domě. Jenže tam na poslední chvíli přeložili premiéru na čtvrtek a Sokoly doběhli. Všechno to bylo hojně ventilováno Sokoly v Lubině a lidovci v Novinách zpod Radhoště. Jízdní hlídka byla jedním z nejlepších představení Lidového domu, ale Sokolům se nevyvedla a ani nemohla, protože měli k jejímu nacvičení málo času. V roce 1938 byla mobilizace a hrálo se málo. Od té doby to už lepší nebylo a nakonec se už nehrálo vůbec, podobně jako na sokolské scéně. Po válce se ještě nějakou dobu v Lidovém domě hrálo, jenže archiv divadla se ztratil a jediné, čím to mohu doložit, jsou fotografie ze hry Hvězda z Lisieux, hrané v roce Potom přišel převrat a Lidový dům byl lidovcům zabaven, předán městu a dnes je v něm jediný divadelní sál ve městě. Jeho příliš malé jeviště brání zvát do města velká divadla. Nepočítáme-li těch několik poválečných let, hrálo divadlo Lidového domu pouhých dvaadvacet let, A ještě jeden pohled na tento sál, tentokrát s nějakou plesovou výzdobou a směrem na jeviště Tak vypadal Lidový dům, zámek Žerotínů, ještě v první polovině devadesátých let minulého století 24 25

14 ale byla důležitým článkem kulturního života města. Kvalitní byla i jeho, někdy až šestnáctistránková Meziaktí, vydávaná k významnějším hrám. V jeho řadách byla řada osobností, například básník, dramatický spisovatel, režisér, herec a první vedoucí dramatického odboru Lidového domu Adolf Bogner, který kromě hraní ve Valašském Meziříčí jezdil do Ostravy číst své hry. Nebo manželé Svobodovi, varhaník kostelního kůru Alois, který byl žákem Leoše Janáčka a kromě divadla, v němž byl hlavním zpěvákem oper i operet, byl i dirigentem pěveckého sboru Beseda, a jeho manželka Antonie, která v divadle zpívala hlavní role operet a byla sólistkou Cyrilské jednoty, a další vynikající herečky Olga Strejčková, Lída Zámrská, Karla Zámrská a Zdena Nachmilnerová, která navíc i výborně tančila. I muži byli v tomto divadle výborní, Josef Stáník dokonce tak, že hrál v Národním divadle v Bratislavě a později v Košicích a v Prešově. Jindřich Mach se zase vypracoval v nepopulárnějšího komika na Valašsku a později i režíroval, stejně jako Karel Odložilík, Adolf Vodáček, Josef Šimáček a Antonín Daněk. Výbornými herci byli Alois Ryšavý, Antonín Majer a Ferdinand Charvát, architekt Kavan hrál i navrhoval vynikající výpravy a Pavel Vít zase kromě hraní skvěle napovídal. Těžko by to také šlo bez korepetitora Václava Zámrského, který při všech zpěvech a tancích seděl u klavíru, a bez techniků Bednaříka, Kylnara, Rolince a Gutta, vedených Josefem Vrátníkem Zapomenout nesmíme ani na dirigující bratry Michoňkovy a Rygala i vojenské dirigenty Rylicha a Křepely, ani na choreografa prof. Machka s manželkou a na jeho tanečnice Lošotovou, Šimíkovou, Ujcovou, Kašíkovou, Bekovou, Nachmilnerovou, Doupvcovou, Budějovskou a sestry Solanské na maskéra Jana Mikše a na nápovědku Elišku Čípovou. Oni všichni a ještě mnozí další byli Divadlo Lidového domu. DĚLNICKÁ SCÉNA DIVADLO, KTERÉ MĚLO PŘÍLIŠ MÁLO ČASU Dělnická ochotnická činnost ve Valašském Meziříčí začíná v roce 1908 založením jedné z prvních Dělnických tělocvičných jednot v regionu v Krhové a vytvořením jejího dramatického odboru v roce Nejprve krhovští divadelníci uváděli na primitivním pódiu jen sólové výstupy a jednoaktové hry, ale již v roce 1910 si v hospodě vybudovali jeviště, na kterém byla 28. března odehrána hra Zvrhlé duše v režii Bohuslava Konvičného. Oponu a kulisy k ní namaloval učitel místní školy a pozdější ředitel Zemské gobelínové a kobercové školy Jaro Kučera. Zde se pak hrála řada her až do roku 1914, v němž se na velikonoční svátky připravovalo divadlo uvedení hry Samot chorobné květy, ale v noci po generální zkoušce jeviště shořelo a nehrálo se. A protože pak vypukla první světová válka byl s hraním konec. Prvním nositelem kulturních aktivit sociálně demokratické strany ve městě byla Dělnická akademie, která zde působila od roku 1919 do roku 1934, v němž byl postaven Dělnický dům. Působila kde se dalo, nejvíce v hostincích Na mokré hadře, U Štorků a v Ameri- Aktéři prvního představení v Dělnickém domě Čaj u pana senátora po premiéře 1. listopadu

15 ce (později hotel Přerov), ale i v v Pivovarské restauraci, v bývalém Kasinu a v sokolovně. Z činnosti krnovských divadelníků ani z činnosti Dělnické akademie jsem nenašel žádné fotografie. Po postavení Dělnického domu navázal na činnost Dělnické akademie dramatický odbor DTJ Valašské Meziříčí, ale už v září roku 1935 dostalo divadlo výraznější název Dělnická scéna. Činnost divadla byla zahájena 8. ledna 1934 ustavující schůzí dramatického odboru a slavnostním představením, jímž mělo být divadlo otevřeno, měla být Jiráskova Lucerna. Jenže po stavbě Dělnického domu nebyly peníze na nákladnou výpravu a tak se otevíralo 1. a 2. prosince 1934 hrou Ivana Stodoly Čaj u pana senátora, která měla výpravu o poznání skromnější. Do začátku nacistické okupace stihla Dělnická scéna odehrát velký počet představení a byla rovnocennou partnerkou divadla sokolského a Divadla Původně ale měl být Dělnický dům otevřen Jiráskovou Lucernou, ale ta se nakonec hrála až v roce 1935 Posledním představením Dělnické scény před 2. světovou válkou byl Mučedník Brixenský V roce 1935 se také konal v Dělnickém domě první režisérský kurs V roce 1946 se po premiéře pohádky Za čarovným květem nechali divadelníci vyfotografovat venku pod Oborou 28 29

16 Lidového domu. Repertoár Dělnické scény byl sestavován promyšleně a tak neměla nouzi o diváky. Jejím posledním představením před válkou byla hra Mučedník brixenský, která měla premiéru 7. března a reprízu 12. března Po okupaci republiky 15. března byla činnost DTJ zakázána, Dělnický dům zabaven a používán jako sklad. Po skončení války trvalo skoro rok, než byl Dělnický dům opraven a sešla se první členská schůze divadelního odboru která rozhodla, že zahájí svou činnost 30. dubna a 1. května 1946 aktovkami Ženatý Romeo a Kdo je blázen, doplněnými dalšími hudebními a zábavnými čísly. Pak divadlo ještě několik let hrálo, ale již méně než před válkou a jeho posledním vystoupením byl silvestrovský program roku 1949 Co jaro dokáže, i když divadlo pod názvem Dělnická scéna ještě odehrálo 30. dubna a 1. května 1950 Gogolovu Ženitbu. Předtím ale došlo ke sjednocení tělovýchovy a mělo se už hrát pod názvem Sokol 2. Šlo tedy vlastně, byť stále hrál původní soubor Dělnické scény, o představení sokolského divadla. Pod názvem Sokol 2, resp. Dělnická scéna Sokol 2 hrálo divadlo až do slučovací schůze 1. března 1952, po níž byl jeho majetek předán závodnímu klubu ROH národního podniku Tonak Valašské Meziříčí a v Dělnickém domě se pouze sportovalo. Pozoruhodným experimentem této scény bylo uvedení hry Lenivá Fedora, jejíž premiéra se konala ve volné přírodě. Ale sešlo se na ní příliš mnoho lidí, kteří představení rušili a hra musela být několikrát přerušena, takže Jedním z posledních představení Dělnické scény byla Zlatá svatba, které měla premiéru 27. listopadu 1949 Konec roku 1947 a začátek roku 1948 oslavila v Dělnickém domě na jevišti. Ještě netušili, že není co slavit a že budou brzy zrušeni Divou Báru už hráli v říjnu roku 1950 pod názvem Dělnická scéna Sokol

17 INTIMNÍ SCÉNA POKUS, KTERÝ TAK ÚPLNĚ NEVYŠEL Intimní scénu založili členové meziříčských ochotnických divadel nezatížení zaprášeným názorem na amatérské divadlo a do stanov si napsali: Účelem spolku je pěstovati zejména dramatické umění, české lidové divadelnictví v nejširších kruzích, pracovati na zvýšení mravní a kulturní úrovně života duševního i společenského divadlem a jinými uměleckými podniky a pracovati o uskutečnění snah a cílů Ústřední matice divadelního ochotnictva a jejího okrsku. Tyto velké plány se Intimní scéně splnit nepodařilo, neboť narazila na odpor tradičních divadelních spolků a na nepřízeň osudu. Nedošlo totiž k rekonstrukci Zemědělského domu a tak zůstala Intimní scéna bez vlastního sálu vydána na milost a nemilost ostatním ochotnickým spolkům. MUDr. Ptáček tvrdil, že první inscenací Intimní scény byla Molnárova komedie Hra na zámku, ale datum její premiéry se nepovedlo zjistit. Pokud to tak bylo, musela se hrát někdy mezi červencem a koncem října 1930, neboť již odehrála Intimní scéna premiéru Brinkerovy hry Čemu se říká láska. Hrálo se na sokolském jevišti. Jedinou premiéru roku 1931, Molnárovu hru Dobrá víla, uvedla Intimní scéna až , údajně proto, že domácí scény příliš obsazovaly nevěrné členy do svých her a oni neměli na Intimní scénu čas. Ta proto i v roce 1932 uvedla pouze Loucelaleyho konverzační komedii Komáři vždycky nezpívají a jejím členům už o moc víc ani nešlo. Vždyť hráli a režírovali v jednom kuse na domácích scénách a z Intimní scény se pro ně stalo místo, kde si dělali radost hraním her dle vlastního výběru. V roce 1934 uvedli Goetzovu komedii Hokus pokus a potom si našli nový dočasný domov v Dělnickém domě, kde uvedli hru Gregora Schmitta Pozor na dopisy. V roce 1936 uvedla Intimní scéna tři hry: 16. února Joachimovu komedii Škaredá holka, 5. dubna Niccodemiho hru Stín a potom, tentokrát zase v sokolovně, francouzskou konverzačku Rozkošná příhoda, v níž hostovala paní Kybasová z Rožnova. Ta se o rok později stala předsedkyní Intimní scény. Ale o Intimní scéně v roce 1937 se mi kromě toho, že se konala valná hromada a schválily se různé plány, nepodařilo vypátrat nic, v roce 1938 také ne a v roce 1939 pouze to, že neoznámila, zda bude nadále vyvíjet činnost a byla zrušena. Neproběhla však její likvidace a po oznámení pokračování v práci, byla Intimní scéna se starými sta- První hrou, kterou uvedla Intimní scéna, byl Hukus - pokus v roce dubna 1936 uvedla Intimní scéna hru Stín 32 33

18 novami i názvem opět schválena Ovšem jako spolek nový, který měl svou první valnou hromadu Na tu se však nedostavila předsedkyně Růžena Kybastová, která se písemně vzdala se funkce kvůli dnešním poměrům. Dál je o Intimní scéně známo jen to, že pan Majer v roce 1943 připravoval uvedení Halbeho hry Proud, ale musel ještě před premiérou odjet na práci do Říše a tak se nehrálo a Intimní scéna skončila. V roce 1946 byl sice pan Majer několikrát úřady kontaktován, ale protože na výzvy nereagoval, byla Intimní scéna vymazána ze spolkového katastru. MLADÁ SCÉNA ZÁBLESK V DOBĚ TEMNA Mladá scéna vznikla na počátku okupace z iniciativy bratrů Radoků, kteří po uzavření vysokých škol pobývali ve Valašském Meziříčí. Poučeni vývojem pražského Déčka uvedli s kolektivem mladých lidí z města sborovou recitaci Wolkerova Moře a inscenaci Havlíčkova Krále Lávry. Po jejich návratu do Prahy se Mladé scény ujal Svatoslav Papež, který s ní nacvičil Nerudův text Seděly žáby v kaluži a Mathesovy Zpěvy staré Číny. Pak Mladá scéna zanikla o její členové pokračovali ve skupině Tvar, kterou vedl Dobroslav Tesař. Ve Tvaru hráli staré německé a francouzské frašky, ale i Puškinova Kamenného hosta a Kvapilovu Princeznu Pampelišku s hudbou Svatopluka Havelky. Mladá scéna existovala krátce a je otázkou, proč se o ní rozepisovat. Ty důvody jsou dva: jejím zakladate- Podávání žádostí k pořádání kulturních akcí nebylo v Česku nikdy snadnou záležitostí Režisér Alfréd Radok v době, kdy vedl ve Valašském Meziříčí Mladou scénu 34 35

19 Radokova inscenace Borovského Krále Lávry byla divadelní revolucí, která se v malém městě nesetkala jenom s příznivým přijetím lem byl pozdější významný český režisér Alfréd Radok a byla předchůdkyní pozdějších divadel poezie. Nejprve uvedu výňatky z recenze prvního představení Mladé scény v Pestrém týdnu dne 24. srpna 1940: nejedná se o individuality, ale o kolektivní divadlo mladých divadelních nadšenců, kteří se nejdříve vzdělávali teoreticky (Mladá scéna má své pravidelné semináře pro všechny složky, které tvoří divadlo) a dokázali, že poctivá divadelní práce přinesla dobré ovoce Praktickou divadelní činnost zahájila Mladá scéna 29. června 1940 Mořem Jiřího Wolkera v provedené sborové recitace a Králem Lávrou K. Havlíčka Borovského. Největší výhrady měli k inscenaci konzervativní sokolští ochotníci Po odchodu Radoka vedl Mladou scénu Svatoslav Papež a nacvičil s ní scénickou úpravu básně Seděly žáby v kaluži 36 37

20 Inscenace Krále Lávry byla překvapením i pro odborníky. Režisér zdůraznil každou myšlenku a každé slovo této satiry vtipným náznakem, použil všech jevištních možností, aby před divákem rozvinul pestrý kaleidoskop rychle se střídajících scén, tvořících silný a jednotný myšlenkový celek. Největšího úspěchu a skutečně živého divadla bylo dosaženo tím, že každý divák se stal vlastně hercem, proměnil se v část onoho hadrového davu, který se šibeničním humorem prožívá na svých bedrech vládu milostpána krále Lávry. Hlediště se stává jevištěm, v němž matka Kukulínova se skrze zástup tlačí a dovolává se spravedlnosti pro svého nebohého syna. Stejně tak jest divák překvapen, když mu herec přímo do ucha šeptá nejnovější zprávy o králi, který má dlouhé oslí uši, a když nakonec celé hlediště provolává slávu králi Lávrovi, nebo když z žebříku nad hlavami obecenstva zazní jarmareční píseň již posloužil králi, již ho vede kat, ukrutnou odměééénůů za tu službu brát. Promítání diapozitivů, proměna herců v živé rekvisity, ostré ohraničení scén světelnými kuželem, to vše nás přenáší do neexistujícího světa iluse, z níž si každý divák vytváří řadu vjemů, jež jsou i jemu vlastní, jako členu celistvého kulturního kolektivu. Hudba, sborová recitace, voice-band, tanec a herecká sóla tvoří celek, který se nedává strhnout a Zpěvy staré Číny, s precizní scénickou choreografií pozlátkem modernosti, ale vytváří na podkladě tradice nové jevištní uspořádání dramatického projevu, jemuž jde především o myšlenkový podklad a o živé divadlo dneška. Divadelní časopis Program D 41 zase citoval, co o své programové linii napsali členové divadla: Vyrůstáme z tradice, ale nikdy se nebudeme vracet. I Kdybychom stáli, šli bychom zpět. nové vyjadřování a postihování skutečnosti vyžaduje nových vyjadřovacích prostředků nejen hereckých, nýbrž i scénicky výtvarných, které nás vedou k zjednodušení a myšlenkovému prohloubení. Chceme, aby naše scéna nebyla divákem chápána jako vnější pozlátko pro oči a dvouhodinovou zábavu, ale aby se stala vnitřním majetkem obecenstva. Syntetickou spoluprací všech slo žek, které tvoří moderní divadlo, docílíme toho, že význam slova, které uhnětl autor, dostane nejčistší a nejryzejší dramatický účin. Věříme, že na jdeme své obecenstvo, tak jako jsme nalezli režiséra, herce a technické spolupracovníky. Jsme kolektivem beze jmen, každý z nás má jen jeden cíl: stát se částí divadla - být divadlem. A to vlastně divadlem poezie, o čemž svědčí text Poezie na divadle z programu k představení Zpěvů staré Číny: Téměř sto let si poezie razila cestu ostatními uměními a vyhrazovala si v nich stále rozsáhlejší podíl, přea dokonalou, na ochotnických scénách nevídanou výpravou 38 39