Větev, na niž Samson šlápl, praskla pod jeho nohou tak hlasitě, že to připomínalo výstřel. Samson znehybněl; částečně se obával, že pod jakýmkoli

Transkript

1 1 Větev, na niž Samson šlápl, praskla pod jeho nohou tak hlasitě, že to připomínalo výstřel. Samson znehybněl; částečně se obával, že pod jakýmkoli přesunem váhy by mohla prasknout nějaká další shnilá větev, částečně proto, že nechtěl vyplašit svoji kořist. Zadržel dech. Ve vlhkém vzduchu deštného pralesa mu na kůži vyvstávaly kapky potu, které mu stékaly do tmavého obočí a štípaly ho v očích. Otřel si je zabláceným potítkem navlečeným na zápěstí stejné ruky, v níž třímal mačetu s ostřím nabroušeným jako břitva. Smysly mu zaplňovalo disharmonické vřeštění afrických šedých papoušků, bezmyšlenkovité štěbetání hejna leskoptví korunových i hukot vlastní krve v uších. Oba jeho společníci, kteří kráčeli za ním, také ztuhli. Hleděli na něj se směsicí nervozity a podráždění z jeho hlasitých neohrabaných kroků. Jedním z nich byl Jean-Paul, chlapík s obličejem už od narození ošklivě poďobaným, který kráčel shrbený pod váhou velké konopné sítě, již měl přehozenou přes záda. Druhý se jmenoval Nicolas a v rukou nesl brokovnici oblečení měl jako všichni špinavé a poseté skvrnami zaschlého potu a krve, zbraň však udržoval úzkostlivě čistou. Se šátky na hlavě, krátce zastřiženými vlasy 6

2 a křivými zuby vypadali přesně na to, čím také doopravdy byli. V obličejích se jim nikdy nezračila ani známka pobavení; byli zvyklí trávit život v temné hnilobě lidského utrpení. Tady, v nedotčené bujně zelené džungli, byli nevítanými vetřelci. Deštný prales na ně nepůsobil žádným kouzlem. Sametová mlha, která lpěla na horském úbočí, pro ně byla jen nepříjemnou komplikací, trnitá vegetace a pekelně obtížný hmyz problémem, který by nejraději vypálili a zlikvidovali. Jenže právě tady žila jejich kořist. Hlasité prasknutí přimělo Samsona přimhouřit oči a zaostřit pohled mezi pruhy slunečního světla pronikající pod klenbu z korun stromů. Další křupnutí potvrdilo, že se někde něco hýbe. Něco velkého. Přejížděl očima po hustém příkrovu listí, dokud nenarazil na pohyb. Viděl, jak mezery mezi větvemi pomalu křižuje obrovský temný stín. Samson se přikrčil a s povděkem si uvědomil, že se přiblížili proti větru, a že tudíž zvíře nemá o jejich přítomnosti sebemenší ponětí. Na okamžik ho ztratil z dohledu pak se však objevila obrovská černá ruka, dvakrát větší než ta jeho, ale stejně obratná, natáhla se a zcela nenuceně ulomila tenký bambusový výhonek. Vzniklým otvorem se Samsonovi naskytl ničím nestíněný pohled na stodvacetikilovou horskou gorilu. Opice byla celá pokrytá chundelatou černou srstí, ruku však měla holou a bambusové výhonky jí odlamovala s neobyčejnou zručností. Samsona nijak nezajímala její pozoruhodná podobnost lidské ruce pár gorilích rukou mohl na černém trhu, kde je pověrčiví domorodci kupovali jako symbol štěstí a plodnosti, vynést až dvě stě dolarů. Se slušným ziskem mohli v okolních městech prodat i zbytek gorilího masa. A kdyby se 7

3 jim podařilo chytit živé mládě, dostali by za ně přinejmenším pět tisíc dolarů. Pytlačení mezi ohroženými živočišnými druhy představovalo pro Samsona lukrativní vedlejší zaměstnání, jímž doplňoval své aktivity pro notoricky známou povstaleckou organizaci FDLR. Dlouhé bílé špičáky, lépe udržované než Samsonovy vlastní zuby, se zakusovaly do bambusu a loupaly ho. Zpod nízkého obočí se gorila rozhlížela inteligentníma hnědýma očima. Samson tyhle tvory viděl pouze jako příležitost k finančnímu výdělku, jinak je neměl v žádné oblibě. Nezajímala ho ani skutečnost, že v divoké přírodě už zbývá poslední necelý tisíc horských goril. Ještě před večerem měl v úmyslu přispět k dalšímu snížení jejich počtu. Gorila, kterou sledoval, byla samice a nebyla si jeho přítomnosti vědoma. Pochyboval, že vůbec někdy viděla člověka; tahle tlupa žila až za hranicí území vyhledávaných ekologickými aktivisty, vysoko v mlžném lese na úbočích nepojmenované hory. Tady, v nejhlubším vnitrozemí Konga, se dosud nacházely rozsáhlé nezmapované a civilizací nedotčené oblasti. Samice se znovu natáhla pro bambusový výhonek a okolní podrost se rozvlnil, když se objevili další členové její tlupy. Samson rozeznával ještě dvě samice a tři mláďata, která nebyla vzrůstem o nic větší než dvouleté lidské děti. Omladina si hrála na honěnou, šplhala na kmeny stromů a vratce pak zůstávala viset na jejich větvích, než se pustila a jako dělové koule padala do kapradí. Samson jednou rukou naznačil svým společníkům, aby se přikrčili k zemi. Opatrně zarazil mačetu do měkké hlíny jílcem k sobě, aby ji mohl okamžitě vytrhnout a použít. Pak 8

4 vytáhl revolver, který měl zastrčený za pasem. Stačila jediná rána do hlavy, aby samici spolehlivě zabil, to však bylo poslední zoufalé řešení; hlava měla mnohem větší cenu nedotčená. Doufal, že budou stačit dvě rány do srdce. Kdyby minul, hrozilo nebezpečí, že gorila zaútočí pak už by musel střílet na hlavu. Samson pocítil příval adrenalinu, který ho na lovu zaplavil pokaždé bez ohledu na to, jak jednostranná to byla záležitost. Popravdě řečeno se na lov vydával výhradně v případech, kdy bylo riziko nebezpečí minimální. Rychle si ověřil, jestli druzí dva poslechli jeho pokyny. Jean-Paul zmizel. Během dvoudenního pochodu si neustále stěžoval na váhu sítě, bylo tudíž nanejvýš nepravděpodobné, že by se teď, když dospěli k cíli, ke zvířatům prostě otočil zády a utekl před nimi. Nicolas se zdál být kamarádovým zmizením stejně vyvedený z míry, což dával nehlasně najevo sérií zamračených grimas a krčením ramen. Pak se džunglí rozlehla ozvěna hlasitého štěknutí. Samson si byl jistý, že nevydali žádný zvuk, tlupa je však zpozorovala a už se rozprchávala do úkrytů. Samice na něj zlostně zírala, pak vycenila řezáky a varovně zabručela. Byl si víc než dobře vědom pulzující síly pod její srstí. Slyšel o pytlácích, které gorily utloukly k smrti a vytrhaly jim údy z kloubů. Samson vypálil. Ruka se mu neovladatelně třásla, takže vývrt hlavně poslal kulku zcela stranou, kde rozštípla kmen tři metry vzdáleného stromu. Hlasitá rána probrala samici ze strnulosti; zvíře skočilo do podrostu a ztratilo se v něm. Samsonovi bylo jasné, že další opatrný postup už nemá smysl; honorář mu právě zmizel před očima. 9

5 Jean-Paule, pohni tím svým smradlavým zadkem! zahulákal se zřetelným francouzským přízvukem. Otočil se k Nicolasovi, a z toho, co spatřil, ho zamrazilo až do morku kostí. Jeho společníka jako by právě někdo kolmo zvedl až do koruny stromu. Samson stačil pohledem zaznamenat brokovnici, která Nicolasovi vypadla z rukou, i jeho nohy, jež tiše zmizely mezi větvemi. Odehrálo se to tak rychle, až Samsona na kratičký okamžik napadlo, že šlo jen o optický klam, tomu ovšem protiřečila upuštěná zbraň na zemi. Nicolas musel z nějakého důvodu vyskočit do koruny stromu. Jedno bylo jisté Samson zůstal sám a rozhodně se mu nechtělo překvapené gorily pronásledovat jen na vlastní pěst. Nicolasi? zasyčel. Jean-Paule? Odpovědí mu bylo jen hekání prchajících goril. Samson zaklel, vytrhl ze země mačetu a poklusem seběhl po svahu dolů k místu, kde naposledy viděl Jean-Paula. Vy dva idioti! Utíkaj nám! Copak se před ním snad jeho společníci schovávají? Má to být nějaký kanadský žertík? Bude trvat další den, než je znova najdeme! O to vám jde, vy pitomci? Sklonil se pro upuštěnou brokovnici a zvedl oči. Nicolasovy nohy se pohupovaly v koruně stromu sedm metrů nad ním. Co tam děláš Pak se mu hlas zadrhl v hrdle. Bylo zřejmé, že Nicolas tam nahoru nevylezl z vlastní vůle. Tělo mu zakrývaly větve. Nehýbal se a ruce mu bezvládně visely podél boků. Samsona se zmocnil strach. Uvedl snad jeho přítel do pohybu past nějakého jiného pytláka? V branži lovu vzácné zvěře panovala nemilosrdná konkurence, která často končívala krveprolitím. 10

6 O krok ustoupil, aby lépe viděl. Teď už rozeznával liány obtočené kolem partnerova krku. Obličej měl Nicolas napuchlý, bezživotné oči groteskně vypoulené z důlků a z úst mu vytékal pramínek krve. Lano mu zjevně zlomilo vaz ještě dřív, než vystoupal až nahoru. Jean-Paule kde jsi? zaječel Samson a hlas měl rozechvělý strachem. V hloubi duše věděl, že podobný osud potkal i jeho druhého společníka. Strach náhle zmizel pod návalem vzteku. Výnosná výprava se rozpadla a on tu teď stojí sám uprostřed smrtící džungle. Náhlý pohyb v klenbě stromů nad ním způsobil, že vztek opět nahradil ledový strach. Ten zabiják tam pořád ještě je. Korunami stromů nad jeho hlavou obrovskou rychlostí prolétlo něco velkého. Samson bojoval se stupňující se panikou. Kdyby to byl jiný pytlák, byl by už Simona zastřelil. Jeho pověrčivá fantazie se rozjela na plné obrátky napadlo ho, jestli se sem gorily nevracejí, přilákány pachem krve. Pak k němu mezi stromy dolehlo zavytí. Byl to nelidský, divoký řev, který se nepodobal ničemu, co kdy v životě slyšel. Upustil mačetu, chopil se brokovnice a poslepu vypálil do větví dvě rány. Byl si jistý, že nic netrefil, řev ale ustal. Nikde se nic nehýbalo. Vlasy v Samsonově týlu se zježily v prastaré reakci na nebezpečí. Cítil, že ho pozorují něčí oči. Zvažoval alternativy, které se mu nabízely: mohl se dát na útěk, jenže Nicolas a Jean-Paul nesli všechno vybavení, zatímco on sám chodil v čele jako průzkumník. Bez jídla, vody a mapy by nenašel cestu zpátky do tábora. Potřeboval všechno nezbytné zaopatření stáhnout z jejich těl, než začne prchat, a přitom Jean-Paulovo tělo ještě ani nenašel. 11

7 Jeho pozorné oči zachytily nějaký pohyb. Velký stín lidského tvaru, světle hnědý a neochlupený, jediným skokem překonal neuvěřitelně široký prostor mezi korunami dvou stromů. Samson nestačil tak rychle zamířit, přesto však vystřelil v naději, že hluk jeho protivníka vystraší a odradí od dalšího útoku. Hustá klenba stromů vrhala na zem hluboký stín, takže pod nimi nerostlo nic jiného než do pasu vysoké trsy kapradin. Samson si uvědomil, jak snadno viditelným je cílem, a rychle se rozběhl do skrytu kapradí. Byl od něj už jen několik metrů, když se mu noha zapletla do zkrouceného kořene, takže padl jak široký tak dlouhý na zem. Brokovnice odlétla někam do podrostu a Samson zaklel, když si vzpomněl, že mačetu nechal zapíchnutou do země. Z rukou rozedraných o ostré trny mu prýštily pramínky krve. Snažil se nevšímat si bolesti, ta v něm však evokovala jistou vzpomínku. Ta postava, kterou viděl, když se mu zhoupla nad hlavou, mu připomněla příběhy o Bílé opici, která údajně ve zdejších horách žila. Někteří starší tvrdili, že je to duch velkého zabitého dospělého samce, který vraždí lovce. Samson tomu nikdy nevěřil. Až dodnes. Přemáhal nutkání ke zvracení a po břiše se plazil podrostem; cvrnknutím se zbavil dlouhé černé mnohonožky, která mu lezla po ruce. Smýkal sebou co nejrychleji ve snaze maximálně se vzdálit neznámému útočníkovi. Pak si náhle všiml, že má obě ruce vlhké a lepkavé. Rozedral si je snad o další trny? Rychlým pohledem se přesvědčil, že to není jeho krev, že však prolezl velkou krvavou kaluží. 12

8 Jeho pohled neúprosně přitáhl zdroj vší té krve: poďobaný lidský obličej, který na něj mrtvýma očima hleděl zpod nízkého keře. Zabitému někdo velkou silou rozerval hrdlo. Samsonovy vnitřnosti se stáhly děsem a nedokázal zarazit zasténání, které mu mezi rty uniklo z úst. Rychle lezl opačným směrem a nevšímal si měkkého nárazu nohou, které dopadly na zem těsně za ním. Nemohl to být nikdo jiný než útočník. Hrůza hnala Samsona kupředu. Neodvažoval se ohlédnout. Kéž by se mu podařilo dostat se k nějakému hustšímu podrostu, než je to kapradí Něco mu s hlasitým zasvištěním prolétlo kolem ucha. Hrubě upletená liánová smyčka se mu úhledně ovinula kolem krku a prudké zatáhnutí ho přimělo převrátit se na záda. Zkrvavenými prsty šmátral po smyčce, která ho táhla křovinami zpět. Ze své polohy vleže Samson na okamžik vraha letmo zahlédl byl to nějaký muž. Až na otrhané krátké kapsáčové kalhoty byl nahý a tmavě opálené tělo se pyšnilo stejně vypracovanými svaly jako těla řeckých bohů. Na hlavě měl zabiják tmavou hřívu zcuchaných vlasů a prohlížel si Samsona pohrdlivým pohledem pronikavých šedých očí. Samson se pokusil vyprostit z jeho sevření, zabiják se však pohyboval s elegancí a rychlostí, jíž se nemohl rovnat. Zkrvavená ruka tasila zašlý nůž a přesně se jím rozmáchla. Jediná rána, a Samson byl mrtev. Na okamžik zavládlo ticho a pak se nad hřbety hor vznesl zuřivý řev. Vítězný pokřik vyjadřující sílu a nadvládu nad vším živým. Byl to řev Tarzana pána džungle. 13

9 2 Burácení motorové pily změnilo tón, když se list zařízl do větve silnější než mužská paže. Chromované ocelové zuby se snadno zakusovaly do dřeva. Robbie Canler se spokojeně zakřenil, nasadil pilu na další větev a čistě ji odřízl, takže padlý kmen zůstal nádherně hladký. Čepel pily ho zasypala sprškou pilin a dřevěných odřezků, které mu bubnovaly do chráničů očí a pokrývaly mu zpocené obočí jemnými pilinami. Řezání motorovou pilou je přesně tou ideální činností, kterou by se měl teenager jako on bavit, pomyslel si. Pocítil na rameni dotek pevné ruky, škubl sebou a otočil se i s pilou tak prudce, že málem přeřízl Clarka na dva kusy. HEJ! zaječel Clark. Vypni ten zatracenej krám! Copak jsi mě neslyšel volat? Robbie pilu vypnul a odložil ji do bezpečí na zem. Sundal si chrániče očí a otřel si tu trochu potu, která nebyla zanesená pilinami. Omlouvám se, vůbec nic jsem neslyšel, odpověděl rozpačitě. Clarkovi už bylo určitě přes čtyřicet, Robbie se ho však nikdy neodvážil zeptat. Byl to napůl Holanďan a napůl Jihoafričan, 14

10 který mluvil s výrazným afrikánským přízvukem. O jeho minulosti toho Robbie moc nevěděl, soudil však, že je to založením tulák, který má až nadpřirozenou schopnost přimotat se ke všem ilegálním aktivitám. Byl to právě Clark, který Robbieho našel jako černého pasažéra na palubě americké nákladní lodě poté, co mladík utekl z domova. Na nic se ho příliš nevyptával, což Robbiemu vyhovovalo. Neměl ve zvyku bavit se s někým o své minulosti, ačkoli občas toužil po někom, před kým by ulevil svému svědomí. Dokud ho Clark nenašel, neměl Robbie sebemenší představu o tom, co by měl dělat nebo kam by měl zamířit. Osud ho zavál na dřevorubeckou expedici, kde našel přátelství a náhradní rodinný život. Našel dokonce i Jane, k níž přilnul jako k sestře, o kterou přišel. Byla to dokonalá situace, protože nikdo v táboře neměl sklon klást mu příliš mnoho otázek; celá jejich operace byla totiž nezákonná. Clark Robbieho vzal pod svá ochranná křídla a dovolil mu přidat se k dřevorubcům pod podmínkou, že bude dál pokračovat ve studiu. Rozhodným tónem mu vysvětlil, že utéct z domova nemusí být samo o sobě nic špatného, jen vzdělání však může mladému klukovi poskytnout něco, k čemu může utéct. Robbie souhlasil; s radostí byl ochoten řídit se radou člověka, který se nejvíc blížil tomu, co v jeho životě kdy představovalo otcovskou autoritu. Clark sebral pilu. Měl bys bejt ve škole. Ve škole znělo v jeho svérázném přízvuku spíš jako ve škule. Robbie ukázal na strom, který ořezával. Myslel jsem, že užitečnější bude, když se budu věnovat týhle práci. Jsme pozadu proti kvótám 15

11 Starosti o kvóty přenech Archiemu a mně. Uzavřeli jsme dohodu, vzpomínáš si? Robbie zvážil několik potenciálních odpovědí, věděl však, že stěžovat si na školu by bylo zbytečné, neochotně se tedy vydal zpátky k chatrčím. < Jane Porterová ometla z poškrábaného displeje svého iphonu vrstvu prachu. Rozčilovalo ji, když viděla, že je baterie už zase téměř prázdná, což byl důsledek nedostatečného nabití, když předchozího večera přestal generátor předčasně fungovat. S odevzdaným povzdechem se znovu otočila k zažloutlé knize, která ležela na stole před ní. Seděla v učebně no, přesněji řečeno v místnosti, která tady venku sloužila jako učebna. Tvořily ji pouhé tři dřevěné stěny, na nichž byla položená střecha z vlnitého plechu, v níž ovšem bylo víc rzi než kovu. Místo aby bránila častým dešťům proniknout dovnitř, spíše je naopak směrovala přímo tam. Uplynulý týden byl ve znamení dlouhého období sucha, v němž se celé okolí proměnilo v prach, teď však těsně nad obzorem visela těžká černá mračna hrozící další změnou počasí. Z učebny byl výhled na prašný tábor přeplněný strojním zařízením, generátory rozstřikujícími kolem sebe spršky benzinu a chatrče zbudované ze všech materiálů, jaké šlo použít k postavení stěny. Tábor se každé dva měsíce stěhoval podle potřeb dřevorubecké operace. Byl v něm bar, což bylo jediné místo, kde se mohlo jeho dvaadvacet obyvatel najíst a napít a kde se dřevorubci pravidelně opíjeli. Zaměstnanci táboru říkali Karibu Mji, což ve svahilštině znamená Vlídné město, 16

12 ve skutečnosti na něm však nebylo pranic vlídného. Rozhodně to nebyl Baltimore. Jane mu říkala peklo. Pozornost jí zakolísala nad výtiskem Shakespearovy Bouře s oslíma ušima, který musel projít přinejmenším stovkou jiných špinavých rukou, než se dostal do těch jejích. Zažloutlé stránky už dávno ztratily zatuchlý knižní odér, který vystřídal nechutný zápach biologického charakteru. Jane? Sotva ten hlas slyšela přes dunivou rockovou hudbu skladby číslo dvanáct. Jane? Jane otráveně vytáhla sluchátka z uší a s tázavě zdviženým obočím pohlédla na svoji učitelku Esmée, obrovskou černošku, která zjevně disponovala rozsáhlými znalostmi ze všech oborů. Jane se však domnívala, že snaží-li se ji tady venku něčemu naučit, jen plýtvá energií. Už zase mě neposloucháte. Jane s povzdechem vytáhla iphone z kapsy vyrudlých modrých džínů a hudbu zastavila. Do učebny vešel šouravým krokem Robbie a posadil se k jedinému zbývajícímu stolu. Stále ještě byl celý umouněný v džungli nemělo smysl příliš často dbát na tělesnou očistu. No ne, to jsem ráda, že jste se k nám připojil, pane Canlere, uvítala ho s úsměvem Esmée. Vaši hodinu bych si nenechal ujít za nic na světě, Esmée, odpověděl Robbie a přidrzle se zazubil. Jane jeho příchod vzala na vědomí nepatrným kývnutím hlavy a pak se apaticky zahleděla na slova na stránce před sebou. Tímhle jenom ztrácím čas, Esmée. Nečekaj nás přece žádný opravdový zkoušky, který bychom museli skládat. Nic z toho, co se učíme, nám v životě k ničemu nebude. 17

13 Slyšela, jak si Esmée povzdechla, a podle zavrzání dřeva usoudila, že se učitelka naklonila přes stůl blíž k ní a dívá se na ni přes obroučky tlustých brýlí, které nepochybně dostala na nějaké dávné charitativní akci ještě v civilizaci. Vzdělání je naprosto úžasná věc. Vědomosti jsou vždycky užitečný a nepotřebujou k tomu žádný zkoušky. A váš táta to ví. Esmée své argumenty adresovala temeni dívčiny hlavy. Proč bychom tu jinak všichni byli? Nebo tady snad já marním vlastní čas? Můžu vás naprosto bezpečně ujistit, že tady vlastní čas marníte. Jane svých slov zalitovala v okamžiku, kdy jí splynula ze rtů. Byla v popudlivé náladě, vlhkost jí připadala přímo nesnesitelná a měla pocit, že se blíží okamžik, kdy už dál zůstávat v džungli prostě nedokáže. Esmée přikývla. Nikdy se nerozčilovala a nikdy se také nedala zatáhnout do hádky. Jane si v důsledku toho připadala ještě provinileji. Složila hlavu do dlaní a přemáhala nutkání začít ječet. Pohlédla na Robbieho, který si ji prohlížel se zvláštním výrazem v obličeji. Byly to obavy, nebo soucit? Nenávidím to tady, Esmée. Vůbec nic tu nemám. Žiju tu jako na skládce, a kde mám nějaký kamarády? Všichni zůstali doma. Máte tady Roberta. Jane se na Robbieho zakabonila. Byli stejně staří, jenže v tom byla jejich jediná podobnost. Robbie byl tajnůstkář, vycházeli spolu však dobře, dokud se jednoho dne nezamotal do hádky mezi ní a otcem. To bylo samo o sobě pro Jane neodpustitelným hříchem, ale Robbie to ještě zhoršil, když ji obvinil, že si neumí cenit toho, co má konkrétně otce, který ji miluje. Co on o tom mohl vědět? Co je to za milujícího otce, který dceru 18

14 odvleče do ztraceného kouta africké džungle? Od té doby se Robbieho stranila a ani jeden z nich se druhému neomluvil. Esmée si přitáhla dřevěnou stoličku a posadila se proti Jane. Posunula si brýle nahoru do vlasů, jemně uchopila obě její ruce do svých obrovitých tlap a zadívala se jí přímo do očí. Neumíte se správně dívat. Tam venku je překrásná země. Jane znovu pohlédla ven. Černý prach, hromady odpadků, spěšně zbudované odvodňovací kanály plné špinavé vody a dvě tlusté kočky vyhřívající se na odpoledním slunci. Je to bordel na kolečkách, Esmée. Robbie přikývl. V tom má pravdu. Rozhodně to není luxusní hotel. Jane se na znamení díků za jeho podporu přinutila k úsměvu. Esmée je oba přejela odměřeným pohledem. Musíte se umět podívat dál. Země tam venku je úžasnější než cokoli, co si umíte představit. Esmée se snažila poučit je o nesmírné rozmanitosti života v okolní divočině. Myslíte ty lesy, který táta poráží? Esmée na okamžik přelétl obličejem bolestivý výraz. Narodila se v Zairu, tedy v zemi, která už pod tímto názvem neexistovala a dnes byla oficiálně známá jako Demokratická republika Kongo. Jizvy na jejích pažích a na pravé tváři byly svědectvím krvavých válek a genocidy, jež tuto zemi téměř zničily. Všechno to přežila jen proto, aby se stala učitelkou pro výpravu nezákonných dřevorubců, kteří teď její zemi pustošili jiným způsobem. Jane si za uplynulé čtyři měsíce udělala o Esméině dosavadním životě jen kusou představu z různých náznaků a občasných dějepisných přednášek. Neměla ponětí, jak se učitelka dívá na otcovo počínání. 19

15 Esmée stiskla dívčiny ruce o něco pevněji. Pan Porter, váš otec zaváhala a hledala správná slova. Dělá to, co dělá, protože musí, a ne proto, že chce. Jane se usmála a vyprostila ruce z jejího sevření. To jsou přesně stejný kecy, jakejma mě krmí od tý doby, co jsme sem přijeli. A nedává to o nic větší smysl, ani když to říká on sám. Byla strašlivě znechucená. Chtělo se jí nahlas zaječet, věděla však, že by nebylo fér, kdyby si svůj vztek vylévala na Esmée, a Robbiemu už nevěřila. Neměla tady v džungli nikoho, komu by se svěřila, nikoho, s kým by se zasmála. Nikoho. Vstala a popadla ze stolu iphone. Rozzuřeně vyběhla z učebny. Esmée vyskočila tak prudce, že se stolička převrátila. Slečno Porterová! Kam si myslíte, že jdete? Okamžitě se vraťte, dokud vám neřeknu, že smíte odejít! Jane její hlas přehlušila vzteklým zakvílením em pé trojky. Neohlédla se; Esmée za ní nikdy nevyběhla ven a druhý den se vždycky chovala, jako by se nic nestalo. Robbie se předklonil a zvedl knihu, kterou Jane nechala ležet na stole. Shakespeare? No dobře, zkusíme to. Esmée se dívala za Jane, dokud nezmizela mezi chatrčemi, a teprve pak věnovala pozornost svému zbývajícímu žákovi. < Jane si nevšímala dřevorubců, kteří se vraceli z přední linie. Byla to směsice různých národností Konžané, hrstka Rwanďanů, několik Zimbabwanů, kteří sem uprchli v naději na lepší život, a pár Indů. Všichni se už naučili nechávat ji na pokoji, 20

16 ačkoli svou štíhlou postavou a kaskádou plavých vlasů upoutávala pozornost všude, kde se objevila. Mířila na okraj Karibu Mji, pryč od pachu společných toalet, zvětralého piva a potu. Byla to jediná forma úniku, která jí zbývala. Na okraji tábora se nejprve z plna hrdla rozječela; věděla, že se její křik utopí v rachotu generátorů. Proklínala svůj život, otce, matku i protivného Robbieho Canlera, který strkal nos do jejích záležitostí. Ulevovala svému vzteku, až se jí po tvářích kutálely slzy. Pak se s hlavou v dlaních zhroutila na pařez. Když se po chvíli trochu uklidnila, vytáhla telefon a její prsty se roztančily po klávesnici. Psala kamarádkám, které byla nucena zanechat v Baltimoru. Všechny její y byly stejné, překypovaly sebelítostí a hrubými výrazy popisujícími tu nepřátelskou saunu, do níž byla hozena a kde všechno stromy, hmyz i zvířata hrozilo smrtí. Právě tady poprvé v životě viděla mrtvá těla: dřevorubce, kteří přišli o život při nějaké nehodě. Byl to svět, kde se zdálo, že život nemá žádnou hodnotu. Zmáčkla klávesu odeslání a zpráva se uložila do její odchozí schránky spolu s dalšími sto čtyřiceti dvěma prosbami o pomoc, které napsala ode dne, kdy dorazila do džungle. Žádná z nich neodešla. Mobilní signál byl tady v divočině něčím zcela neznámým. Džungle znamenala izolaci. Věznici beze zdí. Jane odolala pokušení telefon vzít a zahodit. Byl tím jediným, co ji spojovalo s jejím minulým životem a umožňovalo jí zachovat si duševní zdraví. Upřeně hleděla do džungle, která začínala jen pár metrů od budov tábora. Z vysokých stromů po obvodu dřevorubci olámali všechny spodní větve, protože 21

17 jejich listy byly nejlepší dostupnou náhražkou toaletního papíru, a kmeny od té doby zešedly a zmrtvěly. Za nimi se pak rozprostírala tma. Na paži jí náhle naskočila husí kůže. Snažila se zahnat ji promasírováním pokožky, nemohla se však zbavit dojmu, že se na ni někdo dívá. Nedokázala odtrhnout oči od ponurých stromů a téměř cítila zášť, jež z nich vyzařovala. < Po velice krátké vyučovací hodině zamířil Robbie zpátky na pracoviště dřevorubců, kam dorazil právě včas, aby viděl, jak Clark zajíždí motorovou pilou do samého středu širokého kmene. Jen co dřevorubec pocítil ve dřevě pohyb a uslyšel, jak mahagonovým velikánem projelo mohutné zapraštění, zastavil pilu, rychle ji vytáhl z řezu a ustoupil. Už padá! křikl. Zbývající dva dřevorubci spěšně vyklidili prostor. Clarkův řez byl naprosto přesný a nebylo pochyb o tom, kterým směrem se strom skácí, vždy však bylo lepší mít se na pozoru než později litovat neopatrnosti. Kmen stromu byl téměř širší než on sám. Pětatřicetimetrový kolos se s ohlušujícím rachotem svalil k zemi, prorazil si cestu mezi ostatními stromy a rozdrtil podrost pod sebou. Robbie cítil, jak se mu pod nohama zachvěla země, když se z ní vyrvaly prastaré kořeny. Clark vyrazil vítězoslavný výkřik a poplácal Archieho Portera po zádech. Oba byli zpocení a košile měli zčernalé vynaloženou námahou. 22

18 Dalších pár dolarů v bance, co? pochvaloval si Clark. Archie Porter se zazubil, spíš ale ze zvyku než z opravdového potěšení. To si zaslouží pivo nebo tři, pořád ještě nám ale zbývá odtud toho krasavce dostat. Už se pomalu stmívá, oklestit ho budeš muset zítra, Phile. Archie ho čas od času škádlil přezdívkou Phil, odvozenou z jeho příjmení Philander příjmení, kvůli němuž se dostal do nejedné barové rvačky. Ještě půl hodiny bude světla na práci dost, kamaráde, zakřenil se Clark a teprve pak si všiml, že se k nim připojil Robbie. Co se stalo s naší dohodou? Robbie pokrčil rameny. Esmée neměla tu správnou náladu. Záměrně pohlédl na Archieho. Jane zase vyváděla a utekla z učebny. Viděl, jak sebou Archie při zmínce o dceři škubl. Vážně? Tak pojď a pomůžeš nám s tím velkým mizerou. Připravíme ho, abychom ho mohli zítra splavit. Clark zamířil ke stromům a chrlil svahilské příkazy na zbývající dva dřevorubce. Počkej chviličku, Robe, ozval se Archie a otřel si z čela pot podolkem košile. Odepnul si od opasku čutoru s vodou a zhluboka se napil. Stále ještě si docela nezvykl na její chlorovanou příchuť. A popravdě řečeno si nezvykl ani na svůj nový životní styl. Říkal jsi něco o Jane? Robbie věděl, že rozhovorem na tohle téma si to u Jane může jedině ještě víc zavařit. Byla No, vždyť to znáte, jako obvykle, odpověděl diplomaticky. Archieho obličej se stáhl starostlivými vráskami a Robbie pocítil bodnutí žárlivosti musí být báječné mít někoho, kdo si 23

19 o tebe dělá starosti. Otce, kterému na tobě záleží a který by ti nikdy neublížil. Rodinu, jakou on sám nikdy neměl Rachot Clarkovy motorové pily roztříštil okolní nehybné ticho; Clark se vyšplhal na padlý strom a dal se do odřezávání větví. Pomáhal mu jen jeden muž, druhý se upřeně díval mezi stromy obklopující mýtinu. Protože Archie ani Robbie nechtěli dál pokračovat v započatém rozhovoru, oba se zahleděli stejným směrem, v hustém listnatém příkrovu kolem sebe však neviděli nic zajímavého. Pomalu došli k muži, který si nechal říkat pan David. Byl to místní rodák, jemuž Archie důvěřoval natolik, že ho jmenoval předákem. Východní Kongo bylo nebezpečným územím. Archie došel až k panu Davidovi, stále však nic neviděl. Co se děje? zeptal se šeptem. Další leopard? Před několika týdny obtěžoval dřevorubce leopard. Jednoho z mužů dokonce napadl a zřídil tak ošklivě, že přišel o ruku. Ačkoli Archie prosil, aby zvíře nezabíjeli, dodnes si pamatoval den, kdy leoparda přinesli do tábora s kulkou v hlavě. Vzpomínal si také na zděšený výraz v dceřině obličeji. Týden na něj pak nepromluvila jediné slovo. Leopard ne, odpověděl také šeptem pan David. Žádné další vysvětlení se evidentně dát nechystal, nervózní pohled jeho očí se však Archiemu vůbec nelíbil. Tak o co jde? chtěl vědět Robbie, který se k nim připojil. Nevím jistě. Mám ale pocit, jako jako by nás někdo pozoroval. Jen co ta slova vyřkl, cítil Robbie, jak se mu zježily vlasy v týle. Neviděl žádný pohyb, zalila ho však náhlá vlna strachu, že ho někdo pozoruje že ho sleduje 24

20 Také Archie cítil, že tam v džungli něco nebo někdo je. Jakýsi prastarý zděděný instinkt ho varoval před blízkým nebezpečím. Uplynulo několik dalších vteřin či dokonce celá minuta. Pak se mýtinou rozneslo vyděšené zakvílení. Robbiemu chviličku trvalo, než si uvědomil, že se ozvalo za jejich zády. Prudce se otočil a viděl, jak Clark odhazuje pilu a seskakuje ze stromu. Druhý muž ležel na zemi a Robbie i z té vzdálenosti viděl, že je celý zkrvavený. Pomozte mi! zaburácel Clark. Robbie se tryskem rozběhl po nerovné zemi, když však spatřil příšernou scénu před sebou, zarazil se, jako by zkameněl. Dřevorubcova košile byla rozervaná šikmým řezem od levého ramene až k břichu a z rány se valila pulzující krev. Clark už měl ruce mokré a kluzké, jak se snažil zmáčknout okraje rány a přidržet je u sebe. Muž sebou divoce házel, ječel bolestí a Robbie cítil, jak se mu zvedá žaludek. Proběhli kolem něj Archie a pan David. Jak? lapal po dechu Archie a přiklekl si ke Clarkovi. Praskl řetěz pily a švihl ho. Robbie se otřásl to se klidně mohlo stát mně! Tlač na ránu a nepovoluj, drž ji zavřenou. Není hluboká. Tepnu mu to asi nepřeřízlo. Sežeňte mi provaz a natrhejte listí! štěkl Archie na pana Davida. Ty největší listy, jaký najdete. Kvapně se dal do práce. Bylo to už dávno, v předchozím životě, co naposledy v praxi uplatnil svou lékařskou kvalifikaci, potřebné vědomosti se mu však přesto rychle vracely. Všichni dospělí měli tak napilno se zachraňováním života, že si nikdo z nich nevšiml drobného pohybu vysoko v příkrovu 25

21 stromů, jen Robbie ho zaregistroval těsně na okraji svého periferního vidění. Byl však tak prchavý, že ho nepřipisoval ničemu jinému než vlastní fantazii. Mýlil se. Byli pod dohledem od okamžiku, kdy opustili Karibu Mji. Byli pod dohledem a byli souzeni. 26