S b o r o v ý p r o g r a m. k o l i k á t ý? 4 0!

Transkript

1 FARNÍ SBOR ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ v Praze 6 - Stfie ovicích, námûstí Pfied Bateriemi 22, Praha 6 E V A N G E L Í K 4 0 Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. (Titovi 2,11) S b o r o v ý p r o g r a m Úterý Středa Čtvrtek Pátek Neděle 20:00 třicátníci (1x měsíčně) 20:00 studijní biblická hodina (1x měsíčně) 10:00 klub maminek (sudé týdny) 15:00 děti 15:00 senioři (1x měsíčně) 17:00 biblická hodina 19:00 mládež 16:00 konfirmandi 18:00 pátečníci (1x měsíčně) 9:30 bohoslužby (souběžně Nedělní škola pro děti) Zveme Vás na bohoslužby v adventním a vánočním období neděle adventní 9:30 slavnost konfirmace bohoslužby s vysluhováním sv. Večeře Páně neděle adventní 9:30 bohoslužby s vánočním zvěstováním (divadlem) dětí 16:00 tradiční pohádka pro velké i malé děti Vánoční bohoslužby: Štědrý den 15:00 nešpory (čtení z Písma, modlitby, hudba a zpěv) Boží hod vánoční 9:30 bohoslužby s vysluhováním sv. Večeře Páně svátek Štěpána 9:30 bohoslužby s vysluhováním sv. Večeře Páně k o l i k á t ý? 4 0! Milé sestry, milí bratři, právě držíte v ruce jubilejní číslo střešovického EVANGELÍKA. Začal vycházet před dvěma desítkami let, sice s nepravidelnou frekvencí, ale zato vytrvale. Zakladatel sborového občasníku, bratr farář Jaroslav Vetter (mimochodem, také letošní jubilant) pro něj vytvořil logo s kostelem na kopci a vymyslel jméno. Doufáme, že střešovický EVANGELÍK Vám bude přinášet dobré zprávy ještě hodnou řadu let a dožije se dalších významných výročí. Lydie Roskovcová, kurátorka V a Š E P Ř Í S P Ě V K Y N A S B O R O V É P O T Ř E B Y Do sbírek můžete přispívat při návštěvě kostela, všechny ostatní formy včetně saláru (s výjimkou nedělní chrámové sbírky) je možno vyřídit též individuálně u br. pokladníka (br. Miloš Janáček nebo ses. Ludmila Pospíšilová) nebo bankovním příkazem či poštovní složenkou (které je možné si vyzvednout ve sboru) přes náš bankovní účet u České spořitelny č / Variabilní symbol (vyjadřuje účel) salár 684 varhany stavební fond sborová diakonie stavba Specifický symbol (není povinný, napomáhá však identifikaci dárce) použijte své osobní číslo(pod kterým jste evidováni jakožto členové našeho sboru). Toto osobní číslo najdete na titulní straně velkého Evangelíka na adrese vedle svého jména. Také vám ho na požádání sdělí br. pokladník nebo br. farář. Všechny evidované dary včetně saláru můžete odečítat ze základu pro výpočet daně z příjmu (pokud jejich celoroční souhrn přesáhne 1 tisíc Kč). K o n t a k t y Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 6-Střešovicích (162 00), náměstí Před Bateriemi 22 fara a farář Pokorný: kurátorka Roskovcová: farářka Ridzoňová: , sboru: stresovice@evangnet.cz sborové stránky: Osobní setkání a úřední záležitosti po telefonické domluvě.

2 a d v E n t n Í Ú v a h a podle L 12,35-46 Advent znamená česky příchod. A protože doba adventní předchází svátkům vánočním, každého asi napadne, že o adventu očekáváme příchod Ježíše Krista, že očekáváme narození Mesiáše. Jenže advent nemyslí jen na Kristovo narození. Církev za celá ta staletí na základě svých zkušeností promýšlí i jiné Kristovy příchody (třeba když se najednou zrodí víra - to je, jako by do života vstoupil Kristus). Jedna z těch myšlenek vidí náš svět jako hospodářství, jehož pán není přítomen. Snad odcestoval neznámo kam a nikdo neví, kdy se vrátí. Zůstali jen sami služebníci. Pro mne je to docela výstižný obraz - svět bez Boha, který se vzdálil. V pánově nepřítomnosti mají služebníci možnost volby. Mohou se třeba začít flákat. Mohou se přestat starat o hospodářství, když je nikdo nehlídá. Nebo se mohou snažit dělat svou práci, mohou bdít a očekávat, až se pán vrátí. Vzít na sebe odpovědnost, chopit se vlastní iniciativy. Tohle je volba mezi vírou a nevěrou, jak ji předkládá adventní podobenství o nepřítomném pánu. Co dělat, když pán je pryč? Věrní služebníci si mohou připomínat jeho poslední rozkazy a plnit je. Ale co když si je už tak dobře nepamatují? Anebo se změní situace? Co když se objeví nové úkazy v přírodě a nové problémy ve vztazích mezi lidmi? Myslím, že služebníci si nemusí tak docela zoufat. Mohou si vybavit nejen něco z pánových slov, ale raději jeho osobnost, jeho ducha. A snažit se jednat právě v jeho duchu - ovšem podle svých schopností a na vlastní odpovědnost. Není to jednoduché. Ale nejhorší je pochybnost, jestli je ten nepřítomný pán stále ještě pánem domu. Co když už se nevrátí? Vlastně se není co divit, když si někteří služebníci řeknou: Pán tu není, já jsem pán, a začnou týrat a bít ostatní služebníky, opíjet se.... Avšak zvláštní věc ti, kdo se chovají zpanštěle, v ničem skutečného pána nepřipomínají... Utlačují slabší kolegy a zanedbávají péči o dům i statek. Advent ujišťuje: ale ano, pán se vrátí. Nevzdal se svého hospodářství. Lidé kolem vás nejsou ani vašimi pány ani vašimi poddanými. Jsou to vaši kolegové, bratři a sestry ve společné službě. Procházíte jen obdobím tmy a nejistoty a musíte zápasit o víru, o věrnost. Nenechte se zviklat a držte se pánova ducha. Vždyť pána znáte - dítě v jeslích, vtělená Boží láska. Vypadá tak křehce a bezmocně, ale nenechá se zničit ani zavřenými dveřmi lidských příbytků ani křižováním. Ani násilím ani lhostejností. Jistě zase přijde. Pavel Pokorný farní sbor ČCE v Praze 6-Střešovicích zve všechny na Slavné drobnosti klasiky zahraje Trio Rosti Tvrdíka skladby J. S. Bacha, A. Vivaldiho, A. Dvořáka a d. úterý 7. prosince v hodin Vstup volný r o k : p r á c E J a k o n a k o S t E l E Na konci roku 2009 jsme získali velký finanční příspěvek Městské části Praha 6, který nám umožnil pokračovat v opravách interiéru i exteriéru našich sborových budov. O průběh prací se stará stavební komise, kterou tvoří Ivan Hozák, Radek Matulík, Pavel Keprta, David Kupilík, Tomáš Fendrych; na organizaci prací se podílí samozřejmě i náš farář Pavel Pokorný. Vzhledem k potížím s dodavateli v loňském roce a k rozsahu prací (rozpočet oprav na letošek činí 1,056 milionu Kč) jsme uzavřeli smlouvu na stavební dozor s panem Piskáčkem. Od zahájení prací se každé pondělí koná kontrolní den, kdy hodnotíme, co se udělalo, a domlouváme další postup. Jaké práce se tedy při opravě kostela prováděly? Pojďme si projít jednotlivé prostory: 1. Kostelní věž. Až nahoře, v lucerně věže jsme vybourali betonovou konstrukci pozorovatelny CO z 50. let. Opravíme měděné žaluzie, ve kterých vzniknou malá okna, která umožní výhled z věže na sever a východ. Opravíme skleněné tvárnice, aby do lucerny nezatékalo. 2. Varhany. Varhany prošly střednědobou nutnou opravou mechanických částí a rozvodů a jsou nyní plně provozuschopné, lze na nich opět nejen doprovázet písně při bohoslužbách, ale i koncertovat. 3. Rekonstrukce WC pod schody ve věži. Prostor, který dlouhá léta ničemu kloudnému nesloužil, jsme zrekonstruovali, zavedli vodu a odpady a tak po dlouhých letech opět vzniklo docela slušné WC vybavené i výlevkou pro úklid. 4. Interiér kostela. Provedli jsme opravu kostelních lavic po 70 letech jejich existence. Vyměníme katedrální okno v prostoru za stolem Páně a obnovíme na něm nápis. 5. Sborová místnost, kanceláře a chodba. V těchto prostorách byla dokončena výměna elektroinstalace, byly nově vymalovány a opraveny nátěry oken a dveří. Na WC navíc kromě nové malby vyměněny poškozené dveře a namontován průtokový ohřívač na teplou vodu k umyvadlu. 6. Venkovní schodiště na faru a do kostela. Byla provedena rekonstrukce žulových schodišťových stupňů a dlažby na podestách, navíc položena žulová dlažba i na rampě pro vozíčkáře. Zbývá dokončit opravu betonových pylonů a zídek před kostelem, které chceme vzhledově uvést do původního stavu. Protože i letos narušovaly stavební práce běžný chod sborového života, chceme všem členům poděkovat za trpělivost v naději, že příští rok bude klidnější. K tomu narušování patřil prakticky po celou dobu provádění prací intenzivní úklid kostela, který prováděly brigády dobrovolníků: všem těmto pomocníkům stavební komise moc děkuje. Tomáš Fendrych

3 Z a N ě m c i a z a Č e c h y s m ě r e m v ý c h o d n í m Že jsme si již před několika lety namluvili další přátele z církevního prostředí za hranicemi naší země, většina z vás, kteří střešovický kostel navštěvujete, už ví. Víte, že jsou z Rumunska, z města Sibiu; jsou to ale Němci, kteří se v Rumunsku objevili už někdy ve 12.století, svému městu říkají Hermannstadt. O tom, jak se do Rumunska dostali, a o jejich dalších osudech jsme mluvili v kostele už víckrát, o rozvíjení našich vztahů i předchozích výletech za nimi do Sibiu i na jiná zajímavá a krásná místa Rumunska jsme ve starších vydáních sborového zpravodaje Evangelík psali. Naše minulá (v pořadí druhá) výprava za nimi se uskutečnila v září roku 2007, o rok později, v květnu roku 08, sibiňští Němci přijeli naopak do Prahy za námi, a tehdy se dokonce podařilo setkat se dohromady s nimi i s našimi přáteli z holandského Oss. Letos na konci září jsme se tedy za nimi vypravili už potřetí a podařilo se nám všechno, co jsme si přáli a co se naplánovalo. Po noci strávené v maďarském městečku Makó jsme všichni (dvanáct lidí ve třech autech) bez úhony dojeli do Sibiu. Pohostinní přátelé nás ještě týž večer odvezli asi 20 km za město do oblasti kdysi osídlené převážně místními Němci, a ubytovali nás na dvě noci v ekologickém penzionu ve vesnici Nucet. Kromě toho, že jsme bydleli na kopcích a v krásné přírodě, jsme také ráno i večer jedli výtečná jídla, která nám milí majitelé penzionu nachystali z venkovských surovin. V sobotu nás skupina sibiňských vzala do nedalekého městečka Agnita na sedmihradský brunch (novodobý výraz značící breakfast a lunch ), tedy něco více než jen občerstvení; odehrávalo se ovšem pod širým nebem a sestávalo opět z pokrmů z venkovských zdrojů, navíc s přívlastkem bio (!). Taková setkání pořádají místní nevládní organizace na podporu znovuobnovení tamní úzkorozchodné železnice. Na strání nad vsí, kde jsme měli s místními po ránu sraz, nás ohromil velký dobytčí trh. Kdo z nás něco takového kdy viděl? Během odpoledne jsme si v Agnitě prohlédli pro tuto oblast typický opevněný kostel a cestou zpět se zastavili ještě ve dvou dalších. Kostel ve vsi Hosman jsme si prohlédli už jen zvenčí, abychom měli čas urazit posledních asi 6 km do Nucetu přes pastviny pěšky. V neděli ráno jsme sjeli z kopců zpátky do města na bohoslužby. V lutherském kostele, kam naši přátelé patří, kázal tentokrát (a německy) náš bratr farář Pavel Pokorný. Prý byl prvním Čechem, který se v tomto chrámu takové služby zhostil. Sibiňští jej pak velice chválili, a měli radost i z dárku, který jsme jim dovezli z hrníčků s obrázkem nám všem známým: kostelíkem v břiše velryby, který zdobí také naše kostelní trička. Bratr farář Dörr nás potom provedl kostelem a zahrnul vyčerpávajícími informacemi o jeho bohaté historii i o všem, co ho zdobí. I letos jsme vystoupali na kostelní věž, z níž je vidět celé město, k tomu obklopené impozantními pohořími (Făgăraş a Cindrel). Výstup, zvlášť horní částí věže, je opravdu nevšední zážitek! A i tentokrát jsme samozřejmě prošli krásným a vpravdě historickým starým městem s citlivě opravovanými domy. Když jsme se v Sibiu v neděli odpoledne rozloučili, projeli jsme údolím řeky Olt do historického Valašska na jižním úpatí Karpat, kterým jsme pak po další dva dny projížděli směrem na západ. Nebylo by správné vměstnat sem popis všeho, co jsme viděli. Přesto ale zmíníme alespoň půvabný klášter Govora s ještě půvabnější matkou představenou, která se nám mile a nevtíravě věnovala. Nebo majestátní klášter Horez, zařazený do seznamu světového dědictví Unesco, kde nás místní jeptišky po nesmělém dotazu pohotově počastovaly dobrým obědem. Bizarní kostelík u obce Densuş, v jehož zdivu jsou zabudovány kameny ruin z římských dob, byl posledním místem, kam jsme (v úterý odpoledne) dojeli pohromadě. Osm lidí se pak s přespáním v městě Timišoara už blízko hranic s Maďarskem vracelo do Prahy, ovšem jenom proto, že muselo. Poslední čtveřice se vydala dál, do oblasti zvané jižní Banát, kopcovité, dost pusté, ale o to krásnější krajiny v jihozápadní části Rumunska, ve které je šest vesnic obydlených od dvacátých let devatenáctého století českými přistěhovalci. Rumunsko se svým exoticky rozevlátým duchem, v němž se i Němci nebo Češi stávají jaksi bezprostřednějšími, nás opět zasáhlo z mnoha směrů. I když se naše vazba v Sibiu asi soustřeďuje a zároveň i tak trochu omezuje převážně na dva mladé, vzdělané a přemýšlivé faráře a několik obdivuhodných starších dam, má tento Partnerschaft zřetelně svoji cenu. A nejspíš i svoji neokázalou budoucnost. Jana Plíšková, s přispěním manžela

4 C H O T Ě B O Ř Proč jsme před čtyřiceti lety postavili Evangelické středisko v Chotěboři jako letní tábor pro děti naší církve? Protože před šedesáti lety měla naše církev široce a rozmanitě rozvinutou práci pro děti a mládež, ale během následujících dvaceti let režim komunistické diktatury většinu této práce zakázal, nebo jinak znemožnil a její zařízení zabavil, nebo v něm naší činnost pro děti a mládež nedovolil. Pro příklad: V našem kostele se před šedesáti lety scházelo v Nedělní škole pravidelně 120 dětí (12 skupinek) a na faře každý týden mládež v Dorostu (13-16tiletí), skoro 40, a mládež ve Sdružení (17-21letí) také skoro 40. Za dalších 20 let se v některých sborech Nedělní škola už nekonala, v ostatních sestávala z malé skupinky, nanejvýš ze dvou. Podobné to bylo s mládeží. Zvláště děti a mládež ve sborech, kde šlo spíš o jednotlivce, potřebovali zažít, že evangelické děti a evangelická mládež existuje a že oni k tomu většímu celku patří. S mládeží to ještě šlo uskutečnit, protože jsme vymýšleli různé nové formy. Osvědčilo se, když jsme organizovali brigády. O prázdninách jsme s mládeží pracovali v lese a po práci jsme měli evangelický program. Děti takto pracovat nesměly, ale zjistili jsme, že o program mají zájem. Když jsme si v 68. roce mysleli, že se v naší zemi bude rozvíjet občanská svoboda, chtěli jsme založit nějaký spolek rodičů, který by za vlastní peníze a vlastní prací pořádal a budoval nějaké letní tábory pro děti, třeba i chatovou osadu. Ale v srpnu nás obsadila vojska Varšavské smlouvy a bylo jasné, že z rozvoje svobody nic nebude. Měli jsme naději, že v rámci té už nabyté, by tábor pro děti mohla vybudovat stávající církev. V prosinci jsme navrhli Synodní radě, aby tábor vybudovala uprostřed církve, v Chotěboři. V únoru následujícího roku vyjádřil synod přání vybudovat zařízení pro děti, zařízení pro mládež a zařízení (spíš školící) pro dospělé. Propracovaný návrh jsme měli jenom pro ten dětský tábor. S potížemi a překážkami jsme tedy stihli získat povolení a postavit jen Evangelické středisko v Chotěboři. To splňovalo tehdejší náročnější hygienické podmínky pro letní tábor pro děti, ale počítali jsme s tím, že je bude církev užívat mimo školní prázdniny (a mimo zimní měsíce) také pro jiné akce. Všechny tři budovy byly zkolaudované v roce 1971 a s životností 25 let. Tehdy se tam prvně a naposled úspěšně konal letní tábor pro děti ve třech bězích, vždy po 120 dětech. Pak to státní správa zakázala a různě a po řadu let se pokoušela toto Středisko zlikvidovat. S Boží pomocí jsme tomu zabránili. V roce 1972 nám povolili konat brigádu evangelických rodin na dostavbu Střediska. Den jsme začínali a končili pobožností. V letech jsme museli pronajmout budovu pod jídelnou jako ubytovnu pro horníky. To jsme vždy znovu museli žádat o souhlas, abychom ve zbývajících domech mohli pořádat rodinnou rekreaci. Rodiny byly ubytované v pokojích 5 x 5 metrů s 5 palandami. Všech 10 lůžek bylo vždy obsazeno. V jednom pokoji bydlely rodiny sourozenců nebo přátel, rodiče s různě starými dětmi i prarodiči. Všechny generace, jako ve sborech. Učili jsme se dělat pobožnosti srozumitelné, záživné, přitažlivé a užitečné pro všechny pohromadě. Všichni jsme hledali a tvořili rozmanitý denní program. Podle těchto svých nových poměrů a potřeb jsme se pustili všichni i do stavebních úprav a nejprve jsme většinu velkých pokojů rozpůlili. Když nám pak pronajatou budovu vrátili poničenou, postavili jsme 1979 náhradou čtvrtou budovu pod dlouhou ubytovnou. Ta už měla rovnou pokoje pro menší rodiny a také klubovnu, střechu plechovou (původní byly eternitové, mrazem praskaly a do domů zatékalo), umývárny s umývadly (původně byly na mytí žlaby), stropy tepelně izolované, ale příčky mezi pokoji stále ještě zvukově plně prostupné. Už od roku 1972 přijížděly sbory mimo školní prázdniny na víkendové pobyty autobusy (osobních aut bylo mnohem méně). Od druhé poloviny sedmdesátých let pořádaly senioráty těsně před prázdninami a po prázdninách ve Středisku 10ti až 14tidenní pobyty pro důchodce. V osmdesátých letech začala církev dostávat povolení konat v Chotěboři i různá školení, semináře, symposia. Jak se měnily poměry, měnily se i naše potřeby. Podle nich až dodnes církev postupně Středisko přebudovává, aby dobře sloužilo. Jaroslav Vetter (Do Chotěboře jezdíme se sborem každoročně na jeden zářijový víkend a letos jsme tam večer u ohně mluvili o tom, jak ta Chotěboř vlastně začínala - nebylo nás tam pamětníků, tak jsme vzpomínali jen útržkovitě. Proto jsme poté požádali jednoho velmi zasvěceného... a vznikl tento článek. Kdo jste v Chotěboři ještě nebyli, přijměte tento text také jako pozvání - na sborový víkend nebo prázdninový pobyt, který tam pořádá naše církev.) k 75. narozeninám faráře Jaroslava Vettera Lenka Ridzoňová V d ě č n á r a d o s t a p o d ě k o v á n í Tento měsíc oslaví své 75. narozeniny bratr farář Jaroslav Vetter. Pro mne byl a je farářem, který mnoho vykonal, koná a tím méně o tom mluví. Stopy a ovoce jeho služby není možné přehlédnout. Měla jsem tu čest,že jsem s ním mohla pracovat ve sboru Praze- Střešovicích. Pro mne byl především velkým učitelem na počátku mé nesmělé služby v církvi. Učitelem, který nepoučuje a nedává najevo, že on toho ví víc. Ve svých zkušenostech a moudrosti konal svou službu tak, že jsem se z ní naučila velmi mnohému. Dovedl se spravedlivě hněvat, dovedl povzbudit, podepřít, stát docela tiše a na modlitbách při všech těch, kteří mu byli svěřeni s velkým osobním nasazením a odpovědností. A tak to zůstává až doposud. Již deset let není farářem v činné službě a přesto je tolik činný. Ale opět v tichosti a pokoře. Ti, kteří mohli a mohou jeho přítomnost zakoušet, ví své. Jsem vděčná a děkuji, že nám Pán Bůh takové služebníky a svědky o sobě daroval, obdaroval, vede a zachovává. Jsem vděčná, že bratr farář se svou manželkou Pavlou mohli zůstat bydlet v blízkosti střešovického sboru a žít dále v jeho společenství. Mám dobrou naději, že z toho mají potěšení, radost a užitek mnozí. Bratře faráři Jardo, děkuji Ti za Tvoje svědectví života, za Tvoji službu. Přeji Ti k tvým narozeninám vše dobré. Prosím, ať je Ti Pán Bůh stálým průvodcem do všech dní a let, které Ti budou z jeho milosti přidány. Marta Zemánková (psáno pro Českého bratra)

5 Na 1. adventní neděli 28. listopadu bude v našem sboru konfirmace. Konfirmováni budou: Jana Eisenhammerová, Tereza Jankovská, Iva Klimešová, Markéta Marunová, Ráchel Ridzoňová, Stanislav Dračka, Adam Pokorný, pokřtěni budou Matěj Dvořák a Vláďa Votava. Na jedné ze svých posledních schůzek konfirmandi sepsali pro sbor dva dopisy - epištoly: E P I Š T O L A K O N F I R M A N D Ů B R A T Ř Í M V E S T Ř E Š O V I C Í C H Konfirmandi z vůle Boží všem ve Střešovicích, bratřím v Kristu: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Vážíme si míst, kam můžeme bez placení a bez okolků vejít a odkud nás nevyhodí, když si nekoupíme pití. Dveře jsou otevřeny. Jsme rádi, že je někde otevřené místo, kde můžeme v klidu přemýšlet, aniž by nás někdo odsuzoval. Oceňujeme sborovou snahu o integraci a zapojení malých dětí i jejich seznámení s náboženstvím. Jejich uvedení na správnou cestu. Stojí to mnoho námahy a financí, avšak hodnota práce je vysoká, protože pokud se mladí neseznámí s náboženstvím, církev zanikne. Káráme proto současnou politickou filosofii, kde je kultura a vzdělání odsouzena na post toho přebytečného. Státníci pumpují miliony do nových tanků a stíhaček. Pokud budou lidé alespoň trochu vzdělaní, pochopí zbytečnost této věci, a ujasní si, co je vlastně pro život důležité. Vyšší platy farářům a učitelům by bylo lepší - a nižší náklady na armádu a podobné věci, jež stejně situaci nezlepší. Tak tedy žijte v radosti a klidu a míru, povzbuzujte se navzájem a doufejte v napravení a zlepšení současné situace v politice. 1. L I S T S T Ř E Š O V I C K Ý M 1 Zvěstovatel Slova Božího, pověřený Bohem Otcem, který nás skrze Ježíše Krista, Pána našeho, vysvobozuje z hříchů, Pavel z Pokoru píše sboru Střešovických. 2 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. 3 Napřed bych chtěl poděkovat svému Otci i jeho Synu za vás. Děkuji Otci i vám za krásné vzpomínky mého mnohaletého pobytu u vás. 4 Bůh mi buď svědkem, že se za vás vroucně modlím. Děkuji Bohu Stvořiteli za vaši lásku a dobrotivost vůči sobě i vůči druhým. 5 Díky mu také, že nad vámi i jinými ostatními našimi bratry a sestrami včetně dětí, konfirmandů i mládeže drží ochrannou ruku. 6 Děkuji za to všechno. 7 Slyšel jsem, že nad vás není žádného sboru v celém kraji Střešovicově. Jsem rád, že vás náš Pán, Bůh Hospodin a jeho Syn obdařili dary ušlechtilými a ne takovými, jako jsou povolnost k pokušením, hádavost, hamižnost a jiná hříšnost. 8 Chválím vás za vaši věrnost Hospodinu. Ovšem buďte vytrvalí a opatrní, neboť i to nejlepší se může zvrhnout v opak. 9 Nezanevřete ovšem na ostatní sbory a nezpychněte, ale místo toho mějte mezi sebou spolupráci a lásku. 10 Pokračujte v dobře započaté práci. Nechť vám v tom pomáhá ten, jenž nás stvořil a podporuje nás. 11 Modlím se, abych vás zase co nejdříve spatřil a mohl s vámi v lásce pobýt. 12 Pomáhej vám Hospodin, v modlitbách jsem s vámi. M i l ý P a v l e V neděli odpoledne jsme se sešli v kostele na oslavě padesátin střešovického faráře Pavla Pokorného. Mezi hudbou, vzpomínkami a přáními zazněla také slova z úst bratra faráře Vettera, která otiskujeme: Milý Pavle, protože mám a chci říct pár slov za starou generaci sboru, za nás staré, samozřejmě i za sebe, budu Tě oslovovat: bratře faráři. Tak tedy bratře faráři, ke Tvým narozeninám Ti chceme popřát a říct proč Ti chceme popřát. Protože toto byl náš sbor a je i nadále. Málokdo mladší asi dokáže pochopit, jak velice jsme Ti za to vděčni. Mnoho věcí pro nás už totiž přestává. Mnoho věcí bývalo na světě za našich mladých let jiné než je dnes a my se v tom novém necítíme dobře. Už se v tom nedokážeme vyznat; nejsme v tom doma. Ale tady jsme pořád doma. A v živém domově. Pro staré lidi je to občerstvující radost, když jsou obklopeni všemi generacemi. O novém pochybujeme, ale nepropadáme stařeckému škarohlídství, protože tu vidíme děti, a že je jim na tomto světě dobře; mladé rodiny, které se v tomto světě dovedou orientovat; vidíme ty v plné síle, kteří dovedou na tento svět působit a svou službou ho ovlivňovat k dobrému. To nás posiluje a dává naději pro budoucnost. Jako dobrý hospodář vynášíš z pokladu Písma nové a staré a každého z nás sytíš tím, co kdo k životu a službě potřebuje. To nám neuniklo, to víme, nepřeslechli jsme, že i nám představuješ celý tento svět jako Bohem milovaný. Děkujeme Ti. A děkujeme Ti, že nasloucháš i našim osobním hlasům a jednáš také s námi jednotlivými a to jako s otci nebo s matkami, s porozuměním, napomenutím, povzbuzením, vždy jak je třeba. Bratře faráři, my Ti věříme, spoléháme se na Tebe, máme Tě rádi. Tak proto Ti dnes taky srdečně přejeme. Myslíme si, že nejlepší je, co Ty přeješ každou neděli nám. Není to fádní, ale zásadní. Přejeme Ti tedy: Boží ochranu, milost a pokoj. Jaroslav Vetter

6 J d u d o k o p c e S L A D K Ý B I B L I C K Ý K O L Á Č F i l m Neděle ráno, jdu do kopce. Velká ručička na kostelních hodinách visí směrem dolů, malá je na půli cesty k desítce. Co mě čeká? Jdu na bohoslužby. Služby Boží. Je neděle, nepracuje se... Nejdu sloužit Bohu. Jdu si nechat posloužit. Při bohoslužbách dostávám. Neděle je dárek od Pána Boha. Šest dní budeš dělat svoji práci, ale dne sedmého... jsme se učili už v nedělní škole. Jdu do kopce. Obzvlášť v zimě to není jednoduché. Stojí to za to? Co v kostele dostanu? Čím mi dnes Pán Bůh poslouží? Budu slyšet (slova, hudbu, zpěv), zpívat (děkovat, chválit, prosit slovy písní), modlit se (protože doufám a věřím, že to někdo slyší), budu s lidmi (po tom, co jsem třeba byla sama), budu přijímat (posilu, požehnání, napomenutí, povzbuzení, podanou ruku od lidí, kterým říkám bratři a sestry, někdy budu přijímat i chleba a víno při Večeři Páně). Budu i dávat (svůj čas, energii, peníze do sbírky) - a není špatné vědět, že o mě a moje dary někdo stojí. Jdu do kopce. Možná nejen v neděli ráno se zadýchávám a je mi těžko. Dosednu na lavici. Pane Bože, sotva dechu popadám... Nemám čím Ti posloužit, co Ti dát... Prosím, Ty mi posluž. Teď v neděli. Modlím se. Pánu Bohu říkám, kdo jsem a co mě trápí. Raduji se a děkuji. Slovy svými i slovy společné modlitby. A dodám amen. Ano, tak to myslím a věřím. Ano, to jsou i moje slova. Ano, je to pravda. Pán Bůh má pravdu. Ano, na to se spoléhám. Nebojme se to říct nahlas. Každý sám za sebe a zároveň to zazní celým kostelem - amen. Vyšla jsem do kopce. Stálo to za to. Děkuju, Pane Bože. Že jsi mi dal sílu a že jsi taky přišel. Lenka Ridzoňová V době před Vánocemi nám doma voní nejen svíčky na adventním věnci, ale také libé vůně z trouby, kde se peče cukroví a jiné dobroty. Nabízíme Vám recept, který není úplně jednoduchý, ale stojí za to se do něj pustit. Pochází od Hanky Gottwaldové. SLADKÝ BIBLICKÝ KOLÁČ (Lutherský Bibelkuchen) překlad z němčiny: český ekumenický + Hana Gottwaldová S pomocí Bible může člověk i péct dobroty! Recept ovšem vyžaduje trochu listování v Bibli. Tam, kde není pokyn jednoznačný, může se kuchař/ka řídit svým nejlepším svědomím. Při pečení platí doporučení Matouše 19, 12d. (pozn. teoložky: pozor na písmenka za číslem verše, někdy je surovina v pořadí až několikátá - podle písmene abecedy.) Suroviny: 1 1/2 hrnečku 5. Mojžíšova 32, 14a 6 kousků Jeremiáš 17,11 2 hrnečky Soudců 14, 18a 4 1/2 hrnečku 1. Královská 5, 2 2 hrnečky 1. Samuelova 30, 12b 1/2 hrnečku 1. Korintským 3, 2 2 hrnečky Nahum 3, 12 1 hrneček 4. Mojžíšova 17, 23b 1 špetka 3. Mojžíšova 2, 13 3 čajové lžičky Jeremiáš 6, 20b 1 balíček prášku do pečiva, pro který se špatně hledá biblická nápověda Těsto je dost tekuté. Při přípravě je třeba se řídit Příslovím Šalomounovým 23, 14a. Potom se dá na plech a dle Daniele 3, 23 na asi 1 a půl hodiny. Když je koláč hotov, pak při jedení nezapomeňte na radu Lukáše 14, Což takhle začít nový rok u sporáku s Biblí v ruce? Dobrou chuť přeje Hanka Gottwaldová V pátek 12. listopadu se sešla mládež. Obvyklé čtvrteční schůzky chceme takto doplňovat jednou za měsíc mimořádným pátečním večerem - se společnou večeří, krátkým biblickým programem, promítáním filmu s následným rozhovorem. Mládež má potom možnost na faře přespat, protože večer se protáhne dlouho do noci. Listopadový start měl celou řadu poruch. Už při pozvání jsme chaoticky uváděli čas začátku, biblický program nebyl zas až tak krátký a při spuštění filmu jsme narazili na neočekávanou technickou závadu. I když se nakonec podařilo ji odstranit, někteří nevydrželi do konce promítání a rozhovor, jehož vedení promysleli a připravili Ben s Matějem, už jsem s užitím farářské autority neotevřel. Pak mne to mrzelo, protože by mne vlastně velmi zajímalo, jak tenhle film mladí vnímají. Film 1984 byl natočen roku 1984 podle stejnojmenné románové předlohy George Orwella, kterou napsal roku Je obrazem totality dovedené k dokonalosti. Orwell zkombinoval prvky z nacismu a bolševismu a vytvořil systém, v němž lidský jedinec nic neznamená. Vše je pod naprostou kontrolou, ze které není úniku. Anonymní moc ztělesněná tajemným Velkým Bratrem (je vůbec?, ptají se sami aktéři filmu) si dělá nároky i na lidské myšlení a cítění. Systematicky devastuje rodinné a citové vazby a neponechává žádnou skulinku pro lidskost. Když se na ten film dívám pár dní před 17.listopadem jako na svého druhu dokument o obavách z počátku studené války, mohu říci, Bohu díky, že komunismus nedokázal své totalitní nároky dotáhnout k dokonalosti. Jenže film na mne působí stejně jako kdysi při prvním přečtení (ještě za vlády komunistů v Čechách) kniha naprosto děsivě, neboť záblesk touhy po pravdě, soucitu a lásce, který se v příběhu objeví, je nemilosrdně zardoušen a závěr už nedává sebemenší naději. Je to obraz světa bez Velkého Pátku a bez Neděle Vzkříšení. Je to zobrazení hříchu a pekla. I když se ve filmu o duchovních tématech nemluví, je duchovní rozměr přítomen svou naprostou absencí, svým popřením. Velmi přesvědčivě nás příběh konfrontuje s možností ne-víry, ztráty všeho, co je nám svaté, s prázdnotou a beznadějí. Náhle si uvědomuji, že advent, očekávání Božího příchodu do tohoto světa, je něčím zcela nesamozřejmým. Další páteční večer mládeže s promítáním (a večeří a krátkým biblickým programem a rozhovorem a bez technických závad) se bude konat v pátek 3. prosince od 19:00 (ten čas je jistý). Pavel Pokorný