EMOCE, MOTIVACE, VOLNÍ PROCESY

Transkript

1 Psychologický ústav filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně EMOCE, MOTIVACE, VOLNÍ PROCESY Studijní příručka k předmětu Obecná psychologie II (prožívání, jednání) Josef Švancara Psychologický ústav FF MU v Brně MSD s.r.o., Brno 2003

2 2 Josef Švancara ISBN: X

3 3 Obsah: Úvod...4 I. Prožívání 1. Obecná charakteristika prožívání Popis a klasifikace emocí a citů Hlavní přístupy ke zkoumání emocí a citů Teorie emocí Klasické teorie emocí Další teorie emocí Sociální a kulturní kontext emocí a citů Regulační funkce emocí Vývoj emocí Fylogeneze emocí Ontogeneze emocí Psychofyziologický přístup k emocím Psychofyziologické indikátory emocí Psychofarmakologické prediktory emocí a motivace Úloha emocí a citů v sociální komunikaci a interakci Interakce emoce kognitivní procesy...77 II. Motivace. Jednání 6. Motivace. Základní pojmy, klasifikace motivů Teorie motivace a metody zkoumání Frustrace Stres Výkonová motivace Intrapsychický konflikt Autoregulační mechanismy Volní procesy III: Přílohy 9. Seznam autorů Literatura Praktikum Otázky...137

4 4 Úvod První stránky tohoto skripta mají ráz jakéhosi prologu. Ve studijním textu by mohl znít prolog jako název úvodní kapitoly poněkud nadneseně. V antickém dramatu to byl úvodní výstup herců, v němž byla podána expozice děje. Každé slovo se zařezávalo do ticha a šera hlediště. Bylo třeba upoutat pozornost diváků. V prologu vystupoval některý z aktérů hry, popřípadě nějaké božstvo. Nemáme takové božstvo v psychologii, nemáme Promethea, který by byl dárcem a uchovatelem ohně obecné psychologie, kterou exponujeme v našem programu prvního cyklu studia ve čtyřech dějstvích: kognice, prožívání a jednání, metakognice, odborné texty a terminologie Nemáme ani Protea, starce znalého budoucnosti, aby nám zodpověděl otázku, které poznatky obecné psychologie budou v XXI. století nezbytné, a které postradatelné. Někteří psychologové rádi přitakávají výroku, že nevíme, co budeme vědět zítra. To se týká zejména repertoáru poznatků. Není však tak důležité množství poznatků, jako jejich struktura a použitelnost. Význam a ocenění psychologie bude bezpochyby úměrné významu těch úkolů, k jejichž úspěšnému řešení přispěje. Jestliže studujeme na Masarykově univerzitě, je namístě si povšimnout, že význam psychologie si uvědomoval TGM již ve své Logice z roku 1885:... teprve psychologií rozumíme plnosti života a projevům ducha, bez něhož by svět byl temný a mrtvý. Poznáním pravé přirozenosti lidské poskytuje psychologie základ praktickým duchovědám, poučuje nás, jak máme vychovávat budoucí pokolení a sebe samy, co činiti můžeme a jak dosahovati máme svého pravého účelu lidského. V návaznosti na látku našeho programu studia v obecné psychologie I, zahrnující kognitivní procesy, vznikl tento studijní text z přednášek a cvičení v obecné psychologie II, kde se zabýváme tématikou prožívání a jednání, zahrnující emoce, motivace a volní procesy. Je potěšitelné, že v posledních letech přibývá knižních publikací, které můžeme studentům psychologie doporučit k prohloubení učebnicových poznatků v této oblasti. Tento přírůstek literatury však není rovnoměrný; týká se především prací o motivaci, zatímco studijní texty zpracovávající problematiku vůle jsou stále vzácné. Se zřetelem k tomu věnujeme v tomto učebním textu pozornost interakci emocí, motivace a volních procesů i jejich integraci ve struktuře osobnosti. Studium psychologie prožívání a jednání může být obohaceno a prohloubeno ruku v ruce s rozšiřováním osobních zkušeností. U mnohých studentů se tak děje tím, že se zapojují do různých sociálních aktivit, rozvíjejí zájmová činnost ve sportu a v kulturních programech; to vše rozšiřuje okruh zkušeností, na něž lze zejména v tomto předmětu navazovat. Další zdroje zážitků skýtá četba, divadlo, film, televize, v výtvarné umění, hudba. Zde nacházíme nedostižné vyjádření lidských citů a přediva motivů, takže se nám pak může jevit vědecký popis jako poměrně chudý, jestliže se váže na odbornou terminologii. Beletrizace psychologie nemá být *

5 didaktickým ideálem empirické psychologie. Na druhé straně však může být odůvodněné navázat na bohatství emocí a citů zachycených v uměleckých dílech všech dob a kultur, i když nemohou být pramenem základních psychologických poznatků. Avšak tím, že zobrazují rozmanitost života, genezi zážitků i jejich podmíněnost, mohou přispívat k rozšiřování okruhu zkušeností studentů. Daleko cennější jsou nepochybně vlastní životní zkušenosti, které psycholog nabývá postupně - v průběhu svého života a praxe v oboru. Při současném vybavení našeho ústavu nemůžeme zajistit takové podmínky, abychom mohli v seminářích a cvičeních obecné psychologie II přiblížit problematiku emocí, motivace a vůle pomocí experimentálních metod. Pro některé výzkumné záměry nebo demonstrace v této oblasti volí psychologie přinejmenším jiný druh experimentu než experiment laboratorní. V této časti obecné psychologie se budeme opírat především o metody pozorování. Na začátku studia je velmi žádoucí zdokonalovat se ve schopnostech a dovednostech systematického pozorování. Nejenom na začátku studia, ale v průběhu celého profesního vývoje lze odvodit cenné závěry z pozorování chování a jednání lidí (i chování zvířat). Úkoly opírající se o pozorování zařazujeme do některých kapitol. Na rozdíl od jiných částí obecné psychologie je možné (ba nezbytné) zajistit si podmínky pro zpracování zadaných úkolů, opírajících se o pozorování, případně strukturovaný rozhovor, a to z větší části extramurálně - mimo pracovny ústavu. Zpracování zadávaných seminárních úkolů předpokládá alespoň základní znalost psychologické metodologie, pro hodnocení výsledků uvedených úkolů lze při tom vystačit se základními statistickými znalostmi. Poznatky o prožívání, o náladách, afektech, vášních, o citech provázejících poznávání, o citech estetických, etických, o úloze citů a vůle v motivovaném jednání mohou být pro každého docela zajímavé. Základní orientace a pojmosloví v této oblasti by měla být součástí všeobecného vzdělání již na středoškolské úrovni. Vysokoškolský student psychologie se však seznamuje nejen s klasifikacemi, teoriemi a metodami zkoumání, ale také s fyziologickým základem emočních zážitků, s regulační funkcí emocí, se vztahem emocí a citů k poznávacím procesům, s interakcí emocí, motivace a volních procesů, se začleněním těchto modalit prožívání, chování a jednání ve statické a dynamické struktuře osobnosti atd. Mnohé souvislosti, interakce a zákonitosti lze pochopit teprve při uplatnění vývojového hlediska, jiná specifika vyvstanou na základě srovnání normálního a patologického průběhu emočních zážitků. Za zvlášť hodnotný výsledek naší práce považujeme evidenci o tom, že se studenti naučili psychologicky myslet. Pak je tato průprava v obecné psychologii trvale užitečná, ať už se absolvent rozhodne pro specializaci v oblasti poradenské, klinické, ekonomické, forenzní, sportovní nebo si prohloubí teoretické a metodologické základy obecné psychologie v postgraduálním, doktorandském studiu. Bohatá tvářnost emocí a citů, motivů a volních procesů otevírá studentům psychologie vstup do složité architektury prožívání a jednání, jež se utváří v neustálé interakci biologických a společenských faktorů. Porozumění textu jednotlivých kapitol předpokládá průpravu, kterou posluchači odborného studia 5

6 psychologie získávají v předmětu obecné biologie, fyziologie a neurofyziologie; pro tématiku vyšších citů, motivace a jednání má eminentní význam znalost problematiky hodnot, sociálních vztahů a kultury dané společnosti. I když odkazy na antiku zní někdy jako otřepané fráze, stojí za to si na tomto místě připomenout, že již staří Římané dospěli k dalekosáhlému závěru, když tvrdili, že lid potřebuje dvojí: panem et circenses, chléb a hry. Lidé současné epochy potřebuje jistě mnohem více, ale stále potřebují také hry v nejrůznějších prezentacích jako zdroj emočních zážitků. Sycení emocí patří nepochybně k základním potřebám jedince i společnosti. Zmíněný pojem her je samozřejmě nutné rozšířit; zahrnuje nejen sporty, ale celou širokou kulturní nadstavbu včetně individuální zájmové činnosti. Jestliže se stále více zdůrazňuje ochrana přírody před takovými zásahy civilizace, které narušují rovnováhu životních podmínek, je neméně důležité zajišťovat pro další generace citové bohatství, které se vytvořilo v průběhu kulturního vývoje lidstva. Vidíme tedy, že problematika emocí, motivace a vůle má širokou aplikační oblast. Subjektivní a objektivní skutečnost Zatímco přírodním vědám jde o objektivní vlastnosti předmětů, psychologii jde o duševní jevy, tzn. co vyvolávají různé vnější podněty v našem vnitřním kosmu. V obecné psychologii I (kognitivní procesy) jsme se seznámili s tím, že obsah vjemů se nemusí krýt s objektivními vlastnostmi předmětů (srov. percepční klamy). Je dobře vědět, že poslední publikace, kterou zakladatel našeho ústavu M. Rostohar vydal v Brně, má název Psychologie jako věda o subjektivní skutečnosti (1950). Rozlišovat mezi objektivní a subjektivní skutečností patří k důležité průpravě na začátku studia obecné psychologie. Co rozumíme subjektivní skutečností? Neměli bychom spíše hovořit o subjektivní zkušenosti? Tyto otázky patrně vyvstanou každému přemýšlivému studentovi. Subjektivní skutečnost zahrnuje všechny obsahy, které člověk prožívá, přičemž je třeba zdůraznit, že vjemy, pocity, obavy, naděje, aspirace nejsou od okamžiku svého vzniku o nic méně skutečné než země, na které žijeme, a naše tělo. Objektivní skutečnost zahrnuje vše, co je dáno elementárními částmi, atomy, molekulami a z nich složenými tělesy, i účinky jejich pohybů (kmity a záření), zjednodušeně řečeno, objektivní skutečnost zahrnuje to, co je předmětem fyziky, chemie, biologie. Ze vztahu těchto dvou skutečností vyplývají problémy, s nimiž jsou spjaty také teorie emocí, motivace a vůle. Pro ilustraci složitosti vztahů mezi oběma skutečnostmi budeme moci uvést například experimentální zkoumání fyziologických průvodních jevů emocí. Jak poznamenává H. Rohracher (1970), o objektivní skutečnosti můžeme pouze uvažovat v pojmech, ale nemůžeme si ji názorně představit. K objektivní skutečnosti patří ovšem také naše tělo a vše, co se odehrává v jeho buňkách - tedy také procesy, které provázejí naše prožívání lásky, nenávisti, stresu nebo volního úsilí. 6

7 7 Výstavba poznatkové základny Studium obecné psychologie II, která v našem studijním programu zahrnuje emoce, motivaci a vůli, má probíhat integrativně. Doporučujeme organizovat postup samostatného studia a učlenění poznatků se zřetelem k následujícím kritériím: 1. antropické paradigma: znamená, že chápeme člověka jako jednotu, jejíž integrativní složkou prožívání a jednání, které studujeme; 1.1. fenomenálně deskriptivní úroveň duševních jevů: opíráme se především o pozorování, včetně sebepozorování; se zřetelem k vnějším i vnitřním podmínkám geneze; 1.2. klasifikace: seznamujeme se s klasifikacemi emocí, citů, motivace a vůle a uvědomujeme si přitom také kritéria, na základě nichž je klasifikace vytvořena; 1.3. časový průběh a interakce: zachycujeme aktuální genezi, funkce jednotlivých procesů a souvislosti mezi nimi - strukturní úroveň; 2. validita: uvědomujeme si, že validita poznatků, k nimž jednotliví autoři dospěli, je závislá na teoretickém východisku a na užitých metodách; 3. interpretace: při interpretaci výsledků vlastního pozorování emocí, motivace a cílesměrného jednání navazujeme na teorie kompetentních autorů v těchto oblastech; 4. propojení poznatků: zajímáme se o látku jednotlivých studijních předmětů také v návaznosti na poznatky tohoto semestru obecné psychologie; 4.1. aplikace poznatků: všímáme si možností využití poznatků psychologie emocí, motivace a vůle v každodenním životě a v odborné praxi. Text je v některých kapitolách doplněn ilustracemi (modely, schématy); mají znázornit klíčové údaje a přispět k snadnějšímu pochopení teoretických východisek a souvislostí nebo znázornit časový průběh pozorovaných jevů. Některé modely se mohou na začátku studia jevit jako obtížně pochopitelné; ukazuje se však, že po absolvování obecné psychologie III (metakognice) jsou studenti schopni a ochotni akceptovat teorie a modely, dříve nepochopitelné, jako užitečné. Dospějí dříve nebo později k tomu, že složitost dílčích systémů prožívání a jednání je třeba propracovat pomocí analogií a modelů. Na úlohu analogií ve vědeckém usuzování se někteří metodologové dívají skepticky. Přikláníme se však k názorům, že metaforické vytváření pojmů je podstatným činitelem usuzování při řešení vědeckých problémů. Zejména v psychologii emocí, motivace a vůle různé metafory nezřídka iniciovaly vznik teorií. Ukazuje se, že také velmi abstraktní souvislosti teoretické fyziky je vhodné znázornit, aby mohly být efektivně využity. I když modely jsou tedy částečné a neúplné konstrukce, přesto patří ve všech vědních disciplinách k nezbytným způsobům, jak reprezentovat realitu. Na posledních stránkách tohoto učebního textu je připojen seznam autorů jednotlivých teorií, metod a aplikací; doporučujeme, postupně aktualizovat tento seznam novými údaji.

8 Je třeba říci, že tento studijní text umožňuje pouze průhled jednotlivými oblastmi psychologie emocí a citů, motivace a vůle. V mnoha případech je tedy namístě odkázat na další literaturu - nejen knižní, ale také časopiseckou, a ovšem také cizojazyčnou. Při studiu psychologie na prahu třetího tisíciletí nemůžeme vystačit s mateřštinou. Četné prameny jsou nyní snadno přístupny v různých internetových programech. Kvůli bezprostřední návaznosti přesto připojujeme k některým kapitolám také ukázky ze zahraniční literatury. Jestliže na některých místech připojujeme Živá slova, má to podněcovat ke kritickému myšlení. Zařazení těchto citátů neznamená, že s nimi vždy bezvýhradně souhlasíme. Nicméně jde o pozoruhodné formulace, které mohou někoho uspokojit, jiného třeba provokovat k vlastnímu samostatnému názoru. 8 Poděkování: Prof.Dr. Juliu Kuhlovi (Universität Osnabrück) za souhlas se zařazením jeho originálních modelů, PhDr. Pavlu Humpolíčkovi za pomoc při úpravách.

9 9 I. Prožívání 1. Obecná charakteristika prožívání Prožívání se vztahuje k určitým zkušenostem, pro něž se užívá nejrůznějších jazykových výrazů jako hněv, strach, radost apod., ale ovšem také výrazů mimických, pantomimických, hlasových ad. Jestliže je prožívání silně intenzivní, bývá spojeno s tendencí k jednání. Tato podněcující složka je patrná již v etymologii slova: latinské e + moveo, emovere. emotum znamená odstranit ven, v základech otřást a motus znamená pohyb, vzruch, případně motio je rovněž pohyb, vzruch. Tím se naznačuje, že emoce mohou být také hybnými silami jednání; emoce a city se tedy mohou stát vnitřními motivujícími podmínkami. Tím je plně odůvodněno zdůraznění interakce emocí s motivací a jednáním. Jestliže emoce mohou být hybnými silami, mají regulační funkci? K této otázce se vrátíme v kapitole 1.5. Zpočátku se budeme zabývat některými obecnými poznatky, k nimž se dospělo při psychologické analýze prožívání. Otázky: Které faktory a procesy spolupůsobí při vzniku emocí (aktuální geneze emocí)? Jak lze emoce uspořádat a klasifikovat? Lze hovořit o základních emocí? Jestliže ano, které to jsou? Je výraz emoce u všech lidí stejný? Jak se projevují kulturní rozdíly v prožívání? Lze rozlišit emoce na základě typických vzorců vzruchu? Existují typické situace vyvolávající emoce? Existují typická schémata kognitivního hodnocení emocí? Jak lze emoce kontrolovat/regulovat? Tematické okruhy pro integrativní zpracování: Specifikum prožívání při srovnání s kognitivními procesy. Klasifikace modalit prožívání. Základní terminologie v této oblasti. Teorie emocí a strukturní modely. Emoce v procesu vývoje. Je prožívání tělesně zakotveno? Přehled metod pro zkoumání emocí a citů. Na konci tohoto oddílu máme být schopni odpovědět na tyto otázky a prokázat znalost v rozsahu uvedených tematických okruhů.

10 10 Klíčové pojmy a termíny I. oddílu: adrenokortikotropin (ACTH), afekt, agrese, aktivační úroveň, alexithymie, amygdala, apetence, arousal, autonomní nervový systém (ANS), distres, emoce, eustres, hédonické kontinuum, hemisférová asymetrie, hypotalamus, limbický systém, nálada, pra-afekty, regulační procesy, stresor, talamus, temperament, vášeň, výraz emocí. K začátkům české psychologie emocí a citů Pozoruhodným dokladem o vědeckém přístupu k citovému prožívání bylo v šedesátých letech devatenáctého století zpracování rozsáhlého hesla Cit v I. díle Riegerova naučného slovníku. Není náhodné, že se tohoto hesla ujal právě Jan Evangelista Purkyně. Při vymezení pojmu cit se Purkyně opírá o srovnání s pocity, resp. počitky a čitím, jež odkazují k předmětům vnějšího světa, zatímco cit na stav osoby naší potahujeme. (V tomto textu Purkyně neužívá termínu emoce). Lze předpokládat, že v době, kdy Purkyně psal toto slovníkové heslo, měl k dispozici charakteristiky a klasifikace citů, které můžeme sledovat v dílech filozofů od Aristotela po Descarta, Spinozu, Kanta ad., a měl dokonalý přehled o poznatcích z oblasti zkoumání senzorických procesů a asociačních zákonitostí, jež byly předstupněm rodící se experimentální psychologie. Avšak klasické teorie emocí se zrodily teprve o celá desetiletí později. Pro zpracování problematiky citů měl Purkyně - vzděláním lékař a badatelským zaměřením fyziolog - nepochybně velmi příznivé předpoklady k tomu, aby postihl specifikum této oblasti. Již ve svých unikátních experimentech z oblasti senzorických procesů prokázal mimořádné schopnosti pozorování i sebepozorování, bez nichž se nelze v psychologii citů obejít (i když ovšem toto zkoumání nemůže být závislé pouze na introspekci). Proti fyziognosii zdůrazňuje Purkyně hodnotu introspektivního pozorování a označuje tuto metodu jako heautognosis, tzn. poznání sebe sama. Zdá se, že Purkyně mohl být také dobrým hercem, neboť jeho prototypy výrazů emocí, jak se nám zachovaly na fotografiích (Český Svět, 6, 7, 1909), jsou přímo učebnicovými ukázkami výrazu základních emocí. V encyklopedickém hesle věnuje pozornost také jevení citů : Ukazujíť podoby lidské i zvířecí zvláštní pohyby, jimiž prozrazují povahu duše a panující uvnitř city, vášnivé stavy. Vpředu stojí mnohovýznamné tváření obličeje, křepčení celého těla, končetin hořejších i dolejších i hlavy na šíji pohyblivě postavené. Povšechná mluva, každému člověku i vzbuzenějším zvířatům srozumitelná. Kdož nezná čarovnost pohledu oka lidského? Vnady a vděky pohybu těla i částek spojených?.. Hlas bere na sebe všechny odstíny citu vnitřního, hlasem jevíme radost i žalost, zmužilost i bázeň, bodrost i ochabení, hrubost i něžnost, laskavost, záští, spokojenost, nevrlost, nadějnost, zoufání, přesvědčení, pochybnosti; jiným hlasem se tážeme, jiným odpovídáme. V současné době se psychologická analýza prožívání opírá o odlišné koncepce a užívá zčásti také odlišné terminologie než tomu bylo v druhé polovině minulého století. Z hlediska historie psychologických poznatků je však třeba velmi kladně hodnotit především fakt, že Purkyně popsal v zmíněném slovníkovém hesle širokou

11 škálu citových prožitků takovým způsobem, že to bylo českým čtenářům zcela srozumitelné, že se pokusil objasnit stavy - jejichž podstatným znakem je subjektivnost - také z hlediska objektivních příčin, že naznačil některé zákonitosti v této oblasti i metody dalšího zkoumání. V historické epoše rostoucího národního uvědomění bylo jistě velmi působivé, jestliže zde Purkyně v poznámkách k metaforice citů vysoce vyzvedl bohatou zkušenost celých generací, jak je uložena v široké paletě jazykových výrazů charakterizujících citové prožívání; současně navrhuje, aby se někdo pokusil heuristickou metodou vytěžit z bohatství jazyka další poznatky o duševních jevech. (Srovnání s ostatními pracemi z té doby ukazuje, že v tomto hesle Purkyně leckdy opouští věcnou dikci svých vědeckých pojednání; analýzou stylu řeči lze prokázat, že zde vzrůstá podíl akčních složek řeči. Je to již jazyk velmi bohatý, uvážíme-li, že text byl psán ještě před zavedením rovnoprávnosti češtiny s němčinou na Karlově univerzitě roku 1866). 11 Obr. 1. Mimické výrazy emocí, jak je sám J.E. Purkyně demonstroval svým posluchačům. Terminologická poznámka. Ve starší české psychologické terminologii se rozlišovaly vášně jaré a chabé, tzn. stenické a astenické. Zdůrazňovalo se, že jaré vášně vedou k výbuchu, jsou-li vystupňovány (např. hněv, radostné vzrušení, nadšení), chabé vášně (děs, smutek, stud) vedou k záchvatu, ochromení. Dnes bychom v této souvislosti termín vášeň nahradili termínem emoce. (To, co označujeme jako vášeň, zahrnovali klasikové české psychologické literatury v 19.století do pojmu náruživost.) O narůstání poznatků o rovněž o vývoji pojmosloví svědčí o čtyřicet let později heslo Cit v Ottově encyklopedii obecných vědomostí (1908). Ukázku připojujeme na konci této kapitoly.

12 12 Fenomenologie emocí a jejich aktuální geneze Je třeba poznamenat, že se zpočátku nevážeme na důsledné rozlišování jednotlivých modalit prožívání. Všeobecně lze emoce, resp. city chápat jako prožívání vztahu jedince ke skutečnosti. (Existuje také vztahová teorie citů). Radost, hněv, smutek, nadšení, strach ad. jsou prožíváním našeho vztahu k tomu, s čím se setkáváme, co poznáváme, co si představujeme, co děláme, co očekáváme. Zdrojem těchto zážitků je objektivní skutečnost, zrcadlí se v nich však prožívání vztahu jedince ke skutečnosti. Zatímco vjem nebo představu můžeme verifikovat, jestliže například předložíme jiným osobám stejné předměty nebo je konfrontujeme se stejnou situací, emoční zkušenost zůstává jedinečným zážitkem. Výstižně to zaznamenal ve svém deníku jeden mladý muž: Lidé vědí, že jsem zamilován, ale jak miluji, to vím pouze já. Tím je vyjádřen jeden z podstatných rysů citových zážitků zdůrazněný již v Ottově encyklopedii: subjektivnost. V poznávacích procesech je základním rysem objektivnost, poznání vede k objektu, způsoby prožívání jsou stavem subjektu - stavem namnoze verbálně nesnadno sdělitelným. Kdykoliv však hovoříme pouze o emocích a citech, je to často určitá abstrakce. S výjimkou nálad (které mohou být průvodním prožíváním aktuálního stavu organismu na podkladě informací z interoceptorů), se citové stavy většinou nerozvíjejí nezávisle na poznávacích procesech, nýbrž navazují na obsah vjemů, představ, myšlení, na průběh činnosti, na úspěšné nebo neúspěšné zakončení jednání. Jestliže abstrahujeme od těchto procesů, můžeme izolovat citový zážitek jako zabarvení těchto procesů a obsahů, jako rezonanci subjektu, jako kvalitu, kterou je obtížné definovat pro jednoduchost a relativní nepročleněnost každého citového stavu; proto se nezřídka pokoušíme specifickou kvalitu emoce/citu charakterizovat pojmy, případně metaforami vypůjčenými z jiných oblastí, např. jako zabarvení, rezonance apod. Přes velké bohatství odstínů citového zabarvení psychických procesů a širokou individuální variabilitu citových kvalit, lze většinou z nich rozlišit jako prožívání příjemnosti nebo nepříjemnosti, libosti nebo nelibosti; v tom se od začátku vědeckou zkoumání spatřoval jeden z hlavních znaků citových zážitků. Polarita libosti-nelibosti však nemusí být vždy zcela jednoznačnou kvalitou např. u soucitu. Setkáme se také s emočními zážitky, kterou jsou z tohoto hlediska ambivalentní, v nichž se mísí libost a nelibost, které oscilují mezi těmito dvěma póly. Je známo, že ve Wundtově psychologické laboratoři v Lipsku se již koncem 19. století věnovala pozornost zkoumání projevům emocí. Pozorování směřovalo: (a) k identifikaci modality emoce, (b) k zjištění změn intenzity v průběhu emoce. Modalita. Ukážeme si později, že táž emoce, např. radost nebo strach, může být vyvolána rozdílnými podněty a opačně, že táž situace může vést k různým emočním zážitkům u téže osoby. Závisí to na způsobu apercepce, na přetrvávajícím citovém zabarvení atd. Intenzita. Experimentálně se zkoumal efekt intenzity podnětu na polaritu libostinelibosti. Zatímco u původně nelibých podnětů se nelibost stupňuje s přibýváním síly

13 podnětu, u původně libých podnětů se libost zpočátku zvyšuje, ale při pokračujícím zvyšování intenzity podnětu se zase snižuje až postupně přechází v nelibost (srov. obr. 2). 13 Obr. 2. Změny emočního zabarvení zvuku v závislosti na intenzitě podnětu. Wundt doplnil citovou polaritu libost-nelibost dvěma dalšími dimenzemi: napětíuvolnění a vzrušení-uklidnění. Nejsou to emoční zážitky, ale jejich formální charakteristika. Například některé hudební skladby nás spíše vzrušují, jiné uklidňují, student je před zkouškou ve stavu psychického napětí po úspěšné zkoušce ve stavu uvolnění, vzrušuje nás sledování průběhu sportovního utkání, s uvolněním prožíváme, když náš favorit dosáhl vítězství apod. Wundtovo trojdimenzionální pojetí citových kvalit ilustruje obr. 3. Dimenzím vzrušení a napětí se vytýká, že jsou si blízké, takže mohou splývat. Titchener jistě oprávněně poukazoval na to, že vzrušení-uklidnění a napětí-uvolnění jsou výsledkem složitých procesů, značnou měrou závislých na interoceptorech. Nesporná tedy zůstala dimenze libost-nelibost (příjemnost-nepříjemnost). V moderní psychologii se však počet dimenzí citů nepovažuje za podstatný. Obr. 3. Trojdimenzionální klasifikace emocí podle W. Wundta (1911) Na začátku studia je třeba si uvědomit hodnotu základních přístupů ke zkoumání emocí, kterou představuje metoda popisná a metoda vysvětlující. Tyto dva přístupy se

14 nezřídka prolínají. Teprve na základě dokonalého popisu je možné emoční průběh interpretovat. Které údaje má zahrnovat úplná charakteristika emocí a citů? Jsou to: (1) popis situace, která vyvolává emoční odezvu, (2) způsob prožívání vztahu jedince k vnímaným podnětům, (3) způsob vyjádření emočního zážitku. Behaviorismus zúžil zkoumání emocí na úroveň (1) a (3): na podněty a reakci (chování). Zejména při zkoumání složitých citových stavů se však nemůžeme obejít bez introspektivních údajů. Data získaná introspekcí získávají na vědecké hodnotě při spojení s pozorováním, případně při experimentálním ověřování. Užití introspekce je však vázáno na vývojové předpoklady. Dlouhou dobu trvá než je s dítětem možné pracovat metodou dojmu, sebeposouzení, kdy zkoumané osoby referují o svých citových zážitcích při působení určitých podnětů. Tak lze zachytit pestrou škálu citových odstínů, o něž by jinak byly ochuzeny výsledky opírající se pouze o zkoumání výrazu emocí a citů. V dalších kapitolách si uvědomíme, jak často jsou emoce těsně spjaty s motivací. Často je nesnadné vyjádřit, jakým podílem se každá z nich podílí na interakci. Již na tomto místě (tab. 1) si chceme uvědomit hlavní rozdíly mezi emocemi a motivací: 14 Tab. 1. Hlavní rozdíly mezi emocemi a motivací. EMOCE MOTIVACE Podnět je obvykle zřejmý Podnět je obvykle nepozorovatelný Běžně nejsou cyklické Často cyklické (např. opakující se hlad) Mohou interferovat s každodenními činnostmi Odpovědi jsou zaměřeny dovnitř Jsou zakoušeny jako prožitky Energetizují, usměrňují a udržují aktivitu Tendence jsou zaměřeny k cíli (goal- directed) Jsou zakoušeny jako pohnutky Jedinec je pasivní Jedinec je aktivní K rozdílům emocí a motivace se ještě vrátíme v kapitole o motivaci.

15 Srovnávací zkoumání výrazů emocí má dlouhou historii. Průkopníkem tohoto přístupu byl Darwin, jehož kniha o výrazu emocí u člověka a u zvířat (1871), je stále podnětná. Současná psychologie (Hofstätter, Ekman, Bodalev ad.) zdůrazňuje důležitost výrazu v sociální komunikaci. Každý jedinec vnímá velmi diferencovaně odstíny mimického a pantomimického výrazu jiných lidí a při společenském kontaktu se koncentruje především na tvář svých partnerů. Změny výrazu signalizují změny psychického stavu a jsou tak důležitým zdrojem informací. K této otázce se znovu vrátíme v jedné z dalších kapitol. Známý americký badatel v této oblasti Plutchik (1962) se pokusil rozlišit emoční chování od jiných způsobů chování a vytyčil kritéria, jež mají splňovat emoce: (1) mají být relevantní v rámci základních biologických adaptačních procesů; (2) mají se nacházet v nějaké formě na všech vývojových stupních; (3) nemají být ve svém vymezení závislé na zvláštních neurálních mechanismech; (4) nemají ve své definici záviset na introspekci (ač se metoda introspekce nevylučuje ze zkoumání); (5) mají být definovatelné v behaviorálních pojmech. Plutchik se domnívá se, že se mu podařilo vymezit osm typů chování, které splňují stanovené předpoklady: 1. inkorporace (přijetí prospěšných nebo příjemných podnětů), 2. odmítnutí, 3. destrukce, 4. obrana, 5. udržení sexuálního kontaktu, 6. deprivace, 7. orientace, 8. explorace. 15 Tyto základní dimenze emočního chování lze podle Plutchika aplikovat na všech vývojových úrovních, od nejnižších organismů až po člověka. Tyto dimenze představují bipolární faktory nebo osy s destrukcí versus obranou, inkorporací versus rejekcí, reprodukcí versus deprivací a orientací versus explorací. Popíšeme-li emoce termíny, které vyjadřují tyto polarity u člověka, stane se tento přístup zřetelnější: radost proti smutku, akceptace, přijetí proti odmítání, odporu, hněv versus strach, překvapení versus očekávání. Z těchto osmi prototypů emočního chování vychází také následující model (obr. 4), v němž vertikální směr představuje intenzitu nebo úroveň aktivace, pohybující se od maximální excitace až po hranici spánku; je patrné, že emoce jsou méně snadno rozlišitelné při nižších intenzitách prožívání. Uspořádání emocí v kruhu je provedeno tak, že příbuzné emoce jsou vedle sebe.

16 16 Obr. 4. Strukturní model emocí podle Plutchika (1962) Na tomto modelu se oceňuje důsledné uplatnění vývojového hlediska. Všeobecnému rozšíření však brání méně obvyklá terminologie, naznačující závislost na teoretických východiscích, jež jsou mnohým evropským psychologům vzdálená. Tento model nepřihlíží náležitě k specificky lidským citům, které se formovaly v průběhu historického vývoje lidstva a jsou v těsném vztahu společenskému a kulturnímu životu. Řada autorů (Arnold, Rohracher, Pradines aj.) považuje za nezbytné vyčlenit jako zvláštní kategorii tzv. vyšší city, které jsou určovány životem v dané historické etapě a jsou spjaty s prožíváním hodnot. Patří sem city etické, estetické, intelektuální. Rakouský psycholog H. Rohracher zdůrazňoval, že tyto city vždy zahrnují postoj jedince jako osobnosti k hodnotám a označuje je ve své klasifikaci (nepříliš výstižně) jako osobnostně podmíněné city ; je to však konsistentní s pojetím osobnosti a charakteru u tohoto autora. Někteří psychologové (např. Wallon, Rubinštejn, Lersch) uvádějí vyšší city v kontextu s charakterem, zahrnujícím hierarchii hodnot. Vyšší city jsou úzce spojeny se světovým názorem jedince, s jeho osobní, tedy implicitní filozofií. Podle J. Bowlbyho, autora teorie attachmentu (tzn. citového přilnutí dítěte k matce, srov. též kap. 1.4.), jsou emoce a city hodnotícími procesy ve smyslu intuitivního hodnocení. Probíhá v nich hodnocení trvajících i měnících se stavů. Mohou být vědomé i nevědomé. Emoční hodnotící procesy mají podle Bowlbyho tři základní funkce: (1) slouží k regulaci chování na podkladě hodnocení působení prostředí, stavu organismu a tendence k jednání; (2) představují varovný systém, při čemž jsou nutně uvědomovány; (3) slouží k neverbální komunikaci (gesta, mimika, pantomimika, hlasové projevy).

17 17 Interakce zkušenosti a individuálních dispozic Modality emocí, o nichž budeme pojednávat v další kapitole, se diferencovaly v průběhu celého fylogenetického vývoje (výrazové projevy emocí) a zejména v průběhu historického vývoje lidstva. Emoce se diferencují a integrují v ontogenetickém vývoji každého jedince působením sociálních, kulturních i ekologických faktorů a zejména vlivem výchovy a autoregulace. Tyto zkušenostní faktory se spojují s disposiční základnou prožívání, s temperamentem, a vedou k značné interindividuální variabilitě každého emočního zážitku. Na obr. 5 je znázorněno, jak tyto faktory ovlivňují intenzitu strachu. Plausibilním argumentem tohoto schematického znázornění je předpoklad proměnlivosti emocí. Obr. 5. Interakce zkušenosti a individuálních dispozic v genezi strachu. V závěru této kapitoly věnované obecné charakteristice prožívání se zamyslíme nad formulí, pomocí níž se reprezentant würzburské školy Oswald Külpe (1913) pokusil zaznamenat základní podmínky vzniku citu G takto: G = f (I, D, E(r,i,a), R(v,m), kde I značí individualitu subjektu, D disposiční základnu emočních zážitků, E zahrnuje podmínky excitace (podněty, obsahy děje), R reaktivní následné procesy primárních emočních vzruchů, a to jednak představové a myšlenkové (v), jednak motorické (m). Z toho, co jsme dosud uvedli, vyplývají některé obecné charakteristiky emočních zážitků: (a) jsou prožíváním vztahu ke skutečnosti; (b) jsou difúzní, relativně nepročleněné; (c) jsou vázány na poznávací procesy; (d) jsou stavy těchto procesů; *

18 18 (e) jsou universální (každý proces může být spojen s emočním zážitkem); (f) jsou polaritní; (g) jsou dynamizujícími složkami psychického dění (H. Rohracher mluví o psychických silách). Rozšiřující texty: Cit. Ottova encyklopedie obecných vědomostí, díl V. Praha 1908, Autorem obsáhlého hesla je pravděpodobně F. Čáda (v této ukázce je pouze úvodní část). Cit jest stav duševní, vznikající za zvláštních poměrů představ. Psychologie vůbec, zvláště starší, nevěnovala citové stránce duševní náležitého pozoru, tak že dosud pole toto náleží k nejméně probadaným a mínění jednotlivých filosofův o hojných a těžkých problémech tuto se naskytujících značně se rozcházejí. Nesnáze, které ovšem již v samé věci se nalézají, zvětšují se ještě často nepřesnou terminologií. C. bývá zajisté ve všech řečech splétán s pocitem (zvláště s hmatem), od něhož podstatně se liší; mimo to v češtině nepřesně leckdy užíváme slova c. ve významu brzo abstraktním (= cítění, citlivost), brzo konkrétním. Vlastnosti c-u. Dvě vlastnosti jsou zvláště charakteristické: 1. subjektivnost c-u, vlastnost to sice všem stavům duševním společná, ale u c-u nad ostatní vynikající; 2. přízvuk c-u, tj. ona vlastnost, že každý c. se nám jeví jako libý nebo nelibý, jako slast nebo strast. Další vlastnosti c-u jsou pak síla, hloubka a trvání. O obsahu c-u lze pak jen potud mluviti, pokud hledíme k oněm představám, jimiž byl vyvolán, či které provází. Zdali c-y na sebe vzájemně působí (aspoň nepřímo), zdali mohou býti vybavovány, jako vybavují se představy dřívější atd., jsou otázky, k nimž dosud nelze dáti odpovědi úplně jisté. Z publikace ruského fyziologa P. Simonova (1972), s jehož informační teorií se seznámíme: Emoce je odraz velikosti potřeby a možnosti jejího uspokojení v daném čase. Tento odraz probíhá v mozku vyšších živočichů a člověka Kladné emoce mají samostatnou existenci. Nejsou recipročním stínem záporných emocí. Rozlišení kladných a záporných emocí lze provést i na základě jejich informačních charakteristik. Záporné emoce vznikají v situaci deficitu pragmatických informací, přičemž tento deficit může být katastrofálně veliký, např. při ztrátě blízkého člověka. Kladné emoce jsou spojeny s narůstáním pravděpodobnosti dosažení cíle. Nejvíce pociťujeme kladné emoce tehdy, když bylo dosaženo něčeho, co jsme pokládali za neuskutečnitelné, nedostižné. Tento typ se vyskytuje zřídka, poněvadž naše prognózy bývají odrazem našich skutečných šancí. Nemalou důležitost má faktor času; pro udržení kladné emoce je důležité oživení potřeby a kladného rozpoložení. Jen tak je možné prodloužit krátkodobé zážitky vnitřní ekonomikou organismu a stabilizovat je na vysoké úrovni. *

19 19 Jaký program má v současné době psychologie emocí v zahraničí? Připojujeme sylabus amerického profesora E. Klingera (v seznamu literatury je též jeho článek v Československé psychologii, 1997). V příloze k tomuto sylabu je velmi obsáhlý seznam publikací, většinou časopiseckých, z velké části amerických. MECHANISMS OF EMOTIONAL AND CONATIVE INFLUENCES ON COGNITIVE PROCESSING, WITH FOCUS ON THESE INFLUENCES AT THE LEVEL OF PROCESSING. Instructor: Eric Klinger This seminar will examine recent concepts and research bearing on thedirective influence of motivation and emotion on cognition. Topics include action control and volitionalself-regulation (including Kuhlʹs Personality Systems Interaction theory with its implications for personality, anxiety, and affective disorders),phases of goal striving, mood effects, thought flow and rumination, repressiveness, the role of attention, emotionalmediation of motivational effects on cognition, and the nature of emotion as it affects cognition at the microcognitive level. The seminar will end with integrative efforts to design testable models that account for motivational and emotional effects on cognition.evaluation will be based on papers or oral presentations, as well asparticipation in seminar discussions. Each participant will be expected to present material to the seminar or to write a paper. Živá slova Bez lidských emocí člověk nikdy nehledal, nehledá a nebude hledat pravdu. S takovým názorem se jistě můžeme setkat nejen u řady myslitelů a moudrých lidí všech dob. Naznačuje podíl emocí na motivaci a jednání. * 1.1. Popis a klasifikace emocí a citů Na začátku této kapitoly se nejprve pokuste vyjádřit svůj názor: 1. Domnívám se, že lze vyčlenit některé lidské emoce jako primární? Jestliže ano, které? Jestliže ne, proč? 2. Jak bych utřídil/a emoce a city, které z vlastní zkušenosti znám? 3. Jak je patrné, na rozdíl od osnovy tohoto učebního textu některé (zejména americké) učebnice zařazují napřed kapitolu Motivation, pak kapitolu Emotion. Čím je asi toto pořadí odůvodněno? Navážeme na otázku číslo 1. V předvědeckém stadiu psychologického myšlení najdeme řadu pozoruhodných stanovisek k této otázce. René Descartes (1659, 2002) ve své studii Vášně duše uvádí šest prvotních emocí: údiv, láska, nenávist, touha, radost smutek. Na první místo klade záměrně údiv, který definuje jako náhlé překvapení duše působící, že se duše

20 začne pozorně zabývat věcmi, jež se jí jeví jako vzácné a podivuhodné. Jak Descartes dále uvádí, při údivu neprobíhá v srdci ani v krvi žádná změna, jako je tomu u ostatních emocí. (Z hlediska moderní terminologie tedy údiv ponejvíce není afektem - jak je uvedeno v překladu - ale patří do kategorie vyšších citů (intelektuální, etické, estetické). Běžně se považují za základní a společné všem lidem: štěstí, strach příp. úzkost, hněv, smutek, odpor resp. hnus se. Celkem tedy pět emocí. K nim někteří připojují ještě úžas (nemusí být u všech kultur), vinu (tzn. prožitek viny) a stud. Tedy celkem osm. Rovněž Robert Plutchik (1980) rozlišuje osm základních emocí: štěstí, očekávání, hněv, odpor, akceptování (sympatie), strach, překvapení, smutek; z jejich kombinací podle Plutchika vznikají další emoce: láska, submise, bázeň, zklamání, lítost, pohrdání, agresivnost, optimismus. Plutchik začleňuje emoce do výsečového grafu (obr. 6) takto: 20 OPTIMISMUS štěstí LÁSKA sympatie SUBMISE očekávání strach AGRESE HRŮZA hněv překvapení POHRDÁNÍ odpor smutek ZKLAMÁNÍ LÍTOST. Obr. 6. Konfigurace základních emocí a jejich kombinací podle R. Plutchika (1980) vlevo od shora dolů: štěstí, očekávání, hněv, odpor vpravo od shora dolů: akceptování (sympatie), strach, překvapení, smutek levý horní kvadrant: odpovídá optimismu; pravý: submisi levý dolní kvadrant: odpovídá pohrdání, opovržení; pravý: zklamání vlevo, mezi optimismem a pohrdáním, je očekávání spojené s hněvem: agresivnost vpravo, mezi submisí a zklamáním, je bázeň, hrůza spojení štěstí a akceptování (sympatie): zakládá lásku spojení odporu a smutku: lítost.