Federální shromáždění Československé socialistické republiky II. v. o. Vládní návrh,

Transkript

1 Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1976 II. v. o. 128 Vládní návrh, kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky k souhlasu Úmluva o mezinárodní správě dědictví, sjednaná dne 2. října 1973 v Haagu Návrh schvalovacího usnesení: Federální shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Úmluvou o mezinárodní správě dědictví, sjednanou dne 2. října 1973 v Haagu s tím, že k Úmluvě budou učiněna tato prohlášení: prohlášení podle čl. 30 a 31 Úmluvy a prohlášení k čl. 43 Omluvy, který je v rozporu s obsahem a cílem Deklarace OSN ze dne 14. prosince 1960 o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům.

2 2 Důvodová zpráva Nalehavost účinne mezinárodní spoluprace je již delší dobu pociťována také v oblasti dědického práva, protože jsou stále početnější případy, kdy příslušné orgány jednoho státu jsou povinny projednat dědictví po zůstaviteli, který byl cizím stát ním příslušníkem, nebo kdy dědictví (jeho část) po tuzemském zůstaviteli má být vydáno do ciziny. Značná rozdílnost právních úprav v Jednotlivých státech a někdy také složitost administrativních předpisů ve vztahu k takovému majetku mohou být vážnou překážkou při plné a včasné realizaci dě dických práv. Předkládaná Úmluva upravuje tzv. mezinárodní správu dědictví (pozůstalostí] a neobsahuje žádná ustanovení, která by se dotýkala použití hmotněprávních předpisů. Jejím cílem je usnadnit správu dědictví na mezinárodní úrovni tak, že osoba touto správou pověřená bude mít co nejvýhodnější pozici při shromáždění majetku v cizině, při vypořádání práv a závazků ve vztahu k tomuto majetku, při nakládání s tímto majetkem, při jeho zajištění, rozdělení a transferu do země dědiců, při realizaci odkazů a rozdělení mezi dědice a pod. S výjimkou, uvedenou v čl. 30, se Úmluva dotýká jen majetku movitého. Základním institutem je tzv. mezinárodní osvědčení ( certificat international", international certificate"), který všechna tato práva svěřuje osobě v něm určené. Osobou z osvědčení oprávněnou bude podle jednotlivých právních řádů např. správce ležící pozůstalosti, nebo vykonavatel (v zemích Common Law"), u nás, jakož i v těch zemích, které vycházejí ze zásady, že dědictví přechází okamžikem smrti zůstavitele, to bude nejspíše jeden nebo více dědiců. Jisté komplikace by se mohly objevit tehdy, kdy nebudou ihned dědicové známi, např. proto, že bude třeba pátrat po nich v cizině. V oblasti československého právního řádu může v takovém případě státní notářství použit ust. 14 notářského řádu a ustanovit opatrovníka, který pak může být v osvědčení označen jako osoba z tohoto osvědčení oprávněná, se všemi pravomocemi pódiu Úmluvy. Osvědčení vydává k tomu příslušný soudní nebo správní orgán podle svého vlastního práva a zásad stanovených v článcích 2 8 Úmluvy. V ČSSR bude tímto orgánem vždy státní notářství, které v převážné většině případů vymezí práva určené osoby (osob) v souladu s československým hmotným a procesním právem (občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. a notářským řádem č. 95/1963 Sb. /. Pokud jde o orgán ve smyslu čl. 5 Úmluvy, jehož úkolem bude se na dožádání cizího orgánu vyjádřit, zda osvědčení v cizině vydané odpovídá našemu právnímu řádu, bude vhodně označit ministerstva spravedlnosti ČSR a SSR. V podstatě zde půjde o obdobu osvědčení o československém právu, které podle 61 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním vydávají obě republiková ministerstva spravedlnosti. Přednost se dává státu, na jehož území měl zůstavitel poslední bydliště ( residence habituelle", habitual residence"), přičemž tento pojem je třeba vykládat ve smyslu 85, odst. l občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. a notářského řádu č. 95/ 1963 Sb. Orgán tohoto státu se pravidelně nejdříve dozví o smrti zůstavitele a má nejlepší možnosti uvedené řízení o vydání osvědčení zahájit (v určitých případech takový postup již dnes připouští zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním v 45 odst. l písm. b) u zůstavitelů, kteří nejsou československými občany). Zásadně pak aplikuje své právo s výjimkou případů, uvedených v článcích 3, 4 a 31, kde jsou stanoveny výjimky ve prospěch států, jejichž právní úprava je založena na principu lex patriae" státního občanství. Mezi tyto státy patří i ČSSR. Je proto zcela nezbytné, aby při podpisu Úmluvy bylo učiněno prohlášení podle článku 31, tedy že se má použít československého práva pro určení osoby oprávněné z osvědčení vždy tehdy, když zůstavitel byl československým občanem. To bude v souladu nejen s ust. 17 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož se právní poměry dědické řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti, ale vůbec se zásadami československého mezinárodního práva soukromého, které stojí na principu práva, určeného státním občanstvím. ustanovení části III Omluvy o uznání osvědčení, tedy o uznání rozhodnuti orgánu jiného státu, vyhovuji i československé úpravě podle 63 a násl. zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. To znamená, že by nemohlo být uznáno osvědčení vydané v zahraničí, jestliže jeho vydání patřilo do výlučné pravomoci československého notářství, protože jinak by došlo k rozporu s veřejným pořádkem tak, jak je formulován v 36 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (právního předpisu cizího státu nelze použít, pokud by se účinky tohoto použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení ČSSR a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat). Také skutečnost, že

3 osvědčení bylo již vydáno v ČSSR nebo že na československém území bylo již uznáno osvědčení vydané ve třetím státě by mohlo odůvodňovat odmítnutí uznání. V souladu s naší úpravou je i stanovený požadavek jednoduchosti a rychlosti řízení o uznání. V části IV je upraveno použili osvědčení a jeho účinky. Z obsahu článku 21 Úmluvy plyne, že nebude dotčeno ani značně důležitě ust. 49 notářského řádu. Také článek 30, pojednávající o nemovitostech, pro naprostou fakultativnost je v souladu s ust. 44 a 45 odst. l písm. c) zák. č. 97/ 1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podstatou tohoto článku je, že režim Úmluvy může být prohlášením rozšířen i na nemovitosti, s možností učinit takové prohlášení bud! v době uložení dokumentu o ratifikaci anebo později. V ČSSR v současné době probíhají práce na analýze občanského zákoníku a na přípravě materiálu, jehož účelem je zhodnotit dopad schválených zásad zemědělských zákonů na komplex občanskoprávních úprav vztahů k pozemkům, které nebyly dosud skončeny. Navrhuje se proto, aby při ratifikaci Úmluvy bylo učiněno negativní prohlášení k článku 30, v jehož důsledku bude režim Úmluvy ve vztahu k ČSSR platit zatím jen pro movitosti. Protože Úmluva nevylučuje, aby takové prohlášení bylo v budoucnu modifikováno, bude možno vrátit se k této otázce znovu po skončení uvedených legislativních prací a podle jejich výsledků event. využít možnosti, aby novým prohlášením byl režim Úmluvy rozšířen ve vhodném rozsahu i na nemovitosti. Protože ani žádné z dalších ustanovení Úmluvy není zásadně v rozporu s československým právním řádem, zejména z úst. 17, 18, 44 a 45 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a protože se nijak nedotýká ani principů, na nichž spočívá úprava dědění v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. a projednání dědictví v notářském řádu č. 95/1963 Sb., je možno členství ČSSR v této Úmluvě doporučit. Aplikace Úmluvy by ulehčila a zjednodušila správu dědictví v cizině, možnost shromáždění majetku, urovnání práv a závazků a zejména transfer movitých věcí (především peněz) do ČSSR a znamenala by zvýšení ochrany československých dědiců před státními orgány kapitalistických států. Přitom by ochrana dědice byla v rukou československého státního no tářství, které by vždy mohlo vhodně využít také seznamu připojeného k osvědčení tak, aby rozsah oprávnění byl vymezen co nejúčelněji (někdy může být pro československého dědice výhodné stanovit široké oprávnění, jindy naopak okolnosti případu budou vyžadovat užší vymezení). Zřetel je přitom třeba vzít také na možnosti, dané ust. 30 notářského řádu č. 95/1963 Sb. (zajišťovací opatření) a 41 cit. zákona (prodej během řízení). Zřejmá výhodnost členství ČSSR v Úmluvě plyne i ze srovnání majetkové masy, která plyne v devizách naší státní pokladně z dědictví po zůstavitelích v kapitalistických zemích zejména v USA, Kanadě, NSR a Švýcarsku s podstatně zanedbatelnými částkami, které se v devizách vydávají jako dědictví po zůstavitelích v ČSSR do kapitalistické ciziny. V souladu s československým postojem a praxí k problému nezávislosti koloniálních zemí a národů bude třeba učinit prohlášení (výhrada není podle obsahu Úmluvy přípustná] k čl. 43 Úmluvy, upravujícímu oprávnění států prohlásit, že se Úmluva vztahuje na všechna území, která z mezinárodního hlediska zastupují. Tímto prohlášením je třeba vyjádřit stanovisko ČSSR v tom smyslu, že zachování stavu závislosti určitých zemí je v rozporu s obsahem a cílem Deklarace OSN ze dne 14. prosince 1960 o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům, která prohlašuje nutnost rychlého a bezpodmínečného ukončení kolonialismu ve všech jeho formách a projevech. Použití této Úmluvy je omezeno na vztahy mezi smluvními státy a jinak zůstanou v platnosti všechna ustanovení zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. S ohledem na ustanovení 2 tohoto zákona, podle něhož se stanoví subsidiarita zákona ve vztahu k úpravě, provedené mezinárodními smlouvami, není proto třeba žádných vnitrostátních legislativních úprav. V souladu s usnesením vlády ČSSR ze dne 12. září 1974 č. 250 o podpisu některých Haagských úmluv v oblasti mezinárodního práva soukromého byla Úmluva o mezinárodní správě dědictví podepsána velvyslancem ČSSR v Nizozemském království dne 4. dubna Po podpisu se nyní Úmluva předkládá Federálnímu shromáždění k vyslovení souhlasu podle čl. 36 odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb., o československé federaci. 3 V Praze dne 30. dubna 1976 Předseda vlády ČSSR: Dr. Štrougal v. r. Ministr zahraničních věcí ČSSR: Ing. Chňoupek v. r.

4 4 ÚMLUVA o mezinárodní správě dědictví Smluvní státy této Omluvy, přejíce si usnadnit mezinárodní správu dědictví, rozhodly se uzavřít za tím účelem úmluvu a dohodly se na těchto ustanoveních ČÁST I MEZINÁRODNI OSVĚDČENÍ Článek l Smluvní státy zavedou mezinárodní osvědčení, v němž bude označena osoba nebo osoby oprávněné spravovat movité dědictví a vymezeno její nebo jejich oprávnění. Osvědčení, vydané ve smluvním státě, určeném v článku 2 v souladu se vzorem připojeným k této Omluvě, bude ve smluvních státech uznáno. Smluvní stát může toto uznání učinit závislým na řízení nebo publikaci, které jsou upraveny v článku 10. ČÁST II VYDANÍ OSVĚDČENI Článek 2 Osvědčení vydává příslušný orgán státu, ve kterém měl zůstavitel své bydliště. Článek 3 Pro označení osoby z osvědčení oprávněné, jakož I pro vymezení jejího oprávnění, použije příslušný orgán svého vnitřního práva s výjimkou následujících případů, kdy použije vnitřního práva státu, jehož byl zůstavitel občanem 1. jestliže stát, ve kterém měl zůstavitel své bydliště, jakož i stát, jehož byl občanem, učiní prohlášení podle článku 31; 2. jestliže prohlášení podle článku 31 učiní stát, jehož byl zůstavitel občanem a nikoli též stát, ve kterém měl své bydliště, pokud ve státě, jehož orgán osvědčení vydal, žil zůstavitel bezprostředně před svou smrtí po dobu kratší než 5 let. Článek 4 Smluvní stát může prohlásit, že pro označení osoby z osvědčení oprávněné a pro vymezen! jejich oprávnění, bez zřetele na článek 3, použije vlastního vnitřního práva nebo vnitřního práva státu, jehož byl zůstavitel občanem, v souladu s volbou zůstavitelem provedenou. Článek 5 Příslušný orgán může v případech, kdy má užít práva státu, jehož byl zůstavitel občanem, před vydáním osvědčení dotázat se orgánu k tomu účelu určeného, zda obsah osvědčení je v souladu s jeho právem a podle svého uvážení může stanovit lhůtu pro sdělení odpovědi. Pokud ve stanovené lhůtě odpověď neobdrží, vydá osvědčení podle svého vlastního výkladu rozhodného práva. Článek 6 Každý smluvní stát určí soudní nebo správní orgán příslušný k vydávání osvědčení. Smluvní stát může prohlásit, že osvědčení vydané na jeho území se bude považovat za osvědčení vydané příslušným orgánem, jestliže je vydal člen odborného sboru. Článek 7 Vydávající orgán vyhotoví osvědčení bez průtahu poté, kdy učinil opatření k vyrozumění těch, kdo mají na věci zájem, zejména pozůstalého manžela a kdy provedl šetření, pokud je takové šetření nezbytné. Článek 8 Příslušný orgán na žádost uvědomí každou osobu nebo úřad, kteří mají na věci zájem, že osvědčení bylo vydáno, jaký je jeho obsah a vždy také o tom, že osvědčení bylo zrušeno, změněno anebo že došlo k odkladu jeho účinků. Zrušení osvědčení, jeho změna nebo odklad jeho účinků vydávajícím orgánem se písemně oznámí všem osobám a úřadům, které byly písemně vyrozuměny o tom, že osvědčení bylo vydáno. ČÁST III UZNANÍ OSVĚDČENI ZAJIŠŤOVACÍ NEBO NEODKLADNÁ OPATŘENÍ Článek 9 S výhradou ustanovení článku 10, k průkazu jmenování osoby nebo osob, oprávněných ke správě dědictví, jakož i rozsahu jejich oprávnění, ve smluvních státech s výjimkou státu, kde bylo osvědčení vydáno, vyžadovat jenom předložení osvědčení. Ověření ani jinou podobnou formální náležitost nelze vyžadovat. Článek 10 Smluvní stát může uznání osvědčení učinit závislým bud na úředním rozhodnutí vydaném ve zkráceném řízení nebo na jednoduché publikaci.

5 5 Toto řízení může zahrnoval podání odporu" nebo odvolání, pokud se opírají o skutečnosti uvedené v článcích 13, 14, 15, 16 a 17. Článek 11 Jestliže se vyžaduje řízení nebo publikace, uvedené v článku 10, osoba z osvědčení oprávněná může po předložení osvědčení učinit nebo se domáhat zajišťovacích nebo neodkladných opatření v mezích určených v osvědčení a to ode dne, kdy osvědčení nabylo platnosti a dále v průběhu řízení o jeho uznání až do doby, kdy bude vydáno opačné rozhodnutí. Dožádaný stát může vyžadovat, aby prozatímní uznání bylo učiněno závislým na uplatnění jeho vlastních předpisů, které takové uznání upravují za předpokladu, že o uznání se rozhoduje ve zkráceném řízení. Osoba z osvědčení oprávněná však nemůže učinit ani se domáhat opatření uvedených v odstavci l po uplynutí doby 60 dnů po té, kdy osvědčení nabylo platnosti, pokud do té doby nedala podnět k zahájení řízení o uznání nebo neučinila nezbytná opatření k jeho publikaci. Článek 12 Platnost každého zajišťovacího nebo neodkladného opatření provedeného podle článku 11 není dotčena uplynutím doby v tomto článku uvedené, ani rozhodnutím, jímž bylo uznání osvědčení odmítnuto. Osoby, které mají na věci zájem, mohou však v souladu s právem dožádaného státu žádat o odklad nebo o potvrzení těchto opatření. Článek 13 Uznání může být odmítnuto v těchto případech 1. jestliže osvědčení není autentické nebo není v souladu se vzorem připojeným k této Omluvě; 2. jestliže z obsahu osvědčení nevyplývá, že bylo vydáno orgánem, který měl pravomoc k jeho vydání ve smyslu této Úmluvy. Článek 14 Uznáni usvědčení může být také odmítnulo, jestliže podle názoru dožádaného státu 1. zůstavitel měl v tomto státě své bydliště; nebo 2. zůstavitel byl občanem tohoto státu, takže podle článku 3 a 4 pro určení osoby z osvědčení oprávněné a pro vymezení jejich pravomoci mělo být použito hmotného práva dožádaného státu. V tomto případě však nemůže být uznání odmítnuto, jestliže obsah osvědčení není v rozporu s hmotným právem dožádaného státu. Článek 15 Uznání může být také odmítnuto, jestliže je osvědčení neslučitelné s rozhodnutím ve věci samé, které bylo vydáno nebo uznáno v dožádaném státě. Článek 16 V případě, kdy je předloženo k uznání osvědčení uvedené v článku l a již předtím bylo v dožádaném státě uznáno jiné osvědčení uvedené v článku l, které je s ním neslučitelné, může dožádaný orgán buď odvolat uznání prvního osvědčení a uznat osvědčení druhé, anebo může odmítnout uznat druhé osvědčení. Článek 17 Uznání osvědčení může být konečně odmítnuto, jestliže takové uznání je zřejmě neslučitelné s veřejným pořádkem dožádaného státu. Článek 18 Odmítnutí uznání může být omezeno na některé z pravomocí, vymezených v osvědčení. Článek 19 Uznání nemůže být zcela ani zčásti odmítnuto z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v článcích 13, 14, 15, 16 a 17. Totéž platí o odvolání nebo zrušení uznání. Článek 20 Skutečnost, že v dožádaném státě již existuje místní správa majetku, nezbavuje orgán tohoto státu povinnosti uznat osvědčení v souladu s touto Omluvou. V takovém případě budou pravomoci, vymezené v osvědčení, náležet jen osobě z osvědčení oprávněné. Pokud jde o pravomoci, které nejsou v osvědčení uvedeny, může je dožádaný stát ponechat místní správě. ČÁST IV POUŽITÍ OSVĚDČENÍ A JEHO ÚČINKY Článek 21 Dožádaný stát může podrobit osobu oprávněnou z osvědčení při výkonu jejich pravomocí stejnému dohledu a kontrole, jakým jsou v tomto státě podrobeni ti, kdo vykonávají místní správu majetku. Kromě toho dožádaný stát může vázat převzetí majetku, který leží na jeho území, na zaplacení dluhu zůstavitele. Ustanovení tohoto článku nemá vliv na určení

6 6 osoby z osvědčení oprávněné a na rozsah jejich pravomocí. Článek 22 Každý, kdo zaplatí nebo odevzdá majetek osobě oprávněně z osvědčení, které bylo vydáno a v případě potřeby uznáno v souladu s touto Omluvou, bude zproštěn závazku, ledaže by bylo prokázáno, že nejednal v dobré víře. Článek 23 Každý, kdo získá majetek od osoby oprávněné z osvědčení, které bylo vydáno a v případě potřeby uznáno v souladu s touto Úmluvou, bude posuzován, jako kdyby majetek nabyl od osoby, která byla oprávněna s ním disponovat, pokud nebude prokázáno, že nejednal v dobré víře. ČÁST V ZRUŠENÍ ZMĚNA ODKLAD ÚČINKU OSVĚDČENI Článek 24 Jestliže v průběhu řízení o uznání osvědčení je věcně napadeno určení osoby oprávněné z osvědčení nebo vymezení jejich oprávnění, může orgán dožádaného státu odložit prozatímní účinky osvědčení, vykonatelnost rozhodnutí a tam, kde to vyžadují okolnosti případu, určit lhůtu k podání žaloby ve věci samé u příslušného soudu. Článek 25 Jestliže označení osoby oprávněné 12 osvědčení nebo vymezení jejich oprávnění jsou před soudy státu, ve kterém bylo osvědčení vydáno, předmětem řízení ve věci samé, orgány každého smluvního státu mohou odložit účinky osvědčení do skončení takového řízení. Jestliže takové řízení ve věci samé bylo zahájeno před soudy dožádaného státu nebo jiného smluvního státu, může orgán dožádaného státu obdobně odložit účinky osvědčení až do skončení takového řízení. Článek 26 Jestliže ve státě, kde bylo vydánu, bylo osvědčení zrušeno nebo jestliže byly odloženy jeho účin ky, orgány každého smluvního státu vyvodí z takového opatření důsledky na žádost každého, kdo má na věci zájem anebo kdo byl o takovém zrušení nebo odkladu vyrozuměn v souladu s článkem 8. Jestliže ve státě, jehož orgán osvědčení vydal, dojde ke změně některého z jeho ustanovení, musí být původní osvědčení tímto orgánem zrušeno a vydáno osvědčení v souladu s provedenými změnami. Článek 27 Zrušení nebo změna osvědčení anebo odklad jeho účinku podle článků 24, 25 a 26 nemá vliv na úkony učiněné osobou z osvědčení oprávněnou na území smluvního státu předtím, než orgán tohoto státu vydal rozhodnutí, jímž přiznal účinky zrušení, změně nebo odkladu. Článek 28 Platnost právních úkonů mezi třetí osobou a osobou z osvědčení oprávněnou nemůže být napadena jen z toho důvodu, že osvědčení bylo zrušeno, změněno nebo že jeho účinky byly odloženy, pokud není prokázáno, že tato třetí osoba nejednala v dobré víře. Článek 29 Důsledky odvolání nebo zrušení uznání jsou stejné jako důsledky uvedené v článcích 27 a 28. ČÁST VI NEMOVITOSTI Článek 30 Jestliže právo, podle něhož je osvědčení vydáno, přiznává osobě z osvědčení oprávněné také oprávnění ve vztahu k nemovitostem, které jsou v cizině, orgán vydávající osvědčení zahrne do něho i tato oprávnění. Ostatní smluvní státy mohou tato oprávnění užnut buď zcela nebo zčásti. Ty smluvní státy, které použijí možnosti pódiu předchozího odstavce, uvedou, v jakém rozsahu budou tato oprávnění uznávat. ČÁST VII OBECNÁ USTANOVENI Článek 31 Pro účely a za podmínek uvedených v článku 3 může smluvní stát prohlásit, že se má použít jeho vnitřního práva pro určení osoby oprávněné z osvědčení a vymezení jejího oprávnění, jestliže zůstavitel byl jeho občanem. Článek 32 Pro účely léto Úmluvy se za bydliště" a státní občanství" považuje bydliště a státní občanství zůstavitele v okamžiku jeho smrti. Č l á n e k 33 Předtištěná ustanovení vzoru osvědčení, který je připojen k této Omluvě, mohou být uvedena v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků státu, jehož orgán osvědčení vydává a vždy musí být uvedeny ve francouzském nebo anglickém jazyce. Odpovídající rubriky se vyplní buď v úředním

7 7 jazyce něho v jednom z úředních jazyků státu, jehož orgán osvědčení vydává, nebo v jazyce francouzském nebo anglickém. Osoba z osvědčení oprávněná, která žádá o uznání osvědčení, předloží překlad údajů uvedených v osvědčení, pokud dožádaný orgán od takového požadavku neupustí. Článek 34 Ve vztahu ke smluvním státům, které mají v oblasti správy majetku dva nebo více právních řádů, jež se vztahují na různé kategorie osob, každý odkaz na právo tohoto státu bude znamenat odkaz na právní řád určený právem tohoto státu pro příslušnou kategorii osob. Článek 35 jestliže smluvní stát se skládá ze dvou nebo více územních celků, v nichž je správa majetku upravena odlišnými právními řády, může prohlásit, že se tato Omluva bude vztahovat na všechny územní celky z nichž se skládá, nebo jenom na jeden nebo více z nich; může změnit své prohlášení tak, že kdykoli předloží prohlášeni jiné. V tomto prohlášení je třeba výslovně uvést územní celek, na který se Omluva vztahuje. Ostatní smluvní státy mohou odmítnout uznat osvědčení, jestliže v době, kdy je o uznání žádáno, se Úmluva nevztahuje na územní celek, ve kterém bylo osvědčení vydáno. Článek 36 Při použití této Úmluvy ve smluvním státě, který se skládá ze dvou nebo více územních celků, v nichž pro správu majetku platí různé právní řády 1. každý odkaz na orgán, právo nebo řízení ve státě, který osvědčení vydal bude znamenat odkaz na orgán, právo nebo řízení územního celku, kde měl zůstavitel své bydliště; 2. každý odkaz na orgán, právo nebo řízení dožádaného státu bude znamenat odkaz na orgán, právo nebo řízení územního celku, kdo má být osvědčení užito; 3. každý odkaz podle bodu 1. a 2. na právo nebo řízení státu, který vydal osvědčení, nebo dožádaného státu, bude znamenat odkaz, který zahrnuje všechny rozhodné právní předpisy a zásady smluvního státu, platné pro územní celek, který je jeho součástí; 4. každý odkaz na právo určené státním občanstvím zůstavitele bude znamenat odkaz na právo určené předpisy platnými ve státě, jehož občanem byl zůstavitel a pokud zde lakové předpisy nejsou, na právo, k němuž měl nejbližší vztah. Článek 37 Každý smluvní stát oznámí současně s úloze ním dokumentů o ratifikaci, schválení, přijetí nebo přístupu ministerstvu zahraničních věcí Holandska: 1. označení orgánů uvedených v článku 5 a v odstavci l článku 6; 2. údaje o způsobu, jakým je možno získat informace uvedené v článku 8; 3. bez ohledu na to, zda pro uznání hodlá vyžadovat řízení nebo publikaci, jakož i když řízení je zavedeno, označení orgánu příslušného pro takové řízení. Každý smluvní stát uvedený v článku 35 současně oznámí ministerstvu zahraničních věcí Holandska údaje uvedené v odstavci 2 uvedeného článku. Každý smluvní stát bude stejným způsobem dodatečně oznamovat všechny změny v označeních a údajích uvedených shora. Článek 38 Smluvní stát, který hodlá použít jedné nebo několika možností uvedených v článku 4, v odstavci 2 článku 6, v odstavcích 2 a 3 článku 30 a v článku 31, oznámí to ministerstvu zahraničních věcí Holandska buď v době uložení svého dokumentu o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přístupu anebo později. Určení uvedené v odstavci 2 článku 6 nebo údaj uvedený v odstavci 3 článku 30 budou obsaženy v tomto oznámení. Každý smluvní stát bude stejným způsobem dodatečně oznamovat každou změnu v prohlášeních, určeních a údajích shora uvedených. Článek 39 Ustanovení této Úmluvy mají přednost před ustanoveními všech dvoustranných smluv, jejichž stranami jsou nebo se stanou smluvní státy a jež obsahují předpisy upravující tytéž otázky, pokud se strany takových úmluv nedohodnou jinak. Článek 40 Tato Úmluva se použije, i když zůstavitel zemřel předtím, nuž vstoupila v platnost. ČÁST VIII ZÁVĚREČNÁ USTANOVENI Článek 41 Tato Omluva bude otevřena k podpisu státům, které byly členy Haagské konference o mezinárodním právu soukromém v době jejího dvanáctého zasedání. Bude ratifikována, přijata či schválena a dokumenty o ratifikaci, přijetí či schválení budou

8 8 uloženy u Ministerstva zahraničních věcí Holandska. Článek 42 Každý stát, jenž nebyl členem Haagské konference o mezinárodním právu soukromém na dvanáctém zasedání a který je členem této Konference nebo Organizace Spojených národů nebo některé specializované agencie této Organizace nebo stranou Statutu Mezinárodního soudního dvora, může přistoupit k této Úmluvě po jejím vstoupení v platnost podle článku 44. Dokument o přístupu bude uložen u Ministerstva zahraničních věcí Holandska. Přístup bude účinný pouze pro vztahy mezi přistupujícím státem a těmi smluvními státy, které nevznesly námitky proti jeho přístupu do dvanácti měsíců po obdržení oznámení zmíněného v bodě 3 článku 46. Tyto námitky mohou též být vzneseny kterýmkoli členským státem, když po takovém přístupu ratifikuje, přijímá či schvaluje tuto Úmluvu. Tyto námitky budou oznamovány Ministerstvu zahraničních věcí Holandska. Článek 43 Každý stál může v době podpisu, ratifikace, přijetí či schválení nebo přístupu prohlásit, že tato Úmluva bude platit pro všechna území, za jejichž mezinárodní vztahy odpovídá, nebo pro jedno či několik z nich. Takové prohlášení bude účinné od doby vstoupení této Úmluvy v platnost pro tento stát. Jakékoli pozdější takové rozšíření platnosti bude oznámeno Ministerstvu zahraničních věcí Holandska. Rozšíření bude účinné pro vztahy mezi smluvními státy, jež nevznesly námitky proti rozšíření do dvanácti měsíců po obdržení oznámení zmíněného v bodě 4 článku 46, a územím či územími, za jejichž mezinárodní vztahy odpovídá dotyčný stát a ohledně nichž bylo oznámení učiněno. Tyto námitky mohou též být vzneseny kterýmkoliv členským státem, když po takovém rozšíření ratifikuje, přijímá či schvaluje tuto Úmluvu. Tyto námitky budou oznamovány Ministerstvu zahraničních věcí Holandska. Č l á n e k 44 Tato Úmluva vstoupí v platnost prvního dne třetího kalendářního měsíce, následujícího po uložení třetího dokumentu o ratifikaci, přijetí či schválení podle odstavce 2 článku 41. Poté Úmluva vstoupí v platnost: pro každý signatářský stát, který ji bude později ratifikovat, přijímat či schvalovat, prvního dne třetího kalendářního měsíce následujícího po uložení jeho dokumentu o ratifikaci, přijetí či schválení; pro každý přistupující stát, prvního dne třetího kalendářního měsíce po uplynutí lhůty uvedené v článku 42; pro území, na něž byla rozšířena platnost Úmluvy podle článku 43, prvního dne třetího kalendářního měsíce po uplynutí lhůty uvedené v tomto článku. Článek 45 Tato Úmluva zůstane v platnosti po dobu pěti let ode dne jejího vstupu v platnost podle prvního odstavce článku 44, a to i pro státy, které dodatečně ji ratifikovaly, přijaly či schválily nebo k ní přistoupily. Úmluva bude mlčky prodlužována vždy na dalších pět let, pokud nebude vypovězena. Výpověď musí být oznámena Ministerstvu zahraničních věcí Holandska nejméně šest měsíců před uplynutím pětiletého období. Výpověď může být omezena na určitá území, na něž se Úmluva vztahuje. Výpověď je účinná pouze vůči státu, který ji oznámil. Pro ostatní smluvní státy zůstává Úmluva v platnosti. Článek 46 Ministerstvo zahraničních věcí Holandska bude oznamovat členským státům Konference, jakož i státům, které k Úmluvě přistoupily podle ustanovení článku 42: 1. podepsání, ratifikace, přijetí a schválení uvedená v článku 41; 2. dobu, kdy tato Úmluva vstoupí v platnost podle prvního odstavce článku 44; 3. přístupy uvedené v článku 42, jakož i doby, kdy nabývají účinnosti; 4. rozšíření platnosti uvedené v článku 43, jakož i doby, kdy nabývají účinnosti; 5. námitky vznesené proti přístupům nebo rozšířením platnosti, uvedené v článcích 42 a 43; 6. označeni, údaje a prohlášení uvedená v článcích 37 a 38; 7. výpovědi uvedené v třetím odstavci článku 45. Na důkaz toho podepsaní, řádně k tomu zmocněni, podepsali tuto Úmluvu. Dáno v Haagu, dne 2. října 1972 v jediném vyhotovení v řeči francouzské a anglické, přičemž obě znění mají stejnou platnost. Toto vyhotovení bude uloženo v archivu vlády Holandska a jeho ověřený opis bude zaslán diplomatickou cestou všem státům, jež byly členy Haagské konference o mezinárodním právu soukromém v době jejího dvanáctého zasedání.

9 9 Příloha k Úmluvě Mezinárodní osvědčení (Haagská Úmluva z dědictví) A. Vydávající úřad o mezinárodni správě 1. Země: 2. (Jméno a adresa úřadu) osvědčuje, že: nebo (Jméno a adresa a funkce osoby) určený podle odstavce 2 článku 6, jehož osvědčení je potvrzeno dále pod bodem I b, osvědčuje, že: B. Informace o zůstaviteli 3. Vzhledem k tomu, že dne zemřel (a) 1 ), pohlaví (stav), narozený(á) (den a místo narození) 4. poslední známá adresa 5. státní příslušnost 2 ) 6. poslední bydliště (stát, město, ulice ) 7. jehož(jejíž) poslední vůle byla (nebyla) úřadu předložena 8. jehož( jejíž) oddací list byl (nebyl) úřadu předložen C. Osoba z osvědčení oprávněná 9. jméno adresa (osoby nebo orgánu) 10. je(jsou) oprávněn(i) podle práva vykonávat všechny úkony týkající se hmotného i nehmotného movitého majetku z tohoto dědictví a jednat v zájmu movitého dědictví nebo jeho jménem a na jeho účet nebo je (jsou) oprávněn(i) podle práva vykonávat všechny úkony týkající se hmotného i nehmotného movitého majetku z tohoto dědictví a jednal v zájmu movitého dědictví nebo jeho jménem a na jeho účet 5 ) s výjimkou těchto úkonů: a) ohledně veškerého majetku b) ohledně určitého majetku nebo určité kategorie majetku: nebo je(jsou) oprávněn(i) podle práva vykonávat všechny úkony uvedené v připojeném seznamu D. Oprávnění ohledně nemovitostí, pokud jsou udělena: 4 ) E. Oprávnění ustanovit zástupce: Ano(ne) F. Jiné poznámky G. Doba, kdy oprávnění vyprší (v případě potřeby): H. Doba vstoupení osvědčení v platnost (v případě potřeby): I. Datum osvědčení a podpisu: Dáno dne v Podpis (razítko) vydávajícího úřadu nebo a) podpis (razítko) osoby, jež osvědčení vystavila, a b) podpis (razítko) úřadu potvrzujícího osvědcení Seznam Úkony, jež mohou být provedeny ohledně hmotného i nehmotného movitého dědictví nebo jménem a na účet takového dědictví Získávat všechny informace o majetku a dluzích dědictví Seznamovat se se všemi posledními vůlemi a jinými akty týkajícími se dědictví Provádět všechna zajišťovací opatření Provádět všechna naléhavá opatření Přijímat majetek Uvést Ne" u všech úkonů, k nimž držitel není oprávněn Jednotlivě Společně l ] U osob vdaných či ženatých uvést podle zvyklostí jméno za svobodna nebo jméno manželovo. 2 ) Jestliže vydávajícímu úřadu je známo, že zemřelý měl více státních příslušností, může je uvést. 3 ) Vydávající úřad může uvést v jaké funkci může držitel jednat (např. dědic, vykonavatel poslední vůle, správce pozůstalosti). 4) Viz Článek 30 Omluvy.

10 10 Přijímat zaplacení dluhů a vydávat kvitance Plnit anebo vypovídat smlouvy Otevírat, užívat i uzavírat bankovní účet Ukládat do úschovy Pronajímat či brát do nájmu Půjčovat Brát půjčky Dávat do zástavy Prodávat Pokračovat v obchodní činnosti Vykonávat práva akcionáře Darovat Podávat žalobu Vystupovat za žalovaného Dohodnout se o rozhodčím řízení Uzavřít smír Platit dluhy Odevzdat odkazy Provést rozdělení dědictví Rozdělit zbývající aktiva Jiné úkony: (viz zejména článek 30 Úmluvy) Majetek nebo kategorie majetku, ohledně úkony nemohou být provedeny: a) majetek nebo kategorie majetku b) úkony, jež nemohou být provedeny nichž