Změny české rodiny: mladá generace a demografický vývoj

Transkript

1 Změny české rodiny: mladá generace a demografický vývoj (1.část závěrečné zprávy z výzkumu Rodina 2001 ) Jana Paloncyová VÚPSV leden 2003

2 Obsah Úvod 3 1. Základní informace o respondentech mladších 30 let dotázaných ve výzkumu Rodina Postavení rodiny v rámci životních preferencí mladých lidí 6 3. Představy mladých lidí o rodině Postoj k manželství Důležité okolnosti pro uzavření sňatku Postoj k rozvodům Postoj k rodičovství Ekonomická situace mladých lidí Vztah státu a rodiny Mezigenerační vztahy Společenské změny a rodinné chování podle demografických dat 90. let Sňatečnost Rozvodovost Nesezdané soužití Porodnost Potratovost 36 Závěr 40 Poznámky 42 Literatura a zdroje dat 44 Příloha: Přehled použitých demografických ukazatelů 48 2

3 Úvod Rodinu je možné v sociologickém slova smyslu označit za dynamickou instituci, to znamená, že její forma není stálá a neustále se mění. Proměnu rodiny výstižně popsal např. významný francouzský sociolog Emile Durkheim, a to především v díle Úvod do sociologie rodiny a v posmrtně vydané studii Manželská rodina. Podle Durkheima je možné rozlišit ve vývoji rodiny následující fáze: z původně difusního klanu se vydělila příbuzenská rodina, která s postupující dělbou práce ztratila funkce náboženské, ekonomické, politické a vojenské. Konečnou fázi vývoje rodiny označil Durkheim jako nukleární, manželskou rodinu. Tento termín se dostal do obecného povědomí až po 2. světové válce. Pojem nukleární rodina je dnes chápán jako označení standardního způsobu rodinného života vyspělých západoevropských civilizací. Durkheim konstatoval, že se v průběhu modernizace rodina stala v souvislosti s nuklearizací méně závislou na širší rodině, nicméně se zároveň stala více závislou na státu, neboť stát převzal některé z jejích funkcí (výchovnou, péči o nemocné členy apod.) a vytvořil rovněž záchrannou síť v případě materiálního, zdravotního či psychického ohrožení rodiny. Industrializace měla vliv na oddělení ekonomické a soukromé sféry, čím dál tím více lidí odcházelo za každodenní prací mimo domov. To vedlo k posílení intimního života rodiny, neboť její členové byli doma méně zaměstnáni pracovními problémy a mohli více prožívat rodinné vztahy méně ovlivněné vztahy materiálními. Jak v roce 1892 napsal Durkheim: Ke své rodině máme pevný vztah jen proto, že máme pevný vztah k osobě svého otce, matky, k osobě své ženy a dětí. Všechno však bylo jinak v době, kdy vztahy, které pramenily z věcí, převládaly nad těmi, které vycházely z osob. V době, kdy celá rodinná organizace měla především udržet domácí statky v rodině a kdy všechny osobní ohledy se ve srovnání s tím zdály podružnými. (De Singly, F., 1999: 11) V souvislosti s větší rodinnou intimitou a se zvyšující se závislostí rodiny na státu vyslovil Durkheim paradox moderní rodiny: rodina je čím dál tím více soukromá i veřejná. I přes emocionálnější rodinné vztahy však v rodině stále sílí individualismus jejích členů, kteří se řídí svými osobními pocity a preferencemi, jež oslabují rodinný komunismus, neboť ten naopak předpokládá totožnost, splynutí všech vědomí do jednoho společného vědomí (Možný, I., 1999, De Singly, F., 1999: 9-19). Takto stručně popsaný vývoj odráží změny v rodině v průběhu tzv. první demografické revoluce. Ve 20. století se však rodina v Evropě dále měnila. Po 2. světové válce probíhal na Západě delší a významnější baby boom než na Východě. V České republice je možné hovořit o období poválečné kompenzace sňatečnosti a porodnosti pouze v prvních pěti letech po skončení války (v roce 1949 se dostala hodnota úhrnné plodnosti na úroveň plodnosti z roku 1945, důvodem krátkého kompenzačního období byla poměrně vysoká úroveň plodnosti již během války v souvislosti se specifickým postavením Protektorátu - reprodukce obyvatelstva byla zajištěna již v roce 1943, vliv měl i nástup komunistického režimu). Po skončení baby boomu došlo v západních zemích k tzv. druhému demografickému přechodu (od 1. poloviny 60. let v severní a západní Evropě, od 70. let v jižní Evropě), jenž se v podstatě vyznačoval opačnými trendy než baby boom (definice ukazatelů viz příloha): snížení plodnosti doprovázené snížením průměrného věku při porodu (od 60. až 70. let) následná stabilizace úhrnné plodnosti pod hranicí úrovně prosté reprodukce obyvatelstva a zvyšování věku při porodu (od 70. let) snížení opakované sňatečnosti a prvosňatečnosti spojené s růstem průměrného věku při prvním sňatku (od 70. let) růst podílu dětí narozených mimo manželství růst počtu nesezdaných soužití 3

4 Z tradičního pohledu došlo k oslabení instituce rodiny jako takové a začaly se objevovat alternativní životní způsoby, jejichž extrémním případem může být např. život bez stálého partnera či bez partnera vůbec. Stát přejal více původně rodinných funkcí a s postupující globalizací a informatizací společností je dobře možné nalézt seberealizaci a úspěch v zaměstnání. Úlohu sehrála i zvyšující se životní úroveň jdoucí ruku v ruce s rostoucím konzumem. Velký význam byl a stále je proto přisuzován osobním zájmům. S tím souvisí i přístup k rodičovství: rození dětí je čím dál tím více a lépe kontrolováno pomocí účinné antikoncepce. Česká rodina se na rozdíl od západních zemí začala výrazně měnit až v 90. letech. Spolu s celkovou transformací české společnosti došlo a dochází v posledních 10 letech k významným změnám i v oblasti demografického vývoje a naše země se v několika jeho aspektech přiblížila k západním zemím. Mezi nové rysy demografického vývoje patří přirozený úbytek počtu obyvatel (od roku 1994) a zrychlující se proces stárnutí populace. Kromě zlepšování úmrtnostních poměrů má na tento populační vývoj vliv změna procesu sňatečnosti a s ní související změny porodnosti a potratovosti, které můžeme souhrnně spolu s rozvodovostí nazvat rodinným chováním po roce Ve snaze pochopit tyto změny se rodina stala dnes již tradičním tématem opakujících se sociologických šetření. Hodnotová orientace a postoje k rodinným otázkám dokreslují demografické ukazatele či dokonce aspirují na jejich vysvětlení. Nejinak tomu bylo i v případě výzkumu Rodina 2001 (dále jen R01), který ve spolupráci se Střediskem empirických výzkumů provedl Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. I když hlavními aktéry změn demografických ukazatelů jsou především nejmladší generace vstupující do reprodukčního věku, týkal se uvedený výzkum celé dospělé populace, dotázáno tedy bylo 1257 osob starších 18 let. Hlavními tematickými okruhy byly kromě dnes již téměř tradičních otázek zaměřených na hodnotovou orientaci a postoje k rodině i otázky týkající se např. hospodaření rodin, mezigeneračního soužití a vzájemné výpomoci generací či otázky role státu v zabezpečení rodin. V této první, úvodní části závěrečné zprávy z výzkumu Rodina 2001 bude pozornost věnována především mladé generaci. Výzkumy, jež byly v 90. letech zaměřeny pouze na mladé lidi (např. Formy rodinného života mladé generace 1996, Mladá generace 1997 ), se týkaly většinou osob ve věku 18 až 30 let. Z tohoto důvodu byla za mladou generaci v šetření Rodina 2001 považována rovněž tato věková skupina. Pro ilustraci některých tendencí byla využita data z následujících šetření 90. let (podrobnější informace o šetření viz literatura a zdroje dat): Formy rodinného života mladé generace 1996 (výzkum byl uskutečněn na souboru mladých svobodných lidí do 30 let a na souboru respondentů mladších 30 let žijících v prvním manželství maximálně 7 let; data SV96, MR96) Populační klima 1996 (výzkum byl uskutečněn na souboru dospělé populace ve věku 20 až 60 let; data PK96) Mladá generace 1997 (výzkum byl uskutečněn na souboru mladých lidí ve věku 18 až 30 let; data MG97) Uvedené výsledky sociologických šetření jsou v druhé části doplněny analýzou demografické situace České republiky 90. let. Ačkoliv je demografický vývoj průběžně analyzován především Českým statistickým úřadem a katedrou demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (např. každoroční publikace Populační vývoj České republiky), byla shrnující demografická část do této práce přesto zařazena pro dokreslení vývoje české rodiny 90. let. Pro demografickou analýzu byla použita především data z běžné evidence obyvatelstva, data ze sčítání obyvatelstva z roku 2001 nebyla v době přípravy zprávy ještě k dispozici. 4

5 1. Základní informace o respondentech mladších 30 let dotázaných ve výzkumu Rodina 2001 V souboru dotázaných bylo ve věku mladším než 30 let celkem 326 osob, z toho 167 mužů a 159 žen. Soubor mladých lidí byl součástí reprezentativního výběru z celé dospělé populace a nebyl proto příliš početný. Z tohoto důvodu zůstaly některé otázky týkající se postojů a chování mladých lidí nezodpovězeny, neboť podrobnost analýzy byla omezena počtem respondentů. Nicméně výzkum Rodina 2001 umožnil srovnání názorů s výsledky předchozích šetření z 2. poloviny 90. let. Vzhledem k velikosti souboru mladých lidí je třeba chápat uvedené výsledky spíše jako tendence než jednoznačné, absolutně platné závěry. Většina dotázaných v R01 ve věku do 30 let byla stále svobodných (105 mužů a 85 žen), druhou nejčetnější kategorii rodinného stavu tvořily osoby žijící v prvním manželství (48 mužů a 59 žen). Rozvedení byli zastoupeni jen velmi málo (8 mužů a 5 žen). Jedna čtvrtina mladé populace byla tvořena lidmi se základním vzděláním, přibližně 40 % respondentů bylo vyučeno (bez maturity) a jedna třetina (34 %) měla maturitu nebo vysokoškolské vzdělání [pozn.1]. V době výzkumu stále studovala přibližně jedna pětina dotázaných. Více než třetina mladých respondentů žila v obcích s méně než 5 tisíci obyvateli, ve velkoměstech s více než 100 tisíci obyvateli žila přibližně jedna pětina. V souboru mladých lidí do 30 let žilo 116 osob v manželství, 40 osob v nesezdaném soužití, 103 respondentů mělo partnera, se kterým nebydleli, 67 osob bylo bez partnera nebo na otázku o rodinné situaci neodpověděli. Dotázaní žijící s partnerem tvořili většinu až ve věkové skupině 25 až 29 let, přičemž ve faktickém manželství žilo v tomto věku 13 % respondentů. Mezi žijícími v nesezdaném soužití byli nejvíce zastoupeni zaměstnanci, a to odborní pracovníci (tuto informaci je třeba brát s rezervou vzhledem k velikosti vzorku). Sezdaní i nesezdaní partneři bydleli v naprosté většině v domácnosti bez dalších osob s výjimkou dětí, to znamená, že se jim zřejmě podařilo vyřešit bytovou situaci. Manželství dotázaných trvalo v průměru 4,6 let, muži uzavřeli první manželství v průměru ve věku 23,2 let a ženy ve věku 20,8 let. Nemanželská kohabitace trvala v průměru 2,7 let. V souladu s výsledky analýzy plodnosti podle rodinného stavu na základě demografických dat měly děti nejčastěji osoby žijící v manželství (75 %). V nesezdaném soužití měl alespoň jedno dítě přibližně každý pátý respondent. Tento podíl je poměrně významný (je však třeba mít na paměti velikost souboru) a je do jisté míry v souladu s hypotézou, že děti narozené v 90. letech mimo manželství vyrůstají často v úplné rodině. Intenzita plodnosti manželských párů však byla stále přibližně trojnásobná ve srovnání s plodností nesezdaných soužití mladých lidí (počet narozených dětí na osob podle rodinné situace vztažený k průměrné délce trvání partnerství). 5

6 2. Postavení rodiny v rámci životních preferencí mladých lidí Počáteční období dospělosti spojené s ukončením vzdělání a se začátkem profesní kariéry je významnou životní etapou, kdy se mladý člověk osamostatňuje a přebírá sám za sebe odpovědnost. V tomto období se formují jeho životní postoje a cíle, o jejichž naplnění bude v budoucnu usilovat. V demokratické společnosti je výběr těchto cílů mnohdy komplikovaný, neboť možností je nabízeno mnoho a výběr závisí jednak na osobních preferencích, jednak na objektivních skutečnostech, jako je např. ekonomická situace apod. Na změny životních cílů a hodnotových orientací mladých lidí je často poukazováno v souvislosti s nízkou úrovní sňatečnosti a porodnosti. Výzkumy uskutečněné v 90. letech však tyto domněnky spíše vyvracejí. Jako příklad lze uvést výzkum Mladá generace Výsledky sice na jedné straně ukázaly, že je pro mladé lidi velice důležité mít zajímavou a užitečnou práci, nicméně rodina a děti patřily jednoznačně pro většinu mladých mezi jedny z nejvyšších životních priorit. Tento postoj byl výrazný především u žen, a to zvláště u žen se základním vzděláním, muži kladli velký důraz rovněž na finanční zabezpečení, koníčky a osobní zájmy. V souladu s hodnotovými orientacemi plánovali mladí lidé v několika příštích letech získat dobré zaměstnání (přibližně 80 %) a založit rodinu (přibližně 50 %). Třicetibodový rozdíl však naznačuje, že úspěšné prosazení se na pracovním trhu časově předchází založení rodiny, přestože sňatek a děti patří mezi nejdůležitější věci v životě (data MG97). Výzkum z roku 2001 (R01) umožnil analyzovat postavení rodiny v hodnotových orientacích mladých lidí z hlediska partnerství, manželství a rodičovství (tabulka 1). V konkurenci s jinými oblastmi života považovali shodně muži i ženy za nejdůležitější mít spolehlivého partnera a žít ve spokojeném manželství (R01). Muži si na rozdíl od žen dále nejvíce přáli mít úspěch v zaměstnání a být materiálně zajištěni, u žen byla před úspěch v zaměstnání kladena možnost mít a vychovávat děti. Tím jsou do značné míry potvrzeny rodinné stereotypy dělby rolí: ženy jsou v rodině více emocionálně vázány a muži se cítí být stále hlavními živiteli rodiny. Osobní zájmy a koníčky se umístily mezi středně důležitými věcmi v životě (R01). Z porovnání situace v letech 1997 a 2001 vyplývá, že rodina si svoji hodnotu u mladých lidí přinejmenším udržela. Reálné chování projevující se odkladem vstupu do manželství a založení rodiny však zatím není touto prorodinnou orientací populace ve věku do 30 let příliš ovlivněno. Tabulka 1 Hodnota rodiny muž pořadí žena pořadí mít spolehlivého partnera 4,10 1 4,30 1 žít ve spokojeném manželství* 3,74 2 4,03 2 mít majetek a peníze 3,61 3 3,48 4 být úspěšný v zaměstnání 3,60 4 3,41 6 mít a vychovávat děti* 3,54 5 3,96 3 věnovat se svým koníčkům a zájmům 3,49 6 3,32 7 mít kvalitní vzdělání 3,35 7 3,43 5 být uznávaný lidmi ve svém okolí 3,08 8 3,27 8 podílet se na veřejně prospěšné činnosti 2,40 9 2,49 9 Zdroj: R01 Pozn.: *statisticky významný rozdíl na hladině významnosti 5 %; pětibodová škála Z hlediska dokončeného vzdělání byla v roce 2001 přisuzována vyšší hodnota manželství osobami vyučenými a respondenty s maturitou nebo vysokoškolským vzděláním. 6

7 Lidé se základním vzděláním většinou stále studovali a jejich momentální názory byly ovlivněny aktuálními individuálními zájmy spojenými se studiem a studentským životem. Vysokoškolsky vzdělaní respondenti a osoby s maturitou upřednostňovali před založením rodiny ( mít a vychovávat děti ) kvalitní vzdělání, úspěch v zaměstnání a s tím související materiální zabezpečení. To svědčí ve prospěch hypotézy, že nositeli nového reprodukčního a manželského chování vyznačujícího se odkladem rodinných událostí jsou převážně lidé s vyšším vzděláním a sociálním postavením. Nicméně i u nich se, alespoň podle jejich deklarovaných postojů, jedná spíše o oddálení než o odmítání manželství a rodiny. V souladu s větším významem připisovaným vzdělání a uplatnění v zaměstnání vysokoškoláky a osobami s maturitou, uváděli tito respondenti nejčastěji za hlavní důvod, proč pracují (by pracovali), důvody související s uplatněním svých schopností a získáním určitého společenského postavení. Osoby vyučené a se základním vzděláním považovaly v zaměstnání naopak za nejdůležitější nutnost zajistit rodinu. Tento výsledek není velkým překvapením vzhledem k problematičtějšímu uplatnění na trhu práce: osoby se základním vzděláním byly častěji nezaměstnané nebo pracovaly jako dělníci. Významnou roli zde také hraje fakt, že více než polovina osob se základním vzděláním stále studovala a neměla tedy zřejmě ještě zkušenost s praxí a možnostmi seberealizace v této oblasti života. Z předcházejících odstavců vyplývá, že v průběhu společenské transformace došlo k diferenciaci životních strategií. Tato diferenciace je založena na výši vzdělání, které se ale spíše než v důležitosti připisované rodině odráží v různém časování životních událostí. Určité oslabení rodiny v životních orientacích z hlediska výše vzdělání je možné pozorovat u žen s maturitou nebo vysokoškolským vzděláním, které ve svém životě zdůrazňují spokojené manželství a rodičovství méně než např. ženy vyučené. Rodina však pravděpodobně stále patří mezi hodnoty, o jejichž naplnění mladí lidé usilují a budou usilovat. 7

8 3. Představy mladých lidí o rodině 3.1. Postoj k manželství V české společnosti se opakovaně diskutuje o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. V souvislosti s tím je jeho oponenty často uváděn argument, že registrované partnerství ohrožuje tradiční rodinu. Jedním z průvodních jevů druhého demografického přechodu v západních zemích bylo zpochybnění instituce manželství jako nerozlučného, doživotního vztahu. Častější zkušenost s rozvody a zvyšující se počet neúplných rodin měly vliv na společenské přijetí matek samoživitelek a dětí rodících se a vyrůstajících v nesezdaném soužití. S rostoucí ekonomickou nezávislostí žen ztrácel sňatek význam i z hlediska jejich finančního zajištění. Naopak se začal objevovat názor, že je někdy lepší, když každý z partnerů spravuje svůj majetek sám. V praxi se rovněž ukázalo, že majetkové vztahy partnerů mohou být upraveny notářsky ověřenou smlouvou stejně dobře jako sňatkem. Sňatek tedy není v západních zemích nutným předpokladem vzniku rodiny. Tento názorový posun na Západě nabízí otázku, co vlastně s pojmem rodina, relativně trvalou životní prioritou, spojují dnešní mladí lidé žijící v České republice. V české společnosti 90. let byl u lidí mladších 30 let v porovnání se staršími věkovými skupinami zřetelný liberálnější přístup k manželství a rodičovství. Častěji se přikláněli k názoru, že děti nemusejí vyrůstat v manželství a v úplné rodině, a jednoznačně přijímali nesezdané soužití, a to i takové, kde partneři neplánují sňatek (R01: 78 %). Sociodemografickými charakteristikami, které nejvíce diferencují názor na nesezdané soužití, se zdají být věk a náboženská víra (R01: celý soubor). Lidé starší 60 let většinou jakýkoli typ nemanželské kohabitace odmítají, ale střední generace ve věku 30 až 59 let nesezdané soužití poměrně toleruje (R01: přibližně dvě třetiny dotázaných zastávaly názor, že je v pořádku, když spolu lidé žijí, aniž by plánovali sňatek). Je tedy patrné, že nesezdané soužití má v české společnosti své početné zastánce a že i rodiče mladé generace jsou tomuto typu svazku, ať již jde o manželství na zkoušku nebo o trvalý typ partnerství, nakloněni. V této otázce tedy nevzniká příliš velký rozpor mezi mladou a střední generací. Z hlediska vzájemných vztahů mezi partnery není pro mladé lidi sňatek zárukou spokojenosti. Podobně jako na Západě nepatří podle mladých respondentů finanční jistota a upravení majetkových vztahů mezi hlavní výhody manželství. Tento názor však zastává i střední generace. Zajímavé je, že se do míry souhlasu s těmito hypotetickými výhodami manželství nepromítá aktuální partnerská situace (žije sám či s partnerem/manželem) ani stanovisko k budoucímu uspořádání rodinného života. Podle výsledků výzkumu MG97 je nejdůležitějším důvodem k uzavření sňatku silný citový vztah (data MG97). V moderní společnosti se často hovoří o ideálu flexibilního pracovníka, který nemusí při výkonu své profese brát ohledy na rodinné závazky. Z toho vyplývá, že je rodina často chápána jako omezení svobody a profesního růstu moderního člověka. Tento názor se objevuje i v České republice. Stejně jako střední generace považovali v 90. letech nejmladší respondenti manželství za instituci omezující osobní svobodu a podobně uvažovali i o dětech. Analýza těchto postojů v užších věkových skupinách (do 20 let, 20 až 24 let, 25 až 29 let) nepotvrdila hypotézu, že respondenti ve věku 25 až 29 let, tedy ve věku, kdy je v průměru první sňatek uzavírán, budou v pohledu na manželství vyjadřovat větší optimismus: manželství je pro většinu z nich (60 %) stále spojeno s omezením svobody. Téměř jedna polovina respondentů ve věku 60 a více let však také zastávala tento názor. U starších respondentů se do tohoto přesvědčení promítají především osobní životní zkušenosti, u nejmladších generací se jedná spíše o apriorní představu ovlivněnou např. zkušenostmi z původní rodiny. Omezení svobody je možné interpretovat jako důsledek nových povinností a závazků, které s sebou společná domácnost přináší. Míra tohoto omezení je závislá na 8

9 komplementaritě, respektive konkurenci rolí, jež muži a ženy v rodině a ve společnosti vykonávají. Podle sociologických výzkumů je v celé společnosti obecně přijímán spíše moderní model dělby práce mezi partnery. Nejmladší generace i respondenti starší 30 let považují shodně v naprosté většině za správné, aby se muži a ženy podíleli na péči o domácnost a o děti stejným dílem. Mladí lidé většinou neuznávají tradiční dělbu rolí, kdy muž má vydělávat peníze a žena se starat o domácnost. Oba partneři by měli rovněž přispívat do rodinného rozpočtu. Obecně však stále platí, že zastánci rovné dělby práce v rodině jsou častěji mladé ženy než muži. Výše uvedený model rovné dělby práce muže a ženy se ale zdá být spíše modelem ideálním. Ve skutečnosti převládá i u manželství a nesezdaných soužití mladých lidí tradiční dělba domácí práce. Žena zajišťuje běžný chod domácnosti v 85 % případů (R01). Žena také častěji než muž pomáhá dětem s přípravou do školy. Pokud partneři nerozhodují o běžném hospodaření domácnosti společně, náleží tento úkol opět častěji ženě (R01). Dnešní žena sice dosahuje vysokého vzdělání a čím dál tím více ohrožuje pozice muže na pracovním trhu, přesto se však (dobrovolně či nedobrovolně) nevzdává své pečovatelské role v domácnosti. I když je většina rodin závislá na příjmech obou manželů, příjem ženy je nižší než příjem muže (R01: příjem pracujících mladých žen byl v průměru Kč měsíčně, muži vydělávali v průměru Kč). Muž je proto stále nejvíce odpovědný za finanční zabezpečení rodiny. Jak je možné předpokládat, spojují manželství s omezením osobní svobody spíše lidé s vyšším sociálním postavením a s vyššími příjmy. Tento vztah platí více pro ženy než pro muže (data MG97, R01). Povinnosti spojené s manželstvím a rodinou z jejich hlediska odčerpávají energii, která by pravděpodobně mohla být jinak využita např. v profesním životě. Názor na to, zda je vstup do manželství spojen s omezením osobní svobody, má kromě jiných faktorů vliv na představu o ideálním partnerství v osobním životě respondenta. Mladou generaci je z tohoto pohledu možné rozdělit do tří skupin. První z nich tvoří tzv. realisté, kteří sice spojují manželství negativně s mírou osobní svobody, ale přesto chtějí do manželství vstoupit (R01: 37 % respondentů). Druhá skupina je tvořena tzv. idealisty, kteří chtějí uzavřít sňatek a nedomnívají se, že ztratí osobní svobodu (R01: 35 %). Třetí typ respondentů, individualisté, nechce žít v manželství a jedním z důvodů může být právě omezení osobní svobody (R01: 22 %). Sňatek s sebou přináší nové povinnosti a tím osobní svobodu skutečně omezuje. Poměrně nízké zastoupení tzv. realistů mezi mladými lidmi může být považováno za jeden z faktorů vysoké rozvodovosti, neboť nejvyšší intenzita rozpadu manželství je zaznamenávána na počátku společného života. Svůj význam zde může hrát právě nepřijetí očekávaných manželských rolí neboli neúspěšná tzv. socializace manželů. Na postoj k ideálnímu partnerství má rovněž vliv negativní zkušenost z původní rodiny. Respondenti, kteří zažili rozvod svých rodičů, se častěji než druhá skupina dotázaných přiklánějí k nesezdanému soužití (R01: 36 % proti 18 %). Lidé mající zkušenost s neúspěchem manželství svých blízkých se zřejmě snaží vyvarovat jejich chyb a následných nepříjemností spojených s rozvodem. Pokud tito lidé, pocházející z neúplné rodiny v důsledku rozvodu svých rodičů, uzavřou sňatek, je pravděpodobnost, že se jejich vlastní manželství rozpadne, vyšší než u osob pocházejících z úplné rodiny. Pro ilustraci lze uvést výsledek ze šetření R01(celý soubor dotázaných): manželství respondentů, jejichž rodiče se rozvedli, skončilo rozvodem přibližně dvakrát častěji než manželství respondentů pocházejících z úplné rodiny (podíl žijících v opakovaném manželství a rozvedených z úhrnu osob rozvedených a žijících v prvním manželství). Vzhledem k vysoké úrovni rozvodovosti a velkému počtu dětí vyrůstajících v neúplných rodinách je možné se domnívat, že stabilita budoucích manželství bude přinejmenším stejně ohrožena jako dnes. 9

10 V souvislosti s preferovanou formou partnerského soužití je nutné zmínit poznatek vyplývající z porovnání výsledků výzkumu Populační klima 1996 (data PK96) a Rodiny V obou šetřeních byly položeny stejné otázky a soubor dotázaných byl vybrán kvótním výběrem z celé populace. V souborech dotázaných ve věku 20 až 30 let nedošlo mezi roky 1996 a 2001 k významným změnám v preferencích určitého typu partnerského soužití [pozn.2]. V obou letech si přibližně tři čtvrtiny dotázaných přály žít v manželství, byť i opakovaném, a přibližně jedna pětina by zvolila nesezdané soužití. Tento výsledek byl potvrzen i v souboru svobodných ve výzkumu Formy rodinného života mladé generace 1996 (data SV96). Manželství je tedy upřednostňováno stále přibližně stejným, a to většinovým podílem mladých lidí. Mladí lidé jsou velice tolerantní k soužití lidí stejného pohlaví. Více než polovina z nich se domnívá, že by těmto lidem mělo být umožněno žít jako manželé, téměř 30 % souhlasí dokonce s tím, aby partneři stejného pohlaví měli možnost vychovávat děti. Více než jedna třetina se pak kloní k názoru, že by partnerství lidí stejného pohlaví mělo mít formu nesezdaného soužití (R01) Důležité okolnosti pro uzavření sňatku Od 70. let bylo možné získat při sňatku výhodnou novomanželskou půjčku, kdy stát garantoval nízký úrok pro novomanžele mladší než 30 let. Stát se také snažil upřednostňovat v přidělování bytů mladá manželství s dětmi. Uzavření sňatku přinášelo tedy určité materiální výhody. To byl jeden z důvodů, proč před rokem 1989 uzavírali mladí lidé první sňatek ve velmi nízkém věku. V 90. letech se naopak ekonomická samostatnost stala podle názorů mladých lidí (např. MG97) jednou z nejdůležitějších podmínek při rozhodování o uzavření sňatku (Fialová, L., Hamplová, D., Kučera, M., Vymětalová, S., 2000). Tato skutečnost byla potvrzena i výsledky výběrového šetření R01. Muži i ženy stále shodně uvádějí, že nejdůležitější pro uzavření sňatku je možnost samostatného bydlení. Vlastní byt je projevem ekonomické nezávislosti na rodičích. Zajímavé je, že respondenti, kteří by nejraději žili v jednom manželství po celý život, nepokládali pro uzavření sňatku samostatné bydlení za podmínku tak často (30 % to považovalo za velmi důležité) jako ti, kteří by preferovali žít se svým partnerem nesezdaně (51 % považuje samostatné bydlení za velmi důležité při rozhodování o uzavření sňatku). Romantické přání vstoupit do manželství je zřejmě o něco silnější než uvědomování si praktických problémů s tím spojených. Roli zde hraje také fakt, že část lidí preferujících manželství již sňatek uzavřela a svoji bytovou situaci vyřešila (85 % respondentů žijících v manželství s dětmi nebo bez dětí bydlelo v domácnosti bez dalších osob). Respondenti, kteří v době výzkumu žili ve faktickém manželství, považovali vyřešení bytové otázky před legalizací soužití za velmi důležité v 65 %. Nesezdané soužití může být pokládáno za novou formu chození, které po vyřešení finančního a trvalého bytového zabezpečení (ne podnájmem apod.) skončí sňatkem. Tento postoj může být chápan jako projev pragmatického a odpovědného přístupu k manželství. Za jeden z nejdůležitějších faktorů odkládání sňatků je tedy na základě deklarací respondentů možné označit problematickou bytovou situaci v České republice. Nedostatek bytů byl však problémem i v minulém režimu. Až do konce 60. let byla bytová výstavba na nízké úrovni. Zlepšení nastalo až v 70. letech, kdy se zvýšil roční počet dokončených bytů ze 70 tisíc v roce 1970 na téměř 100 tisíc v roce Poté však počet ročně dokončených bytů dále klesal až na minimum 13 tisíc v roce Navíc více než polovinu této výstavby tvořila individuální výstavba. Ve 2. polovině 90. let došlo k mírnému oživení, velkou část však představovala výstavba finančně náročných rodinných domů. V porovnání s ostatními zeměmi bylo v České republice v 90. letech dokončeno nejméně bytů - necelé 2 byty na

11 obyvatel, v Maďarsku bylo dokončeno v průměru o jeden byt na obyvatel více, ve Francii bylo v tomto období dokončeno v průměru 6 bytů na obyvatel ( Před rokem 1989 rostly příjmy z mezd zhruba stejným tempem jako ceny ve stavebnictví [pozn.3]. Regulované nízké nájemné a ceny energií zařadily náklady na bydlení mezi jedny z nejnižších položek v rodinném rozpočtu. Po roce 1989 byly ceny ve stavebnictví liberalizovány prakticky během jednoho roku a tato liberalizace měla za důsledek poměrně razantní nárůst pořizovacích cen nových bytů, a to jak rodinných domků, tak bytů v bytových domech. Růst cen ve stavebnictví poměrně prudce předstihl růst příjmů z mezd ( [pozn.4]. Z důvodu omezených příjmových možností velké části českých domácností je pořízení nového bydlení v současné době příliš nákladné, a to zejména pro mladé rodiny. Nejžádanějšími byty jsou proto malé dvoupokojové byty do 50 m 2. V přepočtu na cenu 1 m 2 si však tyto byty udržují relativně nejvyšší cenu, a to i ve starším bytovém fondu. Paradoxem je, že mladým lidem bez dětí vyhovují tyto byty nejvíce. Samostatnost spojená s vlastním bydlením je tedy draze zaplacena. Finanční dostupnost pořízení bytu do vlastnictví prostřednictvím hypotečního úvěru se sice zvýšila v souvislosti se snižováním úrokových sazeb [pozn.5], pro mladá manželství a rodiny však tyto splátky mohou být ve velké většině neúnosné. Ministerstvo pro místní rozvoj je si této situace vědomo, a proto připravilo novou koncepci bytové politiky, která zahrnuje mimo jiné i podporu mladých lidí do 35 let při pořizování prvního bydlení. Prvním nástrojem je tříprocentní úroková dotace k úvěrům na koupi takových bytů, na něž nelze čerpat hypotéku. To jsou hlavně družstevní byty, jež banka nemůže přijmout jako zástavu. Druhým krokem je obdoba někdejší bezúročné 200tisícové půjčky (od 15. dubna 2002). Ta je poskytována lidem, kteří předloží stavební povolení na projekt, při němž vznikne nový byt s rozlohou menší než 80 metrů čtverečních nebo dům s rozlohou menší než 120 metrů čtverečních. Úrok se tentokrát plánuje jako tříprocentní, což by znamenalo měsíční splátku kolem dvou tisíc korun po dobu deseti let. Další pomocí by měla být i úhrada části úroku z hypotečního úvěru na starší byty (u milionové hypotéky měsíční splátka Kč místo Kč). Tuto hypotéku si ale mohou dovolit pouze rodiny, jejichž průměrný měsíční příjem činí alespoň 23 tisíc měsíčně (Nádoba, J., 2001). Tato hranice bude však zřejmě pro mnoho mladých rodin stále nedostupná. Navíc rozpočet na 200tisícové půjčky je omezený a bude schopný uspokojit necelé dva tisíce zájemců. Jak již bylo řečeno, je v celé mladé populaci sňatek úzce spojován s bytovou situací. Soužití mladých rodin s rodiči je však chápáno pouze jako krajní řešení (např. v případě narození dítěte). Snížení zastoupení vícegeneračního soužití potvrdily již výsledky ze sčítání obyvatelstva 1991: podíl bytových domácností s více než dvěma cenzovými domácnostmi se snížil z 12 % v roce 1970 na 8,6 % v roce Velký důraz je při založení vlastní domácnosti kladen také na dostatečný příjem, na nesezdané soužití před sňatkem a na ukončené studium (R01). Toto vše jsou bezpochyby atributy racionálního přístupu a osobní odpovědnosti při vstupu do manželství. Sňatek by měl být podle respondentů uzavírán až po získání relativní nezávislosti na rodičích. O tom svědčí i malý význam přikládaný svolení rodičů při uzavírání sňatku (tabulka 2). Zajímavým poznatkem je to, že mladí lidé přisuzují bydlení a finančnímu zajištění relativně větší důležitost než dokončenému vzdělání. To je sice stále podstatnou podmínkou pro vstup do manželství, na druhé straně jsou dnes možnosti studentů získat zkušenosti a přivydělat si během studia relativně rozšířené. Tato skutečnost zřejmě na jedné straně vede k relativizaci významu ukončeného vzdělání při sňatku, na druhé straně může být dokončené vzdělání ve vztahu ke sňatku chápáno jako samozřejmá, a tedy méně důležitá podmínka. Muži kladli na výše uvedené atributy samostatnosti při vstupu do manželství v průměru větší důraz než ženy. Opět se zde objevuje tradice, podle níž je materiální zajištění 11

12 rodiny úkolem především muže. U žen je naopak patrná tendence považovat rodinu za důležitější než zaměstnání: zkušenosti a praxe ve svém zaměstnání se u žen umístily až na předposledním místě důležitosti pro uzavření sňatku, pomoc státu a rodičů při zajištění rodiny se na rozdíl od mužů umístily na předních místech (tabulka 2). Vzhledem k tomu, že žena stále zajišťuje v naprosté většině chod domácnosti a rodiny, je tento výsledek zcela pochopitelný. Pro jednotlivé vzdělanostní skupiny, a tím nepřímo i sociální a věkové skupiny (přibližně jedna polovina respondentů se základním vzděláním studovala), jsou shodně nejdůležitější pro vstup do manželství samostatnost a nezávislost. Lidé s maturitou a s vysokoškolským vzděláním kladli menší důraz na pomoc státu, častěji než ostatní skupiny považovali profesní a finanční stabilitu za nedůležité pro rozhodnutí vstoupit do manželství. Tito lidé byli méně často nezaměstnanými nebo studenty a dokázali se tedy již zorientovat na trhu práce. Pro mladší skupiny respondentů je profesní uplatnění stále ještě otázkou budoucnosti, a proto budí nejistotu a s ní spojenou větší naléhavost či důležitost. Závěrem je možné říci, že za nejdůležitější objektivní podmínku pro vstup do manželství je obecně považováno individuální materiální zajištění, dále finanční pomoc státu a nakonec podpora původní rodiny (R01). Založení rodiny a převzetí odpovědnosti za její členy je pragmaticky odkládáno do doby finančního zajištění a relativní nezávislosti. Nicméně je třeba podotknout, že pomoc širší rodiny je v praxi často nezbytná právě při získávání samostatného bydlení. Tabulka 2 Důležité okolnosti pro uzavření sňatku důležité okolnosti pro uzavření sňatku muž pořadí žena pořadí mít kde samostatně bydlet* 1,39 1 1,55 1 mít zajištěný dostatečný příjem* 1,51 2 1,68 2 ověřit si s partnerem schopnost společného bydlení 1,74 3 1,88 3 mít ukončené studium 1,90 4 2,07 4 mít zkušenosti a praxi ve svém zaměstnání* 2,25 5 2,52 9 mít již alespoň základní vybavení do domácnosti 2,28 6 2,27 7 moci počítat s pomocí státu v zajištění péče o děti 2,31 7 2,18 5 moci počítat s pomocí státu v zajištění minimální životní úrovně 2,32 8 2,29 8 vědět, že rodiče pomohou, bude-li třeba 2,40 9 2,26 6 mít svolení rodičů 3, ,96 10 Zdroj: R01 Pozn.: *statisticky významný rozdíl 3.3. Postoj k rozvodům S názory na vznik manželství a založení rodiny souvisí samozřejmě postoj k rozvodům. Česká společnost se podle sociologických výzkumů vyznačuje určitou schizofrenií v názorech na tento zánik manželství. Na jedné straně je rozvod obecně hodnocen jako špatná věc, na druhé straně je považován za správné řešení manželských neshod, a to i v případě, kdy jsou v rodině děti. Tento postoj zastávali i nejmladší respondenti v roce 2001: přibližně dvě třetiny považovaly rozvod za jediné správné řešení situace, když pár není schopen řešit své problémy, udržet manželství kvůli dětem považovala za správné necelá čtvrtina mladých lidí. Více než polovina dotázaných se domnívala, že je při rozvodu třeba zvažovat jeho dopady na majetek a životní úroveň. Je tedy majetková stránka rozvodu důležitější než jeho dopad na děti? Tento určitý rozpor může být do jisté míry vysvětlen dlouhou tradicí vysoké rozvodovosti v České republice, a tedy společensky přijatým postavením rozvedené ženy a dětí. Majetkové vztahy se naopak v důsledku rozvoje svobodného podnikání, restitucí apod., 12

13 ale také především v souvislosti s problematickou ekonomickou situací řady rodin staly pravděpodobně významnější součástí rozvodu, než tomu bylo před rokem V české společnosti převládá názor, a to ve všech věkových skupinách, že stát nemůže účinně působit na snížení rozvodovosti. Spíše než se snažit o zpřísnění zákonných podmínek rozvodu manželství by se měl stát podle respondentů snažit zlepšit rodinnou výchovu na školách a v médiích a přispět k rozvoji poradenských služeb a pomoci manželům v krizové situaci. Pro zpřísnění zákonných podmínek rozvodu jsou pak častěji ti mladí lidé, kteří chtějí žít v manželství. Do tohoto názoru se promítá možnost čelit rozvodu ve svém vlastním životě a konzervativnější přístup k rodině předem vyjádřený přáním uzavřít sňatek. V postojích k nevěře, jedné z poměrně častých příčin rozvodu, se názory nejmladších respondentů (do 30 let) příliš neliší od postojů generace střední. Konzervativní stanoviska k nevěře zastávají především lidé starší 60 let. Téměř jedna polovina respondentů mladších 60 let se domnívá, že náhodná jednorázová nevěra nemá na manželství vliv (R01: 29 % respondentů starších 60 let). Za nevěru, která již komplikuje manželství, je českou společností považována nevěra jako krátkodobý vztah, opakované krátkodobé vztahy nebo delší známost pak představují vážné ohrožení manželství. Všichni respondenti bez ohledu na věk se pak ve více než 70 % shodují na tom, že nevěra jako vážný hluboký vztah nutně vede k rozvodu. Poměrně značná tolerance nevěry může být interpretována jako snaha prosadit individuální nezávislost. Naprostá věrnost může být v tomto smyslu chápána jako znak přílišného omezení partnerem. Otázkou však také zůstává, zda respondenti chápali uvedené stupně nevěry ve vztahu k manželství jako nevěru vlastní nebo nevěru partnera Postoj k rodičovství V 90. letech byl odklad sňatku úzce spjatý s odkladem narození dítěte. Společnost toleruje nesezdané soužití, a sňatek proto není pokládán za první důkaz vážného vztahu. Je možné se domnívat, že je vstup mladých lidí do manželství čím dál tím méně urychlen neuváženým předmanželským početím dítěte. Sňatek je uzavírán spíše až tehdy, kdy začíná být narození dítěte plánováno. Přání, aby se dítě narodilo v manželství, bylo hlavním důvodem, proč respondenti ve výzkumu Formy rodinného života mladé generace 1996 dali přednost manželství před nesezdaným soužitím (data MR96). V současné době, kdy existuje mnoho různých možností seberealizace a kdy je ekonomická situace zvláště pro mladé rodiny s dětmi obtížná (podrobněji viz. kapitola 4.), je pravděpodobně nutné zvažovat velikost rodiny více než dříve. Tato kapitola proto předkládá odpovědi na otázky, jak dnešní mladí lidé chápou rodičovství a jaké jsou jejich představy o ideálním počtu dětí. Mladí lidé se čím dál tím častěji přiklánějí k názoru, že dítě nemusí vyrůstat v úplné rodině a může být vychováváno stejně dobře jedním rodičem jako oběma společně. Zajímavé je, že se mladí již v naprosté většině nedomnívají, že by se děti měly rodit pouze do manželství. Tento názor je posilován spolu s rostoucím vzděláním, muži jsou však v porovnání se ženami v těchto názorech umírněnější. Zřejmě si uvědomují riziko ztráty dítěte při případném rozchodu se svým partnerem, které je mimo manželský svazek vyšší než v manželství. Otázky v dotazníku však neumožnily přesněji rozlišit, zda se liberální názory na rodinné zázemí dítěte týkají spíše rozvedených rodičů nebo svobodných matek bez partnera nebo nesezdaných soužití. V dnešní době je postavení svobodných matek z ekonomického hlediska velice riskantní. Neúplné rodiny jsou naopak poměrně rozšířené (v roce 1991 tvořily neúplné rodiny s dětmi 15 % všech rodin s dětmi). Mladí lidé přijímají jednoznačně nesezdané soužití, a to i takové, kde partneři neplánují sňatek (R01: 78 %). Tyto skutečnosti podporují spíše hypotézu, že by podle názorů mladé populace mělo dítě vyrůstat pokud možno v úplné rodině. Může jít jak o manželství legální, tak faktické. Podle názorů mladých 13

14 respondentů nemusí však případný rozvod nutně narušit vývoj dětí. Vysoká tolerance především žen k rozhodnutí stát se svobodnou matkou nicméně vyplývá z výzkumů MG97 a Šetření reprodukce a rodiny 1997 (Fialová, L., Hamplová, D., Kučera, M., Vymětalová, S., 2000; ČSÚ, 1998). Uvedené závěry dobře vypovídají o širokém chápání pojmu rodina u mladé generace. Ve výzkumech populačního klimatu je často zjišťován tzv. ideální počet dětí. Nejedná se o počet skutečně plánovaných dětí, ale z definice vyplývá, že jde spíše o hypotézu o počtu dětí, které by respondent chtěl mít bez ohledu na konkrétní podmínky. Tento počet měří ochotu respondenta stát se rodičem. Vliv na tuto ochotu má většinou zkušenost z původní rodiny, postoj vrstevníků a obecně uznávané hodnoty v dané společnosti. V průběhu 2. poloviny 90. let se snížilo zastoupení mladých lidí, kteří pokládají za nejlepší početnou rodinu (3 a více dětí) a naopak se zvýšil podíl těch, kteří by volili rodinu jedináčka. K tomuto názorovému posunu došlo především u mužů. Za převažující ideální model rodiny je však stále pokládán, a to i mladou generací, model rodiny se dvěma dětmi (R01: 65 %).V roce 2001 považovali muži častěji než ženy za ideální jedno dítě (R01: 30 %) nebo naopak tři děti (R01: 15 %). Ženy se jednotněji přikláněly ke dvěma dětem (76 %). Model dvoudětné rodiny se v České republice prosadil po 2. světové válce a byl podpořen brzkým přijetím potratového zákona platného od roku Interrupční komise označovaly za velkou rodinu se třemi dětmi a největší počet uměle přerušených těhotenství (UPT) byl proveden u vdaných žen se dvěma dětmi. Interrupce byla společností přijata jako antikoncepce ex post, neboť možnosti používat účinnou moderní antikoncepci jako např. hormonální pilulky a lépe se tak bránit nechtěnému početí byly omezené a i osvěta v tomto směru chyběla. Tento způsob reprodukčního chování se lišil od pojetí UPT v západoevropských zemích, kde byly příslušné zákony přijaty většinou až v 70. letech, tedy v období rozvoje sexuální výchovy a počátku rozšiřování účinné antikoncepce (v roce 1958 přišla ve Spojených státech na trh první antikoncepční pilulka - Enovid, v 60. letech, s rozvojem plastických hmot, byly oživeny předválečné pokusy s nitroděložními tělísky). V souvislosti s vysokou tolerancí faktického soužití a s ne zcela nevýznamným podílem mladých lidí, kteří nechtějí se svým životním partnerem sňatek uzavřít (jedna pětina), je nutné si položit otázku, jak může tato nová forma partnerství ovlivnit velikost rodiny. Lidé, kteří se staví proti instituci manželství, považovali za ideální častěji jedno dítě (R01: 36 % proti 15 %). Je možné se domnívat, že pokud by došlo k významnému rozšíření nesezdaného soužití jako dlouhodobého partnerství, pak by se v tomto typu rodin rodilo alespoň v nejbližších letech v průměru méně dětí než v tradičních manželstvích. Přesto, že se průměrný ideální počet dětí v představách mladých lidí snižuje (R01: 1,9), poměrně značný podíl respondentů ve věku 25 až 29 let si stále přeje mít alespoň tři děti (R01: 17 %). Tito respondenti pocházejí z generací 1. poloviny 70. let, tedy těch, které nejvíce ovlivnily demografický vývoj v 90. letech. Pokud by byly představy tohoto výběrového souboru respondentů splněny a jednoznačně reprezentovaly názor celé mladé populace, pak by téměř 80 % dnešních mladých lidí mělo alespoň dvě děti. Tento výsledek má sice charakter hypotézy, neboť se jedná o názor na ideální počet dětí, který je většinou vyšší než skutečně realizovaný, na druhé straně ale tento výsledek svědčí ve prospěch interpretace demografického vývoje, kdy je snížení plodnosti optimisticky přisuzováno spíše odkládání rození dětí do vyššího věku než jejich odmítání. Od roku 1996 se podle demografických dat zvyšuje plodnost žen ve věku 25 až 29 let. Více než polovina dotázaných ve věku 25 až 29 let měla již děti, z toho 41 % dvě děti, mladší věková skupina měla děti v pětině případů (R01). Vzhledem k výše uvedeným názorům na ideální počet dětí a k vývoji plodnosti žen ve věku starším 25 let je na místě se domnívat, že v nejbližších letech bude skutečně docházet k alespoň částečné realizaci odkládaných porodů a tato realizace se zdá být chtěná a přirozená. Podle populačních prognóz by mělo dojít k relativní stabilizaci plodnosti v příštích 14

15 deseti letech, kdy dojde k rozhodnutí, kolik odložených dětí se již v důsledku chtěné nebo nechtěné bezdětnosti nenarodí. Od roku 2000 předpokládají populační prognózy (viz. např. Současné perspektivy populačního vývoje České republiky, PřF UK, 2001) zvýšení plodnosti a její následnou stabilizací na západoevropské úrovni 1,5 dítěte na jednu ženu. Neuvážená pronatalitní opatření by mohla narušit tento přirozený vývoj a uměle podpořit další demografickou vlnu, jak tomu bylo v případě politiky v 70. letech, s jejímiž důsledky se bude trh práce a sociální politika vyrovnávat i v dalších desetiletích. Navíc přímý efekt pronatalitních opatření (přídavky na děti apod.) je v dnešní době, kdy je soukromý život čím dál tím více ovlivňován vnějším prostředím (studium, zaměstnání, bydlení apod.), velmi těžké kvantifikovat. Založení rodiny není rozhodnutím, které by se vázalo pouze na sociální politiku státu, roli zde hrají širší objektivní podmínky i subjektivní preference. Praktická politika by se měla především snažit o vytvoření pracovních příležitostí pro mladé lidi a o zajištění dostatečného bytového fondu pro mladé rodiny. Děti jsou podobně jako manželství spojovány s omezením osobní svobody. Tento postoj je odrazem skutečnosti, že rodič na sebe bere odpovědnost za své dítě a musí plnit své rodičovské povinnosti tak, jak mu to ukládají kulturní vzorce, ale i zákon o rodině. V porovnání s postojem k manželství byly děti chápány mladou generací jako omezení svobody méně často než manželství (R01). Nejstarší respondenti z mladé generace (ve věku 25 až 29 let) považovali založení rodiny za omezení svobody rodičů v necelých 50 % (R01). To naznačuje, že by děti mohly být přijímány více než manželství. Instituce manželství bude proto možná v budoucnu odmítána stejně často jako ve většině zemí západní Evropy. Za hlavní důvod zamítání sňatku je v tomto regionu většinou uváděn komplikovanější rozvod v porovnání se zánikem nesezdaného soužití (v případě společného majetku a společných dětí může však být zánik nesezdaného soužití ve skutečnosti naopak složitější než rozvod). Rození dětí tedy nemusí být v budoucnu ani u nás nutně spojeno s manželstvím. Tento trend zatím naznačuje zvyšující se podíl dětí narozených mimo manželství, který je však v současnosti ovlivněn především nízkým podílem osob žijících v manželství ve věku nejvyšší plodnosti (20 až 29 let) a nízkou plodností v manželství. Příchod dítěte je silně spojen s přerušením profesní kariéry. Tradičně je k péči o dítě předurčena žena. V roce 1990 byl mateřský příspěvek určený pro matky pečující o dítě do tří let věku (od roku 1995 do čtyř let) nahrazen rodičovským příspěvkem, který může pobírat matka nebo otec. Novela zákoníku práce platná od pak umožňuje čerpat rodičovskou dovolenou do tří let dítěte i otci. Vrací-li se zaměstnanec po skončení rodičovské dovolené do práce, je zaměstnavatel povinen zařadit jej na práci, která odpovídá pracovní smlouvě. V této souvislosti je zajímavý postoj nejmladších respondentů k rodičovské dovolené otce (R01): téměř 60 % se domnívá, že je možné, aby byl muž doma s dětmi a žena chodila do práce (39 % respondentů starších 60 let). Muži, pro které otcovská dovolená představuje zcela jistě významnou změnu jejich tradiční role, přijímají tuto možnost méně často než ženy (50 %). Poměrně překvapivé jsou i odpovědi na otázku, jak by se respondenti zachovali v situaci, kdy by měli dítě ve věku 1 až 1,5 roku a žena by měla možnost vydělávat výrazně více než muž. Více než tři čtvrtiny mladých lidí by alespoň uvažovaly o možnosti, že muž zůstane na rodičovské dovolené a žena půjde do práce, určitě by tuto variantu zvolila pětina dotázaných (R01). Mladé ženy by se v tomto případě rozhodly určitě pro otcovskou dovolenou častěji (28 %) než muži, přesto by tuto možnost nevylučovaly tři čtvrtiny mladých mužů. Respondenti starší 60 let řešení uvedené situace otcovskou dovolenou zásadně odmítali (43 % by se tak určitě nerozhodlo). Ve Švédsku, které je obecně považováno za genderově rovnostářskou společnost, odešlo v roce 1994 na rodičovskou dovolenou 75 % otců, průměrná doba této dovolené však 15

16 činila 44 dnů (Kamerman, S.B., 2000). V roce 1998 byly výsledky podobné: dávky spojené s rodičovskou dovolenou byly vyplaceny z jedné třetiny mužům, podíl dnů strávených na otcovské dovolené muži činil 10 % všech dnů rodičovské dovolené (450 dnů). Vzhledem k tomu, že je ve Švédsku od roku 1995 možné vyčerpat 30 dnů (ze 450) rodičovské dovolené pouze muži (žena ji nemůže čerpat), je otcovská dovolená na jedné straně státem aktivně podporována, nicméně i zde je rodičovská dovolená využívána převážně ženami. Jde zřejmě o tak významnou změnu vymezení životních rolí, jejíž přijetí samotnými muži i celou společností si vyžádá delší čas. Česká mladá populace se této změně alespoň ve svých postojích zatím nebrání. 16

17 4. Ekonomická situace mladých lidí Bydlení a dostatečný finanční příjem patří dnes mezi nejdůležitější objektivní faktory při rozhodování o vstupu do manželství (mezi subjektivní patří například volba vhodného životního partnera). Pro úvahy o vývoji sňatečnosti a porodnosti je tedy důležité mít představu o tom, jak mladí lidé hodnotí současnou ekonomickou situaci a jaké jsou jejich názory na budoucnost. Výsledky jsou alarmující. Stejně jako celý soubor dotázaných považují i mladí lidé současnou i budoucí ekonomickou situaci za neuspokojivou. V porovnání se staršími generacemi jsou mladí jen o něco méně často skeptičtí. Ženy vyjadřují větší pesimismus než muži (obrázek 1), optimističtější postoj zaujímají spíše lidé s vyšším vzděláním (obrázek 2). Obrázek 1 Postoj mladých k ekonomické situaci v ČR podíl souhlasných odpovědí s výroky životní úroveň rodin s dětmi se bude v nejbližších letech zhoršovat v nejbližších letech se v naší zemi zlepší životní úroveň většina obyvatel každý pracovitý člověk si dnes může vydělat hodně peněz v blízké budoucnosti se výrazněji objeví problém chudoby Pozn.: statisticky významný rozdíl na hladině významnosti 5 % * * * za svoji chudobu si může každý sám muž lidé bohatnou především nepoctivým způsobem žena současná ekonomická situace je pro naši domácnost výhodná Obrázek 2 Postoj mladých k ekonomické situaci v ČR podle vzdělání podíl souhlasných odpovědí s výroky životní úroveň rodin s dětmi se bude v nejbližších letech zhoršovat v nejbližších letech se v naší zemi zlepší životní úroveň většina obyvatel každý pracovitý člověk si dnes může vydělat hodně peněz v blízké budoucnosti se výrazněji objeví problém chudoby za svoji chudobu si může každý sám lidé bohatnou především nepoctivým způsobem základní bez vyučení vyučen/a bez maturity s maturitou nebo VŠ * současná ekonomická situace je pro naši domácnost výhodná Pozn.: statisticky významný rozdíl na hladině významnosti 5 % Situace mladých rodin s nezaopatřenými dětmi je tradičně méně příznivá než situace bezdětných párů [pozn.6]: průměrný měsíční příjem domácnosti, kde žije s respondentem a jeho partnerem alespoň jedno dítě, činí přibližně 19 tisíc Kč, partneři, kteří ještě nemají děti, vydělávají společně v průměru 22 tisíc měsíčně. Podle respondentů má narození prvního dítěte nejméně příznivý vliv právě na ekonomickou situaci rodiny (obrázek 3). Pokud nedojde ke zlepšení ekonomické situace mladých lidí, je velice pravděpodobné, že se počet narozených dětí nebude ani zdaleka blížit počtu ideálnímu (dvě děti podle vyjádření respondentů). 17

18 Obrázek 3 Vliv narození prvního dítěte na různé oblasti života 100% 80% 60% 40% 20% 0% ekonomická situace rodiny bytová situace rodiny způsob trávení volného času vztahy s partnerem vztahy s rodiči určitě příznivý spíše příznivý nemělo vliv spíše nepříznivý určitě nepříznivý společenský život Zdroj: R01 (respondenti mladší 30 let) Založení rodiny dále negativně ovlivňuje společenský život a způsob trávení volného času a naopak pozitivně působí na vztahy s partnerem a s rodiči. Pro více než polovinu respondentů nepředstavovalo narození dítěte změnu v oblasti bydlení. Zdá se tedy, že hypotéza o odkladu založení rodiny do okamžiku vyřešení bytové situace je opět potvrzena. Přítomnost dítěte v domácnosti (manželského a nemanželského páru) a nižší průměrný příjem mění pochopitelně hodnocení ekonomické situace domácnosti: respondenti bez dětí považovali svoji domácnost za chudou v 60 %, lidé s alespoň jedním dítětem řadili svoji domácnost mezi chudé ve třech čtvrtinách případů. Nepřítomnost dětí měla vliv i na vyšší podíl lidí žijících v nesezdaném soužití hodnotících svoji domácnost jako spíše bohatou (40 % proti 29 % osob v manželství; bezdětní respondenti žijící v manželství tvořili jednu čtvrtinu všech ženatých/vdaných respondentů, dotázaní bezdětní žijící v nesezdaném soužití představovali více než tři čtvrtiny těchto respondentů). Přibližně jedna polovina mladých domácností (manželství a nesezdaných soužití) měla příjem nižší než 18 tisíc Kč měsíčně, příjem domácnosti vyšší než 25 tisíc Kč uvedlo 17 % dotázaných žijících s partnerem (R01). Při detailnějším popisu finanční situace vyšlo najevo, že 40 % domácností mladých lidí (manželství a nesezdaných soužití) má potíže při nákupu ošacení či obuvi, z nich jedna třetina má dokonce potíže vyjít s platem při zajištění obživy a základního provozu domácnosti. Pro tři čtvrtiny mladých lidí je problematické koupit např. pračku či televizor. Nákladné nákupy jako např. koupě auta či chaty nepřevyšují možnosti domácnosti pouze 5 % respondentů (R01). V porovnání s deklaracemi respondentů žijících v mladých manželstvích a nesezdaných soužitích v letech 1996 (data PK96) a 1998 (data Ženy98) byla ekonomická situace mladých domácností v roce 2001 méně příznivá. Vzhledem k poměrně nízkým příjmům a k přítomnosti malých dětí jsou mladé domácnosti často příjemci sociálních dávek. Kromě přídavků na děti, peněžité pomoci v mateřství a rodičovského příspěvku [pozn.7] pobírají rodiny s dětmi častěji než bezdětné páry sociální příplatek a příspěvek na bydlení. Mladé páry s nezaopatřenými dětmi mají nárok a dostávají přídavky na děti v 90 % případů, sociální příplatek je vyplácen jedné pětině mladých domácností s nezaopatřenými dětmi. Výše součtu všech dávek se nejčastěji pohybuje v rozmezí 1000 až 4000 Kč. Vhledem k výši těchto dávek by jejich ztráta představovala výrazný zásah do rodinného rozpočtu domácnosti pro téměř polovinu dotázaných, pro necelou jednu čtvrtinu by nevyplácením sociálních dávek nebyl rodinný rozpočet ohrožen. 18

19 Tabulka 3 Podíl domácností pobírajících sociální dávky věk respondenta do 29 let 30 až 44 let 45 až 59 let 60 a více let páry mladých, kterým se již narodilo dítě přídavky na děti 40,5 62,4 23,5 1,1 87,5 peněžitá pomoc v mateřství 9,8 6,7 0,3 0,0 26,0 rodičovský příspěvek 13,3 11,8 1,5 0,0 35,4 sociální příplatek 12,6 10,5 6,7 2,2 20,8 příspěvek na bydlení 8,3 10,5 3,8 2,2 16,7 jiné sociální dávky 8,9 6,4 5,3 10,5 7,3 Zdroj: R01 19

20 5. Vztah státu a rodiny Pronatalitní politika komunistického režimu se zabývala různými typy příspěvků, kterými měla zlepšit ekonomickou situaci především rodin s dětmi. Jednalo se např. o přídavky na děti, délku mateřské dovolené, podporu v mateřství, ovlivňování cen dětského zboží atd. Přídavky na děti a systém podpory v mateřství byly však ve většině případů nedostatečné. Svůj vliv měl i systém vyplácení těchto dávek, kdy nebyl brán v úvahu věk dítěte a výše dávek závisela na pořadí dítěte. Přídavky byly vypláceny nezávisle na příjmu rodiny. V západních zemích převažovala spíše snaha vymezit a poskytnout pomoc konkrétním rodinám, komunistický režim praktikoval naopak politiku plošné podpory ve formě dotací např. dětského oblečení, školních a zdravotnických zařízení. V 70. letech byla navíc pronatalitní opatření [pozn.8], jež podpořila významnou natalitní vlnu, načasována vzhledem k nestabilní politické situaci na konci 60. let nevhodně do období let sedmdesátých. Do reprodukčního věku přicházely v té době početně silnější poválečné ročníky a počet narozených dětí by se tak byl pravděpodobně zvýšil přirozeně. V době, kdy významně klesá porodnost, je otázka pronatalitní politiky stále diskutována. Stát by měl vytvořit mladým lidem takové podmínky, aby se mohli svobodně, bez vnějších tlaků a podle svých preferencí rozhodnout, kolik a kdy budou mít děti. Roli státu se ve výzkumu R01 snažilo postihnout několik výroků. Názory mladých lidí, kteří jsou nebo budou rodiči, by měly být základními determinanty sociální politiky vůči rodinám. Mladí lidé nepřisuzují úlohu zajištění potřeb nezletilých dětí výhradně rodině, ale je zde patrná i spoluodpovědnost, případně výlučná odpovědnost státu (45 %). Tyto názory jsou konzistentní napříč vzdělanostními skupinami. Ženy, které častěji sledují rodinný rozpočet, spoléhají na pomoc státu více než muži. Lidé žijící v nesezdaném soužití v době výzkumu se také přikláněli ke spoluodpovědnosti státu v zajišťování potřeb nezletilých dětí. Tato tendence může být ovlivněna faktem, že tito lidé čekají na vhodnější ekonomické podmínky pro uzavření sňatku a založení rodiny. S tím souvisí i to, že respondenti, v jejichž domácnosti nežilo žádné nezaopatřené dítě, jsou s rodinami s dětmi solidární a poukazují tak na nutnost státu přijmout spoluodpovědnost při zabezpečení dětí. Největší podíl rodiny při zajišťování potřeb dětí přisuzovali respondenti žijící v době výzkumu bez stálého partnera. V době šetření byl velice diskutován návrat k systému vyplácení přídavků na děti plošně, tedy nezávisle na příjmech rodiny. S tímto opatřením souhlasí přibližně jedna třetina mladých lidí do 30 let, ženy jsou opět tomuto systému nakloněny o něco více než muži (37 %, 30 %). V odpovědích respondentů však převažuje názor, a to u všech vzdělanostních skupin, že by stát měl k příjmové situaci rodin přihlížet a nepřispívat tak na úhradu nákladů spojených s výchovou a vzděláním dětí v nejbohatších rodinách (přibližně 43 %). Omezení příspěvků rodinám s dětmi pouze na rodiny, které mají nízké příjmy, by volila přibližně jedna pětina mladých respondentů. Pomoc státu potřebují podle všech skupin respondentů (podle pohlaví, vzdělání a rodinné situace) nejvíce rodiny se zdravotně postiženým členem, neúplné rodiny a rodiny s dlouhodobě nezaměstnaným členem. Rodiny se studujícími dětmi a se třemi a více dětmi se umístily na pomyslném žebříčku na čtvrtém a pátém místě, rodiny pečující o staré rodiče potřebují pomoc státu podle názoru mladých respondentů nejméně. Je nicméně nutné poznamenat, že podle názorů respondentů všechny tyto typy rodin státní pomoc potřebují. Jakou konkrétní podobu by měla pomoc státu rodinám mít? Mladí lidé považují především za velmi žádoucí zvýšení přídavků na děti a zvýšení finanční pomoci rodinám při péči o nemocné a zdravotně postižené členy rodiny. Na přídavky na děti je logicky kladen větší důraz těmi respondenty, s kterými žijí nezaopatřené děti. Jako vhodné se zdá být zvýšení finanční podpory předškolních zařízení a studia dětí. Za nejméně 20