U P O L Í N. Prosinec 2013 Informační zpravodaj AOPK ČR, Správy CKO Jizerské hory a krajského střediska Liberec zdarma

Transkript

1 U P O L Í N Prosinec 2013 Informační zpravodaj AOPK ČR, Správy CKO Jizerské hory a krajského střediska Liberec zdarma

2 Rašelinná jizerská louka v nadregionálním biocentru ÚSES Jizerské louky v NPR Rašeliniště Jizerky ( k článku na str. 37) foto: Tomáš Korytář Plotnový vodopád poskytuje v mrazivých zimách zcela jiný obraz, než jsme zvyklí (k článku na str. 11) foto: Jarmila Sýkorová

3 OBSAH Aktuálně ÚVODNÍ SLOVO (Jiří Hušek)...2 OPRAVA KOZÍ STEZKY (Vladimír Vršovský)... 3 JEŘÁB STROM ROKU 2013 (Šárka Mazánková)...6 PŘÍRODNÍ PAMÁTKA ČERNÁ DESNÁ NOVÉ CHRÁNĚNÉ ÚZEMÍ V JIZERSKÝCH HORÁCH (Jarmila Sýkorová) JUBILEJNÍ ODCHYTY PTÁKŮ NA JIZERCE V ROCE 2013 (Tomáš Korytář)...12 EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITY V LIBERECKÉM KRAJI (Radka Tomášová) Enviromentální výchova QUESTING (Lenka Zadrobilová)...16 Praktická opatření VÝŘEZ KOSODŘEVINY V MALOPLOŠNÝCH ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍCH (Vladimír Vršovský)...18 PÉČE O DROBNÉ VODNÍ PLOCHY OBNOVA BIOTOPU OBOJŽIVELNÍKŮ V JANOVĚ NAD NISOU (Radek Studený) REVITALIZACE TICHÉ ŘÍČKY (Kamil Farský)...22 Seriály Ohrožené druhy rostlin (16): KOPRNÍK ŠTĚTINOLISTÝ (MEUM ATHAMANTICUM JACQ.) (Jarmila Sýkorová) Ohrožené druhy živočichů (16): RORÝS OBECNÝ (APUS APUS) (Václav Tomášek) Památné stromy v CHKO Jizerské hory (9): JAVORY, JAVORY, MOJE JAVORY... (Tomáš Korytář)...27 Nepůvodní druhy v Jizerských horách (3): CIZINCI NA RASPENAVSKÉM NÁDRAŽÍ (Šárka Mazánková)...30 Povedené stavby (14): DŘEVĚNÁ KOSTKA (Jana Mejzrová) Tip na výlet (16): NEJKRÁSNĚJŠÍ VÝLETY DO CHRÁNĚNÝCH KRAJINNÝCH OBLASTÍ ČR (Jiří Hušek)...34 Zeleným pohledem (13): LUČANY NAD NISOU (Jana Mejzrová)...35 Územní systém ekologické stability (2): ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY V JIZERSKÝCH HORÁCH (Tomáš Korytář) Představujeme přírodu Libereckého kraje (3): HAMERSKO (Jarmila Sýkorová) Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (9): ARMILLARIA (Jitka Doubnerová, Květa Morávková) na 1. straně obálky: Chalupa čp. 292 v Černé Říčce (foto: J. Mejzrová) 1

4 AKTUÁLNĚ ÚVODNÍ SLOVO Jiří Hušek V roce 2013 si bez velkých oslav připomněla CHKO Jizerské hory už pětačtyřicáté výročí svého vyhlášení. Za všechna ta léta prošla krajina Jizerských hor a její příroda dynamickým vývojem s mnoha peripetiemi, na které musela i Správa CHKO přiměřeně reagovat v kontextu doby. Bez nadsázky lze říci, že poslední roky patří k nejnáročnějším obdobím pro ochranu přírody a krajiny, jakkoli dramatické vlivy znečištěného ovzduší a kořistného lesního hospodaření jsou minulostí, mnohými již milosrdně zapomenutou. V Jizerkách proběhla renesance mnoha rozličných zájmů, veřejných i privátních, které se s různou mírou intenzity potkávají s ochrannými podmínkami CHKO. Jsou to zájmy hospodářské, finanční a developerské, rekreační (viz úvodník minulého Upolínu) a mnohé další, více či méně legitimní. Jejich nositeli jsou nejen zavedení správci či vlastníci pozemků, ale stále častěji nezávislé podnikatelské subjekty, samosprávy na krajské i komunální úrovni nebo nevládní organizace či zájmové skupiny. Jejich aktivitu mnohdy startuje a mocně akceleruje výhodné ekonomické prostředí národních a zejména evropských dotací. Ty na jedné straně mohou podpořit mnohé pozitivní rozvojové potřeby a pomoci odstranit překážky ve znevýhodněném regionu. Na straně druhé však dávají možnost vzniknout projektům, jejichž veřejný přínos je diskutabilní, ekonomická návratnost zcela mimo realitu a vliv na chráněnou krajinu neblahý. Uplatnění zájmu ochrany přírody je v tomto prostředí stále komplikovanější a neobejde se bez trvalé otevřené komunikace se všemi partnery v území, nejlépe na bázi oboustranně výhodné spolupráce. V pozitivním duchu adventního času mohu zodpovědně říci, že se to v mnoha případech docela dobře daří. Příkladem budiž vývoj vztahu mezi Správou CHKO (respektive naším regionálním pracovištěm AOPK ČR) a jedním z nejvýznamnějších hráčů v území, Lesy ČR. Východiska pro spolupráci nejsou úplně ideální. Hlavní zájmy LČR v území jsou zcela přirozeně hospodářské a ekonomické. Zákon o lesích se se zákonem o ochraně přírody a krajiny příliš nepodporují, spíše si v některých částech a výkladech odporují. Lesnické školství rozhodně nekultivuje vstřícnost k ochraně přírody, na druhé straně úzké přírodovědné vzdělání řady ochranářů je nesmiřuje s hospodářským využíváním předmětu jejich studia. Třecích ploch (mnohdy s vysokým stupněm drsnosti ) je ve vztahu lesníků a ochránců přírody dost a dost. Například věčná diskuse o tom, 2 mají li se lesní ekosystémy přizpůsobovat užívaným technologiím nebo naopak technologie přirozeným možnostem lesa jiskřící podmnožinou tohoto diskursu je debata nad výstavbou stále nových lesních cest a nad jejich asfaltováním. Nebo celá lesnická disciplína hrazení bystřin a strží, která ve své technické preciznosti zamrzla před sto lety a obtížně vstřebává požadavky na přírodě blízké úpravy vodních toků. Nebo finanční spor o takzvanou náhradu újmy za ztížené hospodaření, kdy lesnický subjekt, který hospodaří na pozemcích státu, vymáhá po tomtéž státu zastoupeném rezortem životního prostředí jakousi iluzorní finanční ztrátu, kterou měl utrpět tím, že mu v rezervacích není umožněno chovat se jako v běžném hospodářském lese. Přesto existuje velké množství společných otázek, nad kterými není žádného sporu, nebo které po dlouhém vyjednávání skončily konsensem či přijatelným kompromisem. Není zásadního sporu nad hospodářskými postupy v lesích, ať už těžebními zásahy nebo zakládáním a výchovou porostů. Ve spolupráci se podařilo nastartovat intenzivní přeměnu náhradních porostů amerického smrku pichlavého na porosty s jizerským smrkem, listnáči a jedlí správnost tohoto postupu si ověřujeme právě nyní, kdy nepůvodní pichlavé smrky začínají plošně hynout na houbovou infekci. Podobnou shodu s lesníky jsme našli na přeměnách nepůvodní borovice kleče, která byla vysázena na rašeliništích, včetně rezervací. Stejně jsme se po delším čase shodli na nápravě škod, které byly v minulosti způsobeny na vodním režimu jizerských lesů necitlivými lesnickými melioracemi. Spolupracujeme na vytváření rozsáhlých ploch s rozvolněným porostem stromů a keřů a s potřebnými terénními úpravami pro tetřívka, jehož počty se se vzrůstajícími mlazinami začaly kriticky snižovat. Společně připravujeme projekty pro obnovu lesů a zvýšení biologické rozmanitosti pro evropské dotační programy (ano, tady je to právě ten případ pozitivního vlivu dotací). Podílíme se na výstavbě zařízení pro návštěvníky včetně naučných stezek a koordinujeme přístup k rekreačnímu využívání hor, zejména pak k hromadným akcím. Mnohé je vyřešeno, leccos nás ještě čeká, a to nejen v diskusích s Lesy ČR, ale se všemi ostatními partnery. Vážení čtenáři, přijměte články v tomto Upolínu nejen jako zajímavé informace, ale také jako příspěvek k další partnerské komunikaci. Přeju nám všem příjemný a uspokojivý rok Tetřívek obecný (Tetrao tetrix), foto: Libor Dostál

5 AKTUÁLNĚ OPRAVA KOZÍ STEZKY Vladimír Vršovský Opěrná zeď na Kozí stezce I. Strmé severní srázy Jizerských hor jsou od počátků turistiky velmi lákavým cílem návštěvníků. Z údolí Smědé se náhle tyčí hradba hor, svahy jsou pokryté četnými skalními útvary divokých tvarů a některé vrcholy jsou korunovány impozantními skálami, z nichž některé jsou pro svoji atraktivitu zpřístupněné turistům. Úzkými údolími proudí bystřiny, na nichž skalnatý terén a velké výškové rozdíly umožnily vznik vodopádů a peřejí. Obtížné terénní podmínky ovlivnily i způsob lesního hospodaření v minulých staletích a výsledkem jsou zachovalé bukové porosty, svojí rozlohou v České republice zcela unikátní, které jsou dnes chráněny v národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny. Není mnoho cest, které procházejí těmi nejdivočejšími srázy severních svahů Jizerských hor. Stoupají především údolími podél toků a jsou historickými spojnicemi mezi liberecko jabloneckým podhůřím a místy na frýdlantské straně pohoří. Původní úzké stezky, které vznikly jako cestičky hraběcích lesníků, dřevařů a následně prvních turistů, byly postupně doplněny o lesní cesty, dokonce sjízdné tehdy používanými povozy. V některých případech můžeme dodnes obdivovat odvahu a um tehdejších stavitelů, kteří se nebáli v takto obtížných foto: Vladimír Vršovský podmínkách (a to i z dnešního pohledu) naprojektovat a realizovat náročnou stavbu. Nejznámější je pochopitelně Štolpišská alpská silnice, s opravdu monumentální opěrnou zdí zvanou Galerie. Tato lesní cesta prochází údolím Velkého Štolpichu a vyúsťuje až na náhorní plošině. V dobrém stavu se dochovala až do dnešních dnů, rekonstrukcí cesty a mostku prošla v devadesátých letech minulého století. Stavba měla to štěstí, že byla velmi dobře zdokumentována, dochovalo se dost kvalitních fotografií, využitých i k vydání pohlednic, a byla již od svého vzniku turisticky hojně využívána, mimo jiné i proto, že umožňovala přístup k atraktivnímu Štolpišskému vodopádu. Neméně unikátní stavba lesní cesty však vznikla také v údolí Černého potoka. I tato cesta Kozí stezka vede turisticky velmi přitažlivým územím. Ve spodní části z ní odbočuje horský chodník k vodopádu Černého potoka, jen o něco výše další odbočka ke skalní vyhlídce Hajní kostel a v závěru jsou návštěvníci odměněni výstupem na významný vyhlídkový bod Frýdlantského cimbuří. Vrcholové skalisko je zde opatřeno železným žebříkem. Po celou dobu výstupu se nabízí nádherné výhledy na divoké srázy po obou stranách údolí, na nápadnou skálu s výrazným převisem 3

6 AKTUÁLNĚ zvanou Nos, ale hlavně na velmi zachovalé staré bukové porosty, místy až pralesovitého charakteru. Na rozdíl od populární Štolpišské silnici neexistuje ke Kozí stezce mnoho dochovaných dokumentů vlastně skoro žádné. Velké převýšení (výškový rozdíl mezi Bílým potokem a vrcholem Frýdlantského cimbuří je cca 500 m) překonává Kozí stezka rozvinutím serpentin, které jsou obdobně jako ve Velkém Štolpichu vybaveny opěrnými zdmi, vyskládanými na sucho z masivních žulových kvádrů. V závěru údolí, pod nejstrmějším stoupáním, úprava cesty víceméně končí a následuje velmi prudký, pro chůzi náročný úsek (dnes již značně poškozený). Stavbu cesty foto: Vít Polák pravděpodobně ukončila 1. světová válka, není však zřejmé, zda bylo vůbec záměrem cestu dostavět až na vlastní náhorní plošinu, či zda se zde nechtěli stavitelé ještě více rozmáchnout a postavit buď další serpentiny, či v části nad skalním objektem Nos údolí dokonce přemostit a dostat se tak do lepších terénních podmínek. Tyto otázky budou zatím jen předmětem spekulací a fantazie, pokud se snad někdy někde nevynoří dosud neobjevené archivní materiály. Cesta postupně ztrácela význam pro lesní hospodářství, který ostatně nikdy nebyl zásadní, v druhé polovině dvacátého století byla víceméně opuštěna, nebyla využívána a ani důsledně udržována a povodně začátkem padesátých let ji značně poškodily. Povodňové události způsobily škody především na obou opěrných zdech, které se následně zhroutily. Obrovské žulové kvádry vytvořily pod zbytky zdí kamenná pole a tyto výsypové kužele postupně zarůstaly lesem. Výstup údolím pro turisty byl však dále možný. II. Z podnětu státního podniku Lesy České republiky vznikl v roce 2007 záměr Kozí stezku, včetně opěrných zdí, rekonstruovat (první žádost o vydání výjimky pro stavbu byla podána v květnu 2007). Poměrně ambiciózní záměr předpokládal obnovu stezky v původním rozsahu, včetně obou rozvalených opěrných zdí. Není zřejmé, co bylo hnacím motivem záměru, protože lesnický význam této cesty byl v této době již nulový. Od doby výstavby cesty na počátku dvacátého století se v oblasti významně změnily poměry lesnické a ochranářské. Lesní ekosystémy po obou stranách údolí jsou součástí NPR Jizerskohorské bučiny, jsou evropsky významnou lokalitou a ptačí oblastí soustavy Natura 2000 a představují v Jizerských horách jedno z nejcennějších území z pohledu dochovaného stavu přírodního prostředí. Dokonce tato část představuje jedno z nejklidovějších území i v rámci poměrně plošně rozsáhlé NPR Jizerskohorské bučiny, např. ve srovnání s oblastí Srázů nebo Lysých skal. Správa CHKO JH se k takto rozsáhlé stavbě stavěla velmi rezervovaně. Nezpochybňovala nutnost opravy vlastní lesní cesty, která byla i vlivem dlouhé neúdržby ve špatném stavu, měla však vážné obavy o vliv stavby na okolní prostředí, v případě, že by došlo k obnově opěrných zdí v původním rozsahu. Následovalo několik jednání a opakovaná žádost o vydání výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Mezitím investor nechal zpracovat projektovou dokumentaci, ale rozsah rekonstrukce, která v ní byla navržena, nebyl plně v souladu s představou ochrany přírody o způsobu opravy, a to výhradně v případě opěrných zdí. Je třeba vysvětlit, že tato jednání a na ně navazující úřední akty se odehrávaly v době, kdy rozhodování o výjimkách bylo přímo delegováno na usnesení vlády ČR (podle tehdejší právní úpravy zákona o ochraně přírody a krajiny). Správa CHKO Jizerské hory vydávala pouze odborné stanovisko, s doporučením jak s žádostí naložit, kterým se pochopitelně vláda ČR nemusela řídit. V březnu roku 2008 vláda v usnesení č. 301/2008 nakonec stanovila podmínky pro jednotlivé stavební úseky, přičemž prakticky vyloučila obnovu opěrných zdí v původních objemových parametrech. Usnesení vlády zde tedy neakceptovalo v plném rozsahu zpracovanou projektovou dokumentaci. S opravou vlastní lesní cesty však již v podmínkách nebyl žádný problém. Následoval rok, kdy celá záležitost usnula. Lesní cesta bez údržby, tedy bez pravidelného čištění podélných příkopů, příčných svodnic a dávno již zanesených propustků, chátrala dále. Jakoby se investor upnul pouze na problematické budování opěrných zdí a osud vlastní cesty byl již odsunut na vedlejší kolej. Po tomto roce, kdy otevřený spis ležel nečinně na Správě CHKO JH, vnesl do celé záležitosti další děj odbor dopravy na MÚ Frýdlant. Jeho oznámení o zahájení stavebního řízení bylo poněkud překvapivé, protože stavebník Lesy ČR neměl k dispozici závazné stanovisko Správy CHKO Jizerské hory, bez něhož 4

7 AKTUÁLNĚ nemůže stavební úřad povolení o stavbě vydat. Navíc nebylo vůbec zřejmé, zda tento úřad dobře pochopil, že projektová dokumentace, předložená stavebníkem, není plně v souladu s podmínkami v usnesení vlády ČR. Vyřešení těchto nesouladů si vyžádalo komunikaci mezi dotčenými orgány státní správy, nicméně ve velmi krátké době, již závěrem března roku 2009, vydala Správa CHKO Jizerské hory závazné stanovisko, které respektovalo podmínky usnesení vlády ČR a které tedy nesouhlasilo s opravou opěrných zdí v původním rozsahu. Následně ještě stihl rovněž v březnu 2009 vydat MÚ Frýdlant rozhodnutí, které souhlasilo s opravou Kozí stezky, dle podmínek stanovených v usnesení vlády ČR tedy logicky bez oněch problematických opěrných zdí. Tím byla pravděpodobně první etapa této záležitosti uzavřena. Investor měl v ruce platné úřední povolení pro stavbu v národní přírodní rezervaci, byť nejspíše nebylo zcela podle jeho představ. Do vlastní opravy se však přímo nehrnul, ačkoliv tuto určitou liknavost je možno vysvětlit i zdlouhavým výběrovým řízením, na jehož základě jsou u státního podniku pro takovéto zakázky vybíráni dodavatelé. které by více zohlednily i aspekty šetrnosti k přírodnímu prostředí. Ve hře byla i proveditelná možnost přesměrování návštěvníků lesa novou krátkou stezkou mezi opěrnými zdmi a odstranění nestabilních částí zdí s uložením kamenů v místě. Nakonec byla po diskuzi Lesy ČR nabídnuta varianta, která vycházela ze změny účelu komunikace (odvozní cesta x turistická stezka) a která neřešila obnovu zdí v původní hmotě. Navržená varianta předpokládala, že pro účely turistiky bude potřebná finální úprava zdí v podstatně menším objemu, při zachování optimální šířky stezky do 2 m. Počítalo se tedy s tím, že opěrné zdi budou obnoveny ve výrazně nižší podobě, s co nejmenšími přesuny hmot, protože cílovým stavem není obnova lesní cesty pro potřeby lesního provozu. Zatímco vznikal nový projekt, tentokrát již průběžně konzultovaný se Správou CHKO Jizerské hory, do hry vstoupila vyšší moc a počátkem srpna roku 2010 při ničivých záplavách ve Frýdlantském regionu byla vlastní Kozí stezka zcela zdevastována. Je zajímavé, že i když byl III. Druhá etapa této kauzy začala opět více než roční nečinností. Teprve na jaře roku 2010 obnovily Lesy ČR jednání, nyní vybaveny statickým posudkem, který označil opěrné zdi jako nestabilní a nebezpečné. Tuto argumentaci podpořil investor i instalací varovných tabulí na hraně rozpadlých zdí. Jednání se již nevedla o opravě cesty, ale o zajištění bezpečnosti návštěvníků. Na skutečně aktuální míru rizika zřícení zbytků zdí byly rozdílné názory, zvláště proto, že od doby rozpadu zdí uplynulo již půl století, výsypové kužele byly již porostlé náletovým lesem a posouzení vlastních zdí byla více méně spekulace, protože o způsobu stavby se nedochovaly žádné materiály. Statický posudek navrhoval varianty řešení, které ale opět předpokládaly úplnou obnovu zdí, přestože pro tuto možnost nebyla v roce 2008 vydána výjimka. Začátkem června se na místě sešli zástupci LČR a Správy CHKO JH, aby dohodli postup přijatelný pro obě strany. To už bylo jasné, že obnova zdí v původní podobě je nereálná varianta. Původní projekt ani posudek statika neřešily bohužel jiné varianty zabezpečení opěrných zdí, z nichž některé mohly být výrazně úspornější a šetrnější vůči přírodnímu prostředí. Projektu navíc citelně chyběl také plán organizace stavby, ze kterého by bylo možné posoudit míru vlivu stavby na přírodní prostředí. S podobnými stavbami s omezeným přístupem pro techniku, včetně stanovení jejich limitů, nebyly v Jizerských horách z posledních desetiletí žádné zkušenosti. V průběhu jednání se hledaly varianty, foto: Vladimír Vršovský v dlouhých úsecích cesty splaven materiál místy až do hloubky přes půl metru, vlastní opěrné zdi nebyly nijak výrazně zasaženy. Odstranění povodňových škod muselo proběhnout přednostně před řešením opěrných zdí a tak začátkem roku 2011 Správa CHKO Jizerské hory na základě žádosti investora poměrně rychle zúřadovala výjimku pro opravu Kozí stezky podle původní projektové dokumentace z roku Souběžně probíhaly konzultace s projekční kanceláří, která připravovala podklady pro dohodnutý způsob opravy opěrných zdí. Přibližně v této době se zároveň vynořil velmi problematický projekt zřízení Via feratty (zajištěné cesty) na Frýdlantské cimbuří, některými účelově spojovaný s opravou turistického chodníku Kozí stezky. Protože tento projekt byl umístěn do jedné z nejcennějších částí Jizerskohorských bučin, již od začátku odmítla správa CHKO Jizerské hory tyto dvě 5

8 AKTUÁLNĚ záležitosti spojovat a jasně deklarovala, že spolu nesouvisí a že budou řešeny samostatně. IV. Začátkem roku 2011 již byla také po určitých úpravách připravena projektová dokumentace k opravě opěrných zdí a v únoru 2011 tedy Lesy ČR opět žádají o udělení výjimky pro stavbu v NPR a o závazné stanovisko jako podklad pro rozhodnutí příslušného stavebního úřadu. Tyto potřebné výjimky a souhlasy nakonec stavebník v květnu 2011 získává. Správě CHKO Jizerské hory není známo, proč v následujících téměř dvou letech opět projekt usnul a to zvláště s ohledem na skutečnost, že Lesy ČR v závěru projednávání tedy od roku 2010 argumentovaly především havarijním stavem opěrných zdí, rizikem jejich zhroucení a konkrétní místo opatřily tabulemi se zákazem vstupu. Skutečnost je však taková, že žádost o stavební povolení (směrovaná stavebnímu úřadu při MÚ Frýdlant) spolu s platným závazným stanoviskem a vyřízenou výjimkou ze základních ochranných podmínek NPR podaly až v březnu Konečně v dubnu 2013 se úředně oprava opěrných zdí dořešila a investor obdržel od tohoto úřadu rozhodnutí stavební povolení. Výše podrobně popsaný postup dokládá, jak je někdy obtížné sladit záměry investora se zájmy ochrany přírody, jak těžké je najít kompromis u projektů, situovaných do nejzachovalejších částí Jizerských hor, vycházejících občas z nereálných a nerealizovatelných představ a obsahujících jasná rizika pro přírodní prostředí. V tomto konkrétním případě asi dlouhá doba (i když více než polovina tohoto časového období proběhla nečinně ) přispěla k postupnému tříbení názorů na obou stranách a výsledný kompromis je snad i pro obě strany přijatelný. Pro úplnost je jenom vhodné uvést, že příslušný spis k této kauze obsahuje 23 dokumentů a projektové dokumentace ve třech verzích. V. Vlastní realizace stavby proběhla v létě roku Zakázku u investora vysoutěžila firma Terma a.s. z Hradce Králové a ukázalo se, že má s takovýmito nestandardními stavebními pracemi dobré zkušenosti. Opěrné zdi byly postupně rozebrány až na základovou spáru, která musela být nově vyrovnána. Na ní pak pracovníci dodavatelské firmy s pomocí bagru, ale hlavně s velkým podílem ruční práce postupně zeď vyskládali a vyklínovali nasucho bez použití betonu. Počasí během stavby nebylo optimální, občasné velmi silné deště a bouřkové epizody rozhodně průběh stavby neulehčily. Práce probíhaly za plné turistické sezóny, cesta byla sice formálně uzavřena, ale pracovníci vždy umožnili návštěvníkům stavbou bezpečně projít. Na přelomu července a srpna byla stavba investorem převzata (kolaudace dosud neproběhla). Je pravda, že situace na stavbě nyní vypadá poněkud syrově, ostatně jak je to u většiny staveb v lese po jejich dokončení obvyklé. Stopy po stavební činnosti ještě nezapadaly listím, otevřené plochy nezarostly trávou. Ze zkušenosti je však možné předpokládat, že se během několika málo let vzhled místa i pohledově opět vrátí k přírodě bližšímu. Oprava Kozí stezky a opěrných zdí s přestávkami zaměstnávala pracovníky LČR a SCHKO JH šest roků. Výsledek, s ohledem na dopad na přírodní prostředí v lokalitě, považuje Správa CHKO JH za akceptovatelný. Zatím se sice nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce opravy některých turistických odboček z této cesty (na Hajní kostel, na vrchol Frýdlantského cimbuří), které sice byly v původním projektu, ale investor na ně nekladl takový důraz jako vlastní cestě. Ty se vylepšení dočkají v následujících letech, vrcholová oblast Frýdlantské cimbuří, se zase stavebně zklidní a stane se opět místem, kde turisté mohou hledat klid v hlubokých bukových lesích. JEŘÁB STROM ROKU 2013 Šárka Mazánková Každým rokem vyhlašuje státní podnik Lesy České republiky jednu z lesních dřevin stromem roku. Letošní, již čtrnáctý ročník byl věnován jeřábu. Jeřáb ptačí patří mezi všeobecně známé stromy. Málokdo však ví, že jeřábů existuje celá řada druhů. Jedná se o opadavé stromy nebo keře se střídavými jednoduchými nebo lichozpeřenými listy, na okraji pilovitými. Jeřáb (Sorbus) patří do početné čeledi růžovitých (Rosaceae), kterou sdílí spolu s růžemi, ostružiníky, hlohy, mochnami, jahodníky, kuklíky a mnoha dalšími rody. Samotný rod Sorbus patří k nejkomplikovanějším rodům v Evropě uvádí se okolo 160 známých druhů. V České republice je podle Klíče ke květeně ČR z roku 2002 uvedeno 18 druhů, ale výzkum z posledních let, kdy bylo popsáno několik dalších druhů, ukazuje, že to není zdaleka konečné číslo. Za vysoký počet druhů může nepohlavní způsob rozmnožování (tzv. apomixie), kdy nedochází k oplození a vzniklá semena jsou geneticky identická s mateřským 6

9 AKTUÁLNĚ Památná oskeruše u Horních Řepčic jedincem. Mnoho kříženců znesnadňuje určování, kříží se jak mezi sebou, tak i s příbuznými rody (kříženci muchojeřáb, hruškojeřáb, jeřáboplodec). Z volné přírody Libereckého kraje jsou doposud známy čtyři druhy jeřábů: jeřáb ptačí, jeřáb břek, jeřáb dunajský a letos nově popsaný jeřáb bezdězský. Krom těchto druhů se můžeme setkat i s dalšími pěstovanými, místy i zplaňujícími druhy: jeřáb muk, jeřáb zvrhlý, jeřáb prostřední, snad i jeřáb oskeruše aj. Jeřáb ptačí Nejznámější a nejrozšířenější je jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Vyskytuje se jako nevysoký strom, dorůstá okolo 15 m. Šedohnědá kůra s příčnými lenticelami (lenticela je průduch v kůře stromu) se později mění v odlupčivou borku. Letorosty jsou přímé, poněkud pýřité, starší větévky šedé, lysé, pupeny střídavé červenofialové bělavě plstnaté (u poddruhu jeřábu ptačího olysalého S. a. glabrata jsou lysé). Listy jsou lichozpeřené, lístky hrubě pilovité ve 4 až 7 jařmech (jařmo je dvojice proti sobě rostoucích, tedy vstřícných lístků zpeřeného listu). Bílé lehce nažloutlé květy uspořádané do vrcholíku kvetou od konce května do poloviny července a nepříjemně páchnou kvůli obsahu trimethylaminu. Drobné kulovité oranžově červené malvice trpké chuti foto: Šárka Mazánková dozrávají koncem léta. Solitérní stromy plodí již od 10 let, stromy rostoucí v porostu od 20 let. Jeřáb ptačí je poměrně krátkověká dřevina, v průměru se dožívá se 80 až 100 let. Jeřáb ptačí představuje typickou evropskou dřevinu s širokým areálem zasahujícím až na Sibiř. Roste ponejvíce v podrostu jehličnatých lesů, jako pionýrská dřevina vytváří souvislé porosty v případech, kdy dojde k odumření nebo vyvrácení jehličnanů v úrovni. Tyto téměř uzavřené jeřábiny vytvářejí dočasné lesní fytocenózy popisované v některých zdrojích jako asociace Vaccinio Sorbetum, významné z hlediska ochrany půdy před zabuřeněním. Jeřábinu zpravidla potlačí až další generace smrku. V Jizerských horách, ale také např. v Krkonoších, se jeřáb vyskytuje v obou poddruzích jeřábu ptačího. Hojnější jeřáb ptačí pravý (Sorbus aucuparia subsp. aucuparia) se uplatňuje zejména v podúrovni smrkových a bukosmrkových porostů. V nižších polohách nachází uplatnění i mimo les na kamenných snosech a hrobkách, mnohde se využívá jako působivý alejový strom (v osadě Jizerka, podél cesty na Štěpánku či Slovanku, při silnici na Kozákov aj.). Jeřáb ptačí olysalý (Sorbus aucuparia subsp. glabrata) se roztroušeně vyskytuje na skalních seskupeních vrcholových partií Jizerských hor. Díky své odolnosti vůči mrazu, přizpůsobivosti a nenáročnosti na půdy je jeřáb vhodný jako meliorační a 7

10 AKTUÁLNĚ zpevňující dřevina, která se v současnosti používá např. pro prosadbová a podsadbová centra budoucí centra biodiverzity na náhorním platu Jizerských hor. Jeřáb ptačí představuje i cennou okrasnou dřevinu, která se podílí na estetice krajiny v průběhu celého roku. Význam má i jako zdroj potravy pro drozdovité ptáky, drobné obratlovce i pro tetřívka obecného, který je v Jizerských horách chráněn v rámci Ptačí oblasti. Poněkud nedoceněným zůstává jako ovocný strom. Přitom bylo vyšlechtěno více sladkoplodých odrůd (kultivarů) a jednu z nich (zvanou jako cv. Edulis, nebo též Moravica či Dulcis) můžeme považovat za cosi jako rodinné stříbro. Kolem roku 1820 ji objevili salašníci v Ostružné na Šumpersku. O její šíření se pak postaralo i rakouské Ministerstvo orby prostřednictvím subvencí na roubování. A jak poznat sladkoplodý jeřáb od planého? Příroda nám krom chuti plodů poskytla i drobnou nápovědu v podobě zoubků na okraji lístků sladkoplodý jeřáb má okraj lístku zoubkatý jen do jedné třetiny od špičky, zbytek je celokrajný, planý má lísky zoubkované po celém obvodu. Navzdory obecně rozšířené pověře nejsou ale ani plané jeřabiny jedovaté kyselina parasorbinová se vařením zničí. Přes častý výskyt, snadné pěstování a nenáročný sběr je jeřáb stále nedoceněnou dřevinou. Pro jeho obsahové látky jej lze využít v léčitelství jako prostředku regulujícího střevní činnost (průjem a zácpa), diuretikum v dětském lékařství, na bolesti kloubů, revma, dnu, záněty horních cest dýchacích. Květ jeřábu má estrogenní účinek lihový výtažek lze použít k léčbě ženských hormonálních potíží. Pražené jeřabiny se používaly jako náhražka kávy, z jeřabin se získávalo sladidlo sorbit, vyrábí se z nich likéry, protlaky, čaj z listů, květů i plodů, ocet, víno, kompoty, marmelády, likéry, šťávy, sirupy, v Polsku vyhlášená pálenka jerząbjak. Pro značné množství vitamínu C lze označit jeřabiny za citrony severu spolu se šípky a rakytníkem patří k nejbohatším přírodním zdrojům tohoto vitamínu. Hořké jeřabiny musí projít mrazem, dříve sebrané lze zbavit hořkosti povařením ve vodě a slitím, nebo ponecháním ve vodě s octem přes noc. Pěvci a zpěváci ocení účinky jeřabiny na pružnost hlasivek. Kůrou jeřábů se barvila vlna (podle mořidla na červenohnědou až zelenou barvu). Jeřáb břek Dalším jeřábem stromovitého vzrůstu, který se vyskytuje na území Libereckého kraje, je jeřáb břek (Sorbus torminalis). Má rovný kmen, košatou korunu a dosahuje výšky 15 až 25 m. Kostičkovitě rozbrázděná borka starších exemplářů připomíná hrušeň. Jednoduché pětilaločné listy se tvarem podobají listům hlohu, ale jsou větší (až 10 cm dlouhé). Květy jsou uspořádány do řídkého chocholíku, plodem jsou drobnější hnědé světleji tečkované malvičky (břekyně), po dozrání poživatelné (mají moučně sladkou chuť). Břek je dřevinou poměrně náročnou na živný podklad a teplejší klima. Na území Libereckého kraje zasahuje z Českého středohoří. Pěkný exemplář roste poblíž Stvolínek u přírodní památky Kaňon potoka Kolné. Jde o méně běžnou dřevinu, zařazenou do Červeného seznamu do kategorie C4a (druhy vyžadující další pozornost). Plody se díky obsahu tříslovin používaly jako prostředek proti průjmu (odtud vědecký název tormina = břišní kolika). Tmavé pevné dřevo se používalo v kolářství a řezbářství a i dnes je na trhu vysoce ceněno. Ostatní jeřáby Převážně na Českolipsku se setkáme s jeřábem keřovitého nebo stromovitého vzrůstu do 4 m výšky s kulatými výrazně červenými malvicemi s velkými lenticelami a vzpřímenými kališními cípy. Jde o jeřáb dunajský (Sorbus danubialis), který v širším smyslu patří pod souborný druh jeřáb muk (Sorbus aria agg). Listy má jednoduché, čepel kosníkovitou jeřáb dunajský foto: Šárka Mazánková až okrouhle kosníkovitou, na bázi klínovitou, nad spodní třetinou dvojitě hrubě pilovitou a zprohýbanou. Roste např. na Hradčanských stěnách na Mimoňsku, Jeleních vrších a jinde. Čerstvou novinkou je v letošním roce nově popsaný hybridogenní druh z okruhu Sorbus intermedia agg. jeřáb bezdězský (Sorbus pauca). Vznikl zřejmě zpětným křížením hybrida S. aucuparia x S. danubialis s druhem S. danubialis. Svým výskytem (v počtu 14 plodných jedinců) je omezen pouze na Malý a Velký Bezděz. Jelikož byl tento endemit popsán až v roce 2013, není veden ani v nejnovějším Červeném seznamu, z téhož důvodu není ani chráněn zákonem, autoři jej však hodnotí jako kriticky ohrožený druh. V Libereckém kraji se sice nevyskytuje, ale kousek dál, takřka co by kamenem dohodil (v Labském Dolu, 8

11 AKTUÁLNĚ jeřáb sudetský zdroj: Rudníku, Čertově zahrádce, Úpské jámě) roste jeřáb sudetský (Sorbus sudetica), endemit Krkonoš. Jedná se o hybridogenní druh vzniklý v poledové době křížením Sorbus aria x S. chamaemespilus z doby, kdy se ještě oba mateřské druhy v Krkonoších vyskytovaly. Jde o vzrůstem nevysoký keř 0,5 m až 2 m vysoký, se střídavými jednoduchými obvejčitými listy. Kvítky v chudém vrcholičnatém květenství jsou světle růžové. Plody jsou červené, kulovité, téměř lysé malvice. Jeřáb sudetský je zvláště chráněný druh v kategorii kriticky ohrožený. Alespoň za zmínku stojí určitě i jeřáb oskeruše (Sorbus domestica). Oskeruši můžeme za pomoci hned několika superlativů označit za nejstarší, nejmohutnější a nejplodnější ovocný strom Evropy, který se dožívá i několika set let. Borka je brázditá, listy lichozpeřené podobně jako u jeřábu ptačího, květy na rozdíl od květů jeřábu ptačího voní, protože neobsahují trimetylamin. Malvice jsou větší, jablíčkovitého nebo hruštičkovitého tvaru, žlutozelené s červenými líčky. Vzhledem ke své teplomilnosti se oskeruše uplatňuje zejména na jižní Moravě, kde je zčásti snad i původní, a v Českém Středohoří. To jsou v současné době dvě centra jeho rozšíření v České republice a zde také najdeme největší počet starých exemplářů tohoto vzácného stromu (mnoho z nich je vyhlášeno za památné stromy). Liberecký kraj je pro tento impozantní strom příliš nehostinný, i když není vyloučeno, že se tu a tam pěstuje v zahradách v teplejších částech kraje na Českolipsku, možná i na Turnovsku (pokud o nějaké pěkné víte, dejte nám vědět). Nejbližší památná oskeruše roste v poli u obce Horní Řepčice poblíž Úštěku. V současné době zažívá oskeruše renesanci, v Tvarožné Lhotě na Jižní Moravě se pořádají Slavnosti oskeruší věnované této dřevině a produktům z ní. Jeřáby a ochrana přírody Z pohledu zákona č. 114/1992 Sb., podléhá jeřáb různým typům ochrany. V rámci obecné ochrany je chráněn stejně jako ostatní druhy rostlin a živočichů před zničením, poškozováním a sběrem, který by mohl vést až k zániku populace. Jako dřevina rostoucí mimo les podléhá i ochraně před poškozováním a ničením a za určitých podmínek je vyžadováno i povolení ke kácení. Zvláštní druhová ochrana se vztahuje na dva druhy: jeřáb český (Sorbus bohemica) a jeřáb sudetský (krkonošský) (Sorbus sudetica). Oba jsou prohlášeny za druhy kriticky ohrožené. Několik jeřábů vyhlásily orgány ochrany přírody za památné stromy. Nejvíce položek v Ústředním seznamu ochrany přírody patří jeřábu oskeruši (celkem 25), následuje jeřáb břek s 23 položkami (17 jednotlivců, 5 stromořadí, jedna skupina), jeřáb ptačí 18 položek (vše v rámci skupin nebo stromořadí, žádný jednotlivec), jeřáb muk 2 exempláře (pravděpodobně jde ale o Sorbus intermedia jeřáb prostřední). V Libereckém kraji máme vyhlášen jediný jeřáb ptačí v rámci skupiny památných stromů v arboretu na Bukovině. O ohroženosti rostlinných taxonů lépe vypovídají tzv. Červené seznamy, které se čas od času aktualizují. Jak to vypadá s klasifikací jeřábů z hlediska jejich ohroženosti v České republice (Červené seznamy a vyhláška 395/1992 Sb.) znázorňuje ve zjednodušené formě tabulka. Jeřáb a etymologie Výklad vědeckého názvu Sorbus má několik variant. V latině znamená Srb, což se nejspíš vztahuje k místu původního výskytu nejmohutnějšího z jeřábů oskeruše, která pochází z jihovýchodní Evropy a Středozemí. Další z variant výkladu názvu míří do keltštiny, kde sorb znamená trpký, což už více souvisí i s jeřábem ptačím. Jeho vědecké druhové jméno aucuparia vysvětluje proč právě ptačí: aves capere = chytat ptáky jeřabiny používali čihaři jako vnadidlo na ptáky (viz též německý Vogelbaum). Třetí varianta vychází z latinského slova sorbeo = srkám, polykám šťávu a souvisí také s arabským šerbet, sorbet = druh limonády. Některé německé dialekty připodobňují jeřáb k jasanu nebo tisu, příp. k obojímu dohromady (Eibenesche = tisový jasan) pro vnější podobnost listů a rudé bobule připomínající tis. Jeřáb a lidové zvyky a pověry Jeřáb se díky svému rozšíření i využití stal součástí mýtů a lidových zvyků různých evropských národů. Věřilo se například, že nechat v blízkosti domu růst jeřáb přináší štěstí. Keltové považovali jeřáb za dárce plodnosti a ochránce před zlými silami má moc odvracet zlá kouzla a neštěstí. Vysazovali ho na posvátných místech jako jsou kamenné kruhy, v místech, kde se konaly soudy a vyhlašovaly věštby. V keltském horoskopu má jeřáb 9

12 AKTUÁLNĚ vyhrazena dvě období v roce: dubna a října. Lidé narození v těchto dnech prý mají touhu měnit svět k lepšímu. V irské mytologii je jeřáb zobrazován jako strom života. Často jej vysazovali na hřbitov, kde měl zabránit mrtvým vstát z hrobu. V Irsku také spojují jeřáb s Brigidou, múzou umění, předení a tkaní, protože jeřábové dřevo bývalo tradičním materiálem pro výrobu kolovrátků a vřeten. Druidové vyráběli ze dřeva kouzelné hůlky a používali je při obřadech, jeřábové dřevo se pálilo pro věštění a vyvolávání duchů. Někde ze dřeva vyráběli máselnice, aby čarodějnice nemohly mařit stloukání másla, lodní stožáry, aby loď chránili před zlými kouzly. Staří Germáni zasvětili jeřáb bohovi hromu Donarovi. Poskytoval ochranu před zlými mocnostmi a přinášel štěstí. Někde sedláci připevňovali větévky jeřábu na dveře chlévů, aby ochránili dobytek před nemocemi a zlými silami červená barva má být obzvlášť účinná při potírání zla. Jinde ale platil jeřáb za symbol posměchu a pohrdání necudné dívce vysadili před dveře jeřáb. Inu jiný kraj, jiný mrav. Ostatně i v Čechách se dochovaly zvyky, které se pojí k jeřábu. V mnoha vsích jižních Čech zdobili lidé kolem svátku sv. Vavřince (10. srpna) okna, někdy celá průčelí domu jeřabinami (obdobně jinde na sv. Bartoloměje 24. srpna). Tento zvyk má původ v legendě, že sv. Vavřince stíhali vojáci. Večer se před nimi ukryl do domu, který si pronásledovatelé označili větvičkou jeřabiny. Když ho ráno hledali, byly jeřabiny na všech domech, takže sv. Vavřinec utekl. Na závěr jedno lidové moudro: Mnoho jeřabin, přisej ozimin (urodí se!). Vzhledem k letošní mimořádně bohaté úrodě jeřabin, by se tedy mělo ozimům dařit. ZDROJ: VYHLÁŠKA 395/1992 PROCHÁZKA 2000 GRULICH 2012 kategorie: A3 jeřáb prostřední (Sorbus intermedia) druhy vyhynulé nebo nezvěstné C1 jeřáb český (Sorbus bohemica) jeřáb olšolistý (Sorbus alnifrons) jeřáb olšolistý (Sorbus alnifrons) druhy kriticky ohrožené jeřáb sudetský (Sorbus sudetica) jeřáb džbánský (Sorbus gemella) jeřáb český (Sorbus bohemica) jeřáb řecký (Sorbus graeca) jeřáb džbánský (Sorbus gemella) jeřáb hardeggský (Sorbus jeřáb milský (Sorbus milensis) hardeggensis) jeřáb opominutý (Sorbus omissa) jeřáb dubolistý (Sorbus quernea) jeřáb soutěskový (Sorbus portae jeřáb manětínský (Sorbus bohemica) rhodanthera) jeřáb manětínský (Sorbus rhodanthera) jeřáb sudetský (Sorbus sudetica) jeřáb sudetský (Sorbus sudetica) C2 jeřáb rakouský (Sorbus austriaca) jeřáb labský (Sorbus albensis) druhy silně ohrožené jeřáb český (Sorbus bohemica) jeřáb muk (Sorbus aria) jeřáb krasový (Sorbus eximia) jeřáb český (Sorbus bohemica) jeřáb krasový (Sorbus eximia) C3 jeřáb karpatský (Sorbus carpatica) jeřáb dunajský (Sorbus danubialis) druhy ohrožené jeřáb dunajský (Sorbus danubialis) jeřáb řecký (Sorbus graeca) C4 jeřáb karpatský (Sorbus carpatica) jeřáb hardeggský (Sorbus hardeggensis) druhy vyžadující další jeřáb dunajský (Sorbus danubialis) jeřáb dubolistý (Sorbus quernea) pozornost jeřáb břek (Sorbus torminalis) 10

13 AKTUÁLNĚ PŘÍRODNÍ PAMÁTKA ČERNÁ DESNÁ NOVÉ CHRÁNĚNÉ ÚZEMÍ V JIZERSKÝCH HORÁCH Jarmila Sýkorová Celkový pohled na Plotnový vodopád s částí přilehlé bučiny Od vyhlášení posledních maloplošek v Jizerských horách, přírodních památek Jindřichovský mokřad a Fojtecký mokřad, uplynulo letos právě 10 let. Po trochu delší časové odmlce, během níž Správa CHKO řešila jiné naléhavé pracovní úkoly včetně transformace dvou samostatných pracovišť AOPK do jediného, jsme se letos opět více zaměřili na přírodovědecky hodnotné lokality, které si podle našeho názoru zasluhují zvýšené ochranářské pozornosti a péče. A že se nemusí nutně jednat o hodnoty v Jizerkách aktuálně objevené (i takové ale jsou), dokazuje nová přírodní památka Černá Desná. Lokalita jako taková totiž patří mezi známá a dlouhodobě vyhledávaná turistická lákadla. Šlo tedy spíše o to zdejší přírodní hodnoty přesněji pojmenovat, vyhodnotit z širšího pohledu a zviditelnit je i pro vzdálenější regiony. A samozřejmě zajistit jim náležitou ochranu. Nově vyhlášená přírodní památka leží při červeně značené turistické stezce, spojnici Desné se Souší. Zahrnuje člověkem nejméně ovlivněnou část údolí Černé Desné foto: Jarmila Sýkorová s unikátním souborem subrecentně recentních geomorfologických útvarů, zejména vodopádů, peřejí, skalních ploten, obřích hrnců a kotlů. To vše vymodelované v podložní porfyrické středně zrnité žule. Celek dotváří levobřežní balvanitý les, který je dobrou ukázkou zachovalé horské acidofilní bučiny. Chráněné území je severojižně protaženo podél říčky Černé Desné. Leží v nadmořské výšce m (převýšení je tedy rovných 100 m) a jeho celková rozloha činí 2,23 ha. Ve vybraném strmém potočním úseku leží hned čtyři výrazné tektonicky podmíněné údolní stupně, které tok kopíruje čtyřmi vodopády. Jedná se o vodopády pravé, to znamená vzniklé přímo na skalním podloží, nikoliv na volných balvanech nebo blocích jako v některých jiných případech v Jizerských horách. Ve směru proti proudu (z těchto pohledů jsou vodopády a kaskády nejpůsobivější) návštěvník postupně míjí vodopád Plotnový (podle asi 20 m dlouhé lasturnatě modelované horní skalní plotny), poté vodopád Dlouhý (peřejovitý až kaskádovitý víceramenný 11

14 AKTUÁLNĚ Čípek objímavý je za plodu nápadný svými jasně červenými bobulemi. foto: Jarmila Sýkorová a konipas horský (Motacilla cinerea). S genezí údolí Černé Desné, jako jediného z jizerskohorských toků, se pojí zajímavá hypotéza o říčním pirátství. Podle ní odtékaly kdysi vody z výše ležící oblasti Souše do sousedního údolí Černé Říčky. Někdy v období starších čtvrtohor je ale podchytil prudší a dravější pravostranný tok Černé Desné, který tím získal značnou vodnost a tím také erozní sílu, a postupně vymodeloval údolí až do dnešní působivé podoby. Pro uchování zmíněných přírodních hodnot je nezbytné vyloučit jakékoliv nevhodné lidské zásahy do morfologie údolí a udržet v Černé Desné dostatečné, pokud možno co nejpřirozenější průtokové poměry. Samozřejmě při respektování provozu výše položené soušské přehrady. úsek o výšce 11 m, s rozlehlým a hlubokým vývařištěm a zajímavými silně asymetrickými skalními kotli), po delší části peřejí následuje vodopád Bukový a hned nad ním atraktivní asi 3 m vysoký vodopád Hrncový, pojmenovaný podle obřího žulového hrnce, podle odborníků jednoho z nejdokonalejších svého druhu v republice. Součástí přírodní památky je také bučinou porostlá balvanitá část svahu mezi potokem a značenou cestou. V lesním podrostu se díky vyšší vlhkostí vzduchu a klimatické inverzi (jev, kdy chladný vzduch stéká nebo se drží při dně údolí, zatímco výše položené partie jsou znatelně teplejší) vyskytují i některé vzácnější bylinné druhy výše položených horských smrčin. Patří k nim např. čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), bělokvětý pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius) nebo v květu obzvláště nápadný mléčivec alpský (Cicerbita alpina). Z kapraďorostů tu najdeme žebrovici různolistou (Blechnum spicant) nebo starobylou plavuň vranec jedlový (Huperzia selago). V blízkosti vody žije skorec vodní (Cinclus cinclus) mapka: Stanislav Budka JUBILEJNÍ ODCHYTY PTÁKŮ NA JIZERCE V ROCE 2013 Tomáš Korytář Tradiční podzimní odchyty ptáků v Jizerských horách pod patronací severočeské pobočky České společnosti ornitologické proběhly letos již podesáté. Jubilejnímu ročníku bohužel nepřálo počasí a od pátku 13. do soboty 21. září zůstávaly speciální odchytové sítě často složené a dorazivší ornitologové pozorovali Jizerské hory z tepla chalupy skrz kapky deště. Pokud nepršelo, chytání do sítí komplikoval silný vítr, který sítě nadouval, ptáci je tedy viděli a vyhýbali se jim. I přes nepřízeň počasí se nakonec podařilo okroužkovat poměrně značné množství ptáků a zaznamenat i některé zajímavé druhy, jako je krahujec obecný (Accipiter nisus), pěnice pokřovní (Sylvia curruca), křivka obecná (Loxia curvirostra), šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris) nebo lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca). V noci se pak povedlo chytit sýce rousného (Aegolius funereus), sovu, pro kterou byla v Jizerských horách vyhlášena Ptačí oblast, součást soustavy Natura I přes úsilí všech kroužkovatelů byl počet chycených ptáků oproti roku 2012 poloviční. Zajímavostí je, že v letošním roce se akce zúčastnili čtyři studenti parazitologie z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Ti milé ptáčky opatrně umístili do speciálně upravené sklenice tak, že jim koukaly jen hlavičky, a za pomoci repelentu z nich nechali odpadat veškerou parazitickou havěť, jako jsou např. ptakotrudky, všenky či klíšťata. Nakonec však 12

15 AKTUÁLNĚ Sítě na okrajích luk byly určeny k odchytu lindušek. foto: Tomáš Korytář s překvapením zjistili, že ptákům v Jizerských horách se docela daří držet si parazity od těla. V klečových a smrkových porostech v okolí Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky, stejně tak i na loukách osady Jizerka, se tato akce konala od roku 2004 již po deváté, kdy zázemím vždy byla chata Severočeského muzea. Pouze jednou, a to v roce 2005, se ornitologové uchýlili na terénní stanici Správy CHKO Jizerské hory na Mariánskohorských boudách. Kvůli lepšímu zázemí a především umístění a rozmanitému terénu se v roce 2005 akce vrátila na Jizerku. Za zmínku stojí, že na Mariánách se v síti zatřepetal lejsek šedý (Muscicapa striata). Hned při prvním ročníku v roce 2004 se povedlo odchytit (v Jizerkách poprvé a zatím naposledy) slavíka modráčka tundrového (Luscinia svecica svecica), dále např. křivky obecné (Loxia curvirostra), hýly obecné (Pyrhulla pyrhulla), pěvušky modré (Prunella modularis), králíčky obecné (Regulus regulus) a čečetky zimní (Carduelis flammea). Ač se mnohým může zdát, že jde o běžné horské či lesní ptáky, jsou právě tyto druhy tím, co láká kroužkovatele na Jizerku. Oproti jiným odchytovým akcím pořádaným v České republice je právě Jizerka specifická spektrem lesních druhů. Díky tomu a snad i díky podzimní atmosféře v Jizerských horách, s ranními mrazíky, večerním troubením jelenů a podzimním tokem tetřívků, obliba i reputace odchytové akce na Jizerce roste. Od roku 2004 se akce zúčastnilo na dvacet aktivních kroužkovatelů. Někteří z nich se na Jizerce kroužkovat ptáky de facto naučili. Jak roste zájem kroužkovatelů, daří se i odchytávat větší množství ptáků a význam akce tím roste též. Mezi ty, kteří nevynechali ani jeden ročník, patří samozřejmě duchovní otec a garant této akce Martin Pudil z Liberce, dále zkušení kroužkovatelé Petr Lumpe, Ivan Svoboda a Karel Novotný z Mělníku nebo Jiří Mikšíček z Frýdlantu. Kroužkování ptáků rozhodně není výsadou jen mužů. V posledních letech se pravidelně akce zúčastňují i dámy Martina Hanzlíková z Duchcova, Anička Pikešová z Mostu, Markéta Ticháčková z Prahy a Milena Prokopová až z Tachova. Z laického pohledu se může zdát, že chytání a kroužkování ptáků je týráním zvířat a není pro výzkum ptáků nutné. Věřte však, že tomu tak není. Jak prokázaly i zahraniční studie, ptáci zvládají celou proceduru, tj. chycení do speciálních sítí, přesun v látkovém pytlíku a manipulaci v rukou kroužkovatele, bez újmy a správně umístěný malý kovový kroužek na nožce jim nijak nepřekáží a nebrání v pohybu na zemi ani ve vzduchu a ani např. samicím při hnízdění. To dokládají i zpětné odchyty okroužkovaných jedinců. Právě tyto zpětné odchyty, tzv. retrapy, jsou důležité a jsou smyslem kroužkování. Lze z nich získat cenná data o jednotlivých ptačích druzích a jejich biologii. Např. kudy táhnou do zimovišť či zpět na hnízdiště, jestli vůbec odlétají, jestli se jejich migrační trasy mění, jestli populace jednotlivých druhů spolu v rámci areálu komunikují, kolik se ptáci dožívají let, ale i třeba zda jsou si ptačí páry věrné. Kroužkování nám může také podat informace o velikostech ptačích populací, o jejich změnách i příčinách těchto změn. A právě tyto informace pak pomáhají ptáky a jejich prostředí chránit. K ochraně jakéhokoliv druhu je totiž nutné znát o něm maximum informací, abychom se mohli správně rozhodovat, jaká opatření a zda vůbec budeme realizovat. Zárukou, že je s ptáky v rámci kroužkování správně zacházeno a že netrpí, je skutečnost, že každý zájemce o kroužkování musí získat licenci od Kroužkovací stanice při Národním muzeu v Praze potom, co absolvuje speciální kurz a složí písemnou, ústní a praktickou zkoušku, při kterých prokáže nejen znalosti z ornitologie, ale i ty správné schopnosti, jak s ptáky zacházet. Za desetiletou historii bylo na Jizerce odchyceno a označeno kroužkem více než 6 tisíc ptáků běžných i zajímavých, často i nelesních druhů. Patří mezi ně ledňáček říční (Alcedo atthis), skorec vodní (Cinclus cinclus), linduška rudokrká (Anthus cervinus), rákosník obecný (Acrocephalus Kroužkovatelé v plném nasazení foto: Tomáš Korytář 13

16 AKTUÁLNĚ Budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus) zdroj: scirpaceus) a proužkovaný (A. schoenobaenus), datel černý (Dryocopus martius), jiřička obecná (Delichon urbica), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) a černohlavý (Saxicola torquata), sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) či lelek lesní (Caprimulgus europaeus). Každým rokem však dominují, podle toho jak se termín akce trefí do jejich tahu, králíčci obecní (Regulus regulus), budníčci menší (Phylloscopus collybita), pěvušky modré (Prunella modularis), červenky obecné (Erythacus rubeculla) a sýkory uhelníčci (Periparus ater). Nemáme zde prostor vyjmenovat všechny zjištěné druhy, kterých bylo na šest desítek. Kdo by měl zájem o podrobnější informace, může kontaktovat Mgr. Martina Pudila ze Severočeského muzea v Liberci (martin.pudil@muzeumlb.cz). Ptáci okroužkovaní na podzim v Jizerských horách pak většinou míří na jih do teplejších zimovišť. V roce 2006 byla např. zastižena červenka na jihu Francie a to 43 dní po okroužkování na Jizerce. Králíček okroužkovaný u nás pak byl po 21 dnech odchycen v Lucembursku, linduška luční nedaleko Ženevy a např. budníček menší na Mallorce. Že se ptáci do Jizerských hor vracejí, dokládají každoroční retrapy přímo na Jizerce. Letos se povedlo zkontrolovat pěvušku modrou po dvou letech od okroužkování. Odchyty a kroužkování ptáků probíhají na Jizerce i v jiných termínech a to také při akcích pro veřejnost ať už pořádaných Správou CHKO Jizerské hory (Tajemná rašeliniště Jizerských hor, Soví noc) nebo Společností pro Jizerské hory, o.p.s. (Dravci v akci). Seznámit se podrobně s ptáčky a s jejich kroužkováním se zájemci mohou také při Vítání ptačího zpěvu, které pořádá Česká společnost ornitologická každý rok na jaře na řadě míst v republice, v Jizerských horách pak nedaleko Raspenavy. I při těchto příležitostech lze vidět zajímavé ptáky a dokonce i opravdové vzácnosti. Letošní rok se Martinu Pudilovi při Dravcích v akci sice nepovedlo chytit žádného dravce, ale poprvé v Jizerských horách chytil vzácného zatoulance ze Sibiře budníčka pruhohlavého (Phylloscopus inornatus). Tento drobný ptáček, ne nepodobný našim budníčkům, hnízdí v daleké sibiřské tajze, kde obývá rozhraní vysokého a nízkého křovinatého lesa. Hnízdo si staví na zemi u trsů rostlin nebo spadaných větví. K nám jen výjimečně zavítá při své daleké cestě do zimovišť v Indii a jihovýchodní Asii. V posledních letech přibývá pozorování tohoto budníčka v celé Evropě a tak se s ním třeba ještě někdy v Jizerských horách setkáme. Jak vidíte, je paleta ptačích návštěvníků Jizerských hor velmi pestrá a možná nás při budoucích ročnících odchytů ptáků na Jizerce čekají další překvapení. Nezbývá než doufat, že příští rok bude jizerské počasí v první polovině září k ornitologům přívětivější než to letošní. Pokud budete mít tou dobu cestu přes Jizerku, neváhejte se na chatě Severočeského muzea zastavit. Kroužkování ptáků probíhá přímo před chalupou, takže můžete nahlédnout ptáčkařům pod prsty a samozřejmě se dozvědět o ptáčcích mnoho nového. (Děkuji Mgr. Martinu Pudilovi, zoologovi Severočeského muzea v Liberci, za poskytnutí dat z desetileté historie odchytů na Jizerce.) Poslední pohled do objektivu a můžu letět sýkora parukářka (Lophophanes cristatus) foto: Tomáš Korytář Pro zájemce, kteří se o kroužkování a o ptácích chtějí dozvědět víc, přidáváme několik odkazů: Česká společnost ornitologická: Společnost spolupracovníků Kroužkovací stanice Národního muzea: Kroužkovací stanice Národního muzea: muzeum/oddeleni PM/Krouzkovaci stanice 14

17 AKTUÁLNĚ EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITY V LIBERECKÉM KRAJI Radka Tomášková Evropsky významná lokalita Cihelenské rybníky Dalo by se říct, že rok 2013 nebyl z pohledu soustavy Natura 2000 zvlášť výjimečný, ale přeci jen jsme drobné změny zaznamenali. V říjnu vyšlo ve Sbírce zákonů nové nařízení vlády č. 318/2013 o stanovení národního seznamu evropsky významných lokalit. Toto nařízení vymezuje jednotlivé evropsky významné lokality (EVL) a uvádí, v jaké kategorii zvláště chráněného území je nebo bude lokalita (nebo její části) zařazena. Jsou evropsky významné lokality, u kterých je ochrana celého území nebo jeho části zajištěna stávajícím chráněným územím, ať už velkoplošným (chráněná krajinná oblast, národní park) nebo maloplošným (přírodní rezervace, přírodní památka), ale jsou i lokality, kde je ochrana zajištěna smluvně (tzv. smluvní ochrana ). Smlouva o ochraně dané lokality je uzavřena mezi orgánem ochrany přírody a vlastníkem dotčeného pozemku. Dále jsou lokality, nebo jejich části, kde postačuje základní ochrana podle 45c odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Základní ochrana se například vztahuje na EVL vymezené pro letní kolonie netopýrů. Většinou se jedná o půdy kostelů, zámků či starých usedlostí. Krajský úřad Liberec, který spravuje EVL mimo foto: Jakub Čejka velkoplošná chráněná území, pokračoval v roce 2013 ve vyhlašováním vybraných EVL přírodními památkami (PP). A tak na území Libereckého kraje přibyla přírodní památka Zahrádky u České Lípy, jejímž hlavním posláním je ochrana páchníka hnědého (Osmoderma eremita), který osidluje staré listnaté stromy s mohutnými dutinami a množstvím trouchnivějícího dřeva. PP Zahrádky u České Lípy byla vyhlášena na území zámeckého parku s navazující Valdštejnskou lipovou alejí. Důvodem vyhlášení další přírodní památky Skalice u České Lípy bylo významné zimoviště netopýra velkého (Myotis myotis) v opuštěném pískovcovém lomu. Nově byla vyhlášena i přírodní rezervace (PR) Údolí Jizery, která částečně zasahuje do EVL Údolí Jizery a Kamenice. Tato rezervace vznikla sloučením bývalé PP Galerie a PR Údolí Jizery u Semil a Bítouchova a důvodem k vyhlášení jsou cenná lesní společenstva na svazích a dně údolí (zejména suťové lesy a acidofilní bučiny) a přirozená bezlesá společenstva na skalních výchozech. Tok řeky Jizery doprovázený nesouvislými štěrkovými náplavami je biotopem evropsky chráněného druhu vranky obecné (Cottus gobio), která je dalším předmětem ochrany PR. 15

18 AKTUÁLNĚ páchník hnědý (Osmoderma eremita) Jihozápadně od Nového Boru byla vyhlášena PP Červený rybník, kde je chráněno rašeliniště, navazující podmáčené lesní porosty a populace ohrožených druhů rostlin a živočichů, především mechu srpnatky fermežové (Hamatocaulis vernicosus). V minulém čísle jsme se zmínili o zpracovávání Co je to questing? To jsem do srpna letošního roku netušila ani já. Quest jako poklad z počítačových her, to byla možná malá nápověda. Anglické slovo, pro které se stále hledá český název. Zatím se ujalo slovo hledačka. Hledačka může někomu připomínat geocaching, ke kterému ovšem většinou potřebujeme přístroj GPS, vzdáleně také může připomínat stopovanou za pokladem. Quest provádí danou trasou pomocí veršovaného textu, zadává úkoly, které směřují k vyplnění tajenky a nakonec jsou účastníci odměněni nalezením pokladu. Souhrnu doporučených opatření (SDO) pro evropsky významné lokality v rámci soustavy Natura 2000, které připravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Připomeňme jen, že pro každou EVL se zpracovává dokument, který popisuje nároky předmětu ochrany, současný stav lokality a navrhuje vhodná opatření pro udržení a případně zlepšení podmínek pro předmět ochrany. Seznámit se s tímto dokumentem je možné v Ústředním seznamu ochrany přírody ( Aby mohl být dokument zveřejněn, musí být projednán s významnými vlastníky a následně schválen ministerstvem životního prostředí. V roce 2012 zpracovala a projednala Správa chráněné krajinné oblasti Jizerské hory a krajské středisko Liberec SDO pro 11 evropsky významných lokalit. Ministerstvo však zatím schválilo pouze jeden, a to QUESTING Lenka Zadrobilová zdroj: Wikimedia Commons SDO pro EVL Bílá Desná kanál protržené přehrady. V letošním roce Správa chráněné krajinné oblasti Jizerské hory a krajské středisko Liberec zpracovává SDO pro 10 dalších EVL. EVL Cihelenské rybníky a EVL Manušické rybníky jsou vhodným biotopem pro kuňku obecnou (Bombina bombina). EVL Český Dub základní umělecká škola je zajímavá letními koloniemi netopýra velkého (Myotis myotis) a naopak zimoviště v EVL Západní jeskyně vyhledává vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Západní jeskyně je výjimečná i svou krápníkovou výzdobou. Významnou letní kolonií netopýra velkouchého (Myotis bechsteinii) a netopýra černého (Barbastella barbastellus) jsou acidofilní bučiny a suťové lesy s javorem klenem v EVL Vápenice Basa. Zde se nacházejí i druhově pestrá luční společenstva a i několik krasových jeskyní, které využívají netopýři k přezimování. Litorální část EVL Červený rybník je vhodné stanoviště pro mech srpnatku fermežovou (Hamatocaulis vernicosus). V těsné blízkosti Liberce nalezneme EVL Luční potok, kde se střídají úseky písčitoštěrkového dna a úseky s jemnými naplaveninami, které vyhledávají mihule potoční (Lampetra planeri). A zbývá představit poslední tři EVL, které se nacházejí na území CHKO Jizerské hory. Jedná se o EVL Bukovec, EVL Rašeliniště Jizerky a EVL Jizerské smrčiny. Na bohaté půdy vulkanického Bukovce jsou vázány květnaté bučiny a druhy teplejších pahorkatin, které se na Bukovci prolínají s typicky horskými druhy. Jeden z nejrozsáhlejších komplexů rašelinných ekosystémů v Jizerských horách představuje Rašeliniště Jizerky. V centrální části náhorní plošiny Jizerských hor narazíme na EVL Jizerské smrčiny, kterou tvoří celek horských, rašelinných a podmáčených smrčin, rašelinišť a vrchovišť, skalních výchozů a balvanových akumulací. Hledačky nejsou v terénu nijak značené, nehyzdí tak prostředí dalšími cedulemi či značkami. K jejich projití potřebujete list hledačky stažený z webu. V České republice se hledačky zatím počítají na jednotky, takže je na webu musíte hledat jednotlivě, ale v krátké budoucnosti se předpokládá vznik jednotných webových stránek. Questy neboli hledačky jsou trvalé a předpokládá se, že na jejich vzniku se obvykle budou podílet skupiny lidí školy, místní spolky, občanská sdružení, kulturní instituce jako muzea, knihovny a 16

19 ENVIROMENTÁLNÍ VÝCHOVA podobně. K tvorbě dobrého questu je třeba důkladně se seznámit s místním přírodním, kulturním a historickým dědictvím a tyto znalosti pak vtipně a kreativně využít. Questing je zábava a poučení současně a má význam nejen pro místní obyvatele, ale i jako turistická atrakce. V Anglii a Skotsku je populární už 150 let, v USA má dvacetiletou historii a jeho popularita stále roste. O posledním prázdninovém týdnu jsem byla součástí týmu, který se sešel na půdě střediska ekologické výchovy DIVIZNA, aby se pod vedením Blaženy Huškové pokusil první libereckou hledačku vytvořit. Skupina jsme byli vskutku různorodá od lektorů ekologické výchovy, přes ředitelku občanského sdružení, pracovníky Správy CHKO až po básníka. První liberecká hledačka vznikala v Lidových sadech a v prostoru tzv. Zlatého kříže. Při tvorbě jsme se nejdříve zamysleli, co bychom chtěli hledačům přiblížit, co zůstává běžným návštěvníkům města skryto. Okolí Lidových sadů je bohaté na přírodní, kulturní i historické skvosty muzeum, ZOO, botanická zahrada, vilové čtvrti, krásná zeleň. Je tedy otázka, na co upozornit? Nakonec jsme se domluvili, že musíme upozornit na detaily, kterých si běžný návštěvník nevšimne. A takových detailů se našlo mnoho užili jsme si je při první procházce, na kterou jsme se vydali všichni dohromady, kdy jsme debatovali nad místy zastavení a vybírali jsme, které detaily jsou ty nejzajímavější. Soustředěním na jednotlivá místa se člověk stane vnímavějším, a přesto, že prostor Lidových sadů znala většina z nás hodně dobře, těchto detailů jsme si většinou nevšimli nebo možná neměli čas si všimnout. A nebo jsme měli dojem, že místo přece známe tak dobře, že nás nic nemůže překvapit. Zkušenost to byla každopádně zajímavá. V další etapě jsme si celou trasu rozdělili po zastaveních, na která jsme se vydali veršovat, abychom se za dvě hodiny opět sešli a texty seskupili, podrobili kritice a upravili do vhodných tvarů. Zábava to byla velká, někomu se verše tvořily samy od sebe, někdo se dost zapotil. Myslím, že se nám podařila vytvořit pěknou hledačku, na pěkném místě, s pěknou odměnou. A jak se na ni vydat? První liberecká hledačka pod názvem Bez mobilu, bez mailu, věnujem se detailu je fyzicky snadná, psychicky náročná (zejména pro lingvisty a architekty) a je nutné, aby při ní osoby mladší patnácti let doprovázela dospělá osoba. Délka hledačky je přibližně tři kilometry, takže na její klidné projití je třeba asi půldruhé hodiny. Hledačka je přístupná celoročně, ale v zimě musí lidé zákonitě počítat s větší fyzickou náročností v případě silné sněhové pokrývky. Do terénu stačí si vzít jen papír a tužku, hodit se ale může i dalekohled. Začátek hledačky je u Střediska ekologické výchovy DIVIZNA na můstku přes Jizerský potok (na křižovatce ulic Tichá a Sovova v libereckých Lidových sadech). Abyste ale mohli na quest vůbec vyrazit, je třeba mít vlastní list hledačky, který si můžete zdarma stáhnout na nebo si jej osobně vyzvednout v pracovní dny v SEV DIVIZNA. (Článek byl napsán s využitím textů z foto: Lenka Zadrobilová 17

20 PRAKTICKÁ OPATŘENÍ VÝŘEZ KOSODŘEVINY V MALOPLOŠNÝCH ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍCH Vladimír Vršovský Nevhodné výsadby kleče podél horního toku Jizery Borovice kleč (Pinus mugo), známá též pod označením kosodřevina, je jedním z druhů borovic spíše keřovitého vzrůstu. Dosahuje výšky přibližně 2,5 metrů, má často křivolaké kmeny, položené na zemi a až v koncích vystupující. Malé drobné šišky (2 6 cm) zrají tři roky a na jedincích je možno najít šišky různě staré, včetně těch již otevřených a bez osiva. Kleč tvoří více či méně zapojené porosty a je hlavní dřevinou nad horní hranicí lesa v Krkonoších. V Jizerských horách se (až na drobné výjimky) vyskytuje na vrchovištích. V Čechách je dále ještě původní v oblasti Šumavy, v ostatních pohořích je její výskyt výsledkem lidské činnosti (byla vysazována z důvodů ochrany půd, protipovodňových i estetických). Výsadby kleče byly v minulosti uskutečněny jak v pohořích, kde se vůbec přirozeně nevyskytovala, ale i v pohořích, kde byly původní porosty doplňovány a plocha porostů kosodřeviny navyšována. Například v Krkonoších, kde rostla před příchodem člověka na ploše cca 4500 ha a kde byla následně tato plocha vlivem pastevectví a senaření podstatně snížena, jsou první výsadby datovány již do konce 19. století, pokračovaly i ve století dvacátém a vlastně až na nátlak KRNAPu byla realizace podrobných zalesňovacích plánů zastavena až v roce foto: Vladimír Vršovský V Jeseníkách, kde kleč nikdy přirozeně nerostla, byly provedeny výsadby koncem 19. a v první polovině 20. století. Podle údajů lesnické evidence je dnes v tomto pohoří 205 ha porostů kleče. I zde byly výsadby motivovány důvody protipovodňové ochrany a byly situovány především nad horní hranicí lesa a do mimořádně cenných botanických lokalit Malé a Velké kotliny. V obou výše uvedených pohořích dnes probíhá postupná redukce nevhodných výsadeb porostů kleče. V Krkonoších proběhla odborná diskuze pracovníků KRNAPu, výřezu předcházelo zpracování podrobných plánů a vlastní výřez probíhá podle stanoveného časového harmonogramu po etapách v režii národního parku. V Jeseníkách je situace mnohem komplikovanější, dohoda mezi orgány ochrany přírody a státním podnikem Lesy ČR delší dobu vázne. V nedávné minulosti byly zpracovány odborné studie, které si částečně protiřečí, ale i zde již redukce porostů kosodřeviny v menší míře proběhla a pravděpodobně bude pokračovat. Jistě je na místě položit si otázku, čím porosty kleče vadí a proč ochrana přírody požaduje a realizuje jejich odstranění. Pro obě zmiňovaná pohoří a částečně i pro Jizerské hory především platí, že porosty kleče pokrývají plochy 18