Vzdejte Hospodinu moc a slávu.

Transkript

1 FARNÍ INFORMÁTOR 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 19. ŘÍJNA 2014 Vzdejte Hospodinu moc a slávu., Zprava: P. Václav Žákovský, farář pustiměřský, P. František Stehlík, farář z Lipovce a Antonín Grygar, polesný z Podivic při generální audienci s Pavlem VI. ve Vatikáně (9. dubna 1969). MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bohu Otci, který nás stvořil ke svobodě a vybízí nás, abychom vzájemně spolupracovali a odpovědně se ujímali práv a povinností, kterými je vázán každý člověk, předložme s důvěrou své prosby: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za papeže Františka, který dnes uzavírá synodu biskupů o rodině a povýší ke cti oltářů Božího služebníka, papeže Pavla VI.: ať Duch Svatý osvěcuje pastýře, aby církev věrně podle Božího záměru odpovídala na výzvy současného světa. Za ty, kdo nesou odpovědnost za obecné blaho, aby se nedali svést touhou po moci a penězích, ale své smýšlení i svá srdce dali do služeb pokoje a solidarity. Za všechna církevní společenství aby se o tomto Světovém dni misií ponořila do radosti evangelia a udržovala lásku, která je s to přinášet světlo jejich povolání a misijnímu poslání. Za naše bratry a sestry, pronásledované a zabíjené pro křesťanskou víru v Iráku a Sýrii, aby sám Bůh byl jejich nadějí i důraznou výčitkou svědomí nečinně přihlížejícímu světu. Za zemřelé, aby pro svou věrnost evangeliu došli věčného patření na tvou slávu. K: Věčný Otče, na přímluvu Panny Marie, vzoru pokorné a radostné evangelizace, se obracíme se svou modlitbou za to, aby se církev stávala domem pro mnohé, matkou pro všechny národy a umožňovala vznik nového světa. Skrze Krista, našeho Pána. L: Amen.

2 POŘAD BOHOSLUŽEB: října 2014 DEN LITURGIE 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE 19. října SVĚTOVÝ DEN MISIÍ SBÍRKA NA MISIE PONDĚLÍ 20. října ÚTERÝ 21. října STŘEDA 22. října BL. KAREL RAKOUSKÝ, CÍSAŘ A KRÁL ČTVRTEK 23. října SV. JAN KAPISTRÁNSKÝ, KNĚZ PÁTEK 24. října SV. ANTONÍN MARIA KLARET, BISKUP SOBOTA 25. října SVÁTEK VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA (1896) NEDĚLE 26. října PONDĚLÍ 29. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JAN PAVEL II., PAPEŽ 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ FARNOST ÚMYSL MŠE SV. za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, sestru a Boží požehnání pro celou rodinu DRYSICE na poděkování za 85 let života s prosbou o další Boží pomoc 9.30 za + Karla a Marii PODIVICE MENŠÍKOVY a duše v očistci PUSTIMĚŘ za + Annu GÁBOROVOU, manžela, dceru a dvoje rodiče OLOMOUC KNĚŽSKÝ DEN 9.30 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Františka ZBOŘILA, PUSTIMĚŘ rodiče, bratra, švagra, živou a zemřelou rodinu za + Karla a Annu PUSTIMĚŘ SMEJKALOVY, rodiče z obou stran a + sourozence za živé a + kněze, řeholnice, DRYSICE drysické farníky a dobrodince 8.00 za + Aloisii a Jaroslava PUSTIMĚŘ ROZEHNALOVY a Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu za dar zdraví a Boží požehnání DRYSICE pro rodinu KNAPOVU 9.30 a BUREŠOVU za + Ludvíka a Marii PODIVICE FRÉLICHOVY, syna, dva zetě, živou a + rodinu PUSTIMĚŘ 8.00 PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA ( ) PUSTIMĚŘ: 5.400,-Kč DRYSICE: 3.700,-Kč PODIVICE: 2.200,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! POUŤ DĚKANÁTŮ PROSTĚJOV A VYŠKOV ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ KNĚŽSKÁ A ŘEHOLNÍ POVOLÁNÍ OLOMOUC, katedrála sv. Václava - sobota, 15. listopadu 2014 CENA DOPRAVY: 100,-Kč (děti a mládež neplatí hradí farnost) PŘIHLÁŠKY: Pustiměř p. Pospíšilová; Drysice po mši sv. v sakristii; Podivice p. Maráková ODJEZD: 13.15: PODIVICE 13.30: PUSTIMĚŘ (zast. na rozcestí a u ZŠ) 13.45: DRYSICE FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam , GSM: ; mail: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele Příspěvky na Farní Informátor označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: /0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na

3 POŘAD BOHOSLUŽEB: 26. října - 2. listopadu 2014 DEN LITURGIE FARNOST PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 26. října 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ DRYSICE 9.30 PODIVICE PONDĚLÍ 27. října PONDĚLÍ 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ ÚTERÝ 28. října STŘEDA 29. října ČTVRTEK 30. října PÁTEK 31. října SVÁTEK- SV. ŠIMON A JUDA, APOŠTOLOVÉ SOBOTA 1. listopadu NEDĚLE 2. listopadu PUSTIMĚŘ PODIVICE 8.00 BL. MARIE RESTITUTA DRYSICE KAFKOVÁ, PANNA A MUČED ČTVRTEK PUSTIMĚŘ 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. WOLFGANG, PUSTIMĚŘ BISKUP PODIVICE SLAVNOST 8.00 DRYSICE VŠECH SVATÝCH DRYSICE, PUSTIMĚŘ: PO MŠI SVATÉ SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV PUSTIMĚŘ VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ PUSTIMĚŘ 8.00 PODIVICE: PO MŠI SVATÉ SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA DRYSICE 9.30 PODIVICE ÚMYSL MŠE SV. za + Aloisii a Jaroslava ROZEHNALOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za dar zdraví, Boží ochranu a požehnání pro rodinu KNAPOVU a BUREŠOVU za + Ludvíka a Marii FRÉLICHOVY, syna, dva zetě, živou a + rodinu za + Oldřicha a Marii HOLUBOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Michala ADAMCE, manželku a syny za + Jiřinu POHLODKOVOU a rodiče z obou stran za + Jana PŘIKRYLA, dvě manželky, živou a +rodinu za + Annu a Jana LANGEROVY za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + Antonína PLISKU, sestru Ludmilu, rodiče, živou a zemřelou rodinu za + Benedikta DRBALA, rodiče, sourozence a duše v očistci za + Aloise MARKA a rodiče z obou stran za + rodiče PLISKOVY, dceru, syna a duše v očistci PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI listopadu: návštěvou kostela a po splnění tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce), je podmínkou pomodlit se modlitbu Otče náš a vyznání víry - Věřím v Boha listopadu: je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé třeba jen v duchu.

4 FARNÍ INFORMÁTOR 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 26. ŘÍJNA 2014, Miluji tě, Hospodine, má sílo. Votivní svíce u sarkofágu sv. Jana Pavla II. pod oltářem sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, Peregrinatio Ad Miracula Fidei, MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, obraťme se k Bohu živému a pravému, který tak miloval svět, že poslal svého Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, a který nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu: L: PRO SLÁVU SVÉHO JMÉNA, BOŽE, VYSVOBOĎ NÁS. Za Církev a její pastýře, aby je neodrazovala únava či odmítání, ale stále dávali ve světě zaznít Otcovu pozvání na sváteční hostinu bez konce, kde všichni hladoví budou nasyceni. Za křesťany, pronásledované a zabíjené pro svou víru v Iráku a Sýrii, aby Bůh, dárce pokoje, byl jejich nadějí i důraznou výčitkou svědomí nečinně přihlížejícímu světu. Za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, abychom vedeni Ježíšovým přikázáním lásky dokázali nejen prosit "odpusť nám naše viny", ale i odpouštět a hlásat odpuštění. Za ty, kdo oslavují i za ty, kdo žijí bez radosti; za ty, kdo jsou opuštěni, a za ty, kdo trpí hladem; za ty, kdo se smějí i za ty, kdo pláčí; za ty, kdo žijí i za ty, kdo umírají, aby všichni zaslechli Pánovo pozvání k hostině věčné radosti. Za naše drahé zemřelé, aby pro věrné plnění tvé vůle došli věčné odměny. K: Bože veliký a nejvýš hodný chvály, přijmi modlitbu této své rodiny a uděl nám v plnosti to, oč tě s důvěrou prosíme. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

5 LITURGICKÉ TEXTY 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ IZ 45,1.4-6 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi: "Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena. Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný." ŽALM 96 Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech! Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil nebe. Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří. V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva. 1. ČTENÍ 1SOL 1,1-5B Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, (bratři) Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením. EVANGELIUM MT 22,15-21 Slova svatého evangelia podle Matouše. Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?" Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár. Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. 3

6 Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA Všechny politické lidské síly jsou jen nástrojem v rukou Božích Vzpomínám si na jednoho kněze, který říkal, že politika do kostela nepatří. Je v tom kus pravdy, ovšem výjimka potvrzuje pravidlo. I my dnes trochu zabrousíme do politiky, protože i Pán Ježíš musel odpovídat na otázky, které přímo s Bohem nesouvisely, ale byly určitým politickým problémem. O jednom z nich byla řeč právě před chvílí: platit daň císaři nebo neplatit? Odpověď nebyla jednoduchá. Přibližme si alespoň krátce dobu, ve které žil Ježíš. V roce 63 před Kristem římský vojevůdce Pompejus dobyl hlavní město Palestiny, Jeruzalém. Tak se stala Palestina okupovanou zemí od římské nadvlády. Židé museli Římanům platit daně, což se jim nelíbilo. Vznikaly různé skupiny, které bojovaly proti okupantům, ale jejich výboje byly vždy potlačeny. V době Ježíšově to byli tzv. zeloti, ke kterým patřil pověstný Barabáš. Jejich úsilí vyvrcholilo v Židovské válce v letech po Kristu, kdy byli opět poraženi a Jeruzalém i chrám rozbořen. Na tomto podtextu je třeba chápat i záludnost otázky ze strany farizeů: kdyby totiž Ježíš řekl: neplaťte daň, pak by jej obžalovali u Římanů jako vzbouřence; kdyby zase řekl plaťte daně, pak by mohli rozšířit mezi lidmi, že je ve službách císaře, spolupracovník s režimem, kolaborant, a tím by jistě vzbudili u mnohých židů nenávist k Ježíšovi. Pán Ježíš je však usadil jedním výrokem: Dávejte, co je císařovo císaři, a co je Boží, Bohu. V této větě je obsažena hluboká pravda: Bůh musí být na prvním místě, ovšem žijeme na zemi, kde má být pořádek. Někdo vládne, vydává ústavu, zákony, ať už je to král, císař, parlament s prezidentem, a všichni bez rozdílu jsou povinni tyto zákony dodržovat, jinak by byla ve společnosti anarchie, vládl by zmatek a chaos. Na prvním místě se to týká věřících. Apoštol Pavel psal římským křesťanům, aby se podřizovali vládní moci, která je od Boha, dávali každému, co mu patří. Křesťan má být v tomto ohledu svědomitý a čestný. My se nemůžeme řídit druhými. Ten podnikatel neplatí daně, proč bych platil já; tamten zase krade, proč bych se měl já šidit, atd., atd. Právě zde se ukazuje, jak to myslíme vážně se svou vírou. Nejde však se zastavit jen u té první části výroku. Bůh má být nade všechno. Apoštol Petr říká: více je třeba poslouchat Boha než lidi. Křesťan nemůže souhlasit s potratem, s eutanázii usmrcením těžce 4

7 nemocného na jeho přání, se soužitím osob stejného pohlaví, byť by to bylo všechno zákonem dovoleno, a to proto, že to odporuje Božímu řádu. Bůh je skutečně suverénním Pánem dějin. Všechny politické lidské síly jsou jen nástrojem v rukou Božích. Už starozákonní proroci to věděli. Jasně to vyplývá i z 1. čtení: pohanský král Kýros dává svobodu židům, aby šli zpět do své země. Naprosto nečekané jednání ze strany krále. Ale i on byl veden Boží prozřetelností. Pamatujme, že pánem dějin nejsou Napoleoni, Hitleři, Stalini, svobodní zednáři či mafie, nýbrž náš Pán. Neznepokojujme se žádnými zprávami, ani politickými manévry, ale důvěřujme Bohu, protože ten nás nezklame a o něho se můžeme opřít. Církev a stát (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Mluvilo se o uzavírání smlouvy mezi státem a církví. K tomu směřuje dnešní politický vývoj ve většině demokratických režimech. Lidé chtějí být věrnými občany své země a přitom chtějí mít záruku, že mohou svobodně praktikovat své katolické náboženství, že jim v tom veřejná společnost nebrání, ale naopak jim to usnadňuje. Bylo by to ideální. Ale jisté pochybovačné hlasy je slyšet i dnes. Je taková smírná smlouva vůbec možná? Církev se organizuje podle duchovních principů. Ale žije ve státě, který se organizuje podle principů světských. Přitom se den co den setkávají na stejném poli působnosti. Diskutuje se například o platnosti manželství. Stát uznává jisté manželství za platné, pro církev je tentýž svazek neplatný. Stát dovoluje lékařům jisté zákroky, které jsou podle katolické morálky těžkým hříchem. Jak se tedy mohou dohodnout, když se tak často zásadně liší? Tam, kde je jenom jedno státní náboženství, je problém zjednodušený. Státní zákony dovolují jenom to, co dovoluje to vyznání, které je veřejně uznané. Po westfálském míru byl ten princip platný i v Evropě: cuius regio illius religio, tj. vláda určovala, co se podle přijaté víry smí a nesmí. Dnes tento princip považujeme nejenom za neuskutečnitelný, ale i nemorální, odporující svobodě, a tedy i lidské důstojnosti. Jak tedy řešit problém církve a státu dnes? Velmi vážně se zabýval touto otázkou II. vatikánský koncil a stanovil několik zásadních principů. Je pravda, že církev i stát pracují na stejném poli, ve stejné společnosti. Ale není to na stejné rovině. Dalo by se to vyjádřit přirovnáním: spisovatel a tiskař pracují při vydání jedné knihy, ale oba z jiného hlediska. Nejenom, že se mohou, ale naopak se musí dohodnout, aby dílko vyšlo na veřejnost. Analogicky se dá říci, že se i církev i stát starají o to, aby žili občané ve spořádané společnosti mírumilovně. Stát to organizuje mnoha způsoby vnějšími. Církev se stará o to, aby měli lidé mravní předpoklady, aby tu byly vnitřní podmínky k uskutečnění vnějšího pořádku. Církev proto sleduje se zájmem všechny dobré iniciativy státní i mezinárodní, politické, ekonomické, kulturní, snaží se je podpořit, oživit dobrým duchem. Posílá proto své zástupce, pozorovatele ke všem důležitým organizacím, kongresům, studijní centrům, jejichž cílem je zlepšení lidského soužití. 5

8 Říkáme výslovně: zástupce, pozorovatele. Církev totiž respektuje autonomii, nezávislost těchto organizací na poli profánním. Zvedne-li tu svůj hlas, je to jenom v tom případě, že by tu šlo v jednotlivých případech o nedotknutelné mravní zásady. Stát a politika jsou tedy na církvi nezávislé, ale žádá i ze své strany, aby jí samé byla uznána nezávislost na poli víry a mravů. Stát nesmí zneužívat církve ke svým politickým zájmům. Z těchto předpokladů plyne závěr, kterého se dříve báli, ale který odpovídá dnešní situaci: stát je svou strukturou laický. Nerozhoduje o tom, které náboženství je pravé a které není, ale zaručuje věřícím svobodu, aby mohli své náboženství vyznávat a praktikovat. Ve starých říších bylo náboženství zásadně státní. Proto byli i první křesťané pronásledováni, protože nechtěli obětovat státním bohům. V evropském středověku bylo státní náboženství křesťanské. Proto se státně stíhali heretici. Jistým pokrokem byla tzv. tolerantnost. Křesťanské státy např. dovolovaly židům žít v ghetech, podobně jako v muslimských zemích žili v ghetech křesťanské skupiny. Požadavek dnešní doby je, aby se tyto diskriminace překonaly. Bohužel ještě tomu tak na světě není a i katolická církev je v jistých zemích nedemokraticky omezovaná. Tam, kde se dodržují principy o náboženské svobodě, nejsou konflikty mezi státem a církví. Nač se tedy uzavírají tzv. konkordáty nebo způsoby soužití mezi církví a státem? Důvod je jasný. Principy jsou všeobecné, abstraktní, život je konkrétní. Lidé, kteří spolu žijí, si musejí čas od času vyjasnit své hranice a své kompetence, aby nedocházelo ke zbytečným rozepřím. Děje se tak v rodinách, na pracovištích, tedy i ve státě. Platí to nejenom pro náboženství, ale pro všechny obory. Stát např. nerozhoduje o tom, která poezie nebo hudba je pravá a která ne, ale konkrétně se hledí dohodnout s kulturními organizacemi, které iniciativy si zaslouží větší nebo menší podpory. Podobného druhu jsou i dohody s církví. Dějí-li se v duchu upřímného dialogu, patří k normálnímu životu i jisté diskuse a předlohy různých řešení, jako např. v otázce církevního majetku, daní apod. Dnes se už také vyjasnily jisté prioritní otázky, ve kterých se církev snaží spolupracovat se státem i se společností národů. Jde tu na prvním místě o obhajobu lidských práv a lidského života. Říkáme, že žijeme v době svobody. Ale konkrétně, jak často upozorňuje ve svých proslovech Svatý Otec, nebyla snad v lidských dějinách tak tragická situace, že by byly lidské životy tak ubíjeny, jak se to děje dnes. Kolik se děje dosud ve světě násilí, a to často na těch, kteří jsou nejméně vinní. Otázka hladu a bídy miliónů je více než ožehavá. Ale obraťme se i k naší tzv. konzumní společnosti. Církev tu stále musí pozvedat hlas k obhajobě duchovních a kulturních hodnot, které jednostranný ekonomický a technický pokrok doslova ubíjí nebo omezuje na minimální úsek veřejného života. Na těchto polích se stát a církev denně setkávají, chápou, že si musí navzájem vyjít vstříc. Ale jsou i jiná pole působnosti, kde je církev prakticky řečeno sama. Evangelium totiž ukazuje, že všechny lidské bídy mají hlavní kořeny jiný, než ekonomický, sociální, národnostní atd. První příčina lidské bídy je hřích, jak to učí Bible od prvních stránek. Pomoc přichází jenom cestou vykoupení Kristova. Musí tedy církev svou hlavní činnost soustředit k výchově ke svatosti a k mravnímu pokroku. Nesmí se dát svést k neúměrné činnosti sociální, charitativní a kulturní, tak, že by to bylo na škodu jejího hlavního poslání duchovního. Od státu tu požaduje jenom svobodu a respekt, aby mohla být věrna poslání evangelia. V této činnosti však není sama, je s ní sám její zakladatel Ježíš Kristus, milost Ducha svatého a prozřetelnost Boha Otce. Tato pomoc nezklame ani tam, kde lidské podmínky pochybí. 6

9 LITURGICKÉ TEXTY 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ EX 22,20-26 Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Toto praví Hospodin: Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný. ŽALM 18 Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen. Ať žije Hospodin, požehnána buď moje Skála, sláva buď Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému. 1. ČTENÍ 1SOL 21,5C-10 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Bratři! Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku, třeba v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji. Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu. EVANGELIUM MT 22,34-40 Slova svatého evangelia podle Matouše. Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých a zeptal se: Mistře, které přikázání je v Zákoně největší? Odpověděl mu: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. 7

10 Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA 8 Zbožnost bez lásky k bližnímu, je lež Obdivujeme-li krásu středověkých mostů, všimneme si celé řady kamenných pilířů spojených masivními oblouky. Moderní architektuře dnes už stačí pouze jediný oblouk nad řekou držený pouze dvěma mohutnými pilíři na březích. Toto přirovnání nám pomůže k pochopení vztahu mezi člověkem a Bohem v dějinách spásy. Už Starý zákon zdůrazňoval zachovávání desatera a ještě dalších 613 předpisů, jak je sestavili znalci zákona. Most spojující nebe se zemí pevně spočíval na celé řadě přikázání vymezujících co se smí a co se nesmí. Pak přišel Ježíš a otevřel nový pohled. Most mezi člověkem a Bohem překlenul jediným obloukem, kterým je láska. V lásce jsou zahrnuta všechna přikázání. My žijeme v Novém zákoně a proto se soustředíme plně na Ježíšova slova o lásce. Dá se říci, že přikázání lásky je jako mince - má dvě strany. Pokud jednu znehodnotíme, mince se již nehodí k ničemu. A tak je to i s našim životem lásky. Máme milovat Boha nadevšechno. Lidé se domnívají, že právě dodržováním křesťanských povinností, jako je účast na nedělní mši svaté, je dostatečným naplněním tohoto přikázání. Ale pozor! Má-li to být pravdou, pak se to musí projevit ve vztahu k našim bližním. Zbožnost bez lásky k lidem je špatná zbožnost.. Lidé, kteří chodí do kostela se považují za zbožné, ale jestliže jsou doma zlí, nesnášenliví, hrubí, lakomí, takovým lidem je zbožnost na nic, spíše odrazuje druhé lidi od kostela. Zbožnost není možná bez laskavosti k lidem, ale na druhé straně není možné, aby lidé měli rádi bez Boha. Všude se bojuje za sociální spravedlnost, sestavují se charty lidských práv, mluví se o humanizmu, důstojnosti člověka bez ohledu na jeho postavení či národnost, barvu pleti, a vidíme, že to všechno pokulhává, protože člověk chce vytvořit dobrý svět, ale bez Boha a to nejde. Jako se musí krev okysličovat v plicích, aby živila všechny orgány, tak naše láska se musí zušlechtit v Bohu, aby oživovala lidské vztahy. Když se kdysi ptali Matky Terezy,

11 kde bere ona a ti, kteří jí pomáhají, sílu ke své práci pro nejubožejší, řekla jednoznačně, že při modlitbě, které věnují hodně času. A ona sama doporučuje hodinu a půl denně prožít s Bohem. Modlitba totiž práci nepřekáží. Zde máme mimo jiné také odpověď na otázku, proč nic nestíháme, jsme uštvaní, nervózní a nelaskaví, na pokraji svých sil. Ne proto, že je málo času, ale že nemáme čas na Boha. A konečně máme milovat Boha jako sebe. Divíme se někdy tomu, že máme nepřátele, že nás lidé nezdraví a nebaví se s námi, chybí nám přátelé. Chyba je zase na naší straně. Máme druhým dělat to, co chceme, aby oni dělali nám. Chceš pro sebe všechno nejlepší? Chtěj to i pro druhé. Čekáš od druhých porozumění, pozornost či pomoc? Nabízej to druhým. Chceš být v obchodě obsloužen s úsměvem, na úřadě přijat s úctou. dostat za své peníze odbornou službu? Jednej stejně s druhými. Pán Ježíš nemluví o lásce jako o nějakém krásném pocitu, ale je zde řeč o činu. On žádá od každého z nás, abychom konali dobro pro každého bez ohledu na to, zda-li si ten druhý naši lásku zaslouží. A tak si odnesme jednu myšlenku z naší neděle, a to, že zbožnost bez lásky k bližnímu, je lež. Láska k Bohu patří k naší identitě (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Díval jsem se jednou v Kalifornii z kopce na záliv, ve kterém je město Los Angeles. Z výšky je pohled na města obyčejně pěkný. Ale tu mne hned napadlo, že je zde jinačí než pohled na města evropská. Ve starodávné Itálii nejsou mrakodrapy a mezi domy vyčnívají katedrály a věže kostelů. I v Los Angeles některé budovy nápadně převyšují celé okolí. Jsou to především banky. Napadne přitom skeptická myšlenka: ti, kdo stavěli vysoké kostely a malé domy, asi milovali Boha nadevšecko, ale co si máme myslet o těch, kdo staví vysoké peněžní ústavy? Otázka však není tak jednoduchá, aby se na ni mohlo odpovědět jenom podle vnějšího dojmu. Položme si ji znovu ve formě námitek, ale tentokrát už uvážených. Je jich několik. První bychom mohli formulovat takto: člověk víc miluje, co ho víc přitahuje; normálně nás však víc přitahují věci viditelné, konkrétní než neviditelné. Svět kolem nás je viditelný, Bůh je naopak neviditelný a daleko od nás na nebi. Divíte se pak někomu, do si v neděli ráno povzdychne: Šel bych do kostela, ale je dnes tak krásný den a stromy kvetou! Ještě radikálnější je lidová písnička: Když tě vidím, má panenko, v tom kostele klečeti, nic nemohu sloužit Bohu, musím na tě hleděti. Kdybych Boha tak miloval, jako miluji tebe, byl bych dávno za svatého jako andělé z nebe. Vzpomínám si, jak jeden přísný kněz ta slova považoval rouhačská. Ale sotva je to tak přísně míněno. Ostatně nám v řešení tohoto problému pomohou moralisté. Rozlišují mezi láskou k Bohu z hlediska hodnoty a z hlediska citu. Chlapec se např. dívá napjatě na fotbalový zápas v televizi. Celého ho to zaujalo. Ale řeknou mu, že se matce udělalo špatně a že musí zavolat lékaře. 9

12 S hlubokým povzdechem zhasne televizi a běží pro lékaře. Citové zaujetí ustoupí hodnotě. Nebo někdo jede rychle autem, má naspěch. Ale na křižovatce jedou jiná auta zprava a mají přednost. Nezbývá než zastavit. Obrazně by se dalo říci, že i my v životě stále někam spěcháme, ale zájmy Boží jdou zprava a mají přednost před všemi citovými zaníceními. Druhou námitku proti přednostní lásce k Bohu pronášejí filosofové. Aristoteles prohlásil, že opravdově milovat může člověk jenom sám sebe. Když mu namítli, že se např. matka obětuje pro dítě, odpovídá filosof: je to proto, že je považuje za část sebe, že patří k její osobě. Dá se něco podobného říci o Bohu? Řečtí Otcové církve o tom nepochybovali. Učili, že se křesťan skládá z těla, z duše a z Ducha svatého. Je tedy Bůh v nás, v našem srdci. Proti tomu měli však někteří výhrady: jak může být Bůh částí člověka? Odpověď je celkem jednoduchá. Bůh je tam, kde působí. Působí svou silou ve všem, je tedy všude, ale různým způsobem. V člověku působí s jeho svobodným souhlasem. Čím víc tedy sledujeme zájmy Boží, tím víc se s ním sjednocujeme. Naše lidská činnost se tedy stává božsko-lidská a má zvláštní moc. Milujeme všichni svou vlastní práci, láskou k Bohu jí dáváme opravdovou hodnotu. Třetí námitku jsme slyšeli od ateistů: zájem o Boha odtahuje člověka od zájmu o zlepšení světa, náboženství je jakoby opium lidstva. Roztomilý výklad této fráze jsem četl u jednoho ruského spisovatele. Vypravuje, že v době po revoluci jel drožkou po Moskvě a na jednom domě četl tento nápis. Starý drožkář se zamyslil a pak prohlásil: Je to pěkně pověděno. V nemocnici po operaci jsem měl velké bolesti. Dali mi trochu opia a cítil jsem se lépe. Tak si myslím, že i myšlenka na Boha nám ulehčuje v našich bolestech". Takový výklad nápisu by Lenin jistě nepřijal. On považoval náboženství za jakousi drogu, která paralyzuje zájem o svět. Takové ovšem nemůže být náboženství biblické, které učí, že je Bůh stvořitel všeho viditelného a neviditelného a že je člověk jeho obrazem a spolupracovníkem k dokončení tak velkého díla. Duchovně se naopak droguje ten, kdo Boha popírá, protože tím zapomíná na svůj velký úkol ve světě. Čtvrtou námitku proti lásce k Bohu pak můžeme formulovat takto. Je dvojí láska: sobecká a blíženská. Sobec myslí na sebe, na své dobro a pro sebe všecko uchvacuje. Pravá láska je blíženská, ta neuchvacuje, ale dává. Mezi lidmi jsme nejvíc vděčni tomu, kdo nám nejvíc dal. Bůh nám dal nejvíc, proto mu máme být nejvíc vděčni. Ale jak se mu můžeme odvděčit, když mu nic nemůžeme dát? Z toho plyne, jak se zdá, tento závěr: Bůh miluje nás, ale my nemůžeme opravdově milovat Boha. Autoři si byli vždycky této námitky vědomi a snažili se ji nějak překonat. Scholastická filosofie dávala např. tuto odpověď. Dáváme druhému to, co mu chybí. Co chybí Bohu? Jemu samému nic. Ale v tomto světě není ještě dokonale uznáván, chybí tu tedy toto uznání, chvála, sláva. Milujeme Boha, když jej chválíme a rozmnožujeme jeho slávu. Tato úvaha jistě není špatná, ale je málo působivá. Daleko lepší je odpověď Písma: dává Bohu ten, kdo dává bližnímu. Vypravování evangelia o posledním soudu končí právě tímto prohlášením: Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili (Mt 24,40). Vysvětluje to sv. Jan ve svém listě: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: "Já miluji Boha" a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí (1 Jn 4,19-20). Závěr ze všeho toho co jsme řekli, je tedy jednoduchý: láska k Bohu patří k naší identitě, bez ní se naše vlastní osoba nemůže vyvinout sama ani ve styku s druhými a se světem. Proto je tedy první a základní přikázání. 10

13 LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI VŠECH SVATÝCH 1. ČTENÍ ZJ 7, Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Já, Jan, viděl jsem, jak od východu slunce vystupuje jiný anděl. Držel v ruce pečetidlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři anděly, kterým bylo dáno škodit zemi i moři: "Neškoďte zemi ani moři ani stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha!" A uslyšel jsem, kolik bylo těch poznamenaných: sto čtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů izraelského lidu. Potom se podívám, a hle veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: "Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!" Všichni andělé, kteří stáli okolo trůnu, starců a čtyř bytostí, padli na tvář před trůnem, klaněli se Bohu a volali: "Amen. Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen." Tu na mě promluvil jeden ze starců a zeptal se mě: "Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?" Odpověděl jsem mu: "Můj pane, to víš ty." Řekl mi: "To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi." To je pokolení těch, kdo hledají tvář tvou, Hospodine. ŽALM 23 Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod. Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti. Ten přijme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha. 2. ČTENÍ 1JAN 3,1-3 Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako je on čistý. EVANGELIUM MT 5,1-12A Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu." 11

14 Společenství svatých (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Námitka, kterou jsem při jedné příležitosti slyšel, zněla dost nezvykle. Uprostřed zbožných duší, které mluvily o zjeveních Panny Marie, někdo, kdo byl také zbožný, silně zapochyboval: "Jak je vůbec možné, že se Matka Boží zjevuje? Svatí odešli z tohoto světa, proč by se sem měli ještě vracet? Jejich činnost na zemi už skončila." Je to řečeno lidově, ale připomíná to učenou námitku, která se šířila v době reformace: sv. Pavel nazývá Krista jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (1Tim 2, 5), není tu tedy místo pro jiné. Dodnes se pak ozývají hlasy proti tomu, že bychom si mohli přivlastňovat zásluhy svatých. Připadá to, jakoby byla v nebi jakási banka, jakýsi společný poklad, do kterého všichni ukládají své zásluhy a z kterého si pak vybírají i ti, kdo tam sami málo uložili. Abychom zaujali k těmto námitkám rozumný postoj, začněme tím problematickým výrazem "zásluha". Je to ovšem výraz obrazný, metafora. I Kristus mluví o tom, že dobří lidé shromažďují "poklady v nebi" (Mk 10, 21). Ten ovšem neznamená něco mrtvého, ale milost Boží. Ta je život, život pak roste a sdílí se s druhými. Tak i zde na zemi děti čerpají z pokladu rodičů, z jejich života a zkušenosti. Věříme, že život v milosti Boží na věčnosti nepřestává, ale naopak se stává intenzivnější. Známý německý teolog Scheeben to tajemství vysvětluje touto prostou úvahou. Věříme, že svatí po smrti žijí. Žijí-li, nemohou zůstat pasivní, mají činnost. Nejdokonalejší činnost křesťana je láska a modlitba. Svatí v nebi nás tedy milují a modlí se za nás. Proto je vzýváme: "Oroduj za nás, modli se za nás!" Vedle výrazu "zásluhy" svatých se tedy užívá i jiného, který je snazší: "přímluva" svatých. Když se modlí, modlí se ve spojení s Kristem za spásu celého světa, tedy se přimlouvají u Otce jako on. Ale tu se vyskytne hned další námitka. Když se všichni svatí vespolek modlí za celé lidstvo, proč bych měl ještě vzývat jednoho jistého svatého v nějaké konkrétní záležitosti? Je to důstojné, abych prosil sv. Antonína, aby mně pomohl najít tašku, považovat ho za patrona ztracených věcí? Abychom vyšli ze začarovaného kruhu této a podobných námitek, musíme opustit ideu, že je nebeské království jenom jakýsi kraj, kde každý najde své místečko pro svou osobní blaženost a zapomene na všechno ostatní. Království Kristovo je naopak stav, kde lidské 12

15 osoby dojdou do své dokonalosti, kde se plně rozvinou všechny schopnosti dané člověku při stvoření a určené jeho povoláním. Dokonalost znamená plné rozvinutí lidské osoby. Lidská osoba však neroste v osamocenosti. Osoba znamená vztah k druhým. Matka je matka, protože má děti, učitelem je ten, kdo má žáky. Řekneme-li o někom, že je velkou osobností, znamená to, že okruh jeho vztahů s druhými lidmi je široký, že není povrchní, že není šablonovitý, ale naopak jedná s každým podle jeho stavu a potřeb. Tak je tomu na zemi, ve společnosti, kterou známe. V Božím království se tyto schopnosti dokonale rozvinou. Rozšíří se jejich pole působnosti. Vyjde se z úzkého kruhu příbuzných, přátel a známých. Svatí najdou vztah ke všem lidem všech zemí a věků. Omezenost času a prostoru je tu překonána. Není to možné na zemi, ale ani by to nebylo užitečné. Příliš široký okruh známostí působí, že je náš poměr k lidem povrchní a šablonovitý. Ale na věčnosti tato potíž zmizí. Naše oči se totiž slejí v jedno s pohledem Božím, který všechno proniká, všechno chápe a všem je blízký. Jeho vševědoucnosti je otevřeno to, co je na nebi i na zemi. Tím padá i další potíž. Nejenom prostí lidé, ale i teologové si kladli otázku, jak je možné, že svatí vědí o nás na zemi, že pozorují, co děláme, že slyší naše modlitby, kterými se k nim obracíme. Ztratil jsem např. svou tašku a řeknu v duchu krátkou modlitbičku k sv. Antonínu Paduánskému, aby mně ji pomohl najít. Jak on v nebi ví o této prosbě, když ji nezná ani ten, kdo je mně tu na zemi po boku? Teologové odpovídají na tuto otázku docela jednoduše. Je-li pohled svatých spojen s pohledem Božím, proniká jejich zrak všechna tajemství. "Spojíte-li se sluncem", píše Jan Kronštadský, "je vám jasné všechno, co je v jeho paprscích." Všechno, co existuje, je jakoby zahrnuto v jeho paprscích. Originální vysvětlení této schopnosti svatých čteme v "Dogmatice pravoslavné církve" ruského metropolity Makaria z minulého století. I on vychází ze základu, že svatí v nebi plně rozvinou schopnosti a dary Boží, kterými už částečně vynikali na zemi. I zde na zemi nás překvapuje jeden dar, který často mívají: čtou v srdcích jiných lidí jako v otevřené knize, mají tzv. kardiognosii, znalost srdcí. Mají-li tuto schopnost na zemi, tím pronikavěji ji mají tam, kde žijí ve slávě. Znají tedy všechny taje lidských myslí. Ale nakonec přidejme ještě jednu poslední otázku. Svatí, jak jsme řekli, navázali styk se všemi lidmi. Jejich láska se stala universální. Modlí se za všechno, co je přáním samého Krista, tj. za spásu a za všechny potřeby celého lidstva. Proč se mám tedy obracet malou modlitbičkou k sv. Antonínu, aby mně pomohl najít tašku, protože je patron ztracených věcí? Není to nedůstojné a pověrečné? Pověrečným by se stalo každé tuze mechanické vysvětlení tohoto zvyku. Naivní by bylo připisovat jednotlivým světcům omezené pole působnosti pro různé obory, myslet, že je kompetence sv. Antonína pomáhat hledat ztracené věci, že je svatý Josef určen, aby pomáhal v ekonomických nesnázích a že sv. Ritě se přenechávají beznadějné případy. V lidových pobožnostech k jednotlivým světcům je hodně folkloristického prvku. Ale to všechno je obrazným vyjádřením tajemné skutečnosti, že se vztahy mezi nebem a zemí nestaly všeobecné, šablonovité, že tu existují a pěstují se styky osobní. Není radno tato velká Boží tajemství upřesňovat. Mluvíme o nich jenom obrazně a obraz musí zůstat obrazem, který částečně pravdu odhaluje a částečně zahaluje. Vždyť i sám Ježíš tu zůstal při podobenstvích. Jeho nejoblíbenějším je nebeská hostina (srov. Lk 14, 16). Na hostině se požívá to, co dává pán domu společně s ostatními. Vyjadřuje ten obraz ve zkratce to, co jsme právě řekli o společenství se svatými, které je radostným prvkem naší víry. 13

16 Církev. 8. Nekatoličtí křesťané. (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 8. října 2014) Dobrý den drazí bratři a sestry, v posledních katechezích jsme hledali vysvětlení podstaty a krásy církve a tázali jsme se, co obnáší příslušnost k tomuto lidu, Božímu lidu, kterým je církev, pro každého z nás. Nesmíme však zapomínat, že je mnoho bratří a sester, kteří s námi sdílejí víru v Krista, ale patří k jiným vyznáním či tradicím než naše. Mnozí - také v naší katolické církvi - rezignovali na toto rozdělení, které bylo během dějin často příčinou konfliktů a utrpení, včetně válek, a to je hanba! Ani dnes nejsou vzájemné vztahy vždycky prostoupeny respektem a srdečností... Kladu si však otázku: jak se k tomu stavíme my? Také jsme rezignovali anebo jsme snad k tomuto rozdělení lhostejní? Anebo pevně věříme, že je možné a že by se mělo usilovat o smíření a plné společenství? Plné společenství, to znamená možnost společné účasti na Těle a Krvi Kristově. Rozdělení mezi křesťany zraňují církev, zraňují Krista; my, kteří jsme rozděleni, zasazujeme Kristu rány. Církev je totiž tělem, jehož hlavou je Kristus. Dobře víme, jak leželo Ježíši na srdci, aby jeho učedníci zůstali sjednoceni v jeho lásce. Stačí pomyslet na jeho slova ze 17. kapitoly Janova evangelia, na modlitbu, kterou pronesl k Otci před blížícím se utrpením: Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my (Jan 17,11). Tato jednota byla ohrožena už tehdy, kdy byl Ježíš ještě mezi svými. Evangelium přece připomíná, jak apoštolové diskutovali mezi sebou o tom, kdo z nich je největší (srov. Lk 9,46). Pán však velmi naléhal na jednotu v Otcově jménu a vysvětlil nám, že naše zvěstování a naše svědectví budou o to věrohodnější, o co více budeme schopni žít ve společenství a mít se rádi. Jeho apoštolové to potom s milostí Ducha svatého pochopili do hloubky a vzali si to k srdci, takže se svatý Pavel obrací se snažnou prosbou na Korintskou obec těmito slovy: Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte (1 Kor 1,10). Církev je na své pouti dějinami pokoušena zlým, který se snaží ji rozdělit, a bohužel byla poznamenána vážnými a bolestnými odloučeními. Tato rozdělení se v některých případech protáhla na dlouhou dobu, až do dneška, takže dnes už je obtížné rekonstruovat jejich motivace a především nalézt možná řešení. Nejrůznější mohou být důvody, které vedly k rozkolům: od rozdílů ve věroučných a v mravních principech, přes odlišné teologické a pastorální koncepce, k politickým motivacím a konvencím, až ke střetům vyvolaným osobními antipatiemi a ambicemi Jisté je, že ať tak či onak, stojí v pozadí těchto zranění vždycky pýcha a egoismus, které jsou příčinou každé neshody, činí nás 14

17 netolerantními, neschopnými naslouchat a přijmout toho, kdo má jinou vizi nebo jiný postoj než my. Co bychom každý z nás vzhledem k tomu všemu a jakožto členové svaté matky církve mohli a měli dělat? Zajisté nesmí chybět modlitba ve spojitosti a ve společenství s Ježíšovou modlitbou za jednotu křesťanů. A spolu s modlitbou od nás Pán žádá novou otevřenost, žádá od nás, abychom se neuzavírali dialogu a setkávání, nýbrž chopili se všeho platného a pozitivního, co je nám nabízeno také těmi, kteří smýšlí jinak anebo zaujímají odlišné postoje než my. Žádá od nás, abychom neulpívali zrakem na tom, co nás dělí, ale spíše na tom, co nás sjednocuje, snažili se lépe poznat a milovat Ježíše a sdílet bohatství jeho lásky. A konkrétně toto obnáší přilnutí k pravdě, spolu se schopností si odpustit, cítit se součástí téže křesťanské rodiny, považovat se navzájem za dar pro druhého a společně konat mnoho dobrého, prokazovat skutky lásky. Je to bolest, jsou rozkoly, jsou rozdělení křesťané, jsme rozdělení mezi sebou. Máme však všichni něco společného: všichni věříme v Pána Ježíše Krista. Všichni věříme v Otce, v Syna a v Ducha svatého, a všichni společně putujeme. Pomáhejme si vzájemně. Ty to myslíš tak, ty onak Ve všech komunitách jsou dobří teologové. Ať diskutují a hledají teologickou pravdu, protože to je povinnost, my však jděme společně, modleme se jeden za druhého a konejme skutky lásky. Tak vytváříme putující společenství. To se nazývá duchovní ekumenismus: jít cestou života všichni společně ve své víře v Pána Ježíše Krista. Říká se, že se nesmí mluvit o osobních věcech, ale neodolám pokušení. Mluvíme o společenství společenství mezi námi. Já jsem dnes velice vděčný Pánu, protože dnes je tomu 70 let, kdy jsem přistoupil k prvnímu svatému přijímání. A první svaté přijímání, jak bychom měli vědět, znamená vstup do společenství s ostatními, do společenství s bratry naší církve. Ale také do společenství se všemi, kdo patří k jiným komunitám, ale věří v Ježíše. Děkujme Pánu za svůj křest, děkujme Pánu za svoje společenství, aby se stalo společenstvím všech. Drazí přátelé, jděme tedy vpřed směrem k plné jednotě! Dějiny nás rozdělily, ale jsme na cestě ke smíření a společenství! To je pravda! A tu máme bránit! Všichni jsme na cestě ke společenství. A může-li se nám tento cíl zdát příliš vzdáleným, téměř nedosažitelným a doléhá na nás neútěcha, kéž nám dodá odvahu pomyšlení na to, že Bůh nemůže odepřít sluch hlasu vlastního Syna Ježíše a nevyslyšet jeho a naši modlitbu, aby všichni křesťané byli opravdu jedno. 15

18 Z promluv papeže Františka Povinnost zalátat trhliny Kdo opravdu bratrsky napomíná druhého, pociťuje bolest, protože to činí s láskou, v pravdě a s pokorou. Napomenutí udělované s potěšením, není od Boha. Dnešní evangelium (Lk 6,39-42) mluví o třísce pozorované v oku druhého a nepovšimnutém trámu ve vlastním oku. Bratr, který pochybil, musí být napomenut především s láskou. Nelze korigovat druhého bez lásky a slitování. Nelze provádět chirurgický zákrok bez anestesie, protože nemocný by zemřel bolestí. A láska je jako anestesie, která pomáhá přijmout léčbu a napomenutí. Je třeba druhého vzít stranou a promluvit s ním mírně a s láskou. Za druhé je třeba říci pravdu. Neříkat něco nepravdivého. Nezřídka se v našich komunitách říká o druhém něco, co není pravda: to jsou pomluvy. Anebo se v případě, že je to pravda, dotyčnému odebírá jeho dobré jméno. Klevety zraňují a pomluvy jsou jako políčky dobrému jménu člověka, jako facky dané jeho srdci. Je ovšem jasné, že když ti říkají pravdu, není vždy příjemné to slyšet, ale je-li řečena s láskou a slitováním, lze ji přijmout snadněji. O pochybeních těch druhých je tedy třeba mluvit s láskou. Za třetí: je nutné napomínat s pokorou. Musíš-li korigovat nějaké drobné pochybení, pomysli, že se sám dopouštíš jiných a mnohem větších pochybení. Bratrské napomenutí je skutkem uzdravujícím tělo církve. Je-li nějaká mezera ve tkanivu církve, je třeba ji zašít. A jako maminky a babičky, které zašívají, počínají si přitom velice citlivě, tak je třeba udílet bratrské napomenutí. Nejsi-li schopen to činit s láskou, slitováním, v pravdě a s pokorou, působíš křivdu, zraňuješ srdce člověka. A přidášli zraňující klevetu, staneš se pokrytcem, jak říká Ježíš.»Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám«. Uznej, pokrytče, že jsi větší hříšník než ten druhý, ale jakožto bratr máš pomáhat druhému se napravit. Znamením, které nám přitom může pomoci je pocit určitého potěšení, které se dostavuje při objevu něčeho, co není v pořádku a zároveň nutká ke korigování. Je třeba se mít na pozoru, protože něco takového není od Pána. V Pánu je vždy kříž, obtíž konat dobro. Pánu je vlastní láska, která nás nese, a mírnost. Nedělejme soudce. My křesťané máme pokušení počínat si jako lékaři a stavět se mimo hřích a milost jako bychom byli andělé... Nikoli! Pavel to říká v dnešním čtení:»aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen«(1 Kor 9,27). Křesťan, který v komunitě nedělá tyto věci - včetně bratrského napomenutí udíleného s láskou, v pravdě a s pokorou - diskvalifikuje se! Nedokázal se stát zralým křesťanem. Kéž nám Pán pomáhá v této bratrské službě, jež je velice krásná i velice bolestná, abychom pomáhali bratřím a sestrám být lepšími a činili tak vždy s láskou, v pravdě a s pokorou. 16

19 Tři ženy Stejně jako by bez Marie nebylo Ježíše, tak bychom bez církve nemohli postupovat vpřed. Liturgie, která nám nejprve předkládá oslavený kříž, ukazuje nám nyní pokornou a tichou Matku. V listu Židům (5,7-9) zdůrazňuje Pavel tři silná slova, když říká, že se Ježíš»naučil svým utrpením poslušnosti«. To je opak toho, co se stalo našemu otci Adamovi, který se nechtěl učit to, co přikázal Pán, nechtěl ani trpět, ani poslouchat. Zatímco Ježíš, ačkoli Bůh, zřekl se sám sebe a stal se služebníkem. To je sláva Ježíšova kříže. Ježíš přišel na svět, aby se naučil být člověkem a jako člověk, aby putoval společně s lidmi. Přišel na svět, aby poslouchal a byl poslušný. Této poslušnosti se však naučil utrpením. Adam odešel z ráje s příslibem, který se vine mnoha staletími. Dnes se tento příslib Ježíšovou poslušností a Ježíšovým sebezapřením stal nadějí. A Boží lid putuje s bezpečnou nadějí. Také Matka,»nová Eva«jak ji nazývá Pavel, jde Synovou cestou: naučila se, trpěla a byla poslušná. A stala se Matkou. Dnešní evangelium (Jan 19,25-27) nám ukazuje Marii pod křížem. Ježíš řekne Janovi:»To je tvá matka«. Maria byla pomazána na Matku. A to je rovněž naše naděje. My nejsme sirotci, máme matky: Matku Marii, ale také církev je Matkou. Církev je také pomazána na Matku, když se ubírá Ježíšovou a Mariinou cestou, stejnou cestou poslušnosti a utrpení, se stejně učenlivým přístupem ustavičného osvojování si Pánovy cesty. Tyto dvě ženy Maria a církev nesou vpřed naději, kterou je Kristus, dávají nám Krista, rodí Krista v nás. Bez Marie by nebylo Ježíše, bez církve bychom nemohli postupovat vpřed. Dvě ženy a dvě Matky, a vedle nich naše duše, která, jak říkal mnich Izák, opat z Hvězdy, je ženského rodu a podobá se Marii a církvi. Dnes vidíme tuto ženu, která stojí pod křížem a neochvějně následuje svého Syna v utrpení, aby se naučila poslušnosti, a vidíme církev, naši Matku. A vidíme také naši nepatrnou duši, která nikdy nezbloudí, bude-li nadále také ženou, blízkou těmto dvěma velkým ženám, které nás v životě provázejí: Marii a církvi. A jako vyšli z ráje naši otcové s příslibem, tak my můžeme postupovat vpřed s nadějí, kterou nám dává naše Matka Maria, neochvějně stojící pod křížem, a naše svatá Matka církev hierarchická. Když navštěvuje Bůh Kázání mohou být krásná, ale pokud jim chybí blízkost lidem a soucit s lidskými bolestmi, nedávají naději, jsou samolibá a k ničemu. Dnešní evangelium (Lk 7,11-17) líčí, jak Ježíš procházející městem Naim potkal pohřební průvod nesoucí mrtvého, jímž byl jediný syn jisté vdovy. Pán činí zázrak, vrátí mladíkovi život, ale udělá ještě víc. Je blízko. Lidé říkali»bůh navštívil svůj lid!«. Když 17

20 navštěvuje Bůh, děje se něco víc, něco nového, znamená to, že je specificky přítomen. Ježíš se přiblížil: Byl nablízku lidem. Blízký Bůh dovede chápat srdce lidí, srdce svého lidu. Spatří onen průvod a přiblíží se. Bůh navštíví svůj lid, je mezi lidem, přibližuje se. Takové jsou způsoby Boha. Potom se zde vyskytuje výraz, který se v Bibli často opakuje: Pánu bylo líto. Tento soucit měl Ježíš při pohledu na množství lidí, kteří byli jako ovce bez pastýře, říká na jiném místě evangelium. Bůh, který navštěvuje svůj lid, je mu nablízku, přibližuje se a soucítí: je dojat. Pán je hluboce dojat, stejně jako u Lazarova hrobu a stejně jako onen Otec, který vidí, jak se vrací jeho ztracený syn. Blízkost a soucit takto navštěvuje Pán svůj lid. A chceme-li zvěstovat evangelium, přinášet Ježíšovo slovo, pak právě tudy vede cesta. Odlišná je cesta dobových mistrů a kazatelů: farizejů a učitelů zákona. Vzdáleni lidu mluvili a mluvili dobře. Učili zákon dobře, ale byli vzdálení, nebyli Hospodinovým navštívením. To bylo něco jiného. Lid to nevnímal jako milost, protože chyběla blízkost, chyběl soucit, tedy soucítění s lidem. A ještě jedno slovo je příznačné Pánovu navštívení: Když se mrtvý posadil a začal mluvit, tak jej Ježíš»vrátil jeho matce«. Když Bůh navštěvuje svůj lid, vrací lidu naději. Vždycky. Je možné kázat brilantně Boží Slovo a v dějinách bylo mnoho skvělých kazatelů. Ale pokud tito kazatelé nedovedou rozsévat naději, pak je takové kázání k ničemu. Je samolibé. Při pohledu na Ježíše vracejícího matce jejího živého syna můžeme pochopit, co znamená, když Bůh navštíví svůj lid, a prosit o milost, aby naším křesťanským svědectvím mohl Bůh navštěvovat Svůj lid a Svojí blízkostí rozsévat naději. Vůně hříšnice Odvaha uznat, že jsme hříšníci, nás otevírá Ježíšovu pohlazení a odpuštění. Liturgie předkládá evangelium (Lk 7,36-50) o hříšnici, která smáčela Ježíšovy nohy slzami, utírala je svými vlasy a pomazala drahocenným olejem. Ježíše pozval k sobě domů jeden farizej, člověk určitého postavení a kultury. Chtěl slyšet Ježíše, jeho učení, dozvědět se o něm více. A ve svém srdci soudí jak onu hříšnici, tak Ježíše, o kterém si myslí, že»kdyby byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká«. Nebyl zlý, ale nedokázal gesto této ženy pochopit. 18