Stavba zemského tělesa

Transkript

1 Stavba zemského tělesa - Země se skládá z jádra a dvou soustředně uspořádaných obalů (pláště a kůry) - většina vědecké společnosti dnes uznává převážně tzv. Bullenův model Země, ve kterém je planeta rozdělena do devíti vrstev podle chemického a horninového složení : A zemská kůra, B vnější plášť, C střední plášť, D vnitřní plášť (dělí se na dílčí podzóny D' a D''), E vnější jádro, F přechodná vrstva zemského jádra, G vnitřní jádro pro středoškolské podmínky moc složité - základní poznatky o složení jednotlivých vrstev zemského tělesa nám přinášejí seismické vlny (ze změn jejich rychlosti můžeme určit, jaký materiál změnu vyvolal) - při výzkumu jednotlivých vrstev naší planety je jednou z nejdůležitějších měřených hodnot tzv.geotermický stupeň (udává kolik metrů musíme jít do hloubky, aby se teplota zvýšila o 1 C) v každé vrstvě planety má jinou hodnotu - uvnitř naší planety dochází k radioaktivním rozpadům prvků, přesunům hmot a jejich tavením; tyto procesy se společně označují jako vnitřní (endogenní) pochody Zemská kůra - skládá se v podstatě ze všech známých prvků, ale samostatně se vyskytují jen některé (vzácné kovy); většina prvků vytváří minerály, ty se mohou dále spojovat za vzniku hornin - skládá se z poměrně lehkého materiálu - je tvořena z 95% vyvřelými horninami - dělí se na vrstvu povrchovou (sial) a vrstvu hlubinnou (sima) - je široká 7 až 80km; v průměru 35km (největší šířky dosahuje pod vysokými pohořími, nejmenší na dnech oceánů); na území České republiky šířka zemské kůry kolísá mezi 27 až 50km - od zemského pláště ji odděluje Mohorovičičova plocha diskontinuity (místo, ve kterém dochází ke změně složení hornin a tudíž i ke změně v rychlosti šíření seismických vln) - zemská kůra v Evropě má hodnotu geotermického stupně 33m a)pevninská zemská kůra - mnohem starší než oceánská zemská kůra - je silnější než oceánská kůra, ale má menší hustotu - představuje asi 64% celkového objemu zemské kůry - jejím základem byly v minulosti pevninské štíty (=stabilní části zemské kůry, staré několik miliard let, které málo podléhaly orogenezi); na štíty se přimykají platformy - na Zemi se nachází 9 štítů (Baltský, Ukrajinský, Kanadský, Aldanský, Africký, Indický, Australský, Brazilský a Guajanský) - přesné určení štítů je problém (např.občas bývají Guajanský a Brazilský štít považovány za jeden) - příkladem platformy je třeba Ruská tabule - ve třetihorách byly některé platformy rozlámány na kry a vyzdviženy do značných výšek (např. pohoří Ťan-šan) tzv. epiplatformní horotvorné oblasti - největší mocnosti dosahuje pod Pamírem a Himálajemi (až 80km) - skládá se ze třech hlavních složek (ve svrchní části usazené horniny, uprostřed žula a dole čedič) - je pevná, ale poměrně křehká při tlaku se láme na kry, nebo se vlní a vytváří vrásy b)oceánská zemská kůra - tvoří ji opět 3 vrstvy ( usazené horniny, směs sedimentů a polštářové lávy prostoupené čedičem a dole čedičová vrstva); z chemického hlediska v její stavbě převládají oxidy (např. SiO 2, Al 2 O 3, Fe 2 O 3, FeO, CaO, MgO) - její objem zaujímá asi 21% objemu zemské kůry - má velkou hustotu, a proto je při střetu s pevninskou zemskou kůrou vtlačována do astenosféry - má malou mocnost (5-10km) - je velmi mladá (nejstarší části 600miliónů let), neustále je obnovována na oceánských hřbetech - její tvorba na středooceánských hřbetech a její zánik v subdukčních zónách je jedním z hlavních důkazů pohybu litosférických desek c)přechodná zemská kůra - vyskytuje se v místech přechodu pevniny do oceánu - má výraznou pohyblivost - je tenčí než pevninská kůra, ale silnější než oceánská - skládá se pouze ze dvou vrstev (čedičová vrstva je však velmi silná) - zaujímá zbylých 15% objemu zemské kůry

2 - typická pro oblasti u Černého moře a Kaspického moře Zemský plášť - zasahuje do hloubky 2890km - největší část planety ( 69% hmotnosti Země, 84% objemu Země) - informace o něm získáváme prostřednictvím zemětřesných vln v dolní části zemského pláště dosahují seismické vlny nejvyšší možné rychlosti v zemském tělese (P-vlny mohou dosáhnout rychlosti až 13,6 km/s) - tlak ve spodní části pláště je asi 140 GPa a teplota dosahuje 1980ºC plášť má konzistenci podobnou jako krupicová kaše (svrchní plášť je polotekutý, spodní plášť je pevný) - je tvořen materiály bohatými na hořčík a železo Zemské jádro - teplota se odhaduje na 4700 C ( 1/3 pochází z termální energie, která se nakumulovala v průběhu vzniku Země, zbytek se vytváří rozpadem radioaktivních prvků) - od vrstvy vnitřního zemského pláště je odděleno Gutenbergovou plochou diskontinuity - před 4,5miliardami let byl zemský povrch roztaven a hustší prvky klesaly dolů a lehčí vyplavovaly k povrchu ( proces planetární diferenciace ) vědci se domnívají, že je jádro tvořeno velmi těžkými prvky (hustota Země je 5515 kg/m³, průměrná hustota materiálů na povrchu však činí pouze 3000 kg/m³) 1)Vnější zemské jádro - široké 2220km - jeho stavba je složitá a málo prozkoumaná, mělo by však být méně hutné než vnitřní jádro a mělo by být složeno ze směsi tekutého železa, niklu a množství stopových prvků (O, C, S, H, K) - usuzuje se, že konvekce (stoupání teplých proudů) spolu promícháváním, které je způsobeno Coriolisovou silou a o něco pomalejší rotací vnitřního jádra, mají za následek generování geomagnetického pole Země (podobně jako u dynama na kole) 2)Vnitřní zemské jádro - široké 1250km - občas bývá nazýváno jadérko - má větší hustotu než vrstva vnějšího jádra - jedná se v podstatě o jednolitou kouli železa a niklu; dokonce se objevuje názor, že by mohlo být ve formě jediného krystalu železa - teplota dosahuje 4500ºC, tlak je v této oblasti obrovský - je příliš horké na to, aby mohlo být nositelem magnetické energie, nejspíše ale přispívá ke stabilizaci magnetického pole, vygenerovaného vnějším jádrem - podle posledních výzkumů se zdá, že se nejspíš točí poněkud rychleji než zbytek planety (přibližně o 1,5º/rok) Litosféra - litosféra = označení pro zemskou kůru s částí svrchního zemského pláště - dosahuje hloubky přibližně 100km (zaujímá zemskou kůru a svrchní část zemského pláště); v extrémních hodnotách má mocnost od 2 do 150 km - chemické složení : kyslík 49,13% křemík 26% hliník 7,45% železo 4,2% vápník 3,25% sodík 2,4% draslík 2,35% vodík 1% titan 0,61% uhlík 0,35% - je rozdělena na litosférické desky, které se nacházejí na pružné vrstvě vnějšího pláště, astenosféře klouzavý pohyb

3 Astenosféra - plastická vrstva pod litosférou, která umožňuje pohyb litosférických desek - oblast svrchního pláště pod litosférou; v průměru mezi 80 a 220km ( její mocnost je určena mocností litosféry, která se nad ní nachází) - výrazně snižuje rychlost P a S seismických vln odhaduje se, že se jedná o částečně natavené horniny - její existence byla matematicky vypočítána již velmi brzy, skutečný důkaz však přineslo až Velké chilské zemětřesení ( ) Litosférické desky - litosféra je rozlámána na téměř 20 litosférických desek (např.euroasijská, Africká, Indicko- Australská,Severoamerická, Jihoamerická, Tichomořská,Antarktická, Nazca, Somálská, Filipínská, Kokosová, Arabská, Íránská, Karibská, Karolínská,Helénská, Juan de Fuca, Skotská) - pohybují se po polotekuté astenosféře (jakoby po ní plavou ); původcem jejich pohybu je tepelné konvekční proudění - v některých částech světa jsou hranice mezi litosférickými deskami nejasná, někde dokonce nejsou vůbec známé (Asie) - rychlost pohybu je 1 až 5cm/rok (nejvyšší zjištěná rychlost byla 14cm/rok) - v některých oblastech styku desek probíhá vlnění litosféry, jehož důsledkem může být horotvorná činnost ( vrásy, vrásová pohoří, vrásové příkrovy, ), je-li vlnění silné mohou vzniknout zlomy a kry Konvekční proudy - síly, které uvádí zemské desky do pohybu - vznikají na principu proudění hmoty mezi místy s rozdílnou teplotou a tlakem; zemský plášť přebírá ze zemského jádra značné množství energie v podobě tepla (dochází ke vzniku teplých proudů, které stoupají do svrchního pláště pod tuhou litosféru) - v místech divergentních rozhraní se tyto konvekční proudy dostávají na povrch vyvíjejí tlak na zemskou desku; v místech subdukce naopak pomáhají vtahovat oceánskou desku pod desku pevninskou - síla, kterou vyvolávají sestupné konvekční proudy v místech podsouvání, je mnohonásobně větší než síla, kterou vyvolávají v místech středooceánských zlomů Druhy rozhraní mezi litosférickými deskami 1) divergentní rozhraní (=desky se od sebe vzdalují v důsledku rozpínání zemské kůry) na středooceánských hřbetech a v místech riftů 2) konvergentní rozhraní (=desky se pohybují proti sobě) a) subdukční, nebo obdukční - v oblastech, kde na sebe narážejí dvě desky tvořené z různých druhů zemské kůry (nejčastěji oceánské a pevninské), dochází k podsouvání jedné pod druhou (subdukce=podsouvání oceánské pod pevninskou, obdukce =podsouvání pevninské pod oceánskou) subdukce je mnohem častější než obdukce (oceánská kůra má vysokou hustotu, a proto se snáze zabořuje do pláště) doprovázeno sopečnou činností (Andy) b) kolizní - dojde-li ke kolizi dvou desek se stejnými vlastnostmi, má tato situace za následek zánik oceánu a vznik kolizních horotvorných oblastí, nebo vznik hlubokého mořského příkopu v místech středu dvou pevninských desek dochází k vrásnění, při střetu dvou oceánských desek dochází k prohnutí do astenosféry např. Himálaj, Karákoram; Mariánský příkop 3) transformní rozhraní (=dvě sousední desky se vůči sobě pohybují paralelně) - může se stát, že se v jednom místě stýkají 3 desky ( tzv. trojný bod); je to však místo poměrně nestálé a často mění svou polohu San Andreas - odděluje Kalifornii a část Mexika od zbytku severoamerického kontinentu; mizí v Tichém oceánu (zlom protíná hustě zalidněnou oblast; např. město San Francisco a táhne se 65km severně od Los Angeles) - transformní zlom třením dvou vedle sebe položených desek dochází k vyvolávání zemětřesení

4 - samotná porucha kůry je dlouhá asi 1200km; do vzdálenosti 200km od zlomu je země protkaná souběžnými i napříč probíhajícími trhlinami - jedná se o asi nejbedlivěji sledovaný zlom podle měření se dá předpokládat, že do dvaceti let nastane velmi ničivé zemětřesení, proti kterému nebude možné s dnešní technikou účinně ochránit obyvatelstvo - dělí se na 3 části : Jižní část (Mojave Segment), Centrální část a Severní část Kontinentální drift - označení pro pomalý pohyb zemských litosférických desek, který je pozorovatelný jako pohyb kontinentů - s teorií, že se kontinenty pomalu pohybují, přišel poprvé německý meteorolog Alfred Wegener v knize Původ kontinentů a oceánů v roce 1915 (vycházel z nálezů zkamenělin tropických rostlin pod ledem v Grónsku a nálezů tilitu, horniny vznikající činností ledovce, v Jižní Americe a Africe Grónsko se kdysi muselo nacházet na rovníku, Jižní Amerika a Afrika u pólu) - tato teorie byla tehdejší vědeckou společností odmítnuta (Wegener byl pouze meteorolog a navíc pohyb kontinentů pouze konstatoval, ale nevysvětlil) - důkazy této teorie : 1) Tvarová podobnost kontinentů (Jižní Amerika byla na místě Guinejského zálivu) pobřeží kontinentů ve skutečnosti není jejich okrajem; okolo každého kontinentu se nachází pevninský šelf při porovnání těchto okrajů se zjistila ještě větší podobnost 2) Naleziště hornin typických pro určité klimatické podmínky na jiných koncích světa (kaolín vzniká chemickým zvětráváním, pro které je potřeba vysoká vlhkost a vysoké teploty, které se vyskytují pouze na rovníku; naleziště kaolínu u nás jsou tedy důkazem, že se oblast střední Evropy někdy musela nacházet na rovníku) 3) Struktura a stáří horských masívů (rozhraní mezi mladými a starými pohořími v Africe mizí v Atlantském oceánu poblíž města Accra a znovu se objevuje v Sao Luis v Brazílii) 4) Podle nalezišť ropy a zemního plynu (je-li objeveno naleziště ropy v centrální Africe, je hodně pravděpodobné, že další je v Jižní Americe v místě, kde byly tyto kontinenty spojeny; např. Nigérie a Venezuela) 5) Zkameněliny pravěkých rostlin a živočichů 6) Horké skvrny ( hot-spot ) v zemském plášti v určitých místech v zemském plášti se nachází místa, kde je nakumulováno velké množství horkého magmatu; čas od času dojde k jeho vyprázdnění směrem k zemskému povrchu a tím pádem vznikne na povrchu sopka; protože se deska nad horkou skvrnou pohybuje a horká skvrna zůstává stále na místě, vznikají pásma sopek ze stáří sopek, jejich četnosti a jejich velikosti můžeme určit rychlost a směr pohybu litosférické desky tímto způsobem vznikly např. Hawaiské ostrovy, gejzír Steamboat 7) Kružnice opsané okolo transformních bodů - tuto teorii rozšířil Harry Hess roku 1960 přišel s názorem o vzniku zemské kůry na středooceánských hřbetech a jejím zániku v místech subdukce - roku 1963 podala dvojice vědců, Drumond Matthews a Fred Vine, důkaz vzniku nové zemské kůry na středooceánských hřbetech V geomagnetickém poli dochází k občasnému přepólování (záměna severního a jižního pólu). Láva, vytékající v místech středooceánských hřbetů na povrch, je tvořena velkým množstvím železa, a tudíž je na povrchu magnetizována. Podmořský průzkum skutečně zjistil, že ztuhlé magma v místech divergentních rozhraní je tvořena pásy s opačnou polaritou Prakontinenty - vlivem kontinentálního driftu se kontinenty pohybují, spojují a rozdělují se - superkontinent = kontinent, který v minulosti zahrnoval všechnu tehdejší pevninu - první superkontinent, který se zformoval byla Rodinie (existovala přibližně před 1600 až 1350 miliony lety), druhým byla Pannotia (před 1000 až 800 miliony lety) jejich existence je pouze předpokládaná; jejich poloha se nedá s přesností určit - před 530 milióny lety se na zemi nalézaly 4 kontinenty : Severní Amerika, Evropa, Angara (dnešní Asie), Gondwanaland (všechny dnešní kontinenty na jižní polokouli) tyto kontinenty se pohybovaly proti sobě srážka severoamerické a evropské desky (asi před 500 miliony lety) vrásnění (Apalačské hory; hory v Irsku, Skotsku, západním Grónsku a na Skandinávském poloostrově)

5 srážka nově vzniklé Euroameriky s Angarou vrásnění (Ural) srážka s Gondwanalandem (asi před 450 miliony lety) vrásnění (Atlas) - nově vzniklý superkontinent ve tvaru písmene C byl nazván Pangea (řecky všechny země ), okolní oceán Panthalassa a moře Tethys (předchůdce dnešního Středozemního moře) sahala od severního k jižnímu pólu vzhledem k obrovské rozloze kontinentu nedocházelo ve vnitrozemí k dešťovým srážkám, a tudíž bylo extrémně suché zemský plášť se pod kontinentální kůrou více zahříval a vlivem toho docházelo k jeho vyvyšování dnešní Afrika je o několik desítek metrů výše než okolní kontinenty ( scarp ) - během jury se Pangea rozpadla na Laurasii (kontinenty na severní polokouli) a Gondwanu (kontinenty na jižní polokouli); oba tyto kontinenty postupně podléhaly rozpadu Arabský poloostrov a Přední Indie byly součástí Gondwany, ale oddělily se od ní a dnes se nacházejí na severní polokouli (náraz Indie do Asie způsobil vyvrásnění Himálají) - v dnešní době stále probíhá rozpad kontinentů (např. Africké riftové údolí) a jejich vzdalování - znovuvytvoření superkontinentu se odhaduje do doby za 1 miliardu let Endogenní činitelé - pro svoji činnost získávají energii, nejčastěji tepelnou, z nitra planety - jejich činností vzniká vrásový, vráso-zlomový, kerný nebo sopečný reliéf - způsobují zvyšování povrchu a změny v poloze světadílů - sopečná činnost, zemětřesení, pevninotvorné a horotvorné pohyby zemské kůry Zemětřesení - mezi endogenní činitele jej můžeme zařadit, protože pohyb kontinentů, který je předpokladem zemětřesení, je vyvoláván konvekčními proudy (energií ze zemského jádra) - zemětřesení mohou být řítivá (vznikají zřícením stropů skalních dutin; přibližně 3% všech zemětřesení), sopečná (jsou vázaná na přívodní dráhy vulkanické hmoty; 7%) a tektonická (vznikají náhlým uvolněním nahromaděného tlaku v místě kontaktu dvou nestejnorodých vrstev, 90%) řítivá a sopečná zemětřesení jsou spíše lokální a nezpůsobují výrazné škody tektonická zemětřesení patří k nejničivějším (mají rozsáhlá ohniska) - místa s velkým výskytem tektonických zemětřesení jsou obvykle lokalizovány v oblastech, na kterých se stýkají dvě litosférické desky (západní pobřeží Ameriky, ostrovy mezi Asií a Austrálií, Kavkaz, Írán, Turecko) na místech styku litosférických desek dochází k dlouhodobému hromadění tlaku a energie když je tlak moc velký, dojde k náhlému prudkému posunu desek, což vyvolá chvění na zemském povrchu (zemětřesení je vlastně vyrovnání napětí mezi horninami) - jsou vázána na zemskou kůru a vnější plášť (výjimečně jsou zaznamenána zemětřesení z oblasti středního pláště 700km pod povrchem) - každé zemětřesení má své ohnisko rozsáhlou oblast pod zemí, kde dochází k jeho vzniku; pro zjednodušení se používá pojem hypocentrum bod, který leží uprostřed ohniska - epicentrum je místo na povrchu přímo nad hypocentrem, kam dorazí seismické vlny jako první a s největší silou - hloubka ohniska určuje vzdálenost mezi epicentrem a hypocentrem - ročně nastane asi zaznamenaných zemětřesení; doba trvání jednoho zemětřesení je obvykle okolo desítek sekund, výjimečně může dosáhnout pár minut - síla závisí na třech základních faktorech : na množství nahromaděné energie, na hloubce ohniska a na povaze hornin - s dnešní technikou dokáží vědci dobře odhadnout oblast, kde k zemětřesení dojde; mnohem horší je předpovědět kdy zemětřesení proběhne - způsoby předpovídání zemětřesení : 1) Podle malých otřesů, které předcházejí hlavnímu zemětřesení 2) Z lokálních změn geomagnetického pole země - deformace zemských desek v místě zlomu má za následek zvýšení množství magneticky vodivého magmatu pod povrchem 3) Z chování zvířat - těsně před zemětřesením obvykle začnou psi výt a ptáci zběsile poletovat dokola 4) Ze složení vody ve studních - krátce před rozlomením hornin, se může jejich struktura rozevřít a zavřít, čímž dojde k vypuštění radonu směrem k povrchu, který se zachycuje ve vodě

6 5) Ze stoupajících plynů - před zemětřesením je 10x zvýšený výstup vodíku ze zlomu - stupnice pro měření síly zemětřesení : 1)Richterova stupnice Magnituda Síla Účinky Počet (odhady) Méně než 2,0 Mikrozemětřesení Nezaznamenatelné 8000 / den 2,0 až 2,9 Velmi malé zemětřesení Zaznamenatelné 1000 / den 3,0 až 3,9 Malé zemětřesení Zaznamenatelné, nezpůsobuje škody / rok 4,0 až 4,9 Slabé zemětřesení Otřesy věcí uvnitř domu 6200 / rok 5,0 až 5,9 Střední zemětřesení Drobné poničení budov 800 / rok 6,0 až 6,9 Silné zemětřesení Poškození budov 120 / rok 7,0 až 7,9 Velké zemětřesení Poškození budov v rozsáhlých oblastech 18 / rok Více než 8,0 Velmi velké zemětřesení Výrazné deformace rozsáhlé krajiny 1 / rok - vznikla ve 20.století na základě zkoumání zemětřesení v Kalifornii - největší zaznamenané zemětřesení bylo Velké chilské zemětřesení ( ), které dosahovalo síly 9,5 Richterovy škály - určování síly zemětřesení podle Richterovy stupnice je velmi problematické měření síly zemětřesení není s touto stupnicí objektivní (rozdíl mezi magnitudou 2 a 3 není stejný jako rozdíl mezi magnitudou 5 a 6) v určitých případech nastává tzv. saturační efekt ( okolo hodnot 8,5 zjistí dnešní přístroje stejné hodnoty magnitudy pro očividně různé síly zemětřesení) 2)Mercalliho stupnice - sleduje hodnoty zrychlení pohybu země - má 12 stupňů (2=velmi slabé, 5=docela silné, 7=velmi silné, 8=pustošivé, 10=katastrofální, 12=tragické) - přístroj, sloužící k monitorování zemětřesení se nazývá seismograf (zapisuje amplitudy pohybů zemského povrchu na papír vzniká seismogram ) - podmořská zemětřesení mohou vyvolat tsunami pod mořem dojde k porušení roviny mořského dna a voda tuto nerovnost vyrovná, čímž se na hladině vytvoří vlny; tyto vlny mají ze začátku obrovskou rychlost (až 800 km/h) a malou výšku; čím více se blíží k pobřeží, tím klesá jejich rychlost a roste jejich výška (až 20m) - v bohatých městech s velmi pravděpodobným výskytem zemětřesení (Tokio, San Francisco) jsou pravidelně pořádány nácviky krizových situací a budovy jsou zde stavěny s přihlédnutím k hrozícímu nebezpečí; největším problémem jsou zemětřesení v rozvojových oblastech (Pákistán, Turecko), protože se postižené země často dostanou do humanitární krize - při zemětřesení se lidem v budovách doporučuje sedět pod masivním kusem nábytku (stůl), aby se vyhnuli padajícím kusům zdiva; pokud to není možné, měli by se ukrývat ve dveřích (dveře jsou nejstabilnější částí místnosti) - po zemětřesení je velmi důležité okamžitě začít s hašením požárů (hrozí vznícení poškozených plynových potrubí) - Česká republika je relativně seismicky klidná; nejčastěji se u nás můžeme se slabými zemětřeseními setkat na Ostravsku ( v souvislosti s důlní činností) a v západních Čechách ( vzhledem k výskytu seismických rojů) většinou velmi slabá zemětřesení; člověk je buďto vůbec nepocítí, nebo se projeví na nestabilních předmětech v domácnosti (skleničky, lustr, hodiny na zdi) seismické roje mohou v extrémních případech způsobit popraskání zdiva (seismický roj je označení pro skupinu záchvěvů přibližně stejné intenzity, u kterých nejsme schopni určit hlavní otřes) - v dnešní době se objevuje myšlenka, že škody způsobené zemětřeseními lze zmírnit vyvoláváním malých otřesů (dynamit způsobí v tektonickém zlomu výbuch, který uvolní nahromaděný tlak v podobě malého zemětřesení) - správné odpovědi testu : 1G, 2F, 3D, 4E, 5I, 6C, 7A, 8H, 9B Seismické vlny - vlna, která vznikla náhlou deformací horniny (prostředí má tendenci elasticky se vracet do původního stavu, což vyvolává sérii seismických vln ); vlna tuto deformaci přenáší do dalšího horninového bloku - bývají vyvolány zemětřesením, řícením skalních bloků, umělými výbuchy

7 - silné seismické vlny, které projdou celým zemským tělesem, jsou využívány pro výzkum stavby Země (výbuchy atomových bomb, silná zemětřesení) - typy seismických vln : 1) P-vlny ( primary ) - hlubinné vlny - nejrychlejší ze všech seismických vln - hmotu stlačují a rozpínají ve směru šíření vln, nezpůsobují kmitání do stran ( elastické tlakové vlny ) - jsou schopny projít přes celé zemské těleso a přináší nám tak cenné informace o složení Země (mají tendenci v přechodných oblastech měnit svou rychlost a směr) 2) S-vlny ( secondary ) - hlubinné vlny - při jejich průchodu začne hmota kmitat kolmo ke směru vlny destruktivní následky - v kapalinách se nešíří 3) Q-vlny ( Loweovy ) - povrchové vlny - způsobují vlnění v pravém úhlu od základní vlny; země se pohybuje zprava doleva 4) R-vlny ( Rayleighovy ) - povrchové vlny - kruhové vlnění hmoty (podobá se pohybu mořských vln); země se zvedá a zase klesá - nejpomalejší typ seismických vln, ale velmi ničivý Sopečná činnost - v místech, kde je litosféra rozlámána, se podél zlomů dostává na povrch magma; je-li napovrch střídavě vyvrhována láva a popel, vzniká hora ve tvaru kužele, kterou nazýváme sopka - erupce=proces, při kterém je z jícnu sopky vyvrhována láva, popel, kamení a dým - postupným vyvrhováním nových vrstev sopka roste do výšky i do šířky velmi vysoké hory; často nejvyšší hory svých světadílů - na Zemi je asi 1500 sopek, 2/3 z nich jsou pod mořem většina z nich se soustřeďuje na tzv. Ohňový prstenec (okolo Tichého oceánu) - ročně vybuchne asi 50 sopek - sopky mohou vznikat v místech podsouvání jedné litosférické desky pod druhou (např. sopky v Andách), v místech divergentního rozhraní na středooceánských hřbetech (Island) a nebo nad horkými skvrnami (Hawai) - z hlediska geologické stavby můžeme sopky dělit na lávové, smíšené (stratovulkány) a tufové ve stavbě lávových převládá láva, ve stavbě tufových převládá sopečný popel - podle aktivity rozlišujeme sopky aktivní (soptila v posledních letech), sopky spící (soptila v posledních letech) a sopky vyhaslé (neprojevila se více jak let) tento systém je uměle vytvořený vědci, a proto se už několikrát stalo, že vybuchla sopka, kterou všichni považovali za vyhaslou (např. výbuch sopky Tristan da Cunha v roce 1961) - 5 až 30 km pod povrchem se nachází magmatický krb (zásobárna magmatu za vysoké teploty a tlaku); z něj směřuje na povrch sopouch, který bývá ucpán zátkou (utuhlá láva z posledního projevu sopky) pokud je zátka moc tvrdá, najde si při sopečné aktivitě magma jinou cestu ven a vznikají parazitické krátery (např. výbuch sopky Mt. St. Helen v roce 1980) zátka se může po vyhasnutí magmatického krbu do něj zřítit kaldera - je-li sopka natolik vysoká, že její vrchol pokrývá ledovec, hrozí při erupci vznik laharu (bahnotoku), který se může do údolí valit rychlostí až 160 km/h a může mít katastrofické následky - část magmatu, která se při sopečné erupci nedostane na povrch, ale vykrystalizuje v prostorách pod zemí, vytváří žilné tvary vyvřelých hornin (pravé žíly, ložní žíly, batolity, lakolity) - signály předcházející výbuchu sopky : a) Místní vulkanická zemětřesení b) Unikající kouře z jícnu sopky (fumaroly) houstnou a tmavnou c) Zvýšení tepelného toku v oblasti (nárůst množství tepla, které projde skrz horniny) d) Zvukové projevy sopky dunění e) Změny tvaru vulkánu (způsobené vznikem parazitických kráterů na jeho boku) f) Stoupání teploty vody v okolních jezerech a mořích; zvyšování její kyselosti g) Změna v chování zvířat - bouřlivost výbuchů jednotlivých sopek závisí na okolním horninovém složení a na vlastnostech lávy (hustší a kyselejší magma, které je uloženo v malé hloubce, je velmi nebezpečné; řídké, zásadité a vystupující z velké hloubky je relativně málo nebezpečné)

8 - typy erupcí : 1) Pliniovský typ - pojmenována po římském přírodovědci Pliniovi starším - výbuch plynů, které se nahromadily pod ucpaným kráterem do vzduchu je vystřelován žhavý popel a kamení - např. výbuch Vesuvu v roce 79, kdy byla popelem pohřbena města Pompeje a Herculaneum 2) Peléiský typ - prakticky nejničivější typ erupce - zátka není magmatem vytlačena dojde k výbuchu celé sopky, nebo vystřelení sloupu popela a rozžhavených plynů vysoko do stratosféry - Krakatoa (1883), Mont Peleé (1902), Mt. St. Helen (1980) 3) Strombolský typ - hlučný a velkolepý, ale nemá katastrofální následky (láva a kamení jsou vyvrhovány do vysokých výšek, ale obvykle padají zpět do kráteru škody jsou malé) - sopka Stromboli na Liparských ostrovech 4) Hawaiský typ - pomalé vytékání řídké lávy ze širokého kráteru (výhodné pro zemědělce) - sopky na Hawai a na Islandu - za nejstrašlivější erupci bývá považován výbuch sopky Tambora v roce 1815 (do vzduchu se dostalo 100 km³ prachu a popela, celý ostrov se snížil o 1 km, zahynulo lidí) - nejmladší pevninskou sopkou na světě je Paricutin, který vznikl v Mexiku farmář Dionisio Pulido zrovna pásl své stádo ovcí na sklizeném kukuřičném poli, když v tom se najednou otevřela v zemi díra - z trhliny v zemi se začala vylévat láva; sopka bez přestání soptila 9 let a 42 dní, za tuto dobu vyrostla do výšky 450 metrů a zničila několik okolních vesnic - seismologové poprvé mohli sledovat princip vzniku sopky na vlastní oči - sopky jsou sledovány od roku 1845, kdy byla na západním svahu Vesuvu vybudovány první seismologická laboratoř, druhá takováto stanice vznikla roku 1912 na sopce Kilauea (Hawajské ostrovy); dnes je monitorována většina významnějších sopek - vědci vytvořili žebříček sopek světa podle nebezpečnosti a patnáct z nich je podrobeno podrobnému výzkumu : Mauna Loa (USA-Hawai), Mt.Rainier (USA), Colima (Mexiko), Santa Maria (Guatemala), Galeras (Kolumbie), Pico de Teide (Španělsko-Kanárské ostrovy), Vesuv (Itálie), Etna (Itálie), Santorini (Řecko), Nyiragongo (Zair), Unzen (Japonsko), Sakurajima (Japonsko), Taal (Filipíny), Merapi (Indonésie), Ulawun (Papua-Nová Guinea) - v ČR není v současnosti žádná činná sopka - nejnovější sopečná činnost je s naším územím spjata s procesy alpinsko-himalájského vrásnění, kdy byla k Českému masívu připojena celá masa jižní Evropy; nejmladší sopkou v ČR je Železná hůrka (stáří okolo 300 tisíc let), o něco starší je Komorní hůrka (450 tisíc let) na našem území je většina projevů sopečné činnosti vázána na významné zlomy v zemské kůře (oherský a labský rift) nejvýznamnějšími sopečnými oblastmi v ČR jsou Doupovské hory (stratovulkán), České středohoří, okolí Bruntálu, jihovýchodní okolí Ostravy, okolí Uherského Hradiště další oblasti vulkanitů (pozůstatků sopečné činnosti) jsou po České republice volně rozptýlené Říp, Vinařická hora u Kladna - odpovědi k testu : 1A, 2A, 3N, 4N, 5A, 6N, 7A, 8N, 9A, 10N Tvary georeliéfu vzniklé endogenní činností - při převaze působení endogenních pochodů vzniká tektonický reliéf; ten můžeme rozlišovat na vrásový, příkrovový, vrásnozlomový, kerný a sopečný 1) Klenby a pánve - nahoru nebo dolů vyklenutá oblast nejčastěji kruhovitého nebo oválného půdorysu - Pařížská pánev 2) Vrásová pohoří - vrása je nahoru a dolů prohnutá část zemského povrchu (vrchní oblouk se nazývá antiklinála, spodní oblouk synklinála, jejich spojnice je rameno vrásy) - vrásy vznikají smáčknutím jednoho horninového bloku vlivem dvou proti sobě jdoucích tlaků - Švýcarský Jura 3) Příkrovová pohoří

9 - vrásy byly působením silných tlaků položeny a nasunuty přes sebe - Alpy, Himálaj 4) Vrásno-zlomová pohoří - vedle vrás vznikly při orogenezi také zlomy - Karpaty (jejich výraznou synklinálou jsou Vněkarpatské sníženiny) 5) Kerná pohoří - vznikají vertikálním pohybem ker podél zlomů - výrazné svahy zlomového původu - Ťan-Šan 6) Příkopové propadliny - protáhlé sníženiny příkopového tvaru, které vznikly poklesem zemské kry podél zlomů (jejich výskyt může naznačovat, že v pevninské zemské kůře pod nimi dochází k divergentním pohybům) - Assalská proláklina 7) Sopečná pohoří - jejich vznik souvisí s povrchovou sopečnou činností - Francouzské středohoří; Doupovské hory, České středohoří Exogenní činitelé - mají svůj původ mimo zemské těleso (s výjimkou zemské gravitace) - jejich činnost je určována podnebím, spolu s geografickou polohou a nadmořskou výškou - způsobují zarovnávání zemského povrchu - změny teploty, sluneční záření, pohyby ledovců, atmosférický tlak, vodní toky, dešťové a sněhové srážky, činnost živých organizmů - vykonávají 3 základní typy činností : erozivní (rozpad materiálu), transportní (přenos na jiné místo) a akumulační (nahromadění a zpevňování materiálu) důležitým kritériem pro hodnocení činnosti exogenních činitelů je také jejich selektivní schopnost (jak dobře roztřídí přenášený materiál během transportní fáze) Zvětrávání - erozivní činnost - rozpad horniny na menší částice, následkem působení větru, vody, ledu, - základní předpoklad pro činnost exogenních činitelů - druhy zvětrávání : a) mechanické (fyzikální) - nemění chemické složení hornin (jedná se o pouhý rozpad na menší částice) - vyvolané např. zmrznutím vody ve skalní puklině, rozdílnou teplotní roztažností jednotlivých částí skály - převládá v suchých typech podnebí a v oblastech, kde dochází k častým změnám teplot mrazový srub (mrznutí vody ve skalních dutinách), balvanové moře, suťové pole b) chemické - způsobeno velkým množstvím vody obohacené o chemické příměsi (CO₂, H₂SO₄, SO₂) - dochází k oxidaci, redukci, rozpouštění, - převládá v oblastech s velkým množstvím srážek a s vysokou vlhkostí vzduchu závrty (v krasových oblastech), voštiny - oba druhy zvětrávání můžou za určitých okolností působit jako selektivní eroze : - na principu různé rychlosti rozpadu hornin s různou odolností vůči fyzikálním a chemickým vlivům skalní okna a brány (např. Pravčická brána v NP České Švýcarsko), pokličky (Kokořínsko), tor (zachovalá nejtvrdší část skály), suk (větší a celistvější než tor, obvykle tvořen vyvřelými horninami; např. Ďáblova věž v USA), skalní mísa (nejasný vznik) - pokud nedojde po zvětrání k transportu zvětralin na nové místo eluvium - chemické zvětrávání vápenců způsobuje vznik hydrogenuhličitanu vápenatého, který utváří krasové útvary (na povrchu závrty, propasti, kaňony; pod povrchem jeskyně, krápníky) CaCO₃ + CO₂ + H₂O Ca (HCO₃)₂ Svahové pochody - transportní činnost - svah = část zemského povrchu, která je ukloněná o více než 2º

10 - svahy jsou nejrozšířenější typ georeliéfu na Zemi (zabírají asi 90% rozlohy souše; většina z nich má však menší sklon než 10º) - základním původcem je zemská tíže - typy svahových pochodů : 1) řícení - náhlý krátkodobý pohyb části horniny po velmi příkrém svahu 2) bahenní proud - pohyb jemnozrnných rozbředlých hmot po svahu 3) sesouvání - rychlý, krátkodobý pohyb hmoty po svahu 4) lavina - rychlý pohyb sněhových hmot lavinová rýha - všechny svahové pochody mohou působit plošně, proudově nebo kerně Vliv srážek - dešťové kapky po svém dopadu na zem odtékají nejpřirozenější cestou; při tom modelují tvar podloží ron (plošné smívání půdy odtékajícím proudem vody) ronová rýha (vzniká, pokud se odtok srážek soustřeďuje do jednoho proudu) zemní pyramida (leží-li na zemi kámen, funguje jako deštník a způsobí, že půda pod kamenem je pomaleji podemílána než půda okolní) badland (v oblastech, kde prší zřídka, ale velmi intenzivně, dochází při deštích k výraznému pozměnění krajiny) valoun, oblázek (tvary kamenů, které vznikly opršením ) - srážková voda má výrazný vliv na chemické zvětrávání vápenců na povrchu vznikají škarpy (černé rýhy), polje (sníženiny), závrty (prohlubně ve vápenci) pod povrchem vznikají krápníky : a) stalagmit = roste zdola nahoru b) stalaktit = roste shora dolů c) stalagnát = srostlý horní a dolní krápník Vliv tekoucí vody - (ron, ronová rýha) pramen žlab koryto údolní koryto ústí - působí erozivně (omílání břehů), transportně (unášení kamenů) i akumulačně (usazování naplavenin) - poměr mezi jednotlivými složkami je určen hlavně sklonem toku (na horních tocích převládá eroze, na středních tocích transport, na dolních tocích usazování) řeka se snaží vyrovnávat nadmořskou výšku pramene a ústí - řeka se projevuje třemi typy eroze : hloubkovou, boční a zpětnou hloubková způsobuje zařezávání řeky do podloží (vzniká např. soutěska) boční způsobuje erozi břehů (meandr) zpětná způsobuje podemílání vyvýšených stupňů v řece (říční pirátství, posun vodopádů) - při posuzování míry exogenních vlivů řeky na reliéf je důležitým kritériem tvar koryta řeky : na horním toku je koryto tvaru V, na středním tvaru necek a na dolním toku se tvar říčního koryta odborně nazývá úval - hrubozrnné částice, valené po dně koryta, se nazývají splaveniny; jemnozrnné částice, které jsou volně rozptýleny ve vodě vodního toku, jsou plaveniny - v tropických řekách jsou unášeny hlavně plaveniny, které výrazně netvarují tvar dna řeky, a proto jsou na řekách v tropických oblastech vodopády a stupně - každá řeka má svůj profil rovnováhy sklon, šířka a hloubka koryta jsou v rovnováze s průměrným průtokem a množstvím splavenin a plavenin; na náhlé změny řeky reagují přizpůsobením podélného profilu koryta (rozšíření nebo zúžení vodního toku) povodně nebo vysychání - řeky vytvářejí na dolních tocích zákruty; zákruty, které mají více než 180º, se nazývají meandry jejich vznik může být způsoben rozdílnou rychlostí vodního toku u obou břehů nebo různým horninovým složením břehů - na dolních pasážích významnějších řek je rychlost toku již minimální může docházet k rozdělování toku do nezávislých ramen (delta) - tím, jak se řeka postupně zahlubovala do údolí, vznikají na dolních tocích říční terasy - na geologické utváření krasových oblastí mají velký vliv řeky, které se z povrchu dostávají do podzemních (ponorky), a řeky, které z podzemí vyvěrají na povrch (vyvěračky)

11 Vliv moře (marinní činnost) - abraze = rušivá činnost moře - tvar mořského pobřeží modelují především odliv, příliv a příboj - mořské vlny narážejí na pobřeží a vrhají proti němu kameny a tím vytvářejí útesy (Britské ostrovy) postupné erodování pobřeží způsobuje jeho ústup; na jeho místě vzniká z rozrušeného materiálu nánosová abrazní terasa z kamínků, které vlny odlomí z pobřeží, se vytváří písek, štěrk a bahno - pokud podél pobřeží teče pomalý turbidní mořský proud, dochází v něm k sedimentaci vzniká kosa (úzký výběžek pevniny směrem do moře, který obvykle oddělí mělčinu od zbytku oceánu nebo moře) Kurská kosa (Rusko), Helská kosa (Polsko) Vliv ledovců (glaciální činnost) - podloží je modelováno pohybujícím se ledovcem, pouze pokud je teplota podloží větší než 0ºC (tzv. ledovec s teplou bází) - převládá mechanická eroze (pohyb ledovcové masy); chemická eroze je zastoupena méně (tající voda rozpouští některé horniny) - geologické tvary vzniklé činností ledovce : 1) Kar (ledovcový kotel) - hluboká propadlina, vzniklá boční a zpětnou erozivní činností ledovce v místě, kde byla jeho zdrojnice - bývá zahlouben pod okolní terén; nejčastěji je ze tří stran obklopen strmými stěnami, čtvrtou je odveden ledovcový splaz - po roztátí ledovce se občas zaplní vodou karová jezírka (plesa) - s kary se v ČR můžeme setkat v Krkonoších (Úpská jáma, Sněžné jámy) nebo v Jesenících (Velká kotlina) 2) Moréna - kamenný val, vzniklý ledovcovou činností - materiál pro jejich vznik se do ledovce dostává z podloží, ze kterého ho ledovec vyrývá - obvykle jsou tvořeny ze špatně vytříděného materiálu (jemné částice i valouny) důkaz, že selektivní schopnost ledovce je nízká - morény dělíme podle polohy, ve které se nacházejí vůči ledovci : přední (nachází se v předpolí ledovce; vzniká z materiálu, který ledovec tlačil před sebou), boční (vzniká po stranách ledovce vlivem tlaku ledové masy na podloží), střední (vzniká při spojení dvou ledovců z jejich dvou bočních morén), spodní-bazální (usazeniny na podloží ledovce), koncová-terminální - někdy může moréna fungovat jako hráz morénová jezera 3) Souvek - kámen, který byl vtlačen do ledovcového podloží, po kterém byl sunut spolu s nad ním položeným ledovcem - pomalý pohyb po podloží vytváří typické rýhování souvků - v ČR je jejich naleziště v Moravskoslezských Beskydech (dostaly se k nám přibližně před lety v předposlední době ledové) 4) Trog (ledovcové údolí) - údolí tvaru U - vzniká postupným odtékáním ledovce z karu, při kterém se ledová masa vtlačuje do podloží, a přitom ho modeluje - rychlost a míra obrušování je závislá na rychlosti postupu ledovce a odolnosti hornin v podloží - trog zalitý mořem se nazývá fjord (Skandinávie, Grónsko, Nový Zéland, Aljaška, ) - jsou známy případy, kdy ledovec zahloubil podloží o 200 metrů; u norským fjordů je to dokonce až o 2 km (zde je to však způsobeno nejenom činností ledovce, ale i změnou výšky litosférické desky) - v ČR nalezneme trogy v Krkonoších (Labský důl) 5) Karling - hora obroušená ze všech stran ledovcem - Matterhorn

12 Vliv mrazu - světová oblast, která je silně modelována mrazem, je Sibiř - permafrost = půda s teplotou po více než dva roky pod bodem mrazu promrzá do hloubky 1000m (na Sibiři až 1600m) představuje 25% povrchu souše v létě rozmrzá její horní vrstva (asi 10m), ale spodní zůstává zmrzlá; voda se nemůže vsáknout a dochází ke vzniku bažinaté krajiny - v ČR jsou nejznámější pozůstatky mrazové činnosti v podobě balvanových moří a mrazových srubů (Petrovy kameny) mrazový srub vzniká tak, že do praskliny v kameni nateče voda; po poklesu teploty se voda přemění v led a tím zvětší svůj objem, což vyvolá rozpukání okolní skály Vliv větru (eolická činnost) - působí ve všech krajinách na Zemi; nejvíce v oblastech, které nejsou před větrnými poryvy kryty žádnou vegetací ani zástavbou (pouště, stepi, mořské písčité pláže) - na návětrné straně probíhá odnos částic (eroze); na závětrné jejich pokles (sedimentace); velmi důležitá je transportní schopnost větru - nejvíce je větrem obrušována hornina ve výšce 0,5 metru nad zemí - erozivně se projevuje pouhým odnášením jemných nezpevněných zrn (deflace) nebo obrušováním tvrdých skal unášenými částicemi (koraze) deflací vznikají vádí (vyschlá koryta řek, která jsou modelována větrem), duny a svědecké hory koraze způsobuje vznik hranců (obroušené kameny v poušti), skalních hřibů, skalních bran, skalních pokliček a viklanů - vítr má velmi dobrou selektivní schopnost (s těžkými kameny ani nepohne, jemnozrnné částice odnese kilometry daleko) - krajinou, která je utvářena eolickou činností nejvýrazněji, je poušť; z geologického hlediska můžeme pouště dělit na skalnaté (hamada), štěrkovité (serir), písčité (erg), hlinité, jílovité, solné (sebka, šott) asi 70% všech pouští na Zemi jsou hamady - v našich zeměpisných šířkách deflací vzniká vátá spraš materiál, ze kterého činností větru vzniká, pochází nejčastěji z glaciálních usazenin v předpolí ledovce na spraších se utvářejí černozemě (Ukrajina, Kazachstán) Vliv biogenních a antropogenních činitelů - působí mechanicky i chemicky - v teplých mořích vznikají činností láčkovců korálové útesy (Velká útesová bariéra u Austrálie, Maledivy, Lakadivy, ) - kořeny rostlin zpevňují půdu a brání jejímu smívání vodou a odnosu větrem; je-li vykácen prales, na jeho místě rychle vzniká poušť - mech rašeliník a jiné suchozemské rostliny vytvářejí rašelinu (podle jejího specifického složení můžeme určit, jakou rostlinou byla vytvořena) - lesní mravenci si staví mraveniště a termitiště - z těl pravěkých živočichů a rostlin vzniklo uhlí, ropa a zemní plyn (tzv.živice) tyto suroviny začal člověk těžit a tím vyvolal nejvýraznější zásahy do krajiny (z přírodní krajiny se stala kulturní krajina) - vlivem člověka vznikají antropogenní tvary : a) antropogenní tvary vyvýšené - průmyslové stavby, městské aglomerace, haldy, skládky b) antropogenní tvary vyhloubené - lomy, pískovny, průplavy c) antropogenní tvary rovinné - vodní nádrže, dopravní komunikace, letištní plochy d) antropogenní tvary podzemní - tunely, šachty, štoly - činnost člověka některé exogenní činitele zpomaluje (regulace řek, betonování povrchů), jiné urychluje (obdělávání půdy, odlesňování, povrchová těžba) Georeliéf - plocha styku litosféry s pedosférou, atmosférou, hydrosférou - jeho studiem se zabývá geomorfologie

13 - vzniká protichůdným působením exogenních a endogenních činitelů - skládá se z podmořského georeliéfu a pevninského georeliéfu - rozdíl mezi nejvýše položeným bodem pevniny a nejhlubším místem oceánu (Mt.Everest Mariánský příkop) je 19882m Pevninský georeliéf - morfologické jednotky pevniny bývají nejčastěji posuzovány podle svojí nadmořské výšky; její určování lze provádět dvěma způsoby : 1) Absolutní nadmořská výška - určujeme skutečnou nadmořskou výšku místa nížina (do 200 m.n.m.) vysočina (nad 200 m.n.m.) 2) Relativní výšková členitost - určujeme rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem na zvoleném území (obvykle čtverec 4x4km) rovina (výšková členitost do 30m) pahorkatina (výšková členitost od 30 do 150m) vrchovina (výšková členitost od 150 do 300m) hornatina (výšková členitost od 300 do 600m) velehornatina (výšková členitost nad 600m) - nížiny zaujímají ¼ a vysočiny ¾ plochy souše - průměrná nadmořská výška pevniny je 875 m.n.m - místa na pevnině, která mají nadmořskou výšku nižší než 0 m.n.m, nazýváme prolákliny (deprese) - nejhlubší světovou proláklinou je Mrtvé moře (-400 m.n.m) - je-li proláklina zalita vodní plochou, jejíž hladina je v nadmořské výšce vyšší než 0 m.n.m., ale dno jezera je pod úrovní moře, hovoříme o skryté proláklině (kryptodepresi) - při posuzování charakteru jednotlivých hor a vyvýšenin v rovině je využívána střídající se frekvence vrstevnic a příkrost svahu : a) Konvexní svah - vrstevnice jsou natěsnané na úpatí kopce - vrchol hory není z úpatí vidět - Říp b) Konkávní svah - stoupání je při úpatí mírné, většina vrstevnic je blízko vrcholu - vrchol je z úpatí dobře vidět - Ještěd Podmořský georeliéf - zásadními kritérii pro hodnocení podmořského georeliéfu jsou typ zemské kůry, ze které je tvořeno dno, a hloubka oceánu 1) Pevninský šelf (8% světového oceánu) - je ještě tvořen pevninskou zemskou kůrou - vyskytuje se přibližně do hloubky 200m (tzv. šelfové moře) - obvykle bývá tvořen usazeninami, které sem byly přineseny z pevniny - má hospodářský význam (těžba ropy, zemního plynu) 2) Pevninský svah (11%) - pevninská kůra se postupně ztenčuje - dosahuje přibližné hloubky 1500m 3) Pevninské úpatí (5%) - může být tvořeno pevninskou nebo oceánskou kůrou; tvoří mezi nimi přirozené rozhraní - je kryto silnými vrstvami sedimentů - sahá do hloubky 3000m 4) Abyssální plošiny Oceánská lože (40%) - plošně nejrozsáhlejší částí oceánského dna - lze je rozdělit na jednotlivé pánve - jsou tvořeny výhradně oceánskou zemskou kůrou - většinou pokryté dlouhou tenkou vrstvou sedimentů (jílů) 5) Středooceánské hřbety - v tzv. riftu se výstupem hornin z svrchního zemského pláště vytváří nová zemská kůra - vytváří charakteristická podmořská sopečná pohoří

14 - nad abyssální plošiny stoupají až do výšek 3000m; ale jen zřídka kdy vyčnívají na povrch (Island) - transformními zlomy jsou rozděleny na několik segmentů (nejedná se o celistvá pohoří) - nejprozkoumanějším je Středoatlantský hřbet 6) Hlubokomořské příkopy - vznikají v místech kolizních nebo subdukčních zón oceánských litosférických desek - jejich hloubka je značná (např.mariánský-11034m) - z mapy je patrné, že většina rozhraní pacifické litosférické desky je jimi tvořena důkaz, že Pacifická deska mění svoji polohu - střední hloubka světového oceánu je přibližně 3790m Mineralogie - samostatně se prvky v zemské kůře vyskytují pouze ojediněle (drahé kovy); většina prvků se spojuje do anorganických stejnorodých přírodnin nerosty (minerály) - minerály třídíme v podstatě přesně podle jejich chemického charakteru (prvky, sírany, sulfidy, halovce, boráty, dusičnany, ) - procesem určitého charakteru se z minerálů vytvářejí horniny; horniny obvykle rozdělujeme podle tohoto procesu : A) Vyvřelé (magmatické) horniny - vznikly krystalizací magmatu na zemském povrchu nebo v zemské kůře 1) Hlubinné (intruzivní, plutonické) vyvřeliny - utuhly v hlubinách zemské kůry - jejich částice jsou dobře vykrystalizované a dobře rozeznatelné - žula, syenit, diorit 2) Žilné vyvřeliny - utuhly v puklinách zemské kůry - jsou tvořeny jemnozrnnými částicemi - aplit 3) Výlevné (vulkanické) vyvřeliny - vznikly prudkým utuhnutím na zemském povrchu - často mají sklovitou strukturu - čedič, znělec B) Usazené (sedimentární) horniny - vznikají z částeček hornin, které byly předtím součástí jiné horniny, která podlehla erozi - jejich vznik má 4 fáze : zvětrávání, transport, usazování a stmelování - podle činitele, který vyvolal zvětrávání původní horniny, můžeme usazené horniny rozlišovat na úlomkovité (písek, pískovec, slepenec), chemické (vápenec, travertin) a biogenní (uhlí) C) Přeměněné (metamorfované) horniny - vznikají přeměnou vyvřelých a usazených hornin; příčinou přeměny je vysoký tlak a teplota v hlubinách zemské kůry - při metamorfóze dochází k pozměnění nerostného složení a stavby hornin (proces rekrystalizace) - jejich charakteristickým znakem je vrstevnatost - rula, svor, fylit, břidlice, amfibol Použitá literatura : Kašparovský K.: Zeměpis I. v kostce, Fragment (1999) Demek J.: Geografie 1.- fyzickogeografická část, SPN (1997) Smolová I.: Středoškolský zeměpis v přehledu, Rubico (2000) Tola J.: Fyzická geografie, Fragment (2005) Bičík I., Jánský B.: Příroda a lidé Země, ČGS (2003) Valenta V.: Maturita ze zeměpisu, ČGS (2000) Školní atlas světa, Kartografie Praha (1998) Ottův nový atlas světa, Cesty (2003) Další zdroje : (ke dni ) ( )

15 ( ) ( ) ( ) ( ) ( )