Měsíčník Ministerstva obrany České republiky 4/2010

Transkript

1 Měsíčník Ministerstva obrany České republiky 4/2010 STATEČNÝM ŠTĚSTĚNA POMÁHÁ

2 AKTUÁLNÍ NABÍDKA 2010 Volné poukazy i pro rodiny s dětmi v rámci redistribuce TUNISKO Hotel Marhaba na období od 3. června do 7. října 2010 Tel.: ŠPANĚLSKO Hotel Torreblanca na období od 2. června do 1. září 2010 Tel.: CESTOVNÍ KANCELÁŘ ŠIS MO

3 OBSAH Dril, jenž přijde vhod... 2 V německém Hohenfelsu proběhla třítýdenní příprava 460 příslušníků Armády České republiky před nasazením v Afghánistánu Belgická armáda opět v Česku... 6 Na přelomu února a března u nás proběhlo cvičení belgické armády Servis belgické armádě V souvislosti se cvičením belgické armády prožívali hektické období i příslušníci Vojenské policie Dva roky OMeLeTy Čeští resortní specialisté pokračují na kábulském mezinárodním letišti ve výcviku afghánského leteckého a pozemního personálu Nejdůležitější čtyři dny Slavoj Domalíp se v době Pražského povstání stal spojkou generála Karla Kutlvašra na velitelství Bartoš Extremistu rozpoznáte jen těžko Rozhovor s odborníky Miroslavem Marešem a Ivo Svobodou o tom, jak je to se sympatizanty ultrapravicových hnutí v českých ozbrojených silách Kaleidoskop Zaostřeno na zrak Jedním z míst, kde pečují o zlepšení kvality zraku, je Oční klinika 1. lékařské fakulty UK a ÚVN v Praze 48 Abeceda pro Kosovo Třináct postřehů tiskové mluvčí 15. kontingentu AČR v silách KFOR, který ukončil svou misi počátkem roku Hledání třináctých komnat Cílem výcviku vojáka zaměřeného na chování v zajetí není ho zlomit, ale spíš najít jeho hranice Statečným štěstěna pomáhá S velitelem čáslavské 212. taktické letky majorem Davidem Řehou nejen o ztečích ze vzduchu, ale i papírování v kanceláři Bombaři v akci O výcviku psích specialistů na vyhledávání výbušnin a nebezpečné munice 26 Marné čekání na zbraně Na velitelství Bartoš působil během Pražského povstání i velitel výsadku Platinum-Pewter kapitán Jaromír Nechanský Málo známá historie Na osvobození Československé republiky se v roce 1945 podíleli také Belgičané V sedm večer na střelnici Historické válečné příběhy ožívají i zásluhou Klubu vojenské historie Gardekorps Praha 36 Historický klenot armády Školicí a vzdělávací středisko MO v Komorním Hrádku oslaví dvacet let své existence Olympijské ohlédnutí Armádní sportovci tvořili základ českého týmu na XXI. ZOH Spinning hýbal Olomoucí Usilovné šlapání do pedálů spinningových kol, masážní vana nebo nové trendy ve fitness to vše čekalo účastníky Dne pohybu Žádoucí SAS Zahájení výcviku na simulátoru avionických systémů modernizované verze vrtulníku Mi-171Š v pardubickém Centru leteckého výcviku Odliv války v obrazech Netradiční připomínka pohnutých chvil při osvobozování naší vlasti před 65 lety uměleckými díly Neviditelní predátoři Blíží se doba startu zcela nové kategorie bezpilotních bojových letounů 40 Sto padesát na startu V Horních Mísečkách se konal Otevřený přebor AČR v lyžování Rozvoj silových schopností Čtvrté pokračování cyklu článků o možném způsobu zvyšování tělesné kondice Military English Jazykový koutek Z redakční pošty A spoj

4 VÝCVIK VÝCVIK DRIL, jenž přijde vhod Text: Pavel LANG a Jan PROCHÁZKA Foto: autoři a archiv 7. mechanizované brigády Třítýdenní speciální přípravu před nasazením v Afghánistánu má za sebou na 460 příslušníků Armády České republiky. Podstoupili ji v rozlehlých prostorech výcvikového střediska JMRC (Joint Multinational Readiness Centre) nacházejícího se nedaleko jihoněmeckého městečka Hohenfelsu. Pod názvem Combat Maneuver 2010 proběhlo ve výcvikovém prostoru US Army jedno z největších zahraničních cvičení českých vojáků v posledních letech. Na čtyři sta šedesát profesionálů, převážně ze 7. mechanizované brigády, při něm společně s americkými vojáky pilovalo zejména postupy při prohledávacích operacích, vedení bojové činnosti v zastavěných prostorech, ochranu proti nástražným výbušným systémům nebo doprovody konvojů. Jinými slovy, svoji nadcházející činnost v silách ISAF (International Security Assistance Force) na území Afghánistánu. Výcvik v hohenfelském JMRC absolvovalo sto padesát příslušníků hranického 71. mechanizovaného praporu, kteří budou tvořit organizační jádro provinčního rekonstrukčního týmu 6. úkolového uskupení AČR v Lógaru, a to od letošního srpna do února příštího roku, říká velitel 7. mechanizované brigády plukovník Ivo Střecha a dodává, že dalších tři sta deset vojáků 7. mb, konkrétně ze 74. lehkého motorizovaného praporu Bučovice a 72. mechanizovaného praporu Přáslavice, taktéž prošlo společně s jednotkami 2 nd Stryker Cavalry Regiment US Army odbornou přípravou na plánované nasazení do afghánské mise v roce Kromě společných patrol a řešení nejrůznějších možných incidentů čeští vojáci simulovali také činnost afghánské brigády ANA (Afghan National Army) v prováděných operacích, upřesňuje plukovník Jan Hlaváč, náčelník odboru bojové přípravy pozemních sil olomouckého Velitelství společných sil, a vyzdvihuje v této souvislosti oboustranný profesní prospěch. Americké a české cvičící jednotky se vzájemně dostávaly do velice realistických bojových situací. Naši velitelé na základních funkcích tak měli možnost kolegiálně probírat plánovací procesy a taktické postupy, vojáci si porovnali stupeň svého výcviku. Jednalo se o efektivní konfrontaci se získáním mnoha cenných zkušeností. AFGHÁNSKÁ (DEZ)ILUZE Projekt obnovy zavlažovacího systému spojený s opravou místní přehrady byl zahájen již v roce 2008 a plánované ukončení je v roce 2011, dokladuje veliteli 6. úkolového uskupení PRT podplukovníku Ctiradu Gazdovi náčelník skupiny CIMIC poručík Miroslav Tomiczek a ve výčtu informací Plk. Jan Hlaváč, náčelník odboru bojové přípravy pozemních sil Velitelství společných sil, plk. Ivo Střecha, velitel 7. mechanizované brigády, a pplk. Ctirad Gazda, velitel 6. úkolového uskupení PRT pokračuje: Na realizaci jednotlivých etap se v provincii Kandahár podílí řada malých afghánských firem, máme nasmlouván potřebný počet pracovníků různých profesí a snažíme se do této etapy zapojit ještě více místní úřady. Podplukovník Gazda pozorně poslouchá a přitom studuje mapu kandahárské provincie, aby se před blížícím se jedná ním s místními představiteli a se zástupci americké strany přesně seznámil se situací. Velitel 6. úkolového uskupení si ještě kontroluje veškerou potřebnou dokumentaci, když se náhle zarazí a v rychlosti se obrátí na poručíka Tomiczka: Při tiskovce a setkání se zástupci afghánského tisku buďte nablízku. Bude-li zapotřebí, konkrétní dotazy zodpovíte vy. Přestože je provincie Kandahár vzdálena tisíce kilometrů od výcvikového prostoru v Hohenfelsu, vytvořená iluze 2 3

5 VÝCVIK VÝCVIK afghánského prostředí je až neuvěřitelně přesná a vypracovaná do nejmenších detailů. K tomu přispívají nejen vybudované vesnice, včetně mešit a typicky afghánských tržišť, ale také po ulicích se procházející afghánské ženy v modrých burkách. Tuto kulisu při cvičení Combat Maneuver 2010 pomáhaly simulovat téměř tři tisíce komparzistů různé pleti, stáří, náboženského vyznání a pohlaví. Snahou amerických instruktorů je, a to nám potvrdila řada příslušníků 6. úkolového uskupení, aby vojenské operace měly afghánskou tvář. Jediným rozdílem pro příslušníky českého PRT, kteří se v Hohenfelsu připravovali, je, že budou působit v provincii Lógar a při cvičení se teritoriem jejich činnosti stala provincie Kandahár. Se situací v Lógaru se podrobně seznamujeme již od září loňského roku, a tak pro nás nebyl zásadní problém se přeorientovat během čtyř dnů na provincii Kandahár, uvádí nás do reálné situace náčelník štábu podplukovník Jan Zezula a dodává: Snad jediným zásadním rozdílem je, že v provincii Kandahár je horší bezpečnostní situace. Ostatní činnosti jsou téměř identické, včetně zaměření rozpracovaných rekonstrukčních projektů, na kterých se podílejí jak civilní experti, tak příslušníci skupiny CIMIC. Jednoduše řečeno, mění se názvy, mění se hráči, ale systém práce zůstává. Jedním z hlavních úkolů roty ochrany, které na cvičení velel kapitán Martin Hajduch, bylo zajistit bezpečnou přepravu lidí na jednání se zástupci místní samosprávy, na takzvanou šúru. Společně s českými vojáky usedáme do kabin amerických vozidel Humvee a vyrážíme na místo setkání. Po cestě, která vede nepřehledným a členitým terénem, několikrát zastavujeme. Chraplavý hlas z vysílačky velice často opakuje povel check, check. Vojáci okamžitě prohledávají blízký terén a okolí vozidel. Důvodem jedné z neplánovaných zastávek je nehoda vozidla, která komplikuje průjezd naší kolony. Může to být ovšem léčka. Velitel vydává jasný pokyn prověřit. Domluvit se však s afghánským mužem, který navíc zmateně gestikuluje, je velice obtížné. Incident naštěstí skončil vzájemným pochopením a kolona se opět rozjíždí. Velitel má informaci, že cílový prostor již monitorují příslušníci Afghánské národní policie, proto lze předpokládat, že se jednání uskuteční bez komplikací. První chvíle setkání, které sice narušuje skupina místních nespokojenců, nesignalizuje žádné problémy, a tak velitel usedá, spíše pokleká, a jednání může začít. Po několika vteřinách však vojáky monitorující okolí ohlušuje výbuch a vzápětí se ozývá sténání raněných. Jeden z příslušníků Afghánské národní policie měl na těle ukrytou výbušninu, kterou odpálil. Na místě zůstávají dva mrtví a dva těžce ranění. Následující vteřiny a minuty se odehrávají již podle jiného scénáře, podle nacvičeného standardního operačního postupu. Zajištění prostoru, povolání týmu rychlé reakce ze základny, naložení mrtvých, ošetření a přeprava raněných se dějí pod kontrolou všudypřítomných pozorovatelů a hodnotitelů výcviku (OC Observer Controller). Ti v rámci cvičení pozorují stupeň vycvičenosti a při pozdějším rozboru jednotlivých etap vyhodnocují postup vojáků. Cílem a smyslem takto dokonale a detailně připravených epizod cvičení je vyvolat ve vojácích iluzi přítomnosti v reálném afghánském prostředí a předejít případné deziluzi po nasazení v provincii Lógar či Kandahár. Podplukovník Tomáš Šiler alias generál Koushan Fahim Sagana TŘI TÝDNY BÍLÝMI AFGHÁNCI Svérázný úkol si procvičili profesionálové z bučovického a přáslavického útvaru. Na tři týdny se stali afghánskými vojáky. Rozlišeni bílým maskovacím oděvem s nepřehlédnutelným nápisem ANA a neoholenou tváří hráli roli Afghan National Army, jejího velitelství brigády (BDE HQ ANA) a jemu podřízených čtyř praporů (kandaků). Nešlo o komparz, ale reálné plánování, výcvik jednotek a nasazení do společných operací. Akorát v jiné uniformě, upřesňuje velitel afghánské brigády generál Koushan Fahim Sagana, ve skutečnosti velitel bučovického 74. lmopr podplukovník Tomáš Šiler a se vší vážností zveřejňuje určenou biografii, včetně detailů ze svého druhého života. Přestože ho čekalo jednání s (ne)reálnými guvernéry provincií Kandahár a Zábul, v několika málo minutách dává briefing o jednotce. Do mojí podřízenosti spadají všechny organizační složky štábu brigády a čtyři kandaky, v reálu reprezentované čtyřmi pěšími rotami Armády ČR po osmašedesáti lidech. Dva z nich jsou dislokovány na základnách v Hohenfelsu a další dva působí ve výcvikovém prostoru v Grafenwoehru. Vedle námi používané výstroje a výzbroje máme k dispozici také devět vozidel Humvee, konstatuje gen. Sagana a rozkrývá sled událostí. Američané od nás požadovali působení v naší standardní činnosti z mírové posádky, což je bojové patrolování do stupně četa. Vystupovali jsme na úrovni naší vycvičenosti. Počáteční fáze byla zaměřena na sladění postupů cvičících jednotek. Poté jsme společně realizovali širokou škálu operací podle naplánovaného scénáře, kdy nám byly imitovány krizové situace z prostoru budoucího nasazení. Vše se zaznamenává na všudypřítomné kamery a zevrubně vyhodnocuje. Velitelovo povídání přerušuje telefon. Jeho pobočník nám poklepem na hodinky naznačuje, že určený čas již vypršel. Než však vyjdeme z budovy štábu, ještě zaslechneme rozčilený hlas generála. Ostrým tónem vyjadřuje americkým kolegům svoji momentální nespokojenost. Není se co divit, vše je zde rozehráváno do nejmenších detailů. O chvíli později nám již zklidněný Koushan Fahim Sagana povoluje návštěvu na štábu 1. kandaku. Po půldruhé hodině jízdy, zpestřené několika svízeli, přijíždíme na základnu Camp East, kde si nás převezmou bojovníci podplukovníka Karima Ulshaha Parwize, ve skutečnosti kapitána Miroslava Smolky, velitele bučovické 1. pěší roty 74. lehkého motorizovaného praporu. Intenzita našeho nasazení je značná a de facto tady nemáme hluchá místa. Z příslušníků kandaku se staví deseti až patnáctičlenné patroly, které společně s Američany monitorují zájmový prostor. Výjimkou nejsou ani operace v noci s využitím přístrojů nočního vidění. Hohenfels je pro nás obrovská zkušenost. V takovémto prostředí a v takovýchto situacích se ocitáme poprvé. Připočítám- -li k tomu náročné klimatické podmínky, dostáváme pořádně do těla. Jedná se však o dril, který přijde určitě vhod, konstatuje kpt. Smolka neboli ltc. Parwiz. Ar report rt 4/

6 / ZAHRANIČNÍ ARMÁDY ZAHRANIČNÍ ARMÁDY Belgická armáda opět v Česku Ve znaku brigády je zobrazen kníže Ambiorig Text: Martin KOLLER Foto: Jan KOUBA a Stanislav STEBILA Vojenský újezd Hradiště se stal dočasně výcvikovým prostorem 7. brigády belgických pozemních sil a jednotek z Lucemburska. polního dělostřelectva) z Bastogne a 4 Bataillon Logistique (4. logistický prapor) z Marche-en-Famenne. Dále se zúčastnily jednotky speciálních sil rychlé reakce od Paracommando Brigade (vzdušně-výsadková brigáda). Z 1 Brigade 8/9 Linie (1. brigáda 8/9. řadové pěchoty), známé jako Nizozemsky mluvící brigáda, se zúčastnily jednotky od Bevrijding Regiment 5 Linie (pluk Svobody 5. řadový pluk) z Leopoldsburgu. Velitelství pozemních sil Composante Terre/Landcomponent odeslalo ze svojí podřízenosti na cvičení část 4 Bataillon Génie (4. ženijní prapor) z Amay. Na cvičení se podílely rovněž letky belgického letectva, a to 18 Sqn Wing Heli (18. vrtulníková letka) z Biersetu. V součinnosti s výše uvedenými útvary a jednotkami cvičili příslušníci Composante Médicale/Medische Component (zdravotnický komponent), který tvoří základní samostatné uskupení v rámci belgických ozbrojených sil. Jednalo se o dosud největší zahraniční cvičení v ČR za posledních dvacet let. Evidentně bylo důležité i pro belgickou stranu, protože cvičící vojáky navštívili 5. března náčelník belgického generálního štábu generál Charles-Henri Delcour a velitel pozemních sil generál Marc Compernolle. REKOGNOSKACE A PŘESUNY Příslušníci belgické armády u nás nebyli poprvé. Jedno cvičení již proběhlo roku Proto někteří z letošních Příprava na štábu vojáků přijížděli do známého terénu. Na základě Technické dohody mezi Českou republikou a Belgickým královstvím poskytovali příslušníci a zaměstnanci Střediska obsluhy výcvikového zařízení Hradiště pomoc všeho druhu. Jednalo se hlavně o přípravu výcvikových zařízení, především střelnic, dále pomoc s využitím ubytovacích kapacit a logistické služby. Belgičané obzvláště ocenili čištění komunikací pokrytých na mnoha místech silnou vrstvou sněhu. Spokojenost se spoluprací české strany prezentoval v rámci dne pro média mjr. Pierre Pirson, důstojník pro výcvik. S organizací provozu pomáhali rovněž příslušníci Vojenské policie AČR. Naši technici ulehčili spojeneckým řidičům především přesuny v prostoru. Pásová vozidla byla vesměs transportována po železnici do Podbořan a odtud jela po komunikacích. Díky standardně instalovaným gumovým patkám na pásech nedocházelo k poškozování komunikací. Kolová technika dorazila po vlastní ose. Celkově se jednalo o téměř 600 vozidel od tanků po lehké terénní automobily. Chladné počasí si prakticky na všech typech kolové techniky vyžádalo používání sněhových řetězů. V průběhu Belgickou armádou jsme se již zabývali minulý rok v číslech 12 a 13, avšak nedávné cvičení Bohemian Djale přineslo řadu dalších poznatků. Překvapením byly např. tanky Leopard 1A5, které měly být již vyřazeny z výzbroje. Ekonomická krize snížila tempo přezbrojování a prodloužila jejich službu. ŠTÍT S AMBIORIGEM Svazek, který u nás cvičil na přelomu února a března, tvoří jeden z pilířů belgických pozemních sil. Velitelství je dislokováno v Marche-en-Famenne. V dvojjazyčné zemi se mu říká neoficiálně Francouzsky mluvící brigáda. Používá Hlídka na kontrolním bodu historické označení elitního pěšího útvaru a současný oficiální název je 7 Brigade 2 Chasseurs a Pied (7. brigáda 2. pluku pěších myslivců). Ve znaku má Ambioriga, knížete galského kmene Belgů, který vedl roku 54. př. n. l. povstání proti římské okupaci. Cvičení se zúčastnily jednotky zastupující většinu útvarů svazku, konkrétně od 1/3 Régiment de Lanciers (1/3. pluk kopiníků) z Marche-en-Famenne, 12e de Ligne Prince Léopold 13e Ligne (12. pluk řadové pěchoty prince Leopolda 13. pluk řadové pěchoty) ze Spa, Régiment de Chasseurs Ardennais (pluk ardenských myslivců) z Marche-en-Famenne, 2/4 Régiment de Chasseurs a Cheval (2/4. pluk jízdních myslivců) ze Saive, 1 Régiment d Artillerie de Champagne (1. pluk Kolový obrněný transportér AFV Piranha III Ar report rt 4/

7 / ZAHRANIČNÍ ARMÁDY ZAHRANIČNÍ ARMÁDY Belgická armáda používá atypicky výrazné polní stejnokroje. slunečných dnů naopak půda roztávala a obrněná technika se místy obtížně prokousávala terénem. ZÁKLADEM BYLA TAKTIKA Pěší jednotky cvičily systémově, přičemž úkoly se měnily. Logistické skupiny a zdravotníci je doplňovali. Zabrat dostali v členitém terénu za místy silně nepříznivých povětrnostních podmínkách také spojaři. Specialisté cvičili separátně. Zajímavé a ilustrativní bylo, Agusta A109 v bitevním provedení že z výcviku pěchoty odpadly statické činnosti typu pořadovek a dlouhých nástupů. Vojáci trávili většinu času v terénu s veliteli družstev nebo čet. Vzhledem k neznámému terénu začínali rekognoskací, pozorováním a následně zakreslováním dominantních kót a palebných sektorů do náčrtků. Většina vojáků se již zúčastnila misí na Balkáně a v Africe, někteří i v Afghánistánu. Členitost prostoru Hradiště umožňuje simulovat i afghánské podmínky, zvláště v zimě. A právě do uvedené země se část vojáků chystá. Podle důstojníka pro výcvik je pro takovou misi třeba, v souladu s odborností, příprava v délce čtyř až šesti měsíců. Poměrně otravnou činností bylo budování kontrolních stanovišť Check Point. K jejich vybavení patřily rovněž improvizované či průmyslově vyráběné ježky na prorážení pneumatik. Jak vědí všichni, kdo se zúčastnili misí, bývají taková stanoviště vesměs statickou záležitostí. O to horší byla situace u nás a v zimě. Na vojáky útočily chlad a ostrý vítr a v tvrdé půdě byl problém cokoli instalovat. Rovněž zajištění stanovišť nebylo ve sněhu příliš pohodlné. Naopak slunce přímo lákalo k odpočinku a poklesu bdělosti. Skupiny tzv. opozičních sil OPFOR se vyskytovaly na více místech, připravovaly léčky, budovaly improvizované zátarasy na komunikacích a doplňovaly je improvizovanými výbušnými systémy IED (Improvised Explosive Device) naplněnými pyrotechnickou složí. Při průjezdu nebo nuceném zastavení kolon či hlídkových vozidel nálože explodovaly. Část příslušníků OPFOR byla vymóděna různou kombinací civilního oblečení korunovanou zajímavou přehlídkou pokrývek hlavy od afghánských baretů po originální ruskou ušanku, zakoupenou pravděpodobně na Karlově mostě. Příslušníci jednotky Paracommando používali standardní výzbroj a přepravovali se lehkými terénními automobily Bombardier s lafetovanými kulomety. Některá z vozidel byla vybavena lafetací kompletů protitankových řízených střel Milan. Výsadkáři používali jejich zaměřovače k pozorování terénu. Samostatně působící skupiny se velmi dobře maskovaly. Používaly při tom především maskovací sítě a povlaky na vozidla, která i na poměrně krátkou vzdálenost splývala s pozadím. Osádky vrtulníků Agusta A109 plnily úkoly průzkumu, odsunu raněných a přípravy na ostré střelby protitankovými řízenými střelami TOW. Bitevní verze nese celkem čtyři. Víceúčelové verze prováděly výsadek průzkumných skupin a podporu jednotek. V terénu se pohybovali dosti nenápadně pyrotechnici ze ženijního praporu s různými typy minohledaček. Bonbonkem byly přelety bojových letounů F-16, které startovaly ze základen v Belgii a prováděly průzkum vlastních jednotek. Potraviny a nápoje s výjimkou čerstvého pečiva si Belgičané přivezli. Stravu vařili v tažených polních kuchyních umístěných ve stanech. Lucemburčané uvedli do chodu čističku vody, která produkovala balení o obsahu čtvrt, půl a jeden litr vody. Vojáci si je prostě strkali do kapes, protože vydrží tlak odpovídající hmotnosti 100 kg. Výhod polní kuchyně využívali pouze ti, kteří se nalézali v táborech v pravý čas. Ostatní konzumovali bohaté bojové dávky ohřívané buď na motorech vozidel, nebo vařiči s tuhým lihem. Dodržování dopravních předpisů, organizace a celkového pořádku zajišťovala v době cvičení belgická Vojenská policie s nepřehlédnutelnými, svítivě červenými barety. Její příslušníci používali širokou škálu vozidel, včetně kolových obrněných LMV. OSTRÉ STŘELBY ZE ZEMĚ I ZE VZDUCHU Nejzajímavější byly samozřejmě střelby ostrou municí. Probíhaly na střelnicích Mětikalov z tanků, Březina z bojových vozidel pěchoty a Žďár z bitevních vrtulníků, kolových obrněných transportérů, minometů ráže 120 mm a protitankových kompletů Milan. Ještě před nimi proběhl výcvik s cvičnou municí. Té byly vystříleny celé hromady ve všech rážích pěchotních a lafetovaných zbraní. Osádky vypálily z každého tanku kolem 30 ostrých nábojů. Většina munice obsahovala prach s minimem zábleskového a dýmového efektu, což snižuje prozrazení. Pro techniku vybavenou zaměřovači pracujícími v infračerveném pásmu spektra byly poprvé v historii střelnic připraveny tzv. termoterče. Leopard 1A5 se přesouvá na palebnou čáru. Pěší střelby se konaly na několika místech z pušek, pistolí a kulometů podle běžného standardu na pevné a sklápěcí figury. Proběhly rovněž noční střelby bitevních vrtulníků. Ženisté odpálili několik náloží a dělostřelci zahřáli svoje tažené minomety ráže 120 mm. Poučný byl celkový přístup cvičících. Měli obecně dobrou náladu, avšak úkoly plnili přesně a bez zbytečných problémů a průtahů. Dinga vybavená dálkově ovládanými zbraňovými základnami doprovázela konvoje. Vojenská policie používala vozidla LMV. Ar report rt 4/

8 MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE 10 SERVIS belgické armádě Text: npor. Šárka BRÁZDILÍKOVÁ Foto: příslušníci VelVP Stará Boleslav Příslušníci Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav prožívali v souvislosti se cvičením belgické armády hektické období. Naplánovat akci a následně provést policejní doprovody 500 kusů těžké techniky, která se přes území Německa přesouvala do vojenského výcvikového prostoru Hradiště a po 14 dnech zpět, není vzhledem ke svému rozsahu rutinním úkolem. Podle slov mjr. Luboše Škody, náčelníka oddělení dopravní a pořádkové služby, byla nejsložitější koordinace přesunů před a po cvičení. Osvědčilo se vytvoření zálohy pro případ změn, neboť požadavek reagující na potřeby belgických jednotek o navýšení počtů nebyl ničím neobvyklým. Samotným doprovodům pak předcházely pravidelné briefingy. Uhodila druhá hodina ranní a na ubikacích se probudil život. Hygiena, čaj a během 30 minut se vyráží na cestu. Směr VVP Hradiště hraniční přechod Pomezí. Máme před sebou dlouhý den, jehož hlavní náplní bude řízení vozidla, trvalá ostražitost a pružné reakce na vzniklé dopravní situace. Po převzetí belgické techniky, seřazení vozidel do kolony a příjezdu na pozemní komunikaci se probouzejí i vysílačky. Uzavřít připojovací pruh zprava ve vzdálenosti 600 metrů. V pořadí druhé vozidlo VP vyjíždí a zabezpečuje úkol, poslední doprovodný vůz přejíždí do levého jízdního pruhu, aby kolona nebyla narušena. Dopravní situaci monitoruje policejní vrtulník. Jeden z těchto náročných dnů trval bezmála 12 hodin. A ráno nanovo... Během cvičení vojenští policisté rovněž prováděli společnou hlídkovou a preventivní činnost s Military Police Ozbrojených sil Belgie. Jen pro představu, v součinnosti s Policií České republiky vojenští policisté provedli 60 doprovodů, na kterých se podílelo 47 osob. Příslušníkům staroboleslavského velitelství vypomáhali kolegové z VelVP Tábor a VelOSl VP Praha. Celkově najeli kilometrů. Poslední doprovod se uskutečnil 12. března v Za půldruhé hodiny úkol skončil. Poslední belgická jednotka překročila hraniční přechod a rozloučila se s Českou republiku. Dva roky OMeLeTy Úvodem krátce připomeňme klíčová fakta. Česká republika se rozhodla darovat Afghánské národní armádě šest transportních vrtulníků Mi-17 a šest bitevních strojů Mi-24 vyřazených z užívání Armády ČR pro jejich nadbytečnost. Po souhlasu vlády ČR byla v říjnu 2007 podepsána darovací smlouva mezi českým a afghánským ministerstvem obrany a velitelstvím amerických sil v Afghánistánu (CSTC-A Combined Security Transition Command- -Afghanistan), které výcvik afghánského leteckého personálu zastřešuje. Poté tucet strojů prošlo generální opravou a modernizací, které uhradila Severoatlantická aliance. Pomoc Afghánistánu rozšíříme tím, že do Kábulu vyšleme naše armádní odborníky, kteří se budou podílet na výstavbě nového afghánského letectva, řekl přede dvěma roky náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Vlastimil Picek. Od dubna 2008, nejprve v sestavě 4. kontingentu polní nemocnice a chemické jednotky AČR, zahájila svoji činnost osmičlenná skupina přerovských vrtulníkářů z 23. zvrl pod velením podplukovníka Ivana Pospíchala. Následně, po čtyřměsíčních intervalech, české týmy Air OMLT rotovaly. V současné době působí na KAIA jedenáctičlenné seskupení příslušníků náměšťské 22. základny letectva, jimž velí podplukovník Rudolf Straka, jako součást 3. kontingentu Armády České republiky v silách ISAF Text: Pavel LANG Foto: archiv 221. vrtulníkové letky a Jan KOUBA Od vyslání prvního operačního výcvikového a styčného týmu (OMLT Operational Mentoring and Liaison Team) českých vrtulníkářů na mezinárodní letiště v Kábulu (KAIA Kabul International Airport), kde cvičí vojenské piloty a pozemní technický personál Afghánské národní armády (ANA Afghan National Army), právě uplynuly dva roky. Co přinesly? (International Security Assistance Force) na mezinárodním letišti Kábul. Zájem představitelů ANA o spolupráci s českými odborníky trvá i nadále. ROTACE ČESKÝCH TÝMŮ Kapitáni Vladimír Vladik, Martin Vaniš a Josef Mareš z náměšťské 11

9 MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE 221. vrtulníkové letky 22. základny letectva mají svoji kábulskou premiéru v týmu českého Air OMLT za sebou. V současné době začíná druhé kolo rotací. Během uplynulých dvou let se totiž zhruba desítka instruktorů již vystřídala, říká kpt. Vladik a upřesňuje, že společně s M. Vanišem podstupují reprízu v Afghánistánu od začátku dubna letošního roku. Na to, zdali je předcházející poznání pro ně výhodou, nebo naopak, jednoznačnou odpověď nemají. Oba dobře víme, do čeho jdeme. Nebude třeba se seznamovat s prostředím, systémem výcviku létajícího personálu i způsobem údržby vrtulníků Mi-24. Na druhé straně budeme konfrontováni s jinou skupinou Afghánců. Uvidíme, jak si sedneme navzájem, a to jak po pracovní, tak lidské stránce, konstatují shodně. Předem už vědí, že méně náročnou bude profesní zdatnost afghánských kolegů. Řada tamních pilotů studovala na někdejších sovětských leteckých školách, létala se sovětskými instruktory. Převážně se jedná o zkušené piloty, kteří mají za sebou i tisíce hodin ve vysokohorském terénu. Dlouhou dobu však nelétali a naším úkolem je jejich profesní návyky opět obnovit. Kromě toho usilujeme o verifikaci jejich systému přípravy leteckého personálu k létání a doporučujeme jim nutné změny v přípravě a vyhodnocování letů s cílem zamezit nežádoucím jevům ohrožujícím bezpečnost létání, vysvětluje kpt. Vaniš a uvádí příklad související s využíváním jednoho z moderních prostředků navigace, tzv. GPS. Kdo nezažil na vlastní kůži spolupráci s afghánskými piloty na palubě vrtulníku, umí si jen těžko představit rozmanitost našeho úkolu. Praktické ovládání navigačního systému GPS pro ně bylo velice tvrdým oříškem. Oni nemají takovou technickou povědomost jako my, aby přístroj zvládli rychle naprogramovat a hlavně operativně využívat za letu. Jeho kolega z letky kapitán Josef Mareš k tomu dodává: Při dotazu, kde se nachází ten či onen orientační bod, okamžitě a přesně zapíchnou prst do mapy. Když však mají zakreslit trať letu, je to pro ně v nejednom případě problém. Na tyto a další podobné slabiny zaměřujeme svoji pozornost v pozemní přípravě. Není tajemstvím, že při komunikaci s Afghánci personál vzdušných sil AČR musí oprášit slovíčka z ruského jazyka. Znalosti angličtiny jsou tady minimální. Afghánští piloti komunikují v jazyce darí nebo již zmíněnou ruštinou. Situaci usnadňují tlumočníci. Pár základních slov v jazyce darí jsme se naučili také. Na plynulou leteckou frazeologii v posádce to však nebylo, vzpomíná V. Vladik. Zajímavým poznáním pro české instruktory byly také odlišnosti afghánské kultury a mentalita místních obyvatel, jakož i život na kábulském mezinárodním letišti KAIA. Vůči mojí osobě Afghánci vystupovali velice přátelsky a očividně mi dávali najevo, jak si české pomoci váží. Pobyt na letišti v Kábulu mi dal nejednu zkušenost. V multinárodním prostředí jste každou chvíli konfrontován s lidmi z různých částí světa, konstatuje kpt. Vaniš. ZKUŠENOSTI PRO OBĚ STRANY To rozhodující během čtyřměsíční mise probíhalo v kabinách bitevních čtyřiadvacítek. Praxe byla následující jeden den příprava, druhý den létání. Samozřejmě s ohledem na meteorologické podmínky. Kábulské mezinárodní letiště, nacházející se v nadmořské výšce tisíc osm set metrů nad mořem, má svoje specifika. Například, když spadla dohlednost pod pět kilometrů, omezovaly se lety. V úvahu se musely brát i vysoké teploty, což v praxi znamenalo létat brzo ráno nebo navečer, říká Vladimír Vladik a dodává, že výjimkou nebyly situace, kdy technický personál nemohl Kapitáni Vladimír Vladik, Martin Vaniš a Josef Mareš na rozpálené stroje ani sáhnout. Přidáme- -li k tomu ještě nošení několikakilogramové balistické vesty Úkolem českého týmu OMLT nebylo nalétat s afghánskými piloty určený počet hodin, ale spíše je připravit na plnění dílčích bojových úkolů. Jedním z nich například byly bojové střelby. S našimi předchůdci Afghánci absolvovali výcvik v obsluze zbraňových systémů, včetně nastřelení zbraní a poté takzvané fotostřelby. Pokračovalo se navigačními lety na střelnici a prováděním ztečí. Během mojí rotace už provedli bojové střelby z kulometu a neřízenými raketami. Zvládli to k oboustranné spokojenosti, říká kpt. J. Mareš a také on s respektem hodnotí vycvičenost afghánských pilotů. Do jejich pilotáže jsem se nepletl. Pouze ve výjimečných případech jsem jim do toho sáhl. Nebylo to o strachu s nimi létat. Všichni tři instruktoři se v souvislosti s letovou činností shodují v jednom, a to, že zkušenosti nejen předávali, ale také sami získávali. Létání v horách a v extrémních klimatických podmínkách nám dalo hodně nových poznatků, dodávají

10 MISE MISE ABECEDA pro Kosovo Cestování v Kosovu vyžaduje flexibilitu, fantazii a neústupnost. C Text: mjr. Jana ZECHMEISTEROVÁ Foto: autorka a kpt. Magdalena DVOŘÁKOVÁ Kosovo je zemí, kterou si pro její rozporuplnost buď zamilujete, nebo ji budete nenávidět. Já patřím do kategorie první. A JAKO AUTO LARJE Auto larje, jak se v albánštině nazývají myčky aut, jsou v Kosovu takříkajíc na každém kroku a vypadá to, že tento druh podnikání je v této zemi nejen nejfrekventovanější, ale také nejoblíbenější. Pravdou je, že nedá mnoho práce podobné zařízení provozovat. Voda je v Kosovu zdarma, což se samozřejmě velmi výrazně odráží na způsobu, jak s ní místní zacházejí. Během léta se úklid před domy i obchůdky v menších městech provádí výhradně proudem vody, která odplaví všechen nepořádek. Ale pravdou také je, že municipalitní projekty na podporu malého podnikání tento způsob obživy ze své příležitostně štědré náruče výslovně vyjímají. Návštěva myčky je Auto larje, umývárny vozidel jsou v Kosovu na každém kroku. v Kosovu navíc téměř společenskou událostí. U dvou myček v blízkosti základny, kam vozidla KFOR nejčastěji zajížděla, se vám totiž kromě umytí vozu dostane také velmi dobré kávy a něco novinek z každodenního života majitelů. B A B JAKO BATLAVA Batlavská nádrž nedaleko české základny Šajkovac je podstatou své existence stejně rozporuplná jako Kosované sami. Fascinující vodní dílo s trychtýřovitým betonovým přepadem je zdrojem vody pro Prištinu a nejbližší okolí a funguje také jako hydroelektrická přehrada patřící společnosti KEK, výhradnímu dodavateli elektřiny v Kosovu. Měla by tedy fungovat, ve skutečnosti je však v provozu málokdy. Ona rozporuplnost spočívá také v tom, že v bezprostředním sousedství obrovského přirozeného zdroje vody leží vesnice, ve kterých jsou studny prázdné i v zimě a kam pět dní v týdnu jezdí cisterna českého KFOR s pitnou vodou. Prázdninová atmosféra letních dní naplněná výkřiky koupajících se dětí i dospělých provokuje úvahy Batlavská nádrž, fascinující vodní dílo s trychtýřovitým betonovým přepadem, je nejen zdrojem vody pro Prištinu a okolí, ale slouží také jako hydroelektrárna. o rozvíjejícím se turistickém ruchu a připočítáme-li do toho místní rybářský svaz se slušným organizačním i finančním zázemím, srdce podnikavce zaplesá. To by ovšem nesměla být na březích přímo v zátočině pod mostem skládka odpadků, které při dobrém směru větru volně vyplouvají na širou hladinu přehrady. Po posledním podzimním trhu zůstaly na břehu jezera také zbytky rozbouraných zvířat, které časem pomalu, ale jistě uklidí ptáci. C JAKO CESTOVÁNÍ Cestování je v Kosovu otázka flexibility, fantazie a neústupnosti. Zastávky autobusů jsou na nejrůznějších možných i nemožných místech a lidé nastupují přesně tam, kde se jim to hodí a samozřejmě kde jim řidič zastaví. Typologicky se tu pohybují dopravní prostředky od koňských povozů přes traktory, jejichž původ si netroufám posoudit, čtyřkolky s otevřenými motory až po fešácká auta z dovozu. Styl jízdy odpovídá metodě přirozeného výběru. Většinou bez blinkrů a za urputného troubení se tu auta běžně řadí do tří až čtyř jízdních pruhů, pro jejichž vytvoření plně vyhovuje i chodník či travnatá plocha kolem silnice. Přesto je Kosovo v dopravní statistice téměř bez vážných dopravních nehod, většinou jde takzvaně jen o plechy. Zato ale téměř u každého vozidla. D JAKO DOMY Projíždíte-li Kosovem, jednou z věcí, se kterou se setkáte téměř na každém kroku, jsou rozestavěné a opuštěné domy. Ve většině případů jde o dvoupatrový typ domu s nebytovým prostorem v přízemí, kde se zřejmě počítalo s nějakým tím obchodem či myčkou. To je totiž jedna z podmínek pro obdržení dotace na výstavbu. Ve většině případů jde o příspěvek, který pochází buď z podpůrných projektů jednotlivých municipalit, nebo ze zdrojů Evropské unie. V případě těchto smutných kostřiček domů zřejmě došel původní zdroj a nikdo už nepřemýšlel, co bude, až tato situace nastane. To je ostatně také jeden z typických rysů Kosovanů, většinou žijí pouze přítomností. A tak tu domy stojí, opuštěné a čekající na lepší časy. E JAKO EDONA Úžasné bystré pětileté stvoření s velkýma čokoládovýma očima a velmi malou šancí na lepší život, než tu vede s rodiči a sestrou ve staré chalupě. A přitom to byla ona, kdo nás učil v albánštině abecedu a počítat do deseti. Naše vytrvalost dopomohla její rodině při zařazení do jednoho z podpůrných projektů municipality Podujevo. Je ovšem třeba popravdě dodat, že sami Edoniny rodiče ohledně své budoucnosti moc optimističtí nejsou. A vlastně není divu. Poslední obyvatelé malé horské osady žijí 13 kilometrů od nejbližšího města bez možnosti pravidelného kontaktu s úřady a co hůř, také bez možnosti dostat se v případě akutní potřeby pro pomoc, děti bez možnosti chodit do školy. Cesta nahoru je sjízdná jen za určitých podmínek a kdykoli jsme se za Edonou a její rodinou vypravili, byla to spíš zkouška odolnosti našeho terénního vozu a mojí schopnosti odolat pokušení zavřít oči a začít zcela nehrdinsky ječet, nebo okamžitě vystoupit a jít raději pěšky. Nešlo ani jedno a výsledek byl téměř vždy nejistý. Z nějakého záhadného důvodu Pětiletá Edona má zatím jen malou šanci na lepší život, než který vedou její rodiče a sestra. E jsme také pokaždé přijeli úplně jinou cestou, jako by se místo samo bránilo všem nově příchozím. F JAKO FATALISMUS Prý se zde mnohé změnilo a pravdou je, že posun k lepšímu je v mnoha směrech skutečně znát. Stopy ne tak dávného válečného konfliktu však stále zůstávají. Mentalita místních obyvatel má však v sobě zvláštní druh fatalismu, víry, že život je třeba žít takový, jaký je. A ve způsobu, jakým přijímají to, co jim přináší, se skrývá jakási pradávná síla a schopnost přežít a radovat se z malých věcí a každého nového rána. V této skutečnosti lze nalézt něco ze široké jakoby ruské duše s pohledem upřeným na obzor a do daleka se táhnoucí, civilizací ještě nepolíbenou zem. Stejně široká je i náruč místních obyvatel s pohostinností mnohdy neodpovídající jejich reálným možnostem. Kafe dostanete dnes snad úplně všude, ale malá zelená jablíčka ještě s kouskem větve položená na otlučené misce mě opravdu dostala

11 MISE MISE 16 G JAKO GAZIMESTAN Památník tyčící se do výšky 25 metrů nad okolní krajinu připomíná legendární bitvu na Kosovém poli v roce 1389, událost, která se navždy zapsala do srbské historie jako tragická prohra v boji s Turky. Dominanta, již rozhodně nepřehlédnete, přijíždíte-li do Prištiny ze směru od Mitrovice, je pro Srby dodnes symbolem potupy hrdého svobodného národa. Nápis na patě památníku možná právě proto přísně připomíná povinnost každého Srba: Kdokoli jsi Srb, či srbské krve, bude-li to třeba, obětuj svůj život na obranu Kosova. Od roku 2007 střežili památník vojáci sil KFOR. Letos v březnu byla jeho ochrana předána Kosovské policii. H JAKO HRDINOVÉ Kosovo je plné hrdinů. Shlížejí na vás z pomníků a památníků kolem cest a úžasné na tom je, že navzdory běhu času zůstávají hrdiny i přesto, že už je dnes mnoho věcí jinak. Když začal u silnice, po které jsme museli projet, ať jsme vyjížděli kamkoli, růst betonový sloup vysoký dobře deset metrů, přemýšleli jsme o mnoha účelech. Že se z něho nakonec vyklube monstrózní pocta bojovníku a hrdinovi, nás ani ve snu napadlo. Přesto, že jsme v té době byli v zemi téměř osm měsíců. Kosované mají své velké i malé hrdiny, hrdiny války H i míru, hrdiny s čistým štítem (posuzováno pohledem Středoevropana) i hrdiny plné rozporů, jejichž pozadí snad zvenčí ani nemůžeme pochopit. K JAKO KÁVA Káva je neodmyslitelnou součástí života na Balkáně. V kavárnách na ulicích se u šálku s černou tekutinou řeší politika, jedná se o obchodech, hovoří se o lásce i každodenních podružnostech. A ruku v ruce s tmavým nápojem jde cigareta. Po pravdě, cigareta jde ruku v ruce snad úplně se vším, co tu člověk dělá, a je tedy velmi těžké, nebo spíš nemožné se všudypřítomnému kouři vyhnout. V domácnostech a na vesnici vám nabídnou tureckou kávu vařenou v džezvě, malou a silnou, a pokud nechcete cukr, je třeba říct dostatečně včas, protože při tomto způsobu přípravy se cukr vkládá spolu s kávou přímo do vroucí vody. V restauracích je nejobvyklejším typem macchiato (espreso G Čestné stráže českého kontingentu a Kosovské policie u památníku Gazimestan během slavnostního předání střežení tohoto objektu v letošním březnu Kosovo je plné nejrůznějších pomníků a památníků. s napěněným mlékem), které je snad jedinou variantou větší kávy, jež by uspokojila českou potřebu velkého kafe. U Srbů si můžete dát speciální kaficu, po níž se ovšem nedoporučuje řídit automobil. Je totiž obohacena o typickou místní pálenku rakiji, a to většinou v nemalém množství. Osmanský vliv přinesl do země silný černý čaj podávaný v tureckém stylu v malých skleničkách. O JAKO OBILIČ Městečko Obilič je sídlem proslulé elektrárny, klíčového bodu municipality Priština a největšího zaměstnavatele v regionu. Tato oblast dlouhodobě řeší problémy vlivu elektrárny na životní prostředí a zdraví obyvatel. Oficiální zdroje konstatují, že chybí zásadní investice do zařízení elektrárny, které by bylo šetrnější ke svému okolí. Projekty ovšem zároveň počítají s rozšířením uhelných dolů i provozu elektrárny, takže výrazné zlepšení zřejmě v nejbližší budoucnosti nelze očekávat. Výhradní dodavatel elektřiny v Kosovu, společnost KEK (Korporata Energjetike e Kosovës), je pak fenoménem sám o sobě. Podle turistického průvodce vydaného v roce 2007 vydavatelstvím Bradt je Kosovo jedním z mála míst, kde i děti znají jméno dodavatele elektřiny. Charakteristické je zejména časté, mnohdy plánované odpojování elektřiny. V této souvislosti je například používáno pravidlo 4 : 2, což znamená, že čtyři hodiny elektřina funguje, dvě hodiny ne. Zajímavé je i řešení případů neplatičů. Chybí-li výrobci platby z určité oblasti, nepátrá po tom, kdo je K V kavárnách na ulicích se u šálku s černou tekutinou řeší vše politika, obchody, láska i každodenní starosti. viníkem, ale elektrický proud spravedlivě odpojí všem. P JAKO PSI V Kosovu nemají psi příliš velkou cenu ani pevné místo v lidské společnosti. Potulují se tu ve smečkách i osaměle snad úplně všude. Vyhladovělí, hubení, vyděšení se staženými ocasy a pořád připravení se bránit. Psi s pochybnou volností pohybu, ale ohrožení více méně pravidelným odstřelem. A pak zde jsou psi přivázaní na krátkém řetězu u domu s minimálním životním prostorem, ale paradoxně chráněni svojí nesvobodou. Nedůvěra je zřejmě jediný druh vztahu, který tu mezi lidmi a psy existuje. R JAKO RUGOVA Tím největším a snad nejméně zpochybnitelným hrdinou je Ibrahim Rugova. Obilič, proslulá elektrárna, největší zaměstnavatel v prištinském regionu První demokratický prezident Kosova, který stál v čele nenásilného odporu kosovských Albánců proti represivnímu režimu srbského prezidenta Slobodana Miloševiće přes deset let. Poté, co v roce 1989 Milošević po dvaceti letech odebral Kosovu autonomní statut, založil Demokratickou ligu Kosova. V letech 1992 a 1998 vyhrál prezidentské volby v Kosovu, ale jugoslávská vláda jejich výsledek neuznala. V roce 1998 byla Ibrahimu Rugovovi udělena Sacharovova cena za svobodu myšlení, která každoročně oceňuje osoby a organizace, zasazující se za lidská práva a svobody. Dne 4. března 2002 byl Rugova zvolen prezidentem Kosova. Během výkonu funkce O udržoval blízké styky se Spojenými státy a Evropskou unií. V roce 2005 byl na něj spáchán bombový atentát, ze kterého vyvázl nezraněn. Dne 5. září 2005 oznámil, že trpí rakovinou plic, ale že nehodlá na post prezidenta rezignovat. Nemoci podlehl 21. ledna S JAKO SEKIRAČA Vesnice Sekirača oficiálně čítající jen tři malé usedlosti s celkem sedmi obyvateli není od základny Šajkovac daleko a vztahy mezi jejími srbskými obyvateli a českými vojáky byly vždy velmi úzké. Doba přesunu sem se měří spíš na hodiny než na kilometry. Stoupání kamenitou cestou do kopců může trvat hodinu, nebo i mnohem déle. Čas je však v těchto končinách relativní pojem. V Sekirače se žije velmi skromně. Atmosféra připomíná dávno zašlé časy vesnické idyly. V každé chalupě najdete domácí zvířectvo od slepic až po krávy a jedni s druhými žijí v tichém souladu a pomáhají si navzájem snášet dobré i zlé. Hranice se Srbskem je vzdálená zhruba tři kilometry a je stejně křehká jako vztahy mezi křesťany a muslimy, jako hranice mezi klidem a skrytým napětím. Stížnosti na nelegální těžbu dřeva, rabování opuštěných chalup, problémy s úřady, to vše je tématem řeči, sedíte-li s místními u silné sladké kafici. Věci jsou však ve skutečnosti mnohem složitější a podobně relativní jako čas, který plyne stejně neúprosně všem. Vysoko ve stráni se ukrývají tři chalupy původně patřící srbské menšině, teď vyrabované a zničené. Kontrast nádherné krajiny kolem a pozůstatků lidské touhy vlastnit, nebo ničit v člověku vzbuzuje rozpaky. Ze starých fotografií a rozházených věcí čiší smutek a zmar. Našlapujeme opatrně. Z piety i z bezpečnostních důvodů. Člověk nikdy neví... 17

12 VÝCVIK VÝCVIK také může být úmysl využít ho mediálně v jakési psychologické válce. Odstrašující procesy zaznamenávané na kameru nejsou například v Afghánistánu výjimkou. DÁVKOVÁNÍ INFORMACÍ Nejutajovanější informace jsou ty, které by ohrožovaly někoho jiného. Význam mají i informace o právě probíhajících operacích. Ty se ale v případě, že dojde k zajetí někoho, kdo o nich věděl, mění. Proto je důležité hrát o čas. Základní pravidlo je informace dávkovat. Ve chvíli, kdy zajatec řekne všechno, může ztratit HLEDÁNÍ třináctých komnat 18 Text a foto: Vladimír MAREK Čeští vojáci odcházející do zahraničních misí jsou připravováni na eventualitu, že můžou padnout do zajetí. Kromě teoretické části, která obsahuje řadu důležitých informací, mají možnost si během praktického výcviku takovouto situaci vyzkoušet na vlastní kůži. Přesto platí, že až realita ukáže, nakolik jsou schopni takovéto mezní situace zvládat. Cílem našich zaměstnání zaměřených na chování v zajetí není člověka zlomit, ale spíš najít jeho hranice. Každý z nás má nějakou tu svou třináctou komnatu. Jde nám o to, aby ho nepřekvapilo, když se tento limit přibližuje, upozorňuje náčelnice oddělení psychologických pedagogických služeb Velitelství výcviku- -Vojenské akademie Vyškov kapitánka Darina Záchová. Jsme tak trochu zhýčkaní civilizací. Často je člověk překvapen tím, jak reaguje při malém diskomfortu. Někteří lidé mají problémy i s tím, když je ve výcvikovém prostoru, tedy chráněném prostředí, umístíte do malého prostoru, kde se jim třeba špatně dýchá a nemohou se pohnout. Snažíme se simulovat situace v zajetí, vytěžování informací a nátlakové akce. Pokud vojáci při těchto zaměstnáních přistoupí na hru věznitelů, tak se skutečně musejí vyrovnat se svým strachem. V případě, že se někdo opravdu dostane do zajetí, ze všeho nejdříve by si měl odpovědět na otázky, kdo jsou jeho únosci, co chtějí a jaká je jeho hodnota? Záleží na tom, zda protivník potřebuje od člověka informace, anebo ho zadržuje jen kvůli tomu, že ho hodlá vyměnit za finanční obnos. Nebezpečný pro lidi, kteří ho zadrželi, hodnotu. Je nepotřebný, ubírá jim potravu, zabírá místo, jsou s ním jen starosti. Hrozí tedy nebezpečí, že ho zabijí. Podle Ženevských konvencí by vojáci měli říci pouze jméno, příjmení, osobní číslo a hodnost. Jakákoliv další informace může být zneužitelná. Ženevské konvence mají význam spíš pro psychickou stránku člověka, který se ocitl v zajetí. Guerilloví bojovníci je většinou nerespektují. V každém případě ale stojí za to, například při výslechu, vyzkoušet, jak budou na tuto argumentaci reagovat. Věznitelé se samozřejmě snaží získat další informace. Použijí je při výslechu ostatních zadržených vojáků. Dávají tím najevo, že už někdo promluvil, vysvětluje Darina Záchová. Hlavním principem zajetí a vytěžování informací je totiž narušení mentální stability zadrženého. 19

13 VÝCVIK VÝCVIK Jde o to zlomit ho psychicky, pak už se získávají informace mnohem snadněji. Existuje mylná představa lidí, že v zajetí a především při výslechu jde především o fyzické násilí. To většinou nezlomí člověka tak rychle, jako když narušíte jeho mentální stabilitu. Velice účinná je například izolace, nedostatek informací, diskomfort prostředí, hlad, nedostatek spánku a zima. Voják musí být při výslechu neustále ve střehu a snažit se vybojovat každou, byť sebemenší bitvu s vyslýchajícím. Čím déle se výslechy táhnou, tím se dotyčný může cítit bezpečněji. Do tábora budou přicházet noví zajatci, jejichž čerstvé informace jsou pro nepřítele důležitější. Náznaky ochoty ke spolupráci si můžeme jen uškodit. Jediný útržek užitečné informace totiž protivníka přesvědčí, že je na správné cestě. Pak již nepovolí, dokud z nás nevyždímá úplně všechno. Zajatci většinou dostávají stravu v nedostatečném množství a nevalné kvalitě, pokud se tato dávka ještě sníží, okamžitě se dostaví výrazný pocit hladu. Pro jeho utišení je člověk schopen udělat cokoliv. Výhodou vojáků v takovýchto situacích je jejich dobrá fyzická kondice. Ta totiž pomáhá snadněji po nějakou dobu překonávat právě takovéto útrapy. V zásadě máme dvě možnosti, buďto si budeme hrát na hrdinu a zemřeme, anebo uděláme všechno pro to, abychom přežili. Neměli bychom odmítat žádné jídlo, musíme překonat případný odpor a jíst všechno, co dostaneme. Pokud si můžeme čímkoliv doplnit stravu, neměli bychom ani na chvíli zaváhat. V extrémních případech, pokud máme patřičné znalosti, můžeme jíst třeba i brouky či kořínky. Právě proteiny a vlákniny jsou pro člověka důležité, upozorňuje vojenský psycholog Rostislav Číhal. NEJVĚTŠÍM ZABIJÁKEM NUDA Stejně významný je i pitný režim. Je třeba zabránit dehydrataci organismu. Pít zapáchající, špinavou vodu je pro člověka se sníženou imunitou obrovské zdravotní riziko. Pokud je to jen trochu možné, dá se přefiltrovat, převařit, případně upravit pomocí chemikálie. Snažme se spíše rozpouštět sníh, zachytávat dešťovou vodu, získávat šťávu z kaktusů a dalších rostlin. Důležitá je i pravidelná hygiena, péče o svůj vzhled. Pomáhá udržovat nejen sebeúctu, je to i určitý výraz vůči zadržovatelům. Jsou to bojovníci, a tak většinou takovéto chování respektují. V tomto směru je dobré udělat si malý test toho, co a jak na věznitele působí. Když respektují například vojenské vystupování, je dobré to uplatnit. Člověk by měl i v zajetí pravidelně cvičit a posilovat. Nesmí to však být fyzická zátěž, která by příliš vyčerpávala a tělo požadovalo zvýšený příjem potravin. Je potřeba se udržovat v pružné kondici. Protahovat si tělo, dělat své rituály, procvičování vitálních funkcí zároveň zaměstnává. Největším zabijákem je nuda. Mohou vám vzít všechno, ale nikdo vám nevezme to, co máte v hlavě. Doporučuje se přemýšlet například nad tím, co bych mohl dělat za ideálních podmínek. Jak bych si například postavil dům, a to do všech podrobností. Dva zajatí novináři si mezi sebou vyprávěli obsahy filmů, které v minulosti viděli. Někdo maluje strom své rodiny, plánuje věci, na které by normálně neměl čas. Tím se dokážete nejen zaměstnat, ale také pozvednout mysl. Když si procvičujete mozek, jste obtížněji zlomitelný, připomíná kapitánka Záchová. Naše hlavní protistresová strategie je mít situaci pod kontrolou. Je potřeba se připravit na to, že budeme trpět dlouhou dobu nedostatkem informací. Ty se omezí třeba jen na to, že zjistíme, kdy je den a kdy noc. I když máme oči zavřené, je nezbytné je nahradit ostatními smysly, naslouchat a dávat si ty zvuky dohromady. Měli bychom se pokud možno chovat slušně k lidem, kteří nás zadrželi, nenechat se vyprovokovat a zbytečně je neprovokovat. Co nejrychleji se smířit s rolí zajatce. Dát si pozor na reaktivní agresivitu. Člověk, a obzvlášť voják, je přirozeně nastavený tak, že pokud na něho někdo zařve či do něho strčí, okamžitě reaguje snahou o agresivní obranu. To není dobré. Vhodnější je hrát naprosto nenápadného jedince, šedivou myš, předstírat únavu. Do nemocného či unaveného se hůře kope. Pozor ale na hlas, ten nejčastěji prozrazuje, dodává Rostislav Číhal. Provokovat však může i to, když je někdo příliš servilní a snaží se věznitelům zalíbit. Pokud si pro demonstraci síly vybírají nějakou oběť, tak si právě tím, že na sebe upozorníme, můžeme podepsat ortel smrti. Platí také, že v jednotě a kolektivu je síla. Dostane-li se do dlouhodobého zajetí skupina vojáků a podmínky to umožňují, je dobré vybrat si velitele. Když ho určí únosci, nemá smysl odporovat. Měli bychom s tím naoko souhlasit a ve skutečnosti respektovat námi vybranou osobu. Jejím úkolem je stanovit organizační pravidla a vnitřní chod jednotky. KDY SE ROZHODNOUT PRO ÚTĚK? Pokusit se o útěk ze zajetí neznamená nic jiného, než odstartovat sérii problémů. Ideální je utéci ještě při přepadení, kdy vládne chaos. Každý si musí vyhodnotit, jaké má šance na přežití. Proti němu totiž stojí všechny jeho slabosti, okolní příroda, neznámý terén a samozřejmě také únosci, kteří se ho budou snažit dostihnout. Pro přežití má jen své vědomosti, dovednosti, vůli, všechno ostatní mu únosci s největší pravděpodobností sebrali, vysvětluje Rostislav Číhal. Pokud dotyčný zjistí, že ho zadržují fanatici a je jen otázkou času, než ho zabijí, asi by se o to pokusit měl. Když mne dvě hodiny nebude nikdo hledat a za tuto dobu urazím deset kilometrů, pronásledovatelé musejí propátrat okruh tři sta čtrnáct kilometrů čtverečních. Je potřeba se zamyslet i nad tím, zda mají stopaře či jsou schopni vyhodnotit si trasy mého útěku a jak dlouho bude trvat, než se dostanu do spřáteleného prostředí. Když nic jiného, tak plánování útěku zvyšuje sebedůvěru. Voják na útěku by se měl chovat nenápadně a pokud možno splynout s prostředím. Je obrovským hazardem vyjíždět do rizikových oblastí bez podrobných znalostí místního prostředí. Jediným důstojníkem naší armády, kterému se podařilo utéci svým únoscům, byl během svého působení v misi v Gruzii podplukovník Jaroslav Kulíšek. S ozbrojenci, kteří ho zadržovali, nejdříve popíjel, pak využil nestřeženého okamžiku a zmizel. Já osobně podplukovníka Kulíška obdivuji. To, že si z toho někdo dělal legraci, je v naší kotlině normální. On si získal určitou důvěru únosců, vyhodnotil situaci, riskl to a vyšlo mu to, říká vojenský psycholog Rostislav Číhal. Na podobné situace neexistují předem připravené scénáře. Všichni lidé, kteří dokázali utéct ze zajetí, byli jedinci schopní racionálního uvažování. Nenechali se psychicky pohltit nějakým mentálním blokem. Právě víra ve vysvobození představuje velice silný pohon. Američané mají zásadu, že vynaloží jakékoliv prostředky na to, aby svého vojáka zachránili. Právě to, že nenechají své vlastní lidi na holičkách, je otázka i mezinárodní prestiže daného státu. Pro příslušníky US Army to představuje určitou jistotu. Obdobnou záruku mají i čeští vojáci. Právě při spojeneckých operacích, kterých se účastníme například v Afghánistánu, bývá záchrana unesených záležitostí všech. Příslušníci AČR prý ale přesto věří především sami sobě. Spoléhat sám na sebe je mnohem výhodnější, než doufat ve všechny možné záchranné systémy. Čeští vojáci jsou velice šikovní, proslulí schopností improvizovat. Právě tyto naše národní vlastnosti představují nespornou výhodou, uzavírá kapitánka Darina Záchová

14 VZDUŠNÉ SÍLY VZDUŠNÉ SÍLY STATEČNÝM štěstěna pomáhá S nadsázkou lze poznamenat, že major David Řeha nabyl základy pilotní profese současně ve dvou státech a na dvou školách. Zpočátku ve slovenských Košicích, po obnově samostatného českého státu (1. ledna 1993) již v českém Brně. Po vyřazení, jako poručík bakalář, zamířil na pardubické letiště a o tři roky později na základnu taktického letectva v Čáslavi. Z výchozího typu Aero L-29 Delfín postupoval přes albatros L-39C a ZA až po stávající pokročilé lehké bojové letadlo L-159 ALCA (Advanced Light Combat Aircraft). Ve svém zápisníku letů eviduje nálet třinácti set hodin, z nichž je více než polovina na stopadesátdevítce. Nejsem typem člověka, který chce neustále postupovat ve funkcích. Post velitele letky považuji za svůj profesní vrchol. Splním velitelskou misi a moc rád se vrátím zpět k létání s alkou. Motivace jít na gripena je sice stále veliká, mám však obavu, zda ji lze vůbec realizovat. Začínat v sedmatřiceti letech na nadzvukovém stroji není zrovna ideálním řešením, říká mjr. Řeha a s úsměvem vzpomíná na loňské září. Odcházející velitel letky podplukovník Petr Tománek mi tuto funkci nabídl. Nakonec jsem ji přijal, i když mi bylo předem jasné, že se moje dosavadní ryze pilotní profese změní na manažerskou. Skloubit povinnosti velitele letky s praktickým létáním bylo od samého počátku nesmírně složité. Dnes, již s půlročními zkušenostmi, naprosto souhlasím se rčením, že s postupem ve funkci klesá nálet hodin a roste hromada papírů na stole. To, že slouží na čáslavském letišti deset roků a z předcházejícího působení v 212. tl zná osobně většinu svých nynějších podřízených, za jednoznačnou výhodu nepovažuje. To, že se navzájem známe a vládnou mezi námi dobré osobní i pracovní vztahy, je pozitivem jenom někdy. Horší je to v situacích, kdy je třeba rázně přitvrdit. Není to však o pocitech, ale o splnění zadaných úkolů, konstatuje velitel letky. BEZ MARKANTNÍCH ZMĚN Obecně platí, že současná situace u stopadesátdevítkové letky je stabilizovaná. Dramatické zvraty nejsou na dohled. Zhruba z dvacítky pilotů nám v dubnu čtyři odejdou na přeškolení do Švédska a následně přejdou k 211. taktické letce létat JAS-39 Gripen. O doplnění stavu pilotů se bude jednat s velením náměšťské základny letectva, upřesňuje mjr. Řeha a dodává, že k nepatrnému úbytku lidí dojde také u technického personálu. Nejedná se však o propouštění ze služebního poměru, nýbrž o přirozený odchodový proces. Personální situace u letky ještě dozná v průběhu letošního roku určitých změn. Nemělo by ale dojít ke snižování takzvaných tabulek, ale k dílčím úpravám hodnostní struktury v návaznosti na zastávanou funkci, jak to určuje novela zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Současný letadlový park dvěstědvanáctky tvoří čtyřiadvacet letounů, Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA 22 Člověk míní, velitel mění. Před půlrokem si major David Řeha toužebně přál postoupit z alky na gripena. Nabídka velitelského postu u 212. taktické letky jeho vizi pozměnila. I když si byl do té doby mnohem jistější v kokpitu než v kanceláři, rozhodl se ctít motto svojí čáslavské jednotky: Fortes Fortuna Adiuvat neboli Statečným štěstěna pomáhá. 23

15 VZDUŠNÉ SÍLY VZDUŠNÉ SÍLY Samozřejmě že mezi politickým rozhodnutím k nasazení a přeletem do místa působení by musela proběhnout adekvátní příprava. Sladění kontingentu by si vyžádalo několikaměsíční dril, včetně modelového výcviku v zahraničí, kde by se zevrubně ověřila naše způsobilost ke splnění mise. Uvidíme, jak se situace vyvine. My s nasazením do zahraniční operace někdy v budoucnu podvědomě počítáme, říká na závěr velitel čáslavské 212. taktické letky. Zájem vrcholných představitelů Afghánistánu o dodávku nepotřebných letadel L-159 pro afghánské letecké síly trvá i nadále. V březnu o tom opětovně jednali místopředseda vlády a ministr obrany Martin Barták s prezidentem Hamídem Karzáím. čtyři dvousedadlové a dvacet sólo mašin, z nichž je šest strojů v zakonzervovaném stavu a provozovaly by se pouze v případě válečného stavu. Na letovou akci přistavujeme v průměru šest mašin, což dostatečně zabezpečuje kontinuitu leteckého výcviku, říká velitel letky a připomíná nedávný zásah shora, který jim odebírá dvě spárky neboli dva letouny s dvojím řízením L-159T1 v souvislosti se směnou za jeden kus taktického transportního letounu CASA C-295M. Zbývající dvě téčka se proto snaží maximálně efektivně využívat. Některé lety, které se doposud prováděly na dvousedadlových strojích, létají sólo mašiny. Na podzim letošního roku se však počítá s dodáním dvou nových spárek z Aera Vodochody. do společných leteckých operací COMAO (Composite Air Operations), upřesňuje velitel letky a říká, že mezi letošní priority se zařadily mise přímé letecké podpory CAS (Close Air Support), při nichž spolupracují s předsunutými leteckými návodčími (FAC Forward Air Controller) ve výcvikových prostorech Spolkové republiky Německo. V letošním roce při této součinnosti nalétáme zhruba tři sta letových hodin, a to jak s cvičnou, tak s ostrou výzbrojí, dodává a upozorňuje na dvě největší cvičení 212. tl v roce V dubnu to bude Brilliant Ardent a v květnu již tradiční Flying Rhino. Samozřejmě že na každý měsíc máme plánovány ostré bojové střelby ve vojenských újezdech s použitím kanonové, neřízené raketové a bombardovací výzbroje. Letošní příděl letových hodin pro letku je ve srovnání s rokem 2009 o něco málo nižší. V průměru by měl každý pilot nalétat okolo osmdesáti hodin ročně. Zhruba dva tisíce hodin je skutečnost, s kterou my, na letce, mnoho nesvedeme. S tímto číslem se musíme ztotožnit a co nejefektivněji ho využít, argumentuje major David Řeha. OSMDESÁT HODIN NA PILOTA ÚVAHY O NASAZENÍ V ZAHRANIČÍ Pohled na rozměrnou papírovou plachtu v kanceláři majora Řehy nabízí detailní přehled letového úsilí 212. letky v letošním roce. Naše bojové použití se nemění. V prvé řadě zahrnuje podporu vojsk na bojišti, údery proti pozemním cílům v zázemí nepřítele nebo boj s letectvem protivníka ve vzduchu. Ve skutečnosti to znamená plnění úkolů Air To Air (vzduch-vzduch), Air To Ground (vzduch-země) nebo zapojení Není tomu tak dlouho, co v tuzemsku opětovně zazněly hlasy o případném využití českých podzvukových bitevníků L-159 v Afghánistánu. Má to svoji logiku. V reálu by se jednalo o vyvrcholení našeho dlouhodobého výcviku, objasňuje mjr. Řeha a dodává: Můj soukromý průzkum mě ujistil o profesionálním přístupu příslušníků letky. Upřímně řečeno, byl jsem mile překvapený s pozitivní odpovědí drtivé většiny z nich

16 VÝCVIK VÝCVIK žijící zvěře. Vše se potom odvíjí od vycvičenosti psa a také od dokonalé symbiózy s psovodem. Osmiletá labradorka Heidi se vydala se svou psovodkou na cvičnou obhlídku terénu. Šla tzv. na volno bez konkrétního úkolu. Cílem lidského doprovodu bylo jen pozorovat chování a reakce, když se Heidi dostala k místu, kde na ni zaútočil pach velkého množství trhaviny. Zajímala se, ale byla hodně zmatená, vysvětluje chování své svěřenkyně nrtm. R. K. Všechno očichávala a nervózně pobíhala. Měla tendenci stahovat se ke středu, protože to na ni šlo ze všech stran. Ještě nikdy se do takové extrémní situace nedostala. Je to pro ni, ale i pro mne, nová zkušenost. Bombaři v akci Text a foto: Jana DECKEROVÁ Bombaři nebo bombočuchové, tak se v pyrotechnické hantýrce říká čtyřnohým psím specialistům, kteří jsou zaměřeni na vyhledávání výbušnin a nebezpečné munice. Jejich výcvik je velmi náročný. Proto psovodi využívají každé příležitosti, jak své svěřence pro službu v Armádě ČR co nejlépe připravit. Koncem února probíhalo ve vojenském výcvikovém prostoru v Boleticích rotní cvičení bechyňských pyrotechniků. Využili jsme toho, že tu je připraveno k likvidaci extrémní množství trhaviny, a zkoušíme, jak na to psi na sněhu a v mrazu zareagují, říká nrtm. Z. P. (z bezpečnostních důvodů neuvádíme celá jména pozn. redakce) z družstva pyrotechniků-psovodů roty EOD (Explosive Ordnance Disposal) ze 151. ženijního praporu v Bechyni. Je to pro ně něco nepředstavitelného, když celý rok čichají ke vzorkům, které mají kolem 50 gramů, a teď jsou v pachovém mraku sta kil nebo tuny trhaviny. Psi jsou v hledání různých látek jedineční. Může za to kvalita a schopnost jejich čichu. Ten je až dvěstěkrát citlivější než u lidí. Za zmínku stojí i jejich umění pachy diferencovat. Aby jako druh mohli existovat, naučili se ty nedůležité potlačit a zaměřit se jen na ty pro ně zajímavé. Na tomto principu je založen výcvik psích specialistů na vyhledávání různých druhů drog, zbraní, nebezpečných látek nebo právě výbušnin. ZALEHNOUT A ČEKAT Zkušený psovod musí znát chování svého psa do nejmenších podrobností. Místo nebezpečného nálezu označuje pes zalehnutím. Tím dá najevo, že v hledání uspěl. Musí zůstat klidný a nesmí ani zaštěkat. Mohl by totiž odpálit nálož jištěnou akustickým spínačem. Může se ale stát, že i když výbušninu pozná, nemusí zareagovat a ohlásit nález podle příručky. Na jednotlivé pachy má vliv mnoho faktorů, včetně počasí. Při vyšších teplotách čpí materiál o mnoho více, než když mrzne. Ale stačí i změna směru větru, vyšší vlhkost vzduchu nebo výskyt volně TRHAVINA V KRAVÍNĚ Pro psy je vyhledávání nebezpečných látek velmi náročné a vysilující. Mezi jednotlivými situacemi musejí hodně odpočívat, konstatuje další z psovodů. Teď jsme na farmě hospodářských zvířat vojenských Lesů a statků v Květušíně, kde ve spolupráci s vedoucím správy Oldřichem Fröhlichem chceme vystavit psy další zátěžové situaci. Uvnitř jsou krávy s telaty a jejich pach bude dominující. Uvidíme, jak pes zareaguje na zvířata a zda bude schopný vyhledat ukrytou trhavinu. Po ukrytí materiálu musíme počkat půl hodiny, než se vzorek tzv. napachuje. Po uplynutí potřebné doby a po povelu hledej! pes nejprve mapuje situaci a kontroluje zvířecí osazenstvo kravína. Pak se soustředí a vydává se neomylně směrem, kde po chvíli nastražený vzorek nachází. Zalehne a čeká. To je povel pro mě. Dává mi najevo, že svůj úkol splnil. Psa pochválím a opouštíme spolu místo nálezu. V ostré akci by pak nastala práce pro pyrotechniky, kteří by výbušninu zneškodnili, dodává psovod. Schopnosti psů jsou v naší jednotce nezastupitelné, říká velitel pyrotechnického týmu EOD. Máme jich celkem osm, nejlepší zkušenosti jsou s labradory, německými a belgickými ovčáky. Mnozí z nich byli i v zahraničních misích. Rychlým a hlavně přesným vyhledáním a označením místa nebezpečné látky dokážou ušetřit zdlouhavou práci nejen mnoha lidí, kterým by vyčištění prostoru trvalo déle, ale oproti přístrojům na detekci výbušnin jsou i úspěšnější. ZKOUŠKY JEDNOU ROČNĚ K jednotce přicházejí psi po absolvování základního výcviku z Veterinární základny Chotyně obvykle ve věku tří let. Psovodi s nimi pracují nepřetržitě, prakticky až do doby, kdy jejich svěřenci odcházejí do psího důchodu. U každého zvířete je to individuální, ale obvykle se tak děje po osmi letech. Každým rokem mě čeká obhajoba kategorie SPV, což je označení pro psí specialisty na výbušniny. Když vidím, že mu něco nejde, ve výcviku se na to zaměřím a pracujeme na tom spolu, svěřuje se psovodka nrtm. R. K. Z Chotyně přicházejí psi skvěle připraveni. Potom už je jen na nás, kam je ve výcviku posuneme

17 VÝCVIK VÝCVIK Žádoucí SAS Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA Jedním z úkolů vzdušných sil Armády České republiky je přeškolení létajícího personálu na modernizovanou verzi víceúčelového transportního vrtulníku Mi-171Š. Před jejich posádkami stojí zadání nové systémy rychle zvládnout a především efektivně používat. Simulační technika jim nepochybně přechod na nový typ usnadní. S řešením přichází podnik LOM Praha, s. p. Vrtulníky Mi-171Š, vyráběné leteckým závodem v Ulan Ude poblíž Bajkalského jezera, obdržela AČR v rámci deblokace ruského dluhu. Kontrakt probíhal v letech 2002 až 2006 na základě podepsané Dohody mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o dodávkách výrobků vojenského určení v rámci částečné úhrady zadluženosti bývalého SSSR a RF vůči ČR. Vedle dodávky sedmi kusů bitevních vrtulníků Mi-24V a náhradních dílů smlouva zahrnovala také tři vojenské transportní letouny Antonov An-70. Později však Rusko svůj záměr přehodnotilo a České republice nabídlo transportní stroje Iljušin Il-76MF. Stanovisko představitelů tehdejšího Generálního štábu AČR však znělo nepořizovat navrhované letouny, které nevyhovovaly požadavkům české strany a nebyly by ekonomicky využity, a zahájit jednání o jiné technice. ČR deklarovala zájem o dodávku nových vrtulníků. Konečný verdikt? Šestadvacet vrtulníků pro Armádu ČR, z nichž bude deset kusů Mi-35 a šestnáct strojů Mi-171Š. V červnu 2005 byly z ruského Novosibirska letounem Antonov An-124 Ruslan na pardubické letiště přepraveny první tři zcela nové stroje Mi-171Š. Následné dodávky stojedenasedmdesátek se uskutečnily v měsících červenec, září, listopad a prosinec. O dva roky později byl podepsán kontrakt o provedení modernizace vrtulníků Mi-171Š mezi LOM Praha, s. p., a FGUP Rosoboronexport. V roce 2008 se začalo pracovat na prvních pěti kusech. Od ledna letošního roku jsou tři z nich nasazeny do operace ISAF v Afghánistánu na předsunuté operační základně Sharana v provincii Paktika, kde plní úkoly přepravy osob a nákladů ve prospěch jak koaličních jednotek, tak i českého provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar. DALŠÍ VÝCVIKOVÉ ZAŘÍZENÍ Nelichotivá situace, kdy piloti přeškolující se na modernizovanou verzi vrtulníku Mi-171Š neměli k dispozici žádné výukové prostředky, je již minulostí. První projekt byl realizován. V pardubickém Centru leteckého výcviku (CLV) LOM Praha zahájili provoz na simulátoru avionických systémů (SAS). Simulátor je určen pro výcvik kompletní posádky a umožňuje procvičování obsluhy a ovládání nových funkcí avionických systémů vrtulníku Mi-171Š na zemi a za letu, a to jak ve standardních, tak v nouzových situacích, říká ředitel CLV Miroslav Brož a upřesňuje, že SAS slouží především k nácviku používání systému FMS (Flight Management System) a mapových displejů při plnění navigačních úkolů a částečně i taktických situací. Komplex simulátoru, jenž je vybavený generickým matematickým modelem, kde veškeré ovládací a zobrazovací prvky kabiny vrtulníku jsou simulovány prostřednictvím dotykových displejů, bude v konečné fázi sestávat z několika navzájem mechanicky a elektricky propojených konstrukčních částí, které utvoří jeden funkční celek. Kladem SAS je i to, že díky svojí modulární koncepci poskytuje základ pro implementaci dalších simulačních prostředků, konstatuje ředitel pardubického CLV. Vedle nemalých finančních úspor je třeba vyzdvihnout také aspekt bezpečnosti základního, respektive pokračovacího leteckého výcviku pilotů AČR. Celou řadu nouzových postupů a havarijních situací za letu nelze z bezpečnostních důvodů prakticky vyzkoušet. SAS je schopen tyto požadavky pokrýt. Když se posádka vrtulníku na simulátoru dostane do nestandardní situace, stačí resetovat program a úkol zopakovat. Cvičení se zaznamenávají, a tudíž je možné kdykoliv se k jednotlivým fázím letu vracet až do jeho praktického zvládnutí

18 65. VÝROČÍ 65. VÝROČÍ Nejdůležitější čtyři dny Text: Vladimír MAREK Foto: autor a archiv Slavoje Domalípa Když Slavoj Domalíp uslyšel 5. května 1945 volání pražského rozhlasu o pomoc, byl okamžitě rozhodnut. Bylo mu osmnáct pryč, v tomto věku se člověk hrne do všeho po hlavě. Začínaly pro něho, jak dnes říká, čtyři nejdůležitější dny jeho života. Slavoj Domalíp (vlevo) ve stejnokroji protiletecké ochrany Rukávová páska Revoluční gardy, kterou nosil jako spojka generála Kutlvašra čím zastavit, popisuje Slavoj Domalíp. Když jsme se vrátili do Bartolomějské, přišel za mnou jeden z důstojníků a řekl, ať odevzdám pušku, že budu pověřen jiným úkolem. Všude jsem se chlubil, že jsem před válkou studoval na Státním vojenském reformním reálném gymnáziu v Moravské Třebové. Nejspíš proto si mne také vybral. Odvedl ho do velké sklepní místnosti, kde byla spousta stolů, nad nimiž se skláněli důstojníci. Jeden starší pán zvedl oči od mapy a řekl: Tak tě, bratře, vítám mezi námi, a podal mu ruku. V tomto okamžiku Slavoji Domalípovi vůbec nedocházelo, s kým se vlastně právě setkal. Až jeden z vojáků ho upozornil, že to byl generál Karel Kutlvašr. Slavoj Domalíp dostal německý samopal MP 40, potvrzení, že je příslušníkem velitelství Bartoš, a stal se třetí spojkou generála Kutlvašra. Řekli mu, že první dvě zahynuly. Přenášel Narodil se 27. prosince 1926 v Bratislavě v rodině rotmistra, zbrojíře naší armády. Otec ve zdejší zbrojovce zajišťoval přejímku zbraní a munice. Později se s ním stěhoval do Povážské Bystrice, kde působil opět ve zbrojovce. Mezi zbraněmi jsem vyrůstal od útlého dětství. Jako dítě jsem měl možnost střílet nejen z těch ručních, ale dokonce i z těžkého kulometu vz. 37. V té době jsem se nechtěl stát ničím jiným než zbrojířem, vzpomíná veterán Pražského povstání. V roce 1938 mu nebylo ještě ani dvanáct let, když udělal přijímací zkoušky na Státní vojenské reformní reálné gymnázium v Moravské Třebové. Zdálo se mu, že je nejšťastnějším člověkem na světě. Přidělili mu prezentační číslo 525, dostal baret, uniformu a nastoupil do třídy prima A, do družstva, které tvořili Slováci. Ještě dnes ze sebe dokáže vychrlit desítky jmen spolužáků tak, jak je četli na denním nástupu. Nebyl ve škole ještě ani měsíc a přišel Mnichov. Moravská Třebová spadala do záboru, a tak vojenské gymnazisty naložili do železničního transportu a odvezli je oklikou přes Uherské Hradiště do Hranic. Zde pokračovala výuka, situace se stabilizovala. Večer 14. března 1939 ale do Hranic přijeli Slavojovi rodiče. Slovensko bylo v tom okamžiku již samostatným státem a oni ho museli narychlo opustit. Hned následujícího dne objekt gymnázia a akademie obsadili Němci. Studium v prvním ročníku již dokončoval pod jejich správou. Mělo to jedinou výhodu, v německé armádě měli posluchači takovýchto škol hodnost kadeta, tedy důstojnického čekatele. A tak je německé stráže u vchodu musely zdravit. Rodiče se odstěhovali do bytu babičky z matčiny strany v Praze-Libni. A tak sekundu již navštěvoval ve zdejším gymnáziu. Později přestoupil na reálku na Strossmayerově náměstí. Na vojenské gymnázium ale nezapomněl. Uniformu Slavoj Domalíp v době studia na vojenském gymnáziu gymnazistů jsem nosil, dokud se mi ve čtvrtém ročníku úplně nerozpadla. Odznak na baretu jsme mít nemohli, přišpendlil jsem si tam tedy alespoň trikoloru. Některým lidem to vadilo, usmívá se Slavoj Domalíp. V septimě byl nasazen k protiletecké ochraně tzv. Luftschutzu, což byla vojensky organizovaná složka. Spali v kasárnách, měli své kuchaře, dostali také kořistní francouzské uniformy. V únoru 1945 se s touto složku účastnil po amerických náletech hašení objektu, který stával na nábřeží v místech, kde je dnes Tančící dům. Odklízeli rovněž suť ze zřícených domů a pochovávali mrtvoly. Byla to hrozná práce, některá těla již zapáchala, dostávali půl litru kořalky na směnu. Ve srovnání s gymnazijním prostředím to bylo něco úplně jiného. Nakonec si ale na všechno zvykli. Pátého května pracovali v objektu vybombardované továrny na klíh Osa na Harfě. A právě zde se dozvěděli, že vypuklo povstání. Přihnali se na Palmovku, kde se již srocoval dav. Kolem projížděl náklaďák, na jehož korbě byli němečtí civilisté a vojáci. Lidé se na něj okamžitě vrhli. Aby se mu nepodařilo ujet, stáhl jeden železničář nedaleké závory. Zabavili jsme náklaďák a zbraně. Mně se podařilo ukořistit ruční granát s dřevěnou rukojetí. Byla to moje první zbraň tohoto povstání. Zastrčil jsem si ho frajersky do boty, vzpomíná Slavoj Domalíp. Nasedli jsme a vyrazili na pomoc rozhlasu. Dostali jsme se ale jen na Poříčí, tam byly silné německé pozice, nezbývalo nám nic jiného než se vrátit na Palmovku. A to oklikou přes Štvanici. Tam stála jedna z barikád. Její osádka měla těžce raněného. Byl to pan Helebrand ze Žižkova. Požádali nás, abychom ho odvezli na Bulovku. Dřív, než jsme ho ale dopravili do nemocnice, zemřel. Po návratu na Palmovku se účastnil útoku na Košinku, kde se bránili němečtí běženci. Po jeho skončení dostal informaci, že se má přihlásit dvacet příslušníků protiletecké ochrany na povstaleckém velitelství Bartoš v Bartolomějské ulici. Tato jednotka měla vytvářet podporu jednomu z poškozených tanků, který povstalci narychlo opravili v Kolbence. Když dorazili do Bartolomějské, dozvěděli se, že nic z toho již neplatí, že Němci tank zničili. A tak dostali nový úkol, bránit Staroměstskou radnici. Němci odstřelovali radnici nejen dělostřelectvem, které měli rozmístěné na Letné, ale především tanky. Neměli jsme je jsem nejrůznější ústní či písemné rozkazy. Mou výhodou bylo, že jsem znal dobře Prahu. Přesto nebylo jednoduché se orientovat. Situace byla natolik složitá, že nikdo nevěděl, kde jsou naši a kde nepřítel, vysvětluje Slavoj Domalíp. Osvobození Prahy ho zastihlo na Malé Straně. Devátého května ráno měl dopravit z ministerstva financí náhradní razítko České národní rady. Strčil si ho do kapsy a prodíral se podél Vltavy, když se na Klárově objevily sovětské tanky. První z nich dostal přímý zásah a začal hořet. Pak se ale Rudá armáda probila na druhý břeh Vltavy a všude zavládlo obrovské nadšení

19 65. VÝROČÍ 65. VÝROČÍ 32 Marné čekání na zbraně Text: Vladimír MAREK Foto: VÚA-VHA Během Pražského povstání bojoval na šestnácti stech barikádách každý, kdo měl ruce. Vedle protektorátní policie, četnictva a vládního vojska to byli příslušníci protiletecké ochrany, hasiči, nádražáci, tramvajáci, mládež a studenti, dokonce i ženy. V těch rozhodujících velitelských strukturách byli ale samozřejmě nejvýrazněji zastoupeni vojáci. A to ať již bývalí důstojníci či generálové, zabývající se již nějakou dobu odbojovou činností, tak i příslušníci některých zahraničních výsadků. Po celé čtyři dny bojů totiž platilo, že Němci vyjednávali, případně byli ochotni se vzdát pouze vojákům. V čele velitelství Bartoš, které řídilo boje na celém území Prahy, byl brigádní generál Karel Kutlvašr. Legendární legionář, který se proslavil především během bojů u Zborova, Penzy, Samary, Bugulmy a Kazaně. Od léta 1944 byl aktivně činný v odboji. Po vypuknutí Pražského povstání převzal velitelství Bartoš. Jeho náčelníkem štábu byl plukovník František Bürger. Tento bývalý příslušník našich legií v Itálii se během druhé světové války účastnil odbojové činnosti a 5. května 1945 velice rychle aktivoval činnost velitelství Bartoš. V něm byli významně zastoupeni další vojáci. Přímo na velitelství působil jako vedoucí vojenské sekce České národní rady velitel výsadku Platinum-Pewter kapitán Jaromír Nechanský. S ohledem na své původní konspirativní poslání byl v civilním obleku. Teprve později si nasadil na ruku pásku Revolučních gard s razítkem České národní rady. Skupina Platinum-Pewter byla vysazena v noci ze 16. na 17. února 1945 poblíž Nasavrk. Po seskoku navázala kontakt s odbojovou organizací Rada tří. Protože bylo potřeba zajistit spojení mezi Prahou a Londýnem, vydal se 23. dubna 1945 radista Jaroslav Klemeš společně se svým velitelem kapitánem Nechanským do Prahy. Dostat se do metropole vlakem i s vysílačkou nepřicházelo v úvahu. Na železnici se totiž konaly pravidelné hospodářské kontroly. Nezbývalo nic jiného, než zorganizovat přepravu autem. Měli jsme falešné doklady. Během cesty nás několikrát kontrolovali, naštěstí naše zbraně ani vysílačku nenašli, popisoval dramatické chvíle později Jaroslav Klemeš. Tomu se také již 28. dubna podařilo navázat spojení s Londýnem. Postupně odeslal sto třicet radiodepeší. Spojil se i s Košicemi, kde se v té době zdržovala naše vláda, a s Plzní, kterou obsadili Američané. Během Pražského povstání se z něho stal tak trochu nechtěně válečný zpravodaj. Jeho informace o bojující Praze totiž okamžitě vysílala BBC. Jedním z prvních úkolů výsadku bylo zajistit v okolí Prahy shoz zbraní, jež by byly určeny pro připravované povstání. Za tímto účelem se jim podařilo vytypovat tři plochy. A to poblíž Lužce u Loděnic, Kostelce nad Černými lesy a Chýňavy na Kladensku. První dodávka byla přislíbena na 3. května Kapitán Jaromír Nechanský Radista Jaroslav Klemeš s tím, že se počátek povstání předpokládal 7. května. Dodávka se ale neuskutečnila. Navíc povstání vypuklo živelně již 5. května vpoledne. Jaromír Nechanský se den na to znovu pokusil zajistit zbraně pro bojující povstalce. Sérií depeší dojednával místa přímo ve vnitřní Praze, kde měla být shozena. Jednalo se o Arbesovo náměstí, Štefánikova Vpravo v civilním obleku Jaromír Nechanský na velitelství Bartoš, uprostřed brigádní generál Karel Kutlvašr kasárna na Smíchově a Karlovo náměstí. Základna v Itálii mu však odpověděla, že se shoz nebude moci uskutečnit z důvodu nepříznivého počasí. Následující den ho ale zajistí Angličané, a to čtyřiadvaceti letouny, které budou doprovázeny spojeneckými stíhačkami. Mělo se jednat především o výzbroj, kterou povstalci potřebovali nejnaléhavěji. Tedy pušky, lehké kulomety, samopaly, časované a nárazo- vé pumy. Okamžitě se začalo s vytyčo- váním a přípravou stanovených ploch. Skutečnost se ale i přes veškeré další urgence ukázala jako mnohem složi- tější. Podle někte- rých zdrojů byly zbraně naloženy do deseti těžkých čtyřmotorových amerických letounů Fortress, které v noci ze 7. na 8. května odstartovaly. Nad Alpami ale jejich posádky dostihl rozkaz, že se mají okamžitě vrátit. V té době totiž již vstoupilo v platnost příměří, navíc Rudá armáda striktně trvala na dodržení demarkační linie a zahájila již pražskou operaci. Problém byl v tom, že německé jednotky v Praze na příměří nereagovaly a pokračovaly v boji. Ve večerních hodinách 7. května se s Prahou z Plzně spojil dokonce velitel kombinovaného oddílu, který vyslala na pomoc 1. čs. samostatná obrněná brigáda. Ta v té době stále ještě obléhala francouzský Dunkerque. Podplukovník Alois Sítek získal přesnější informace o složité situaci obránců města, přes veškeré intervence u amerického velení však nedostal povolení k překročení demarkační linie. Kapitán Nechanský se 8. května podílel na jednání s představiteli německé armády o příměří. V té době byli povstalci již v zoufalé situaci. Nejenže se ocitli naprosto bez pomoci, ale poté, co dorazila zpráva, že Prahu bude osvobozovat Rudá armáda, začali na západ ustupovat tzv. vlasovci, tedy Ruská osvobozenecká armáda. Ihned po skončení války velení Rudé armády obvinilo kapitána Nechanského a další představitele velitelství Bartoš z toho, že tímto příměřím umožnili ústup půlmilionové německé armádě za americkou demarkační čáru. Žádalo jejich přísné potrestání. V samotném závěru povstání odjel ještě kapitán Nechanský jako styčný důstojník ČNR vstříc americkým jednotkám. To už ale do Prahy dorazily první sovětské tanky. 33

20 65. VÝROČÍ 65. VÝROČÍ 34 Málo známá HISTORIE Text: Martin KOLLER Foto: archivy města Plzně, města Holýšova, Západočeského muzea v Plzni a veteránů 17 BON. FUS Naprostá většina našich občanů ví, že Československou republiku osvobozovaly Rudá armáda a americká armáda. Méně známý je fakt, že se na osvobození podíleli rovněž vojáci polské a rumunské armády. O tom, že v jihozápadních Čechách bojovali za naši svobodu také Belgičané, ví málokdo. Od roku 1990 se na Slavnostech svobody v Plzni objevovali veteráni v anglických battledressech. Účast příslušníků západního odboje, především z Čs. obrněné brigády na západě, nikoho neudivovala. Téměř nikdo si však nevšiml, že na rukávech nejsou našity československé, ale belgické vlajky. A pokud si všiml, byl spíše překvapen. Z ODBOJE DO ČESKOSLOVENSKA Při osvobozování Belgie do- šlo roku 1945 k mobilizaci Belgičtí vojáci na náměstí v osvobozené Plzni příslušníků protifašistic- kého odboje. Ten tvořili především příslušníci A. S. Armée Secrète (Tajná armáda). Někteří z nich byli veterány bojů z roku Celkově se přihlásilo dobrovolníků. Jedním ze středisek se stal tábor v městečku Péruwelz u známého centra zbrojního průmyslu Liége. Od ledna 1945 tam probíhal výcvik a formování motorizovaných pěších praporů pod vedením britských instruktorů s předpokladem nasazení v rámci britských ozbrojených sil. Každý prapor se skládal z velitelské čety, logistické a podpůrné roty a pěti pěších rot. Čtvrtého března převzal velitel 5. roty (5 éme Companie) Albert Gélise standartu pro 17. střelecký prapor (17 éme Bataillon de Fusiliers). O dva dny později byl výcvik ukončen a vojáci pod velením majora Hazarda odesláni na frontu. Bez ohledu na britskou výzbroj, výstroj a výcvik byl 17. prapor přidělen do podřízenosti americké armády, konkrétně 3. protitankové (praporní) skupiny (3 rd Tank Destroyer Group), V. sboru (V Corps), První armády USA (First United States Army), podřízené 12. armádní skupině (Twelfth United States Army Group). Protitankové skupiny byly formovány podle potřeby z protitankových praporů a jejich výzbroj tvořily v květnu 1945 stíhače tanků M10, M18 a M36. Belgičané vstoupili 11. března na německé území a postupovali po trase Limburg, Homberg, Neustadt, Fritzlar, Göttingen, Milhausen, Naumburg, Liebzig, Jena, Rudolstadt, Saalfeld, Kulmbach, Hof, Schwarzenbach, Waldsen, Weiden. Sedmnáctý prapor byl zajišťovací jednotkou, která kromě přímého boje plnila úkoly strážní služby, zajištění a vyčišťování terénu a osad, odminování a zajišťování zajatců, kterých bylo převzato kolem Jeho příslušníci nosili označení amerických protitankových V průběhu tažení docházelo ke změnám, takže voják uprostřed již má americkou výstroj a samonabíjecí pušku M1 místo původní britské Enfield. Znak amerických protitankových jednotek, díky kterému byli Belgičané považováni za frankofonní Američany. jednotek černou pumu ve žlutém kruhu drtící v zubech tank. Původně britské vybavení vojáků bylo postupně nahrazováno americkým, včetně zbraní. Ke dni 18. (podle některých veteránů 15. nebo 28.) dubna byla 3. protitanková skupina včetně 17. praporu převedena v rámci 12. armádní skupiny do podřízenosti Třetí armády USA (Third United States Army). Tam se od 5. května podílela na postupu do Československa a útoku na Plzeň, kam vojáci vstoupili 6. května v prostoru předměstí Koterov. Již 5. května převzala 5. rota ženský koncentrační tábor v Holýšově a podílela se na osvobození tohoto města. Přitom spolupracovala s polskou Svatokřížskou brigádou (Brygada Świętokrzyska) tvořící součást prozápadního odboje známého jako Narodowe Siły Zbrojne, která tábor osvobodila. Zhruba polovina z tisíce vězeňkyň pocházela z Francie a Belgie. Pracovaly v muničce ukryté v lese Hořina, tvořící součást koncentračního tábora Flossenbürg. POVÁLEČNÝ VÝVOJ Belgickým vojákům se dostalo nadšeného přijetí stejně jako jejich americkým Prezident Bratrstva 17. střeleckého praporu Georges Rensonnet kamarádům. Neměli proto velkou radost, když museli již 12. května město opustit. Prapor získal za svoje krátké tažení 95 pochvalných uznání, z nichž 42 bylo citováno v denním rozkaze americké armády. V červenci proběhl návrat do Belgie a následně demobilizace vojáků a rozpuštění praporu. Veteráni založili roku 1946 Bratrstvo 17. střeleckého praporu, jehož současným prezidentem je šestaosmdesátiletý Georges Rensonnet. Členové byli uvítáni na oslavách 2. výročí osvobození v Plzni roku 1947 a následně až po 43 letech. Někteří z nich se stali čestnými občany Belgičtí veteráni v Holýšově u pamětní desky ženského koncentračního tábora města Holýšova. Jedná se o výsledek aktivity občanského sdružení Skala Marne Holýšov. Příslušníci Bratrstva jsou zakladateli Ceny Jana Palacha literární soutěže pro frankofonní středoškolské studenty z Plzně. Pořádá se každé dva roky a vítěz absolvuje 14denní pobyt v Liége v rodinách příslušníků Bratrstva. Záslužný krok z hlediska seznámení veřejnosti s historií 17. praporu učinily magistráty měst Plzeň a Liége, které vydaly v minulém roce dvojjazyčnou publikaci Vzpomínky belgických veteránů, účastníků osvobození Plzně v roce