hranice pøedsudky lhostejnost

Transkript

1 PØES ročník II / číslo 4 hranice pøedsudky lhostejnost cena 10 Kč Budu si s vámi dělat, co budu chtít! aneb Jak se žije žadatelům o azyl v ČR. Představujeme: Bělorusko Nezapomeňme na Banda Aceh Právní okénko

2 Rozpory, které nám nastavují zrcadlo. V ulicích větších měst stávaly v průběhu letošního jara i léta dožluta zbarvené infostánky s panely, které vyzývaly kolemjdoucí k podpisu petice protestující proti vstupu Turecka do EU. U stolečků s informačními materiály a peticemi stáli vždy mladí, usměvaví a slušně vypadající lidé (taktéž ve žlutém tričku či košili). Vzhledem k jejich věku mě některé argumenty překvapily: Turecko představuje jinou kulturu a jiné chápání hodnot, čímž voláme do Evropy jen problémy. Vedle tohoto, v dnešní době poněkud iracionálního, argumentu stál argument závažnější: v Turecku se stále porušují lidská práva, zejména pak práva žen. Po chvíli přemýšlení však člověka napadne, že jednak tato petice nějakému zlepšení situace nepomůže, jednak se započetím rozhovorů může na Turecko vyvíjet v této věci větší nátlak atd.... Nechám ale raději věc širší diskusi, neb mi nejde přímo o Turecko jako spíše o sám fakt, že my, euroameričtí občané, stále kritizujeme porušování lidských práv na Kavkaze, ve střední Asii, v Saudské Arábii, v Africe, na Kubě a tak dále. Turecká kauza díky svým ne vždy přesvědčivým argumentům mne totiž upozornila na podivný rozpor. Nejprve několik příkladů. Ve stejné jarní dny jsem jezdil do uprchlického tábora a vozil ovoce a vitamíny tříletému chlapečkovi, který onemocněl obyčejnou chřipkou a jeho rodina se vinou naší standardní (jak ji nazývají její tvůrci) azylové politiky ocitla bez finančních prostředků a bez nároků na lékařskou péči, a malý Daniel se tak přes banální onemocnění uprostřed civilizované Evropy ocitl v poměrně velkém nebezpečí. V tytéž dny mi vyprávěl syrský kamarád, že jeho příbuznou nepřijali v akutním případě u doktora s tím, že mají dost českých klientů. V témže jarním čase byly zveřejněny zprávy o nacistických metodách praktikovaných americkými vojáky na muslimské vězně v základně Guantánamo. V Brně se zase na jaře povedl parádní kousek místním úřadům, když nechali projít ilegální průvod neonacistů a neopodstatněně (silou) zasáhli proti několika málo mladým lidem, kteří stáli na ulici a drželi transparent s nápisem Neonacismus není názor, ale zločin Dalo by se pokračovat dále, ale je už asi jasné, kam mířím. Je samozřejmě bez jakýchkoliv pochyb správné kritizovat porušování lidských práv ve světě a ukazovat na něj. Ale co porušování lidských práv u nás? Není minimálně zarážející, že nutíme ostatní do něčeho, co sami nedodržujeme? Nejpodivnější je ale pro mne skutečnost, že v oné Asii a Africe porušují lidská práva šílenci, kteří jistým nedopatřením získali nějakou formu moci. V naší euroamerické společnosti je však porušují nebo jejich porušování připouštějí jak lékaři pod Hippokratovou přísahou nebo demokraticky volení politici města Brna, tak USA jakožto velcí obránci demokracie a humanity, ale nakonec i usměvaví mladí lidé ve žlutém tričku, kteří otevřeně hlásají netoleranci, ba nemožnost odlišného smýšlení. Radim Ošmera Autor studuje FF MU. PØES hranice PØESpøedsudky lhostejnost Čtvrtletník PŘES vydává NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ NESEHNUTÍ, Údolní 44, Brno, tel./fax: , brno@nesehnuti.cz, KNIHOVNA NESEHNUTÍ lidská práva feminismus a gender studies životní prostředí ochrana zvířat Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Hana Fejfarová, Miloš Hotař, Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera, Zuzana Šilhanová, Milan Štefanec Redigují: Jiří Koželouh a Radim Ošmera Sazba: Dušan Rosenbaum Jazykové korektury: Radka Eliášová, Alena Kohoutová, Kateřina Konečná, Lubor Kysučan, Radim Ošmera Grafické korektury: Radim Ošmera Přepis a překlad textů: Hana Fejfarová, Lubor Kysučan Fotografie na titulní straně: archiv hnutí ZUBR brutální zákrok proti opoziční demonstraci v Bělorusku Registrace: MK ČR E Tištěna verze: ISSN On-line verze: ISSN Vyšlo díky projektu uskutečněného s podporou Evropské unie. Obsah tohoto projektu nemusí vyjadřovat stanovisko Evropské unie či Národní agentury ani nezakládá odpovědnost z jejich strany. Vydání časopisu podpořila Nadace Český literární fond. Vytištěno na recyklovaném papíře. Kompletní seznam s více než 400 tituly si můžete prohlédnout na našich internetových stránkách. Otevřeno každé pondělí a středu od 10:00 do 12:00 a od 16:00 do 18:00 NESEHNUTÍ, Údolní 44, Brno, tel.: brno@nesehnuti.cz, Obsah Budu si s vámi dělat, co budu chtít! aneb Jak se žije žadatelům o azyl v ČR Vzděláním k pochopení, pochopením k pomoci... 3 Setkání s Atikem Razakem... 5 Bělorusko... 6 O organizaci ZUBR... 6 Nezávislá kultura v Bělorusku... 7 Chtějí se udržet u moci a je jim jedno, jestli to bude stát lidské životy Anketa (část 2) Právní okénko - občanství Moot Court Smyslem mé profese je pracovat se zadrženými tak, aby jejich každodenní život byl co nejpříjemnější Nezapomeňme na Banda Aceh Krátké zprávy o uprchlických aktivitách NESEHNUTÍ Zapojte se

3 Budu si s vámi dělat, co budu chtít! aneb Jak se žije žadatelům o azyl v ČR Tříčlenná rodina devatenáctiletý syn, pro tuto chvíli Adam, čtrnáctiletá dcera, která pro článek přijme jméno Milana a jejich matka pro tentokrát paní Zora vzhledem k ožehavosti problémů, v nichž se rodina ocitla, jsme se rozhodli mnohé z potenciálně identifikačních údajů pozměnit. Pocházejí ze země, jež byla součástí Sovětského svazu, dodnes sužované konflikty se sousedními zeměmi a politickou nestabilitou, otec zemřel na rakovinu krku těsně před jejich odchodem, nyní žijí v nevelkém městě v Čechách a jsou křesťané. Protože se chceme zaměřit na život v ČR, řekněme jen stručně, že důvody opuštění byly jak politická nestabilita země a z toho plynoucí ekonomické problémy, tak šikana a ohrožování života ze strany jiných etnických skupin, pro Adama ještě i strach z vojny, kde mu hrozila buď šikana, nebo smrt v nějakém ozbrojeném konfliktu vedeném jejich zemí (Kdyby na vojnu jít nechtěl, musel by zaplatit vládě dolarů, které však nemá). Paní Zora se po všech problémech, po smrti manžela a po mnoha měsících váhání rozhodla odejít. Prodává veškerý majetek, splatí dluhy a zůstává na ulici se 150 dolary a pár kufry v ruce. Jeden známý jim pomáhá vyřídit legální cestovní doklady a radí, aby na Západě požádali o azyl. Na výběr je Rakousko, Německo a Česko. Rodina má ale málo peněz, a tak mohou jen do Česka. Do republiky se dostali legálně, jsou ustrašení, nemocní, veškerý majetek v tašce, na kontrolách se bojí říci slovo azyl, nevědí, co to obnáší. My jsme byli v obrovském stresu a báli jsme se, abychom se nedostali do nějakých problémů, báli jsme se říci pravdu. Děti byly nervózní, říkaly: Mami, oni nás pošlou zpět. Brečely... vysvětluje paní Zora. Zanedlouho ale přichází první pohovor s úředníky, oficiální žádost o azyl, a tedy přesun do Vyšních Lhot (přijímací středisko MV ČR). Přijeli jsme tam, vzpomíná paní Zora, ale nikdo nám nic neřekl, nevěděli jsme, proč tu jsou sociální pracovníci, nevěděli jsme, že máme dostat nějaké peníze, nikdo se s námi nebavil. Nevěděli jsme, na co máme právo. Chodili tam policisté se psy, pořád něco hledali a my se pořád báli. Pracovníci nám vzali všechny věci, byli nervózní a uráželi mě. Jako mnozí jiní byli i oni donuceni odejít ze své země a pokusili se v ČR požádat o azyl, jako mnozí jiní už na něj čekají více než čtyři roky, mají finanční i zdravotní problémy, žijí v neustálém stresu a jako mnohým jiným jim málokdo dokáže pomoci. Zkusme je tedy alespoň vyslechnout Při příjezdu vysypali všechny tašky na podlahu a začali je prohledávat, zem byla špinavá a oni tam všechno vyváleli, kromě oblečení nám nic nenechali. Měla jsem s sebou nádobí, svatební příbory to nám zabavili a už nám to nikdy nedali, jediné, co nám vrátili, byly nůžky. Ptala jsem se, kde bych mohla vyprat dětem oblečení, ten policajt mě okřikl: Drž hubu, všichni jste stejně špinavý čuňata. Strašný byl i pohovor s pracovníkem ministerstva, který se nás ptal, proč žádáme o azyl. Byl nervózní, křičel na nás: Rychle, rychle, řekněte, proč tu jste, nemám čas jen na vás, nejste tu sami. Když jsem chtěla dělat pohovor ve svém jazyce (na což má člověk ze zákona právo pozn. red.), řekl mi, že to dnes nejde, že tlumočník bude k dispozici až za týden a on že musí udělat pohovor dnes, tak jsme mluvili rusky. Když jsem začala vyplňovat formulář, doslova mi ho vytrhl po chvilce z ruky, že to už prý stačí. Po čtrnácti dnech následoval přesun do pobytového střediska (PoS) v Havířově, tam to bylo zpočátku dobré. Nicméně zde začínají největší problémy. Podporujeme kontakt mezi kulturami Jezdil jsem v táboře na bruslích, přišel ke mně policajt a říká: Tady nebudeš jezdit. Povídám mu, že tady budu jezdit, že nemá, proč by mi to zakazoval. On mě chytil za tričko a hodil se mnou o zeď. Zeptal jsem se ho, proč se mnou tak zachází. On mi odsekl: Budu si s vámi dělat, co budu chtít! popisuje Adam jeden ze svých zážitků z tábora, z doby, kdy mu bylo okolo čtrnácti. Tentýž policista napadal i další obyvatele PoS, na jejich stížnosti však nikdo neslyšel. Adam zde začal znovu chodit do školy, osmá, devátá třída a pak se hlásil na obor kuchař číšník, bylo mu však řečeno, že je cizinec, takže pro něj není místo, a tak jej svévolně přidělili na obor natěrač. V Havířově jsme bydleli na pokoji s muslimy, což byl problém oni byli dost radikální, dceři jednou strhli z krku kříž, mně nadávali, že jím vepřové, měli jiné hygienické i denní životní návyky, kradli nám věci z mrazáku. Když jsme řekli pracovníkům, aby nás dali na jiný pokoj, k nějakým křesťanům, řekli nám, že musí podporovat vzájemný kontakt kultur. Ve škole to až na jeden zážitek bylo pro obě děti dobré. Vyšla jsem ze školy, popisuje Milana, čekalo na mne asi 20 holek, že mě zbijí. Jednu jsem ale zbila já a pak jsem utekla. Ta, co to celé iniciovala, na mne pořád křičela, že má tatínka policajta a že si s cizákama bude dělat, co chce, že nás nechá zavřít... jistěže byla hloupá, ale nebylo to příjemné. Sportujte za ČR, ale běda, když se vám něco stane. Nejhorší věc ale měla teprve přijít. Adam začíná sportovat, dostává se na velmi dobrou úroveň. Je mimochodem pro ČR příznačné, že ačkoliv závodí jako reprezentant, bydlí stále v uprchlickém táboře. Jednoho dne však odjíždí na mezinárodní závody a vítězí, nemůže ale odjet na mistrovství Evropy, protože není občanem ČR. Větším problémem však je, že při posledním utkání utrží vnitřní zranění. Křeče levé půlky těla, zvracení a dušení, vnitřní krvácení a natržená slezina; trenér mu řekne, že bolení břicha nic není, ať si jde lehnout, Adam odmítá, a tak jej za chvíli odváží sanitka. Dva litry krve v dutině břišní a podezření na otravu krve, nutnost okamžité operace. Avšak problém, kdo to zaplatí. Trenér mi ještě před odjezdem říkal, že hovořil přímo s paní Dohnalovou (ředitelka SUZ MV ČR pozn. red.), která potvrdila, že žadatelé o azyl jsou pojištěni a že má radost z toho, že sportují na takové úrovni, dodává paní Zora. Zdá se tedy, že v tomto ohledu je vše v pořádku, dokonce našli papír od pojištění. Operace tedy může začít. I přestože úspěch byl jen 50%, operace se zdaří a po čtrnácti dnech je Adam propuštěn zpět do PoS v Havířově. Zvláštní je, že hned po propuštění z nemocnice přichází rodině první zamítnutí žádosti o azyl, přičemž na nějakou zprávu z ministerstva čekají už tři roky; zvláštní náhoda. Kvůli operaci už ale nemohl Adam dokončit onu úřady přidělenou školu. Pak jsou přesunuti do Kašavy. To bylo nejhorší místo, které jsem kdy viděl, všechno tam smrdělo, postel, zdi, dveře, všechno smrdělo, spali jsme vsedě, abychom se nemuseli ničeho dotýkat, popisuje Adam. Postel jsme ani nedostali, přišli jsme až v osm večer, takže nám bylo řečeno, že máme smůlu, 2

4 dodává paní Zora. Po noci v tomto zařízení odjíždějí do PoS ve Zbýšově u Brna, kde se Adamovi mimo jiné přihodí toto: Díval jsem se na televizi ve společenské místnosti, kde se mnou byla nějaká Mongolka, která v táboře byla nelegálně. Prošla v nestřežené chvilce přes vrátnici a zkoušela se tam schovat. Přišel tam ale policajt, který mě obvinil z toho, že jsem ji tam protáhl oknem. Já jsem tu paní vůbec neznal, nevěděl jsem, že tam je nelegálně. On běžel do kanceláře napsat okamžitě hlášení, do kterého navíc napsal, že jsme se drželi za ruce. Nic takového se samozřejmě nedělo. Policista jen potřeboval svést na někoho svoji vlastní nepozornost. Ani dopis ředitelce SUZ nepomohl, byli vykázání ze Zbýšova do Kašavy, kam ale po dřívějších zkušenostech nechtěli. Bydleli tedy u známých, kterým pomáhali s pracemi v jednom hotelu a oni je za to nechávali u sebe bydlet. Museli ale stále jezdit do Kašavy prodlužovat pobyt. Když tam přijeli asi popáté, přišel Adamovi dopis z MV ČR, aby zaplatil onu operaci padesát tisíc korun. Pracovnice nám řekla, že pokud nepodepíšeme, nepustí nás dovnitř, my jsme prvně nechtěli, ale byla noc a zima..., popisuje Adam situaci. Pod nátlakem přítomné pracovnice a přivolaného policisty, který se oháněl ředitelem tábora a tím, že budou mít veliké problémy, když to nepodepíší, byl Adam donucen podepsat, že danou částku zaplatí. Rodina se pak pokoušela situaci všemožně vyřešit, zatím však nepomohlo nic právníci, trenéři ani dopis ředitelce SUZ MV ČR. Když jsem dostal další upomínky o zaplacení, jel jsem za mým trenérem, on mi ale řekl, že s tím nemá nic společného, odkázal mě na prezidenta sportovní asociace, ten mi řekl, že to zařídí, volal jsem tam pak několikrát, ale pořád se nic neděje, popisuje Adam aktuální stav....nemáme z čeho Rozhodli se, že se pokusí pomalu splácet. Mezi tím však přišlo druhé zamítnutí žádosti o azyl. Paní Zora se zhroutila, ale i přes vážný stav jet do nemocnice nechtěla, nakonec však několikrát omdlela, začala zvracet krev, musela jít na operaci. Nechtěla jsem jít na operaci, nechtěla jsem nechat děti samotné, ale musela jsem, teď ale taky musím vše zaplatit, jenomže nemám z čeho. Zdravotní problémy stále trvají, ale rodina se nemůže pojistit. Museli bychom každý měsíc platit, ale z čeho bychom to platili? ptá se Adam. Nemůžeme najít práci, byla jsem asi na dvaceti, třiceti místech, ale vždy Česká republika, 2005 Foto: zahraniční agentura REPRES mi řeknou, že cizince nechtějí. Byla jsem na úřadu práce, tam mi pracovnice řekla, že pro cizince tu žádnou práci nemá a zabouchla přede mnou okno. Jsem vzděláním zdravotník, ale tady mi jsou mé diplomy k ničemu. Ale to je jen zlomek všeho: Neustále nám chodí domů upomínky za vodu, elektřinu, plyn, nájem, za nezaplacení operací... dodává s pláčem paní Zora. Já ale taky musím zajistit dětem školu a taky potřebujeme něco jíst. Velmi často chodíme spát hladoví... Bez pomoci známých a kamarádů si rodina život v ČR neumí představit, bohužel upadají do větších a větších dluhů i vůči nim. Měli by dostávat příspěvky na bydlení, ale ty z neznámého důvodu nedostávají už čtyři měsíce. Aby té smůly nebylo málo, nedávno Adamovi ukradl někdo peněženku s půjčenými penězi na nájem. Připočteme-li občasné napadání skiny, hloupé poznámky na adresu cizinců cestujících v autobuse, prodavaček v obchodech apod., nežije se tady rodině dvakrát nejlépe. Je jistě nasnadě otázka, proč nejet do jiné země nebo zda by nebylo lepší vrátit se domů. Jet do Německa i Rakouska byla příležitost, ale paní Zora nechtěla překročit hranice nelegálně, stejně tak jako nechce nelegálně pracovat. A jet domů? Tam by musel Adam i paní Zora na tři roky do vězení a Adam po ukončení trestu na tři roky na vojnu. Naše povídání uzavírá paní Zora: Já jsem zažila ve své zemi mnoho špatných věcí, ale to nebylo nic proti tomu, co jsem zažila tady během čtyř let azylového řízení. Ale vrátit se nemohu. Nezbývá mi nic jiného než věřit v Boha. Loučíme se a domlouváme se, že za čtrnáct dní opět přijedu a pokusíme se najít nějakou normálně placenou a fyzicky nenáročnou práci. Radim Ošmera Autor studuje FF MU. Vzděláním k pochopení, pochopením k pomoci...je jak název studentského projektu, tak jeho ústřední myšlenka. S více než desítkou studentů FF a PdF MU se od února letošního roku pokoušíme přiblížit problematiku uprchlictví a holocaustu žákům na ZŠ Smíškova v Tišnově. V těsnější či volnější spolupráci s tamními učiteli připravujeme semináře o kultuře jak Židů, tak Afghánců, Arménů či Čečenců: vaříme židovská i kavkazská jídla; promítáme dokumentární filmy o druhé světové válce i o válce na Kavkaze, stejně tak promítáme filmy hrané (zatím jsme vybírali z bohaté íránské kinematografie); pořádáme besedy s odborníky na lidská práva i s cestovateli, kteří mohou něco říci o zemích, z nichž se k nám dnes dostávají uprchlíci; besedujeme i s lidmi, kteří zažili holocaust nebo kteří utekli před talibanským terorem v Afghánistánu; v neposlední řadě organizujeme exkurze do bývalých koncentračních táborů, na židovské hřbitovy i do synagog, v září nás čeká návštěva mešity, herní den v uprchlických táborech v okolí Brna a tak dále a tak dále. Udělejme v tom však pořádek. My studenti jsme rozděleni do dvou skupin, přičemž každá z nich pracuje na jednom z témat uprchlictví nebo holocaust s jednou Seminář o umění Číny Foto: Kateřina Krásová 3

5 skupinou různě starých žáků. Nutno dodat, že především v jejich volném čase. Zbytek školy, který se z organizačních či jiných důvodů nepodařilo zařadit do zmíněných skupin, pracuje na tématech podle zájmu učitelů a dětí přímo v hodinách. Zapojila se celá škola, od druháčků až po devaťáky. Spolu s učiteli vytvořili například informační panely zpracovávající jak jednotlivé aspekty holocaustu, tak například život uprchlíků v ČR nebo život v totalitním Turkmenistánu; slohové i výtvarné práce na motivy války; koláže, které upozorňují na rozdíl našeho blahobytu a života v Africe a mnoho jiného. Cílem projektu bylo a je zaprvé předat žákům vědomí o holocaustu, zadruhé zprostředkovat alespoň první kontakt se zajímavými kulturami, s nimiž jsme jako Češi v nějaké formě přišli nebo přicházíme často nevědomky do styku, zatřetí poukázat na to, že se můžeme jistým způsobem angažovat v řešení problémů třetího světa. To chceme mimo jiné uskutečnit dražbou obrázků, které tvoří putovní výstavu a které donedávna visely na stěnách školních chodeb. O jednotlivých sekcích Sekce holocaust tedy studenti FF MU a pracovnice tišnovské knihovny oslovila (po konzultaci s učiteli) žáky sedmých a devátých tříd a začala svoji činnost anketou, co děti o holocaustu vědí. Následovala diskuse a seznámení s plánem na následující čtvrt rok. Vedle již zmíněných projekcí filmů, vaření a přednášek o židovské kultuře, dostávali žáci samostatné úkoly. Například měli jedno odpoledne v knihovně pomocí encyklopedií a internetu vyhledávat informace o jednotlivých koncentračních táborech a po debatě s lektory vše zpracovat do nástěnkové podoby. Paralelně s touto činností, která probíhala v jejich volném čase, četli žáci v hodinách češtiny příběhy lidí postižených 2. sv. válkou, příběhy obětí holocaustu, z nichž připravovali literární pásmo. To pak bylo 10. května 2005 součástí programu na Den lidských práv, připomínající konec války. Celá naše práce zprostředkovala všem, kdo se holocaustem zabývali, tři pozoru i závidění hodné zážitky: Prvním byla exkurze do Terezína, kde jsme procházeli celami, v nichž před šedesáti lety umírali lidé, zhlédli jsme dva dokumentární filmy i výstavu uměleckých děl vzniklých v Terezíně, v tichu jsme prošli krematoriem a hřbitovem a drželi minutu ticha na kolejích, z nichž odjížděly transporty do vyhlazovacích táborů; a nakonec, o týden později, jsme všechny naše zážitky zpracovali ve tvůrčí výtvarně-literární dílně. Druhým vrcholem byl zmíněný Den lidských práv, kdy se sešla celá škola v tělocvičně a žáci všech stupňů prezentovali část svého potýkání se s tématem druháčci hráli divadlo Josefa Čapka a zpívali zhudebněné básně, skládané v Terezíně, druhý stupeň prezentoval svá literární pásma atp. Část programu se pak odehrála ještě jednou u pomníku tišnovským Židům, kde byl s námi i starosta Tišnova. Poslední a nejneuvěřitelnější věc se stala v samém závěru této části projektu: v Brně byly objeveny deníky, dopisy, originály dětských časopisů psaných v Terezíně Hanou a Jiřím Bradym. Příběh obou sourozenců z Nového Města na Moravě, z nichž holocaust přežil jen Jiří, je shodou náhod zachycen v knize Hanin kufřík. Shodou náhod byla kniha prapůvodní inspirací projektu a téměř všichni z ní při své práci vycházeli, z Hanina příběhu vzniklo literární pásmo, portréty Hany a Jiřího tvoří velkou část obrázků výstavy, Haně a Jiřímu jsou adresovány některé dopisy žáků (součást výstavy) atd. Teď se stalo, že pan Brady (pro děti to byl pán z knížky ), který nyní žije v Kanadě a kterého jsme o nálezu samozřejmě informovali, má přijet do Brna... uspořádali jsme tedy besedu na PdF MU, převezli jsme tam velkou část výtvorů dětí a samozřejmě některé děti samotné. Panu Bradymu jsme předali některé jemu adresované dopisy i jeden portrét jeho sestry, nechali si od něj podepsat knihu o jeho sestře. Neumím si představit lepší závěr projektu jenomže takovéto závěry sami bez povolení nenaplánujete, na to musí přijít příkaz odkudsi z hora. Sekce uprchlictví s pozdějším podnázvem Poznávám a pomáhám se z části rozběhla paralelně s první sekcí už koncem února. Oslovili jsme žáky šestých a osmých tříd a začali jsme prožitkovým seminářem o lidských právech a uprchlictví, který pořádá NESEHNTUTÍ. Pokračovali jsme semináři, kdy jsme v několikačlenném kroužku seděli kolem slepé mapy, ukazovali jsme si fotky ze zemí, jimiž jsme se poté chtěli zabývat, pouštěli kavkazskou, mongolskou a jinou hudbu a postupně se nořili do našeho tématu. Vedle v úvodu zmíněných věcí bylo pro tuto část projektu ale klíčové osobní setkání s žadateli o azyl slibovali jsme si od toho jak dobrý způsob seznámení se s příběhy lidí donucených opustit svou vlast, tak možnost hovořit s představiteli svébytných a pozoruhodných kultur právě o jejich zemi. Na takový plán už ale nestačilo jen naše mladické nadšení, bylo potřeba i finanční zajištění. Požádali jsme proto o grant v programu Make a Connection. Po napjatém mnohatýdenním čekání nám byl grant přidělen, Příprava židovských jídel a my se mohli pustit do uskutečňování našich nápadů. Mohli jsme ve spolupráci s NESEHNUTÍm uspořádat Den her na Moraváku ( Viz článek Jiřího Koželouha), který se konal u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků a kde se při různých hrách a výtvarných dílnách setkaly tišnovské děti s dětmi z Íránu, Palestiny, Čečenska, Kyrgyzstánu..., které nyní žijí v PoS Zastávka a Zbýšov. Vedle této akce byla pro děti podle jejich slov nejzajímavější beseda se studentem kábulské univerzity Atikem Razakem. Obsah setkání zpracovaly děti samostatně v níže otištěném článku. V činnosti budeme pokračovat především dalšími setkáními českých dětí a obyvatel PoS při vzájemném představování svátků, národních her apod. Vyvrcholení by mělo proběhnout v prosinci prezentací nástěnek, literárních pásem, oslavou Vánoc v PoS ve staročeském duchu... Před tím nás ale čeká ještě spousta práce. Na závěr bych rád pověděl, že vše, co jsem popsal, by se neobešlo bez vstřícného přístupu pedagogů na ZŠ Smíškova, bez rad pracovníků a dobrovolníků NESEHNUTÍ, bez o. s. Ratolest, které koordinuje program Make a Connection, bez nadšení a ochoty všech, kteří se do projektu byť i sebemenším dílem zapojili. Všem těmto patří velký dík. Radim Ošmera Autor studuje FF MU. Více o projektu, materiály, fotky, kontakt na Foto: Eva Malenová 4

6 Setkání s Atikem Razakem (Článek zpracovali žáci ZŠ Smíškova v Tišnově, kteří se účastní projektu Vzděláním k pochopení, pochopením k pomoci) Při jednom z našich setkání jsme se seznámili s uprchlíkem z Afghánistánu Atikem Abdulem Razakem. Momentálně žije v uprchlickém táboře ve Zbýšově. V České republice pobývá již 7 měsíců. Možná by se to někomu mohlo zdát málo, ale pro člověka odříznutého od okolního světa, od rodiny, známých i přátel je to celá věčnost. Atik studuje každý den češtinu. I když je to pro něj příjemné rozptýlení docházet každý den do 4 km vzdáleného tábora v Zastávce u Brna? Za každého počasí, ať je zima, déšť, svítí slunce či padá sníh? I přes tuto vzdálenou cestu může pak navíc studovat jen půl hodiny!! Delší doba mu ke studování není poskytnuta! Ať si to zjistí, kde chce! Některým žákům by se to možná líbilo, žádné diktáty, známkování, zkoušení... Ale rozhodně to není to pravé. V tomhle tempu se česky naučí za x let! jak by řekl náš matikář. A co po stránce peněžní? Kde má Atik brát peníze na všechny ty věci, co jsou k životu potřeba? Nemluvím o těch nejzákladnějších, jako je například jídlo nebo pití. To je mu poskytnuto v táboře, ale o těch ostatních. Člověk potřebuje k životu i spoustu dalších věcí. Na rozptýlení, pro zábavu... Kde na to všechno má brát peníze? Atik zde ještě nedostal azyl a navíc tu pobývá méně než rok, a tak má zakázáno pracovat. Od státu dostává pak pouze 360 Kč měsíčně!!! Přičemž občas vypomáhá při různých veřejných pracech ve městě. Myslíte si, že je to v pořádku? Vždyť je to člověk jako my a má stejná práva! Nemoci pracovat a dostávat takovéto peníze! Je tohleto vůbec lidské??? Rozdíl mezi Českou republikou a Afghánistánem je opravdu veliký. Ať už je to v kultuře, náboženství či v chování a ochotě lidí. Zvyky v Afghánistánu jsou úplně jiné. Lidé jsou k sobě navzájem ochotní a vstřícní. Pohostí každého přítele, cizince i nepřítele. Když si vezmeme chování lidí u nás... nedá se to vůbec srovnat často ani přátelé nejsou vítáni. Zvláště pokud přijdou v nějaké nevhodné chvíli. Při obědě, večeři, rodinné sešlosti, rozdívaném filmu nebo oblíbeném seriálu. Je to hrozné uvědomit si lidi tam a tady, v mnohém se můžeme učit... Ale jsou tu i jiné rozdíly. Například v roce. Zní to zvláštně, že? Ale opravdu, zatímco u nás je právě rok 2005, u nich se zrovna píše rok A tak jak u nás začíná rok 1. lednem, u nich začíná 21. březnem. Je to největší svátek v roce a trvá celých 40 dní!!! Volno však bohužel mají jen jeden den. Součástí tohoto svátku je také třídenní půst. Dokazují Bohu sílu své vůle a připomínají si tím, že jsou i lidé chudší než oni. A je tu ještě jedna věc, možná pro mnohé z nás naprosto nepředstavitelná, totiž v Afghánistánu neslaví Vánoce. Holt, rozdíly se Beseda s Atikem Razakem Foto: Kateřina Krásová najdou v mnohém, ale to teď přece není to hlavní. Atik nám vyprávěl o mnohých věcech ve své zemi. Za zmínku stojí určitě některé zákony, které nastolil Taliban (extremistické islámské hnutí, pozn. red.). Některé jsou naprosto nesmyslné. Například v době jeho kruté vlády mohla ženu ošetřit jen žena, ale ženy při tom měly zakázáno pracovat i studovat!!! Dalším ze zákonů byla délka plnovousu. Každý muž starší devatenácti let, musel mít plnovous přesné délky i šířky. Pokud tato délka neodpovídala, muž byl potrestán. Toto potrestání bylo různého druhu. Mezi ty mírnější patřilo například vězení nebo zlomení ruky, k těm horším třeba uříznutí prstu či přeseknutí ruky. Jedním z dalších zákonů byla povinná návštěva mešity. Každý muslim se musel za vlády Talibanu bezpodmínečně pětkrát za den jít pomodlit do mešity v předem stanovenou dobu. Pokud někdo v této době nebyl v mešitě, byl s velkou pravděpodobností potrestán. To se stalo i Atikovi. Jednou se nešel pomodlit a místo toho se věnoval svému povolání. Jenomže byl přistižen vojáky a vsazen do vězení. To byl jeden z důvodů, proč přijel do České republiky. Avšak odchod ze země dlouho zvažoval, i přestože velká část jeho rodiny byla pryč, Atik se cítil povinen v zemi zůstat pomáhat a bojovat. Nakonec byl však teror Talibanu neúnosný, a tak jak sám říká ho náhoda přivedla do Čech. Naše sezení s Atikem bylo velmi poučné. Kladli jsme mu spoustu otázek a on nám na všechny s radostí odpovídal. Dlouhou dobu jsme se vyptávali, jak je to v Afghánistánu mezi mužem a ženou. Některé věci byly pro nás ohromující. Za Talibanu žena nesměla bez muže ani vyjít na ulici!!! A když jsme se zeptaly, co se stane, když je žena nevěrná svému muži, Atik nám vtipně odpověděl: Problém v rodině. A to je pravda. Může to skončit i smrtí ženy. Ale v opačném případě to neznamená téměř nic. Mnohoženství je tam naprosto běžnou věcí. Ale k našemu údivu je v Afghánistánu možný rozvod. Není to už asi něco tak typického jako třeba to mnohoženství, ale jde to. To je hlavní!!! Jedna z mnoha dalších otázek se týkala života dětí děti za Talibanu často nemohly chodit do školy, ale musely bojovat. Představte si, říkal Atik, že na rodinný dům spadla bomba a přežily jen děti... Nic jiného než vzít zbraň jim nezbylo. O sezení s Atikem by se dalo vyprávět celé hodiny. Ale to nám bohužel nebylo dovoleno. Snad alespoň tento kratičký článek vám přiblížil, jak život v Afghánistánu, tak život Atika. Pro nás všechny to byl rozhodně nezapomenutelný zážitek!!! Zpracovaly: Adéla Hnátová a Lucie Dvořáčková 8. A Dále se podílely: Romana Srbová, Jitka Chalupová 8. A, Dana Stejskalová 6. A, Markéta Urbánková 6. A Autoři jsou žáci ZŠ Smíškova v Tišnově. 5

7 představujeme Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v této rubrice Vám tradičně představujeme země, z nichž k nám přicházejí uprchlíci. Rozhodli jsme se tentokrát pro Bělorusko. Domníváme se však, že vzhledem k blízkosti této země je mnoho z problémů známých a často diskutovaných. Co do základních informací proto přinášíme pouze krátký úvod a větší část věnujeme méně známým skutečnostem, jako je představení opoziční organizace ZUBR, činnost protitotalitního umění a na závěr exkluzivní rozhovor s běloruskou disidentkou a turkmenským disidentem, v němž se mimo jiné podařilo zajímavě porovnat tyto dvě vzdálené, totalitní země. Bělorusko Originální název: Respublika Byelarus Český název: Republika Belarus Užívaný název: Bělorusko Anglický název: Belarus Rozloha: km2 Nejvyšší hora: Dzyarzhynskaya Hara (345 m n.m.) Využití plochy: 29 % orná půda, 15 % pastviny, 34 % lesy, 22 % ostatní Klima: mírný pás Biota: lesy mírného pásu Počet obyvatel: (rok 2004) Střední délka života muži: 62 let Střední délka života ženy: 74,5 let Hlavní město: Minsk, obyvatel Datum vzniku: 27. června 1990 (rozpad SSSR) Územní členění: 6 oblastí, 115 okresů Politický systém: prezidentská republika (od roku 1994) Prezident: Alexandr Lukašenka Předseda vlády: Sergej Sidorsky Měna: Běloruský rubl = 100 kopějek Národnostní složení: Bělorusové 78 %, Rusové 13 %, Poláci, Ukrajinci Náboženství: pravoslavní 60 %, katolíci 8 % Jazyk: běloruština a ruština Internetových uživatelů: Bělorusko ležící ve východním koutě Evropy je zemí, která je nechvalně proslulá neustálými zvěstmi o porušování lidských práv, a to v souvislosti s autoritativním režimem Alexandra Lukašenka, někdy označovaném jako prezidentská diktatura. Od druhé poloviny devadesátých let úspěšně pokračuje Lukašenkova iniciativa o integraci s Ruskem, které zůstává pro Minsk víceméně nejbližším politickým partnerem. Lukašenko byl zvolen prezidentem již v roce 1994 a během svého desetiletého, postupně prodlužovaného, volebního období dokázal vzít moc v zemi pevně do svých rukou. V roce 1996 rozpustil legálně zvolený parlament a místo něj dosadil jím vybraný zákonodárný orgán, díky čemuž bylo Bělorusko vyloučeno z Parlamentního shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Rozpuštění parlamentu bylo dále spojeno s taktickou snahou o umlčení opozice, potlačováním opozičních hnutí a postupně i veškerých veřejných i neveřejných projevů odporu proti prezidentovi. V Bělorusku panuje zvláštní druh totality. Spojuje v sobě na jedné straně ohrožování lidské svobody a důstojnosti, manipulaci s médii, neustále všudypřítomnou hrozbu nejistoty a strachu, na straně druhé existující opoziční organizace, které, byť skrytě, ale s vědomím všudypřítomné KGB, pracují proti Lukašenkovi. Tato dichotomie má jednoduchou příčinu. Přítomnost opozice v zemi přeci jen dává režimu jistý demokratický nádech, a západu tak může být s ironickým úsměvem ukazována tvář svobody, byť pod kontrolou. Zuzana Šilhanová Autorka studuje FSS MU. Organizace ZUBR Studentské hnutí, které se zformovalo počátkem roku 2001, bylo silně ovlivněno zkušenostmi srbského hnutí OTPOR, které se velkou měrou podílelo na svržení Miloševičova režimu v bývalé Jugoslávii. ZUBR je neformální neregistrované hnutí a jeho činnost je od počátku zaměřena proti autokratické vládě Alexandra Lukašenka, který od nástupu k moci systematicky stupňuje tlak na všechny skupiny a jednotlivce vystupující proti jeho osobě a politice. Není znám přesný počet členů ZUBRu, odhaduje se ale, že počet aktivistů a sympatizantů se pohybuje řádově v několika tisících. V jejich řadách jsou zejména studenti středních škol a univerzit, ti, kteří původně studovali, ale později byli kvůli svému zapojení a činnosti v ZUBRovi vyloučeni ze studií a všichni ostatní, kteří s touto organizací sympatizují. Akce ZUBRu jsou postaveny na jednoduchosti, stručnosti a srozumitelnosti. Příkladem jsou akce na veřejných prostranstvích, kde pomocí portrétů a otázek určených vládním politikům, ZUBŘi upozorňovali na případy zmizelých politiků a novinářů. Je třeba zmínit nápisy odporu proti režimu, které zdobí nejednu zeď ve větších městech, a také využívání mezinárodních sportovních utkání k poukázání na základní problémy v Bělorusku. Hlavním cílem aktivit je upozorňovat na soustavné porušování základních lidských práv a svobod, kterých se dopouští stát proti vlastním obyvatelům, na neschopnost a neochotu tyto problémy řešit a hlavně nedopouštět se jich nadále. Konkrétně se tedy jedná o upozorňování na případy osob unesených či přímo zlikvidovaných se souhlasem a podporou představitelů vládní moci. Dále se ZUBR soustředí na vykonstruované procesy, které mají za cíl odstranit z politického života hlavní oponenty Lukašenka a také na opatření napomáhající systematickému rozkladu občanské společnosti, a to v podobě zákonů a nařízení různé právní síly, které paralyzují činnost dříve jen nevládních organizací a nyní už i samotných opozičních stran. Je určitě třeba vyzdvihnout základní a nejdůležitější rys zubříků v jejich činnosti, a to hlavně řešení věcí nenásilnou cestou 6

8 představujeme (non-violent resistance to dictatorship). Jejich základní metodou je neuchylovat se v žádné akci, v žádné učiněné výzvě či projevu k použití násilí. Zubříci jsou stíháni za činnosti, které by byly v demokratických zemích řazeny k běžnému využívání základních práv a svobod, jako je například svoboda projevu, sdružování či shromažďování. Tlak proti nim a všem podobně vystupujícím subjektům se stupňuje v období jakýchkoliv voleb. Organizace ZUBR spolupracuje s opozičními politickými stranami a mezi jejich aktuální cíle patří bezesporu také úspěch ještě nejmenovaného opozičního protikandidáta Lukašenka v prezidentských volbách, které se uskuteční příští rok. Radek Dvořáček Autor studuje Právnickou fakultu MU a je členem Amnesty International. Demonstrace ZUBRu za politické vězně Foto: archiv ZUBRu Nezávislá kultura v Bělorusku Koncert běloruské skupiny N.R.M. Foto: archiv skupiny Bělorusko je země plná paradoxů. Prezident Lukašenko a jeho režim kontroluje prakticky všechny oblasti života. Ať už se zabýváte jakoukoli činností, dříve nebo později se setkáte se státní mocí. A většinou z takového setkání nemáte radost. Přesvědčili se o tom i běloruští umělci. Mnoho z nich náhle zjistilo, že jsou vlastně v undergroundu. Na kvalitě jejich tvorby se to ovšem neprojevilo, možná spíše naopak. Asi nikoho nepřekvapí, že rocková hudba byla jednou z prvních, která se postavila nové totalitě. První skupiny, které zpívaly bělorusky, se objevily až v druhé polovině 80. let, ale měly na co navazovat. Málokdo dnes ví, že v západoběloruském Grodnu už v roce 1969 byla demonstrace sovětských hippies. Všichni sice byli zatčeni, mnozí uvězněni, ale jak už to v Bělorusku chodí, tradice žila dál a přijala ji za svou i nová generace. Jedna z nejpopulárnějších skupin perestrojky, Mroja, ve svých textech útočila na sovětskou realitu poměrně nevybíravě. Jejich hudba, a především obliba, neunikla pozornosti KGB, která se hudebníky, kterým bylo v průměru 17 let, snažila přesvědčit, že pokud nechtějí mít problémy, měli by svou tvorbu výrazně přehodnotit. Před skutečnými problémy nás vlastně zachránila armáda, kam nás prakticky současně odvedli, říká zpěvák skupiny Ljavon Volskij. A když jsme se za dva roky vrátili, tak už existovalo mnoho skupin, které hrály rock bělorusky. Skupina se obnovila se změněným repertoárem i názvem Narodnaja respublika Mroja N.R.M. Po příchodu k moci Alexandra Lukašenka se N.R.M. znovu ocitla v undergroundu. Otevřeně podporovali Lukašenkovy oponenty, často hráli na demonstracích opozice. Po té loňské, uspořádané k desátému výročí nástupu Lukašenka k moci, se skupina, která se nikdy v médiích příliš neobjevovala, dostala na černou listinu. Spolu s ní byly zakázány i další, byť primárně nepolitické kapely. V televizi tak neuvidíte i folkrockový Palac nebo etno skupinu Troica. Dá se říct, že víc než polovina kvalitní běloruské hudby je na indexu. To vše v okamžiku, kdy prezident nařídil 50% kvótu běloruské hudby v rádiích. Zoufalým rozhlasovým dramaturgům nezbývá než hrát děsivé disco popěvky, eventuálně za běloruskou hudbu vydávat skupiny, které mají částečně běloruské kořeny, ale již léta působí v Rusku. A nezůstalo jen u médií. Pro kapely uvedené na seznamu je čím dál těžší uspořádání koncertů. A nejde jen o přímé zákazy. Majitelé klubů se často zaleknou a koncert pár dní před konáním zruší. Oficiálně třeba kvůli závadě na elektřině. Neoficiálně říkají, že jim zavolali z magistrátu a koncert nedoporučili. O větších rockových akcích si Bělorusové mohou nechat jen zdát. Respektive musí za hranice. Běloruský Woodstock festival Basovišče, kam se sjíždějí nejlepší místní kapely, oslaví letos osm let existence. Koná se v městečku Haradok v Polsku, jen pár kilometrů od hranice. Každý rok se ho účastní asi diváků. Ale i ostatní oblasti umění nemají na růžích ustláno. Výtvarné skupině partizan byla nedávno podobně záhadně zrušena výstava v Minsku. A to jejich tvorba není nijak politická. Jinak to je u známého výtvarníka a performena Alese Puškina. Proslavil se například happeningem, kdy v národním kroji vyklopil před prezidentskou administrací trakař hnoje, ozdobený portrétem Lukašenka. Nikoli překvapivě byl odsouzen za chuligánství. Mezi jeho další slavné akce patří výzdoba pravoslavného chrámu ve vsi, ve které bydlí. Mezi tvářemi hříšníků je dobře vidět i obličej současného prezidenta a pravoslavného metropolity. Ačkoli byly tváře později zamalovány, očití svědci tvrdí, že charakteristické rysy obou činitelů jsou jasně k rozeznání. Složité to má i dramatické umění. Minské divadlo Volnyj Těatr, poetikou podobné Divadlu Na zábradlí, dnes nemá kde hrát a jako stálý soubor již nefunguje. Ve filmu je situace 7

9 představujeme ještě horší. Státní filmové studio prakticky nic nevyrábí. Jeho představitelé sice stále hovoří o budoucím historickém velkofilmu Anastasie Slucká, ale dodnes nebyl natočen ani metr. Přesto filmy vznikají, ne ale v běloruské produkci. Výborný dokumentarista Jurij Chaščevatský, jehož Obyčejného prezidenta jsme mohli vidět před lety i v ČT, pracuje především pro západní kanály typu Arte. Jiní zase točí pro ruské televize. Loni vznikl i zajímavý hraný film Andreje Kornijenka Okupace: mystéria. Jeho netradiční vidění období druhé světové války vyvolalo zájem filmových kritiků, nikoli však oficiálních míst. V deníku Sovětské Bělorusko byl autor obviněn z falšování historie, a tak se film po zemi šíří pouze ve formě nelegálních kopií. Krátké hrané filmy točí také skupina sdružená kolem, dnes již zlikvidovaného, satirického časopisu Navinky. Sám časopis, vydávaný minskými anarchisty, byl kulturním fenoménem sám o sobě, protože si legraci dělal jak z vlády, tak z opozice. Jejich první film Slučaj s pacanom (Příběh chlapce) pojednával o mladíkovi, svedeném agentem západního imperialismu (hraným mimochodem jedním českým aktivistou) na opoziční cestu. Ale čistá láska nakonec vítězí a hoch se opět stává řádným občanem. Další film by se měl začít natáčet letos v létě. Podle mnoha indicií se máme na co těšit Dělat umění v Bělorusku není nic jednoduchého. Ale umělci ukazují, že i ve složitých podmínkách se dá dělat kvalitní muzika, divadlo nebo filmy. A tlak úřadů je často vyprovokuje k mimořádně kvalitním a vtipným dílům. Přejme jim ale, aby v budoucnu podobnou motivaci nepotřebovali. Talentu na to mají dost. Koncert běloruské skupiny N.R.M. Foto: archiv skupiny Ondřej Soukup Autor je pracovníkem běloruského centra společnosti Člověk v tísni při ČT. Iryna Toustsik je lidskoprávní aktivistka běloruského studentského hnutí ZUBR. Zabývá se monitoringem porušování lidských práv aktivistů ZUBRu včetně fyzických útoků a nezákonného věznění. Iryna připravuje podklady pro stížnosti na policii, zajišťuje mediální prezentaci případů nelegálního zadržování lidí a často také zásobuje zadržené občany potravinovými balíčky. Působí zejména v hlavním městě Minsk. Farid Tukhbatullin je obránce lidských práv a ekologický aktivista z Turkmenistánu. Poté co spolupracoval na lidskoprávním setkání v Moskvě v listopadu 2002 byl turkmenskými úřady uvězněn. Amnesty International adoptovala Farida jako vězně svědomí a zasazoval se o jeho propuštění. Nakonec svoji vlast z politických důvodů opustil a nyní žije v exilu. Chtějí se udržet u moci a je jim jedno, jestli to bude stát lidské životy, říká o diktátorech v Bělorusku a Turkmenistánu aktivistka protestního hnutí ZUBR Iryna Toustsik. Iryna Toustsik a Farid Tukhbatullin Mohli byste čtenářům PŘESu říci něco o zemích, odkud jste? A můžete také představit své organizace? Iryna: Lidé dnes bohužel znají Bělorusko hlavně kvůli Lukašenkovi. Chtěla bych, aby ho znali i kvůli jiným věcem lidem, tradicím jako evropskou zemi se svojí kulturou a jazykem. Lukašenko nám nedovolí být národem, zavírá běloruské školy. V regionech už v současné době nejsou téměř žádné bělorusko-jazyčné školy. Když člověk mluví bělorusky, automaticky to znamená, že je v opozici. Bělorusko bylo v minulosti dlouhou dobu pod Polskem, Ruskem. Vždycky bylo pokořené. Chtěla bych, aby Bělorusko konečně získalo nezávislost, vstoupilo do EU a stalo se zemí, kam by rádi přijížděli turisté a kde by se lidem příjemně žilo. Co se hnutí ZUBR týče je to mládežnické sdružení za demokratické a evropské Bělorusko. Vznikli jsme v lednu roku ZUBR je symbol Běloruska. Tohle zvíře u nás dodnes Foto: Milan Štefanec žije. Když jsme začínali, mluvili jsme o tom, že přirozené prostředí zubra je les a přirozené prostředí člověka je svoboda. Byla to analogie. Existovalo hodně spisovatelů, kteří psali o zubrovi už v 16. století vznikla poéma Píseň o zubrovi Nikolaje Gusovského. Píše o tom, jak je zubr moudré, statečné a silné zvíře proto jsme si zvolili tento název pro naši organizaci. Máme dva hlavní cíle: (1) svrhnout Lukašenka a jeho režim a (2) vstup Běloruska do EU. 8

10 představujeme V Bělorusku je v současné době velmi mnoho politických vězňů. Když člověk protestuje, seberou ho, bijí a posadí jej do vězení za trestnou činnost. Další věc je, jak Lukašenko nakládá s oblastmi postiženými černobylskou katastrofou. Posílá tam studenty a tvrdí, že už nehrozí nebezpečí radiace, že je to normální země. Přitom všichni vědí, jak strašlivé jsou následky jaderné havárie v Černobylu. Lidé každý rok na výročí této tragédie vyjdou do ulic a připomínají si ji. Posledně nás přijeli podpořit i lidé z Ruska a Ukrajiny, byli však zatčeni a posazeni na patnáct dní do vězení. Ruští lidé se mohli vrátit dříve, protože si je vyžádalo velvyslanectví, Ukrajinci si to odseděli celé a mají zákaz vstupu do Běloruska na pět let. Všichni znají poslední události na Ukrajině. Lukašenko se demokratických změn bojí a po událostech na Ukrajině prováděl bojový výcvik, nabíral armádní rezervisty a tvrdil, že se musíme bránit před nepřítelem. Přitom všichni vědí, že Bělorusko jako země žádného nepřítele nemá, je to civilizovaná země. Ale Lukašenko a Putin to jsou dva bratři ve svém směřování k moci. Dva diktátoři. Farid: Žil jsem a pracoval v Turkmenistánu. To je země, která se nachází ve velmi těžkém regionu hraničí s takovými zeměmi, jako je Afghánistán a Uzbekistán, kde je v současné době velmi vážná situace. Takže mezi sousedy Turkmenistánu není žádná demokratická země, všechno jsou to autoritativní režimy. Turkmenistán je považován za jeden z nejrepresivnějších na světě. Neexistuje tam svoboda slova, nejsou žádné alternativní zdroje informací, nejsou žádná alternativní média, lidi nemohou žádným způsobem vyjádřit svůj protest. Slyšel jsem tady svou kolegyni z Běloruska. V Turkmenistánu funguje vyhláška parlamentu, která postihuje velezrádce, nepřátele národa. Zároveň existuje trestný čin rozšiřování pochybností o správnosti vnitřní a vnější politiky prezidenta Turkmenistánu. Takže sebemenší pochybnost o konání prezidenta z vás dělá velezrádce, což s sebou nese trest doživotního odnětí svobody. V Turkmenistánu na rozdíl od Běloruska nezavírají na několik dní, ale na hodně dlouho. Každý rok sice prezident vyhlašuje amnestii, ale propuštěni bývají obchodníci s drogami nebo jiní zločinci a odpůrci režimu, disidenti a opozičníci nikdy. V současné době sedí asi 60 lidí, kteří byli obviněni z pokusu o spáchání atentátu na prezidenta v listopadu K nim nejsou vpuštěni ani představitelé mezinárodních organizací. Mně samotnému se podařilo odsedět si tři a půl měsíce na izolačním oddělení ministerstva vnitra. Podle zkušených lidí je to ve srovnání s jinými zdaleka nejlepší vězení, ale mohu říci, že to bylo velmi těžké, šílené podmínky. Bojím se domýšlet, co se děje na jiných místech. Co se týče mojí organizace, ta se nazývá Turkménská iniciativa pro lidská práva. Já s mými kolegy vedeme monitoring situace v Turkmenistánu, týkající se práv národnostních menšin, systému vzdělávání a svobody sdružování v Turkmenistánu. Shromažďujeme a rozesíláme informace o těchto a příbuzných tématech. Jakákoliv informace z Turkmenistánu je potřebná, protože země je jinak zcela uzavřena. Nedávno byl například vyhoštěn dopisovatel Novostěj, s výhrůžkami se opakovaně potýkal korespondent rádia Svoboda, který byl nakonec nucen opustit zemi. V Turkmenistánu neexistují zahraniční dopisovatelé a ani za hranicemi neexistují turkménští dopisovatelé, protože v turkménském tisku se nepublikuje nic ze zahraničí. Rozhodně ne takové události jako Oranžová revoluce na Ukrajině nebo události v Kyrgyzstánu atd. Proto je naším úkolem dodávat informace z Turkmenistánu do všech zainteresovaných kruhů OBSE, Evropského parlamentu, médií atd. Jak mohou fungovat nezávislé občanské iniciativy v takových režimech, jaké vládnou v Bělorusku a Turkmenistánu? Farid: Naší činností bylo vzdělávání společnosti v otázkách ekologie a ochrany přírody. Měli jsme omezené možnosti, organizace měla většinou členů. Já osobně jsem se paralelně věnoval i lidským právům a pokoušel jsem se informovat lidi v našem městě, sbíral jsem informace o různých případech porušení práv, posílal jsem je mezinárodním organizacím na ochranu práv atd. Je nutné podotknout, že nezávislá občanská sdružení v Turkmenistánu prakticky neexistují. Organizace, jejímž jsem byl členem, byla zrušena rozhodnutím soudu v roce Rádoby nezávislých organizací, jako je spolek žen, který nese jméno prezidentovy matky, nebo spolek veteránů, který nese jméno prezidentova otce, se však rušení občanských iniciativ nedotklo. Iryna: ZUBR funguje v rámci občanské společnosti a naším úkolem je protest v ulicích. Věříme, že osud Běloruska se nerozhodne v kancelářích a na úřadech, to musí udělat lidé v ulicích, jako to bylo na Ukrajině, v Srbsku, v Kyrgyzstánu, v Gruzii. Je to jediný způsob. V minulých devíti letech se nikdo z opozice nedostal do parlamentu. Jedinou šancí jsou tedy ulice. Děláme protestní akce, sociální akce, v současné době se snažíme o zapojení nelhostejných lidí: dvakrát za měsíc pochodujeme s portréty zmizelých lidí z opozice. Dnes jsou u nás lidé strašeni nejen slovy, ale i činy. Lidé u nás mizí, jsou zavíráni, máme politické vězně. ZUBR pořádá mimo jiné akce na jejich podporu. Samozřejmě nevycházíme do ulic sami, zapojují se i straničtí aktivisté a členové občanských sdružení. Další náš úkol spočívá v informování o Bělorusku, protože vzniká jisté informační vakuum. Lidé nemají šanci dostat informace. Noviny, které se snaží psát pravdu, jsou rušeny a novináře pokutují a zavírají. Byl i případ, kdy si člověk odseděl 15 dní za to, že rozdával noviny, ve kterých byla informace o oslavách Mezinárodního dne za lidská práva. Jiný dostal za podobnou věc pokutu USD. Také lepíme plakáty a děláme politické graffiti, což je také trestné. Jak se stalo, že se ve Vašich zemích dostali k moci lidé jako Niyazov nebo Lukašenko? Iryna: Po rozpadu Sovětského svazu jsme měli dočasnou vládu, která nemohla nic rozhodovat. Lukašenko byl zvolen prvním prezidentem Běloruska. Byla to hra na city lidí, kteří prožili celý život v SSSR, báli se a nepochopili, že žijí v novém nezávislém státě. Nevěděli, jak se žije jinde na západě. Lukašenko byl dříve předsedou kolchozu, znal psychologii obyčejných lidí z vesnice, vyrostl tam. Zahrál na city lidí, podvedl je, nasliboval jim, že všechno bude dobré, že budou vysoké platy, že bude Bělorusko vzkvétat, ale za celých deset let nesplnil jediný svůj slib. Kromě toho, že se ceny a nájmy stále zvyšují, zvyšuje se počet příslušníků policie, vznikla eskadra smrti. U nás neexistuje dělení moci. Lukašenko změnil ústavu, systém moci a stal se jediným vládcem Běloruska. Podvedl lidi a nepřestává je podvádět. Farid: Prezident Niyazov se dostal k moci v roce Tehdy ho Gorbačov dosadil na místo hlavního tajemníka komunistické strany Turkmenistánu a od té doby stojí v čele země. Nutno podotknout, že v době perestrojky nevznikla v Turkmenistánu žádná opozice, alespoň ne výrazná. Byly nějaké pokusy několika lidí z Akademie věd, kteří nesouhlasili. Ale akademie byla záhy zrušena a mnozí akademici, intelektuálové a vědci odešli ze země. Pak se pomocí postupného utahování šroubů dostal Turkmenbaši k absolutní moci. Na rozdíl od prezidentů okolních zemí se nenechává pravidelně volit, ale zvolil se rovnou na doživotí. V roce 2003 změnil ústavu a stal se doživotním předsedou národní rady, které jsou podřízeny všechny složky státní moci. Proč k tomu došlo? Na začátku lidé podlehli euforii, země byla poprvé v historii nezávislá. Prvních pět, šest let lidé podlehli dojmu, že možná právě teď je potřeba tvrdá ruka a potom už bylo pozdě na protesty. Všechna moc už byla soustředěna v rukou jednoho člověka a nejmenší příznaky nesouhlasu hrozily strašnými tresty. Byl jsem jednou na opoziční demonstraci v Bělorusku a lidé tam nesli transparenty Bělorusko není Turkmenistán. V čem jsou podle Vás oba režimy podobné a v čem se liší? Farid: Rozdíly jsou například v tom, že podobné mítinky jsou v Turkmenistánu nemožné. Poslední mítinky se odehrály na konci roku 2002 a na začátku roku 2003, kdy už výše zmíněné kvaziobčanské organizace demonstrovaly za trest smrti pro účastníky atentátu na prezidenta. Demonstrace proti prezidentovi možné nejsou. Jinak z obecného pohledu jsou všichni diktátoři historie v principu podobní svým úsilím o neomezenou a doživotně zajištěnou moc. Iryna: Nevím, co ještě dodat. Snad je další rozdíl ještě v mentalitě národů. Bělorusko se nachází blíže k Evropě. Lukašenko straší před vnějšími nepřáteli, diskredituje běloruskou kulturu, jazyk, mystifikuje o historii a vládě Stalina, zavírá běloruské školy prostě se 9

11 představujeme snaží udělat z Bělorusů a Rusů jeden národ. Niyazov je spíše radikální nacionalista. Farid: V jednom svém veřejném projevu Niyazov řekl, že jsme neutrální země a nemáme vnější nepřátele. Ale nepřítel je uvnitř, a proto všechny ozbrojené síly musí být připraveny na boj s vnitřním nepřítelem. Iryna: Lukašenko připravuje armádu a tajné služby a říká, že máme vnější nepřátele. Neustále hovoří o válce a o tom, že je nutné se bránit. Všichni chtějí napadnout Bělorusko. A lidé se velmi bojí následků války a přičítají Lukašenkovi zásluhu za to, že zatím k žádné válce nedošlo. Takže Lukašenko bojuje s neexistujícími vnějšími nepřáteli a Niyazov s neexistujícími vnitřními nepřáteli. Společné režimům je to, že se oba diktátoři snaží přijmout opatření k potlačení jakéhokoliv protestu. Chtějí se udržet u moci a je jim jedno, jestli to bude stát lidské životy. Jak se díváte na revoluce, které proběhly v poslední době v Gruzii, Kyrgyzstánu a Ukrajině? Byly to dle Vás revoluce za demokracii, nebo ne? Jaká je pravděpodobnost podobných revolucí v Bělorusku a Turkmenistánu? Iryna: Myslím, že to byly revoluce za demokracii, i když mnozí tvrdí, že to je export revolucí do přetrvávajících diktatur. Myslím, že všechny země, kde proběhly revoluce, dosáhnou demokracie a časem se jim podaří vstoupit do EU a půjdou civilizovanou cestou. Co se týče Běloruska, to půjde svojí cestou. Když vypukla revoluce v Kyrgyzstány, všichni jsme vzdychali, protože jsme čekali, že po Ukrajině mělo přijít Bělorusko. Všechno to byly mírné, nenásilné revoluce. Ani ZUBR není násilnická organizace. Běloruská opozice dala Lukašenkovi ultimátum: do poloviny září musí začít pátrání po nezvěstných lidech z opozice, jinak začnou velké protesty. Připadá to právě na dobu před volbami, takže je tu jistá šance, že se i Bělorusko pohne trochu více demokratickým směrem. Farid: Můj názor je, že v Gruzii i na Ukrajině šlo jednoznačně o demokratické revoluce. Co se týče Kyrgyzstánu, tam si nejsem moc jistý, protože všechno proběhlo hodně rychle a zároveň to dodneška nikdo nevzal do rukou, nevyhlásil žádný program. V Turkmenistánu to závisí na mnoha faktorech. V současnosti nespolupracuji s opozicí, ale vím, že ta je hodně názorově rozrůzněná. Neshodne se na programu, což hodně snižuje možnost revoluce. I když vnitřní potenciál země už je více či méně připraven k vybuchnutí. Dalším faktorem je islámský radikalismus, který bují v okolních zemích. Mám z něho obavy. Naše opozice dlouho hledala podporu na západě, ale z nějakých důvodů k tomu nedošlo, snad se západu opozičníci nezdáli dostatečně vlivní nebo kompetentní. Na druhou stranu vím o tom, že právě radikální islámská hnutí jsou stále připravena pomoci. Bojím se toho, že když opozice nedostala podporu na západě, bude ji hledat právě u těchto sil. Jestli potom k něčemu dojde, nebude se to už určitě moci nazývat demokratickou revolucí. A jak je to s opozicí v Bělorusku? Iryna: To je velmi těžká otázka. V současné době máme stejně jako v Turkmenistánu problémy s opozicí, s opozičními lídry, kteří se nejsou schopní dohodnout na jednom kandidátovi. Bojíme se, že se bude opakovat situace z roku 2001, kdy opoziční kandidát byl vybrán teprve 15 dní před volbami. Lidé tehdy vůbec neměli čas se zorientovat. Proto by se měly teď všechny síly napřít k tomu, aby se situace neopakovala. ZUBR bude podporovat jakéhokoliv kandidáta opozice. Mohou lidé nebo organizace působící v Česku nějak pomoci opozici ve vašich zemích? A jestli ano, jak? Iryna: Jsme vždycky rádi, když v evropských zemích probíhají akce solidárnosti. Co to přinese našim lidem: 1) Je to morální podpora. Když obyčejní lidé vidí, že někdo není lhostejný k naší situaci, ožívají. 2) Důležité také je, že jsou v evropských zemích informace o Bělorusku a to nám dává naději. 3) Evropa by měla uvalit na Bělorusko sankce a měla by se pokusit omezit jakýkoliv obchod s Běloruskem, protože všechny peníze, které vyděláme, jdou stejně na milice a na tajné služby. Farid: Za prvé chci říct, že se nepočítám k opozici. Ale souhlasím s Irynou, že morální podpora je velmi důležitá. Pomoc občanským sdružení a organizacím na ochranu práv je jistě důležitá. Chtěl bych ale ještě zmínit jeden fakt, a to že EU a zahraniční fondy prostřednictvím velvyslanectví vyčleňují určité prostředky na podporu demokratického hnutí v Turkmenistánu. Jenže v mojí zemi vyšlo nařízení o zákazu činnosti neregistrovaných občanských sdružení, takže všechny evropské a americké peníze jdou na podporu těch registrovaných takzvaných občanských organizací, které fakticky ideologicky podporují současný režim. Peníze vyčleněné na demokracii tak pracují proti ní. Co pro Vás osobně znamená účast v aktivitách na ochranu lidských práv? Iryna: Pro mě je to hlavně pomoc lidem, kteří chtějí vyjádřit svůj názor, kteří chtějí znát svá práva. Jakmile člověk zná svoje práva, hned se mu lépe komunikuje při jednání s policií, mocenskými strukturami. Farid: Činnost na ochranu lidských práv je moje přesvědčení a přesvědčení mých přátel a kolegů. Snažíme se bránit právo na svůj názor. Ale zjevně je to problém. Obyčejní občané nás považují za nenormální, protože podle nich normální člověk nezačne bojovat za lidská práva v zemích, jako je Bělorusko nebo Turkmenistán. Ohrožuje to člověka samotného i jeho příbuzné a blízké. Například mého bratra nedávno propustili z práce za to, že já házím špínu na Turkmenistán, jak to nazvali. Do téhle doby jsem se bránil veřejně vystupovat a dávat interview, ale poslední události mě donutily začít konat. Navíc když se nebude vůbec nikdo zabývat těmito problémy, situace se nezmění. Neříkám, že jsme dosáhli nějakých změn, ale alespoň si světová veřejnost všimla situace v Turkmenistánu a bylo vydáno několik rezolucí o znepokojivé situaci lidských práv v naší zemi. Není to samozřejmě jen zásluha moje a mých kolegů, ale jsme rádi, že jsme se na tom mohli podílet. Mockrát Vám děkuji za rozhovor a za Vaši aktivitu. Rozhovor připravil Milan Štefanec, aktivista kampaně NESEHNUTÍ Bezpečí pro uprchlíky. Zásah policie proti opozici v Bělorusku Foto: archiv 10

12 Anketa část druhá 1. Myslíte si, že je udržitelná vize tolerantní, multikulturní společnosti? Když vezmeme v úvahu události, které proběhly na sklonku minulého roku v Nizozemí, v zemi, která byla vždy dávána za vzor poklidného soužití rozličných kultur, etnik a náboženství, kde podle Vás leží hranice tolerance? 2. Měla by, podle Vašeho názoru, Evropa přijímat více uprchlíků? 3. Co si myslíte o návrhu, který nedávno proběhl médii, že by Evropská unie měla zřídit sběrné tábory pro uprchlíky, a to mimo její území mluvilo se zejména o Libyi, Tunisku, Maroku a Alžírsku? Jan Jařab bývalý zmocněnec pro lidská práva, nyní člen kabinetu evropského komisaře Vladimíra Špidly 1. V obecné rovině je odpověď jednoduchá: Jistěže musíme usilovat o to, aby společnost byla zároveň multikulturní a tolerantní. Jedinou logickou alternativou by přece bylo to, aby byla společnost monokulturní aby na každém území měl právo na existenci jen jeden národ, jedna homogenní kultura. To je ideál nacionalistů, pro mne nepřijatelný. Formálně logicky existuje ještě třetí možnost, totiž aby byla multikulturní a přitom netolerantní, ale ten asi těžko najde zastánce kdo by si přál společnost tvořenou vzájemně znesvářenými etnickými skupinami? V konkrétní rovině je naopak hledání správného řešení nesmírně těžké. Vyplývá to už z nejasnosti samotných pojmů: Co rozumíme pojmy kultura, odlišné kultury, multikulturalita? Často se stavějí do protikladu dvě metafory tavícího kotle (v němž se vzájemným ovlivňováním vytváří nová kvalita) a ovocného salátu (v němž si jednotlivé složky ponechávají své vlastnosti). V posledním půlstoletí se idea tavícího kotle, původně použitá na příkladu USA jako pozitivní příklad, dostala do hluboké defenzivy, protože byla do značné míry oprávněně označena za asimilaci slabých minorit k dominantním normám majority. Jenže poslední vývoj, například v Nizozemí, zase vrhá špatné světlo na praktickou realizaci modelu přirovnávaného k ovocnému salátu. Ukazuje se totiž, že výsledkem jsou menšinová společenství, která žijí ve faktické segregaci, nejsou do společnosti integrována kulturně a mnohdy ani ekonomicky. To může relativně dobře fungovat v hierarchické kastovní společnosti, jakou je Indie, ale v evropské společnosti založené na rovnosti a občanství to nelze dlouhodobě udržet. Jestliže původní kultury těchto lidí jsou postaveny na principu věrnosti rodině a neznají pojem občanské odpovědnosti, pak nejsou v plném slova smyslu občany (byť třeba formálně občanství mají). Navíc v takových společenstvích mohou být směrem dovnitř uplatňovány normy, například ve vztahu k ženám, jež nejsou slučitelné se základními ústavními pravidly, jimiž se moderní demokratické společnosti řídí. Je tedy nutno hledat něco, co leží mezi oběma zmíněnými modely. Jinými slovy, opustit politicky korektní teze o zcela odlišných kulturách, jež mohou vesele žít vedle sebe, jenom když bude majorita dost tolerantní; s kritikou takto naivně pojímaného multikulturalismu jsem ochoten se ztotožnit. Je nutno povzbuzovat integraci a neschovávat se přitom za politicky korektní fráze; musíme otevřeně přiznat, že každá integrace je částečně asimilací. Ale současně, pozor, bychom neměli vylévat dítě s vaničkou, či tvrdit, že se musíme vrátit zpět k tavícímu kotli nebo dokonce ke zglajchšaltované, asimilované společnosti kulturně identických Němců, Francouzů, Holanďanů. Společným jmenovatelem toho, do čeho bychom měli chtít menšiny a přistěhovalce integrovat, by neměly být naše jednotlivé nacionalistické mytologie, ale obecné hodnoty evropské modernity. Jinými slovy nechtít po Pákistánci, aby se kulturně identifikoval s němectvím, pil šnaps a nosil Lederhosen, ale chtít po něm, aby respektoval rovná práva mužů a žen a aby oznámil policii, když uvidí v islámském středisku antisemitský leták vyzývající k násilí proti Židům. Chtít po něm, aby sdílel obecně evropské kulturní hodnoty a ponechal si nad touto základnou právě tolik pákistánské kulturní identity, kolik si Němec ponechává německé, Holanďan holandské apod. 2. Na první pohled to není otázka počtů. Počet uprchlíků přece není regulován žádnou kvótou; uprchlíka ve smyslu Ženevské konvence stát, na jehož území se uprchlík dostane, přijmout prostě musí. Uplatňují se tu ovšem dva paradoxy. Za prvé: ti, kdo jsou autentickými uprchlíky či bona fide žadateli o azyl, se v důsledku vízových a jiných opatření jen zřídka dostávají na území legálně, pokud se tam vůbec dostanou. A naopak, mezi žadateli o azyl je ohromné procento ekonomických migrantů, kteří používají tento kanál, protože obecně je přistěhovalecká politika většiny zemí dosti restriktivní. Nakonec tedy jde o počty, ale otázkou počtů je spíše to, zda by měla Evropa přijímat více ekonomických přistěhovalců. 3. Je to velmi nemoudrý nápad. Vždyť by to byla katastrofa. Z těchto táborů by lidé dále utíkali tam, kam směřují zvláště uvážíme-li, že většina prchá před chudobou a hledá štěstí v některé z prosperujících zemí. Vzhledem k nakupení na jednom místě by pak jejich pohyb představoval mnohem větší bezpečnostní riziko než teď a bylo by velmi pravděpodobné, že by se v takových sběrných táborech chopily faktické moci a organizace dalšího pochodu na bohatý Západ různé převaděčské mafie. Jenom bychom jim tím usnadnili práci, že bychom jim klienty hezky shromáždili na jednom místě. Jak by tomu navrhovatelé chtěli zabránit? Nejde to, leda že by se ty sběrné tábory vybavily nejpřísnějšími bezpečnostními opatřeními jako Guantanámo. Pak by to ovšem byly koncentráky v pravém slova smyslu. František Kostlán člen o. s. - Tolerance a občanská společnost. Poradna pro uprchlíky, Centrum pro otázky migrace 1. Tolerantní, multikulturní společnost již není jen vizí. S jistými problémy přece jen funguje například v USA, Brazílii, Hongkongu, Indii, Kanadě, ale třeba i v evropských zemích, např. ve Velké Británii. S pokračující globalizací je teorie o nemožnosti soužití lidí různých kultur krokem do pekel namísto reality ctí a snaží se oživit dávno vyčichlé národní resentimenty. Hranice tolerance leží v (ne)přijetí zákonodárství hostitelské země a hodnot, z nichž vychází. Například: jestliže by kdokoli, včetně muslimů, v ČR bránil vycházet manželce ven či dcerám se vzdělávat, porušil by zákony, 11

13 a tolerance tudíž automaticky končí. Evropské země jsou samozřejmě součástí daného vývoje na kontinentu, nemohou se proto vzdát prosazování lidských práv kvůli některým aspektům tradic jiných kultur. Naopak bránit někomu nosit náboženské symboly ve veřejných institucích (jako např. ve Francii šátky, jarmulky či křížky) je evidentním projevem netolerance. Aby to tak nevypadalo, musel k tomu francouzský parlament přijmout zbrusu nový zákon. 2. Samozřejmě. Problém v čím dál tvrdší imigrační politice EU spočívá opět v nepochopení reality. Žádné přitvrzení nezabrání uprchlíkům, aby se na starý kontinent vydávali takže EU si nižším přijímáním uprchlíků zadělává na vážný problém s ilegály, kteří buď živoří na okraji společnosti (což je v některých ohledech proti lidským právům, které EU hlásá), nebo se kvůli bídě a zranitelnosti stávají snadnou kořistí zločineckých struktur ať už jako oběti či coby jejich noví členové. Součástí tohoto problému je i ekonomická pomoc těm zemím, z nichž do zemí EU přichází nejvíce uprchlíků. EU by lépe pomáhala těmto lidem, kdyby namísto dosavadního financování soukromých pokladen různých diktátorů či podpory palestinských teroristů více financovala konkrétní projekty (např. zavlažování a další konkrétní podporu zemědělství, stavbu škol, výrobu pitné vody apod.) a podporovala vznik nových pracovních příležitostí. 3. Tento nápad je zcela šílený. Krom mnoha jiných, praktických námitek: kdo by uprchlíkům mimo území EU zaručil alespoň základní práva? Snad Kadáffí? Šlo by vlastně o první krok k popření údajných evropských hodnot. S trochou ironie lze říci: Jsou-li lidská práva nedělitelná (včetně práva požádat o azyl), týkají se všech lidí a nejdou rozdělit mezi rovné a rovnější. Petruška Šustrová novinářka 1. Nejen udržitelná, ale pro stárnoucí Evropu jediná možná. Otázka jen je, jak zároveň udržet tradici a multikulturalitu ale to je na dlouhé disputace. V Americe je vehementně vedou už dávno. 2. Nic jiného jí nezbývá, nechce-li se stát kontinentem bezmocných starců. 3. Kdyby to nebylo nedůstojné, připomněla bych, že Hitler chtěl Židy vystěhovat na Madagaskar, protože jiné podobenství mě nenapadá. Jarmila Bednaříková univerzitní učitelka, spisovatelka, členka městského zastupitelstva v Kyjově 1. Nepochybně. Už se to v dějinách několikrát podařilo v období helénismu, římského impéria, do jisté míry i v rámci středověkého evropského křesťanského univerza. Dnes jenom musíme jít více do hloubky společnosti. Globalizace výhod pro elitu nestačí. A nová velká migrace je toho důkazem. 2. Především by se Evropa i USA měly starat o to, aby azyl před válkami, nedůstojnými ekonomickými podmínkami apod. muselo hledat co nejméně lidí. Pokud se týče přímo Česka, na větší příliv uprchlíků musí být připravena i širší legislativa (nejen ta, která se přímo týká imigrantů, ale třebas i opatření proti černé a šedé ekonomice). Meze přijímání uprchlíků vidím jen v tom, aby zůstávaly slušné životní podmínky pro domácí i příchozí (Domácí zedník nemůže např. pracovat za stejnou mzdu, za jakou je ochoten pracovat ukrajinský dělník, protože na rozdíl od něho nemá kde posléze koruny výhodně směnit). Jinak si myslím, že Evropa je schopna přijmout větší počet imigrantů. Jen přijmout jednu jednoduchou zásadu: Nepotřebuju stokrát víc, než spotřebuju Proč? Už na první pohled dát najevo: Vy mezi nás nepatříte, jste pro nás zátěž a zbytečná starost? Dokud si neuvědomíme, že nejprve jsme všichni zkrátka lidé se stejnými anebo alespoň velice podobnými radostmi, úzkostmi, bolestmi a sny, a teprve potom třeba křesťané a muslimové, černí a bílí, Češi a Čečenci, budeme jedny a tytéž tisícileté problémy řešit stále dokola. V tak mnohém je naše civilizace třeba dědičkou starého Předního východu, že se divím, z čeho tu svou euro-atlantickou pýchu vlastně čerpáme. Až místo ankety o největšího Čecha bude vypsána anketa o největšího Evropana uvědomme si, nebudeme tam moci napsat slovo Ježíš... Aleš Máchal Pedagog Domu ekologické výchovy Lipka 1. Jsem si vědom, že mi nepřísluší rozumovat o uprchlických problémech, poněvadž se na jejich analyzování ani na praktickém řešení osobně nepodílím. Poněvadž však tento problém považuju za velice závažný a vážím si souvisejícího úsilí NESEHNUTÍ, jakož i jím nově vydávaného časopisu PŘES, dovolím si, jsa vyzván, osobní názor: Domnívám se, že tolerantní, multikulturní společnost je vlastně jediná možnost, jediná dlouhodobě udržitelná příležitost, kterou lidé vůči sobě navzájem mají, bez ohledu na zemi či region. Přál bych si, abychom takového přístupu byli (my Češi) schopni co nejdřív. 2. I když to nepochybně bude znamenat spoustu nových starostí a problémů nejen pro úřady, jsem přesvědčen, že přijímat více uprchlíků je i v tomto ohledu jediný možný přístup. 3. Chci věřit, že šlo o špatnou interpretaci nebo o velmi hloupý vtip. Pokud tohle někdo myslí vážně, je to smutné a nesmíme se s tím smířit. 12

14 mezi paragrafy Pavel Nováček ekolog, ředitel Centra interdisciplinárních studií UP, zakladatel oboru rozvojová studia na Přírodovědecké fakultě UP, předseda Strany pro otevřenou společnost 1. V dlouhodobém horizontu určitě ano, i když proces bude mít řadu výkyvů. Jeden z nich, myslím, probíhá právě v současnosti, kdy se zdá, že místo k tolerantní a otevřené společnosti směřujeme spíše ke střetu civilizací. S tím bychom se neměli smířit, protože by mohl hrozit efekt sebenaplňujícího se proroctví. 2. Především by si EU i jednotlivé státy (a ty nově přijaté obzvláště) měly vyjasňovat, kolik uprchlíků a za jakých podmínek chtějí přijmout, jaká je únosná kapacita území. Měli bychom také věnovat dostatek energie a prostředků, abychom dokázali co nejlépe rozlišit, kdy jde opravdu o pomoc lidem v neštěstí (z důvodů náboženského, politického pronásledování aj...) a kdy jde jen o ekonomickou motivaci. 3. Jde jistě o kontroverzní návrh, ale v zásadě nejsem proti. Pokud bude se státy, na jejichž území tábory budou, rozumná domluva, která zajistí důstojné podmínky v těchto táborech (i za úplatu ze strany EU) a zabrání případnému zneužití obyvatel těchto táborů pro politické či jiné účely ve zmíněných zemích. Právní okénko občanství Pojem státní občanství a jeho nabytí Pojem státní občanství má svou dlouhou historii, ale poměrně krátké dějiny, nezbytným atributem moderního státu se stává až na sklonku 19. st. Pojmu občanství předcházel pojem poddanství, ten se však pro vyjádření rovnosti před zákonem nehodil, proto vzniká pojem občan, tak jak jej známe z Velké francouzské revoluce. Občan, tedy jedinec aktivní a připravený využít svých práv, ten, který se má značnou měrou podílet na správě věcí veřejných. Občanství musíme odlišit od občanství k obci či kraji, zde totiž rozhoduje náš trvalý pobyt, k nabytí státního občanství je však třeba naplnit jiná kritéria, právě o nich budeme hovořit z hlediska práva správního. Státní občanství ČR je trvalým právním vztahem občana a státu ČR, občanství ČR lze nabýt několika způsoby. Prvním z nich je narození, za podmínky, že alespoň jeden z rodičů je státním občanem ČR. O občanství tak rozhoduje nikoliv místo narození, ale náš původ (latinsky ius sanguinis). Může se však stát, že rodiče dítěte nemají žádnou státní příslušnost (jsou bezdomovci v právním slova smyslu) a dítě se narodí na našem území, místo narození tak přidělí dítěti st. občanství za podmínky, že ani jeden z jeho rodičů nemá státní občanství jakéhokoliv státu. Státní občanství lze získat také osvojením. České státní občanství tak získává dítě, jehož osvojitel je státním občanem ČR. Občanství nabývá dítě dnem právní moci rozsudku o osvojení. I určení otcovství může být rozhodné pro nabytí státního občanství ČR, jestliže je otec dítěte, u něhož je otcovství určováno (tedy jedná se o mimomanželského potomka, u potomka narozeného v manželství je právně předpokládaným otcem dítěte manžel matky), státním občanem ČR a občanství ČR nebylo možné udělit podle občanství matky, protože je buď cizí státní příslušnicí, anebo státní občanství vůbec postrádá (bezdomovkyně). V případě nalezení jedince mladšího 15 let na území ČR, pokud se neprokáže, že má občanství jiného státu, nabývá tento státní občanství ČR, zde se tedy uplatňuje princip místa (latinsky ius soli). Zvláštním případem nabytí občanství v historii ČR bylo tzv. prohlášení, to mohl učinit občan ČSFR, který neměl ke dni ani jedno z občanství budoucích samostatných republik, v té době bylo možné si vybrat jen jedno z občanství. Od roku 2003 je bývalým občanům ČSFR, kterým bylo v době až uděleno st. občanství SR, umožněno, a to opět prostřednictvím prohlášení, nabytí st. občanství ČR (a to bez ohledu na místo pobytu takové osoby). Státní občanství a žádost o jeho udělení Státní občanství ČR lze získat i na základě žádosti, opět je tu několik podmínek, které však musí být splněny. Žádost se podává u obecního úřadu, který je příslušný podle místa trvalého pobytu žadatele. Úřad bude prověřovat zejména důvody Vaší žádosti a znalost českého jazyka, znalost se však neprokazuje u státního občana Slovenské republiky. Úřad Vaši žádost zasílá ministerstvu vnitra. Ministerstvo musí Vaši žádost posoudit i z hlediska bezpečnosti státu, může si proto vyžádat i stanovisko Policie ČR. O žádosti o udělení st. občanství ČR rozhoduje ve správním řízení Ministerstvo vnitra ČR. Ve finále a v případě kladného rozhodnutí vydá ministerstvo žadateli Listinu o udělení státního občanství. Státní občanství nabudete dnem, kdy složíte státoobčanský slib. Nyní zpátky k podmínkám, které je nutno splnit v případě žádosti o udělení st. občanství ČR. Na území ČR musíme mít povolený trvalý pobyt ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let, přičemž po tuto dobu se zde současně musíme zdržovat. Další podmínkou je prokázání toho, že nabytím st. občanství ČR pozbudeme dosavadní st. občanství, pokud nejsem bezdomovcem nebo uprchlíkem (tedy osobou, které byl takový statut přiznán), dále musíme naplnit podmínku bezúhonnosti, kdy v posledních pěti letech jsme nebyli pravomocně odsouzeni za úmyslný trestný čin. Tyto podmínky je nutno splnit kumulativně, tedy všechny, a to včetně již zmíněné znalosti českého jazyka s jedinou výjimkou u st. občanů SR. Podle práva ČR není možné nabýt st. občanství ČR skrze sňatek s českým občanem, je to však dobrý důvod k udělení trvalého pobytu v ČR, který nám otevře cestu ke splnění podmínek, za kterých lze o české občanství žádat. Pozbytí státního občanství ČR Státního občanství ČR lze pozbýt prohlášením nebo nabytím cizího státního občanství. Pluralita občanství však možná je v případě nevýslovného nabytí dalšího st. občanství, obecně však přináší své potíže, např. v otázkách občanské věrnosti dvěma státům v případě válečného konfliktu. Státní občan, který se zdržuje v cizině a současně je státním občanem cizího státu, může ode dne, kdy dosáhne 18 let (hranice zletilosti v ČR), prohlásit, že se vzdává státního občanství ČR. Státní občan pozbývá st. občanství ČR, jestliže na základě výslovného projevu vůle nabyl cizí st. občanství. 13

15 mezi paragrafy Občanství Evropské unie Občanství EU bylo zavedeno Maastrichtskou smlouvou o EU v roce Občany EU mohou být jedině občané členských státu, tedy občanství EU nelze nabýt bez nabytí občanství členského státu. Způsob nabývání a pozbývání nadále určují právní předpisy členského státu, neprobíhá sbližování či stavění základního rámce právní úpravy ze strany EU. Občanství EU v sobě nese řadu dílčích práv, k nimž náleží právo volební v komunálních a evropských volbách, petiční právo, právo na diplomatickou a konzulární ochranu, právo na volný pohyb a pobyt na území kteréhokoliv členského státu. Moot Court Koncem dubna letošního roku se v Budapešti konal třetí ročník soutěže Moot Court mezinárodní azylové právo, kterého se zúčastnili studenti právnických fakult střední, východní a jihovýchodní Evropy. Protože jsem se ho také zúčastnil, a to společně s dalšími třemi studenty Právnické fakulty Masarykovy univerzity, v několika řádcích bych Vám rád popsal smysl a průběh této soutěže. Podstatou Moot Courtu je řešení fiktivního právního případu, který je zadán vytvořeným skupinám studentů právnických fakult. Týká se určité oblasti práva a vybrané právní otázky. Celá soutěž trvá několik měsíců, jejím vyvrcholením je simulace typického soudního řízení před soudci. Soudci jako reprezentanti odborné veřejnosti dotváří vysokou kvalitu každého ročníku soutěže. Odbornou veřejnost tvoří převážně profesoři evropských právnických fakult, zástupci nevládních organizací, advokáti nebo samotní soudci působící ve významných soudních institucí, jako je například Evropský soud pro lidská práva. Předmětem Moot Courtu obecně mohou být například záležitosti týkající se obchodních či občanskoprávních otázek, řešení ekologických sporů nebo řešení témat uprchlického práva. Moot Court mezinárodní azylové právo pořádaný letos v Budapešti se zabýval případem z okruhu uprchlického práva. Nyní k samotnému případu. Jak jsem již výše naznačil, jedná se o vymyšlený případ, jehož pozadí je ale reálné. Byl zasazen do Rwandy poloviny devadesátých let, kde probíhal etnický konflikt mezi Hutuy a Tutsii a odkud tisíce lidí utíkaly ze země za bezpečím. Mezi nimi byla i ústřední postava našeho případu, novinář hutuské příslušnosti zaměstnaný státní televizí, který v průběhu války vytvořil na základě pokynů televizní propagandu, ve kterém byli Hutuové nepřímo vyzýváni k odplatě vůči Tutsiům a umírněným Hutuům. Následoval jeho útěk z Rwandy z důvodu obavy o vlastní život, kdy se přes několik afrických zemí dostal do evropského fiktivního státu, kde požádal o azyl. Základním důkazním prostředkem, který jsme při vytváření našich argumentů používali, byla samotná výpověď žadatele, kterou sdělil úředníkovi migračního a azylového odboru ve státě, kde žádal o azyl. Naším úkolem bylo vypracovat jak jeho obhajobu, tedy poukázat na skutečnosti, které svědčí ve prospěch žadatele, aby mu byl udělen azyl, tak i pro jeho obžalobu, kdy jsme zastupovali stát a naším cílem bylo prezentovat důvody, které vedou k nemožnosti udělení azylu. Při zpracování našich materiálů, o které jsme se poté Základní právní úpravu lze najít ve Smlouvě o založení ES, zajímavé informace pak na webových stránkách: nebo Vladimíra Medková Autorka studuje Právnickou fakultu MU. další informace: - z.č.40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Účastníci a účastnice soutěže Moot Court 2005 Foto: internet opírali při ústním kole, jsme používali Úmluvu o právním postavení uprchlíků, mezinárodní smlouvy týkající se občanských a politických práv, které zavazují příslušné smluvní státy, dále judikáty Mezinárodního tribunálu pro Rwandu, který byl ustanoven na konci roku 1994 s cílem vyšetřování genocidy a dalších zločinů proti lidskosti ve Rwandě a také jsme používali další rozhodnutí, které byly vydávány národními soudy ve světě a byly podobny tomuto případu. Zaměřili jsme se zejména na porozumění a výklad základních pojmů Ženevské konvence, jako je oprávněný strach (well-founded fear), oprávněný strach z pronásledování, vymezené důvody pro uznání oprávněnosti pronásledování, princip non-refoulement (zákaz vrácení osoby zpět do země původu) nebo třetí bezpečná země. Dále jsme využili průběžné a výroční zprávy nevládních organizací o aktuálním stavu lidských práv v zemích, kterými náš žadatel projížděl při útěku z Rwandy, a tím jsme zkoumali možnost, jestli mohl v některé zemi bezpečně zůstat, aniž by musel odcestovat do Evropy. Velký důraz byl, kromě zpráv nevládních organizací, kladen i na oficiální zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu lidských práv v jednotlivých zemích, ke kterým se také přihlíželo při celkovém hodnocení případu. Za složitou část naší argumentace bylo považováno odkazování na rozsudky národních soudů, za zmínku jistě stojí rozsudek vydaný v Kanadě, ve kterém byli novináři definováni jako sociální skupina, a to zásadně stačilo k tomu, aby žadatelka uspěla v žádosti o azyl. To znamená, že v případě, kdy jsme byli obhájci žadatele o azyl, bylo naším úkolem vyhledávat podobné úspěšně skončené kauzy a snažili se je aplikovat pro náš případ. Na základě takovýchto podkladů jsme se připravili pro ústní kolo, kde jsme před soudci úspěšně a někdy i neúspěšně obhajovaly naše argumenty. Pokud bych měl hovořit jen za sebe a rozhodoval bych pouze podle citu, asi bych udělil azyl každému, kdo přichází z podobně postižené země. Z hlediska právního ale musíme každý případ hodnotit mnohem přísněji (samozřejmě s citem) a posuzovat každou žádost individuálně s důrazem na okolnosti, za jakých dotyčná osoba ze země uprchla a jestli například naplňuje požadavky uvedené například v intencích Ženevské konvence. Také jsem si uvědomil, že ne všechny zprávy, které vydávají nevládní organizace k určité zemi, se dají použít ke každému případu a dále zejména to, že při selekci informací k zemi původu je důležité dbát pravidel, jako je relevance takové vybrané informace, použité zdroje a jejich důvěryhodnost, přesnost výzkumu nebo transparentnost předložených dokumentů. Pro mě osobně bylo pozitivní zkušeností to, že jsem měl možnost se setkat se studenty jiných právnických fakult v Evropě, jejichž hlavním zájmem je uprchlické právo, stejně tak jako se zástupci odborné veřejnosti, která nás povzbudila a svými zkušenostmi motivovala v další práci v oblasti uprchlického práva. Radek Dvořáček Autor studuje Právnickou fakultu MU. 14

16 Smyslem mé profese je pracovat se zadrženými tak, aby jejich každodenní život byl co nejpříjemnější, říká otec Seraphim Väntinnen-Newton Otec Seraphim Väntinnen-Newton působí již po řadu let jako kaplan a duchovní poradce v detenčním centru pro žadatele o azyl v Oxfordu (Campsfield Home Immigration Removal Centre). Ač rodilý Angličan, konvertoval v mládí k pravoslaví. Je knězem Ruské ortodoxní církve ve Velké Británii a je činný v rusko-řecké ortodoxní komunitě v Oxfordu. Zároveň má také svou farnost u Gloucesteru. Vystudoval klasickou filologii na oxfordské univerzitě a po mnoho let působí jako učitel angličtiny pro zahraniční diplomaty a vojáky v rámci University Foreign Service Programme při univerzitě v Oxfordu. V květnu letošního roku již po druhé navštívil na pozvání Institutu sv. Jana Teologa Českou republiku a v rámci svého pobytu zavítal i do Olomouce a na Palackého univerzitu, kde jsme s ním připravili následující rozhovor. Ve Velké Británii zrovna probíhaly parlamentní volby, jejichž klíčovým tématem byla právě otázka migrace a azylu. Mimo jiné i o tomto jsme si s otcem dlouze povídali. Navzdory svému rušnému pracovnímu programu nám tento laskavý a hluboce vzdělaný člověk věnoval nejen svůj drahocenný čas, ale i skutečně lidský a přátelský přístup. A zároveň netradiční pohled na to, jak funguje detenční centrum pro žadatele o azyl, instituce, která nejen v Británii vzbuzuje tolik protikladných názorů a emocí. Třebaže vaše studia a dodnes i profesní působení jsou spojeny s jednou z nejtradičnějších anglických univerzit, váš život rozhodně není suše akademický, spíše naopak. Působíte v několika profesích současně, setkal jste se a setkáváte se s řadou zajímavých a nikoliv nevýznamných osobností akademického i politického života. Jak a kdy jste se při tom všem dostal k práci s žadateli o azyl? Historie mé práce s žadateli o azyl je tak šest, sedm let stará. Tehdy jsem byl osloven rumunskou komunitou v pravoslavném kostele v Oxfordu, abych navštívil rumunského žadatele o azyl, který se ocitl v místním detenčním centru. Při této návštěvě jsem byl představen tamnímu kaplanovi z anglikánské církve. Byl to velmi přívětivý člověk a potěšilo ho, že se se mnou mohl seznámit. Má zkušenost z první návštěvy byla veskrze kladná a protože umím trochu rumunsky a rusky, byl jsem požádán, abych navštěvoval centrum pravidelně. Když se po dvou letech zdejší kaplan stal manažerem jednoho z největších tehdy budovaných detenčních center, požádal mě, zda-li bych neměl zájem o jeho práci. Na chvíli jsem se zamyslel a pak jsem řekl, proč ne? A tak jsem se stal před čtyřmi lety v tomto centru kaplanem na plný úvazek. Mohl byste přiblížit svou práci? Týká se pouze náboženství nebo má i svou sociální a psychologickou dimenzi? Je to všechno současně. Naše centrum je určeno výhradně pro osamělé muže, v současnosti máme 184 klientů, převážně mladších lidí, ze všech národů světa, od Mongolska až po Latinskou Ameriku, od jižní Afriky prakticky až po Sibiř. Hlavním cílem mé práce je zajistit, aby čas prožitý v tomto centru byl pro lidi co nejklidnější, aby mohli překonat svá traumata a šok z toho, že jsou zadržováni. Zajišťujeme pro ně právní poradenství, lékařskou péči, vzdělávací programy a zábavu. Organizujeme etnické večery spojené s představením tradiční kultury, kuchyně atd. Máme dokonce skupinu hudebníků, kteří docházejí do centra třikrát týdně a hrají prakticky na všechny představitelné nástroje od houslí až po didgeridoo (nástroj australských aboriginů). Při takových akcích zažíváte fantastické chvíle, např. Kurdové hned začnou tancovat a zpívat ve svém jazyce. Otče, proč jsou vlastně některé skupiny žadatelů o azyl ve Velké Británii zadržovány v detenčních centrech? Podle nového imigračního zákona musíte o azyl požádat hned při vstupu do země. Smyslem toho opatření je vyloučit žadatele, kteří se azylu rozhodnou využít později k řešení jiných problémů. Imigrační úředník, který zvažuje žádost o azyl, buď rozhodne, že můžete v Británii dočasně žít volně, např. u přátel, a nebo dospěje k závěru, že jste riziková osoba, která by se mohla ve společnosti ztratit jako ilegální imigrant. Právnická angličtina pro to používá slovo absconding (doslova to znamená skrývání se před spravedlností, uniknutí pozn. překladatele). Takoví lidé potom skončí v imigračních detenčních centrech, kde je jejich azylová žádost projednávána imigrační službou. Podle nových pravidel se čas projendávání žádosti zkrátil na šest týdnů, ale samozřejmě existují i složité případy vyžadující delší čas. Pokud se doba projednávání žádosti protahuje, má žadatel právo požádat o propuštění na kauci ovšem za předpokladu, že má patřičné finance a nějakou Seraphim Väntinnen-Newton Foto: Lubor Kysučan adresu, kde by mohl bydlet. Takovéto případy rozhoduje u soudu zvláštní imigrační soudce. Přístup k jednotlivým skupinám žadatelů se však liší. Například jen velmi zřídka jsou takto propuštěni imigranti z Jamaiky. Je to dáno tím, že většina z nich je spojena s podsvětím a nemá čistý trestní rejstřík. Jak známo, organizovaný zločin a drogy hrají na Jamaice významnou roli. Zadržování uprchlíků a žadatelů o azyl je považováno za akt nalézající se v rozporu s mezinárodním uprchlickým právem a úmluvami o právní ochraně uprchlíků. Co si z tohoto hlediska myslíte o existenci detenčních center ve vaší zemi? To je velmi obtížná otázka. Jako kaplan a jako člen církve se touto otázkou nezabývám. Smyslem mé profese je pracovat se zadrženými tak, aby jejich každodenní život byl co nejpříjemnější. Ve Velké Británii ovšem na tuto otázku existuje celá škála názorů. Zhruba tak každý měsíc skupina, která si říká Výbor pro zavření Campsfieldu, pořádá před centrem demonstrace. Sejde se vždy tak od deseti do padesáti lidí, kteří pochodují kolem centra, provolávají různá hesla a vyjadřují přesvědčení, že centrum by mělo být uzavřeno, protože odporuje lidským právům. Na druhé straně pozitivním faktem týkajícím se centra je nezávislá a důsledná kontrola. Centrum zřizuje vládní imigrační služba, ale každodenní provoz centra řídí soukromá společnost. Centrum však pravidelně navštěvuje vládou jmenovaná kontrolní komise, která zjišťuje, zda dotyčná společnost plní podmínky smlouvy uzavřené s vládou. Komise má právo kdykoliv navštívit centrum, kontrolovat kvalitu poskytovaných služeb, vyslechnout stížnosti klientů a projednat je přímo s manažerem. Manažer musí na stížnosti odpovědět, zabývat se jimi a postarat se o vyřešení příslušného problému. Tato nezávislá komise je zodpovědná přímo ministerstvu. Členové komise 15

17 Protest proti věznění uprchlíků u plotu detenčního centra Campsfield Foto: Výbor pro zavření Campsfieldu nejsou za svou práci placeni, uhrazeno dostanou pouze cestovné. V Campsfieldu tato spolupráce funguje skvěle a díky ní se tu podstatně zlepšila kvalita všech služeb. Toto považuji ze svého hlediska za důležité. Otázka zda zadržovat, či nikoliv je otázkou politickou, na kterou mají lidé rozdílné názory. Jak vypadá takový všední den člověka pobývajícího v detenčním centru. Mají tito lidé také možnost vzdělávání či sportovních aktivit? Ano, máme k dispozici např. velkou tělocvičnu. Uvědomte si, že zadržený má vždy před sebou celý den, který musí nějak smysluplně prožít. Každý takový den je pro něj v jeho situaci svým způsobem překážkou, kterou musí nějak překonat. A já vždy zadrženým říkám, musíte žít právě pro tento den, jen pro tento den. Den je zpestřen řadou aktivit. Důležitou úlohu hrají i náboženské obřady, které jsou velmi intenzivní. Uvědomte si, že lidé, kteří sem přicházejí, pocházejí ze silně náboženských společností, to nejsou žádní sekulární Britové, nebo jak předpokládám sekulární Češi. V našem centru se konají přinejmenším tři náboženské obřady denně. Máme zde modlitebnu pro křesťany, pro muslimy, pro sikhy i další náboženské skupiny. Dále organizujeme vzdělávací programy, např. výuku angličtiny, výuku čtení a psaní, lekce základů práce s počítačem, umělecké a sportovní kursy. I tak je však den pro zadržené v centru velmi dlouhý. Průměrně stráví každý člověk v centru 70 dní, někdy však mnohem déle. Jedním z nejvážnějších problémů pro zadržené je asi omezená možnost pohybu. Jak se s tím vypořádáváte? V tomto se liší centrum od centra. Někdy vznikají opravdu obtížné situace, např. před dvěma lety bylo jedno z nově postavených center jeho vlastními obyvateli vypáleno, měli to na svědomí docela agresivní lidé z Albánie. Centrum, kde pracuji já, je obklopeno ohradou 9 metrů vysokou. Uvnitř je však naprostá svoboda pohybu, neplatí zde žádná omezení. Máme k dispozici dvorek, zahradu a velké hřiště pro míčové hry. Ani to však nestačí pro dostatečnou relaxaci. Velký problém představuje fakt, že zadržení, např. na rozdíl od vězňů ve vězení, nemohou pracovat. Někdy se jim dostane možnost vykonávat drobnou práci při údržbě centra. Vedle nesporného psychologického významu to pro ty chudší z nich znamená i ekonomický přínos za vydělané peníze si mohou třeba koupit telefonní karty a zatelefonovat svým blízkým. Vláda dnes rovněž uvažuje o vybudování tzv. otevřeného centra v blízkosti Oxfordu, odkud by jeho klienti mohli volně vycházet do města. A jak je to s financováním? Jsou centra financována státem nebo na ně přispívají i soukromé charity? Centra jsou placena přímo ze státního rozpočtu, tedy daňovými poplatníky. A jsou to opravdu velké peníze, takže vláda dnes uvažuje o snížení rozpočtu. Jednou z nejdražších položek jsou výdaje na deportace do země původu v případě zamítnutí žádosti o azyl. Pokud deportovaný klade odpor, musí být na letiště dopraven s eskortou. Některým se podaří uniknout tak, že prolomí zadní dveře dodávky, která je veze na letiště. Někdy se vyskytnou problémy až po nastoupení na palubu letadla, kdy se deportovaný na protest třeba obnaží, začne křičet a hvízdat. V takovém případě se pilot musí rozhodnout, zda poletí i za této situace, nebo dotyčného nechá vysadit. Většinou zvolí druhou variantu. Tehdy se neúspěšný žadatel vrátí zpět do centra a imigrační služba musí pro příští deportaci zajistit eskortu dvou mužů, kteří ho budou, mnohdy i spoutaného, doprovázet po celou dobu jeho návratu domů. Jaký postoj u deportovaných převládá? To se liší. Někteří se brání jakékoliv deportaci. Jiní říkají, pošlete mě kamkoliv, jenom ne domů, neboť tam bude můj život v nebezpečí. Například teď máme zrovna v centru spisovatele z Konga. Je to ve své zemi velmi slavný dramatik, velmi dobrý člověk a vroucí křesťan. A ten nám pořád opakuje, pošlete mě kamkoliv, jen ne domů, neboť tam budu jako prezidentův oponent v ohrožení života. Jsou to někdy opravdu těžké situace. Často za mnou takoví lidé přicházejí a ptají se mě, co byste dělal vy, otče. A pak společně realisticky probíráme různé možnosti a nakonec jim říkám, i když je to velmi těžké rozhodnutí, vraťte se domů, svěřte předtím svůj život do Božích rukou. Často se přitom společně pomodlíme. Někteří se nechtějí vrátit za žádnou cenu. To je případ Číňanů, kteří za cestu do Británie zaplatí čínské mafii až USD. Někteří se u mafie dokonce zadluží. Když jsou pak vráceni domů, aniž si cokoliv vydělali alespoň na splátku dluhu, mafie je vydírá i doma, vymáhá peníze a když nemohou zaplatit, unese jim třeba jejich děti a přinutí je k prostituci. Existují u vás podobné případy jako v Austrálii, kdy se někteří radikální obránci lidských práv pokoušejí zadržované z detenčních center osvobodit násilím? Ne, tak daleko to v Británii nezachází. Ano, řada lidí je proti centrům, a to i v rámci charit, např. vynikající organizace Asylum Welcome. Již jsem zmiňoval demonstrace odpůrců, ale ty nekončí násilím. Navíc někteří žadatelé, zejména z ekonomicky chudých zemí, jako je např. Moldavsko, vítají možnost, že je o ně v centru všestranně postaráno. Doposud jsme si povídali o opozici proti detenčním centrům ze strany ochránců lidských práv. Staví se však v Británii proti těmto centrům také místní občané z důvodu určitého xenofobního postoje? V České republice je toto velký problém. Myslím si, že zde je velký rozdíl v historické zkušenosti našich zemí. Vy jste středoevropská země, poznamenaná neustálými okupacemi. Naopak my máme za sebou historii impéria, které zasáhlo snad do všech koutů světa, naučili jsme se tudíž žít pohromadě s lidmi nejrůznějších ras a kultur. Domnívám se, že tato odlišná historie určuje rozdílný vztah k cizincům. A koneckonců odedávna jsme zemí, která sloužila jako útočiště pro pronásledované. Vezměte si jen takového Lajose Kossutha, který k nám uprchl po prohrané maďarské revoluci v roce 1848 a zemřel v Londýně. A koneckonců samotní Britové jako národ jsou také výsledkem mnoha etnických vlivů. Myslíte si tedy, že britská společnost obecně je tolerantní k cizincům a má empatii pro osudy uprchlíků? Nedoznává tento postoj změn s tím, jak k vám přichází stále více lidí? Dnes si už dobře uvědomujeme, že těch příchozích je opravdu příliš. V naší zemi sílí vědomí, že by se imigrace měla omezit. Víte, je to demografický problém. Britská populace je vysoká a stále roste, jsme velmi hustě osídlenou zemí. Řekl bych, že už nyní je nás více, než je pro naši ostrovní zemi únosné. A imigranti mají naší zemi rádi a touží se zde usadit, mnozí se zde ožení. I u nás máme rasistické organizace a proticizinecké strany. Příliv žadatelů o azyl posílil pozici Britské 16

18 národní strany (BNP-British National Party). Tato strana má však za sebou velmi temnou historii násilností, nepokojů, zastrašování, v podstatě si nese stigma fašistické strany. Bohužel dříve se někteří xenofóbně založení lidé vyskytli i v personálu detenčních center. Ale dnes musím říci, že většina lidí, kteří zde pracují, jsou velmi příjemní a vstřícní lidé. Často jsou to penzionovaní vojáci, kteří byli zvyklí na práci s lidmi, těšila je a chtějí v ní pokračovat i zde a to jsou opravdu velmi kvalitní lidé. Otázka imigrace je jedním z nejvážnějších témat probíhajících voleb. Myslíte si, že existují nějaké výrazné rozdíly mezi labouristy a konzervativci v názorech na tyto otázky? Ne, v podstatě ne. Pro mne osobně je velmi obtížné porozumět tomu, co konzervativci míní imigračními kvótami, pochybuji o tom, zda by je nakonec v praxi uplatňovali. Avšak azyl je skutečně velký problém, jemuž Tony Blair čelí. Ta situace se totiž skutečně vymkla kontrole. Při interview na toto téma byl premiér jedním velmi ostrým novinářem osmnáctkrát dotazován, aby udal přesný počet žadatelů. Kličkoval jako zajíc, ale nakonec byl nucen přiznat, že to vlastně nikdo neví. Paradoxní je navíc fakt, že nejde o problém primárně ekonomický. Britské ekonomice se nyní daří velmi dobře a fakticky v ní existuje množství volných pracovních míst pro ekonomické migranty. Například farmáři a supermarkety by takové lidi zaměstnali velmi rádi. Problém ovšem spočívá v tom, že neexistuje legální rámec pro pendlerskou práci, kdy by lidé mohli pracovat v Británii jen sezónně. Jedinou možností, jak se dostat do země, je požádat o azyl. Leckdy si k tomu vymýšlejí rozmanité důvody, např. že jsou homosexuálové pronásledovaní v důsledku své sexuální orientace. Jak vidíte budoucnost azylové politiky v Británii? Myslíte si, že bude více restriktivní nebo naopak liberální? To je těžká otázka. Myslím si, že to první, na čem již vláda pracuje, bude skutečně určité omezení počtu žadatelů o azyl. Naše společnost potřebuje čas, aby strávila všechny nově příchozí. Historicky jsme azylovou zemí, ale potřebujeme čas na to, abychom je přijali. Situace, kdy se vám najednou za humny usadí zcela odlišné kultury, je pro společnost svým způsobem šok. Zásadní otázkou zůstává, jak rychle se tito nově příchozí jsou ochotni asimilovat do naší společnosti. Je pozoruhodné, že největší opozice proti např. nově příchozím z Indie a Pákistánu nepochází od anglosaských Britů, ale od indických a pákistánských komunit, již dříve usedlých v Británii. Očekávám, že dnes převládne snaha celý systém důsledněji kontrolovat a hlavně se zaměřit na asimilaci lidí, kteří zde již žijí, a že masové imigraci budou postaveny přísnější hranice. Jsem si jistý, že ve vzdálenější budoucnosti se naše azylová politika znovu vrátí k liberálnějšímu pojetí, neboť historicky jsme liberální zemí. Navíc celý problém je zapříčiněn nerovnoměrným rozdělením bohatství mezi prvním a třetím světem. V souvislosti se soužitím kultur vyvstává ještě jedna otázka přenášejí se do britské společnosti nebo přímo do detenčích center konflikty, které jednotlivé komunity rozdělují v jejich domovských zemích? Je to vskutku zvláštní, ale ani v nejmenším. Např. v našem detenčním centru jsme v minulosti měli současně Srby a Chorvaty, kteří spolu vycházeli velmi dobře. Byli velmi rádi, že mohli konflikt hodit za hlavu a žít pospolu jako normální lidské bytosti. Konflikt ve své vlasti vnímali jako něco hrůzného, jako zlo a těšilo je, že mu mohli v nové zemi uniknout, a cítili se proto svobodní. Podobný je případ Indů a Pákistánců, Turků a Kurdů. To je příjemné zjištění. V obecném povědomí je detenční centrum vnímáno jako místo plné stresu, v daném případě se však ukazuje, že nakonec paradoxně může přispět ke zlepšení mezilidských vztahů. Ano, to je opravdu pozoruhodné. Stejně tak musím říci, že zkušenost zadržení přináší určité ovoce i v duchovní oblasti. Lidé, kteří znejistěli ve své víře, se tak najednou ocitají v situaci, kdy přišli o vše kromě víry, a jejich životy tak získávají novou orientaci. Jak v duchovním, tak v lidském smyslu se z nich stávají výrazné individuality, krásné lidské bytosti, které oceňují realitu a hloubku života. Tímto přirozeně nechci detenční centra obhajovat, ale jen upozornit, že i tato nelehká zkušenost může někdy člověku otevřít nové obzory, jaké by skutečně nečekal. Co je pro vás osobně nejdůležitější věc, jakou jste se naučil od žadatelů o azyl a z práce s nimi? Nepochybně se dozvíte hodně o dobrých i zlých stránkách lidské povahy. Důležité je to, že se naučíte oceňovat jednu každou lidskou bytost ve vší její jedinečnosti. Např. velmi zajímavá je pro mne práce s Kurdy. Připadáte si, jako byste se rázem z naší multikulturní a mnohonáboženské společnosti vrátil o dva tisíce let nazpět do doby církve v Antiochii. Je to opravdu krásné pracovast s Kurdy, každé ráno se zeptají: Otče, jak se vám daří?, krásně se přitom usmějí a je na nich přímo vidět, že jsou vnitřně šťastní. Je to obrovská zkušenost poznávat a zakoušet tuto rozmanitost lidských bytostí. Dává mi to úžasnou lekci o národech a kulturách světa. Před několika lety od nás do Británie mířila velká emigrační vlna Romů. Pracoval jste tedy i s lidmi z České republiky? Ano, dříve jsme měli hodně Čechů a Slováků. Vzpomínám si zvláště na jednoho českého Roma. Šel jsem jednou do kaple a potkal jsem tam člověka, který se velmi intenzivně modlil. Otočil se ke mně a já si všiml, že má snědou pleť. Byl oblečený ve sportovní bundě, téměř na anglický způsob a choval se velmi přátelsky. Představil se mi, že pochází z Prahy, zkoušel jsem s ním tedy mluvit svou nedokonalou češtinou. Řekl mi, že bydlí v Praze II, že chtěl být dominikánským mnichem, ale že to nakonec nebylo možné. Povyprávěl mi, že vykonával celou řadu zaměstnání, ale že se mu nedařilo. Že měl touhu dokázat, jak umí dobře pracovat, ale nedostal šanci. Však víte, říkal mi, jak to chodí s Romy v České republice. Když je na vás vidět, kdo jste, velmi těžce seženete nějakou práci a nedostanete tak ani šanci ukázat, co ve vás je. Byl to velmi zbožný katolík, setkání s ním mě opravdu dojalo. Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstí ve vaší tak důležité práci. Rozhovor připravil a do češtiny přeložil Lubor Kysučan, autor působí na UP v Olomouci a na MU v Brně. Nezapomeňme na Banda Aceh Nějaký čas jsme pracovali s kamarádkou Hankou jako dobrovolníci v Banda Acehu, hlavním městě provincie Aceh na ostrově Sumatra v Indonésii. Při loňském tsunami v tomto městě zahynulo na osmdesát pět tisíc lidí. Když jsem se pak vrátil po třech měsících z Asie domů, přišlo mi, že jediné, jak mohu lidem z tohoto města na dálku pomoci, je psát o nich. A také o tom, že bude trvat odhadem odborníků ještě asi deset let než bude Banda Aceh vypadat opět jako před osudným 26. prosincem loňského roku. Ale nechci psát jen smutné věci, protože lidé v Acehu jsou přes to všechno stále veselí. Tedy alespoň navenek tak působí. Berou totiž vše jako zkoušku. A protože vědí, že musí obstát, tak neztrácí naději. Jejich děti jsou hravé jako kdekoliv jinde a stále se nádherně smějí. V našem případě hlavně tomu, když jim nerozumíme. A opravdu moc rády se fotí. Jen je jim těžké vysvětlit, že když budou sahat na objektiv, tak z té fotky nic nebude. Asi je to tím, že vědí, že když nebudou dostatečně blízko foťáku, tak si před ně stoupne jiný člobrdík, který se chce také nechat zvěčnit na obrázek. Samson a Laila Do Banda Acehu jsme dorazili v sobotu 26. března tohoto roku, tedy přesně tři měsíce po katastrofě. V den, na který centrum s názvem Posko kasih global připravilo odpolední program pro rodiny, kterým se snaží pomáhat. Těch rodin je padesát devět, tedy asi tři sta lidí a centrum založili naši noví kamarádi z Filipín. Smyslem odpoledne bylo pobavit 17

19 Předávání potravin Foto: Miloš Hotař lidi. Hrála se hra na Samsona a Lailu. Samson přepere lva, což Laila nedokáže. Jenomže pouze ona vždy zvítězí nad Samsonem. Jednoduchá pravidla spočívají v tom, že proti sobě stojí dvě skupiny. V našem případě jedna žen a druhá mužů. Otočí se k sobě zády a v okamžiku, kdy sudí hry řekne teď, se k sobě opět otočí tváří v tvář a grimasou v obličeji a gestikulací rukou ukáží druhé skupině, zda na ni právě útočí Samson, Laila a nebo lev. A toho smíchu, když ukáží obě skupiny stejnou postavu. A ještě upřímnějšího smíchu, když zvítězí ženy, které zrovna bojovaly Lailou, nad muži, kteří se snažili vyhrát napodobením Samsona. Krásná hra ze života. Pravdou je, že takto jsme si naše první setkání s Banda Acehem nepředstavovali. Ale nakonec proč ne zrovna takto? Pravdou totiž je, že zprávy o tom, jak to tam vypadá, které jsme měli z různých zdrojů, se docela rozcházely. Takže naše představy byly různé. Jen ne takové, což se ukázalo později, jak to opravdu vypadá v Banda Acehu oněch dnů. Nakonec jsme do něj cestovali letecky. Po zemi by nás asi do této indonéské provincie přísné vojenské kontroly na hranicích nepustily. V Acehu totiž bylo devatenáct měsíců před příchodem tsunami vyhlášeno stanné právo. Aceh se chtěl od Indonésie odtrhnout, ale ta mu to neumožnila. Jediné, co ho zřejmě ochránilo před tím, aby nedopadl jako Východní Timor, bylo to, že jsou v provincii naleziště ropy. Když člověk jede z centra města, které je poškozené hlavně zemětřesením, neb v něm byla vlna místy o výšce pouze dvou metrů, tak si ještě moc neuvědomuje, co se tu stalo. Pak se pomalu projíždí částí, která vypadá jako opuštěná část města po nějaké filmové katastrofě. Občas je spadlý nějaký dům, ostatní mají vymlácená okna a dveře. Už se do nich pomalu navracejí lidé, kteří v nich žijí v opravdu otřesných podmínkách. Nemají ale možnost jít jinam. Pak se projíždí po prašné cestě, podél níž stojí občas nějaký ten dům, ale už značně poškozený, neobyvatelný, chybí mu okna, dveře, část střechy a jeho statika je značně narušena. Někdy část domu chybí úplně. A okolo něj je vše naprosto zničené. Když zafouká vítr, tak je často cítit nepříjemný zápach. V poslední zóně nezůstalo nic. Jen základy a sem tam nějaký zbytek domu. Celkově má toto území od těch mírně poškozených až po ty úplně zničené několik kilometrů směrem do vnitrozemí. A to takřka po celém pobřeží města. Na okrajích Banda Acehu je to však již jiné. A to proto, že tam jsou břehy prudké a vlna se tak nedostala daleko od pobřeží. Dokonce je tu jedna ocelová nákladní loď, délky asi sto metrů, kterou odplavila vlna pět kilometrů z jejího původního přístaviště a zůstala zakotvená napříč silnicí a na šesti domech. Už tu zřejmě zůstane navždy jako památník. Bude těžké dát toto město do pořádku. I když je pravdou, že kdyby se člověk nepodíval při přistávání z letadla a nejel z letiště, které leží ve vnitrozemí, až úplně do centra, tak by si myslel, že se tu vůbec nikdy nic nestalo. Život v ulicích je stejný jako kdekoliv jinde v Jihovýchodní Asii. Žebráků je na ulicích úplně stejně jako kdekoliv jinde v Indonésii. Je mezi nimi i jedna malá princezna. Stává u silnice s maminkou celý den stále na stejné křižovatce. Žebrajícím s dětmi nikdy peníze nedávám, protože je to citové vydírání a rodiče by neměli využívat děti k obživě. Ale když jsme kolem ní šli poprvé, tak nás její úsměv natolik okouzlil, že jsme jí darovali oplatky. Podruhé je ode mě dostala také, a tak si myslím, že se vždy moc těšila, až zase půjdu psát zprávičky pro skauty na internet, kam jsem chodil vždy kolem ní, neb maminka by jí je za obdržené penízky zřejmě nekoupila. Psávat zprávy o tom, co tu děláme, pro skauty na internet jsem chodíval proto, že jsme sem od nich přivezli jako dar pět set devadesát pět dolarů, které jsme tam vyměnili za necelého pět a půl milionu indonéských rupií, jež jsme utratili jak za jídlo pro potřebné, tak za nářadí, které jsme pak rozdávali lidem, kteří si staví své nové dřevěné domky. A také jsme část peněz věnovali lidem, kterým v jisté míře pomohly k jejich návratu do normálu. 10 let je dlouhá doba Po měsíci stráveném v Banda Acehu jsme jeli do Bukit Lawang. To je malá vesnička v sousední provincii na severu indonéského ostrova Sumatra, která je známá orangutaním centrem, kde se pomáhá orangutanům, kteří byli pro lidi domácími mazlíčky, ale pak je přerostli, takže byli dáni do útulku. My máme útulky psí, oni orangutaní. Inu jiný kraj, jiný mrav. Druhý listopadový den roku 2003 o půl desáté večer se tu přehnala rozvodněná řeka. Vše trvalo pár minut. Zmizely domky, obchody, mosty. K tomu, aby opět lidé měli kde bydlet, je třeba postavit tři sta padesát čtyři domků. Teď jich až na nějaké ty dodělávky stojí něco přes polovinu. Jenomže lidé se zpět do svých domovů budou stěhovat až v okamžiku, kdy bude dokončen třistapadesátý čtvrtý domek. To by nemuselo zas až tak dlouho trvat. Jenže je tu jeden problém. Není kde stavět. Vláda nevlastní okolní pozemky a o jejich vykoupení zatím ani nejedná. Lidé tedy čekají... V Banda Acehu je to v jedné věci podobné. Ti, co měli dům poškozený, jej jakžtakž opravují, ti, co jim zbyla z domu pouze základová betonová deska, na ní stavějí provizorní menší dřevěné domky. Je tu však i spousta těch, Banda Aceh tři měsíce poté Druhý den po příjezdu jsme měli možnost se rozhlédnout po zničeném území ve městě. Naložila nás jedna rodina, z jejichž asi padesáti členů zůstali jen čtyři. Cestou nám ukazovali domy, kde žili jejich příbuzní. Zůstaly z nich jen základy. Není to hezký pohled, ale byli jsme jim za tuto cestu vděčni, protože jsme mohli vidět celou tu zkázu, což nás ještě více motivovalo k tomu, abychom se snažili pomáhat více jak na sto procent. Zničené pobřeží Foto: Miloš Hotař 18

20 co přišli o vše včetně pozemku. Ten zůstal už zřejmě navždy pod hladinou moře. Kam půjdou? Prozatím nikdo neví. Ti, co mají příbuzné s možností bydlení i pro ně, odcházejí k nim. Pravdou je, že ve městě, ze kterého bylo zničeno okolo pětadvaceti procent, to není zas až tak úplně jednoduché. Potkali jsme se s rodinou, která odešla z města Meulaboh do dvě sta kilometrů vzdáleného Banda Acehu, protože jejich dům se propadl do moře. Tam pak u svých příbuzných přebudovali staré stáje na nové bydlení a spokojeně tam teď žijí. Ovšem není dobrého živobytí bez dobré, nebo alespoň na uživení dostačující práce. Nejlépe se teď má ten, kdo umí anglicky a může dělat tlumočníka pro některé zahraniční NGO. To je na místní poměry opravdu dobře placená práce. Bylo by tvrdé přiznání si reality spočítat, kolik lidí v tomto městě ještě stále žije v plátěném příbytku ve stanových táborech. Ale pravdou je, že jich ubývá. Třeba jako Tina s Imramem a malým synkem Rendym. Těsně před tím, než jsme Indonésii opustili, tak nám od nich přišla zpráva, že se opět stěhují do Tradičně Vám v této části přinášíme informace o aktivitách na pomoc uprchlíkům v České republice, o uspořádaných programech v uprchlických zařízení, o besedách a workshopech, a tedy o všem, co se nám podařilo udělat. A nejen proto, že bychom se chtěli chlubit, ale chceme Vám především ukázat, že pomáhat uprchlíkům je zajímavé a potřebné, a hlavně že se můžete zapojit i Vy. Ale teď již ke konkrétním věcem. Jako první se dozvíte, co jsme připravili pro děti? Stejně jako v předchozích obdobích i v květnu a v červnu jsme pokračovali v pravidelném žonglovacím workshopu v pobytových střediscích pro uprchlíky. Žonglování jsme však obohatili o řadu doprovodných aktivit, které zabavily menší děti a umožnily starším a dospělým zájemcům/kyním soustředit se na svou vlastní aktivitu. Podařilo se nám také zlákat nové dobrovolníky a dobrovolnice a žonglování se tedy mohly účastnit větší skupinky lidí. Zároveň ale naše žonglování končí a nahradí ho pravidelné hry a soutěže podle výběru a nálady dětí. Další zajímavou aktivitou bylo dubnové odpoledne s deskovými hrami v pobytovém středisku Zastávka. Přes počáteční obavy se akce velmi vydařila a všem se strategická stolní hra TransAmerica líbila. Také proto jsme se dohodli o čtvrtečním opakování této akce s dalšími zajímavými hrami. Volnočasové, ale i ostatní aktivity také získaly posily z řad studentů a studentek brněnského Biskupského gymnázia. Skupina z této školy absolvovala přednášku a workshop a takto teoreticky vybavena dokázala naplánovat zábavný program pro malé uprchlíky. Program proběhl na konci dubna a znamenal Člověk v tísni na Srí Lance svého. Sice jim chybí kuchyně, jejíž přístavbu spláchla voda a je jich v domku trochu víc, protože jeden ze tří domů jejich rodiny byl zničen nadobro, druhý z poloviny, ale i přes to však patří k těm šťastným, protože potom co uklidili, vymalovali, zasklili skleněné žaluzie a vyměnili dveře, se mohli po více jak čtyřech měsících znovu přestěhovat do domu ze stanu, ve kterém bydleli i s jejich stoletou babičkou. V neděli, 26. června tohoto roku, proběhla médii zpráva, že šest měsíců od tsunami zůstává ve všech zasažených zemích bez střechy nad hlavou ještě asi jeden milion a sedm set tisíc lidí. Proto bych tu rád napsal jedno poselství tohoto článku: Nezapomeňte prosím na Banda Aceh. Protože, jak jsem řekl v úvodu, i když se o něm již nebude psát, tak jeho obnova bude bohužel asi opravdu trvat oněch deset let. Ale i tak, když jsme Banda Aceh opustili a lidé se nás ptali, kde se nám nejvíce líbilo, říkali jsme: Nejnádhernější místo v Indonésii je Banda Aceh. A oni se tvářili nechápavě a tázali se: A kdy jste tam byli naposled, vždyť to město bylo přeci zničené při tsunami. Ano, to je pravda, odpovídali jsme, ale ta krása není v těch domech, ta je v lidech, kteří tam žijí. Pokud by někoho zajímalo více informací ať už o naší cestě nebo o momentální situaci v Banda Acehu, budu rád, když mě budete kontaktovat na u: miloshotar@yahoo.co.in Napsal Miloš Hotař Kontakt: miloshotar@yahoo.co.in Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ Bezpečí pro uprchlíky. Krátké zprávy o uprchlických aktivitách NESEHNUTÍ pro řadu studentů a studentek impuls k pomoci s dalšími aktivitami. Přesahy a uprchlíci I tento rok studentský festival v prostorách Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity poskytl prostor i neziskovým organizacím. Nabídku opět využilo i NESEHNUTÍ a prezentovalo zde svoji činnost v oblasti ochrany lidských práv a životního prostředí. Připomnělo kampaň Bezpečí pro uprchlíky zejména skrze výstavu Uprchlíci u nás Tato výstava, o které jste se dozvěděli už v minulém PŘESu, byla k vidění nejen na Přesazích. Mohli ji spatřit návštěvníci/ce Ekocentra v Hodoníně i účastníci/ce skautského sletu Obrok 2005 V současné době je výstava instalována v Knihovně Jiřího Mahena v Brně-Líšni, v budoucnu poputuje na Vyšší odbornou školu na Kotlářské ulici v Brně a v prosinci pak na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity. Mezitím ještě opustí Brno a bude vystavena v Břeclavi a možná i v Moravských Budějovicích. Výstava byla také k vidění v brněnském klubu Desert v rámci akcí u příležitosti Světového dne uprchlíků Světový den uprchlíků se připomíná každý rok 20. června a jeho vznik a význam objasnil článek Milana Štefance Stačí uprchlíkům jen jeden den? v PŘESu číslo 3. Já se tentokrát zmíním o aktivitách, které u této příležitosti uspořádalo NESEHNUTÍ. Jejich cílem bylo propagovat soužití s uprchlíky a obecně s lidmi z jiného kulturního prostředí a umožnit místním dětem kontakt s dětmi z Čečenska, Palestiny, Barmy, Vietnamu, Íránu a mnoha dalších zemí. V sobotu 18. června od 12 do 16 hodin, se uskutečnil Den her na Moraváku. V příjemném prostředí parku na Moravském náměstí proběhla společná akce dětí z uprchlických táborů v Zastávce a ve Zbýšově a dětí z tišnovské základní školy, kterým aktivitu zprostředkovali dobrovolníci z projektu Poznávám a pomáhám (více v článku Radima Ošmery o tomto projektu). Soutěž ve skákání v pytli, házení na cíl, různé druhy překážkových drah a hlavolamů. Dále si děti mohly malovat na kameny a vlastní donesená trička. Spolupracující Diecézní charita Den her na Moravském náměstí Foto: Jiří Koželouh 19