MÓDA BEZ DIKTÁTU? Milan Mikuláštík protesty made in china. v prodeji od 30. června 2009

Transkript

1 Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz! cena: 40 Kč / polovina pro prodejce v prodeji od 30. června Milan Mikuláštík protesty made in china MÓDA BEZ DIKTÁTU?

2 NETESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH Testuje se ještě kosmetika na zvířatech? Můžeme věřit společnostem, které prohlašují, že na zvířatech netestují? Není to už dávno zakázáno? A jak je to s prostředky pro domácnost? Odpovědi najdete na

3 EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! O módě dokonale platí, že kdo nejde s ní, jde proti ní. Každým kusem oděvu vůči ní zaujímáme stanovisko, neutralita se nepřipouští. Můžeme závidět některým přírodním národům, že je podnebí ani společenská konvence nenutí řešit otázky módního zahalování. Antropologové sice tvrdí, že penisová pouzdra a čelenky jsou předmětem stejné marnivosti jako naše kravaty, ale když nic jiného, trendy v jejich dekoru se určitě nestřídají tak zběsile. Volba tradičního kroje by možná byla možností úniku z diktátu módy, proti které nemůže nikdo nic namítat. Národní oděv je akceptován coby společenský i na půdě OSN a v diplomatických kruzích, ale bohužel vůbec netuším, jak by asi měl vypadat pražský kroj. Možná něco ve stylu žižkovských Pepíků? Nic proti pestrosti a módním změnám, ale stálo by za to je vyvážit něčím spolehlivě neměnným. Inspirován knihou Spolčení hlupců, zakupoval jsem téměř deset let pravidelně tentýž model v Leviho kalhotách. Vyhovoval mi střih, ale zejména to, že jsem po dlouhém pátrání objevil kalhoty dostatečně dlouhé a zároveň úzké v pase. Se značnou nelibostí jsem sledoval měnící se kreace oděvních tvůrců, zvlášť když mi začali vnucovat patinu opranosti a otrhanosti i u nových kalhot, navzdory tomu, že jsem si ji doposud dokázal obstarávat sám zcela přirozeně. Módní trend byl však neúprosný a koupit nové džíny, které by vypadaly jako nové, se rázem stalo nemožným. Největší rána však měla teprve přijít - můj oblíbený model přestali zcela vyrábět! A tak se místo pohodlného vychrlení požadavku 507/31/34 musím opět přehrabovat regály plnými jepičích módních trendů. Jsou ale i důležitější starosti, než co na sebe. Zvlášť když někdo nedisponuje občanstvím země, ve které žije. Že to u nás s pohostinností vůči cizincům, a to ani ze spřátelených zemí, opravdu nepřeháníme, se můžete přesvědčit v reportáži z oddělení cizinecké policie. Proč se kapacity uvolněné vstupem do Schengenu nevyužily ke zlepšení podmínek tam panujících je záhadou. Alexandr Budka spojení Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 Nové Město, tel.: sms: redakce@novyprostor.cz OBSAH fejeton: Hoši, děkujem! /Stern/ Pošli to dál ~: Bojovat obrazem /Kolářová/ film /Prejdová/ 4 5 dějiny přítomnosti: Protesty made in China /Fiala/ kultura: DIVADLO /Harasimowicz/ 21 MÓDA BEZ DIKTÁTU? Robinsonem ve vlastním /Mucki/ 6 7 reportáž: Cizinci mezi patry /Křížková/ komiks: Samorost /Bažant, Novák/ křížovka 22 uličníci: od jedovatých pavouků k NP /Budka/ referát: Pomsta adamitů? /Pospíšil/ kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Ptáček/ Fotografie na obálce: Bet Orten, oděvní design: Alžběta Valentová vábnička na příště 8 9 rozhovor: Milan Mikuláštík /Novotná/ kultura: LITERATURA /Marečková/ hudba /Veselý/ světozor: The Quest for Clean Power /Cook/ Zodpovědnost není zrovna trendy, navíc je ve složitém světě čím dál složitější určit kdo a za co by vlastně měl být zodpovědný. Indiáni promýšleli důsledky činů až do sedmého pokolení, my nemáme jasno ani v dopadech na nás samé. MÓDA BEZ DIKTÁTU? Trendy leží na ulici /Beránková, Havlín/ 23 SMS a y: MÓDA BEZ DIKTÁTU? Tělo jsou mé šaty /Havlín/

4 Autor: Jan Stern Hoši, děkujem! Občané, miluji české politiky. Už dlouho a všechny. Svěřuji se s tímto zatížením s veškerým rizikem. Povšiml jsem si totiž, že lidé v této zemi jsou k těm skvostným mužům a ženám nějak negativně naladěni, každý jejich dobře myšlený krok překroutí, každou dobrou zprávu ve svém škarohlídství ihned přetaví ve skandál. Tak třeba ta nešťastná fotografie bývalého premiéra Topolánka, na níž je zachycen ve vile italského premiéra Berlusconiho nahý a takříkajíc tedy celkem vzato ztopořený. Jakmile tento jeho snímek osvěžil český veřejný prostor a podráždil vyprahlé libido českých žen, slyšel jsem všelijaké nechutné poznámky a různé opatrnické, vyhýbavé obhajoby a přitom já, skalní fanoušek českých politiků jsem ihned věděl, že tak kultivovaný a vzdělaný muž, jakým je náš Mirek, by se nenechal nachytat při nějaké orgii. Bylo mi okamžitě jasné, že to vše má hlubší podtext, že jde o sofistikovanou politickou message, o mnohovrstevný vytříbený politický žert. Mě, skalnímu, bylo okamžitě jasné, že svým nainstalováním do jakoby choulostivé pozice Mirda sarkasticky polemizuje s výrokem manželky Jiřího Paroubka, že na muži je nejvíce sexy mozek. Jak to, že tyto drobné významové nuance vnímám jen já? Anebo vemte kauzu Brožová. Jiří Paroubek protlačil do čela severočeské kandidátky blonďatou hvězdu pražských VIP večírků Kateřinu Brožovou, která se takříkajíc tedy celkem vzato zabezpečila rozvodem. To je přeci geniální salónní žert Jirky Paroubka! Mě to bylo jasné ihned, jakmile jsem to slyšel. Ne tak mým spoluobčanům. Ti se uchýlili k úsměškům a impertinencím. A přitom je to jasné: blonďatá dáma je poťouchlým vzkazem Jirky svému konkurentovi z KSČM Vojtovi Filipovi: Vy máte svou sexy blondýnu Brožovou-Polednovou? My budeme mít svou vlastní Brožovou! Takhle se zkrátka mezi vznešenými ironiky žertuje, k tomu je třeba dorůst, vážení. Jenže kdo z tupých českých publicistů tento podtextový surreálný vtip ocenil? Kdo ho vůbec pochopil? Co můžete čekat od české malosti... Co mě ale už opravdu pohněvalo, když byla naprosto nepochopena místopředsedkyně Zelených Kateřina Jacques poté, co v pořadu Uvolněte se, prosím předstírala, že neví, co je to biomasa. Nepřejícníci si hned zamnuli ruce, posměváčci hned vyrazili na zteč, ale já si doslova vychutnal ten rafinovaný politický žertík. Dobře jsem totiž chápal, co v tajné řeči politických zasvěcenců vlastně značila ona ostentativní neznalost biomasy. Pochopitelně jediné nesmlouvavý vzkaz Paroubkově ČSSD: Pohrdáme vaší tupou voličskou masou, jež ukájí jen své biologické pudy, nikdy se nesnížíme k jejímu oslovování! Však se také v Liďáku hned chytli za nos, dobře pochopili tu šifru, a právě proto přeci Jirka Paroubek přišel na dnes již proslulý vajíčkový dýchánek na Andělu v námořnickém tričku. Vůbec nešlo o obavu ze znečištěného obleku, ale o jasný return po Kaččině prohozu: Nejsem žádný prvorepublikový kasař, aby mě rozrušila kdejaká káča, kapitán Silver má zálusk na jiné poklady to byla samozřejmě latentní zpráva, která běžela pod rozlišovací schopností českých publicistů. V našem fanclubu o tom alespoň panuje jistota a brzy možná i prosperita. Tudle zase fanclubáky podebrala jiná prázdná sláma mlácená na titulních stránkách. Ledva jeden ze špičkových plejerů dreamteamu české politiky usedl do předsednického křesla KDU-ČSL, už mávaly novinářské hyeny svojí aférkou: prý že není úplně košér, když se předseda lidovců soudí s katolickou charitou o nemovitosti, které by charita ráda využila k bohulibým účelům. Věru seděl jsem dlouho s hlavou v dlaních, nešťastný z té prázdnoty českého pisálka. Cožpak je to opravdu tak těžké pochopit? Vždyť právě tento krok je od Cyrila Svobody ohromujícím symbolem. Ne, já to řeknu bez okolků: je to misie! Úporná a velkodušná. Svým soudním sporem Svoboda katolickým chariťákům přeci takříkajíc tedy celkem vzato připomíná verš Matoušova evangelia jdi, prodej svůj statek, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Úplně slyším, jak k tomu český prosťáček rýpavě podotýká: A cožpak je Cyril Svoboda tak chudý, aby se na něj ten veršíček vztahoval? Ach jo. Samozřejmě, že není chudý, je to opět symbol, český burane! Přesněji, je to burcující metaforická zvěst: Svoboda je v naší zemi stále ještě příliš vetchá a slabá, posilněme ji, ba vyfutrujme ji, bratři! Kvůli tomu se člověk takového formátu vláčí po soudech. Jak vůbec může někdo věřit v něco jiného. Pravda, jsou i politici méně rafinovaní a jaksi průhlednější, snad kvůlivá rodové dispozici. Proto, když tuhle Karel Schwarzenberg použil obratu bývalý Ondřej Liška, muselo být i těm jednodušším z nás jasné, že tím naznačuje odcizení zelených své vlastní podstatě. Ale i za to málo jsme my, skalní fanclubáci českých politiků, vděčni. A celýmu mančaftu můžeme s hrdostí zaskandovat: Hoši, děkujem! 4

5 Médiím vládnou zombie Zdá se vám, že převládající tón v hlavních českých médiích je jednostranný a zaujatý směrem doprava, a že mnozí novináři více straší stíny minulosti, než aby analyzovali přítomnou realitu? Pak vězte, že nejste sami. Podobný pohled na českou mediasféru vyjádřil nedávno filozof Václav Bělohradský v eseji Nečitelná země v deníku Právo ( ). Jak ukazuje: Jedním z principů hororových filmů je návrat toho, co jsme pohřbili, nebo toho, co jsme spláchli zombie a odpad se k nám vracejí. Česká většinová mediasféra dnes pracuje se stejnou metaforou každá kritika systému je pojednána jako spláchnutý odpad minulosti, který se k nám vrací. Hlavními zombiemi, které ovládají myšlení mnoha novinářů, je minulý režim a ruský vliv. Namísto věcné diskuze mobilizují před hrozbami, jež pro ně představují tito nemrtví. Proti těmto hrozbám může ochránit pouze dostatečně mocný protektor, a tak je třeba nekriticky přijmout zahraničního ochránce USA jen nastupují do role, v níž byl dříve SSSR. Ve výsledku vládne podle Bělohradského diskurz morálního kýče, který dělá z jedněch sabotéry, zahrávající si s naší bezpečností a svobodou, a z druhých pak frontu dobra bojující proti zlu. To ničí veřejnou diskuzi. O výstižnosti Bělohradského diagnózy svědčí fakt, že na ni potrefené husy nebyly vůbec schopny zareagovat, ač se o to pokoušely. Josef Chuchma v MF Dnes sice adresoval Bělohradskému řadu výtek, ale prakticky ani jediný argument, a nejinak si vedl Erik Tabery v Respektu (25/2009). Ten svůj dvoustránkový text s nevynalézavým názvem Svět podle Bělohradského a plný těžkopádných obratů sice nadepsal esej, žádný neotřelý pohled, jaký by bylo možné očekávat v eseji, ovšem jeho klopotná polemika nepřinesla. Namísto toho vlastně jen opakuje mantru české pravice: komunisté a Rusové jsou nebezpeční a všichni inteligentní lidé by se na tom měli shodnout. Autor, který je šéfredaktorem vlivného týdeníku, rovněž píše, že média reflektují události, vytváří je ale někdo jiný. Jako kdyby mediální studia nejpozději od šedesátých ilustrace: vojta šeda let minulého století nevěděla, že způsob, jakým média rámují jednotlivé události na ně má klíčový vliv, že nálada ve společnosti je médii do značné míry vytvářena a že každý politicky střet je do značné míry formován tím, jak se o něm v médiích píše. Lze se jen ptát, zda přední český novinář tuto naivitu jen předstírá, nebo zda skutečně nerozumí ani vlastní moci. Andrea Novotná Peru: viditelné úspěchy neviditelného hnutí? Bez většího zájmu médií probíhají v Peru několik týdnů protesty proti politice vlády, která se snaží otevřít dosud nedotčené oblasti amazonského deštného pralesa těžařským společnostem. Započetí průmyslové těžby v těchto oblastech by přitom zasadilo nevratnou ránu jednomu z nejkomplikovanějších ekosystémů světa. Předmětem sporu je snaha o změnu klíčových zákonů kvůli dohodě o zóně volného obchodu s USA. Proti chystanému záměru privatizace deštných pralesů vystoupilo protestní hnutí domorodých obyvatel. Klidné protesty měly od počátku především upozornit na problém a ten formou dialogu s vládou řešit. Ta však dlouho indiány ignorovala. Proto předáci hnutí přešli k blokádám klíčových komunikací. Prezident Garcia reagoval rychle. V květnu vyhlásil v místě nepokojů státní pohotovost. To mu umožnilo omezit občanská práva a k potlačení protestů povolat armádní jednotky. Krveprolití na sebe nenechalo dlouho čekat. Během 5. a 6. června došlo k prudkým srážkám mezi oběma tábory. Svědci hovoří o brutalitě, ostřelování poklidných shromáždění armádními vrtulníky a masivním zatýkání protestujících domorodců. Mediální boj o zavinění násilné konfrontace přitom vyzněl lépe spíše pro vládní tábor: padlí vojáci byli záminkou pro přirovnání protestujících domorodců ke krvežíznivým barbarům a hnutí bylo ocejchováno v duchu doby jako teroristické. Přidáme-li nezbytné nařknutí ze spiknutí proti státu a populistické sliby o zvýšení životní úrovně všech Peruánců, podmíněné samozřejmě schválením těžby, máme v kostce vládní argumentaci. Veřejnost ale vládu nepodpořila a ta byla vzhledem k rostoucí solidaritě mezi běžnými Peruánci nucena 18. června pozastavit platnost kontroverzních zákonů. Indiáni slaví dočasný úspěch. Na 19. červen svolal aktivista Stanislav Penc solidární protest v Praze. Sešlo se pár desítek lidí. Symbolická účast nikoho nepřekvapí. Naučili jsme se přijímat zprávy o násilí na jiných s ledovým klidem. Ještě tak nepřátele našich oficiálních nepřátel dokáže česká společnost podpořit. Pokud ovšem nejste buddhista v Tibetu, ale indián v Peru, máte smůlu. Pavel Kreuz Informační válka v Íránu Obraz íránského povolebního chaosu se poskládal ze střípků videí, fotografických snímků a anonymních zpráv nahraných na internetové stránky. Právě k nim se odkazovala veškerá zahraniční média, která informovala o aktuálním dění v klíčový den, sobotu 20. června. Nic jiného jim ani nezbylo. Íránští představitelé dali jasně najevo, že nestojí o jakékoliv mimovládní zdroje informací. Nefungovaly telefonní linky, vláda blokovala internet. Zahraničním novinářům bylo znemožněno sledovat dění v ulicích. Jsou tu však ještě oficiální zprávy, které například týž den hovořily o tom, jak se do ulic vrátil klid a policii se podařilo nastolit pořádek. Videa anonymních svědků mluvila jinak. Snímky se stovkami demonstrujících, záběry zbitých, postřelených i mrtvých svědčí o skutečnosti, že se režim rozhodl tvrdě zatočit s nespokojenou veřejností a žádné svědky nepotřeboval. Ti, kteří vyšli do ulic, studenti a střední třída, mají přístup k technologiím a našli cestu, jak dát o sobě vědět. Sama videa a fotografie v sobě skrývají obrovský emocionální náboj a sílu, slyšíme vzrušené hlasy, výkřiky, vidíme krev. Jsou autentickou obžalobou krutých praktik, vyvolávají však také nelehké otázky. Co si myslí ti, kteří nemají přístup k technologiím, nevlastní počítač či mobilní telefon s fotoaparátem? Jaký je postoj těch, kteří se nevešli do záběru? Komu dali svůj hlas? V této informační válce jde právě o jejich mlčení. Tereza Stejskalová

6 Obsah Fejeton POŠLI TO DÁL TÉMA: MÓDA BEZ DIKTÁTU? Rozhovor ~ KOMIKS A KŘÍŽOVKA Kultura uličníci Autorka: Margita Mucki design: Helen Britton foto: Robinsonem ve vlastním šatníku Nudistické letní intermezzo proběhnuvší v úzkém kruhu přátel o prázdninách má nepochybně své kouzlo. Pro setkání s osobami, které nám nejsou tak blízké, stejně jako pro méně přívětivá roční období je ale vhodné se zahalit. Při troše kreativity se módního odcizení či nudy rozhodně netřeba bát! Známe to všichni. Ať před skříní rozjímáme sebeintenzivněji, situace je stále beznadějná. Oděvy se splihle vinou po ramínkách beze stopy energie či elegance, chuť předvést je světu je minimální. Některé kusy vzbuzují intezivní vzpomínky na první pracovní pohovor, jiné na jemné dámské posezení zvrhnuvší se v třídenní happening. Nechceme ale trávit den v kulisách filmu pro pamětníky! Naopak, je třeba vyrazit za novými zážitky, a to jedině ve slušivém, osobitém, padnoucím... zkrátka ideálním oděvu. Co teď? V bitvě o kus hadru Standardní a hojně využívané řešení je nechat se povláčet módními trendy, zlehka otupit reklamou, prolistovat pár módních časopisů a postát před zrcadlem. Následně získané poznatky profiltrovat sítem vlastní soudnosti, objemu těla i bankovního konta a neohroženě se vydat nákupům vstříc. Osobní statečnost je vskutku na místě, neb ve větších a hojněji navštěvovaných obchodech panuje boj. Jeho úspěšné zvládnutí vyžaduje rychlost, bdělost, ostražitost a v období slev i zvládnutí taktik psychologické války. Co ale následuje, pokud v davu, jehož chování by i na Le Bona bylo moc, ukořistíme vyhlédnuté? Zjišťujeme, že vítězů je hned celá armáda. Čili naše sousedka, sestřenka, snacha, ba dokonce i semetrika, sokyně, vlastní úplně stejné kousky jako my. Navíc po opadnutí vysoké hladiny endorfinů a adrenalinu náš procitnuvší mozek konečně vnímá i signály z míst, kde mohl nový oděv k tělu přilnout lépe nebo mu naopak poskytnout více prostoru. Pak už nezbývá, než (do)vyrobit si potřebné sám. Kam trh nemůže Adéla před pár lety marně sháněla brož, která by se jí líbila, byla cenově dostupná, zajímavá a zároveň četností výskytu neupomínala na pionýrský odznak v době výročí VŘSR. Jak sama říká: Chvíli jsem se vztekala, že co si jeden neudělá sám, nemá. A pak mi došlo, že co si udělám, zas nebude mít nikdo jiný. Z korálků a zbytků látky, které se v každé domácnosti hromadí prakticky samovolně, poskládala první šperky. O několik měsíců a stigmat od chemikálií všeho druhu později už krom navlékání a provlékání také malovala po hedvábí, muchlala plstěné zajímavosti, drátovala a z trouby místo bůčku vonělo fimo. Jako každý začínající nadšenec postupovala nejprve systémem pokus omyl. Když pak pro zvýšení efektivity a bezpečnosti svého konání začala pátrat po informacích a návodech, setkala se na jednom z internetových fór s podobně zasaženými soukmenovci, kteří zas uměli lépe šít, plést či na libovolný oděv přetisknout roztodivné obrazce. Smlouváním a vzájemnými zakázkami si věci povyměňovávali, případně nabízeli a prodávali. V současnosti Adéla zvažuje výpověď z výrazně méně dobrodružného, ale stálého zaměstnání účetní asistentky a přechod na volnou nohu. Do it yourself Ačkoli Adélin příběh se pomalu svažuje k živnosti svého druhu, jeho základem je snaha 3 x foto:

7 foto: foto: foto: a chuť udělat něco přesně podle sebe, s využitím vlastních sil a nejlépe také snadno dostupných či dokonce již vlastněných surovin. Pohledem kulturního antropologa bychom mohli říci, že takový přístup je člověku vlastní už od chvíle, kdy obalil náruč chrastí do kůže, aby se mu na ní lépe leželo. Postupem času se pak pro nás stalo běžné věci kupovat, než abychom se namáhali je vytvořit sami nebo alespoň zjišťovali, zda by to bylo možné. Člověk 20. století se pak v sedmdesátých letech, znechucen konzumním přístupem k životu, stylem řízení nadnárodních korporací a organizací světového trhu, začíná k DIY přístupu navracet. DIY vyhovuje jak ekologicky uvědomělým, tak i těm, kdo chtějí mít jistotu, že při výrobě věci, kterou používají, nebyla poškozena ničí práva či zneužita jeho energie. Navíc jediným omezením samovýroby je naše vlastní fantazie, případně její deficit. Často přešívám a upravuju starší věci, nakoupené po bazarech. Nikdo už by je nenosil a je fajn je vrátit do života. Je jen na mně, jestli budu nosit kalhoty, které patřily původně k tesilovému úřednickému obleku nebo část staré pošťácké uniformy. A navíc vím, že je pravděpodobně neušil pětiletý Číňan, vysvětluje Edita, proč před rychlým a snadným nákupem upřednostňuje vlastní práci. Nově zpracovatelnou surovinou se může stát i haraburdí, které doma přehazujeme jen z čirého sentimentu. Originální, netradiční a velmi osobité šperky takto vytváří Jakub. Když právě nerýsuje plán inženýrské sítě nového domu, staví malé neuvěritelnosti z křiklavě barevných dílů stavebnice merkur, kterou před pár lety v mnoha exemplářích vlastnil každý kluk. Synové a dcery Přemka Receptáře My, děti české kotliny, jsme povětšinou vyrůstali obklopeni podomácku vzniklými výdobytky napodobujícími a nahrazujícími zboží, které v minulém režimu nebylo k mání. Oblast odívání nezůstávala za domácím kutilstvím nijak pozadu. Stejně jako téměř každou kuchyni zdobily kořenky ze sklenic od dětské výživy, ve většině skříní se našel minimálně jeden model podle Burdy. Oblíbenou parketou českých matek a babiček pak byla rekonstrukce oděvů, v nichž kdysi samy oslňovaly. Byly schopny zkrátit, prodloužit, přebarvit či podložit v podstatě cokoliv, a to dokonce reverzibilně. Autorka sama v útlém dětství absolvovala dva maškarní bály v přestrojení za leknín, přičemž v mezidobí byl zmíněný kostým slušivou součástí babiččniny večerní róby. Každý sám, všichni spolu... Již výše zmínění kutilové a transformátorky spolu běžně sdíleli jak výsledky své často průkopnické činnosti, tak i přesné popisy výrobního postupu. Výměna a předávání návodů, střihů a receptů všeho druhu je vlastní i současným DIY fanouškům. Jako moderní lidé k jejich šíření využívají globálně dostupné prostředí internetu. Sdružují se na diskusních fórech a zakládají specializované weby, které se zaměřují jak na publikování konkrétních návodů a informací o tom, kde lze získat materiál pro domácí výrobu, tak i na šíření myšlenek DIY obecně. Už jen velmi zběžný pohled napovídá, že podle takto získaného návodu lze nejen ušít šaty, uštrikovat ponožky či po babičkovsku vyšít prostírání. Sofistikovaněji zaměření kutilové mohou sestavit i domácí dataprojektor, utkat vlastní speciální textilii či vytvořit stoprocentně originální plášť z téměř čehokoli, co se ve sklepě najde. Součástí DIY kultury není jen výroba konkrétních předmětů pro více či méně běžnou spotřebu. Souvisí s ní také organizace kulturních akcí, festivalů, výstav, divadelních představení nebo vzdělávacích kurzů. Mnoho z nich je přitom postaveno právě na základě vzájemné výměny, spolupráce a využití zdrojů, které jsou lokálně k dispozici. Z takového pohledu se zdá, jako by nebylo nic snažšího než uspořádat koncert, vernisáž či se ve specializovaných kurzech vrhnout na plstění pro začátečníky, ovládnout techniku neno či proniknout do tajů enkaustiky. Do světa Konečně máme šatník složen z originálních kousků, které dokonale souzní s naším naturelem i konstitucí. Jsme vkusně dekorováni šperky, kterých je ve vesmíru maximálně do tuctu, přičemž výrobu každého z nich lze převyprávět ve šťavnaté historce, případně rovnou předvést. Zapomenuta je doba, kdy jsme ráno otvírali almaru s marnou nadějí, že v ní přes noc vyklíčilo cosi zajímavého. Už víme jak na to. A do světa se vydáme podle webového DIY průvodce, který postupně vytváří a doplňují lidé, kteří na místech, o nichž píší, opravdu byli. Autorka studuje FF UK, je zakládající členkou umělecké skupiny KZL. foto: alias design ( 2 x foto: Ahley Akers (

8 Autor: Michaela Beránková, Tomáš Havlín Trendy leží na ulici Módní svět je posedlý novinkami. Obvykle přitom ale vychází z ustálených souvislostí a leckdy neváhá vykrádat babiččinu almaru. O trendech, jejich vytváření i změnách hovoří Markéta Uhlířová z londýnské univerzity Saint Martins. Obléknout si na sebe dnes můžeme prakticky cokoli. Nezbývá nic, co by nebylo povoleno. Dá se v této roztříštěnosti ještě hovořit o nějakých trendech? Hned bych řekla, že nemám pojem trend zrovna dvakrát v lásce, zvlášť v běžné mluvě. Připadá mi, že všechno zajímavé vulgarizuje. Trend předpokládá určitou konformitu a stává se vlastně formulkou. Pojem trendy v módě nebo ještě horší anglické označení on trend už úplně vytlačilo hodnotící pojmy jako elegantní, krásný a především vkusný. Když něco označím za trendy, vyhnu se tím totiž soudu o kvalitě prostě konstatuji, že něco jaksi funguje, tady a teď. Jenže zároveň tím říkám pouze to, že určitá věc je ve správný čas na správném místě. Zkusme ale u trendů zůstat. Kde a jakým způsobem vznikají? Trend je především něco, co pro nás někdo za trend označil. Existuje ředa agentur na tzv. trend forecasting. Ve svých prezentacích smíchají dohromady všechno od přírody, politiky, technologie, nových materiálů, postoje společnosti k menšinám až po nové nápady v bydlení, designu a módě. Na první pohled se zdá, že hádají trendy z křišťálové koule, ale ve skutečnosti neprezentují nic víc než události, koncepty, věci a obrazy, které už jsou pevně zakotvené v současnosti. Jen se stačí podívat kolem sebe. Nic nového pod sluncem Znamená to, že móda, od které si slibujeme stále nové a nové postřehy, vlastně jen přeskládává staré prvky? Ano, agentury na trendy, stejně jako masmédia, fungují na bázi znovunalezení, zpřístupnění a interpretace toho, co už existuje. Kromě toho také loví nápady z minulosti, blízké i vzdálené. Dělají to navíc strategicky umějí se zaměřit jak na příští sezonu, tak na pětiletku, to záleží na tom, jestli je klient aktivní v módě nebo třeba v automobilovém průmyslu Ti, co trendy loví, se umí dobře dívat kolem sebe a odpozorovat, co se děje na ulici, na internetu, v módních experimentech, v nočním životě, v umění, v hudebním průmyslu, ve filmu Pak to prostě přefiltrují pro hromadný trh. Ti, co poskytují materiál, ať už tvůrci, vědci nebo rebelové, sami o sobě trendy moc často netvoří. Dnes jsou to spíš zavedené organizace a mediální kanály, kdo na rodící se trendy brzy skočí, pojmenuje je a zúročí. Trend forecasting je velký a sofistikovaný průmysl sám o sobě. Jsme svědky ohromné rychlosti změn v oblékání. Každou sezónu přichází nové střihy a vzory. Přitom když se podíváme na starověké Egypťany, základní tunika jim vydržela skoro dvě tisíciletí. Obdobně Římanům tóga. V čem je zlom? Všechno je dnes zrychlené do té míry, že jednotlivosti v té záplavě jako by ztrácí na významu. Nevím, jestli se to dá jednoznačně vyložit stádiem konzumního kapitalismu, v jakém se nacházíme, nebo jestli proděláváme nějakou jinou krizi. Nicméně si myslím, že důležité je dívat se na trendy ve spotřebním zboží, nebo, chcete-li, v módě například na to, jak, kdo a kde to zboží vyrábí, jak, kdy, jak často, kam a jestli vůbec někam chodíme nakupovat nebo nakupujeme doma u počítače. Nebo které společenské skupiny mají největší kupní sílu dnes už nelze podceňovat ani děti ve školním věku. To jsou důležité vzorce chování, které pak budou definovat celé dekády. Je možné, aby se dnes módní trend prosadil bez masivního marketingu? Například návrhář Martin Margiela 2 x design: martin margiela

9 design: martin margiela se proslavil, ačkoli nepoužívá slavné modelky, provozuje butiky mimo centra módních metropolí a vyrábí oblečení prakticky bez loga. Nebo je i to marketing? Nedejte se zmást pouhým zdáním. Margiela má samozřejmě na marketing a PR nemalý rozpočet, nakonec mu jde také o byznys. Nemusíte být ani cynik, aby vám bylo hned jasné, že jeho koncept absence je chytrou strategií, i když třeba začal jako umělecký nebo politický postoj. Nicméně marketing a PR trendy jako takové netvoří, ty s nimi pouze čile pracují. A abych odpověděla na vaši první otázku, trendy se mohou rozšířit i virově, zpočátku bez účasti mainstreamu. Tak nějak to bylo původně s graffiti a jinými subkulturami. Ovšem s narůstajícím sektorem specializovaných style hunters a médií je to čím dál méně obvyklé. Nezlomná móda Všeobecným trendem je alespoň v západní kultuře kult štíhlosti a mladého vzhledu. Odkdy nás tento ideál provází a čím je ho možné (pokud vůbec) nahradit? V dějinách se periodicky střídaly nejrůznější ideály ženského a mužského těla a důraz se kladl na zvýraznění nebo zakrývání jeho nejrůznějších částí. Změny jsou někdy docela subtilní, například antiideál vyhublých těl a rozpitého make-upu v devadesátých letech, tzv. heroin chic, kladl důraz na jiný typ ženskosti než ideál ženskosti po roce Návrhář Jean-Paul Gaultier se od zavedených ideálů pokusil odklonit, když poslal na mola plnoštíhlé modelky... S plnoštíhlými postavami nepřišel jenom on, takových pokusů proběhla už celá řada, ať už z iniciativy módních návrhářů, fotografů nebo redaktorů módních časopisů. Říkám pokusů, protože obecný trend zůstává, jak říkáte, štíhlost a mládí. Zdá se, že trendy mají svou vnitřní logiku a některé mají opravdu tuhý kořínek... Jsme odsouzeni k tomu, abychom si jen volili mezi různými trendy, nebo je možné opustit je docela vytvářet antimódu? A o co bychom bez módy přišli? To byste musel nejdřív definovat, jak rozumíte pojmu móda. Ale jak už poznamenali někteří teoretici modernity, móda není jen oděvním průmyslem, ale i určitým hybným principem společnosti, zvlášť za kapitalismu. Spolu nebo proti sobě? Móda plnila v historii funkci odlišení skupin uvnitř společnosti podle statusu. Odívání bohatých aristokratů představovalo standard, ke kterému se měšťanské vrstvy snažily přiblížit. Poté, co se majetky rodové šlechty a buržoazie vyrovnaly, se móda dokonce stala polem nařízení, co kdo smí nosit. Platí i dnes, že hranice módy nevedou mezi národy, ale mezi třídami? Móda už dlouho není řízená zákony o tom, co si která společenská třída smí nebo nesmí obléct, aby neučinila hrubý a nezákonný přestupek. To bylo v podstatě středověké myšlení. Hodně už se také napsalo o postupné demokratizaci módy v moderní době. Na druhou stranu to ale neznamená, že móda úplně přestala hrát rozlišovací roli. Ze sociologického hlediska je dnes asi užitečnější mluvit o různých společenských skupinách než o tradičním třídním rozdělení. V rámci skupin móda stále ještě funguje jako jeden z prostředků odlišení. Skuteční aristokraté módy ovšem nutně nejsou majetné vrstvy, je to spíš jakási módní avantgarda, v současnosti je asi ještě výstižnější pojem postsubkultura, která umí zacházet se stylem a neustále ho někam posouvá. Co má tedy blíž k pravdě: spojuje móda lidi, nebo je naopak rozděluje? Samozřejmě obojí, a pokud možno obojí zároveň. Spoluautorka studuje design oděvu a obuvi na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Markéta Uhlířová Teoretička a historička módy, přednáší na prestižní univerzitě Central Saint Martins College of Art & Design v Londýně. Zabývá se především rolí a zobrazením kostýmů ve filmech, veřejným diskurzem o módě a vizuální kulturou od 19. století po současnost. Je kurátorkou výzkumného projektu Fashion in Film, který zkoumá vzájemné ovlivňování filmového a módního průmyslu. Jeho součástí je filmový festival, který navštívil londýnskou galerii Tate Modern nebo newyorské Museum of the Moving Image. 9

10 Autor: Tomáš Havlín Tělo jsou mé šaty V celospolečenské soutěži krásy a přitažlivosti je móda povolený doping. Kvůli ní měníme nejen své šatníky, ale i těla. Jejich přetváření a prostředky, které k tomu máme, jsou na rozdíl od odívání, ve kterém už všechno bylo, otevřené budoucnosti. Proto dává otázka, kam až jsme v módě ochotni zajít, smysl. Lidé odjakživa tvarovali svoje tělo. Deformovali ho a snažili se ho přizpůsobit nějakému ideálu, říká Ludmila Kybalová, autorka řady knih o dějinách módy. Používaly se korzety, španělské šlechtičny si zase od mládí pokládaly na hruď ocelové desky, aby jim nevyrostla prsa. Oba příklady ukazují, že tvarování těl se v minulých stoletích odehrávalo především pod hlavičkou ortopedie. Mladý stromek se přivázal k lati, aby rostl rovně, k tělu se zvenku přiložily šalovací desky. Bednění jako forma ideálu krásy. Existoval ovšem i opačný pohyb, který nepřichyloval tělo k žádoucí podobě, ale naopak jej vedl směrem od něj a záměrně ho křivil. Ne každý lilipután na dvoře francouzského krále se tak opravdu narodil, naznačuje Kybalová. Pro přesnější představu si stačí zajít za Victorem Hugem, který v románu Muž, který se směje popisuje praxi comprachicos, nomádů, kteří v 17. století kočovali Anglií. Comprachicosové kupovali děti. A co z koupených dětí dělali? Zrůdy. Proč zrůdy? Aby se druzí mohli smát, píše Hugo. Proto vzniklo. Umění přetvořitelů lidí. Vzali člověka a udělali z něj mrzáka, vzali tvář a udělali z ní tlamu. Zabrzdili růst, zhnětli obličej. Zpitvoření lidé se dělali podle přesných pravidel. Bylo to umění a byla to věda. Něco jako ortopedie naruby. Hugovy zkazky o kočovné směsce národů je potřeba brát se stejnou rezervou jako dětskou krev v židovských macesech. Přisouzení zrůdnosti je nejsnazší způsob, jak diskvalifikovat cizí, odlišné a nezařaditelné. Ne nadarmo si Hugo hned po comprachicos bere na mušku Číňany. Vzalo se dvouleté nebo tříleté dítě a dalo se do roztodivné porcelánové nádoby bez dna a bez poklopu, aby hlava a nohy mohly vykukovat Dítě tedy tloustne, ale neroste, jeho stlačené tělo a stočené kosti zaplňují dutinu nádoby A když výrobce zrůdy uzná, že změny jsou již trvalé, nádobu rozbije, dítě pustí ven a zrůda, člověk ve tvaru nádoby, je hotov Každý si může předem objednat trpaslíka žádaného tvaru, přináší historku, ve své době o to uvěřitelnější, že Evropané znali čínský zvyk vázání nohou. Ačkoli se nezakládá na pravdě, přesto ilustrace: toy_box cosi říká. Odhaluje, nakolik musí společnosti, která démonizuje své protivníky odklonem od tělesné normy, na této normě záležet, nakolik je jí posedlá. Mezi zdravím a krásou Tělesná norma se uplatňuje i bez přiložení vnější formy. Prosazuje se v mysli, jako když dívky v dobách módy plochých hrudníků chodí shrbené nebo muži dohání kulturistické vzory v posilovnách. Spolu s technickým rozvojem se ale také zvyšují možnosti, jak nenechat stromek prostě růst podél přiložené latě, ale rovnou ho na lať přisekat. Éru ortopedie střídá éra chirurgie. Nešlo o žádný zlom. Stejně jako se stále nosí korzety, probíhaly už v minulosti pokusy o plastické operace. Zasahovalo se především tam, kde byl v sázce život pacienta. Středověcí lékaři se snažili operovat třeba rozštěpy patra, které komplikovaly novorozencům příjem potravy a vedly až k úmrtí na podvýživu. Skutečný boom plastické chirurgie ovšem nastal v období světových válek. To byla největší škola. Dělaly se kompletní rekonstrukce obličejů, plastiky různých částí těla, prostě všechno. Tyto metody pak mohla dál využívat estetická chirurgie, říká plastický chirurg Karel Urban. I dnes spadá většina zákroků do oblasti rekonstrukce. Léčí poúrazové stavy nebo vrozené vady a jejich cílem je především obnova funkčního zdraví. Operací, které cílí zejména na estetickou krásu, je oproti tomu menšina, jen deset procent. Veřejnost ji ale vnímá jako velmi zajímavou, a tak se o ní mluví. Trochu to znevažuje celý obor, myslí si Urban. Pohyb mezi kategoriemi zdraví a krásy je chůze po laně. Karel Urban, který se jako primář kliniky plastické chirurgie na Bulovce věnuje rekonstrukci a na klinice Esthé estetice, v nich 10

11 vidí nerozbornou jednotu. I funkční operace podle něj musí působit esteticky, aby pacientovi spíš neuškodila. Stejně tak se podle něj zkrášlení promítá do celkového zdravotního stavu: Estetická chirurgie má velký vliv na duševní zdraví. Lidé získávají nový život. Proto se jí někdy říká psychochirurgie. Estetickým chirurgům koneckonců nezbývá, než se na identitu krásy a zdraví odvolávat, pokud se chtějí obhájit jako lékaři. Obojí jde přitom sice těžko teoreticky rozlišit, ale v praxi to jít musí. Rozlučnost zdraví a krásy potvrzuje stát, respektive zdravotní pojišťovny, které proplácejí například rekonstrukci prsu po jeho odejmutí, ale na jejich zvětšení nedají ani korunu. Klinika Esthé proto stejně jako další ordinace funguje zcela bez smlouvy s pojišťovnou. Existují zde ale mezní případy. Děti do deseti let mají nárok na přišití odstálých uší, ačkoli nejde o operaci, která by zlepšila funkci sluchu. Nárok se odvozuje výhradně z traumat, kterými děti mohou trpět kvůli vyloučení z kolektivu. Skalpelem k přirozenosti Určit, s jakým modelem v hlavě přistupují estetičtí chirurgové k operačnímu stolu a k jaké normě klienta či klientku přetvářejí, není snadné. To je vždy individuální. Ideál není daný, říká Karel Urban. Důležitá je shoda obou stran na výsledku. Je to síto, kterým neprojde kolem čtyřiceti procent zájemců. Nemůžu něco dělat s odporem. Když přijde štíhlá, drobná dívka a chce obrovské implantáty, buď jí je rozmluvím, že by to nevypadalo hezky, a shodneme se na adekvátní velikosti, anebo se rozejdeme, popisuje proceduru. Když už se ale dohodnou, co je to hezké a adekvátní? V první řadě to musí být přirozené. Vycházím z anatomie, tělesných poměrů, zkušeností a vlastního estetického citu, říká chirurg. Onen požadavek přirozenosti je dvojsečný. Na jednu stranu hraje roli brzdy a umí vyřadit extrémy. O ty ale ženy beztak obvykle nestojí. Od plastické operace si totiž zpravidla slibují přiblížení normě a nevybočování, nikoli vyniknutí a odlišnost. Podstatné proto je, že přirozenost se na druhou stranu ustavuje i jako motivační norma, kterou člověk nesplňuje od narození, nýbrž je mu dána za úkol. Jinými slovy, přirozenost není ani tak východisko, jako spíš výsledek estetické chirurgie. Odtud protesty, které proti skalpelové estetice zaznívají. Asi nejradikálněji je ztělesnila Francouzka Saint Orlan, která v rámci svých uměleckých performancí Převtělení sama podstoupila devět operací a nechala je živě přenášet do galerií v různých zemích. Při posledních třech si začala budovat mutantí tělo, když si nechala do spánků zabudovat implantáty a upravit si prsa na největší možnou velikost. Tím, že sama sebe vystavuje násilí, chce Saint Orlan znázornit, co všechno jsme ochotní udělat pro to, abychom dostáli sociálním normám. Své tělo prezentuje jako pomník extrémní sociální touhy po fyzické transformaci, aby tak evokovala v divácích bolest a vyvolala otázky o roli těla v současné kapitalistické společnosti, píše o ní teoretička Alyda Faber. foto: carolina sidon Postav si své tělo Zatím poslední fází ve sledu technik přetváření těla je genetika. Tedy obor, od kterého leckdy ani lékaři samy nevědí, co mají čekat. Tato oblast je legislativně upravená tak, že nedovoluje zásahy do lidského genomu za jiným než lékařským účelem. I z technického hlediska je to problém. Lidské geny totiž fungují v dosud neprobádaných vazbách a zásah do struktury může vyvolat neočekávané účinky. Doba, kdy si bude možné beze zbytku naplánovat potomstvo včetně vzhledu i talentů, je tak zatím sci-fi. To ale neznamená, že by se pro genetické inženýrství nenašlo uplatnění už dnes. Vedle klinického využití se mluví zejména o genetickém dopingu, který mají užívat vrcholoví sportovci. Při něm se injekčně vpravují do podkožní tkáně nebo do kostní dřeně geneticky modifikované kmenové buňky, naprogramované k výrobě látek, které zvyšují tělesný výkon. Sportovní asociace tuto podporu zakazují, ale prakticky ji nedokážou odhalit, protože jako vzorek nestačí moč, byl by potřeba kus tkáně. Nevýhodou pro sportovce je, že dlouhodobé účinky genetického dopingu nelze předpovídat: krátkodobě posilující efekt se podle kritiků může zvrátit například v rakovinné bujení. Genetický doping konečně nemusí sloužit jen výkonu, může prospět i tělesným estétům. Například experimenty s genem pro růstový faktor IGF-1 ukázaly, že jeho zvýšené množství urychluje tvorbu svalů při posilování. Časem tedy možná půjdou anabolické steroidy do koše a posilovny se zaplní geneticky modifikovanými svalovci. Se svým tělem ať si každý dělá, co chce. Ortopedie, chirurgie a genetika v tom nakonec hrají pouze roli různě důkladných prostředků. Podstatné ale je, jakým způsobem si klademe cíle. Když Friedrich Schiller ve Valdštejnově smrti napsal, že je to duch, kdo si staví své tělo sám, měl určitě na srdci zdůraznění lidské autonomie v tvorbě sebe sama, nikoli horlivý hon na splnění společenské normy. Francouzská performerka Saint Orlan foto: 11

12 Protesty made in China Zklamal jsem vaše naděje, omluvil se demonstrantům na náměstí Nebeského klidu v květnu 1989 tehdejší generální tajemník komunistické strany Číny Čao C -Jang. Krátce před tím prohrál bitvu se zastánci tvrdé vnitrostranické linie a demonstrace záhy rozehnaly tanky. Proti čemu protestují obyčejní Číňané dvacet let poté? Bývalý komunistický vůdce Čao, jehož ve funkci nahradil známý Ťiang Ce-min, zemřel před čtyřmi lety zapomenut v domácím vězení. Jeho paměti, které nejprve tajně nahrál na audiokazety a poté nechal propašovat na Západ, vyšly nedávno knižně (v čínské verzi jsou k dostání v Hong Kongu). Popisují boj mezi tehdejšími čínskými mocenskými špičkami a ukazují, že to byl proslulý architekt ekonomických reforem Teng siao pching, jenž vydal rozkaz k brutálnímu rozehnání demonstrací na Tchien-an-men. Právě Teng přitom nařídil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zahájit rozsáhlý program hospodářské modernizace. Čína od té doby zažila obrovský hospodářský boom, který ji zařadil vedle USA a Japonska mezi tři největší světové ekonomiky. Čínské zboží zaplavilo globální trh a žádný, ani technologicky nejvyspělejší sektor není chráněn před konkurencí tohoto asijského obra, jehož úspěch spočívá v kombinaci obrovské levné pracovní síly a know-how bohatých městských center. Čína má největší devizové rezervy na světě, mění se ve věřitele západních států a její ekonomika bude podle odhadů navzdory hospodářské krizi do třiceti let větší než ekonomika Spojených států. Jenže čínský hospodářský rozkvět má svou odvrácenou stránku. Za prvé vládu jedné komunistické strany. Neexistence presumpce neviny, zvůle soudů i policie, cenzura, špiclování, zákaz opozičních stran, korupce funkcionářů, to všechno jsou rysy diktatury, které důvěrně znají i Češi. V čínské kombinaci tržní ekonomiky a leninské vlády, jakémsi kapitalistickém komunismu, se však přidává i hrubé ekonomické a sociální vykořisťování lidí, rozdíly mezi bohatými a chudými, které jsou větší než v sousední Indii a nedostatek základních sociálních záruk. I tyto příznaky, na které Západ občas zapomíná, se staly neodmyslitelnou součástí čínského hospodářského zázraku. Drsné podmínky, neklidní občané V březnu 2002 se na ulicích starého průmyslového města Liaoyang shromáždil dav několika desítek tisíc dělníků. Někteří z nich nesli portréty Mao Ce-Tunga a skandovali hesla jako: Předsedo Mao, neměl jsi zemřít tak brzy! Masový protest, který byl pravděpodobně největším kolektivním projevem nesouhlasu v Číně od roku 1989, mířil na zkorumpované stranické autority v Liaoyangu. Dělníci z místních továren totiž nedostali řadu měsíců mzdy a nezaměstnaní žádné sociální podpory. Neúnosná situace je dovedla k tomu, že společně vystoupili s požadavkem na rezignaci místního stranického vedení. Policejní statistiky přitom odhalily, že jen v průběhu let se takřka demonstrací v celé provincii Liaoyangu účastnilo okolo lidí, přičemž tento fenomén zneklidnil i vrcholné státní orgány. V souvislosti s čínskou opozicí bývá pozornost Západu většinou upřena na přední intelektuály jako je třeba dlouhodobý obhájce nespravedlivě stíhaných a častokrát vězněný profesor Liou Siao-po. Netřeba zdůrazňovat, že jejich přítomnost je důležitá, ať už se jedná o připomínání věcí, které by strana ráda zatajila, o snahu 12

13 Autor: Jaroslav Fiala vyvádět lidi z lhostejnosti nebo o morální apel jako při podpisu Charty Existuje tu ale i silný projev nesouhlasu, který vychází zdola a jenž upozorňuje na jiný palčivý problém tvrdé vykořisťování obyčejných pracujících. Byť se lokálním dělnickým a rolnickým protestům takové pozornosti západních médií nedostává, i ony jsou vyjádřením nesouhlasu a zároveň významným poselstvím, které vypovídá o stavu čínské společnosti. Hlavní obětí čínského systému je totiž (nikoli překvapivě) řadové obyvatelstvo. Je sice pravda, že se za posledních dvacet let průměrný příjem na hlavu zvedl a je dvakrát vyšší než v Indii jenže ze zhruba obyvatel tvoří jen 15 % střední třída. Obrovská masa dělníků a rolníků naproti tomu žije v neúnosných podmínkách průmyslových provincií. Lidé tu tráví život v prostředí plném popílku a prachu, pracují od rána do večera v továrnách bez jakýchkoli sociálních záruk nebo pravidel bezpečnostního provozu a často jsou jim násilně zabírány pozemky ve prospěch obchodních koncernů. To vše se děje s tichým požehnáním stranických autorit. Italský novinář Frederico Rampini ukazuje v knize Čínské století, že například průměrný čínský horník čelí statisticky stonásobně vyššímu riziku úmrtí nežli jeho kolega ve Spojených státech amerických. V uhelných oblastech Číny, kde se nachází dolů a většina tepelných elektráren, zatemňuje oblohu při západu slunce a vodu řek čerň sazí. Šest set tisíc čínských horníků trpí nejrůznějšími chorobami od silikózy po rozedmu plic či rakovinu a jejich počet se každoročně rozrůstá o osob. A jak Rampini zdůrazňuje, místní vedení podniků nehodlá utrácet za jejich léčbu ani cent. Se zdravotní péčí a pojištěním obecně to navíc není vůbec jednoduché. Veřejn é výdaje určené na zdravotnictví na venkově jsou zanedbatelné: v přepočtu 1 euro na osobu ročně. Celých 90 % venkovanů si musí hradit veškerou léčbu z vlastní kapsy a i oficiální deník China Daily přiznává, že si většina rolníků nemůže dovolit ani běžnou návštěvu u lékaře. Ve velkých městech se sice stát na lékařské péči podílí, jenže poněkud zvláštním způsobem. Pokud zdravotní výdaje nepřevýší 2000 jüanů ročně (asi 200 eur), hradí si je nemocný sám. Při léčbě s náklady do 5000 jüanů proplácí stát 90 % výdajů, do výše jüanů 80 % a tak dále. Jinými slovy, čím více onemocníte, tím méně stát pomáhá. Vláda sice vloni slíbila, že vynaloží na zdravotní pojištění stovky miliard jüanů, ale bližší podrobnosti dosud nejsou známy. Vladimír Iljič Pickwick? Západního čtenáře může znepokojit, že se na demonstraci za sociální práva čínští dělníci a rolníci ohánějí portréty Mao Ce-Tunga, který je odpovědný za smrt desítek milionů lidí. Tento rozpor má v dnešním čínském kontextu své vysvětlení. Chim Kwan Lee, profesorka sociologie z michiganské univerzity, která o dělnických protestech nedávno napsala knihu, říká: Většina demonstrujících dělníků nemá znalosti o teroru, za který byl Mao odpovědný. Neučili se ve škole o Maových zločinech, ale o tom, že chtěl v Číně nastolit rovnostářskou společnost. A proto vidí v Maovi zástupný symbol, pomocí kterého mohou upozornit na zjevný rozpor v dnešní komunistické teorii a praxi. A je třeba dodat, že se Mao Ce-tungem ohánějí jen někteří z nich. Českému čtenáři to může vzdáleně připomenout tehdy dobře míněná, ale dnes již naivně znějící hesla ze srpna 1968: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil. Podle Kwan Lee není požadavkem nespokojených čínských dělníků a rolníků nějaká obnova maoistického teroru, nýbrž prostě státem garantovaná sociální a zdravotní péče, řešení korupčních kauz nebo možnost dovolat se nápravy zvůle stranických funkcionářů. Vedle města Liaoyang se podobné protesty konají takřka ve všech chudších provinciích, dají se každoročně počítat na tisíce a směřují v drtivé většině případů proti místním vládám. Centrální úřady v Pekingu se snaží tyto bouře přečkat a slibují nápravu, odstranění zkorumpovaných úředníků nebo vyšší sociální výdaje. Jenže v důsledku hospodářské krize tu roste nezaměstnanost, která letos na jaře dosáhla nejvyšších hodnot od roku Dopad bouří pracujících a nezaměstnaných shrnuje Ying Qian z Ústavu Dálného východu FF UK: Mnozí vůdci těchto demonstrací začínají spolupracovat s opozičními aktivisty a veřejnými intelektuály a postupně se zapojují do sítě širšího sociálního aktivismu. Navíc spolu dokáží komunikovat po internetu. Ještě před několika lety mohla čínská vláda těžit z nerušené hospodářské prosperity a slibovat obyčejným lidem lepší budoucnost. Dnes ale mnozí z nich vidí, že čelí nedostatku pracovních míst a zvyšujícím se sociálním nerovnostem. Internet jim navíc umožňuje lepší informovanost a to navzdory vládní cenzuře. Zatímco po roce 1989 dosáhly čínské komunistické orgány společenského konsensu tím, že lidem slíbily prosperitu, dnes je pro ně všechno mnohem těžší. Nemyslím, že protesty dělníků a rolníků dokážou samy o sobě změnit politický systém, ale věřím tomu, že se lokální i centrální autority budou muset přizpůsobit mnoha jejich požadavkům, říká Yin Qian. Vedoucí frakce stran zelených v Evropském parlamentu, Daniel Cohn-Bendit, řekl před rokem v jednom rozhovoru, že hospodářský úspěch Číny je založený na minimálních nákladech za práci, které vedou k vytváření nepřijatelných pracovních podmínek. Zároveň varoval, že by pro nás bylo zhoubné přistoupit na stejnou logiku kvůli konkurenceschopnosti. Současná čínská kombinace pickwikovského kapitalismu 19. století a leninské diktatury přesto zůstává výzvou, kterou není možné přehlížet. To, jestli nakonec otupí své hrany, bude, zdá se, záviset i na boji řadových Číňanů za sociální práva. Autor je historik, působí na Ústavu světových dějin FF UK. Protesty roku 1989 (nahoře) a jejich připomenutí letos v Hong Kongu. foto: Peijin Chen, Charles Mok 13

14 Autorka: Martina Křížková Cizinci mezi patry Před kancelářemi české cizinecké policie se už obvykle nemusí nocovat. Během let se ale z tohoto úřadu vytvořil až magicky nefunkční prostor, který poškozuje každého: od těch, co přijeli zpoza hranic, až po ty, kteří tam pracují. Fronta lidí plazivě obestupuje budovu a přečnívá na samý kraj chodníku Koněvovy ulice. U prosklených dveří se na sebe smějí dva vysocí muži s nápisem Policie na zádech. Další postává u schodů v prvním patře a přehlíží lidský dav na schodišti. Je osm ráno, na cizinecké policii v Praze před půlhodinou otevřeli. Naši studenti tu čekají ale už od pěti, potřebují prodloužit víza, říká mladý tlumočník původem z Uzbekistánu a pokračuje: Prý dnes dali na víza osmdesát čísel, my máme padesát pět a sedmdesát, takže je šance, že do večera přijdeme na řadu, odhaduje optimisticky svoje šance vyřídit, co potřebuje ještě dnes. Nejen v pražské pobočce jsou hned po otevření k dispozici čísla, jež určují pořadí jednotlivců u různých přepážek, podobně jako na poště. Od jiných institucí se zdejší systém odlišuje především tím, že počet čísel je dopředu omezen. Zaměstnanci odhadnou, co jsou schopni vyřídit, a podle toho upraví jejich výdej. Čísla na celý den si lidé rozeberou během pár minut. Kdo přijde později, má smůlu. Improvizace ve frontě Fakt, že někdo získá číslo, neznamená automaticky, že se k přepážce opravdu dostane. Je to nepříjemné hlavně kvůli lhůtám. Nám o vízech rozhodnou asi přímo na místě, protože přijdeme na řadu. Kdyby se to ale nestihlo do zavření, převezmou jen naši žádost a mají dvouměsíční lhůtu, aby to vyřídili, vysvětluje tlumočník. Přináší to hlavně nejistotu spojenou s několikatýdenním čekáním. Úřední ne znamená pro studenty okamžitý konec školy a návrat domů. Vedle formálního systému na Koněvově ulici zavedli lidé z fronty mezi sebou ještě neformální zlepšení. Na skle pár metrů vedle vchodu visí průhledné desky přilepené izolepou a v nich prázdné papíry s tužkou. Cizinci si na nich sami určují pořadí před vydáním čísel na další den. Kdo disciplinovaně napíše své jméno do improvizovaných áčtyřkových archů, má ráno přednost. Musí i tak ale přijít kolem páté, jestli chce mít jistotu, že na něj zbude číslo dostatečně nízké. Jedinou nenumerickou zónou v areálu je podatelna s informacemi dohromady. Ve stoje lze Dostat se dovnitř ještě neznamená mít vyhráno. před ní marně strávit ve frontě i několik hodin. Když má člověk číslo, může sedět v přeplněné čekárně, na nízké zídce venku vedle budovy nebo jít na chvíli jinam. Posun fronty lze sledovat i na internetu, který ovšem většina z čekajících nemá k dispozici. Na chodbách úřadu i kolem něj jsou od rána do večera stovky lidí. Nervózní křik úřadujících mužů a žen od přepážek lze zaslechnout už po pár minutách od otevření. Každodenní množství cizinců na první pohled jednoznačně převyšuje jejich fyzické i psychické možnosti. Problémy spojené se značkou cizinecká policie tím ovšem teprve začínají. K úřední sebezáchově Stává se, že když jdou naši klienti na cizineckou policii sami bez nás, získávají mnohdy rozporuplné informace, říká energická třicátnice z plzeňské neziskové organizace, která si nepřeje být jmenována. Je jim například sdělováno, že nemají na něco nárok či něco nemůžou, i když to nemá oporu v zákoně, dodává. Musí se pak podle ní obrátit na organizace, jako je ta její, nebo vyhledat právníka. Jinak je v lepším případě čekají potíže a zdržení, v horším konec života v Česku. Potýkáme se s tím často, nejde jen o pár výjimečných případů, říká. Její slova potvrzují opakovaně i další lidé, kteří přicházejí pracovně do styku s cizinci, a to nejen v Plzni. Setkal jsem se s tím také, i když jen z doslechu. Advokát nikdy neví, jak se chovají ke klientovi, když je tam bez něj, říká pražský právník Pavel Uhl a pokračuje: Tyto postupy se objevují, i když nemohu říci, jak jsou časté. Vyplývá to alespoň z anabáze, kterou klient absolvuje, než mne vyhledá jako advokáta. Permanentně přetížení zaměstnanci cizinecké policie nepotřebují plně informované cizince. Něco zamítnout či netrvat na složité, byť ze zákona možné proceduře, je pak jednodušší. V jejich situaci navíc i sebezáchovné. Podle Uhla nemusí jít ani o záměr. Jde o obecný problém, který vyplývá z charakteru řízení státní správy. Vojensky organizovaný sbor se snaží řešit věci metodickým způsobem a kvůli větší efektivitě i bez individuálního přístupu. Možná je ale i další varianta, na kterou upozorňuje Pavel Čižinský z Poradny pro občanství a občanská a lidská práva. Neznalost právních fines na straně cizinců se prostě občas potkává nejen s neochotou, ale i neznalostí na straně jejich policie. 14

15 Dobrý cizinec je ten, který není Počkej, vyprší ti to až ve čtvrtek, teď je pondělí, tak co tu děláš? snaží se zřejmě neobratně žertovat s mladou ženou z Ukrajiny muž v podatelně. Ona pohodí světlými vlasy a o poznání méně hlasitě než on řekne: Opravdu? Říkáte, že mám jít dneska domů? Muž jí odpoví již méně trpělivě, ale stále s bodrou samozřejmostí: Určitě přijď až ve čtvrtek nebo i příští týden, máme toho moc, nic se nestane. Žena se nejistě otočí na dav za sebou. Než se vůbec pohne, muž už hovoří s někým jiným. Ukrajinka přesto neodchází. V tom dojde ke zmatku. Starší pán se snaží mimo pořadí na něco zeptat. Je okamžitě pacifikován hromotlukem z fronty. Nevybíravě mu naznačuje, aby nepředbíhal. Hádají se. Muž z podatelny vstává a vypadá to, že začne křičet. Ještě před pár vteřinami ukázněný dav lidí se rozpadne ve zmatený chumel. Mladou ženu z Ukrajiny lidé vytlačí od přepážky. Situace se uklidní stejně nečekaně, jako se vyhrotila. Starší pán a Ukrajinka se rychle ocitají na konci fronty, jež se přelívá až do čekárny. Ona po chvíli skutečně odchází. Jde o nejčastější problém. Na policii nepřijmou cizincovu žádost a pošlou ho pryč s tím, aby něco doplnil, jenže mezitím mu propadne lhůta, ve které je oprávněn žádat například o prodloužení k pobytu, komentuje situaci Čižinský a pokračuje: Správný postup je i neúplnou žádost nabrat a vyzvat k doplnění. Cizinečtí policisté vůbec často interpretují zákon dle nepsaného pravidla, že cizinci by tu být spíše neměli, což ale ze zákona rozhodně nevyplývá. Podle něj jsou zde nevyřčená pravidla silnější než jinde ve státní správě. Ruku v ruce s případnou neznalostí zákona, se kterou se ve své praxi u zaměstnanců cizinecké policie také setkává, jde o smrtící kombinaci. Shořet rychleji než papír Jeho zkušenosti se překrývají se zážitky dnes již bývalé zaměstnankyně cizinecké policie v Praze. Na úřadovně v Koněvově ulici pracovala ještě letos. K přijetí jsem žádné zkušenosti s právem, úředními postupy či cizineckou problematikou nepotřebovala a ani jsem o tom nic nevěděla. Co a jak mám dělat, mi řekli kolegové, kteří tam byli déle než já, říká drobná plavovláska se střední školou. Nepracovala jsem za přepážkou, ale v zázemí připravovala podklady. První a poslední oficiální školení jsem stejně jako ostatní z nováčků, kteří s cizinci přímo pracovali, absolvovala až po dvou měsících. To už jsem stejně jako oni ale normálně vyřizovala věci, dodává. Logicky neměla jinou šanci než kopírovat, co vytvářeli na jejím místě ti, jež tam dělali před ní. Když něco nevěděla, zeptala se kolegů nebo si to prý sama načetla v zákonech. Takový styl práce dost ztěžovala velká fluktuace zaměstnanců. Každý měsíc několik lidí odešlo a deset jiných zase nabrali, říká a pokračuje: Když ti, co nastoupili, neměli štěstí a místo do zázemí šli na přepážky, nevydrželi většinou dlouho psychicky nebo se po čase ukázalo, že jsou tak neschopní, že nezvládají ani nejjednodušší věci a museli odejít. Myslí si, že je to dáno hlavně malými platy především civilních zaměstnanců cizinecké policie, kteří nedostávají služební příplatky jako necivilisté. Měsíční příjem se tak rychle scvrkává i na sedmnáct tisíc hrubého. Díky tomu si cizinecká policie zejména ve velkých městech nemůže příliš vybírat či dokonce mít v realitě na své budoucí zaměstnance nějaké skutečné požadavky. Když navíc nabízí práci ve stresu a k tomu nedodá žádné odborné vzdělávání či psychologickou podporu, i ti schopnější vyhoří rychleji než papír. Na správních poplatcích stát od cizinců vybere více, než ho sami stojí, takže to záleží jen na politické vůli, zda peníze nasypat do systému zpět nebo použít na něco jiného, poznamenává k tomu Pavel Uhl. Dobře se vyspat Za této konstelace někteří z odborníků či zástupců neziskovek vítají, že by část agendy cizinecké policie v budoucnu měli přebrat úředníci ministerstva vnitra. Určitě je to krok správným směrem, podobné věci má vyřizovat civilní úřad a ne policie, říká Čižinský. Je prý ale nesmyslné, aby to dělal přímo centrální úřad státní správy. Je to jako by vám řidičský průkaz měl vyřizovat premiér, vysvětluje Čižinský. V zahraničí se starají o pobyty cizinců například obyčejně místní úřady. Sklon interpretovat si zákony a nařízení po svém mají navíc zřejmě i na ministerstvu. Ukazovalo by na to alespoň nedávné pochybení ve výkladu česko-vietnamské smlouvy o repatriaci nezaměstnaných Vietnamců do vlasti. Lidé z vnitra si jí na rozdíl od vietnamské strany i samotných vietnamských dělníků vysvětlili daleko restriktivněji a zdá se, že i v rozporu se samotným zněním dohody. Situaci nezlepšují ani velmi striktní a i na české poměry nebývale doslovné cizinecké zákony. V současné podobě ani neumožňují hledání nějaké základní spravedlnosti, ať už je vykládá kdokoliv. Píší je totiž sami úředníci, bez zájmu veřejnosti i politiků. Neprochází proto žádnou reálnou oponenturou zvnějšku, podotýká Pavel Čižinský. Úředníci při jejich tvorbě mají sklon k zjednodušování a legitimizaci své vlastní práce. Podle Pavla Uhla je jedinou možností větší zájem veřejnosti a její tlak na změnu. Pouze to může donutit politiky k tomu, aby se začali problémy cizinců v pozitivním slova smyslu zabývat. Do té doby jim zřejmě nezbude nic jiného než vstávat na pátou a při několikahodinovém čekání mezi patry schodiště cizinecké policie doufat, že ti, kteří mají značnou moc rozhodovat o jejich příštím osudu, se alespoň dobře vyspali, když už třeba neznají příslušný zákon. 3 x foto: david kumermann Pořadník - svépomocná snaha o zlepšení. Právník Pavel Uhl nemá iluze o osudech žadatelů bez právní pomoci. 15

16 Říká se, že Česko je tolerantní země, zejména vůči lidem odlišným v sexuální orientaci. Máte i registrované partnerství, tak co vlastně chcete, jako kdyby říkala česká společnost lidem jiné než většinové orientace a pohrdavě se dívá na obrázky z Moskvy, Poznaně či Bělehradu, kde byly průvody homosexuálů napadeny ať už policií či příznivci konzervativních hodnot. Jenže jsme na tom skutečně o tolik lépe? Registrované partnerství znamenalo změnu, ale rozhodně ne rovnost manželství, které je jen pro heterosexuály, má stále výsadní postavení. Homosexuální páry také nemohou adoptovat děti. Ale nejen to, stále jsou ve veřejném prostoru takřka nepřítomni, odlišná sexuální orientace se zkrátka pořád bere spíše jako postižení, kterému se není slušné posmívat a je ošklivé na něj útočit, ale vlastně by se o něm nemělo ani příliš mluvit. A koneckonců, když gayové a lesby loni v létě vyšli do ulic Brna demonstrovat svou odlišnost a požadovat svá práva, jejich akce se stala nejen terčem protestního modlení známé postavičky pátera Libora Halíka, ale též útoku neonacistů, před nímž policie účastníky neochránila, navzdory záštitě, již nad akcí převzaly různé oficiální figury jako tehdejší ministryně Stehlíková či náměstek brněnského primátora Ander. Ulice Brna v té chvíli nebyly zase tak odlišné od ulic zemí s menším stupněm tolerance. Šanci na reparát měla akce letos v Táboře. Bez politiků, ale za to s atmosférou Proč právě město nad Lužnicí, které všichni známe z hodin dějepisu? V husitech to nebude. Hybnou silou se stal kolektiv několika Čechoameričanů, kteří už šestnáct let působí ve mlýně na okraji města, z nějž udělali Dívky výrazně převažovaly. Pomsta adamitů? Město Tábor máme spojené s husity a jejich vojevůdcem Žižkou. Nejen, že ve jménu obrody křesťanství porážel celé armády, ale vyvraždil také skupinu adamitů odpadlíků, kteří měli pěstovat nahotu a sexuální uvolněnost. Copak by asi dělal, kdyby se vrátil do Tábora po takřka šesti stech letech? Nejspíš by mu bylo horko... nezávislé kulturní centrum CESTA. Přípravy pojali důkladně a nenechali nic náhodě. Akci plánujeme vlastně už od předloňského prosince, říká organizátorka Hilary Binder. I z obav před neonacistickými útoky se účastníci dopředu registrovali po internetu. Při dopoledním příjezdu do Tábora vítalo účastníky sice slunečné, ale polouzavřené a poloprázdné město. Neonacisté se ovšem příliš nepředvedli v důsledku policejních razií měli jiné starosti, a tak se jejich hlavní síla soustředila do Brna na protest proti věznění jejich kamarádů. K vyjádření proti homosexuální zvrhlosti se jich sešla hrstka, a asi patnácti účastníkům akce Dělnické strany navíc narušili demonstraci dokumentaristé Klusák a Remunda, když se v půli projevu ultrapravicového pohlavára 16

17 Autor: Petr Pospíšil Jiřího Štěpánka začali vyptávat na význam hesla árijské bratrstvo na mikině jednoho z demonstrantů. To mezi gayi a lesbami panovala mnohem pozitivnější atmosféra. Nepřišlo sice mnoho z těch, kteří se původně registrovali a o své zamluvené transparenty se nepřihlásily dokonce ani některé z ohlášených organizací, i tak se ale podle odhadu médií a organizátorů počet účastníků vyšplhal na čtyři stovky. Pokud si někteří z táborských občanů, kteří se přišli na akci podívat, kladli otázku, proč se vlastně účastníci sešli, odpověď jim mohl dát kupříkladu projev Jiřího Hromady. Nejsem homosexuál, řekl na náměstí nejznámější gay v ČR, a odmítl se tak definovat slovem s pachutí zdravovědného termínu a obsahující slovo sex. Jako kdyby nás někdo definoval např. heterosexuál Jiří Novák. Narozdíl od Brna si neudělali čas politici, Džamila Stehlíková napsala, že musí být na jakémsi mimořádném zasedání Strany zelených. Nezdálo se, že by komukoli chyběla Duhoví lidé Energie nešla tolik z projevů, jako především z průvodu. Navzdory varování radnice se nakonec přišlo podívat docela dost Táborských a měli příležitost vidět mávání duhovými vlajkami a spoustu nadšených lidí, kteří se rozhodli nepěstovat svou identitu jen v ústraní, tam, kde jim společnost milostivě vyčlení prostor, ale v centru města. Města, které mělo s průvodem nejeden problém. Snažili jsme se o partnerskou spolupráci a nakonec to dopadlo dobře, i když to párkrát pěkně zaskřípalo. Město nás dokonce podpořilo z kulturního fondu. Jen mě mrzelo, že nedali vědět o tom, že to je především slavnost, a namísto toho varovali před hrozbou násilností. Ale chápu je, mají zodpovědnost a nikdo nemohl čekat, co se bude dít, zamýšlí se nad spoluprací s městem Hilary. Gay, queer, Tábor, skandují účastníci a účastnice průvodu, kteří se rozhodně nehodlají stydět za svou odlišnost, ale naopak chtějí, aby ji společnost vnímala jako něco normálního, s duhovými vlajkami, transparenty a někdy také se samolepkami s duhou nalepenými na oblečení. Jinakost je dar od Boha, dodává do tlampače Hromada. Jeho názor ovšem nesdílí jeden evangelikální aktivista, který na trasu průvodu přišel s transparentem Homosex je hřích. Spolu s výkřiky několika neonacistů a pobouřených občanů je to ovšem ojedinělý případ, většina lidí se na průvod přišla podívat se sympatiemi nebo přinejmenším zvědavostí. Jasné je přinejmenším jedno: kdyby si Táborští měli vybrat, zda jim dítě pohlídá lesba nebo nácek, zvolili by první možnost. Od dob Jana Žižky pokrok... Většinu průvodu tvořily ženy, gayů bylo málo. Možná to souvisí s tím, že aktivnější v přípravách byly lesbické organizace, říká Hilary a dodává: Je také pravda, že minimálně čtvrtina účastníků byli heterosexuálové, kteří nás prostě přišli podpořit. To bylo skvělé. Účast lidí, kteří nepatřili ke komunitě gayů a leseb, představovala pro akci podporu, ale nesetřela její charakter. Množství viditelných symbolů jinakosti, stejně jako navazující program zakotvovaly akci jasně. Se shlukem turistů si ji splést nešlo. Ke komunitě gayů a leseb nápadně nepatřila i skupina organizátorů v černém, kteří se zaměřili na ochranu průvodu před neonacisty. Rekrutovali se povětšinou z řad radikálních nepřátel ultrapravice anarchistické a autonomní scény. Nesnažili se ale udělat z Tábora bojiště s neonacisty, nýbrž podpořit jinakost. Byla jsem jim vděčná za podporu a za to, že se konstruktivně zapojili. Namísto boje s Dělnickou stranou chránili průvod, komentovala jejich účast Hilary. Účastníci byli ovšem za ochranu vděční i policii a dávali to najevo. Uniformy jsou sexy, skandoval dav mimo jiné heslo, které asi u některých policistů vyvolalo rozpaky. Průvod nebyl příliš dlouhý, podobně jako v Brně skončil vcelku brzy. Zatímco ovšem loni v Brně organizátoři zkrátili trasu průvodu z obav před neonacistickým násilím a následoval rozchod do ulic města, v Táboře účastníci došli ani ne po hodině mašírování do sídla CESTY, kde následoval bohatý program, který byl jádrem akce. Účastnice a účastníci zde mohli naslouchat alternativním kapelám i diskutovat o filmech, které posouvaly hranice sexuální odlišnosti dál než kam sahá představivost určená škatulkami holka, co je na holky a kluk, co je na kluky. Mohli si užít travesti show nebo se začíst do lesbické poezie... anebo také přemýšlet, kde asi bude queer parade napřesrok. Organizátoři totiž již dali vědět, že rádi podpoří nějakou další skupinu z jiného města. Opakovat organizační vypětí z tohoto roku a uzavřít queer parade v hranicích jednoho města rozhodně nechtějí. Na koho si dovolí Cestou zpět potkávám na nádraží Terezu a Alžbětu, gymnazistky z Prahy. I ony si všimly nápadného nepoměru mezi muži a ženami na queer parade. Nadávání na zpožděný vlak sbližuje a po chvíli Tereza vypráví o svých kamarádech gayích, kteří nedorazili. Mluvila jsem asi s pěti a všichni se báli neonacistů. Buď byli loni v Brně, nebo o tom slyšeli, a nechtěli riskovat. Vlastně by mě zajímalo, jestli by si ti náckové dovolili i na holky. Vlak se po dvouhodinovém zpoždění dokodrcal. Queer parade v Táboře byla přes všechny počáteční obavy úspěšná. O opravdovém úspěchu a skutečně otevřené společnosti ale budeme moct mluvit až tehdy, když se účasti na podobných akcích nebude nikdo bát. Autor je spolupracovník redakce. Program byl pestrý, stejně jako složení účastníků. 3 x foto: Marta Harasimowicz 17

18 Narážet na hranice svobody Rozhovor s Milanem Mikuláštíkem Řada projektů skupiny Guma Guar i kurátorské projekty Milana Mikuláštíka se setkaly s agresí a cenzurou: Bad News, Bytom, Polsko velkoformátový tisk namířený proti homofobii znázorňující papeže Benedikta XVI. s uťatou hlavou Eltona Johna byl odstraněn z výstavy den po vernisáži Osa cenzury Kapitán, galerie Bazilika, České Budějovice samostatná výstava skupiny Guma Guar zobrazující fingované zmlácení policisty byla předčasně uzavřena vedením galerie Milan Knížák Podivný kelt, Vernon, Praha výstava kritizující ředitele Národní galerie měla za následek trestní oznámení na členy skupiny Meze tolerance, GHMP, Praha výstava kritizující zákaz Komunistického svazu mládeže byla poničena a předčasně uzavřena, celoroční program galerie věnovaný mladému kontroverznímu umění byl díky tomu zrušen Peter Fuss - Achtung!, galerie NoD, Praha Mikuláštíkem kurátorovaná výstava polského umělce Petra Fusse byla půl hodiny po zahájení zničena, kurátor byl posléze na základě událostí spojených s touto výstavou odvolán Kolektivní identita, Artwall, Praha public-artový projekt kritizující pochybné finanční machinace pražského magistrátu ohledně plánované olympiády byl nejprve v noci neznámým vandalem zničen, galerie byla posléze na základě této výstavy magistrátními úředníky zrušena 18

19 Autorka: Andrea Novotná Člen skupiny Guma Guar, jejíž dílo označil pražský primátor Pavel Bém za ideologicky zvrácený, pseudoumělecký brak, nepůsobí na pohled jako zaťatý rebel, ale spíše jako přemýšlivý intelektuál. Se svojí tvorbou ovšem naráží na zákazy a jako kurátor byl nedávno vyhozen z práce. Je u nás i dnes některé umění politicky nepohodlné? Jak jste se dostal k akčnímu a politickému umění? Mnoho umělců, co znám, si prošla vývojem od modernistického postoje k postmodernímu cynismu. U mě to bylo naopak. V devadesátých letech mě silně ovlivnilo konceptuální umění a později postmoderní teorie. Dělal jsem radikálně formalizované umění, kde byl obsah jakoby potlačen. Po několika letech jsem ale začal mít pocit, že je to úplně zbytečné. V jednu chvíli jsem dokonce přestal umění dělat úplně. Obrat k aktivistické tvorbě nastal s událostmi po 11. září, které ve mně vyvolaly zlost. Uvědomil jsem si, že jestli chci dělat nějaké umění, tak jedině angažované. Pokud to všechno nemá žádný smysl, tak aspoň poukážu na problém. To vše se spojilo ještě s deziluzí z příliš vyumělkovaného postkonceptuálního umění. Proti oficiální řeči Jak se dala dohromady vaše skupina Guma Guar? Přes hudbu, DJing... Spolu s Danem Vlčkem a Richardem Bakešem jsme nejdřív hráli, tehdy především tekno doprovázené videoprojekcemi. Při každém vystoupení jsme měnili jméno, chtěli jsme mít jakousi tekutou identitu. Jméno guma guar, které jsme našli ve složení vlašského salátu jako zahušťovadlo, jsme poprvé použili na výstavě Československo v Bratislavě. Tehdy jsme také na mostu SNP nastříkali přes šablonu asi padesát plakátů s motivy Janošíka jako teroristy a podepsali se právě Guma Guar. Rozhodli jsme se pak, že střídání názvů stačilo, a že pokud chceme dělat politicky angažované věci, tak bude lepší držet jedno jméno. Vlastně jste se rozhodli vytvořit značku Rozhodli jsme se, že naše myšlenky snáz dostaneme dál, když to bude mít jednotící označení. Vaše skupina proslula hlavně jako výtvarná. Ale vedle toho děláte hudbu, máte blogy, takže jste i jakousi mediální skupinou Jak tyhle aktivity spojujete? Která je pro vás důležitá víc a která méně? Asi jak pro koho. Myslím, že třeba pro Dana je důležitější hudba. Pro mě je nejdůležitější politické poselství. Když jste založili Guma Guar, nevstupovali jste na prázdné území, politických skupin bylo víc. V čem se od nich lišíte? Hlavně v jasném postoji vůči většinovým názorům. Mnohé skupiny se s oblibou pouštějí do různých antikomunistických projektů a kritiky z pozice, která kopíruje oficiální řeč dnešního systému. Nezpochybňují režim, systém jako takový. Třeba kluci z PodeBal pracují v reklamě takže asi nebudou kritizovat kapitalistický systém, když působí v jeho pilíři. Dá se říct, že politicky je naše skupina nejradikálnější. Je pro vás důležité spojení s jinými alternativními aktivitami? Ano. Spolupracujeme s časopisem A-kontra. Vystoupili jsme na protirasistických koncertech pořádaných Antifašistickou akcí, několikrát jsme hráli ve squatu Milada, máme kontakty s podobně nastavenými zahraničními kolegy. Část místní tzv. undergroundové scény nás považuje za salonní, ale ve srovnání se zbytkem umělců jsme v podstatě jediní, kdo se účastní demonstrací a nějak aktivně se politicky projevuje. Nám navíc vždycky vyhovovalo stát na pomezí. Dělali jsme tekno, ale nikdy jsme nebyli součástí scény. Také v rámci výtvarné scény stojíme spíše na okraji. Vystavujeme v galeriích, nechceme si nemístně hrát na underground, ale současně se nemíníme přizpůsobovat omezujícím požadavkům kulturního provozu. Zahrajeme si na Knížáka Takže se snažíte účastnit oficiálního uměleckého provozu, ale způsobem, který bude zkoumat jeho hranice? Přesně tak. Snažíme se využít veškerých možností, jak dostat naše myšlenky k lidem. Pokud tedy nedostaneme možnost vystavovat v galerii, která je vysloveně zkorumpovaná Samozřejmě bojkotujeme Národní galerii kvůli osobě Milana Knížáka, ale v jiných prostorech, pokud je ta možnost, výstavu neodmítáme. Důležitá věc: naše umění je neprodejné. Podle mnoha kritiků provokativnost našich projektů slouží sebezviditelnění nebo obohacení. My se ale snažíme artefaktům vyhýbat nebo vytvářet takové, které porušují estetická pravidla a jsou ošklivé, i když i to se dá dneska prodat. Prostě se chceme aspoň zčásti vyhnout obvinění, že z toho máme užitek. Provokace není účel, ale prostředek k tomu, abychom vyvolali diskuzi o problémech. Už jste zmínil Knížáka. Čím to, že ač se s ostatními politickými skupinami na mnoha věcech neshodnete, odpor ke Knížakovi vás spojuje? Před lety jsme s Markem Medunou z tehdy ještě neexistujících Rafanů zorganizovali první demonstraci proti jeho působení v Národní galerii. Skoro celá umělecká komunita se zachovala zbaběle obvolávali jsme lidi, účast přislíbila řada umělců, ale většina pak nepřišla. Zaměstnanci Národní galerie, kteří nás slovně podporovali, pak jen bojácně sledovali demonstraci skrz skleněné dveře a ve chvíli, kdy přišel Knížák, zmizeli. V podstatě Knížáka kontinuálně kritizovali jen Rafani a Jiří David. Většina umělců se ho donedávna bála kritizovat, protože by přišli o možnost vystavovat v Národní galerii a prodávat do sbírek. Je zajímavé, že celkem nedávno se úplně všichni proti Knížákovi obrátili. Předtím ale žádný monolitní odpor neexistoval, řada umělců s ním kolaborovala. Proč pro vás byl tak důležitý právě Knížák a proč jste zvolili tu formu kritiky, s níž jste postavili mladého Knížáka, rebela a performera, proti starému, nesnášenlivému funkcionáři? Vrátím se k té demonstraci, která proběhla v roce Knížák na ni tehdy přišel s transparentem Pryč s Knížákem, čímž se to snažil zesměšnit. Jeho typická strategie: otočit to, použít tvoje prostředky proti tobě. Když se chystala nová protestní akce, před dvěma lety, tak jsme o tom přemýšleli, a rozhodli se, že to uděláme jako on, že to otočíme, že si na něj zahrajeme. Použili jsme jeho taktiku. Jak jste to udělali a jak vaši ironii přijal? Šlo o to, že jsme mu založili profil na myspace a milan.knizak@gmail.com. Z té jsme rozeslali oznámení, že v galerii Vernon probíhá jeho výstava. Jaké bylo překvapení návštěvníků, když zjistili, že jde o výstavu skupiny Milan Knížák, že se skupina Guma Guar znovu přejmenovala. Vystavili jsme vlastně padělky, napodobeniny jeho stylu, které jsme nabízeli za vysoké, v podstatě neprodejné ceny a doplnili jsme to vše velmi nelichotivým umělcovým CV. Jak jsem mluvil o tom, že odmítáme prodávat, tak byly dvě výjimky: tahle výstava a výstava Beauty free shop, kde jsme nabízeli po třech tisících plechovky s fiktivním lidským masem. Akt prodeje byl součástí uměleckého díla. Ani v jednom případě jsme si ovšem nemínili peníze nechat. Falešná výstava trvala asi dva měsíce, Knížák dlouho nijak nereagoval. Po půl roce ale přišlo z ničeho nic rozsáhlé trestní 19

20 oznámení, které pro nás mohlo znamenat několikaleté vězení. Tenhle bývalý bouřlivák se zkrátka pokusil poslat jiné umělce (já jsem navíc jeho bývalý student) do vězení za to, že ho kritizovali. Za úspěch každopádně považuji fakt, že když do Googlu zadáte jméno Milan Knížák a zvolíte hledání obrázků, tak jako první se objeví náš padělek. Hledat silné osobnosti Vaše působení v oficiálním galerijním světě je trochu testováním mezí svobody těch institucí. Jaké máte nejzajímavější zkušenosti? Narazili jsme v případě galerie Artwall, kde jsme na otevřené výstavní ploše na nábřeží pod Letnou zparodovali kampaň za olympiádu v Praze. Zatímco oficiální kampaň stavěla na celebritách, my je zaměnili za hvězdy podsvětí Koženého, Barkovou, Srbu a další. Heslo jsme ponechali: Všichni jsme v národním týmu Nejdřív jsme byli vyzváni k sundání loga Prahy olympijské, což jsme odmítli, pak někdo přetřel v noci plakáty nahnědo a skončilo to tím, že magistrát výstavní plochu zavřel. Jan Vinkler, který byl na magistrátu pověřen likvidací galerie, zároveň seděl v dozorčí radě Prahy olympijské. Takže ten, koho jsme kritizovali, měl možnost naši kritiku umlčet. Před necelým týdnem se magistrát rozhodl projekt olympijských her odsunout k ledu. Mezitím ovšem pánové utratili sedmdesát milionů za fiktivní konkurs na fiktivní olympiádu. V právním státě by si tohle někdo odskákal. Tady budou tihle chytráci sedět na radnici dál. V listopadu loňského roku jste se stal kurátorem. Co pro vás bylo kritériem zajímavé výstavy? V galerii NoD jsem působil asi půl roku a představil řadu umělců, často takových, kteří se zabývali sociální kritikou. Ovšem zdaleka jsem se nevěnoval jen jim, ačkoli právě kontroverzní výstavy byly nejvíc vidět. Zaměřil jsem se také na subkulturní projevy jako streetart, komiks, na genderová nebo ekologická témata. Je zajímavé, že novináři často pranýřují tzv. prvoplánovost angažovaných výstav, a přitom těch neprvoplánových si odmítají všímat. Je ovšem pravda, že jsem se snažil vymezit vůči pražským galeriím, ve kterých převládá suché postkonceptuální umění, jakému jsem sám holdoval kdysi v devadesátých letech. Bylo to i v logice toho prostoru, který je v centru Prahy, spojený s kavárnou, divadlem, často se objevují lidé, kteří nepřišli přímo na výstavu. Tak jsem se snažil dělat výstavy, které budou srozumitelné nejen uzavřené umělecké scéně. Mé půlroční působení v galerii NoD nyní končí výstavou Milana Kohouta, performera žijícího v Bostonu. Proslul např. happeningem, během něhož prodával před Bostonskou bankou oprátky, za což si vysloužil čtyřměsíční soudní proces. Za minulého režimu byl vyhnán a v emigraci zaujal velmi radikální protikapitalistický postoj, takže se vymezil proti oběma systémům. To je dost výjimečné, naprostá většina českých umělců současný režim akceptuje. Pokud tady jsou nějací kriticky zaměření umělci, tak se zabývají pouhou analýzou, ve které není osten, náboj Příkladem může být probíhající výstava Monument transformace, což je sice velmi profesionálně odvedená práce, která ale nic nezpochybňuje, nepředstavuje výzvu, ale jen takový dokumentární průřez posledními dvaceti lety transformace. Milan Mikuláštík (1975) studoval na brněnské Fakultě výtvarných umění a na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1995 se zúčastnil asi stovky skupinových výstav v Čechách i v zahraničí. Měl několik samostatných výstav. Od roku 1995 je členem uměleckého uskupení MINA (společně s Janem Nálevkou). Roku 2003 spoluzaložil umělecko-aktivistickou skupinu Guma Guar (dalšími členy jsou Dan Vlček, Richard Bakeš a Michaela Pixová). Od roku 1998 se věnuje publicistice. Pracoval jako redaktor kulturní rubriky Reflexu Ex. Od listopadu 2008 do června 2009 byl kurátorem pražské galerie NoD. Co z výstav, které jste pořádal, narazilo? Nejprve výstava ústecké skupiny Czakra, což jsou dva studenti z katedry výtvarné tvorby, kteří vytvořili střelnici z portrétů všech poslanců parlamentu. Novináři tehdy hystericky křičeli, že je nekorektní takto simulovat násilí. O měsíc později novináři píšící do těch samých médií skákali nadšením, že se na mítincích sociální demokracie hážou vajíčka na politiky. Pro ně tohle reálné násilí bylo přijatelnější než symbolický akt výstřelu ze vzduchovky na obrázek, což je zjevný odkaz na pouťovou zábavu. Šlo vám o hledání silných autorských osobností? Jsou dva způsoby, jak může kurátor fungovat: buď může vybírat konkrétní, hotové věci, nebo dávat prostor umělci pro jeho vlastní pojetí. I mně v roli výtvarníka je příjemnější, když za mnou přijde kurátor a dá mi prostor, než aby si vybral z už hotového. Tohle byl taky důvod, proč jsem narazil u výstavy Petera Fusse. Do poslední chvíle jsem netušil, co vystaví. Přivezl kontroverzní projekt, který tvrdě kritizoval chovaní státu Izrael nahradil na fotografiích z filmů o druhé světové válce svastiku na nacistických uniformách židovskými hvězdami. Ale já ho nehodlal cenzurovat Antisemitou snadno a rychle Nebylo ale vaše selhání, že jste jako kurátor nevěděl, co se bude vystavovat? Pro mě je skutečně zásadní věc umělecké svobody, aby měl umělec právo vystavit, co chce. A samozřejmě tu svobodu nechci jen pro sebe. Právě v kauze Petera Fusse jsem se snažil chovat jinak, než jak jsem zvyklý od slabošských kurátorů. Ať to bylo na Staroměstské radnici u projektu Meze tolerance, kde byla výstava poničena netolerantními členy skupiny Ztohoven a posléze uzavřena, na Artwallu v projektu Kolektivní identita, v Polsku na výstavě Bad news, kde jsme vystavili fotomontáž papeže Benedikta XVI. s useknutou hlavou Eltona Johna ani v jednom z těch případů se nás kurátoři, kteří nás pozvali, nezastali. Sami se začali chovat jako svoji vlastní cenzoři. Tak jsem se snažil nechovat podobně zbaběle. A jaké byly důsledky? Během vernisáže do galerie přišla agresivní skupinka, která výstavu zdemolovala. Co mě šokovalo, že z jejich strany padla taková slova jako polské svině, zasraní inteligenti a podobně. Současně volali z vedení židovské obce a pohrozili uzavřením galerie i klubu Roxy, které jsou u nich v nájmu. Hned druhý den po té nepovedené vernisáži se na nátlak obce musely stáhnout i informace o výstavě z webu galerie. Zůstalo tam pouze viset, že se Linhartova nadace omlouvá za zrušenou výstavu, ale nebylo tam řečeno, o co vůbec šlo. Na nátlak obce se nadace snažila kauzu ututlat, ovšem v médiích se o ní začalo hojně psát. Začaly se množit nevybíravé útoky na mě i na Petera Fusse, byli jsme obviňováni z antisemitismu, Peter Fuss dokonce z neonacismu. Tak jsem v médiích hájil svůj pohled na výstavu a její uzavření. Nenechám si přece nadávat do antisemitů, když se po léta proti antisemitismu, potažmo rasismu obecně snažím bojovat. Několik novinářů mne požádalo o rozhovor, neodmítnul jsem a popsal, co se v galerii vlastně odehrálo. Následoval vyhazov. Vyhazov za to, že jsem mluvil s novináři. Série podivných událostí tím ovšem neskončila, kdosi po Praze pod naším jménem vylepuje nálepky vyzývající k vraždění židů. Je to nesmyslná a nenávistná provokace, s níž nemáme nic společného, která ale ukazuje, k jakým prostředkům jsou ochotni sahat ti, kdo na nás chtějí útočit. 20