Alarmisté přináší více škody než užitku

Transkript

1

2 Alarmisté přináší více škody než užitku Základní rozbor teze: Klíčovým pojmem v této tezi je alarmista slovníková definice tohoto významu může znít například: Člověk, který zbytečně vyvolává poplach nebo se snaží zalarmovat ostatní, tím že si vymýšlí nebo šíří falešné či přehnané zprávy o hrozícím nebezpečí či katastrofě. V debatě je však nezbytné tento pojem trochu zúžit, abychom mohli najít spor. Jistě nemá cenu hovořit o šíření poplašných zpráv v případě, že daná hrozba vůbec neexistuje tam spor najít nemůžeme a debata by ztrácela smysl. Na druhou stranu existuje řada případů, kdy je daná hrozba zveličována, fakta jsou upravována a obecně je přikládán danému nebezpečí větší význam (v porovnání s ostatními nebezpečími), než jaký ve skutečnosti má. Cílem alarmistů je pak upozornit na hrozící nebezpečí za použití i neetických prostředků, například právě falšování údajů, mediální masáže, nátlakových akcí apod. Spor, který by v této debatě strany měly řešit, zní Měly by se informace podávat co nejobjektivněji, nebo jestli je občas potřeba společnost postrčit tím správným směrem, i za cenu jejího klamání a působení na emoce. Protože debata potřebuje jasné ukotvení, je dobré si vybrat i oblast, ve které je tato metoda používána. Z toho důvodu se v tomto materiálu zaměříme na oblast ochrany životního prostředí a změnu klimatu tam je alarmismu používáno velmi často, a zároveň se jedná o jednu z nejdůležitějších otázek, které se v současném veřejném životě vyskytuje (i s dopady na životy jednotlivých lidí). Trvale udržitelný rozvoj: Každou tezi má smysl vztáhnout k určitému cíli, který by se obě strany měly snažit naplnit. V případě této teze se jeví jako nejrozumnější trvale udržitelný rozvoj, i když se samozřejmě dá bavit i o jiných věcech (např. obecná kvalita života, svoboda, racionalita atd.). Výhodou trvale udržitelného rozvoje fakt, že se jedná o velmi komplexní termín, takže umožňuje zkoumat problematiku z více zorných úhlů. Dále je pak možné dojít v rámci debaty k vážení jednotlivých přínosů a záporů (například: Co je pro trvale udržitelný rozvoj důležitější - zachování živočišných druhů, nebo rozumný ekonomický růst? ) Vzhledem k tomu, že se jedná o pojem značně komplexní, tak ani definice tohoto pojmu nejsou jednoznačné. Asi nejčastěji používaná definice bývá : Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby. (Tato definice pochází ze zprávy Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj z r. 1987) átké pojednání o problematice trvale udržitelného rozvoje lze najít například zde: Obdobnou, i když trochu odlišnou definici najdeme v zákoně o životním prostředí a to konkrétně: Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. vidíme, tak zde je posun k od antropocentrického přístupu k uznání přírody jako hodnoty samotné v debatě pak je možné vést spor (viz dále), jestli bychom měli brát na zřetel jen potřeby lidstva (s tím, že čisté životní prostředí pod ně patří), a nebo jestli má cenu chránit přírodu i bez toho, aniž by nám to přinášelo jakékoliv výhody. Možná argumentace jednotlivých stran: V této části si ukážeme možné argumenty, kterými je možné podporovat platnost teze a také relevantní reakce na tyto argumenty. Afirmativní argumenty: Alarmismus vyvolává v lidech zbytečný strach. Celý koncept alarmismu je založený na premise, že zveličováním možných hrozeb bude vyvolán v lidech strach, a ti potom začnou s danou hrozbou něco dělat. To ve skutečnosti znamená, že lidé budou žít ve strachu z něčeho, co reálně neexistuje (či existuje v mnohem menší míře). Důsledky tohoto strachu jsou dva: Za prvé se tím snižuje životní úroveň lidí, protože jsou nuceni žít ve strachu. Za druhé je zhoršeno veřejné rozhodování, protože lidé se rozhodují emocionálně a nikoliv racionálně. Tudíž společnost často neposuzuje dopady jednotlivých akcí a náklady spojené na jejich realizaci (jak tomu bylo například u biopaliv)ale cokoliv, co má svěřovat k odvrácení konce světa, je bráno za automaticky dobré řešení. Protože trvale udržitelný rozvoj vyžaduje především racionální promýšlení dopadu činnosti člověka na okolí, zůstává tak alarmismus jednoznačně škodlivou záležitostí. 1

3 Předpoklad lidí (voličů) jako racionálních bytostí je sám o sobě mylný většina voličů volební programy podrobně nečte a pokud ano, tak se podle nich stejně málo kdo rozhoduje (dají opět často mnohem více na emoce, volební kampaň apod). I ti, kteří se rozhodují podle volebních programů, stěží provádí důkladnou analýzu dopadů jednotlivých navrhovaných kroků ani nemůžou, protože nemají dostatečné informace ani prostředky k jejímu provedení. Pokud teda má tendence lidí podléhat emocím sloužit k nějakému cíli (a to vždy slouží, například volební kampaně), pak motivace lidí starat se více o životní prostředí je z těch možností nejlepší. Samozřejmě, že mohou existovat i špatné prostředky, jak chránit životní prostředí, ale je na politicích, aby vybrali ty správné. Voliči jim ve skutečnosti nedávají pověření vykonat tu či onu činnosti, spíše jim ukazují, kterým směrem se mají vydat. Skutečnost, že lidé žijí ve strachu, je samozřejmě nepříjemná ovšem oč horší by bylo, kdyby žili v nevědomosti a ignorovali hrozící rizika. Alarmismus vede k rozhodování na základě špatných informací. Pokud je podstata alarmismu překrucování faktů tak, aby se dostalo určitým skutečnostem větší pozornosti, pak inherentně musí vést k rozhodování na základě mylných faktů. Tato rozhodnutí pak budou vždy nutně horší, než kdyby měli lidé informace pravdivé a kompletní. Proto alarmismus přináší více škody, než užitku protože jinak by si lidé vybrali řešení rozumnější (například boj proti následkům globálního oteplování místo snaze mu předejít) a tato řešení by nutně přispěla k udržitelnému rozvoji více, než rozhodnutí učiněná na základě mylných informací. Je bláhové domnívat se, že rozhodnutí jsou činěna na základě informací dostupných v médiích či během masových kampaní neziskových organizací typu Greenpeace. Politici mají pro své rozhodování mnohem objektivnější informace a odborný aparát. Cílem alarmismu je vzbudit v lidech pocit, že tento problém je třeba řešit a ne jim dát dostatečné a konkrétní informace k jeho vyřešení. Politik se málokdy stará o obecné blaho, ale spíše plní společenskou poptávku i když pro její naplňování má lepší mechanismy, než voliči. Takže cílem alarmismu je vytvořit tuto společenskou poptávku, a odborníci pak mohou přijít s nejlepšími možnými řešeními, které už budou založeny na úplných informacích. Alarmismus odčerpává pozornost od jiných důležitých problémů lidstva. Pokud je jeden problém zveličen, pak na něj lidé zaměří svou pozornost na úkor jiných věcí, které je třeba řešit více. Lidstvo netíží pouze hrozba poškozeného životního prostředí, ale také ekonomická krize, sociální konflikty, problémy třetího světa, války atd. Škoda alarmismu je právě v tom, že ostatní problémy budou odsunuty do pozadí a nebude jim věnována dostatečná pozornost (např. hysterie v USA ohledně hrozby terorismu), či budou přijímána s nadbytečnými náklady (a odčerpávat prostředky z jiných oblastí). íž veškeré pozitivní dopady v podobě vyřešení jednoho problému jsou vyváženy tím, že ostatní problémy budou ignorovány, což k udržitelnému rozvoji nevede. Jistě existuje mnoho problémů, které společnost musí aktivně řešit. Tyto problémy se ovšem liší nejen svou nebezpečností, ale také svou viditelností. Taková ekonomická krize dopadá na každého a lidé o ni velmi dobře vědí (a zde je právě riziko ignorování ostatních hrozeb). Naopak dopady na změnu klimatu jsou pozvolné a až se naplno projeví, tak bude již pozdě na hledání řešení. Často se také projevují v úplně jiných částech světa, než kde žijí lidé schopni tomuto problému zabránit (často se jedná o rozvojové země, kde lidé nemají dostatek vzdělání, ani politické síly s problémem něco udělat). je třeba tuto disproporci narovnat a alarmismus je vhodný nástroj, jak to učinit. V neposlední řadě všechny problémy zmiňované afirmací budou světovou klimatickou změnou negativně ovlivněny. Lež má krátké nohy. Ač se jedná o klišé, tak ve skutečném světě s moderními informačními prostředky není možné dlouhodobě lhát lidem, aniž by na to přišli. V okamžiku, kdy taková lež vyjde najevo, mají lidé přirozeně tendenci nevěřit i dalším zprávám z této oblasti. Z toho důvodu alarmisté škodí i ochraně životního prostředí jako takového, protože snižují důvěryhodnost seriózních výzkumu, které jsou na toto téma prováděny. Veřejnost je pak tímto tématem znechucena a bude odmítat přijímání i rozumných opatření, která jsou ku prospěchu všem a tím je udržitelný rozvoj ohrožen. Mediální svoboda sice existuje, ale ve skutečnosti lidé narazí jen na velmi malé procento informací, které jsou ve světě k dispozici. Navíc mají tendenci vybírat si informace, které jsou blízké jejich světonázoru. K tomu je třeba přičíst fakt, že většina zavádějících informací se týká dlouhodobých prognóz, kde jejich verifikace bude možná až za desítky let a v té době již nebude příliš aktuální (navíc vždy lze argumentovat, že katastrofa nenastala, protože se nám podařilo jí předejít). Z toho důvodu je šance na odhalení zkreslených informací velmi nepravděpodobná a alarmismus se vyplatí. 2

4 Negativní argumentace: Alarmismus vytváří společenský impulz. Je součástí lidské přirozenosti, že se snaží nic neřešit, dokud to opravdu nehoří. Často tak lidé spoléhají na to, že situace nějak dopadne a raději se moc nestarají o to, jak předejít hrozícímu nebezpečí. Zde právě hrají alarmisté klíčovou roli pomocí zveličování je možné lidi přimět k tomu, aby věnovali zvýšenou pozornost ožehavému problému jakým je například globální změna klimatu. Lidé mají tendenci přistoupit k řešení spíše v rámci jednoho impulzu, který je často právě vyvolán poplašnými zprávami. Díky tomu mohou na politiky, aby s daným problémem něco udělali. Často je největším problémem právě nedostatek shody a politického kompromisu (i na mezinárodní úrovni), který může sjednocené veřejné mínění odstranit ( to fungovalo třeba při jednání o jaderném odzbrojení START). ím plní alarmismus svou funkci a pomáhá společnosti vypořádat se s existujícími hrozbami. Ve skutečnosti lidé nejsou tak hloupí, jak je v předchozím argumentu naznačeno. Ovšem i kdyby byli, tak na jejich inteligenci není možno jen tak rezignovat a říct si: lidé tomu nemusí rozumět, pokud jimi dokážeme správně manipulovat. Nejen, že to není dobrá cesta k řešení problému, ale zároveň to ponižuje lidi ve společnosti a zhoršuje jejich rozhodování obecně. Apel na racionalitu a vzdělanost naopak zajistí, že i v jiných situacích se lidé budou schopni rozhodovat racionálně a to je často mnohem podstatnější, než vyřešení hrozícího globálního oteplování, protože pouze rozumně uvažující lidé mohou posunout společnost dále. Spoustu věcí mohou dělat lidé sami. Tento problém je třeba řešit nejen na úrovni společenské, ale také na úrovni individuální zodpovědnosti. Spoustu věcí mohou lidé učinit sami jezdit vlakem místo auta či letadla, kupovat šetrné výrobky, recyklovat, pořídit si zateplení a tak dále. Často na životní prostředí rezignují právě proto, že je pohodlnější (a levnější) chovat se k přírodě nešetrně. Pokud bude v lidech vyvolán strach o budoucnost planety, tak se budou sami chovat mnohem zodpovědněji a tím dobrovolně pomohou tento problém vyřešit. Trvale udržitelný rozvoj totiž není možný bez aktivního zapojení lidí. Ač nelze zpochybnit, že zapojení lidí je nezbytné při řešení ekologických problémů, netřeba jim ohledně této situace lhát. Pokud je hrozba životnímu prostředí opravdu tak závažná, pak bohatě stačí dát k dispozici pravdivé a úplné informace. Pokud tak závažná není, pak nedává smysl, aby lidé prováděli činnosti, které dělat nechtějí. Navíc opět je zde riziko iracionálního rozhodování na základě špatných informací (např. bionafta se ukazuje jako méně šetrná k životnímu prostředí, než běžná fosilní paliva). Alarmismus pomáhá bojovat proti sobeckosti. Životní prostředí je hodnota sama o sobě a člověk by se jako živočišný druh měl starat o jeho ochranu bez ohledu na to, jestli se mu to vyplatí. Ztráta živočišných druhů a ekosystémů je nenahraditelná a těžko se dá říct, že máme právo rozhodnout se je zničit. Bohužel lidé jsou od přírody sobečtí, a dokud daná věc nemá dopady na jejich život, tak ji neřeší. Zde právě může výrazně pomoci alarmismus pokud totiž lidé budou mít pocit, že se hrozba týká i jich, a nikoliv jen bezbranných tvorů, tak proti ní začnou bojovat. Tím je možné dosáhnout ochrany celého ekosystému a zajistit, aby se z nich mohly těšit i budoucí generace. Příroda je sama o sobě dynamický proces ekosystémy se mění, druhy vymírají a zase vznikají. Pokud přírodu zakonzervujeme ve formě, v jaké je dnes, tak to stěží můžeme nazývat její záchranou. Sama globální změna klimatu nepovede ke zničení přírody ekosystémy se pouze postupně přesunou. Ano, svět možná nebude vypadat tak, jak jsme zvyklí, ale přírodu jako takovou to neovlivní (veškerý vývoj druhů je založený na adaptaci na nové podmínky). Z toho důvodu je absurdní tvrdit, že zabráníme sobeckosti lidí, protože změnou klimatu jsou postiženi právě lidé a nikoliv příroda. Princip předběžné opatrnosti: Lidstvo je omylné a věda nezná všechny dopady našich činností spousta věcí se projeví až za řadu let. Dnes nikdo nedokáže přesně predikovat například dopady globálního oteplování na mořské proudy, vítr apod. Obdobně u nových technických postupů existuje často riziko dlouhodobých katastrofálních následků (např. DDT). Proto je rozumné raději prezentovat věci skepticky a zdůrazňovat převážně možná rizika protože pokud nebudeme opatrní, tak mohou být následky trvalé (či jejich odstraňování mnohem těžší) a tím bude celý rozvoj zbrzděn. Ve skutečnosti je riziko součást vývoje a vědecko-technického pokroku. Pokud se zaměříme pouze na stránku možných nebezpečí, pak pouštíme ze zřetele stejně důležitou část možné přínosy. Vědecký pokrok 3

5 neznamená pouze vytváření problémů s životním prostředím, ale také umožňuje nalézat jejich řešení. Z toho důvodu je pro dlouhodobý rozvoj společnosti lepší občas šlápnout vedle, než se ve svém vývoji zastavit, aby náhodou nebylo poškozeno životní prostředí. Jistě příroda je v Evropě mnohem zdevastovanější, než před technickou revolucí, ale kvalita života je nesrovnatelně vyšší. Rešerše: Biopaliva: Zdroj Ihned.cz Politika povinného používání biopaliv v pohonných hmotách se ve světě ocitá pod stále větší kritikou a objevují se signály, že Evropská komise možná připravuje změnu dosavadních cílů. Nové výzkumy a oficiální materiály z Británie, Bruselu a USA ukazují, že "zelená" paliva způsobují životnímu prostředí zřejmě větší škody než benzin a nafta. Kritika se nyní soustřeďuje na negativní vliv pěstování biopalivových surovin na změny krajiny, tedy na přetváření lesů a mokřin v zemědělskou půdu. Studie zadaná britskou vládou podle listu The Times zjistila, že používání ropných paliv v automobilech je pro přírodu a klima lepší než produkce paliv ze zemědělských plodin, např. z palmového či řepkového oleje. Vysoké cíle Evropské unie a ještě vyšší cílová úroveň Británie pro podíl biopaliv v pohonných hmotách povedou podle studie k likvidaci milionů hektarů lesů a k jejich přeměně na plantáže. Brusel sice zavedl kritéria udržitelnosti biopaliv, běžně používaná biopaliva však podle britské studie kvůli změnám krajiny tento standard neplní. Využívání palmového oleje například zvýší emise oxidu uhličitého o 31 %, protože při přeměně lesů na zemědělskou půdu se tento skleníkový plyn uvolňuje z likvidovaných stromů do ovzduší. Standard EU neplní ani řepka olejná, hlavní surovina pěstovaná pro biopaliva v Evropě. Odborněji zaměřený článek je možné nalézt zde: Volební kampaně: Zdroj Magisterská práce, Petra Vaškových, S problematikou kampaní je úzce spojena politická reklama. Ta se v průběhu času stala dominantním nástrojem volebního marketingu a na významu získala zejména v souvislosti s amerikanizací[4] volební kampaně (Bradová 2008: 7-8). Politická reklama může být definována jako komunikační proces, v rámci kterého chce její zadavatel (většinou politická strana nebo kandidát) koupit možnost představení svého politického sdělení prostřednictvím masových komunikačních kanálů, přičemž hlavním záměrem je ovlivnit voliče a jejich politické názory, postoje a chování (Kaid 1981: 250). Úspěšná politická reklama musí mít vhodně stanovený cíl, zadavatel musí dobře poznat publikum a zájem voličů. K tomu, aby se reklama mohla prosadit, pomáhá také cílení na emoce (nikoli tedy na logiku), jednoznačnost, pocit urgence a pravidlo KISS (keep it simple). Dobrá politická reklama dokáže ovlivnit nejen to, co volič o straně či kandidátovi ví, ale také pomáhá k tomu, že jsou pro voliče důležitější témata, která strana komunikuje, voliči mají větší zájem o kampaň a postupně dochází k polarizaci elektorátu (Atkin, Heald 1976: 228). Klimatické změny ve světě: Zdroj ČTK New York - Globální oteplování může lidstvu přinést vedra, sucha a bouře, na které je třeba se náležitě připravit. Podle mezinárodního týmu klimatologů může počasí přinést pohromu silně osídleným regionům, zatopit může indickou Bombaj, ohroženo je Miami, Šanghaj, Bangkok či Rangún. Téměř šestisetstránkovou chmurnou předpověď zpracoval Mezivládní panel o klimatické změně, který v roce 1988 založila OSN. Zatímco v minulých letech se autoři ve svých zprávách soustředili na méně viditelné změny teplot vzduchu a chování oceánů, tentokrát přinesli informaci o dramatických projevech změn klimatu, které už nyní ročně způsobují celosvětové škody za 80 miliard dolarů (1,5 bilionu korun). "Změny klimatu vnímáme prostřednictvím extrémů, chráněn před nimi není nikdo," uvádí zpráva. Nejvíc ohrožená je indická Bombaj, kde žije v rizikové zóně 2,7 milionu lidí. Zvýšená hladina oceánu může spolu s prudkými dešti a záplavami změnit celou aglomeraci v neobyvatelnou zónu. Méně, ale rovněž vážně ohroženo je Miami na Floridě, thajská metropole Bangkok, indická Kalkata, čínská města Šanghaj a Kuang-čou (dříve Kanton), Ho Či Minovo město ve Vietnamu nebo největší barmské město Rangún. Opustit svá obydlí budou možná muset obyvatelé některých malých ostrovů, například Malediv v Indickém oceánu. "Rozhodnutí zda a kdy se odstěhovat je z nejbolestnějších, ale čelit mu lidé budou stále častěji," komentoval zprávu jeden z jejích autorů Chris Field. Ne vše je ale ztraceno. Jako příklad státu, který dokáže pohromám čelit, uvádí zpráva chudý asijský stát Bangladéš. Zatímco v roce 1970 tam tropický cyklón usmrtil lidí, v roce 2007 ještě silnější cyklón zabil jen 4200 lidí. Země se naučila na přírodní katastrofy připravit a čelit jim. 4

6 Opakem je Barma, kterou v roce 2008 postihla bouře srovnatelná s bangladéšskou z předchozího roku. V Barmě tehdy zemřelo lidí, tedy třiatřicetkrát víc než v Bangladéši. Tropické bouře mohou být v budoucnu stále silnější, ale jejich počet neporoste, bude se naopak mírně snižovat, tvrdí autoři zprávy. Předpokládají větší vedra a častější výskyt rekordních teplot, ale i silnější deště v severní a střední Evropě, v Kanadě, východní Africe a severní Asii. Obrana proti terorismu v USA Zdroj NATO, Materiální náklady sebevražedného pumového atentátníka jsou přibližně jen 150 US$. Tato skromná investice má za následek v průměru 12 mrtvých a rozšíří strach mezi cíleným obyvatelstvem. Moderní svět odpovídá na hrozbu fundamentálního islámského terorismu budováním stále větších a stále dokonalejších opevnění kolem hlavních cílů. Vstupy na letiště a velvyslanectví jsou stále obtížnější, mimořádně důležité budovy jsou chráněny před potenciálními atentátníky. Od roku 2001 bylo ve světě vydáno přibližně 70 miliard US$ na zvýšená domácí bezpečnostní opatření. Tato opatření snížila počet teroristických útoků o přibližně 34 procent. Nicméně si každý rok terorismus připsal průměrně o 67 obětí na životech navíc. Vzrůst počtu obětí na životech nastal z toho důvodu, že teroristé reagují racionálně na vyšší rizika způsobené přísnějšími bezpečnostními opatřeními. Zaměřili se na akce, které způsobí větší krveprolití. Nedávno uskutečněný výzkum, v rámci programu Kodaňský konzensus, dospěl k závěru, že analyzované státy vydávají nadbytek prostředků na bezpečnostní opatření, která zvyšují nebezpečí útoků, místo aby je redukovaly. Vědecký pracovník Todd Sander poukazuje na fakt, že teroristé se chovají s chladnokrevnou předvídavostí. Zvýšená ostraha jednoho určitého objektu může teroristy jen inspirovat k vyhledání jiného cíle. Instalace detektorů kovu na mezinárodních letištích v 1973 vedla k okamžitému a dlouhodobému poklesu v počtu unesených letadel. Ve stejnou dobu se však objevil velmi závažný vzrůst přepadení a únosů se zajetím osob jako rukojmí a jiných incidentů, které vyústily ve vyšší počet zavražděných obětí. Instalace detektorů kovu měla nepřímý vliv na vícetragických krveprolití. Podobný příklad: opevňování některých zastupitelských úřadů USA během minulých deseti let vedlo k vyššímu počtu vražedných útoků na pracovníky diplomatického sboru v nezabezpečených objektech. Ochrana těchto úředníků byla důvodem k přeorientování teroristů na útoky na obchodní zástupce a turisty, jako například atentát na Bali na podzim roku Zvýšení výdajů na domácí bezpečnost v USA, Kanadě a Evropě vyústila ve více teroristických útoků proti americkým zájmům na Blízkém východě a v Asii, kde existuje snadnější cílení teroristické akce a kde se islámští fundamentalisté mohou spolehnout na pomoc domorodých obyvatel. Strategická koncepce je jednoduchá: protiteroristická opatření musí, v zájmu skutečné efektivnosti, buď důkladně narušit všechny způsoby útoků nebo radikálně zredukovat prostředky teroristů. Většina současných protiteroristických programů tuto strategii ignoruje. Intenzivní znesnadňování útoků na potenciální cíle podněcuje teroristy k hledání jiných terčů. Teroristé mohou sledovat změny těchto potenciálních cílů prováděné vládními orgány a přizpůsobit své akce. Tento postup se týká i tragického 11.září 2001, kdy letiště Logan, Newark, a Dulles byla nedostatečně chráněna. Zesílení bezpečnostních opatření v celém světě o 25 procent by si vyžádalo další náklady, a sice v celkové výši 75 miliard US$ během pěti let. Za mimořádně nereálné situace, kdyby teroristické útoky klesly o 25 procent, svět by ušetřil přibližně 21 miliard US$ (viz kalkulace na str. 50 Zprávy Kodaňského konsenzu o mezinárodním terorismu). I za těchto okolností by každý další investovaný dolar na obranná opatření dosáhl maximálně 30 centů pozitivního dopadu. I při těch nejvelkomyslnějších předpokladech se tento přístup jeví jako velmi nuzná investice. Většina států pokračuje v obrovských investicích do boje s terorismem z politických důvodů a z averze vůči extrémnímu nebezpečí, i když tyto příliš vysoké náklady mají příliš nízkou rentabilitu. Lidé reagují na potenciální katastrofické události, u kterých je velmi malá pravděpodobnost, že nastanou, namísto přípravy na mnohem jistější události s malými ztrátami. Kromě toho, cílené státy se předhánějí v bezpečnostních opatřeních za účelem odklonění teroristického útoku na cizí území. Podobné zápolení nebude mít v konečné fázi žádného vítěze. Teroristé požívají strategických výhod oproti státům, které napadají. Mohou se ukrývat mezi místním obyvatelstvem a jsou těžce identifikovatelní, a liberální demokracie představují bohatou řadu cílů. Teroristé nejsou ve svých útocích ničím vázáni, národní vlády jsou povinny zachovávat zákonnost. Patrně nejzásadnější rozdíl mezi oběma subjekty je však ve schopnosti spolupracovat mezi teroristy - a neochotě spolupracovat mezi cílenými státy. Již od konce šedesátých let nadnárodní teroristické skupiny spolupracovaly v rámci volných struktur v oblasti výcviku, zpravodajské činnosti, zabezpečování bezpečných úkrytů, finanční pomoci, logistiky, pořizování výzbroje, a dokonce i na úseku výměny lidských zdrojů. Sdružovaly zejména bojové prostředky, aby rozšířily svoji skromnou zásobu zbraní. 5

7 Na rozdíl od tohoto systému, cílené státy kladou velký důraz na vlastní autonomii před bezpečnostními opatřeními. Občas se nemohou dohodnout ani mezi sebou. Například o tom, kdo je nepřítel - ještě donedávna Evropská unie nevnímala Hamas jako teroristickou skupinu. I přes rozdílné programy, podpůrce a cíle, mnohé teroristické skupiny mají dva stejné nepřítele: Izrael a USA. Přibližně 40 procent mezinárodních teroristických útoků je namířeno proti zájmům USA a někteří političtí pozorovatelé se snaží dokázat, že tato jediná světová super-velmoc by měla učinit více pro svůj pozitivní image a negovat teroristickou propagandu. Toho lze dosáhnout částečně znovupřidělením nebo zvýšením zahraniční pomoci. V současné době USA vydávají pouze 0.17 procent hrubého domácího produktu na oficiální rozvojovou pomoc druhý nejmenší podíl členských států OECD. Pomoc je často orientovaná na země, které podporují jejich zahraniční politiku. Snahy o rozšíření humanitární pomoci, bez podřízení určitým podmínkám, by umožnilo USA se podílet na odstraňování hladu, nemocí a bídy ve světě a současně se přitom podílet na snižování nebezpečí terorismu. Vnímání problémů lidmi Zdroj Britské listy, , jedná se o výběr celá esej na Popření je obranný mechanismus uplatňovaný tam, kde osoba čelí faktu příliš bolestnému, než aby ho přijala; místo toho jej odmítne a tvrdí, že není pravdivý, případně i navzdory nevývratným důkazům. S tím je spojen psychologický koncept kognitivní disonance zavedený sociálním psychologem Leonem Festigerem. Kognitivní disonance popisuje negativní tenzi způsobenou tím, že určitá osoba má ve stejnou chvíli dvě myšlenky, které jsou ve vzájemném konfliktu, nebo zapojením do chování, které je v konfliktu s přesvědčením této osoby. Stav kognitivní disonance brání v získání či vytvoření nových myšlenek či přesvědčení, případně v modifikaci existujících přesvědčení, kvůli snaze o omezení rozsahu disonance (konfliktu) mezi kognicemi. Jared Diamond se v Kolapsu zmiňuje o chování lidí žijících v prostoru pod přehradou, která může prasknout: Představte si úzké říční údolí pod vysokou přehradou, takové, že pokud přehrada praskne, výsledná vodní záplava zatopí lidi daleko po proudu. Když se výzkumníci veřejného mínění ptali lidí bydlících po proudu, jak velké mají obavy z prasknutí přehrady, nepřekvapí, že strach byl nejmenší daleko po proudu a rostl mezi obyvateli spolu s tím, jak se snižovala vzdálenost dělící je od přehrady. Nicméně bylo překvapující, že poté, co jste se k přehradě přiblížili pouze na několik mil, tam kde byste očekávali, že bude strach největší, obavy spolu s tím, jak jste se blížili k samotné přehradě, klesaly k nule! To znamená, že lidé žijící bezprostředně pod přehradou, ti kteří by v případě jejího prasknutí byli zatopeni nejjistěji, vyjadřovali nezájem. Příčinou je psychologické popření: Jediný způsob, jak si zachovat příčetnost, zatímco každý den hledíte na přehradu, je popřít možnost, že by mohla prasknout. Pokud něco, co vnímáte, vyvolává bolestnou emoci, můžete podvědomě potlačit nebo popřít svou percepci, abyste se vyhnuli nesnesitelné bolesti, i když praktický výsledek ignorování vaší percepce se může ukázat jako katastrofální. Emoce, které tohle nejčastěji způsobují, jsou strach, úzkost a zármutek. Dosažení sociálních limitů růstu představuje potenciální celosvětové protržení přehrady. Není divu, že počáteční reakce na informace o změně světa, který známe, se vyznačují skepsí. (Všimněte si: Je zajímavé, že koncept popření je spojen se studiem závislosti.) Přehnané diskontní sazby Vyvinuli jsme nervové mechanismy, které přehnaně upřednostňují přítomnost před budoucností (měřeno tím, čemu ekonomové říkají 'diskontní sazby'), a moderní kultura zemí OECD tento rys ještě zhoršuje. Čím je tato sazba vyšší, tím více je dotyčný 'závislý' na přítomném okamžiku. Menší diskontní sazba znamená větší kontrolu neokortexu nad savčími a ještěřími impulsy typu 'žít okamžikem'. Různé objekty a pojmy jsou diskontovány podle různých sazeb (například cukr nebo peníze). Různé podskupiny lidí (drogově závislí, mladí, gambleři, muži, osoby se sklonem podstupovat riziko, osoby s malým matematickým nadáním, pijáci alkoholu atd.) uplatňují přehnanější diskontní sazby - jsou méně schopni jednat s ohledem na budoucnost a snadněji podléhají krátkodobým touhám. Vyvinuli jsme se tak, že v okamžiku stresu nebo nebezpečí máme okamžitý přístup k naší emocionální mysli - před mnoha miliony let by příliš mnoho racionálního myšlení znamenalo sebevraždu. Vyčerpání ropy, změna klimatu a zanik planetárních ekosystémů jsou problémy s dlouhou dobou vzniku. Proto informace, která nás přesvědčí, že ropný zlom buď a) není ničím, z čeho kouká velký kšeft, nebo b) dojde k němu po roce 2030, v zásadě nebude naší emocionální myslí zpracována. Průměrná osoba nebo politik vyhodnotí tuto informaci jako volnou vstupenku na pokračování v dosavadním způsobu života. Obzvláště to platí, pokud hodnocení pochází z důvěryhodného, respektovaného, mainstreamového zdroje, protože pak "prokapává" hierarchickou korporátní společností shora dolů. Bude také těžké kolektivně jednat, dokud se tyto věci nestanou aktuálním problémem. Efekt posledního stimulu Přehnané diskontní sazby fungují také v opačném směru - ropné krize a fronty na benzín v 70. letech jsou dnes jako příběhy z dějepisných učebnic - nic, co by sebou v přítomnosti neslo příliš mnoho emocionální váhy - a to je téměř, jako by naše akční a motivační spouštěče byly mapami ukazujícími pouze území ozářené denním 6

8 světlem, starajícími se pouze o to, co je osvětleno - zatímco temná území jsou příliš daleko za naším horizontem. Efekt posledního stimulu je vlastně jen převrácením přehnané diskontní sazby - místo toho, abychom budoucnosti přikládali menší váhu než přítomnosti, oceňujeme minulost níže než přítomnost. Kognitivní psychologové zjistili, že lidé mají sklon ve svých rozhodovacích procesech přikládat nadměrnou váhu nejčerstvějším údajům a stimulům. Možným důvodem efektu posledního stimulu je fakt, že tyto věci dosud setrvávají v pracovní paměti. Efekt má ve vztahu ropnému zlomu a globálnímu oteplování dvojí důležitý vztah. Za prvé, kolektivně očekáváme, že dnešek bude převážně připomínat včerejšek a zítřek zase bude podobný dnešku - obchody plné chutného pohoštění subvencovaného ropou, čerpací stanice s levným a snadným doplněním nádrže, nadbytek nových možností zábavy a rozptýlení brání naší mysli v tom, aby si představila, že zítra to může být jiné. Za druhé, v různých kampaních zaměřených na informování veřejnosti i politiků o nebezpečích vyčerpávání ropy má každá 'poslední' optimistická zpráva, která ropný zlom popírá, tendenci mentálně 'přepsat' něco z možných výsledků předchozí kampaně. Jedním z důvodů, proč jsem se začal efektem posledního stimulu zabývat, byl fakt, že jsem si sám na sobě všiml kolísání ve věci ropného zlomu a změny klimatu v závislosti na tom, s kým jsem právě mluvil nebo co jsem viděl. Začal jsem si všímat vzorce, v němž mé 'přesvědčení' významně korelovalo s tím, co jsem naposledy četl nebo s kým jsem naposledy mluvil. Protože u obou témat existuje tak mnoho neznámých, slyšet objasňující slova z důvěryhodného zdroje může znamenat výraznou změnu názoru, pokud dotyčný nemá čas metodicky prozkoumat argumenty během následného individuálního šetření... Témata klimatické změny a ropného zlomu jsou tak široká a složitá, že věda i aktivismus zde podléhají efektu posledního stimulu. Každý kdo je nejhlasitější, nejdůvěryhodnější a nejopakovanější (mj. naposledy slyšený), má výhodu. DDT Zdroj - DDT: POHNUTÁ HISTORIE JEDNOHO JEDU, Kateřina Neumannová, Jiří Patočka Jedná se o výběr, celý článek je dostupný na ddt-pohnuta-historie-jednoho-jedu 3. OBDOBÍ VZESTUPU DDT se v krátké době stal nejúspěšnějším insekticidem všech dob a jeho používání významným způsobem zasáhlo do života lidí na celém světě. Zachránil miliony lidských životů před malárií a další miliony před smrtí hladem. Málokterá látka ovlivnila kvalitu života, zejména v rozvojovém světě, tak významným způsobem jako DDT. Na rozhraní 50. a 60. let byl DDT nejpoužívanějším insekticidem v ČSSR. Jeho roční spotřeba přesahovala 1000 t účinné látky a byla kryta z vlastní výroby. V zemědělské praxi se užívaly přípravky ve formě prášku (popraš), emulgovatelného a suspendovatelného koncentrátu a ve formě olejového roztoku, vhodného pro aplikaci ve formě aerosolu. DDT byl používán hlavně proti mandelince bramborové a dalším škůdcům v rostlinné výrobě, ovocnářství a zelinářství a také v lesním hospodářství. Různé přípravky na bázi DDT byly používány i proti hmyzu v živočišné výrobě i v medicíně. 4. OBDOBÍ PÁDU Na poklesu zájmu o DDT se podepsaly především četné nálezy rezistence hmyzu na tento insekticid (Ceccatti, 2004), ale doslova drtivý úder mu v očích veřejnosti zasadila kniha Rachel Carsonové Silent Spring (Mlčící jaro), vydaná v roce 1962 ve Spojených státech. Autorka v ní obvinila pesticidy a především DDT ze zničujících účinků na přírodu a životní prostředí. Přestože chemické koncerny se všemožně snažily knihu bagatelizovat a nebezpečnost DDT zlehčit, odezva veřejného mínění na katastrofickou vizi R. Carsonové byla obrovská. (Např. American Cyanamid Company označila případný zákaz DDT za návrat do temných časů (Dark Age). Koncern Monsanto vydal a distribuoval 5 tisíc výtisků brožury nazvané The Desolate Year (Bezútěšný rok), která parodovala Mlčící jaro a předestřela čtenářům vizi devastované země v důsledku zákazu DDT) Přispěla nejen k zákazu používání DDT v USA v roce 1972 a později i jinde ve světě, ale také k založení The Environmental Protection Agency (EAP), která se dodnes významným způsobem podílí na ochraně přírody, životního prostředí a zdraví lidí. Postupně bylo používání DDT zakázáno ve většině zemí Evropy i jinde, což nebylo vždy přijímáno uživateli s pochopením. Zejména v zemích, kde byl DDT používán pro ničení přenašečů malárie. Nové prostředky proti komárům nebyly účinnější než DDT, zato byly podstatně dražší. Např. u syntetických pyrethroidů v průměru třikrát V současnosti je DDT vyráběno jen v několika málo zemích: v Číně, v Indii a donedávna ještě snad v i Mexiku (Wong et al., 2005). Vyváží se ovšem také do některých rozvojových zemí, jejichž počet se odhaduje na dva tucty. Jeho spotřeba se však snižuje. Ještě v roce 1981 byla roční světová spotřeba DDT kolem tun, v roce 1990 to již bylo pouze tun (Beard, 2005). Je možné jen spekulovat, zda zákaz používání DDT zabránil úplné eradikaci malárie, či nikoliv. Faktem je, že uvedená choroba i v dnešní době stále ještě postihuje ve světě ročně zhruba 300 milionů lidí (různé prameny udávají 200 až 500 milionů). Z tohoto počtu je minimálně jeden milion případů ročně smrtelných, když opět určité prameny udávají počet někdy i více než dvojnásobný. 7

9 Poznámky 8

10