Jana Juřičková: Zdravotní sestra na vozíku strana 24

Transkript

1 Koupí tohoto časopisu podpoříte Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 2/2015 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Jana Juřičková: Zdravotní sestra na vozíku strana 24

2

3 EDITORIAL Dědova mísa ze 3D Pomůcky, které usnadňují život lidem s handicapem, jsou čím dál dokonalejší, ale i dražší. Je to zásluhou elektroniky a sofistikovaných technologií, ale i způsobu, jakým s nimi zachází například Všeobecná zdravotní pojišťovna. Lékařka a senátorka Alena Dernerová, která je i členkou správní rady této pojišťovny, tvrdí, že místo aby pojišťovna soutěžila o nejvýhodnější ceny, bezmyšlenkovitě používá ty navržené dodavateli. Zdravotnické pomůcky jsou samozřejmě velký byznys. Podobně, jako farmaceuti nabízejí lékařům a nemocnicím za úplatu své produkty, snaží se výrobci vozíků, protéz a dalších náhrad vše udat co nejvýhodněji, tedy nejdráž. Do karet jim kromě pomoci pojišťovny hraje i demografický vývoj. Lékařská věda a zdravější životní styl prodlužují lidský věk, a tak se má do roku 2050 počet lidí starších 65 let v Česku zdvojnásobit. Potřeba pomůcek samozřejmě poroste, ne každý si ale bude moci dovolit to nejlepší. Pokud se zdravotní pojišťovny budou nadále chovat tak, že zájem pacientů nebude na prvním místě, což Alena Dernerová tvrdí v rozhovoru na straně 8, začnou se senioři čím dál častěji obracet na neziskový sektor. A tady může nejednou kosa narazit na kámen. Veřejně prospěšnou aktivitu pravidelně podporuje pouze každý desátý Čech. Pro občasný nebo výjimečný příspěvek nadaci se jednou za čas rozhodne jen každý druhý. Není bez zajímavosti, že pravidelnými a příležitostnými dárci jsou především lidé starší 65 let, je jich zhruba polovina. Jako hlavní motivaci uvádějí solidaritu s potřebnými. Průzkum agentury InsightLab také ukázal, že nejméně aktivní dárci jsou mladí lidé do 24 let. Pravidelně z nich přispívají jen čtyři procenta. A tak nelze nevzpomenout na Nerudovu Dědovu mísu z Knihy veršů. Až si totiž jednou budeme chtít doma vyrobit z 3D tiskárny třeba hůl, poradí nám ti, kteří pořád ještě nevědí, že potřebným se sluší pomáhat? Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek obsah Dobré zprávy Dva plesy Víkend s Bohem Cena Nadace Vodafone Rafael Hlasové centrum Únorové granty 4 5 Anketa Víte, kam se obrátit o pomoc při pořizování kompenzačních pomůcek? 6 Téma: Zdravotnické pomůcky Alena Dernerová: Pomůcky? Systém není v pořádku 8 10 Protetika s vizí Vývojář na vozíku Neživé věci, živí lidé Nevidomí vyrábějí pro nevidomé Asistenti pedagoga V Terezíně máme s asistenty dlouholeté zkušenosti 19 Umělci Konta Bariéry Ivana Lomová: V Irsku si umělce hýčkají Nové zahraniční technologie Lžící proti třasu Příběh Konta Bariéry Mámou z vozíku Na cestách Na čtyřkolkách k Bajkalu Auto Moto Eva Gelnarová: Auta lidi zraňují, proto pomáháme Konto Bariéry Melantrichova 5, Praha 1 Nadace nemění směr, ale hledá nové cesty 31 Poradna Boj o protetické pomůcky... se zdravotními pojišťovnami 32 Tip na výlet Zelená oáza v pražských sídlištích Vaše fotografie S trochou sněhu 37 Křížovka o ceny 38 Alena Dernerová: Pomůcky? Systém není v pořádku str. 8 Umělci Konta Bariéry Ivana Lomová: V Irsku si umělce hýčkají str. 20 Na cestách Na čtyřkolkách k Bajkalu str. 26 Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek ( jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: ) Redakce: Zdeněk Jirků ( zdenek.jirku@muzes.cz), Štěpán Beneš ( stepan.benes@muzes.cz), Radek Musílek ( radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch ( jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová ( katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, Praha 1 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN Toto číslo vychází v únoru Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Tip na výlet Zelená oáza v pražských sídlištích str. 34 Partneři redakce: 3

4 DOBRÉ ZPRÁVY časopis pro ty, kteří se nevzdávají Dva plesy Plesová sezona se týká i organizací pro lidi s postižením. Foto: Ladislav Polnický Na 6. února připadají hned dva plesy pořádané organizacemi pracujícími ve prospěch lidí s postižením. Od hod. začíná v Kongresovém centru Praha Společenský ples Jedličkova ústavu a škol. V jeho rámci dostanou šerpy a stužky maturanti a budoucí absolventi středních škol i učebních oborů Jedličkova ústavu v Praze. Lístky v ceně 220 korun budou k zakoupení na místě. Součástí programu jsou živá taneční a hudební vystoupení několika skupin různých žánrů. Od hod. pak začíná 9. reprezentační ples PROSAZ v OREA Hotelu Pyramida, Bělohorská 24, Praha 6. Výtěžek bude věnován na podporu osobní asistence v projektu DOMA JE DOMA. Vystoupí zde Václav a Jan Neckářovi, připraveno je taneční vystoupení a k tanci i poslechu bude hrát skupina APRIL. Víkend s Bohem Prostřednictvím lístků na divadelní představení lze pomáhat. Foto: archiv Benefiční divadelní představení Víkend s Bohem se uskuteční 10. února od hod. v pražském divadle Na Prádle v Besední ulici. Zakoupením vstupenky v ceně 333 korun podpoříte sdružení Příležitost k podání ruky ( Jeho posláním jsou aktivity směřující ku prospěchu osob se zdravotním postižením, vážně nemocných a lidí v těžkých životních situacích. Představení je v režii Maria Kubce, jenž je i jedním ze tří herců společně s Matoušem Rumlem a Františkem Kubcem. Autorská hra Víkend s Bohem představuje zamyšlení nad věcmi vážnými i nevážnými a pojednává i o tom, co by se stalo, kdyby u nás zaklepal nečekaný návštěvník. Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. Cena Nadace Vodafone Rafael Neziskové organizace a sociální firmy se mohou ucházet O Cenu Nadace Vodafone Rafael. Cena ve výši Kč je oceněním za inovace na poli informačních a komunikačních technologií (ICT) pro důstojnější život lidí se zdravotním postižením. Do půlnoci 17. února se mohou přihlašovat ty subjekty, které se veřejně hlásí k sociálnímu podnikání, nerozdělují svůj zisk, zveřejňují vlastnickou strukturu a výroční zprávy. Povinným doplňkem přihlášky je video o rozsahu jedné až tří minut, ve kterém přihlašovatel přiblíží podstatu řešení. Kdo bude oceněn za přínos v komunikační a informační technice? Foto: archiv Cílem ceny je podpořit neziskové organizace, které využívají informační a komunikační technologie inovativním způsobem ke zlepšení kvality života lidí se zdravotním postižením. Oceněny mohou být projekty, které již přinášejí užitek většímu počtu uživatelů (minimálně 500) nejméně po dobu půl roku. Cena by měla přispět k většímu rozšíření oceněného řešení, Nadace Vodafone rovněž deklaruje možnost podpořit v budoucnu ještě další vývoj řešení či zvýšení jeho společenského dopadu. Cena se uděluje jednou ročně jedné organizaci a předává se slavnostně na konferenci INSPO, kterou pořádá BMI sdružení vždy v březnu, tentokrát to bude Více informací na Předběžný zájem můžete oznámit již nyní na adresu info@ helpnet.cz. Hlasové centrum MŠ pro sluchově postižené děti bude hostit odbornou stáž. Foto: archiv MŠ Obecně prospěšná společnost Hlasové centrum vás zve na třídenní odbornou stáž se zaměřením na polytechnickou výchovu a výuku ve speciální mateřské škole pro sluchově postižené děti. Setkání se uskuteční února 2015 v Základní škole a mateřské škole pro sluchově postižené v Plzni, Mohylová ul. 90 ( cz). Pro účastníky stáže je zajištěno ubytování a stravování. Kontaktní pracovnice je PhDr. Ludmila Jarošová tel , jarosova.ludmila@gmail.com. Program stáže zahrnuje mimo jiné prohlídku školky, seznámení s odbornými dokumenty, náslechy individuální logopedie, pozorování aktivit souvisejících s polytechnickou výchovou a s používáním speciálních pomůcek i technik práce s dětmi se sluchovým a řečovým postižením, společné aktivity s dětmi a diskusi účastníků stáže. Společnost Hlasové centrum také pořádá různé kurzy akreditované u ministerstva školství i hlasové a mluvní výchovy pro pedagogy. Více informací na 4

5 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 7 8/2014 M0708_2014.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 6/13/2014 8:33:53 AM ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 11/2014 M11_2014_ok.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 10/15/2014 1:56:35 PM Z REDAKČNÍ pošty Granty mimo jiné podpoří cestování dostupné i lidem na vozíku. Foto: Kateřina Musílková Únorové granty V únoru je termín přihlášek hned několika grantových programů, které se týkají osob se zdravotním postižením. Ministerstvo pro místní rozvoj vyhlásilo výzvu k předkládání žádostí o dotace na rok 2015 v rámci Národního programu podpory cestovního ruchu. Výzva k podprogramu Cestování dostupné všem končí 12. února. Žádost je potřeba podat elektronicky prostřednictvím formuláře a písemně včetně povinných příloh prostřednictvím podatelny ministerstva. V segmentu lidí s handicapem se výzva týká: 1. Rekonstrukce/vybudování odpočívadel, center služeb pro turisty a hygienického zázemí pro pěší, cyklisty a handicapované turisty podél pěších tras, naučných stezek, jezdeckých stezek, vodních tras a cyklotras pro zvýšení návštěvnosti. 2. Zavedení/zlepšení/vytvoření navigačních a informačních systémů pro senzoricky postižené účastníky cestovního ruchu a senzoricky postižené návštěvníky atraktivit cestovního ruchu. Podpora bude poskytována formou dotace, která může dosáhnout maximální výše 50 % celkových uznatelných výdajů akce, je kompatibilní s režimem de minimis a je určena podnikatelským subjektům i obcím. Více informací na U stejného ministerstva je do 16. února možné žádat o dotace na odstraňování bariér v budovách a na zavádění euroklíče Dne 16. února končí rovněž výběrové řízení Nadace rozvoje občanské společnosti na individuální projekty spadající pod 16. ročník sbírky Pomozte dětem. Individuální projekty jsou zaměřeny na podporu jednoho dítěte nebo jedné konkrétní rodiny s více dětmi. Maximální výše podpory jednoho projektu je 35 tisíc korun. Tyto i další granty si můžete prostudovat na Využívání příspěvků Dobrý den, chci reagovat na využívání příspěvku na péči. Musím souhlasit s tím, že ve většině případů slouží ke zvýšení příjmu domácnosti. Přijde mi zcela neslušné, že v rodině si lidé za pomoc, která by měla být samozřejmá, platí. Jakmile se pomoc Jachtař, který objevil loď pro vozíčkáře ohodnotila finančně, snaží se jí využít co nejvíce lidí. Chápu, když někdo nechá zaměstnání a stará se o někoho, kdo potřebuje pomoc, že příspěvek nahradí plat. Ale spousta příjemců dávek zvládne naopak pro svou rodinu nakoupit, uvařit, obstarat zahrádku atd. Posudek operované kyčle stačí na 4000 Kč. Naštěstí většina rodin se o své nejbližší stará a pomáhá jim nezištně; také jsem měla u sebe maminku po několika mrtvicích, ale chodila jsem do práce a ani ve snu mě nenapadlo, že by mi měl kdokoliv přispívat. Znám povedeného vnuka sousedky, který na zhoršení zdravotního stavu své babičky okamžitě reagoval žádostí o příspěvek na auto, i když dosud mu stačilo ojeté. Přijde mi, že spousta lidí jen chce a bere, aniž by si uvědomila, že jsou rodiny s platy Kč, a zdaleka nemají, co někteří invalidé (nic ve zlém). Např. doprava, různé vstupy zdarma, děti notebooky aj. Co stojí např. kroužky, školy v přírodě rodiče jim to často nemohou dopřát. V TV pak běží srdcervoucí příběh matky a jejího syna, jak jim ještě nepřišla dávka, ale zařízení bytu asi z těch dávek, o tom si mnozí, kteří pracují za minimální platy, mohou nechat jen zdát. Stačilo by více skromnosti. Tak štědrý sociální systém mají málokde. Kdo má nárok na příspěvek v prvním stupni, chce ten druhý atd. Každý požaduje více peněz. Pokud jeden lékař nevyhoví, pak běží k jinému nebo na soud. Vztahy v rodině se tím spíše zhoršily, každý se snaží uvést co nejhorší zdravotní stav. M. Nová (Dopis byl redakčně upraven a zkrácen) Vážená paní Nová, naše redakce nemá problém s otištěním polemických dopisů, ale mrzí nás, že jste se pod svůj názor nepodepsala celým jménem s adresou. Příspěvky na péči mají umožnit lidem s postižením nákup nezbytných služeb pro jejich plnohodnotný život. Stát se tak snaží adresněji vynakládat prostředky, které do roku 2007 mohli lidé čerpat pouze prostřednictvím institucí, především pak ti umístění v pobytových zařízeních. Je nepochybné, že dochází i ke zneužívání vcelku benevolentně nastaveného systému. Nicméně principiálně jde podle našeho názoru o správný směr uživatelé služeb si sami rozhodnou, od koho a jaké služby nakoupí. Nedomníváme se, že by bylo neslušné přijímat peníze za péči o blízkou osobu. Ani nelze obecně říci, že by příliv těchto peněz do rodiny musel nějakým zásadním způsobem deformovat vztahy. Jestliže rodinné vazby nebyly zcela v pořádku, zneužívání dávek např. na babičku jsou jen projevem charakteru konkrétních lidí. Navíc příspěvky umožňují nákup péče i od asistentů, což může naopak rodinné klima vylepšit, protože se sníží vzájemná závislost. Nelze však popřít ani to, že někdy se pečující rodinný příslušník stává závislým na finančním příjmu osoby, o niž se strana 20 Koupí tohoto časopisu podpoříte stará. To může v některých případech opravdu vést k nežádoucím jevům. Lze však proto příspěvky generálně zavrhnout? Myslíme si, že nikoliv. Snahu státu pomoci lidem s postižením považujeme za správnou, i když dílčí provedení může být diskutabilní. Uvědomujeme si, že u některých obyvatel jsou příspěvky, slevy a úlevy důvodem k závisti. Nezasvěcený člověk však nemá reálnou představu o zvýšených nákladech a každodenních potížích, jež mnohý handicap provázejí. Myslíme si, že nikdo z oněch závistivců by se skutečně postiženým člověkem za žádné peníze neměnil. Otázkou druhou je nastavení systému posuzování, kdo má na který stupeň příspěvků nárok. Lidské povaze však není cizí, že se leckdo snaží získat maximum možného. Proto existují případy očividného zneužívání. Stejný systém však zároveň někdy nedokáže dostatečně pomoci v případech evidentního nedostatku u skutečně potřebných. To, že mají některé rodiny nízké příjmy a nemohou svým dětem zaplatit školu v přírodě, není chyba lidí s postižením, ale sociálního systému. I ten však tvoří zase a pouze lidé. Nežijeme v dokonalém světě, kde se všichni snaží, jak nejlépe dovedou, jsou skromní, nikdo nepodvádí a všichni myslí na prospěch druhých. Platí to pro lidi s postižením i bez něj. A protože jde o téma skutečně citlivé, budeme se mu věnovat v březnovém čísle našeho časopisu. Připravujeme reportáže a rozhovory o roli a úrovni posudkových lékařů. (red) Audioverze Můžeš Dobrý den, jsem odběratelkou časopisu Můžeš a ráda bych využívala jeho audioverzi. Ale nevím, jakým způsobem mám zadat, že jsem odběratel na www je: zadejte váš registrační předplatitele, ale já ho registrovaný nemám. Našla jsem ale variabilní symbol Koupí tohoto časopisu podpoříte Co brání zaměstnávání postižených z poslední platby za časopis na rok Dana Šabatová, Bělá pod Bezdězem Vážená paní Šabatová, děkujeme za váš zájem o audioverzi našeho časopisu. Registrační získáte, když nám pošlete ovou adresu. My se vám následně ozveme. Audioverzi jednotlivých čísel našeho měsíčníku můžete ale také získat rovnou z webu Stačí zadat do vyhledávacího řádku heslo Můžeš. Pro zjednodušení přístupu k audioverzi jsme se rozhodli od tohoto měsíce poskytovat ji zájemcům zdar. Připravujeme i nové webové stránky, ze kterých bude možno stahovat audioverzi přímo. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. strana 8 5

6 ANKETA časopis pro ty, kteří se nevzdávají František Kohoutek od dětství těžce tělesně postižený Při pořizování rehabilitačních a kompenzačních pomůcek jsem si vždy vyhledal na internetu seznam dodavatelů pomůcek a vybral jsem si ze tří konkurenčních firem tu pomůcku, která byla podle jejich popisu nejblíže mým potřebám a představám. Průběžně sleduji i časopisy pro ZP (Vozíčkář, Vozka, Můžeš, Elektronické informace STP apod.), které na svých stránkách uvádějí reklamy na dodávky pomůcek. Pravidelně každý rok navštěvuji Výstaviště Brno při příležitosti výstavy zdravotnických pomůcek a přístrojů, kde je možnost vystavené exponáty si vyzkoušet a s vystavovateli si o nich i popovídat. Samozřejmě je třeba se poradit s odborným lékařem, který posoudí možnost obsluhy pomůcek s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu, a pak mi předepíše poukaz. Jako předseda místní organizace Svazu tělesně postižených předávám na schůzi informace o pomůckách ostatním členům, a tak si informace mezi sebou vyměňujeme. Tomáš Mošnička vozíčkář, mistr světa vozíčkářů ve vzpírání Jsem téměř 20 let na invalidním vozíku. Osobně si nepamatuji, že by mě někdy někdo z úředníků sám oslovil se slovy: Víte o tom, že máte nárok na? Rozhodně nikdy nikdo z úředníků sociálky či ÚP nebo v mém případě VZP. Prodejci? Ti ano. Ti vás pochopitelně ve vlastním zájmu informují o produktech, které nabízejí, případně vám také poradí s financováním. Bohužel to se mi také potvrzuje i v souvislosti s mou prací na webovém informačním portálu pro handicapované www. zijushandicapem.cz. Jinak řečeno: za dva roky naší existence jsem ještě nenarazil na informaci z výše uvedených VZP, ÚP atd., kdy by sami přišli s tím, že handicapovaní mají nárok na... Myslím, že by zde měl fungovat jakýsi nezávislý kurátor, který by tyto informace handicapovaným předával. Pokud ještě na něco vůbec máme nárok. Víte, kam se obrátit o pomoc při pořizování kompenzačních pomůcek? Michal Prager vozíčkář, ředitel společnosti Bezbatour.cz Když jsem si pořizoval před více než 20 lety své první kompenzační pomůcky, nebylo příliš možností výběru ani konzultací. Tehdy byli hlavním zdrojem informací pracovníci Jedličkova ústavu v Praze, kam jsem chodil do školy. S přibývajícím časem, kdy narůstá počet výrobců, je orientace horší. Dobré zkušenosti mám s poradenstvím ergoterapeutek například v Asistenci, o. p. s., a na dalších specializovaných pracovištích. Výběr nového vozíku většinou konzultuji se svými známými, kteří již mají s danou firmou zkušenosti. U vozíků mi jde hodně i o kvalitu následného servisu. Eliška Svobodová klientka Sdružení pro rehabilitaci osob po cévních mozkových příhodách V roce 2004 mě postihla cévní mozková příhoda. A najednou jsem zjistila, že se neobejdu bez pomoci. Již v nemocnici mě upozornili na různé kompenzační pomůcky. Dostala jsem doporučení se obrátit na Sdružení pro rehabilitaci osob po cévních mozkových příhodách, které mi velmi pomohlo zorientovat se v možných pomůckách. Mohla jsem si je tam i zapůjčit. Sdružení CMP existuje od roku 1990, takže má velký přehled a mnoho zkušeností. Začala jsem s ním jezdit na rekondiční pobyty, kde jsem se seznámila s dalšími pomůckami jak od zdravotnického personálu, tak i od ostatních klientů. Pomůcky vám pak předepíše váš lékař. Některé jsou plně hrazeny pojišťovnou, na jiné si musíte připlatit. DOBRÉ zprávy Auto pro pečovatelskou službu. Charitativní pečovatelská služba na Žďársku má ve svém vozovém parku nový přírůstek. Tři vozidla, jimiž organizace doposud disponovala, už nestačila na pokrytí poptávky v regionu. Rozšířením vozového parku se zlepší poskytování pomoci nejen v samotném městě Žďáru nad Sázavou, ale i v místních částech a okolních obcích. Zájemci o služby se počítají na stovky a poptávka stále roste. Na pořízení automobilu finančně přispěl kraj. Muzeum pro nevidomé. Muzeum jižního Plzeňska otevřelo na konci listopadu minulého roku jako první v kraji upravené prostory pro nevidomé návštěvníky. Prostorami expozic se táhnou speciální vodicí linie a popisky k exponátům jsou v Braillově písmu i větším písmu pro slabozraké. Muzeum také připravilo kopie některých exponátů, jichž se mohou nevidomí dotýkat prohlédnout si je, dostanou k nim i specializovaný výklad. Část expozice, kterou si lze ohmatat, je k dispozici i dětským návštěvníkům. K nahlédnutí je také katalog v Braillově písmu i černotisku a upravené webové stránky, aby byly k nevidomým návštěvníkům uživatelsky přívětivější. Pro nevidomé je zde i badatelské centrum se speciálně upraveným počítačem. Muzeum se do úprav pustilo z vlastní iniciativy; po tělesně handicapovaných, kterým se již zpřístupnilo, byli další v pořadí nevidomí. Na úpravy přispělo ministerstvo kultury ze svého dotačního programu. Další bariéry padnou. Ve městě Svitavy se postupnému odstraňování bariér věnují už několik posledních let a i v tomto roce jsou v plánu další kroky. Radnice má k dispozici studii bezbariérových tras, upravují se komunikace, přechody i nájezdy na chodníky. Cílem podle radních je nejen sjízdnost a přístupnost pro lidi s fyzickým, zrakovým, sluchovým či mentálním postižením, ale i lepší pohyb po městě pro starší občany, těhotné ženy nebo maminky s kočárky. Projekt má celkově stát 9,3 miliardy korun, město Svitavy žádá většinu prostředků prostřednictvím státního rozpočtu. Peníze na mobilitu pro všechny. Z vládního Programu mobility pro všechny bylo za posledních devět let rozděleno už 538 milionů korun. Je to ale asi jen polovina vyčleněných dotací; stát proto bude pokračovat v dalších letech až do roku Z peněz z tohoto programu se do konce loňského roku pořídilo 16 nízkopodlažních autobusů, zpřístupnilo 41 radnic, 45 knihoven, divadel a kin i 32 škol. (šb) 6

7 Nově můžete časopis Můžeš i poslouchat! Audioverze časopisu v elektronické podobě je určena jednak slabozrakým či nevidomým a jednak k poslechu z mobilu či jiného přehrávače MP3, při jízdě autem, o víkendu či na dovolené, poslouchat ji lze i z počítače. Reportáže a další články pro vás namlouvají Jan Kačer, Nina Divíšková, Roman Hájek a Martin Kubačák. Audioverzi naleznete ve službě Audiotéka. K dispozici bude vždy první den v měsíci, tedy ve chvíli, kdy vychází tištěný Můžeš. Audioverzi lze aktivovat na Podrobné informace na lince zákaznické podpory Audiotéky a ové adrese podpora@audioteka.cz Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Koupí tohoto časopisu podpoříte so í u p ča K o h o to ří te to d p o po Jed w. ww muz es.cz Ča so pi s pr o t, k ty e í s va jí 2/ 20 no tli vý vý ra st í se tis k kč 30 ř / P ed pla tit ku ozí 15 Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí u elé 20 na ww 24 ČA OL Tvořím podle zvuků a vůní Be SO PI S BR PR O TY uzes, K T.cz z uam ZO mě UBE ní K: žít ne strana 16 av n w.m Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč Nevidomá sochařka marianna machalová: kč stra 1/2015 EŘ Í S E NE VZ DÁ VA JÍ 12 / Ko to u p í p o h o to d p ča o ří so te p is Jed mů otn rav Zd n dá á: ov ičk ř a Ju Jan eř z ev p is žem no e tli vý vý tis stra k 3 0 na Kč / P ř ed pla tit u elé 20 Kč 18 M12 _20 14.i ndd :51 5 Objednávám předplatné časopisu Můžeš 1 PM 5:50 /201 1/16 JMÉNO a příjmení: M01_2015.indd 1 ulice: 12/17/2014 7:54:06 AM číslo popisné: 11/1 0/ :47 :04 ndd PM 1 15.i _20 M02 roční předplatné za 240 Kč název organizace: PSČ: město: dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady: složenkou převodem ( uveďte jméno a celou adresu) fakturou telefon: číslo účtu: /0800 Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, Praha 1 Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. Chcete roční př -li změnit n edplatné a dvoulet zvýhodněné é, konta ktujt bezplatn ou linku e České p o šty 302

8 Téma: Zdravotnické pomůcky Pomůcky se dodávají bez soutěží. Praxe pojišťoven není pružná. Zdravotnictví doplácí na nedisciplinované pacienty. Alena Dernerová: Pomůcky? Systém není v pořádku Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Je naše sociální politika, zejména při poskytování nejrůznějších pomůcek pro zdravotně postižené, dost adresná? Umí přesně identifikovat skutečné potřeby konkrétního člověka? Jako členka správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny mám zatím tuto zkušenost několikrát jsem se snažila otevřít velké téma kočárků a vozíků, zejména jejich často neuvěřitelně vysoké ceny. A moc podpory jsem nezískala. Problém je totiž v tom, že se o nejlepší cenu těchto pomůcek nesoutěží, pojišťovna prostě akceptuje návrh dodavatele. Každý si dovede představit, o kolik peněz tak so ciální systém přichází. U léků se to jakžtakž podařilo, ale u pomůcek soutěž chybí a já myslím, že to nebude náhoda. Takže se mi zdá, že zájem a potřeba pacienta nejsou to hlavní. Nebyly by řešením tzv. pozitivní listy, jejichž používání se zvažuje u medikamentů? Naopak. Pozitivní list doporučuje lékařům, co mají předepisovat, a může se stát, že za jeho respektování mohou být i bonifikováni. Já za sebe říkám, že bych předepisovala léky bez ohledu na pozitivní list. Jsem zásadně proti tomu, aby vznikl pozitivní list na zdravotnické pomůcky. Když nyní slyším, že se plánuje úhrada léčby diabetické nohy kmenovými buňkami, což je neověřená a vědecky neverifikovaná metoda, ptám se: Jedna noha za sto tisíc? Může se stát, že lékař vysloveně odmítne pomůcku předepsat? Někdy pošle žadatele za kolegou, o kterém si myslí, že má k tématu blíž. Třeba ortopedové posílají pacienty za námi, neurology. Ale hlavní problémy jsou v obrovské administrativě. Příklad: kočárek pro postižené dítě zdánlivá banalita. Jenomže já musím předepsat kočárek, abdukční klín, který fixuje nohy kvůli správné poloze kyčlí, čtyřbodový fixační pás, krytky kol, madla, jejich kryty atd. Takže najednou mám před sebou osm deset dvojitých formulářů, které musím přesně vyplnit. A ztrácím čas na dalšího pacienta. Jaký má vlastně lékař prostor vyhovět zřetelně oprávněnému požadavku pacienta? Jste hodně svázáni nejrůznějšími směrnicemi? Když pominu vozíky a kočárky, prostor je stále menší. Mnoho lidí potřebuje inkontinenční pomůcky, jako jsou pleny nebo cévky. Diabetici jehly a diabetické proužky. U všeho jsou pojišťovnou nastaveny přísné limity; když je překročím, platím ze svého. Ale třeba zmíněné proužky (pomůcka na stanovení okamžité úrovně cukru v krvi pozn. redakce) jsou u nás ve srovnání se Slovenskem velmi drahé, takže jich lékař může předepsat méně. Nedávno jsem do své senátorské kanceláře dostala dotaz pacienta po operaci prostaty, který se musí cévkovat. Rigidní (tvrdé) cévky jsou prostě víc než nepříjemné, takže používá plastické, ale limit od pojišťovny je tak nízký, že si musí doplácet řádově tisíce korun za měsíc. Umí zdravotnický systém zareagovat na potřeby, které vznikají z nových možností medicíny? Myslím tím nové technologie, postupy? Mým velkým tématem jsou kochleární implantáty. Dnes umíme zachránit mnoho předčasně narozených dětí. Mají nejen nízkou porodní váhu, ale často také mj. nedostatečně vyvinuté sluchové ústrojí. Proto se v porodnicích prosazuje screening, aby se co nejdříve zjistilo, zda hrozí vážné a trvalé poškození sluchu. V kladném případě je pak vhodné aplikovat kochleární implantát už kolem jednoho roku věku. Jinak hrozí zakrnění centra řeči a je ohrožen i duševní vývoj dítěte. Kochleární implantát je velmi jednoduše 8

9 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9

10 Téma: Zdravotnické pomůcky SLOUPEK Lii Vašíčkové řečeno počítač, který je potřeba jednou za čas upgradovat, což není pojišťovnou plně hrazeno. Rodičům hrozí obrovské náklady. Znám podrobně případ, kdy mají implantáty obě děti v rodině, takže ji čeká výdaj kolem dvou set tisíc korun. Celkově nejde o velký počet dětí, a proto si myslím, že by pojišťovna měla najít řešení a umožnit těmto dětem co nejpřirozenější vývoj. To je jeden příklad, kdy pokrok medicíny vyvolává novou potřebu zdánlivě jinde, ale stále jde přece o živé lidi a jejich děti. Jak je možné, že v sousední zemi je stejná pomůcka řekněme za sto a u nás za pět set korun? Jak už jsem říkala, nesoutěží se. Každý dodavatel má pochopitelně zájem o co nejvyšší cenu. A když má jakákoli věc, třeba i běžná, zdravotnický atest, okamžitě stoupne cena třeba i desetinásobně. Jako by atest pozlacoval. Příklad obyčejný náhledový monitor u rentgenu, který není určený pro diagnostiku, je mnohonásobně dražší, než kdybyste si naprosto stejný koupil v obchodě. Máme zkrátka praxi, která vypadá nezměnitelně jsi ve zdravotnictví, tak plať! Mnohé výkony mají stanovenou tzv. maximální cenu, ale v praxi jsou už mnohem levnější, jenomže se účtuje maximum. Naopak info Kdo je MUDr. Alena Dernerová Dětská neuroložka. Členka Senátu Parlamentu České republiky. Členka správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny. Nositelka Ceny Františka Kriegla, kterou za občanskou statečnost uděluje Nadace Charty 77. když nyní slyším, že se plánuje úhrada léčby diabetické nohy kmenovými buňkami, což je neověřená a vědecky neverifikovaná metoda, ptám se jedna noha za sto tisíc? Kolik je takových pacientů? Desetitisíce. Nenašla jsem informaci, že by někde ve světě byla tato metoda hrazena z veřejných prostředků, většinou jen v rámci grantů. V Německu pak pouze pro omezený počet pacientů Kde je podle vás v této spleti problémů a dílčích zájmů nějaká jiskřička pozitivního řešení? Jsem zastáncem velké redukce počtu pojišťoven. Ve skutečnosti mezi nimi žádná soutěž není. Samozřejmě by se mělo zavést i komerční připojištění. Připlatíš si, půjdeš na výkon dřív nebo k jinému specialistovi. Ale zároveň přineseš do systému více peněz. Velkou otázkou je chování pacientů. Drahý zákrok na srdci, zavedení stentu do cévy, je často nutný u dlouholetých kuřáků. Zachrání život, ale pacient kouří dál a po pár letech se angioplastika musí opakovat. To už by si měl nedisciplinovaný člověk platit sám. Zkrátka potřebujeme si v celém zdravotnictví i ve společnosti nalít čistého vína. Dílčí zájmy jsou a budou, ale musí se najít síla, která je podřídí zájmu celku. Zatím je to obráceně. Přes své rozsáhlé veřejné aktivity se Alena Dernerová stále věnuje pacientům. Pomůcky radost pro každého? Pomoc, pomůcka, pomocník, pomáhající, pomáhat; význam slovesa pomáhat je usnadňovat někomu něco. Kolik předmětů nám každý den usnadňuje život, již nedokážeme ani spočítat. Spíme v posteli, máme peřiny, jsme v teple, můžeme si rozsvítit, voda teče z vodovodu, dokonce i teplá, máme mýdlo To vše považujeme za samozřejmé, a když náhodou nejde elektřina několik hodin, máme pocit konce světa. Velmi rychle jsme si zvykli na pohodlí. Píši tento sloupek ve svém notebooku, nikoliv perem na papír, a budu jej odesílat mailem, ne v obálce běžnou poštou. Mnoho lidí potřebuje i zdravotní pomůcky. Ortézu k podpoře kolenního kloubu, bederní pás při bolestech zad, francouzské berle k opoře při chůzi, zubní protézu k náhradě vlastní dentice, umělou srdeční chlopeň, když vlastní je již poškozená a je potřeba ji nahradit, vozík při nemožnosti chůze a tak bychom mohli vyjmenovávat hodně dlouho. Sloupek bude součástí únorového čísla, ale píši jej na přelomu let 2014 a A tak nechci psát o zdravotních pojišťovnách, úhradách pomůcek, co u nás je dobrého a co není, že některé pomůcky, které jsou u nás běžné, jsou jinde nedostupné nebo stojí mnoho peněz; to není téma do období bilancování a přemýšlení, co nám přinese nový rok. Vrátím se ke slovesu pomáhat v jeho významu podle wikipedie, jak je uveden v první větě. Každý z nás může někomu pomoci. Svou přítomností, svou laskavostí, úsměvem, vlídným slovem, můžeme dát svůj čas někomu druhému a prožít s ním jeho vyprávění, společnou chvíli, můžeme pomoci myšlenkou, někteří z nás i modlitbou, můžeme něco zapůjčit, věnovat, pomoci aktivitou, provázením Cokoliv dalšího vás napadne, kdy můžeme být někomu užiteční. A vůbec není podstatné, zda to je někdo z rodiny, kamarád či člověk úplně cizí. Každý z nás dostal dar, má v sobě tu moc zpříjemnit a projasnit den někomu jinému. Jen je třeba si to uvědomit, nestydět se a zapojit se do řetězce bezejmenných lidí, o kterých nevíme, které neznáme, ale kteří denně někomu udělají hezký den. Nestojí to peníze, jen trochu dobré vůle a zlomek našeho času. Pokud se bude každý z nás snažit, určitě se nám bude žít lépe. Těm, kteří pomohli a radost dali, i těm, kteří pomoc přijali. Je to taková štafeta pošli to dál. Tak pošleme svůj úsměv či pomoc dál Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry. 10

11 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Firma Otto Bock patří k předním světovým výrobcům protéz. Výzkumu a vývoji věnuje velkou pozornost i finance. Česká pobočka patří k nejlépe se rozvíjejícím dceřiným společnostem. Protetika s vizí Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH, Tomáš TyKAL, otto Bock Bezmála stoletou tradicí vývoje a výroby protetických pomůcek se může pochlubit firma Otto Bock. Nese jméno po svém zakladateli, který byl inovátorem a ve svém oboru začal udávat trendy. Jeho následovníci zůstávají této tradici věrni. Společnost sídlící v německém Duderstadtu má dnes padesát dceřiných společností se sedmi tisíci zaměstnanci a vyváží své produkty do sto padesáti zemí světa. Do výzkumu a vývoje jen v roce 2013 investovala padesát milionů eur. Není proto divu, že její vlajková loď, inteligentní protézy dolních končetin, patří bezesporu k protetické špičce. Úspěšnost firmy Otto Bock však netkví jen v objemu investovaných peněz, ale snad ještě víc v práci s lidmi. Dbá na komunikaci s uživateli produktů, školí, pořádá konference a úzce spolupracuje s protetiky i lékaři, naslouchá zpětným vazbám z praxe a podporuje aktivity lidí s handicapem. Rodina nadšenců Českou pobočku Otto Bock ČR založil a vede Václav Svrček. Podle jeho slov patří česká a slovenská odnož společnosti k nejúspěšnějším. Zdejší tým pracovníků platí za nejzkušenější v postkomunistické Evropě. Češi patří k nejpokrokovějším protetikům, úzce spolupracují mezi sebou i se slovenskými kolegy a rychle dokážou zavádět novinky do praxe. Jezdíme poměrně často zaškolovat do Bulharska, Polska, Rumunska a Slovinska, tvrdí Václav Svrček. Češi také přišli s některými inovacemi, které přebírají ostatní. Patentovali jsme si například vertikální držák protéz. Svým unikátním způsobem uchycení uvnitř pahýlového lůžka umožňuje protetikovi mnohem snazší práci s protézou. Tohle řešení od nás s velkým zájmem ostatní převzali, říká Vladan Princ, vedoucí divize ortotiky a protetiky. A zároveň dodává: Úzká spolupráce mezi protetiky je u nás dána nízkým počtem lidí v oboru. Všichni se tu známe, jsme taková velká rodina nadšenců. V České republice existuje čtyřiatřicet protetických pracovišť, z toho je aktivních tak dvacet sedm. Celkem jde o sto dvacet lidí. Problémy se řeší společně, poměrně úzce se stýkáme i s konkurencí. Slova Vladana Prince potvrzuje i Václav Svrček: Na zdejším trhu nejsme pochopitelně jediní, kdo nabízí náhrady končetin. S firmami jako je Össur, Streifeneder nebo Proteor však máme dobré vztahy. Když před kolegy z Německa řeknu, že se šéfem Proteoru se dokonce přátelím, nedovedou to pochopit. Pro ně je to mnohem víc otázka konkurenčního soupeření. Přesto, nebo možná právě proto je firemní strategií mateřské společnosti zakládat samostatné pobočky pro jednotlivé státy. Vzniká tak pestrá mozaika reflektující lokální poměry. A z pestrosti, jak známo, vzchází nejvíc podnětů a inovací. Spolupráce a vývoj Nám se tu podařilo vytvořit vcelku unikátní propojení mezi pacienty, protetiky, univerzitami a sdruženími, která pro lidi po amputacích pracují (např. sdružení No Foot, No Stress pozn. autora). Vezměte si, že třeba v Německu je na patnáct tisíc protetiků. Tam je taková úzce provázaná Vladan Princ zná protézy doslova do posledního šroubku. Během jeho kariéry zaznamenaly tyto pomůcky obrovský vývoj kupředu. komunita nepředstavitelná, vysvětluje Vladan Princ. Otto Bock ČR je vskutku díky svým aktivitám v komunitě lidí s handicapem známá a viditelná firma. Na stránkách nabízí nejen své produkty, ale například i velmi povedenou brožuru Amputace A co teď? Ta na příkladech konkrétních lidí ukazuje, jak se s novou životní situací co nejlépe vyrovnat od prvních okamžiků, jaký postup člověka čeká a jak ho dokáže kvalitní protéza navrátit k plnohodnotnému životu. Najdete zde i videoverzi školy chůze a další užitečné informace, které neslouží jen k prodeji konkrétních výrobků. Obdobnou službu nabízejí i stránky i když 11

12 Téma: Zdravotnické pomůcky SLOUPEK Daniely Filipiové S moderními náhradami dolních končetin se můžete věnovat klidně i lyžování, tak jako Aleš Bouda... prodej vozíků a dalších pomůcek tvoří ve srovnání s protézami jen jednu třetinu prodeje Otto Bock ČR. Dokonce se dá říci, že jde o téměř ztrátový segment naší nabídky. Protézy jsou hlavní tahoun, říká šéf společnosti Václav Svrček. Nejúspěšnějším produktem je přitom C-leg, náhrada dolní končetiny, která díky moderním technologiím dokáže velmi dobře napodobit funkci celé nohy včetně kolenního kloubu. Společně s protézou Genium X3, kterou lze používat i ve vodě (!), představuje opravdový vrchol současné protetické techniky. Na vzniku takových produktů pracuje na čtyři sta padesát lidí v divizi výzkumu a vývoje, což se odehrává především v Německu a Rakousku. Němci pracují hlavně na mechanice kloubů, zatímco Rakušané vyvíjejí zejména elektronické komponenty. Sbíhají se jim však podněty a nápady i ze všech dceřiných společností. Těch je tolik, že manažeři musejí filtrovat, co se může na trhu uplatnit a co ne, popisuje Vladan Princ. Na vývoji všech produktů přitom pracují přímo lidé s daným typem handicapu. Například vývoj protézové ruky Michelangelo s prsty ovládanými svalovými signály dělali ve Vídni dva muži bez rukou. Výchova protetika Je poměrně časté, že lidé po amputaci se dostanou k oboru protetiky, říká Vladan Princ a přidává popis výuky protetiků. Václav Svrček založil a vede pobočku firmy Otto Bock ČR s centrálou ve Zruči-Senci u Plzně. Působnost společnosti je však celorepubliková a školí i v zahraničí.... Nebo cyklistice, i když to hned nemusí být na výkonnostní úrovni Jiřího Ježka. Miroslav Lidinský je golfista po amputaci, Otto Bock ČR má ke golfu také blízko. Jak jsem již říkal, u nás je protetiků málo, ale ještě pořád se tady tenhle miniobor dá studovat. Spolupracujeme na oboru ortotik-protetik na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, nově také na Západočeské univerzitě v Plzni. Třeba v Polsku nebo Maďarsku tohle nemají. Švédové či Britové se vydali cestou především teoretického studia elektrotechnických komponentů. Jenže takovým absolventům chybí praxe, a to především ta manuální. I když máte sebemodernější komponenty, stejně u každé protézy potřebujete kus poctivé řemeslné práce. Vše se dělá na míru. Tvorba pahýlového lůžka se dodnes nejlépe provede pomocí sádrového odlitku a následné ruční modelace. V tomto ohledu mají nejpropracovanější systém výuky Němci. U nich má protetika obrovskou tradici, stále ji berou jako řemeslo, takže ty poctivé základy se dají získat už na střední škole; na ni pak navazují vysokoškolské obory. Není divu, že výrobky, které se produkují v malých sériích a vyžadují nákladný vývoj i individuální tvorbu, stojí nemalé finanční prostředky. Otto Bock ČR však stejně jako řada dalších společností spolupracuje s nadacemi, které pomáhají s nezbytným dofinancováním pomůcek. Díky tomu jsou jejich produkty podle Václava Svrčka dostupné každému. A vedoucí vnějších vztahů Tomáš Hajský k tomu dodává, že za velmi významného partnera považují Konto Bariéry. Pomáhat může cokoliv Když se řekne slovo pomůcka, vybaví se asi každému na prvním místě ortopedický vozík, berle nebo něco podobného. Pomůckou může ale být i drobnost, která usnadňuje práci na počítači, konzumaci jídla, osobní hygienu. Pomůckou je speciální vybavení kuchyně s elektricky ovládanými skříňkami. Pomůckou může být lůžko, které nám usnadní přesedání nebo vstávání. Pomůcek jsou plné katalogy firem, které je vyvíjejí a prodávají. Vzhledem k tomu, že jsme každý jiný a i náš handicap přináší rozdílné, ne-li specifické nároky, je nalezení vhodné pomůcky mnohdy složité. Co jednomu pomůže, je druhému k ničemu. Jeden hned v prvním katalogu najde, co hledá, druhý jich prolistuje deset a nenajde nic. Ideální pomůckou je lidský hlas, na který reaguje otevírání dveří, rozsvěcení světla a podobně. Ale to jsme v trochu jiné sféře, i když, pravda, i takto vybavené byty ve světě existují. Pro mne osobně je hned po vozíku nezbytnou pomůckou auto. Bez něj bych byla vzhledem k bariérové dopravě a byd lení kousek za Prahou zcela bezmocná. V přeneseném slova smyslu je podle mého názoru pomůckou i bezbariérové prostředí. Můžeme mít nejmodernější ortopedické či kompenzační pomůcky, ale budou nám k ničemu, pokud se nedostaneme do objektu, kde třeba sídlí firma, u níž bychom rádi pracovali, nebo na úřad, kde potřebujeme vyřídit nezbytné záležitosti, nebo do obyčejného obchodu s potravinami. Pomůckou může být vlídné prostředí chápajících spoluobčanů. Pomůckou může být vlídné slovo, dobrá rada nebo úsměv ve správný okamžik. Pomůcka může být psychická i fyzická a v některých situacích je těžké říci, která je potřebnější. Slovo pomůcka je odvozené od slova pomáhat. Pomůckou tedy může být cokoliv, co nám umožní vyrovnat se s handicapem nebo alespoň zmírnit jeho následky a vrátit nás zpět do běžného života. Autorka je senátorka. 12

13 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Martin Kopeček se věnuje biofyzice a technologiím ve službách lidem s postižením. Vážný úraz páteře ho nasměroval v jeho vědecké a pracovní kariéře. Vystudoval v Německu a pracoval pro významné zahraniční společnosti. Mladý vývojář pracoval na senzoru v této části protézy C-Leg. Vývojář na vozíku Text: RADEK MUSÍLEK a MARTIN KOPEČEK Foto: JAN ŠILPOCH, OTTO BOCK Nestává se příliš často, abyste potkali člověka, který vyvíjí špičkové technologie pro lidi s postižením, a přitom sám byl na vozíku. V osobě Martina Kopečka z Hradce Králové se obojí snoubí. Letos mu bude teprve třicet let, ale už má za sebou nemalý životní zvrat i profesní úspěchy. A netají se ambiciózními plány do budoucna, které jsou úzce spjaty s moderními technologiemi ve službách lidí s postižením. Po střední škole nastoupil ke studiu mechatroniky. Vybral si mezinárodní studijní program, který se odehrával napůl v Liberci a napůl v německé Žitavě. Jenže ještě během prvního ročníku utrpěl vážný úraz při paraglidingu v Itálii. Rozdrtil si obratel L1 a jeho úlomky mu poškodily míchu. To se psal rok Šest měsíců proležel na spinální jednotce, ale hned, jak to bylo možné, začal na sobě tvrdě makat. Především během svého pobytu v Luži. Za vlastní prostředky si v Německu vyzkoušel i terapii kmenovými buňkami. Cítil se po ní sice lépe, ovšem pohybové zlepšení se nedostavilo. Úspěchy naopak slavil fyzický dril. Martin dokázal nakonec alespoň částečně vstát z vozíku. S pomocí berlí dnes ujde kratší vzdálenosti, i když jeho krok není stoprocentní. Přesněji vyjádřeno funguje mu dvacet procent svalů na dolních končetinách. Po dvou letech se vrátil ke studiu. Měl sice obavy, jak všechno se svým postižením zvládne, ale rozhodně se nevzdával. Naopak: vše bral jako výzvu. Ta byla o to větší, že měl před sebou studijní pobyt v Německu. Především ale objevil nový směr svého zájmu o obor biomedicíny. Úraz ho posunul ke konkrétním cílům. Poznal řadu lidí s postižením a jejich problémy. Začal se aktivně zajímat o to, co by jim mohlo v oblasti technologií pomáhat. V pátém ročníku během pobytu v Německu vstoupil do kontaktu s firmou Otto Bock. Tamní firmy běžně hledají spolupracovníky mezi studenty. Je zároveň obvyklé, že studenti sami aktivně oslovují firmy se svými projekty. V České republice tohle podle Martina Kopečka zatím tolik nefunguje. Německá provázanost univerzit, praxe a komerčních subjektů je prý daleko lepší. Firma Otto Bock si Martina pozvala k pohovoru na základě jeho návrhu řešení elektronicky info Kdo je Martin Kopeček Bioinženýr, vědec, vizionář a technologický nadšenec, který chce vyvíjet reálná řešení problémů lidí s postižením. I přes svůj vážný úraz s trvalými zdravotními následky má široké spektrum zájmů. Kromě vědy se věnuje rybaření, cestování, hudbě, sportu a psaní komiksů. Zároveň ještě studuje doktorandský obor lékařská biofyzika na LF UK Hradec Králové. řízeného kloubu pro ortézy. Následovala nabídka na osmiměsíční placenou stáž. Sice během ní nešlo o ortézy, ale o vývojové centrum protéz, nicméně parádní disciplínou této firmy na zdravotní pomůcky je právě protetika. Martin začal pracovat v týmu zaměřeném na vývoj moderních protetických kolenních kloubů nové generace. Ve společnosti Otto Bock se výzkum ubíral směrem k vylepšení mikroprocesorem řízené hydrauliky kolenního kloubu. Tyto klouby se aplikují pro tzv. 13

14 Téma: Zdravotnické pomůcky Nejmodernější náhrady dolních končetin umožňují trénovaným lidem i pohyb v náročném terénu. SLOUPEK Jiřiny Šiklové transfemorální neboli nadkolenní amputace a v dnešní době je jim na poli protetiky věnována asi největší pozornost. Martinovým úkolem bylo vyvinout vhodnější typ senzoru pro ovládání uzamykací mechaniky u protézy C-Leg, který by bylo možné vyrobit za třetinové náklady při stejné přesnosti a kvalitě měřeného signálu. Inovace spočívala v 3D počítačovém návrhu a následné realizaci kapacitního senzoru, který by byl schopen snímat jak tlak vyvinutý uživatelem na podložku, tak také moment, který vzniká v těle protézy změnou polohy těžiště při chůzi. Tím by se dala sjednotit funkce dosavadních tenzometrických senzorů deformace s druhým snímačem pro měření úhlu náklonu protézy. I přes počáteční problémy s nevhodným tvarem senzoru a jeho nekompaktním umístěním v protéze se podařilo vytvořit prototyp, který za ideálních podmínek daná kritéria splňoval. Avšak jak to při vývoji obdobných zařízení bývá, objevily se i drobné nedostatky zjištěné při testování snímače. Chování senzoru za různé teploty a při vibracích bylo značně nestabilní, a to by se nevhodně projevilo i v ovládání protézy. Řešení se podařilo nalézt. Nyní Martin pracuje na realizaci softwarových filtrů a vylepšení matematických algoritmů pro kvalitnější kalibraci a odstranění těchto problémů. Nejnovější nástupci zmíněné protézy C-Leg jsou dnes dovybaveni systémem pro plynulou střídavou chůzi do schodů a díky nejnovější dostupnosti dříve pouze armádní protézy Genium X3 je možné s protézou i plavat, skákat a běhat jednoduše dělat jakékoliv outdoorové aktivity bez omezení. Život s takovouto náhradou je pak zase o trochu jednodušší. Největší problém těchto hi-tech zařízení je zatím jejich cena, která se pohybuje u těch nejlepších až kolem jednoho milionu korun. Otázkou zůstává, kam se tyto technologie budou posouvat dál. Podaří se nakonec propojit elektromechanický systém přímo s biologickou tkání tak, jak se to objevilo v již dnes legendárním filmu Terminátor, nebo se bude věda ubírat jiným směrem? Již dnes existují bionické protézy a experimentuje se s protézami, které dokážou přečíst informaci, povel z nervových zakončení. V tomto výzkumu je velmi daleko armádní program USA známý pod zkratkou DARPA (Agentura pro výzkum pokročilých obranných projektů) a jeho projekt na přímé propojení mozku s počítačem. Cílem je vytvoření biologicky kompatibilního a stabilního propojení nervové tkáně s funkční protézou. Myšlenky postavit do pozoru vojáka 20 hodin po úrazu míchy zase do akce se snad podaří využít i pro obecné a mírumilovnější problémy rehabilitační a protetické lékařské péče. Na přímé výsledky pro praxi, a zatím i pro armádu, si budeme muset ale ještě chvíli počkat. Podle Martina Kopečka takový cílený vývoj v elektronické protetice v České republice prakticky neexistuje. Dělají se tu různá podpůrná zařízení. Naopak dobře držíme krok se světem v oblasti tzv. 3D tisku umělých náhrad, což je vlastně výroba reálných pomůcek za pomoci počítače a zařízení, která z různých materiálů dokážou vytvořit určité předměty. Slovo tiskárna je přitom vlastně zavádějící, protože budí dojem, že jde o tisk obrázku na papír. Díky 3D tisku je ale vcelku jednoduché vytvářet originální segmenty na míru podle individuálních potřeb uživatele. Tematice technologií, které pomáhají, se Martin věnuje i nadále. Po studiích sice nastoupil jako programátor do velké americké společnosti, ale nakonec se vrátil tam, kde sice méně vydělává, ale o to víc ho to baví. Se svým širokým spektrem znalostí a zájmů si přitom může vybírat. Momentálně se hodně zajímá o bezkontaktní senzory v medicíně. Ostatně se pustil do dalšího studia v oboru biofyzika na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové. S kolegy vyvíjí levné bezkontaktní ovládání polohovacího lůžka pomocí očních pohybů. Pracuje také na inovacích ve výuce a rozjíždí pracoviště vyrábějící 3D můstky i implantáty. Protéza c leg je vybavena špičkovou elektronikou, která napodobuje souhru kloubů a svalů. Stačit ostatním Podle etymologie neboli vysvětlení původu a významu slov je pojem pomůcka naprosto jasný. Je to něco, co nám pomáhá. Může to být stejně tak zábradlí jako třeba automobil nebo brýle, které nosí ve stáří skoro všichni lidé. Za takové hodně rozšířené pomůcky se nestydíme. Naopak někdy se stávají módním prvkem a nosíme je i tehdy, kdy to není nutné. Optici by nám mohli povídat o tom, kolik mladých lidí si kupuje brýle a nosí je, přestože je skoro nepotřebují. Ve škole zase existují pomůcky, abychom se snadněji naučili abecedu nebo pochopili chemické reakce. Říká se tomu schéma či přehledná tabulka. Učitelé se nám snaží pomocí těchto pomůcek usnadnit učení, získat kvalifikaci a rychleji se zařadit mezi ostatní. Pomůckou jsou i mnohé věci, které používáme, ale za berličku je rozhodně nepovažujeme. Třeba psací stroj a dnes počítač nebo jsou pomůcky pro spojení s druhými lidmi. Ale ještě v mém dětství mě maminka učila, že napsat dopis na psacím stroji je sice obvyklé, ale je správné připojit alespoň oslovení a závěrečné rozloučení napsané vlastní rukou, protože je to doklad úcty k tomu, komu píšeme. Asi to již v současnosti neděláme. Rukou psaný dopis je dnes již výjimkou a používání takových pomůcek, jako je počítač, je i dokladem naší kvalifikace, naší technické vyspělosti. Bez znalosti využívání počítače nebo bez řidičského průkazu získáte jen obtížně pracovní místo. Ovládání těchto pomůcek se považuje za samozřejmé stejně jako kdysi umění jezdit na koni. Lidé se nemění tak rychle jako pomůcky, které používají. Pomůckou není tedy jenom to, co nahrazuje nějaký náš nedostatek, nejsou to jenom berle nebo protéza, ale často i významná statutární záležitost. Za tyto pomůcky se nestydíme. Naopak. Pak ale existují pomůcky, jejichž používání je dokladem, že patříme ke skupině, která je nějak handicapována. Tedy je to menšina lidí, kteří se od ostatních odlišují třeba ztrátou končetiny po úrazu, a my je přesto chceme mít mezi sebou. Prostě potřebují pomůcku, aby se zařadili, aby stačili ostatním a byli soběstační. Dokladem vyspělosti a humanismu společnosti není jen počet aut na počet obyvatel, ale právě to, jaké pomůcky poskytuje těm, kteří se chtějí zařadit mezi ostatní. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. 14

15 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Centrum Paraple se stalo vynikajícím pracovištěm. Služby pro lidi s poškozením míchy ročně využije opakovaně více než 1400 lidí. Nejdůležitější je odbornost terapeutů. Neživé věci, živí lidé Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Když před více než dvaceti lety vzniklo Centrum Paraple, bylo odpovědí na stále stoupající potřebu vrátit do života lidi s vážným poškozením míchy. Moderní život přinášel a přináší vedle mnoha radostí také mnoho nebezpečných situací, které nemusí skončit dobře. Stále více aut a řidičů za volantem, sporty všeho druhu, pracovní úrazy, neopatrné kutilství nebo jen touha po neobvyklém zážitku vyústí někdy (nebo často?) v nezvratný lékařský ortel vy už bohužel chodit, nebo dokonce funkčně ani používat ruce nebudete. Bývaly časy, kdy takový rozsudek znamenal celoživotní pobyt v sociálním ústavu nebo sice doma, ale s perspektivou nekonečného osamělého čekání na nějaký zázrak O cíli se nepochybuje Zdejší vedoucí ergoterapeutů Iva Melicharová, vysokoškolsky připravená a zdravě odhodlaná specialistka na všemožné ná- sledky, které může poškození míchy člověku způsobit, má o své práci jasno vrátit lidi do práce! Nejen domů mezi blízké, ale do práce, do studia, do všech obtíží obyčejného dne. A ví, že tato cesta je dlouhá, mimořádně namáhavá, někdy doslova bolestivá, ale v každém případě nezbytná: Když člověk opustí po úrazu léčebnu nebo specializovaný ústav, tuší, že poškození míchy je dost možná nevratný proces, říká. My v Parapleti ovšem nebereme nikdy lidem naději, že budou moci chodit, protože nevíme, kam jednou věda dojde, a protože zázraky se (občas) dějí, řešíme s vozíčkáři přítomný okamžik, svízelnou životní situaci a jejich budoucnost ve stavu, ve kterém se ocitli. V Centru Paraple zkrátka nedáváme plané naděje, ale další šance nevylučujeme. Tedy nemůžeš chodit, ale můžeš žít Přitom si my ostatní jen těžko umíme představit, jak těžké je pro postiženého člověka ráno se posadit na posteli, často i vyměnit si plenu, případně se vycévkovat, obléci, přesunout se na vozík, umýt se, připravit si jídlo, uklidit po sobě, opustit spořádaně domov, odjet do školy, zaměstnání nebo k lékaři, vrátit se a znovu se uložit ke spánku. Stovky úkonů, desítky těžkých situací, Když člověk opustí po úrazu léčebnu nebo specializovaný ústav, tuší, že poškození míchy je dost možná nevratný proces. stokrát opakovaných nových pohybů, pochopení vlastního ochromeného těla Dnes je k dispozici množství pomůcek, ale uměli byste jen tak použít klozetové křeslo, antidekubitní matraci, sedačku do sprchy, držáček na lžíci nebo tužku, cévku na moč, uměli byste si právně vybrat vozík a naučit se optimálnímu sezení? Víte, kolik bolesti Zvláštní autoškola klient Pavel, ergoterapeutka Jana, instruktor soběstačnosti Petr a mnoho, mnoho námahy... 15

16 Téma: Zdravotnické pomůcky Zdejší stěny viděly mnoho příběhů, na jejichž začátku byl naprostý nedostatek sebedůvěry a na konci suverénní zvládání mnoha a mnoha důležitých činností. stojí nácvik přesunu z vozíku na speciálně upravené WC? Základem správného pohybu je držení těla při sedu. Ergoterapeuti je odborně zhodnotí a případné úpravy s přenastavením řešíme s firmami nebo naším technickým úsekem, pokračuje Iva Melicharová. Klient se špatným držením těla při sedu nemá možnost vykonávat všechny aktivity ergonomicky, dochází tak často k přetížením a může dojít i k porušení integrity kůže, tedy ke vzniku defektu. Těmto rizikům se dá předejít výběrem kompenzační pomůcky a poučením klienta o jejím užívání. A stejně tak poučením o významu kontroly celého těla sebou samým či asistentem. Ke každému přistupujeme podle stanoviska lékaře, jenže navíc na základě vyšetření a konzultace s ergoterapeutem, jenž stanoví formu ergoterapie, kterou by bylo vhodné využít. Ale nakonec se musí postižený rozhodnout sám. Zvážit doporučení a zkusit Někdo nechce nebo nemůže, ale když pak vidí, co už umějí ostatní, pustí se do věcí, které původně odmítal. Klíčovým termínem je tu osobní motivace. Zdejší stěny viděly mnoho příběhů, na jejichž začátku byl naprostý nedostatek sebedůvěry a na konci suverénní zvládání mnoha a mnoha důležitých činností. Znají také případy, kdy je klient přepečovaný; rodina i širší okolí jej chtějí šetřit, a tím mu nakonec škodí. Vždy jde o peníze Kompenzační pomůcky nejsou hračky. Za jejich výrobou stojí někdy i velmi dlouhý výzkum, hledání nových materiálů, týmová práce mnoha odborníků. Také Centrum Paraple je konzultantem předních firem, ale vždy si zachovává nezávislou pozici. Vítáme, když se klienti buď na internetu, nebo mezi sebou zajímají o konkrétní pomůcku, vysvětluje Iva Melicharová. Ale dřív, než vydají někdy desetitisícové částky, by se měli poradit se skutečnými odborníky. Někdy je těžké vysvětlit, že to či ono sice pomohlo člověku s podobným postižením, ale nemusí stejně vyhovovat jinému. V tom je naše velká odpovědnost a nesmíme se jí vyhýbat. Přitom jsme připraveni pomáhat a konzultovat i s lidmi po poškození míchy, kteří se na nás obrátí s prosbou o radu, aniž by byli našimi klienty; musí však diagnózou patřit do naší cílové skupiny. Není to zbytečné; třeba zaměření nového vozíku může trvat i dvě hodiny, ale je to dobře investovaný čas. Máme i půjčovnu pomůcek, vybavení je většinou zapůjčené od spolupracujících firem nebo je možné individuálně domluvit speciální zápůjčku. Důležité je zkrátka vyzkoušení určité pomůcky před definitivním pořízením. Iva Melicharová dobře zná i sociální situaci svých svěřenců a ví, že mnohdy by jim nepromyšlená investice připravila další těžké chvíle. Proto musí i zaúřadovat a spolu se sociálními pracovníky sepsat odborné stanovisko pro revizního lékaře nebo připravit spolehlivé podklady pro získání Nácvik s vozíkem: základní dovednost pro zdejší klienty... financí z jiných než veřejných zdrojů. Když se někdo pohybuje ve více prostředích, potřebuje např. druhý zvedák, zdůrazňuje. Formálně na něj nemá nárok, ale jsou zde důvody, které mohou tuto potřebu obhájit. Úplně obyčejný krájecí nůž, ovšem v provedení vhodném pro našeho klienta, může stát tři sta nebo i pět set korun. Pomůcky na přípravu jídla a stolování pojišťovny nehradí. Proto se snažíme hledat také náhradní originální řešení a zkoušíme je vyrábět i v Parapleti. Však se jim někdy také posmívají, že z obyčejného molitanu nebo pěnového těsnění na trubky umějí vykouzlit funkční a levnou pomůcku. Už jsme si zvykli na vozíčkáře za volantem. Mají speciálně upravené ovládání automobilu a mohou se vesele projíždět po světě. Jenomže! S bezvládnou polovinou těla je přesun do vozu velké umění. A k tomu uložení vozíku, k tomu bezpečné uložení zavazadla, k tomu neustálá kontrola nad všemi potřebnými věcmi můžete už sedět za volantem, ale klíč do spínací skříňky v tašce na zadním sedadle je past. Vozík se v takové situaci mění v závaží, které by potřebovalo dva nosiče. Jenomže řidič je sám a umí! Umí se postarat o své běžné potřeby, umí mnohdy uspět v práci, ve škole, v rodině. Má dnes desítky pomůcek na výběr, ale byla by to jen hromada neživých věcí, kdyby neexistovali ergoterapeuti.... velká trpělivost terapeutky a instruktora soběstačnosti aby i obyčejné vstávání nebo ulehnutí bylo v pořádku. 16

17 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Počítače a mobily mohou být nevidomým velkými pomocníky. Technologie pro lidi s postižením zraku udělaly obrovský pokrok. Výrobní družstvo nevidomých Spektra nabízí řadu pomůcek. Kamerové lupy mají řadu funkcí, které usnadňují čtení i s vážným zrakovým postižením. Nevidomí vyrábějí pro nevidomé Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH Sociální podnikání je dnes moderní výraz, který ale svým způsobem nepředstavuje žádnou novinku. Před rokem 1989 existovala v tehdejším Československu výrobní družstva invalidů. Kdo by neznal Metu nebo Drutěvu. V transformované podobě některá tato družstva existují dodnes. Příkladem je i výrobní družstvo nevidomých Spektra, které nabízí především kompenzační pomůcky pro klienty se zrakovým, ale také tělesným, sluchovým či kombinovaným postižením. Zároveň zaměstnává přes 50 procent pracovníků s postižením, a to nejen zrakovým ale i tělesným a mentálním. Dřevní doby Spektra začala fungovat v lednu Její současný ředitel Břetislav Verner nejprve pracoval jako programátor v Metě, sám postižení zraku nemá. Udělali jsme kurz pro nevidomé programátory a chtěli jsme vydělat na tehdy obtížně dostupné pomůcky ze západu. Tak vznikla Spektra. Úsměvně zní vyprávění pana ředitele o prvním čtecím zařízení pro nevidomé programátory v Československu. Docházel k nám jeden profesor bez práce, chartista, který našim klukům četl informace z monitoru. V 80. letech u nás bylo vybavení elektronickými pomůckami pro lidi s postižením zraku žalostné. Psalo se na tzv. pichťácích, což je mechanický psací stoj pojmenovaný podle německého konstruktéra a tyflopeda Oscara Pichta. V celé zemi byly maximálně dvě kamerové lupy tvořené kamerou a běžnou televizí. V roce 1988 se podařilo zakoupit tři kusy Versabraillu, což byl tehdy výkřik nejmodernější techniky. Šlo o počítač s magnetofonem, braillskou klávesnicí a hlasovým výstupem od firmy Telesensory Systems. Zařízení mluvilo pochopitelně anglicky. Potřeby každého člověka jsou velmi individuální. U nás si každý může všechno důkladně vyzkoušet. Pád totalitního režimu přinesl nové možnosti. Pan Verner na počátek 90. let vzpomíná: Konečně se dalo koupit to, co jsme viděli na západě specializované elektronické lupy nebo přístroj Optacon, který umožnil číst i ručně psanou předlohu. Kamera snímala papír a speciální zařízení 17

18 Téma: Zdravotnické pomůcky Levnější a přenosnou variantou jsou elektronické lupy velikosti menšího tabletu. Systém ovládání počítače očima Tobii stačí připevnit k monitoru a začít pracovat. pak umělo text převést na reliéf zachytitelný hmatem. Nešlo přitom o Braillovo písmo, ale o skutečný reliéf textu. Bylo však náročné se ho naučit číst. Objevily se tu také první braillské řádky připojené k počítači, tedy zařízení, která převedou text z monitoru do reliéfu Braillova písma. V zásadě se jedná o lištu, ze které pod prsty vyjíždějí drobné kuličky znázorňující Braillova písmena body. Pro vidícího bez zkušeností je to spíše lechtivá masáž konečků prstů. Na změny po roce 1989 musela Spektra reagovat. Došlo k zeštíhlení na osm lidí (dnes jich je 16). Začalo se s nákupem pomůcek a budováním kontaktů v zahraničí. Spektra nakoupila ve Švédsku několik použitých lup a počítačů. Spolupráce se navázala i s Nizozemskem, Spojenými státy a Velkou Británií. Jelikož je česká komunita uživatelů relativně malá, dodnes se družstvo věnuje úpravám a překladům zahraničních produktů. Kromě prodeje pomůcek, poradenství i servisu tvoříme metodiky, pořádáme školení a připravujeme lektory na celorepublikové úrovni, vyjmenovává ředitel Břetislav Verner záběr činnosti výrobního družstva nevidomých. Školení lektoři jsou především z Tyflocenter a Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS). Poradenství pak zahrnuje nejen výběr a ovládání pomůcky, ale také informace, jak a u koho má zákazník podat žádost o příspěvek na její zakoupení. Od přechodu pravomocí na úřady práce je celý proces zdlouhavější, posteskl si Břetislav Verner. Osobně doporučuji nejprve zajít k nám a nechat si s výběrem vhodné pomůcky poradit. Potřeby každého člověka jsou velmi individuální. U nás si každý může všechno důkladně vyzkoušet. Pak probereme proces žádostí. Společně můžeme vyplnit formuláře, přiložíme doklad o ceně atd. Sofistikované technologie Samy pomůcky pro lidi s postižením zraku udělaly neskutečný pokrok. Je to především díky celkovému rozvoji komunikačních a výpočetních technologií. Počítače umějí říkat, co uživatel dělá nebo co monitor ukazuje (např. program SuperNova). Čtecí zařízení dokážou naskenovat text a převést ho do počítače či přečíst. Programy jako Dolphin Guide zjednoduší ovládání počítače i pro naprosté začátečníky. Kamerové lupy nejen mnohonásobně přibližují, ale také mění kontrast, dělají výřezy atd. Program envid umožňuje používat jako lupu i obyčejnou webkameru. Vznikají programy, jejichž pomocí lze diktovat text (např. MyDictate). Dynamicky se rozvíjejí aplikace v mobilních telefonech, které s připojením k internetu mohou hodně věcí usnadnit. Umějí navigovat (např. Blind Square), poradí s jízdním řádem nebo také dokážou identifikovat předmět, který nevidomý nemůže rozpoznat. Prostě udělá fotografii, a aplikace Tap Tap See mu prozradí, o co se jedná ať už jde o balíček kávy nebo typ bankovky. Nevidomý pracovník Spektry Vladimír Dvořák mi osobně ukázal, jak se používá dotykový mobilní telefon. Tlačítka byla sice mezi lidmi bez zraku populárnější, nicméně i tzv. dotykáče se dají plnohodnotně využívat, a navíc už umějí řadu výše zmíněných funkcí. Bizarní přitom je, když vidíte, jak pan Vladimír ovládá iphone, na jehož monitoru je tma. Apple je podle něj nejdál v usnadnění práce pro nevidomé. Navíc lze telefony s bluetooth doplnit o externí braillský řádek Easylink nebo klávesnici Rivo. Nic není zadarmo Ceny pomůcek však nejsou zrovna nízké. Počítač s hlasovým výstupem, braillským řádkem a speciálními programy stojí až k dvěma stům tisíců korun. Nejsofistikovanější kamerové lupy rovněž stojí desítky tisíc korun. Ve Spektře se přitom nejčastěji prodává hlasový výstup z počítače (až 150 kusů za rok). Braillských řádků je to proti tomu jen asi 10, protože je potřebují uživatelé detailněji pracující s editací textu. Limit na jednu pomůcku je přitom 350 tisíc Kč a jejich součet nesmí za pět let překročit 800 tisíc Kč. Sortiment Spektry navíc zahrnuje i pomůcky pro lidi s postižením motoriky a řeči. Jedná se o různé speciální klávesnice, trackbally, komunikátory nebo o ovládání počítače očima švédským systémem Tobii. Ten se vyznačuje tím, že si sám zaměří vaše oči, takže nic nemusíte mít na obličeji. Dodejme, že prodeji elektronických kompenzačních pomůcek pro lidi s postižením zraku se věnují i jiné subjekty, jako je např. ACE Design, s. r. o, Adaptech či Galop, s. r. o. Další pomůcky denní potřeby od her až po vybavení kuchyně pak nabízejí třeba prodejny Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR na www. tyflopomucky.cz. 18

19 Asistenti pedagoga časopis pro ty, kteří se nevzdávají Nedávno vyšla z deváté třídy nevidomá dívka. Školu navštěvují dva chlapci s těžkým tělesným postižením. Speciální pomůcky lze získat s pomocí Konta Bariéry. V Terezíně máme s asistenty dlouholeté zkušenosti Text: Hana Bažantová Foto: Jan Šilpoch V článku Co nám to ten ministr udělal? (Můžeš 11/2014) se dlouholetý ředitel Jedličkova ústavu a škol a člen rady Konta Bariéry Jan Pičman zamýšlel nad úlohou asistentů pedagogů ve školách. Jako reakci na jeho text přinášíme další názor na integraci a inkluzi ve školách od ředitelky ZŠ Terezín. Vadí mi, že se integrace často zužuje na zařazení postiženého dítěte do příslušné třídy, zajištění finančních prostředků na asistenta pedagoga, a případně i na vhodné učební pomůcky pro tohoto žáka. Ten potom někde v koutku třídy pracuje se svou asistentkou. To není integrace. Integrace musí být oboustranná, prospěšná pro postiženého žáka i pro ostatní žáky ve třídě. Když jsme před devíti lety přijali do první třídy Lukáše, žáka s těžkou neuropatií a s omezenou schopností mluvení, děti se s ním učily žít a Lukáš se učil žít s dětmi. Některé děti zpočátku na Lukáše šišlaly, stále ho hladily a chovaly se k němu jako k miminu. Díky citlivému přístupu ze strany učitelky, asistentky i pomoci rodičů se podařilo postiženého chlapce začlenit do života třídy. Lukáš se nyní učí dva cizí jazyky, není osvobozen z tělesné výchovy, navštěvuje taneční kroužek, jezdí se třídou na všechny výlety, exkurze i ozdravné pobyty. Nároky na asistenta pedagoga Při integraci těžce postižených žáků je velmi důležitá spolupráce všech vyučujících s asistentem a rodiči dětí. Musí vytvořit tým, v němž se všichni jeho členové vzájemně respektují. Asistent nesmí být pouze někdo, kdo je učiteli k ruce. Musí znát postižené dítě, musí se podílet na společné přípravě na vyučování, nároky na jeho odbornost rostou. Ne každý učitel je schopen spolupracovat s asistentem. Někteří učitelé permanentní přítomnost další dospělé osoby nevítají. I to musí ředitel školy zohlednit. Na prvním stupni, kde je vlastně jeden učitel a jeden asistent pedagoga, se dají problémy do jisté míry eliminovat. Horší situace je na druhém stupni. Asistent pedagoga musí zvládnout všechny předměty nejen český jazyk, matematiku, ale i dva cizí jazyky, chemii, fyziku Každý učitel je jiný a s každým je třeba spolupracovat. Nároky na asistenta pedagoga se zvyšují. V souvislosti s článkem Jana Pičmana (Můžeš 11/2014) si nedokážu představit, že by asistent pedagoga měl v náplni práce pouze pedagogické činnosti a ne další související potřeby včetně zajištění hygieny, stravování, přesunu, ale i relaxačních činností a podobně. V současné době není již co řešit, příslušná legislativa to dovoluje. Jsem ale přesvědčena, že na většině škol tyto činnosti asistent pedagoga dělal i dříve. Problém je samozřejmě i v nedostatku financí a možnosti je někde získat. O postižené se staráme stejně jako o ostatní V tomto směru máme na naší škole jasno. Pokud přijmeme postiženého žáka, stává se jeho školní práce naší starostí. To znamená, že o něj musí být postaráno stejně jako o ostatní žáky. Musí mít svoji lavici a ani tohoto žáka, ani jeho rodiče nemusí zajímat, že židlička pro něj stojí Kč a pro ostatní žáky necelou tisícovku. To je věc školy (a státu?). Stejné je to i se zajištěním ostatních pomůcek, stejné je to i s asistentem pedagoga. Finanční stránku věci si musí zařídit škola. Není to jednoduché a opět se vracím k asistentovi pedagoga. Kdo bude tuto práci dělat? Nároky jsou vysoké, finanční ohodnocení velmi špatné. Když jsme před třemi lety vyhlásili výběrové řízení na dva asistenty pedagoga pro tělesně postiženého žáka a pro nevidomou žákyni, přihlásilo se nám 40 zájemců. Nejdříve jsme vyřadili ty, kteří se domnívali, že asistent pedagoga připravuje učiteli křídu a film na promítání. Vybrali jsme uchazeče, kteří splňovali předepsané požadavky, měli tedy minimálně maturitu a alespoň částečné pedagogické vzdělání. Ředitelka Hana Bažantová je už dlouho velkou autoritou při uplatňování integrace ve školách. Zbylo jich šest, a pak nastoupily pohovory. Někdy jsou požadavky na asistenta specifické, ale pochopitelné. Když přišla do školy nevidomá dívka, požadovala škola, aby měla asistentka alespoň rámcovou znalost Braillova písma (nebo ochotu se ho naučit), aby zvládla Pichtův psací stroj atd. U tělesně postižených dětí je zase zapotřebí fyzická zdatnost asistenta pedagoga. Dalším problémem je i to, že škola přijímá asistenty na základě doporučení poradenského pracoviště, to ale vydává toto doporučení většinou na rok. To znamená, že asistenti pedagoga žijí ve stálé nejistotě. Pokud jde o financování asistentů pedagoga, nastavil náš Ústecký kraj jasná pravidla. Pro integrovaného postiženého žáka má asistent poloviční úvazek, pokud jde o žáka s těžším postižením, dostane úvazek 0,75. Pochopitelně to nestačí, takže zbytek doplňujeme z nenárokových složek platů. Vždyť například v 9. ročníku mají žáci 32 hodin týdně, a k tomu je třeba přičíst oběd, hygienu, všechny přestávky a samozřejmě přípravu materiálů, spolupráci s vyučujícími Integrace i inkluze jsou jistě dobré. Musíme ale mít podmínky. Je dobře, když vedle sebe existují různé typy škol. Rodič ať si vybere. Je jasné, že nevidomý či tělesně postižený žák bude mít ve speciální škole pomůcky i pedagoga na mnohem vyšší úrovni než ve škole běžné. Pokud ale rodič dá přednost škole běžné ať již z důvodu dojíždění či prostě proto, že chce, aby jeho dítě chodilo do školy s ostatními, zdravými dětmi, musí tu možnost mít. A stát by to měl respektovat. Redakční úprava zj 19

20 Umělci Konta Bariéry Původně vystudovala architekturu. Dlouho trvalo, než začala vystavovat. Inspiruje ji každodennost i cestování. Ivana Lomová: V Irsku si umělce hýčkají Věčný vůdce, barevná litografie, 2013 Text: Štěpán Beneš Foto: KArel cudlín Dnes jste oceňovanou malířkou a ilustrátorkou, já na vás ale vím, že jste původně vystudovala architekturu. Jaká tedy byla vaše cesta k umění? To je pravda (směje se). Vždycky jsem ale chtěla kreslit a malovat. Přihlásila jsem se na kreslený film na UMPRUM, k Jágrovi, ale nevzali mě. Tak jsem nakonec víceméně na přání rodičů vystudovala architekturu. Nikdy jsem ji ale doopravdy dělat nechtěla, po studiích jsem se jí věnovala jen pět měsíců. A pak už jsem jen malovala. To zní jako velmi rychlý skok; jak se vám to povedlo? Hned po škole jsem začala obcházet různá nakladatelství, hodně jsem pak ilustrovala pro dětské časopisy Mladé fronty Mateřídoušku, Sedmičku, Ohníček a tak. Bylo mi jasné, že teď, nebo nikdy chtěla jsem se konečně dostat tam, kde by mě to těšilo, takže jsem měla motivaci, a asi i hodně energie, moc jsem nespala, pořád kreslila a po pěti měsících jsem měla zadanou první knížku i spolupráci na filmu a v zaměstnání jsem dala výpověď. Při ohlédnutí zpět si říkám, že to vlastně šlo docela hladce Co bylo dál? Od roku 1985 až do revoluce jsem dělala hlavně ilustrace, převážně knížek pro děti. Také jsem na Barrandově natočila jeden autorský kreslený film. Sama pro sebe jsem si občas volně kreslila, kritici to později označovali za tzv. českou grotesku; prostě jsem se vyrovnávala s tehdejší realitou, což bez humoru, ironie a sarkasmu moc nešlo. Hodně věcí se ale záhy, s revolucí, změnilo. Bylo to dost divoké období. Jednak jsem měla už první dítě a méně času, jednak po revoluci vznikla spousta nových nakladatelství a stejně rychle také bohužel zanikala. Slyšela jsem od nakladatelů spoustu slibů, ale nakonec z toho většinou nic nebylo. Stalo se mi dokonce, že než jsem jednu ze zakázek dodělala, majitel vyměnil nakladatelství za autobazar či co. Tak jsem postupně ilustrací nechávala; pak už jsem měla děti dvě a opravdu málo času na svou práci; muž už trochu vydělával, a tak jsem se začala věnovat vlastní tvorbě. První výstavy jste měla až v polovině devadesátých let. Trvalo tak dlouho, než si vaší práce někdo všiml? (Směje se.) Já jsem si hlavně zprvu nevěřila sama, byla jsem k sobě asi až příliš kritická. Říkala jsem si: to přece nebude nikoho zajímat. Až za poměrně dlouhou dobu jsem se odvážila někomu něco ukázat. Na konci 22. XI. 64, barevná litografie, 1997 devadesátých let jsem pak vystavovala v Malé i Velké Špálovce. Tam si mě hodně lidí všimlo a od té doby už bylo všechno snazší. Při pohledu na některé vaše až hyperrealistické kresby se nechce té sebekritice vůbec věřit. Scény vypadají jako vyfotografované. Ostatně fotografie je velkou součástí vaší tvorby; jak k tomu došlo? Vždycky jsem měla fotky ráda, dříve jsem si je dokonce i sama vyvolávala. Okolo roku 2000 jsem se začala trochu prohrabovat fotografickým archivem mého otce, který také hodně a rád fotil. Staré fotografie dávno zašlých časů z vlastního dětství mě vzrušovaly. Navíc tam bylo hodně fotek z Ameriky, kde naše rodina strávila jeden barevný rok , protože tam táta pracoval na univerzitě v Chicagu. Byl to barevný rok v mém jinak poněkud černobílém zdejším dětství. Začala jsem podle těch fotek malovat. To bylo poprvé, kdy jsem pracovala s fotografií. Jak si takovou práci malíře s fotkami můžeme představit? Fotografie pro mne může být přímým inspiračním zdrojem objevím či sama vyfotím něco, co je tak fascinující, že to pak více či méně použiju pro obraz. Anebo je první jakási myšlenka, a pak můžu použít fotku jen jako pomocný nástroj skicák. Fotku ovšem málokdy používám doslovně, většinou ji dost pozměňuji, přizpůsobuji, skládám více fotografií dohromady a podobně. Tak vznikala například i série nazvaná Kavárny. Chodila jsem po kavárnách a fotila. Potom se doma fotkami dlouze probírala, znovu fotila, a pak se mi postupně začaly vyjevovat jednotlivé scény, které jsem posléze malovala. Když už jsme se toho tématu dotkli, jak vlastně hledáte inspiraci? To je tak: člověk prostě něco vidí, nějak to na něj zapůsobí, začne o tom přemýšlet, 20