PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVI UNIVERZITY Katedra trestního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE. Domácí násilí vybrané trestněprávní problémy

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVI UNIVERZITY Katedra trestního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Domácí násilí vybrané trestněprávní problémy Helena Lehká Akademický rok 2007/2008 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Domácí násilí vybrané trestněprávní problémy zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. 1

2 OBSAH Titulní strana, čestné prohlášení...1 OBSAH...2 ÚVOD DOMÁCÍ NÁSILÍ JAKO PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ Normativní pojetí domácího násilí Znaky a formy domácího násilí Znaky domácího násilí Formy domácího násilí Stalking (pronásledování) jako zvláštní forma domácího násilí PACHATEL JAKO SUBJEKT DOMÁCÍHO NÁSILÍ A JEHO OBĚŤ Charakteristika pachatele Mylné představy o pachateli domácího násilí Charakteristika oběti Viktimizace Trauma a jeho fáze Syndrom týrané oběti Specifické skupiny obětí domácího násilí Domácí násilí a ženy Domácí násilí a děti Domácí násilí a senioři ZPŮSOB ŘEŠENÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ČR Úvod Legislativní situace před Domácí násilí jako trestný čin Domácí násilí jako přestupek Domácí násilí jako samostatná skutková podstata trestného činu Institut vykázání Intervenční centra Domácí násilí a peněžitá pomoc jeho obětem Návrh na rekodifikaci trestního zákona

3 3.7. Řešení domácího násilí v Jihomoravském kraji Policejní skupina Domácí násilí na Městském ředitelství PČR Brno Interdisciplinární tým města Brna Bílý kruh bezpečí, sdružení pro pomoc obětem domácího násilí ZPŮSOB ŘEŠENÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ZAHRANIČÍ Úvod Velká Británie Definice pojmu Ochrana před domácím násilím civilním právem Ochrana dětí Ochrana před domácím násilím trestním právem Nizozemí Rakousko Gewaltschutzgesetz, Sicherheitspolizeigesetz Intervenční centra Pachatel domácího násilí a intervenční centra Poradní orgán pro prevenci Slovenská republika Shrnutí...55 ZÁVĚR...56 DOMESTIC VIOLENCE SUMMARY...58 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ

4 ÚVOD Násilí je staré jako lidstvo samo. Právo silnějšího bylo vždy prosazováno násilím a v patriarchální společnosti bylo po staletí akceptováno i použití násilí manželem vůči své ženě. Plynulo to i z podřazeného postavení žen vůči mužům, např. vlastnictví ženy (manželky) v Německu bylo zrušeno až v roce Domácí násilí se začalo chápat jako společenský problém někdy v sedmdesátých letech v USA a poté ve Velké Británii. Do té doby vlastně domácí násilí neexistovalo, šlo o vnitřní problémy rodiny, do kterých nikdo neviděl a ani vidět nechtěl. V České republice se rozpoutaly debaty na toto téma nejprve s týráním dětí, poté se začaly ozývat mnohé hlasy z řad žen, v nynější době se začíná diskutovat o týrání seniorů a postižených osob. Asi posledním tabu zůstává násilí páchané ženami na mužích, podle údajů nestátních organizací zabývajících se pomocí obětem domácího násilí se takové týrání vyskytuje v mizivém počtu, policejní statistiky ho vůbec nezaznamenaly. Naše právní úprava ohledně domácího násilí je velmi mladá, do roku 2004 existovalo podle trestního práva pouze týrání svěřené osoby 1. Teprve od půlky tohoto roku je možné stíhat pachatele, který týrá jakoukoli blízkou osobu, se kterou setrvává v jedné domácnosti. Jsou zaváděny různé právní instituty mající podobu nuceného vyhoštění z domovu nebo sociální služby, přesto jsme v postihu a nápravě domácího násilí nováčky. Problémem domácího násilí je jeho vysoká latentnost. Jak má být stíháno jednání, o kterém zpravidla ví jen pachatel a jeho oběť a ani jeden ho prozradit nechce, byť každého z nich k tomu vedou jiné důvody? Teorie se také zabývá různými instituty a hledá ten nejúčinnější, jež by zabránil definitivně pachateli své oběti ubližovat. Pouhé zavření za katr neboli kriminalizace pachatele je nedostačující, terapie se u násilníků také moc neosvědčily. Sice máme velmi mladou právní úpravu, ale při její tvorbě jsme čerpali z mnohaletých zkušeností našich zahraničních sousedů a ani u nich se nedaří trestat a napravovat každého. Práce nezkoumá jen legislativní úpravu domácího násilí a její vývoj. Všechno souvisí se vším, takže pokud měla působit uceleněji a pro čtenáře srozumitelněji, bylo potřeba do ní zahrnout i chování charakteristické pro pachatele a oběť. Bylo třeba zdůraznit, co všechno se za zavřenými dveřmi odehrává, co se honí zúčastněným osobám v hlavě. Jen tak si člověk uvědomí, proč je řešení domácího násilí jedna ze společenských priorit dneška. Proč nestačí pouze zatknout pachatele, proč zde panuje interdisciplinární spolupráce mnoha institucí zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona 4

5 Domácí násilí je celospolečenský problém, který vyžaduje zvláštní a vnitřně hodně strukturované a komplikované řešení. 5

6 1.DOMÁCÍ NÁSILÍ JAKO PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ 1.1.Normativní pojetí domácího násilí Legální definice domácího násilí v dnešní době neexistuje. Ačkoliv máme zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím (dále zákon na ochranu před domácím násilím), domácí násilí se zde objevuje pouze v názvu, v samotném zákoně bychom definici pojmu hledali marně. Stejně je tomu i s jinými předpisy, které domácí násilí sice zmiňují ve svých paragrafech, ale nevysvětlují, co to přesně znamená. 2 Vymezení pojmu se věnují především psychologické a sociální nauky, které se ve většině případů shodují, a proto je jejich definice všeobecně přijímána profesionální i laickou veřejností a především policisté při své práci vycházejí při kvalifikování případů z těchto odborných názorů. Domácí násilí jako sociálně patologický jev je opakované násilné a nátlakové chování, které zahrnuje fyzické, psychické i sexuální útoky, používané dospělými nebo mladistvými proti svým blízkým, se kterými žijí takoví pachatelé ve společné domácnosti. K domácímu násilí dochází v intimních vztazích, současných či předchozích, kdy spolu násilník a oběť žijí, jsou sezdáni nebo rozvedeni. Svazky mohou být jak heterosexuální tak homosexuální, vztahy mohou být dlouhodobé či kratšího trvání. Důležitá je společná domácnost jako jakási privátní sféra, kde může násilník působit na svou oběť mimo dohled veřejnosti. Jde o vědomou činnost, není impulsivní ani nekontrolovaná, pachatel si je velmi dobře vědom, jak na oběť nejlépe zapůsobit, jakou taktikou ji nejvíce ublížit a ponížit. Jeho chování je zaměřeno na jediný cíl, svou oběť ovládnout. Domácí násilí probíhá ve třech stádiích, v prvním stádiu dochází k ohrožování důstojnosti oběti, např. shazováním a urážením, omezováním kontaktu s okolím. Ve druhé fázi pachatel začíná útočit na zdraví oběti a jak se jeho agrese stupňuje, plynule přechází domácí násilí do své třetí fáze, kde je už ohrožen přímo život oběti. 2 Jedná se např. o zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, 57 odst. 1 nebo o zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, 37 odst. 3 6

7 1.2. Znaky a formy domácího násilí Znaky domácího násilí Domácí násilí se vyznačuje typickými znaky, kterými je možné ho odlišit od páchání jiné protiprávní násilné činnosti. Těmito znaky jsou především: a) společné obydlí, společná domácnost pachatel využívá soukromí, jež mu společný domov poskytuje, jeho chování je skryto před zraky okolí a ačkoliv pachatel nepovažuje své jednání za špatné nebo jím zaviněné, vyhovuje mu intimita, ve které může svou oběť lépe ovládat a díky utajení také mnohem delší dobu b) blízký vztah násilníka a jeho oběti - na rozdíl od jiných násilných činů oběť pachatele nejen dobře zná, ale má k němu i citový vztah stejně jako on k ní, nejčastěji se jedná o vztah manžel-manželka, druh-družka, sourozenecký či mezigenerační příbuzenský a rodinný vztah, velkou roli zde hrají i ekonomická závislost nebo společný okruh známých c) specifické příčiny vzniku domácího násilí pachatel svým agresivním chováním nesleduje splnění určitého cíle, pod vlivem mýtů panujících o fenoménu domácího násilí často vysvětluje pachatel i jeho oběť své chování tím, že užil alkohol nebo byl sám jako dítě svědkem či dokonce obětí domácího násilí, takové zdůvodnění je zjednodušující a krátkozraké, jde spíše o rizikové faktory ovlivňující průběh než o skutečné příčiny, samy oběti považují za hlavní příčinu v celé jedné třetině případů hlavně osobnost pachatele d) opakování, dlouhodobost, narůstající intenzita útoků nejde o jednorázový incident, naopak domácí násilí probíhá znovu a znovu ve fázích agrese omlouvání se a usmiřování období klidu, vzhledem k tomu, že se vše odehrává za zavřenými dveřmi, pachatel si upevňuje svou pozici vůči oběti a jeho útoky se stávají agresivnějšími, fáze omluv zcela mizí a období klidu se zkracuje, průměrná doba, po kterou je oběť domácímu násilí vystavena, činí šest let e) nerovné postavení pachatele a oběti tento bod je určující pro rozlišení pouhopouhých italských domácností a skutečného domácího násilí, v prvém případě je postavení partnerů rovnocenné, oběť domácího násilí nikdy vědomě pachatele neprovokuje, neoplácí mu jeho útoky, většinou není schopna ani obrany, role pachatele a oběti se nemění, pachatel si násilím stále více upevňuje moc a kontrolu nad životem oběti 7

8 f) složitý vztah oběti k pachateli vztah je komplikován především citovými vazbami mezi oběma osobami, oběť podléhá dojmu, že incident je ojedinělý a už se více nestane, má tendenci pachatele omlouvat, pomoc vyhledá až v nejzávažnějších případech, často však své rozhodnutí změní a vrátí se ke svému trýzniteli zpět ať už z lásky, kvůli udržení rodiny či čistě z finančních důvodů Formy domácího násilí Domácí násilí má různé formy 3, pachatel je volí tak, aby co nejlépe vyhovovaly jeho povahovému založení a zároveň měly co nejvíc deprimující vliv na oběť. Dané formy se mohou vyskytovat ojediněle, nejčastější je však jejich kombinace. Týrání začíná slovním urážením a citovým vydíráním, teprve později přistupují fyzické útoky a sociální izolace, v necelé polovině případů se vyskytuje i sexuální násilí. Nejtypičtější je fyzické násilí společně s psychickým. a) fyzické násilí spadá sem fackování a jiné bití rukama nebo různými předměty, kopání, škrcení, odpírání spánku a jídla, ohrožování zbraní až po vážné útoky na život b) psychické a emocionální násilí tvoří ho ponižování, urážení, znevažování a zesměšňování oběti, obviňování, zákazy, vyhrožování ( např. odebráním dětí ), vydírání, ničení věcí oběti ( zejména oblíbených předmětů ) c) sociální násilí sem patří veškerá činnost, která směřuje k naprostému odříznutí oběti od vnějšího světa, jde o neustálou kontrolu oběti a její zesměšnění jako sociální bytosti, zákaz kontaktu s přáteli a rodinou, zamykání v bytě, znemožnění telefonování, pachatel tak chce rozhodovat ve všech oblastech společného soužití, může k tomu využít i dětí nebo jiných oběti blízkých osob jako prostředku nátlaku na oběť d) sexuální násilí zahrnuje sexuální útok, znásilnění, nucení k sexuálním praktikám, které jsou proti vynucovány proti vůli oběti e) ekonomické násilí nemožnost disponovat s finančními prostředky, pachatelova kontrola příjmů oběti, nepřispívání na domácnost až po úplný zákaz chození do zaměstnání 3 SBORNÍK. Domácí násilí jako společenský problém, seminární práce studentů IMS. Brno: Institut mezioborových studií Brno, ISBN s

9 Stalking ( pronásledování ) jako zvláštní forma domácího násilí Za novou formu psychického týrání lze považovat tzv. stalking stalkerství. 4 V překladu jde o slídění nebo pronásledování. Policií je tento jev posuzován rozdílně od domácího násilí, jde však o formu psychického násilí, která se s domácím násilím často překrývá. Pachatel svou oběť pronásleduje, odposlouchává její hovory na ulici, narušuje její soukromí. Ve chvíli, kdy oběť zjistí, že má někoho neustále v patách, stává se nejistou, má pocit, že se musí mít na pozoru a vidí poté pachatele i tam, kde není. U slabších osobností může dojít až k psychickým poruchám. Stalkerství se stává zvláštní formou domácího násilí například ve chvíli, kdy expartner a násilník začne svou bývalou oběť pronásledovat. Ač už takové případy byly u nás policií zaznamenány, nejsou postiženy jako trestný čin domácího násilí. Rozdílnou úpravu mají na Slovensku, kde je domácí násilí upraveno výhradně trestním právem a jednou ze skutkových podstat je právě sledování oběti ( 208 odst. 1 písm. a zákona č. 330/2005 Sb., trestný zákon). Dlužno podotknout, že našim sousedům se na rozdíl od nás již podařilo schválit zcela nový trestní zákon, takže jejich právní úprava lépe reflektuje potřebu ochrany některých společenských zájmů. U nás došlo k pokusu vpravit skutkovou podstatu trestného činu pronásledování do trestněprávní úpravy na začátku roku 2003, kdy právní skupina Bílého kruhu bezpečí zaslala tehdejšímu ministru spravedlnosti JUDr. Karlu Čermákovi legislativní návrh na toto téma. Týkal se dvou ustanovení z. č. 140/1961 Sb., trestního zákona. 89 měl dostat nový odst. 19, který by obsahoval definici pronásledování v tomto znění: Pronásledováním se rozumí zejména opakované pronásledování či oslovování jiné osoby, jakož i opakované pozorování či bezdůvodné pobývání poblíž jejího bydliště, pracoviště, popř. jiného místa, kde se zdržuje, dále uskutečňování opakovaných telefonních hovorů, opakované zasílání dopisů, balíků, faxových zpráv, elektronické pošty a SMS zpráv, a to přes zjevný nesouhlas osoby, proti které toto jednání směřuje. Dále to byl 231a, který měl být zařazen do hlavy osmé, oddílu prvého Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. První odstavec obsahoval základní skutkovou podstatu trestanou odnětím svobody až na dva roky a zákazem pobytu. V druhém odstavci byla popsána kvalifikovaná skutková podstata, pronásledování osoby mladší než 18, osoby s duševní poruchou či osoby blízké, jež by byla trestána odnětím svobody až na tři roky. Aby nedocházelo ke zneužití při řešení sousedských neshod, o zákazu pobytu by bylo rozhodnuto 4 TŮMOVÁ, Š.. Stalking stalkerství nová forma psychického teroru. Kriminalistický sborník, ročník 2005, č. 4. Praha: Kriminalistický ústav Praha Policie ČR,

10 pouze v případě, že pachatel a oběť nemají trvalé bydliště ve stejné obci. Z toho také vyplývá, že trestný čin pronásledování nelze kvalifikovat u partnerů, kteří stále žijí ve stejné domácnosti, dalo by se kvalifikovat pouze u osob nežijících spolu. Ačkoliv legislativní návrh odborně zpracovali právníci na základě tragických případů, končících většinou těžkým ublížením na zdraví nebo smrtí, novela nebyla provedena a ani návrh na nový trestní zákon neobsahuje trestný čin pronásledování. 10

11 2. PACHATEL JAKO SUBJEKT DOMÁCÍHO NÁSILÍ A JEHO OBĚŤ 2.1. Charakteristika pachatele Přes zažité mylné představy společnosti neexistuje typický pachatel domácího násilí, takovým násilníkem se může stát prakticky kdokoliv. Nejčastěji jde o muže, páchat však může i žena na svém manželu či druhovi, jsou zdokumentovány i případy týrání dětí svými vlastními prarodiči. Jsou známé i příběhy domácího násilí páchaného dítětem na svém rodiči. Většinou jde o neúplnou rodinu, kde je dítě jedináčkem a usurpuje si na rodiče až přespříliš právo, má tendenci ho komandovat, zvyšovat své požadavky. Typicky takový nezletilý pachatel používá psychické a emocionální týrání, avšak jak vyrůstá z dětských střevíčků, začne svého rodiče napadat i fyzicky. Naštěstí takových krajních případů je opravdu velmi málo, protože jen málokterý rodič nechá věci zajít tak daleko. Navíc díky rodičovským právům má možnost zasáhnout účinně i proti vůli dítěte. Co se týče žen jako pachatelek domácího násilí a mužů jako jejich obětí, dá se očekávat nárůst případů a to hned z několika důvodů. Především jde o posílení postavení žen ve společnosti, kdy žena bude chtít hrát silnější roli i doma. Souvisí to i se změnami názoru na výchovu dívek, které již nevnímají jako svůj nejdůležitější úkol založit a udržet rodinu (což oběti domácího násilí často uvádějí jako důvod, proč od násilníka neodešly při prvním incidentu), naopak jsou vedeny k větší samostatnosti a vytváření vlastních názorů. Další příčinou budoucího nárůstu mužů jako obětí je to,že stejně jako bylo medializováno týrání dětí, pak žen a nakonec seniorů, dostane se stejné pozornosti i týrání mužů a ti samotní seberou odvahu přiznat se k tomu, že trpí tímto problémem. Dokážeme si představit, jak musí být pro mužskou oběť domácího násilí těžké, vyjít na veřejnost s tím, že ho vlastní partnerka týrá a on zklamal jako pán domu. Policejní statistiky zaznamenávají téměř ve 100 % domácí násilí páchané muži na svých partnerkách. Ostatní smutné případy jsou známy z praxe nestátních organizací soustřeďujících se na pomoc obětem nejen po právní stránce Mylné představy o pachateli domácího násilí Problém se zjišťováním a zabráněním této činnosti spočívá především ve špatných a zavádějících představách o tomto fenoménu. Často samy oběti podléhají těmto domněnkám a 11

12 nechtěně tak brání okolí, aby jí poskytlo pomoc. Mezi typické mýty o domácím násilím patří například to, že pachatel je na první pohled násilnická osoba s nižší inteligencí, stojící někde na okraji společnosti. Až v devadesátých letech se díky průzkumům a statistikám nestátních organizací a institucí začala ukazovat nepříjemná pravda. Pachatelem bývá často i vysokoškolsky vzdělaná osoba. Ve skutečnosti nezáleží na sociálním původu, dosaženém vzdělání či majetnosti pachatele. Domácí násilí se může objevit v jakékoliv rodině, bez ohledu na její zázemí. Pro pachatele je příznačná dvojí tvář, okolí se může jevit jako příjemný, milý a pozorný člověk, jež slaví úspěchy ve svém zaměstnání. Teprve skryt za dveřmi vlastního domova ukazuje své oběti druhou, agresivní stránku své osobnosti. Právě tato dvojakost stěžuje oběti rozhodnutí vyhledat pomoc, protože ona sama vidí, jak je její trýznitel vnímán přáteli, rodinou či kolegy. Oběť se pak obává, že jí nikdo neuvěří. Proto je v případech domácího násilí snadnější identifikovat oběť než pachatele. Důležité je však oběti uvěřit, brát ji vážně, protože díky svým pochybám sama působí nejistě a nepřesvědčivě na rozdíl od pachatele. Velmi obvyklou představou je také ta, že pokud pachatel sám zažil domácí násilí, ať už přímo nebo jako svědek, nemůže z něj vyrůst nic jiného než tyran. Domácí násilí samozřejmě zanechává na duši dítěte stopy, nemusí z něj však vyrůst další násilník, řada dětských obětí domácího násilí je spíše v dospělosti náchylná stát se znovu obětí, protože vyhledává stejně dominantní typy jako byl ten, jež dítě týral. Navíc v pouhé polovině případů pachatelé uvedli, že byli v dětství účastni domácího násilí ve svých rodinách. Vzhledem ke zvýšené preventivní péči, která je domácímu násilí věnována jak ve státní sféře tak u neziskových organizací, klesnou doufejme v dohledné době případy, kdy si oběť domácího násilí ponese své trauma i dalším životem a tento mýtus bude zcela vymýcen. Také alkohol jako příčina pachatelova jednání je pouhým vžitým omylem. Násilník svou oběť netýrá proto, že se napil či přímo opil, i když často své chování na alkohol svádí. Jde pouze o rizikový faktor, který se často tohoto jevu účastní, ale rozhodně se nejedná o vlastní příčinu celého problému. Pachateli jde především o ovládnutí oběti a alkohol používá jako pouhý startér, berličku. Další oblíbenou výmluvou pachatelů je provokace oběti. Ačkoliv pachatel tuší, že používání jakéhokoliv násilí vůči svým blízkým je špatné, on přece neměl jinou možnost. Jako záminka k výbuchu pachateli slouží každá maličkost či chybička, které se oběť omylem dopustí. Tím si uspokojivě vysvětlí své činy a jeho svědomí zůstává zdánlivě čisté. Proto i při zásahu policie v domácnosti pachatel působí upřímně překvapeně, co tam policie chce řešit, 12

13 když se nic vážného nestalo. To opět stěžuje postavení a důvěryhodnost oběti, která je většinou hysterická po tak vážném napadení, že ji to dožene konečně hledat pomoc. Sama oběť, která je těmito incidenty naprosto zmatená, si vsugerovává, že musela udělat něco, co pachatele nazlobilo. Pravdou je, že oběť hledá smysl tam, kde žádný nemá šanci najít. Problém vězí především v hlavě pachatele, psychologové se zmiňují o špatné komunikaci v sobě samém, pachatel používá tuto argumentaci proto, že nechce převzít odpovědnost za své činy. Vůbec nejškodlivějším mýtem, který dával naprosto volnou ruku násilníkovi v jeho konání, bylo považování domácího násilí za soukromou věc dané rodiny. Domácí násilí platilo dlouhou dobu za tabu, popírání tohoto vážného jevu probíhalo v několika úrovních: 1. naprosté popírání existence domácího násilí 2. popírání závažnosti domácího násilí už bylo uznáno, že domácí násilí se ve společnosti vyskytuje, avšak nejde o žádný závažný jev 3. popírání řešitelnosti domácího násilí 5 Naštěstí dnes už společnost i stát uznávají závažnost domácího násilí a tento mýtus, že domácí násilí má zůstat za zavřenými dveřmi domácností a rodina si ho má vyřešit sama, už padl. Profily pachatelů vykazují některé společné znaky, tyto znaky jsou však převážně mužského charakteru vzhledem k početnosti případů, ve kterých figuruje muž jako pachatel domácího násilí. Jde hlavně o pachatelovu snahu hledat důvody svého chování mimo sebe. Takoví pachatelé mají celou řadu ospravedlnění : alkohol, drogy, ztrátu zaměstnání, špatné chování partnerky, dětí, rodičů ke své osobě. Nechtějí si přiznat, že za násilí nese odpovědnost ten, kdo ho páchá. Často nelogicky argumentují, že kdyby dělali něco špatného, týraná osoba by přece odešla. Přitom veškeré jejich činy směřují k jedinému cíli a to oběť k sobě připoutat. Typický pachatel domácího násilí trpí nízkým sebevědomím, určitou oblast ( ať už je jakákoliv ) ve svém životě neovládá a vzhledem k citovým vazbám ke své oběti, které jsou v mnoha případech velmi pevné, se obává, že o tohoto člověka přijde, pokud nebude dostatečně silný a schopný. Cítí se natolik ve své pozici slabý, že se uchýlí k použití násilí, které je tak vlastně pouhou zástěrkou jeho vlastní bezmocnosti. Když nemůže ovládnout svůj život, bude řídit aspoň život oběti. Toto chování také může za výše zmíněnou dvojí tvář pachatele, slabošství totiž pachatel domácího násilí nenávidí a proto svému okolí ukazuje pouze dobrou stránku své 5 [citováno ]. Dostupné z: 13

14 osobnosti a své úspěchy, ztráty a zklamání si vybíjí pouze na své oběti. Preventivní opatření by se proto měla týkat i samotných pachatelů. Také oni potřebují pomoc při návratu do normálního života, naučit se reagovat na vnitřní a vnější krize obvyklým způsobem. Nejen oběť ale i pachatel si nese stopy domácího násilí v sobě dál a musí mu být poskytnuta odborná pomoc, aby vše zvládl. Z toho důvodu panuje názor, že pouhá kriminalizace pachatele je jako nápravný prostředek nedostačující. 14

15 2.2. Charakteristika oběti Ve starších právních úpravách ( a to i těch zahraničních ) se soustředily veškeré úkony především na pachatele a jeho potrestání. Oběť je však druhou stranou mince domácího násilí a vyžaduje mnohem více opatrnosti v zacházení a následné péče než sám násilník. Obětem trestných činů se věnuje poměrně nový obor kriminologie, jež se nazývá viktimologie. Tento vědní obor vznikl na konci sedmdesátých let ve Spojených státech amerických, Izraeli a Německu, v tomto státě ve městě Münsteru vznikla roku 1979 World Association of Victimology ( Světová viktimologická společnost ), která funguje jako konzultant pro OSN. 6 Nejvíce zájmu je ve viktimologii věnováno psychologii oběti, tomu, jak oběť trauma z trestného činu prožívá a jakým způsobem se s ním vyrovnává. Bádáním se zjistilo, že poznatky z viktimologie lze uplatnit na oběti obecně a nejen na oběti trestného činu, tzn. i na oběti přírodních katastrof, leteckých či jiných velkých havárií, na oběti a svědky teroristických útoků a v neposlední řadě na účastníky válečných operací ( vztahuje se to jak na vojáky tak civilní obyvatelstvo). Všechny oběti vykazují podobné chování charakteristické pro zažití velkého šoku a stresu. V případech domácího násilí psychologové zmiňují dvojí druh oběti: 1) primární oběť osoba, vůči niž je útok směřován, které je způsobena jako následek tohoto jednání fyzická, psychická a materiální škoda, možném trestním řízení by měla postavení poškozeného 2) sekundární oběť za takovou tzv. nepřímou oběť jsou považovány blízké osoby, bohužel v případech domácího násilí se jedná hlavně o děti jako svědky týrání jednoho z rodičů, což v nich zanechává emocionální rány, se kterými se neumějí vypořádat a potřebují k tomu pomoci, z výzkumů vyplývá, že takové děti často neumí v dospělosti navazovat normální sociální vztahy, mohou zůstat samy nebo naopak uplatňovat na svém partnerovi stejný vzorec násilného chování či mu podléhat, neboť neshledávají toto jednání nenormálním Viktimizace Pro oběť nekončí domácí násilí dokončením tohoto činu. Prochází velmi těžkým emocionálním procesem, který je tím vším jen odstartován. Proces se jmenuje viktimizace a má dvě stádia, primární a sekundární. Postavení oběti domácího násilí je o to těžší, že jde o oběť mnohonásobnou. Oběť je tzv. reviktimizována, vystavována týrání opakovaně. 6 ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P., a kolektiv. Pomoc obětem ( a svědkům ) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., ISBN str

16 Za primární viktimizaci je zodpovědný pouze pachatel domácího násilí. Jedná se o nastartování celého procesu napadením oběti, což na ní zanechá fyzickou i psychickou újmu. Ačkoliv právně jsou relevantní hlavně fyzická zranění, oběť více pociťuje rány emocionální. Ty se velmi těžko dokazují a navíc každá oběť vnímá újmu způsobenou násilníkem jinak, to co jedna oběť lehce překoná, může u druhé způsobit těžkou posttraumatickou poruchu, protože se s tím, co se jí stalo, neumí vyrovnat. Psychická újma vzniká především z šoku, že se to vůbec stalo. Oběti se takzvaně hroutí svět, už to není to bezpečné místo, kterým bývalo. Oběť zároveň ztrácí pocit kontroly nad svým životem, protože tomu nedokázala zabránit. Oběti domácího násilí vše ztěžuje fakt, že ji s pachatelem pojí citové pouto. Snaží se vše pochopit, ale protože takové jednání nelze chápat, dochází oběť nejčastěji k názoru, že není něco v pořádku s ní a ne se světem. K sekundární viktimizaci dochází až následně. Jde vlastně o reakci okolí na spáchání domácího násilí a jak tuto reakci vnímá oběť. Oběť je např. nucena prožívat čin znovu, když je vyslýchána orgány činnými v trestním řízení, když je konfrontována s činem jak ho podávají v médiích ( pokud se tam dostane ). Musí vstřebat názory a reakce svého nejbližšího okolí a ty mohou být nesmyslně negativní. Zvlášť, když jde o oblíbeného člena rodiny, oběti může být vyčítáno oznámení, může být na ni vyvíjen nátlak, aby prohlásila vše za vymyšlené. V každém případě oběť trpí, protože nejsou primárně chráněny její potřeby a důstojnost. 7 Ke klasickým projevům viktimizace patří pocit nespravedlnosti. Oběti není např. dostatečně vysvětlen průběh výslechu. Orgány činné v trestním řízení napřed nechávají oběť popsat skutek vlastními slovy, poté se začnou dotazovat na drobnosti, které nezazněly. Oběť stojí už dost sil přemoci se a udat svého blízkého, že spáchal trestný čin, vnímají tedy doplňující otázky jako projev nedůvěry ke své osobě. Přitom stačí, aby byl vyslýchající vyškolen na výslechy obětí domácího násilí. Podporoval oběť při vypovídání a stále ho ujišťoval o tom, že mu věří. Další věc, kterou oběť často vnímá jako nespravedlnost, je výše trestu. Další pocit, který oběť zakouší, je vlastní nedůstojnost. Oběti se velmi změní život, vstoupí ji do něj veřejná moc a pokud oběť není přesně informována o tom, co má dělat a hlavně co má právo učinit, cítí se ztracená, nedůležitá, pouhým neosobním důkazem spáchaného činu. Častým projevem sekundární viktimizace je pocit izolovanosti. Z normální osoby se stane oběť, sama osoba se pod vlivem zážitku mění a její blízcí také. Reagují na skutečnost, že se jim drahé osobě stalo něco zlého, chovají se jinak. Ne každý zvládne pomáhat oběti a 7 viz pozn. č. 6, s

17 utěšovat ji a zároveň se přitom chovat přirozeně. Okolí začíná vnímat také změněný charakter oběti, dochází k odcizení mezi lidmi, kteří si před skutkem byli blízcí. Oběť, prožívající trauma, má pocit, že ji nikdo nechápe, všichni ji jsou cizí. Cítí se odříznuti od svého bývalého světa. Všem těmto negativním pocitům lze zabránit, pokud bude poskytována oběti profesionální pozornost, pokud budou osoby ( zejména orgány činné v trestním řízení nebo jiné správní orgány ) přistupovat k oběti profesionálně, budou odborně poučeni, aby lépe chápaly pocity, jimiž si oběť prochází. Primární viktimizaci, tedy týrání, společnost nemůže objektivně zabránit, naproti sekundární viktimizaci lze správným postupem vůči oběti předejít a zároveň tak omezit utrpení, jež oběť prožívá Trauma a jeho fáze Oběť projde dlouhou psychickou cestu, než zpracuje trauma, kterým trpí v důsledku viktimizace. Jsou známy tři základní fáze prožívání traumatické události: šok hojení konečná adaptace. 8 Bezprostředně po spáchání trestného činu nastupuje u oběti fáze šoku, oběť je dezorientovaná a chová se zmateně, trpí akutní stresovou situací. Aby se oběť nemusela vyrovnávat s traumatizujícím zážitkem, uplatňuje její psychika obranné mechanismy jako je např. popírání, netečnost k okolí, poruchy paměti. V šoku může být oběť pár hodin nebo i několik dnů. Fáze hojení je velmi problematická nejen pro oběť ale i pro její okolí. Její nálada kolísá mezi znovuprožíváním traumatu a vyhýbáním se tomuto tématu. Při znovupřehrávání je oběť velmi emotivní, střídají se u ní pocity vzteku, smutku a bezmocnosti. Protože mysl oběti takový nápor nezvládá, brání se fází netečnosti. Oběť se stahuje do sebe a je nekomunikativní. Celkově je oběť hodně náladová, ale jedině takto je schopná postupně rozumem zpracovat své trauma. Podstatou fáze konečné adaptace je vyrovnání se s traumatem. Oběť většinou přijme nešťastnou událost jako vzpomínku, už se jí tolik nezaobírá. V podstatě se její charakter změní vlivem této události a oběť přijímá své nové já, psychologové to nazývají vlastní reorganizací. Až v této chvíli je schopná vrátit se do svého života a jít dál. Záleží na oběti a jejím sociálním prostředí, jak dlouho bude jednotlivými fázemi procházet. Není vyloučeno, že se některé fáze budou opakovat či se do nich oběť vůbec nedostane. Ač se oběť může zdát svému okolí vyšinutá oproti své dřívější povaze, rozhodně 8 viz pozn. č. 6, s

18 není blázen a nemělo by se s ní tak jednat. Psychiatrizace oběti brání procesu smíření se s traumatizujícím zážitkem. Okolí by si mělo uvědomit, že pouze násilník je tzv. případem pro psychiatra Syndrom týrané oběti Při závažných trestních činech se u obětí může vyvinout posttraumatická stresová porucha, pro kterou jsou typické různé poruchy chování a prožívání, mezi něž patří i somatické reakce jako poruchy spánku, třes, nevolnost. 9 Tato porucha se může objevit u oběti hned nebo také po několika letech. Posttraumatická stresová porucha má mnoho podob. Poprvé byl její výskyt zaznamenán v USA již koncem 19. století při velkých železničních neštěstích. V obou světových válkách byla posttraumatická stresová porucha zkoumána pod označením traumatická neuróza, výskyt obdobných symptomů byl zaznamenán pokaždé při silném traumatickém zážitku. Vzhledem ke specifičnostem ( jako je citová i jiná závislost na pachateli a tzv. reviktimizace 10 a dlouhodobost ) oběti domácího násilí vykazují zvláštní chování, které je nazýváno syndromem týrané osoby. 11 Oběť ve snaze vyrovnat se s napadáním blízkou osobou často manipuluje se svým vnímáním skutečnosti, kterou pokřivuje tak, aby jí alespoň trochu rozuměla. Klasicky obviňuje sebe místo násilníka, musel/a k tomu mít důvod a pokud potrestal/a mě, něco jsem zkazil/a já. S popíráním reality úzce souvisí i popírání vážnosti incidentů. Jde o obranný mechanismus, kterým se oběť snaží připravit se na další útok, vlastně se snaží iracionálně zbavit strachu z pachatele, aby s ním mohla zůstat i nadále. Disociací, což je otupování vlastních emocí, je navíc oběť schopná chránit se před prožíváním fyzické a psychické bolesti. Disociace může nabýt vážných rozměrů, od ohraničené ztráty paměti ( tzv. psychogenní amnézie ), neschopnosti něco cítit až po rozdvojení osobnosti. U obětí, které jsou týrány svými blízkými, se vytváří časem přílišná ochota vyhovět svému tyranovi. Snaží se takto předejít dalším výbuchům agrese. Pochopitelně se jim to nedaří, protože násilníka nerozčiluje samotná oběť nebo nějaká její imaginární chyba. Násilník oběť uzurpuje, aby se vyrovnal se sebou samým. Současně s tímto chováním oběť ztrácí schopnost reagovat na situace obvyklým způsobem, protože u ní dochází k popírání vlastních pocitů. 9 ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P..Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., ISBN s reviktimizace je proces, kterým prochází mnohočetná oběť, u domácího násilí je typické, že k ubližování dochází opakovaně a dlouhodobě 11 syndromu týrané osoby se mimochodem velmi podobá tzv. Stockholmský syndrom, kterým trpí oběti únosu, v důsledku stresové situace přimknou citově k pachateli a vykazují obdobné chování jako oběti domácího násilí,především ho chrání a brání se jakékoliv pomoci z venčí 18

19 Specifické skupiny obětí domácího násilí Obětí domácího násilí se může stát prakticky kdokoli. Stejně jako u pachatele neexistuje vzorec chování, který by určitou osobu předurčoval k osudu oběti Domácí násilí a ženy Ženy jsou dle statistik nejčastějšími obětmi týrání. V těchto případech jsou pachateli převážně jejich partneři ( manželé i druhové ). Jednou z mála výjimek, kdy se na týrání ženy nemusí podílet její partner, je situace, v níž je žena převážně psychicky vydírána nepřiměřenými požadavky své rodiny ( dětí, rodičů ). Pokud nedokáže přáním vyhovět, je svým okolím utvrzována v přesvědčení, že je špatný rodič, což má stejně devastující účinek na její sebevědomí a schopnost bránit se jako napadání partnerem. Ženy byly vychovávány k podřízené roli v rodině, pro partnera je tedy snadnější ženu ovládnout. Rozlišují se dva typy chování a to pasivní a aktivní. Žena s pasivní reakcí na první útok domácího násilí později hůř hledá odvahu situaci řešit. Pro násilníka je snazší sebrat ji sebevědomí. Takové případy většinou zajdou nejdál, žena pachatele udá až za pět minut dvanáct, ve chvíli, kdy je buď sama nebo její děti v přímém ohrožení života. Tento typ žen potřebuje následně delší terapeutickou péči, protože syndrom týrané osoby je u nich plně vyvinut. Žena se učí znovu adekvátně reagovat na situace a emoce druhých, musí být vedena k nezávislému samostatnému rozhodování, aby nemohla znovu propadnout závislosti na svém partnerovi 12. Měla by se vyvarovat konfliktnímu prostředí, protože v krajním případě u ní hrozí těžké deprese až sebevražedné chování. Včasným zásahem veřejné moci proti jejímu trýzniteli a psychologickou pomocí lze takto vážným následkům samozřejmě zabránit. Za situace, kdy se žena snaží bránit pachateli od počátku, reaguje na násilí aktivně, je pro násilníka mnohem těžší ženu psychicky zlomit. Navíc tento typ oběti neztrácí víru, že může domácímu násilí zabránit a vyhledává pomoc mnohem dříve. U obětí domácího násilí se objevují tendence odpustit pachateli a vrátit se k němu, u ženských obětí se takové jednání vyskytuje obzvlášť často. Jimi uváděné důvody jsou vesměs stejné, pořád k pachateli něco cítí a doufají, že prvním odchodem mu daly dostatečně za vyučenou a pachatel je napravený, nebo jsou na něm závislé ekonomicky, chtějí za každou cenu udržet rodinu nebo se jednoduše cítí staré na to, aby začínaly znovu. Skutečným důvodem těchto návratů k tyranovi bývá však jedno jediné, oběť nenašla pomoc někde jinde. Mohlo se jí zdát, že policie ji nevěří, že je věc vyšetřována laxně. Také nejbližší okolí jako 12 není tím myšlena jen závislost na partnerovi, tyto ženy často propadají alkoholu nebo drogám 19

20 rodina a přátelé zaujímají v mnohých případech k oběti špatný postoj a neposkytují ji zázemí, které nutně potřebuje pro vzpamatování se z prožitého traumatu. Buď zvolí taktiku nic se neděje, už je to pryč nebo ženu přímo nařknou, že si vymýšlí, protože vůči nim se její partner chová naprosto ukázkově. To je jeden z pádných argumentů, proč nestačí pouze stíhat a potrestat pachatele, ale pro nápravu celé situace musí být zapojeny i služby sociálního charakteru, které pomáhají oběti vrátit se do normálního života Domácí násilí a děti Jako nejvážnější problém domácího násilí vnímá společnost týrání dětí. To proto, že dětské oběti nejsou prakticky schopné bránit se samy. Dítě většinou ani nechápe, že se k němu nikdo nesmí chovat násilně, že to není normální. Největší duševní škody zanechává domácí násilí na dětech předškolního a nižšího školního věku. U dítěte zanechává vážné stopy na psychice i to, že je pouhou sekundární obětí domácího násilí. Zatímco chlapci jsou vystaveni spíše fyzickému násilí, dívkám hrozí mnohem větší újma v podobě sexuálního zneužívání vlastním otcem nebo matčiným druhem. Právě vyšší míra sexuálního násilí ve vztahu rodiče ( vlastního i nevlastního ) k dítěti podnítila u nás první diskuze o společenském nebezpečí domácího násilí. Děti vystavené týrání od blízké osoby trpí disfunkcemi v navazování vztahů v dospělosti, nedůvěrou nebo naopak přehnanou závislostí k jiné osobě. Mnohdy se mylně předpokládá, že z takových dětí rostou typičtí pachatelé nebo oběti domácího násilí. Daný předpoklad však nemá oporu v žádné statistice. Ač samozřejmě někteří pachatelé a oběti uvádějí, že se v dětství stali primární nebo sekundární obětí domácího násilí, vzhledem k rozšířenosti problému ve společnosti to nelze brát jako pravidlo. Můžeme zde maximálně mluvit o faktoru, který ke vzniku domácího násilí může přispět, ale nepředurčuje ho. Opět včasný zásah a psychologická pomoc mohou napravit chyby spáchané týráním na dětské psychice a z dítěte může vyrůst plnohodnotný člověk. U dětských obětí je také vyšší nebezpečí latentnosti, dítě neví, co může a nemůže v případě, že je týráno, dělat. Pokud sebere odvahu a přizná se některému z rodičů, rodič mu nemusí uvěřit. Klasickou situací je dcera týraná matčiným druhem, kdy zamilovaná matka není ochotná připustit, že by její druh byl schopen takového jednání. Zde by více než v jinde přispělo ke snížení latentnosti, kdyby bylo neoznámení nebo nezabránění týrání dítěte ( slovy zákona týrání svěřené osoby ) trestným činem. Tak by byla podpořena aktivita učitelů, lékaře, což jsou osoby, které po rodičích přichází do styku s dítětem nejčastěji. Dítěti se vlivem týrání mění povaha, čehož by si měl jako nezávislý pozorovatel všimnout první učitel. Bohužel stále panuje představa o narušování rodinné integrity, míchání se do cizích věcí. 20