Domácí násilí výpovědi žen žijících v azylovém domě / Jaroslava Marhánková

Transkript

1 Domácí násilí výpovědi žen žijících v azylovém domě / Jaroslava Marhánková Při studiu domácího násilí 1 je nutno nejdříve vyjasnit samotnou ambivalentní povahu označení tohoto problému. Pokud hovoříme o násilí, setkáme se většinou se shodnou odmítavou reakcí, pokud ale zasadíme domácí násilí do konkrétních situací, projeví se pravá citlivost a specifičnost tohoto fenoménu. Důvodem je i skutečnost, že domácí násilí se vymyká tradičnímu chápání násilí. Sociologický slovník například definuje násilí jako jednorázové jednání, kterým jeden druhému způsobí fyzickou silou nějakou škodu (Jandourek 2001: 168). Tato definice představuje typickou představu o podobě násilného útoku. Pokud se ji ale budeme snažit aplikovat na fenomén domácího násilí, zjistíme, že nevystihuje jeho pravou povahu. Domácí násilí je záležitostí dlouhodobou. K útokům dochází opakovaně během až několika let. Navíc nemusí mít vždy jen podobu útoků fyzických, ale může se jednat i o násilí psychické nebo ekonomické. Definice domácího násilí se blíží spíše pojetí agrese jako aktu nepřátelství nebo útoku směřujícího vědomě k poškození druhého, k omezení jeho svobody a ke způsobení psychické nebo fyzické bolesti (Jandourek 2001: 16). Ani tato definice však není dostačující. Poukazuje ale alespoň na možnost různých forem násilného útoku. Domácí násilí se liší od tradičního vztahu násilník oběť. Fakt, že oba vstupují do intimního vztahu dobrovolně a oběť v něm navíc setrvává po dlouhou dobu, narušuje stereotypní pojetí násilného chování a zároveň otevírá prostor pro jeho bagatelizování. Tam, kde lze čekat odmítavou reakci ve vztahu k násilí, se pak najednou objevuje možnost manévrování v souvislosti s násilím domácím, neboť to se místem, kde se odehrává, intimním poutem mezi agresorem a obětí a okolnostmi, za kterých k němu dochází, vymyká z tradičního obrazu násilí. Široké spektrum jeho podob od násilí sexuálního až po násilí psychické rovněž znesnadňuje zavedení jednoduché, lehce aplikovatelné definice, která by domácí násilí nezjednodušovala a zároveň by vystihovala jeho pravou podstatu včetně všech specifik. V tomto výzkumu jsem se proto držela definice Martinkové a Macháčkové (2001: 11), které domácí násilí definují jako jakékoliv jednání, které má za cíl uplatnění moci nebo kontroly nad osobou, ve vztahu k níž pachatel může nebo někdy v minulosti mohl být považován za osobu blízkou. Zahrnuje různorodé projevy hrubého chování agresora či agresorky k oběti. Jen někdy bývá ojedinělé, spíše jde o opakované násilí, které se postupně stává běžnou součástí vztahu mezi násilnickou osobou a její obětí. Výzkum v azylových domech Tato práce vychází z výzkumu, který se uskutečnil během února až dubna 2005 ve dvou zařízeních zaměřujících se na pomoc matkám s dětmi v tísni. Oba objekty jsou zřizované městskou charitou. Cílem těchto objektů není pri- márně nabízet služby pouze obětem domácího násilí, ale všem ženám, které se dostaly do krizové situace. Podmínkou přijetí do zařízení je prokázané těhotenství nebo péče o děti a rovněž podaná žádost o byt. Celkem jsem hovořila s devíti ženami, které měly zkušenosti s domácím násilím. Kontakt s klientkami azylového domu byl zprostředkován jeho zaměstnankyněmi, které rovněž ženám vysvětlily důvod mé přítomnosti. Tento fakt sice na jednu stranu značně usnadnil první seznámení se k klientkami, na druhou stranu se ale ukázal jako rušivý prvek při samotných rozhovorech. Často jsem měla pocit, že skutečnost, že jsem byla spojována s vedením zařízení, vedlo ženy k tomu, že se obávaly odmítnout rozhovor i ve chvílích, kdy jim to nebylo příjemné. V takových situacích jsem ukončila rozhovor po prvních náznacích toho, že klientka se mnou nemá chuť hovořit. Spojení s vedením se rovněž promítlo i do obsahu samotného rozhovoru. K této skutečnosti se ale vrátím ještě později. Rozhovor jsem se snažila vést neformálně. Klientky byly neustále ujišťovány o naprosté anonymitě získaných informací. I přes předem připravené otázky jsem se snažila zasahovat do jejich hovoru co nejméně a nechat jim prostor k sdělení vlastní zkušenosti. Klientky byly nejprve vyzvány, aby samy vyprávěly chronologicky průběh vztahu s násilným partnerem, teprve potom jim byly kladeny doplňující otázky. Během rozhovorů jsem se soustředila především na charakter a průběh násilného vztahu, reakce okolí a formálních institucí, moment odchodu od partnera a hodnocení současné situace a budoucích plánů samotnými klientkami. Rozhovory trvaly v průměru zhruba 45 minut. Vzhledem k intimnímu charakteru podávaných informací nebyl rozhovor nahráván. Samy ženy na návrhy rozhovor nahrát reagovaly negativně. Snažila jsem se proto dělat detailnější poznámky. Během prvních rozhovorů se ale ukázalo, že ženy na zapisování poznámek reagují podezřívavě a jsou poté ve svých odpovědích uzavřenější. Snažila jsem se tedy během hovoru dělat jen nejnutnější poznámky a spíše pozorně naslouchat. Klientky na takové jednání reagovaly větší otevřeností. Feministicky orientované přístupy k domácímu násilí Západní společnost je společností, která pracuje s binárním pohlavně-genderovým systémem, který je strukturován pomocí polarity mezi maskulinitou a femininitou. Tato polarizace vede k představě, že muži a ženy se od sebe radikálně liší, přičemž jejich odlišnost je brána jako jeden z klíčových prvků uspořádání společnosti (Renzetti a Curran 2003: 21 22). Základem k vytváření těchto odlišností se stávají arbitrárně zvolené rozdíly, které dávají základ pro konstruování hodnotového systému, od nějž společnost dále odvozuje GENDER, ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI, VÝZKUM ROČNÍK 7, ČÍSLO 2/

2 normy a očekávání závazné pro jejich nositele. Na základě biologických distinkcí, které jsou označené jako významné, se tak vytváří systém nerovností, který je dále legitimizován odkazem na přirozenost. Vytváří se tak hierarchický systém, jenž má potenciál zařazovat jednotlivce do určitých pozic na základě jejich biologických dispozic (Bourdieu 2000: 24 25). Feministicky orientované přístupy zdůrazňují strukturální nerovnosti zakotvené právě v pohlavně-genderovém systému jako klíč pro uchopení domácího násilí, jeho příčin a role ve společnosti (Kurz 1989). Domácí násilí je tedy nutné vnímat jako jeden z důsledků nerovností založených na objektivizování rozdílů mezi muži a ženami. Domácí násilí 2 je násilím genderově podmíněným. Je tedy produktem určitých postojů souvisejících s postavením jednotlivých členů společnosti v závislosti na jejich pohlaví. Podobně se k domácímu násilí staví i Pekingská deklarace přijatá na 4. Světové konferenci o ženách v září 1995, která definuje v článku 118 kořeny násilí páchaného na ženách následujícím způsobem: Násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi muži a ženami, které vedly k nadvládě mužů nad ženami a diskriminaci žen a brání plnému pokroku žen. Násilí na ženách po celý jejich život se v zásadě odvozuje z kulturního modelu, zejména škodlivého vlivu tradiční a zvykové praxe a všech extremistických činů souvisejících s rasou, pohlavím, jazykem nebo náboženstvím, které udržují nízké postavení žen v rodině, na pracovištích, v komunitě a ve společnosti. Feministicky orientované teorie poukazují na to, že domácí násilí nelze separovat od širších mocenských vztahů ve společnosti a jeho kořeny spojují se systémem strukturálních nerovností, které konstituují patriarchát (Hearn 1998: 31 33). Poukazováno je především na dějinnou rovinu násilí páchaného na ženách, jeho tradici i legitimitu, která ačkoliv už dnes, alespoň z pohledu práva, nemá svou hodnotu, stále se projevuje latentně formou ignorování, bagatelizování nebo snahami ospravedlnit agresivitu vedenou partnerem. V rámci feministického pohledu je násilí vnímáno jako prostředek k uplatnění moci a kontroly nad ženou. Nejedná se tedy o partnerský konflikt motivovaný hněvem, ale o násilí, které je vedeno s určitým záměrem. V případech domácího násilí nejde o duševní poruchy, ale o uplatňování moci a kontroly v duchu psaných i nepsaných norem a rolových stereotypů společnosti. Muži týrající své partnerky uplatňují násilí jako prostředek udržující či obnovující jejich moc (převahu) nad ženou, a proto věří, že budou tolerováni společností (Čírtková 2002: 6). Důležitým aspektem, který feministicky orientované teorie akcentují, je forma násilí. Nejedná se o násilí afektivní (emocionální, expresivní), které by bylo reakcí na silný emocionální prožitek, jako je například hněv, ale je vedeno jasným motivem ve snaze dosáhnout určitého cíle. Domácí násilí je v této perspektivě násilím instrumentálním. Je pácháno za účelem získání prospěchu. Instrumentální povahu násilí potvrzuje i skutečnost, že agresivní partneři se násilí dopouštějí selektivně, většinou pouze v rámci rodiny a často jen na některých jejich členech. Na veřejnosti naopak působí zcela bezúhonným dojmem. Tento druh chování poukazuje na existenci kontrolních mechanismů, které jsou v rozporu s povahou afektivního násilí. Týrání a zneužívání partnera je nyní vnímáno spíše jako volba, rozhodnutí. Dotaženo do důsledků by to znamenalo připustit, že zneužívání je agresorem používáno svobodně a strategicky k tomu, aby oběť produkovala chování, které uspokojuje potřeby agresora (Čírtková 2003: 13). Johnson (1995) v této souvislosti identifikuje dva typy násilí. První z nich představují jednorázové útoky mezi partnery, kde gender nevstupuje jako hlavní faktor determinující kdo a proč se k násilí uchyluje. Na druhé straně pak stojí násilí, které Johnson nazývá patriarchálním terorismem. Tento druh násilí má charakter dlouhodobého, opakovaného týrání, které se odvolává na patriarchální tradice stavějící na autoritě manžela odvozené od jeho genderové role jako muže a jeho cílem je především kontrolovat partnerku a udržovat ji ve vztahu v podřízeném postavení. Násilí obecně je fenoménem, který má jasný genderový podtext. V západních společnostech lze vysledovat zřetelný rozdíl v přístupu k násilí u mužů a u žen, který souvisí s odlišnými rolemi, jež se od jednotlivých pohlaví očekávají. Zatímco mužská identita je spojována s agresivitou a za určitých podmínek se od ní přímo vyžaduje, s atributem ženskosti je spojována spíše pasivita a odmítání násilí (Baumgartner 2003). Již samotný rozdíl mezi tolerancí násilí u mužů a žen lze vnímat jako formu sociální nerovnosti. Vztahem k násilí jsou definována i oprávnění, a to nejen k násilí samotnému, ale také k jeho použití vůči ostatním. Tolerance k použití násilí u jedné skupiny nutně znevýhodňuje další skupiny, kterým se takového práva nedostává (Hearn 1998: 207). Anderson a Umberson (2001) pak tvrdí, že násilí nefunguje pouze jako privilegium určité skupiny, ale také jako prostředek, jehož prostřednictvím je identita této skupiny upevňována a konstruována. Používání násilí slouží jako prostředek ustanovování rozdílů mezi femininitou a maskulinitou. Muži, kteří se pokoušeli kontrolovat své partnerky prostřednictvím násilí, se pokoušeli konstruovat maskulinní identitu pomocí praktikování násilí a diskursu o něm (Anderson a Umberson 2001: 359). Role moci v souvislosti s domácím násilím Při studiu domácího násilí je nutné opustit představu mocensky neutrálního prostředí rodiny. Vztahy mezi partnery jsou ve velké míře vztahy mocenskými a násilí se může stát nástrojem, jak tuto moc získat nebo upevnit. Ve všech rozhovorech líčily ženy své partnery v období seznamování jako bezproblémové a pozorné muže. Násilí se ve vztahu objevilo až po určité době, a to hlavně po svatbě nebo po narození dítěte. Do té doby ženy popisovaly svého partnera jako důvěryhodného člověka, který nejevil žádné agresivní sklony. První útoky začaly v rozmezí od čtyř měsíců do dvou let po seznámení. Objevovaly se především ve chvílích, kdy se mezi partnery ustavovala silná vazba (ať už se jednalo GENDER, ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI, VÝZKUM ROČNÍK 7, ČÍSLO 2/

3 o manželství, společné dítě nebo bydlení). Tato skutečnost naznačuje, že k agresivním projevům dochází až ve chvíli, kdy muž cítí jistou oprávněnost k takovému jednání, která vyplývá především z jeho ekonomické role v rámci vztahu. Věta já tě živím byla také nejčastěji uváděným důvodem, kterým partner své chování ospravedlňoval. Všechny klientky uvedly, že v porovnání s jejich mužem byla jejich rozhodovací pravomoc mnohem menší. Všechna důležitá rozhodnutí činil partner. Také většina příjmů rodiny byla plně v jeho rukou. To, že se ve všech případech jednalo o muže, kteří vyznávali tradiční model genderové dělby práce v rodině a jeho dodržování od své partnerky důsledně vyžadovali, podporuje hypotézy feministicky orientovaných teorií. Partneři se často odvolávali na roli živitele. Věty typu já tě živim nebo beze mě bys byla nula se objevovaly jako zdůraznění postavení muže v rodině, zatímco žena byla vnímána jako podřízená a závislá. Ačkoliv, jak ukážu později, tento pohled v praxi nekorespondoval s realitou, ženy ho často samy přijímaly, a i když se ve skutečnosti jejich partner na chodu domácnosti podílel finančně i jinak minimálně, uváděly ekonomickou závislost na partnerovi jako jeden z hlavních důvodů setrvání ve společné domácnosti. Klíčovým momentem eskalace násilí ve vztahu se pro většinu 3 klientek stalo období mateřské dovolené tedy ve chvíli, kdy byly na partnerově příjmu značně závislé. Samy ženy pociťovaly svou ekonomickou závislost na muži, zároveň ale také uváděly, že o peníze z vlastního příjmu se partner dělil jen v situacích, kdy to on sám uznal za vhodné. Ve dvou případech byly klientky nuceny hradit ze státních příspěvků celý chod domácnosti. Jedna žena dokonce uvedla, že byla nucena vzdát se porodného, aby rodina mohla zaplatit nájem. Ačkoliv roli muže-živitele v různých obměnách akcentovali všichni partneři dotazovaných žen, nejméně ve dvou případech tuto roli přebírala plně žena a v pěti případech se její příjem stal klíčovým pro život její a jejich dětí. Lze tedy vysledovat určitou disproporci mezi pociťovanou ekonomickou závislostí a skutečným podílem partnera na financování domácnosti. Z této skutečnosti lze vyvozovat, že spíše než na svůj konkrétní ekonomický přínos se partneři v násilném vztahu odvolávali na svou genderovou roli, jejímž důležitým atributem byla právě funkce živitele. Na vztah mezi domácím násilím a nesouladem mezi ekonomickým přínosem partnerů, kterou při rozhovorech popisovaly ženy, a mírou, kterou ve vztahu akcentovali sami muži, se lze dívat i v kontextu snahy pomocí násilí upevnit svou pozici v rámci vztahu a dostát očekáváním, které se na partnera jako na muže kladou. Hearn (1998: 37) tvrdí, že násilí slouží jako možný zdroj demonstrace své příslušnosti ke kategorii mužů. Podobně i Anderson a Umberson (2001: 375) píší o tom, že domácí násilí může sloužit jako nástroj konstruování maskulinity a femininity v rámci vztahu a zároveň k reprodukování mužské dominance. Tradiční očekávání, které se na muže v rámci rodiny kladou a které zahrnují i funkci živitele rodiny, se mohou v současnosti dostávat do konfliktu s reálnou praxí. Individuální mužské násilí na ženách a dětech (případně domácích zvířatech) může být tedy vnímáno jako výraz nejistoty násilných mužů ve své genderové roli ve vztahu k tradiční představě homogenické maskulinity a jako snaha o udržení této výsadní pozice, kterou si muži osvojí v procesu socializace a jíž je velice obtížné dostát (Linková 2003: 32). Je ale třeba si uvědomit, že násilí ve vztahu nelze plně vysvětlit pouze na podkladě krize maskulinity. Použití násilí je možné pouze v prostředí, kde existují strukturální podmínky, které opravňují muže nejen násilí použít, ale také je opravňují použít ho vůči konkrétní skupině. Kořeny domácího násilí nelze pochopit bez analýzy hlubších mocenských vztahů ve společnosti už proto, že samo použití násilí jako prostředku konstruování vlastní genderové identity vypovídá především o mocenském postavení kategorie mužů a žen ve vzájemné závislosti. Úplné maličkosti jako důvod k násilí Okolnosti, za kterých docházelo k napadení, vykazují poměrně shodné rysy ve všech případech. Ženy obecně vnímaly hádky jako zbytečné nebo kvůli úplným maličkostem (toto slovní spojení uvedlo shodně pět klientek). Ve všech případech dlouhodobého násilí se jednalo o problémy spojené s rolí ženy v domácnosti. Nejčastějším uváděným důvodem byla špatná nebo pozdě připravená večeře spolu s pozdními příchody. Jedna klientka uvedla, že ji partner vážně napadl poté, co přišla ze schůzky s kamarádkou o pět minut později. Samy ženy vnímaly důvody, které uváděli jejich partneři, jako zástupné. Násilí sloužilo spíše jako trest za nesprávné plnění role ženy nebo prostředek ke kontrole jejich volného času a toho, s kým se stýkají. Jeden z partnerů dokonce označoval agresivní útoky jako vychovávání. Tvrdil, že musí napravit, co její rodiče nezvládli. Obecně se důvody, které klientky uváděly jako typické příčiny agresivního chování partnera, nejčastěji vztahovaly k tradičním povinnostem ženy v rodině. Jednalo se o stížnosti ohledně jídla, úklidu, samostatnou kategorii pak představovaly žárlivé scény. Agresivita partnera nastupovala nejčastěji ve chvílích, kdy měl pocit, že se žena nechová tak, jak by měla nebo neplní dobře své povinnosti. Tato skutečnost naznačuje, že násilí ve vztahu často funguje jako prostředek, kterým se muž domáhá svých domnělých práv, a prostřednictvím něhož upevňuje své mocenské postavení uvnitř rodiny. Voňková v této souvislosti poznamenává, že pachatelé domácího násilí jsou často přesvědčení, že jsou oni viktimizováni ženami, protože ženy nedělají, co oni chtějí (Voňková-Huňková 2004: 61). Násilí ve vztahu figurovalo především jako prostředek, jak dosáhnout moci nad druhým a donutit ho chovat se podle kritérií, které násilník vyznával. Ženy obvykle na tyto požadavky reagovaly snahou o maximální vyhovění požadavkům partnera: Udělala jsem večeři, i když večer domů nepřišel. Kdyby tam nebyla, tak by mě zbil. Ačkoliv ženy vnímaly činnosti, které po nich partner vyžadoval, jako nesmyslné (například neustálé uklízení hraček, každodenní připravo- GENDER, ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI, VÝZKUM ROČNÍK 7, ČÍSLO 2/

4 vání teplé večeře za situace, kdy byla rodina ve finanční tísni apod.), vždy se je snažily alespoň částečně plnit. Tyto důvody se ale pokaždé ukázaly jako zástupné. K násilí docházelo i v případech, kdy žena plnila roli, kterou po ní partner vyžadoval: Důvod si vždycky našel. Cílem tedy nebylo donutit partnerku vykonávat určité činnosti daným způsobem, ale neustále demonstrovat její nedokonalost a podřízené postavení. Život v azylovém domě Život v azylovém domě představuje poměrně opomíjené téma, přesto se v průběhu výzkumu ukázalo jako jeden z nejdůležitějších problémů, které klientky v rozhovorech akcentovaly. Důležitou úlohu při tom pravděpodobně sehrál i můj připsaný status v prostředí azylového domu ovlivněný skutečností, že jsem, alespoň v prvních momentech rozhovoru, byla spojována přímo s vedením domu. Všechny klientky vnímaly ubytování v azylovém domě jako provizorní a vesměs nedostačující hlavně pro děti. Zvláště v případě klientek, které pobývaly v druhém azylovém zařízení, jež nabízelo na rozdíl od zařízení prvního, kde měly ženy k dispozici kompletní bytovou jednotku, pouze jeden pokoj se společnou kuchyní a sociálním zařízení na patře, se často objevovaly zmínky o ztrátě soukromí. Život v domě se navíc řídí podle pevných stanov a klientky musí dodržovat dobu příchodu do určité hodiny. Setkala jsem se v této souvislosti u klientek s pocity, že jsou tímto řádem omezovány a že jim brání ve svobodném využití volného času nebo navázání dalšího vztahu. Klientky tak často svými slovy označovaly zařízení jako takové malé vězení. Důležitým faktorem, který výrazně ovlivňoval život v azylovém domě, byly procedury rozhodující o dalším setrvání klientek. Pobyt klientek byl vždy omezen pouze na měsíc, poté komise rozhodovala o dalším setrvání matky v domově. Ačkoliv obvykle dochází k prodloužení pobytu, ženy tuto proceduru vnímaly jako velmi stresující a vzbuzovala v nich nejistotu ohledně další budoucnosti. Je nutné zdůraznit, aniž bych se snažila tyto závěry nějakým způsobem zlehčit, že všechny uvedené informace vycházely pouze z výpovědí klientek. Domnívám se ale, že jejich obsah a charakter představují kapitolu, které dosud nebyla věnovaná pozornost, jakou by si jejich závažnost zasluhovala. Zdá se, že život klientek v azylovém domě sleduje podobnou trajektorii, kterou se vyznačoval jejich život v rámci násilného vztahu. Na tomto místě je nutné explicitně zdůraznit, že tento příměr se netýká přítomnosti násilí (ve všech jeho formách tak, jak bývá charakteristické pro domácí násilí) ani toho, že by bylo snahou zaměstnanců domu nějakým způsobem omezovat klientky nebo jim jinak znepříjemňovat život. Značná část opatření, které ženy vnímaly jako omezující, do velké míry vycházela z charakteru zařízení 4, přesto ale z výpovědí žen vyplývá poměrně závažné zjištění naznačující, že život v azylovém domě perpetuuje některé z rysů, které provázely jejich soužití v bývalém vztahu. Klientky samy uváděly, že jejich sociální vazby s okolím jsou pobytem v domě narušovány. 5 Podobnou paralelu lze najít i v jejich předcházející zkušenosti, kdy všechny ženy při rozhovoru uvedly, že jim jejich partner bránil ve volných stycích s okolím nebo s přáteli. Časté bylo kontrolování mobilního telefonu nebo zakazování chodit ven. Podobně i při pobytu v azylovém domě byly neustále nuceny hlásit své odchody a vracet se do domu do předepsané zavírací hodiny. Ženy tak často vnímaly uspořádání chodu domova jako příliš autoritativní a omezující. Podobně se stavěly také k procedurám provázejícím další setrvání ženy v domově. Některé klientky se cítily být vydány na milost vedení domova, které každý měsíc rozhodovalo o jejich pobytu. Neustálá nejistota ohledně chování partnera se tak proměnila v neustálou nejistotu ohledně další budoucnosti jejich ubytování. Výsledkem těchto faktorů bylo, že ženy vnímaly svou současnou situaci jako bezvýchodnou a beznadějnou. Život v domově pokládaly za nedostatečný, zároveň si ale byly vědomy, že jejich současná finanční situace, komplikovaná navíc skutečností, že se ve většině případů jednalo o ženy na mateřské dovolené, které teprve žádaly v rámci rozvodu o přiznání výše alimentů, a byly tudíž odkázané pouze na mateřský příspěvek, jim nedává příliš na výběr. Bylo by samozřejmě naivní domnívat se, že odchodem od násilnického partnera končí pro ženu veškeré problémy, zároveň ale nepokládám za banální konstatování, že podobným problémům, jakým musela čelit v bývalém vztahu, je nucena čelit i při pobytu v azylovém domě. Jedním z cílů těchto zařízení by naopak mělo být zabránit tomu, aby se žena po příchodu do něj ocitla v podobně destruktivním vztahu, kde je týrající partner pouze nahrazen jinou autoritou. Necítím se být plně kompetentní posuzovat, jak by měl provoz takového zařízení v praxi vypadat, a znovu zdůrazňuji, že o jeho chodu jsem měla informace pouze od jeho klientek, přesto si myslím, že by bylo možné, alespoň v některých ohledech, přizpůsobit jeho podobu více jejich potřebám. Měla jsem často pocit, že efektivita některých procedur je malá v porovnání se stresujícím vlivem, které měly na klientky. Vedení i klientky se například shodovaly na tom, že pobyt je při měsíční komisi v převážné většině případů prodloužen, přesto byly klientky nuceny žít pod neustálým tlakem, že tomu jednou může být jinak. Tímto způsobem se prohlubovala nejen psychická zátěž kladená na ženy, ale i propast mezi vedením a klientkami. Myslím si, že přinejmenším v tomto případě by jistě bylo možné zvolit jiný, pro klientky méně stresující přístup. Ačkoliv většina opatření, které ženy vnímaly jako omezující, souvisela s charakterem tohoto zařízení, a jsem si jistá, že jejich hlavní motivací bylo zajistit hladký chod domu a bezpečnost jeho klientek, paternalistický přístup, který azylový dům zaujímal vůči svým klientkám, v praxi působil spíše kontraproduktivně. Azylový dům by klientkám v žádném případě neměl připomínat takové malé vězení, naopak vztah mezi ním a jeho klientkami by měl být budován na základě víry v jejich schopnosti rozhodovat o sobě a svém životě tedy na víře, která byla během jejich předcházejícího vztahu systematicky pošlapávána. GENDER, ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI, VÝZKUM ROČNÍK 7, ČÍSLO 2/

5 Závěr Výpovědi žen, které se rozhodly odejít od svých partnerů, kteří je týrali, ukazují, že domácí násilí lze skutečně uchopit až v kontextu strukturálních nerovností vztahujících se k genderovým rolím a očekáváním. Instrumentální povaha násilí, jež byla tematizovaná v průběhu rozhovoru, ukazuje, že v souvislosti s domácím násilím je vždy nutné brát v potaz mocenské nerovnosti v rámci vztahu, které se opírají o širší genderové nerovnosti ve společnosti. Násilí tak, jak ho ženy při výzkumu popisovaly, sloužilo především k vybudování vztahu závislosti, kde byly pozice jasně vymezovány na základě vztahu dominance odvolávajícího se na tradiční rozdělení genderových rolí, a to bez ohledu na to, kdo jednotlivé atributy těchto rolí ve skutečnosti opravdu plnil. Výpovědi žen, se kterými jsem měla možnost hovořit, potvrzují závěry feministicky orientovaných teorií, které vidí domácí násilí především jako prostředek utváření a potvrzování kulturního modelu vztahu, který sleduje trajektorii tradičního rozdělení genderových rolí. Domácí násilí představovalo ještě donedávna problém definovaný pouze na úrovni individuálních partnerských neshod. Jeho přehodnocení na skutečnost týkající se společnosti jako celku vedlo také k potřebě hledat nová řešení. Existence azylových domů v tomto ohledu představuje bezpochyby významný krok. Rozhovory s klientkami dvou z nich ale ukazují i na problémy, které život v azylovém domě přináší. Skutečnost, že ženy při rozhovorech tematizovaly v souvislosti se svým pobytem v domově řadu obtíží o omezení, jejichž paralelu lze najít i v rámci jejich bývalého vztahu, považuji za závažný problém, který by si jistě zasluhoval větší pozornost. Omezení, jejichž účelem je primárně klientky chránit a zajistit chod domu, se snadno mohou změnit ve dvousečnou zbraň, která nejen znesnadňuje osamostatnění klientek, ale také přispívá k udržování napětí v jejich životech. Literatura Aktualizace a doporučení Celosvětové pekingské konference o ženách Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Anderson, K.L., Umberson A Gendering Violence: Masculinity and Power in Men s Accounts of Domestic Violence. Gender and Society, Vol. 15, No. 3: Baumgartner, F Problematika rodu (gender) v štúdiu agresívného správania. Pp in Čermák, I., et al. Agrese, identita, osobnost. Brno: Sdružení SCAN a Psychologický ústav AV ČR. Bourdieu, P Nadvláda mužů. Praha: Nakladatelství Karolinum. Čírtková, L Vybrané výzkumy a teorie domácího násilí. (K dispozici v knihovně Gender studies). Čírtková, L Násilníci nejsou pouze muži. Psychologie dnes, roč. 9, č.1: 1. Hearn, J The Violence of Men. London: SAGE Publications. hooks, b Violence in Intimate Relationship: A Feminist Perspective. Pp in O Toole, L. L., Schiffmann, J. R. Gender Violence. New York: New York University Press. Jandourek, J Sociologický slovník. Praha: Portál. Johnson, M. P., Patriarchal Terrorism and Common Couple Violence: Two Forms of Violence Against Women. Journal of Marriage and the Family, Vol. 57, No. 2: Kurz, D Social Science Perspectives on Wife Abuse: Current Debates and Future Directions. Gender and Society, Vol. 3, No. 4: Linková, M Domácí násilí: genderová perspektiva. Pp in Pikálková, S. Mezinárodní výzkum násilí na ženách ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Martinková, M., Macháčková, R Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Renzetti, C. M., Curran, D. J Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum. Voňková, J., Huňková, M Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: profem. Poznámky 1 Obecně je velmi problematické najít vhodné označení pro násilí, jehož se partneři dopouštějí na svých partnerkách v rámci intimního vztahu. V této práci používám pojmu domácí násilí v souvislosti s násilím páchaným na ženách muži. V anglicky psaných publikacích se používá pro tuto formu násilí spíše pojmů battered women nebo wife abuse, které zdůrazňují postavu ženy jako oběti. I v tomto případě se ale názory na adekvátnost těchto termínů rozcházejí. bell hooks (1997: ) například upozorňuje na to, že termín battered woman je přinejmenším problematický tím, že konstruuje identitu ženy pouze na podkladě prožívaného násilí, které se pak stává její jedinou charakteristikou vytvářející samostatnou kategorii ženství. České ekvivalenty pojmů battered women a wife abuse se v českém prostředí nepoužívají. Lze se setkat se spojením týraná žena, jež ale nezdůrazňuje fakt, že se jedná o týrání v rámci rodiny. Proto jsem se rozhodla pro používání termínu domácí násilí, ačkoliv jsem si vědoma, že jeho definice je širší. Obecně pojem domácí násilí zahrnuje různé formy násilí v rodině. Oběťmi mohou být také muži, děti nebo senioři. 2 V tomto kontextu se jedná pouze o násilí páchané na ženách. 3 V pěti případech ze šesti, kde ženy uváděly, že k násilí docházelo soustavně a pravidelně. 4 Je například zcela pochopitelné, že domov nemohl být neustále otevřen, aby umožnil klientkám svobodné a libovolné opouštění objektu, zvláště vezmeme-li v úvahu, že azylové domy, kde výzkum probíhal, nefungovaly jako domy s utajenou adresou. 5 Jedna z klientek poukazovala například na ustanovení, která bránila přijímat pánské návštěvy, jako na jednu z významných bariér při navazování nového vztahu. GENDER, ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI, VÝZKUM ROČNÍK 7, ČÍSLO 2/

6 Jaroslava Marhánková ukončila v roce 2005 bakalářský studijní obor sociální a kulturní antropologie na ZČU v Plzni bakalářskou prací zaměřující se na problematiku domácího násilí. V současné době studuje druhý rok navazující magisterský obor sociální a kulturní antropologie na ZČU a kombinovanou formou magisterský obor genderová studia na FHS UK. Rozbor webových stránek informační a osvětové kampaně Žiješ, protože tě rodiče chtěli z hlediska kritické diskursivní analýzy / Tereza Kynčlová Kritická diskursivní analýza (KDA) pohlíží na jazyk jako na formu společenské praxe a upozorňuje na vzájemnou provázanost vlivů, které uplatňuje společnost na jazyk a jazyk na společnost. Tento reciproční vztah zásadně modeluje hodnoty, postoje, ale i identitu mluvčích, avšak bez reflexe vlastních myšlenkových pochodů se realizuje převážně v rovině nevědomí prostřednictvím socializace okolním prostředím a prostřednictvím internalizace výsledků socializačních procesů a těchto procesů samotných. Jinými slovy, kritická diskursivní analýza se snaží člověku odkrýt obousměrné působení jazyka a společnosti, kterého si mnohdy není vědom (Titscher, Meyer, Wodak a Vetter 2005: 147). KDA je politicky angažovanou interdisciplinární výzkumnou metodou, neboť rozkrývá ideologická zaujetí a mocenské vztahy, které jsou přítomny ve všech polohách jazyka právě proto, že jazyk je v tak úzké interakci se společenskou realitou. KDA se nezajímá pouze o jazyk samotný, ale především o veškeré vztahy, do kterých vůči společnosti vstupuje, neboť každý jednotlivý moment užití jazyka reprodukuje nebo transformuje společnost a kulturu včetně mocenských vztahů (Titscher, Meyer, Wodak a Vetter 2005: 146, překl. autorka). Rozebrat způsoby, jimiž se tak děje, je cílem KDA, neboť v rozpoznání mnohovrstevnaté povahy práce s jazykem spatřuje výrazný emancipační prvek, představuje tedy metodu, která tam, kde je vše odkryto, nachází neviděné a snaží se ozřejmit povahu a důvody této neviditelnosti. Pro Normana Fairclougha je diskurs tříčlenný komplex sestávající z uváděné společenské praxe, textu a praxe diskursivní, která zahrnuje produkci, diseminaci a percepci daného textu (Fairclough 2005: 73 74). Jinými slovy, Fairclough předpokládá, že mezi vlastnostmi textu, způsoby, jimiž je komponován a interpretován, a uspořádá(vá)ním společnosti existují významné souvislosti. Tyto souvislosti jsou předmětem výzkumu KDA. V následujícím článku uplatním Faircloughovu hypotézu při analýze obsahu webových stránek kampaně Žiješ, protože tě rodiče chtěli. Zaměřím se na vlastnosti a kompozici textů, které jsou na webu uveřejněny, navrhnu jejich zdůvodnění a pokusím se z genderového hlediska text interpretovat ve vztahu k ženám a mužům a k fungování celé společnosti. Právě interpretace textu ve vztahu ke společnosti a diskursivní praxi je stránkou KDA, vůči níž zaznívá nejvíce výhrad pro její zaujatost, předsudečnost a ideologičnost; KDA není analýzou, nýbrž ideologickým a selektivním čtením textu (Titscher, Meyer, Wodak a Vetter 2005: ). Fairclough však píše, že významy se utvářejí jedině interpretací, alternativním přístupem k textům a prostřednictvím revize těchto interpretací. Analogicky se formuje i společenská realita (Fairclough 2005: 71). KDA je tudíž maximálně nakloněna novým výkladům a pojetím a v rámci reflexe svých metod je nanejvýše otevřená. Jinými slovy, KDA definuje pozice, ze kterých vychází, a očekává nové přístupy k výstupům, které přináší. Osobní poznámka k metodologii Jelikož jsem si plně vědoma, že můj text může být kritizován pro subjektivní pohled a ideologičnost, na kterou v analyzovaném vzorku sama poukazuji, musím předeslat, že mým cílem není monopolizovat svůj přístup jako jediný správný, což je hledisko, které na stránkách zcela absentuje. Při rozboru zkoumaného textu kritickou diskursivní analýzu rozšiřuji o nedílnou část feministických metodologií, totiž o reflexi vlastních motivací. Můj záměr je určujícím faktorem pro vyznění mého článku. Zkoumaný text, jak dále ukážu, nijak nezohledňuje genderové hledisko, což je skutečnost, kterou bylo při prvním prolistování webu možné očekávat. To ale neplatí o nebývale sexistickém, místy až misogynním obsahu webu, který má ambice informovat a vzdělávat a snaží se pozitivním způsobem evokovat vděčnost, odpovědnost, solidaritu a další pozitivní hodnoty moderního člověka. 1 Mým cílem bylo tedy předestřít jednu z možných feministických interpretací tohoto internetového portálu. Třebaže se nijak neztotožňuji s obsahem jsem si vědoma paradoxu pramenícího z důsledků mého úsilí, neboť jedním ze způsobů, jak uchopit tento článek, je číst jej jako návod na genderové ozdravení daného webu. Obrazový materiál V květnu letošního roku zahájilo občanské sdružení Hnutí pro život České republiky tříměsíční osvětovou kampaň GENDER, ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI, VÝZKUM ROČNÍK 7, ČÍSLO 2/