VÝZNAM A CHARAKTERISTIKA SPRÁVNÉHO DRŢENÍ TĚLA

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ANTROPOLOGIE A ZDRAVOVĚDY Ondřej Petřík 3. ročník prezenční studium Obor: Hudební výchova se zaměřením na vzdělávání - Výchova ke zdraví se zaměřením na vzdělávání VÝZNAM A CHARAKTERISTIKA SPRÁVNÉHO DRŢENÍ TĚLA Bakalářská práce Vedoucí práce: Doc. PaedDr. Miroslav Kopecký, Ph.D. Olomouc

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a pouţil jsem jen uvedenou literaturu. V Olomouci dne Ondřej Petřík 2

3 Děkuji doc. PaedDr. Miroslavu Kopeckému, Ph.D., za odborné vedení bakalářské práce, poskytování rad a materiálových podkladů k práci. 3

4 OBSAH 1 ÚVOD 7 2 CÍL A DÍLČÍ CÍLE PRÁCE 9 3 TEORETICKÉ POZNATKY Charakteristika mladšího školního věku Demografie mohelnického regionu Drţení těla Vadné drţení těla Metody hodnocení drţení těla Test Bankroftové Cramptonovy testy Hodnocení podle Jaroše a Lomíčka Svalová dysbalance Vyrovnávací ( kompenzační) cvičení Uvolňovací (relaxační) cvičení Dýchací cvičení Cvičení pro nejdůleţitější oblasti drţení těla Oblast šíjová drţení hlavy Oblast hrudníku protaţení prsních svalů Oblast zad pohyblivost páteře, sílení zádového svalstva Oblast břicha sílení břišních svalů Oblast pánve správná poloha pánve 34 4

5 3.8.6 Oblast dolních končetin protaţení zkrácených ohybačů Oblast chodidel sílení svalstva plosky nohy Hlavní typy vadného drţení těla Celková uvolněnost Zvětšená hrudní kyfóza Zvětšená bederní lordóza Skoliotické drţení těla Plochá záda Ploché nohy, oslabení a poruchy stavby dolních končetin METODIKA PRÁCE Charakteristika souboru Organizace výzkumu Výpočet chronologického věku Antropometrie Hodnocení drţení těla podle Jaroše a Lomíčka Statistické zpracování naměřených dat VÝSLEDKY Porovnání somatických parametrů 7 a 8letých chlapců s referenčními hodnotami 6. CAV Porovnání somatických parametrů 7 a 8letých dívek s referenčními hodnotami 6. CAV Body Mass Index Hodnocení drţení těla Celkové hodnocení drţení těla ZÁVĚR

6 6.1 Přínos bakalářské práce pro mou budoucí praxi SOUHRN SUMMARY.71 9 LITERATURA PŘÍLOHY. 75 6

7 1 ÚVOD Drţení těla je u kaţdého jedince důleţité pro jeho zdravý ţivotní styl. Je zapotřebí si jiţ v raném dětství zvykat na to, aby člověk měl dostatečný pohyb a aby tak přispíval sám sobě ke správnému drţení těla. Jiţ v předškolním věku se mohou objevit nepatrné známky nevhodného drţení těla. Proto základní škola výrazně ovlivňuje upevňování návyku správného drţení těla. Můţe působit v oblasti prevence hlavních poruch podpůrně pohybového systému. V období dětství projevy růstových a funkčních nedostatků nemusí končit ţádnými těţkými deformitami trvalého charakteru. Přispívají ale k předčasným degenerativním změnám na páteři v období dospělosti (Kubánek, 1992). Správný ţivotní styl není nikomu hned dán, ale v průběhu celého ţivota si ho kaţdý jedinec vytváří a zlepšuje. Učitel má za úkol děti vést právě k takovému ţivotnímu stylu, který jim bude ku prospěchu. Měl by u dětí podporovat jejich pohybovou aktivitu. Pohyb je pro lidi velmi důleţitý. Lidé v dnešní době ale mají spíše sedavý způsob ţivota a pohybu málo. To je příčinou vadného drţení těla a následných somatických a psychických potíţí. Proto role učitele v mateřské a základní škole spočívá i v upevňování návyku pohybové aktivity u dětí. S problémy spojenými s vadným drţením těla jsem se mnohokrát setkal, ať uţ v blízkém okolí nebo zprostředkovaně díky debatám v rodinném kruhu o dětech příbuzných či známých. Diskutovány byly různé moţnosti řešení, avšak vţdy tyto děti byly zařazeny do zdravotní tělesné výchovy. Výsledky se zpravidla dostavily ve formě zlepšení problematického stavu. Vţdy však bylo nutné, aby do procesu byla zapojena nejbliţší rodina. Jednalo se o proces dlouhodobý a získané návyky bylo nutné dále dodrţovat a dbát o správný pohybový reţim. Studuji výchovu ke zdraví a v rámci tohoto studijního oboru jsem také měl předmět zdravotní tělesná výchova. Také potřebuji pečovat o zdravé drţení těla, a proto je mým přáním, aby tato práce byla i pro mě přínosná. V této bakalářské práci se zaměřím na zjištění drţení těla u ţáků na základní škole v Mohelnici. Hodiny zdravotní tělesné výchovy mi přinesly řadu zkušeností, které mi pomohou v daném antropometrickém výzkumu. Jiţ u těchto dětí můţeme zpozorovat vadné drţení těla, protoţe uţ ony se málo pohybují a ţijí nezdravým ţivotním stylem. Antropometrický výzkum byl realizován na Základní škole Vodní ulice 27 7

8 v Mohelnici. Určení této lokality vyplynulo z rozhodnutí katedry antropologie a zdravovědy. V části práce, kde bude rozebírána tematika drţení těla, bude také zařazen výběr cvičení, jeţ mohou přispět ke zlepšení zdravotního stavu a k dosaţení optimální kondice. 8

9 2 CÍL A DÍLČÍ CÍLE PRÁCE Hlavním cílem je hodnocení somatického stavu a drţení těla u 7 8letých chlapců a dívek na základní škole. Dílčí cíle práce: 1. Změřit tělesnou výšku a tělesnou hmotnost. 2. Zařadit probandy do percentilových pásem podle BMI. 3. Porovnat tělesnou výšku, tělesnou hmotnost a BMI s referenčními hodnotami 6. Celostátního antropologického výzkumu 2001 (Bláha et al., 2005). 4. Provést hodnocení drţení těla u dětí podle metody Jaroše a Lomíčka (Riegerová, Přidalová, Ulbrichová, 2006). 5. Uvést tělesná cvičení, jeţ by bylo moţné uţít ke zlepšení drţení těla a celkové kondice dětí. 9

10 3 TEORETICKÉ POZNATKY 3.1 Charakteristika dětí mladšího školního věku Mladší školní věk je obdobím relativního vývojového klidu. Růstové tempo je zpomalené, kostra se zpevňuje, narůstá svalová hmota. Růst je základní znak, který období dětství a dospívání odlišuje od dospělosti (Kapalín, Kotásková, Prokopec, 1969). Jedinec v tomto období přibere ročně přibliţně 2 3 kg tělesné hmotnosti a vyroste o asi 5 6 cm výšky. Probíhá také ukládání podkoţního tuku. Mladší školní věk se vyznačuje jako období 2. plnosti a je obdobím přípravy na pubertu, na bouřlivý hormonální proces. Kaţdé dítě je na začátku mladšího školního věku v období první vytáhlosti. Protoţe má jiţ prodlouţené končetiny, vypadá dosti hubené a vytáhlé. Kolem 6 a půl roku dítě dále pozvolna roste a ve stejném tempu současně také probíhá vývoj. Do 10 let jsou chlapci vyšší neţ dívky. Hlava teď roste jen pozvolna a její podíl na tělesné výšce se zmenšuje. Začíná celkové tvarové sexuální rozlišování těla chlapců a dívek. Toto období se proto nazývá bisexuální dětství. Vyvíjejí se pohlavní rozdíly kostry ve tvaru pánve, ramen a lebky. Druhotné pohlavní znaky se zatím nevyvíjí. Začínají se prořezávat zuby trvalého chrupu (Machová, 1993). Pohyb dětí je zatím neobratný, ale při hře, běhu a cvičení je záhy dítě schopno a připraveno podávat výkony. Snadno a lehce se v tomto vývojovém období získávají pohybové dovednosti. Právě teď je příleţitost učit se plavat, jezdit na kole a dělat jiné sporty, ale ne ještě závodně. Děti jiţ i v motorické oblasti nabývají jistoty (Machová, 1993). Puberta začíná u dívek přibliţně v 10 letech, u chlapců později kolem 12. roku ţivota. Charakteristická je u tohoto procesu zvýšená sekrece gonadotropních hormonů testosteronu a estrogenu. Tyto hormony způsobují vývoj druhotných pohlavních znaků (pubické ochlupení, axilární ochlupení, hlasová mutace, vousy u chlapců, vývoj mléčných ţláz u dívek atd.). Dochází k výrazné akceleraci růstu prodluţují se končetiny a tím i tělesná výška, mění se pánev, zvětšuje se obvod hrudníku (Machová, 1993). 10

11 Můţe se ale také vyskytnout situace nazývající se předčasná puberta. Je to předčasné zrání skeletu, coţ má za následek prudký rozvoj tělesné výšky, předčasný růst sekundárních pohlavních znaků. Tělesný růst je dříve ukončen, kdyţ je uspíšen oproti normálnímu tělesnému růstu. Proto je nutná hormonální léčba. Pro mladší školní věk je také charakteristický nárůst statické zátěţe. Příčinou je dlouhodobé sezení ve školních lavicích a nedostatek pohybu. Toto období je proto také rizikové nastává často vadné drţení těla. Mohou to být kulatá záda, zvětšená bederní lordóza, skoliotické drţení těla. Je zapotřebí věnovat vadnému drţení těla patřičnou pozornost. U chlapců a děvčat je moţno jiţ v mladším školním věku zjistit v tělesném sloţení výrazný rozdíl (Pařízková, 1973). 3.2 Demografie mohelnického regionu Město Mohelnice leţí přibliţně 35 km od Olomouce. Je obklopeno zčásti krajinou níţiny Haná, zčásti pak lesnatými vrcholky okraje Jeseníků. V blízkosti se nacházejí hrady Mírov, Úsov a Bouzov. Je to město starobylé a jeho zaloţení spadá do 13. století. Městem prochází hlavní silniční trať vedoucí z Olomouce do Čech a prochází jím také hlavní ţelezniční trať z Olomouce do Prahy. Spolu se svými integrovanými obcemi má Mohelnice necelých obyvatel. Ve městě se nacházejí 3 základní školy. Náš výzkum probíhal na škole ve Vodní ulici 27. Školu navštěvují ţáci 1. i 2. stupně. Ţáci této školy ve velké většině pocházejí z blízkého okolí školy (přilehlé městské sídliště a čtvrť rodinných domů). Díky bezbariérovým úpravám budovy a díky organizačním opatřením jsou mezi ţáky školy také ţáci se specifickými potřebami a s tělesným a kombinovaným postiţením. Jistou specifikou je dále skutečnost, ţe v budově školy se také nachází Střední odborné učiliště

12 3.3 Drţení těla Je to základní znak člověka. Kaţdý jedinec se vyznačuje vzpřímenou postavou, coţ je nejnápadnější lidský znak. Podle toho, jak se člověk přizpůsoboval vnějšímu prostředí a svým potřebám, se vzpřímená postava vyvíjela. Drţením těla se rozumí vzájemná poloha končetin, trupu a hlavy, kterou v daném postavení a při dané činnosti zaujímá člověk v prostoru a čase (Riegerová, Přidalová, Ulbrichová, 2006). Jde o optimální přirozené rozloţení jednotlivých částí těla v prostoru pro udrţení správné funkce a rovnováhy jednotlivých orgánových soustav našeho těla. Vzpřímené drţení těla je koordinovaný proces svalových aktivit. Tento proces je řízen centrální nervovou soustavou (Kryštofovič, 2000). Jednotlivé sloţky, které řídí správné drţení těla, se na tomto procesu nepodílejí stejnou měrou, přestoţe se na vzpřímeném drţení těla podílí celý hybný systém. Části kostry a svalstva tvořící osu těla mají největší význam pro drţení těla. Zde hlavní roli hraje tvar a postavení páteře. Podle tvaru páteře se jednotlivé odchylky od drţení těla dají klasifikovat. Správné postavení těla je dáno tím, ţe účinek gravitace je vnitřními silami plně kompenzován a známky oslabení nebo přímo selhání některé sloţky hybného systému nejsou patrné. Drţení těla závisí bezprostředně také na psychických faktorech jedince. Například deprese mohou mít negativní vliv na celkové drţení těla (Rychlíková, 2004). Při správném drţení těla je rozdíl mezi bazálním metabolismem a metabolismem v dané poloze co nejmenší (Zítko, 1998). Správné drţení těla je znázorněno na obrázku 1. 12

13 Obrázek 1. Správné drţení těla (Kopecký, 2010) 3.4 Vadné drţení těla U vadného drţení těla se vyskytují odchylky od správného drţení těla. Můţe to být větší vzdálenost lordóz od těţnice a různé jiné odchylky od normy. Podkladem pro vadné drţení těla je hlavně porucha funkce. Ţádná strukturální patologie zaujetí správného drţení těla v zásadě nebrání. Většinou je tento stav podmíněn ochablostí některých svalových skupin na jedné straně a zvýšením svalového napětí na straně druhé. Příčinou této situace je nepoměr mezi únosností a zátěţí svalů a počítá se k funkčním poruchám pohybového systému. Vadné drţení těla se projevuje navenek různými změnami tvaru těla a jeho reliéfu, které jsou často i nápadné. Aktivním vědomým úsilím tuto poruchu můţeme vyrovnat prostřednictvím vyrovnávacích cvičení. Pokud není vadnému drţení těla věnována dostatečná pozornost, potom přechází ve strukturální změny. Tyto změny 13

14 mohou být opotřebení kloubů, chrupavek, kontraktury, změna ve struktuře kostí a jiné. Nejčastější období, která označujeme jako riziková pro vznik vadného drţení těla, jsou období 6. měsíce ţivota, dále doba mezi rokem ţivota a puberta. Příčiny vadného drţení těla mohou být vnitřní a vnější. Mezi vnitřní příčiny patří dědičná dispozice, nemoc ţláz s vnitřní sekrecí a jiné. Do vnějších příčin se řadí nedostatek pohybu, předčasné posazování kojence, dlouhé sezení a jiné (Kubánek, 1992). 3.5 Metody hodnocení drţení těla Podle celkového vzhledu stojícího probanda můţeme posoudit jeho správné či vadné drţení těla. Hodnocení růstu má za svůj cíl určit růstovou pozici a stanovit růstovou diagnostiku (Bouchalová, 1987). Kdyţ komplexně posuzujeme tělesnou zdatnost, zjišťujeme a hodnotíme motorické, vegetativní, morfologické a psychické předpoklady, které se potom projevují v pohybu jedince (Sýkora, 1972). Při pouţití zrakových metod hodnocení drţení těla, jeho stavby, páteře a noţní klenby je toto hodnocení proveditelné relativně snadno. Metody hodnocení drţení těla, které se pouţívají dosud, jsou přímé a nepřímé (Riegerová, Přidalová, Ulbrichová, 2006). Známé a dosud pouţívané jsou tyto metody: test Bankroftové, Cramptonovy testy, hodnocení postavy podle Jaroše a Lomíčka Test Bankroftové Jak uvádí Kubánek (1992), spočívá tato metoda v posuzování drţení těla v různých polohách. Začíná se polohou ve stoje. Probandi s vadným drţením těla se zařazují do samostatné skupiny D, ostatní v testu pokračují. Dále se drţení těla posuzuje v chůzi. Tato část hodnocení probíhá 5 10 minut. Do samostatné skupiny C se zde řadí probandi s chybným drţením těla. Posuzování pokračuje u probandů, kteří nebyli v této fázi vyřazeni. Následuje hodnocení drţení těla při cvičení. Do samostatné skupiny B se zařadí probandi s nesprávným drţením těla. Zbývající skupina A se vyznačuje správným drţením těla. 14

15 Hodnocení je u tohoto typu testování drţení těla následující: Skupina A vzorné dokonalé drţení těla; Skupina B dobré drţení těla; Skupina C slabší drţení těla ; Skupina D špatné drţení těla.. Tento uvedený test se pouţívá při hodnocení drţení těla dětí a mládeţe ve větších skupinách (Kubánek, 1992) Cramptonovy testy Proband stojí čelem ke zdi a dotýká se jí špičkami nohou. Pokud má drţení těla správné, dotkne se mu zdi i hrudník a nos je asi 5 cm ode zdi vzdálen. V další fázi výzkumu stojí proband ke zdi zády. Při správném drţení těla se dotýká zdi i patami, hýţděmi, hrudní kyfózou a hrbolem kosti týlní. Na závěr se sleduje poměr obvodu hrudníku k obvodu břicha při vdechu a výdechu. Hrudní míry by měly převyšovat břišní míry přibliţně o 10 % (Kubánek, 1992) Hodnocení postavy podle Jaroše a Lomíčka Přesný popis této metody Jaroše a Lomíčka (Kubánek, 1992) je uveden v kapitole 4. Metodika práce. 3.6 Svalová dysbalance Svalová nerovnováha, jinak řečeno svalová dysbalance je příčinou funkční poruchy páteře. Jejími projevy jsou zvýšené svalové napětí a zkrácení některých svalů. Mohou být zkrácené svaly na zadní straně dolních končetin, ohybače kyčlí, vzpřimovač trupu v bederní oblasti, velký sval prsní, horní část trapézového svalu a jiné. Mohou také případně ochabnout a zeslábnout jiné svaly hýţďové, břišní, mezilopatkové a jiné. Všechno kosterní svalstvo patří mezi svaly tonické a fázické (Kabelíková, Vávrová, 1997). Svalstvo tonické má převahu a má na fázické svalstvo negativní vliv. 15

16 Tonické svalstvo slouţí k udrţování těţiště těla ve stabilní poloze a zabezpečuje vzpřímený postoj. K těmto svalům patří například extenzory dolních končetin, hluboké svaly zádové, šíjové svaly a jiné. Je zapotřebí tyto svaly protahovat a zmenšovat jejich svalové napětí, neboť mají sklon ke zkracování (Botlíková, 1991). Zkracování těchto svalů způsobuje omezování rozsahu pohyblivosti v kloubech a přispívá k nesprávnému vytvoření základních pohybových stereotypů. Pokud vyšetřujeme velikost zkrácení svalů, musíme všechny svalové skupiny přesně stejně vyšetřit a je nutno pouţít stejně standardizovaný postup jako u svalového testu (Janda, 2003). Fázické svaly zajišťují pohyb a jeho koordinaci. Musí být posilovány, poněvadţ je u nich tendence ochabovat. Fázické svalstvo slouţící k zajišťování dynamických sloţitějších pohybů v průběhu ţivota obvykle ochabuje. Dostaví-li se svalová dysbalance, tedy porucha svalové rovnováhy, nastávají funkční poruchy pohybového systému. Jde zejména o změny v zakřivení páteře a omezení rozsahu pohybu v kloubech. Pravidelným cvičením je nutné udrţovat svalovou rovnováhu. Do této svalové skupiny se řadí například břišní svaly, hýţďové svaly, vnitřní a vnější svaly stehna a jiné. Svalstvo posturální spolu s fázickým svalstvem by mělo tvořit vzájemnou rovnováhu. Jako příklady svalové nerovnováhy jsou nejcharakterističtější tyto: zkrácené prsní svaly a ochablé mezilopatkové svaly, zkrácené ohybače kyčlí a ochablé hýţďové svaly, zkrácené bederní části vzpřimovačů trupu a ochablé břišní svaly. Jedinci, kteří se vyznačují špatným drţení těla, by měli navštěvovat zvláštní tělesnou výchovu. Jedná se o preventivní výchovnou činnost (Srdečný a kol., 1977). K posilování ochablých fázických svalů je moţno přistoupit jedině po protaţení zkrácených posturálních svalů. Cvičení se musí provádět pomalu, opakovaně a přesně, nesmí se zadrţovat dech a násilně vést pohyby do krajních poloh, které jsou bolestivé. Při svalové nerovnováze jsou vyrovnávací cvičení zaměřená na dosaţení rovnováţného svalového napětí a správných stereotypů u základních pohybů. Je v nich obsaţeno protaţení všech zkrácených svalů a posílení svalů ochablých, dále dosaţení dobrého rozsahu v kloubní pohyblivosti a v celé páteři, osvojení techniky místní a celkové relaxace a s tím spojeného účelného dýchání. 16

17 Svalová nerovnováha se dá posuzovat různými způsoby. V lehu můţeme posuzovat, zda je jedinec schopen uvolnit svalové napětí hlavních svalových skupin a s nimi i celého těla a je-li schopen jednotlivé svalové skupiny vědomě zapojovat a zpevňovat a procítit mezi uvolněnými a zpevněnými svaly rozdíl (Kubánek, 1992). Má-li jedinec zkráceny ohybače kyčelního kloubu, a to hlavně sval bedrokyčlostehenní, má končetiny napnuté a mírně zvednuté patou od země po maximálním přitaţení skrčené druhé dolní končetiny na prsa. Proto také toto zkrácení svalu má vliv na nesprávný pánevní sklon, a tak přispívá k bederní hyperlordóze. V lehu na bedně nebo lavici apod. lze tuto situaci lépe posoudit. Pánev je vţdy na konci zvýšené plochy. Pokud přitáhneme skrčenou dolní končetinu, stehno končetiny, která volně visí, zůstává pod úrovní podloţky, nad úrovní nebo vodorovně. Kdyţ je stehno nad vodorovnou rovinou, je zkrácen tento sval (Kubánek, 1992). Přitahovače stehen mohou také být zkráceny. Na základě schopnosti roznoţit se dá toto zkrácení posoudit. Roznoţení by nemělo být menší neţ 80 stupňů. Roznoţené končetiny v kolenou propnuté by měla mít chodidla kolmo k zemi. Lehneme-li na břicho a horní okraj pánve mírně podloţíme, lze posoudit, je-li oslabený vzpřimovač trupu. Provádí se to vodorovným zvednutím trupu na zem s výdrţí (Kubánek, 1992). Vodorovným zvednutím dolních končetin na zem se posuzuje oslabení hýţďového svalstva (Kubánek, 1992). Svalovou dysbalanci v oblasti pánve zachycuje obrázek 2. Obrázek 2. Svalová dysbalance v oblasti pánve (Kopecký, 2010) 17

18 Chceme li zjistit, zda máme zkrácené ohybače kolen, zaujmeme opět leh. Netestovanou dolní končetinu na zemi napneme nebo ji na zemi pokrčíme. Jednou rukou partner přidrţuje u země netestovanou dolní končetinu a druhou pomáhá cvičenci přednoţit maximálně napnutou testovanou druhou končetinu. Přednoţení má v obou případech normální rozsah 90 stupňů kolmo k zemi. Tento rozsah však je menší, máme li ohybače kolen zkrácené. Při tomto posuzování se pořád musí dbát na to, aby se přednoţená končetina v kolenním kloubu nekrčila a nezvedala od podloţky hýţdě. Kdyţ testujeme zkrácení lýtkových svalů, provádíme dřepy na plných chodidlech s velmi mírným předklonem trupu a předpaţením dolů. Pro praxi však nestačí posuzovat zkrácení šikmého lýtkového svalu tímto způsobem. Lýtkové svaly nejsou zkráceny, kdyţ paty v dřepu zůstanou na zemi. Jestliţe cvičenec v dřepu přepadá vzad nebo se mu paty zvednou nad zem, jsou zkráceny lýtkové svaly (Kubánek, 1992). Svalovou dysbalanci v oblasti dolní končetiny zachycuje obrázek 3. Obrázek 3. Svalová dysbalance v oblasti dolních končetin (Kopecký, 2010) Zkrácení velkého prsního svalu se rozpozná vzpaţením zevnitř v lehu na vyvýšené podloţce. Pokud sval není zkrácený, paţe je pod úrovní podloţky napnutá a dá se s ní mírně dolů pérovat. Je-li paţe v horizontále či nad úrovní podloţky, znamená to, ţe je sval zkrácený. Provádíme-li čelní oblouky zevnitř ze vzpaţení do připaţení, paţe by se po celou dobu cvičení měly pohybovat pod úrovní podloţky (Kubánek, 1992). 18

19 V poloze sedu je moţno hlavně získat informace o vzpřimovačích trupů, ohybačích kolen, přitahovačích stehen a břišních svalech. Vţdy je nutné posoudit dvěma důleţitými postupy, máme li zkrácený vzpřimovač trupu. Dělá se to tak, ţe zaujmeme polohu sed s napnutými dolními končetinami a poté sedneme na vyvýšenou plochu a dolní končetiny pokrčíme. Zkrácení vzpřimovače trupu se projeví tím, ţe při hlubokém předklonu v sedu se nerozvine páteř hlubokým obloukem, hrudní zakulacení páteře se zvýší a čelo je nad koleny více neţ 10 cm. Pokud obdobné cvičení zkoušíme na vyvýšené ploše s volně spuštěnými bérci, maximální předklon cvičence by měl být zřetelně větší neţ při ohnutém předklonu s napnutými dolními končetinami v sedu. Pokud se tohoto nedocílí, pak máme zkrácené ohybače kolen a v důsledku toho máme hloubku předklonu omezenou (Kubánek, 1992). Oslabenost svalů břišních se zjišťuje pomalými plynulými přechody z lehu pokrčmo do sedu pokrčmo. Při provedení tohoto cvičení mají být chodidla přitisknuta patami k zemi partnerem. Cvičenec zvedá trup postupně do ohnutého sedu bez natočení trupu tak se testuje přímý sval břišní a s mírným natočením trupu a předpaţením vně kolem se testují šikmé svaly břišní. Jsou-li všechny břišní svaly v dobrém stavu, cvičení proběhne plynule a bez problémů (Kubánek, 1992). Posuzování zrakem můţe u stojícího jedince odhalit například tyto četné nedostatky: vytočená ramena vpřed a dovnitř, vpadlý hrudník, odstávající lopatky, coţ znamená zkrácené prsní svaly a ochablé mezilopatkové svaly; vysunutí hlavy vpřed a její chybné drţení, či dokonce poklesnutí to naznačuje ochablé šíjové svaly, zkrácené zdvihače hlavy a horní část trapézového svalu; kulatá záda v rovině svislé náznak ochablého vzpřimovače trupu v hrudní oblasti; nadměrné bederní prohnutí a uvolněná břišní stěna to signalizuje zkrácený vzpřimovač trupu v bederní oblasti, nesprávný sklon pánve, ochablé svaly hýţďové a břišní; jedno rameno výš neţ druhé a druhé naopak níţ, nesouměrnost trojúhelníků mezi paţemi a boků, dolní části hrudníku a boky to je znakem nerovnoměrně vyvinutého vzpřimovače trupu, šikmá polohy pánve, sklonu k bočitosti páteře aj. 19

20 Velikost krční a bederní lordózy se dá posoudit ve stoji zády ke stěně. Pokud se zde u ţactva na základní škole pohybují hodnoty u krční lordózy nad 2,5 cm a u bederní lordózy nad 3,5 cm, mají v těchto místech páteř zakřivenou nadměrně. Tato situace je vţdy kompenzována zvýšenou hrudní kyfózou. Vzdálenost mezi uchem a ramenem by neměla být ve stoji při úklonu hlavy větší neţ 4 cm. Úklon hlavy v čelní rovině vţdy musí být proveden bez sebemenšího předklonu hlavy a obě ramena se nesmí zvedat, ale musí se tlačit vědomě dolů. Pokud se čistý úklon dolů nepodaří, je horní část trapézového svalu zkrácena. Toto posuzování je téţ moţno provádět v sedu fixováním ramena a pomocí posuzujícím člověkem při pasivním úklonu hlavy na druhou stranu posuzujícím (Kubánek, 1992). Při provedení hlubokého ohnutého předklonu ve stoji se posuzuje pohyblivost páteře a stav ohybačů na zadní straně dolních končetin a stav bederní části vzpřimovače trupu. Pokud cvičenec v předklonu nedosáhne na zem špičkami rukou a nevytvoří při tom záda plynulý oblouk, tyto svaly jsou zkrácené. Dotyk špiček rukou země je ţádoucí, dotyk dlaněmi, pokrčení paţí s podloţením dlaní na zem při velmi hlubokém předklonu ţádoucí není. Izometrickým cvičením příslušné oblasti s malým rozsahem pohybů lze předcházet této hypermobilitě. Je to ale doprovázeno značným svalovým napětím. Pouţívání izotonických cvičení s pomocí švihových předklonů mohou zhoršit ještě více tuto nadměrnou pohyblivost. U úklonu ve stoji by prsty rukou na straně úklonu měly dosáhnout po dolní okraj kolen na obou stranách stejně hluboko. Pokud se této hloubky úklonu nedosáhne, znamená to nadměrné zesílení bederní části vzpřimovače trupu a čtyřhranného bederního svalu. Mezi vzdáleností prstů od země ve stoji a v úklonu by měl být rozdíl minimálně 20 cm. Stejně tak úklony ve stoji rozkročném by měly být hluboké stejně. Jsou-li hluboké nerovnoměrně, pak to můţe signalizovat sklon k bočitosti páteře, tedy skoliotické drţení. Odstraňování této vady je velmi náročné a také zdlouhavé (Kubánek, 1992). 20

21 3.7 Vyrovnávací (kompenzační) cvičení Uvolňovací (relaxační) cvičení Jsou to specifická cvičení, která mají slouţit ke sníţení nadměrného napětí ve svalech (Čermák, Chválová, Botlíková, Dvořáková, 2000). Také ale jejich účel spočívá v uklidnění lidské psychiky. Při praktikování těchto cvičení ve zdravotní tělesné výchově se vyuţívají přípravná cvičení pro uvolnění napětí, navozování uvolnění jednotlivých svalových skupin a navození celkové relaxace. Veškerá cvičení spadající do této kategorie jsou značně náročná po obsahové, ale i po časové stránce. Pokud by se ovšem nepouţívala, nebylo by moţno dosáhnout dobrých výsledků v pohybových činnostech při jednotlivých oslabeních podpůrně pohybového systému. Relaxační faktory vycházejí ze vzájemné souvislosti mezi psychickou tenzí, funkčním stavem vegetativní nervové soustavy a svalového napětí (Strnad, 1987). K uvolnění se pouţívá nejčastěji metoda postizometrické relaxace. Při této metodě je sval před uvolněním po určitou dobu, přibliţně 5 10 sekund v izometrické kontrakci proti odporu. Současně je však i v aktivní činnosti. Provádí komihavé a kyvadlové pohyby, protřepává se a vyklepává. Progresivní relaxace podle E. Jacobsona je také velmi rozšířená. Tato metoda relaxačních cvičení vyuţívá výše jmenovanou izometrickou svalovou kontrakci za účelem dosaţení následného dokonalejšího uvolnění svalového napětí. K úspěšným postupům relaxace se bezesporu řadí i Schultzův autogenní trénink. Ten vţdy pouţívá časově náročného autosugestivního navozování různých pocitů do jednotlivých částí těla. Nyní se zaměříme na samotné praktikování tohoto cvičení. Přípravná cvičení k uvolnění svalového napětí provádíme v lehu. Máme při tom zavřené oči, dýcháme pomalu zhluboka a musíme samozřejmě při tom dodrţet všechny zásady správného drţení těla. Potichu jednotlivé části těla vyslovíme. Poté se snaţíme si uvědomit tyto části, ale nezapojíme je do činnosti ţádným pohybem, ani změnou svalového napětí. Následuje procítění rozdílu mezi napjatými a uvolněnými svaly jednotlivých částí těla od dolních končetin přes trup, šíji, hlavu aţ k paţím a potom zase opačně toto se ihned po zpevnění příslušného svalstva uvolňuje. Svalové zpevnění kontrakce, 21

22 stah, napětí nepatří k cílům tohoto cvičení. Je to pouze prostředkem k rozlišení, které svaly jsou uvolněné a které naopak napjaté (Kubánek, 1992). Chceme-li se snaţit navodit si relaxaci bez předchozího svalového zpevnění, velmi obtíţně by se nám to dařilo. Tento méně doporučený způsob vţdy vyţaduje dlouhodobý nácvik a soustředění na potřebné úrovni. Procvičování napětí a uvolnění svalů provádíme volným pádem. Nejdříve jednoruč, pak soupaţ. Vţdy vyuţijeme pomalý hmitavý pohyb trupu z prohnutého předklonu do předklonu hlubokého ohnutého s bočními oblouky paţí. Paţe sledují polopasivně a uvolněně pohyb trupu z uvolněného vzpaţení do uvolněného zapaţení. Svaly dolních končetin uvolňujeme tak, ţe je v různých polohách protřepáváme. Toto uvolňování provádíme v tom pořadí, ţe začínáme vţdy lýtky, potom následují samostatně stehna, pak obě části dolních končetin současně. Trup a hlavu vytáhneme ve zpevněném stoji vzhůru, postupně se předkláníme a máme při tom vědomě uvolněné svalstvo od šíje přes hrudní část po bederní část do hlubokého ohnutého předklonu, paţi a hlavu máme volně svěšeny. Poloţíme se do uvolněného lehu, ze kterého procvičujeme systémem zpevnit uvolnit postupně jednotlivé části těla od dolních končetin přes hýţďové, břišní, zádové, prsní a šíjové svalstvo k horním končetinám. Posléze toto cvičení opakujeme v opačném pořadí. Tento princip uvolnění svalu po jeho předchozím izometrickém stahu spočívá v systematicky propracované Jacobsonově progresivní relaxaci. Tato relaxace umoţňuje nakonec uvolnit svalstvo i bez potřeby předchozí izometrické kontrakce. Existuje také jiná metoda záměrné relaxace. Je to Schultzův autogenní trénink předpokládající navození pocitu tíhy do jednotlivých končetin, klidné a pravidelné srdeční činnosti, volného, hlubokého dýchání a navození pocitu tepla a chladu. Tento způsob relaxace vede k výraznému uvolnění svalového napětí. Je to však metoda značně náročná po časové stránce a ani není zcela vhodná pro školní potřeby (Kubánek, 1992) Dýchací cvičení Dýchá-li člověk nesprávně, má tím i způsobené vadné drţení těla a vadné drţení těla se těsně spojuje se špatným způsobem dýchání. Všechny typy oslabení podpůrně pohybového systému se musí napravovat procvičováním přirozeného rytmu 22

23 dýchání s prohlubováním výdechu a vdechu. Také se přitom dává pozor na to, aby rytmus dýchání byl spojen s rytmem pohybu a učí se správná dýchací technika. Vše je však ve spojení s poţadavkem správného drţení těla. Významnou roli hraje prodlouţený výdech. Je-li výdech krátký a neekonomický, automaticky následuje povrchní vdech, a tak jsou celkové pohyby hrudníku omezeny. Při klidovém statickém dýchání je zapotřebí dbát na prohloubený výdech i vdech nosem, občas se i zařazují cvičení se změnou rytmu dýchání, tedy jiný poměr výdechu a vdechu, přerušovaný výdech a vdech, nárazovitý a prudký výdech a vdech a jiná. Při praktikování dynamického dýchání můţe při excentrických pohybech paţí být obyčejně od středu těla proveden vdech, u koncentrických pohybů výdech směrem ke středu těla (Kubánek, 1992). Známe techniky dýchání, ke kterým patří dýcháni břišní (brániční), hrudní a smíšené. Kromě zdůrazňování dýchání nosem bychom také vţdy u ţáků měli dávat pozor na zapojování bránice jakoţto nejdůleţitějšího dýchacího svalu. S kaţdým výdechem se má spojit zpevnění břišních svalů a břišní stěna se má vtáhnout dovnitř bránice se při výdechu pohybuje vzhůru a pomáhá tlačit vzduch z plic jako píst. Při vdechu se musí břišní svalstvo uvolnit a břišní stany se mají vyklenout. To aby mohla bránice snadno vykonat pohyb dolů a umoţnit větší vdech. Pro břišní dýchání jsou vhodné polohy v lehu pokrčmo, vzporu klečmo, vzporu stojmo oporem o pevný předmět ve výši pasu a ve stoji. U hrudního dýchání, kde také mimo jiné rozlišujeme dýchání horní hrudní a dolní hrudní, je nutno klást důraz na pruţné rozpínání hrudního koše při vdechu. Hluboký vdech slouţí v podstatě k nápravě hrudní kyfózy. Hrudní dýchání proto nabývá vhodnosti při odchylkách předozadního zakřivení páteře. Různé druhy sedu jsou pro tento typ dýchání vhodnými polohami. Je-li břišní a hrudní dýchání spojeno, vzniká tak dýchání smíšené. Toto dýchání by se u ţactva mělo stát ţádoucím návykem, při tom se má klást důraz na hluboký výdech se současným zpevněním břišních svalů, které mají být doprovázeny vtaţením břišní stěny dovnitř. Dýchací pohyby se skládají z fází nádech a výdech (Véle, 1997). V ţádné vyučovací hodině zdravotní tělesné výchovy nemají dýchací cvičení chybět. Cvičení se provádějí takto: Nejdřív provedeme jednoduchá cvičení statického napětí a začneme nacvičovat dynamické dýchání a správnou techniku jednotlivých způsobů dýchání. Dýchací cvičení provádíme v různých polohách. Stoj je zde také vhodný není v něm omezována pohyblivost hrudníku. Při provádění tohoto procvičování je 23

24 dosahováno různých změn rytmu dýchání, dechové frekvence a také dechového objemu: rytmické dýchání v různém poměru výdechu a vdechu, po hlubokém vdechu co nejdelší stejnosměrný výdech s vyluzováním zvuků, po hlubokém vdechu nerovnoměrný výdech přerušovaně, nerovnoměrný výdech i vdech krátký mohutný výdech a pomalý rovnoměrný vdech, pomalý přerušovaný výdech a rychlý vdech a jiné. Pokud přidáme koncentrické a excentrické pohyby paţí a vyuţijeme změn postojů a poloh, dosahujeme zvýrazněného vdechu a výdechu. O účelnosti vhodnější polohy pro vdech a výdech je někdy zapotřebí rozhodnout, např. ve vzporu dřepmo je moţno provést vdech i výdech druhá cvičební poloha je rozhodující, v ní provádíme dýchací cvičení. Vdech provádíme obyčejně v základní poloze, ve které cvičení začíná. Břišní (brániční) dýchání má své vhodné polohy takové, ve kterých má břišní stěna moţnost se při vdechu co nejvíce uvolnit. Při provedení horního hrudního dýchání se musí při vdechu naplnit i horní část plic. To je moţno kontrolovat přiloţením prstů rukou ke klíčním kostem. Horní hrudní dýchání i dolní hrudní dýchání je moţno procvičovat v sedu na lavičce. Pro horní hrudní dýchání je vhodný vzpřímený sed. Jsme-li v uvolněném sedu s mírným zakulacením zad a předloktím na stehnech, vţdy převládá dolní hrudní dýchání. Všichni ţáci zvládnou smíšené dýchání, uvědomí-li si, ţe je třeba při výdechu zapojit do činnosti břišní svaly, tedy vtáhnout dovnitř břišní stěnu, ale při vdechu břišní svaly naopak uvolnit a zcela aţ po plicní hroty naplnit horní část hrudníku. Veškerá vyrovnávací cvičení se bez dýchacích cvičení nemohou obejít. Statické klidové dýchání má mít dobu trvání pouze krátkou za účelem poučení cvičenců o základních pojmech při dýchání a o jejich vědomém ovlivňování a řízení, nebo by tento druh dýchání měl následovat po předcházející mírné zátěţi, aby tak nemohlo dojít k dýchání, které by bylo křečovité nepřirozené a k hypoventilaci. Mají být zdůrazňována dynamická dýchací cvičení vedoucí k dosaţení ţádoucí správné koordinace pohybu s dýcháním (Kubánek, 1992). 24

25 3.8 Cvičení pro nejdůleţitější oblasti těla Oblast šíjová - drţení hlavy Pro správné drţení hlavy je oblast šíjová velmi důleţitá. Ovlivňuje celkové drţení těla. Často bývá šíjové svalstvo zkrácené a to vede vţdy k předklonu krku a k předsunutí hlavy. Je-li drţení těla správné, hlava je jakoby dozadu zavěšená a vzhůru vytaţená. Brada je vzad zasunutá a tlačená mírně ke krku. Přibliţně svírá pravý úhel s přední plochou krku. Vţdy se má hlava drţet rovně, předkloněná a zakloněná nemá být. Je-li hlava neustále zakloněná, můţe nastat zvětšené vyklenutí krční části páteře vpřed. U krční páteře je velmi důleţitá správná poloha, protoţe se na ni svým horním koncem upínají pomocné dýchací svaly. Ty pomáhají udrţet hrudník ve správné poloze. Šíjové svalstvo je zapotřebí posilovat a udrţovat současně všestrannou potřebnou pohyblivost krční páteře (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Při tomto cvičení je výhodné mít zpevněná ramena v jakékoliv poloze s rukama v bok, aby nedocházelo současně k pohybům jiných částí těla a aby tak stále střed úsilí byl v krční části páteře. V poloze s fixovanou pánví vytahujeme hlavu vzhůru, současně tlačíme ramena dolů a do šířky a pohybovou činností procvičujeme krční část páteře. K této pohybové činnosti patří předklony, úklony a záklony hlavy, otáčení a krouţení hlavy, ale do krajních poloh je vţdy nutno předcházet zvolna. Předsouvání stále vzpřímené hlavy a pohyby hlavou zpět a vzad je velmi výhodné, a proto i doporučené. V poloze, kde není hmotnost hlavy podepřená osou páteře, je cvičení ztíţené. Touto polohou se rozumí například vzpor klečmo (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Dobrým způsobem cvičení je udrţování těţší knihy na hlavě v klidu a pohybu. Přitiskneme krční páteř ke stěně ve stoji zády k ní a hlavu vytáhneme vzhůru. Uděláme krok vpřed a umístíme na hlavu knihu. Krční páteř musí být však stále drţená ve stejné poloze. Dále provádíme s knihou na hlavě chůzi a také přechody do nízkých poloh, jako jsou dřep, klek a sed, poté se z těchto poloh vracíme zpět. Ve stoji záda opřeme o zeď, paty od ní oddálíme cm, do toporné polohy oddálíme pánev a trup a o stěnu se opíráme jenom v záhlaví. Při uskutečňování cvičení ve dvojici zvedne sedící cvičenec trup nad zem oporem hlavy o podepřenou šíji a po 25

26 krátké výdrţi v toporné poloze opět pozvolna sedne. Zvedání a spouštění cvičence v toporném lehu drţením v týle je náročné. U těchto uvedených příkladů statického cvičení sílí šíjové svalstvo, protoţe je ve velkém napětí (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993) Oblast hrudníku protaţení prsních svalů Prsní svalstvo obyčejně bývá zkráceno. Sílí vlivem běţného ţivota a nadměrnou činností konanou před tělem, poněvadţ je vystaveno většímu statickému napětí a má tedy tendenci k sobě své úpony sbliţovat. Pokud se prsní svaly zkrátí, dojde k taţení ramen vpřed, hlavice kosti paţní je vkloubená do lopatky, a proto jsou vpřed nataţeny i ony, odstávají a ve směru horizontálním tvoří kulatá záda. Zvýšený svalový tonus ztěţuje dýchání následkem svírání hrudníku prsními svaly, které tak hrudníku nedovolují pohyb vpřed a stranou. Vzniká zdravotně závadné a také neestetické drţení těla. Jsou to kulatá záda s odstávajícími lopatkami (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Prsní svalstvo se procvičuje tak, aby zůstalo dostatečně elastické a dlouhé. Zásadně se vţdy jen protahuje a neposiluje. Procvičuje se na pruţnou délku. Je ale třeba současně sílit antagonisty prsních svalů, mezi které patří svalstvo působící opačným směrem. K antagonistům prsního svalstva se řadí svaly mezilopatkové svaly rombické, střední a dolní snopce trapézového svalu. Tyto svaly se cvičí silově, aby táhly trvale lopatky k páteři vlivem svého napětí. Obvykle se na začátek cvičení aplikuje rozehřátí ramenního kloubu, a to pomocí hmitavých a krouţivých pohybů ramen nebo paţí (Kubánek, 1992; Pernicová a kol. 1993). Pro vlastní protahování zkrácených svalů nejsou vhodná švihová cvičení. Vzniká při nich obranný svalový reflex, kterým je znemoţněno protaţení do krajního rozsahu. Pomalé volné pohyby paţí do krajní polohy za rovinu trupu nebo pasivní cviky s pomocí partnera jsou zde pro účel protaţení zkrácených svalů účinné. Všemi správně provedenými polohami přímých cvičení paţí lze dosáhnout velmi dobrého účinku. Ve vyšších polohách je jiţ zapotřebí dávat pozor na to, aby se bederní část páteře neprohýbala více, neţ jaké je její přirozené prohnutí. Při pouţití hmitů upaţmo v poloze upaţit vzad povýš, dlaně vzhůru, je směr pohybu veden šikmo vzad vzhůru a je nutné i vytočení dlaní. Hmitání šikmo dolů je nepouţitelné. Nesmí docházet k vysazení pánve, proto hmity upaţmo nacvičujeme nejdříve v různých druzích sedu 26

27 nebo v kleku sedmo. Právě tehdy je pánev fixována. Později se v kleku a ve stoji cvičí s volnou pánví. Pouţívání hmitů v pokrčení upaţmo či ve skrčení upaţmo je také moţné, cvičení pak ovšem není dost účinné. Hmity vzpaţmo jsou obtíţnější neţ hmity upaţmo. Uplatňují se soupaţ nebo střídnopaţ, při nich se paţe nesmí v loktech krčit. Pokud se ve snaze dosáhnutí krajní polohy cvičící prohýbají v bedrech, musí zde i přesto dávat pozor na to, aby stále měli pánev podsazenou. Hmity vzpaţmo v předklonu, kdy se ruce nebo části paţí opírají o pevný předmět, jsou obměnou (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Krouţivé pohyby napjatých paţí se dělají pozvolným tempem. Malé krouţky se provádějí v upaţení, vzpaţení zevnitř nebo ve vzpaţení. Dopomoc partnera pro dosaţení krajních poloh ve hmitech a při krouţivých pohybech je účelná. Volné protahovací pohyby se procvičují pomalu a obvykle i s dopomocí do krajní polohy. Po provedení napjatého hrudního záklonu u ţebřin je účelné přidat krátké uvolnění v hlubokém předklonu. Jakmile se svaly zahřejí před zahájením cvičení, nejdříve partner i cvičenec současně působí proti sobě. Partner táhne paţe cvičence ve vzpaţení zevnitř co nejvíce vzad za rovinu trupu. Cvičenec tlačí paţe vpřed proti tahu partnera. Obě síly se musí vyrovnat označujeme to jako izometrické posilování kontrakční fáze, potom následuje uvolnění na dobu 5 6 sekund a pak jiţ pasivní vzpaţení zevnitř do krajní polohy s dopomocí partnera, ale tentokrát uţ bez odporu cvičence. Při pouţití tohoto způsobu cvičení se zde dosahuje největšího protaţení zkráceného prsního svalstva (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Cvičí-li se na břiše v lehu, partner musí cvičenci sedět na lopatkách. Jedině tehdy můţe dojít skutečně k procvičování hrudní části páteře, ramen a prsních svalů. Nikdy zde partner nesmí cvičenci sedět na hýţdích. Pak by došlo k nadměrnému, a tedy i neţádoucímu prohnutí bederní páteře a střed úsilí by se z hrudní části páteře posunul dolů ((Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993) Oblast zad pohyblivost páteře, sílení zádového svalstva Celková pohyblivost trupu je velmi závislá na pohyblivosti páteře. Kaţdá část páteře má svou charakteristickou pohyblivost, odlišnou od ostatních částí. V krční a při předklonu i v bederní části páteře je pohyblivost největší, hrudní část má 27

28 pohyblivost nejmenší. Je neţádoucí, má-li páteř malou, ale i nadměrnou pohyblivost. Aby ţádoucí pohyblivost byla řádně udrţená, je dostačující 2 3 týdenní cvičení, ke zvýšení pohyblivosti 3 7týdenní. Pruţnost a síla svalstva kolem páteře a svalstva trupu má téţ značný vliv na pohyblivost páteře. Aby bylo drţení těla správné, je nezbytné mít silné zádové svalstvo mezilopatkové a hrudní část vzpřimovače trupu. Ty mají za úkol udrţovat páteř ve správné a zdravé poloze. Dobrý rozvoj páteře a její správná poloha vzhledem k ostatním částem těla je jedním z nejdůleţitějších poţadavků kaţdého gymnastického zdravotního systému. Důvody pro poţadování správného drţení těla jsou jak estetické, tak i zdravotní. Lopatky přitahují k páteři mezilopatkové svaly. V horní vrstvě se nachází trapézový sval, v dolní potom svaly rombické. U těchto svalů je zapotřebí, aby byly často silově procvičovány. Pokud tyto svaly jsou ochablé z důvodu, ţe nejsou cvičeny patřičně, nebo jsou cvičeny nevhodnými cviky k protaţení, pak jsou taţeny lopatky kupředu, a tak odstávají a způsobují horizontálně kulatá záda ((Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Vzpřimovač trupu je souhrnný název pro svaly symetricky se táhnoucí podél páteře po obou stranách. Dolní sval zádový a sval kyčloţeberní jsou nejvýznamnější svaly patřící do kategorie vzpřimovače trupu. Vzpřimovač trupu je značně silný v krajině bederní a musí se obyčejně protahovat, aby se předcházelo nadměrnému prohnutí v této lokalitě. V hrudní oblasti je vzpřimovač trupu slabší a je tedy zapotřebí posilovat tuto část za účelem předcházení zvětšení normálního fyziologického zakřivení hrudní části páteře, a tím následného vzniku kulatých zad. Protoţe je páteř v této části mimořádně zatíţená, je toho tím více třeba. K hrudní páteři jsou připojena ţebra a v jejich dutině jsou umístěny plíce a srdce, coţ jsou orgány pro ţivot nezbytné. Ke zvýšenému zakřivení hrudní páteře vpřed můţe dojít následkem tíhy orgánů uloţených v hrudníku. Dobře funkčně připravené zádové svaly by tomu však měly zabránit. Je li zakřivení hrudní páteře zvýšené, mohly by na to reagovat kompenzačně i další páteřní oddíly. Můţe to být zvětšení krční a bederní lordózy, případně i čelní zakřiven páteře na tu stranu, kde je silnější vzpřimovač trupu, a tak by i mohlo dojít ke skoliotickému drţení těla (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Zádovou oblast na lidském těle procvičujeme následujícími způsoby: Pohyblivost procvičujeme tak, ţe ohýbáme a prohýbáme jednotlivé úseky páteře, vytahujeme páteř v podélné ose trupu, provádíme klony, otáčíme a krouţíme trupem, cvičíme s postupným zapojováním jednotlivých obratlů při předklonech a vzpřimech. 28

29 Pérovací pohyby vyuţíváme při poskocích a různých druzích běhu, zařadíme i rotační pohyby páteře tzv. krokodýlí cviky. Při uskutečnění všech těchto uvedených cvičení dochází k potřebnému protahování a uvolňování svalstva v páteřní oblasti organismu. Pomalu střídavě prohýbáme a ohýbáme páteř ve vzporu klečmo. Při tom se soustředíme na oblast mezilopatkovou nebo bederní. Současně s těmito pohyby musíme správným způsobem dýchat. Vdech provádíme při prohnutí páteře se záklonem hlavy, výdech potom při ohnutí páteře s předklonem hlavy. Vzpaţme v kleku, trup a hlavu vytáhneme vzhůru, zpevníme tělo a vodorovně se předkloníme a rukama se opřeme co nejdále před tělem. Stehna jsou při tom v kolmé poloze k zemi, napnuté paţe a s nimi také trup vytvářejí přímou čáru. Zpevníme břišní svaly, v bedrech se neprohýbáme. Pomalu několikrát protlačíme ramena dolů, poté uvolníme záda, zakulatíme páteř a opět se do kleku napřímíme (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Vytahování páteře je nutné pro maximální moţné vytaţení paţí ve vzpaţení včetně hlavy nebo vytaţení dolních končetin směrem podélné osy trupu. Střídnoruč či souruč můţeme vytahovat paţe, nebo vytahujeme střídnonoţ či snoţmo dolní končetiny, nebo vytahujeme současně levou paţi a pravou dolní končetinu a naopak. Bederní část páteře se při cvičení tlačí k zemi. I v jiných polohách, například v kleku, stoji, sedu provedeme vytahování paţí, trupu, krku a hlavy. To stejné je dobré zkusit i bez pohybu paţemi, tedy v různých výchozích polohách vytahujeme vzhůru pouze páteř a hlavu. Předklony, úklony a záklony, otáčení a krouţení trupu patří mezi nejběţnější cvičení páteřní pohyblivosti. Cvičíme li úklony v lehu, zvětšujeme postupně krční prohnutí, dále hrudní a bederní oblasti páteře. Klappovo plíţení ve vzporu či v kliku klečmo je výhodné a doporučené. Při jeho pouţití se páteř odlehčuje od působení zemské přitaţlivosti a účinně procvičujeme páteřní pohyblivost v čelné rovině. Při tomto cvičení a stejně tak i při plazení v lehu na břiše vzniká vlnitý pohyb páteře na obě strany. V lehu se snadno učíme postupnému zapojování jednotlivých obratlů, v pozdějších dobách následuje tzv. postupný předklon a postupný vzpřim ve stoji. V lehu postupně zvedáme hlavu, poté krk, lopatky a na závěr bederní část páteře. Přejdeme do lehu ze vzpřímeného sedu v opačném pořadí. Potom provádíme následující cvičení tím způsobem, aby postupně docházelo k plynulému zapojení všech obratlů do činnosti. Postupně zakláníme skloněnou hlavu, prohýbáme nejdřív hrudní a nakonec bederní část páteře a opačně 29

30 provádíme totéţ nazpět do tzv. kočičího hřbetu, hlavu při tom máme skloněnou a páteř vysazenou. Postupný hluboký předklon ve stoji a postupný vzpřim jsou obtíţná cvičení. Na začátku těchto pohybů je zapotřebí sklonit hlavu a předsunout ramena, postupně se zapojují krční části páteře přes její hrudní části k bederní části. Narovnáváme se z hlubokého předklonu v opačném pořadí, ve zpevněném stoji je ukončen pohyb. Také je vhodné vyzkoušet vzpřim prohnutě. Provádí se tak, ţe nejdříve zakloníme hlavu z hlubokého předklonu, prohýbáme hrudní část páteře, potom bederní a prohnutým drţením zakončíme. K malým pohybům obratlů nahoru a dolů dochází při pérovacích pohybech, poskocích a obměnách běhu. Tyto cviky slouţí k udrţení páteřní pruţnosti (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Rotační pohyby páteře jsou náročné. Hlava se obyčejně při těchto cvičeních otáčí v opačném směru neţ trup a dolní končetiny, ramena a lopatky zůstávají pevně přitisknuty k zemi, pánev se nezvedá. Jednoduché rotační cvičení můţe být toto: v lehu pokrčmo současně s rotací hlavy vlevo o 90 poloţíme ramena pokrčených horních končetin na zem. Ramena nezvedáme od země, cvičíme na obě strany. Většinou opakovaným statickým výdrţovým cvičením se dosahuje sílení zádového svalstva, zejména svalů mezilopatkových a hrudní části vzpřimovače trupu. Dále také existují sloţitá rotační cvičení, která uţ by měl pouţívat pouze odborník (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Pro mezilopatkové svalstvo je nejlepším posilováním správné provádění poloh a pohybů napjatých paţí, téţ pokrčených a skrčených. Vzpřimovač trupu v hrudní části vyţaduje vyloţeně silový výcvik. Musí se procvičovat zvolna prováděnými pohyby a výdrţemi do maximálního staţení o velké intenzitě. Je účinné, kdyţ se zde praktikují rovné a prohnuté předklony ve stoji, mimořádně značný posilovací, a tak i přímý účinek mají tzv. napjaté hrudní záklony na ţebřinách. Postup je následující: Lehneme na břicho, mírně zvedneme trup a hlavu, cvičíme plavecká tempa stylu prsa (Obrázek č. 4). Sedneme zkřiţmo krčmo, cvičíme sestavu sloţenou z přímých poloh paţí. Při všech obdobných sestavách je zapotřebí dodrţovat tyto zásady: cvičíme jednotlivé polohy výdrţově, zpočátku se zpevněnou pánví v nízkých polohách, vyvarujeme se zlozvyků v drţení těla, jako jsou povolené břicho, vystrkování hýţdí vzad, vysazení pánve. Při provádění tohoto cvičení dýcháme, po jeho ukončení procvičované svaly účinně uvolňujeme (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). 30

31 Pouţívání ţebřin je ve zdravotní tělesné výchově časté. Nejběţněji při jejich pouţívání ke cvičení zádové oblasti těla je praktikován pasivní, tedy uvolněný, vyvěšený svis, který nepřispívá ke správnému drţení těla. Při jeho realizaci je totiţ svalstvo uvolněno, a tak je ochablé celkové drţení těla. Správný svis je aktivní, tedy zpevněný. Cvičenec se při něm vytahuje aktivně nahoru, vidlitým hmatem drţí příčku, a to co nejšíře, a tak se mu přibliţují dolní konce lopatek k sobě a účelně jsou zpevněny. V aktivním svisu je pro jeho všestrannou účelnost vţdy zapotřebí, aby byla vzhůru vytahovaná i hlava a aby tedy nezapadla mezi ramena. K posilování vzpřimovače trupu v hrudní části páteře slouţí jako tradiční prostředek výdrţe v rovném nebo prohnutém předklonu, přestoţe je v nich jisté nebezpečí nadměrného prohýbání v bederní oblasti páteře. Pokud se přidají přímivé polohy paţí, zvětšuje se jejich účinek. Po přímivých polohách přichází na řadu kompenzace. Je to hluboký uvolněný předklon a postupný vzpřim (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Pro posilování hrudní části vzpřimovače trupu jsou nejúčinnější základní cviky ze švédské gymnastiky, mezi které patří hrudní záklony u ţebřiny. Při nich se dosahuje ţádoucího prohnutí páteře tak, ţe cvičenec od příček výrazně odtlačí hrudní část páteře. Cvičení s dopomocí partnera je účinné. Začátek nácviku hrudních záklonů se provádí ve zkřiţném sedu skrčmo a kleku sedmo, neboť v této poloze je pánev zpevněná a nemůţe dojít k jejímu nesprávnému sklonut. Kdyţ hrudní záklony procvičujeme, vţdy dáváme přednost nízkým polohám, protoţe ve stoji nebo ve výponu často dochází ke sklonění pánve horním koncem vpřed, a tak i ke zvětšení bederní lordózy. Je li hrudní záklon provedený u ţebřin správně, je toto cvičení prevencí proti kulatým zádům a odstávajícím lopatkám. Bederní část vzpřimovače trupu je relativně značně silná. Tuto část obyčejně neposilujeme, ale spíše protahujeme. Jsou li svaly v bederní části páteře zesílené, mohly by společně s nesprávným sklonem pánve způsobit v bederní oblasti nesprávné prohnutí nefyziologického nadměrného charakteru. Protahovací cvičení v tomto případě dovedou pomoci. Týká se to pomalých pohybů do hlubokých ohnutých předklonů, případně i s dopomocí. Dolní končetiny při tom mohou být v kolenou pokrčeny. Tak se vyloučí zapojení zkrácených ohybačů na zadní straně dolních končetin (Kubánek, 1992). 31

32 Obrázek 4. Posilování zádového svalstva Oblast břicha sílení břišních svalů Má li být drţení těla správné, jsou nutným předpokladem pevné a silné břišní svaly: přímý sval břišní na přední stěně břicha a šikmé svaly břišní na postranních stěnách vnější šikmý sval břišní, vnitřní šikmý sval břišní a příční sval břišní. Jako hlavní příčina nedostatečného funkčního stavu těchto svalů je pohybově málo náročný způsob ţivota. Jsou li břišní svaly ochablé, je to průvodní jev všech typů vadného drţení těla a následkem je vyklenutí břišní stěny vpřed, hromadění přebytečných tukových rezerv v oblasti břicha, nesprávná poloha orgánů v břiše umístěných, a tím i zhoršení jejich funkce. Je li toto svalstvo ochablé, některé jeho funkce přejímají zádové svaly v oblasti bederní. Proto také zmohutní a zvětšují svým napětím pánevní sklon a bederní lordózu. Je třeba pravidelně a často posilovat břišní svaly, zároveň je také zapotřebí jejich antagonisty protahovat a uvolňovat. Mezi antagonisty břišního svalstva patří zádové svalstvo v bederní oblasti. Sílu břišních svalů nelze zlepšit, dokud se zkrácené břišní svaly neprotáhnou a dokud se nezmenší jejich svalové napětí. Obvykle procvičujeme přímý břišní sval tím způsobem, ţe zvedáme a spouštíme nohy v sedu a v lehu. Tento sval lze také procvičovat zvedáním a spouštěním trupu. Zde jsou nohy pevně drţeny u země. Případně je i moţno tyto oba způsoby kombinovat sklapovačky v lehu na zádech. Protoţe se přímý sval břišní na dolní končetiny neupíná, nezpůsobuje zvedání nohou v sedu, lehu či svisu. Na zvedání nohou a trupu má vliv sval bedrokyčlostehenní. Při tom je zpevněn přímý sval břišní a je ve statickém napětí. Proto také sílí a jeho sílení se zvětšuje tím více, čím jsou těţší nohy nebo trup. Zatíţení je moţno provést činkami, plným míčem nebo jen prostým vzpaţením. Sílení břišních svalů cvičením je tedy nepřímé. Nejdříve procvičujeme přímý sval břišní v sedu, poté vzadu sedmo v podporu na předloktích a na závěr v lehu zvedáním a spouštěním dolních končetin, případně 32

33 krčením a napínáním jedné, pak obou pokrčených či napjatých dolních končetinách (Obrázek č. 5). Hlavu je zapotřebí vţdy udrţovat při těchto cvičeních v prodlouţení trupu, tedy ji nepředsouvat a v lehu se musí bederní část páteře tlačit k zemi, aby sval bedrokyčlostehenní nemohl přebrat funkci břišních svalů (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Cvičení ve dvojicích je výhodné. Při něm udrţuje partner horní či dolní část těla pevně u země. Zvedání trupu s fixovanými chodidly je moţno ztíţit drţením malých činek, plného míče apod. ve vzpaţení, případně zešikmením polohy dolních končetin. Přímé svaly břišní sílí vydatně záklon v toporném kleku kromě protaţení ohybačů kyčlí. Přímivými polohami paţí a hmotností drţeného pomocného náčiní se zvyšuje obtíţnost cvičení. Uplatňujeme-li zvedání a spouštění dolních končetin ve svisu na ţebřinách, začínáme cvičit se skrčenými, pak pokrčenými a nakonec napnutými končetinami. Také rozsah zvedání a spouštění dolních končetin postupně zvětšujeme od přednoţení dolů přes přednos po přednoţení vzhůru s dotekem příčky nad hlavou špičkami napnutých dolních končetin. Ruce jsou ve svisu na ţebřinách podál, udrţujeme aktivní svis. Často se vyuţívá v praxi zvedání napnutých dolních končetin, ale někdy při něm můţe dojít k nesprávnému náhradnímu zapojení svalů v bederní oblasti. Posilování břišních svalů ve zpevněném lehu s mírně zvednutými dolními končetinami, kdy se partner cvičenci snaţí ztíţit úkol drţet napnuté dolní končetiny ve stejné výši nad zemí (25 30 cm) nepravidelnými krátkými nárazy na nárty, je velmi náročné. Sklapovačky, při kterých se v rychlém tempu opakují leh a sed se současným zvednutím trupu a dolních končetin a přiblíţením špiček nohou a rukou k sobě, patří mezi oblíbená cvičení (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Šikmé svaly břišní procvičujeme hlavně úklony, točením a krouţením. Obvykle provádíme tato cvičení zvolna tahem, silou, s výdrţí. Tím tyto svaly posilujeme. Cvičení provádíme zásadně na obě strany symetricky. Šikmé svaly procvičujeme nejčastěji úklony. Ty lze provádět v různých stojích, podřepech dřepech, klecích a lezích. Polohám s větší základnou se kvůli stabilitě dává přednost. Patří sem stoj rozkročný, klek únoţný aj. Je zapotřebí při provádění těchto dávat pokaţdé pozor na to, aby místo čistého úklonu nebyl prováděn v čelní rovině mírný předklon trupu. Chodidla musí při otáčení trupu být pevně na zemi. Je vyţadováno otočení trupu do krajní polohy, nejméně o 90. Oddálením paţí od osy těla (např. ruce v týl, upaţit 33

34 aj.), nebo drţením lehčích předmětů v rukou, jako například malé činky, se dá účinek otáčení zvýšit. Spojením úklonů s otáčením trupu vzniká krouţení. Mezi vhodné výchozí polohy se řadí stoj rozkročný, klek rozkročný, sed roznoţný pro krouţení trupem a leh pro krouţení dolním končetinami. Je třeba postupně zvyšovat dávkování při procvičování břišních svalů a musí se dodrţovat správné dýchání. Výdech se provádí při stahu břišních svalů, vdech při jejich uvolnění (Kubánek, 1992). Obrázek 5. Posilování břišního a ramenního svalstva, stabilita trupu Oblast pánve správná poloha pánve Pánev je důleţitou základnou páteře. Je to spojení kostí pánevních, kosti kříţové a kostrče. Tato páteřní základna rozvádí na dolní končetiny tělesnou hmotnost. Pokud se poloha pánve změní, mění se také velikost bederní lordózy. Nesprávná poloha pánve má vţdy za následek nesprávné zakřivení celé páteře a vede to k vadnému drţení těla. Sklon pánve odhadujeme v praxi tak, ţe pohlédneme ze strany na cvičence, v dolní části páteře by měl být sklon kosti kříţové ke svislici minimálně 30. Je li sklon větší kolem 45, znamená to nadměrné prohnutí bederní části páteře, tedy bederní hyperlordóza. Ta mívá negativní zdravotní důsledky hlavně na funkci vnitřních orgánů nacházejících se v pánevní a břišní dutině. Podsazení pánve proto zdůrazňujeme ve zdravotní tělesné výchově, jde tady o vědomé stlačení horní části pánve vzad a dolní vpřed stahem břišního a hýţďového svalstva. Vysazení pánve vedoucího k bederní hyperlordóze se vyhýbáme (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). 34

35 Oblast pánve procvičujeme následujícím způsobem. Nejsnadněji lze navodit pocit správné polohy pánve v lehu pokrčmo. Bederní část páteře v této poloze lze přitisknout bez obtíţí k zemi. Tak se dostane horní část pánve do retroversního postavení. Zaujmeme polohu leh. Z této polohy pokrčmo přitlačíme k zemi bederní část páteře a napínáme zvolna nohy. Bedra stále udrţujeme u země a dáváme pozor na změnu polohy pánve s tímto pohybem a tak i na velikost zakřivení bederní části páteře. Vţdy se v lehu snaţíme udrţet pánev podsazenou a zkoušíme pevnost hýţďových svalů v této poloze (Obrázek č. 6). V sedu a jeho obměnách je správná poloha pánve vţdy zajištěná. Pánev je v těchto polohách fixována, tedy je zpevněná a znehybněná a k vysazení pánve v těchto polohách nemůţe dojít a stejně tak ani nemůţe dojít k nadměrnému bedernímu prohnutí. Cvičení se proto praktikuje v sedu skřiţném skrčmo, v kleku sedmo, v jiných obměnách sedu, které jsou pro zdravotní tělesnou výchovu typické a účelné. Pokud budeme pouţívat jiné výchozí polohy, je pro podsazení pánve nutný předcházející nácvik. Kdyţ správnou polohu pánve formujeme ve stoji zády ke stěně, přitiskneme k ní bederní část páteře, dotekem prstů zkontrolujeme kontrakci svalů hýţďových a břišních a zároveň i velikost bederní lordózy. Pocit správného drţení pánve je nutné si uvědomit. Stejný pocit si také navodíme ve stoji bez opory o stěnu a i při chůzi. Máme-li moţnost, kontrolujeme se v zrcadle, jestli se daří souhrou břišních a hýţďových svalů tlačit vzad horní část pánve a tak bederní prohnutí zmenšovat. Nácvik správného podsunutí pánve je obtíţný ve stoji a ve vyšších polohách a také časově náročný. Dostatečně silné břišní a hýţďové svalstvo je předpokladem k tomuto úkonu ((Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Nedaří-li se při pokusu o podsazení pánve zapojit do činnosti hýţďové svaly, znamená to, ţe je máme ochablé. Je tedy nutno je posilovat. Kaţdé zanoţení v různých polohách posiluje hýţďové svalstvo. Cvičenec se ale nesmí při tom prohýbat v kříţi. Vhodné cvičení pro tento účel je pomalé zvedání minimálně jedné dolní končetiny v poloze leh na břiše na vyvýšené poloţce. Maximální zanoţení při tom má být mírně nad vodorovnou polohou. V různých polohách a i postojích se dá provádět nácvik zpevňování a uvolňování hýţďových svalů. Ve vzporu vzadu sedmo se zvedneme a podsadíme pánev tak, ţe hýţďové svaly silně zpevníme ve vzporu vzadu leţmo pokrčmo. Jakmile pánev zvládneme podsadit, pokusíme se ve stoji a při chůzi o vzorné zacvičení orientačního cvičení. Jsou to přechody do dřepu a kleku a 35

36 naopak se stálým retroversním podsazením pánve (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Obrázek 6. Cvičení pro správné postavení pánve, posílení břišního a hýţďového svalstva Oblast dolních končetin protaţení zkrácených ohybačů Ohybače nacházející se na zadní straně dolních končetin jsou obyčejně kvůli dlouhému sezení a celkovému nepohyblivému způsobu ţivota zkrácené a tak omezují pohyb pánve v kyčelním kloubu k nohám. Pokud trup pohybujeme směrem k nohám v sedu, zkrácené ohybače pánev táhnou zpět a tak jí pohyb vpřed nedovolují. Kdyţ pánev kupředu nemůţeme přetáčet, při předklonu dochází k náhradnímu kyfotickénu vyhrbení páteře. Při tomto zakřivení se protahují všechny svaly, které drţí páteř vzpříma a mají zůstat zkráceny. To má za následek špatné drţení těla v oblasti hrudní páteře, postupem času dochází ke zvětšování závady a postupně se drţení těla horší (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Zkrácené svaly na dolních končetinách omezují činnost kloubu kolenního a kyčelního. Je nezbytné, aby svaly kyčelního a kolenního klouby byly řádně protaţené, aby mohly zajišťovat správnou polohu pánve. Ta má rozhodující vliv na zakřivení páteře a tak i na celkové správné drţení těla. Pro protahování zkrácených ohybačů kyčelního kloubu jsou vhodné polohy s mírným prohnutím těla. Stehna a přední strana trupu tvoří plynulé zakřivení. K protahování zkrácených ohybačů kolenního kloubu jsou doporučené předklony trupu 36

37 k dolním končetinám. Dolní končetiny při tom musí být v kolenou napnuté, špičky nohou jsou přitaţeny k bércům. Protahování se začíná pomalu, postupně a nenásilně. První cvičení jsou zaměřená na protahování zkrácených ohybačů kyčelního kloubu. Lehneme na švédskou bednu, skrčíme dolní končetinu, druhou napneme a necháme ji vlastní hmotností klesat, můţeme i pozvolna rozsah zanoţení pomocí partnera zvyšovat. Provedeme hluboký záklon v kleku sedmo a zvedneme pánev, abychom se mírně prohnuli. Lehneme na břicho, skrčíme zánoţmo dolní končetiny, uchopíme nárty a zvolna se jejich přitaţením prohneme. Naše prohnuté tělo ale nesmí provádět kolébavý pohyb (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Následují dalších cvičení za účelem protáhnutí zkrácených ohybačů kolenního kloubu. Zaujmeme vzpor klečmo, napnutím dolních končetin provedeme vzpor stojmo a pozvolna přenášíme hmotnost těla několikrát vzad. Paty máme při tom na zemi. Ve vzporu dřepmo obejmeme kotníky a po napnutí dolních končetin přitahujeme hlavu a trup opakovaně co nejvíce ke kolenům a stehnům. Zaujmeme sed pokrčmo, špičky nohou uchopíme, napneme dolní končetiny, ale špičky nepustíme. Rozdíl mezi dvojím provedením testu hloubky předklonu posoudíme sami. Doporučuje se běţně provedení na lavičce ve stoji, ale v sedu na zemi je toto cvičení výhodnější. Svalstvo dolních končetin nese ve stoji značnou hmotnost horní části těla. Cvičenec musí sám vyvíjet úsilí o rovnováhu. Na zemi v sedu je výhodně hmotnost těla rozloţená na větší plochu a poloha ţádné potíţe nečiní (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). V lehu se potom provádí další druh cvičení. Napneme dolní končetiny a zvolna jimi pohybujeme v přednoţení s přitaţenými špičkami k bércům střídnonoţ vpřed a vzad. S dopomocí partnera lze zvětšit účinek těchto cvičení. Při těchto protahováních vţdy vzniká viditelně svalový reflexní obranný stah vytvářející odpor a bránící pohybu do krajní polohy. Proto musí dopomoc partnera být pomalá a nenásilná. Je vhodné pouţít metodu postizometrické relaxace. Spočívá to v uvolnění po předchozím statickém napětí. Partner pomáhá zvětšovat předklon, aţ cvičenec ucítí napětí a potom začne cvičenec tlačit silou proti směru tlaku partnera. Pak následuje uvolnění na dobu 5 6 sekund. Partner se teď pokouší dosáhnout tlakem zvětšenou krajní polohu, v ní se snaţí 10 sekund vydrţet. Proti směru partnerovy dopomoci zde cvičenec jiţ nepůsobí. V podporu na předloktí jednoruč leţmo stranou je protahování zkrácených svalů dolních končetin účinné a přitaţením dolní končetiny do krajní polohy je moţné zvětšit velikost unoţení. Kdyţ si musíme protáhnout u trojhlavého 37

38 svalu lýtkového Achillovu šlachu, děláme to v zánoţném podřepu tak, ţe přeneseme hmotnost vzad, aby bylo na zemi celé chodidlo zadní nohy včetně paty. Zadní dolní končetinu při tom ale nesmíme krčit v kolenou. Obě dolní končetiny je nutno střídat. Také si můţeme stoupnout na ţebřiny a působením tělesné hmotnosti spouštět paty co nejníţe pod úroveň příčky a dosáhneme obdobného účinku. Po provedení všech protahovacích cvičení je velmi vhodné svaly dolních končetin uvolnit uvolňovacími cvičeními vhodnými pro tyto svaly. Tato cvičení ze svalů odstraní únavné látky a tak i umoţní další účinnější protaţení zkrácených svalů. Také masáţ svalů dolních končetin má stejnou funkci (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993) Oblast chodidel sílení svalstva plosky nohy Vazivo noţní klenby a svalstvo u plosky nohy můţe být oslabené. To je častá příčina ke vzniku plochosti nohou. Kdyţ se sníţí podélná klenba mezi hlavicí zánártní kůstky palce a patní kostí, noha je podélně plochá. V druhém případě probíhá sníţení noţní klenby napříč pod nártními kůstkami a to zapříčiní příčně plochou nohu. Na vznik a rozvoj ploché nohy má značný vliv přetěţování dolních končetin, nadměrná tělesná hmotnost a nošení nevhodné obuvi. Správná obuv má vţdy být koţená pevná polobotka nebo i vysoká bota a špičku má mít dostatečně prostornou pro palec a všechny ostatní prsty nohy, klenek má mít vyztuţený a podpatek pevný a široký (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Stav plosky nohy se samozřejmě dá zjistit stejně jako všechny ostatní tělesné vady. Udělá se otisk nohy tzv. plantogram. Jeho vyhodnocení pomocí indexu nahradí orientačně spodní pohled na vnitřní chodidlovou část, která musí být vykrojená zřetelně to je důkaz zdravé noţní klenby. Pokud toto vykrojení je málo zřetelné nebo dokonce úplně chybí, jedná se bezesporu o plochou nohu. Plochost nohou narušuje statiku celé postavy (Tichý, 2000). Procvičování plosky nohy má svá speciální cvičení. Stejně tak je ale zapotřebí svalstvo dolních končetin všestranně posilovat. Je-li noha plochá podélně, cvičení má za základ sklápění chodidel dolů a dovnitř a přenášení tělesné hmotnosti na malíkové strany chodidel. Kdyţ máme nohu plochou příčně, máme prověřovat uchopovací schopnost prstů nohou. Způsob provádění tohoto cvičení je následující: vytvoříme na 38

39 prstech nohou špetku a s její pomocí potom drobné předměty zvedáme, přenášíme a překládáme. Veškerá cvičení na odstranění plochosti nohy se ze zásady musí praktikovat naboso. Zaujmeme stoj a cvičíme opakovaně rozpatné výpony s přenášením tělesné hmotnosti na malíkové strany nohou, také vyzkoušíme obdobnou chůzi vpřed a vzad a při ní hmotnost těla přenášíme do zevních kotníků. Ve špetce palce a prsů nohou uchopíme tuţku nebo třeba i jiné předměty k tomuto úkonu vhodné a pevně tento předmět sevřeme a přejdeme s ním na jiné místo. Opakované svírání a rozevírání palce a dalších noţních prstů je téţ vhodné. Také můţeme pouţít tzv. píďalkovitý pohyb, který také je hodně účinný. Jedná se o postupné přitahování pat ke špičkám. Při tom se prsty intenzívně skrčují a paty se s napnutím prstů přitahují vpřed. Při pohybu vpřed lze přitahovat paty k prstům a také prsty k patám, provádíme-li pohyby vzad. Existuje i housenkovitý píďalkovitý pohyb. Ten se provádí ve vzporu vzadu sedmo a posléze ve stoji. K procvičování nohy za účelem odstranění její plochosti jsou vhodné všechny pohyby chodidel a samostatných prstů nohou klopení, vztyčování a odchylování chodidel, klopení současné a vlnovité a vztyčování prstů nohou bez pohybu chodidel, také psaní a kreslení palcem po zemi nebo třeba ve vzduchu a různá jiná moţná cvičení (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Cvičení, které má naprosto nezbytný charakter, je nácvik a následné pouţívání správné chůze s pruţným našlapováním na špičky, zevnitř mírně vytočené nohy, plynulé přenášení hmotnosti těla na celé chodidlo. Dobrovolná prevence proti plochým nohám je tzv. gymnastická chůze s naznačenými odrazy špiček nohou a s důrazem na činnost palce. U palce je zde nezbytně důleţité, aby se správně skrčoval a současně mají být zpevněné ostatní prsty během dotyku nohy se zemí (Kubánek, 1992). 3.9 Hlavní typy vadného drţení těla U všech typů vadného drţení těla je zapotřebí ve vyrovnávací části vyučovacích hodin zdravotní tělesné výchovy dodrţovat následující základní zásady: 1. Vytvořit vhodnou cvičební atmosféru, vést ţáky k uvědomělému provádění cvičení a k jeho pochopení. 39

40 2. Vyţadovat od ţáků, aby cvičení prováděli přesně a soustředěně, kontrolovali si účinek cvičení na dané procvičované oblasti a průběţně opravovali případné chyby. 3. Vyţadovat správné drţení těla po celou cvičební dobu. 4. Vţdy začít kaţdé cvičení protahováním a uvolňováním tonických svalů, které mají ţáci zkrácené, a posléze posilováním fázických svalů, které jsou ochablé. Nejlepší je k posilování vyuţití postizometrického napětí tj. změna napětí svalu bez změny jeho délky. Vyrovnávací cvičení začít v základních, nízkých polohách se zpevněnou pánví a po jejich důkladném zvládnutí provádět cvičení ve vyšších polohách a ve stoji s pánví vědomě podsazenou (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). 5. Vyrovnávací cvičení je zapotřebí provádět pozvolna a na obě strany s dodrţením zásady symetričnosti. Kdyţ je jejich provedení zvládnuté přesně a správně, přistupuje se s velkou uváţlivostí k jejich rychlejšímu provedení. Nevhodné jsou však prudké pohyby. Cvičení kompenzujeme uvolňovacími cviky a spojujeme je s přirozeným dýcháním. Při cvičení nikdy nesmíme zadrţovat dech. U pokročilejších ţáků vyuţíváme jejich tvůrčí schopnosti pro jejich samostatné obměňování a hledáme účinná vyrovnávací cvičení podle připravených cvičebních programů, pravidelně zadáváme domácí úkoly. Musíme spolupracovat s rodiči a lékařem průběţně po celou dobu cvičení. Učivo pro všestranný tělesný rozvoj je praktikováno v kondiční části vyučovací hodiny. Je zaměřené na rozšíření znalostí o pohybu, na osvojení základních dovedností pohybu a hry a na zlepšení pohybových schopností se zdůrazněním na vytrvalost pro růst tělesné zdatnosti. Pro všechny typy vadného drţení těla je vhodné z rekreačních sportovních činností plavání. Jednotlivé činnosti se důsledně kompenzují při cvičení a je velmi nutné, aby bylo zatíţení vţdy střídáno s uvolněním (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993) Celková uvolněnost U tohoto typu vadného drţení těla je svalový a vazivový aparát celkově ochablý a uvolněný. Na tomto uvolnění také mají podíl poruchy svalového reflexního napětí. To můţe vést k svalové nerovnováze a k nadměrnému zvýšení kloubní pohyblivosti. 40

41 Normální fyziologické dvojité zakřivení páteře bývá zvětšeno. Celkovou uvolněnost zachycuje obrázek 7. Při provádění vyrovnávacích cvičení se nejdříve zkrácené svalstvo uvolní a protáhne. Potom se posílí svalstvo ochablé a málo pouţívané. Mezi vhodná cvičení patří všechna cvičení pro správné drţení hlavy a ramen, polohy pánve, pro protaţení zkrácených prsních a bederních svalů, ohybačů kyčlí a svalstva na zadní straně dolních končetin. Také je vhodné poţít cvičení pro rozvoj oběhové soustavy a dýchacího systému, dýchací a relaxační cvičení a cvičení pro rozvoj rovnováhy. K nevhodným cvičením patří cvičení pro zvětšení rozsahu kloubní pohyblivosti, náročnější kondiční cvičení, déletrvající cvičení v prostých a smíšených podporech a svisech, náročnější skoky, zvedání a přenášení těţkých předmětů, dlouhodobé stání a pochody (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Obrázek 7. Celková uvolněnost (Kopecký, 2010) Zvětšená hrudní kyfóza Tento problém je hlavně zdravotní záleţitostí. Je charakteristický zvětšeným prohnutím páteře v oblasti hrudní, jak ukazuje obrázek 8. Většinou bývá plochý hrudník, dýchání mělké, břišní stěna vyklenutá a ochablá. Hlava bývá vychýlená předkloněná, ramena vytočená vpřed a dovnitř. Lopatky odstávají. Příčinou kulatých zad je porušení rovnováhy na přední a zadní straně trupu (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). 41

42 Vhodná vyrovnávací cvičení jsou pro správné drţení hlavy, krku a ramen, pro správné podsazení pánve, přímivá cvičení a hrudní záklony. Pokud kulatá záda jsou spojená s bederní hyperlordózou, pouţívají se taková cvičení, která současně působí na obě oblasti. Také je vhodné pouţít dýchacích cvičení, jeţ jsou zaměřená na hrudní dýchání. K nevhodným cvičením patří dlouhé sezení, hluboké ohnuté předklony často nekompenzované, také bederní záklony, opakované kolébky v lehu, kotouly vpřed a vzad bez následné kompenzace, skoky do hloubky, zvedání a přenášení těţkých předmětů (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Obrázek 8. Zvětšená hrudní kyfóza (Kopecký, 2010) Zvětšená bederní lordóza Charakteristikou tohoto vadného drţení těla je nadměrný sklon pánve v rovině předozadní. Také zde hraje roli zkrácené a nepruţné zádové svalstvo, zkrácené ohybače kyčelního kloubu. Ochablé břišní a hýţďové svaly. Hlava bývá předkloněná a vystupuje vpřed ochablá břišní stěna. Obr. 9 zobrazuje zvětšenou bederní lordózu. Je nutné, aby vyrovnávací cvičení byla zaměřená na úpravu polohy pánve. Vhodnými polohami při cvičení jsou leh pokrčmo a sed zkřiţný skrčmo a vyuţití protahovacích a posilovacích cvičení. Musí se protáhnout svaly v bederní oblasti páteře, na přední a vnitřní straně stehen, ohybače kyčelního a kolenního kloubu. 42

43 Musí se posílit svaly břišní a hýţďové a mezilopatkové. Vhodná jsou cvičení na zpevnění břišní stěny a přímivá cvičení. Je moţno pouţít krátkodobé svisy, aby hmotnost těla vyvíjela tah ve směru osy páteře. Mezi účinná cvičení patří lezení, plazení a přelézání překáţek. Také jsou vhodné kotouly, kolébky přetáčení a překoty na nářadí (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Hlavní nevhodná cvičení jsou taková, která se vyznačují nadměrným prohnutím v bedrech. Opakované skoky a přeskoky, skoky do větší hloubky neţ 1 m, cvičení v déletrvajících podporech, zvedání a přenášení těţkých předmětů také nejsou vhodná (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Obrázek 9. Zvětšená bederní lordóza (Kopecký, 2010) Skoliotické drţení těla Skoliotické drţení těla, jak ukazuje obrázek 10, je druh vadného drţení těla, kdy je páteř přechodně stranou vychýlena v čelní rovině od své svislice. Vlastním svalovým úsilím je ale cvičenec schopen vyrovnat toto vychýlení. K častým příčinám patří šikmé postavení pánve. Toto postavení je vychýlením páteře do strany kompenzováno. Také probíhá rotace a torze obratlů a výrazně se mění tvar a 43

44 postavení páteře, obratlů a ţeber. Je to váţná ortopedická vada, která musí být řešená lékařem (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993).. Cvičení pro vymizení skoliotického drţení těla musí být prováděno s lékařskou spoluprací. Je zapotřebí pro svaly trupu zajistit svalovou rovnováhu a prostřednictvím symetrických protahovacích a posilovacích cvičení dát pánev do správné polohy. Všechna přímivá cvičení jsou zcela pouţitelná. Hlavně zádové svalstvo musí být posilováno (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Cvičení začínají v lehu v nízkých polohách a s tím je spojeno dýchání, někdy jednostranné. Svalová relaxace také musí být prováděna. Pouţívají se také rotační cvičení páteře a cvičení, kdy se páteř vlnitě pohybuje. Klapovo plíţení je právě jedno z nich. I krátkodobé svisy s drţením rukou podál jsou dobrá. Také je moţno provést záklon, otočit trup doprava a potom to zopakovat na druhou stranu (Srdečný, 1972). Při pouţití rekreačních cvičení je nejvíce doporučováno plavání, a to znak a kraul. Mezi nevhodná cvičení patří cvičení jednostranná asymetrická, nesouměrné polohy, pohyby a postoje. Ani jednostranné sportovní činnosti, náročnější kondiční trénink a zvedání a přenášení těţkých předmětů se při skolióze doporučit nedají (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Obrázek 10. Skoliotické drţení těla (Kopecký, 2010) Plochá záda Jsou vyznačována situací, kdy fyziologické předozadní zakřivení páteře je zmenšené (Obrázek 11). Hrudní kyfóza a bederní lordóza můţe i vymizet. Svalstvo 44

45 trupu je celkově ochablé a sklon pánve je malý. Můţe být postiţeno pouze jedno zakřivení, ale při celkově plochých zádech se všechna páteřní zakřivení vyrovnají, taková páteř jiţ není plně schopná k plnění svých fyziologických funkcí a můţe dojít k jejímu čelnímu zhroucení (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). K vytvoření krční a bederní lordózy se napomáhá posilováním a protahováním bederního a šíjového svalstva. K vhodným cvičením patří všechny pohyby trupu, hlavně předozadní vlny tělem, otáčení a krouţení a postupné předklony a vzpřimy. Otáčení, krouţení a klony hlavy se také dají pouţít. I nošení drobných předmětů na hlavě je vhodné k pouţití. Lezení, podlézání, přelézání a plazení, kdy se pohyblivost páteře zvětšuje všemi směry, se rovněţ dají praktikovat. Cvičení podporující rozvoj pohyblivosti pánve od anteverzního vysunutí po retroverzní postavení, otáčivé a krouţivé pánevní pohyby v různých polohách a vysouvání pánve do stran jsou nezbytná. Hrudní záklony, prohnuté předklony a cvičení ve visech jsou k nápravě plochých zad nevhodná (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Obrázek 11. Plochá záda (Kopecký, 2010) Ploché nohy, oslabení a poruchy stavby dolních končetin Tyto jevy nepatří mezi vadné drţení těla, a proto je nutno je samostatně posuzovat., Příčná a podélná klenba nohy má za úkol pruţně vykonávat lokomoční pohyby a sniţovat přenos otřesů při chůzi na centrální nervovou soustavu. Pruţnost a napětí 45

46 svalů a vazů udrţuje zdravou klenbu nohy. Její pokles můţe výrazně ovlivnit tělesná hmotnost a následkem jsou ploché nohy. K oslabení a poruchám stavby dolních končetin se řadí celkové oslabení dolních končetin a svalová nerovnováha mezi svaly zkrácenými a ochablými, vbočené kolenní klouby, vybočené kolenní klouby a postiţení kyčelního kloubu (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Pokud podélná klenba nohy poklesla, povaţuje se při vyrovnávacích cvičeních jako základ provádění všestranných pohybů chodidel tedy krouţení, vychylování, sklápění, přenášení hmotnosti na malíkové straně chodidel ve stoji. Je-li pokleslá příčná klenba, provádí se skrčování a napínání, roztahování a spojování prstů, a tak se posiluje jejich uchopovací schopnost. Při plochých nohách se cvičení provádějí bez obuvi. Je při nich vţdy nevhodné dlouhé stání, chůze v nerovné obuvi a nadměrně zatěţující chůze, přeskoky přes švihadla, doskoky do příkopy, zvedání a přenášení těţkých předmětů, opakované poskoky a skoky, a to hlavně do hloubky. Stoj rozkročný je ze všech cvičebních postojů při plochých nohách zcela nevhodný. Pokud jsou dolní končetiny celkově oslabené, postupně se na jejich přední a zadní straně musí zajistit svalová rovnováha. Zkrácené svaly dolních končetin, svaly bedrokyčlostehenní je nutno protáhnout a musí se posílit lýtkové a stehenní posturální svaly. Cvičení mají účel na správné postavení pánve a kolen. Také při nich dosahujeme zlepšení pohyblivosti v kloubu hlezenním, kolenním a kyčelním. Ochablé svaly a vazy v jejich okolí se současně zpevňují (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). Je moţno také vybírat ze sportovních rekreačních činností. Jízda na kole a plavání jsou vhodná pouţitelná cvičení a mezi nevhodná se řadí lyţování a bruslení. Veškeré kloubní přetěţování naprosto není vhodné. Pokud byl kyčelní kloub postiţen, je nutné jeho zatěţování omezit výrazně i po jeho vyléčení. Posilovací cviky musí být prokládány relaxačními cvičeními a svalstvo v okolí kyčelního kloubu se postupně musí posilovat. Při vrozeném vykloubení kyčelních kloubů a jeho zhoršených stavech se vyhledává odborná lékařská pomoc (Kubánek, 1992; Pernicová a kol., 1993). 46

47 4 METODIKA PRÁCE 4.1 Charakteristika souboru Transverzální antropologický výzkum zaměřený na hodnocení somatického stavu a drţení těla dětí, se uskutečnil na Základní škole Vodní 27 v Mohelnici. Zkoumaný soubor zahrnoval 52 ţáků (29 chlapců, 23 dívek) 1. a 2. třídy. Zastoupení v příslušných věkových skupinách ukazuje tabulka 1. První měření proběhlo dne Druhé měření proběhlo dne a třetí měření K hodnocení drţení těla jsme pouţili metodu Jaroše a Lomíčka (Kubánek, 1992). Tabulka 1. Počet probandů Věk (roky) Chlapci Dívky n n Celkem

48 4.2 Organizace výzkumu Rodiče ţáků, kteří měli být měřeni, obdrţeli informace ohledně výzkumu, jakmile byl výzkum domluven s vedením školy. Ve škole nám k měření byla vyhrazena jedna místnost na kaţdý den měření. Před zahájením měření jsme si připravili záznamové listy (Příloha 1) a antropometrický instrumentář. Měření probíhala v dopoledních hodinách v průběhu vyučování. Kaţdé měření se realizovalo pro malé skupinky ţáků. Děti byly naboso a oblečeny pouze ve spodním prádle. Byly měřené zvlášť dívky a hoši. Vedoucí výzkumu kaţdé skupince dětí stručně charakterizoval účel výzkumu a popsal uplatňované metody měření. Průběh měření byl naprosto bezproblémový, protoţe všichni ţáci a učitelé s námi plně spolupracovali. 48

49 4.3 Výpočet chronologického věku K vypočítání chronologického byly vyuţity tabulky IPB (Příloha 2). Věk ţáků jsem počítal ke dni, kdy bylo dané měření provedeno. Příklad: datum měření: , převedeno 09,934 datum narození ţáka: , převedeno - 01,984 7,950 Následné zařazení probandů do věkových skupin s ročním rozpětím (např. sedmileté dítě: 7,00 7,99 r.) odpovídá kritériím WHO. 49

50 4.4 Antropometrie Při měření je nutné, aby proband byl oblečen co nejméně. Výškové rozměry se měří s přesností na 0,1 cm, tělesná hmotnost s přesností na 0,1 kg. Uvedené podmínky měření se přesně musí dodrţet. Tělesná výška se měří antropometrem. Jedno rameno antropometru je svislé, na něm je umístěna stupnice, druhé rameno je vodorovné, je pohyblivě umístěno na rameni svislém. Při měření tělesné výšky se pouţívá antropometrického bodu vertex. Je to bod na temeni hlavy, leţí při poloze hlavy v orientační rovině nejvíce nahoře. Měření probíhá následovně: Proband se postaví k svislému rameni, při měření se dívá před sebe. Hlava musí být v rovnováţné poloze. Oba dolní zvukovody a dolní okraj očnice musí být v jedné vodorovné rovině. Zevní zvukovod, akromiální výběţek, trochanterion na boku a zevní maleolus fibuly jsou při pohledu z boku v jedné svislé linii. Lopatky, paty a hýţdě probanda se dotýkají stěny a paty jsou i se špičkami u sebe. Nejprve dítě vyzveme k tomu, aby se vytáhlo do výšky. Patami však zůstane na zemi. Následně výšku dítěte odečteme s pomocí vodorovného ramene na škále měřidla. Tělesnou hmotnost zjišťujeme na přesné osobní váze. Proband je oblečen pouze ve spodním prádle (Riegerová, Přidalová, Ulbrichová, 2006). Index tělesné hmotnosti Index tělesné hmotnosti BMI (Body Mass Index) byl definován ve 30. letech 19. století belgickým vědcem L. A. J. Quételetem. Účelem bylo vytvořit nástroj pro stanovení míry podvýţivy či obezity. S metodikou Quételeta polemizovala řada odborníků, mimo jiné se opírali o statistické vyhodnocení stavu populace v období vývoje jedince (např. období mladšího školního věku), dále pak o vyhodnocení míry obezity či podvýţivy u různých lidských ras - např. existující rozdíly mezi Evropany a Asiaty (Bláha et al., 1990). Výpočet BMI: BMI = tělesná hmotnost (kg) / tělesná výška 2 (m) Skupina antropologů vedených P. Bláhou vypracovala pro poměry v České republice percentilové grafy BMI pro dětskou populaci. BMI pro děti a adolescenty 50

51 od narození do 18 let věku se rozlišuje podle zařazení do percentilových pásem (Bláha P. et al., 1990). Podle těchto hodnot je populace dětí a adolescentů rozdělována do těchto kategorií: Percentilové pásmo Hodnocení indexu tělesné hmotnosti (BMI) do 3. percentilu velmi nízká hmotnost (hubení) mezi percentilem sníţená hmotnost (štíhlý) mezi percentilem normální hmotnost (proporcionální) mezi percentilem zvýšená hmotnost (robustní) mezi percentilem nadměrná hmotnost hodnoty nad 97. percentilem obezita Při hodnocení BMI u dětí je nutno pouţívat percentilová pásma. Je tomu tak zejména, protoţe dítě ve svém vývoji prochází různými fázemi růstu a tyto fáze probíhají různou rychlostí. Uplatněním percentilového grafu můţeme okamţitě zhodnotit libovolný parametr dítěte s vrstevníky v současné populaci. Percentilové grafy jsou sestrojovány na základě národních referenčních studií, při nichţ jsou zjišťovány antropometrické hodnoty dětí ve věkových kategoriích 0 18 let. Tyto studie jsou organizovány kaţdých 10 let Hodnocení drţení těla podle Jaroše a Lomíčka Je to komplexní metoda hodnotící drţení těla. Proto také je nejčastěji doporučovaná. Aby drţení těla bylo dokonalé, musí být splněny tyto poţadavky: hlava zpříma, krk nepředkloněn dopředu, pohled vpřed, brada zataţená, krční lordóza asi 2 cm od svislice u dětí v 11 letech, normální dobře klenutý hrudník, hrudní zakřivení se dotýká těţnice, osa hrudníku je svislá, vtaţená břišní stěna. Podsunutá pánev, sklon kosti kříţové ke svislici je přibliţně 30 stupňů, olovnice spouštěná ze záhlaví se dotýká hrudní kyfózy, prochází mezihýţďovou rýhou, krční lordóza je od svislice vzdálená 2 cm a bederní lordóza 3 cm u dětí ve věku 11 let, boky jsou při pohledu zezadu souměrné s rameny a souměrné jsou i trojúhelníky tvořené paţemi, hrudníkem a břichem, lopatky neodstávají, dolní končetiny jsou ve správné ose, klenba nohy je dokonalá (Kubánek, 1992). Oblasti hodnocení drţení těla: I. drţení hlavy a krku 51

52 II. hrudníku III. břicha se sklonem pánve IV. křivky zad V. drţení v rovině čelní VI. hodnocení dolních končetin. Jaroš a Lomíček (Riegerová, Přidalová,Ulbrichová, 2006) uvádí, ţe při hodnocení jednotlivých částí těla se řídíme podle následujících pravidel: I. Hodnocení drţení hlavy a krku (Obrázek 12) Známka 1: Hlava je drţena na krku tak, ţe obličej hledí přímo kupředu, dolní čelist je zataţena bradou dozadu, oční koutek s horním úponem boltce ucha leţí ve vodorovné čáře, osa krku je vertikální, krční lordóza je malá, nejvýše 2 cm od těţnice, spuštěné ze záhlaví. Známka 2: Krk je mírně skloněn dopředu (asi 10 stupňů), obličej však hledí dopředu. Známka 3: Krk je skloněn o 20 0 nebo je hlava zakloněna. Známka 4: Krk a hlava skloněny v úhlu přes Obrázek 12. Hlava je drţena zpět a osa krku vertikálně, hlava je skloněna v úhlu 30 0 II. Hodnocení hrudníku Známka 1: Normální hrudník je dobře klenutý, hrudní páteř je mírně kyfotická tak, ţe její vrchol se dotýká těţnice, spuštěné ze záhlaví. Hrudník správně dýchá a ţebra odstupují od páteře v úhlu asi Osa hrudníku je vertikální. Známka 2: Malé úchylky v průběhu osy hrudníku, jeţ je skloněna asi o Známka 3: Hrudník je plochý, páteř hrudní je značně ohnutá, takţe nelze spustit ze záhlaví olovnici jako tangentu, tato tečna jde mimo záhlaví. Stejně je třeba známkou 3 52

53 hodnotit plochý hrudník s plochou páteří, kde nejsou téměř vytvořeny normální zakřiveniny a téměř není krční a bederní lordóza. Známka 4: Těţká úchylka ve tvaru hrudníku, který je plochý, hrudní páteř je silně vyhnuta v totální oblouk a tečna na vrcholu hrudní páteře daleko odstupuje od záhlaví. Osa hrudníku je velmi šikmá. III. Hodnocení břicha a sklonu pánve Normálně je břicho v horní části širší neţ v dolním úseku, břišní stěna pod pupkem je zataţena a spustíme-li z mečovitého výběţku vertikálu, pak je břišní stěna za touto těţnicí. Břicho s pánví tvoří jakýsi válec, jehoţ osa je normálně skloněna asi 30 stupňů k vertikále. Sklon pánve měříme sklonem kosti kříţové k vertikále, úhel obnáší opět 30 stupňů. (Bederní lordóz měří 2,5-3 cm u dětí 11letých, u starších je o něco větší.). Známka 1: Dokonalé břicho a postavení pánve je tehdy, probíhá-li osa v úhlu , kříţová kost rovněţ v úhlu 30 0 a je-li břišní stěna vtaţena. Známka 2: Malá úchylky, např. dolní stěna břišní je jen mírně vyklenuta, kost kříţová svírá úhel asi 35 0, lordóza je mírně zvětšena. Známka 3: Větší úchylky v podobě zvětšeného sklonu kosti kříţové aţ 40 stupňů, stěna břišní značně vyklenuta a osa břicha Známka 4: Velké úchylky v drţení pánve a průběhu osy břicha. Kost kříţová je skloněna v úhlu nad 50 0, bederní lordóza je nad 5 cm. IV. Hodnocení křivky zad (Obrázek 13 a 14) Hodnocení křivky zad se provádělo pomocí olovnice spuštěné ze záhlaví a měřila se vzdálenost krční a bederní lordózy od vertikály. Známka 1: Normální křivka zad vykazuje mírná zakřivení vinoucí se tak, ţe olovnice, spuštěná ze záhlaví, dotýká se hrudní kyfózy a proběhne mezihýţďovou rýhou. Hloubka krční lordózy 2 cm, bederní 2,5-3 cm (platí pro 11leté děti). Známka 2: Malé úchylky od tohoto ideálního průběhu, např. mírné oploštění nebo mírné zvětšení zakřivení. Známka 3: Zřejmě vyznačená kulatá záda (totálně kulatá) nebo záda s nepatrným zakřivením (plochá záda). Známka 4: Velmi těţké úchylky od normálního průběhu, např. těţká kulatá záda totální u astheniků nebo kyfolordotická páteř u pykniků, oboje jiţ s počínající fixací hlavně v hrudním úseku. 53

54 Obrázek 13. Správný postoj Obrázek 14. Kulatá záda, zvětšená krční a bederní lordóza V. Hodnocení drţení těla v čelní rovině (Obrázek 15 a 16): Známka 1: Naprostá souměrnost boků, thorako-abdominálních trojúhelníků, stejná výše ramen, lopatky neodstávají a jejich vnitřní okraje probíhají paralelně. Známka 2: Nepatrná úchylka v jednom bodu, vyjma trvalé nesouměrnosti boků (např. jedno rameno mírně výš, odstávání lopatek). Známka 3: Trvalé vysunování jednoho boku mírného stupně, jedno rameno výše a odstávající lopatky. 54

55 Známka 4: Značné odstávání lopatek, značné vysunování jednoho boku a nesouměrnost thorako-abdominálních trojúhelníků. Na závěr hodnocení drţení těla byl proband vyzván, aby se předklonil do pravého úhlu a pak aţ do hlubokého, uvolněného předklonu.v okamţiku nejhlubšího předklonu byla vyšetřena novesa hrudníku a bederní krajiny. Jakmile byl při předklonu páteře vytvořen hrb ţeberní nebo byla naznačena torse páteře bederní, byl hodnocen tento stav jako skoliotické drţení těla s moţným výskytem skoliosy. Obrázek 15. Souměrný a nesouměrný obrys zezadu Obrázek 16. Souměrný a nesouměrný obrys v předklonu VI. Hodnocení dolních končetin: Známka 1: Osa dolních končetin je správná, tj. středy kloubů kyčelních, kolenních a hlezenních tvoří vertikálu (měříme olovnicí). Známka 2: Malé úchylky této kolmice ve smyslu kolena do O (vzdálenost kondylů femuru nepřesahuje 3 cm) nebo kolena do X (vzdálenost vnitřních kotníků nepřesahuje 3 cm) a nepatrně ploché nohy. Známka 3: Osa dolních končetin normální nebo jako u známky 2 a ploché nohy. 55

56 Známka 4: Značnější úchylka v kolmé ose (kolena do O nebo do X, např. se vzdáleností kondylů kolen 5 cm a vzdáleností vnitřních kotníků aţ 6 cm), současně ploché nohy značnějšího stupně. Jiné deformity nohou zařadíme podle závaţnosti do stupně 3 nebo 4. Podle tohoto hodnocení jednotlivých částí těla byl celkový stav drţení těla probanda klasifikován součtem pěti známek takto: I. dokonalé drţení těla..součet známek = 5 II. téměř dokonalé drţení těla-dobré..součet známek = 6-10 III. vadné drţení těla součet známek = IV. velmi špatné drţení těla součet známek = Hodnocení nohou by se k celkovému výsledku přičlenilo jako zlomek, např. 18/3 znamená velmi špatné drţení těla se značnou úchylkou nohou. 4.6 Statistické zpracování naměřených dat Všechny naměřené údaje byly zaznamenány do záznamových listů. Na jejich základě potom byly pro parametry řešené v této práci vypočítány základní statistické charakteristiky: n počet naměřených jedinců x i - průměrná hodnota sledovaného souboru Směrodatná odchylka je to nejčastěji pouţívaná míra variability pro data, která byla zjištěna intervalovým nebo poměrovým měřením. Je to aritmetický průměr čtverců odchylek od aritmetického průměru. Normalizační indexy Ni ukazují nám, jak se odlišuje v jednotkách směrodatné odchylky konkrétní naměřená hodnota určitého znaku od průměrné hodnoty daného rozměru referenčního souboru populace odpovídajícího věku. Pouţívají se k vzájemnému porovnávání znaků. Vyjadřují tak proporcionalitu jednotlivce vzhledem k populaci. Také se pomocí nich porovnává libovolný počet znaků a nestírá se při tom jejich individuální charakter, při čemţ věk nehraje v tomto směru ţádnou roli. Informují i o postavení daného jedince vzhledem k referenčnímu souboru, případně také o postavení celého souboru (Bláha et al., 1990). 56

57 Výpočet: Ni = ( x i x )/s Vysvětlivky: Ni - normalizační index x i měření probandi x - referenční hodnota s směrodatná odchylka Pokud Ni je kladné, znak je nad průměrem. Pokud je Ni záporné, je znak pod průměrem. Rozvoj znaku je povaţován v rozmezí ± 0,75 směrodatné odchylky za průměrný, od + 0,75 do + 1,5 s je znak povaţován za nadprůměrný. Je li znak vyšší neţ + 1,5 s, je vysoce nadprůměrný. Znak pohybující se v hodnotách od 0,75 do 1,5 s je podprůměrný, pokud má hodnoty menší neţ 1,5 s, je vysoce podprůměrný. Pokud je v populaci rozloţení daného znaku normální, je moţné jeho srovnání a převedení na percentily. Kdyţ jedince srovnáváme s referenčními standardy, povaţujeme hodnotu lišící se od průměru o více neţ 2 s za statisticky významnou odchylku od normy, a proto pravděpodobně za patologickou (Bláha et al., 1990). 57

58 5 VÝSLEDKY V této kapitole jsou analyzovány výsledky měření somatických parametrů 7 a 8letých chlapců a dívek, dále pak je porovnáván BMI těchto chlapců a dívek. V závěru kapitoly je hodnocen drţení těla měřených probandů. Výsledky měření tělesné hmotnosti, tělesné výšky a BMI jsou porovnány s referenčními údaji 6. Celostátního antropologického výzkumu dětí a mládeţe 2001 (Bláha, Vignerová, Riedlová, Kobzová, Krejčovský, Brabec, 2005) 5.1 Porovnání somatických parametrů 7 a 8letých chlapců s referenčními hodnotami 6. CAV 2001 V tabulkách 2 4 jsou zachyceny hodnoty somatických parametrů u 7 a 8letých chlapců. Jde o tělesnou výšku, tělesnou hmotnost a BMI. V následujícím grafu číslo 1 jsou tyto naměřené hodnoty vyhodnoceny. Sledované somatické parametry jsou vzhledem k referenčním hodnotám z 6. CAV 2001 v pásmu průměru (Bláha, Vignerová, Riedlová, Kobzová, Krejčovský, Brabec, 2005) Tabulka 2 ukazuje rozdíl v tělesné výšce chlapců. Ve sledovaném souboru byli jak 7letí, tak 8letí chlapci niţší neţ chlapci stejné věkové kategorie z 6. CAV. Rozdíly byly v pásmu průměru. Tabulka 2. Tělesná výška chlapci (cm) Věk 6. CAV 2001 Chlapci 2009, Ni 2010 n x s n x ,39 5, ,46-0, ,88 6, ,24-0,44 Tabulka 3 zachycuje výsledky hodnocení tělesné hmotnosti chlapců. Rovněţ v tomto případě chlapci ze sledovaného souboru vykazují ve srovnání se souborem referenčním niţší průměrnou tělesnou hmotnost. Ovšem i tento vykazovaný rozdíl je stále v pásmu průměru. 58

59 Tabulka 3. Tělesná hmotnost chlapci (kg) Věk 6. CAV 2001 Chlapci 2009, Ni 2010 n x s n x ,03 5, ,37-0, ,36 5, ,59-0,49 V tabulce číslo 4 jsou zachyceny hodnoty BMI. Chlapci z referenčního souboru z 6. CAV 2001 měli opět průměrné BMI vyšší neţ chlapci ze sledovaného souboru. Tabulka 4. BMI chlapci (kg/m 3 ) Věk 6. CAV 2001 ZŠ Mohelnice Ni n x s n x ,30 2, ,89-0, ,85 2, ,97-0,38 Celkové porovnání sledovaných somatických parametrů srovnaných s referenčními parametry 6. CAV 2001 je uvedeno v grafu číslo 1. 59

60 Graf 1. Porovnání vývoje somatických parametrů 7letých a 8letých chlapců s referenčními hodnotami 6. CAV 2001podle normalizačního indexu (Ni) Chlapci 7letí Chlapci 8letí 0-0,1-0,2-0,19 Ni -0,3-0,4-0,5-0,6-0,33-0,33-0,38-0,44-0,49 Výška Hmotnost BMI Graf 1 ukazuje stav, kdy ve všech sledovaných parametrech chlapci ze sledovaného souboru vykazují niţší naměřené hodnoty oproti souboru referenčnímu. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o odchylku do hodnoty -0,49, lze konstatovat, ţe naměřené hodnoty se nacházejí stále v pásmu průměru. 5.2 Porovnání somatických parametrů a 8letých dívek s referenčními hodnotami 6. CAV 2001 V tabulkách číslo 5 7 jsou zachyceny hodnoty sledovaných somatických parametrů 7 a 8letých dívek. Obdobně jako u souboru chlapců se jedná o tělesnou výšku, tělesnou hmotnost a BMI. Celkové vyhodnocení je následně zpracováno v grafu číslo 2. V tabulce číslo 5 je vidět, ţe dívky ve sledovaném souboru mají niţší průměrnou tělesnou výšku. Jde o menší rozdíl neţ u chlapců, je tedy také v pásmu průměru. Rozdíl v tělesné výšce dívek je přibliţně 1 cm. 60

61 Tabulka 5. Tělesná výška dívky (cm) Věk 6. CAV 2001 ZŠ Mohelnice Ni n x s n x ,13 5, ,45 0, ,82 6, ,52-0,21 V tabulce číslo 6 lze poprvé vysledovat nárůst průměrné hodnoty sledovaného parametru, tj. tělesné hmotnosti. 7leté dívky mají průměrnou hmotnost vyšší, u 8letých dívek nadále průměrná hodnota tohoto parametru klesá. Jde opět o změnu v pásmu průměru. Tabulka 6. Tělesná hmotnost dívky (kg) Věk 6. CAV 2001 Dívky 2009, 2010 Ni n x s n x ,31 4, ,87 0, ,48 5, ,60-0,16 Tato tabulka zachycuje změny BMI, k nimţ došlo u dívek. Vzhledem k tomu, ţe u 7letých dívek se sníţila průměrná výška a zvýšila průměrná tělesná hmotnost, logicky muselo dojít ke zvýšení BMI. U 8letých dívek se BMI zvýšit nemohlo, neboť poklesla jak průměrná výška, tak průměrná tělesná hmotnost. Tabulka 7. BMI dívky (kg/m 3 ) Věk 6. CAV 2001 Dívky 2009, 2010 Ni n x s n x ,20 2, ,35 0, ,62 2, ,12-0,21 61

62 Graf 2. Porovnání vývoje somatických parametrů 7letých a 8letých dívek s referenčními hodnotami 6. CAV 2001 podle normalizačního indexu (Ni) Dívky 7leté Dívky 8leté 0,4 0,37 0,3 Ni 0,2 0,1 0 0,120,11-0,1-0,2-0,3-0,16-0,21-0,21 Tělesná výška Tělesná hmotnost BMI Graf 2 ukazuje stav, kdy ve sledovaných parametrech 7leté dívky ze sledovaného souboru vykazují vyšší hodnoty oproti referenčním souborům a 8leté dívky vykazují oproti referenčním souborům hodnoty niţší. Hodnoty se pohybují v pásmu průměru. 5.3 Body Mass Index Probandům byl na základě naměřených somatických parametrů vypočítán BMI. Následně byli podle těchto hodnot rozděleni dle metodiky (Bláha a kol., 2003) rozděleni do percentilových pásem. Rozdělení hodnot u dívek a chlapců je uvedeno v tabulkách 10 a 11. Celkové vyhodnocení zkoumaného souboru je potom zachyceno v grafu 3. 62

63 Věk Tabulka 8. Hodnocení BMI dívky Percentilová pásma BMI 0 3 p p p p p. 97 p. a více n % n % n % n % n % n % Tabulka 9. Hodnocení BMI chlapci Věk Percentilová pásma BMI 0-3 p p p p p. 97 p. a více n % n % n % n % n % n % , ,74 1 3,70 1 3,70 1 3, , , , Graf 3. Rozdělení chlapců a dívek do percentilových pásem BMI Percentilová pásma (%) p 3-25 p p p p 97 + p 0 Dívky 7leté Dívky 8leté Chlapci 7letí Chlapci 8letí Z grafu 3 vyplývá, ţe mezi sledovanými dětmi nebylo ţádné s velmi nízkou hmotností. Počty dětí se zvýšenou hmotností, nadměrnou hmotností a obezitou jsou 63

64 velmi nízké, jedná se o necelých 10% ze zkoumaného vzorku probandů. Většina probandů se pohybuje v pásmu sníţené nebo normální hmotnosti. Za zajímavý aspekt ovšem lze povaţovat poměrně vysoký počet 8letých dívek, které spadají do percentilového pásma sníţené hmotnosti. Je to 60 % z této věkové kategorie, jichţ bylo celkem 10. Zjišťování případného výskytu poruchy příjmu potravy však nebylo předmětem tohoto výzkumu. Proto jsou získaná data pouhým náznakem moţného dalšího směru šetření této a vyšší věkové skupiny dívek. 5.4 Hodnocení drţení těla Při hodnocení drţení těla bylo zjištěno, ţe ţádný z chlapců neměl správné drţení těla. U chlapců 7letých měli 3 probandi téměř dokonalé drţení těla a 15 probandů vadné drţení těla. 3 chlapci s vadným drţením těla dostali doporučení léčit se u ortopeda. Z chlapců 8letých měli 3 probandi téměř dokonalé drţení těla a 6 probandů mělo vadné drţení těla. 1 chlapec z této věkové kategorie s vadným drţením těla dostal také doporučení navštívit ortopeda. Dokonalé drţení těla neměl ţádný chlapec ţádné věkové kategorie, ale také neměl ţádný chlapec velmi špatné drţení těla. Hodnocení drţení těla zachycují tabulky 10, 11 a 12. Tabulka 10. Hodnocení drţení těla u chlapců Věk n Dokonalé drţení těla Téměř dokonalé drţení těla Vadné drţení těla Velmi špatné drţení těla n % n % n % n % , , , , Dále budou uvedeny výsledky hodnocení drţení těla u dívek. Zjistili jsme, ţe u 5 7letých dívek se vyskytuje téměř dokonalé drţení těla, 10 dívek této věkové kategorie mělo vadné drţení těla Ţádná dívka této věkové kategorie ale nedostala doporučení léčby u ortopeda. 1 8letá dívka měla téměř dokonalé drţení 64

65 těla a 9 8letých dívek mělo drţení těla vadné. 1 dívka s vadným drţením těla dostala doporučení konzultovat svůj zdravotní stav u ortopeda. Ţádná dívka z obou věkových kategorií neměla drţení těla dokonalé, ale ani velmi špatné. Tabulka 11. Hodnocení drţení těla u dívek Věk n Dokonalé drţení těla Téměř dokonalé drţení těla Vadné drţení těla Velmi špatné drţení těla n % n % n % n % , , , ,

66 5.4.1 Celkové zhodnocení drţení těla Z celkového počtu 52 probandů neměl nikdo dokonalé drţení těla, ale ani nikdo neměl velmi špatné drţení těla. Téměř dokonalé drţení těla mělo 6 dívek a 6 chlapců Vadné drţení těla mělo 19 dívek a 21 chlapců Tyto výsledky ukazují, ţe lidé dnešní generace, a to hlavně děti a mladí, nepěstují pohybovou aktivitu, ale hodně času v ţivotě tráví sezením a pro rozvoj správného drţení těla nevhodným způsobem. Právě zde by kaţdý učitel měl vychovávat děti k tomu, aby tento nezdravý způsob ţivota změnily a lépe si o své zdraví pečovaly. Učitelé by proto také měli v hodině tělesné výchovy dbát na to, aby si ţáci dobře procvičili všechny svalové skupiny a umoţňovat jim pohyb o přestávkách. Naměřené hodnoty jsou zachyceny v tabulce 12 a následně v grafu 4. Tabulka 12. Celkové zhodnocení drţení těla Pohlaví n n % n % n % n % Chlapci , , Dívky celkem , , Vysvětlivky: 1 dokonalé drţení těla 2 téměř dokonalé drţení těla 3 vadné drţení těla 4 velmi špatné drţení těla 66

67 Graf 4. Celkové hodnocení drţení těla u chlapců a dívek % ,78 76,91 22,22 23, Dokonalé držení těla (1) Téměř dokonalé držení těla (2) CHLAPCI DÍVKY Vadné držení těla (3) Velmi špatné držení těla (4) 67

68 6 ZÁVĚR Měření tělesné výšky, tělesné hmotnosti, počítání BMI a hodnocení drţení těla se uskutečnilo na souboru 52 dětí mladšího školního věku starých 7 8 let. Měření proběhlo na Základní škole v Mohelnici. K hodnocení drţení těla jsme pouţili metodu Jaroše a Lomíčka (Riegerová, Přidalová, Ulbrichová, 2006). Naměřené hodnoty tělesné výšky, tělesné hmotnosti a na základě nich vypočítaný BMI byly porovnány s 6. CAV K tomuto porovnání jsme pouţili normalizační index. Cíl této bakalářské práce tedy byl změřit tělesnou výšku, tělesnou hmotnost, vypočítat BMI a ohodnotit drţení těla podle Jaroše a Lomíčka u dětí mladšího školního věku a změřené somatické parametry porovnat s 6. CAV Hodnoty tělesné výšky, tělesné hmotnosti a BMI se u dětí, které jsme měřili, nacházejí v pásmu průměru v porovnání s 6. CAV Kdyţ jsme hodnotili drţení těla podle jiţ zmíněné metody Jaroše a Lomíčka, zjistili jsme, ţe ţádný proband neměl drţení těla dokonalé, ale ani velmi špatné. Z 7letých chlapců mělo téměř dokonalé drţení těla 16,67 % probandů a vadné drţení těla mělo 83,33 % probandů. Z 8letých chlapců mělo drţení těla téměř dokonalé 33,33 % probandů a počet probandů s vadným drţením těla činil 66,67 %. 33,33 % téměř dokonalého drţení těla jsme zjistili u 7letých dívek a vadné drţení těla u dívek této věkové kategorie bylo 66,67 %. Téměř dokonalé drţení těla činilo u 8letých dívek 10 % a vadné drţení těla mělo 90 % dívek této věkové kategorie. Protoţe mělo hodně dětí vadné drţení těla, je pravděpodobné, ţe jednou z příčin je sedavý způsob ţivota. Proto by se tomuto problému měla věnovat zvýšená pozornost ze strany pedagogů a rodičů. Na všech základních školách by měla být zavedena zdravotní tělesná výchova, aby tito ţáci měli moţnost si drţení těla změnit k lepšímu. Všichni učitelé by měli také dávat pozor, aby ţáci ve výuce správně seděli a o přestávkách by jim měli umoţňovat aktivní pohyb. Rodiče by měli být od pedagogů informováni, zdali jejich děti mají s drţením těla něco v nepořádku a sami by s tím také měli něco dělat Pedagogové by měli být schopni vyhodnotit individuální stav svých ţáků po stránce drţení těla, případně jiných tělesných a zdravotních problémů. Poté by měli rodičům doporučit vhodné tělovýchovné aktivity, případně vytipovat kurzy 68

69 zdravotní tělesné výchovy, kde by na základě odborné pomoci došlo k nápravě nevyhovujícího stavu. 6.1 Přínos bakalářské práce pro mou budoucí praxi Pro zpracování této bakalářské práce jsem prostudoval řadu odborných textů. Obsah těchto materiálů znamená obohacení mých znalostí v oboru. Na základě návodů z odborné literatury jsem si osvojil základní metodiku měření a hodnocení lidského těla. Kontakt se školní praxí formou měření školních dětí na Základní škole Vodní 27 v Mohelnici byl za dobu mého studia prvním praktickým setkáním se školní realitou. Toto setkání oceňuji o to více, ţe podle studijního plánu jsem měl oficiální první moţnost náslechové praxe aţ ve 3. ročníku studia. V teoretické části práce jsem při zpracování výsledků uplatnil různé metody statistického vyhodnocení. Dále jsem vyuţil nástrojů počítačového prostředí Windows (zpracování grafů, tabulek, skenování obrázků apod.). Také získání těchto dovedností bylo pro mne značným přínosem. 69

70 7 SOUHRN Bakalářská práce je zaměřena na měření somatických parametrů a hodnocení drţení těla u 52 dětí mladšího školního věku (29 chlapců, 23 dívek) na Základní škole v Mohelnici. Při hodnocení drţení těla metodou podle Jaroše a Lomíčka jsme zjistili, ţe vadné drţení těla se vyskytuje u 77,78 % chlapců a 76 % dívek. Téměř dokonalé drţení těla mělo 22,22 % chlapců a 24 % dívek. Dokonalé drţení těla a velmi špatné drţení těla jsme u ţádného dítěte nezjistili. Je to velmi špatný stav a zaznamenává stále špatný ţivotní styl dětí. Další zaměření výzkumu bylo změřit u dětí tělesnou výšku, tělesnou hmotnost, vypočítat BMI a porovnat tyto somatické parametry s 6. CAV Toto srovnávání jsme provedli pomocí normalizačních indexů. Naměřené hodnoty tělesné výšky, tělesné hmotnosti a BMI se pohybují v pásmu průměru. Proto také zcela odpovídají průměrným hodnotám referenčního vzorku z 6. CAV z roku 2001 (Bláha et al, 2003). Dále jsou v této bakalářské práci popsána některá nápravná cvičení, která mohou pomoci dětem ke zlepšení drţení těla. 70

71 8 SUMMARY The aim of this bachelor thesis was to measure the somatic parameters and to evaluate body posture with 52 elementary school children of the Basic School in Mohelnice (29 boys, 23 girls). Applying Jaroš and Lomíček s Methodology we found that 76 % of girls and 78 % of boys had faulty body posture. Good body posture had 24 % of girls and 22 % of boys. Perfect body posture and extremely faulty posture were not found. We can say it is a very bad statistics that reflects inappropriate lifestyle of children. Next aim of this bachelor thesis was to measure height, weight and BMI of those children and then compare those parameters with the measurements and the results of the 6-th CAV (2001). This comparison was made by using standard indexes we have calculated previously. All measurements are within average limts and comply with the average results that were obtained in 6-th CAV (2001). Certain part of this bachelor thesis contains sets of some recommended corrective exercises that can help children to improve thein body posture. 71

72 9 LITERATURA 1. BLÁHA, P. et al. Antropometrie českých předškolních dětí ve věku od 3 do 7 let, Díl 1. Praha: Ústav sportovní medicíny. 1990, 72 s. 2. BLÁHA, P., VIGNEROVÁ, J., RIEDLOVÁ, J., KOBZOVÁ, J., KREJČOVSKÝ, L., BRABEC, M. VI. Celostátní antropologický výzkum dětí a mládeţe Praha: Státní zdravotní ústav, 2005, 71 s. ISBN BOTLÍKOVÁ, V. VIT Vyrovnáváme i testujeme (Neotřelé cvičební náměty pro zdravotní tělesnou výchovu). Praha: BEST, s. 4. BOUCHALOVÁ, M. Vývoj během dětství a jeho ovlivnění. Praha. Avicenum, zdravotnické nakladatelství, s. 5. ČERMÁK, J., CHVÁLOVÁ, O., BOTLÍKOVÁ, V., DVOŘÁKOVÁ, H. Záda uţ mě nebolí., Praha: Jan Svojtka, 2000, 296 s. ISBN JANDA, V. Funkční svalový test, Praha: Grada, Avicenum 2003, 328 s. ISBN KABELÍKOVÁ, K., VÁVROVÁ, M. Cvičení k obnovení a udrţování svalové rovnováhy (průprava ke správnému drţení těla). Praha: Grada Publishing, KAPALÍN, V., KOTÁSKOVÁ, J., PROKOPEC, M. Tělesný a duševní vývoj současné generace našich dětí. 1. vydání. Praha: Academia, s. 9. KOPECKÝ, M. Somatický a motorický vývoj 7 aţ 15letých chlapců a dívek v olomouckém regionu. Olomouc: Univerzita Palackého, s. ISBN KOPECKÝ, M. Zdravotní tělesná výchova. Olomouc: UP, 201, 109s. ISBN KRYŠTOFOVIČ, J. Gymnastika pro kondiční a zdravotní účely. Praha: ISV nakladatelství, s.isbn KUBÁNEK, B. Základy zdravotní tělesné výchovy pro ţáky základních škol. Olomouc: Hanex,

73 13. MACHOVÁ, J. Biologie člověka pro speciální pedagogy, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1993, 263 s, ISBN PAŘÍZKOVÁ, J. Sloţení těla a lipidový metabolismus za různého pohybového reţimu. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, s. 15. PERNICOVÁ, H. a kol., Zdravotní tělesná výchova, Praha: Fortuna, s. ISBN RIEGEROVÁ, J., PŘIDALOVÁ, M., ULBRICHOVÁ, M. Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu (příručka funkční antropologie). Olomouc: Hanex, s. ISBN RYCHLÍKOVÁ, E. Manuální medicína: průvodce diagnostikou a léčbou vertebrogenních poruch. Praha: Maxdorf, 2004, 530 s. ISBN SRDEČNÝ, V. a kol. Tělesná výchova zdravotně oslabených. Praha: SPN, SRDEČNÝ, V. Zvláštní tělesná výchova. Praha: SPN, s. 20. STRNAD, P. Vybrané kapitoly z TV zdravotně oslabených. Praha: SPN, SÝKORA, F. Somatický vývoj a pohybová výkonnosť bratislavskej mládeţe. Bratislava: UK, s. 22. TICHÝ, M. Funkční diagnostika pohybového aparátu. Praha. Triton, 2000, 94 s. ISBN X 23. VÉLE, F. Kineziologie pro klinickou praxi. Praha: Grada Publishing, s. ISBN ZÍTKO, M. Kompenzační cvičení. Praha: NS Svoboda, s. ISBN Internetové zdroje: 1. Cviky při vadném drţení těla pro děti II [online]. Dostupné na [cit ] 2. Historie školy Vodní ul. v Mohelnici [online] Dostupné na [cit ] 73

74 3. Index tělesné hmotnosti [online]. Dostupné na wikipedia.org/wiki/index_t%c4%9blesn%c3%a9_hmotnosti [cit ] 4. Informace o městě Mohelnice [online]. Dostupné na [cit ] 74

75 10 PŘÍLOHY Seznam příloh Příloha l Příloha 2 Záznamový list Tabulka pro výpočet stáří osoby k datu měření v decimální soustavě 75

76 Příloha 1 ZŠ Vodní 27 Mohelnice - prosinec 2009, březen 2010 Jméno: Datum narození: Třída: Datum měření: Chronologický věk: Hmot Těl.výš V.akro V. dakt Dél.m. Šíř.m. Obvod hlavy Biakromiální (a-a) Trans. pr. hrudníku Ob.hrud.mesost. Nor. Ins. Exp. Sag.pr.hrudníku Ob. pasu Ob. břicha Ob.glut. Bikristální (ic-ic) Obvod paţe P Obvod steh. glut. P Bispinální (is-is) Obvod paţe flexe P Obvod stehna stř. P Bitroch. (tro-tro) Obvod ant.max P Obvod lýt. max. P Ep. humeru Obvod zápěstí P Obvod lýt. min. P Šíř.zápěstí (sty-sty) Koţní řasy Šířka ruky (mr-mu) 1. Triceps 6. Biceps Ep. femuru 2. Pod lopatkou 7.Před.vol.str. Šíř.kot. (sph-sph) 3. Břicho 8. Quad. Stř. Délka nohy P L 4. Hrudník II 9. Lýtko II Šířka nohy P L 5. Bok Ruka P L Dynam. P I. II. Dynam. L I. II. InBody R20 Hmotnost Kg svalová hmota BMI Kg tuk % tuk Hluboký předklon ve stoji podloţka ano podloţka ne Drţení těla Hlava a šíje Klenba nohy Hrudník Břicho a sklon pánve Křivka zad Záda: normální. kulatá plochá Rovina čelní Lopatky Rameno - výš neodstávají odstávají značně stejná pravé levé Skoliotické drţení ano ne Lopatky výš stejná pravé levé Dolní končetiny normální valgozita X varozita O Krční lordóza Bederní lordóza Celkové hodnocení 76

77 Příloha 2 77