Noc trifidů. Domů Fotogalerie Povídky Knihy Básně Scénáře

Transkript

1 Domů Fotogalerie Povídky Knihy Básně Scénáře Noc trifidů Tu noc padaly hvězdy Zdá se to neuvěřitelné, ale už jsou tady. Ano, opravdu jsou zde a s největší pravděpodobností, přiletěli na meteoritech. Nebo alespoň v skrytu jejich záře, za takzvané Noci Leonidů, kdy oblohu vždy zaplaví velké množství ohnivých čar, které za sebou při průletu atmosférou Země, zanechávají hořící meteority. Jestli stále nevíte, o čem vlastně mluvím, pak patříte k těm - co nevěří. Ano k těm bláhovým naivkům, do sebe zahleděným s hlavou skloněnou k zemi, po případě do sebe jako do zrcadla hledícím dalo by se říci narcisům, kteří si stále myslí, že jsme ve vesmíru sami. Že jediná inteligence, kterou byl nekonečný vesmír schopen stvořit, je právě lidstvo. Ale to je velký omyl! To co vám zde chci vyprávět, není ani tak reportáží, jako spíš příběhem několika lidí, jedné vesnice, a také vlastně jedné vesnické hospody. Je to příběh smutný, i když místy docela veselý, ale hlavně je to příběh zahalený tajemstvím, plný hrůzu nahánějících událostí. To co vám zde chci vyprávět, jsem se dozvěděl zcela náhodou v jedné zapadlé vesnici, a i když bych jako novinář měl odhalit celou pravdu, název vesnice vám neprozradím. Neprozradím ho ne jen kvůli přání lidí, kteří mi o podivných událostech vyprávěli, ale také proto, že ještě stále pátrám po příčinách toho všeho, a přiznám se - že mám strach. To bylo tak. Vracel jsem se z jedné, blíže nespecifikované cesty, jelikož tato informace není důležitá, a cestou jsem se zastavil v již výše nejmenované vesnici, v hospodě. Bylo pravé poledne, vzduch se tetelil rozpálený slunečním žárem, jako v okolí jaderné elektrárny když právě větrají, a tak jsem se rozhodl trochu ochladit v přívětivě chladivém stínu hospody. V útulné hospůdce, kterou jsem si vybral, kromě hospodského, smrděl pouze dobře uleželý sýr. Hned na první pohled jsem si všiml, že jsem jediným hostem tohoto bodrého muže. Posadil jsem se ke stolu a chvíli čekal, až se hostinský probudí. Čekání mi však ubíhalo velice rychle a dalo by se říci, zábavně. I přesto, jak jsem již říkal, že jsem byl v hospodě sám, což mi bylo divné hned při příchodu, jelikož prázdná hospoda v pravé poledne, ve všední den a navíc u nás, to snad uznáte, to je podezřelé, do uší mi neustále proudil jakýsi hluk. Jakési hučení, ze kterého občas vyniklo nějaké zabzučení, nebo slabé mlasknutí. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale v tichu prázdného lokálu hučení a bzučení sílilo. Trochu jsem se opatrně rozhlédl, abych nevypadal podezřele, ale nic zvláštního jsem neviděl. Tedy z počátku mi to nijak zvláštní nepřišlo. Když už toto podivné hlučné ticho trvalo poněkud dlouho, napadlo mne, že bych měl něco udělat. Nevěděl jsem sice co, ale věděl jsem, že to musí být něco. Protože nedělat nic, mi v této napjaté situaci připadalo trochu hloupé, a troufám si říci, dokonce zbabělé. Hučení sílilo. Tehdy jsem nevěděl proč, v nervózní atmosféře prázdného, jako by svými štamgasty opuštěného lokálu, jsem měl hlavu plnou jiných myšlenek, než abych pátral po příčinách mé podivně

2 Leixner František zkreslené vnímavosti, navíc když jsem ani netušil, že je má vnímavost tak nějak zkreslená. A tak nakonec přišla ta chvíle, kdy jsem se rozhodl něco udělat. Dalo mi hodně práce se k něčemu odhodlat, ale nakonec jsem sebral veškerou odvahu, protože v lokále už to v tu chvíli hučelo, jako by byl plný lidí. Hučelo to tam skoro tak, jak se říká jako v úle. Nervózně jsem se zavrtěl! Já vím, zdá se vám to trochu málo. Ale v té nepopsatelné atmosféře, bylo na mne i toto dost. Ovšem toto zavrtění bohatě stačilo, aby se děj pohnul dál, a to překvapivým směrem. Ne, neprobudil se hostinský. Dokonce jsem ve dveřích, ve kterých jsem si teprve teď všiml velké pavučiny, po které jen tak bezcílně, a jakoby ležérně, zevloval velký pavouk, zjevně nemaje do čeho píchnout, nezahlédl žádného nově příchozího. Samozřejmě mne napadlo, že těmi dveřmi již dlouho, kromě hostinského a mne, nikdo neprošel. Jinak by se tam tak velká pavučina neudržela, a velký pavouk by se musel, chtě nechtě, stěhovat někam jinam. Podezřelé bylo ale to, že v pavučině nebyla ani jedna moucha. Dokonce ani žádný zámotek, který by nasvědčoval, že někdy v minulosti, v pavučině nějaká moucha přece jen uvízla. Ale v hospodách přece mouchy bývají stálými hosty. Patří k hospodám tak neodmyslitelně, jako jejich štamgasti! řekl jsem si v duchu, abych nerušil hostinského, pavouka a také - A právě v ten okamžik, kdy jsem pomyslel na podivně hlučné ticho prázdné hospody, jsem to uviděl. Jak jsem se již na začátku zmínil, při příchodu do hospody jsem si ponejprv všiml, že tam kromě hostinského a sýra nikdo jiný nesmrdí. A v tom byla právě celá ta záhada. (Tímto se tedy panu hostinskému, sice opožděně, ale přece omlouvám.) V hospodě totiž nesmrděl hostinský, ale právě dobře uleželý, zrající sýr. Nevím, zda k odkrytí této smrduté pochutiny došlo nedopatřením ze strany hostinského, nebo zda nějaký náhodný návštěvník nechtěl hostinského budit, a tak se obsloužil sám a sýr špatně přikryl, faktem však zůstává, že sýr, v době mé návštěvy byl obklopen doslova rojem velkých, tlustých a mastnotou se nechutně lesknoucích masařek. V tu chvíli mne poprvé v souvislosti s tímto příběhem napadlo, že nejen ve vesmíru, ale dokonce ani na Zemi, nejsme jedinými inteligentními tvory. Vždyť uznejte, jak chytrý musel byt ten, ve své velké a tak jako hospoda, prázdnotou zející pavučině, jakoby bezcílně zevlující pavouk, když si roztáhl pavučinu ve dveřích, aby tak odchytil několik obtloustlých, přežraných masařek, při jejich odletu z hospody. Ale o chytrém pavoukovy mé vyprávění není. O tomto všem jsem se rozepsal pouze proto, abych vám přiblížil atmosféru v oné hospodě, oné vesnici a vlastně také tohoto ponurého příběhu. Ptáte-li se co jsem v hostinci zažil veselého, o čemž jsem se již rovněž zmínil, tak vám mohu říci, že toho bylo docela dost, ale zároveň musím přiznat, že to bylo naposledy, co jsem se v této vesnici, a vůbec při pátrání po příčinách toho všeho, zasmál. Když jsem rozpoznal příčinu onoho podivného hučení, pohodlně jsem se usadil a sledoval mouchy, jak hodují. Chvílemi jsem si krátil čas pokusy o jejich spočítání, ale nejvíce mne pobavilo, když se některá z účastnic hostiny pokusila zvednout od, obrazně řečeno, hodovního stolu, ale hutný sliz, kterým byl sýr pokryt, ji přitáhl zpět a ona se do něj rozplácla jak široká, tak dlouhá. Tomu jsem se vždy opravdu pousmál. Ovšem humor mne přešel brzy poté, co mé nevinné úsměvy probudily hostinského. Hostinský se nejdříve rozhlédl po lokále, a v očích jsem mu v tu chvíli zahlédl překvapení, když zjistil, že není sám. Chvíli si mne dokonce prohlížel, jako by nemohl uvěřit, že jsem skutečný, že se mu jenom nezdám, nebo jak mne napadlo později jestli nejsem jeden z Nich. Když se vzpamatoval, protřel si unaveně oči svojí silnou, od neustálého nošení půllitrů vypracovanou rukou, pomalu se zvedl a přišoural se ke mně. Co si dáte? zeptal se mě šeptem. Nějakou limonádu, odpověděl jsem mu na otázku, ale než jsem tyto dvě slova stačil doříci, hostinský promluvil znovu: Pivo nemám.

3 Noc trifidů Jeho upozornění jsem se pousmál a zopakoval jsem svoji objednávku. Hostinský se ke mně otočil zády a bylo na něm vidět, že má v úmyslu odejít. Ale i v tomto zcela jasném gestu jsem rozpoznal, jakési zaváhání. Zatím co hostinský odcházel a jako by se nemohl pohnout z místa zároveň, proběhla mi hlavou myšlenka, že se ani vlastně není proč divit skutečnosti, že v lokále nikdo nesedí. Co by tam také kdo pohledával, když nemá pivo. Ale mé rozjímání nad celkem logickou věcí, přerušil opět hlas hostinského. Nedáte si něco k jídlu? zeptal se a ohlédl se po mě s podivným, téměř prosebným výrazem v očích. A musím přiznat, že mi ho skutečně přišlo líto a dokonce, že mne napadlo, doopravdy si něco k jídlu dát. To co jsem za tu dobu, kdy jsem čekal, až se probudí, viděl, a jeho smutné prosebné oči nasvědčovalo tomu, že již dlouho nikomu nic neprodal a tak si chce tuto chvíli, kdy má v lokále opět hosta, patřičně užít. Chtěl jsem mu tedy říci, že si něco dám, ať mi donese jídelní lístek, ale nežli jsem stačil promluvit, uvědomil jsem si, že v takové vesnické hospodě asi jídelní lístek mít nebude a tak jsem se v duchu snažil svoji výzvu patřičně přeformulovat. Ale hostinský mne předběhl. Nechcete zrající sejra? Je pěkně uleželej. Jeho slova však podstatně změnily situaci. Při vzpomínce na sýr, který jsem si mohl během čekání dobře prohlédnout i s jeho hosty, se mi obrátil žaludek a tak jenom stěží jsem ze sebe vysoukal odmítavou odpověď tak, abych se nepozvracel. Hostinský změnil výraz v očích z prosebného na téměř pohrdavý, otočil se ke mně zády a přes rameno ještě pronesl: Vaše chyba, je vopravdu dobrej. Já ho taky jím. Pokut se vám ho podaří chytit, trochu přidrzle jsem si dovolil na jeho sdělení v duchu odpovědět, a nebýt stále se ještě zvedajícího žaludku, určitě bych se své vtipné poznámce od srdce zasmál. Hostinský se pomalu přišoural k výčepnímu pultu, utěrkou odehnal mouchy ze sýra, tak že si na své přišel konečně také pavouk a sýr přiklopil víkem. Potom se sehnul pod pult, chvíli tam cinkal láhvemi a nakonec vytáhl jakousi limonádu. Když ji nalil do půllitru, ze kterého nejdříve mocným fukem vyhnal prach, ještě jednou pohlédl směrem ke mně a znovu se zeptal: Tak sejra si teda nedáte? No tak to máte smůlu, protože já nic jinýho k jídlu nemám. Poté se vydal na svoji pomalou, unavenou pouť zpět ke mně. Než položil sklenici s limonádou na stůl, ometl ubrus utěrkou, jako by chtěl smést drobty, ale byla to spíš jen taková jeho hra nebo zvyk, protože drobty na stůl neměl kdo nadrobit. Pak ometl ještě židli stojící na opačné straně stolu, než jsem seděl já a přisunul ji ke stolu. Nakonec se otočil a chystal se znovu odejít. Máte tady frmol, co? zeptal jsem se, a přitom jsem se usmál, aby hostinský viděl, že to byl jen žert. Ale podle jeho výrazu v obličeji mi bylo jasné, že on to jako žert nebere, nebo prostě nemá na žertování náladu. Večír tady asi muselo bejt veselo, dodal jsem, abych zahnal chmury z jeho mysli, a také vlastně tak trochu proto, že jsem se cítil provinile, kvůli předešlé poznámce. Po mé druhé poznámce se hostinský přece jen zastavil a zdálo se, že trochu pookřál. Nebo alespoň já měl dojem, že jsem mu zahlédl jakousi jasnou jiskřičku v jeho očích. Ze stárnoucího, unaveného a nevrlého hostinského, jako by se mávnutím kouzelného proutku stal šibal. Lesk v jeho očích nasvědčoval tomu, že za svůj život ledasco zažil a i tato hospoda kdysi žila tím správným, kulturním životem. Proč myslíte? zeptal se hostinský zase tím smutným a tichým hlasem, a ona jiskra z jeho očí byla opět pryč. No, že je tady tak mrtvo, odpověděl jsem pohotově, doufaje, že se mi podaří zapříst rozhovor a dozvím se příčinu tohoto podivného, prázdného odpoledne. Hostinský se otočil, odsunul židli, kterou před tím přisunul ke stolu a s hlasitým povzdechem si sedl naproti mně. Potom se rozhlédl kolem sebe, jako by se chtěl přesvědčit, že nás nikdo neposlouchá, protože mi chce sdělit něco velice důvěrného, zhluboka se nadechl a poté, kdy jsem očekával to závažné

4 Leixner František sdělení, si znovu povzdechl a neřekl nic. Jen jeho prázdný pohled upřený kamsi do dáli ven z okna, nasvědčoval tomu, že o něčem vážně přemýšlí, - ale neřekl vůbec nic. Já jsem se rovněž zahleděl do dáli, a přemýšlel jsem spolu s ním. Stále mi nešla do hlavy ta prázdnota. Nejen hospoda, ale také ulice byly vylidněné, jako kdyby byl hostinský jediným obyvatelem této vsi. Díval jsem se na ulici rozpalovanou žhnoucím poledním sluncem, do lokálu zaznívala miliony let stará odrhovačka, kterou si hrál kdesi venku osamělý cvrček na své rozeschlé housle s jednou strunou a čas od času se ozvalo tlumené zabzučení některé přežrané a díky tomu tak nemohoucí masařky, snažící se dostat z pavoukovy sítě dřív, než si z ní udělá úhledný balíček, určený k večerní svačince. Atmosféra tohoto podivného odpoledne, připomínala začátek filmu Tenkrát na západě. Ale v momentě, kdy jsem zcela bezděčně zabloudil svým pohledem k pavoukovi, změnila se na krátký okamžik spíš v hororové sci-fi. Když jsem totiž svým pohledem, již trochu unaveným z jasné záře zaplavující ulici, zahlédl pavouka, opět se mi do hlavy vetřela myšlenka, že skutečně nejsme jedinými inteligentními bytostmi ve vesmíru. Kdybych totiž toho pavouka zahlédl pouze na ten mizivý okamžik, a pak už bych se nemohl přesvědčit, že mne nešálí zrak, byl bych přísahal, že ten pavouk telefonoval mobilním telefonem. Svému šálení zraku a následné bláznivé myšlence jsem se v duchu zasmál, a snad bych se rozesmál i nahlas, nebýt toho, že se opět ozval hostinský. Jo, jo, bejvávalo, pronesl smutně, způsobem, jako by se právě probudil z nějakého, téměř realisticky prožitého snu. Já myslel, že všichni vyspávají, že je všude takovej klid, řekl jsem, jako kdyby mezi původním naším rozhovorem a tímto okamžikem jakéhosi procitnutí, neuplynula poměrně dlouhá doba tíživého mlčení. Hostinský na mě pohlédl opět tím svým šibalským pohledem, který už jsem u něj jednou zahlédl, a také teď jsem v jeho očích uviděl tu jiskru, která mu dávala mladiství vzhled. Jo, jo, bejvávalo. Dokonce ještě nedávno. Tu noc padaly hvězdy, řekl a opět se zasněně zadíval z okna. Ale tentokrát jeho snění trvalo pouhý okamžik. Pak se obrátil opět čelem ke mně, upřeně se mi zahleděl do očí a znovu se nadechl, a vypadal, že mi chce něco říct. Pak se ale opět rozhlédl kolem sebe, jeho pohled se změnil z šibalského na ustrašený, a když se přesvědčil, že jsme v lokále sami, otočil se opět ke mně, přitáhl si židli blíž a ještě se naklonil přes stůl, aby mi to pošeptal. Ale právě v momentě kdy se nadechoval, ozvaly se venku na ulici kroky. Já bych si jich asi ani nevšiml. Byl jsem totiž napjatý očekáváním, co tak důvěrného mi chce říct. Ale hostinský je zaslechl a okamžitě se opět stáhl zpět, jako hlemýžď do své ulity, když ucítí nebezpečí. Kroky se blížily a my jsme je oba sledovali svým sluchem. Jejich zvuk, jejich pravidelný a svižný rytmus nás čímsi přitahoval. Musím přiznat, že to bylo fascinující. Oba jsme seděli na svých místech naprosto tiše, a pozorovali jsme jediné otevřené okno, kterým k nám jejich šramotivý zvuk doléhal. Nevím, proč jsem byl i já tak napnutý. Neměl jsem, alespoň ještě tehdy, důvod obávat se něčího příchodu, a přesto jsem netrpělivě, ale zároveň s téměř posvátnou bázní očekával příchozího. Nakonec jsme se dočkali. V okně se objevila hlava muže, asi v mém věku. Již z toho letmého pohledu, který mi dopřálo otevřené okno, jsem usoudil, že je to jeden ze stálých hostů opuštěné hospody, a v duchu jsem trochu zalitoval, že jakmile vejde, již se o té noci, kdy padaly meteority, nic nedozvím. Ale onen muž, prošel kolem okna jakoby hospodu ani nevnímal. Lidé, i když nepatří k častým návštěvníkům hospody, jdou-li kolem otevřeného okna nějaké, téměř vždy, ať už úmyslně, nebo bezděčně, nakouknou dovnitř. Ale tento muž, zjevně stálý návštěvník podobných zařízení, nenakoukl. Dokonce ani do otevřených dveří ne. Pouze se při jejich míjení olízl, tak jak to dělají lidé závislí na alkoholu nebo žízniví, a pokračoval dál svým tempem. Napětí polevilo až po zaznění jiného zvuku. Bylo to zavrzání židle. Hostinský se najednou zvedl, a v ten samý okamžik mi připadal jako zombie, a mnohem rychlejší chůzí nežli se až do té doby pohyboval po lokále, přešel k otevřenému oknu. Když ho zavřel, opět se vrátil ke mně, ale nežli si sedl,

5 Noc trifidů ještě na okamžik upřel svůj zrak na otevřené dveře. Pak si sedl. Znovu si přitáhl židli blíž ke stolu. Znovu se naklonil až ke mně a opět, tentokrát však jeho hlas zněl znatelně temněji, pronesl: Jo, jo, bejvávalo. Tu noc padaly hvězdy. A pak mi začal vyprávět historku, jakou, navštěvujete-li nějakou vesnickou hospodu pravidelně, nebo patříte-li alespoň k častějším návštěvníkům, již jste také určitě zažili, a to dokonce několikrát. Na jeho historce bylo z počátku podivné pouze to, že mi ji šeptal, jako kdyby se bál, že někdo uslyší, že mi ji vypráví. no a pak se zvedli i voni, a šli dom. To sem je viděl naposled. Ještě byli zdraví a veselí. Dokonce si spomínám jak V ten moment své vyprávění přerušil, a znovu se kolem sebe rozhlédl, tak jako během svého vyprávění již několikrát. Dokonce si spomínám, jak si Karel všiml právě těch padajících hvězd. A ještě si z toho dělal srandu. Říkal, že sou jako voči jeho starý, když si večír lehne do postele. Zazářej, a když ho uvidí, tak zhasnou. No a to bylo to poslední - Vtom se opět z venku ozvaly kroky. Opět se blížily svižným tempem, ale tentokrát jsme je slyšeli dveřmi. V tomto případě to však nebyl muž, ale postarší dáma. Vešla nebo lépe řečeno, vtrhla do lokálu a hned mě probodla mrazivým pohledem svých očí, téměř skrytých ve spleti hustého obočí. Její nástup na scénu a její zmrazení všeho živého v dosahu jejího pohledu, a jak se mi zdálo, zmrazení dokonce i času, bylo tak překvapivé, že jsem si ani nevšiml, kdy se hostinský zvedl ze židle. Ale ve chvíli kdy jsem si to uvědomil, již zase stál vedle mě se svým smutným pohledem, v ruce držel sklenici od dopité limonády a hlasitě, téměř křičel: Tak to bude pět padesát! Jo a na jídlo se holt musíte stavit jinde! To víte, my sme vesnická hospoda, sem na jídlo nikdo nechodí, a na vysedávání v hospodě tady nikdo nemá čas. Bylo mi jasné co má hostinský na mysli, a tak jsem zaplatil a odešel. Při procházení kolem oné ledové královny jsem se otřásl hrůzou. Ale nebylo to kvůli jejímu temnému pohledu, a dokonce ani kvůli jejímu, oproti obočí, neméně hustému kníru, ale kvůli strachu jaký z ní očividně měl hostinský. Protože mne napadlo, že je jedna z Nich. Ano teď se konečně mohu vrátit k podstatě tohoto příběhu. Jde opravdu o Ně. V té krásné a pro mnohé romantické noci plné padajících hvězd, se totiž stalo něco strašného. Něco, o čem mi již hostinský nestačil nic říct. A vlastně ani nemohl, protože ani on sám toho moc neví. On totiž o celé této podivné záležitosti ví pouze to, že velká část stálého osazenstva jeho hospody, té osudné noci již domů nedošla. Většina z nich totiž skončila té noci v nemocnici s těžkými zlomeninami, otřesy mozků a někteří dokonce dodnes trpí psychickými problémy. Já jsem se však rozhodl odhalit důvod všeho toho a vnést světlo do této podivné a smutné záležitosti. Dokud jenom unášeli, zkoumali, ale potom opět vraceli lidi zpět na Zem, bylo to ještě snesitelné. Ale přepadat je a mrzačit, to je něco jiného, a je třeba tomu udělat konec ještě dříve, nežli se to začne považovat za normální, tak jako je to u nás téměř se všemi nepravostmi.

6 Leixner František Setkání třetího druhu Předchozí část reportáže jsem ukončil odchodem ze, svými štamgasty jako by opuštěné hospody a zanechal jsem vás v nejistotě. Ale také jsem vás ujistil, že budu pokračovat v pátrání a celé této podivné záležitosti přijdu na kloub. A svůj slib také plním. Z prázdné hospody, a vlastně také z, jako by svými obyvateli opuštěné vesnice, jsem odjížděl s pocitem člověka pohřbeného za živa. Ano přesně takový tíživý pocit jsem měl, když jsem tuto prázdnotou křičící vesnici opouštěl a ve zpětném zrcátku auta jsem se ještě jednou rozhlédl po její, žhavým sluncem se tetelící hlavní ulici. Tížilo mne svědomí, že opouštím tyto lidi v nejhorších dnech jejich životů a že už se s nimi možná nikdy nesetkám. Byl jsem sice rozhodnut přijít celé té věci na kloub, ale v podobných situacích, mohou jít události kupředu, rychlím tempem a jeden či dva dny, mohou pro hlavní aktéry takové story být věčností. Hostinský mi sice neřekl nic bližšího o tom, co se tu noc stalo, ale z jeho vyprávění jsem ledasco pochopil, něco vytušil a hlavně, jeho neustálé omílání věty Tu noc padaly hvězdy, mi udávalo směr, kterým se mají nejen mé myšlenky, ale hlavně mé pátrání ubírat. Když jsem tedy opouštěl tuto všemi opuštěnou vesnici, litoval jsem, že nemáme ty takzvané Muže v černém, kteří pátrají po mimozemských návštěvnících, eliminují je je-li to třeba a chrání před nimi, s nasazením vlastních životů, ostatní své spoluobčany. Litoval jsem, že u nás výzkum vesmíru není na takové úrovni, abychom měli daleko lepší zabezpečení proti takovým nevítaným návštěvám a nemuseli se bát jejich brutálních útoků. Přitom mne ovšem také napadlo, že v USA sice jsou v tomto směru na výši, ale přesto tam dochází k únosům lidí mimozemšťany, pokusům na nich a kdo ví k čemu ještě. Napadlo mne, že možná, i když si většina lidí myslí, že jde o pouhou fikci, už žijí někde v amerických velkoměstech. Dělají své pokusy na lidech přímo tam v útrobách velkých sanatorií a nemocnic, a lidé o tom nemají ani tušení. Odjížděl jsem, a přesto že jsem se snažil myslet na ty nebožáky, neustále mi do mysli vnikaly podivné záblesky vzpomínek na již zmiňované Muže v černém. Na muže, kteří chodí mezi lidmi, nikým nepoznáni, aniž by někdo doopravdy věděl, co jsou zač, co dělají, čím se vlastně živí a kteří mohou sledovat nejen cizí návštěvníky z jiných planet, ale současně také nás. A co když je máme také?! Napadlo mne v jednu chvíli a tato myšlenka mne jako by přivedla k životu. Jako by mne probudila. Jako by mne praštila čímsi těžkým do hlavy tak silně, až se mi z toho zatočila a já se najednou cítil podivně, jako bych odhalil něco, o čem běžný občan nemá ani tušení a vůbec ho nikdy v jeho životě podobná věc ani nenapadne. Napadlo mne totiž, že je dost podivné, kolik má tak malá země politických afér, s jakou vytrvalostí se naši politici neustále hádají o malichernostech. Jak se neustále snaží vymýšlet různé špionážní aféry. Ale po tomto pomyslném úderu do hlavy mi to vše začínalo dávat smysl. Co když jsou to všechno pouhé vějičky?! Co když je to pouhé mlžení, aby se lidé měli čím bavit, na co nadávat a nevšimli si náhodou něčeho daleko horšího?!! Co když tyto žabomyší války jsou pouze zastírací manévry pro novináře?!! A co když v tom jedou někteří novináři s nimi?!! Znovu jsem si vzpomněl na ty nebohé muže vracející se plni zážitků a dojmů z jejich kulturně společenského setkání v místním hostinci, kteří již nedošli domů a musel jsem se vážně ptát proč?!! Zaspali snad naši muži v černém?!! Zabránil jim snad někdo v jejich bohulibé činnosti a oni Při této myšlence mne polil chlad, jako kdyby mne nějaký mimozemský vetřelec zmrazil svojí mimozemskou mimořádně vyspělou technologií, proměněnou ve smrtonosnou zbraň.

7 Noc trifidů Co když je to daleko horší, nežli jsem si do této chvíle myslel? Vzpomněl jsem si totiž na jednu zvláštní událost. Kdysi, už je to pár let, jsem v rádiu zaslechl zprávu o tom, že někde na jihu Francie se zřítilo vojenské letadlo. Poslouchal jsem dál, abych se o této tragické události dozvěděl více, ale jediné co ve zprávě ještě zaznělo, bylo, že francouzská armáda popírá, že by to byl jejich letoun a vzdušná kontrola rovněž nezaznamenala zřícení jakéhokoli letadla. Toto vše zaznělo v jedné zprávě a pak již bylo ticho. Pak se již nikdo o domnělé tragédii nezmínil, v dalších zprávách nebylo nic a to ani v televizních zprávách, kde si na senzace přece jen potrpí. Tehdy mne to sice zaujalo, ale když se o tom média přestala vyjadřovat, pustil jsem to z hlavy jako mnoho jiných, avšak politiky se týkajících podivných zpráv, kterých jsou naše zpravodajství plná. Pří přemýšlení nad ubohými vesničany, mi tato vzpomínka a spojení s tím vším co jsem již říkal, začalo dávat smysl. Dokonce i v USA se všechny vlády pokouší skutečnosti o únosech a dalších aktivitách, včetně samotného výskytů mimozemšťanů, před prostými občany utajit. A co když i u nás se naši politici snaží skutečnosti o řádění těchto mimozemských desperátů utajit před veřejností, ať už z důvodů snahy odchytit nějaké tyto návštěvníky za účelem dalšího zkoumání, nebo proto, aby nevznikla, pod vlivem různých filmů, především americké provenience, panika, a lidé nezačali domnělé mimozemšťany pronásledovat? A co když v tom jede celá Evropská unie?!! Co když chtějí zatajit výskyt mimozemských návštěvníků před občany, aby Zde mne opět zasáhl chlad a otřásl jsem se hrůzou. Proč mají takový podivný přístup k zamýšlené stavbě radaru u nás a raketové základny v Polsku?! Nemají snad strach, že by Američané odhalili výskyt UFO v Evropě. A co když s Nimi již evropští politici navázali kontakt? A co když Evropané svůj postoj k radaru pouze předstírají a ve skutečnosti s USA spolupracují a zamýšlený radar je jejich společné dílo, které má pomoci monitorovat UFO nad Evropou a rakety mají sloužit k jejich případné eliminaci a chránit tak Evropu proti jejich vražedným útokům?! A co když Těmito a podobnými myšlenkami jsem se zaobíral celou cestu až domů. Tam jsem si ihned sedl k počítači a pokoušel jsem se najít nějaké seriózní informace o UFO, ale nenašel jsem nic! Seriózního zhola nic. A musím přiznat, že mne to vůbec nepřekvapilo. Cestou mne totiž napadlo, a skutečnost, že jsem nenašel žádné seriózní informace, mne v tom utvrdila, že nejde o to chránit obyvatele Evropy před vetřelci z vesmíru. Před únosci a bezcitnými Ufony! Ale že účelem tohoto euro-amerického spiknutí, je zabránit obyvatelům v setkání s přáteli z vesmíru, kteří nás nepřišli unášet, dělat na nás pokusy, nebo jak se nás snaží přesvědčit hollywoodští propagandisté, placeni americkými vládami penězi daňových poplatníků, okupovat a zničit naši Zemi a naši civilizaci, ale přišli nám ukázat, že fungující společnost se dá zařídit i jinak, a to především bez nich bez politiků! Proto se jich tolik bojí! Proto nechtějí, abychom se s Nimi setkali! Proto nás straší obludami z vesmíru! Proto! Proto! Proto! Teď jsem to viděl vše jasně, jako pstruha na dně horské bystřiny. Oni muži, a za jiných okolností bych si troufl říci oni šťastlivci, vracející se domů v zářivém dešti meteoritů, zahlédli také něco jiného. Něco, co co bohužel vidět neměli, a ti takzvaní Muži v černém, které jsem před tím tak vychvaloval, jim jednoduše, obrazně řečeno vymyli mozky. Ovšem ne tak jak se to běžně dělá, ani způsobem nám tak známým z ubohé frašky o těchto rádoby hrdinech, ale brutálně, klacky a pěstmi, aby to vypadalo tak, jako že se tito dobří mužové, při návratu z kulturní akce pohádali a porvali mezi sebou, popřípadě, nevyšla-li by jím tato lest, aby to mohli svést na naše přátele z vesmíru. Teď mi bylo vše jasné, a já se ještě víc zatvrdil v přesvědčení, že celou tuto špinavou záležitost musím odhalit, a vynést jak se říká, na světlo boží. Vzal jsem si své nádobíčko, sedl do auta a vyrazil zpět do vsi. Nijak mne nepřekvapilo, že vesnice je vylidněná a jediná živá bytost, kterou jsem zde při svém návratu potkal, byl vyhublý pes, čenichající kolem popelnic na dvoře bytového domu, u kterého jsem se zastavil. Napadlo mne, že se zde někoho zeptám na ony události a hlavně, kde bych našel někoho z těch ubohých mužů. Když jsem však

8 Leixner František vystoupil z vozu, pes se na mne podíval hrůzou vyvalenýma očima, schoval svůj opelichaný ocas mezi nohy a utekl. Nejspíš také svědek a oběť oné noci, pronesl jsem smutně, ale pouze sám pro sebe, protože nikdo jiný tam nebyl. Chvíli jsem váhal, zdali mám zazvonit na některý ze zvonků, ale když jsem zahlédl mihotající se záclonu v okně jednoho z bytů, bylo mi jasné, že s obyvateli tohoto domu asi nebude lehká řeč. Bylo zřejmé již od počátku, že cizincům zde nedůvěřují. Po dalším krátkém váhání jsem se rozhodl zajet nejdříve do hospody a promluvit si s hostinským. Věřil jsem, že ten mi alespoň některé otázky zodpoví, nebo mi alespoň poradí, na koho se mám obrátit. Sedl jsem do auta a odjel jsem k hospodě. Jel jsem pomalu abych, v případě že někoho potkám, zkusil štěstí také u jiných obyvatel vsi, jelikož hostinský byl již posledně velice vylekaný a rovněž mi nešla z hlavy jeho reakce na příchod oné podivné ledové královny, se kterou jsem měl tu čest se tehdy také setkat. Pomalá a ničím nerušená jízda, jelikož jsem tentokrát nepotkal ani toho vyděšeného psa, mi dala prostor k přemýšlení nad předešlou návštěvou. Nejvíce mne trápila právě reakce hostinského na onu dámu. Napadlo mne, že kdyby má teorie byla správná, tedy že oni vesmířané jsou našimi přáteli, a ona ledová královna patří k nim, proč se ji hostinský tak bál. Uzavřeli snad obyvatelé s vesmířany dohodu, nebo nějaký tajný spolek, o kterém nesmí nic říct, a mne pak, a pravděpodobně všechny cizince, považují za potenciální nebezpečí za nepřátelské vládní agenty? Tato teorie se mi zprvu zdála celkem pravděpodobná, ale pak jsem si vzpomněl na různé hollywoodské filmy na toto téma a s úsměvem jsem ji zavrhl. Ale o to horší byl pocit, který zahalil celé mé nitro. Strach, který u hostinského ona tajemná dáma vzbuzovala, mne naplňoval téměř posvátnou hrůzou. Jak jsem se pomalu blížil k hospodě, naplňoval mne také další podivný pocit. Byla to směsice vzrušení z budoucího a obav z neprostupnosti bariéry, kterou ve svých myslích vztyčili, pod vlivem oněch událostí, místní obyvatelé mezi nimi, tedy místními obyvateli, a ostatním světem. Také myšlenky na to, kde jsou a jak vypadají, oni vesmířané, mne naplňovaly zvědavostí, ne-li přímo posedlostí. Proto mne také velice překvapilo, že jsem se chvíli před příjezdem k hospodě začal nahlas a téměř jako by chorobně smát. Nejdříve jsem ani nevěděl, proč se směji, jelikož jsem měl mysl plnou již zmiňovaných pocitů a změti, těmito pocity vzbuzovaných myšlenek, ale hned vzápětí jsem si uvědomil, že kdesi v pozadí se odněkud z, v té chvíli opomíjené části mého vědomí, vynořila nenápadná, a musím přiznat, trochu škodolibá myšlenka, že ona ledová královna, byla manželka hostinského. V tom případě musím uznat, že jeho strach byl opodstatněný. Nebo alespoň na první pohled domnělá paní hostinská vzbuzoval dojem, že přišla pro svého muže, protože se ji zdálo, že v hospodě tráví více času než je ji milé. Dokonce i mně se při pohledu na ní roztřásly kolena a byl jsem rád, aniž bych si to v ten okamžik uvědomoval, že mohu opustit její pole působnosti, a teprve teď, když jsem si to uvědomil, jsem pocítil úlevu, kterou jsem ten den, v tu chvíli ani nepostřehl, když jsem usedal do auta a zanechával hospodu s ledovou královnou někde za sebou. Když jsem si utřel oči vlhké od slz smíchu, spatřil jsem před sebou hospodu. Hned při prvním pohledu mne až zabolelo u srdce. Stála tam - jako žebrákova vdova po pohřbu svého manžela. Sama, všemi opuštěná. Ten pohled byl ještě smutnější, nežli jsem si vůbec dokázal před tím představit. Stála tiše, bezhlesně a svými okny smutně hleděla do prázdné, sluncem zalité ulice. Pomalu jsem dojel až k ní a po krátkém zaváhání jsem vystoupil. Když jsem zabouchl dveře auta, projel mým vědomím, a vůbec celou mou osobností, podivný děsivý pocit a srdce mi sevřela ledová ruka hrůzy. Bouchnutí dveří auta, které dobře znám, totiž zaznělo tak děsivě, jako kdyby právě v ten okamžik, právě v místě kde jsem stál, nějaký pro mne neviditelný vrah, zlámal své oběti vaz. Ano přesně takový to byl zvuk, a mne na krátký okamžik doslova ochromil a přikoval k zemi.

9 Noc trifidů Když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, pomalu jsem se vydal ke dveřím hospody. Písek praskající pod nohama mi připomněl kroky onoho bývalého štamgasta, který nevšímavě prošel kolem hospody při mé první návštěvě a díky tomu jsem si také vzpomněl na hostinského, vypadajícího spíš jako hrdina smutné postavy, Don Quijot. Při této krátké, ale podivně obtížné cestě, jako by vstříc svému osudu, mi do uší zněl zvláštní zvuk, nebo vlastně jsem měl pocit, že slyším něco - nebo spíš že neslyším, to co bych slyšet měl. Anebo ještě lépe, že neslyším to, co bych si z celého srdce slyšet přál. Neslyšel jsem žádné zvuky, které se z otevřených oken hospod, za takových krásných slunečných dnů jako byl tento, ozývají. Neslyšel jsem ani monotónní klapavé, vrzavé hučení větráku, které podobně jako maják, dává svým zvukem a vůní nasávanou z útrob hospody, šíříce je po dalekém okolí, signál pocestným, kde najdou to místo, kde si mohou ulevit. Kde mohou dát spočinout svým unaveným kostem. Kde mohou smočit svá prachem dlouhých cest, zavátá ústa. Když jsem si tuto skutečnost uvědomil, zastavil jsem abych toto smutné a téměř posvátné ticho nerušil vrzáním písku pod nohama a pohledem jsem přehlédl celou hospodu, od jejího vzdáleného rohu, skrývajícího se v mlází bujně se rozrostlém za její zadní stěnou, přes slepá a díky flekům pod okenními římsami, mnohokrát deštěm smáčeným a blahodárným sluncem opět vysušeným, jako by krví podlitá okna, až ke dveřím, kde jsem tušil velkého vychytralého pavouka, který již zde však nebyl, jelikož dveře byly jak jsem z tohoto pohledu vytušil zamčené, a tak čekání na vypasené a přežrané masařky, pozbylo smyslu. V okamžiku kdy můj pohled ulpěl na dveřích, se jakoby odněkud z jiného světa, jelikož až do tohoto okamžiku bylo naprosté bezvětří a vzduch se tetelil horkem, zvedl vítr a u mých nohou přistál jakýsi papír. A mne hned při prvním pohledu napadlo, že je to vzkaz ze záhrobí. Varování nebo výzva pro nás živé od těch, kteří již nežijí, nebo v tomto případě lépe řečeno od těch, kteří jsou sice stále na živu, ale již jako by nežili. Pomalu jsem se sehnul a papír jsem zvedl ze země. Vítr ustal a sluneční žár sálající mi z rozpálené cesty až do obličeje, dával celé této chvíli atmosféru, jako bych dostal vzkaz z horoucích pekel od samotného jejich vládce. A musím přiznat, že jsem si tak také připadal. Pozorně jsem si papír prohlédl. Teprve pak mi bylo jasné, že ho horký vítr nepřivál přímo z horoucích pekel, ale že ho utrhl ze dveří hospody. Byly na něm totiž patrné dírky od rýsováčků. Instinktivně jsem znovu pohlédl na dveře, kde jsem si již předtím všiml velké cedule s nějakým, za léta co tam visel, oprýskaným nápisem. Při první návštěvě jsem ceduli neviděl, jelikož byly vstupní dveře do hospody otevřeny dokořán, jako náruč milující bytosti. Popošel jsem blíž, a i přes značné oprýskání jsem si přečetl, kdysi nejspíš krásně rudý nápis: OHLAŠOVNA POŽÁRŮ Potom jsem pohlédl zpět na papír a tam jsem si přečetl, značně neumně hůlkovým písmem napsáný dodatek: Z TECHNYCKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENO - POŽÁRY HLAŠTE PŘÍMO HASIČUM Pod tímto nadpisem jsem si ale všiml ještě jaké si rukou psané čmáranice. Tedy v první okamžik jsem si myslel, že to je pouze nějaká čmáranice. Ale při bližším prozkoumání jsem zjistil, že je to dodatek k výše uvedenému dodatku, který zněl: Číslo na hasiče najdete v telefonním seznamu. Nebýt atmosféra mé druhé návštěvy v této vesnici tak podivně ponurá, asi bych se tomu zasmál. Ale vzpomínka na hostinského a zamčené dveře do hospody, kterýž to jev jsem v minulosti vždy nesnášel, mi to nedovolily. Pomalu jsem vykročil ke dveřím, a přesto že jsem byl přesvědčen, že je to zbytečné, zkusil jsem vzít za kliku a v duchu stále doufal, že se mi dveře podaří otevřít, ty radostně zavržou, velký pavouk v horním rohu zárubní zvědavě vykoukne ze své sluje, aby se podíval, co za opovážlivce ruší jeho siestu, a já hned jak uvyknou mé oči šeru lokálu, spatřím bodrého hostinského spícího na židli u dveří vedoucích na záchody. Ale nic z toho se, jak se dalo očekávat, nestalo.

10 Leixner František Když klika klapla, ucítil jsem u srdce mrazivý pocit, který se hned nato, rozšířil po celém těle, a zasáhl také moji duši. Přesto že jsem očekával neúspěch, jistota že se dostavil, nebyla o nic méně děsivá. Zklamaně s hlavou plnou myšlenek směřujících k hostinskému, jsem se bezděčně rozhlédl po zemi kolem, jestli tam nenajdu ony rýsováčky, kterými byl papír připevněn ke dveřím. Opět neúspěch, který mi však nijak nevadil, a vlastně jsem ho ani nevnímal, jelikož jsem ve stejnou dobu přemýšlel, co se asi stalo hostinskému. Představa, že ho unesli mimozemští návštěvníci a dělají na něm nějaké ohavné pokusy, mne na okamžik přivedla zpět do reálného světa. Ale hned jak jsem si uvědomil, co dělám, že rýsováčky nikde v blízkém okolí nejsou, jsem rozložený papír jeho horním okrajem zastrčil pod spodní okraj cedule a opět jsem se vrátil do světa UFO. Ale tentokrát vystřídala představy toho nebožáka na jakémsi operačním stole, kde do něj ufoni řežou, vrtají a šťourají se mu bůhvíkde, představa jiná, která mne doopravdy rozesmála. Ve své zjitřené mysli jsem spatřil hostinského v nějakém vesmírném, meziplanetárním zájezdním hostinci, kde se ufoni různých ras zastavují na svých dlouhých vesmírných cestách, a on jim nabízí svůj vynikající zrající sejra. Dlouho jsem se ale nesmál. Byl to vlastně pouhý úšklebek nebo tak něco. Z rozjímání, právě když mou krásnou představu začaly vytlačovat černé myšlenky na Muže v černém, unášející hostinského kamsi do své podzemní centrály, aby zjistili, co ví, a aby mu následně patřičně vyhnali vzpomínky na přátele z vesmíru z hlavy, vrátilo mne opět do reality nějaké zašustění. Tedy alespoň v první moment jsem si to myslel. Ve skutečnosti mne probral malý kamínek, který udeřil do mých zad. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsem periferním viděním zahlédl cosi, co - koho si, kdo - omlouvám se, ale pro popsání onoho okamžiku se mi prostě nedostává slov. Na rohu hospody - přesněji u rohu zadní stěny, kde hospoda končí v již zmiňovaném šábí, stál malý mužíček, s velice hustým a v podstatě jednolitým, tedy srostlým obočím, z pod kterého se mračil jako nějaký nedorostlý čert, a právě se po mně chystal hodit další kamínek. Když si ale všiml, že se na něj dívám, pomalu spustil ruku s kamínkem k tělu, jeho tvář se rozzářila zvláštním, ale přesto se dá říci úsměvem, a pak ze sebe vydal divoký, zcela určitě všem kdo ho někdy slyšeli nitro drásající skřek, na který snad do smrti nezapomenu, ale o kterém jsem přesvědčen, že to byl smích, a potom na mne pokýval malým buclatým prstíkem, své malé tlusté a zvláštně zkroucené ručky. Jakou hrůzu mi vlil do žil, tento pohled vám nemusím ani popisovat, protože jistě každý z vás si ji dokáže představit. A jestli snad někdo ne, tak si představte, že jste úplně samotní, v téměř vylidněné vesnici, jejíž zbylí obyvatelé se bojí vycházet z domů i za bílého dne. V každém cizinci vidí tajemného a strašně zlého návštěvníka z vesmíru. V hlavě máte děsivé představy o těchto návštěvnících, které jste si ukládal léta do hlavy z filmů a knih o těchto bytostech více jak globální oteplování ohrožujících Zemi. A v tom před vámi stojí podivný nehezký skřet, jakého jste nikdy neviděli ani v poledních televizních zprávách na ČT. A navíc na vás kývá prstem a láká vás kamsi do houští, ve kterém jste nikdy před tím nebyli. To by vyvedlo z kontextu i neohroženého investigativního reportéra, pana Johna. Zvědavost byla ovšem silnější nežli strach, který v mém nitru tento podivný, a jak se zdálo, němý skřet vzbuzoval. Vykročil jsem tedy k němu rázným krokem, zastíraje své skutečné rozpoložení, ale hned vzápětí jsem si uvědomil, že mám v autě svoji fotografickou výbavu, a že dnešní doba zrovna nepřeje důvěře mezi lidmi. Otočil jsem se tedy zpět k autu, ale nežli jsem k němu došel, uviděl jsem v odrazu okna obraz skřeta, poskakujícího na svých malých křivých nožkách a mávajícího na mne oběma rukama. Bylo mi jasné, že se bojí, že chci odjet. Otočil jsem se a pravou rukou, zatím co jsem levou otvíral dveře auta, jsem mu naznačil, ať chvíli počká. Pak jsem vyndal brašnu s vybavením a auto jsem pro jistotu zamkl. Když jsem se otočil zpět ke skřetovi a můj pohled znovu ulpěl na tomto více než nezvyklém mužíčkovi, napadlo mne, že bych si ho měl vyfotografovat, protože když ho někomu popíšu, zcela jistě mi to, že jsem něco takového potkal, neuvěří. Já sám bych také nevěřil. Vytáhl jsem tedy kameru z brašny, ale to mužíčka zjevně rozlítilo daleko víc, než můj domnělý odjezd. Teď opravdu vypadal jako malý ďáblík. Dupal svými malými nožičkami tak vehementně, až se kolem něj vytvořil oblak prachu,

11 Noc trifidů připomínající kouř. Ručičkami mával před vzteky rudým obličejíčkem a s jeho hustým černým obočím téměř přikrytých očí, doslova šlehaly blesky. Zprvu opravdu naháněl hrůzu a musím přiznat, že jsem se pokoušel rozeznat na jeho malých tlustých prstíčcích dlouhé silné drápky, kterými by byl schopen člověka roztrhat na cáry. Nic takového, k mé úlevě, neměl, a tak jsem se trochu uklidnil a zahnal představu ďáblíka jinou představou. Napadlo mne, že vlastně vypadá jako rozzuřený zahradní trpaslík, kterému mistr sochař zapomněl při sádrovat do ručiček lopatku kyblík. Schoval jsem tedy kameru zpět do brašny a z čertíka se rázem stal opět ten podivný mužíček, jakým byl na začátku našeho setkání, včetně onoho kývání prstíkem a také děsivého skřeku tedy smíchu, který vydal ze svého hrdla, když viděl, že jdu za ním. Hned nato také zmizel v šábí za zdí hospody, kam jsem se za ním vydal i já. Nebyla to zrovna lehká cesta. Roští bylo husté a hned na první pohled bylo zjevné, že je již dlouho ponecháno svému osudu, a i přesto že u země bylo trochu řidší, všiml jsem si, že také můj průvodce, i přes svoji výšku, se musí občas sehnout, a prolézt po čtyřech jako pes. Prolézal jsem tedy šábím za čertíkem a sem tam jsem musel dokonce sundat brašnu a popotahovat ji po zemi za sebou. Když jsem ale zahlédl konec tohoto utrpení, projel mi celým nitrem děs a hrůza. Teprve teď jsem si uvědomil, jak důvěřivý jsem byl, když jsem se za ním jen tak bezstarostně vydal. Kdyby totiž patřil k nim - tedy k mimozemským návštěvníkům - stačilo aby si počkal za rohem hostince, a jak jsem se sehnul, abych se dostal do nízkého průlezu v porostu, mne něčím praštit po hlavě, a už jsem mohl ležet někde na operačním stole v jejich kosmickém plavidle. Proto jsem se také, dříve než jsem vylezl ze šábí, dobře rozhlédl, abych zjistil, kde můj průvodce stojí, a zda je sám. Poté co jsem vylezl a opět jsem se postavil na nohy, se mi pořádně ulevilo. Ale na nějaké protahování nebyl čas. Mužíček již zase kýval prstíkem a netrpělivě přešlapoval na svých křivých nožkách. Vyrazil jsem tedy za ním a cestou jsem přemýšlel, kam mne asi vede. Když jsem se vrátil ve své mysli zpět k hospodě a pokusil jsem si dát toto setkání do souvislosti s mojí první návštěvou v této podivné vesnici, dostal jsem se až k setkání s onou podmračenou ženou, která jako jediná navštívila během mé přítomnosti místní hospodu. V ten moment my bleskla hlavou myšlenka ostrá a bodavá, jako šíp apačského válečníka. "Je to on!!!" Tedy patří k nim! Je to zřejmě stejná rasa jako ona žena, kterou jsem již tehdy podezříval z mimozemského původu. V ten moment se mi roztřásla kolena, a nohy se mi podlamovaly hrůzou a zvláštním vzrušením zároveň. V duchu jsem začal spřádat další události. Představoval jsem si, že mne vede k jejich lodi, nebo alespoň k nějaké jeskyni skryté kdesi v lese, kde si zřídili základnu. Opět, ani nevím proč, ve mně převládl názor, a to i přesto že mi dostatečně ukázal, jak dokáže být vzteklý, že jsou hodní a že se pouze skrývají před oněmi nebezpečnými Muži v černém. Následoval jsem svého přítele, a v duchu jsem se již viděl, jak píši reportáž o setkání třetího druhu, a jak za ni dostávám Pulicarovu cenu. Teď se mi šlo o poznání lehčeji, a zbaven starostí jsem ani nevnímal, kudy a kam jdeme. V hlavě jsem měl jiné starosti. Musel jsem vymyslet, kde si nechám ušít nový oblek. Jaké si mám koupit boty. Napadlo mne, jestli náhodou při přebírání ceny, nebudu muset mít frak. Ten bych asi víc neužil, a jít tam ve vypůjčeném, to bych si připadal jako v uniformě. Také jsem musel vyřešit otázku, ve kterém deníku nebo časopise svoji reportáž zveřejním. O ceně za kterou bych mohl svůj článek prodat, jsem samozřejmě nepřemýšlel, protože o peníze mi od samého počátku, kdy jsem se na toto pátrání vydal, nešlo. Litoval jsem také, že neumím alespoň nějakou cizí řeč, abych mohl článek nabídnout zahraničnímu tisku. Měl jsem obavy, že jejich překlad by nemusel být přesný. Z úvah jsem se probral až v okamžiku, kdy jsem zakopl o větev, a zastavil se až čelem o strom. Nežli jsem si uvědomil, kde jsme, ozval se znovu skřetův smích. Pohlédl jsem na něj a v jeho obličeji jsem zahlédl něco nového. Výraz, který jsem u něj ještě neviděl. Byla to směsice úsměvu, snění, spiklenectví a také šibalství. Potěšilo mne, že naši přátelé z vesmíru si dokáží kromě lidské podoby, což se jim nutno

12 Leixner František přiznat, moc nepodařilo, nebo alespoň v tu chvíli jsem si to stále ještě mysle, přivlastnit také naše povahy - nejsou-li jim vlastní, čímž by nám byli podobnější, než se na první pohled zdálo. Hned na to jsem si také uvědomil, že stojíme uprostřed lesa. Kde přesně jsme a kudy jsme se tam dostali, jsem z již dříve uvedených důvodů nevěděl. Ale zjištění, že skutečnost koresponduje s mými úvahami, mne potěšilo. V celém těle se mi teď rozhostil zvláštní uspokojivý pocit, a srdce mi tlouklo vzrušením. Protože můj průvodce stál na místě a pozoroval mne, jako by mne zkoumal a přemýšlel, zda jsem opravdu hoden jeho důvěry, domníval jsem se, že jsme na místě. Zatím co on se oddával svým myšlenkovým pochodům, já jsem jen tak stál, a dnes musím přiznat, že tak trochu servilně a dá se říci přiblble, jsem se na něj usmíval. A pak to přišlo. Mužíčkova tvář zvážněla, udělal něco jako několik tanečních kroků, kterými se ke mně otočil zády, a pak - Je mi to opravdu hodně trapné, potom co jsem již napsal, ale z důvodů objektivity to musím přiznat. Pak si stáhl kalhoty a vysadil na mne svůj malý, tlustý, a z té vzdálenosti, která nás od sebe dělila, se mi zdálo, že také chlupatý, zadek. Tak to jsem opravdu nečekal. Všechny sny a představy o velkolepém odhalení byly pryč, a já jsem stál uprostřed lesa s malým zamračeným a hlavně drzým spratkem, a musím přiznat, že jsem nevěděl nejen, co mám dělat, ale ani jak se mám tvářit. Toto dilema mi pomohl můj - chvíli před tím ještě přítel, vyřešit. Dříve než jsem se vzpamatoval z nastalé situace, si on natáhl kalhoty, znovu vydal ten děsivý skřek smíchu, a hned poté co na mně vyplázl jazyk, zmizel v houští. Nemusím vám popisovat jak zklamaný, zahanbený, ale také smutný jsem byl. To však nebylo to nejhorší. Mnohem horší bylo, že jsem neměl ani tušení kde jsem. Otočil jsem se tedy čelem vzad, pokusil jsem se zjistit kde je slunce, abych si udržel přímý směr a vydal se na zpáteční cestu. Z počátku jsem se snažil sledovat cestu a rozpomenout se, kudy jsme sem vlastně přišli, ale již brzy jsem upadl do takové deprese, že jsem se nedokázal soustředit a mou mysl opět zaplavily myšlenky na zcela jiné věci. Nejvíce času jsem věnoval asi podivení nad chováním lidí, kterým jsem přišel pomoci. Já jsem jim přece nepřišel ubližovat, ale přišel jsem odhalit příčinu jejich utrpení. Když jsem vyšel z lesa, rozprostírala se přede mnou louka, mírně se zvedající k obzoru právě ve směru, kterým jsem šel. Ale na pravé straně se v dálce jakoby od lesa táhlo stromořadí, mizející kdesi za horizontem. Napadlo mne, že by to mohla být cesta k vesnici a protože jsem přes kopec neviděl ani náznak něčeho, co by mohlo pocházet ze vsi, vydal jsem se podél lesa směrem k cestě. Abych to zbytečně neprodlužoval, jelikož cesta byla jednotvárná a mé myšlenky, i když jich bylo mnoho, všechny byly na jedno téma, prostě mé tušení, že jde o cestu do vsi, bylo správné, pouze ves byla přímo přede mnou hned za kopcem již v místě, kde jsem opustil les a touto cestou jsem si zbytečně zašel a ztratil drahocenný čas. Než jsem došel touto oklikou do vsi, postavila se proti mně dokonce i sama matka příroda. Od západu, anebo možná odjinud, přihnal vítr, který se zvedl již během mé cesty lesem, bouři, a tak než jsem došel ke svému autu, byl jsem promočený skrz na skrz. A teprve zde jsem pochopil motiv onoho zparchantělýho trpajzlíka. Když jsem totiž přišel až k autu, všiml jsem si, že mám prázdná kola. Při bližším ohledání jsem zjistil, že jsou prázdná všechna a za stěračem jsem našel papír, v tu dobu již zcela promočený, ale i přesto se na něm dal přečíst vzkaz: Nemáme rádi cizince. Tak táhni odkud s přišel!!! V tu chvíli bych přání pisatele velice rád splnil, ale prázdná kola mi to neumožňovala. Schoval jsem tedy brašnu s fotovýbavou, vyndal jsem pumpu, jelikož použít elektrický kompresorek, bylo v tom dešti, který mne doslova ubíjel svými kapkami, připadající mi velké jako pěsti, nemožné, a začal jsem pumpovat. Na pumpování jsem se opět nedokázal soustředit a tak jsem se ze spleti myšlenek vymanil až za hodnou chvíli, a teprve tehdy jsem si uvědomil, že kola nejsou vypuštěná, ale propíchnutá. Tehdy jsem rezignoval docela. Usedl jsem do auta, zavolal Žluté anděly a rezignovaně čekal, vědom si, že toho dne je s pátráním konec.

13 Noc trifidů Tuto část reportáže jsem nazval Setkání třetího druhu, a takovým setkáním skutečně bylo. Ne kvůli tomu malému mužíčkovi, takových lidí po světě chodí mnoho, ale kvůli jeho záludnosti, proradnosti a hlavně proto, že lidé jako on, tedy lidé s povahou jako měl on, se vymykají té takzvané normálnosti. Jsou totiž lidé, kteří mají ostatní lidi rádi. Jsou také lidé, kteří ostatní nebo alespoň některé rádi nemají nebo je přímo nenávidí, ale musí k tomu mít nějaký důvod. Ale lidé jako byl tento mužíček, nemají rádi bez zjevného důvodu, a to je jaksi staví mimo tu již zmiňovanou normálnost. A nutno říci, že o to jsou nebezpečnější. Mne však toto setkání od dalšího pátrání neodradilo, i když je mi jasné, že právě o to jim šlo. Právě naopak, utvrdilo mne to v tom, že v této vesnici něco není v pořádku, a já byl odhodlaný, ať už za tím stojí mimozemšťané nebo někdo jiný, na to přijít. Vím, že se vám zdá, že popisuji téměř banální věci, a jako bych se vyhýbal těm důležitým. Ale z důvodů objektivity bylo nutno uvést i tuto část, o tomto setkání, abyste si udělali obrázek o tom, za jakých podmínek a v jaké atmosféře jsem pátral. Ale slibuji, že v poslední části se již budu zabývat pouze fakty, týkajícími se pouze samotné podstaty celé této záhadné záležitosti.

14 Leixner František Divnej den Jednání podivného mužíčka mne zdrtilo. Musím přiznat, že jak jsem čekal na Žluté anděly a pozoroval zataženou oblohu, tak v mém nitru probíhal ukrutný boj. Byl to boj mezi mojí vrozenou vírou v lidskou dobrotu, a strašným zklamáním, které jsem z onoho mužíka pociťoval. Kapky deště tiše stékající po oknech auta mi připomínaly slzy smutku, stékající mi po duši, a má ponurá nálada se stále zhoršovala. V duši se mi temnělo a já pomalu opouštěl tuto vesnici, chtě ji nechat svému osudu, napospas těm divným lidem a těm, o kterých jsem se stále nic nedozvěděl. V té době mi však bylo zcela jedno, co jsou zač a co mají s touto vesnicí v úmyslu udělat. Odhodlání mi do duše vlili až oni Žlutí andělé. Nebyli to totiž žádní andílci, a když připojovali lano k mému autu, aby ho vytáhli na plošinu svého odtahovacího vozu, nadávali na počasí, na práci a při tom na mne vrhali pohledy stejně zamračené, jako obloha. Nadávali na lidi, proč prý v takovém počasí nesedí raději doma, obzvlášť když mají auto z doby kamenné a tak podobně. Ale protože jediní lidé jsme tam byli my tři, bylo mi jasné, že nemyslí lidi, ale mne. Když pak nasedli do auta a jeden z nich z okénka křikl jméno servisu, kam mi auto odvezou, a hned poté odjeli, ovšem beze mě, mé rozhodnutí nenechat tuto vesnici na pospas jím podobným a tam těm, se mi vrátilo. Cestou domů, i když jsem musel jít pěšky, protože autobus tudy již toho dne jet neměl a jiní lidé, snad se již s těmito anděli také setkali, v takovém počasí raději seděli doma a své plechové miláčky nechávali odpočívat v suchých garážích, nebo si užívat očistný déšť, jsem vymýšlel plán, jak se dostanu celé věci na kloub. Do vsi jsem se vrátil až o několik týdnů později. Spojil jsem cestu pro své auto s cestou určenou k vypátrání oněch podivných okolností, za kterých místní obyvatelé ztratili, jak se zdálo, důvěru v celý svět. Nejprve jsem si autobusem dojel pro auto. Stálo zcela opuštěné na dvoře servisu, a přesto že mi ze servisu volali, abych si ho přijel odvést teprve dva dny před tímto dnem, bylo celé zaprášené, zjevně na něm celou tu dobu nikdo nepracoval, a vypadalo spíš, jako by bylo připravené k odvozu do šrotu. V první chvíli, když jsem ho uviděl, mne napadlo, že Oni, a musím přiznat, že v té době jsem již nevěděl kdo vlastně, nejspíš ovládli dokonce i vzdálenější okolí osudné vesnice. Při tom pomyšlení mne zamrazilo a okamžitě jsem se začal rozhlížet kolem, jestli někde neuvidím něco podezřelého, nebo alespoň muže, respektive malého mužíčka s hustým spojeným obočím. Žádného mužíčka ani muže a vlastně ani ženu, a abych byl přesný, ani žádné podobné dítě, jsem neviděl. Dokonce jsem zde nezahlédl ani žádného psa, líně se ploužícího dvorem, nebo se někde na sluníčku vyhřívajícího a neochotně mne sledujícího svým unaveným pohledem. Dokonce ani kotec se zběsile řvoucím psem jsem zde žádný neviděl, a to mi bylo opravdu podezřelé. Znovu jsem se pozorně rozhlédl. Ale nic jsem neviděl. Pouze vítr si pohrával s kouskem nějakého papíru, který neustále zvedal do výšky a pak ho nechával volně padat k zemi, ale nežli se mu podařilo dotknout země, opět ho zvedl do výše a zase, jakoby se tím bavil jako malé dítě, nechal útržek papíru padat k zemi. Jeho hra mne zaujala a na krátký okamžik jsem zapomněl, kdo jsem, odkud a kam jdu a s radostí v duši jsem tuto hru pozoroval. Ale Oni jako by měli v rukou i přírodu v tomto podivném kraji větrů a žhavého slunce, a tak jako by se jím nelíbila má radost z této nevinné hry, nechali vítr zadout o něco silněji, ne však do útržku papíru, který nechal vítr dítě dopadnout až na zem, a proměněn ve vítr velký bratr, aby mohl splnit svůj úkol, opřel se o velká plechová vrata jedné z garáží a hlasitě s nimi zavrzal. Jejich zavrzání, které se po prázdném dvoře rozeznělo jako zoufalý výkřik, probodlo mé srdce, lehce si vytepávající jakousi veselou melodii, bodcem nečekaného zoufalství a pocitu zmaru a beznaděje. V ten okamžik, bylo pryč bezstarostné dětství, které přede mnou skotačilo v podobě kousku papíru, a opět se ozvala děsivá realita.

15 Noc trifidů Když jsem konečně roztál a podařilo se mi v mysli zacelit pomyslnou ránu ve svém srdci, bezděčně jsem si protáhl dlaněmi dlouhé vousy, které ale ve skutečnosti až tak dlouhé nebyly, ale já jsem si v ten hrůzný okamžik připadal jako bych zestárl o sto let, a tomu tedy musel odpovídat i můj skromný vous. Pomalým a značně nejistým krokem jsem se blížil k vratům. Celým dvorem křičelo nesnesitelné ticho, a vítr jako by si se mnou hrál, pohupoval uvolněným křídlem plechových vrat, ale teď jen tak lehce, aby nevrzaly. Byla to podivná hra kočky s myší. Já byl ta kočka, nejistá, chtivá dopadnout protivníka, lstivá, tiše našlapující a blížící se ke své domnělé objeti. Vítr pohrávající si laškovně s vraty byl myš. Trochu příliš sebevědomá, tropící si legraci z kočky, domnívajíce se, že když stojí u otvoru své nory, tak se ji nemůže nic stát. A tak stála, zlehka vířila ocasem prach, vysmívajíc se té hloupé kočce, kterou se právě chystá napálit. Já jsem ovšem neměl v úmyslu nechat se napálit. Proto jsem, jak jsem se tak pomalým kradmým krokem blížil k vratům, přemýšlel, co mne tam čeká. Co odhalí pohled za vrata? Číhá tam snad onen malý mužíček, aby mi opět provedl nějakou kulišárnu? Nebo snad Muži v černém? (Této své myšlence jsem se samozřejmě okamžitě zasmál) Nebo tam snad objevím nějaké, i když pravděpodobně malé, nebo nepřímé stopy po Těch?! Hlavou se mi míhaly různé fantastické, fantaskní, ale i racionální myšlenky, a tak jsem docela zapomněl na hravý vítr, který ještě před chvílí upoutával moji pozornost. Jak jsem se blížil k vratům, ticho rozléhající se dvorem se mi stále víc vtíralo do mysli, a začínalo být nesnesitelně tíživé. Zastavil jsem se tedy na okamžik, abych se zaposlouchal, jestli neuslyším alespoň nějaký zvuk. Alespoň poplašené zacvrlikání cvrčka v trávě. Vzdálený štěkot psa, probuzeného ve stinném koutě svého dvorku mrouskajícími se kočkami. Přiznám se, že v ten tíživě tichý okamžik bych uvítal dokonce i zvučnou ránu kovářského kladiva do kovadliny. Ale nic takového jsem nezaslechl. Jenom hravý vítr jako kdyby zpozoroval mé váhání a znovu vraty lehce zavrzal. To upoutalo mou pozornost, opět jsem zapomněl na tíživé ticho a probodávajíce vrata svým pohledem, pokračoval jsem v rozvážné chůzi lstivé kočky. Očima lehce přivřenýma jsem pátral po něčem, co bych mohl použít k obraně proti domnělému nepříteli, o kterém jsem netušil, jak vypadá, o co mu jde, a je-li vůbec nějaký. Napětí rostlo! Ticho houstlo! Vítr si dál jako by nic, pohrával s vraty! A já se blížil k okamžiku, kdy odhalím tajemství, o kterém jsem neměl ani potuchy. Když jsem se přiblížil na několik kroků od vrat, téměř jsem šlápl na kovovou trubku, ležící v prachu na zemi. K čemu asi sloužila - v autoservise?! Napadlo mne téměř okamžitě. Že by s ní dobíjeli baterie? řekl jsem si v duchu, ale nesmál jsem se. Hned na to mne totiž napadlo daleko prozaičtější využití této, všemi opuštěné trubky, jak je v tomto kraji zvykem, jak se mi v tu dobu zdálo. Sloužila k zapření vrat, jejichž zámek zřejmě nefungoval. Zastavil jsem se u ní, rozhlédl se kolem, a pak jsem se pro ni sehnul. Nebo vlastně sehnutí pouze, i když neúmyslně, naznačil. Právě v okamžiku náznaku pohybu, jsem totiž postřehl malou změnu v chování šibala větru. V ten stejný okamžik si totiž on, přestal hrát s vraty. Nevěděl jsem proč. V ten moment mne nenapadl ani jediný racionální důvod. Zalekl se snad mého úmyslu? Myslel si snad, že ji použiji proti němu? To bylo samozřejmě směšné, ale mne v té chvíli takové věci prostě napadaly. Také mne napadlo, že možná zahlédl někoho za mými zády. Ale tomu už jsem se vážně málem začal smát. Teprve tehdy jsem si totiž uvědomil, že myslím na vítr, jako na nějakou živoucí bytost. Ale opět jsem se nesmál. Dokud totiž alespoň vrzal, nebo pouze pohyboval vraty, nebyl jsem v tomto opuštěném, tíživým tichem naplněném dvoře sám. Byl zde někdo, nebo vlastně něco, co mi dávalo pocit jakési jistoty - výry že nejsem pouhý Don Quijote, bojující s větrnými mlýny. Dával mi pocit, že mé tušení není pouhý výplod mé fantazie, ale že existují mezi nebem a zemí věci, které sice nejsou vidět, ale přesto existují. Jenomže teď jsem byl úplně sám. Ticho bylo ještě tíživější, a do mysli se mi opět pomalu

16 Leixner František vtíral pocit marnosti a beznaděje. Byl jsem sám, ne zcela hrdina bez bázně a hany, sám proti osudu. Sám, a vůbec jsem netušil, co mne čeká. Ještě malou chvíli před tím jsem byl, sice rozvážný a opatrný, přesto však odhodlaný přijít věcem na kloub. Ale teď? Teď když jsem stál na tomto dvoře zcela sám. Na dvoře, který vypadal jako by zde již celé měsíce, ne-li celé roky nikdo nebyl! Připadal jsem si jako malé dítě, které se ztratilo svým rodičům ve velkém liduprázdném městě. Jako sirotek hledající jistotu odpovědi na otázky které ho tíží již od doby kdy začal alespoň trochu chápat svět, a přitom nalézá pouze prázdnotu lidských duší. Nevědomost lidského jednání. Nezájem bytostí, které si říkají inteligentní, o osud malého ztracence. Jako malý zatracenec, ve velkém světě lidské lhostejnosti. V tento okamžik jsem měl opravdu strach. Nevěděl jsem co se to kolem mne děje. Netušil jsem, jestli to, že vítr tak náhle přestal se svojí hrou, je pouhá náhoda, nebo něčí, promyšlený úmysl. Hlava se mi náhle zatočila a já jsem div neupadl na zem, když jsem si vzpomněl na všechny ty ztracené posádky lodí, celé lodě a letadla v Bermudském trojúhelníku. Kde všechna ta plavidla a letouny jsou?! Kam se poděli ti lidé z lodí, které se pohupovaly na vlnách jako by nic, a přesto jejich posádky i pasažéři již dávno na palubách nebyli. Zmizeli beze stopy, bez známky násilí, boje, nebo kvapného nouzového opuštění lodí na záchranných člunech, které ovšem nezmizely, ale naopak, zůstaly ukotveny na svých místech na lodích, připraveny k použití, kdyby je posádka jejich mateřské lodi potřebovala. Čeká i mne jejich osud?! Najdou za nějaký čas mé auto v opuštěném dvoře, zatím co po mém těle se slehne zem?! Stanu se i já jednou z, vzhledem k jejich četnosti, bezvýznamných položek ve spisech nevyřešených záhadných zmizení, uložených a všemi dávno zcela zapomenutých, v policejních archívech?! Všechny tyto myšlenky mi na odvaze rozhodně nepřidaly. Rozhodl jsem se tedy nechat trubku ležet na zemi a pomalu jsem se napřímil. Opravdu nevím, jestli to byl úmysl nějaké vyšší moci, nebo pouhá náhoda, ale jakmile jsem se napřímil, ozvalo se nejprve zašumění listí v rozložitých korunách vysokých stromů, stojících za zdí areálu autoservisu přímo proti mně. Než jsem si tu změnu v počínání větru stačil uvědomit, ozvalo se silné zahučení, a v momentě kdy jsem si uvědomil co se děje a vytřeštil jsem nevěřícně a překvapeně oči, zvedl vítr (zlý muž) hrst prachu ze země bezprostředně přede mnou a vmetl mi jej do očí. Zároveň jsem také, v ten moment již oslepen, zaslechl silné zavrzání vrat a jejich prudký náraz na zeď garáže. Hned na to se vítr opět uklidnil. Ale jak jsem se rychle sklonil ochromen náhlou bolestí v očích, tak jsem zavrávoral a udělal asi dva kroky dopředu, což zpečetilo můj osud. Odražená vrata vracející se zpět do původní polohy, čemuž již zklidněný vítr nebránil, narazily do mé hlavy a já jsem se zhroutil s bolestným výkřikem k zemi. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, svíjel se v prachu a skučel jako zbitý pes, ale když jsem se konečně opět postavil na nohy a slzy mi alespoň částečně vymyly písek z očí, zahlédl jsem takřka neuvěřitelnou scénu. Vrata, která mi uštědřila onu nemilosrdnou ránu, které bych se v takovém okamžiku nenadál ani od člověka, stály nehybně lehce pootevřeny, tak jak jsem je viděl naposledy těsně před tím, než mne nemilosrdný vítr (zlý muž) oslepil, a když jsem se ohlédl, uviděl jsem dětskou hru větru (dítěte) s útržkem papíru. Určitě vám nemusím líčit, jak mne tyto skutečnosti rozčílily. Hned jak jsem vymáčkl pevným sevřením víček z očí poslední slzy, nekompromisně jsem vyrazil k vratům a prudce jsem jimi trhl. Do garáže jsem málem vletěl, proti své vůli, jako lupič do banky. V rozčílení mne totiž lehkost, jakou šly vrata otevřít, překvapila, díky čemuž jsem nepustil kliku včas a vrata mne strhla sebou a tak jsem téměř vběhl do vnitřku garáže. Co mne ovšem nepřekvapilo, bylo to, že garáž byla prázdná. V tu dobu už jsem jaksi podvědomě nečekal, že tam někdo, nebo něco bude. V tu dobu jsem byl již zcela smířen s faktem, že jsem se stal objetí jakéhosi sledu náhod. Abych se ujistil, že tomu tak doopravdy je, prudce jsem vykoukl z poza vrat, s úmyslem přesvědčit se, že vítr (dítě) si stále pohrává s útržkem papíru. Nepohrával.

17 Noc trifidů Na místě kde ještě před krátkým okamžikem bezstarostně a dalo by se říci, bez sebemenšího zájmu o své okolí poletoval útržek papíru, teď stál podivný malý muž, se zcela holou lebkou a již při prvním letmém pohledu bylo vidět, že také bez náznaku něčeho, čemu by se dalo říkat obočí. Jeho přítomnost mne překvapila. Schoval jsem se za vrata, promnul si rukama oči, otřel si je do rukávu a pak jsem pomalu vyšel na volné prostranství, doufaje ve skrytu duše, že už tam nikdo nebude a útržek papíru bude opět poletovat vzduchem a vše kolem se bude utápět v naprostém tichu. A můžete se vsadit - že tam nebyl. Tentokrát stál o několik metrů dál, blíže k řadě garáží, které tvořily jednu stranu areálu autoservisu a nejspíš sloužily jako dílny. Stál v místě, kdybych nás dva označil za koncové body úsečky, byla by tato úsečka rovnoběžná s přední stěnou spojených garáží. Hned mne napadlo, že muž nejspíš ode mne očekával nějaký úskok, a tak se rychle přesunul na jiné místo, aby mne tím zmátl. Ale to se mu povedlo již jeho náhlým zjevením se na dvoře. Byl jsem opravdu zmatený, protože jsem si ho snažil nějak srovnat s malým mužíčkem od hospody, ale to při sebevětší vůli nešlo. Byli již na první pohled odlišní. Tento byl sice také malý, ale tak nějak normálně. Neměl křivé nohy ani ruce, celkově vypadal jaksi robustněji. Stáli jsme nehnutě proti sobě a já jsem se snažil odhalit každičký detail, který ho odlišuje od toho protivného trpaslíka z předešlé návštěvy osudné vesnice. Rozdílností bylo příliš a tak jsem se snažil najít něco, co by je spojovalo, ale nic takového jsem také nenašel. Doba, po kterou jsme tam nehybně stáli a probodávali se pohledy, mi již připadala jako věčnost, když jsem si uvědomil, že se na atmosféře dvora změnilo mnohem víc. Teď už zde nebylo takové tíživé ticho, ale dvorem se ozývalo jakési téměř zlověstné vrčení. Po krátké chvíli, kterou jsem strávil v jistém stavu nevědomí, způsobeném buď ránou do hlavy, nebo vypětím situace, jsem si vzpomněl na skřetův děsivý smích. Tak tamten se smál, tenhle vrčí. Asi jiná rasa, napadlo mne, a pro uklidnění atmosféry jsem se usmál. Podivný hololebec se sice neusmál, ale na znamení pochopení, lehce zakýval pravou dlaní v horizontální poloze. Po tomto, zjevně přátelském gestu, mi spadl kámen ze srdce a s úlevou jsem vykročil vpřed, vstříc novému příteli. Ovšem již při prvním kroku se ozval děsivý skřek, následovaný ještě děsivějším zavrčením než bylo to vrčení před tím. Hololebec začal něco pro mne nesrozumitelného křičet a prudce mávat oběma rukama. Jeho chování mne téměř zmrazilo na místě, a to i přesto, že jsem cítil podivné vlhké teplo na pravé noze. Hololebec mne probodával pohledem a křičel něco, čemu jsem stále moc nerozuměl. Chtěl jsem mu říci, že jsem pozemšťan a jeho řeči nerozumím, ale téměř ve stejný okamžik jsem si všiml, že u mé pravé nohy stojí dobrman s vyceněnými zuby, a zlověstně vrčí. Teď jsem rozuměl zcela jasně Stůj, ty kreténe, nebo tě roztrhá!!! To byla ta zcela pozemská slova. Dál vás již nebudu napínat. Od holo, od pana Karla, hlídače areálu, tehdy již bývalého autoservisu, jsem se dozvěděl, že areál koupila nějaká firma a původní majitel zavřel svůj autoservis ze dne na den. Mé auto bylo vlastně poslední, které zde zpravili. A byl to právě pan Karel, komu vděčím za to, že mi mé auto nenechal na mé náklady nový majitel areálu sešrotovat, protože sám coby nemajetný dobře ví, jakým majetkem pro jemu podobné je takové auto. Proto zavolal původnímu majiteli, aby mne vyzval k odvezení auta, což on, sice neochotně, ale přesto udělal. Po této krátké, nicméně napínavé epizodce, jsem se vydal do mé osudné vesnice. Díky krátkému adrenalinovému cvičení v autoservise, jsem jel s čistou hlavou. Nic mne netrápilo, nic mne nemohlo překvapit. Velké vypětí s překvapivým rozuzlením, které jsem v areálu autoservisu zažil, mi dodalo nejen nadhled a odvahu, ale také jistou míru skepse. Začal jsem pochybovat o tom, že se věci ve vsi mají tak, jak se mi na první pohled zdály. Začínal jsem pomalu věřit, že za celou tou podivnou událostí té noci a stejně podivnou atmosférou, která po té noci jako nějaký jedovatý plyn, zamořila celou vesnici, stojí úplně jiné důvody, nežli jsem si až do této chvíle myslel. Ale ať jsem se snažil sebevíc, na žádné jiné vysvětlení jsem nemohl přijít.

18 Leixner František Auto jsem tentokrát nechal za vsí na jedné polní cestě, a do vsi jsem šel raději pěšky. Bylo to sice nepohodlné, ale jak se později ukázalo, dost možná mi to ušetřilo další čas a vídaje na opravu auta. Jak jsem se blížil do vsi, pokoušel jsem se ujasnit si, kterou teorii vezmu za hlavní, abych pak od ní odvíjel další své pátrání. Tedy zda budu nadále předpokládat, že šlo o události zapříčiněné mimozemskými návštěvníky, a to ať už ony nebohé muže zbili přímo Oni, nebo ti takzvaní Muži v černém. Nebo s tím nemají nic společného ani jedni z nich, a věci se mají úplně jinak. Ale nemohl jsem se rozhodnout ani pro jednu z těchto teorií. Z těchto mučivých úvah mne vysvobodila až vzpomínka na jedno aztécké přísloví, které praví: Muž, který neví kam jde, se nemusí bát, že sejde z cesty. A přesně to byl také můj případ. Nevěděl jsem tedy, kdo stojí za těmi událostmi, ale to bylo jen dobře, jelikož mi to dávalo dostatečný nadhled, který je pro nás novináře tak důležitý. Vsí jsem procházel ostražitě, aby mi neunikla sebemenší změna, nebo náznak něčeho, co by mi mohlo rozkrýt události té noci a následujícího období. Ale nic takového jsem nezaznamenal. Se smutkem v srdci jsem došel až k hospodě, a jediná podezřelá věc, kterou jsem do té doby zaznamenal, byl onen podivný klid a prázdnota, která již byla této vesnici téměř vlastní. U hospody jsem se na okamžik zastavil a obhlédl jsem ji od jejího vzdáleného, v bujném houští téměř skrytého rohu, až ke stále zavřeným dveřím. V jeden moment jsem vykročil ke dveřím s myšlenkou pokusit se otevřít, ale hned jsem si uvědomil marnost svého konání, a tak jsem zůstal stát proti nim s hlavou svěšenou, a věnoval jsem ji minutu ticha, jako před nějakým pomníkem padlých z některé války. V duchu jsem věnoval vzpomínku bodrému hostinskému, a nezapomněl jsem samozřejmě ani na vychytralého pavouka. Také vzpomínka na domnělého bývalého štamgasta, který při mé první návštěvě pouze prošel kolem otevřených dveří, lačně se olízl, ale do hospody se z nějakého důvodu ani nepodíval, natož aby zašel uhasit žízeň, popřípadě ukojit touhu ucítit v ústech tu lahodně hořkou chuť piva, samozřejmě nechyběla. Teď se možná mnozí z vás zasmáli, ale hostinský, pavouk a samozřejmě štamgasti této hospody, vlastně byli takovými oběťmi, a tak si i oni zasloužili chvíli ticha k uctění, i když jsem v tu dobu ještě vůbec netušil, čeho že se vlastně oběťmi stali. Po této minutě ticha jsem pokračoval v cestě za svým cílem. Musel jsem najít někoho, kdo mi řekne, kde najdu ony muže, nebo nějaké svědky těch událostí. Ale jak již jsem se několikrát zmínil, v celé vsi jsem nepotkal téměř ani živáčka. Díky tomu jsem se nakonec opět ocitl u bytového domu, který jsem navštívil již dříve. Chvíli jsem se nesměle rozhlížel kolem a úsečně pokukoval po oknech. Nijak mne nepřekvapilo, že se z oken nikdo nedívá, ale trochu mi přece jen bylo divné, že se alespoň jedna záclona nepohne díky nějaké všetečné důchodkyni, či nudícímu se důchodci. Všude bylo mrtvo jako v autoservise. Po krátkém zevlování kolem jsem se rozhodl, že odejdu, ale stejně tak jako na dvoře autoservisu, i zde se náhle zničehonic někdo přece jenom objevil. Byla to dívka školního věku a hned jak jsem ji zahlédl, mi neuniklo, že si mne zvědavě prohlíží. Rozhodl jsem se tedy využít její zvědavosti a zapředl jsem s ní rozhovor: Ahoj, ty tady bydlíš? zeptal jsem se. Nóóó! odpověděla. A líbí se ti tady? Proč se ptáte? No, zdá se mi, že je tady nějak mrtvo. A jak mrtvo jako? No prošel jsem skoro celou vsí, a nikoho jsem nepotkal. No jóóó - voni sou všichni v práci, odpověděla dívka poněkud otráveně. A proč nejseš ve škole? Proč se ptáte? - nejste nějakej divnej? opáčila dívka svojí téměř zpěvnou mluvou.

19 Noc trifidů Nejseš náhodou z Prahy? zeptal jsem se, abych se ujistil, že je místní a o oněch událostech bude určitě něco vědět. Proč bych byla z Prahyyy?! No že tak mluvíš. A jak jako? Jako kdybys byla z Prahy. Na to už mi neodpověděla. Jen tak nějak podivně mlaskla a zakroutila hlavou. Zde se musím přiznat, že svým mlčením mi vzala vítr z plachet, a já na chvíli nevěděl, na co se mám ptát dál. Ale když se dívka po krátké odmlce nás obou otočila jakoby k odchodu, hned mne něco napadlo a rozhovor pokračoval. A co ufouny, ty tady nemáte?! zeptal jsem se a dívku má otázka zjevně zaujala. Jóóó, jednoho máme doma, odpověděla s vážnou tváří, což pro změnu zaujalo mne. Jak to myslíš? No tááák. Máma vždycky když de táta do hospody říká, že příde zase zřízenej jak ufon. Po její odpovědi jsem zbystřil a dával jsem si dobrý pozor na to, co říkám. Ale vždyť je tady hospoda zavřená. Nojóóó, teď jóóó, ale nebejvala. Já jsem slyšel, že se tady stala nějaká tragédie? pronesl jsem se smutkem v hlase, a dívka očividně také posmutněla. Víš o tom něco? zeptal jsem se opatrně, abych ji nevyplašil. No jóóó, to bylo tenkrát. Von ten den byl už vod rána nějakej divnej! Než jsem stačil dívku pobídnout, aby mi o tom řekla něco víc, vyhoupla se s ladností kočky na popelnici, hlasitě si povzdechla a s pohledem upřeným kamsi do dáli, začala vyprávět o událostech toho dne. Musím říct, že jsem si v tu dobu připadal trochu trapně. Dívka se mi svěřovala s věcmi, které dívky svěřují pouze svým nejlepším kamarádkám, a jsou-li to americké dívky, tak také svým psychoterapeutům. Ale nejen z tohoto důvodu zde uvedu stručný obsah toho, pro náš účel nejdůležitějšího. Ten den byl prostě divnej. Večír před tím říkali v televizi, že budou padat roje meteoritů a táta prohlásil, aby máma uvařila druhej den večeři o něco dřív, že pude do observatoře. Na to mu máma nic neřekla, protože táta chodil do observatoře, na schůzu, do inzertní kanceláře, supermááárketu, klubu, za kultůrou a já nevím, jak ještě hospodě říkal, skoro každej den. Já sama sem se těšila na ty meteority, protože máme jednoho úču, kterej je na tyhle věci ulítlej, a já si u něj potřebuju šplhnout. Ale ty měly padat až druhej den v noci. Ten den začal divně hned ráno. Ten den totiž přijeli popeláři a odváželi odpadky. Jenomže normálně jezděj až o den pozdějc. (Tato skutečnost mi byla krajně podezřelá. - poz. autora) Táta odjel do práce normálně, ale máma byla nějaká divná. Pořád vypadala jako naštvaná, se vším třískala jako by to měla pučený, a nemluvila. Normálně toho namluví tolik, že sem ráda že můžu vypadnout do školy. Ve škole nám odpadla jedna hodina. To bylo taky divný. Nepřišla totiž úča, která je tam pořád ta v tý škole snad i bydlí nebo co. Ale tentokrát nepřišla a ostatní učitelky se tvářily nějak divně. Neřekly nic, a tak se začaly šířit školou různý fámy a žila tím celá škola. Bylo to až otravný. Místo ní nás měl ten učitel a vykládal nám o hvězdách, meteoritech a tak. Jak sem říkala, je na to ulítlej. Když sem přišla dom, sedla sem si k televizi, že se podívám, než příde máma z práce, na jeden seriál, ale nešla nám televize. Pořád to zrnilo. (Další podezřelá věc. poz. autora) Když přišla máma z práce, tak sem ji o tom řekla, ale vona jen otráveně mávla rukou, prohlásila, že to asi rušej ti ufoni, co maj věčír lítat, a víc nic. A to bylo taky divný, protože jindy by mě zahnala učit, ale tenkrát ne. Jak říkám, byl to divnej den. Když přišel táta, tak se na televizi podíval, naštvaně do ní bouchl, řekl, že ještě musí za jedním chlapíkem tady vod nás a vodešel. Vrátil se až na večeři a po ní hned zase vodešel, jak sem už říkala, do hospody.

20 Leixner František Já sem mámě říkala, že musím večír pozorovat ty meteority, abych si u toho úču šplhla, ale vona mi jen odsekla, že nikam nepudu, že stačí, že se ten náš ufon po nocích někde poflakuje. Když sem ji zdůraznila, že je to pro mě důležitý, odsekla, že kdybych se učila, tak bych to nepotřebovala a že budu doma a dost. Já myslela, že je tak naštvaná protože od tý doby co přišla z práce, mimo asi hodiny co vařila večeři, pořád jen seděla a pletla ponožky jedný sousedce. Jenomže když už měla jednu hotovou, tak zjistila, že to nejni ani tak ponožka, jako spíš rukáv. A asi si všimla, že se tomu směju. Ale i to bylo divný, protože máma u nás platí za vyhlášenou pletařku. Táta dokonce říká, že nedělá nic jinýho. A já sem ho dokonce slyšela, jak ji jednou řekl, že se diví, jak přišli ke mně, že si mě taky asi upletla. No ale, když mi zakázala jít ven, dívat se na ty meteority a televize nešla, tak sem po večeři zalezla do svího pokoje. Ale pozdějc bylo to asi po devátý, sem slyšela, že máma někam odešla. A to bylo taky divný, protože máma večír nikam nechodí. Já sem pak usnula, ale v noci mně probudil křik a... A zde její vyprávění o tom dni skončilo. Dívka se zničehonic podívala na hodinky, trochu zbledla v obličeji a beze slova odešla. Protože jsem zůstal na ulici sám, vydal jsem se zpět k hospodě, doufaje v skrytu duše, že někoho potkám. A štěstí se na mne tentokrát usmálo. Když jsem byl na dohled hospodě, uviděl jsem, že u ní zastavilo auto a z něj vystoupila opět nějaká dívka, nebo lépe řečeno, mladá paní. Ihned jsem se k ní vydal a zapředl s ní rozhovor. Jak náš rozhovor probíhal, vám nebudu popisovat, ale uvedu alespoň krátký úryvek. Na moji otázku, jestli mi může něco říct o té osudné noci, se na mne mladá paní vyplašeně podívala a zeptala se: Vy to vyšetřujete? Dalo by se to tak říct, odpověděl jsem. Ale já jsem u toho nebyla! No ale určitě jste o tom něco slyšela? No něco jo, ale jen tak co se povídá. A co se povídá? V tento moment se ji zaleskly v jejich krásných hnědých očích slzy. No vlastně se toho moc nepovídá, řekla váhavě, ale hned rozhodně dodala: Ale Vašek u toho taky nebyl! Kdo je Vašek? To je můj manžel. On sice do hospody taky občas zajde, ale nepije. On si tam chodí jen tak popovídat s chlapama, dodala tiše a jako by nejistě. A ten večer tam byl? To jo. - Ale přišel dom v pořádku, a neměl ani škrábanec. - Teda pár jich vlastně měl, ale to měl od toho, jak se schovával v křoví. To víte, kdyby ho dosta - Tuto větu už nedokončila, a bylo na ní vidět, že má z něčeho strach. Rychle se rozhlédla kolem sebe a přidala do kroku. Zde náš další rozhovor přeruším, jelikož začala mluvit podivně zmateně, a já jsem chvílemi nechápal, o čem to vlastně mluví. Ale nakonec mne napadlo, zeptat se ji kde najdu jejího manžela. V tu dobu mi již bylo jasné, že se toho od ní moc nedovím, ale jak tak kličkovala a mluvila o věcech, které s tou politování hodnou událostí neměly nic společného, zjevně aby zabila čas, než dojdeme k domu, kde bydlí a nemusela mi říct nic konkrétního, má otázka ji překvapila, a ona mi to prozradila. Vzápětí si to však uvědomila a hned se mne pokusila nasměrovat někam jinam. Ale on o tom nic neví! Zkuste se zeptat Vávry! Kdo je to? Jeden tady od nás. Ten je svobodný.