Vybrané části z knížky Pavla Říčana a Pavlíny Janošové Jak na šikanu, vydané nakladatelstvím GRADA v roce 2010

Transkript

1 Vybrané části z knížky Pavla Říčana a Pavlíny Janošové Jak na šikanu, vydané nakladatelstvím GRADA v roce 2010 Obsah: Předmluva 1. Úvodem 1.1. Tři příběhy z českých škol 1.2. Typický vývoj šikany ve školní třídě 1.3. Jde o epidemii? 1.4. Co můžeme dělat? 2. Co je šikana a jak se zjišťuje? 2.1. Definice šikany 2.2. Kde a kdy se šikana odehrává? 2.3. Je možno šikanu měřit? Závažnost jednotlivého případu šikany Stupeň zamoření šikanou 2.4. Kdo a koho šikanuje? 3. Kde se to v těch dětech bere? K teorii lidské agrese 3.1. Jak rozumět pojmu agrese 3.2. Instinkty biologický základ agrese 3.3. Agrese je naučené chování Jak lidé překonávají vnitřní zábrany proti agresi? 4. Třída známá neznámá. K psychologii dětské skupiny 4.1. Třída je skupina v dlouhodobém vývoji Třída má dvojí život, dvě tváře. 5. Šikana - hra o osmi hráčích 5.1. Agresor Z jakého rodinného prostředí pocházejí agresoři, jaká bývá jejich výchova? Jaký osobní vývoj máme od agresorů očekávat? 5.2. Oběť 5.3. Třídní publikum 5.4. Zastánce spolužák, který se aktivně zastává oběti 5.5. Pedagog 5.6. Rodiče Rodiče agresorů

2 Rodiče obětí 5.7. Místní komunita 5.8. Celá společnost 6. Vyšetřování šikany 6.1. Vznik podezření 6.2 Rozhodnutí o zahájení vyšetřování 6.3. Postup při vyšetřování 6.4. Úloha rodičů obětí při vyšetřování šikany 7. Výchovný zásah a náprava následků šikany 7.1. Co s agresory? Represe (a) Zastavení šikany (b) Uplatnění práva (c) Tresty Zvýšení péče o agresora Jádro práce s agresorem: změna postoje 7.2. Co s rodiči agresorů? 7.3. Co s oběťmi? 7.4. Co s rodiči oběti? 7.5. Co s dětským kolektivem? 7.6. Celkový postup školy při řešení šikany 7.7. Úloha rodičů při řešení šikany Rady pro rodiče agresorů Rady pro rodiče obětí 8. Prevence šikany 8.1. Prevence na úrovni školy jako celku 8.2. Prevence na úrovni jednotlivých tříd 8.3. Prevence na úrovni jednotlivců Poznámky pro náročné čtenáře Dodatky a přílohy Dodatek 1. Historie výzkumu a potírání šikany Dodatek 2: K definici šikany Dodatek 3. Šikana a výchova k tělesnému střetnutí Příloha 1. Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení (Vybrané části) Doporučená literatura

3 Předmluva Pro koho je tato knížka? Kdo je jejím adresátem? 1. Rodiče školních dětí, které postihla šikana od spolužáků nebo kterým šikana hrozí. Protože je v dnešní době šikana velmi rozšířená a vyskytuje se, i když méně často, i na velmi dobře vedených školách, měli by mít aspoň základní informace o ní všichni rodiče. Šikana je zrádná, jejím terčem se může stát i dítě tělesně a duševně vyspělé, s velmi dobrým rodinným zázemím, třeba jen proto, že neumí nebo není ochotno výt s vlky. Absolutně chráněný není nikdo. Doufáme, že knížka je dobře srozumitelná i pro bystrého středoškoláka, pro kterého se šikana z nějakého důvodu stala osobním problémem, buď proto že je sám ohrožen, nebo že by chtěl pomoct někomu jinému. 2. Učitelé a vychovatelé, kteří se s problémem šikany setkávají ve své praxi. Pro pedagogy má být tato knížka základní informací. Když si ji přečtou, neznamená to ještě, že zvládnou složitější případy šikany, na které narazí zvláště u starších dětí. (Totéž ostatně platí i pro řadu jiných školních problémů, jejichž řešení vyžaduje hlubší teoretické znalosti a pedagogické zkušenosti, případně i speciální praktický výcvik.) A co v knížce najdete? Co je jejím obsahem? 1. Osvědčené praktické návody. Šikana má různé formy a správný postup musí být případ od případu různý. Každá konkrétní situace vyžaduje odpovídající postup, jednak abychom poznali, oč přesně v daném případě jde, jednak abychom věděli, co dělat, odkud začít, a také kde a jak v případě potřeby hledat pomoc. 2. Základní teoretická orientace. Správný praktický postup vyžaduje vidět aspoň trochu pod povrch. Proto se ptáme: Proč a jak k šikaně dochází? Jak se jedno dítě stává agresorem a druhé jeho obětí? Působí v nás nějaký agresivní pud? A co se to děje se školní třídou, že i vzorně vychovávané dětí snesou, aby se ubližovalo jejich spolužákům, nebo se dokonce aktivně zúčastní vyložených surovostí? Proč zůstává šikana tak dlouho skrytá i před bystrozrakem velmi zkušených a svědomitých, humanistických učitelů s dobrým vztahem k dětem? Proč se o ní dozvídají i milující, inteligentní a vzorně pečující rodiče často až po týdnech nebo měsících, kdy jejich dítě těžce trpělo? Proč se často věc nedořeší a proč dokonce poctivé úsilí pedagogů a rodičů o nápravu vede paradoxně ještě ke zhoršení situace postižených dětí? Je třeba přiznat, že dosud nevíme tolik, kolik bychom potřebovali, ale pedagogická psychologie a sociální psychologie mají už řadu poznatků, které rodičům i pedagogům pomohou šikaně předcházet, včas ji odhalit i úspěšně řešit. Pro náročné čtenáře, kteří chtějí rozumět problému šikany hlouběji, než je třeba pro praktické účely, jsou určeny doplňky a vysvětlivky na konci knížky od stránky WWW. Odkazují na ně římské číslice jako zrovna tato: I Kdo jsou autoři této knížky? Profesor Říčan a docentka Janošová se dlouhodobě zabývají výzkumem lidské agrese v Psychologickém ústavu Akademie věd České republiky a zároveň vyučují na Karlově

4 Univerzitě v Praze. První z nich napsal knihu Agresivita a šikana mezi dětmi Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí (Portál, 1995). Tuto knihu zde teď vydáváme pod novým názvem, ovšem doplněnou a podstatně přepracovanou tak, jak to jednak umožňují, jednak i vyžadují výsledky dosavadního domácího i světového výzkumu a praktické zkušenosti, které se od té doby nahromadily. II 1. ÚVODEM 1.1. Tři příběhy z českých škol Začneme třemi konkrétními případy šikany. Jsou to příběhy, jaké nejsou sice na našich školách běžnou, každodenní skutečností, ale nejsou bohužel ani žádnou vzácností. Uvádíme je bez komentáře, protože mluví samy za sebe. (Jména a okolnosti jsou samozřejmě změněny, aby nebylo možno účastníky identifikovat.) Příběh první: Prvňáčka zatáhli kluci z třetí třídy do křoví, zkroutili mu ruce za záda, srazili ho na kolena: "Zejtra přineseš pajcku. A jestli cekneš, budeš se válet v krvi!" Prvňáček se svěřil mamince, ta se hned rozběhla za paní učitelkou. Její reakce: "Tohleto? Na naší škole? Vyloučeno! To si musel váš chlapec vymyslet." Večer si nešťastný prvňáček cosi maloval pastelkami. Padesátikorunu. Aby ukázal aspoň snahu... Příběh druhý: Čtrnáctiletá nenápadná gymnasistka Blanka, zatížená tím, že žila delší dobu v rozklížené rodině, se dostala v důsledku stěhování do nové, sehrané třídy. Trochu nešikovně se snažila zapadnout mezi ostatní. Jana, suverénní hvězda třídy, přišla s nápadem zahrát si s Blankou způsobem, kterým si děvčata hrají dost běžně: Holky, víte co, nebudeme s ní mluvit! Blanka nechápala, co se děje. Když se pokoušela vmísit do rozhovoru, spolužačky umlkaly a odvracely se, nebo se ozvala ironická poznámka či uchechtnutí. Blanka se snažila, jak dovedla, a bylo velmi zábavné sledovat její reakce, když třeba uslyšela nedolejzej! Děvčata, která s ní zpočátku normálně mluvila, se dostala pod tlak, aby nekazila hru, jež postupně zaujala i chlapce. Brzy seděla Blanka sama v poslední lavici, při rozdělování družstev v tělocviku zbývala vždycky poslední. Třídní profesorka Blančinu izolovanost zpozorovala, snažila se ji zapojit do kolektivu, ale bez úspěchu, třída se bavila vymýšlením různých důvodů, proč je nová spolužačka nemožná. Hra se z nejasných důvodů vymkla z obvyklých mezí a trvala několik měsíců. Vyvrcholilo to poznámkami jako smrdíš nebo podívej se na sebe, jak vypadáš! a dokonce co kdybys konečně vypadla no, odevšad! Blanka nevydržela, pokusila se o suicidium, 1 jen náhodou neúspěšné. (Rodiče se vrátili domů dříve, než měli, přiotrávené děvče se podařilo zachránit). Byla nutná psychiatrická hospitalizace. Rodiče našli Blance jinou školu, kde s pomocí delší psychoterapeutické péče jakž-takž zapadla mezi spolužáky.... Pro srovnání ještě jeden děsivý případ z Norska:

5 Tichý chlapec Kaj byl několik let obětí občasného šikanování, jež se v sedmé třídě vystupňovalo. Několik měsíců byl denně pokořován, spolužáci mu shazovali knihy ze stolku, lámali mu tužky, hlasitě se posmívali jeho odpovědím na učitelovy otázky, přezdívali mu červ. Učitel se při jeho ponižování obyčejně díval jinam. Jednou ho přinutili, aby vlezl oblečený do sprchy, brali mu peníze, musel pro ně v samoobsluze krást cigarety. Několik spolužáků ho litovalo, ale nikdo mu nepomohl. Když ho jednou přinutili lehnout si na záchodě do žlábku, odešel Kaj tiše domů a spolykal hrst prášků pro spaní. V dopise na rozloučenou napsal, že se cítí naprosto bezcenný a že na světě bude líp bez něj. Rodiče byli šokováni, neměli o ničem tušení. Chlapec se totiž bál, že kdyby si ve škole stěžovali, vedlo by se mu ještě hůř Jde o epidemii? Pamětníci, kteří chodili do školy před pětadvaceti lety nebo dříve, většinou šikanu z vlastní zkušenosti neznají. Bezpochyby se vyskytovala, k ubližování bezbranným a k jejich vykořisťování nejrůznějším způsobem docházelo od nepaměti. 2 Pedagogové ani psychologové ji však soustavně nezkoumali a ve škole jí bylo podstatně méně než dnes. Podle názoru profesora Olweuse z Norska, který problém soustavně zkoumal od začátku sedmdesátých let, za let šikany mezi skandinávskými školáky znatelně přibylo a vzrostla její brutalita. Ředitelé desítek pražských škol, s nimiž jsme o tomto tématu diskutovali v devadesátých letech, vyjadřovali stejný názor. Podle zkušenosti Bohumila Stejskala přibývá šikany u menších dětí a růst agresivity je zřejmý již v mateřském škole, kde děti bijí spolužáky, násilím se zmocní hračky a odmítají ji půjčit jiným apod. Bujení šikany pravděpodobně souvisí mj. se zřejmým úpadkem školní kázně a autority učitelů, který trvá dodnes. III Učitel je často rád, že uhájí sám sebe, a nedokáže zaručit bezpečí všem dětem. Některým rodičům ani nevadí, když se dozvědí, že jejich dítě ve škole ubližuje druhým. Vidí v tom dokonce důkaz, že se dovede prosadit, což je podle nich v moderním světě výhoda. Filosofové, kteří obyčejně vidí dál než ostatní, varují před všeobecným zeslabením smyslu pro dobro a zlo, pro řád a solidaritu mezi lidmi, blízkými i vzdálenými, v rodinách, na pracovištích i v politice, včetně té mezinárodní. Cení se úspěch, bohatství a ostré lokty CO JE ŠIKANA A JAK SE ZJIŠŤUJE? 2.1. Definice šikany 3 Šikana je ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit. Obyčejně mluvíme o šikaně tehdy, když jde o opakované jednání, ve velmi závažných případech označujeme za šikanu i jednání jednorázové, s hrozbou opakování. Tuto definici je ještě třeba upřesnit.

6 (a) Šikanou nazýváme ubližování mezi těmi, kteří jsou ve stejném postavení, ve škole tedy mezi žáky nebo studenty, ve sportovním oddíle mezi sportovci, ve vězení mezi vězni, na pracovišti mezi spolupracovníky atd. Je samozřejmě možné nazvat šikanou i ubližování žákům ze strany učitele nebo i ubližování učitelům ze strany žáků, sekýrování pracovníků ze strany nadřízeného, jednání úředníka, který obtěžuje občany vyžadováním zbytečných potvrzení atd., těmito druhy šikany se zde však nezabýváme. (b) Mezi agresorem a obětí je osobní asymetrický vztah moci. To znamená, že oběť ví, kdo jí ubližuje, bojí se ho, je závislá na jeho rozmarech. (c) Jaké konkrétní ubližování označíme za šikanu? Obyčejně rozlišujeme šikanu přímou a nepřímou: Přímá šikana je velmi rozmanitá. Spočívá zejména (1) v násilí všeho druhu: působení bolesti bitím, kopáním, bodáním, pálením atd., ponižující tělesná manipulace obnažováním, nucením sníst nebo vypít něco odporného, poškozování a braní osobních věcí, oblečení, školních potřeb, jídla, peněz atd., tedy chování, jež zákon označuje a trestá jako loupež, (2) ve slovním napadání nadávkami, posměchem, urážením postiženého a jeho rodiny, (3) v zotročování, kdy je postižený hrozbami nebo bitím donucen konat něco ponižujícího nebo zakázaného, např. posluhovat svým pánům, ukrást pro ně něco v obchodě nebo dokonce pro jejich zábavu zkopat jiného žáka. Nepřímá šikana spočívá v sociální izolaci spolužáka, kterého druzí neberou na vědomí, se kterým se nemluví, je vylučován z činností skupiny atd. Tato forma, používaná častěji dívkami, je někdy trýznivější než přímá šikana (viz případ Blanka). Dítě se zoufale snaží zavděčit a přizpůsobit, může např. začít zlobit a lajdat, jen aby tak projevilo solidaritu se stádem a zavděčilo se, ale jen se víc zesměšňuje a v očích třídy ztrácí prestiž KDE SE TO V TĚCH DĚTECH BERE? K TEORII AGRESE Jak to, že děti ve škole přes všechno úsilí učitelů, přes všechny hrozby a prosby, tak často ubližují druhým dětem? Jak je možné, že v civilizované společnosti, a ve škole takřka pod nosem kvalifikovaných pedagogů jedno dítě nebo dospívající týrá druhého, ponižuje ho, různými způsoby se snaží mu způsobit utrpení a ještě z toho má radost, baví se tím? Mnohdy ani rodiče přes všechno úsilí nedokážou zabránit tomu, že se jejich děti perou. A stačí podívat se kolem sebe o televizní obrazovce nemluvě, abychom viděli nejrůznější násilí, od obyčejné facky až po krutou sadistickou vraždu. Je člověk od přírody agresivní? Je to dědičná, vrozená a neměnná vlastnost druhu homo sapiens? Nebo je za naše násilné chování zodpovědná výchova a celé působení společnosti, od malička až do dospělosti? Může za to rodina, násilí v televizi, počítačové hry? Odpověď není jednoduchá, chce to trochu teorie. Šikana je zvláštní druh agrese. Proto nám pomůže pochopit ji, když aspoň stručně načrtneme teorii lidské agrese Jak rozumět pojmu agreseiv

7 Agrese v politice znamená napadení, například válečné přepadení jednoho státu druhým. Podobně může přepadnout člověk člověka nebo lev gazelu, kterou loví, ale vlastně i bacil angíny může napadnout naše tělo - a pěkně agresivně! Jenže takhle bychom se daleko nedostali. Aby nám byl pojem agrese něco platný, když chceme porozumět šikaně, musíme ho nějak omezit. Zúžíme ho na vnitrodruhovou agresi, tj. agresi mezi příslušníky stejného druhu,v Sem patří třeba souboj jelenů v říji o laň, rvačka mezi psy o kus masa a loupežné přepadení s pistolí nebo s nožem v ruce. Je agrese vždycky něco špatného? Na první pohled ano. S tím slovem je spojena představa zla. Teprve když se nad tím zamyslíme, musíme přiznat, že někdy je agrese neškodná, např. ve sportu. Někdy je dokonce nutná a prospěšná, např. když policista násilím zneškodňuje zločince. Ve světě zvířat navíc nemá smysl mluvit o dobru a zlu. Ale i když se snažíme vědecky vyložit lidskou agresi, uděláme dobře, když otázku dobra a zla aspoň na chvíli dáme do závorky a soustředíme se na otázky jak a proč. VI 3.2. Instinkty VII biologický základ agrese První otázka, kterou většina lidí položí, zní: Kde se v lidech agrese bere? Je to něco vrozeného, člověku vlastního, snad nějaký pud, který se musí vybít anebo se člověk stává agresivním v průběhu života, třeba v důsledku nesprávné výchovy, takže se tomu dá zabránit? K této otázce se skoro automaticky připojuje další: Musí být války? Je válka nevyhnutelný osud lidstva? Agresoři 4 Jaké jsou děti, které šikanují své vrstevníky? Jaká je jejich osobnost? Z jakého prostředí pocházejí, jak se staly takovými, jaké jsou? A ptáme se i zcela prakticky: Podle čeho je poznáme? Agresor, ten, kdo se aktivně zúčastní šikany, zvláště ten, který ji začíná a vede (iniciátor), skutečně mívá určité typické vlastnosti. Jejich znalost nám pomůže odhadnout, kdo je agresorem ve skupině, kde k šikaně dochází, případně kdo by se jím mohl stát a je tedy z tohoto hlediska rizikový, i když zatím ve skupině šikana není. Ovšem pozor jak hned uvidíme, je zde mnoho výjimek a platí, že zdání často klame. - Agresor bývá tělesně zdatný, silný a obratný, vazba. Ale šikanu dokáže někdy perfektně vymyslet a zorganizovat i jedinec malý a slabý. Nepotřebuje se dokonce oběti ani dotknout, ani na ni promluvit! Inteligence spojená s bezohledností a krutostí může vyvážit nedostatek tělesné síly. To platí zvláště u dívek, i když v poslední době mívá dívčí šikana stále častěji formu fyzického násilí, sbližuje se tak s chlapeckou šikanou. (A naopak dodejme tělesně zdatné děti jsou většinou normální, neagresivní.) - Ve tváři agresora, v jeho mimice a fyziognomii (tj. ve výrazu i v rysech) můžeme často číst určitou hrubost. VIII Ale pozor, zlo se nejednou skrývá právě naopak za andělskou tváří a nevinným úsměvem. Andělská tvář a nevinný úsměv představují dokonce pro toho, kdo je jimi obdařen, pokušení zneužívat jich jako jedinečného mimikry sobecké bezohlednosti. (To je ostatně dobře známo z milostného života.) - Agresorem bývá rváč, žák, který má horkokrevný temperament, je vznětlivý, impulzivní, špatně se kontroluje a často se dostává do konfliktů, hned se pere. Ale ne každý rváč šikanuje! Mnoha rváčům chybí zlomyslnost a krutost, které je třeba k trýznění bezbranných.

8 A naopak ne každý, kdo šikanuje, je rváč. Šikanující agresor se může velmi dobře kontrolovat a pečlivě si vybírat čas i místo, aby šikanování utajil, nebo dokonce šikanu jen zorganizuje a s potěšením pozoruje, co dělají druzí. IX - Agrese, ve formě šikany i v jiných formách, bývá spojena s dalšími způsoby porušování školního řádu a pravidel chování. U agresora vidíme celkovou nekázeň, drzost, lhaní, krádeže a podvádění, ničení věcí ze zlomyslnosti, z nedbalosti nebo pro zábavu, i horší osobní hygienu. Ale pozor, nejeden pedagog se už nechal oklamat tím, že se spolehl na dojem očividné slušnosti a loajality vůči učitelům, a beznadějně pak selhal při vyšetřování šikany, když uvěřil informacím od slušného žáka, který se mu za zády vysmál. - Agresor mívá často slabší školní prospěch. To je při jeho neukázněnosti celkem pochopitelné. Nepotvrdila se však domněnka, že jeho chování je důsledkem zklamání nebo pocitu ponížení pro špatné známky. - Agresor mívá zakrnělé svědomí (pokud vůbec nějaké má). Chová se dobře jen tehdy, když se mu chce, nebo když je to pro něj výhodné. Nezná pocit viny, i když samozřejmě může velmi dobře vědět, co společnost chápe jako provinění a jak by se chovat měl. Může se také bát odhalení a trestu za to, co provedl, ale strach ještě není svědomí. V žádném případě u agresora nespoléhejme na jeho vnitřní zábrany. Použije jakékoli výmluvy, aby dosáhl svého, a bude přitom často velmi obratně mísit lež s pravdou. (Tady jsme obraz agresora pro názornost trochu přehnali. Ve skutečnosti u žádného dítěte nesmíme ztrácet naději, že se podaří probudit jeho svědomí a schopnost soucitu.) - Agresor bývá u spolužáků neoblíbený, vzbuzuje spíše strach než sympatie. Ano ale ani na tento znak se nelze spolehnout. Pozor na všeobecně oblíbené sociometrické hvězdy, které vždy dobře vycházejí s učiteli, vzorně spolupracují a mají výborný prospěch. Je-li ve třídě šikana, zvláště brutální a dlouho trvající, musíme mít naopak vždycky podezření, že s ní vlivní žáci souhlasí, pokud ji dokonce nevedou! Proč by jinak nevyužili svůj vliv k tomu, aby oběti ochránili? - Agresor si šikanou "hojí mindrák", je navenek tvrdý právě proto, že trpí pocity méněcennosti, nedostatkem sebevědomí, závidí svým spolužákům harmonický rodinný život nebo něco jiného, cítí se nešťastný a lze mu pomoci, jestliže porozumíme jeho tajné bolesti. To je rozšířený názor a často odpovídá skutečnosti. Nedostatek sebevědomí je ovšem u agresorů většinou skrytý, dokonce nevědomý, takže se jeví jako sebejistí, suverénní a neúzkostní, žádní ušlápnutí chudáčkové. - Agresor bývá dominantní, panovačný, rád ovládá druhé, bezohledně se prosazuje. Mít nad druhými moc, to mu chutná a užívá si toho právě při šikanování. Bývá arogantní, snadno se urazí, má sklon vidět agresi proti sobě i tam, kde žádná není. Svou suverenitou často získá přívržence, nohsledy, kteří ho obdivují a asistují mu při šikaně, z psovské oddanosti, z hlouposti a současně ze strachu. - Agresor bývá krutý, zlomyslný a škodolibý, ubližovat druhým je pro něho radostí. Lze mluvit o sadistických sklonech, ovšem v širším smyslu, než jak sadismus chápou sexuologové. Bývá bezcitný, chybí mu schopnost soucitu. Ale pozor, za určitých okolností (a platí to právě při rozjeté šikaně) ztrácejí schopnost soucitu často i děti, které jsou, nebo alespoň dosud byly, po citové stránce úplně normální. Když se pak šikana provalí, bývají pedagogové i rodiče šokováni tím, co vidí, odmítají tomu uvěřit a přijmou jakékoli vysvětlení, jen aby nemuseli čelit realitě.

9 - Agresorovi často chybí empatie, schopnost vcítit se do druhého. Je natvrdlý v tom smyslu, že hůře poznává, co druhým dělá radost a co jim vadí, co je uráží a zraňuje. (To se může projevit i týráním zvířat.) Schopnost empatie získává dítě s věkem a u některých jedinců se objevuje opožděně, což může být zaviněno nedostatky v rodinné výchově. Ale pozor, jedna z nejoblíbenějších výmluv při šikaně je, že si agresoři jen dělali legraci a nevěděli, že své oběti ubližují. Není vždycky snadné poznat, jestli jde v konkrétním případě o skutečný nedostatek empatie, nebo o pouhou výmluvu. Je to důležité pro výchovnou práci s agresory a s celým kolektivem. Nedostatek empatie ovšem nikdy šikanu neomlouvá. Michal Kolář odpozoroval tři zajímavé typy šikanujících agresorů, které zde alespoň vyjmenujeme: (a) Hrubý, primitivní impulzivní, (b )Velmi slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, někdy iu se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu, (c) Srandista, optimistický, dobrodružný, nezřídka oblíbený a vlivný Z jakého rodinného prostředí pocházejí agresoři, jaká bývá jejich výchova? Badatelé se shodují v tom, že agresivita (neboli sklon k agresivnímu jednání) se vytváří především v předškolním věku, dokonce už od prvních let života. Určitou roli hraje celá řada zděděných a vrozených sklonů, zejména vznětlivost a impulzivita (silné popudy k náhlému, nepromyšlenému jednání, které jedinec špatně ovládá) a menší citlivost k možným následkům jednání. Tyto vlastnosti však samy o sobě nevedou k agresivitě. Musí k nim přistoupit určitý způsob výchovy, resp. zacházení s dítětem. O co jde hlavně? - Nedostatek vřelého zájmu, citový chlad, ponižování, lhostejnost až nepřátelství ze strany rodičů, prudké výbuchy negativních citů nebo dokonce nenávist. - Fyzické a psychické násilí: bití, kruté tělesné tresty, nadávky, ponižování. - Panovačnost, nedostatek svobody vůči rodičům. - Tolerance k násilí, jehož se dítě dopouští vůči vrstevníkům ve školce nebo na hřišti (také vůči sourozencům). Rodiče dokonce nejednou přímo podporují a chválí své děti za násilné jednání, vidí v něm normální prostředek k dosahování cílů při jednání s druhými lidmi, zvláště mimo rodinu: Měj ostré lokty, co můžeš urvat, urvi, zadarmo ti nikdo nic nedá! Bývá to výchova malého dravce. (Rodiče netuší, že jeho drápy jednou pocítí sami na sobě. Nelze totiž povzbuzovat agresivitu a doufat, že se obrátí jen směrem mimo rodinu.) - Konflikty mezi rodiči, oslabení nebo dokonce rozpad rodiny, to vše podporuje dětskou agresi a náchylnost k šikaně. - Dětští agresoři pocházejí ze všech společenských vrstev. Zkušenost našich pedagogů říká, že mezi jejich rodiči se nápadně často vyskytují lidé, kteří se rychle společensky vyšvihli, zvláště bezohlední podnikavci, zbohatlíci, o jejichž poctivosti lze pochybovat. Celková etická a kulturní (nikoli technicko-civilizační!) úroveň takových rodin je obyčejně nízká. S tím bývá spojeno celkové výchovné zanedbávání dětí. Rodiče na ně nemají čas kvůli podnikání nebo kvůli jiné kariéře a snaží se jim to vynahradit luxusem, včetně astronomického kapesného. Jde o panské děti, které si bohužel mezi vrstevníky snadno získávají prestiž i vliv a zneužívají toho. Pedagogové se často bojí proti nim kázeňsky zakročit kvůli jejich vlivným rodičům, zvláště pokud jde zároveň o sponzory školy....

10 6.3. Postup při vyšetřování Uvedeme nejdříve - s mírnou karikující nadsázkou - zaručeně neúčinný způsob vyšetřování šikany, který někdy učitelé užívají a kterým spolehlivě docilují jen toho, že ztratí respekt a důvěru dětí. Při tomto způsobu učitel osloví třídu asi takto: "Tak jsem se, děti, dozvěděl, že ošklivě ubližujete tady Pepíčkovi. že se nestydíte!" Nato děti: "Ale pane učiteli, to není pravda!" Učitel: "Je to pravda, jeho maminka mi to říkala, viď, Pepíčku!" (Pepíček klopí hlavu, rudne, mlčí. Děti: "My o ničem nevíme." Učitel: "Jak to, že nevíte! Včera jste mu schovali tašku. A Láďa ho kopl. A minulý týden jste mu svlékli kalhoty a košili a zavřeli jste ho do skříně. A pokřikujete na něj, že má zaječí pysk." Děti: "Ale to my jsme si jen tak hráli!" (Pepíček nešťastně přikyvuje, že si jen tak hráli.)... "Tak my už to nebudeme dělat, pane učiteli." Co bude následovat, až učitel vytáhne paty, lze snadno uhodnout. Jisté je, že Pepíček víckrát "bonzovat" nebude a jeho maminka nejspíš také ne. Následuje popis jednotlivých kroků správného postupu. Uvidíme, kolik chyb se pedagogovi, kterého jsme karikovali v předchozím odstavci, podařilo udělat. Celé vyšetřování je obdobou vyšetřování policejního, v jehož technice jsou policisté podrobně poučeni a soustavně cvičeni. Kdo chce šikanu odborně vyšetřovat, měl by se s touto technikou seznámit. Zde uvedeme jen základní zásady a postupy, aplikované na náš problém. Základní schéma postupu je toto: 1. Rozhovory s informátory a oběťmi 2. Rozhovory se svědky 3. Rozhovory s agresory, resp. podezřelými Smyslem tohoto pořadí je připravit si co nejúplnější usvědčující materiál pro obvinění agresorů, u kterých je nutno předpokládat zejména jde-li o starší děti nebo dospívající úporné zapírání, často na první pohled neprůstřelnou obhajobu, a také ovlivňování svědků i oběti, zvláště jde-li o pokročilou šikanu spojenou s ovládnutím celé třídy terorem, jak jsme to popsali v oddíle 4.2. Může se dokonce stát, že oběť dlouhodobé šikany nakonec v zoufalství napadne jednoho z agresorů, zraní ho a spolužáci ji svorně označí za nebezpečného agresora, který již dlouho ohrožoval celou třídu. Oklamání vyšetřujícího pedagoga budou pak považovat za bravurní výkon, o němž se bude dlouho hrdě a vítězoslavně vyprávět. Uvedené pořadí kroků je jen orientační. Zvláště je nutno počítat s tím, že tam-tamy se rozezní třeba hned poté, co jsme začali vyšetřovat, ba dokonce ještě dříve, např. když se oběť svěří se svým úmyslem žalovat někomu, kdo neudrží jazyk za zuby, nebo když se její rodiče prořeknou před svými přáteli a sdělí jim, co se dozvěděli od svého dítěte a na co si půjdou do školy stěžovat. Pedagog vyšetřující šikanu u dětí je v obrovské nevýhodě proti policejnímu vyšetřovateli, který hlavní podezřelé okamžitě zatkne a izoluje ve vyšetřovací vazbě, přičemž svědkům za případnou lež hrozí trest křivé svědectví je trestným činem! (A přitom škoda ve výši několika desítek tisíc korun, kterou způsobí nějaký podvodníček, je zanedbatelná ve srovnání s morální a psychologickou škodou, kterou způsobí šikana.) Ideální samozřejmě je nashromáždit co nejvíce informací od oběti a svědků, a teprve pak uhodit na předpokládané agresory. Agresory je však třeba (skoro za každou cenu) vyslechnout dříve, než se začnou domlouvat na tom, jak budou jednotně lhát, a než začnou instruovat své

11 poslušné svědky, jak mají vypovídat. Moment překvapení je často rozhodující. Mysleme na to, že většina dětí s sebou nosí mobilní telefon a informace se šíří bleskově. Pedagog tedy musí pružně a na vlastní triko rozhodovat o tom, jaké pořadí kroků zvolí, jednotlivé kroky podle potřeby rozdělit a opakovat. Vraťme se však ke klasickému schématu. (1) Výchozí informace Informace, na jejímž základě se učitel rozhodne zahájit vyšetřování šikany, přichází z různých zdrojů a různým způsobem. Podle toho se řídí i celý postup, který bude od případu k případu různý, bude však přísně dodržovat základní zásady, které postupně uvedeme. Učitel se např. může k vyšetřování rozhodnout na základě přímých a nepřímých známek, jež jsme popsali, aniž s někým mluvil, nebo může přistihnout agresory přímo v akci a vyšetřování pak slouží k objasnění všech okolností a průběhu, který šikana měla. Všechny možnosti nemůžeme probrat. Předpokládejme však, že na počátku byla důvěrně podaná informace (nepopulárním, ale přesným slovem udání). Jaký bude postup v tomto případě? První kroky: Učitel především promluví s tím, kdo ho o šikaně informoval, přičemž udělá vše, co je v jeho silách, aby tento rozhovor utajil. Nejdřív nechá referenta vyprávět vlastními slovy (povzbuzuje ho, aby mluvil co nejvíce). Pak se ho podrobně vyptá na všechny podrobnosti a okolnosti: Co se dělo (přesně popsat!), kde a kdy se to dělo, kdo co dělal a říkal (pokud možno doslova), kdo u toho byl, co k tomu vedlo (co předcházelo), proč se přítomní chovali tak, jak se chovali, kdo všechno jsou agresoři (především kdo byl iniciátorem) a kdo všechno oběti atd. Při tomto rozhovoru se zaměříme na vztah informátora k oběti i k agresorům, a zvážíme, zda je informace vnitřně konsistentní a věrohodná. Je-li referentem sama oběť, oceníme důvěru, kterou nám svým sdělením projevuje, ujistíme ji svou podporou a ochranou, zeptáme se, jak si představuje naši pomoc a podle možnosti k tomu v dalším postupu přihlédneme. 5 Tento dotaz by však neměl vyznít tak, jako kdybychom si nevěděli rady. Oběť potřebuje především povzbuzení a naději! Vždycky ovšem myslíme i na to, že může jít o falešné udání. Není-li referentem oběť, je rozhovor s ní (k němuž musí být pozvána co nejméně nápadně) nejbližším dalším krokem. Pokud usoudíme, že je to pro oběť v danou chvíli únosné, můžeme ji požádat, aby hned na místě sepsala, co nám řekla. Jestliže došlo k viditelnému zranění, je třeba je vyfotografovat, v případě potřeby neváháme angažovat lékaře a policii. (Rozhodneme-li se k tomu, je dobře udělat to bez prodlení. Odklad by neprospěl ani oběti, ani pověsti školy.) X Ochranu oběti je třeba zajistit co nejdříve a být v ní co nejdůslednější. Nikdy si nejsme jisti, kdy se vyšetřování prolákne a agresoři ji budou podezírat z bonzování. Ať ve skutečnosti přišlo udání odkudkoli, jejich snaha pomstít se je velmi pravděpodobná. Je nutno pamatovat na bezpečný doprovod cestou ze školy a do školy. V krajním případě musí dítě zůstat mimo školu, a to i delší dobu, než v řešení dostatečně postoupíme. Ochrana oběti musí zahrnovat i zamezení dosavadního běžného týrání. Tento zásah někdy automaticky vede k prozrazení skutečnosti, že jsme se o šikaně dozvěděli, a tedy že oběť nemlčela. Oběť sice našla odvahu svěřit se nám, ale prosí, abychom nic nedělali, protože se bojí pomsty. To je zlé dilema. Olweus radí přemlouvat dítě, aby s tímto prozrazením souhlasilo, v krajním případě však šikanu zamezit i bez jeho souhlasu. 1 Suicidium = sebezabití. Neužíváme slova "sebevražda", které má odsuzující přízvuk; ten není u některých suicidií na místě. Sebezabití může být následkem choroby, někdy to může být i statečný čin.

12 2 Viz Příloha 1. Dějiny šikany, jejího zkoumání a potírání 3 Viz Dodatek 2, K definici šikany 4 Užíváme často slovo "agresor" místo "šikanující dítě", "aktér šikany" apod., protože je to kratší. Jak ale uvidíme, nelze říct, že každé agresivní dítě šikanuje. 5 V případě těžké šikany je rozhovor mimořádně náročný. Vyžaduje dovednosti policejního vyšetřovatele, ale zároveň i klinického psychologa, který respektuje psychický stav oběti a dokáže překonat obtíže, které z něj plynou (viz Říčan, Krejčířová, Dětská klinická psychologie ). Z psychologického hlediska je často na místě i laskavý fyzický kontakt. I Tato knížka přesto obsahuje jen minimum teorie a informací o vědeckých výzkumech a o praktických zkušenostech jiných autorů, o něž se opíráme. To se týká jak světových autorů včetně Dana Olweuse, tak českých autorů, včetně neopominutelného Michala Koláře. Nechceme běžné čtenáře odradit množstvím podrobností a citací. Pedagogy, kteří mají o šikanu hlubší zájem, psychology v praxi a ve výzkumu, stejně jako jiné zainteresované odborníky, odkazujeme na svoji připravovanou knihu Psychologie šikany. Má vyjít v nakladatelství GRADA za dva roky. Bude bohatě dokumentována a budeme se v ní vyrovnávat i s názory odborníků, s nimiž nesouhlasíme, jak v teorii, tak i v praxi. II Základem našich znalostí šikany a metod, jak jí čelit, zůstává dosud průkopnické dílo norského agresologa (badatele v psychologii agrese a násilí) profesora Dana Olweuse, který problému věnoval posledních tří desítiletí minulého století. Na jeho myšlenkách staví dosud i světový výzkum a praxe v tomto oboru. V souladu se současnou psychologií se však více zaměřujeme na sociálně psychologickou analýzu šikany jako dění, na němž se tím či oním způsobem podílí, a kterým také trpí, celá postižená skupina. Za rozhodující považujeme, jak děti samy a také jejich učitelé a rodiče rozumějí tomu, co se s nimi děje, a především jak se snaží zlu čelit na základě svého etického cítění a chápání. III V naší společnosti, stejně jako na celém Západě, ke kterému patříme, převládlo přesvědčení, že každé omezení osobní svobody a práva na sebeuplatnění je zlem. Jaksi se přitom zapomnělo, že svoboda každého jedince končí tam, kde bere svobodu druhým, zvláště slabším mezi námi. IV V podobném smyslu jako slovo agrese se užívá slovo násilí, které vyjadřuje spíše způsob, jakým se agrese uskutečňuje. V této knížce nebudeme agresi a násilí přísně rozlišovat. V To je důležité i při zkoumání agrese jinde v živočišném světě. Když např. lev napadne zmíněnou gazelu, děje se v něm něco podstatně jiného, než když se utká s jiným lvem. Fungují přitom jiná mozková centra a lev to prožívá (jestli u lva můžeme mluvit o prožívání) jinak. Podobně když řezník poráží vepře, prožívá něco jiného, než když se rve v hospodě nebo zápasí v ringu; pokud si to splete, je zle. Takže budeme uvažovat jen o agresi mezi lidmi, i tak to máme pořád ještě hodně složité. VI Slavný biolog Konrad Lorenz nazval svou knihu o agresi v přírodě (do přírody samozřejmě zahrnuje i člověka) ironicky "Takzvané zlo", čímž říká, že pro biologa otázka dobra a zla neexistuje. Pro Američany, kteří dovedou být velkými moralisty a ideology, byla tato ironie zřejmě příliš "silná káva", Lorenzovu knihu si v překladu vydali pod neutrálním názvem "O agresi". My ovšem od té doby, kdy Kain zabil Abela, vnímáme agresi především jako něco zlého a těžko chápeme, jak mohou biologové nebo sociologové mravní hledisko odsunout stranou a studovat agresi takzvaně objektivně. Čtenář nechť se nenechá tímto

13 sporem zmást. Mluvíme o něm jen proto, že mu při uvažování o agresi nikdy nemůžeme docela uniknout, máme ho totiž v sobě, otázka dobra a zla je tak základní a tak naléhavá, že jí neutečeme ani do vědy. Proto je naše uvažování o agresi nutně trochu rozporné. Když toto víme, bude se nám myslet jasněji, i když trochu složitěji. Pokud na to zapomeneme - a to je případ některých vědců - vzniká pravé zmatení jazyků. VII Běžný čtenář této knihy nepotřebuje odlišovat instinkt a pud, nejsou v tom ostatně jednotní ani vědci. Dobrá možnost je chápat instinkt jako něco automatického, vrozeného, jako to, co působí okamžitou reakci na určitý podnět. Pud je naproti tomu něco, co se vytváří během života na základě určitých instinktů v procesu učení. Proto se např. projevy sexuálního pudu u různých lidí značně liší, a pro agresivní pud platí totéž. VIII Tvary obličeje a mimický výraz, k němuž má člověk sklon, ovlivňuje do určité míry jeho psychiku i chování. Proč tomu tak je? Jednak jeho vzhled určuje repertoár jeho dobře srozumitelných neverbálních sdělení, jednak ho jeho okolí bezděčně tlačí do role, která odpovídá tomu, jak vypadá. Například drobná asymetrie úst může působit dojmem ironického úšklebku, což svádí okolí k tomu, aby v něm vidělo kritického šťouru, a on je pak také v této roli úspěšný (a často mu nezbývá nic jiného, než právě tuto roli hrát). Co to znamená pro učitele? Měl by to být právě on, kdo překoná předsudky okolí a pomůže žákovi, aby byl sám sebou, místo aby se nechal natlačit do role, kterou mu vnucuje jeho okolí, protože na to vypadá. IX Jaký přesně je vztah mezi celkovou agresivností a tím, jestli dítě šikanuje, nebo nešikanuje druhé? Jestliže stanovíme stupeň celkové agresivnosti podle toho, jak se dítě chová k dospělým (drzost, vulgární řeč atd.) i k vrstevníkům (začíná rvačky, prosazuje se silou, hrubě nadává), zjistíme, že mezi procenty nejagresivnějších dětí se vyskytne asi polovina šikanujících, druhá polovina se na šikaně nebude podílet.