Komparace lidských práv na našem území od roku 1848

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Komparace lidských práv na našem území od roku 1848 Bakalářská práce Kornelie Komjatiová Duben 2009

2 Bankovní institut vysoká škola Katedra práva Komparace lidských práv na našem území od roku 1848 Bakalářská práce Autor: Kornelie Komjatiová Obor právní administrativa Vedoucí práce: Mgr. Pavel Norek Teplice Duben

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Komparace úpravy lidských práv na našem území od roku 1848 zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Teplicích dne 27. února 2009 Komjatiová Kornelie 3

4 Poděkování Ráda bych poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Pavlu Norkovi za jeho odborný dohled nad mou prací a všechny jeho konstruktivní připomínky. 4

5 Anotace Práce se zabývá pojetím lidských práv v historii české ústavnosti. Zaměřuje se na historický kontext, zakotvení lidských práv v jednotlivých ústavách a jejich dodrţování. Annotation My work is all about conception of human rights in the Czech constitution. It is focused on historic context, human rights in each constitution and its observance. 5

6 Obsah Bankovní institut vysoká škola Praha... 1 PROHLÁŠENÍ... 3 Poděkování... 4 Anotace... 5 Obsah... Chyba! Záloţka není definována. Úvod (cíl práce)... 8 Literární rešerše... Chyba! Záloţka není definována. Volba metodologie... Chyba! Záloţka není definována. 1 KRÁTKÝ HISTORICKÝ EXKURZ Pojetí člověka a občana Pojetí lidských práv v dějinách filozofie Historický vývoj lidských práv Vývoj úpravy lidských práv v období Revoluční rok Ústava dubnová (Pillersdorffova) Kroměříţský návrh ústavy Březnová ústava (Stadionova) Obnovení absolutismu Říjnový diplom Únorová ústava Prosincová ústava Prozatímní ústava Lidská práva v Ústavě Ústava

7 Hlava pátá Práva a svobody, jakoţ i povinnosti občanské Specifika lidských práv v letech Ústavní vývoj v letech Politika antisemitismu Vyloučení Ţidů ze společnosti Ústavní vývoj v poválečném období Ústava od období Ústavní vývoj v letech Ústava 9. května Ústava Československé socialistické republiky Ústavní vývoj v letech Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. ze dne o československé federaci Charta vznik cíle činnost Lidská práva od roku Ústava ČR Ústavní pořádek Struktura a obsah Ústavy ČR Listina základních práv a svobod Veřejný ochránce práv Dodrţování lidských práv v současnosti Závěry a doporučení Seznam pouţité literatury

8 Úvod (cíl práce) Pro vypracování své bakalářské práce jsem zvolila téma lidských práv ve vývoji české ústavnosti. Mým cílem je porovnat ukotvení lidských práv v jednotlivých ústavách naší země. První kapitola je věnována samostatným lidským právům v historii lidstva. Myslím si, ţe je důleţité nejdříve pochopit lidská práva v historickém kontextu. V první kapitole se zabývám i filozofickým pojetím lidských práv. Můj krátký historický exkurz končí na začátku 20. století pojetím lidských práv v sovětské ústavě. Dochází tedy k časovému prolnutí v další kapitole se vracím do poloviny 19. století. Zde a samozřejmě i v následujících pěti kapitolách se více soustředím na jednotlivé ústavy našeho státu. Vţdy se nejdříve seznámíme s dobovým kontextem pro lepší pochopení souvislostí. Poté vytyčuji nejdůleţitější body ústavy, ve zkratce popisuji strukturu a zabývám se zakotvením lidských práv. Jako důkaz vkládám vţdy v plném znění tu část ústavy, ve které se o lidských právech pojednává. Dále se snaţím zmínit problémy, které se daného období týkají například v období druhé světové války antisemitismus, v období vlády komunistů se zaměřuji na Chartu 77, která vystoupila proti nedodrţování lidských práv, u současně platící ústavy se pozastavuji u nové funkce veřejného ochránce práv. Závěr je shrnutím mých poznatků, které jsem v bádání získala a myslím si, ţe stojí za zmínku. Na rozdíl od celého těla práce, v němţ jsem se snaţila především o objektivitu, je závěr spíše subjektivním názorem na dané téma. 8

9 KRÁTKÝ HISTORICKÝ EXKURZ 1.1 Pojetí člověka a občana V dnešní době lidé, ţijící v zemích s vyspělou právní kulturou, neodlišují pojmy člověk a občan. Avšak v dobách minulých nebyli všichni lidé svobodnými občany. Athénská demokracie jako jedna z nejdokonalejších byla tak vysoko jen proto, ţe osvobodila své občany od otrocké práce na úkor otroků. Jen velmi omezený počet obyvatel mohl vyuţívat status plnoprávného aktivního příslušníka státu. Mezi postavením otroka, svobodného člověka a státního občana byl podstatný rozdíl. Občanství bylo a stále je zvláštní právem upravený vztah se státem jakoţto politickomocenskou organizací obyvatel. Jen občané jsou nositeli zákonem zaručených osobních a politických práv. Míra práv a svobod občanů je dána sociálními moţnostmi té které vývojové fáze. Zpravidla čím dále se podíváme do minulosti, tím jsou práva menší a velmi diferencovaná. Například ve středověku, v době, kdy jako občany můţeme brát jen šlechtu a měšťanstvo, měla kaţdá skupina specifický právní status. Status občana se stává stále více obecným s odstraňováním feudálních privilegií, nakonec formální rozdíly mezi lidmi povětšinou ruší a přiznává občanská práva a svobody všem dospělým muţům burţoazní revoluce. Výkon těchto práv je vázán na určité podmínky například výši majetku. Východiskem se stává učení o přirozených právech člověka, jeţ jsou nezadatelná, nezrušitelná a poznatelná rozumem. Práva člověka nebyla vytvořena státní mocí, tudíţ můţou být pouze registrována a reprodukována v zákonech jako občanská práva. Politický stát je tak oddělen od občanské společnosti, ale politická emancipace zdaleka ještě není úplnou emancipací člověka. Na zrušení faktických rozdílů, plynoucích z vlastnictví, vzdělání a zaměstnání, nemá stále společnost po vítězství burţoazních revolucí dost prostředků, tudíţ negarantuje existenční a sociální práva. Přesto je spojení občanských práv a svobod s lidskou bytostí jeden z největších úspěchů lidského putování na cestě od barbarství k humanismu. Předpoklady k úplné identitě člověka a občana vytvářejí teprve dnešní nejvyspělejší 9

10 společnosti, protoţe výsledky vědeckotechnického pokroku mohou osvobodit od otrocké práce nejenom občana, ale člověka vůbec. 1.2 Pojetí lidských práv v dějinách filozofie Vývoj ideových představ, týkajících se lidských a občanských práv a svobod, lze sledovat od období antiky aţ po jedenadvacáté století. Postupně, vycházeje z velice rozdílných myšlenkových východisek, se slil do tak obrovského proudu koncepcí, ţe rozhodující mírou začaly ovlivňovat nejen vědecké myšlení, ale i myšlení politické a kulturní. V 5. století př. n. l. se u sofistů objevuje myšlenka podřazenosti pozitivního práva před přirozeným. Zároveň sofisté formulují postulát rovnosti lidí. Alkimadas ve 4. století př. n. l. tvrdí, ţe Bůh stvořil lidi svobodné a nikoho neučinil otrokem. Také Aristoteles rozlišoval přirozené právo (dané ze spravedlnosti a přirozenosti) a pozitivní právo (dané politickým svazem). Vytvořil teorii spravedlnosti, která je zaloţena na principu rovnosti. K dalšímu prohloubení myšlenek o rovnosti lidí významně přispěli stoici myšlenku rovnosti podkládali neoddělitelnou existencí člověka a rozumu. Křesťanství je dalším impulsem nového obrazu člověka, jenţ vedl k akceptování lidských práv. Nejvýznamnější představitel scholastiky, Tomáš Akvinský, chápe člověka jako věrný obraz Boha. Přestoţe Akvinský uznával nerovnost stavů, nevolníků, vedly radikální a důsledné interpretace jeho myšlenek k postulátu rovnosti všech lidí před Bohem. Dalším významným mezníkem ve vývoji křesťanských představ o rovnosti je reformace zrušení centrální církevní struktury, jejíţ úlohy přebírají církevní obce. Reformace také přináší novou vizi nikým nezprostředkovaného spojení kaţdého jednotlivce s Bohem, stává se tak impulsem individualistického pojetí lidské existence. S renesancí je spojena idea sekularizace státu a suverenity lidu, jejímţ autorem je Marsilius z Padovy. Podle něj se moc panovníka neodvíjí od Boha, ale od lidí. Proto není panovník vázán na církev a papeţe, ale na zákony: "nutno ukázat, ţe všichni panovníci musí vládnout podle zákona a nikoli bez zákona, přičemţ pravá zvláště působící příčina zákona je lid nebo úhrn občanů nebo jejich většina." 10

11 Vývoj přirozeně-právního myšlení postupně směřuje k neoddělitelnosti lidských práv. Dle W. Occama jsou svoboda a vlastnictví právy člověku propůjčenými od Boha a jsou s ním neoddělitelně spjata první formulace ideje neoddělitelnosti a nezcizitelnosti lidských práv. Anglická revoluce přináší liberalismus. Mezi jeho nejvýznamnější představitele patří J. Milton a J. Locke. Podle Locka nestačí svobodu jen filosoficky postulovat, ale je nutno ji rovněţ institucionálně zakotvit. Tato myšlenka ho dovedla k prvnímu náčrtu teorie dělby moci, která byla rozvinuta v díle Ch. Montesquiea O Duchu zákonů. Racionalismus a osvícenství znamenají velký přínos pro zdůvodnění lidských práv. B. Spinoza a J. J. Rousseau rozvíjí ve svých dílech demokratické interpretace teorie společenské smlouvy, odůvodňující kategorie rovnosti a svobody. I. Kant vytvořil obraz člověka, který se stal pro další vývoj oblasti lidských a občanských práv, rozhodující. Podle něj je člověk jako subjekt samostatnou příčinou svého jednání a rozhodování a tato subjektivita ho odlišuje od zvířat. Tato myšlenka ho dovedla k základnímu postulátu svobody, podle něhoţ patří moţnost svobodně plánovat svůj ţivot k podstatě člověka. Podstata lidské existence je zničena bez svobody. 1.3 Historický vývoj lidských práv V období středověku jsou panovníky vyhlašována různá privilegia a majestáty, obsahující soupisy práv a svobod určené některým skupinám obyvatelstva. Nejvýznamnějšími dokumenty této doby jsou bezesporu anglická Magna charta libertatum z roku 1215 a uherská Zlatá bulla z roku Magna charta libertatum, česky Velká listina svobod, vznikla na základě zápasu Jana Bezzemka s anglickými barony o omezení královské moci. Skládá se z 63 článků, které se týkají materiálních zájmů jednotlivých sociálních vrstev, politického zřízen a postavení státního aparátu. Středověk se musí váţně zabývat náboţenstvím a jeho svobodou, coţ se poté, co se v Evropě s reformací rozpadla jednotná církevní organizace, stává příčinou mnoha válek. Ţádný právní dokument však nezaručuje svobodu vyznání obecně, ale upravuje 11

12 pouze vzájemné postavení určitých křesťanských církví. Zásada augšpurského míru cuius regio, eius religio (čí vláda, toho víra) dokazuje, ţe poddaní jsou z volby zpravidla vyloučeni. Širší výklad svobody vyznání v rámci křesťanství můţeme nalézt v přísaze polského krále Jindřicha. Zavazuje se k ochraně míru a pokoje mezi náboţenskými disidenty a přísahá, ţe nedovolí, aby byl někdo z náboţenských důvodů jakýmkoliv způsobem napadán a utiskován. Interpretace anglických ustanovení ze 17. století jako jsou Prosba o Právo (Petition of Rights) a Listina Práv (Bill of Rights) v duchu přirozenoprávní nauky otevírá v 18. století úplně novou kapitolu rozvoje lidských práv. Cesta svobody směřuje do Severní Ameriky, noví osadníci zde získávají volnou půdu a chtějí dosáhnout lepší hospodářského i společenského postavení. Vývoj nakonec dospívá k otevřenému nepřátelství s Velkou Británií a vrcholí v roce 1776 přijetím Prohlášení nezávislosti Spojených států opírající se o nezadatelné právo člověka vzepřít se porušování svých práv, odstranit despotickou vládu a nahradit ji. Podle prohlášení jsou všichni lidé od přírody stejně svobodní a nezávislí, mají nezadatelné právo těšit se ze ţivota a svobody, získávat majetek, usilovat o štěstí a bezpečí a dosáhnout jich. Vláda je zřízena k ochraně bezpečnosti a pro obecné blaho. V případě, ţe podle názoru většiny svůj úkol neplní, je moţné ji přetvořit či odstranit, jelikoţ veškerá moc ve státě patří lidu. Dědičné obsazování funkcí je nepřípustné, privilegia jedinců nebo skupin jsou vyloučena. Jurisdikce je oddělena od exekutivy a legislativy a je nutné střídání jejích představitelů na základě pravidelných svobodných voleb. Zákony nelze rušit nebo bránit jejich provádění bez souhlasu zástupců národa. Kaţdý člověk, obviněný z trestného činu, Nikdo nemůţe být zbaven svobody jinak, neţ na základě zákona nebo rozsudku. Je zakázáno ukládat nadměrné pokuty a neobvyklé či ukrutné tresty. Dále je v prohlášené obsaţeno ustanovení o svobodě tisku a vyznání. Velká francouzská revoluce přináší rozhodující obrat v chápání postavení člověka ve společnosti, rozbíjí dosavadní představy o uspořádání společenských poměrů. Jejím vlivem se mění myšlení obyvatel většiny evropských zemí 19. století. Byla vyvrcholením dlouhodobého myšlenkového, sociálního a hospodářského vývoje, jehoţ počátky nalezneme jiţ v antice. 12

13 V Paříţi došla 14. července 1789 k dobytí Bastily a tím se podstatně urychlil chod revolučních událostí. Úvodní věta Prohlášení práv člověka a občana, přijatého 26. srpna 1789 zní: Představitelé francozského lidu, ustanoveni v Národním shromáţdění, domnívajíce se, ţe nevědomost, zapomenutí nebo pohrdání lidskými právy jsou jedinými příčinami veřejných neštěstí a zkorumpování vlád, rozhodli se vyloţit v slavnostní Deklaraci přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka za tím účelem, aby tato Deklarace, neustále jsouc před očima všem členům lidské společnosti, uváděla jim stále na paměť jejich práva a jejich povinnosti; aby činy zákonodárné moci a činy výkonné moci mohly být v kaţdé chvíli porovnávány s účelem kaţdé politické instituce a byly v důsledku toho chovány ještě více v úctě; aby poţadavky občanů, kdyţ se budou napříště zakládat na jednoduchých a nepopíratelných zásadách, směřovaly vţdy k zachování ústavy a ku blahu všech. 1 Prohlášení je sestaveno ze 17 článků, ve kterých vyhlašuje, ţe lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní, kaţdé společenské zřízení má zachovat přirozená a nepromlčitelná lidská práva, jimiţ jsou svoboda vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útlaku. V národě tkví zásada vší svrchovanosti. V tom, co není zakázáno zákonem, nemůţe být nikomu bráněno, to, co zákon nenařizuje, nikdo není nucen dělat. Jako jedno z nejdrahocennějších práv člověka je označováno svobodné sdílení myšlenek a názorů. Proto smí kaţdý občan svobodně mluvit, psát a tisknout, výjimkou je zneuţití této svobody v případech, které určuje zákon. Za své názory (i náboţenské) nesmí být nikdo stíhán, pokud jejich projev nenarušuje veřejný pořádek Závěr Prohlášení stanovuje, ţe je vlastnictví nedotknutelné a posvátné právo, jehoţ nikdo nemůţe být zbaven, jedině kdyby to vyţadoval veřejný zájem uvedený v zákoně a pod podmínkou spravedlivého odškodnění. Ideje občanských práv a svobod se po krátkém období útlumu po napoleonských válkách a restauraci Bourbonů prosadily v zákonodárství řady západoevropských zemí. Ve střední Evropě (především v habsburské monarchii) přispěl revoluční vývoj i přes nenaplněný ideál občanských práv a svobod k jistému rozšíření zejména o záruky 1 Křivský Petr, Francouzská burţoazní revoluce; Mladá fronta 1989, str

14 národní rovnoprávnosti, ochranu národnostních menšin a pouţívání vlastního jazyka na školách a při jednání s úřady. Avšak tato práva nebyla realizována v plné šíři. Nově vzniklé politické proudy poţadovaly nejen zasahování státu do řady otázek a povinnost občanů takové jednání strpět, ale také jejich aktivní účast. V. Všesvazový sjezd Sovětů v roce 1918 schválil vznik Ruské socialistické federativní sovětské republiky. Ve své ústavě uplatňuje poţadavek sociálně spravedlivého státu, vědomě se snaţícího o překonání hranic liberalismu. Tento poţadavek se kvůli interpretaci, opřené o jednostranné podřízení osobních svobod zájmů jedné třídy a vedoucí k přijetí dokumentu, jenţ přes nesporné obohacení práv člověka o práva sociální a hospodářská, v kontextu celkového vývoje lidských práv stává krokem zpět. Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu, schválená v lednu 1918 III. Všeruským sjezdem Sovětů, jiţ v názvu zdůrazňuje kolektivní pojetí lidských práv a v samotném znění také nejsou garantována práva jednotlivých občanů, ale všeobecná práva lidstva, všech pracujících mas, coţ je zřejmý protiklad k Prohlášení práv člověk a občana. V Deklaraci zcela chybí přesné vymezení hranic státní moci a zájmů socialistické revoluce tato absence se později stává příčinou subjektivního výkladu a zneuţití jednotlivých zásad deklarace úzkou mocenskou skupinou komunistické strany a umoţňuje vznik politickému systému, který je postavený na nekontrolovatelné osobní moci. Úkol zrušit jakékoliv vykořisťování člověka člověk je pokrokovou myšlenkou deklarace. Příčina tohoto vykořisťování se spatřuje v soukromém vlastnictví, jeţ se proto musí buď zrušit (majetek se převede do vlastnictví státu), nebo se musí podřídit dělnické kontrole. Současně je zavedena všeobecná pracovní povinnost. Samotná ústava nevymezuje zájmy socialistické revoluce, ale zbavuje jednotlivé osoby a skupiny práv, kterých vyuţívají ke škodě těchto zájmů. Ke zdůvodnění nezákonného postupu státních orgánů je pouţito argumentu politické účelnosti, z toho vyplývá degradace všech zákonů a monopolní nekontrolovatelné ovládnutí státu, jenţ vlastní či spravuje téměř veškerý majetek. Toto zdůvodnění se navzdory poměrně široce zakotvenému soupisu občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv stává příčinou bezprávního postavení 14

15 jednotlivých občanů a jejich vykořisťování nejen v Sovětském svazu, ale v pozdější době ve všech socialistických státech. 2 Vývoj úpravy lidských práv v období na území našeho státu 2.1 Revoluční rok 1848 České země jsou v tuto dobu součástí Rakouska, které má formu absolutní monarchie. Ústavní vývoj našeho státu (v 19. století zahrnuje království České, markrabství Moravské a vévodství Slezské) začíná v roce Končí totiţ typ tzv. čisté monarchické vlády absolutní monarchie 2 jiţ zmíněné výše a vzniká konstituční monarchie. 3, 4 Objevuje se snaha o omezení panovníkovy absolutní moci ústavou. Mohutné evropské demokratické hnutí, jeţ ovlivnilo počátek revoluce v Rakousku, bylo zahájeno v únoru 1848 revolucí v Paříţi. Revoluční centra se vytvořila ve Vídni, Uhrách, Itálii i v Čechách. Revoluce si kladla za cíl porazit feudálně absolutistický reţim, zlikvidovat výsady šlechty, přeměnu feudálního státu na stát burţoazní. Jednalo se především o poţadavky na zavedení ústavní vlády, občanských práv a svobod, zejména svobody tisku, zrušení poddanství a odstranění cenzury 5. Císař po těchto tlacích vydání ústavy a provedení voleb do říšského sněmu přislibuje v polovině března. Česká reprezentace uplatňuje ve svém programu národní poţadavky, sledující obnovení historického státu České Koruny a zároveň národnostní a jazykové otázky (rovnoprávnost českého a německého jazyka ve školách a na úřadech) 2 V rukou panovníka byla soustředěna veškerá moc (zákonodárná, výkonná a soudní), jako moc nedělitelná, jednotná a neomezená. Ostatní státní orgány byly panovníkovi osobně a sluţebně podřízeny a jednaly podle jeho příkazů. 3 Panovníkova moc je omezena ústavou; rozhodujícím prvkem konstituční monarchie je parlament, který se dělí s panovníkem o moc zákonodárnou. 4 Zimek, J. Ústavní vývoj českého státu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Str. 5 a násl. 5 Malý, K. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku vyd. Praha: Linde, Str

16 Schůze praţských občanů konaná ve Svatováclavských lázních se stala první příleţitostí pro formulaci českého politického programu. Svatováclavský výbor se stává revolučním orgánem české burţoazní vrstvy a vytváří Prvou praţskou petici zahrnující 11 poţadavků určených císaři Ferdinandovi jazykovou rovnoprávnost, zavedení volebního práva a obecní samosprávy, svobodu tisku a víry, svobodu univerzitního vyučování ). Většině poţadavků císař nevyhověl, proto vznikla Druhá praţská petice. Na jejím základě císař přislíbil jazykovou rovnoprávnost češtiny a němčiny, svolání českého zemského sněmu a stanovení zásad voleb jeho členů. 6 Říšskou ústavou je míněna pouze ústava pro neuherské země (tj. Předlitavsko), myšlenka společné, unitaristické ústavy pro celou říši (i pro uherské země) se objevuje aţ v březnové ústavě z roku Ústava dubnová (Pillersdorffova) V dubnu roku 1848 dochází k oktrojování říšské Pillersdorffovy 7 ústavy z 25. dubna Tato ústava byla vyhlášena z rozhodnutí císaře Ferdinanda, nebyla předloţena ke schválení zákonodárnému orgánu. Má ze všech rakouských ústav nejsilnější centralistické rysy, zároveň je první rakouskou ústavou Vzorem pro její sepsání byla belgická ústava z roku 1830 a některé ústavy německých států. 8 Z hlediska státoobčanských práv byla Pillersdorffova ústava vcelku liberální, jako základ ji v tomto směru pravděpodobně slouţila jako vzor nejen ústava belgická 7 Svobodný pán F.X. von Pillersdorff hlavní iniciátor návrhu ústavy v roce 1848, ústavu navrhoval ještě z pozice ministra vnitřních věcí, později byl jmenován ministerským předsedou rakouské vlády 8 Balík, S., Hloušek, V., Holzer, J., Šedo, J. Politický systém českých zemí vydání. Brno: Masarykova univerzita, str. 20 a násl. 16

17 (obvyklý vzor všech středoevropských ústav), ale podle jiných pramenů 9 také francouzská Deklarace práv občana. Národům byla zaručena neporušitelnost národnosti a jazyka, plná svoboda víry a svědomí, dále svoboda řeči a tisku, byla přiznána neporušitelnost listovního tajemství, svobodné petiční a spolkové právo i volnost stěhování a zaměstnání. Ústava také garantovala osobní svobodu proti libovolnému zatýkání a domovním prohlídkám. Návrh ústavy dále zaručoval existenci národních gard. 10 Zavedení tuhého předlitavského centralismu a především aristokraticko-plutokratické zřízení senátu spolu se zavedením nepřímých voleb do komory poslanců vzbudilo obecný a zjevný odpor. Ten způsobil, ţe byla 16. května 1848 vydána císařská proklamace, která slíbila předloţení ústavy k poradám následujícího říšského sněmu. Volby do říšského shromáţdění byly opravdu uskutečněny ve všech zemích Předlitavska. Češi uznali ústavodárné říšské zastupitelstvo bez jakékoliv státoprávní výhrady května 1848 byla dubnová ústava odvolána definitivně Kroměříţský návrh ústavy Jediný ústavodárný sněm v dějinách Rakouska, do něhoţ volby proběhly na základě nerovného a nepřímého volebního práva za účasti českých politických reprezentantů české politiky (Rieger, Palacký), se sešel 10. července 1848 ve Vídni. Po dobu tohoto zasedání nebyla projednána celková úprava návrhu říšské ústavy. Byl připraven pouze oddíl o základních právech státoobčanských. 9 Zimek, J. Ústavní vývoj českého státu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, str národní garda - sestávala v podstatě z původních ozbrojených jednotek revoluce, později je směli mít obce čítající více neţ 1000 obyvatel 11 Fiedler, F., Kadlec, K., Krejčí, D., Tobolka, V., Vavřínek, F., Winter, L. Česká politika, díl druhý, část první. Ústava mocnářství Rakousko-Uherského. Praha: Jan Laichtern, Str. 11 a násl. 12 str

18 Ústavní návrh, vypracovaný ústavním výborem říšského sněmu, se označuje jako kroměříţský návrh ústavy. Na rozdíl od dubnové ústavy měl tento návrh mnohem širší záběr občanských práv, neopomínaje právo na vzdělání. Kdyby byl uveden v platnost, jednalo by se o systém konstituční monarchie, kde by po sloţení přísahy na ústavu zůstala zachována role císaře. Na vládě by se podíleli odpovědní ministři a současně by z vlády byli vyloučeni ostatní členové císařské rodiny. Kaţdá země by měla v čele svého hejtmana a zemskou vládu, která by byla odpovědna zemskému sněmu dle příslušného území a vlastní ústavu. Zástupci všech národů, pro které měla ústava platit, se pokoušeli sami sestavit moderní ústavu na základě vzájemné dohody a stálého vyrovnávání odlišných názorů a zájmů Březnová ústava (Stadionova) Manifest, kterým nový panovník František Josef I. rozpustil Kroměříţský sněm, prohlašoval, ţe panovník ze svého svobodného odhodlání a vlastní císařské moci propůjčuje svým národům ty svobody, práva a politické zřízení, které podle svého vědomí uzná za vhodné, coţ bylo v rozporu s demokratickými názory říšského sněmu o svrchované ústavodárné moci říšského shromáţdění. Státní moc měla být tedy soustředěna a sloučena v rukou hlavy státu, panovník je ústavou vázán pouze při výkonu určitých oprávnění na spolupůsobení reprezentativních kolegií. Oktrojovaná ústava ze 4. března 1849 prohlašuje, ţe je celek panovníkových zemí územní podklad svobodného, samostatného, nerozdílného a nerozlučného, konstitučního Rakouského dědičného císařství, coţ znamená, ţe ustavuje jednotné státní 13 Fiedler, F., Kadlec, K., Krejčí, D., Tobolka, V., Vavřínek, F., Winter, L. Česká politika, díl druhý, část první. Ústava mocnářství Rakousko-Uherského. Praha: Jan Laichtern, Str. 16 a násl. 18

19 území a zakotvuje v Rakousku dědičnou vládu monarchie v čele s císařem dosazeným na trůn korunovací. Byl zřízen nejvyšší říšský soud - zvláštní tribunál veřejného práva. Z poloviny byl obsazován císařem, z poloviny komorou zemí. Rozhodoval např. o ţalobách, které se vedly pro porušení konstitučních občanských práv státními orgány, o ţalobách na hejtmany, zemské místodrţící a ministry, nebo ve sporech mezi jednotlivými zeměmi. Největší přínos spočívá zejména v liberálnosti vůči občanským právům. Výslovně se ruší jakékoliv formy poddanství, jsou stanovena základní práva a svobody, ačkoliv mohla být za určitých podmínek z velké části suspendována. 2.5 Obnovení absolutismu V 50. letech 19. století je nastolen reţim popírající ústavnost. Vydáním tří tzv. silvestrovských patentů z 31. prosince 1851 se vrací k absolutistické formě vlády (Bachovský absolutismus 14 ). V prvním patentu je prohlášena březnová ústava za zrušenou. Je zde výslovně potvrzena pouze rovnost občanů před zákonem a zrušení poddanství a roboty. Druhý patent ruší občanská práva a slibuje pouze ochranu církvím státem uznávaným. Třetí patent císař nazval Pravidla základní v příčině zákonodárství organického v korunních zemích císařství rakouského a adresoval ho ministerskému předsedovi Schwarzenbergovi. Tento reţim se dotýká všech výdobytků revoluce, zachovává sice říšskou radu, ale jen jako poradní orgán císaře. Základní práva jsou změněna na státní cíle, symbolizuje, ţe jde o výhody a výsady lidem od státu. Vládne se bez parlamentu i jakékoliv kontroly ze strany veřejnosti 15. Této formě se říká organické řízení státu. 14 JUDr. Alexandr Bach od do ministr spravedlnosti, poté jmenován ministrem vnitra a policie, představitel absolutismu v letech Malý, K. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku vyd. Praha: Linde, Str

20 2.6 Říjnový diplom Vídeňský dvůr mění v průběhu roku 1859 především kvůli váţným neúspěchům bachovského reţimu, opírajícího se o armádu a policejní násilí jako metodu vládnutí, svou politiku. Císař František Josef I. vydává dne 20. října 1860 císařský diplom k uspořádání vnitřních státoprávních poměrů v monarchii tzv. Říjnový diplom, ve kterém prohlašuje za právní základ monarchie pragmatickou sankci z roku , a ve které připouští nutnost určitého stupně federalizace monarchie na základě historických tradic jednotlivých zemí. Jako základní princip je prohlášen návrat v parlamentarismu. Byla přiznána zvláštní práva zemím uherské koruny v zákonodárné oblasti, coţ je praktické obnovení jejich společné ústavy 17 K moci se dostává německá liberální burţoazie. Ministr říšské frankfurtské vlády, A. Schmerling se stává vůdčí osobností a připravuje osnovu další oktrojované rakouské ústavy. 18 Jeho ústava neobsahuje katalog základních práv, ale nechává tuto problematiku řešit pozdějšími zákony. 2.7 Únorová ústava Únorová ústava byla vyhlášena 26. února 1861 a skládala se ze tří patentů č /1861 ř. z. Nezakotvuje občanská práva, nezná ochranu národnostních práv, odpovědnost ministrů ani poslaneckou imunity. V Únorové ústavě jsou ignorovány české státoprávní nároky, Schmerlingovými volebními řády byly jednostranně privilegovány německé měšťanské strany. 17 Malý, K. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku vyd. Praha: Linde, Str. 183 a násl. 20

21 Zemská zřízení a volební řády do 15 zemských sněmů byla důleţitou součástí únorové ústavy. Zemské sněmy měly zákonodárnou pravomoc v oblasti veřejných prací, zemědělství, dobročinnosti a zemských rozpočtů. Zákony z 27. října 1862 o nedotknutelnosti osoby a vlastnictví, podle nichţ byly domovní prohlídky a zatčení nepřípustná bez soudního příkazu, jsou povaţovány za velký pokrok. Říšský parlament soustředil svou činnost především na zakotvení základních občanských práv. Přijal ale jen tiskový zákon, zákon o ochraně osobní a domovní svobody, spolčovací a shromaţďovací zákon. 19 Odpor národů proti habsburskému centralismu je příznačný pro období od vydání ústavy aţ do roku V tomto ohledu byl velmi nekompromisní především uherský sněm poţadující návrat k ústavě z roku Prosincová ústava Prosincová ústava z roku 1867 se pro ústavní vývoj stala zásadní. Byla definitivním zlomem v ústavních dějinách monarchie. V této době došlo k dovršení vývoje směřujícího k dualizaci, tedy rozděleni říše na Rakousko-Uhersko 20, a dokončení ústavního zakotvení kompromisních výsledků burţoazně demokratické revoluce a rakouského liberalismu. Úřední název celku, do kterého patřily české země po vyrovnání mezi Rakouskem a Uhrami, zněl Celek království a zemí v říšské radě zastoupených. Pojítkem těchto zemí byla nejen osoba panovníka, ale také společný parlament. Konečně vznikla liberální ústava nenapsaná ţádným císařským úředníkem, vypracovaná samotnými poslanci říšské rady. 19 Malý, K. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku vyd. Praha: Linde, Str. 185 a násl. Zimek, J. Ústavní vývoj českého státu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Str