Josef Hora: SRDCE A VØAVA SVÌTA

Transkript

1 Josef Hora: SRDCE A VØAVA SVÌTA

2 JSEM VÍC, JSEM MÍÒ Jsem víc, než tucet mužù u obìda se støíbrnými pøíbory, s jazykem svým a žaludkem, a se smyslnou pletí žen v hedvábí vedoucích hovory, jsem víc, než tisíc taneèníkù a taneènic, po parketách mramorových sálù umnì, šumnì v rozkoš vykružujících svých duší nic, nic, nic, jsem víc, než bùh, jemuž klaní se sytí, za peníze si koupiti mohoucí milenky, perly a kvítí. Ale jsem míò, než srdce malé holèièky, jež ztratila maminku, míò, než oèi žebráka, záøící šedivou prostotou toho, jenž nièeho nemaje, nikomu nezávidí, a míò, nežli dvì umírající ruce, neposkvrnìné lakotou, ruce, jež po celý bìh života svého podávaly vlastním ústùm suchý chléb a potøebné vìci stùm lidí.

3 Z LOMOZU Ulice øev, ulice ruch naplnil mého pokoje vzduch, ruce revolty vrhly moje žití do politického hromobití - je jaro? je podzim? spí slunce? spí sníh? Bojácný úsmìv mým srdcem se mih, nepromluvil však. Je nìmý. Po hlase houslí marnì stýská se mi. A je to víc snad, než houslí hlas? Ve vìtru kvìt, k vìènu plující èas? A je to ticha vìrnì šumící øeka, samoty stesk jež svalí na èlovìka, samoty stesk a po lásce hlad? Bílou ruku bych pohladil tak rád, houslí hlas, ženy stesk, míru smích - tak se ti záønì svìt duše tvé mih v zástupu vzpouøe, ulic ryku. Síla tvá nìhu chce, bojovníku.

4 NA NÁDRAŽÍ Na peronu cizího nádraží jsme stáli, já a dvì cizí ženy. Cizota svìta zela mezi námi. Kam vezeš, ženo ve smutku, bolestná ramena svá? A ty bílá, ty veselá, komu jedeš rozdat své rùže, své nožky, své úsmìvy? Dvì ruce svìta, dva póly duše mé sahají po mnì. Smrt, zoufalství, oèi duté a nedohledné, studený prùvan nicoty - a dva kroky vedle jen život, tìlo sršící krví, nìha a pøitažlivost, jež pøedchází poèetí, ale což - Snad právì tebe, veselou, rùjnou, èeká hranatá rakev na konci tvé cesty a ty nevíš - a k tobì, uvadlé steskem a høbitovem zavánìjící, vlažné rty lásky se pøitisknou neoèekávanì. A jako rychlík, jenž jede a jede a jede, vlna života nás nese a krásno je, nevìdìt kam -

5 VLÍDNÝ SMUTEK Smutek jasmínu odkvétajícího pohnul mým srdcem a plakal bych, kdybych dìvèetem byl. S bohem, bílá kráso na zeleném plátnì, s bohem, blouznivý ohòostroji barev, vidíš, jak rozpínají stromy své ruce, tuhé a pevné, jak nalévá se plod? Bude tiché léto.

6 LUNA Básníku, jenž s na mì zapomnìl pro mìsíce elektrické, krásu síly mechanické, vzpomínáš, vzpomínáš, jak s jednou šerem šel? A byl to veèer náš. Silnice bìžela odedávna a duše tvoje to cítila, že musí dál a výš, že pøišla z dávna, v èas mìsta že s tebou jen zbloudila. Vzpomínáš, vzpomínáš, s kým s tenkrát šerem šel? A byl to veèer náš, svit temnot s mou záøí sepøedený jak myšlenky chvíle té jemný byl, tajemství muže a tajemství ženy neviditelný van žíznivì pil. Vzpomínáš, vzpomínáš? Ni jména jsi pro cit svùj nenašel a byl to veèer náš, básníku, jenž s na mì zapomnìl pro mìsíce elektrické, divy svìta mechanické. Vzpomínáš, vzpomínáš tišiny èasu, køehké pøíliš,

7 hlubiny lásky, jemné pøíliš? A byl to veèer náš, jenž nevrátí se už nikdy. Už nikdy?

8 ŽENA A co bys chtìla nejradìj? A já jsem skromná a nejskromnìjší, já milovala jsem lásky dìj a moje dítì mi nejmilejší vždy to byl zázraèný plod, jejž utrhli jsme spolu, do temnì huèících vod svìta hledíce dolù. A já jsem skromná a nejradìj mám vìci nutné a skromné, prostì se vinoucí svìta dìj, obydlí pro tebe, pro mne, židli, na niž usednu se svou starostí, okno do slunce otevøené, skoro nic víc širokou náruè radosti a únavy, dítì, své dítì, zavøené dveøe, klidu milosrdnou líc, pìt loket sem a pìt loket tam, co bych s ním popojít mohla. Domov, nic než domov.

9 NEMOC Když vyletìl jsem po schodech, úzkostí bièovaný dech a nohy olovìné, s bohem buï, svìte, nechci tì, vrhám své oèi na dítì, na nemocné dítì. Po pìti metrech sednice nosí tì matka a na líce píše jí život hrùzu. Celý jsem, celý v tvé bolesti, v nadìji žít, v hrozbì neštìstí, tonu s tebou. Ó, lásko, chceš nás vykoupiti snad v horeèek dìsu za to, co dát jsi nám musela, musela? To lékù je leptavý, strašný pach, ze vteøin dlouhorukých strach a pøíliv víry. Svìt sesul se, zbylo s jen ty, náš kvìt a den, tvé ruce, horké rty, úst nemluvné, výmluvné be-bé. A obklady, jež ti dáváme, to naše rty jsou, v nì vkládáme své srdce, jež bereme všem.

10 TRAMWAJÍ Z pøedmìstí pøeprùmyslového, které opìval mùj pøítel S. K. Neumann, tamtéž bydlící, mì vezl motorový vùz ponurou ulicí, jak vor, jenž praskaje, se žene prùrvou skal. Nad øekou ale nebe otevøelo se nám, po mostì dunìli jsme, celí zmìnìni. Pryè, plachto žurnálu! Pryè! Rackù víøení, podobno kvìtinám a oblakùm a ženám cos zanechalo v srdci celé tramwaje. Po tváøi hrbáèka, jenž jako zaøezán v ní sedìl, svit tepla svezl se. Já, udiven, jsem na své ruce hledìl, dì átko churavé, bøíz bledost v duchu jimi laskaje. A toho dne jsem šel po mìstì kamenném, jako bych loukou brouzdal se a do skøíní jsem nahlížel, jak bych smrky, traviny a hvìzdy pøed oèima mìl z dob, kdy mé srdce plno jich, hoøelo plamenem

11 ŠETØTE LÁSKOU! Jenom té nejlíbeznìjší, nejneš astnìjší podejte své srdce, šetøte láskou! A jenom nejèistšímu, nejpevnìjšímu, tomu, jenž nikdy nezradil sám sebe, podejte své srdce, šetøte láskou! Tìm jedinì, kdo trpí, jimž zrak vybledl touhou, jak úpalem dne chrpy, dìtem jen, jež mají pohled bílý, jichž ruce ještì nikdy, nikdy, nikdy, nikomu na svìtì neublížily, podejte své srdce, šetøte láskou! Od kolébky až do hrobu svìt podobá se høbitovu, protože v kámen a vítr sili lidé svou lásku a pouštì ji vpily jenom jednou, jednou pro dny všecky podejte své srdce, šetøte láskou!

12 JITRO Všecko je pøichystáno, i slunce i déš i hlína. Modravì chvìje se ráno a cesta údolím. Hlava má ztvrdlá vzdorem, rty výèitkami slané, revolty pod praporem krvácející sen, pokoøení a bída se odmlèely v mé duši. V jarního svìtla van vyjda, nìhu naleznu zas. Pro chvíli, pro tichou chvíli v duši mi vlož smutek ženy. Pro chvíli, pro tichou chvíli dítìte jasem jej zhas!

13 APOSTROFA Nikdy jsem tì nevidìl, nikdy jsem tì neslyšel. Jenom jediný den z tøí set šedesáti pìti, jedenkrát snad za desetiletí, v moudrém kruhu hrajících si dìtí, v šeru lásky, sklonìné k mé tváøi, v kamenného èela pøísné záøi druha, jejž posedl revoluce hlad, svatý stín tvùj do mé duše pad, vìènosti, vìènosti!

14 I ZÁPAD A VÝCHOD Svìt západu, zlata, obchodu svìt se na nekoneènou rovinu dívá. Na východ, na Rusko, Sovdepii. Rudý zrod, rudý kvas, rudý kvìt píseò Revoluce tam zpívá, svìt starý to s novým se bijí a ty, stará Evropo, víš: Ty, nebo Sovdepie a pro dva není na svìtì místa již. Oh, bulvády Západu! Svìtel chvost burs portikem sune se mramorovým Obchod! Zloèiny! Lichvy! A života most, tìly ušlapaných dláždìná silnice vede k rozkoši veèerem fialovým, veèerem elektrickým, šumem šampaòských vin a ty, jenž nemáš, èi nechceš, jsi dlanìmi zlata vylisovaná vinice pro chøtán kapitálu. A Východ! Cos uèinil s duší, jež po svìtle volala, s blanou, jíž nepopsal život, jen bída a knùta? ty syrový! Mladý! sne srdcí, jež zaplála po staletích tuchou sebeurèení? Jdou slepí a tundrami Ruska oblaka vzdutá,

15 povstaly zástupy, mužové z dna èernozemí, vùle, rozum, plán a èin, sòali s køíže èlovìka ukøižovaného, vrátili mu zem a nástroje jeho a jak to, snivèe, žes ty to byl, jenž v zemi z hlíny a bez kamene Západu Utopii jsi ztìlesnil? Mezi Západem, Východem, Moskvou a Paøíží leží svobodná, nesvobodná zemì. Ó rci, kam modrý hlas touhy tvé zahlíží? Východ èi Západ? Co zvítìzí ve mnì? Rci mi, co vyvolíš? Jsi stáøí svìta? Jsi mládí? Jsi myšlenka? Skepse? Jsi èin? Západu šum a let, lesk tì svádí? Rozkoš moci mezi bohatstvím a hladem? Závra mezi vítìzstvím a pádem? Èi snad pøísná, chladná, spravedlivá, mladá revoluce, jež zpívá èin, èin, èin? Vol, vyvol! Teï, nebo nikdy.

16 NOC VELKOMÌSTA Dech mìsta mì ovál dnes pøed pùlnocí. Já vidìl jsem ulice plny, v kavárnách kapely hrály a života divoké vlny se na mì valily odevšad. Opilé nervy a smyslù hlad, nárazy duší zvichøených planými demonstracemi. Stesk a smích, necudná nahota lidských niter svítila na mì v kroèejích hedvábí, na tìla napjatého a ulice jako rozlitý stùl vína, nad nímž se vìží sepjetí mdle spíná k prázdným nebesùm, byla jako hmat ruky s briliantem po nevìstce. Veøejný dùm. A nemohl jsem si pomoci. Vidìl jsem pavilon nemoci, tìla zhroucená horeèkami, vidìl jsem v krunýøi z kamení, v záplavì lustrù a pod støechami mìkkýší dav se v rozkoši pást, slyšel jsem téci marnou øeku zlata rukama gaunerù, cítil jsem jako špínu na svém tìle oèima tisícerýma na mì civící

17 zbabìlost, nudu a nevìru. Bledý, modravý mìsíci! Nad zahradami hvìzdy skvìlé! Nevidìl jsem ruky tvoøící. Spala na smrt unavena prací. A nevidìl jsem spasitele. I revoluce spí a nepøichází.

18 VYSTÌHOVALCI V nìjaký poddajnìjší kraj a útoènìjší den bída domova jim ukázala. Tam za moøem, tam za moøem jak sen dolaru záøe vzplála, prodali chalupu, políèko na svahu v Tatrách a pøi Váhu, muži se stovkami v kožichu a roby, kol bokù sukní pìt, barbarská, špinavá krása je zdobí a jak jsem je shléd, uprostøed Babylonu stojící pøed dopravní kanceláøí, záhadný nápis slabikující: Trans-port in-terna-tio-nal a kam utíkáte, jsem se ptal, z tvrdé vlasti své do ciziny tvrdé? Byl to jen hlad, jenž z domova vás štval? Vidím i tváøe kypící, òadra pod šátky rozlitá, modravý zrak, laènì hledící na bohatství, ulicí rozprostøené a pod èely vidinu bohaté Ameriky, chu zlato rvát, s laèností zisku chudoby vzlyky nesmiøitelnì smíšené: Bude nám lépe snad

19 A zatím, až je vyplivne Praha a Hamburg a Transatlantic, na chvíli jenom oživne v mrazivem stínu mrakodrapù Marina Š astných a Petrù Frantík a pak shýbne je dokù a plantáží tlak, nebo pro chudého byla doma jen zatrpklá chu svìta. Doma a v cizinì taky tak.

20 DUSNO Zpomalila ulice svùj krok. Mé srdce, jež nemohlo staèit, mé oèi, v nìž spìly se vtlaèit divoké vìci, jak nesl je den, mé myšlenky, hrozné a odvetné, soucitu mého milosrdný sen jako motýl na skle okenním sedí a døímá. Bezvìtøí mezi automobily a pohledy mdle rozprostøenými a ticho, ticho zdìšené, nebo v dálce, slyš, høímá. Stotisíc lidí si vzpomene, stotisíc lidí vytrhne ruce z ochromujícího plamene surových strojù a bojù a slyšíš? slyšíš? divoèina svìta, zvíøené zlato, pot a prach v posupných oblacích nad mìsta vzlétá a je to lítost, je to nadìje, strach, je to hrùza, zmar, krev revoluce což nekolísají ulice? což davy jak pøíboj vln nebouøí svìtem? což studený vítr, jenž zavanul kvìtem, nevìští vichøice? Zpomalila ulice svùj krok,

21 neb na ni pad stín elektrického dne, jenž se mraèí, v mé srdce, v mé nohy, v mé oèi se tlaèí ponurá žízeò a ponurý hlad tisícù zlaènìlých. Trpce zní pláè. A provokuje smích. Je dusno. Sotva dýcháš.

22 DOMOV Tvrdá a pyšná zem jsou Èechy. Mluví k vám zlatem a železem jako každá jiná a z vašich slzí je diadém, jenž trikoloru kol hlavy její spíná. Domov? Jen vzpomínky dým, jenž mizí. A láska? Já nejlépe vím, jak cizí, jak cizí jsou si bratøi v øeèi. Vody ti nepodá boháè uondanému cestou. A když, Ty víš: snad náhoda, èi snad, že koupit si chce tì a snad, že je neš asten sám A já ji miloval, když cizím sloužila, protože smutek utrpení všech i hlavám sobcù pablesk krásy vdech a já ji miloval, protože toužila

23 z dna vzhùru, ze tmy k svìtlu. Ni tebe chudý, vespolnou oèarovaného touhou, s divokou láskou k svìtlu ve zracích, jež na cestu volá tì dlouhou, trnitou, dlouhou, ni tebe, chudý, nemiluji jinak.

24 TVÉ RUCE A TVÉ SRDCE Tvých rukou, bratøe, pøíliš potøebovali. Byls kováø, rozsevaè a uhlokop, tvé hbité prsty nitì snovaly, živil jsi živé, mrtvým kopal hrob, a nikdo, volaje kdy na pomoc tvé ruce, nikdy a nikde se neptal na tvé srdce. Zøe na svou tvrdou, vzdornou kovadlinu, mìl jsi kdy, bratøe, myslet na rodinu? Sils pro sedláka proso na souvrati, kdo ti tvá mladá leta, bratøe, vrátí? Tvé ruce, uhlokope, jsou èerné a jak zdrány! Pokud je máš, Most, Kladno, Oslavany ti nepøestanou nikdy zvonit hrany. Popelko, hrdina, jejž film ti ve zrak vetká, je asi jediný, s nímž život tvùj se setká. * Tvých rukou, dìlníèe, jen jich si žádá svìt, a kdybys miloval a myslil, snil a kvet a kdybys tu stál tìžký krásy tušeními a dobra úrodou, jak snìhem strom uprostøed zimy

25 a chtìl je dát, svìt øekl by: Co poèneme si s nimi? Vždy rovnováha svìta si to žádá, by jeden stál, protože druhý padá, a kdyby nebylo tvých rukou a tvé nevzdìlanosti, snad nemìly by princezny svých jemných radostí a kdybys nebyl hrubý, vkusu neznalý, prázdnotu mocných bychom poznali. * Schodištì nad prah jsi mi položil a rámy se sklem v okna zasadil a odešels, bych se svou rodinou, s nemocí hrùzou, s dìcka úsmìvy tu žil... A od té doby z mosazi a cihel, z døíví, plechu, já slyším stálou ozvìnu tvých hovorù a vzdechù, jež utrousil jsi pod schody a podlahy a støechu. Mé ruce pracují, kam ale srdce své dám? Já slyšel výkøik tvùj a z ticha vìcí zvedám do výhnì zástupù a v duchù zápolení tvé srdce, samotu, nad kterou tìžší není, zda nìkdo najde se, by strhl zeï, jež dvojí tvé srdce upøímné a dìlnou ruku tvoji,

26 zda nìkdo najde se, jenž práci by ti dal, ale i o srdce tì tiše požádal.

27 ROZHOVOR Èlovìk: Ke komusi se modlím a kohosi se ptám: když duší svou u tebe prodlím a celý svùj život ti dám, co dáš mi za to? On: Chceš bolest? Dám ti ji. Štìstí? I to budeš mít. Chceš lásku? Vezmi ji. Však spravedlnost, však spravedlnost, ty nesmíš chtít. Èlovìk: Tisíce, tisíce let jsem žil jara lásky a žalu. O všecko jsem se s lotry bil, nùž na nùž a èelem svým v skálu, chci spravedlnost. On: Já dím ti. Èlovìk sám, dobrý je, kde dva jsou však, hlaholí válka. Živ bude ten, kdo lépe zabije a mrtev, kdo soucitem zalká. Chtìj sílu!

28 Èlovìk: Jinak jsi mluvil k zástupùm a jinak mluvíš dnes ke mnì. On: Protože lhát nutno zástupùm, by nezmocnili se zemì a nepoznali, že nejsem láska.

29 PROÈ? Prosinec,1920. Ulice dýchala krví. Na dvoøe Lidového domu kles veèer prvý. Na dvoøe Lidového domu, kde Rudý prapor znìl, špalírem bajonetù Antonín Nìmec šel po tvé, ještì neuschlé krvi, ty prvý! Vždy širší jsou kruhy. Pøed parlamentem republiky krvácel ráno druhý a ty se ptáš, proè? Ti, kdo šli na ulice, vìdí: padlo jich ještì více mluvila kulka a bajonet, fundament, na nìmž lpí starý svìt a ty se ptáš proè? Proto, že sláb jsi. Proto pouze. Proto, že vùdci tì zradili. Proto, že v pýše své, ješitné touze tvùj ideál zaprodat slíbili, protožes trpìl a odpouštìl, netrestat viny jsi dopouštìl

30 a sám se žalovaným stal. S buržoou zrádce tì soudí, co lichváø jde klidnì v svou skrýš, dìlníku! A tvá to je krev, která proudí a plá nad republikou v dál. Co odpovíš?

31 ZPÌV K ZÁSTUPÙM Vidìl s, jak ulice potmìšilá tváø se pošklebuje tvé rozdìlené síle? Vidìl s, jak zrakem jí zašlehla ohavná záø, že s rozdvojen a že nedojdeš cíle, tábore pracujících? A ty víš Vše, co má zlato, co dostává zlato, co lásku k vlasti své pøedstírá za to, mìš ácká luza, houf politikù jde proti tobì ve sraženém šiku. Srdce výš! Slyšel s, jak úlisným hlasem tì zvou a nesvedenému, ti hrozí? Slyšel s? Jsou ochotni koupiti myšlenku tvou. A slyšel s, jak podlehli mnozí? Ty však víš: Jednomu dali, by tisícùm vzali, tisícùm dali, by ukovali miliony. Tvá to však víra a tvoje to vzpruha:

32 Nebude toho, by zradil druh druha. Srdce výš! Pamatuješ na války pláè, kvìt tìl, krví skropený? Vítìzství klam? Klamem zakryté rovy? Pamatuješ? Strom setlelý vyrvi i s koøeny a zasaï nový, tábore pracujících. Vždy ty víš: Pohrdli láskou tvou. Radìj se bojí. Život je zápas. A padne, kdo stojí. Cizí je vlast tvoje v paprscích jitra. Vem si ji. Vezmeš-li, tvá bude zítra, zítra již.

33 HLEDÁ SE MUŽ Na všecky rohy a štíty, zdi domù a na køižovatky, na stropy, ztužené nýty, na komínù žerï, vìží hrot, kam zrak se jen vyšplhá vratký z tišiny silnic a vod, do továren a do uèebních síní a všude, kde svìtlo honí stín a tma stíní, vyjímaje kanceláøe, kde mrtvo jest, vyvìste plakát: HLEDÁ SE MUŽ. Mladé a krásné ženy slov tìchto trojici plakat nechte do vzduchu, oèarovaného èekáním a ty, ty nevyslechnutý nikde, ty ponížený, s každým veèerem, s každým svítáním otázku trpkou polož ústùm svým: jsem to já, jehož èekají? Tøebaže sotva to budeš. Živý nevyšel dosud nikdo z pekla tohoto rodu. Duši tvou koupilo si zlaté sobectví

34 za trochu klidu, za pøátelskou shodu s tìmi, kdo v moci a šarlatu se stkví. Umìlce omrzelo vìštit a hrají si. Vùdce omrzelo trpìt a ukøižovánu být. Dají podpisy na velkou chartu køivd a relativních pravd. Stáøí, jež jezdívalo na formanské fùøe, dí, zažívajíc z nabytého jmìní: Za našich mladých let bylo hùøe. Mládí, jemuž zbabìlý talent a kulka v èele rebelovì radí, chytrácky se smíøilo, aby neumøelo hlady, aby se líbilo korumpující ruce. Kdo zbývá? Masa beztvárná, nepohyblivá. A pøece. Jak v èisté horské øece v ní jediné svit slunce tu a tam nalezne odraz, jak když drahokam zasrší na chvíli a zhasne. Nenajdeš ho.

35 A proto za krásných dní, kdy duše ranìný stesk po vìènosti žije a kdy sen ze sladké lítosti èíše sílu pije, všade tam, kde èlovìka syn uražen, zneuctìn a deptán lidským øádem, volá ku pomoci èin, divoký plakát povìste a slova ostrá jako nùž po telegrafech rozneste a telepaticky, by všude a všude a všude hoøela jeho vìta: HLEDÁ SE MUŽ. Jenž sejme høíchy svìta na vždycky.