Každý den. První krok

Transkript

1 První krok Každý den Je třeba se modlit každý den. Ano, říkám: každý den. Zeptáte se mě proč každý den? Protože člověk je tak stvořen. Jsme bytosti uhnětené z hlíny naší země. Podívejte se například, jaké problémy vyvstávají pro lidskou psychiku, když se člověk začíná odtrhávat od svého pozemského prostředí (pobyty v kosmu, cesty na měsíc atd.). I když vyjde ze svého každodenního prostředí, musí člověk zachovávat rytmus, který je vepsán v jeho těle, který je biologicky podmíněn. Jsme nedílně spojeni s touto zemí a s živými bytostmi, které nás obklopují. Střídají se dny a noci, večery a rána jak se o tom píše v první kapitole Genesis. Náš život se odvíjí v čase. Naše svoboda, nejkrásnější a nejvyšší vlastnost člověka, tato svoboda nedílně spojená s naší inteligencí, s naší schopností chtít a milovat, tato svoboda, jemné tykadlo naší bytosti, která se obrací k Bohu, se však odehrává v čase. Naše svoboda je svoboda bytosti z masa a kostí, která musí žít od nynějška ve věčnosti Boží, ale den za dnem. Když chceme takto Bohu odevzdat svůj život, je třeba mu ho odevzdávat každý den. Znáte dobře prosbu Otčenáše: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Ať už jsou překlad a interpretace jakékoliv, soustřeďují se na dnes. Ježíš, stejně jako dříve proroci a mužové Boží, nás vyzývá, abychom trvání své existence měřili ze dne na den, v tento nový den, který následuje po dni právě uplynulém, od narození do smrti. Tak se odvíjí náš život a naše svoboda. Vzít svůj život a nabídnout ho Bohu, to znamená přijmout každý z těchto dnů jako dar od Boha a znovu mu jej předložit v modlitbě díkůvzdání a chvály a v pokorné prosbě. Zkrátka mluvit k Bohu, jak může mluvit syn ke svému otci, o němž ví, že ho miluje; nebo jako přítel mluví ke svému příteli, říkají duchovní s Ignácem z Loyoly (Exercices spirituels, č. 54). Je tedy třeba modlit se každý den. O jako modlitbu se jedná? Vypůjčím si slova, která Ježíš pronesl v Horském kázání: Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt (Mat 6,6). Je sice pravda, že Ježíš se obrací k lidem, kteří žili ještě venkovským způsobem života, kteří snad měli fyzickou možnost takto se uchýlit do ústraní; ale toto platí pro každého člověka, pro každou dobu. Neboť je třeba, aby každý Kristův učedník dospěl k tomuto tajnému místu, k tomuto skrytému místu, kde mu Bůh může dát najevo, jakou otcovskou láskou miluje své děti a kde člověk v souladu s pravdou je osvobozen od jakéhokoliv vnějšího nátlaku a především zbaven své masky, chráněn před všemi indiskrétními pohledy. Zbaven soudů, které by ostatní o něm mohli pronést, toho co tomu řeknou, nejsa už podřízen nutnosti podržet si nějakou určitou tvář, může se člověk v tomto vnitřním úkrytu postavit tváří v tvář samotnému Bohu. Ať jste kdokoliv, ať jsou vaše životní podmínky jakékoliv, i když jste v nemocničním pokoji, když máte příliš těsný byt, když cestujete metrem, i uprostřed davu můžete najít tuto vnitřní komůrku, za kterou zavřete dveře. Není to snadné, řeknete mi. To je pravda, trochu to záleží na temperamentu. Modlil jsem se lépe sám v horách, kde není slyšet hluk lidí, ale zpěv ptáků. Ale přesto vás ujišťuji, že je možné modlit se v metru, v dílně nebo v továrně a dokonce v kanceláři, v nemocnici, na světnici v kasárnách. A když už se to nedá udělat jinak, přetáhne si člověk přikrývku přes hlavu a modlí se před spaním. Vždycky se dá najít vnitřní způsob, jak se dostat na toto odlehlé místo, kde zakoušíme svobodu a pravdu setkání s Bohem ve věrnosti svému rozhodnutí modlit se.

2 Modlit se každý den. Modlit se v ústraní. A řeknu ještě: modlit se nejméně ráno a večer. Ti starší se usmějí, protože jim to něco připomene, ranní a večerní modlitbu. Jaký je význam, jaký je smysl modlitby v těchto momentech, kterými je vymezen každý den života? Jdu spát a vydávám se noci. Tím, že se odevzdám spánku, připravím se k odpočinku, který moje tělo, můj duch, moje psychika potřebují, k odpočinku, který obnoví mé síly. Pro mnohé z nás je usínání nejistý boj s nespavostí nebo napětím, životním utrpením. Ať už jsou obtíže této chvíle jakékoliv, duchovní tradice vyzývá každého křesťana, aby se sjednotil se samotným Kristem. Vskutku, církev nám vkládá na rty modlitbu Krista, který na kříži, předtím než zemřel, pronesl (Luk 23,46) tuto větu ze Žalmu 30,6: Svého ducha vkládám do tvých rukou, Hospodine. Odevzdáváme se tedy spolu s Kristem do rukou Otce ne pouze v hodině naší smrti, ale každý večer tímto odevzdáním sebe sama svrchované svobodě Boží. Usínání se tak stane aktem důvěry v Boží dobrotu; vymaní nás z napětí uplynulého dne, z krutostí života. Modlit se večer, to znamená usínat s Kristem; tj. s Kristem se odevzdat do rukou Božích. Ne ve smrti, ale pro život. To znamená svěřit Bohu svou životní sílu, svého ducha, kterého nám dal on sám. Ne abychom mu jej vrátili jako něco vypůjčeného, ale abychom mohli lépe inspirovat svůj život a otevřít jej Bohu, který je Život a který nám život dává. To je tedy večerní modlitba: odevzdání sebe sama do rukou Božích. Ranní modlitba. Když se vzbudím, místo abych se obtížně probíral z ospalosti, setřásal únavu jako němá tvář a spěchal, abych se neopozdil, dříve než začnu cokoliv dělat, je třeba věnovat okamžik jakkoliv krátký tomu, abych oslavil přicházející den, toto procitnutí, které je mi dáno jako událost stvoření jak světa tak i mého života, jako okamžik, kdy mohu znovu přijmout bytí tryskající zdarma z rukou Božích, jako zmrtvýchvstání, jako vzkříšení s Kristem. V dnešní době zaujímáme příliš často v životě a ve světě technický postoj. Víme, že automobil, motocykl, kolo či mlýnek na kávu mají životnost tolik a tolik funkčních hodin, po jejichž uplynutí je normální, že je motor opotřebován. Jsme v pokušení představit si stejným způsobem mechaniku člověka nebo světa. Jistě, fungování těla stejně jako kosmické skutečnosti mohou být na určitém stupni uvažování chápány jako mechanismus, který je v provozu, opotřebovává se a nedá se nahradit, nebo pouze obtížně. Ale to není dobrý způsob, jak chápat dějiny svého života. Každý den našeho života je událostí. Událostí, kterou je třeba brát jako dar od Boha, jako prostor, v němž je nám dána svoboda k tomu, abychom Boha milovali, abychom milovali své bratry; abychom Boha uctívali a dali poznat jeho nádheru lidem stvořeným k Božímu obrazu, k obrazu jeho milovaného Syna; abychom žili a naplnili svůj úkol muže a ženy, poslání, jež nám Bůh svěřil, on, který nás stvořil k bytí a dal nám život. Každý den má být přijímán jako dar, který nám v této chvíli dává Bůh, náš Stvořitel a Otec. Ne že bychom byli znovu stvořeni každý den. Ale každý den dostáváme stvoření obnovené, obnovené naší svobodou, jíž byla vrácena nevinnost Božím odpuštěním a dary Ducha svatého jí propůjčily lesk. Pokaždé, když vstáváme s Kristem ve svěžesti velikonočního rána. Ranní modlitba: vzdáváme díky za dar, který nám Bůh dává tímto dnem, za sebe sama, za svůj vlastní život, za svoji svobodu; vzdáváme díky za to, že máme spoluúčast s Kristem na vzkříšení; vzdáváme díky za to, že vstupujeme skrze tento nový den, který je nám nabídnut pro naši činorodost do obce lidí, které Bůh miluje. Každý den Duch svatý shromažďuje v Kristově církvi rozptýlené Boží děti, aby jim tak dal účast na svém díle spásy celého světa. Ano, každé gesto lidského života je dáno biologickými podmínkami, ale symbolizuje mnohem více, než z něj člověk může vidět. A tak člověk, který jí, není pouze zvíře, jež se potřebuje nasytit. Může předem hlásat a prorokovat Kristovu Eucharistii. My křesťané můžeme skrze milost nám danou učinit z celého dne a ne pouze sedmkrát denně předmět oběti a chvály, jež jsou adresovány Bohu, našemu Otci.

3 Druhý krok Prosté znamení Minulý týden jsem vám řekl, že se musíme učit modlit se každý den. Dnes vám předkládám starobylé svědectví. Je z počátku III. století našeho letopočtu: Apoštolská tradice Hipolyta Římského. Na těchto stránkách nacházíme stopy toho, jaká byla praxe církve týkající se každodenní modlitby a hodin určených k modlitbě. Ať všichni věřící, muži i ženy, jakmile se probudí z ranního spánku, dříve než cokoliv začnou podnikat, si umyjí ruce (na znamení očisty duchovní i fyzické) a modlí se k Bohu dříve než se vydají za svými záležitostmi. Ve dnech, kdy je křesťanské vyučování, je třeba se zúčastnit V den, kdy vyučování není, každý ať si doma vezme svatou knihu (jedná se o bibli) a přečte si z ní dostatečnou část toho, co se mu zdá být užitečné. Jsi-li doma, modli se o třetí hodině k Bohu a vzdávej mu chválu; jestliže jsi v tomto okamžiku někde jinde, modli se k Bohu ve svém srdci, protože v této hodině byl Kristus přibit na dřevo. Stejně tak se modli opět o šesté hodině, neboť zatímco Kristus byl ještě připevněn na dřevo kříže, den byl přerušen a nastala velká temnota. Také v tuto hodinu je naše modlitba velmi mocná. A o deváté hodině ať jsou modlitba a chvály delší podle vzoru duší spravedlivých, jež chválí Boha, který je pravdomluvný, který se rozpomenul na své svaté a poslal své Slovo, aby je osvítil. Neboť v tuto hodinu prolil krev a vodu z probodeného boku a ozářil tak zbytek dne a přivedl ho k večeru. Modli se rovněž předtím, než se tvé tělo uloží k odpočinku. Když se blíží půlnoc, vstaň, umyj si ruce vodou a modli se. Jestliže je přítomna tvá žena, modlete se společně. Jestliže však není ještě věřící, odejdi se modlit do jiného pokoje; pak se vrať do svého lože. Nebuď v modlitbě líný. Nepřipadají vám tyto řádky napsané téměř před osmnácti stoletími výjimečné? Už od počátku si křesťané byli vědomi povinnosti modlit se, povinnosti, kterou měli uskutečňovat v duchovním chrámu církve. Snad si pomyslíte, že na to měli čas. Mýlili byste se. My nikdy nemáme čas. Bůh nám ho dává. Musíme si ho vzít. Ukážu vám nejjednodušší způsob jak se modlit. Všichni jej známe. Je to znamení kříže, znamení, kterým znamenáme celé své tělo, z čela na hruď, z jednoho ramene na druhé, a tak na sobě vyznačíme kříž, jak jsme to zvyklí dělat my na Západě,. Hipolyt, kterého jsem vám citoval, mluví o tomto znamení kříže. Přemýšlejme o tom, co tento kříž znamená. Především je to modlitba vyjádřená gesty. Ano, modlitba těla a ducha. To není prostě něco si myslet, ale fyzicky připojit celou svou bytost k aktu modlitby. Celá má existence je uchvácena ve všech svých dimenzích mohutností lásky Boží, jež je mi dána. Proč znamení kříže? Je to připomínka znamení kříže, které jsme dostali při křtu (význam křestní, říkáme.). A také při biřmování: pokřtěný je označen svatým křižmem znamením kříže Kristova. Tento zvyk má biblické kořeny. V deváté kapitole Ezechiela, verš 4, Bůh volá tajemnou osobu a říká jí: Projdi středem města, středem Jeruzaléma a označ znamením (ve tvaru písmene T, táv v hebrejštině) na čelo muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které v sobě páchají. V hodině soudu, vysvětluje prorok, všechny, kdo budou mít na čele toto posvátné znamení, toto táv, anděl Boží ušetří: připomínka velikonoc. A v Apokalypse, kap. 7, verš 3, se apoštol Jan znovu zmiňuje o těch, kdo budou označeni na čele znamením Beránkovým. Z této připomínky znamení, jež na nás bylo vykonáno při křtu a při biřmování, je třeba vyvodit první důsledek. Když se znamenáme my sami, tak toto znamení pouze připomínáme, znamení, které nám

4 dal někdo jiný. Já sám jsem se neoznačil znamením kříže. Toto znamení kříže jsem dostal. Od koho? Samozřejmě od kněze, který mě křtil, od biskupa, který mě biřmoval, ale v podstatě od církve a tím tedy od Krista. To je Kristovo znamení par excellence, znamení Beránka. A tak tedy tímto gestem, které na sobě vykonám, připomínám obec, do které jsem zapsán, připomínám zástup, k němuž patřím, zástup bratří a sester Mesiášových, zástup všech těch, kdo byli na čele poznamenáni tímto paschálním znamením. A tímto gestem se připojuji k nespočetnému množství těch, kdo mají podíl na Kristově údělu, neboť se stali dětmi Boha, našeho Otce. A tak mi toto znamení kříže připomíná, že jsem byl připodobněn Kristu, že jsem sjednocen s Kristem, který zemřel a byl vzkříšen. Krátký citát z Ezechiela (9,34), jenž nám připomíná Exodus, nám umožní to pochopit. A Apokalypsa nám odhalí hloubku velikonočního tajemství tím, že dává jméno obětního Beránka Kristu zemřelému a zmrtvýchvstalému. A proto, když se znamenám znamením kříže, připomínám tím spásu, kterou mi dal Kristus. A nechávám se jím znovu uchvátit. Znovu uvažuji, jaká milost mi byla dána, když jsem mrtev hříchu s Kristem, jenž za naše hříchy zemřel, a že žiji už jeho životem. Uvědomuji si, že jsem dostal sílu utkat se v boji se smrtí skrze moc Vzkříšeného, se kterým jsem jedno. Připomínám si, že mě spasil Kristus spasitel a že Kristus spasitel mě připojil k tajemství kříže, abych měl spoluúčast na spáse všech lidí, na spáse celého světa. V tomto gestu, jímž na svém těle vyznačuji kříž našeho Pána, je všechna bída světa, která spočívá na mně přetvořena a přeměněna v osvobození a spásu. Tajemství vykoupení, které mě obklopuje od hlavy až k patě ve všech dimenzích mé existence minulé, přítomné, budoucí. Budoucí?, zeptáte se. Ano, protože znamení kříže oznamuje vítězství Ukřižovaného, naději ve vzkříšení. Nejen, že dělám toto gesto na svém těle, ale zároveň pronáším tato slova: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Tak postupuji až k tajemství samotného Boha. Boha, kterého nikdo neviděl, nepoznatelného a nevyzpytatelného pro člověka, jenž má své slabosti a omezení, ale Boha, který se nechává poznat. On nás totiž přijal ve své lásce, aby z nás učinil bratry a sestry Krista, věčného Syna, a vkládá do nás sílu Ducha svatého, jež nás přetváří a jež nám dává záruky věčného života, života svatosti: štěstí a naplnění naší existence. Když začínám svůj den tím, že se znamenám křížem Kristovým a přitom říkám: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, zvažuji znovu povolání člověka k svatosti. Nejen proto, že člověk je stvořen k obrazu Božímu a k tomu, aby se Bohu podobal, ale protože Bůh tím, že poslal svého Syna, aby na sebe vzal lidský úděl, nechává vstoupit mě, ubohé stvoření, hříšníka poznamenaného smrtí, do vznešené přítomnosti Božího Syna. Tím, že vzývám jméno Otce, Syna a Ducha je to nový krok, který musíme ve víře učinit -, jsem zahrnut do tajemství Boha v jednotě s jeho Podstatou a Trojicí Osob, které zbožňuji. Je mi dána milost mít spoluúčast na životě samotného Boha. Toto tajemství Boha takto meditované mě uchvacuje a od nynějška jsem jeho nositelem. Světlo pro můj život je světlo pro svět, znamení kříže odhaluje mým očím úkol tohoto dne: být svědkem Otce, Syna a Ducha. Já, který se všemi lidskými bratry, jež Bůh povolal, sdílím skrze dary Ducha úděl Syna, abych chválil Boha na nebesích. A nakonec poslední dimenze tohoto znamení kříže: prostorová symbolika čtyř hlavních bodů. Nesmíme na to zapomínat. Neboť i když nás rakety vynášejí mimo zemskou přitažlivost, zůstáváme nohama připoutáni k zemi. Církevní Otcové a celá křesťanská tradice uplatnili tuto kosmickou symboliku. A ona stále promlouvá k těm, kdo jsou citliví ke světu, jenž je obklopuje. Tímto gestem na mém těle od severu k jihu, od západu na východ, - moje ubohá tělesná existence a nenahraditelný poklad její jedinečnosti, tvoje existence, bratře, jenž mi nasloucháš, zkrátka

5 existence každého z nás je vepsána do celku kosmu a je předurčena k tomu, aby vyzařovala nádheru Boží tam, kde je naše místo. Takto vyznáváme a uznáváme své povolání a začínáme ho naplňovat. Ano, to je jednoduchý způsob, jak se modlit. A vy dobře vidíte celé to bohatství tohoto křesťanského znamení Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Zvláště když máte to štěstí být ve společenství, které znovu objevilo mladí nám v tom pomáhají modlitbu vyjádřenou gesty. Když nejste bytosti, které se dusí falešným studem, které jsou strnulé a znehybnělé ateismem společenského života, neschopné vyjádřit i tělesně, že se zrodily z Výsosti. Pro mě osobně je velkou radostí, když mohu ponořit ruku do kropenky se svěcenou vodou, krásnou, čistou a svěží, je to připomínka křestní vody a velikonoční noci. Když mohu nejen udělat znamení kříže Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, ale navíc touto vodou na svém čele a na hrudi si připomenout všechno to bohatství symbolů, které dodávají mému životu nádheru: první voda stvoření, nad kterou se vznášel Duch svatý; voda Rudého moře, kterou překročil hebrejský lid povolaný k tomu, aby uzavřel Smlouvu s Bohem; voda Jordánu na prahu zaslíbené země; křestní voda; voda slz, které z nás smývají hřích; živá voda (srov. Jan 4,7-16), kterou Bůh v nás nechal vzejít, tryskající pramen Ducha. Ano, když vstáváme, můžeme se modlit prostě: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

6 Třetí krok Otevřete bibli Jak odpovědět na Pánův příkaz, abychom se modlili každý den? Vypracoval jsem několik úvah praktických a zároveň duchovních na téma naší existence, které ukazují na spánek a bdění a na střídání dnů. Do tohoto běhu našeho života musíme vepsat přítomnost Boha a pozornost vůči Bohu. Každá skutečnost, která se dotýká našeho těla, naší bytosti, je znamením a projevem duchovní dimenze naší existence. Neboť nic z lidské existence materiální a tělesné není zbaveno smyslu. Se svým tělem dostávám své bytí. Jsem schopen pochopit a vidět tělesnýma očima, k čemu mě Bůh volá. V této existenci tělesné stejně tak jako duchovní mohu a musím chválit Boha a jemu sloužit a tak naplnit svobodu, kterou mně dává. A proto je důležité modlit se každý den především když vstáváme a uléháme. Nalezneme v tom nezbytnou oporu pro to, aby naše životy zazářily v celé své kráse, abychom měli sami v sobě jistotu víry, pokoj lásky, radost z naděje, které jsou vlastní křesťanům. Mám jednu dobrou radu (je ale třeba mít trpělivost a vytrvalost, abychom ji uvedli v život; mluvím především k těm křesťanům, jejichž život je zatížen vnějšími činnostmi a podřízen nejrůznějším omezením; přesto jsou tyto návrhy jistě cenné i pro ostatní): je mimořádně užitečné vybavit svou paměť tak, aby v naší představivosti a v naší afektivitě bylo obsaženo všechno to, co Bůh vepsal do těla člověka, aby mu zjevil svou lásku a aby nám tedy na rty přicházela slova samotného Boha. Slovo Bůh by nemělo smysl, kdyby se neříkalo v našem jazyce. Máme-li mluvit k Bohu, jehož člověk nemůže pojmenovat, koktáme. Často v modlitbě nevíme co říci. To nepřekvapuje. Mít hodně slov a vhodných výrazů někdy znamená, že se pohybujeme po snadném terénu. Jakmile se dotkneme delikátního a jemného tématu, nevíme už dost dobře co říci a někdy se nám vůbec nedostává slov. Nejhlubší city, nejsilnější přesvědčení, nejživější obdiv nebo nejprudší výkřiky hrůzy nenacházejí ke svému vyjádření lidských slov. Jsme zticha. Ti z vás, kdo před určitým člověkem nenacházejí slova, mě pochopí. Jak často si po nějakém setkání či rozhovoru vyčítáme: Chtěl jsem říci toto a tamto, všechno, co si myslím. Nejenže se mi to nepodařilo formulovat už připravenými slovy, ale ani slova nakonec použitá nevyjádřila to, co jsem měl v hlavě a v srdci. Abychom se mohli modlit, je tedy třeba vyzbrojit svou představivost, živit citovost, mít dosti slov. Jak toho dosáhnout? Tím, že se naučíme nazpaměť, slyšíte mě dobře, tím, že se naučíme nazpaměť modlitby, které jsou součástí jazyka, jejž dal Bůh lidem, aby mohli mluvit jak k Bohu, tak k srdci člověka. To je tedy pěkně komplikovaná definice, pomyslíte si. Dobrá, pojďme rovnou k cíli. Naučte se žalmy a říkejte je zpaměti. Ale žalmy jsou dlouhé, odbudete mě. Ne všechny. Zalistujte si v bibli a všimnete si, že tam jsou malé žalmy: některé mají pouze čtyři řádky. Pro začátek se spolehněte pouze na délku a narazíte na mistrovská dílka. Vskutku, délka nebo stručnost žalmu není jevem náhodným. Zpěvy a básně, které Bůh vnukl svému lidu k modlitbě a chvále, jejich literární forma a rozložení strof je v přímém vztahu k jejich obsahu. Krátké žalmy nádherně a silně vyjadřují duchovní postoj: chválu, prosbu atd. Nabízejí nám způsob modlitby, která našim rtům dává slova a našemu srdci a naší víře potravu pro to, abychom v modlitbě k Bohu vytrvali. Otevřete si tedy bibli a naleznete věty a verše, které už znáte a umíte je zpívat. Ale často budete překvapeni, když objevíte celistvý text nějakého žalmu. Neboť při liturgii Slova během mše, v neděli či ve všední den, jste si zvykli číst tři nebo čtyři sloky o čtyřech verších, ať už byl žalm jakkoliv dlouhý. S tím rizikem, že se může vytratit nebo překroutit jeho význam. Jsem raději pro to, vzít žalm v jeho celku,

7 respektovat báseň takovou jaká je, krátká či dlouhá, ale takovou, jakou ji sestavil ten, jehož inspiroval Bůh, aby dal lidu svou modlitbu. Naučte se tedy žalmy nazpaměť a uvědomte si přitom, že je to modlitba izraelského lidu a lidu Božího jako celku, modlitba Panny Marie a modlitba církve dnes, stejně jako tomu bylo včera a jako tomu bude zítra. Žalmy, to je především modlitba samotného Ježíše. Skrze tato slova, kterým jsme se naučili zpaměti, vstupujeme v nádherné a nesmírné rezonanci s mnohými tóny do modlitby samotného Ježíše, do modlitby, která se vpisuje do všech časů a všech věků, až se stane modlitbou celého světa, kosmu v jeho plnosti, ke slávě Boží. V žalmech poznáme způsob, jakým se Bůh zjevuje v lidském jazyce a jak nechává člověka vyzpívat Bohu chválu. V žalmech najdete všechno, jak stále tvrdí velcí duchové od svatého Bernarda po Bossueta, mniši z nejstarších dob a církevní otcové. Toto praví svatý Ambrož ve svém nádherném Výkladu žalmů : Snaží-li se někdo pročítat příběhy předků a napodobovat je, má v jediném žalmu obsažen celý sled otcovské historie, takže zkrácenou četbou získá celý památný poklad. Jestliže někdo zkoumá, jak silný je zákon, který záleží celý v poutu lásky ( neboť kdo miluje bližního, naplnil zákon ) ať si přečte v žalmech, s jakou láskou se vystavil sám skladatel těžkým nebezpečím, aby odvrátil potupu od všeho lidu. Z toho pozná, že sláva lásky se neliší od vítězství ctnosti ( ). Co je vděčnější než žalm? Proto říká krásně sám David: Chvalte Pána, protože je dobré zpívat mu žalm. Ať našemu Bohu zaznívá radostná a vznešená chvála! A opravdu, žalm je požehnání národa, chvála Boha, chvalozpěv lidu, je to oslavný jásot všech, mluva všech, hlas církve, zvučné vyznání víry, úplná oddanost autoritě, radost ze svobody, radostné volání, zvučné veselí. Konejší hněv, zažehnává starost, ulehčuje zármutek. Je to obrana v noci, za dne poučení, štít ve strachu, slavnostní plesání ve svatosti, obraz klidného spočinutí, záruka pokoje a svornosti. Na způsob citery dělá jednu píseň z různých a nestejných tónů. Boží den se rozezvučí žalmem, západ žalmem doznívá. V žalmu zápasí nauka s milostí. Zpívá se současně pro potěšení a je to i poučka pro vzdělání. S čím vším se nesetkáš, když čteš žalmy. Čtu v nich: Zpěv pro milovaného a zahořím touhou po svaté lásce. V nich uvažuji o milosti zjevení, o svědectví zmrtvýchvstání, o příslibu duchovních darů. V nich se učím vyhýbat se hříchu, odnaučuji se stydět se za pokání konané za hříchy. A svatý Augustin se obrátil na katolickou víru krásou a bohatstvím žalmů. Už od prvních století znal křesťanský lid žaltář nazpaměť. Neříkejte mi, že je to archaické. Otevřete si žaltář, ponořte se do něj, učte se žalmy: je to nádherné, uvidíte. Někdo vás vede za ruku a učí vás modlit se. Když budete říkat žalmy zpaměti, začleníte se do modlitby církve. Ti z vás, kdo mají trochu více času, se mohou jako ranní a večerní modlitbu modlit ty žalmy, které církev organizovaným způsobem uchovala jakožto modlitbu shromáždění křesťanů. Kněží a řeholníci nejsou jediní, kdo mají zasvětit svůj život této povinnosti modlitby. Kdysi se tato kniha nazývala Breviář, dnes se jmenuje Liturgie hodin nebo Denní modlitba církve. Můžete si ji opatřit v knihkupectví a používat ji. Otevřeli jste si tedy bibli a naučili jste se zpaměti a se srdcem otevřeným ten nejkratší žalm, jaký jste našli, například Žalm 117: Chvalte Hospodina všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Příští týden se naučte nějaký jiný Když si je budete opakovat, uvidíte postupně, jak vaši vnitřní existenci vyplňuje Bůh.

8 Modlitba žalmů: světlo, které nám Bůh dává do mlhy našich nejistých životů a odhaluje nám tak jejich místa stínů, odmítání a vytáček ne proto, aby nás uváděl v zoufalství, ale naopak proto, aby nás uzdravil a zachránil. Neboť Kristus tak zároveň pomůže našim srdcím, která se takto stala vnímavá k jeho přítomnosti, objevit pravdu, hloubku a krásu lidské existence. A to je opravdový život v celé lidské dimenzi. Jinak je člověk pouze zvíře, které jí, pije a dívá se na televizi. Vyhýbá se rozvažování, má ze všeho strach a před každým zavírá své oči a srdce. Avšak víra v Boha dává i tomu nejbázlivějšímu ohromující jistotu. Kdo důvěřuje Bohu a ne jen sám sobě, nemá strach pohlédnout do tváře své vlastní slabosti a svým omezením. V okamžiku usínání ať vám vstoupí na rty a do srdce ten verš žalmu, který uchováváte v paměti; a probouzejte se s ním. Tato přítomnost Božího slova v hloubce vašeho vědomí bude ve vás vyhledávat všechno to, co se snad dosud ani vám samotným nepodařilo odhalit, přivést na světlo Boží. A zatímco budete spát, přinese toto Slovo plody, mnohem víc, než si dokážete představit. Neboť Izajáš (55,11) prorokoval: Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. A Ježíš nám říká: S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste a on ani neví jak. (srov. Mk 4,26-27).

9 Čtvrtý krok Ráno: nabídnutý život Tak jako mnozí, vstáváte také vy ráno nevyspalí; máte naspěch, zbývá vám málo času na to, abyste se dostali do práce, nebo už se vám pod nohy pletou vaše děti. Zkrátka je to těžká chvíle, plná chvatu. Proč tedy hned v okamžiku probuzení, na samém začátku svého dne, se rozvážně nepoznamenáte znamením kříže uvědomujíce si všechno bohatství smyslu v něm obsažené? Musíte-li jednat diskrétněji, můžete poznamenat své srdce tajným znamením jako výraz uznání svého Pána. Tuto možnost má každý, za všech okolností. Je třeba dělat víc? Já myslím, že ano. A tak tedy, jak? Jedna dobrá rada: máte-li na modlitbu pouze chvilku, kdy nemáte dost klidu, použijte známé formulace, které budete říkat v pevném pořadí. Samozřejmě pod tou podmínkou, že se vyhnete rutině a omrzelosti. Ale nebojte se opakování ani návyku. Modlitba vskutku vyžaduje jinou pozornost než je ta, kterou věnujeme televiznímu vysílání. Televizní program nám neustále předkládá nové obrázky, aby upoutal pohled, přivábil mysl a rozptýlil ji. Naopak v modlitbě opakování stejných slov, stejných vět, které se přirozeně spojují v celek, pomáhá nalézt bezpečnost pravé vnitřní svobody. Je to jako důvěrně známá cesta pro toho, kdo si vyšel na procházku. Když zná sebemenší kamínek na cestě, každé svažování na horském chodníku, jeho nohy se instinktivně přizpůsobí jakékoliv nerovnosti a všem změnám a umožní mu volně se dívat. Může zvednout oči k nebi, všimnout si květiny na chodníku či vidět toho, koho potká. Opakování a automatičnost, místo aby byly zdrojem omezování svobody, jsou prakticky nutnou podmínkou pro to, aby svoboda existovala a rostla. Ostatně všimněte si, jen tak mimochodem, že opakování je jednou ze základních praktik liturgie, pro niž je charakteristické, že je kodifikována a vytváří obřad, ritus. To je jeden z hlavních rozdílů mezi liturgickým obřadem a divadelním představením. Mnoho lidí od divadla bylo fascinováno touto symbolickou mocí liturgického obřadu a nepřestávají nám ji závidět. Pro ranní modlitbu vám tedy radím, abyste používali stálé a opakující se formule. Namítnete mně: Když budu opakovat formulky, riskuji, že budu říkat slova a nebudu se modlit srdcem. Mám-li odpovědět na tuto námitku, musíme konkrétně zkoumat praktické podmínky. Rozlišujeme tři situace: Za prvé:máte možnost vyhradit si pro modlitbu čas. Dosti dlouhý čas: půl hodiny, tři čtvrtě hodiny, hodinu, někdy více. Navíc máte jistotu, že tuto dobu strávíte v klidu a vnitřní svobodě. Rozhodli jste se, že velkoryse věnujete Bohu tento prostor pro modlitbu. V tom případě vám Duch svatý může dopřát, že pocítíte intimní hnutí své duše, která se nechala uchvátit Bohem. Jednou pod tíhou svých hříchů a omezení, podruhé plni radosti se modlíte, prosíte, kontemplujete, adorujete. Jindy zápolíte v temnotě. Zkrátka, když člověk takto vytrvá před Bohem, který nás vidí, uskuteční se probuzení hlubokého vědomí, byť by to bylo ve víru smyslů a neskutečna. Za druhé: dotírá na vás čas a starosti, které se kupí jedna na druhou. Upustíte tedy od modlitby? Ne! Vy právě potřebujete posílit tento krátký okamžik pozornosti věnované Bohu slovy, která jste se naučili dřív. A může se stát, že jednoho dne pomyslíte na Boha, přitom budete říkat ta slova a zchvátí vás veliká radost: Bůh mě miluje, nebo velký smutek: ukřižovaný Ježíš chtěl nést všechny hříchy a všechno utrpení světa, aby je od nás odvrátil. A hle, vaše mysl bude probuzena a bude vnímat přítomnost

10 Boží, byť by to bylo jenom na jedinou sekundu. Najednou se vaše srdce rozechvěje a vaše láska vzplane: Kristus mě volá, abych ho následoval a já ho chci následovat. Ale může se také stát, že jste prostě unaveni. Málo jste se vyspali. Musíte se přinutit znovu mechanicky dělat všechny ranní úkony. Bleskově na vás dolehnou včerejší starosti, obavy ze dne, který právě začíná. Je třeba se do toho všeho pustit a vy nemáte chuť přemýšlet, soustředit se, podobáte se spíše ospalé němé tváři než uvědomělému a svobodnému člověku a úsvitu stvoření. V podobném případě je třeba dělat to, k čemu jsme se už jednou rozhodli, vyzpívat svými rty chválu Bohu, velebit Otce, který přebývá v našem srdci, odvážit se také říkat slova prosebná a kajícná a to za pomocí pevných a opakovaných formulek, to není modlitba mechanická a rutinní. Je to svobodná modlitba muže či ženy, kteří jistě mají mysl ještě ospalou, kteří jsou ještě nebo už zase zavaleni starostmi, ale kteří v lásce učiní z této modlitby akt svrchovaně svobodný navzdory nepozornosti či únavě z každodenního opakování. Uvedu jeden příklad. Vy, kdo žijete v manželství, máte děti. Anebo celodenně o někoho pečujete. Někdy se vám stane, že děláte něco pro některou z těchto milovaných bytostí, aniž by v tom bylo opravdu zapojeno vaše srdce, bez nadšení, protože jste unaveni a protože je to každý den stejné. Ale přesto to konáte z lásky. Láska často spočívá v tom, že jednáme, protože chceme milovat. Podle tohoto znamení se pozná opravdová láska. Stejné je to v našem vztahu k Bohu. Z lásky se držet rozhodnutí, které jsme jednou učinili, opakovaně říkat pevné formulky úcty a chvály, to je opravdová modlitba. Modlitba srdce, to je dar od Boha, který předpokládá disponibilní, pohotovou duši nebo duši, kterou Bůh disponibilní učiní. Ústní modlitba často vede k modlitbě srdce tak jako modlitba srdce může vést k modlitbě ústní. Za třetí: jestliže opravdu nemáte čas se zastavit nebo jestli vaše materiální podmínky modlitbu znemožňují. Udělejte znamení kříže, třeba tajně, jak už jsem vám to radil na začátku tohoto setkání. A modlete se v duchu, když budete mechanicky vykonávat úkony, které jsou součástí ranního vstávání. Modlete se, když se řítíte po schodech, když čekáte na autobus, když jedete metrem. Říkejte v duchu slova modlitby se srdcem upřeným k Bohu. A nyní budu předpokládat, že máte trochu více času, který můžete prožít v klidu. A tak vás vyzývám, abyste se hned po probuzení na chvíli zastavili, poklekli nebo zůstali stát, podle toho, jak jste zvyklí se modlit. Obraťte se ke svému kříži či ikoně, k svatému obrázku, který máte v pokoji. Anebo se obraťte směrem ke kostelu (víte, který je to směr?) či směrem k vycházejícímu slunci, znamení vzkříšeného Krista. (Většina kostelů je z těchto důvodů orientována směrem k východu, což je v naší zemi také směrem k Jeruzalému.) A modlete se. Navrhuji vám pět modliteb. Říkejte je v pořadí, které jste si předem určili. Modlete se Otče náš, modlitbu, kterou nás naučil náš Pán. Modlete se Zdrávas Maria, abyste se modlili s Pannou Marií. Modlete se Věřím v Boha ve víře s celou církví. Modlete se Sláva Otci i Synu i Duchu svatému a připomeňte si přitom svůj křest. Modlete se také Sláva na výsostech Bohu, tedy mešní Gloria, což byla původně ranní modlitba, a tak se připojíte k eucharistické oběti, která se slaví v kostelích. Tyto modlitby už znáte zpaměti. Jestli ne, vezměte si knihu a časem si je zapamatujete. Zkuste to, je to snadné. A pak v krátkém okamžiku předložte Bohu tento den, který vám on daroval. Žít, to je milost, slyšíte mě dobře, to je milost, dar, který nám dává Bůh. Život je nám nabídnut; nejsme k němu odsouzeni. I když vás postihlo trápení či neštěstí, i když jste ve vězení (vězňové a vězeňkyně mě poslouchají, já to vím), i když trpíte a prosíte Boha za uzdravení, i když máte před sebou těžký den plný obtížných a bolestných událostí, žít to je šance, kterou nám dává Bůh. Dnes, v tento den vašeho života, vám zůstává kousek svobody: můžete svobodně nabídnout Bohu své rozhodnutí prožít tento den tak, abyste mu opětovali jeho lásku a sdíleli ji s lidmi, které potkáte, známými či neznámými. Tak jako Kristus nabídl sám sebe svému Otci, nabídněte větší slávě Boží svůj

11 den v kněžském úkonu, neboť my všichni jsme, jak říká apoštol Petr ve svém Prvním listu (2,9), královské kněžstvo, národ svatý, a to skrze svůj křest. Ve chválách předem nabídněte Bohu tento čas, který je před vámi, řekněte mu, že chcete tento čas odevzdat jeho lásce a podřídit jeho vůli. Předem nabídněte Bohu utrpení a radosti tohoto dne, rozhodnutí, jež budete muset učinit, nebo situaci, která podrobí zkoušce vaši věrnost, výjimečné setkání s nějakým člověkem nebo obtížné vztahy, které každodenně prožíváte v sousedství. Jinak řečeno, žijte s vědomím toho, co činíte. Nežijte jako němé tváře. Svěřujte k Bohu svou svobodu jednat, žít a milovat, svobodu, kterou jste od Boha dostali. A konečně, věnujete-li pozornost čtením z Písma z předcházející neděle, nebo když jste si už připravili čtení z neděle následující, můžete se naučit nazpaměť větu z evangelia, ze Starého či Nového zákona, která vás zaujme a kterou si podtrhnete. Uchovávejte ji v hlavě a ve svém srdci po celý týden jako refrén, který si člověk rád opakuje, jako vzácné slovo, které ve vás nachází ozvěnu, které vás pomalu proniká a ve vás přebývá. Například v bohoslužbě slova z minulé neděle (9. září 1984), dvacáté třetí neděle během roku nacházíme tyto verše z Listu Římanům (13,8.10): Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali a Je tedy láska naplněním zákona. Nebo ještě poslední věta z evangelia (Mt 18,19-20): Opět vám pravím, - to mluví Kristus a je nádherné opakovat si jeho slova shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Tato věta, která vás bude provázet celý týden, vám umožní získat z těchto nedělních čtení svou každodenní potravu a prodloužit tak eucharistii, na které budete z milosti Boží účastni.

12 Pátý krok Rytmus dne Jak se modlit během dne? Už jsem vám jednou řekl, že církevní tradice doporučovala modlit se sedmkrát za den. Proč? První důvod: lid Izraele nabízel Bohu čas v sedmi denních modlitbách v pevně stanovenou dobu v Chrámě nebo obrácen směrem k němu: Chválím tě sedmkrát za den připomíná nám žalmista (Žalm 119, 164), Druhý důvod: Kristus sám se takto modlil, věrný zákonu lidu Božího. Třetí důvod: Ježíšovi učedníci se takto modlili: apoštolové (srov. Sk 3,1: Petr a Jan) a první křesťané z Jeruzaléma horliví v modlitbě (srov. Sk 2,42; 10,3: Kornéliovo vidění); potom křesťanská společenství a o něco později společenství klášterní. Tak byli řeholníci, řeholnice a kněží povoláni k tomu, aby sedmkrát za den recitovali nebo zpívali posvátné oficium (což znamená povinnost, břemeno, poslání modlit se), aby přerušili svou činnost a zpívali žalmy, meditovali nad Písmem, přimlouvali se za potřeby lidí a vzdávali Bohu slávu. A církev vyzývá každého křesťana, aby svému dni dal rytmus modlitbou, modlitbou opakovanou, uváženou a chtěnou z lásky, víry a naděje. Vskutku, jakožto děti Boží, v nichž přebývá Duch svatý, se můžeme a musíme chovat vůči Bohu ne jako cizinci nebo lidé, kteří ho neznají, ale jako synové a dcery, kteří majíce důvěrné vztahy ke svému nebeskému Otci, uchovávají ve svém srdci živou připomínku tohoto vztahu, který svobodně a z lásky navázali se svým Stvořitelem a Vykupitelem. Můžeme a musíme mluvit k Bohu tak, jako přítel mluví k příteli a jeho Slovo v sobě neustále uchovávat. Navíc je každý křesťan svým křtem spojen s celou církví. Modlí-li se jeden křesťan, modlí se v něm celá církev a v jeho modlitbě ho podporuje. A obráceně, každý křesťan, když se modlí, činí tak s celou církví a podporuje v modlitbě každého jiného křesťana. Když se osamocen modlím, stojí za mnou celá církev, jsem obklopen nesčetnými druhy v modlitbě, jak se krásně vyjádřil otec Hans-Urs von Balthasar (La prière contemplative, Fayard, 1972, str. 75); a já stojím za všemi svými bratry a sestrami, kteří se modlí. A tak tedy tento úkol neustálé modlitby Musíte se modlit neustále, říká Ježíš (L 18,1) tento ustavičný rozhovor srdce, které volá k Bohu a dnem i nocí prosí, je součástí našeho povolání jakožto údu těla Kristova a vřazuje nás do obecných rozměrů církve. Výzva k modlitbě je adresována mně osobně. A já tuto výzvu naplňuji v nejhlubším soukromí svého života, tam kde jsem nejvíce sám. Ale právě tam jsem v jednotě s celým vesmírem. Když se takto modlím, pracuji s Kristem a církví na spáse všech lidí. Malá Terezie na karmelu v Lisieux, sama, nemocná, pracovala (srov. Jan 5,36; 10,25; 14,12) ve shodě s celou církví sužovanou dramatickými problémy tohoto století: ateismem, válkami, zločinností, atd. Příliš málo si všímáme, říká opět Hans Urs von Balthasar (tamtéž, str. 91), jak společenství svatých vstupuje do kontemplace způsobem osobním a nesmazatelně individuálním. Je tedy třeba modlit se během dne, abychom si uchovali vědomí Boží přítomnosti. Tato výzva k opakované modlitbě během dne je adresována převážně nám, kteří žijeme v prostředí, kde explicitní znamení víry ve svých orientačních bodech a společenských obřadech nejsou vůbec výmluvná a viditelná. Velmi často křesťan-laik, ale někdy také kněz žije v situaci krajního duchovního osamění. Nemá příležitost komunikovat ve víře. Nemá k dispozici hmatatelné prostředky, které by dávaly najevo každodenní jednotu v lásce Kristově. Musí sám nést tíhu křesťanské naděje. To je další důvod pro to, abychom pevně směřovali svou pozorností a svým pohledem k Bohu. Ale tato výzva k modlitbě není pouze nutností vyplývající z naší situace. Ježíš učil své učedníky, že je třeba stále se modlit a neochabovat (L 18,1). Svatý Pavel neúnavně opakuje tento výslovný příkaz stále se modlit (2 Tesalonickým 1,11; Filipským 1,4; Koloským 1,3; Filemonovi 4) a neochabovat (2 Tesalonickým 3,13; 2 Korintským 4,1.16; Galatským 6,9; Efezským 3,13). My musíme dobře využít čas, jak napsal opět apoštol Pavel (Efezským 5,16 a Koloským 4,5).

13 Této neustálé modlitbě nás učí duchovní zkušenost Izraele, historie lidu Božího, tradice modlitby samotného Ježíše, což je modlitba církve. Dříve než zjistíme, zda je třeba se modlit dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát, šestkrát či sedmkrát za den, dám vám jednu praktickou radu: spojte chvíle modlitby s neměnnými úkony, s okamžiky, kdy přecházíte z jedné činnosti na druhou, které udávají rytmus vašemu dni. Například: jestliže jste zaměstnáni a máte pevnou pracovní dobu, existuje okamžik, kdy odcházíte z domu do práce pěšky nebo autem, metrem či autobusem. Vždy v určitou hodinu. A trvá vám to taky určitou dobu, cesta tam a pak zase nazpět. Proč tedy nespojit pevně okamžiky modlitby s těmito chvílemi strávenými na cestě? Druhý příklad: jste matkou rodiny, nechodíte do práce, ale máte malé děti, které vodíte do školy a ze školy vždy v určitou denní hodinu. Nebo jiná povinnost, která znamená přestávku: čas jídla, i když třeba z nutnosti nebo ze špatného stravovacího zvyku jíte pouze sendvič nebo do sebe jen tak něco hodíte. Proč neproměnit tato přerušení dne v orientační body pro krátkou modlitbu? Ano, vyznačte si dobře v průběhu svého dne tyto téměř pravidelné okamžiky, kdy přerušujete činnost, kdy se mění rytmus vašeho života: začátek a konce pracovní doby, jídlo, cestování, atd. Spojte s těmto okamžiky pevné rozhodnutí modlit se, byť by to bylo pouze na kratičkou chvilku, na čas, kdy na Boha jen tak mrkneme. Stanovte si pro sebe ať se děje cokoliv přísnou povinnost věnovat, třeba jenom třicet vteřin nebo minutku tomu, že změníte svou činnost pod Božím pohledem. Vaše modlitba se tak stane součástí toho, co budete prožívat. Když budete odcházet do práce, snad už budete myslet na kolegy, se kterými se tam setkáte, na potíže, kterým budete muset v kanceláři ve dvou či ve třech společně čelit; jednotlivé povahy se střetávají tím víc, že blízkost je tak těsná a každodenní. Nejdříve poproste Boha: Pane, dej, ať prožívám tyto každodenní vztahy v opravdové lásce. Ať objevím požadavky bratrské lásky ve světle Kristova utrpení a každá námaha bude pak pro mě snesitelná. Jestliže jste zaměstnáni v nějakém velkém obchodě, snad už pomyslíte na ty stovky tváří, které budou před vámi defilovat, aniž byste měli čas na ně pohlédnout. Předem řekněte Bohu: Pane, prosím tě za všechny lidi, kteří kolem mě projdou. Budu se snažit usmívat se na ně, i když k tomu často nemám odvahu, když mě urážejí a zacházejí se mnou jako s robotem. Snažte se tedy co nejlépe využít ty okamžiky, kdy přecházíte z jedné činnosti na druhou, tyto chvilky, které vám nechají, když si na to dáte pozor, malý prostor vnitřní svobody, abyste mohli znovu nabrat dech v přítomnosti Boží. Může se člověk modlit v metru nebo ve veřejných dopravních prostředcích? Já to tak dělám. Používal jsem za svůj život různé metody, podle okolností. Byly doby, kdy jsem měl ve zvyku dávat si do uší vatu, abych tak dosáhl aspoň minimálního klidu, tak moc mě hluk rozčiloval. Modlil jsem se takto, aniž bych se úplně oddělil od lidí, kteří mě obklopovali, mohl jsem ještě být vůči nim pozorný svým pohledem. Můj pohled nebyl ovšem upřený, zkoumavý, indiskrétní. Fyzické ticho mi umožnilo, že jsem je přijímal svobodněji. Naopak v jiných obdobích jsem prožíval zkušenosti právě opačné. Každý z nás to dělá tak, jak může. V žádné situaci nesmíme pokládat modlitbu za nemožnou. Mám pro vás ještě jeden návrh. Vsadím se, že na cestě od stanice metra či autobusové zastávky domů nebo na pracoviště najdete v okruhu tří až pěti set metrů kostel či kapli (můžete se trochu projít, udělat si malou zacházku). V Paříži to tak je. Ten kostel, kde se můžete v klidu modlit, nebo tam jste naopak stále něčím rušeni podle toho, jak jste vnímaví, vám může a nemusí vyhovovat: to je jiná záležitost. Ale je to kostel a je zde nejsvětější svátost. Jděte tedy těch několik set metrů navíc; zabere vám to deset minut a trocha pohybu vší linii neuškodí Vejděte do kostela a běžte až před svatostánek. Poklekněte a modlete se. Modlete se deset vteřin, nemáte-li více času. Poděkujte Bohu Otci za to tajemství eucharistie, které vás taky zahrnuje, za to, že je Kristus takto přítomen ve své církvi. Pokloňte se

14 Bohu s Kristem, v Kristu, v síle Ducha. Vzdejte Bohu díky. Vstaňte, udělejte krásné znamení kříže a jděte zase svou cestou. Uvidíte, jakou úlevu bude pro vás tento způsob, tento pevný bod znamenat. Úlevu v den, kdy jste si znovu vybavili své starosti, kdy jste vyčerpáni hlukem, dorážejí na vás odrhovačky z rozhlasu, plakáty! Jaká svoboda je v těchto momentech zastavení, kdy celá naše bytost duše, srdce, inteligence se obrací k někomu většímu než je sama a sama se stává větší tím, že směřuje svou pozornost k Tomu, který je zdrojem veškerého života a veškeré lásky!

15 Šestý krok Jídlo (1): život a přijímání Musíme svůj den označit orientačními body tak, aby to pomohlo našemu svobodnému rozhodnutí žít neustále (nebo co možná nejčastěji) v myšlenkách na Boha. Proč tato nutná pozornost? Zkuste ji žít a pochopíte její oprávněnost. Apeluji také na váš zdravý rozum: jestliže na někoho nikdy nepomyslíte, znamená to snad, že ho máte rádi? Myslet na Boha, to není z naší strany pouze vědomé úsilí být k Bohu pozorný, ale je to také odpověď Bohu, který sám na nás neustále myslí, neustále nám dává naše bytí, miluje nás, dává nám sílu, radost z toho, že žijeme a milujeme. Promluvme si dnes o důležitých chvílích v průběhu dne: o čase jídla. Vyzývám vás, abyste učinili nebo znovu učinili pevné rozhodnutí. Rozhodnutí modlit se při každém jídle. Ty starší z vás zaplaví vzpomínky nebo dokonce nostalgie po Požehnej nám Pane; požehnej tento pokrm,po modlitbě jejich mládí. Ti mladší budou udiveně hledět, napínat sluch a říkat si v duchu: Ale o čem se to mluví? Vskutku. Modlitba před jídlem, poté, co byla ceněna až do krajnosti, co si z ní ty nejhorlivější generace před třiceti či čtyřiceti lety učinily vroucně dodržovanou povinnost, je v posledních desetiletích jakoby na ústupu. Báli jsme se učinit nějaké umělé gesto; mysleli jsme, že je to nějaké znamení archaické zbožnosti, nebo pouze retro v sekularizovaném světě oproštěném od konvencí a společenských omezení. V hloubi duše jsme nevěděli, jak toto gesto máme učinit, ani jak se při tom máme chovat. K něčemu se vám přiznám. Mohlo by se vám zdát, že jako pařížský arcibiskup mohu jednat zcela svobodně, aniž bych si kladl nějaké otázky. A přece se mi často stalo, když jsem měl hosty, že jsem zaváhal a ptal se sám: Mohu od těchto lidí, které jsem pozval, i když jsou to křesťané a já to o nich vím, mohu od nich vyžadovat úkon modlitby? A pak jsem se k tomu odhodlal. Vyzývám vás, abyste to učinili také a vysvětlím proč. Ještě před několika lety bylo jídlo velmi významnou hodnotou: bylo to místo, kde se lidé setkávali u stolu, jinak řečeno místo společného života a tedy místo komunikace. Sdílíme tentýž pokrm, který byl pro nás připraven, živí nás tentýž chléb, shromáždili jsme se kolem jednoho stolu. Jídlo je znamením životadárného setkávání, které poznamenává náš čas a dává mu rytmus; je to symbol jednoty. A pak se toto chování posunulo. V dnešní době mnozí z nás jídlo vůbec vynechají, jen tak do sebe dněco hodí, spokojí se se sendvičem, v nejlepším případě jdou do snack-baru či samoobslužné restaurace self-service. Slovo self mně zde připadá mimořádně významné. Všimli jste si, že to v angličtině znamená sám, sebe? Říká každý pro sebe tam, kde bychom očekávali setkání a sdílení Tato chvíle vyhrazená tomu, abychom se nasytili, už není z řádu vztahů, jednoty, ale individuální obživy. Jídlo bývalo jakýsi obřad pospolitosti, který shromažďoval rodinu, určitou skupinu, či dokonce celou vesnici ve chvíli životně důležitého sdílení, někdy klidu, odpočinku, slavnosti, ale také rozhovorů, neboť dospělí se mohli mezi sebou bavit (i když děti byly nuceny mlčet(. Zkrátka, byť by to bylo pouze tím, že lidé vykonávali společné úkony, jídlo u stolu, někdy i nudné, bývalo nejdůležitějším časem pro společný život. A dnes k němu máme přístup přísně individuální. Ale ano, vzhledem k vývoji společnosti komunikace přenechala místo individuální biologické nutnosti; povšimněte si, jakou novou důležitost má od nynějška výživa v našem novém způsobu života. Stále méně často přichází v úvahu hlad, jak tomu bylo v mnoha případech ještě před takovými třiceti či čtyřiceti lety. Když jsem byl malý, dostal jsem pěkně vyhubováno, jestliže jsem promrhal sebemenší drobeček chleba. Uchoval jsem si nostalgickou vzpomínku na velký chléb, jak jsme říkávali, který pekařka neboť to vždycky byla pekařka vážila na Robervalových vahách, a to, co chybělo do správné

16 váhy, doplňovala malým krajíčkem navíc. Starší Pařížané si na to vzpomenou. Když jsem šel koupit chleba, za odměnu jsem měl právo sníst ten malý kousek chleba navíc, dovažek jsme tenkrát říkali, pokud mě moje paměť neklame. Byl to dobrý chléb, často teplý, křupavý a chutnal tak, že se mu dnešní chléb nevrovná. Ale nechme vzpomínání. Všimněte si, jaké místo jsme v dnešní době přisoudili způsobu výživy. Nikdy se nevěnovalo tolik péče režimu, dietetice, hlídání váhy, jako když nutnost živit se, tím, že se stala individuální, získala svou neslýchanou citovou hodnotu a náplň: každý pozorně sleduje, co jí, i když to zhltne v rychlosti. Ať už je tomu jakkoliv, jíst je životně důležité ze dvou aspektů: buď jako sociální akt jednoty a komunikace, nebo jako akt individuálního přežití a kontroly života pro integritu každé osoby. Ale jídlo, nehledě na podmínky, za jakých ho konzumujeme, má také význam hluboce náboženský a křesťanský. Biblická tradice nám předává bohatou a působivou symboliku. Výživa představuje pro člověka život a smrt. Nádherná pasáž, kterou v bibli nalezneme v knize Genesis, nám umožňuje pochopit spojitost a logiku našeho postavení tvora před zraky Stvořitele. V aktu lásky, kterým tvoří člověka ke svému obrazu a k tomu, aby se mu podobal, dává Bůh člověku k jídlu všechny rostliny ze zahrady Edenu, výživu, která vychází ze země: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. (Gn 1,29). Svět je stvořen k tomu, aby člověk z něj v jídle čerpal život. Bible dále říká: A Hospodin Bůh člověku přikázal: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. (Gn 2,16-17). Hřích je spojován právě tak s výživou jako se sexualitou. Jíst ovoce ze stromu života ukazuje, že v životodárné funkci obživy angažuje člověk svoji svobodu. Je to něco naprosto odlišného od zvířete, které spásá trávu! Už od stvoření člověka je do obživy vložena specifická hodnota. Prvotní hřích, kterým je člověk, stvořený k obrazu Božímu a k tomu, aby se Bohu podobal, zraněn a zbaven svého suverénního postavení tvora-krále stvoření, tento hřích má za následek především: V potu své tváře budeš jíst chléb (Gn 3,19). Obživa je od této chvále spojována s bolestí, strádáním a prací. Vydělávat si na chléb znamená pro nás vydělávat peníze a pak najít zdroje pro to, abychom se mohli najíst my i naši blízcí. Avšak v evangeliu Ježíš říká: Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde;kdo však přijde o život pro mě a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? (Mk 8,35-36). Zachránit svůj život, to znamená uchovat jej nejen materiálně, ale duchovně. To znamená nalézt a uchovat si smysl, čest a krásu života. Když Bůh slíbil Izraeli svatou zemi svatou proto, že tam bude sídlit Bůh, tam se bude dávat svému lidu a s ním komunikovat -, nazval ji zemí oplývající mlékem a medem (Ex 3,8), tímto pokrmem lidským a zároveň božským, který byl dán vyvolenému lidu, aby mohl žít. A každá zkouška protrpěná na poušati, zkouška postu, hladu, bídy, ukazuje, že lidský život neustále ohrožovaný je nám stále znovu dáván skrze Boží dar pokrmu, který přichází od něho jako mana (srov. Exodus 16,15). Skrze Smlouvu sděluje Bůh svou vůli lidu Izraele. Tento lid dostává zákon pro život, aby Bohu vyjádřil svou nejvyšší úctu a aby nalezl smysl své existence. Tato Smlouva je zpečetěna obětmi, skutečnými obřady jednoty. Posvátná oběť nabídnutá Bohu je posvěcena pro člověka, který se takto účastní jakési nebeské hostiny, což je symbol mesiášského hodokvasu dovršeného Kristem, o němž Izajáš prorokoval těmito slovy: Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné Panovník Hospodin provždy odstraní smrt (Iz 25,6-8). Už v této kapitole z Izajáše je hlásáno vzkříšení a vidíme zde dobře, kam až jde symbolika pokrmu. Neoznačuje pouze prostředek nutný pro fyzické přežití, ale prorokuje, že život, který jsme dostali od Boha, se neomezuje pouze na náš život pozemský: je silnější než smrt. Jinak řečeno, v aktu víry, že lid dostane od Boha svou obživu, nám prorok Izajáš ukazuje, že budeme nejen vzdorovat smrti,

17 ale že nad ní zvítězíme. Bůh nám dá život, jenž přesahuje život těla předem poznamenaný smrtí, život, který vítězí nad mocí smrti. Po čtyřicet dní se Ježíš postil na poušti. Podstoupil naši zkoušku hladu a satan ho pokoušel: Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby (Mt 4,3). Ježíš, Mesiáš, živý Syn Boží odpovídá citátem z Deuteronomia: Je psáno:,ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.' (Dt 8,3). A později Kristus-Mesiáš vzal s sebou na opuštěné místo velké množství lidí a tam od něho dostali svůj pokrm, rozmnožený chléb, symbol jiného pokrmu (srov. Jan 6): jeho Těla a Krve, které vydal za nás. Před svým utrpením Ježíš slaví velikonoční obřad a říká: Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje Tělo, které se za vás vydává Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé Krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je Smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku. A tak jsme na tomto příkladě pochopili duchovní skutečnost, jejímž je jídlo znamením: dva aspekty, které tvoří jednotu, shromáždění skrze Boha, nebo lépe: jednotu s Bohem a život, který od Boha dostáváme.

18 Sedmý krok Jídlo (2): vzdát Bohu díky Abychom posílili svou vůli a své odhodlání, vzpomeňme si na Kristův příkaz: Modlete se neustále. Stále častěji žijeme jako zvadlý list ve větru, jako oblázek unášený horským proudem. Jsme vtaženi do proudu věcí, zvyků, mravů, módních způsobů. Každý den jsme vystaveni nesčetným tíživým vlivům velkého města: mnoha různým agresivitám, reklamám, obsedantnímu opakování informací, tlačenicím všeho druhu počínaje nutností jít rychleji chodbou metra a konče nemožností hnout se z místa v dopravní zácpě. V tomto světě umělých znamení, která charakterizují naši civilizaci, byly umenšeny odkazy na víru, pokud nebyly úplně vyhlazeny. Za této situace je výzva víry naléhavější. Za všech těchto okolností si musíme zachovat možnost svobody, kde by se mohla projevit pravá orientace naší existence. Tyto životní podmínky nás nutí k větší ryzosti, větší výraznosti, větší síle a větší bdělosti v osvědčení naší víry. Bůh není součástí vnější dekorace; přichází na tajné místo našeho života, naší svobody; pravou záruku toho nám dává v Kristových svátostech. Avšak my musíme souhlasit s tím, že toto tajemné místo v nás samotných existuje a musíme se uvolit tam vstoupit. Modlitba na začátku a na konci jídla je jakousi výsadní příležitostí. Tato chvíle byla v dřívějších dobách poznamenána křesťanskými zvyky. Na venkově, když otec rodiny vzal do rukou bochník chleba, dříve než jej začal krájet, udělal na něm svým nožem znamení kříže. Vznešenost a krása tohoto gesta, které se už často vytratilo, ve mně vyvolává vzpomínku na krásné vyznání víry P. Claudela: Zasil jsem toto obilí, sklidil jsem ho a tento chléb, který jsem z něj připravil, přijaly všechny mé děti (Zvěstování Panně Marii). Nicméně v Kristu, Božím Slově přítomném ve Stvoření, Beránku z hostiny v Apokalypse, musíme my sami dát znovu všechen duchovní význam pokrmu, který přijímáme. Modlitba při jídle je součástí odkazů, které jsou vepsány v našem lidském údělu. A tak tedy, jaký obsah dát této modlitbě v době sendvičů, snack-barů a výstřední dietetiky? Řeknu pouze jedinou věc: je třeba chválit Boha za pokrm, který nám dává; a více: chválit Boha, vzdávat mu díky, vyjádřit mu svou radost, svou úctu, děkovat mu, že nám umožňuje žít, že nám dává životní naději, i když je nám někdy tento život hořký. Chválit Boha za dary, které nám dává a především pro něho samotného: Otce, který chce, abychom byli jeho dětmi, jeho syny a dcerami skrze stvoření a vykoupení. Chválit Boha za Syna, kterého nám dává a kterému jsme byli skrze křest připodobněni v jeho smrti a vzkříšení. Chválit Boha za Ducha svatého, který přebývá v našich srdcích. A děkovat Bohu, že můžeme přijímat dary, které má pro nás k dispozici, tyto dary, pro které jsme my lidé pracovali a lopotili se, ale které přesto pocházejí od něho. Nejde o to, žehnat pokrmy, ale především chválit Boha za skutečnost, že mohu jíst a přijímat život, který má smysl. Nedělat pokrm posvátným, ale chválit Boha v tuto chvíli, že mě živí tak, abych se sjednotil s Ježíšem, která říká: Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal (Jan 4,34). Jaká slova používat? Možná vám utkvěla krátká obětní modlitba ze současného mešního obřadu: Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb. Je to plod země a plod lidské práce. Toto je liturgická formulace, jež představuje strukturu modlitby, kterou vzdáváme Bohu díky před jídlem a po něm. Je to židovské požehnání denního jídla, které Ježíš pronášel každý den. Počínaje touto modlitbou, v církevní tradici existuje množství formulek a jejich variací. Můžete si sami nějakou vytvořit, nebo si vybrat z těch už hotových, starších či současných a naučit se ji. Můžete ještě, a to je také dobré, nechat vytrysknout to, co máte na srdci, právě v tento určitý den, přečíst větu z evangelia

19 nebo z Písma, zazpívat chválu se žalmistou. Už jsem vás vyzval, abyste se naučili nazpaměť Žalm 117. Vylovte v paměti ještě nějaký verš, například ze Žalmu 103, 1-2: Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní. V Žalmu 108, 4-5: Hospodine, chci ti mezi lidmi vzdávat chválu, mezi národy ti budu zpívat žalmy; vždyť tvé milosrdenství nad nebe sahá, až do mraků tvoje věrnost. V Žalmu 133,1: Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně! nebo v Žalmech 134, 135, 146 až 150; a také poslední slova žaltáře (150,6): Aleluja. Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Aleluja. Zkrátka, ve chvíli jídla máme chválit Boha za dar, který nám dává, a neztrácet přitom ze zřetele dva aspekty, které jsme zdůraznili v předchozím setkání, totiž život a jednotu. Za prvé,přijímat pokrm, to je akt, kterým my osobně přijímáme život svého těla. V této situaci je vhodné chválit Boha za život, za život, který nám dal, my jsme ho přijali a udržujeme ho díky tomuto pokrmu; ale také za život osvobozený od hříchu a smrti. Tento opravdový život, věčný, nás sjednocuje s Bohem a od této chvíle dává našemu tělu jeho důstojnost, krásu a naději. Tím také objevíme důstojnost člověka v jeho fyzickém bytí. Neboť to, co tvoří člověka a charakterizuje ho mezi všemi tvory, je skutečnost, že obrazem Božím a že se Bohu podobá. Za druhé,obsah této modlitby se musí dovolávat solidarity se všemi lidmi. Při jídle, kdy se často lidé shromáždí, se mohu v osobní modlitbě sjednotit se všemi lidskými bytostmi. I když jím osaměle, jenom proto, abych se nasytil, v rychlosti, mohu tuto chvíli prožít v solidaritě a sjednocen s Kristem vstoupit v jednotu, ve kterou doufáme, se všemi lidmi, s těmi, kteří mají co jíst, i s těmi, kdo umírají hladem, s těmi, které mám rád a které znám, i s těmi, které neznám a které vidím kolem sebe v restauraci, s těmi, které slyším mluvit, i s těmi, o kterých jsem dnes něco zaslechl. Ať je jídlo gestem jednoty, která umožní mé svobodě připojit se ke všem těm, jimž jsem byl dán, ke všem, kteří mně byli dáni. Jak ale máme to, co zde bylo řečeno, uskutečňovat? Zvláště když jíte v samoobslužných restauracích nebo na jiných společných místech. Nemám žádné duchovní předpisy, to jsem vám řekl předem. Prozradím vám několik zkušeností, které mi lidé svěřili, kterých jsem byl svědkem, nebo které jsem někdy učinil já sám. První situace: v závodní jídelně, samoobsluze, kdekoliv, ale mimo váš domov. Někteří lidé pokojně, aniž by provokovali či trpěli falešným studem, prostě proto, že to pokládají za svou povinnost, si troufnou udělat znamení kříže a po kratičkou dobu se tiše v duchu pomodlí. Aby člověk takto jednal, k tomu je potřeba milost a odvaha. Ale nikdy jsem neviděl, že by si lidé z tohoto gesta tropili posměch; obvykl e vzbuzuje jakousi úctu. Jiný postoj, převzatý od germánských národů. V těchto zemích lidé poté, co zasednou ke stolu, zachovají chviličku tich, kdy se každý může modlit v hloubi svého srdce, soustředit se a vzdát Bohu díky.

20 Jakkoliv krátké je toto přerušení našich starostí a obav průlom, do něhož vnikne Bůh obrací nás k pravému směru naší existence. Modlete se tedy potichu; v případě potřeby udělejte diskrétní znamení kříže; často se mi stalo, že jsem poznamenal své srdce, své rty, aniž by to můj bližní mohl postřehnout. Potřebujeme dát sami sobě orientační znamení a všichni máme sklon se instinktivně vyjadřovat gesty, těmi malými gesty, kterým obvykle nevěnujeme ani pozornost. A tak tedy i svůj způsob bytí, své fyzické projevy musíme podřídit lásce ke Kristu, využívat je k tomu, abychom na něho mysleli, abychom vzdávali Bohu díky. Vždycky je možné se na malou chvilku zastavit. Naložili jste si jídlo na tác, máte před sebou předkrm a vaši sousedé si budou myslet, že jste se zasnil? Co na tom záleží. Nesníte, vy se za ně modlíte. A tím do této zmatené existence, do těchto zmechanizovaných úkonů spojených s jídlem, do této fádní a únavné všednosti vnášíte svou přítomností a svou modlitbou modlitbu Krista a osvobozující akt vykoupení. Jiná situace: jste doma, ve své rodině, s dětmi, jste mladí nebo už starší, sami s manželem či manželkou, se členem své rodiny nebo s někým blízkým. Jestliže přítomní spolustolovníci souhlasí, pomodlete se společně. Je k tomu třeba trochu času. Není nic směšnějšího než odflinknutá modlitba, kdy člověk vysype nějakou formulku jenom proto, aby něco řekl. To je to, co irituje a otupuje, protože to je ta pravá rutina. Dopřejte si naopak trochu času, skutečnou pomlku, opravdové duchovní nadechnutí, pravý pokoj. Jestliže někdo z vaší rodiny nevěří, abyste respektovali každého, řekněte například: Poslyš, budeme se modlit. Na chvíli se uklidni a ztiš se. Nech nás, ať se pomodlíme; modlíme se za tebe. Vychutnejme společně tuto pokojnou chvíli, chvíli smíření a radosti, vždyť jsme se sešli, abychom sdíleli toto jídlo, které jedni připravili pro druhé. Obraťme se k Bohu, přijměme jeden druhého; podívejme se trochu na sebe, než zasedneme ke stolu. Proč ty se tak mračíš? Copak je ti? Co všechno se dnes od rána přihodilo? Buďte pozorní jeden k druhému a budete pozorní k Bohu; vyprosíte si odpuštění každý sám pro sebe i pro druhé; vzdáte Bohu díky jeden za druhého a také za ten dar, že vás shromáždil a že můžete sdílet tento pokrm. Když takto zavedeme do každodenního života vědomé gesto modlitby, je to akt, kterým vyjadřujeme svou víru, a zároveň akt, kterým si navzájem pomáháme svou víru žít. Za předpokladu, že z toho neuděláme rutinní gesto nebo vnější nátlak a to nemusí být snadné. Tato modlitba při jídle, vykonávaná ve svobodě dětí Božích, se může stát velmi pevným duchovním orientačním bodem. Neboť pro značný počet mužů a žen je jídlo posvátné v tom smyslu, že se bez něj za žádnou cenu nechtějí obejít. Když s touto životodárnou potřebou pevně spojíme úkon vědomého obrácení se k Bohu, když si takto připomeneme, že Ne jenom chlebem je člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst (srov. Mt 4,4), budeme tak mít spoluúčast na díle Kristově. On, který je Cesta nám otevře opravdovou cestu, po které budeme mít přístup k Otci, když se z nás stanou Boží děti, důstojné, svobodné, opravdové v lásce.