CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Nefarmakologické přístupy u osob s demencí Martina Hanusová Olomouc 2013

2 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Nefarmakologické přístupy u osob s demencí Téma práce: Nefarmakologické přístupy u osob s demencí Martina Hanusová Vedoucí práce: PhDr., Mgr. Dana Klevetová Olomouc 2013

3 Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně a všechny použité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném seznamu. V Bystrém 16. dubna podpis

4 Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů kdy nás opustí. Dělám strašně málo k jejímu procvičení, živení, posilování a ochraně. Mark Twain Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr., Mgr. Daně Klevetové za odborné, trpělivé a podporu dodávající vedení mé absolventské práce.

5 Obsah 1 Úvod Etapa stáří stáří jako proces Statistické údaje o stáří a demenci Spektrum sociálních sluţeb Česká alzheimerovská společnost Certifikát Váţka Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging Certifikovaný trenér paměti aktivizační trenér v sociálních sluţbách Demence Základní formy demence Primární demence Sekundární demence Klinické projevy demence Kognitivní projevy demence Behaviorální projevy demence Funkční projevy demence Diagnostika a léčba demence Anamnestické údaje Vyšetření kognitivních funkcí Pomocné vyšetřovací metody Nefarmakologické přístupy k osobám s demencí Desatero komunikace s lidmi se syndromem demence Trénink kognitivních funkcí Validace Validace teoretická východiska pochopení chování osob s demencí Validace jako klasifikace stupně syndromu demence Vyuţití verbálních a neverbálních způsobů při komunikaci s osobami s demencí Skupinová forma validace pouţívá specifické techniky Reminiscence Přístup orientovaný na člověka Preterapie Smyslová terapie Význam prostředí Zooterapie Arteterapie Muzikoterapie Kinezioterapie Závěr Pouţité zdroje: Seznam pouţitých zkratek:... 45

6 1 Úvod S přibývajícím věkem a počtem seniorů vzrůstá v České republice také četnost různých onemocnění a jedním z nejčastějších onemocnění v seniorském věku je právě demence, říká Baštecký (1994, podle Tavel, 2008, s. 28). Coţ podporuje tezi, ţe v sociálních zařízeních se budeme stále více potkávat se syndromem demence. Pracuji jiţ řadu let v sociálních sluţbách a stále častěji se setkávám s klienty trpícími různými formami demence. Dlouho jsem nevěděla, jak mám k lidem postiţeným demencí přistupovat. Často jsem seniorům, kteří mi například tvrdili, ţe se zrovna vrátili z práce, empaticky sdělovala, ţe do práce jiţ několik let nechodí, a tak podobně. Coţ většinou nemělo ţádné pozitivní účinky, ba naopak. Začala jsem tedy hledat různé cesty, jak s lidmi postiţenými demencí pracovat. Zjistila jsem, ţe existuje několik různých přístupů, které se dají v práci s lidmi postiţenými demencí vyuţívat. Postupem času jsem si všímala, ţe tak jako je kaţdý člověk jedinečný a neopakovatelný, tak je třeba s kaţdým člověkem postiţeným demencí pracovat s jiným přístupem. Tedy jedinečně, neopakovatelně, individuálně. Některým seniorům vyhovoval validační přístup a jeho techniky, jiní zase dobře reagovali na reminiscenci a podobně. Na základě těchto poznatků jsem se rozhodla psát absolventskou práci právě na téma nefarmakologických přístupů u osob s demencí. Cílem této teoretické kompilační práce je popsat moţné nefarmakologické přístupy, které se dají vyuţívat u osob trpících syndromem demence. 6

7 2 Etapa stáří stáří jako proces Přirozeně s přibýváním věku vznikají poruchy, které souvisejí s úbytkem kognitivních funkcí. Sniţuje se pruţnost myšlení a u paměti dochází ke sníţení výbavnosti. Tyto změny nastávají uţ mezi třicátým a čtyřicátým rokem ţivota. Později se začne objevovat sniţování psychomotorického tempa, sniţuje se rychlost zpracování paměti, paměť se dekonsoliduje, říká Švancara (2004, podle Jirák in Kalvach, 2008, s. 232). Hromadí se negativní účinky opakovaného stresu, jako je ovdovění, ztráta sociálních rolí, samota, zhoršené ekonomické podmínky a další, které mohou ohroţovat paměť. Vliv mají také somatická onemocnění, časté uţívání léků, které zhoršují paměť, a rizikový ţivotní styl. Bez ohledu na tyto faktory je nejváţnější příčinou poruch paměti chorobné organické onemocnění mozku. Demence. (Jirák in Kalvach, 2008, s. 232) Kaţdá ţivotní etapa člověka je důleţitá, stáří nevyjímaje. Stáří si zaslouţí stejnou pozornost jako dětství, mládí, dospělost. Koncem ţivota není stáří, ale smrt. A proto si stáří zaslouţí zájem v nejen samotného člověka procházejícího stářím, ale také subjektů státní sociální a zdravotní politiky a celé společnosti (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 11). Zdraví je dar, jehoţ cenu si velmi často uvědomujeme aţ v okamţik, kdy o tento dar přicházíme. Člověk většinou velmi pozdě přebírá odpovědnost za své zdraví. A také proč ne? Stále přetrvávající model biologického zdraví, podporovaný farmaceutickými firmami, nás přesvědčuje o tom, ţe zdraví se dá koupit (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 11). Biopsychosociální model zdraví pracuje se všemi sloţkami člověka v kontextu jeho ţivota. Nesoustředí se pouze na tělesné zdraví, ale na sociální, psychologické a spirituální sloţky, které zdraví výrazně ovlivňují (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 12). Kalvach, Hrabětová říkají (2005, s. 4): S psychikou je to stejné jako s tělesnou stránkou. Pasivita, nečinnost vedou k úpadku, včetně např. chudnutí slovníku. Je proto vhodné dbát v procesu stárnutí i ve vlastním stáří o přiměřenou psychickou 7

8 a sociální aktivitu komunikace, četba, křížovky, stolní hry, vzdělávání atd. Jde také o psychickou pohodu. V praxi to pro pečujícího znamená, ţe nejen dobrá orientace v somatologii přináší léčebný efekt. Umění přizpůsobit komunikaci se starým člověkem, umět naslouchat, mít schopnost vytvořit příjemné prostředí, nabídnout opravdový vztah, umět zvládat krizové situace je významným bodem zvládání jakéhokoliv onemocnění (Klevetová, Dlabalová, 2008, s. 12). V tomto případě syndromu demence. A právě splnění tohoto bodu nám nabízejí nefarmakologické přístupy k osobám s demencí. 2.1 Statistické údaje o stáří a demenci Je obecně známým faktem, ţe populace v České republice stárne. Podle projekce Českého statistického úřadu bylo v roce 2011 v České republice 15,5 % osob starších 65 let. V roce 2021 to uţ má být 20,6 % osob. S dalšími roky má pak dále přibývat osob seniorského věku (ČSÚ, 2012). Podle Smolíka se demence vyskytuje u 5 % osob nad 65 let a u osob nad 85 let dokonce u 25 % osob (2002, podle Tavel, s. 28). Z těchto statistických údajů vyplývá, ţe s velkou mírou pravděpodobnosti se i nadále v sociální práci budeme potkávat s osobami postiţenými demencí. 8

9 3 Spektrum sociálních služeb Sociální sluţby jsou upraveny zákonem č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Základní zásadou podle 2 odstavce 2. tohoto zákona je, ţe rozsah a forma pomoci i podpory musí zachovávat lidskou důstojnost, lidská práva a základní svobody osob. Pomoc a podpora musí vycházet z individuálně určených potřeb uţivatele sociálních sluţeb. V tomto zákoně jsou také charakterizovány sociální sluţby. Základní dělení sociálních sluţeb je podle druhu a podle formy. Podle druhu jsou to sociální sluţby poskytující sociální poradenství, sociální péči a sociální prevenci. Podle formy se dělí sociální sluţby na pobytové, ambulantní a terénní. S lidmi trpícími demencí se můţeme potkat ve všech těchto sociálních sluţbách. Pro příklad uvedu některá zařízení poskytující sociální sluţby osobám s demencí, která znám. Pobytové sluţby poskytující péči Domov pro seniory Sloupnice, Domov se zvláštním reţimem Na Skalce v Litomyšli, Domov se zvláštním reţimem Hranice na Moravě, Lůţkové a sociální zařízení pro seniory Chrudim, Centrum respitní péče Jindra v Litomyšli. Ambulantní poskytování sociálních sluţeb, poradenství a prevence Česká alzheimerovská společnost v Praze a její kontaktní místa. Terénní poskytování sociálních sluţeb a péče Charitní pečovatelská sluţba Polička, Česká alzheimerovská společnost Praha. V příloze č. 2 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., zákona 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách se mluví o standardech kvality v sociálních sluţbách. Standardy kvality je povinno mít zpracované kaţdé registrované zařízení poskytující sociální sluţby. Tyto standardy slouţí také k naplnění zásad zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. A právě nefarmakologické přístupy k osobám s demencí vidím jako jednu z moţných cest uvedení standardů kvality v sociálních sluţbách do ţivota v zařízeních poskytujících jakýkoliv druh nebo formu sociálních sluţeb. Neboť standardy vedou k profesionální a kvalitní sociální sluţbě. 9

10 3.1 Česká alzheimerovská společnost V roce 1996 vznikla Česká alzheimerovská společnost, pouţívající zkratku ČALS. ČALS vznikla na základě zvýšené poptávky lidí trpících demencí, jejich rodin, blízkých přátel, kteří neměli dostatek informací či zkušeností s onemocněním demencí, především s demencí Alzheimerova typu. Cílem této společnosti je pomoc a podpora pro osoby trpící demencí. Tato společnost úzce spolupracuje se sociálními zařízeními komunitního typu (ČALS, 2013, a). ČALS je akreditovaným zařízením MPSV. Pořádá akreditované vzdělávací programy a semináře pro poskytovatele sociálních sluţeb na téma demence. Poskytuje poradenství profesionálům (ČALS, 2013, b). ČALS je také poskytovatelem sociálních sluţeb v oblasti poradenství a péče. Poskytuje poradenství lidem, kteří trpí demencí, jejich rodině a přátelům. Dále pak poskytuje odlehčovací sluţbu v domácnosti uţivatelů (ČALS, 2013, b). ČALS působí také preventivně. Pořádá Dny paměti, kde si senioři mohou nechat zdarma vyšetřit paměť (ČALS, 2013, e). ČALS kaţdoročně 21. září pořádá Pomerančové dny, kdy formou koncertů či konferencí informuje širokou veřejnost o problematice Alzheimerovy choroby (ČALS, 2013, f) Certifikát Vážka Česká alzheimerovská společnost vyvinula systém certifikace, certifikát Váţka, který je udělován sluţbám splňujícím kritéria v poskytování péče o osoby s demencí. Tento certifikát má motivovat zařízení poskytující péči lidem trpícím demencí, aby své sluţby poskytovala odborně a co nejkvalitněji (ČALS, 2013, c). Certifikát se uděluje nejdéle na dobu 18 měsíců a zařízení musí splňovat kritéria pro udělení certifikátu Váţka nastavená ČALS minimálně ze 75 %. Zařízení pak můţe pouţívat logo certifikátu váţku na všech svých dokumentech, propagačních materiálech či webových stránkách po dobu platnosti certifikátu. ČALS na svých webových stránkách uveřejňuje zařízení, kterým udělila certifikát Váţka (ČALS, 2013, d). 10

11 3.2 Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging, pouţívající zkratku ČSPTMJ, vznikla jako občanská společnost v roce 1998 v Praze. V současné době působí jako akreditovaná vzdělávací instituce MPSV. Posláním ČSPTMJ je dostat trénování paměti mezi seniory jako nástroj, který pomáhá oddalovat sníţení mentálních funkcí. ČSPTMJ pořádá kurzy pro veřejnost, ale také akreditované třístupňové kurzy pro profesionály, tedy i pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních sluţbách (ČSPTMJ, 2013, a). ČSPTMJ pořádá Národní týdny trénování paměti, které se kaţdoročně uskutečňují v březnu. Cílem těchto týdnů dle ČSPTMJ je přesvědčit nejen seniorskou populaci, ţe si ještě docela slušně pamatuje, kdyţ jí někdo poradí, jak na to Certifikovaný trenér paměti aktivizační trenér v sociálních službách Certifikát trenéra paměti získá absolvent třístupňového akreditovaného kurzu, který má rozsah 168 hodin a musí být ukončen obhajobou závěrečné práce. Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách ukládá poskytovateli sociálních sluţeb povinnost pořádat výchovné, vzdělávací, aktivizační činnosti. Tyto činnosti mají vést k rozvoji a udrţení schopností, jako jsou soběstačnost, tvořivé schopnosti, znalosti apod. Tuto podmínku můţe naplňovat certifikovaný trenér paměti (Preiss, Chrástková, Steinová, Vejsadová, 2010, s ). 11

12 4 Demence Slovo demence pochází z latiny. Předpona de znamená odstranit a mens je mysl. Doslova tedy znamená bez mysli (Buijssen, 2006, s. 13). Dlouhou dobu se o lidech s demencí myslelo, ţe jsou duševně nemocni, teprve v nedávné době se přišlo na to, ţe demenci způsobuje dysfunkce mozku (Buijssen, 2006, s. 14). Demence je syndromem, který je charakterizován souborem příznaků a který má různé příčiny. Některé nemoci jsou vţdy spojeny s rozvojem demence (např. Alzheimerova choroba), u některých onemocnění se demence rozvine pouze někdy (např. AIDS). Z tohoto důvodu nejsme schopni při vyslovení slova demence určit, které onemocnění demenci vyvolalo (Jirák, Holmerová, Borzová, Franková, Kalvach, Konrád, Vaňková, Jarolímová, 2009, s. 11). 4.1 Základní formy demence Demence má mnoho forem. Základně se dělí podle příčiny vzniku do dvou skupin, primární a sekundární demence. Dělení ovšem není zcela přesné, různé formy demence se mohou prolínat (Jirák a kol., 2009, s. 19) Primární demence Primární demence se také nazývají atroficko-degenerativní nebo neurodegenerativní demence a jsou způsobeny procesem, který vede ke sníţení počtu nervových buněk (neuronů), pomocných nervových buněk (neuroglií), sníţení počtu spojů (synapsí) a k poruše funkcí nervových buněk. Dochází k ukládání patologických bílkovin, čímţ probíhá další řada degenerativních dějů v mozku (Jirák a kol., 2009, s ). Nejčastější příčinou tohoto typu demence je Alzheimerova choroba, která tvoří dvě třetiny všech demencí (Topinková, 1999, s. 23). Velmi často se také objevuje smíšená forma demence (alzheimerovsko-vaskulární), kdy demenci způsobuje Alzheimerova choroba a cévní změny v mozku. 12

13 Dalšími onemocněními, která způsobují tento typ demence, jsou Parkinsonova choroba, demence s Lewyho tělísky, frontotemporální lobární demence a Huntingtonova chorea (Jirák a kol., 2009, s. 29) Sekundární demence Sekundární demence se také nazývají symptomatické demence. Vznikají na základě jiného onemocnění neţ onemocnění, které vyvolává demenci (infekce, intoxikace, úraz, nádor, cévní porucha) a dělí se do dalších dvou podskupin vaskulární a ostatní symptomatické demence (Hátlová, Suchá, 2005, s. 23). Vaskulární demence vznikají poškozením mozkové tkáně cévními poruchami, především mozkovými infarkty, odumřením určité části mozku proto, ţe tato část nebyla prokrvena kvůli uzávěru vyţivující tepny. Demence častěji vznikají vinou mnohočetných drobných infarktů, ale mohou nastat i na základě jednoho velkého mozkového infarktu, který byl v místech důleţitých pro paměť. Ostatní symptomatické demence vznikají kvůli celkovému onemocnění organismu, které postihuje také mozek. Jsou to intoxikace, infekce, záněty, úrazy, nádory, léky, poruchy látkové přeměny a další faktory ovlivňující činnost mozku (Jirák a kol., 2009, s. 20). Nejčastější nemoci, které postihují i mozkovou tkáň a mohou vyvolat demenci, jsou syfilis, AIDS a prionové nemoci (Creutfeldtova-Jakobova nemoc, BSE). Z hlediska intoxikace je nejčastější alkoholová demence, která vzniká dlouhodobým naduţíváním alkoholu (Jirák a kol., 2009, s. 64). 4.2 Klinické projevy demence Projevy demence se dělí do tří základních skupin: kognitivní, behaviorální a funkční poruchy, které se mezi sebou vzájemně proplétají a ovlivňují (Topinková, 1999, s ). Tyto poruchy jsou tak velké, ţe ovlivňují normální ţivotní aktivity a vedou k nesoběstačnosti, závislosti na rodině, okolí a na sociálních či zdravotnických zařízeních (Jirák a kol., 2009, s. 11). Přitom na začátku první fáze, která je dlouhá, 13

14 není demence patrná. V konečné fázi nemoci ale člověk končí svůj ţivot tak, jak ho začal, jako bezmocné dítě (Buijssen, 2006, s. 13) Kognitivní projevy demence Kognitivní projevy jsou poruchy paměti, myšlení a úsudku, orientace, řeči, učení, poznávání, praxie, plánovacích funkcí Behaviorální projevy demence Behaviorální projevy jsou poruchy osobnosti, emotivity. Objevují se deprese, úzkost, bludy, halucinace, agresivita, společensky nepřijatelné chování, poruchy spánkového rytmu Funkční projevy demence Funkční projevy jsou sníţená sebeobsluha, později aţ úplná závislost na pomoci druhých. Dále ztráta schopnosti ovládat přístroje, řídit auto, potíţe s domácími pracemi, ztráta kontinence, neschopnost chůze (Topinková, 1999, s. 11). 4.3 Diagnostika a léčba demence Ze své praxe vím, ţe první příznaky demence bývají seniory, jejich rodinami, ale velmi často i samotnými praktickými lékaři přehlíţeny nebo podceňovány. Bývá na ně pohlíţeno na něco, co patří ke stáří. Demence je pak farmakologicky často špatně a pozdě léčena, a někdy také vůbec. Tento názor potvrzuje Jirák (2009, s. 25): Rodina i lékaři hodnotí některé příznaky demence jako příznaky stárnutí bez klinického významu a nevěnují jim zaslouženou pozornost. Pokud pracujeme se špatně zaléčeným seniorem v sociálních sluţbách, jsou nakonec nefarmakologické přístupy jedinou moţností, jak s člověkem, který trpí demencí, pracovat. Včasná a správná diagnostika a léčba demence je tedy pro seniora a jeho rodinu velmi důleţitá. 14

15 4.3.1 Anamnestické údaje Při diagnostikování demence jsou důleţité anamnestické údaje o prodělaných nemocech, úrazech hlavy, o uţívaní léků a závislostech. Člověk postiţený demencí často tyto údaje bagatelizuje, je dobré mít tyto anamnestické údaje potvrzeny od rodiny či blízkých (Jirák a kol., 2009, s. 26) Vyšetření kognitivních funkcí Vyšetření kognitivních funkcí je klíčové pro určení demence, jejího rozvoje. Vyšetření probíhá za pomoci jednoduchých orientačních testů, které je schopen vyhodnotit lékař bez hlubší znalosti neuropsychologie, tyto testy bezpečně prokáţou těţší demenci. V lehkých případech demence ale tyto testy mohou selhat, a proto je zapotřebí podrobnější testů, které vyhodnocuje klinický neuropsycholog (Raboch in Růţička, 2003, s. 24). Příkladem těchto testů je Mini-Mental State Examination (MMSE), Mattisova škála a hodnocení demence, Wechslerova paměťová škála a další (Raboch in Růţička, 2003, s.25-26) Pomocné vyšetřovací metody Pomocné vyšetřovací metody jsou zobrazovací metody, laboratorní testy a elektroencefalogram. Zobrazovací metody, výpočetní tomografie CT a magnetická rezonance MRI vylučují nebo nalézají příčinu demence na mozku (Raboch in Růţička, 2003, s. 32). Laboratorní testy mohou vyloučit nebo prokázat léčitelnou příčinu demence, zjistit přidruţená onemocnění a rizikové faktory demence. Patří sem vyšetření krevního obrazu, sedimentace, funkční testy štítné ţlázy, testy na lues, HIV, borreliózu, jaterní testy, vyšetření mozkomíšního moku a další (Raboch in Růţička, 2003, s ). Vyšetření elektroencefalografem se provádí pro rozlišení některých záchvatových stavů a některých vzácných příčin demence (Raboch in Růţička, 2003, s. 33). 15

16 5 Nefarmakologické přístupy k osobám s demencí Léčba demence by měla být komplexní. Neměla by se skládat pouze z léčby farmakologické a ošetřovatelských úkonů. Člověk trpící syndromem demence má totiţ všechny potřeby, tak jako člověk zdravý, vedle potřeb tělesných i potřeby spirituální, psychologické a sociální. Ze své praxe vím, ţe nefarmakologické přístupy jsou přínosné jak pro člověka postiţeného demencí, tak pro jeho okolí a pečujícího. V nefarmakologických přístupech se vyuţívá verbální i neverbální komunikace, rozhovor, empatie, cílená kognitivní stimulace, pouţívání paměťových pomůcek (fotografií, známých melodií, vůní, knih apod.). Pracuje se s prostředím, ve kterém se člověk postiţený demencí pohybuje. Vyuţívá se arteterapie, ergoterapie, zooterapie (Neubauer in Jirák, 1999, s ). Nefarmakologické přístupy k osobám s demencí mohou redukovat nástup pocitů bezmoci, které jsou spojeny s nepříznivými projevy demence. V časných stadiích demence nefarmakologické přístupy zachovávají především sociální schopnosti člověka stiţeného demencí a v pokročilejších stadiích demence jde především o zachování emočního proţívání a chování jedince. Nefarmakologické přístupy k osobám s demencí zabraňují rozvoji sociálně neţádoucího chování (Neubauer in Jirák, 1999, s ). 5.1 Desatero komunikace s lidmi se syndromem demence Na začátku kapitoly o nefarmakologických přístupech k osobám s demencí uvádím desatero komunikace s lidmi postiţenými demencí, převzaté z webových stránek Národní rady zdravotně postiţených. Toto desatero povaţuji za velmi důleţité při jakékoliv práci či komunikaci s lidmi postiţenými demencí. Jak říká Janečková a Vacková: Lidé často nevědí, jak s lidmi s demencí komunikovat. (2010, s. 100) Dobrou, správnou, empatickou komunikaci povaţuji samotnou za nefarmakologický přístup. 16

17 1. Při komunikaci omezujeme rušivé a rozptylující vlivy prostředí (např. rozhlasové vysílání), ujistíme se, ţe pacient dobře slyší, ţe má správně nastaveny kompenzační pomůcky (naslouchadla) a ţe netrpí komunikační poruchou ve smyslu afázie. 2. Pacienta povzbuzujeme vlídným zájmem, usilujeme o klidné chování a pozitivní výraz, omezujeme prudké pohyby a přecházení, zůstáváme v zorném poli pacienta. 3. Mluvíme srozumitelně, pomalu a v krátkých větách. 4. V hovoru se vyhýbáme odborným výrazům, ţargonu, ale i frázím či ironicky míněným protimluvům. Pouţíváme výrazy pacientovi známé a přiměřené. 5. Pouţíváme přímá pojmenování, vyhýbáme se zájmenům, a pokud lze, tak na předměty, osoby, části těla, o nichţ hovoříme, ukazujeme. Pokud pacient něco správně nepochopil, pouţijeme pokud moţno jinou formulaci a neopakujeme stejná slova. 6. Aktivně navazujeme a udrţujeme oční kontakt a průběţně ověřujeme, zda pacient našim informacím správně porozuměl, důleţité údaje píšeme navíc na papír. Pro získání pozornosti, případně pro zklidnění, pouţíváme dotek. 7. Vyuţíváme neverbální komunikaci, mimiku, dotek a tyto projevy sledujeme a umoţňujeme i u pacienta; jsme vnímaví k projevům úzkosti, strachu, deprese, bolesti. 8. Dáme zřetelně najevo, zda odcházíme jen na chvíli, nebo zda konzultace skončila. 9. Pacienta nepodceňujeme, komunikaci neomezujeme, ale přizpůsobujeme jeho schopnostem. Pacienty informujeme o povaze a důvodu vyšetření či léčebného výkonu, během vyšetření s nimi komunikujeme, uklidňujeme je, postup komentujeme. 10. Aktivně chráníme důstojnost lidí trpících syndromem demence, bráníme jejich poniţování, posilujeme jejich autonomii a moţnost rozhodovat o sobě. 17

18 5.2 Trénink kognitivních funkcí Při syndromu demence jsou nejvíce postiţeny poznávací funkce (vnímání, představy, fantazie, myšlení, řeč), a proto se klade velký důraz na kognitivní trénink, trénink kognitivních funkcí (paměť, prostorová orientace, koncentrace, pozornost, rychlost myšlení a porozumění informacím, schopnost řešení problémů, plánování, organizování). Trénování kognitivních funkcí je vhodné pro lidi trpící různou formou demence. Tento trénink se také hojně vyuţívá jako prevence úbytku kognitivních funkcí (Preiss a kol., 201, s. 37). Trénuje se paměť, orientace v prostoru, v realitě, schopnost relaxace. U trénování paměti se vyuţívají osobní paměťové knihy s osobními fotografiemi a údaji člověka postiţeného demencí (Neubauer in Jirák, 1999, s ). Kognitivní trénink můţe být prováděn zábavnou formou, kdy se dají vyuţívat kříţovky, doplňování slov, spojení slavných dvojic (např. Romeo a Julie), hledání autorů k názvům knih, vymýšlení příběhů, kdy bude kaţdé slovo začínat na konkrétní slovo apod (Klevetová, Dlabalová, 2008, s ). Dobrou inspirací můţe být časopis pro seniory Vital plus. V kaţdém čísle je strana věnovaná trénování paměti. Z internetových zdrojů jsou to pak Tyto stránky nabízejí poradenství v oblasti demence a velké mnoţství kognitivních tréninků. Pravděpodobně největší působnost na poli trénování paměti má pak jiţ zmiňovaná Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging. 5.3 Validace U osob postiţených demencí dochází ke změnám chování. Naomi Feil vytvořila metodu validace, která pomáhá při komunikaci s osobami postiţenými demencí. Metoda validace respektuje jedinečnost kaţdého člověka, zaměřuje se na rozvoj a diagnostiku schopností v kaţdém stádiu demence, čímţ zpomaluje progresi choroby. Validace pracuje s minulostí jedince a s jeho potřebou dořešit minulost (Tavel, 2006, s. 182) Validace byla vyvinuta jako terapie pro seniory, kteří proţili většinu ţivota naprosto normálně a nebyli například ovlivněni dlouholetým 18

19 psychiatrickým onemocněním (Klimentová, 2004, s ). Validace je cestou, jak zachovávat a rozvíjet důstojný ţivot lidí postiţených demencí díky bezpečným, odborným postupům, které respektují důstojnost a individuální potřeby kaţdého jedince (Klimentová, 2004, s. 251). Validace pracuje s bolestnými pocity. Pocity, které zůstávají nevyjádřeny, ve skrytosti dále bují. Autentický a empatický postoj pomáhá zvládat emoční zátěţ bolestných pocitů, a naopak ignorováním, potlačením bolestných pocitů dochází zároveň i k posilování těchto pocitů (Tavel, 2006, s. 186). I přes slábnutí krátkodobé paměti emocionální vzpomínky, naučené a ustálené věci z minulosti v paměti zůstávají do vysokého věku a vystupují na povrch. Validační technika je určena lidem vyšším věku při pokročilé demenci. (Tavel, 2006, s. 186). Validace se skládá ze čtyř základních komponentů ( Feil 1982, podle Klimentová, 2004, s. 245) Validace teoretická východiska pochopení chování osob s demencí Validace hledá, jakým způsobem u starých lidí dochází ve finální fázi jejich ţivota k vypořádání s problémy stávajícími a minulými. A to včetně specifik, která přináší vysoký věk, potřeba bezpečí, kontroly, náklonnosti a místa ve společenství. (Klimentová, 2004, s. 245). Naomi Feil k pochopení vnitřního světa osob s demencí vyuţila vývojové schéma etap ţivota podle psychologa Erika Eriksona, kde na kaţdém stupni vývoje musí jedinec vyřešit základní psychologický rozpor. Pokud ho vyřeší v kaţdé vývojové etapě získává určitou dovednost a můţe pokračovat ve svém dalším rozvoji, pokud ho nevyřeší nastává problém. (Mária Wirth a, 2010) Pečující, který umí vyuţívat validačního přístupu je schopen poznat, kterou ţivotní etapu nyní člověk řeší, čím a jakou lidskou ctností se musí dosytit. (Mária Wirth, 2010 b) Těchto ţivotních etap je osm, Naomi Feil přidala devátou, tak jak ji později sám Erikson ve svých 90 letech doplnil.(klevetová, Dlabalová, 2008, s.25) 19

20 5.3.2 Validace jako klasifikace stupně syndromu demence Validace klasifikuje dezorientované chování starých lidí, ve čtyřech stupních vývoje jejich postiţení (Klimentová, 2004, s. 245). Fáze nedostatečné orientace V této fázi si člověk postiţený demencí pamatuje jména blízkých, orientuje se v čase, prostoru, je orientován svou osobou, píše, čte, při hře dodrţuje pravidla. Somaticky ho trápí menší ztráty zraku, sluchu, úbytek mobility. Bývá velmi stereotypní a rituální ve věcech všedního dne, má problémy se změnami. Občas zapomíná, ale ze zásady a ze strachu tento fakt nepřiznává. Tyto výpadky si uvědomují, coţ jej znejišťuje a stává se vůči okolí ostraţitým. Reaguje podráţděně na osoby, které se jej snaţí řídit, kontrolovat a narušují mu osobní zónu, která můţe mít rozsah aţ jednoho metru. Dobře ale navazuje vztah s lidmi kteří jej respektují, vzbuzují jeho důvěru, snaţí se naslouchat a porozumět jeho problémům. V tomto stádiu je velmi důleţitý respekt a naslouchání. Ţoviální přístup nepřináší dobré výsledky a ani důvěru vůči protějšku. Pečující musí respektovat bariéry, které kolem sebe člověk ve fázi časové dezorientace vystavuje (Klimentová, 2004, s. 248). Validace v této fázi onemocnění pracuje s poznáním, ţe potlačované, bolestivé dojmy, které jsou sděleny důvěryhodné osobě, ztrácejí svůj zraňující efekt. Podporuje se explorace, vymluvení se, neptáme se ale proč, ptáme se jak, kdo, kdy, co apod. Nehledáme důvod, příčinu nějakého chování, nepouţíváme rozumné argumentování. Psychika člověka v tomto stádiu jiţ tyto argumenty nepřijímá a dochází k uzavření se. Člověk postiţený demencí pak zůstává se svým problémem sám (Klimentová, 2004, s. 249). Ve fázi nedostatečné orientace lidé postiţení demencí často obtěţují své okolí obviňováním. Toto obviňování pramení z bolestných zkušeností z minulosti i současnosti. Validace předpokládá znalost minulosti jedince a zároveň jeho současné proţívání. Pomáhá to při navázání komunikace a vyvolání zájmu o spolupráci u člověka postiţeného demencí. Případné obviňování si pečující nemůţe vztahovat na sebe, lidé postiţení demencí většinou z něčeho obviňují kohokoliv, kdo s nimi přijde do styku (Klimentová, 2004, s. 249). 20

21 Jako příklad validace z praxe mohu uvést: Paní: Byla tady čarodějnice. Pečující: Byla tady čarodějnice, jak jste poznala že to byla čarodějnice? Paní: Měla velké koště. Paní: A jak vypadala ta čarodějnice? Paní: Byla malá a měla modrou zástěru. Pečující neodmítla tvrzení o tom, ţe tam byla čarodějnice. Dotazy zjistila, ţe tam byla paní uklizečka, která má dnes modrou zástěru. A ţe paní ji díky koštěti povaţovala za čarodějnici. Fáze časové dezorientace Ve stádiu časové dezorientace jiţ dochází k velkým fyzickým a psychickým úbytkům. Prohlubuje se poškození sluchu, zraku, motorických a kognitivních funkcí. Je omezen kontakt s realitou v důsledku ztráty sociálních konvencí. Dále je omezena sebekontrola, komunikace, sociální jednání. Vinou izolovanosti a ztráty vnějších stimulů dochází k fyzické a citové inkontinenci. Probíhá návrat k základním pocitům, jako je láska, nenávist, a tyto pocity jsou plně bez předsudků a ostychu projevovány. Myšlení je intuitivní a lidé postiţení demencí mají velké poruchy paměti, nedodrţují pravidla, koncentrace je omezena (Klimentová, 2004, s. 249). Ve druhé fázi má práce s uţivateli podobný charakter jako v prvním stadiu. Má ale větší emocionální úroveň, uţivatel si vybavuje více pocity, které u něj pečující vyvolává, neţ jeho jméno. Velkým rozdílem při práci s uţivateli v první a druhé fázi je přístup pečujících k bariérám, které lidé s demencí vytvářejí. Ve fázi nedostatečné orientace se tyto bariéry musí respektovat. ve fázi nedostatečné orientace je potřeba tyto bariery překonat (Klimentová, 2004, s. 250). Fáze opakovaných pohybů Ve fázi opakovaných pohybů dochází k izolaci člověka trpícího demencí, která se často projevuje stereotypními projevy. Tito lidé ztrácejí kontakt s realitou, jsou pudově orientováni, verbální projev bývá nesrozumitelný, doprovázený různými zvuky. Obvyklá je inkontinence, slabé svalové napětí (Klimentová, 2004, s ). Fáze vegetativní Lidé postiţení demencí v této fázi jsou ve vegetativním stádiu, tedy nemluví, jsou inkontinentní, upoutáni na lůţko a téměř nereagují. 21