Obsah AFRICKÉ LITERATURY 1

Transkript

1 Obsah Africké literatury Lukáš Novosad Africké literatury Rozhovor s Jaroslavem Olšou, jr. Baťovy africké boty Překládat přeložené? Léopold Sédar Senghor Zpěvy stínu Mike Kilongson/Radka Šmahelová Návrat domů Séex Aliyu Ndaw/Ibrahima N DIAYE Guvernér Bezi Laybo/Pavel Mikeš a Graziano Savà O Paviánovi a Veverce André P. Brink/Sylva Hulová Ďábelská rokle Bienvenu Sene Montana/Leonardo Teca Fwa-ku-Mputu aneb vyprávění o člověku, který umíral touhou spatřit Evropu Said A. Mohamed/Vilém Řehák Svatba buldozerů Ignatius Tirivangani Mabasa/Alena Rettová Člověk Salikene Kulubali/Alena Rettová Předmluva Yvonne Vera/Lucie Šavlíková Beze jména Hainteny/Pavel Hošek Nevzkazuj nic po drozdovi Abhimanju Anat/Dagmar Marková Vlastní svět Dynastická legenda/zdeněk Poláček Sláva králů Recenze Kateřina Kolářová Vzpomínky na Afriku Kritika, teorie a dějiny překladu Eva Císlerová Hledání tvaru: Othello, benátský mouřenín Tomáš Glanc Proklaté dny Ivana Bunina a Libora Dvořáka Kaleidoskop Setkání s Afrikou Lukáš Novosad Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v podstatě celé aktuální číslo vznikalo na základě nápadu jediného člověka Jaroslava Olši, jr., kterému patří hned v úvodní větě dík. Od prvních úvah o africkém čísle bylo společným cílem představit co nejrozmanitější shluk afrických jazyků a literatur (s vědomím nutného výběru, neboť všech cca dva tisíce jazyků Afriky není možné nejen na stránkách malého časopisu zvládnout jen tak). Souhrn nakonec dvanácti jazyků znamená, že se práce podařila; třebaže chybí ukázka soudobé namibijské literatury v němčině (nepodařilo se sehnat vhodný text) i první překlad z kreolské seychelské francouzštiny (na textech si vylomili zub přední čeští francouzštináři). Lákadlem ale mohou být historicky první české překlady z mauricijské hindštiny a zimbabwské šonštiny. Či mimo vědecký lingvistický okruh vůbec první zveřejnění jiného etiopského jazyka, tsamajštiny, k níž dosud neexistovala psaná podoba. (Na webu časopisu naleznete ještě amharský překlad.) V přehledu rubrik: Zpovídaný J. Olša interpretuje český historický vztah k Africe a přibližuje fungování afrického knižního trhu. Recenze zhodnocuje africkou řadu vydanou za posledních pět let v edici Současné drama. Kritika překladu se Africe sice nevěnuje, zkrátka však nepřijdete: T. Glanc hodnotí první český překlad slavných Buninových deníků. Nakonec připišme, že Plav je partnerem festivalu Dny Afriky, který se pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí a Českých center prvně koná v květnu a červnu u příležitosti Dne Afriky (25. května); podrobněji viz článek Setkání s Afrikou. V rámci festivalu proběhne 1. června v Českém centru v pražské Rytířské ulici pořad nazvaný Večer čtení s africkou literaturou, kde budou (někdy i v původních afrických originálech) čteny ukázky z Plavu, jejž právě otvíráte. Všichni jste srdečně zváni. V příštím čísle se vrátíme k literatuře indické. AFRICKÉ LITERATURY 1

2 ROZHOVOR Baťovy africké boty Rozhovor, tentokrát s bývalým českým velvyslancem v Zimbabwe Jaroslavem Olšou, jr., o česko-českých, českoafrických a africko-africko vztazích. Jaroslav Olša, jr. (1964) studoval afrikanistiku, arabistiku, orientalistiku a politologii na FF UK a komparativní společenská studia a mezinárodní vztahy na Universiteit van Amsterdam. Po řadě let nakonec ukončil orientalistiku (1995). V té době už ale tři roky pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí, necelý rok jako referent zodpovědný za Egypt na odboru Blízkého východu a severní Afriky. Pak se tři roky zabýval budováním systému kontroly obchodu s vojenským materiálem (a příbuznými tématy) coby poradce tehdejšího prvního náměstka Alexandra Vondry. V letech byl ředitelem afrického odboru a z toho rok současně také zástupcem ředitele odboru Blízkého východu. V letech působil jako velvyslanec ČR v Zimbabwe (s akreditací pro pět dalších zemí), dnes vede odbor analýz a plánování MZV. Přesně před čtvrtstoletím se zapojil do hnutí přátel science fiction a na základě nabídky redaktora Libora Dvořáka začal překládat z polštiny, později angličtiny, občas i ruštiny, výjimečně též z arabštiny. Jednou dokonce přeložil (dle vlastního mínění nejspíš nepříliš úspěšně) sci-fi povídku z lužické srbštiny. V 80. letech publikoval několik desítek krátkých překladů v časopisech (od armádního čtrnáctideníku Zápisník po Lukáš Novosad: Na začátek mi prosím povězte, jaký je Váš africký osud. Jak jste se k Africe dostal a jak se Váš vztah k ní proměňoval? Jaroslav Olša, jr.: Můj otec je specialista na Indonésii, takže vztah k třetímu světu, abych tedy použil tento nevhodný koloniální termín, jsem měl od dětství. Spíš ale čirou náhodou jsem na začátku 80. let začal studovat arabistiku a chvilku také afrikanistiku, ale ta mě nikdy nezajímala tolik jako třetí svět jako celek. Současně jsme v 80. letech vydávali časopisy z oblasti sci-fi, věci na hraně něco byly čisté samizdaty, něco šedá zóna, a plno z nás, i já, jsme publikovali ve Světové literatuře. Zmiňuji to kvůli zajímavosti, že právě oblast sci-fi byla lidsky velmi kombinovaná; byli tam lidé velmi úzce spjatí s režimem, stejně jako lidé žijící hluboko v disentu. Docházelo ke kuriózním situacím, kdy např. režimní časopis Tvorba publikoval článek polemizující se samizdatovým periodikem jménem Interkom! To byla v socialistickém režimu asi naprosto výjimečná událost. Autorovi to přitom vůbec nedošlo, neboť publikoval na obou stranách. Po roce 1989 jsem byl u zrození časopisu, který existuje dodnes a jmenuje se Ikarie, u něhož vždycky upozorňuji, že je to největší český literární časopis, protože z českých literárních časopisů má největší náklad. Přes svá vědeckofantastická osmdesátá léta jsem si zájem o třetí svět podržel, a tak jsem k němu po nástupu na ministerstvo zahraničí v roce 1992 logicky tíhnul. Ale opět byla spíš náhoda, že jsem se v roce 1996 stal ředitelem afrického odboru ministerstva a od té doby se Afrikou více či méně zabývám. Jak jsem však řekl, od dětství mám nejradši Asii, Afrika se mi spíš přihodila. LN: Ale byl jste přece velvyslancem v Africe? JO: Ano, šest let jsem působil v Zimbabwe a předtím čtyři roky jako ředitel zmíněného afrického odboru na ministerstvu zahraničí. Asii a Afriku mám spojené. LN: Říká se, že česko-africké vztahy jsou odjakživa nadstandardní, a to i v literatuře. Je to pravda? JO: Ano. Afrika je pro nás zajímavá dvěma věcmi. Zaprvé, Československo bylo v 60. letech jednou ze zemí, která se výrazně zabývala studiem africké literatury. V podstatě první kniha ve světovém měřítku, která se snaží zmapovat africkou literaturu jako celek, je kniha z přelomu 60. a 70. let nazvaná Literatury černé Afriky. Dokonce byla vydána i v několika cizích jazycích. Je to opravdu první pokus nezpracovat jenom literaturu nigerijskou nebo jihoafrickou, nýbrž uceleně informovat o vznikající literární tvorbě pokud možno každé africké země. Právě v tom byla tato kniha tolik oceňována. V 60. let tu vůbec vycházelo poměrně velké množství knih, díky čemuž měli čeští čtenáři příležitost seznámit se s klíčovými postavami africké literatury. LN: Bylo množství překladů z afrických literatur odrazem nějakých osobnějších vztahů? Tehdy u nás přece hodně Afričanů studovalo. JO: V některých případech ano. Někdo se samozřejmě naučil africké jazyky proto, že se tu setkal s Afričany. Ale důležitější je, že ze států socialistického bloku právě Československo bylo čelnou zemí ve vztahu k Africe. Na počátku to nebyl ani Sovětský svaz, ani NDR, ani Polsko. Československo mělo totiž v Africe své zájmy už v meziválečném období. Měli jsme tam množství firem a dokonce i diplomatická a konzulární zastoupení, což přetrvalo i kritická padesátá léta. V době, kdy my jsme už řadu let měli 2 PLAV 2007/5

3 konzuláty v Jihoafrické unii, v Belgickém Kongu nebo později v Etiopii, tak Sovětský svaz nebo Polsko s jejich budováním teprve začínaly. Šedesátá léta sice vypadala tak, že politiku i studium Afriky řídil SSSR, ale Sověti byť to nedávali najevo poslouchali, co jim Čechoslováci o Africe říkali. A možná i proto bylo tehdy Československo na špici afrikanistiky. LN: Souvisela nějak tehdejší šíře československého diplomatického sboru v Africe i s tradicí českých cestovatelů? Samozřejmě se každému vybaví Emil Holub, ale byli tu i další. Dali cestovatelé základ českému vztahu k Africe? JO: Ne úplně. Jde spíše o důvody ekonomické a psychologické. I dnes je ČR spolu s Belgií jedna z evropských zemí nejzávislejší na exportu. Závislost české ekonomiky na exportu je tu tradicí od středověku: Češi odjakživa obchodovali a vyváželi sklo, stroje, auta, zbraně, letadla, a proto i hodně cestovali. A funguje to i opačně: Čechy vždycky zajímalo, co cestovatelé píší, protože šlo o základní informační zdroj. Aha, tady můžeme obchodovat, říkali si, když četli o vzdálených krajích. V Čechách tradovaná historka o dvou baťovácích, kteří si v Africe všimli, že lidé chodí bosi což jeden ocenil tak, že Afrika Baťovi nemá co nabídnout, zatímco druhý v ní viděl obrovský nenasycený trh právě proto, že tam nikdo neměl boty je snad dokonce pravdivá, protože mi ji vyprávěl i dnešní ředitel Baťovy továrny v Zimbabwe a ten není Čech. Češi zkrátka chtěli pronikat do světa, tam se dovědět o dalekých zemích a získané informace poslat zpátky domů, kde je našinci nadšeně vstřebávali. Stejné je to i s africkou literaturou. První překladovou knihou z africké literatury jsou údajně převody básníka Senghora. Je to pravda i není. Nedávno můj kolega Pavel Mikeš našel v antikvariátu knihu z druhé světové války Milování pod palmami, kde jsou překlady oromské poezie z dnešní Etiopie. Přiznejme si: Proč by někdo vydával knihu, kterou by nikdo neměl zájem číst? Jiný příklad z neafrické literatury: Existuje kniha o tichomořském ostrově Jap, kde jsou překlady ze středověké japštiny. Proč by asi existovaly, kdyby o ně Češi neprojevili zájem? Češi měli ve světě vždycky zálibu, a platí to i o cestování. Francouzi např. cestují na dovolenou do zahraničí mnohem méně než Holanďané, přestože jich je mnohonásobně víc. Češi cestují víc než Maďaři. Čechy zajímá Papua Nová Guinea mnohem víc než Maďary. Některé národy jsou psychologicky propojenější se svým nejbližším okolím, ne tak Češi. LN: Ale o Češích se přece říká, že uzavřeni v horách neboť naše hranice jsou lemovány horami nikam nejezdíme. JO: Já si myslím, že Češi naopak cestují a objevují cizí kulturu velmi rádi, ale že se v cizině neusazují. V tom je rozdíl v porovnání s Poláky, kteří se usazují a vytvářejí komunity. Kdežto Češi se podívají, zaobchodují si a vrátí se. Je nám tu dobře, ale máme veliký zájem vědět, co je kde ve světě. LN: Několikrát už jste vyslovil spojení africká literatura. Současně tvrdíte, že je to ještě větší nelogičnost než spojení evropská literatura. Vysvětlete to prosím. JO: Když vznikly v Africe v 60. letech nové nezávislé státy, všichni na západě i na východě začali řešit, jak je studovat. Vymyslel se tedy obor afrikanistika a kurzy africké literatury. Avšak brzy se ukázalo, že profesor, dejme tomu z Nigerie, sice výborně přednáší o anglicky psané nigerijské literatuře, ale že vůbec nic neví o sousední kamerunské literatuře psané francouzsky, protože zkrátka neumí francouzsky. A tak tomu bylo i naopak: V Paříži se studovala africká literatura, což ale znamenalo, že se probírali autoři z Mali a Senegalu, např. Senghor nebo Hampaté Ba, ale anglofonní autoři už ne. Postupně se to vyvinulo tak, že pod spojením africká literatura se objevuje seskupení literatur Senegalu, Pobřeží slonoviny, Mali, Nigérie, Jižní Afriky a možná Keni. Dodnes se na univerzitách učí vlastně jenom těch pět šest vyjmenovaných zemí a hlavně literatura v angličtině nebo francouzštině. v té době elitní Světovou literaturu) a také samizdatech science fiction (tzv. fanzinech). Pro nakladatelství Odeon přeložil román Limes inferior od Janusze A. Zajdela dílko z pohledu socialistického Československa více než kontroverzní však bohužel vyšlo až přesně v listopadu r V 80. letech se zapojil do vydávání fanzinů, založil a vedl samizdatový nepravidelník Ikarie XB, který nejen svým jménem, ale i pojetím ovlivnil podobu v roce 1990 založeného a dodnes vydávaného science fiction měsíčníku Ikarie (v roce 1990 v něm působil jako zástupce šéfredaktora). 0d 90. let výrazně omezil svou překladatelskou činnost, sestavil však řadu antologií science fiction (např. Světy science fiction, 1993) a vydal (spolu s O. Neffem) Encyklopedii literatury science fiction (1995). Později se zaměřil také na asijskou a především africkou literaturu (např. antologie zimbabwských povídek Přivolávač deště, 2003) a také propagaci české literatury v Africe (viz text rozhovoru). Propaguje také africké umění (především sochařství), když incioval a částečně organizoval řadu výstav v celé ČR (Národní galerie, Alšova jihočeská galerie, Botanická zahrada). Jeho příspěvky různého charakteru lze najít v širokém spektru domácích i zahraničních časopisů (od Literárních novin po Mezinárodní politiku). V současné době dokončuje (spolu s O. Hulcem) Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi, které vyjdou v edici Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny na konci tohoto roku. AFRICKÉ LITERATURY 3

4 ROZHOVOR Problém je v tom, že afrických jazyků je moc. Včetně těch evropských, z nichž jsou v Africe zastoupeny angličtina, francouzština, španělština na niž každý zapomíná, přestože existuje rovníková Guinea, kde se španělsky píše, portugalština. Existuje zbytková německá literatura i jiné obskurnosti, např. holandská literatura nebo literatura v osmi různých indických jazycích na Mauriciu. Takové množství samozřejmě nikdo nemůže žádným způsobem pokrýt. Dalším problémem je absence komunikace mezi jednotlivými národními literaturami. Moderní literatura, nikoli historické texty nebo zápisy orální tvořivosti, vznikla už možná v několika málo desítkách afrických zemích nebo jazycích. Dá se však říci, že vznikla moderní literatura jenom proto, že v tom jazyce vyšla jedna kniha? To asi ne. Ale na jihu a na východě Afriky určitě najdeme přinejmenším patnáct jazyků, v nichž pravidelně vychází knihy, které do moderní literatury zařadit lze. Např. ve většinovém jazyce Zimbabwe šonštině vyšlo dodnes na dvě stě titulů, což myslím důkaz o existenci moderní literatury je. Samozřejmě v jiných jazycích vyšlo kolem třiceti knížek, v jiných deset. Ale klíčový problém je v tom, že kniha publikovaná v šonštině je čtena už jen Ndebelci, tedy zimbabwskou menšinou, která se z praktických důvodů naučila šonsky. Ndebelskou literaturu, v níž vyšlo asi sto titulů, už čtou snad jenom Zuluové v Jižní Africe, a to jenom proto, že ndebelština je blízká jejich zuluštině. V Africe tedy vůbec nedochází k vzájemné komunikaci, respektive pokud k ní dochází, tak jen přes evropské jazyky. Došlo-li k nějakému překladu dvou afrických jazyků mezi sebou, nejspíše se tak stalo v rámci jednoho státu, ale jsem přesvědčen, že vzájemný překlad mezi např. západoafrickou wolofštinou a jihoafrickou zuluštinou neexistuje. Čili literát píšící v zulu ví něco o wolofské literatuře při troše štěstí maximálně z nějaké knihy vydané v Londýně. Aby se však tyto malé literatury mohly vyvíjet, musí mít pochopitelně kontakt s velkými literaturami. Takže během posledních několika let se v těchto malých jazycích stále častěji objevují překlady jiných afrických autorů, avšak píšících anglicky nebo francouzsky. Sám jsem byl na křtu překladu nigerijského autora Chinuy Achebeho do jazyka čeva v Malawi. Byla to velká národní událost, protože klíčové dílo africké moderní literatury někdo z angličtiny přeložil do čeva. Má to jediný problém: Ten, kdo je schopen si to v čeva přečíst, už si to nesporně přečetl v angličtině. Potom je samozřejmě problém i s evropskými jazyky. Přímá komunikace mezi frankofonními a anglofonními spisovateli je extrémně malá. Právě v Zimbabwe byl po mnoho let největší africký knižní veletrh Harare International Book Fair, který se bohužel zhroutil a zanikl na základě politické krize, která teď v Zimbabwe je. Právě proto, že byl veletrh uspořádán na relativně neutrální půdě Zimbabwe nepředstavuje veliký trh, sjížděli se tam spisovatelé z celé Afriky a seznamovali se. Vyskytly se i pokusy o ještě jednoznačnější cesty, např. hlavním tématem jednoho ročníku byla frankofonní Afrika a u té příležitosti vyšla v angličtině antologie zimbabwských frankofonních spisovatelů. Ale i tak bylo na účastnících vidět, že většina debatujících spisovatelů dílo těch druhých nezná, leda přes evropské překlady. LN: Objevil se nějaký další pokus o takový veletrh? JO: Podobný veletrh se pokoušejí uspořádat v jihoafrickém Kapském městě, letos se konal podruhé. Ale JAR je trh velký sám pro sebe, navíc je bělošsky orientovaný, takže veletrh asi nebude mít onen panafrický úspěch. Jihoafričtí nakladatelé nemají zájem třeba o nigerijské autory; atmosféra ze Zimbabwe se v Kapském městě myslím neprojeví. Už proto, že v JAR je to veletrh byznysu. V Zimbabwe šlo o setkávání lidí. LN: Čili země jako Tunisko, Egypt nebo JAR nejsou zbytkem světadílu brány jako africké státy? JO: Jsou africké proto, že jsou na stejném kontinentě. Jak severoafričané, tak černí Afričané rádi říkají: My jsme všichni Afričané. V praxi to ale vypadá tak, že jihoafrická letecká společnost běžně létající 4 PLAV 2007/5

5 po celém světě ještě do letošního roku nelétala ani do Káhiry, ani do žádné jiné destinace v severní Africe. Chtěl-li se člověk dostat z JAR do Egypta, měl jeden let týdně egyptskou společností Egyptair. Naopak do Londýna se našlo týdně pětadvacet letů, do Senegalu deset. Čili už lidská spojitost mezi černou a severní Afrikou je diskutabilní; a literární potom už vůbec. Největší striktně africký knižní veletrh je v Káhiře. Zde vystavují v podstatě blízkovýchodní arabští nakladatelé. Afričané ale naprosto výjimečně, protože pro ně nejde o relevantní trh. LN: Jak je to s africkým školstvím? Ptám se samozřejmě kvůli vyhlídkám na možné zlepšení vnitroafrické komunikace. JO: Školství v Africe je velmi různorodé. Jsou země, kde funguje velmi dobře, a jsou země, kde vůbec. Když vezmeme jenom kontinentální Afriku, je nejvyšší procento gramotnosti v Zimbabwe. Až do této poslední krize před několika lety se v Zimbabwe podařilo dosáhnout toho, že základní úroveň vzdělání byla velmi dobrá, možná nejlepší v celé Africe. To s sebou přinášelo mj. fakt, že lidé četli. Třeba můj řidič v Harare mi na můj dotaz odpověděl, že klasická díla šonské literatury četl. V Zimbabwe je vztah ke čtení ohromný. I hlídači, tedy nejnižší sorta zaměstnanců ve městě, se ptali, jestli by mohli dostat něco ke čtení. A tak jsme jim dávali časopisy nebo týden staré noviny. A oni seděli a četli si. Každou chvíli jsme na ambasádu dostávali dopis z nějaké školy s žádostí o knížky do školní knihovny. My jsme pravda těm žádostem vyšli trošku vstříc, protože ve spolupráci se zimbabwskými literáty jsme sponzorovali vydání několika českých knih v tamních jazycích. Nejprve českých sci-fi povídek v jazyce ndebele, což byl neuvěřitelný úspěch, protože kniha byla nominována na národní cenu NAMA, a to právě proto, že překlad nutil autory řešit pro ně jazykově dosud neřešitelné problémy. V knížce byli zastoupeni Nesvadba, Čapek, Neff a další klasikové žánru. Druhou naší knihou byly pohádky Němcové a Erbena v šonštině. Do třetice jsme vyzkoušeli vyšší variaci téhož a vydali jsme šonsko-ndebelský výbor ze Seifertových veršů. Ty překlady sice nebyly z českých originálů, nýbrž z anglických překladů, ale pořídily je dvě klíčové osobnosti zimbabwské literatury nejvýznamnější šonský básník Chirikure Chirikure, který si sám vybral, co chce ze Seiferta překládat, a ndebelský F. L. Věk Pathisa Nyathi, který překladádal do ndebelštiny. Mělo to strašný úspěch. Konala se literární čtení, psaly o tom noviny, nám lidé psali, jestli by knížku mohli dostat, že by si ji taky rádi přečetli, ale že se těžko shání LN: Takže vůle komunikovat spolu s mladými roste? JO: Tam, kde je dostupné dobré vzdělání, tak ano. A je-li k tomu ekonomická síla. Na Zimbabwe je teď vidět, že zájem o čtení se ztrácí, protože lidem při dvoutisíciprocentní roční inflaci jde o to přežít, mít práci, mít co jíst. Kniha je nadstandard, bez kterého se lze obejít. A tak tamní velmi dobře fungující knižní trh v podstatě zkolaboval. To, co nakladatelé nyní vydávají, jsou učebnice, které jsou potřeba pořád, a sponzorované knihy. LN: Z toho, co říkáte, vyplývá, že Zimbabwe byla donedávna v Africe dost výjimečná země. JO: Nesporně ano. Byla to bohatá, stabilizovaná země, s rozvinutou střední třídou, což je klíčová část obyvatelstva jak pro kulturu, tak pro vše ostatní. Byla tu výborná univerzita i filmový průmysl. Podobnou zemí bylo třeba Pobřeží slonoviny. A velmi podobný je dodneška Senegal. Jiná kategorie je Nigérie, která je tak velká, tak různorodá, tak chaotická, že tam může vzniknut dobrá literatura i velký knižní trh. Ale zemí, kde literatura a trh fungují standardně, je pět nebo šest. LN: Vrátím se k africkým jazykům, neboť částečně o nich je i toto číslo. Afrických jazyků je hodně a jsou v různé fázi vědeckého zpracování. V Plavu je zastoupena i tsamajština, která svou grafickou podobu teprve dostává. Jak to v takových případech bývá? AFRICKÉ LITERATURY 5

6 ROZHOVOR JO: Plno afrických jazyků, zejména malých, nemá svou grafickou podobu. Když začne být vytvářena, nakonec ji ovlivňuje i původ zájemců o to které etnikum. Pavel Mikeš k Tsamajům jezdí od počátku 90. let a postupně pravidelně nahrával jejich lidovou tvořivost a se svým italským kolegou si pohrávali s myšlenkou, že by vydali tsamajskou knihu. Samozřejmě se zjistilo, že tsamajština nemá psanou podobu. V diskuzích, které v Etiopii dřív probíhaly, šlo o to, jakou grafickou podobu mají jazyky se vznikajícím zápisem mít jednu dobu se říkalo, že by měla vycházet z etiopského písma, což se ukázalo jako nelogické, a přistoupilo se k latince. Protože konkrétně v případě tsamajštiny se do toho dal Čech, bude mít tsamajština háčky. Otázkou je, zda se to ujme, protože typický je osud transkripce např. somálštiny. Zapisována začala být v době, kdy Somálsko bylo velkým přítelem Sovětského svazu, takže se do toho vložili sovětští odborníci a velmi záhy se objevila zajímavá varianta, totiž že nehlasné ch, které je i v arabštině, se v somálštině psalo x. Samozřejmě proto, že v ruštině x znamená ch. Což bez zkušeností s ruštinou nepochopíte. Takže dnes už se v somálštině prosazuje zase jiný způsob transkripce. My také teprve uvidíme, jak se česká tsamajština ujme. Mosambický krokodýl Malangatana Jaroslav Olša jr. k obálce tohoto čísla Jen málo afrických malířů dosáhlo opravdu celosvětového úspěchu. Zatím mezi nimi není žádný Jihoafričan, ale zato hned řada Nigérijců, Ghanec a Súdánec. Největší hvězdou však bezesporu je Malangatana Valente Ngwenya ( Krokodýl ). Narodil se před jednasedmdesáti lety v malé tsongské vesnici vzdálené několik desítek kilometrů od hlavního města tehdejší Portugalské východní Afriky. Brzy se objevil v hlavním městě Lourenco Marques (dnes Maputo), na přelomu 50. a 60. let tam stál u zrodu prvního mosambického uměleckého studia dodnes existujícího Núcleo de arte, ale jeho první malby narážely spíše na odpor až nepochopení tehdejší bělošské elity. Malangatana se totiž vymykal představám o moderním africkém umění, které v jeho případě nikoliv překvapivě nesdílelo stejné estetické představy s bělošskou estetikou. Malangatana tvořil většinou monumentální křiklavě barevné malby s obsahem podobně znepokojivým jako Picassova Guernica, a podobně jako Picasso v nich Malangatana vyjadřoval svůj bytostný nesouhlas s koloniálním útiskem Afričanů. Okamžitě proto našel své příznivce mezi vznikající černošskou inteligencí a také bojovníky za svobodu, právě kontakty s nimi Malangatanu brzy dostaly do mosambického vězení. Nakonec se ale i v Mosambiku našlo několik místních Portugalců, kteří Malangatanu pochopili a díky nimž začal vystavovat v zahraničí. Svět pak Malangatanu ocenil prakticky ihned a po Lisabonu a Paříži se představil v Praze, kde prvně vystavoval v roce 1972 a pak ještě několikrát, naposledy bohužel v 80. letech. Přes svůj fenomenální úspěch Malangatana stále žije v černošské čtvrti nedaleko maputského letiště, kde si postavil na tamní poměry velký dům plný vlastních i cizích obrazů a uměleckých publikací (včetně několika českých, které mi hrdě ukazoval) a kde jsou hosté, z Československa zvlášť, mile viděni. Více o Malangatanovi viz: Pereira, Alberto Feliciano Marques: A arte em Mocambique, Lisboa Moderní africké umění 60. let. Sbírka Ulli Beiera, Praha katalog Náprstkova muzea. Klíma, Vladimír Kubica, Václav Wokoun, Alois: Safari za africkou kulturou, Praha Navarro, Júlio: Malangatana Valente Ngwenya, Maputo Ilustrace na obálce (2006) pochází ze soukromé sbírky v ČR. 6 PLAV 2007/5

7 Léopold Sédar Senghor: Chants d ombre Překlady ze Senghora (titul Zpěvy stínu, 1947) byly pokládány za nejstarší české překlady z africké literatury vlastně až při přípravách tohoto čísla objevil v antikvariátu Pavel Mikeš knihu překladů ještě o pět let starších nazvanou Milování pod palmami. Pořídit nové převody z poezie slavného Konžana jsme se rozhodli u příležitosti stého výročí jeho narození (porůznu bývají jako Senghorův rok narození uváděny letopočty 1906 nebo 1907). Pro snazší představu o tom, jak se česká recepce Léopolda Senghora proměňovala, připojujeme ještě staré překlady ze čtyřicátých i šedesátých let. Joal Vacances Joal! Je me rappelle. Je me rappelle des signares à l ombre verte des vérandas Les signares aux yeux surréels comme un clair de lune sur la grève. Je me rappelle les fastes du Couchant Où Koumba N Doufène voulait faire tailler son manteau royal. Je me rappelle les festins funèbres fumant le sang des troupeaux égorgés Du bruit des querelles, des rhapsodies des griots. Je me rappelle les voix païennes rhytmant le Tantum Ergo Et les processions et les palmes et les arcs de triomphe. Je me rappelle la dance des filles nubiles Les chœurs de lutte oh! la danse finale des jeunes hommes, buste Penché élancé, et le pur cri d amour des femmes Kor Siga! Je me rappelle, je me rappelle Ma tête rythmant Quelle marche lasse le long des jours d Europe où parfois Apparaît un jazz orphelin qui sanglote sanglote sanglote. Cette absence longue à mon cœur Cette vacance de trois mois comme ce sombre couloir de trois semestres captifs. J avais perdu mémoire des couleurs Jusqu à ton visage que je recomposais en vain, avec les yeux battus de mon esprit. Et ton silence distant comme une mémoire qui s oublie! Restait l odeur de tes cheveux, si chauds de soleil Rien que la caresse de mon col haut et souple sur ma joue Restait la splendeur de ta tête! Comment oublier l éclat du soleil, et le rythme du monde la nuit le jour Et le tam-tam fou de mon cœur qui me tenait éveillé de longues nuits Et les battements de ton cœur qui à contretemps l accompagnaient Et les chants alternés. Toi la flûte lointaine qui répond dans la nuit Léopold Sédar Senghor (1906/ ) se narodil v Senegalu v malém přímořském městě Joal. Po absolvování středoškolského studia v Dakaru získal stipendium, díky němuž mohl v Paříži vystudovat francouzskou filologii. Po studiích působil ve Francii jako středoškolský pedagog a podílel se na vytvoření kulturního konceptu negritude, který stavěl na hodnotách tradiční africké společnosti a odmítal kolonialismus. Za druhé světové války byl jako francouzský armádní důstojník zajat nacisty a nějaký čas strávil v koncentračních táborech; po propuštění v roce 1942 se podílel na protinacistickém odboji. Po válce byl opakovaně zvolen do francouzského Národního shromáždění jako zástupce Senegalu. V roce 1960 byl zvolen prvním prezidentem Senegalské republiky, vytvořil zde autoritativní prezidentský režim s jedinou politickou stranou a stál v jeho čele až do roku V roce 1983 byl jako první Afričan zvolen do Francouzské akademie. Francouzsky napsal a publikoval řadu básnických sbírek: Chants d ombre (1945, česky AFRICKÉ LITERATURY 7

8 PŘEKLÁDAT PŘELOŽENÉ? Zpěvy stínu, 1947), Hosties noires (1948, Černé hostie ), Ethiopiques (1956, Etiopské zpěvy ), Nocturnes (1961, česky Nokturna, 1965), Lettres d hivernage (1973, Dopisy z období dešťů ), Élégies majeures (1979, Durové elegie ). Uspořádal antologii frankofonní africké a madagaskarské poezie (Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française, 1948) a je autorem rozsáhlých esejů na téma teorie kultur a jejich dialogu. De l autre rive de la Mer intérieure qui unit les terres opposées Les sœurs complémentaires: l une est couleur de flamme et l autre, sombre, couleur de bois précieux. Ton visage! Sans doute est-ce lui, non la ténèbre de ma prison non l humidité de ma vie Qui efface toute couleur et tout dessin, tel le soleil triomphant à l entrée de l hivernage Lorsque n est pas tombée la goutte d eau première Que les pays sont blancs et les sables illimités. Je sais le Paradis perdu je n ai pas perdu souvenir du jardin d enfance où fleurissent les oiseaux Que viendra la moisson après l hivernage pénible, et tu reviendras mon Aimée. Tu seras dans mes bras comme une gerbelourde et brune Ou le sik triomphal qu agite l athlète vainqueur, et il se sent un dieu. In memoriam C est Dimanche. J ai peur de la foule de mes semblables au visage de pierre. De ma tour de verre qu habitent les migraines, les Ancêtres impatients Je contemple toits et collines dans la brume Dans la paix les cheminées sont graves et nues. A leurs pieds dorment mes morts, tous mes rêves faits poussière Tous mes rêves, le sang gratuit répandu le long des rues, mêlé au sang des boucheries. Et maintenant, de cet observatoire comme de banlieu Je contample mes rêves distraits le long des rues, couchés au pieds des collines Comme les conducteurs de ma race sur les rives de la Gambie et du Saloum De la Seine maintenant, au pied des collines. Laissez-moi penser à mes morts! C était hier la Toussaint, l anniversaire solennel du Soleil Et nul souvenir dans aucun cimetière. O Morts, qui avez toujours refusé de mourir, qui avez su résister à la Mort Jusqu en Sine jusqu en Seine, et dans mes veines fragiles, moc sang irréductible Protégez mes rêves comme vous avez fait vos fils, les migrateurs aux jambes minces. O Morts! défendez les toits de Paris dans la brume dominicale Les toits qui protègent mes morts. Que de ma tour dangereusement sûre, je descende dans la rue Avec mes frères aux yeux bleux Aux mains dures. (pour flûtes) Une main de lumière a caressé mes paupières de nuit Et ton sourire s est levé sur les brouillards qui flottaient monotones sur mon Congo. Mon cœur a fait écho au chant virginal des oiseaux d aurore Tel mon sang qui rythmait jadis le chant blanc de la sève dans les branches de mes bras. 8 PLAV 2007/5

9 Voici la fleur de brousse et l étoile dans mes cheveux et le bandeau qui ceint le front du pâtre-athlète. J emprunterai la flûte qui rythme la paix des troupeaux Et tout le jour assis à l ombre de tes cils, près de la Fontaine Fimla Fidèle, je pîtrai les mugissements blonds de tes troupeaux. Car ce matin une main de lumière a caressé mes paupières de nuit Et tout le long du jour, mon cœur a fait écho au chant virginal des oiseaux. (pour khalam) Et nous baignerons mon amie dans une présence africaine. Des meubles de Guinée et du Congo, graves et polis sombres et sereins. Des masques primordiaux et purs aux murs, distants mais si présents! Des tabourets d honneur pour les hôtes héréditaires, pour les Princes du Pays-Haut. Des parfums fauves, d épaisses nattes de silence Des coussins d ombre et de loisirs, le bruit d une source de paix. Des paroles classiques; loin, des chants alternés comme les pagnes du Soudan. Et puis lampe amicale, ta bonté pour bercer l obsession de cette présence Noir blanc et rouge oh! rouge comme le sol d Afrique. Léopold Sédar Senghor: Zpěvy stínu Básně Joal, Prázdné dni a In memoriam pocházejí ze sbírky Zpěvy stínu (1947) a z francouzštiny je přeložil J. Francl; dvě závěrečné básně věnované hudebním nástrojům vyšly v knize Nokturna (1965) a opět z francouzštiny je přeložil tentokrát Jiří Navrátil. Nové překlady (pravý sloupec sazby) jsou dílem Anny Čmejrkové. Joal Joal! Vzpomínám si. Vzpomínám si na dívky v zeleném stínu verand, Dívky neskutečných očí jako měsíčné paprsky na písčitém břehu. Vzpomínám si na nádheru Západu Z něhož Koumba N Dofène si chtěl dát zhotovit královský plášť. Vzpomínám si na pohřební obřady s kouřící krví podřezaných stád, Na hluk potyček, čarodějnické rapsodie. Joal Joal! Vzpomínám. Vzpomínám na mulatky v zeleném stínu verand Na mulatky s očima neskutečnýma jako měsíční svit na břehu moře. Vzpomínám na nádheru Západu Z nějž si Kumba N Dufen chtěl nechat ušít svůj královský plášť. Vzpomínám na pohřební hostiny s dýmající krví z podřezaných stád Na hlasité půtky a písně šamanů. Anna Čmejrková (1982) pochází z Prahy, kde studuje češtinu a francouzštinu na FF UK. Zajímá se především o českou a francouzskou literaturu druhé poloviny 20. století, příležitostně překládá z francouzštiny poezii i prózu (v letošním únorovém čísle Plavu představila svůj převod Aragonovy předmluvy k francouzskému vydání Holanovy Noci s Hamletem). V poslední době se zabývá také Bělorus- AFRICKÉ LITERATURY 9

10 PŘEKLÁDAT PŘELOŽENÉ? kem jeho kulturní historií i současností; je spoluautorkou výstavy Volby bez volby. Bělorusko březen Redakci se bohužel nepodařilo sehnat dostatek informací, na jejichž základě by mohla vytvořit fundovaný profil překladatelů J. Francla a Jiřího Navrátila. (Za každé zpřesnění, které jsou čtenáři schopni poskytnout, bude redakce vděčna.) U J. Francla nelze vyloučit, že se může jednat o Gustava Francla (1920) překladatele z angličtiny, španělštiny a právě francouzštiny, z níž do češtiny převedl např. texty La Fontainovy, Flaubertovy, Verneovy, Ronsardovy nebo Racinovy. Vedle překladu se G. Francl věnoval filmové kritice. Pracoval jako redaktor nakladatelství (Topič, Cyrilometodějské nakladatelství a knihkupectví, Orbis), později jako redaktor kulturní rubriky Lidové demokracie. (Informace o G. Franclovi jsou přebrány z volně přístupné on-line databáze Obce překladatelů; více viz: cz/f/franclgustav.htm) Obvyklost jména Jiří Navrátil zvyšuje pravděpodobnost zachycení nehledaného (či zkombinováním informací o různých lidech dokonce nikdy nežijícího) člověka. Přesto: Překladatel stejného jména se narodil roku Ač nesinolog, věnuje se asijským jazykům počátkem devadesátých let vydal překlad Tao-te-ťingu a výbor z Mistra Čuanga (Ve světě taoismu). Přeložil román s hrdinou Dougem Selbym Okresní prokurátor využívá šance (Odeon 1976). Vzpomínám na pohanské hlasy Vzpomínám na pohanské hlasy rytmující Tantum Ergo, skandující Tantum Ergo Na průvody a palmy a vítězné oblouky. Na procesí a palmy a slavobrány. Vzpomínám na tanec dívek nevěst, Vzpomínám na tanec mladých dívek Na závodící chóry ach, Na bojové hymny ach! Závěrečný na závěrečný tanec tanec mladíků, hruď mladých mužů, prsa Jež se sklání a napřimuje, a ryzí Skloněná, vymršťovaná a jasný milostný křik žen Kor Siga! milostný křik žen Kor Siga! Vzpomínám si, vzpomínám si Vzpomínám, vzpomínám Má rytmující hlavo, Hlavou pokyvuji do rytmu Jaký pomalý pochod napříč evropskými dny, Jaký unavený pochod zní po celý čas kde občas Evropou, kde někdy Jako vyzáblý strom Vynoří se osiřelý jazz a vzlyká vzlyká vzlyká. Se vynoří osiřelý jazz, jenž vzlyká, vzlyká, vzlyká. Prázdné dni Prázdniny Toto dlouhé odloučení mému srdci, To odloučení je mému srdci dlouhé Tato tříměsíční prázdeň jak temná chodba Tříměsíční prázdniny i temná chodba tří spoutaných období. tří uvězněných semestrů. Pozbyl jsem paměti barev; Z paměti se mi vytratily barvy Až po tvůj obličej, který si marně znovu Včetně tvé tváře, již jsem si marně vytvářím, s kruhy pod očima mého ducha. skládal v duchu s kruhy pod očima. A tvé povýšené mlčení, jež se podobá A tvé mlčení, vzdálené jako zapomínající paměti! zapomínaná vzpomínka! Zůstala vůně tvých vlasů, vyhřátých sluncem Zůstala vůně tvých vlasů, tak horkých od slunce Nic než pohlazení měkkého límce na mé Jen jako šimrání hebkého límce na tváři tváři, Zůstala záře tvé hlavy! Zůstala nádhera tvé hlavy! Jak bych mohl zapomenout na sluneční jas Jak zapomenout na výbuchy slunce a rytmus světa, noc den a rytmus světa noc, den Na bláznivý tamtam srdce, který mi A bláznivé tamtam mého srdce, jež mne dlouhé noci nedal spát udržovalo bdělého za dlouhých nocí, Na bušení tvého srdce, které mu A údery tvého srdce, které nepřesně přizvukovalo v synkopách doprovázely mé srdce, Na střídavé zpěvy. Daleká flétno, A střídavé zpěvy. Ty, vzdálená flétna, odpovídáš mi vprostřed noci která odpovídá za noci, Z druhého břehu Vnitřního moře, Dcero Oceanie na druhém břehu Vnitřního moře, které spojuje protilehlé země jež spojuje protilehlé země, Sestry vzájemně se doplňující: jedna má Sebe doplňující sestry: jedna je barvy ohně barvu ohně a druhá, temná, a druhá, temná, bary vzácných dřev. barvu vzácného dřeva. Tvoje tvář Slunce! Tvá tvář! Toť bez pochyby ona, nikoliv temnota mého Bezpochyby je to ona, nikoli temnota 10 PLAV 2007/5

11 vězení, nikoliv vlhkost mého života, Jež zastírá všechnu barvu a tvar, ta tvář triumfujícího Slunce před příchodem dešťových měsíců, Dokud ještě nespadla prvá kapka vody, Dokud je kraj vybělený a písečné prostory bez hranic. Znám ztracený Ráj neztratil jsem vzpomínku na zahradu dětství, v níž rozkvétají ptáci Kéž se uskuteční po krutých dešťových měsících žeň a ty se opět vrátíš, má Milovaná. Budeš spočívat v mých pažích jako těžký a snědý snop Nebo jako vítězná trofej, již svírá zvítězivší zápasník cítě se bohem. In memoriam Je Neděle. Bojím se davu lidí kamenných obličejů, jimž se podobám. Ze své skleněné věže, kterou obývají bolesti, netrpěliví Předkové, Pozoruji střechy a pahorky v mlze, V klidu komíny jsou vážné a obnažené. U jejich pat spí moji mrtví, všechny mé sny, proměněné v prach; Všechny mé sny, krev bezdůvodně rozlitá v ulicích, mísící se s krví řeznických krámů. A nyní, z této pozorovatelny, jako z předměstí Pozoruji své sny rozptýlen podél ulic, ležící na úpatí pahorků Jako průvodci mé rasy po březích Gambie a Saloumu, Nyní i Seiny, na úpatí pahorků. Nechte mne myslet na mé mrtvé! To včera bylo Všech svatých, slavnostní výročí Slunce, A hřbitovy jsou bez vzpomínky, Ó Mrtví, kteří jste vždy odmítali umírat, kteří jste uměli odporovat Smrti Až po Sine, až po Seinu, i v mých křehkých žilách, v nespoutané krvi, Chraňte mé sny tak jako vlastní syny, kočovníky něžných nohou. Ó Mrtví! Braňte střechy Paříže ve sváteční mlze, Střechy, jež chrání mé mrtvé; mého vězení ani sychravost mého života, Jež stírá všechny barvy a všechny linky jako triumfální slunce před příchodem doby dešťů Dřív než spadne první kapka vody Jak bílé jsou krajiny, jak nekonečná je poušť. Znám Ztracený ráj nezapomněl jsem na zahradu dětství, v níž kvetou ptáci Že přijde čas sklizně po strastiplném období dešťů a ty se, má Milá, vrátíš. Budu tě nosit na rukou jako těžký tmavý snop Či vítězoslavný vavřín, jímž mává nejlepší atlet a cítí se jako bůh. In memoriam Je neděle. Bojím se zástupu svých bližních s kamennou tváří. Z výšky své skleněné věže obývané migrénami, netrpělivými Předky Pozoruji střechy a kopce v mlze V poklidu komíny jsou vážné a obnažené. U jejich pat spí moji mrtví, všechny mé sny obrácené v prach Všechny mé sny, zbytečná krev rozlitá po ulicích, smíšená s krví z jatek. Nyní z této pozorovatelny i z předměstí Pozoruji své sny roztroušené po ulicích, uložené na úpatí kopců Vůdce mé rasy na březích Gambie a Saloumu A teď také Seiny, na úpatí kopců. Nechte mě myslet na mé mrtvé! Včera bylo Všech svatých, slavnostní výročí Slunce A ani jedna svíčka na jediném hřbitově. Ó Mrtví, kteří jste vždy odmítali zemřít, kteří jste se dokázali postavit Smrti Až po Sine, až po Seinu, i v mých křehkých žilách, v mé nesmiřitelné krvi Ochraňujte mé sny, jako jste chránili své syny, poutníky s útlýma nohama. Ó Mrtví! Braňte střechy Paříže v nedělní mlze Střechy, které chrání mé mrtvé. Ať ze své nebezpečně bezpečné věže sestoupím do ulic Za svými modrookými bratry S tvrdýma rukama. Překládá pro nakladatelství Avatar. V roce 1936 vstoupil do Junáka, během války pokračoval jeho oddíl v činnosti pod hlavičkou KČT. Člen odbojové skupiny, zatčen gestapem a nasazen na nucené práce. V únoru 1948 vyloučen těsně před promocí na Právnické fakultě UK ze všech vysokých škol. V květnu 1949 zatčen pro protistátní činnost. Odsouzen na 20 let ztráty svobody, práce v uranových dolech na Jáchymovsku. Po 11 letech propuštěn na amnestii. Pracoval jako čistič bazénů a údržbář. V roce 1968 se aktivně účastnil obnovy Junáka a byl zvolen členem náčelnictva. V roce 1989 se opět aktivně účastnil obnovy Junáka, v roce 1990 byl zvolen členem ústřední rady. Od roku 1992 je střídavě starostou a místostarostou Junáka. (Více viz: AFRICKÉ LITERATURY 11

12 PŘEKLÁDAT PŘELOŽENÉ? A kéž, ze své nebezpečně jisté věže, sestoupím do ulice Spolu s bratry modrých očí Tvrdých rukou. Nokturna (pro flétny) Světelná ruka hladila má víčka plná noci a tvůj úsměv vyšel nad mlhami, které monotónně pluly nad mým Kongem. V mém srdci zněla panenská ozvěna zpěvu předjitřních ptáků, tak jako kdysi, má krev rytmicky tepala bílý zpěv mízy ve větvích mých paží. Hle, květ křovin a hvězda v mých vlasech a páska kolem čela pastýře-atleta. Půjčím si flétnu, jež dává rytmus klidu stát, a u studnice Fimla, usazen každý den v stínu tvých řas, věrně budu pást tvá plavá bučící stáda. Neboť dnes ráno ruka světla polaskala má spící víčka a v mém srdci celý den zněla ozvěna panenského zpěvu ptáků. Nokturna (pro flétny) Paprsek světla polaskal má spící víčka A tvůj úsměv se vznesl nad mlhy, které monotónně pluly nad mým Kongem. Mé srdce ozvěnou odpovídalo na panenský zpěv jitřních ptáků Tak jako má krev kdysi pulsovala bílým zpěvem mízy ve větvích mých paží. Hle, stepní květina a hvězda v mých vlasech a čelenka obepínající čelo pastýře-atleta. Půjčím si flétnu, která udává rytmus klidu stád Celý den budu sedět ve stínu tvých řas, poblíž Pramene Fimla A věrně budu pást světlá bučení tvých stád. Neboť dnes ráno paprsek světla polaskal má spící víčka A po celý den mé srdce ozvěnou odpovídalo na panenský zpěv ptáků. (pro khalam) Ponořme se, má přítelkyně, do afrického dneška. Nábytek z Guineje a Konga, těžký a leštěný, temný a klidný. Prastaré a čisté masky na zdích, vzdálené a tak přítomné! Čestné stolice dědičných hostí, Princů z Vysoké země. Plavé vůně, tlusté rohože ticha, Podušky stínů a spočinutí, hlas zřídla míru. Klidné proslovy; z dálky zpěvy měňavé jako súdánská roucha, A pak přátelská lampa, tvá laskavost tišící posedlost této přítomnosti černé, bílé a rudé, och! rudé jako půda Afriky. (pro chalam) A zaplavíme mou lásku africkou přítomností. Nábytek z Guineje a Konga, těžký a leštěný, temný a klidný. Prastaré a ryzí masky na zdech vzdálené, a tolik přítomné! Čestné stoličky pro dědičné hosty, pro Prince z Horní země. Zvířecí pachy, tlusté koberce ticha. Podušky do stínu a pro zábavu, zurčení pramene klidu. Tradiční promluvy; střídavé zpěvy a súdánská roucha v dálce. A také přátelské osvětlení, tvá ochota chlácholit mou posedlost touto přítomností Černou, bílou a rudou ach! Rudou jak půda v Africe. 12 PLAV 2007/5

13 Mike Kilongson: Návrat domů přeložila z angličtiny Radka Šmahelová Súdán je země rozdělená na dvě poloviny severní arabsko-muslimskou a jižní křesťanskou a animistickou, které spolu už desetiletí vedou boje (zatím naposled byl mír podepsán v lednu roku 2005). Ačkoli tedy Jižní Súdán stále neexistuje jako samostatný státní útvar (v tuto chvíli funguje v rámci Súdánu jako autonomie a referendum o nezávislosti je chystáno na leden roku 2011), jeho obyvatelé smýšlejí, jako by tomu tak už dávno bylo. Příznačná je ostatně poznámka připsaná ve výtisku sbírky afrických povídek a pověstí, zapůjčené redakci kvůli pořízení následujícího překladu, pod doslov: Though South Soudan does not yet exist, its literature is already born. Zde je důkaz, povídka v podstatě hemingwayovského střihu: Philip Loponi přiletěl na mezinárodní letiště Bodo v radostné náladě. Hlavu měl plnou nadějí a očekávání. Vrací se do své vlasti a zapojí se do programu obrody národa. Nejdřív si postaví dům v Kayu, kde se usadí i s rodinou. Budou ho navštěvovat příbuzní a jeho syn Toto bude ve městě chodit do školy. Vyvrátí všechna obvinění ostatních, že už se nevrátí, protože se oženil s cizinkou. V baru určeném pro VIP Loponi hovořil se svým přítelem Felixem. Loponiho žena Maria a syn Toto šli ven prozkoumat novou zemi. Maria ji vnímala jako manželův domov, kde mu byla přeťata a pohřbena pupeční šňůra, kde vyrůstal a kde chodil do školy. Za chvíli Maria s Totem vtrhli do místnosti: Co je to tam za ty bílé věci? zeptali se Loponiho a ukázali směrem na severozápad od letiště. To nevím, zavrtěl hlavou Loponi. Nakonec jim odpověděl Felix, který byl ještě před třemi měsíci, než došlo ke změnám ve vládním kabinetu, důležitým ministrem. To jsou mury 1, příbytky honáků dobytka. Na špičky se jim sype popel, proto jsou tak bílé. A střechy jsou pokryté kravským hnojem. Už jsem Bodo neviděl přes dvacet let, sotva si pamatuju, kdy jsem tu byl naposled, prohlásil Loponi. A kde je tvůj domov, kde ty ses narodil? zeptala se Maria. Sto kilometrů odsud, v Mede. Bude se vám tam líbit, madam, usmál se na ni Felix. Přerušil je Toto. Přiběhl a křičel: Mami, mami, vodu, já chci vodu, mami. Felix okamžitě zavolal na číšnici a poručil si vodu. Číšnice, oblečená do tobe 2, byla štíhlá a na tváři měla tradiční tetování a ruce měla pomalované henou. Vrátila se se džbánem vody, položila ho na stůl a mile se na hosty usmála. Mami, mami, já chci vodu. Mami, a ta ženská si neumyla ruce, stěžoval si Toto, protože si myslel, že černá barva na prstech je špína. Maria si ho přitáhla a vyhubovala mu. Pak požádala číšnici o sklenici vody. Jen pěkně pij, můj synu, ať pořádně vyrosteš. Madam, ozval se Felix, je mi líto, ale mnoho věcí tu budete muset dělat jinak, než jste zvyklá. Zakládáme si na své pohostinnosti, považujeme se za bratry a sestry, pijeme ze stejného hrnku a jíme ze stejného talíře. Afričané se chovají stejně, dokonce i v Americe, řekla mu Maria a dál pobízela Tota, aby se pořádně napil. Loponi, Maria, Toto a Felix odjeli z letiště v mercedesu a zamířili k Felixovi domů. Jeho pozemek byl obehnán bambusovým plotem a stály na něm tři tukuly 3. Za prostředním se nacházel záchod s přístřeškem, také z bambusu. Záchod se používal jen na malou, na velkou jste si museli počkat, až padne tma, a ulevit si na ulici. Na východní straně plot spadl, to kvůli termitům a větru, tvrdil Felix. Jeho žena Khamisa přijala hosty s otevřenou náručí. Srdečně vás po tolika letech vítáme doma. Hlavně, že jste dorazili v pořádku, uletěli jste tolik kilometrů vzduchem jako ptáci. 1 Mura (jazyk bari) tábor honáků dobytka. (Pozn. překl.) 2 Tobe (arabština) formální oděv muslimských žen v Súdánu. (Pozn. překl.) 3 Tukul (Juba arabština) hliněná chatrč s rákosovou střechou; tradiční obydlí v Súdánu. (Pozn. překl.) Mike Kilongson se narodil roku Pochází z kmene Kuku. Kvůli problémům se súdánskou vládou odešel do amerického Houstonu, kde se živil jako obchodník nebo nezávislý novinář pro BBC. Rozhlasové vysílání BBC také uvedlo několik jeho prací. Radka Šmahelová se narodila roku 1977 v Turnově. Na FF UP vystudovala obor anglická a česká filologie se zaměřením na translatologii. Začínala jako lektorka angličtiny, překladatelka populárně-naučné literatury i jako redaktorka překladů (Johna Fanteho, Charlese Bukowského). V současné době pracuje na anglicko-českém slovníku pro nakladatelství Fraus a věnuje se překladům z oblasti sci-fi a dalších okrajových žánrů, z nichž přeložila např. román Hráči z Titanu od Philipa K. Dicka (Argo 2005), povídku téhož autora Městečko (vyšla v souboru Planeta, která neexistovala; Argo 2006) či debut anglo indického autora Rany Dasgupty Linka Tokio (BB art 2006). Připravuje překlady dalšího Dickova románu či esejů E. L. Doctorowa. AFRICKÉ LITERATURY 13

14 MIKE KILONGSON Děkujeme, odpověděli Maria s Loponim jednohlasně. Jak se daří v té zemi, kde jste byli? zeptala se Khamisa. Všichni se mají dobře a pozdravují vás, odvětila Maria. Díkybohu, oddechla si Khamisa. Špatně se jí chodilo, a tak raději nařídila služce, aby jim přinesla čaj. Donesla tři malé šálky a položila je na stůl. Potom přiběhla s tácem koláčů a Toto, když je uviděl, se celý rozzářil. Okamžitě po jednom sáhl a zakousl se do něj. Když dojedl, už si další nevzal. Jen pěkně jez, můj synu, ať pořádně vyrosteš, pobízela ho Khamisa. Toto ale už další koláč odmítl, protože byl tak sladký, že na další už neměl chuť. Přeslazený byl i čaj, takže Maria musela požádat o trochu vody, aby si ho zředila. Khamisa jí slíbila, že další konvice se už udělá bez cukru, pokud bude chtít. Maria jí ale nechtěla přidělávat starosti, a tak jen řekla, že to je dobré. Za chvíli se Totovi chtělo čůrat. Doveď ho na záchod, nařídila Khamisa služce. Toto se vrátil za chvíli a sedělo na něm několik much. Marii se chtělo křičet, jen co ho spatřila, ale zůstala potichu. Říkala si, že každičká poznámka, každé postěžování si by okamžitě mohlo způsobit roztržku mezí ní a Loponim. A Loponiho milovala a s ním i jeho příbuzné. V naší zemi se nic nezměnilo, madam, prohlásil Felix. Po mnoha letech krvavého boje jsme se konečně dostali do pozice, kdy bychom mohli spoustu věcí napravit. A teď čelíme novým nepřátelům, kteří útočí na náš žaludek, používají jako hlavní zbraň hlad, nemoci a průjem. Všichni měli spát společně v jednom tukulu, což bylo Marii velmi nepříjemné. Chtěla si postěžovat manželovi, ale vzpomněla si, že když jí manžel o všech jejich zvycích vyprávěl, řekla mu, že by s ním jela, i kdyby žil v pekle. Loponimu jí zase bylo líto, jako Američanka byla zvyklá na něco jiného. Ale říkal si, že až dorazí k němu domů, do Medy, urovná se to. V Medě se lidé respektují a respektují i své soukromí. Děti spí v jiné místnosti a muž se ženou mají pokoj jen pro sebe. V Bodu jsou všichni naskládaní na hromadě jako odpadky v koši. Loponi opustil zemi asi před dvaceti lety, během občanské války. Nějakou dobu strávil jako uprchlík v sousední zemi, kde také začal chodit do školy. Složil všechny zkoušky a nakonec se dostal až na univerzitu do Spojených států. Když dostudoval, našel si práci a oženil se s Američankou. Porodila mu syna Tota, kterého pojmenovali po dědečkovi. Loponi se pak rozhodl vrátit do Batské demokratické republiky po vzoru svého přítele, který také studoval v Americe, vrátil se a stal se ministrem. Později, když se měnila vláda, tak ho vyhodili zřejmě kvůli tomu, že napadal novou hospodářskou politiku země. Tvrdil, že takováto politika ještě zhorší už tak znepokojivé domácí problémy. A když ho vyhazovali, obvinil ho ke všemu premiér, že se snaží nedemokratickými a neústavními metodami získat v Batské demokratické republice moc. I když Felixe vykopli z ministerského postu už před dvěma měsíci, rozhodl se Loponi vrátit domů, aby se mohl plně podílet na procesu obnovy země po dlouhých letech občanské války. Povídka Coming home vyšla ve sbírce Women in Folktales and Short Stories of Africa, ed. by Taban I. Liyong, Azalea Publishers, Pietersburg 1997, s PLAV 2007/5

15 Séex Aliyu Ndaw: Guvernér přeložil z wolofštiny Ibrahima N DIAYE Z wolofské anotace knihy: Cheik Aliou Ndao ve svých dílech trvale upozorňuje na jakýkoli nedostatek nejen v africké společnosti. Povídková sbírka Toftalug Jigéen Faayda ( Hrdost ženy ) to velmi dobře dokládá. Touha po lepším živobytí, po společenském vzestupu, ochota podvést druhého vedou člověka k tomu, že škodí svému bližnímu. Takové jednání musí být prozrazeno, neboť schopnost rozhodovat se jako myslící tvor začíná tím, jak hledíme na sobě podobné. První odpolední hodiny. Stezky rozpálené sluncem. Všude, kam se podíváš, se země podobá velkému kouřícímu hrnci na ohništi. V celé obci panuje ticho, třebaže zpravidla bývá hlučná. Jen na pobřeží je díky slabému vánku, co čas od času přivane, trochu lépe. To, co běhá po pobřeží a občas si klekne, je snad člověk nebo stín nebo nějaký duch, který vychází právě v prvních odpoledních hodinách, aby si vyhlédl kořist, již připraví o duši. Ale ta věc má lidskou podobu. Je to vskutku člověk. Sbírá malé kamínky, ukládá je a váže do plachty. Je to člověk malé postavy, velmi tmavé pleti, oblečený do kaftanu. Buď to bude odvažný jedinec, anebo patří k těm, co nevěří na džiny v tuto hodinu vycházející kdo je potká, zaplatí životem. Na pobřeží je ticho. Nic se tu nehýbe, jen vlny, které oceán převrací a přelévá. Jsou bílé jako černošská záštěra v prvních odpoledních hodinách. Ten člověk jde s hlavou skloněnou, vypadá, jakoby si přeříkával vlastní slova. Sbírá kamínky, počítá je a váže do látky. Když si uvědomil, že už má dost, sedl si, zkřížil nohy a všechny kamínky před sebe vysypal na hromádku. Vyrovnal je na několik kopečků, a oddělil hrubé od jemných. Počítá, přerozděluje a přebírá kamínky pořád dokola. Jen on sám ví, proč to dělá, snad. Jak seděl, najednou mu pohled sklouzl o kus dál a zazdálo se mu, že se k němu kdosi blíží. Ale teď ho nic jiného nezajímá, všechny smysly jsou soutředěné na to, co právě dělá. Zdálo se, že ten druhý v dálce má na sobě špinavé a roztrhané šaty ale na to nedbal. To asi bude nějaký tulák, a ty nelze nikam zařadit. Vrhl pohled na své auto stojící ještě pořád na silnici tam, kde ho nechal. Sáhl si do kapsy, nahmatal klíče od auta a uklidnil se: Díkybohu. Věřit někomu v dnešní době? Chválabohu! Pohlédl zpátky na rozdělanou práci a zjistil, že vetřelec sem už došel a osahává si kamínky. Prohlédl si ho dobře a všiml si jeho prstů na nohách, které byly příliš veliké, popraskané a zanesené špínou. Zvedl oči a uviděl obra, dvakrát většího než on sám, s dlouhými rozcuchanými vlasy, hustými jako koruna baobabu v období dešťů. Vy nevíte, že pobřeží někomu patří? Muž si v duchu říká: Jsem nedbalý. Jak jsem sem mohl v tuhle dobu přijít sám? Slýchával jsem, že zde bývá hodně zlodějů a lupičů. Dokonce mi říkali, že tu někoho zabili. Ale za bílého dne? Ten člověk se mi nezdá být při smyslech. Neměl bych se snažit vyhnout srážce, aby to dopadlo dobře? Vážený pane. Neříkejte mi vážený pane. Omluvte mě tedy, prosím. Nemyslel jsem to ve zlém. Jen jsem vás chtěl pozdravit. Jak mě můžete zdravit, když mě neznáte? Zaplatíte za ty kamínky, které máte, nebo budete muset každý z nich vrátit tam, odkud jste ho vzal. Muž pořád sedí na stejném místě, s hromadou kamínků před sebou, a nad ním stojí obr s roztrhaným oblečením. Jak to udělám, abych odtud v klidu odešel? Už nebudu váhat. Ten, koho tady vidím, je blázen. Běda mi! A co si počnu, pokud se mi něco stane a budou toho plné noviny? Co na to řekne moje žena? Jak unesou moji přibuzní posměšky ostatních? Séex Aliyu Ndaw (1933) je významný senegalský autor. Jeho román Král Tilleenu se stal v roce 1993 v Senegalu na středních školách povinnou četbou. Ibrahima N DIAYE se narodil roku 1962 v senegalském Nguéniène. Vystudoval Jaderně chemické inženýrství na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Pracuje v Ústavu technické a experimetální fyziky ČVUT. Wolofština patří do atlantické větvě mezi niger-kordofánské jazyky. Hovoří se jí zejména v Senegalu a Gambii. V Senegalu slouží jako všeobecný dorozumívací prostředek a jako první či druhý jazyk ji ovládá cca 90% obyvatelstva. Jiným významným jazykem atlantické větve je fulbština, se kterou se lze setkat v pásmu savan od Senegalu po Středoafrickou republiku. AFRICKÉ LITERATURY 15

16 SÉEX ALIYU NDAW I když má strach, stále přemýšlí o tom, proč přišel na pobřeží sbírat kamínky právě v brzkém odpoledni. Snad to není jen touha po moci nebo pouhá snaha napodobit jiné. Ve skutečnosti je tady, protože se snažil a vynaložil hodně úsilí. Dosáhl nejvyššího možného vzdělání, aby zlepšil své živobytí, a patřil k lidem, o nichž se v zemi mluví. Zpočátku byl učitelem. Poslali ho na základní školu a učil ty nejmenší. Naučil je základní vědomosti a pěstoval jejich duše, až dosáhl uznání všech rodičů. Vždy dělal svou práci dobře a s fortelem. Všechny děti, které kdysi učil, bez výjimky uspěly, a dnes si dobře vedou ve své práci. Až později si řekl, že raději zkusí přestoupit na jinou dráhu, která mu přinese lepší šance. Pravda, učit je moc dobrá činnost, ale neslučuje se s majetkem. V dnešní době by měl každý něco vlastnit. Člověka v tom utvrzuje pohled na jeho bývalé přátele z mládí, s nimiž se dělíval o radosti a strasti a kteří ho najednou opustili, když přišli k majetku. Kdo každé ráno vstává bez možnosti postarat se sám o sebe, skončí téměř jistě jako ztroskotanec. I když vám to neřeknou přímo, pořád na vás budou dělat narážky a porovnávat vás s vrstevníky. Ať jste sebechytřejší člověk, který si vytyčil vlastní cestu, po které kráčí pomalu a beze spěchu, neskončíte jinak, než že jim začnete naslouchat a do všeho se pouštět. Dnes se stal mocným mužem, šedou eminencí moci. Je těžko dostupný. Dostat se k němu není snadné. Pro pouhou návštěvu jeho pracoviště musíte překonat řadu prověrek a papírovaní. Ve dne v noci stojí před jeho domem stráž. Každý ví, že se skutečnou autoritou se lze sejít jen obtížně. Není zvykem, aby byl vysoce postavený člověk snadno přístupný a kdekdo se k němu směl přiblížit a vykladát mu o svých problémech. Jakmile by jim to dovolil, hned by u nich ztratil váhu a časem by neznamenal vůbec nic. Ne. Osobnost musí být vážená a daleko od prostých lidi. Koho on sám nepotřebuje, ten se k němu nepřiblíží, tudíž je mu nepotřebný. Není to ten muž, který tu teď velí? Oblečen jako panovník, má výložky, už z dálky je poznat, že je to Někdo. Pánbůh ho vyznamenal, proti tomu nikdo nic nezmůže. Ale pozor, ať nás satan neošálí, bůh nás ochraňuj před koránskými kouzelníky 1. Jednou si jeho žena nechala předpovídat budoucnost a pak mu oznámila, že z něj bude hejtman. Ten, kdo mi to řekl, je ten pravý, nikdy se nezmýlí. To, co vyjde z jeho úst, se stane skutečností. Pročby ne? Ti, kdo tu něco znamenají, nejsou vzdělanější než on. Že spolu vystudovali? Někteří z nich mají postavení jen proto, že jim hlava státu přála a jmenovala je ze dne na den; nikdo proti tomu nic nezmohl. Snad je přehlížen, protože jeho studijní úspěchy se staly legendou a dodnes se o nich vykládá. Byl nejlepší ve třídě. Kouzelníkova předpověď proto dává smysl. A to byl způsob, jímž se koránský kouzelník dostal tomuto muži pod kůži, a ten teď udělá, cokoli po něm bude kouzelník chtít. Jen proto, že očekavá chvalozpěvy, kterými ho zahrnou, a to, že se jeho dobré jméno bude šířit mezi lidmi. Čeká oslavy a potlesk na svou počest. Bože, to vše je pravda; ale jak se odtud dostanu? Stojí přede mnou blázen a ještě se zmocnil hole! Jak se zachráním? Přísahám bohu, že ten kouzelník si ze mě střílí! Jak mě sem mohl poslat a chtít po mně, abych nashromaždil tisíc tři sta třicet tři kamínků? A navíc chce, abych je sbíral vlastní pravicí právě v pátek v poledne. Nevím, jak jsem tomu mohl uvěřit, jakobych přišel o rozum. Vy jste našel kamínky, já hůl. Příteli, já jdu pracovat. Za chvíli už budu muset jít. 1 Zde se jedná o kouzelníka, jenž opírá své umění o texty Koránu, nikoli o tradičního šamana. (Pozn. překl.) 16 PLAV 2007/5

17 Fuj! Že se nestydíš. Dospělý člověk, a přijde si sem hrát s kamínky. Jako malé dítě. A co když vám tu hlavu rozbiju? Víte, že nejsem v pořádku. Nic se mi nestane. Nemáte cigaretu? Nekouřím. Dejte mi peníze a já si koupím. Myslíte si, že neumím s penězi zacházet? Muž si okamžitě oddechl a v duchu děkoval bohu. Pro mě je důležité jen se odtud se zdravou kůží dostat! Vytáhl dvoustovku a podal ji vetřelci. V žádném případě, pánbůh chraň. Duchové mi nedovolují se toho dotknout. Nechtějí, abych byl jako dnešní lidé. Ti si myslí, že kdo není majetný, není ani člověk. Dejte mi pět franků 2, to stačí! Muž marně prohledával kapsy, ale nenašel nic jiného než dva desetifranky. Nabídl je tedy obrovi, ale ten si vzal jen jednu minci, hodil ji do moře, vybuchl smíchy a dal se na útěk. Muž chvatně vstal a dlouhými kroky rázoval k silnici. Otevřel dveře svého vozu a sám sebe ujišťoval, že nic takového se už nikdy nepřihodí. Dokonce zapomněl i na kamínky, pro které přijel. Kdoví, co mě k tomu přimělo. Školu, kterou jsem vystudoval, jsem si snad vybíral kvůli uniformě a ocenění ve společnosti? To vůbec ne! Je pravda, že v dětsví jsem patřil k těm, co se shlukovali kolem velitele Tubaabua pokaždé, když přijel. Tehdy býval obklopen krajskými dozorci, kteří nosívali červený stejnokroj připomínající nějakého orla. Evropský velitel jezdíval na koni, na dobře živeném koni se širokým hřebetem. Býval to opravdový jezdec; běhal nebo pomalu klusal a přitom střídavě hýkal a zvedal hlavu, jako by tančil. Snad kvůli tomu jsem nepřestal učit, že jsem byl osudem předurčen k tomu, že dříve či později zazní před mým domem velitelské bubny? Nevím, co by kdo řekl, kdyby mě našel dnes v poledne na pobřeží, v tureckém sedu a s kamínky před sebou. Díkybohu, že mě alespoň neviděl nikdo, kdo by o tom mohl šířit nějaké drby! Ani se mu nechtělo myslet na to, že se s někým má sejít. Přijel domů, zaparkoval auto, vystoupil, šel přímo do pokoje a zavolal. Objevila se manželka. Kde je Modu? Už přišel? Ano. Zavolej mi ho. Modu vstoupil do pokoje. Jak to vypadá? Už jsem zpátky. Jel jsem landroverem. Projel jsem křížem krážem celé Ferlo3. Jel jsem za všemi svými fulbskými přáteli, ale opravdu jsem nikde nesehnal krávu, která by byla celá černá. Nemají ji nikde v celé zemi? Já také začínám věřit, že si ze mě kouzelník dělá blázny. Chce po mě nesplnitelné, ani on sám by to všechno nedokázal splnit. A to ještě zbývá tisíc mravenců; chce, aby všichni byli živí. Kdo může nashromáždit tisíc mravenců? A ještě k tomu aby ani jeden nepošel. Koránský kouzelník to ví, ale protože nedokáže zařídit to, co po něm chceme, hledá cestu, jak z toho ven. Víte, jste můj šéf, já vám jen řídím auto, ale za celý život jsem neslyšel, aby se po někom chtělo něco takového. Dobře, jdi a počkej na mě; pojedeme do kanceláře. Modu odešel, vrátila se manželka. Jenom chci, abys věděla, že koránského kouzelníka tu už nechci vidět. Ať už sem nikdy nevkročí. Říkám ti, jestli ho tu po práci najdu, tak ho vyhodím! 2 Ve většině bývalých francouzských kolonií se jako měna užívá tzv. CFA (Communauté Financiaire Africaine Africká finanční společnost). (Pozn. překl.) AFRICKÉ LITERATURY 17

18 SÉEX ALIYU NDAW Zas na tebe přišli zlí duchové. Anebo je to tím vedrem?a odkud jdeš tak rozzlobený? Všude jsem tě hledala. Přijdeš a začneš se na mě rozčilovat, místo abys mi řekl, kde jsi byl. Uvědomuješ si, co děláš? Ty víš, že koránský kouzelník ještě ani nezačal s dílem, které ti přeje. Copak si chceš zhatit vlastní úspěch? A jak to dopadlo s tím, co jsi sháněl? Kdo ti řekl, že jsem něco sháněl? Hm, odejdeš odtud v pravé poledne, ani oběd tě nezajímá že bys neměl nic naléhavého, co by ti za to stálo? Nezapomeň, že bys přede mnou neměl mít tajnosti! Jedu do práce. Koránského kouzelníka tu už nechci vidět! A už se o tom nebavme. Koránský kouzelník je tvůj přítel. Tys po něm chtěl práci. A znal jsem ho? Právě tys mě s ním seznámila. Běda mužům, kteří slepě naslouchají ženám. Ty hlouposti, kterým věříte, mohou za to, že naše země nevzkvétá, že nás všichni doběhnou i předběhnou! Ovšem, my ženy! Ale ty bys měl říct něco o tom, co se ti stalo na té tvé vycházce, když ses vrátil v takovém stavu. Já tě s koránským kouzelníkem seznámila jen pro tvoje blaho. Samé dobré věci jsem o něm slyšela. A co udělá s tím, co jste spolu začali, když už sem nesmí? K čemu bude to, co už udělal? Modlitby, věštění, ten vzestup, co ti umožnil, to všechno se má nechat být? Dost, to stačí! Je-li Bůh, ať si všechno vezme. Muž si nechal všechno pro sebe. Nikdo se nikdy nesmí dozvědět, co se mu stalo za bílého dne na pobřeží. To všechno jen proto, že závodí se životem, že chce vyniknout. Šel ke svému autu, sedl si dozadu za Modu a řekl: Tak jedeme! Text vyšel v druhém díle sbírky povídek Jigéen Faayda vydaném OSAD v Dakaru roku PLAV 2007/5

19 O Paviánovi a Veverce Vyprávění bajek se v tsamajské kultuře blíží divadelnímu představení. Je doprovázeno řadou gest, grimas, citoslovcí, improvizací v textu. Pavián (tsamajsky gelzakko) symbolizuje v tsamajských pohádkách hloupost, Veverka (garro) chytrost a mazanost (jedná se o drobnou pozemní veverku, která v hojném počtu žije v údolí Weyto). Tsamajové žijí v poměrně nedotčené savaně a používají řadu přírodních léčebných a jiných prostředků. Rovněž jed, který se nanese na místo, kde spí budoucí oběť. Časem se jed přes kůži oběti vstřebá do těla (proto Veverka vyzývala Paviána, aby si ještě poležel). Po jídle, které spouští metabolický proces, začne jed působit a oběť umírá Gelzakko aaka Garro O Paviánovi a Veverce Podle vyprávění Bezi Layba zaznamenali přeložili z tsamajštiny Pavel Mikeš a Graziano Graziano Savà a Pavel Mikeš Savà Gelzakko aaka garro qarra lee elele goošadhe. Qayto xumbhi lee goošadhe. Baami ingiyaddhe kaani ufundhe agha ba ine gacallo xuranki. Ogoy ba ingiyaddhe kaani ka sukkasnanki. Ee! Gelzakko ingiye tuusu ka caagaltema caddhi ba sukkaso. Garro ingiye tuusu ka xuri ba gaakhko caagaltema caddhi ba sukkaso. Garro kiya nay Ingiye takkhakka haš haš asa sukkamnay? Ingiye taayu kuh kuh asi sukkaminti. Ingiye garmatte asi sukkamti. Eema! Garro kai ba ingiye tuusu ka wombho saabbema kaddhasu. Kaddhasi ba garro lee gooši. Gelzakko maare gooši. Garro zingatte zowa ba ingiye tuusuta Natsiro tsiirakko kaakinu war! bayi nay ghakkhisti. Wombho koakka garro žio ba pugamu ba caago. Zingatte leeyay kai. Koleaka zingatte garro lee gooši. Koleaka zowu ba Natsiro tsiirakko kaakinu war! bayi nay nunnu wombho ka ghakkhisti. Ki qayto xumbhi nunnu ghakkhisabba ki žia. Gallawo ko pugadhi ki ogoya. Baami, garro ato moo ži ti ba qayto xumbhi ka pugadhay? Anaano? Leete gaasse rukadhi ba gaasse annay dheematto ka žiadha ka npugadha. Jednoho dne pásli Pavián a Veverka společně krávy. Vlastně pásli krávy pořád společně. Tu Veverka povídá Paviánovi: Příteli, naše matky jsou stále naživu, a proto se nemůžeme oženit. Pojď, svrhneme je ze skály. Pavián souhlasil. Pavián strčil svou matku do koženého pytle a svrhnul ji z kopce. Veverka ale svou matku scho- vala a do pytle místo ní nandala kamení. Pytel potom svrhla z kopce. Čí matka se kutálela a dělala přitom haš haš, jako když se valí pytel listí? Má matka se kutá- lí a dělá kah kah, jako když se valí pytel kamení. Tak se kutálí pořádná matka, řekla Veverka. Veverka potom odešla na místo, kam schovala matku, a donutila ji vylézt na strom wombo. Když byla matka na stromě, odešla Veverka pást krávy. Pavián se zatím staral o jalovice. Ráno Veverka vyrazila ke stromu wombo a řekla matce: Matko skutečného muže, shoď ovoce svému mužnému dítěti! Matka zatřásla stromem a Veverka se do sytosti nacpala ovo- cem. Pak se vrátila domů. Ráno znovu odešla pást krávy. Přišla ke stromu wombo a zavolala naho- ru: Matko mužného dítěte, shoď ovoce svému mužnému potomku! Matka Veverky zatřásla stromem a Veverka se opět začala cpát ovocem. Večer byla nacpaná do sytosti a vrátila se domů. Příteli, co to jíš, že jsi pořád najezený? ze- ptal se jí Pavián. Já? Štípnu krávu do rohu a piji krev, která z něj vyteče. Tak se nasytím. Graziano Savà je specialista na etiopské jazyky (národní jazyk amharštinu a dále na kušitské jazyky jižní a východní Etiopie. Pracuje na slavné univerzitě L Orientale v Neapoli, která je dnes nejvýznamnějším afrikanistickým a orientalistickým pracovištěm v Itálii. V roce 2005 absolvoval na nizozemské leidenské univerzitě, kde obhájil doktorskou dizertaci o gramatické stavbě tsamajštiny. Je autorem jediné knihy, která se gramatice tohoto jazyka věnuje: A Grammar of Ts amakko (Koeppe, 2005). Pavel Mikeš (1960) pracoval v letech v Orientálním ústavu Akademie věd, mnoho let strávil v Etiopii, kde žil mezi etnikem Tsamaji, a zvláště etiopský jihozápad zná velmi dobře. Procestoval však i řadu jiných afrických zemí. Pět let byl českým velvyslancem v Demokratické republice Kongo. Vydal knihu Etiopské bajky a pohádky (2003), je spoluautorem knihy Čas je dar A- friky: Etiopie (2000) a nejnověji připravuje se Zdeňkem Poláčkem knihu etiopských přísloví. AFRICKÉ LITERATURY 19

20 O PAVIÁNOVI A VEVERCE Tsamajštinou (jedná se o kušitský jazyk) hovoří cca 6000 osob v jižní Etiopii (Region Jižních národů) v povodí řeky Weyto. Žádný literární text psaný tsamajsky nebyl dosud publikován mimo úzce zaměřené vědecké publikace, neboť neexistoval běžný přepis tohoto jazyka. (Ostatně i uvedená bajka byla pro ověření tsamajského překladu zaznamenána ještě v amharštině.) Otištění v Plavu je tedy světová premiéra psané tsamajštiny a počátek tištěné tsamajské literatury. Pravidla přepisu utvořili společně oba autoři překladu Graziano Savà a Pavel Mikeš. Využili přitom českých háčků (které se však objevují i v písmech jiných afrických jazyků, např. v jihoafrickém jazyce sesutu) pro palatalizované souhlásky, takže ž, š, č se vyslovují podobně jako v češtině. K přepisu výslovnostně obtížných glotalizovaných souhlásek (souhlásky dh, gh, bh) byly většinou použity spřežky, podobně jako v českém ch. Autoři připravují soubor tsamajských pohádek v tsamajštině, který bude vůbec první tsamajskou knihou. Zingatte garro leete paannatte kau. Ačča nay ingiyatte: Natsiro tsiirakko kaakinu war! bayi nay nunnu ghakkhisti. Žio pugadhu caago. Gelzakko garrilo paannatte kai ki ogoya. Garro zeyi nay gelzakko xafi. Natsiro tsiirakko kaakinu war! nata gelzakko kiyi. Zik kiyi aghti. Eema! Kaddhina ba kallaččo kinni miintema šabba. Kaddhu ba kallaččo ka miintema ninnu šabbu. Zingatte garro xafo. Natsiro tsiirakko kaakinu war! bayi nay. Zik kiyi aghti. Tannu gallawo caago ba ki ooya ba Garro moo koo dayi? bayi nay. Lee eeka kirrimmeyay tubbha ka nooya. Into! Olkose ano koota ingiye taako ka boghinu ka? asa goddhiti mu asa bayi nay kiččai. Olkose ato ingiye taayu ka boghi? kiyi. Inni, ano boghi, nata kiyi ba zowu. Nunnu dhoolloma toonte šiinu ba ufo gelzakko rigadhu. Baami, ogoy bagannanki. Qawko dhoollo jaldaxama ghiippi tsiirakko, kiyi. Dhoollose jaldaxa naama toonte goddhima bagadhinki. Gelzakko dhoollose toontattema sori ba ghiippu. Garro dhoollo bicami ghiippi. Hayssayay gelzakko gaftadhi. Toonte duukoma ghabdi. Tannu bayi: Gelzo kai! Lee joxnanki. Kaikka. Malali, dhoollo elele kai. Ano lee joxna, ghiif! kiyi garro. Haysayay gelzakko fari. Biddirese ingiye tuusuta ka garro laaghi. Ráno Veverka opět vyrazila s kravami ven. Když pásla krávy, znovu řekla matce: Matko mužného dítěte, shoď ovoce svému mužnému potomku! Matka zatřásla stromem a ovoce popadalo. Veverka se najedla a vrátila se domů. Tentokrát ji ale Pavián sledoval. Když Veverka od stromu odešla, zvolal nahoru: Matko mužného dítěte, shoď ovoce svému mužnému potomku! Matka ale mlčela. Podívej, jestli mi neshodíš nějaké ovoce, vylezu nahoru, vypráším ti kožich a otočím střeva okolo hlavy. Matka Veverky pořád mlčela. Pavián vylezl na strom, vytrhal jí střeva a omotal jí je okolo hlavy. Ráno přišla Veverka pod strom a povídá: Mat- ko mužného dítěte, shoď ovoce svému mužnému potomku! Matka však neodpovídala. Večer se Veverka vrátila s pláčem domů. Proč pláčeš Veverko? Co se ti stalo? Pláču, protože mne krávy pošlehaly svými ocasy. Chacha, to není pravda. Nepláčeš náhodou proto, že jsem zabil tvou matku? zasmál se Pavián. Opravdu jsi zabil mou matku? zeptala se Veverka. Ano, zabil jsem ji, odpověděl Pavián a odešel. Veverka vzala jed a pomazala jím kůži na spaní. Pak zavolala na Paviána: Příteli, pojď, dáme si závod, kdo první doběhne k měkké kůži. Ten, kdo dnes bude spát na měkké kůži, je opravdový chlap. Rozběhli se k měkké kůži. Pavián vyhrál a ulo- žil se na ní ke spaní. Veverka spala na čisté nové kůži. Tak byl Pavián nachytán. Jed mu pokryl zá- da. Ráno povídá Veverka Paviánovi: Příteli, vstaň a pojď podojit krávy. Nemůžu vstát. Jsem nějaký unavený. Kůže se mi lepí na záda, odpověděl jí Pavián. Jen tedy lež! Podojím krávy sám, řekla mu Veverka. A tak Pavián zemřel a Veverka pomstila svou matku. 20 PLAV 2007/5