NADŠENEC OSVÍCENEC PROBUZENEC

Transkript

1 NADŠENEC OSVÍCENEC PROBUZENEC Načichlý Načichlý není páchnoucí něčím, páchnoucí po něčem. Co něčím páchne, je svým pachem prostoupeno naskrz celou hmotou; co je načichlé, chytilo pach a to cizí, nesvůj pach jen na povrchu, proto bude načichlost alespoň někdy případem nikoli beznadějným. Ňadro Propracovanost názvosloví, jež se točí kolem této tělesné krajiny: prs prsa prsy ňadro ňadra poprsí záňadří. K poprsí ještě přejatá busta, s poprsím sice zhruba shodná významem, nikoli však aplikací, pročež nepřímo přece jen neshodná významem; neboť nečiní rozdílu, zda řeknu, že sochař vytvořil bustu nebo poprsí, ale nemohu říci, že ta neb ona krasavice na plesu měla nádhernou bustu. Hned Němci to slovně splývá: die Büste je mu jak výtvor sochařův, tak i výtvor sochařky Přírody. Nehledíme -li k úzu básnickému, jsou ňadra výsadou pohlaví ženského, muž má v občanské češtině jen prsa. Je to názvoslovné rozlišení, jak je nezná každý jazyk. Čeština jde ještě dál, a to koexistencí pomnožného tvaru prsa a plurálního prsy: muž má pro češtinu jen prsa, žena má prsa i prsy. Za zmínku stojí i singulár prs. Proč, vynikne srovnáním s němčinou. Ta obsadila již singulár die Brust významem prsa; i musí Němec, chce -li mluvit o prsu, říci die rechte Brust, die linke Brust. Což Čech může (pravý prs, levý prs), ale nemusí. Výhodu má čeština i u slova prsatý; jeho obsah může Němec vyjádřit jen složeninou nebo souslovím vollbrüstig (mit prallen, schweren Brüsten). Nadšenec osvícenec probuzenec Nevím, jak je vnímáte vy, ale mně se ta slova zdají tvarovou strůjí dost podivnou. Jak bych to jen řekl jsou to takové trpné tvary. Řeklo by se, že člověk, na kterého přišlo nadšení, je pln akce; že kdo je osvícen, dává a šíří světlo; že kdo se 255

2 NADŠENEC OSVÍCENEC PROBUZENEC probudil, probudil se k dělnosti ať jen mozkové, ať trojrozměrné a přec ta slova mají podobu stejně trpnou jako šílenec, utopenec, oběšenec, zaprodanec, odchovanec, kříženec. Říkám -li však, že ta slova mají pro mne podivnou tvarovou podobu, neříkám, že bych je hanil. Neboť snad si jejich tvar smím vykládat tak, že odkazuje na živelnou a neodolatelnou sílu toho nadšení, toho osvícení, toho impulzu budivého. Myslil -li to jazyk takto, je všechno v pořádku; neboť o to jde, abych byl posedlý svým nadšením, světlem, jež do mne vtrhlo a ve mně se rozhostilo, probuzením, jež do mne uhodilo jako blesk z čistého nebe. Jinak se mi daří se slovem učenec, i věnuji mu zvláštní heslo. Nadutý Při zaznění, při spatření tohoto slova dostaví se automatické spojení s dutý; spojení legitimní ostatně, vždyť nadutý je od nadouti, dutý od douti. Jenže ze slova dutý se nám ta představa foukání už vytratila, kdežto v nadutém představa nafouklosti trvá. Spojem s dutý zmnoží se ta představa o spolupředstavu dutiny, dutosti a právě to je tak dobré. Nadutost jako prázdnota, jako nafouklá měchuřina zaručeně prázdná. A mohu také s jakýmsi účinkem též jazykově estetickým říci: je dutý a nadutý; je dutý a proto nadutý. Což je věc zcela výborná mohu -li tak říci, ne snad, jsem -li takový. Nafoukaný Všimněte si za prvé, že říkáme nafouklý balon, ale nafoukaný člověk, nafoukanec (němčině to splývá, der Ball ist aufgeblasen, ein aufgeblasener Mensch), kterýmž rozrůzněním projevujeme, že člověku trvalo jeho nectné nafukování déle než balonu jeho nevinné nafouknutí. Všimněte si za druhé, jak nám představa arogance splývá s představou nepřirozeného, neslušného rozšíření tělesného objemu: naditý nadutý nařvaný nádiva nabubřelý 256

3 NÁCHYLNÝ bubřina. A řadil bych sem i slova bublina a bluma, pokud jimi výraznou metaforou charakterizujeme protivnou odrůdu svých spoluobčanů. Naháč Není k němu ženského protějšku. Ale zároveň se sotva odhodláte, abyste nahou ženskou bytost nazvali naháčem. Takže nahou ženu nelze označit jediným slovem. Naháček zas, lidové jméno ocúnu, je jeden z rozkošných jmenných výtvorů české lidové botaniky. Nahlas Nahlas je nad hlas, nad normální zvukovou intenzitu hovorovou. Nahost Stojí za povšimnutí, že čeština rozlišuje nahost a nahotu. Obnaženosti tělesné říkáme nahota; duševní nahotě, nepokrytosti projevu, svědectví, zpovědi říkáme nahost. Netřeba snad podotýkat, že to je rozlišování pěkné, třebaže trochu přepychové vždyť by ho ani nebylo třeba. Ale jaképak třebaže: právě jazyku se přepych vždy vyplácel, vždy svědčil o jeho jemnosti, citlivosti, kráse. Náchylný Jeden z případů je jich mnoho ve všech jazycích v nichž v slově označujícím určité duševní rozpoložení vězí metafora prostorová. Jak praví hned slovo, jehož jsme právě použili: rozpoložení. Stejně sklon. Stejně třeba inklinace a tendence. Tak tedy náchylný. Všimněte si, že čeština rozlišuje náchylnost s tím, co je náchylné, od nachýlenosti a všeho nachýleného. Nachýleno (někam) může být každé fyzikální těleso, náchylné k něčemu může být jen nitro živoucí bytosti alespoň zvířecí, zpravidla však lidské. Všimněte si dále, že velmi blízké metaforické slovo pro takový příklon, totiž 257

4 NÁJEMNÍK slovo nakloněný, na rozdíl od rozlišující dvojice nachýlený náchylný má platnost pro fyzikální tělesa i také pro duše, takže mluvíme o nakloněné tyči i také o nakloněném člověku. Vraťme se k té náchylnosti podotknutím, že z náchylnosti snadno vznikne příchylnost, z té pak, je -li nad rozumnou míru a zdolá -li nějaké ty zábrany duševní rovnováhy, může povstati úchylnost. Náchylnost příchylnost úchylnost jsou však vesměs představy prostorové. Nájemník Do slova nájemník vkládáme představu akce, jež vycházejíc od nájemníka, zřídila nájemní poměr, stav: nájemníkem je nám člověk, který si něco najal. Jinak starší čeština. Té byl nájemník člověk, který se v nájemním poměru octl tak, že se v něj uvolil tedy člověk, který pracuje za mzdu, který byl najat k práci. Proto znamenalo i slovo nájem plat, za který byl nájemník najat, tedy jeho mzdu. Nájezd Slovo dokonale malebné, předmětné, akční; je v něm škůdný vpád i bleskový úder. Nájezdy Avarů. Slovo rapsodické. Neuškodila mu dokonce ani okolnost, že se v dobách již drahně poavarských mluví také o nájezdech literárních kritiků. Nákrčník S plným úspěchem se to slovo neprobojovalo proti importní kravatě nikdy, a nedivím se ani. Nákrčník je slovo tuze škrobené, škrtí nějak. Vedle soupeřky kravaty má nákrčník ještě konkurentku i ve vázance. Ta znamená i jako slovo mezník kulturněhistorický totiž kravatu vázanou, na rozdíl od té šité hrůzy na knoflíček. Vázanka k nám přišla se značným zpožděním, což je jeden z indexů našeho hodně obecného zpoždění civilizačního; a pořád ještě chodí mezi námi povážlivě mnoho kravat na knoflíček. 258

5 NÁMLUVY Nakvašený Určení duševního stavu, které se zakládá na poznání, že v nás napořád pracuje jakýsi kvásek, jakési droždí nespokojenosti se světem. Někdy to těsto v díži vzkypí, v takovou chvíli raději uhněte, jsmeť nakvašeni a mohli bychom překypět, mohli bychom ten obsah nitra svého na vás vylít. Třeba byste za to ani nemohli, a přec by na vás vykypělo požehnání, jemuž se říká abreakce šejdrem. A ceterum censeo, aby čeština byla povstáním všech přítomných zvolena za čestného člena Lékařské komory, sekce psychiatrická. Nalézti Lézti za něčím tak dlouho, až to najdu. To by byl význam původní. Ale nemyslíme na to. Nalézti nám splývá s na -jíti, slovem, jež výborně vyjadřuje stav věcí při náhodném nálezu: jíti a jen tak za chůze mimoděk stanouti před něčím, naraziti na něco. Nalítnouti Nalítnouti komu na něco. Je v tom téměř představa křídlatce, který se oslepen řítí k světlu pro něho nikoli životodárnému. Je-li můj výklad správný, byl by zároveň člověk, jemuž nalítneme, jakousi zrádnou lampou naší noční touhy po světle. Namíchaný Představa, že na dně duše je jakási sedlina, která se hnutím mysli zvíří. Ještě spíš představa, že člověk je šumivý prášek a že záporné hnutí citové je lžičkou, kvedlačkou; zamíchá to v tobě, a už je nádoba plná po kraj a přeteče, ťukneš -li do ní. Někdy ani ťuknout nemusíš. Námluvy Po rozumu češtiny se nejdůležitější věci v životě uskutečňují mluvením. Tak světové dějiny: pakt se česky řekne 259

6 NANIC smlouva, tedy výsledek mluvení. Pak i dějiny rodinné: námluvy. Všimněme si též toho plurálu: naprosto nikoli námluva, vždy jen námluvy. Ať státní smlouva, ať námluvy v kruhu rodinném nějaký krach z nich pak kouká vždycky. Aby jej spravily, od toho jsou smiřovačky, zas taková pomnožnost. Vizte jejich heslo. Nanic Je mi nanic. Ačkoli je to na nic, vzdává se zde čeština svého jinak povinného dvojího záporu: nikoli není mi na nic, nýbrž velmi kladně v tom záporném smyslu je mi nanic. K nanic pak nanicovatý, slovo s dvojí významovou frontou, jednou míří ke kvalitám výkonnostním, jindy a častěji má na mysli kvality mravní; a s tím bude souviset jeho zvláštnost, že je v používání omezeno na bytosti lidské, takže nemluvíme o nanicovatém džbánu, nanicovatém bytu, ale o nanicovatém bližním svém. Naobědvaný Dovršenost ne děje, ale stavu je v tom slově, taková živočišná nasycenost a satisfakce siestová; a obdobně v rodných bratřích jeho nasnídaný, navečeřený. To mají po otcích, po svých slovesech rodných naobědvati se, nasnídati se, navečeřeti se. Neboť hleďte, obědvati a naobědvati se, toť dvojí, toť rozdíl nejiný než mezi každým konáním a stavem, kdy naše konání dospělo k metě vrcholné. A všimněte si také, že nemohu říci obědvaný oběd, aniž mohu říci poobědvaný oběd, dosnídaná snídaně, svečeřená večeře, kdežto nejen mohu říci, ale také rád a blažen řeknu, že jsem nasnídán, naobědván, navečeřen, zaplať pánbůh, dobré to bylo, už si popouštím knoflík. Ne snad jen někdy, často a často je mi líto, že české sloveso není fyzickou osobou, že to není nějaký pán, který bydlí tam a tam. Zajel bych k němu a dal mu pusu, jen tak, za to, že je na světě. Co jen dovede a svede s prostinkou předponou 260

7 NÁRAMNĚ na-! Považte jen to přejemné rozlišení trojího faktu, trojí skutečnosti: dáti facku nafackovati zfackovati. Promyslete ten rozrod tvarů od slovesa se beroucích, už jen ta přídavná jména typu nařvaný namíchaný navrčený navoněný nabumbaný. Není -li to krása, nemáte ani tušení, co to je krása. Nápadník Je to člověk, který čeká na nějaký nápad, tj. že mu s právními důsledky připadne nějaký statek. Proto nápadník trůnu, proto název Ibsenovu dramatu Nápadníci trůnu. Díváme -li se takto, optikou původního významu, na nápadníka ne už dynastického, nýbrž zcela občanského, tedy na uchazeče o nevěstu, oživne nám to slovo do zcela slušné zábavnosti: čekatel ženitby, čekatel nevěsty, člověk, který čeká na svůj nápad, tj. že mu připadne určitý statek, ta nevěsta totiž. S právními důsledky držebními a vlastnickými. Může to být jen muž. Nápadnici nezná ani slovník, ani život. I nápadnice trůnu by znělo divně. Řekli bychom snad spíš pretendentka. Napadnouti Napadá mi i napadá mě. Kdo zde dává přednost pádu čtvrtému, může se odvolat na to, že napadá mě, napadlo mě vyjadřuje bezprostředněji prudkou náhlost vnuknutí. Náramně Čeho je tolik, že to lze unést, odnést jen na ramenou, jako napěchovaný žok a pytel. To slovo valem mizí, i z mluvy hovorové, a spisovatelé je patrně škrtli ze svého slovníku nadobro. Mnoho je lidských pošetilostí, ale jednou z největších je ohlížet se smutně po zašlých slovech. To všechno vím, a přec si nemohu pomoci, líto je mi toho slova. Tak dobře udělané slovo, tak vidoucí slovo! Škoda ho. 261

8 NÁRUČ NÁRUČÍ Náruč náručí Víc a víc zatlačuje tvar náruč tvar náručí, už jej z normální prózy skoro zatlačil, už jej skoro pohltil. Už se náručí začíná zamžívat lehýnkým nádechem archaismu, a takovému slovu není pak už pomoci, putuje třeba do poezie, může tam se ctí žít ještě drahnou dobu, ale s jeho normálním životem v jazyce je konec. A bylo to pěkné slovo, to náručí. Prostornější než náruč, vždyť mělo a podnes má tu skvělou příponu -í, tu kouzelnici, jež dovede naší představě přičarovat rozlohy, výseče z prostoru, celičké prostory, hájené i nehájené, od nádvoří do podhůří, od pomoří do Povislí, od olší a rokytí až do podstřeší a podsklepí. Nářečí Mluvíme o nářečí, nikoli o nájazyčí, a to znamená, že jazyk sám a jeho nutkání v nás vystihlo dávno před jazykovědou rozdíl mezi langue a parole. Nářečí je parole, nikoli langue, a nomen budiž omen, nepište nářečím, leda pohádky a nemůžete -li jinak nějaké ty verše humorné a šprýmovné. Česká literatura si ostatně toho rozdílu mezi langue a parole hleděla. Máj jaké štěstí! není napsán buláčtinou, aniž jsou Zpěvy páteční textovány nářečím podkrkonošským a Legenda o sv. Prokopu slovácky. Jaké štěstí, že nejsou! Naříkati Má dvojí význam. Znamená bědovati, ale je to i termín právní: naříkati rozhodnutí soudu, rozsudek, odvolati se z něho. Taková významová dvoukolejnost je ostatně dána též u slovesa žalovati jednak bědovati, jednak podati soudní žalobu. Svým dvojvýznamem jsou to slovesa jímavá: jako bychom svým bědováním, žalováním, naříkáním podávali k jakési vyšší a nejvyšší instanci žalobu, zmateční stížnost na své utrpení, svou bídu. Jenže nejvyšší správní soud, na který se takto obracíme, pracuje s pověstnou pomalostí. 262

9 NASTUDITI SE Násilí Teprv při bližším popatření sluchem si uvědomíme, že zde je dáno jakési -silí, jež se má k prosté síle jako přadeno nebo klubko sil k jediné niti. Nastojte Zastará -li podstatné nebo přídavné jméno, též sloveso, stane se z něho výrazový archaismus se všemi dojmovými a účinovými možnostmi, jež archaismus v sobě chová: podle dané situace působí jednou starobylou velebností, jindy malebnou přesností popisnou, zas jindy vytváří náladovost, nebo působí pitvorně, groteskně, humorně, satiricky. Jinak je tomu, zastará -li příslovce, citoslovce a podobná drobná slovce. Ta nabudou zpravidla rázu komického. Třeba ajta, slovo dávno již jen a jen směšné. Někdy se takto přebarví i sloveso, zejména určitým svým tvarem. Dobrý příklad: nastojte! Možné dnes opravdu již jen ve slohu parodickém. Není to jen náhoda, že jde o tvar způsobu rozkazovacího, tedy o tvar s náplní citoslovečnou. Jakési memento samotného jazyka autorům: pozor na cit, ten rád zastará! Což se i mimo oblast v užším smyslu jazykovou potvrzuje na všech knihách psaných s velkou dávkou citu. Zastarají a krušno je vydržet u nich a dočíst. Nastokrát Oč výraznější je představou i dojmově nastokrát proti pouhému stokrát. A věru bez logického důvodu. Buď pozdravena stokrát ne, to opravdu nejde. A zas bez logického důvodu. Nastuditi se To catch a cold mohu po česku na dvojí způsob, mám na vybranou. Buď se lidově nastudím a mám pak nastuzení, jsa nastydlý, anebo se vybraněji nachladím, mám pak nachlazení a jsem nachlazen. To jsem pak lepší člověk, kdežto obyčejní 263

10 NASUPITI SE lidé jsou jen nastydlí. Doktorovi je to celkem jedno, influence, angíně a chřipce rovněž. Nasupiti se A nasupený a posupný. Zvláštní věc, že pták tak cizokrajný jako sup inspiroval češtinu, a tak zdárně. Našinec Slovo svým psychickým pozadím velmi české. Zrodilo se v malém národě z puzení dostředivého, z životní taktiky vozové hradby, abych to řekl obrazně. Přičemž našincem nemusí být každý příslušník národa může jít stejně o lidi z jedné vrstvy, strany, třídy, kasty. Vždy však je v něm představa obranné, defenzivní pozice a taktiky. K našinci marně hledáme logický protějšek vašinec. Marně? Starší čeština vašince opravdu měla. Znamenal člověka nikoli z mých, nýbrž z vašich řad, člověka mně cizího původem, příslušností, příklonem. Nate! Množné číslo od na! Mluvnická senzace. Neboť to na! je přec citoslovce; a jak je možné, aby citoslovce tvořilo množné číslo? Nu, je to možné, čeština to zde dokazuje nakládá s tím na, jako by to bylo sloveso. A jak sympatické slovo. A jak mravní. Mělo by ho v tom českém životě být víc. Navzdory Zas ten příznačně český plurál citového vzrušení. Přidávají se k němu i slova přejatá. Tak truc: dělati někomu trucy. Truc je z der Trotz, a od toho není v němčině plurál vůbec možný, není prostě od der Trotz nijakého die Trotze. Nažvaniti se Co ten se toho nažvaní! Jakožto mluvnická konstrukce je to česká specialita. Příslušníku jazyků románských 264

11 NEBÁT SE A NEKRÁST a germánských je třeba vyložiti již tu předponu na-. To se vám ještě jakžtakž podaří, dovedete -li vysvětlit kouzla slovesných vidů. Zbývá pro cizince ještě záhada té náměstky zvratné. A ta vám při výkladu zatopí, jak se patří. Budete té sfinze ještě nejspíš právi, řeknete -li milému cizinci, že to je slovce osobního zadostučinění, ne tak našeho, kdo posloucháme, nýbrž toho, kdo žvanil a žvanil, až se toho nažvanil, quod satis est, až měl dost a dožvanil, až měl dožvaněno. Nu, nemusí jít zrovna o žvanění, vymožeností češtiny a oříškem pro jejího vykladače Nečechům je celý ten typ dokonavých sloves s předponou na- a se zvratnou náměstkou se. Je jich mnoho a lze je tvořit skoro ad libitum, od nachoditi se, načekati se, nalítati se až po namluviti se. Spadají sem dokonce i slovesa vyjadřující základní úkony jedlické: nasnídati se, naobědvati se, nasvačiti se, navečeřeti se. Mohl bych, kdybych zrovna chtěl, říci třeba i nalunchovati se. Mezi posnídati, poobědvati atd. atd. a nasnídati se, naobědvati se je rozdíl: řada první vyjadřuje děj dovršený, řada druhá přidává k té dovršenosti děje samotného i náznak, že zároveň bylo splněno poslání téhož děje, že bylo nasnídáno, quod satis est. Nebát se a nekrást Autor: T. G. M. Ujalo se. Právem. Smysl: lidstvo lze rozdělit na čtverou odrůdu, totiž: kradu, a proto se bojím; kradu, ale přesto se nebojím, čelo jak poplužní dvůr majouce; nekradu, ale přesto se bojím, mám strach už v krvi, strach a ohnutý hřbet a rabskou náturu; nekradu a nebojím se, a nebojím se nejen proto, že nekradu, ale nebojím se vůbec, nebát se mám prostě v krvi; a nekradu nikoli proto, abych se nemusil bát, nýbrž protože nekrást mám prostě v krvi. 265