Srovnání psychologických aspektů her s hraním rolí virtuálně a naživo

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie Magisterská diplomová práce Srovnání psychologických aspektů her s hraním rolí virtuálně a naživo Vypracoval: Lukáš Veselý Vedoucí práce: PhDr. David Šmahel, Ph.D. BRNO 2006

2

3 Čestně prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně a nevyužil žádných mimo uvedených zdrojů. V Brně, 9. ledna 2006

4 Děkuji Davidu Šmahelovi za vstřícnost a připomínky, Tomáši Kopečkovi a brněnské komunitě hráčů larpů za inspirující podněty a svým respondentům za ochotu.

5 Obsah 1 Úvod Teoretická část Hra Historie hry Definice hry Teorie hry Počítačová hra Atributy počítačového hraní Hra online LARP Historie divadla Hraní rolí jako metoda LARP jako divadlo Formy hraní rolí Kyberprostor Východiska Zpřítomnění Prostředí bez zábran Sociální blízkost Změna sebepojetí Motivace Flow Svět fantazie Hrát hru Nejen počítačová hra Role Východiska Identita Virtuální identita Důvody ke změně Pravé já Výzkumná část Cíle výzkumu Výběr metody Zdroje dat Rozhovory Metoda zakotvené teorie Kódování...41

6 3.7 Interpretace výsledků u hry LARP Cesta ke hře Návrat ke stejné hře Mimo hru Vlastnosti hry Výběr postavy Výměna postavy Citové přilnutí k postavě Jednota hráče a postavy Ponoření do hry Cíle a přístup Důvod hrát Činnosti při hře Spoluhráči Emoce Interpretace výsledků u hry MMORPG (srovnání s LARP) Výběr hry Důvody hrát znovu Nad rámec hry Vlastnosti hry Oproti single Pojetí postavy Výběr postavy Výběr pohlaví Sžití a prožití postavy Ponoření do hry Cíle hry Pojetí a přístup Spoluhráči Emoce Model hraní her Závěrečné srovnání her Diskuze Jako divadlo Jako počítačová hra Jako kyberprostor Shrnutí Závěr Literatura...74

7

8 1 Úvod LARP, zkratka z anglického live action role-playing, tvořící zvukomalebné slovo používané v některých jazycích jako podstatné jméno i sloveso, je poměrně mladý a neustále se vyvíjející fenomén s nedlouhou vlastní historií. Společenská hra získávající oblibu u stále většího počtu svých příznivců nabývá různých podob, které mají společného hráče, jenž zastává roli v jiné, často zcela fiktivní skutečnosti. MMORPG anglicky massively multiplayer online role-playing games fenomén, který se samostatně vyvíjí téměř desítku let, ale loňského roku zažil opravdový boom. Miliony hráčů z celého světa zasedly ke svým počítačům propojených přes internet a coby postavy z jiných světů se v této vytvořené realitě setkávají, naplňují cíle své a svých postav a zkrátka žijí. Úspěch onlinových světů, neboli MMORPG, mě překvapil a jako návrhář počítačových her a dlouholetý hráč larpů jsem začal přemýšlet o tom, zda spolu tyto dva fenomény souvisejí. Obě hry mají v názvu role-play, tedy hraní rolí, jev sám o sobě poměrně aktuální v postmoderní době, v době náhradních a paralelních realit a identit. Rozhodl jsem se v rámci svého studia psychologie obě hry jakožto psychologické jevy a ucelené systémy prozkoumat, najít jejich podstatu a srovnat, v čem se liší a v čem může spočívat jejich obliba a úspěch. Z prvního zkoumání ovšem vyplynulo, že téma je značně rozsáhlé a zvláště u larpu nemám na co navázat, neboť existující statě, na které jsem narazil, se zabývaly příliš specifickými, často metodickými otázkami, a to bez podkladů vyplývajících z relevantních výzkumů. Proto v následující teoretické části volím poměrně obšírný přístup, kterým vedle objasnění souvisejících témat a termínů vysvětluji složitost a šířku některých otázek. V praktické části se pak snažím, jak doporučují autoři metody, ze které jsem vycházel, splétat popisy, slova mluvčích a mé vlastní interpretace do bohatého a věrohodného vyprávění. Záměrně volím jazyk blízký laikům či studentům a odborníkům i jiných oborů, neboť téma se netýká jen psychologie, ale stojí na hranici s dalšími vědními disciplínami jako pedagogikou, sociologií nebo dramatikou. 6

9 2 Teoretická část 2.1 Hra Kdybychom měli vypočítat vlastnosti příznačné pro živočišný druh homo sapiens, museli bychom uvést na jednom z prvních míst hravost. Není pochyb o tom, že hrát si dovedou i zvířata, stačí chvíli pozorovat kotě, které má před sebou klubíčko vlny, ale teprve u člověka nabývá hra takového rozsahu a významu, že musíme považovat hravost za charakteristický rys jeho osobnosti. Jistě se neobjevil u lidského rodu znenadání a bez příčiny, úzce souvisí s celým vývojem druhu homo sapiens. (Zapletal, 1996) Ve všech kulturách jsou hry důležitou součástí vývoje člověka. Hry může užít každý, protože je lze použít na různých úrovních zručnosti a dovednosti, pouze pro zábavu nebo s větším důrazem na dosažení konkrétních cílů. Hry stimulují představivost a odkrývají bohatost myšlenek a možností. V prostředí her lidé snadno nacházejí jistotu a bezpečí konec konců přece nic nepředvádějí, nepodávají žádné výkony, prostě si jen hrají. Každý může růst vlastním tempem. (Hickson, 2000) Historie hry Všichni se shodují v názoru, že hra je stará jako samo lidstvo. Potvrzují to vykopávky hmotných památek dávno zmizelých kultur i současné etnografické výzkumy u primitivních lidských kmenů. Hra má významné místo v životě každého člověka, bez ohledu na vývojový stupeň, kterým právě prochází. (Zapletal, 1996) Antropologie rozděluje hry do tří hlavních kategorií podle sociálního hlediska. První z nich jsou hry založené čistě na dovednostech, ať už mentálních nebo fyzických, kam patří například házení šipek nebo skákání panáka. Jde o způsob zkoumání vlastních možností a znamenají pro hráče výzvu poznat sebe sama, své hranice a schopnosti. Druhou kategorií jsou hry o strategii, tedy takové hry, kdy výsledek závisí na schopnosti správně interagovat s prostředím (hrou samotnou) a ostatními hráči. Jejich základem je právě otevřená interakce se spoluhráči, kteří mají stejné výchozí podmínky. Sem patří hry jako dáma nebo šachy. Tyto hry nezahrnují prvky náhody jako hody kostkou apod. Pokud je protihráčem nějaká umělá inteligence (např. počítač), řadí se pak hra spíše mezi dovednostní. Jako poslední je skupina her spolu s kostkami nebo hrou kámen, nůžky, papír. Jsou to hry na štěstí, jejichž výsledek je ovlivněn nějakou náhodou a často obsahují princip sázení, které je hluboce zakořeněno ve všech lidských kulturách. Hry na dovednost jsou zřejmě nejstaršího data, především ty sportovní a jsou odhalitelné v historii všech známých kultur ve formě fyzických závodů a soutěží, bez ohledu na materiální a technologický vývojový stupeň dané kultury. Nejznámějším příkladem jsou pak olympijské hry v antické kultuře, která si vysoce považovala hodnoty individuálního výkonu a zdatnosti jedince. Hry na strategii vyžadovaly lepší materiální základnu, neboť často vyžadují speciální hrací vybavení a objevovaly se až v kulturách s vynalezeným písmem, neboť tyto hry jsou založené na manipulaci se symboly a často matematice. První ze současných deskových her nebo jejich přímí předchůdci datují svoji existenci do doby staré Persie a Indie čtyři tisíciletí před naším letopočtem a mezi ty nejstarší patří šachy, vrhcáby nebo go. Hry na štěstí jsou zastoupeny ve všech kulturách a hlavně v dobách, kdy byla patrná ekonomická nejistota. 7

10 Fenomén her, který tvoří nedílnou součást vývoje celé lidské společnosti a je přítomný ve všech kulturách, je nejlépe postižitelný právě v době vyhrazené hrám a zábavám tj. při veřejných slavnostech, o kterých se rozepisuje Olivová (2003). Tvořily mezníky historického času a vstupovaly do řady kultur jako základ jejich chronologie. Byly odvozeny od vegetačních cyklů, od kultovních her či od významných událostí. Byly vždy významným předělem v normálním životě každé společnosti a plnily řadu funkcí nezbytných pro její fungování. Ve své základní a rozhodující podstatě to byla vždy doba kolektivního prožívání volného času, doba, která měla svou vnitřní logiku a své zákonitosti. Na dobu herních slavností byl vyhlašován mír a klid, kdy se nebojovalo a nepracovalo. Nerušený průběh slavností byl nezbytný k realizaci jejich nejvlastnější funkce. A tou bylo úsilí otupit vnitřní napětí v každém jedinci i celé společnosti. Toto napětí pramenilo z vlastní biologické podstaty člověka (z jeho pudů a instinktů), ze strachu z neznámých a proto tajemných sil okolního světa i ze stresů vycházejících ze společnosti. Projevovalo se vnitřní agresivitou směřující k dezintegraci společnosti. Cílem slavností byla proto snaha včas uvolnit toto napětí a tím přispět k všestrannému uklidnění. Základní formou tohoto uvolnění bylo maximální uspokojování základních lidských pudů a instinktů. (Olivová, 2003) Významné oceňování slavností se projevilo i v uvědomělém oceňování významu volného času pro jednotlivce i pro společnost. Egyptský královský úředník Ptahhotep nabádal v polovině 3. tisíciletí př. n. l. ve svých "Naučeních": Nezkracuj dobu určenou k zábavě. Duchu se příčí, když se mu bere doba radovánek. Řečtí filozofové a státníci (Solon, Perikles, Aristoteles) považovali volný čas schólé za dobu nejvlastnější seberealizace člověka. U Římanů pak splynul pojem volného času s veřejnými slavnostmi, což se projevilo ve společném výrazu pro obojí ludi. Na názory antické společnosti navázali pak lékaři a pedagogové raného novověku. (dle Olivové, 2003) Specifickou kapitolu v dějinách her tvoří evropská křesťanská kultura. Její oficiální vztah ke všem formám her byl jednoznačně negativní. Vycházel z ideologie křesťanské církve zaměřené na přípravu člověka na posmrtný život a odmítající všechny druhy zábavy a her jako hříšné aktivity od tohoto cíle odvádějící. Hry se proto také, narozdíl od většiny jiných kultur, nestaly součástí oficiálních křesťanských slavností a náboženských rituálů. Tím ztrácely hry integrující legální platformu svého vývoje a nebyly po staletí plnohodnotnou součástí evropské kultury. Ke stejnému závěru jako Olivová (2003) došel i Zapletal (1995), který říká, že názor, že hry a hraní jsou vhodné jen pro děti, je u nás hluboce zakořeněný a slovo hra má u nás často zlehčující a káravý význam. Hry se ale rozvíjely přes opakované církevní zákazy a byly v permanentí kolizi s oficiální ideologií. Jejich podoba však byla velmi roztříštěná. Lišily se podle místa, zemí i podle sociálních skupin. Neexistence jednotící oficiální platformy se tak stala základem pro rozmanitost a mnohotvárnost evropských her. A právě ta vedla k bouřlivému rozvoji her v moderní době a k expanzi evropských her do celého světa. (Olivová, 2003) K tomu značnou měrou přispěl Komenský (dle Blažka, 1998), který pojmenoval a soustavně využil didaktickou schopnost hry, ve které se člověk učí bez pocitu přinucení, avšak pro instituci školy, založenou po staletí na paměťovém drilu, to bylo příliš rozvratné. Hra v postmoderní společnosti nabyla významu jako nikdy dříve. Hru jako rituál a hru jako zápas vystřídalo skutečné hraní si. Člověk ani tak nezdětinštěl, jako rezignoval na jednoznačná schémata a konce. Postmoderní člověk je fascinován vlastní fantazií a rád se 8

11 nechává šokovat jejím působením. (Vágner, 1995) Vedle hraní si existuje ještě jedna významná součást většiny současných her a to spoluhra. Jde o dimenzi společně sdíleného prožitku, jehož intenzitu je možno osobní účastí ovlivňovat. Johan Huizinga (dle Blažka, 1998) na výkladu evropských dějin ukázal model světa opírající se o koncept hry. Dnes tedy víme, že hravost člověka neopouští s koncem dětství, ale spolu s ním dokáže zrát. Nepřerušuje kontakt mezi dětmi a dospělými a stává se rozhraním, které propojuje generace Definice hry O přesnou a výstižnou definici hry se dle Zapletala (1995) již pokoušelo mnoho psychologů, pedagogů, sociologů i antropologů. Příčina neexistence uspokojivé definice tkví především v tom, že pod jedním společným pojmem se skrývá nesmírné množství lidských aktivit. Hra pokrývá tak širokou oblast, že dokonce nejsou ani přesně vymezeny její hranice. Je namístě rozlišit hraní si a hru, neboť většina živočichů, především jejich mláďat, si hraje a tato činnost slouží hlavně k rozvinutí jejich vrozených schopností a dovedností k využití v pozdějším životě, přestože některé z her zvířat mají rituální charakter a obsahují postupy nacvičené spíše než instinktivní. Pokud si ale hru definujeme jako sadu pravidel, k jejímu zvládnutí je třeba určitého stupně inteligence účastníků. Název hra etymologicky vychází z významu pro uctívání, resp. rituální tance. Stejně tak základ slova divadlo div vychází z pojmenování pro božský. V angličtině je rozlišováno podstatné jméno game a play pro hru a divadelní hru, ovšem sloveso hrát play je už totožné. Již z toho je patrné, že definovat hru na její obecné úrovni bude složité. Co je tedy hra? Hrou se dá označit ta činnost, kterou člověk provozuje nikoli za účelem obohacení nebo přímého zisku a zahrnuje jednoho nebo více hráčů, neboli jedinců participujících na této činnosti. Zajímavé je, že ve většině her západní kultury je pravidlem určit na konci hry jediného hráče jako vítěze, tedy nejlepšího. To ovšem neplatí obecně pro zbytek světa například v Japonských hrách jsou při remíze určeni jako vítězové všichni remizující hráči. Filozof David Kelley definuje hru jako způsob rekreace daný sadou pravidel, které určují cíl hry a způsoby, jak tohoto cíle dosáhnout. Což ovšem nevysvětluje válečné nebo sportovní hry, které slouží především k procvičení dovedností, uplatněných v dalších činnostech. Hra tedy může mít zmíněný rekreační charakter, ale může sloužit také ke vzdělávacím, tréninkovým nebo simulačním účelům. Primární a ústřední význam hry spatřuje Stern v tom, co hra znamená pro hrajícího člověka a jak se ve hře projevuje vztah člověka ke světu. (Borecký dle Holého, 2004) Stejně tak Huizinga (tamtéž), podstatu hry hledá v tom, čím je sama o sobě, jak existuje a co znamená pro hráče, a považuje schopnost hry uchvátit a zaujmout za její podstatu. Hra, alespoň prvoplánově, není nutností; stojí mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí, dokonce tento proces přerušuje (Huizinga tamtéž), dočasně ruší obyčejný život. Nelze hru vymezit jako opak vážnosti, jak se často děje, i ona může být velmi vážná. Jedna z Huizingových definic hry zní: Podle formy tedy můžeme hrou souhrnně nazvat svobodné jednání, které je míněno jen tak a stojí mimo obyčejný život, ale které přesto může hráče plně zaujmout, k němuž se dále nepřipíná žádný materiální zájem a jímž se nedosahuje žádného užitku, které se uskutečňuje ve zvlášť určeném čase a ve zvlášť určeném prostoru, které probíhá řádně podle určitých pravidel a vyvolává v život společenské skupiny, 9

12 které se rády obklopují tajemstvím nebo které se vymaňují z obyčejného světa tím, že se přestrojují za jiné. (tamtéž) Podle Hartla & Hartlové (2000) je hra jedna ze základních lidských činností, k nimž dále patří učení a práce, u dítěte smyslová činnost motivovaná především prožitky, u dospělých má hra závazná pravidla, cíl nikoli pragmatický, ale ve hře samé. Přičemž dodávají, že je provázena pocity napětí a radosti a má pozitivní důsledky pro relaxaci, rekreaci, duševní zdraví. Holý (2004) definuje hru následovně hra je prostorem mimo běžný život, vytváří skutečnost, která je odvolatelná a nepřináší sebou rizika reality a umožňuje tak v bezpečí se připravovat na život. Je dobrovolnou, prvoplánově neužitkovou aktivitou, která sama o sobě přináší potěšení, ale může mít i řadu dalších kladně vnímaných důsledků, jako třeba uspokojení nesplnitelných přání. Může tak být užitečnou činností a zpětně ovlivňovat neherní život hráče. Může se však také zvrhnout, ztratit svůj hrový smysl a stát se nebezpečím a přítěží. Jednota názorů však nepanuje v systematice her. Lze prohlásit, že existuje tolik druhů třídění, kolik autorů se o systematiku her pokusilo. Nejednotnost se projevuje už při výběru základních třídících kritérií. (Zapletal, 1995) Internetová encyklopedie Wikipedia rozlišuje několik desítek typů her počínaje deskovými, slovními, přes politické, válečné a ekonomické a zahrnuje také počítačové a role-play hry Teorie hry Herní návrhář a teoretik Jesper Juul (dle Salenové & Zimmermana, 2003) vidí teorie o hrách rozdělené na dva hlavní tábory: Všechno je hra ( Válka je hra, politika je hra, život je hra, všechno je hra! ) nebo Hry jsou ( Hry jsou médium interaktivního vyprávění, Hry jsou učení se pravidel dítětem ). První formulace teorií hry vznikly až v druhé polovině 19. století pod vlivem evoluční teorie. Původní odpověď na otázku, jakou funkci má hra, zněla, že má zotavit tělo po namáhavé práci. Tato myšlenka se objevila již v 17. stol, ale obvykle je spojována se jmény německých myslitelů Schallera a Lazaruse z 19. stol. Schaller se domníval, že hra obnovuje již vyčerpanou energii, Lazarus proti sobě kladl hru, práci a nečinnost a obhajoval posilující účinky aktivního odpočinku. (Millarová, 1978) Podobně nahlíželi na hru etologové jako na tzv. biologicky "irelevantní" a "neužitečné" chování, tady jako na činnost plynoucí z přebytečné energie a nedostatku podnětů k naučeným vzorcům chování. Ovšem některé činnosti, obvykle nazývané hra, mají znaky biologicky účelného chování, jež se však projevilo mimo patřičný kontext a návaznost. (Inhelder dle Millarové, 1978) Ale Janeček (dle Holého, 2004) nepovažuje hry nutně za neproduktivní. Navazující hry, jako jsou např. stolní RPG hry (viz dále Formy hraní rolí) se tím, že nezačínají vždy od znovu, podílí na vytváření příběhu, který každou jednotlivou hru přežívá. Podle Freuda (dle Millarové, 1978) stojí hra na podobném principu jako sen nebo fantazie. Chování a myšlení není podřízeno požadavkům jiných osob, je motivováno individuálními přáními, ve hře jsou vnější omezení plně určena přáními jedince. Značná část her je projekcí v psychoanalytickém smyslu, zvláště dětské hry s hračkami jako zástupnými symboly skutečných osob a věcí. Podrobněji je toto téma u stolních RPG fantasy her zpracováno Blinkou (2005). 10

13 Antropologové se zabývají také rozdílnými přístupy ke hře u mužů a žen a rozlišením, ke kterým hrám tíhne více jedno nebo druhé pohlaví a proč. Všímají si také sportovních her jako samostatného fenoménu naší západní kultury a hledají hranici mezi hrou a sportem. Zvláštním objektem zkoumání pak jsou fanoušci a diváci sportovního klání. Roger Caillois (dle Csikszentmihalyie 1996) rozlišuje hry a podobné aktivity, které člověk dělá pro radost z činnosti samé do čtyř základních skupin podle druhu zážitku, který poskytují. Agon, značící zápas, jako první skupina zahrnuje závody a všechny činnosti stojící na principu soutěživosti, tedy většinu sportů. Je to o nasazení svých schopností proti soupeři. Projevit své schopnosti je přirozeně snazší, pokud nás k tomu motivuje někdo snažící se stejným způsobem. Pro zážitek flow (viz dále Flow) však stále musí být pozornost zaměřena na činnost samotnou, nikoli na pokoření soupeře. Pokud se tak stane, soupeření se stane více přítěží než prostředkem a podnětem k soustředění na danou aktivitu. Alea, neboli kostka a náhoda, zahrnuje činnosti založené na štěstí, tedy hlavně hazardní hry. Tyto aktivity nám totiž dávají pocit kontroly nad něčím, co nepodléhá předvídatelným zákonitostem. Jde o snahu prolomit omezení běžného života a současnosti a zažít a vidět něco více. Činnosti zvané Illinx nebo také Vertigo, značící závrať, vyvolávají změněné stavy vědomí narušením obvyklého a každodenního vnímání. Točení na kolotoči, skákání s padákem, apod. dovolují vědomí dotýkat se svých všedních hranic, stále však jen do té míry, kdy jedinec neztratí kontrolu úplně. A nakonec skupina činností zvaná napodobování čili Mimikry umožňuje člověku vstupovat do jiné reality skrze představování někoho jiného. Pomocí fantazie, předstírání a přetvářky lze zažívat pocity, které se člověk ve své běžné roli pracovníka, člena rodiny, přítele atd. nezažívá. Patří sem aktivity jako rituální obřady s maskami, maškarní bály, masopustní reje, ale například také sborové tance či zpěvy. Jednoznačným zástupcem tohoto druhu aktivit je pak divadlo. Ivan Vágner (1995) rozděluje hry do čtyř kategorií. Pro jednu z nich používá termín komunikační hra, která je historicky nejstarší a tudíž nejrozšířenější. Dnes pomocí ní divadelníci překonávají prostor mezi jevištěm a hledištěm, prázdninoví pedagogové hovoří o tvořivostních hrách a o intenzivní komunikaci. Komunikační hra spočívá ve střídání role mluvčího a posluchače, tvůrce a příjemce, na rozdíl od akceptační hry, kdy jedinec komunikuje s předmětem jejího obsahu. Tyto hry lze dělit podle toho, zda lze ovlivňovat výsledek jen v rámci předem stanovených prvků stavebnicový systém (např. počítačové hry, televizní soutěže), nebo o nichž dopředu nikdo neví, jak dopadnou otevřený systém (hry typu Tichá pošta, Co by, kdyby apod.). Základem obou systémů je princip Rozhodni se!. Nebude-li se hráč permanentně rozhodovat, hra se nebude rozvíjet, nebo rychle skončí. Dětskou hru rozděluje Millarová (1978), která se jí zabývá, do dvou skupin explorační, manipulační a jejich zastoupení se během vývoje člověka mění. Podle ní lze předpokládat, že věkové změny působí ve hře zhruba ve trojím směru dochází za prvé k rozmnožení her, protože čím je dítě starší, tím rozličnější činnosti je schopno provádět a uskutečňuje tak ve svém prostředí více změn. Na druhé straně však dochází i k omezení množství her, neboť stále menší počet jevů a dovedností je pro dítě nový a jsou jím rychleji absorbovány. Za třetí jednak přibývají a jednak mizí některé specifické aktivity, podle toho, jak se u dítěte rozvíjejí, jsou zvládnuty a nakonec plně exploatovány. 11

14 Je patrné, jak rozmanité pole her je a stejně tak i pohledy, kterými se lze na hry dívat. Lze jej shrnout také tak, že hra je vždy proces aktivní, dynamický, zaměstnává v menší či větší míře duševní i tělesné schopnosti a současně je cvičí a rozvíjí. (Zapletal, 1996) 2.2 Počítačová hra Svět se mění a s ním se mění i způsob hraní. Hra opět není doménou pouze dětí, ale za přispění počítačových her je umožněno také dospělým procházet se v nereálném, fantastickém a magickém světě hry. (Vaculík, 2000) Tak jako šlechtické a lidové hry ve středověku, sport s nástupem průmyslové revoluce anebo společenské hry druhé poloviny 20. století jsou pravděpodobně i počítačové hry věrným obrazem doby, jejího vnímání hodnot, představy odpočinku, rychlosti a vzájemných vztahů. (Vágner, 1995) Vzhledem k běžné obeznámenosti dnešního vzdělaného člověka s fenoménem počítačové hry a množství literatury, která z různých pohledů zachycuje její dějiny, dělení podle žánru, zaměření nebo způsobu ovládání, není důvod zde popisovat její historii, definici apod. Následující část se zaměří na dělení a kategorizaci jejích vlastností relevantních k psychologickému pohledu Atributy počítačového hraní Herní návrhář Chris Crawford (dle Juula, 1999) vidí na počítačové hře čtyři základní charakteristiky: 1. Reprezentace: Hra je uzavřený systém, který subjektivně reprezentuje část reality. 2. Interakce: Hra odpovídá a reaguje na činnosti hráče (na rozdíl od skládačky, která prostě jen leží). 3. Konflikt: Hra předkládá konflikt. Může být mezi dvěma hráči nebo mezi cílem hráčem a překážkami, které hráči brání jej dosáhnout. 4. Bezpečnost: Hráč je v bezpečí před důsledky herních událostí. Počítačová hra s sebou podle Sutton-Smithe (dle Salenové & Zimmermana, 2003) nese pět základních znaků, které ji definují: Vizuální percepce pozorování celé obrazovky zaráz; Sluchová selekce pozornost zaměřena pouze na herní zvuky; Motorická odezva fyzická činnost vyvíjená pro ovládání hry; Koncentrace intenzivní soustředění na hru; Kognitivní vzory poznávání konkrétních herních struktur. Vztah mezi počítačem a hráčem není pouhým vztahem mezí člověkem a strojem. Hráč je často hrou zcela pohlcen, vztah nabývá nové, emocionální kvality. Hranice mezi subjektem (hráč) a objektem (počítač) se prolínají. (Vaculík, 2000) Ovšem pouze v případě, že jde o hru dobrou, ve smyslu kvalitní. Dobrá a špatná hra se dá rozlišit podle tří základních znaků (Freeman dle Juula, 1999): 1. Dobrá hra vybudí představivost. Špatná hra ji nechává zahálet. 2. Dobrá hra dává pocit zodpovědnosti a kontroly. Špatná hra omezuje umělými zákazy. 3. Dobrá hra je průzračná. Nechává hráče pociťovat vlastní vědomí, další hráče a myšlenky. Špatná hra se stále připomíná svou přítomností. Hráč počítačové hry touží po zcela odlišných zážitcích než například divák v kině, který chce událostem na plátně spíše porozumět než je změnit. Divákovy pocity nemají na tok příběhu žádný vliv narozdíl od emocí hráče počítačové hry. V případě her není hráč limitován rolí 12

15 pouhého diváka a může do značné míry ovlivňovat dění v interaktivním světě. Hráči vytvářejí do značné míry své vlastní příběhy. (Šindelář, 2003) Podobně se na počítačové hry dívá Blažek (dle Vágnera, 1995) počítačová hra nutí svého hráče zabývat se řízením jejího průběhu a nejsou tak pouhým prožíváním, ale spolurozhodováním a spolutvořením už jednou stvořeného. Schopnost měnit nebo ovlivňovat herní svět sice lze považovat za zvýšení účasti a povýšení z role obyčejného diváka, avšak větší participace nemá podle Šindeláře (2003) vliv na hráčovo vnímání světa, který je sémanticky obnaženou a ochuzenou verzí světa našeho. Míní také, že je přístup hráčů k počítačovým hrám daleko méně aktivní, než by se mohlo zdát, měříme-li zapojení do virtuálních světů významovou hloubkou a podstatou. Počítačové hry jsou povrchní a kratochvilné; jejich předností je virtuální aspekt podílení se na výstavbě jejich příběhu a ten hráče nejvíce fascinuje a baví. Hráči klasických počítačových her, kterému je společníkem pouze počítač, jde převážně o pocit vítězství nad počítačem, říká Čermák & Navrátil (1997). Také podle Adamse (2005), který se zabývá designem počítačových her, vkládá hráč nejvíce svého úsilí do her soutěživých, ať už jde o hru typu hráč versus počítač, hráč versus hráč, tým versus tým nebo jakéhokoli jiného. Také proto jsou tyto hry nejvíce diskutovány, neboť stejné podstaty byly už ty nejstarší hry od Go po Olympijské hry antického Řecka. Zatímco společenský hráč dungeonů podle Čermáka a Navrátila (1997) upřednostňuje prožívání skupinových interakcí, tedy onlinové hraní (viz dále). Podle některých teoretiků je každá hra kreativní. Adams (2005) soudí, že tento názor vyplývá ze skutečnosti, že v podstatě jakékoli rozhodování je pro hráče tvořením jejich vlastní budoucnosti, tedy kreativní činností. Na druhou stranu je ovšem rozdíl v posouzení kreativity při rozhodování o tom, kterého nepřítele ve hře zastřelí dříve, a o tom, jak složité a zajímavé struktury ve hře dokázal vytvořit. Není pochyb o tom, že kreativní hraní je významnou součástí počítačových her a jejich důležitost poroste společně s trhem, který začíná zasahovat i jiné, než současné klasické hráče. Ženy a malé děti jsou mnohem méně motivované k soutěžení (ve smyslu přístupu ke hře) než chlapci a mladí muži; dívky pak částečně, neboť vnímají herní zkušenost jako příležitost k sebevyjádření. (Adams, 2005) Adams rozlišuje kreativní hry do několika kategorií. Za volné kreativní hry považuje hry, které slouží hráči jako pískoviště a nekladou mnoho omezení v kontextu hry (hra, která nemá žádná omezení, tudíž neklade žádné cíle je spíše hračkou nebo nástrojem než hrou). Zde uvádí jako příklad Pinball Construction Set, kdy si hráč ze stavebnicových prvků vytvoří pinball podle své fantazie. Do druhé kategorie vynucené kreativity ( konstrukční hry ) řadí většinu konstrukčních a managementových simulací, kdy není tvorba úplně volná, ale podléhá ekonomickým, fyzikálním, sociálním a jiným pravidlům, kam například patří známé hry jako Sim City nebo Transport Tycoon. Jako třetí kategorii kreativních her Adams vymezuje tzv. sebevyjadřující hru (self-expressive) jako subkategorii dvou předchozích, kdy se hráč nějakým způsobem snaží vytvořit reprezentaci sebe sama. Typickým příkladem je tvorba postavy v role-play hrách. Některá rozhodnutí mají pro hru své důsledky (mág nebo bojovník, zlý nebo hodný), zatímco jiná jsou čistě kosmetická (výběr povrchu svého štítu). Protože ta první rozhodnutí interagují s herním mechanizmem, přirozeně musí být svázána jistými hranicemi. Čistě 13

16 kosmetické volby mohou být volné a nevynucené. (Adams, 2005) Významná jsou rozhodnutí především v trvalých onlinových světech, kde hráč může mít stejnou postavu i několik let. Hráč chce, aby jeho postava vyjadřovala jeho já a byla schopna to s časem měnit. Oblečení, vlasy, konfekční doplňky, zbraně a v neposlední řadě i stavba těla patří mezi rozhodnutí sebevyjadřující hry. V online světě Star Wars Galaxies je také možnost zvolit velikost poprsí a chlapci hrající ženské postavy je obvykle maximalizují, ale ženy tuto možnost také oceňují, neboť si mohou vybrat tělo podle toho, jak sami vypadají, nebo chtějí vypadat, a ne podle toho, jak si nějaký návrhář (většinou muž) myslí, že by žena měla vypadat. (Adams, 2005) Komunitní hru Adams ilustruje opět na onlinových světech, kde hráč utváří klany, organizuje skupiny, plánuje a inscenuje události a tvoří tak s ostatními. Nejde o kreativitu ve smyslu já jsem to vyrobil, ale dokázal jsem, že se stalo. Příkladem může být onlinový svět A Tale in the Desert, který je na komunitní hře postavený cílem je vybudovat co nejdokonalejší společnost a hráč experimentuje se způsoby, jak toho dosáhnout. Dobrým příkladem jsou také fanouškovské stránky a fóra o hře. Tvorba příběhu je hra, kdy hráč vytváří nějaký příběh. Takovým prvkem fotoalbum ve hře The Sims, kde ze záběrů ze hry a jejich popisků může hráč na webu prezentovat události, které vytvořil. Mnoho role-play her zapisuje veškerou činnost hrané postavy, ale v tomto případě je tento příběh, nebo alespoň jeho základní milníky, navržen ve hře předem, zatímco v případě The Sims záleží čistě na hráči, jaké postavy a jaké jejich činnosti do příběhu vloží. Hra, která na tomto principu staví zcela, je The Movies. Herní modifikace je způsob, jak do již funkční hry přidat prvky podle libosti hráčů. Vytváření nových prostředí, postav, zbraní ve smyslu, vzhledu, funkce apod. je v současné době velmi oblíbené. Některé hry toto umožňují jako bonus (Warcraft III, Quake), jiné s tímto prvkem počítají v původním návrhu. The Sims má zřejmě nejvíce modifikačních nástrojů ze všech komerčních her. (Adams, 2005) S modifikacemi, které hráči vytvoří, pak běží reálný obchod přes internet. Hráči jakýchkoli her reagují a komunikují s počítačem jako by to byl člověk, mají tendenci hovořit o počítači spíše v psychologických pojmech než pojmech fyzikálních (Turkle, Griffiths dle Vaculíka, 2000). Způsob komunikace mezi hráčem a hrou však ještě neznamená, že hráč bude preferovat kontakt s počítačem před kontaktem s druhými lidmi. Ale podle Vaculíka (2000) stejně jako výsledky výzkumných projektů zaměřených na vztah mezi agresí a hraním elektronických her, jsou i výsledky výzkumů sledujících vztah mezi hraním elektronických her a sociálními dovednostmi často protikladné. Naprostá většina výzkumů však dokládá pozitivní vliv hraní elektronických her na kognitivní procesy. Prostřednictvím elektronických her dochází ke zlepšování prostorových dovedností, mentálních rotací nebo schopnosti distribuce pozornosti. Zkušení hráči jsou výborně připraveni v řadě kognitivních funkcí. Zdokonalení, zlepšení lze dosáhnout prostřednictvím elektronických her za dobu kratší než při použití tradičních tréninkových postupů. Elektronické hry lze použít k výcviku kognitivních dovedností, které jsou nezbytné pro řadu povolání (Subrahmanyam & Greenfield, dle Vaculíka, 1994). 14