MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky Diagnostika dětské kresby u dětí s tělesným postižením v mateřských školách Bakalářská práce Brno 2009 Autor práce: Vedoucí práce: Hana Janurová PhDr. Mgr. Dagmar Opatřilová, Ph.D

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Brně dne 14. dubna 2009 Hana Janurová

3 Poděkování Ráda bych poděkovala paní Ph.Dr. Mgr. Dagmar Opatřilové, Ph.D. za ochotu, připomínky, cenné rady a přívětivý přístup při vedení mé diplomové práce.

4 Obsah ÚVOD TEORETICKÁ VÝCHODISKA Vybraná tělesná postižení Psychologické zvláštnosti u jedinců s hybným postižením Možnosti edukace v raném a předškolním věku KRESBA Vývoj kresby Zvláštnosti v projevech dětí s postižením Diagnostika kresby VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ Cíl bakalářské práce, metodologie, hlediska pro analýzu Stručná charakteristika sledovaného souboru Prezentace výzkumného projektu a analýza Vyhodnocení a doporučení pro pedagogickou praxi ZÁVĚR SHRNUTÍ SUMMARY POUŽITÁ LITERATURA PŘÍLOHY... 42

5 Úvod Kresba se vyvíjí jako cokoli jiného v životě člověka. Tak jako nastane den, kdy dítě udělá samostatně první krok, tak nastane den, kdy vezme tužku a nakreslí svou první čáru. Stejně jako je přirozený vývoj lokomoce, tak je samozřejmý vývoj kresby. Kresbě samotné předchází například obtisknutí špinavé ruky na zeď nebo jen tah prstem po zamlženém skle. V tuto dobu dítě zaujme spíše výsledek než způsob, jakým ho docílilo, ale postupně pochopí, že bez vlastní aktivity se ty zajímavé šmouhy samy neukážou. Z počátku je kresba pro dítě hrou a velmi ho zajímá výsledek. Ač se rodiče většinou snaží usměrnit jeho umělecká díla na papír, dítěti přijde zeď nebo jiné plochy přitažlivější. Nicméně snad každý rodič svému dítku odpustí čáranici na stěně ve chvíli, kdy jim potomek k obrázku řekne: To je máma. V momentě, kdy už dítě ve svém obrázku hledá určitou věc, postupuje na pomyslném žebříčku vývoje kresby. Postupně bere tužku a nabízený papír a jde maminku malovat cíleně. V kresbě se tolik zlepšuje, až nakreslí svého prvního hlavonožce, na kterém je stále co vylepšovat. Vývoj kresby bývá ukončen okolo jedenácti let, kdy dítě kreslí postavy v pohybu nebo z profilu. Bohužel v tomto věku zájem o kresbu upadá a kvalita může i klesat. Nicméně u náctiletých s přetrvávajícím zájmem se kresba pořád vylepšuje a s jistou dávkou talentu se může stát jejich kresba, která byla v počátku hrou, poté zábavou, jejich prací. Ve chvíli, kdy se umělec dostává do povědomí okolí, ať je jeho tvorba designérská, architektonická, návrhářská či umělecká, tak rodiče vzpomínají na tu čmáranici na zdi a vytahují schované obrázky prvních domečků nebo hlavonožců. Dříve či později začne kreslit každé dítě, dokonce i se zrakovým postižením, kde sice vzniká problém s vizuomotorikou, ale děti se o kresbu pokoušejí. Stejně tak děti s těžkým tělesným postižením, pokud nemohou kreslit rukama, snaží se jinou částí těla. Kresba je sice pro děti hrou, ale přesto v ní nevědomě projevují svůj duševní stav. Což napadlo Carrada Ricci, který se o kresbu začal zajímat z psychologického hlediska jako první. Psychodiagnostika dětské kresby se vyvíjí od jeho dob až po současnost a jistě se bude vyvíjet i dále. Diagnostika dětské kresby je velmi zajímavý a přitažlivý způsob poznání dítěte. Proto jsem si toto téma zvolila pro svou bakalářskou práci. Svůj zájem jsem ještě díky výzkumu o integraci a inkluzi tělesně postižených 5

6 do běžných mateřských škol, omezila právě na děti se somatickým postižením v předškolním věku. V první teoretické kapitole charakterizujeme vybraná tělesná postižení, která korespondují s postižením dětí zahrnutých do výzkumného šetření. Například uvedeme informace o Duschennově svalové dystrofii, Tuberózní skleróze, centrálních obrnách nebo chromozomálních aberacích. Dále popisuji psychologické zvláštnosti u jedinců s hybným postižením a v závěru kapitoly se zabýváme možností edukace v raném a předškolním věku. V druhé teoretické kapitole se věnujeme kresbou. Nejprve jejím samotným vývojem, poté vývojem kresby postavy. Další podkapitola je zaměřena na zvláštnosti v projevech dětí s postižením a nakonec na možnosti diagnostiky kresby. Poslední kapitola zahrnuje výzkumné šetření. Cílem bakalářské práce bylo na základě speciálně pedagogické diagnostiky kresby od dětí předškolního věku s tělesným postižením, zjistit úroveň obsahové a formální stránky kresby. K dosáhnutí cíle použiji kvalitativní výzkum, ve kterém se zaměřím na zpracování případových studií na základně analýzy záznamů o sledovaných dětech, vlastního pozorování a speciálně pedagogické kresby. V závěru práce vyhodnotím výzkumné šetření. 6

7 1 Teoretická východiska 1.1 Vybraná tělesná postižení Vymezení tělesného postižení se od sebe liší na základě zdroje, z kterého vychází. Kraus chápe tělesné postižení jako vady pohybového a nosného ústrojí, tj. kostí, kloubů, šlach i svalů a cévního zásobení, jakož i poškození nebo poruchy nervového ústrojí, které se projevují porušenou hybností (1975, s. 6), ať už tato poškození vznikají na základě dědičnosti, nemocí nebo úrazem. Vítková, která vychází z Grubera a Lendla, definuje tělesné postižení jako trvalé změny v motorických schopnostech s velkým vlivem na kognitivní, emocionální a sociální výkony. Příčinou je defekt nosného nebo pohybového aparátu nebo jiné organické poškození (sec. cit. Gruber, Lendl 1992 in Vítková 1999). Somatické postižení můžeme členit podle mnoha kritérií. Ze základních budeme jmenovat například dělení dle doby vzniku, a to na vrozené včetně dědičných a získané. Podle části těla, která je postižena, rozlišujeme obrny centrální a periferní, deformace, malformace a amputace. Centrální obrny Jedná se o postižení centrální nervové soustavy (mozek a mícha), které se dále dělí podle závažnosti na parézy (částečné ochrnutí) a plégie (úplné ochrnutí). Parézy a plégie se člení dle rozsahu a lokalizace na těle na diparézy/plegie, které představují ochrnutí dvou končetin, ve valné většině dolních a jen výjimečně horních končetin. Pokud je ochrnutá vertikální polovina těla, tedy jedna ruka a noha, přičemž horní končetina bývá postižena výrazněji, jedná se o hemiparézu/plégii. Nejtěžší formou obrn je kvadruparéza/plégie, kdy nastává ochrnutí všech čtyř končetin. Tato forma vzniká nejčastěji následkem úrazu, kdy došlo k přerušení míchy. Pro úplnost je třeba zmínit méně časté postižení jedné nebo tří končetin, a to monoparézu/plegii a triparézu/ plegii (Fischer, Škoda 2008). Chromozomální aberace Chromozomální aberace (odchylky) jsou způsobené chyběním (monozomie), přebýváním (trizomie) celého chromozomu nebo jeho části. Všichni lidé mají v každé buňce kompletní genetickou výbavu - 46 chromozomů. Z nich je 44 somatických a dva pohlavní chromozomy X a Y, které se podílejí na určení pohlaví člověka. Každá žena 7

8 má ve své genetické výbavě dva X chromozomy (zapisujeme 46, XX); každý muž má jeden X a jeden Y chromozom (46, XY) (Hořínová-Bryšová Chybný počet chromozomů znamená vždy problémy. Aberace u tzv. velkých chromozomů většinou vedou ke spontánnímu potratu plodu. Někdy dochází k vzájemným výměnám různých částí mezi chromozomy. Pokud je množství genetické informace udrženo, jedná se o tzv. balancovanou chromozomální aberaci (tzn. genetický obsah všech chromozomů je sice přestavěn, ale kompletní). Balancované translokace většinou nositeli nijak nevadí ani se neprojevují a z klinického hlediska je také zdráv. Takové odchylky se mohou přenášet bez problémů několik generací. Avšak může dojít k nebalancované chromozomální aberaci, což znamená, že potomkovi chybí nebo přebývá část nějakého chromozomu, čímž se změní množství genetických informací a tím přichází i nepříznivé důsledky. Z nejznámějších aberací nepohlavních chromozomů je Downův syndrom, kdy se jedná o trizomii 21. chromozomu, Edwardův syndrom s nadpočtem 18. chromozomu nebo Patauův syndrom s trizomií 13. chromozomu. Odchylky v počtu mohou být i na chromozomech určujících pohlaví jedince. Takový je Turnerův syndrom, vyskytující se pouze u dívek a způsobuje ho monozomie chromozomu X. Naopak u Syndrom 3X dochází ke ztrojení chromozomů X. U chlapců hned název vysvětluje daný problém, jedná se o Syndrom XYY dříve známý jako Supermale (Šípek Duchennova svalová dystrofie (DSD) (Duchenne Muscular Dystrophy) Vrozená, geneticky podmíněná choroba, zasahující svalstvo. Příčinou vzniku je delece (chybění) části chromozomu X, která způsobuje tvorbu vadných či nefunkčních proteinů. Jelikož nejsou svaly zásobeny potřebnými bílkovinami, začínají slábnout, ochabovat a měnit se v nefunkční vazivovou nebo tukovou tkáň. DSD takřka nepostihuje dívky, a to díky dvěma pohlavním chromozomům X, kdy jsou funkční bílkoviny tvořeny druhým, nepoškozeným chromozomem X, a tudíž se dívky stávají přenašečkami. Chlapci, kvůli sadě pohlavním chromozomům XY, nemají k dispozici druhý chromozom X s nepoškozenou DNA, proto se DSD vyskytuje téměř výhradně u nich. Ohledně výskytu se literatury různí a uvádějí poměry jeden případ na až narozených chlapců. 8

9 První příznaky se projevují na svalstvu pánve, a to například nenápadným pozdějším začátkem chůze. Nápadnější projevy se vyskytují mezi 3. až 5. rokem věku, kdy chlapec začne často padat a jeho chůze se mění na tzv. kachní chůzi kolébavá chůze v hyperlordóze s vystrčeným bříškem. Častá je chůze po špičkách z důvodu zkrácených Achillových šlach. Postupně začínají mít problémy s chůzí do schodů, skákáním a zvedáním rukou nad hlavu. Typickým symptomem je tzv. myopatický šplh po vlastním těle, pomocí něhož vstávají ze země (Fischer, Škoda 2008). Ztráta schopnosti chůze nastává mezi 7. až 12. rokem, kdy začne chlapec plně využívat invalidní vozík. Ochabování postupuje na svalstvo trupu, na dýchací a srdeční svalovinu. Proto postižení umírají nejčastěji na respirační onemocnění. Dříve se dožívali průměrně věku 20-ti let, ale v dnešní době se tato hranice posunula k 30ti, a to díky symptomatické léčbě. Aplikují se umělé plicní ventilace a léky na zlepšení prokrvení. Svůj význam má správná výživa bohatá na rostlinné a živočišné bílkoviny, vitamíny a naopak omezená o cukry a tuky, které přispívají k obezitě, která zbytečně nadmíru zatěžuje srdce. Značně důležitou je i rehabilitace jak doma, tak v lázních (Vítková 2006). Duschennova svalová dystrofie nepřináší jen problémy v somatické oblasti, ale také v psychické. Vzhledem k tomu, že pacienti s DSD mívají intelekt v normě, uvědomují si plně svůj stav. Musí čelit tomu, že jejich vrstevníci dospívají, fyzicky sílí a osamostatňují se a oni naopak slábnou a jsou stále více závislí na pomoci ostatních. Také na rodinu, pedagogy a vychovatele je kladen obtížný úkol, a to mimo jiné připravit nebo alespoň odpovídat na otázky ohledně zhoršujícího se stavu a blížící se smrti, kterou si pacienti uvědomují (Vítková 2006). Fallotova tetralogie (FT) Srdeční vada se skládá z defektu komorové přepážky, zúžení plicní artérie, hypertrofie pravé komory a pravostranné pozice aorty, která nasedá na komorový defekt. Projevuje se špatným okysličováním krve a poškozením vývoje dítěte. Dítě má modravé zbarvení kůže a sliznic, bývá unavené, dušné a někdy upadá i do krátkého bezvědomí. Vadu lze chirurgicky upravit ( FT je nejčastěji chirurgicky odstraněna celkovou korekcí, co nejdříve po diagnostice. Z neléčených pacientů se 20ti let věku dožívá cca 10% a 40ti let 3% ( 9

10 Chronický subdurální hematom (SH) Subdurální hematom je žilní krvácení do prostoru mezi tvrdou plenou mozkovou a pavučnicí, vznikající zejména po úraze. Za chronický subdurální hematom se považuje takový výron, který trvá déle než 7 dnů od úrazu. Typické je pozvolné zvětšování a pomalu rostoucí útlak mozkové tkáně. Změny se rozvíjí v průběhu týdnů. Makroskopicky se jedná o opouzdřené ložisko s četnými cévami ve stěně vyplněné hnědavou tekutinou (tzv. subdurální hygrom). Chronický subdurální hematom se v populaci vyskytuje v četnosti asi 2 až 3 případy na 100 tisíc obyvatel za jeden rok, což ho řadí k nejčastěji řešeným a operovaným onemocnění v neurochirurgii. Operace je dosud jedinou možnou léčbou, protože hematom se sám nevstřebá, ale paradoxně se stále zvětšuje a neléčený subdurální hematom vede postupně ke smrti nemocného (Málek Tuberózní skleróza (TSC) Jedná se o autozomálně dominantní dědičné onemocnění s výskytem u jednoho z narozených dětí. Projevuje se postižením ledvin, mozku, kůže, popřípadě dalších orgánů. V ledvinách bývají cysty a angiolipomy. Postižení CNS se projevuje epileptickými záchvaty a mentální retardací. Ke kožním projevům patří pigmentové skvrny. Asi v polovině případů jsou na sítnici šedě-žlutavé skvrny. U menšího počtu nemocných je v srdci benigní nádor svalu (rabdomyom), většinou asymptomatický. Řada nemocných s tuberózní sklerózou má však frustní formu onemocnění s přítomností jen některých z uvedených projevů (Motáň Psychologické zvláštnosti u jedinců s hybným postižením Existuje mnoho studií zabývající se optimálními podmínkami pro vývoj dítěte. Nejčastější jsou ohledně působení psychosociálních a biologických faktorů, ale zkoumaný je význam vztahu mezi matkou a dítětem a pro nás velmi podstatný vliv postižení na vývoj (Vítková 2006). Socializace Matějček s Langmeierem (1986) uvádějí, že jedinec získává schopnosti interakce už v prenatálním období a novorozenec se již rodí s dispozicí pro sociální interakci. 10

11 Rychlé učení ve všech směrech umožňují společné aktivity s matkou, jako krmení, přebalování, koupání nebo při sociální hře. Dítě, které je tělesně postižené, k ní nemůže vztáhnout ruce nebo se usmát. To vše vyvolává smutek u matky, který dále narušuje vzájemný vztah. To může vést k citové deprivaci dítěte a narušení socializace. U dětí s pohybovým postižením bývá překážkou jejich vhodného vývoje podnětová a zkušenostní deprivace. U některých kvůli podnětové deprivaci, která je způsobena sníženou pohyblivostí, jsou sníženy také rozumové schopnosti. Ty se mohou značně zvýšit při zlepšení lokomoce (Vítková in Pipeková 2006). V pozdějším věku ovlivňuje postižení i další zespolečenštění. Dítě mívá méně sociálních zkušeností a tím se hůře začleňuje do kolektivu vrstevníků v mateřské škole, což vede k izolaci. Obtíže v navazování vztahů umocňuje viditelný handicap, jako tělesné deformace, malformace nebo tiky a záškuby. Tyto odlišnosti mohou vyvolávat odpor, posměch či naopak přehnanou péči nebo soucit. Veškeré neadekvátní reakce mohou narušit sebepojetí jedince, který tak ztrácí odvahu na další socializaci, stává se pasivnějším a uzavírá se do sebe (Matějček, Langameier 1986). Psychomotorický vývoj Získávání znalostí o světě začíná už od raného dětství a tento proces podmiňuje vývoj celé osobnosti dítěte. Jestliže dítě v raném věku zaostává v pohybu, zaostává také ve vývoji smyslů a je nebezpečí, že se vážněji opozdí i vývoj jeho řeči. Jsou pak všechny důvody k obavám, že další intelektuální vývoj bude ohrožen (Kraus 1975 s. 135). Za normálních okolností se dítě již okolo 4. měsíce převrací, od devátého leze a přibližně od 12. měsíce chodí. Tak si svým vlastním úsilím, pohybem a dle svého rozhodnutí vybírá zajímavé podněty a hračky. Hračkou je pro něho cokoli, co ho zajímá, tak poznává různé povrchy, váhové rozdíly a různorodé vlastnosti věcí. Svým pohybem objevuje prostor a jeho rozměry. Oproti tomu dítěti s pohybovým postižením je značně omezen výběr jeho vlastní vůlí a podle jeho zájmu. Vše záleží na závažnosti jeho postižení, nicméně je déle odkázáno na podněty, které mu poskytnou rodiče, déle zůstává v postýlce, čímž může pozorovat jen stále stejné okolí ze stejné perspektivy. Omezení se týká i styku s lidmi, za kterými si nemůže samo dolézt, natáhnout ruce a gestikulovat. Pokud je postižena i oromotorika, dítě začíná mluvit později a hůře, přičemž se narušuje dorozumívání se sociálním prostředím. Často se vyskytuje dysartrie, porucha článkování řeči. Někdy se projevuje pouze na vybraných fonémech, jindy může být řeč zcela nesrozumitelná. 11

12 Okolí může dítěti poskytovat velké množství podnětů, tak aby nedocházelo k podnětové deprivaci, ale i přes veškerou snahu nedokážou dospělí poskytnout stimuly v takovém množství a kvalitě, které by si vybralo dítě samo na základě svých zájmů, temperamentu a dalších osobních charakteristik. Dítě je tedy vystaveno možné deprivaci individuality. U dětí s tělesným postižením, především s diagnózou dětské mozkové obrny, se často vyskytují poruchy pozornosti. Dítě se rychle unaví a ztrácí pozornost, čímž je narušena paměť a s ní problémy ve vybavování a reprodukci. Tyto poruchy mohou mít negativní vliv na rozvoj myšlení. Děti mívají potíže v odhadu vzdáleností, množství, mají problémy s tříděním a seřazováním (vlastní zápisky ze studia). Vliv vady získané a vrozené Z psychologického pohledu působí na osobu jinak vada získaná a jinak vada vrozená. S vadou vrozenou se dítě seznamuje, překonává a vyrovnává postupně, proto je spíše ovlivněn vývoj dítěte. Jeho problém není v překonání šoku, jako u postižení získaného, které je více traumatizující, ale v hledání cest k překonání rozdílů mezi jeho touhami a skutečnými možnostmi. Dalšími faktory ovlivňující vývoj, sebepojetí, kvalitu života, ale i množnost získání stimulujících podnětů je rozsah a stupeň postižení. Vše je usnadněno, pokud je dítě schopno lokomoce a může se nějakým způsobem dostat za podněty. Ale v případech, kdy si nemůže pro ně dojít nebo si je jinak opatřit a musí čekat, až mu je někdo poskytne, hrozí nebezpečí narušení rozumového, ale i povahového vývoje, i když je smyslově i mentálně v pořádku (Matějček 2005). 1.3 Možnosti edukace v raném a předškolním věku Raná péče Raná péče (raná podpora, včasná intervence) je soustava služeb a programů poskytovaných dětem ohroženým v sociálním, biologickém a psychickém vývoji, dětem se zdravotním postižením a jejich rodinám s cílem předcházet postižení, eliminovat nebo zmírnit jeho důsledky a poskytnout rodině, dítěti i společnosti předpoklady sociální integrace. Tyto služby mají být poskytovány od zjištění rizika nebo postižení tak, aby zvyšovaly vývojovou úroveň dítěte v oblastech, které jsou postižením 12

13 ohroženy. (Národní plán vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením, 1998, s. 9) Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách vymezuje činnosti rané intervence na výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické. Dále má raná podpora zprostředkovávat kontakt se společenským prostředím. Tyto aktivity v České republice zajišťují především střediska rané péče a hlavně speciálně pedagogická centra. Středisko rané péče Střediska rané péče (SRP), která poskytují služby raného poradenství u dětí do 4 let v případě kombinovaného postižení do 6 let, jsou u nás prioritně zřizována pro zrakově postižené. Nicméně již v roce 1994 vzniklo první SRP pro tělesně a mentálně postižené, a to pod záštitou Diakonie českobratrské církve evangelické. Tato střediska poskytují terénní služby pro rodiny s dětmi s postižením nebo ohroženými vývojem a většina služeb probíhá v domácím prostředí. Nabízené služby jsou: - podpora rodiny v období krize - posouzení vývojové úrovně dítěte - návrh stimulačního programu - vypracování individuálního plánu rozvoje dovedností - půjčování hraček a pomůcek - pomoc při prosazování práv a zájmů rodiny, např. při jednání s institucemi - poradenství při výběru a získání rehabilitačních pomůcek - sociálně právní poradenství - pomoc při vyhledávání předškolního zařízení pro dítě - zprostředkování kontaktů na další odborníky - zprostředkování kontaktů mezi rodinami navzájem - společné pobyty klientských rodin ( Speciálně pedagogické centrum Speciálně pedagogická centra (SPC) jsou u nás nejčastěji zřizována při speciálních mateřských školách a speciálních školách. Jsou sice určena pro děti od 3 let do ukončení povinné školní docházky, ale v dnešní době je běžné, že pracovníci centra poskytují své služby i klientům mladším tří let, jelikož tento raný věk je pro vývoj velmi důležitý. 13

14 Služby jsou odbornými pracovníky poskytovány ambulantně v centru nebo v terénu během návštěv v domácím prostředí, ve škole, kde je klient integrován a vzděláván, eventuelně při jeho diagnostickém pobytu ve speciální škole. V rámci komplexní odborné poradenské péče tým SPC zabezpečuje zejména: - depistáž klientů - speciálně pedagogickou, psychologickou a sociální diagnostiku klientů se zdravotním postižením - poradenské, konzultační, terapeutické a metodické činnosti pro klienty, jejich rodiče nebo osoby odpovědné za výchovu a pro pedagogické pracovníky - speciálně pedagogické stimulační a vzdělávací činnosti u integrovaných klientů se zdravotním postižením a u klientů s těžkým a kombinovaným postižením - participaci při přípravě a zpracovávání individuálních výchovně-vzdělávacích a stimulačních programů pro děti a žáky integrované do běžných škol - zpracovávání odborných podkladů a posudků pro potřeby správních rozhodnutí o zařazení do systému vzdělávání a pro potřeby dalších správních řízení - poradenství k volbě vzdělávací cesty (kariérové poradenství) pro klienty se zdravotním postižením - odborné činnosti v rámci prevence sociálně patologických jevů ohrožujících klienty se zdravotním postižením - informační činnosti a propagaci služeb SPC v širší veřejnosti. ( Mateřské školy Předškolní vzdělávání je považováno za prvopočátek vzdělávání, které je organizováno a řízeno požadavky a pokyny MŠMT (Vítková 2006 str. 146). Základním je zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), který v 33 stanovuje cíle předškolního vzdělávání. Předškolní vzdělávání podporuje rozvoj osobnosti dítěte předškolního věku, podílí se na jeho zdravém citovém, rozumovém a tělesném rozvoji a na osvojení základních pravidel chování, základních životních hodnot a mezilidských vztahů. Předškolní vzdělávání vytváří základní předpoklady pro pokračování ve vzdělávání. Předškolní vzdělávání napomáhá vyrovnávat nerovnoměrnosti vývoje dětí před vstupem 14

15 do základního vzdělávání a poskytuje speciálně pedagogickou péči dětem se speciálními vzdělávacími potřebami (zákon 561/2004 Sb. 33). Rok 1989 je zlomový pro integrační proces v České republice, kdy bylo legislativně umožněno začleňování dětí s postižením do běžných školských zařízení. Integrace může být individuální, pokud je žák začleněn do běžné třídy, nebo skupinová, kdy je zřízena třída pro tělesně postižené v běžné mateřské škole. Děti se somatickým postižením mohou navštěvovat běžnou mateřskou školu, speciální třídu v mateřské škole, speciální mateřskou školu, dětský rehabilitační stacionář nebo zůstat v domácí péči. Děti docházející do běžné mateřské školy nebo zůstávající doma, kde dostávají potřebnou péči od výše zmíněného speciálně pedagogického centra pro tělesně postižné. V současné době vznikají v mateřských školách třídy, které navštěvují děti různého věku, jak handicapované, tak děti bez postižení. Vedení takto různorodé třídy je náročné především pro pedagogy, kteří jsou nuceni mít znalosti ze speciální pedagogiky. Hlavní je zvládání speciálně pedagogické diagnostiky, tvorby individuálního vzdělávacího programu, ale také odborného přístupu k dětem s postižením (Vítková 1992, 1999). Tělesně postižený žák může být integrován jen do takové mateřské školy, která je jeho integraci uzpůsobena. Nutností je bezbariérový přístup a pohyb po škole, vhodné pomůcky a hračky. Nepostradatelná je i výše zmíněná připravenost pedagoga (vlastní výpisky ze studia). Shrnutí Základní dělení somatického postižení je na obrny, deformace, malformace a amputace. Nicméně každé z těchto postižení nějak zasahuje do nosného či pohybového aparátu. Jakýmkoli způsobem omezený pohyb více či méně ovlivňuje vývoj postiženého jedince. Jedná se o vývoj psychomotorický, ale také o samotnou socializaci jedince. Z těchto důvodů je pro somaticky postižené osoby velmi důležitá péče nejen od rodiny, ale hlavně od odborníků, a to od co nejranějšího věku. Proto se v posledních letech zakládají střediska rané péče, z kterých ve třech letech věku děti přecházejí do speciálně pedagogických center. Vzdělávání dětí s tělesným postižením může probíhat ve školách speciálně určených pro tyto děti, ale mnohem prospěšnější je integrace dětí do běžných škol, jak mateřských, tak základních 15

16 2 Kresba 2.1 Vývoj kresby Dětská kresba se vyvíjí souběžně s jedincem a prochází stadii, která korespondují s růstem inteligence. V úplném počátku je kresba pro dítě spíše hrou a více než samotná činnost ho zaujme to, že za jeho pohybem, ať je to tah prstu po zamlženém skle, křídou po tabuli nebo již tužkou po papíře, zůstává stopa. Na začátku období bezobsažné čáranice, v rozmezí 12 až 18 měsíců, to bývá nejčastěji obloukovitý tvar, který je způsoben kyvadlovým pohybem celé ruky, vycházející z ramenního pletence. Po čase pohyb vzniká již v zápěstním kloubu a tomu odpovídá otáčivý pohyb a kresba připomíná nekonečné klubko. Na konci období se vydělují samostatné vlnovky a úsečky a výrazným rysem je rytmizace čar (Davido 2001). Od 18. do 24. měsíce přichází etapa obsažné čáranice. Dítě napodobuje dospělé a snaží se správně uchopovat psací potřeby a kreslí již uzavřené tvary. Někdy začíná kreslit s jistým záměrem, ale ten ještě neudrží a během tvorby mění svůj původní cíl. Často však dílo pojmenuje až po dokončení, kdy vidí náhodnou podobnost nebo je to jeho momentální nápad. R. Davido (2001) tento moment nazývá náhodným realismem. Proto může být stejný obrázek pokaždé interpretován jako něco jiného. Například kruh může být jednou strom, podruhé slunce a nakonec auto. Během 24. až 30. měsíce dítě přechází ke znakové kresbě, kde v čáranici vznikají znaky. Stále převládají kruhovité tvary, ale již uzavřené a vzájemně se nepřekrývající. Dále dítě využívá čar a vzniklé tvary, občas už s náznakem pravého úhlu, spojuje. Své dílo pojmenovává a při popisu kresby ukazuje detaily. Období znakové kresby trvá přibližně od 30. do 36. měsíce věku. Dítě zde spojuje již osvojené tvary, a tak vznikají první obrazy zvířat, stromů, dopravních prostředků, domů a především lidské postavy tzv. hlavonožci. Postava je znázorněna kruhem a čtyřmi čárami představujícími končetiny. Zpočátku dítě nerozlišuje pohlaví postav, ale postupně přidává doplňky, které jsou pro dané pohlaví typické. Zvíře je kresleno obdobně jako postava, ale je doplněno zvířecím atributem, jako například rohy, ocasem nebo fousy. U stromů zatím dítě nerozlišuje, zda je jehličnatý nebo listnatý, a z dopravních prostředků většinou nejdříve kreslí auto a poté vlak. 16

17 Nejproduktivnější etapou ve vývoji dětské kresby je spontánní realismus ve věku 3 až 6 let. Dítě nekreslí podle vzoru, ale po paměti a podle toho, jak si danou věc představuje, pamatuje a co je na ní pro něj důležité a výrazné. Z toho důvodu dochází k transparentnosti, kdy dítě vyobrazuje například vybavení domu nebo části těla, které jsou ale schovány za zdmi nebo pod šaty, a tudíž by neměly být vidět. Dalším příkladem je vypouštění pro dítě nepodstatných věcí a naopak zvýraznění těch důležitých. Proto mívají kresby lidské postavy zpočátku jen velké hlavy, kterým dominují oči, na rozdíl od velmi dlouho opomíjených uší, a dlouhé nohy. V této etapě se ještě objevuje personifikace, která se v kresbě projevuje přenášením vlastností živé bytosti na neživé objekty. Velmi typickým příkladem je usmívající se sluníčko. Některé děti používají grafické vyprávění, kdy v pásech nad sebou postupně vykreslí celý příběh. Důležitou roli hrají i emotivní funkce barev. Dítě si vybírá barvy podle sympatičnosti. Velmi oblíbené bývá žlutá, zelená, červená a růžová. Poslední etapou vývoje dětské kresby je střízlivý realismus, který trvá přibližně do 11 let. V tomto období dochází k dokončení vývoji kresby a později se už jedná spíše o její zdokonalování. Zvířata a lidé bývají zobrazováni v pohybu a s mnoha detaily. Uplatňuje se perspektiva a stínování (Opatřilová 2006). Vývoj kresby základních geometrických tvarů začíná přibližně ve třech letech, a to čárami, jak horizontálními, tak vertikálními. Okolo čtvrtého roku dítě zvládá kresbu křížku, v pěti letech ovládne náčrt čtverce a kolem šestého roku napodobí trojúhelník. Vývoj kresby postavy První postavy můžeme u dětí vídat v období obsažné čáranice, kdy dítě nazve nakreslené klubko čar maminkou, tatínkem nebo jakoukoli jinou osobou, kterou mu obrázek připomíná. V období znakové kresby se objevují první hlavonožci, na kterých je podoba s reálnou postavou jasnější. Dítě kreslí to, co je pro něho na postavě nejvýraznější. Proto má figura velkou hlavu, z níž vycházejí čáry různými směry a různého počtu, znázorňující končetiny. Postupně přibývají detaily, jako jsou oči, ústa, nos a později uši (Přinosilová 2007). S přibývajícími detaily dochází na hlavonožci místo, kam by se daly kreslit, a dítě tedy začíná kreslit i trup, aby mohlo umístit například knoflíky. Z počátku může využívat volného prostoru mezi nohama nebo trup nakreslí jako další ovál (Uždil 1980). Takto nakreslená postava se objevuje u dětí okolo pátého roku, nazývá se 17

18 trupohlavonožec a bývá znázorněna lineárně jednou čarou. Často je tělo menší než hlava, ale postupně se proporce vylepšují. Okolo šestého roku se objevuje dvojdimenzionální kresba končetin. Celá figura je proporcionálnější a části těla jsou na správném místě a lépe připojené. Ruce jsou nakresleny na trupu, hlava má vlasy a v obličeji je mnoho detailů. Postupně začíná být na kresbě poznat i pohlaví kreslené figury. V sedmém roce se kresba stále vylepšuje a je více propracovaná. Nohy jsou blíže u sebe, horní končetiny jsou umístěny na ramenou a téměř vždy je již znázorněn krk. Mezi sedmým a devátým rokem začíná dítě kreslit postavu z profilu. V tomto stadiu kresby se opět vynořují potíže s umístěním paží na trup. Kolem devátého roku se objevuje znázornění figury v pohybu. Přibližně v deseti letech se dítě pokouší o stínování, tvarování a perspektivu (Bednářová, Šmardová 2006). 2.2 Zvláštnosti v projevech dětí s postižením Tělesná postižení se člení na různé druhy a typy, liší se rozsahem postižení v oblasti hrubé motoriky, jemné motoriky a oromotoriky. Také záleží, zda je či není somatické postižení doprovázeno mentální retardací, eventuálně o jaký stupeň mentální retardace se jedná. Čím je tělesné postižení závažnější, tím se vyskytují větší problémy i v kreslení (Bednářová, Šmardová 2006). Ve prospěch vylepšení kresby můžeme využít vhodné kompenzační možnosti. Jedná se buď o kompenzační pomůcky, anebo možnost kreslení jinou částí těla než jsou horní končetiny. Existuje řada umělců se somatickým postižením, kteří kreslí nohama nebo ústy. Takové alternativy využívají spíše osoby s malformací, deformací nebo amputací jedné nebo obou horních končetin (Přinosilová 2007). Děti se somatickým postižením mají narušený obraz o vlastním těle, což se samozřejmě promítá do jeho znázornění. Dítě své postižení obvykle projevuje v kresbě buď tím, že ho zdůrazní, nebo naopak skrývá a zdůrazňuje orgán, který ho kompenzuje. Dále Davido (2001) uvádí, že v počátcích, kdy si dítě postižení uvědomuje, někdy odmítá kreslit samo sebe. Později, když si dítě zvykne na svůj handicap, začínají se kresby podobat obrázkům dětí bez postižení. 18

19 Zvláštnosti u dětí s dětskou mozkovou obrnou (DMO) Kresby dětí s DMO bývají různorodé. Mohou být bez jakéhokoli rozdílu od kreseb jiných dětí, ale stejně tak mohou být odlišné. Z důvodu zhoršené nervosvalové koordinace rukou je pro některé děti s DMO obtížnější nakreslit i základní prvky postavy. Velice záleží na formě DMO, například u hemiparézy a kvadruparézy je motorika horních končetin omezená nebo zcela znemožněná (Opatřilová 2003). Šturma a Vágnerová (1982) uvádějí tyto znaky a zvláštnosti kresby lidské postavy u dětí s DMO: - Disproporce levé a pravé strany i jednotlivých částí těla. - Špatná koordinace - třes, přeškrtávané, navazované čáry, špatné navazování různých částí. - Používání čmárání jako oblíbené techniky kresby. - Občas silný přítlak na tužku. - Někdy vyskytující se sklon postavy od svislé osy o více než Občasné bizardní tvary. Zvláštnosti u dětí s epilepsií Šturma, Vágnerová (1982) uvádějí, že typický projevem je výrazné vyčmárávání, jako oblíbená technika dětí s epilepsií, dále bývá kresba tmavá, kvůli silnému tlaku na tužku. Zhoršená bývá i senzomotorická koordinace. Zvláštnosti u dětí s mentální retardací Jak již bylo zmíněno, úroveň kresby odráží inteligenci, proto bývají kresby dětí s mentálním postižením horší. Opět velmi záleží na stupni mentální retardace, a zda je v souběhu s dalším postižením, jako například DMO (Přinosilová 2007). Šturma a Vágnerová (1982) uvádějí tyto typické znaky: - Celková primitivnost postavy, ale doplněná detaily, jako jsou náušnice. - Neadekvátní detaily, jako křížky místo očí, kostka místo nosu. - Rigidita a stereotypie provedení. - Nedodržení správných proporcí postav. 19

20 - Primitivní znaky jednodimenzionální končetiny a prsty, ruce trčící z různých míst trupu, který je kruhovitý, často s mnoha knoflíky, hlava je nakreslena přímo na trup, jelikož krk nebývá znázorněn vůbec. 2.3 Diagnostika kresby V kresbě se odrážejí různé psychické i jiné procesy, jde např. o kognitivní přístup ke ztvárnění tématu, o celkovou úroveň jemné motoriky a senzomotorické koordinace, o schopnost vizuální percepce, resp. o soustředěnost na vizuomotorickou činnost (Vágnerová in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001, s. 271). Použití kresby k diagnostice je oblíbené nejen z těchto důvodů, ale také díky své jednoduchosti, časové nenáročnosti a navíc může poskytnout užitečné informace o dítěti. Diagnostika kresby bývá spíše používána jako podpůrná nebo doplňující metoda. Pomáhá při uvolnění napětí, snížení nervozity nebo na první seznámení s dítětem, a to vše díky tomu, že kresba bývá pro děti spíš hrou (Vágnerová in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001). Možnosti využití dětské kresby Při speciálně pedagogické diagnostice dětské kresby můžeme využít mnoho metod. Například Vágnerová (in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001) uvádí tyto čtyři možnosti využití dětské kresby: 1. Kresba poskytující orientační informaci o celkové vývojové úrovni dítěte. Jak uvádí Přinosilová (2007), jedná se zde spíše o doplňující diagnostickou metodu k inteligenčním testům, a to z důvodu možného zkresleného výsledku testu, protože kresba může být výrazně lepší či horší než rozumové schopnosti diagnostikovaných dětí. 2. Kresba ukazující úroveň senzomotorických dovedností, zejména úroveň či poruchu zrakového vnímání, jemné motoriky a vizuální percepce. 3. Kresba signalizující způsob citového prožívání. Jedná se především o aktuální emoce, sebehodnocení a sklony k určitému emočnímu reagování. 4. Kresba umožňující poznání specifických vztahů a postojů, které dítě nechce či někdy ani nedokáže vyjádřit slovně. 20

21 Při kresbě můžeme současně diagnostikovat úroveň grafomotoriky, kdy se dle Přinosilové (2007 s. 58) soustředíme na: - Kvalitu úchopu a držení psacího nebo kresebného nástroje. - Manipulaci s kresebným nástrojem. - Pohyby prstů a ruky. - Uvolněnost ruky a plynulost pohybů při kreslení a psaní. - Přítlak při psaní či kreslení (slabé nebo naopak vyrývané čáry). - Sklon čar. - Schopnost dotahovat kresbu k základní obrysové linii. - Zaplnění plochy papíru. - Správné sezení. Podle R. Hanuše (sec. cit in Přinosilová 2004 s ) se zaměřujeme při diagnostikování prostřednictvím kresby na: - Přiměřenost kresby k věku dítěte - zda kresba odpovídá věku dítěte, nebo jestli je na vyšší či nižší úrovni. V tomto případě je nutné respektovat vývojová stadia kresebného projevu. - Linii kresby sledujeme, jestli jsou čáry silné, nesouvislé, přerušované, nebo naopak vedeny s citem, kresleny lehce bez zbytečného přítlaku a souvisle. - Konfliktní momenty ty se projevují častým gumováním, zvýraznění nebo vynechání určité části. - Využití plochy papíru jedná se o to, kam dítě maluje, zda využívá celou plochu, nebo jen část. - Čas potřebný k nakreslení obrázku zda je dítě impulzivní a má rychle nekresleno, nebo naopak mu kresba dlouho trvá. Zde si musíme uvědomit, zda je to z důvodu postižení, nebo pečlivosti. Test kresby postavy Test kresby postavy je založen na předpokladu, že kresba postavy se vyvíjí a zlepšuje. Kresebný vývoj je tak odrazem úrovně specifických dílčích funkcí, které jsou nezbytné pro kreslení i úroveň mentálního vývoje obecně (Přinosilová 2007, s. 63). 21

22 Test kresby lidské postavy je často používán v klinické i poradenské praxi. Bývá zařazen do standardní testové baterie. Díky výše zmíněným kladům je příhodný pro sociokulturně, sluchově či řečově handicapované děti, děti zanedbané, jiného etnika nebo uprchlíky. Naopak test není vhodný pro děti s poruchou pozornosti s hyperaktivitou (syndrom ADHD), které nemají dostačující motivaci ke kresbě, a u dětí, které na základě neurologického postižení nedovedou kreslit. Test kresby postavy byl vytvořen v roce 1926 F. Goodenoughovou, v roce 1963 byl revidován D. B. Harrisem. Pro českou populaci byl upraven a standardizován v roce 1982 Šturmou a Vágnerovou. Kresba lidské postavy může sloužit k zhodnocení vývoje jemné motoriky, percepce, senzomotorické koordinace a orientačně i mentální úrovně. Jako součást testové baterie se používá v diagnostice opožděného vývoje intelektuálních schopností, v testech školní zralosti, i u dětí sluchově či zrakově postižených. Tento test lze také samozřejmě využít ve speciálně pedagogické diagnostice, kdy se nepoužívá standardizovaná forma, ale dá se z ní vycházet. Používá se hodnocení obsahové a formální stránky kresby. Obsahový skór hodnotí kvalitu a počet detailů kresby. Například jak je nakreslen trup, krk, paže, prsty, detaily obličeje, očí, vlasů a oblečení. Obsahový skór se zvyšuje rychleji než níže popsaný formální skór, a rychleji dosáhne vrcholu. S věkem se zvyšuje i úspěšnost zvládnutí obsahových položek, ale každá má jinak rychlý vývoj. Například paže jsou samozřejmostí téměř od počátků kreslení, ale krk bývá občas vynechán i v období školního věku. Zajímavé je, že například detaily na oblečení začínají kolem deseti let i ubývat (Vágnerová in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001). Formální skór se zaměřuje na zpracování zadaného tématu. Jde o vzájemné proporce částí těla kreslené postavy jako hlavy, očí, paží, nohou, chodidel a jejich vzájemné napojení na tělo. Dále hodnotíme symetrii párových orgánů i obou polovin těla. Zda jsou části těla kresleny jednou čarou nebo dvojdimenzionálně. Formální skór dosahuje své nejvyšší kvality okolo desátého roku, ale největší pokroky jsou vidět v období raného školního věku. Přibližně na druhém stupni základní školy dochází občas i ke stagnaci nebo úbytku přesností. Vágnerová (in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001) uvádí, že je to způsobeno nepozornou kresbou nebo nezájmem o ni, a tak ji děti rychle odbudou. 22

23 Shrnutí Vývoj kresby prochází několika stádii, která korespondují s vývojem inteligence. Velmi častým námětem kresby u dětí je lidská postava, která se také vyvíjí, a to od populárních hlavonožců až k postavě kreslené z profilu nebo v pohybu. U dětí s postižením se mohou objevovat jistá specifika, jak u vývoje kresby samotné, tak u kresby postavy. Stává se, že je postižení znázorněno i na samotné kresbě postavy. Kresba je oblíbenou diagnostickou metodou jak u dětí, tak u psychologů a pedagogů. Může se vycházet ze standardizovaných psychologických testů, ale také můžeme kresbu použít, například ve speciálně pedagogické diagnostice nestandardizovaným způsobem. 23

24 3 Výzkumné šetření 3.1 Cíl bakalářské práce, metodologie, hlediska pro analýzu Cíl bakalářské práce Cílem výzkumného šetření bylo na základě speciálně pedagogické diagnostiky kresby od dětí předškolního věku s tělesným postižením, zjistit úroveň obsahové a formální stránky kresby. Hodnocení kresby vycházelo z kritérií popsaných v kapitole 2.3 Diagnostika kresby. Metodologie Pro zpracování empirické části bakalářské práce jsem zvolila krátkodobý kvalitativní výzkum a použila tyto metody: - Analýza literatury týkající se dětské kresby a diagnostiky - Analýza lékařských a školních záznamů sledovaných dětí - Vlastní pozorování - Speciálně pedagogická diagnostika kresby - Kasuistiky Hlediska pro analýzu: - Jaká je úroveň obsahové stránky kresby dětí s tělesným postižením. - Jak kresba odpovídá mentální úrovni dětí. - Jak se v kresbě odráží dané postižení formální stránka kresby - Jak děti při kresbě postavy znázorňují vlastní postižení. Časový harmonogram - říjen prosinec 2008 teoretická část práce - leden únor - výzkumné šetření - březen vyhodnocování výzkumného šetření - červen obhajoba bakalářské práce 24

25 3.2 Stručná charakteristika sledovaného souboru Výzkum k bakalářské práci proběhl v únoru roku 2009 v Občanském sdružení volnočasových a terapeutických aktivit Kaňka o. s. v Táboře. Kaňka je právnickou osobou a neziskovou organizací. Její hlavní myšlenkou k založení byla integrace dětí s postižením a intaktních od nejútlejšího věku. Jedna z priorit v péči o děti je raná péče, která je tak trochu "popelkou" v chápání ucelené rehabilitace. Považují je za "první pomoc", na které závisí kvalita budoucího života dítěte. V integraci nespatřují jenom motivační přínos dětem s postižením, ale přirozenou výchovu dětí bez postižení, které pomoc slabším budou považovat za součást svého života. To, jak se budou chovat naše děti k nám, záleží na tom, jak je sami vychováme. ( Centrum Kaňka v současnosti jako jediné v Táboře a jeho blízkém okolí poskytuje odlehčovací služby i dětem s postižením už v předškolním věku. Klienty jsou děti již od 1 roku. Mezi odlehčovací služby řadí například rytmiku, výtvarnou a pracovní výchovu, keramiku, flétnu a v první řadě denní stacionář. Stacionář je otevřen každý všední den pro děti od jednoho roku. Vzhledem k různorodosti věku jsou klienti rozdělení do tří samostatných skupin. Pro ty nejmladší je určena herna. Program v herně je přizpůsoben potřebám dětí, zahrnuje výtvarné činnosti s prvky arteterapie, rozvoj motoriky, předřečovou výchovu, muzikoterapii, relaxaci, hudební aktivity, návštěvy divadel a 3x v týdnu dle harmonogramu děti dochází na odborné terapie. Do herny dochází na dopoledne i děti intaktní. Děti mladšího školního věku dochází do pracovny, kde se v rámci individuálního vzdělávání vzdělávají podle individuálních vzdělávacích programů. V týdnu absolvují pracovní činnosti a hudební výchovu společně se zdravými dětmi ve třídě na své kmenové základní škole. Dále, stejně jako děti předškolní, dochází 3x týdně na odborné terapie a účastní se různorodé programové nabídky celého centra Kaňka. Třetí skupinu v denním stacionáři tvoří tzv. Dospělci. Do této skupinky jsou zařazováni žáci staršího školního věku a mládež po ukončení povinné školní docházky. Program je zde přizpůsoben možnostem klientů pro zlepšování praktických dovedností, opakování trivia, zvládání běžných pracovních úkonů a hygienických návyků. Jako všichni klienty centra dochází 3x týdně na odborné terapie. 25

26 Centrum Kaňka poskytuje odborné terapie, a to jak pro klienty stacionáře, tak i pro ostatní osoby s postižením. Jednou z nejkvalitnější, díky špičkové vybavenosti, je muzikoterapie, ergoterapie a arteterapie. Dále centrum poskytuje ranou péči, speciálně pedagogické poradenství, logopedii, rehabilitaci, výuku a nácvik alternativní, augmentativní a facilitované komunikace ( Do Kaňky jsem docházela na čtyř týdenní praxi, při které proběhlo výzkumné šetření pro bakalářskou práci. Jak jsem již výše zmínila, do herny dochází děti různého věku, postižení, ale také děti bez postižení. Díky měsíční praxi jsem mohla děti blíže poznat a poté je vybrat pro výzkum. Zvolila jsem si pět dětí s tělesným postižením v rozmezí pěti až osmi let. Nejmladší jsou pětileté holčičky Marie a Nina, šestiletá Klára a nejstarší je osmiletý Jan a stejně stará Marta. 3.3 Prezentace výzkumného projektu a analýza Jak jsme zmínili v předešlé podkapitole, výzkumné šetření k bakalářské práci probíhalo během praxe v centru Kaňka o. s. Vybrané děti s tělesným postižením jsem si jednotlivě odváděla do místnosti určené pro arteterapii. Všem jsem zadala stejný úkol, aby nakreslili postavu sebe, tak jak si myslí, že vypadají. Dala jsem jim čtvrtku formátu A4, obyčejnou tužku a dostatek času k samostatné tvorbě. Všechny děti krom Marty kreslily úplně samostatně, Martě jsem pomáhala pouze při přidržování čtvrtky. Většina dětí měla svou postavu nakreslenou poměrně rychle. Děvčata, která zvládla jen bezobsažnou čáranici, vydržela takto kreslit jen několik málo minut. Případová studie 1 Sedm a půl let starý Jan s Duschennovou svalovou dystrofií. Rodinná anamnéza Matka narozena 1972, zdráva, vyučená Otec narozen 1974, zdráv, úplné střední vzdělání s maturitou 26

27 Osobní anamnéza Jan, narozen v srpnu Základní diagnóza je Duschennova svalová dystrofie, projevující se progredujícím motorickým postižením. Aktuální úroveň mentální dispozice odpovídají celkově pásmu podprůměru. Jan se od narození vyvíjel normálně. Koníky pásl od tří měsíců, samostatně seděl od osmého měsíce a chodil od třináctého měsíce. První podařené pokusy o chození do schodů se objevily okolo dvou a půl let. Od tří let začaly problémy se zakopáváním. Jan přestal brzo chodit do schodů. Jeho chůze začala okolo čtvrtého roku být kolébavá s nášlapy na špičky. Ve čtyřech lezech začal mít problémy se zvedáním se ze země, tak rychle přišel na myopatický šplh. Dle lékařských zpráv z roku 2007 odpovídal somatický vývoj věku, ale se zjevným postižením hrubé motoriky a to především lokomoce. V té době se chlapec ještě pohyboval samostatně, nejistou chůzí na širší bázi, a ze země se již nezvedl a sám se nepostavil. Ohledně řeči bylo uvedeno, že byla narušena expresivní stránka, kdy byl problém s výslovností R a Ř. A byla také narušena sluchová analýza a syntéza. Současný stav Jan pravidelně navštěvuje stacionář, kde je v tomto školním roce zařazen do přípravného stupně základní školy po jednoletém odkladu školní docházky. V rámci týdenního rozvrhu navštěvuje řečovou výchovu, muzikoterapii, arteterapii a ergoterapii. Bez potíží se zapojuje do dětského kolektivu, ale je schopen si hrát i samostatně. Koncentrace pozornosti je na dobré úrovni, při vhodné motivace se dokáže soustředit i delší dobu. V době pozorování v únoru 2009 se již chlapec pohyboval na invalidním vozíku. Proto je stále více závislý na dospělé osobě při sebe obslužných činnostech. Zejména při přesunech z vozíku, na židli nebo na zem, kde se samostatně pohybuje lezením po čtyřech. V řeči nebyly pozorovány žádné problémy. Chlapec byl komunikativní, aktivní a přátelský. Janova jemná motorika odpovídá věku. Je vyhraněný pravák se souhlasnou lateralitou oka a ucha. Oromotorika je také zcela v pořádku. Slovní projev je zřetelný a dostatečně hlasitý. Z těchto údajů je zřejmé, že tělesné postižení neovlivňuje jemnou motoriku a tudíž i kresebný projev odpovídá věku. 27

28 Hodnocení kresby (příloha č. 1) Jan při kreslení sám sebe seděl vzpřímeně ve svém vozíku. Nejprve nakreslil hlavu, poté začal s očima, které potom změnil na panenky a oči dokreslil větší. Dříve než zbytek těla dokreslil detaily na obličeji. Při kreslení úst konstatoval, že se stydí. Dále nakreslil trup s knoflíky, ruce s prsty. Na jedné ruce zapomněl jeden prst, ale sám si to rychle uvědomil a s úsměvem řekl, že musí ještě jeden domalovat. Poslední kreslil nohy s botami a kresbu zakončil tkaničkami u bot, na které mně upozornil. Poté se zeptal, zda si může vzít pastelky a vybarvit se na obrázku. S vybarvováním postupoval úplně opačně než při kresbě. Nejprve vybarvil body, kalhoty a jako poslední obličej. Poté mí obrázek podal s tím, že je hotov. Jan má pinzetový úchop a velmi dobré držení tužky. S kresebným náčiním manipuluje lehce s uvolněnou rukou. Při kresbě na tužku netlačí a velmi přesně ji vede a jednotlivé čáry dotahuje k základnímu obrysu. Hlavní motiv umisťuje doprostřed plochy. Obsahová stránka kresby je na vysoké úrovni, Janovi na kresbě chybí pouze detaily jako krk, řasy a obočí. Formální stránka není na takové úrovni. Hlava je stále největší částí těla, trup je širší než delší a ruce trčí z prostřed trupu. Nicméně vše je již kresleno dvojdimenzionálně a symetricky. Jan má velmi dobrou detailní kresbu, ale jeho kresebný projev je s porovnáním jiných kreseb stereotypní, údajně proto, že má strach z neúspěchu, tím pádem nerad kreslí věci nové pro něj neznámé. V Janově kresbě se nijak neobjevilo znázornění jeho postižení. Případová studie 2 Pětiletá Nina s Fallotovou tetralogií a frustní triparézou. Rodinná anamnéza Matka narozena 1974, zdráva, úplné střední vzdělání Otec narozen 1967, zdráv, vyučen Bratr narozen 1996, zdráv 28

29 Sestra narozena 2006, zdráva Otec matky diabetes, angina pectoris Otec otce vysoký tlak, infarkt, časté záněty kloubů Osobní anamnéza Nina je narozena v září 2004 z druhé fyziologické gravidity 14 dní před termínem spontánním záhlavním porodem. Při porodu nastala asfyxie a Nina byla kříšena. Poté 10 dní zůstala v inkubátoru. 10 dnů po porodu byla operována Fallotova tetralogie a v roce 2005 proběhla reoperace. Bezprostředně následovala neurologická operace subdurálního hematomu, po operaci byl diagnostikován apatický syndrom s prokázanou atrofií mozkové kůry a kvadruparéza, která později přešla do triparézy. Vzhledem ke komplikovanému pooperačnímu stavu v roce 2005, kdy došlo k opakovaným selháním dýchacího systému a tudíž k časté intubaci, kvůli ní má Nina kontrakturu obou čelistních kloubů. Základní diagnózou tedy je operovaná Fallotova tetralogie, frustní triparéza a chronický subdurální hematom. Nina má opožděný psychomotorický vývoj na organickém podkladu. V rámci celkového vývojového opoždění je opoždění řeči méně významné, celkově Nina odpovídá 18 měsícům. Současný stav Nina dochází pravidelně do stacionáře společně s její mladší sestrou. Během celého týdne dochází na řečovou výchovu, rehabilitaci, muzikoterapii, arteterapii a ergoterapii. Aktivně se účastní celého programu stacionáře. Díky dokumentaci z roku 2007 mohu porovnávat změny za dva roky. Hrubá motorika je stále těžce opožděna. Ale oproti roku 2007 už se Nina neplazí, ale leze po zadečku a pasivně se zvedá, a pokud je držena za hrudník je schopna ujít krátké vzdálenosti. Ohledně jemné motoriky nejsou pokroky tak znatelné. Stále má problémy s uchopením malých předmětů a psací náčiní drží pěsťovým úchopem. V oblasti orofaciální jsou vidět problémy s čelistní kontrakturou, a tudíž ústa moc neotvírá. Proto musí být krmena rozmačkaným jídlem. V kontaktu s ostatními navazuje bez problému oční kontakt a často reaguje slovy. Slovně se také projevuje, pokud něco chce. Srozumitelnost je dobrá. 29