Je sice pravda, že se nacházel v zapadlém koutku země, ale hostinský

Transkript

1 Válka žen Alexandre Dumas Nanon de Lartigues i. Nedaleko veselého města Libournu, které se zhlíží ve vodách Dordogny, mezi Fronsacem a Saint Michel la Rivieře, se kdysi rozkládala pěkná vesnice s bílými zdmi a červenými střechami, napůl ukrytá mezi morušemi, lípami a buky. Středem pravidelně seřazených domů vedla silnice do SaintAndré de Cubzac. Zajednou z těchto dvou řad domů se vinula řeka, jejíž šířka a mohutnost proudu naznačovaly blízkost moře. Ale prošla tudy občanská válka. Vyvrátila nejprve stromy a pak vylidnila domy, které byly vystaveny jejímu rozmarnému běsnění. Protože nemohly prchnout jako obyvatelé, většinou se sesuly do trávy a země, jež se zdála stvořena k tomu, aby všemu sloužila za hrob, znenáhla přikryla i tyto zbytky jindy tak veselých domů. Na nové půdě vyrostla tráva a pocestný, jenž dnes kráčí po tiché silnici, při pohledu na pasoucí se stáda netuší, že pastýř i ovce šlapou po hřbitově, kde odpočívá vesnice. V době, o níž však mluvíme konec května roku 1650 se tato vesnice rozvíjela po obou stranách silnice, jež ji živila jako veliká céva napájela ji bujností vegetace i ruchem života. Cizinci by se jistě líbili venkované vypřahající koně z pluhů, rybáři vytahující na břeh sítě, kde sebou házely bílé a narůžovělé ryby, i kováři bušící na kovadliny, zpod jejichž kladiv sršely snopy jisker, které při každém úderu kladiva osvětlovaly kovárnu. Co by ho však nejvíce okouzlilo, zejména kdyby dostal onu příslovečnou chuť k jídlu lidí vykonávajících dlouhé cesty, byl jednopatrový, dlouhý dům, vzdálený asi pět set kroků od vesnice. Jeho komín vypouštěl jistý kouř a jeho okna jisté vůně, které pocestnému hlásaly lépe než zlaté tele namalované na červené plechové tabuli, že konečně došel k jednomu z těch hostinných domů, jehož obyvatelé si vzali za úkol obnovovat vyčerpané síly cestujících. Zřejmě se ptáte, proč byl hostinec "U zlatého telete" pět set kroků od vesnice, místo aby se družil k přívětivým domům seskupeným po obou stranách silnice. Je sice pravda, že se nacházel v zapadlém koutku země, ale hostinský byl jako kuchař umělcem prvního řádu. Kdyby se usadil někde na okraji, uprostřed, nebo na konci vesnice, vydal by se v nebezpečí, že bude považován za jednoho z těch ubohých břídilů, které musel považovat za své kolegy, ale které nemohl pokládat za sobě rovné. Tím, že se usadil na odlehlejším místě, k sobě obracel pozornost labužníků. Jakmile ochutnali jeho kuchyni, říkali svým známým: "Až půjdete z Libournu do SaintAndré de Cubzac nebo ze SaintAndré de Cubzac do Libournu, nezapomeňte se zastavit v hostinci "U zlatého telete", pět set kroků od vesničky Matifou."

2 A labužníci se zastavovali, odcházeli spokojení a posílali sem nové labužníky, takže si dovedný hostinský nahospodařil pěkné jmění, které mu však nebránilo což byl vzácný případ aby svoji živnost udržoval na stejné výši dokonalosti. To dokazuje, jak jsme už řekli, že byl mistr Biscarros pravým umělcem. Jednoho z těch krásných, májových večerů, kdy se příroda probuzená na jihu začíná probouzet i na severu, vystupoval z komína i oken hostince "U zlatého telete" ještě hustší kouř a líbeznější vůně než obyčejně. Mistr Biscarros, celý v bílém jako kněz, škubal na prahu hospody svýma vznešenýma rukama koroptve a křepelky, patrně určené k nějaké znamenité hostině, které doved! tak výborně připravovat a při nichž z lásky ke svému umění pečlivě dbal i o sebemenší detaily. Schylovalo se k večeru. Vody Dordogny, jež se vzdalovala jedním ze svých křivých záhybů, na jaké je její tok bohatý, k malé tvrzi Vayres, se začaly bělat pod temným listovím. Nad krajinou se s večerním vánkem snášelo cosi klidného a melancholického. Vesnice se pomalu tišila, a když dozněl poslední úder kladiva, zakončující tento pilný den, ozval se v blízkém houští slavík. Při prvních tónech, které vytryskly z hrdélka opeřeného pěvce, se dal mistr Biscarros do zpěvu, aby ho doprovázel. Výsledkem uměleckého snažení a pozornosti, jakou hospodský věnoval své práci, bylo, že si nevšiml malé tlupy šesti jezdců, jež se objevila na konci vesnice Matifou a směřovala k jeho krčmě. Lehký výkřik v okně prvního patra a prudký pohyb a hluk, s jakým se zavřelo, však hostinského přimělo, aby zvedl nos od své práce. Spatřil, jak muž jedoucí v čele skupiny zamířil přímo k němu. "Přímo" není to správné slovo a musím je ihned opravit, neboť jezdec se každých dvacet kroků zastavoval, pátravě se rozhlížel na všechny strany a pohledem pronikal stromy i křoví. Na kolenou držel mušketu, aby byl připraven k útoku i obraně, a chvílemi dával svým druhům znamení, aby pokračovali v cestě. Biscarros sledoval očima jezdce, jehož křivolaký postup ho tak velmi zaujal, že zapomněl vyškubnout z těla ptáka špetku peří, kterou držel mezi palcem a ukazováčkem. "To je pán, který hledá můj dům," řekl si. "Ten ctihodný šlechtic je patrně krátkozraký vždyť je moje,zlaté tele' nově natřené a štít dost nápadný. Postavme se tedy do popředí!" Mistr Biscarros se šel tedy postavit doprostřed silnice, kde pokračoval ve škubání zvěře vážnými, majestátními gesty. Očekávaný výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Sotva ho jezdec uviděl, pustil se rovnou k němu, zdvořile pozdravil a zeptal se: "Promiňte, mistře Biscarre, ale neviděl jste náhodou tlupu vojáků? Jsou to moji přátelé a hledají mě. Vojáci nebo lépe řečeno ozbrojenci ano, to je správné a přiléhavé slovo. Viděl jste snad tedy tlupu ozbrojenců?"

3 Biscarros, jemuž lichotilo, že ho jezdec oslovil jménem, opětoval pozdrav. Nevšiml si, že si neznámý přečetl jediným pohledem jeho jméno na štítě krčmy právě tak, jako podle jeho vzezření uhodl majitelovu totožnost. "Ozbrojence, pane?" odpověděl po chvilce přemýšlení. "Viděl jsem pouze jednoho šlechtice se štolbou, kteří se u mě zastavili asi před hodinou." "Ach!" zvolal neznámý a hladil si téměř bezvousou, ale mužnou tvář. "Ve vašem hostinci se tedy zdržuje šlechtic se štolbou a oba jsou ozbrojeni, jak říkáte?" "Můj Bože, ano, pane! Mám snad tomu šlechtici vyřídit, že si s ním přejete mluvit?" "Je však slušné, vyrušovat neznámého, zejména pokud to je vznešená osobnost? Ne, ne, mistře Biscarre, pouze mi ho popište nebo mi ho raději ukažte, aniž by mě však viděl." "Ukázat vám ho půjde těžko, pane, protože vypadá, jako by se sám skrýval. Zavřel totiž rychle okno, když jste se objevili na silnici. Popsat hoje snadnější: je to malý mladý muž, jemný a světlovlasý, že by mu člověk nehádal víc než sedmnáct let, jinoch, jenž vypadá, že má právě tolik síly, aby unesl malý kord zavěšený na opasku." Čelo neznámého se svraštilo. "Dobrá," řekl, "vím, co tím chcete říct: mladý, zženštilý panáček na rousnatém koni, provázený starým, prkenným štolbou. To není ten, koho hledám." "Ach, to není on?" tázal se mistr Biscarros. "Ne." "Nuže, mohl byste tedy vejít i se svými druhy do mého hostince, občerstvit se a čekat tam na toho, koho hledáte. Musí jet tudy, protože zde jiná silnice není." "Ne. Nezbývá mi, než vám poděkovat a zeptat se, kolik je hodin." "Právě bije na vesnických hodinách šestá, pane. Neslyšíte jejich silný zvuk?" "Dobrá... A teďještě poslední službu, pane Biscarre." "S radostí!" "Povězte mi, prosím, kde bych si mohl opatřit loď a veslaře." ' "Abyste se přeplavil přes řeku?" "Ne, pouze abych se projel." "Není nic snadnějšího rybář, jenž mi dodává ryby... Jíte rád ryby, pane?" zeptal se krčmář jakoby mimochodem, protože chtěl neznámého přimět, aby u něho povečeřel. "Příliš ne," odpověděl neznámý. "Pokud jsou však dobře upraveny, nepohrdám jimi."

4 "Mám vždy výborné ryby, pane." "Blahopřeji vám k nim, mistře, ale vraťme se k tomu, kdo vám je dodává." "Máte pravdu, pane. Nuže, v tuto hodinu skončil svou práci a teď asi obědvá. Můžete vidět jeho bárku uvázanou k vrbám nedaleko toho jilmu. Jeho chatrč je skryta ve vrbinách. Jistě ho naleznete za stolem." "Děkuji, mistře Biscarre." Pokynul svým druhům, aby ho následovali, a rychle zamířil k vrbinám. Zaklepal na dveře označené chatrče. Otevřela mu rybářova žena. Jak mistr Biscarros předpokládal, rybář seděl za stolem. "Vezmi svá vesla a následuj mě!" řekl jezdec. "Můžeš si vydělat tolar." Rybář chvatně povstal. "Chcete se přeplavit do Vayres?" tázal se. "Zavezeš mě pouze doprostřed řeky a chvilku tam se mnou zůstaneš." Rybář vyvalil nad podivným rozmarem oči. Jelikož se však dal vydělat tolar a za jezdcem viděl siluety jeho druhů, neváhal. Pomyslel si, že nedostatek jeho dobré vůle by měl vzápětí násilné zakročení a navíc by ještě přišel o slíbenou odměnu. Rychle tedy neznámého ujistil, že mu je k službám on, jeho bárka i vesla. Poté se vydala malá tlupa neprodleně k řece, a zatímco sjel neznámý až na břeh, zastavila se nahoře na svahu tak, aby viděla na všechny strany. Z místa, kde stála, mohla přehlédnout celou rovinu. Neznámý vysoký, světlovlasý mladý muž, bledý, ale při své hubenosti svalnatý, s inteligentní tváří, přestože jeho modré oči vroubily temné kruhy a kolem úst mu pohrával výraz sprostého cynismu pečlivě prohlédl své pistole, zavěsil si mušketu na řemen, vyzkoušel, jdeli kord dobře z pochvy, a upřel svůj zrak na protější břeh. Nacházela se tam rozsáhlá louka přeťatá stezkou, vedoucí od břehu řeky přímou čarou k isonskému hradu, z něhož bylo vidět skrze zlatou večerní páru zčernalou zvonici a bílý kouř. Na druhé straně vpravo se zvedala malá tvrz Vayres. "Nu," obrátil se neznámý, jenž se stával netrpělivým, ke svým druhůmstojícím na stráži, "přijde, nebo ne? Vidíte snad, že by se někde vynořoval?" "Zdá se mi," odpověděl jeden z mužů,, jako by se na cestě od Isonu pohybovala temná tlupa jezdců. Nejsem si však jistý, protože mě oslepuje slunce... Počkejte! Ano, jsou to oni jeden, dva, tři, čtyři, pět mužů v čele klobouk s perem a modrý plášť. Je to posel, na kterého čekáme a jenž se dal kvůli větší bezpečnosti doprovázet."

5 "Má na to právo," odpověděl neznámý lhostejně. "Ujměte se mého koně, Ferguzone!" Ferguzon spěchal uposlechnout rozkaz a sjel ze svahu. Neznámý zatím seskočil z koně, a když k němu muž dojel, hodil mu uzdu a chystal se vstoupit na loď. "Poslouchejte," řekl Ferguzon a položil mu ruku na rameno, "jen žádné zbytečné bravury, Cauvignacu! Při sebemenším podezřelém pohybu ze strany vašeho muže mu prožeňte hlavu kulí. Vidíte přece, že s sebou ten lstivý darebák přivádí celou tlupu." "Ano, ale slabší, než je naše. Převyšujeme je tedy nejen odvahou, ale i počtem. Není se čeho obávat... Ach, už se začínají vynořovat jejich hlavy!" "Jak to však zařídit?" zeptal se Ferguzon. "Nebudou si moct opatřit loď... A přece tam se jedna objevila jako zázrakem." "Patří mému bratranci, převozníkovi z Isonu," vysvětloval rybář. Zdálo se, že ho tyto přípravy nesmírně zajímají. Chvěl se strachem, aby nebyl na obou lodích sveden boj. "Výborně! Modrý plášť už vstupuje do loďky," řekl Ferguzon. "A sám na mou věru, přesně podle úmluvy." "Nenechávejme ho čekat," dodal neznámý, skočil do loďky a pokynul rybáři, aby zaujal své místo. "Dejte pozor, Rolande!" napomínal ho opatrný Ferguzon. "Řeka je široká. A nepřibližujte se příliš k druhému břehu, aby na vás nevypálili salvu z mušket, kterou bychom nemohli vrátit!" Roland Cauvignac přikývl. "Neboj se, právě jsem na to také myslel. Dopouštět se neopatrností si mohou dovolit jen ti, kdo nemají co ztratit, ale naše záležitost nám má vynést příliš mnoho, než abych se hloupě vydal do nebezpečí. Dopustíli se někdo při této příležitosti pošetilosti, jistě to nebudu já... Odraz, veslaři!" Rybář odvázal svou loď, pohroužil dlouhou tyč do pobřežních travin a bárka se začala vzdalovat od břehu. Současně odjížděla od protějšího břehu šalupa isonského převozníka. Uprostřed řeky bylo zákolí skládající se ze tří dřev, na němž vlál bílý praporec, který dával lodím plujícím po Dordogně výstrahu, že se pod vodou nalézá skalní útes. V době, kdy bylo hodně vody, označoval nebezpečné místo pouze praporec a slabé vření vody. Oba veslaři nejspíš pochopili, že se tu má konat dostaveníčko, a nařídili tam své lodky. Isonský převozník dorazil na místo první a na rozkaz svého pasažéra připoutal lodku k jednomu z kruhů na kůlech. V té chvíli se rybář, jenž sem plul od protějšího břehu, obrátil ke svému cestujícímu, aby se ho zeptal na rozkazy, a byl nemálo překvapen, když ve své bárce spatřil maskovaného muže, zahaleného širokým pláštěm. Strach, jehož se dosud nezbavil, se zdvojnásobil, takže ze sebe stěží vykoktal otázku, jaké je přání této podivné osobnosti. "Uvaž lodici k tomu dřevu!" odpověděl Cauvignac a rukou ukazoval najeden z kůlů. "Co nejblíž k člunu toho pána," označil šlechtice, jehož přivezl isonský převozník.

6 Veslař uposlechl a obě bárky přihnané k sobě proudem dovolovaly oběma zplnomocněncům zahájit následující rozmluvu. druhý "Cože? Vy jste maskován, pane?" zvolal nově příchozí hlasem, v němž se mísilo překvapení s nevolí. Byl to tlustý muž mezi padesáti pěti až padesáti osmi lety, přísného, pronikavého pohledu, s prošedivělým knírem a bradou. Cauvignac měl vlasy i tvář skryté pod širokým, prýmky zdobeným kloboukem a tělo i oděv pod modrým pláštěm s volnými záhyby. Když pozoroval zblízka osobu, která k němu promluvila, neubránil se bezděčnému pohybu překvapení. "Co je vám, pane?" zeptal se ho šlechtic. "Nic, pane. Málem jsem ztratil rovnováhu. Vidím však, že mi prokazujete čest, když se mnou hovoříte. Co jste mi, prosím, řekl?" "Tázal jsem se vás, pročjste maskován?" "Položil jste mi přímou otázku," řekl mladý muž, "a zodpovím ji se stejnou přímostí. Maskoval jsem se proto, abych před vámi skryl svůj obličej." "Takže ho znám?" "Nemyslím, ale kdybyste ho jednou spatřil, mohl byste ho později poznat, což je podle mého mínění zcela zbytečné." "Zdá se, že jste přinejmenším tak upřímný jako já." "Ano, pokud mi moje přímost neškodí." "A tato přímost jde tak daleko, že odhaluje tajemství jiných?" "Proč ne, když mi může to odhalení něco vynést?" "Zabýváte se podivnými věcmi." "Hrome, člověk dělá, co může, pane! Byl jsem postupně advokátem, lékařem, vojákem i straníkem. Vidíte, že jsem neměl o zaměstnání nouzi." "A čím jste nyní?" ;;;, :.. ;.;"Vaším pokorným sluhou," odpověděl mladý muž á se strojenous Ucti vostí se uklonil..'.' " ; "Mátedopis?" :, ; ; > :.', :..; "Máte blanket?" ;.'

7 "Zdeje.",.,.:.' ; : "Vyměníme šije?" "Okamžik, pane," řekl neznámý v modrém plášti, "rozhovor s vámi se mi líbí a nerad bych tak brzy přišel o takové potěšení." "Jsem vám k službám, pane," odpověděl Cauvignac. "Hovořme tedy, jeli vám to příjemné." "Přejete si, abych přešel do vašeho člunu, nebo raději vstoupíte do mého, abychom nechali veslaře v prázdném člunu a mohli hovořit beze svědků?" "Zbytečné, pane. Zajisté mluvíte některou cizí řečí." "Mluvím španělsky." "Já také. Mluvme tedy španělsky, vyhovujeli vám tento jazyk." "Dokonale! Jaký máte důvod," řekl šlechtic domluvenou řečí, "abyste vévodovi ďépernon odhalil nevěru zmíněné dámy?" "Chtěl jsem tomu úctyhodnému šlechtici prokázat službu a získat si jeho přízeň." "Chováte snad ke slečně de Lartigues nepřátelství?" "Já? Právě naopak. Jsem jí dokonce přiznávám se čímsi povinován a velice by mě mrzelo, kdyby ji potkalo neštěstí." "Nenávidíte snad pana barona de Canolles?" "Nikdy jsem ho neviděl. Znám hojen podle jména a musím říct, žerná pověst dvorného kavalíra a statečného šlechtice." "Nejednáte tedy ze záště?" ;, "Fí! Kdybych měl něco proti baronu de Canolles, poprosil bych;ho, aby si se mnou prostřelil lebku nebo si podřezal hrdlo, a on je příliš dvorný, než aby podobnou zábavu odmítl." "Mohu se tedy spolehnout na to, co říkáte?" "Myslím, zeje to to nejlepší, co můžete udělat." "Dobrá. Máte dopis, který dokazuje nevěru slečny de Lartigues?" "Zde je... Promiňte, ale ukazuji vám ho už po druhé." Starý šlechtic smutně pohlédl na jemný papír, skrze který bylo vidět písmo. Mladý muž pomalu rozevřel dopis, r

8 "Poznáváte písmo, mám pravdu?" "Ano." ''' : " "Dejte mi tedy blanket a obdržíte psaní." "Hned... Dovolíte mi však otázku?", "Ptejte se, prosím." ',;.',' Mladý muž složil opět papír a zastrčil ho do kapsy.,"jak jste si opatřil ten list?" "Zajisté vám je známo, že mu vláda vévody ďépernon i když velmi málo marnotratná způsobila v Guyenně veliké nesnáze." "Dobrá, pokračujte!" "Jistě vám je rovněž známo, že mu vláda strašlivě lakomého kardinála Mazarina způsobila ještě větší nesnáze v hlavním městě." "Ale co s tím má společného kardinál Mazarin a pan ďépernon?" "Počkejte, prosím! Tyto dvě protivné vlády přivodily stav věcí, který se velmi podobá všeobecné válce, jíž se všichni zúčastní. Pan Mazarin právě vede válku pro královnu. Vévoda ďépernon vede válku pro krále. Pan koadjutor) vede válku pro pana de Beaufort. Pan de Beaufort vede válku pro paní de Montbazon. Pan de Rochefoucauld vede válku pro paní de Longueville. Pan vévoda z Orleansu vede válku pro slečnu Soyonovou. Parlament vede válku pro lid. A pan de Condé, jehož uvěznili, vede válku pro Francii. Když jsem si pomyslel, že bych nezískal mnoho, kdybych vedl válku pro královnu, pro krále, pro pana koadjutora, pana de Beaufort, paní de Montbazon, slečnu Soyonovou, pro lid nebo pro Francii, dospěl jsem k názoru, zeje nejlepší nepřistupovat k žádné straně, ale pracovat ve prospěch té, ke které se cítím okamžitě přitahován. Vše je u mě věcí náhody. Co říkáte této myšlence?" "Je geniální." "Proto jsem sebral vojsko. Vidíte, je seřazené na břehu Dordogny." "Pět mužů? Hrome!" "O jednoho víc, než jich máte vy. Udělal byste chybu, kdybyste jimi opovrhoval." "Velice špatně odění," pokračoval starý šlechtic, jenž byl ve špatné náladě, a proto nakloněn k zlehčování. "Je pravda, že se poněkud podobají Falstaffovým druhům," odpověděl mladý muž. "Ale toho si nevšímejte Falstaff byl můj známý anglický šlechtic. Dnes večer budou mít nové šaty, a potkáteli je zítra, uvidíte, že to jsou opravdu hezcí hoši." "Vraťme se k vám, vaši lidé mě nezajímají."

9 "Nuže, vedli jsme tedy válku na vlastní vrub a potkali jsme výběrčího daní, jenž chodil od vesnice k vesnici a zaokrouhloval měšec Jeho Veličenstva. Dokud nevybral všechny dávky, věrně jsme ho provázeli, a přiznávám, že když jsem viděl jeho tloustnoucí brašnu, dostal jsem chuť přidat se ke králově straně. Ale různé, po čertech zamotané události, náhlý špatný rozmar pana Mazarina, stesky, které jsme slyšeli na všech stranách, na vévodu ďépernon, nás přiměly, abychom svého úmyslu zanechali. ) koadjutor = biskup, který pomáhá arcibiskupovi nebo biskupovi řídícímu příliš velkou diecézi, někdy už předem ustanovený jako jeho nástupcepomysleli jsme si, že věc princů má do sebe mnoho dobrého, a s nadšením jsme se k ní přidali. Výběrčí zakončil svoji obchůzku tím osamělým domkem, který vidíte ztrácet se tam mezi lípami a morušemi." "Nanonin dům," zabručel šlechtic pro sebe, "ano, vidím ho." "Počíhali jsme si na něho u východu, sledovali ho, jak jsme to dělali plných pět dní, a přeplavili se zároveň s ním přes Dordognu, o kus níže pod Saint Michelem, a když jsme se ocitli uprostřed proudu, informoval jsem ho o změně svého politického smýšlení a se vší zdvořilostí, jaké jsme schopni, ho vyzval, aby nám odevzdal peníze, které nese. Představte si, pane, on odmítl! Moji druhové ho tedy prohledali, a protože křičel tak, že by způsobil skandál, napadlo mého poručíka duchapřítomného hocha, jehož vidíte tam v červeném plášti, s kloboukem v ruce že voda tlumí zvuk. Byl to fyzický zákon, jemuž jsem jako lékař porozuměl a schválil ho. Ten, jenž připadl na tuto myšlenku, sehnul hlavu vzpouzejícího se k hladině a podržel mu ji pod vodou. Nic víc. Skutečně, výběrčí už nekřičel či lépe řečeno, neslyšeli jsme ho křičet. Mohli jsme tedy jménem princů zabavit všechny peníze, které nesl, i korespondenci, jíž byl pověřen. Rozdal jsem peníze svým vojákům, kteří nutně potřebovali novou výstroj, jak jste správně poznamenal, a ponechal si papíry, mezi nimiž byl i tento. Bylo vidět, že ten dobrý muž sloužil slečně de Lartigues jako poslíček lásky." "Ve skutečnosti byl," zašeptal starý šlechtic, "nemýlímli se, Nanoninou stvůrou. Co se stalo s tím bídníkem?" "Uvidíte, jestli jsme toho bídníkajakho nazýváte, dobře namočili. Nebýt tohoto opatření, pobouřil by celý kraj. Představte si, když jsme ho vytáhli z vody, ačkoli tam zůstal jen malou čtvrthodinku, už se zalkl zlostí." "Tak jste ho tam nepochybně ponořili znovu." "Jak říkáte." "Pokud však byl posel utopen?"... "Neřekl jsem, že byl utopen." "Nehřejme si se slovy. Jeli posel mrtvý..." "O, co se toho týče, je mrtvý." "Pan de Canolles tedy nebyl uvědomen, z čehož vyplývá, že nepřijde na dostaveníčko."

10 "O, mějte okamžik strpení! Vedu válku s mocnostmi, ale ne s jednotlivci. Pan de Canolles dostal opis listu, který ho zve k dostaveníčku. Jelikož jsem usoudil, že by mohl mít originál nějakou cenu, ponechal jsem si ho." "Co si pomyslí, když nepozná rukopis?" "Že osoba zvoucí ho na schůzku použila kvůli větší bezpečnosti cizí ruku." Šlechtic pohlédl na Cauvignaca s jistým obdivem nad takovou směsí nestoudnosti a duchapřítomnosti.chtěl se přesvědčit, zda se dá ten dobrodruh něčím zastrašit. "A co vláda a vyšetřování, na to jste nepomyslel?" "Vyšetřování?" zasmál se mladý muž. "Pan ďépernon má na starosti jiné věci než vyšetřování. Řekl jsem vám přece, že jsem to udělal jen proto, abych si získal jeho přízeň. Ukázal by se nevděčný, kdyby mi ji nevěnoval." "Nijak nechápu," řekl starý šlechtic ironicky, Jak to, že vy, jenž se hlásíte k straně princů, jste chtěl prokázat službu panu ďépernon.",to je zcela prosté. Prohlídka papírů, které měl výběrčí u sebe, mě poučila o ryzosti králových záměrů. Jeho Veličenstvo je v mých očích úplně ospravedlněno a vévoda ďépernon má tisíc příčin proti svým poddaným. Jeho věc je dobrá ajá se naklonil na jeho stranu." "Je to padouch, kterého dám pověsit, dostaneli se mi kdy do rukou!" zabručel starý šlechtic a škubal si ježatý knír. "Říkal jste něco?" tázal se Cauvignac. "Nic... Ještě otázku: jak naložíte s podepsaným, ale nevyplněným blanketem?" "Ať mě vezme ďas, jestli jsem se už rozhodl! Žádal jsem nevyplněnou listinu, protože je to nejpohodlnější, nejpřenosnější a nejelastičtější věc. Možná, zeji uschovám pro krajní příležitost, možná, zeji promrhám při prvním rozmaru, který mě napadne. Snad vám ji sám předložím koncem tohoto týdne, snad se k vám vrátí po třech či čtyřech měsících jako obchodní směnka, opatřená tuctem podpisů. Buďte si však jistý, zeji nezneužiji k věcem, za které bychom se museli oba stydět. Jsem přece šlechtic." "Vy jste šlechtic?" "Ano, pane, a to jeden z nejlepších." "Dám ho lámat kolem!" zabručel neznámý. "Kdo ví, k čemu má podpis sloužit?" "Jste rozhodnut dát mi ten blanket?" naléhal Cauvignac. "Jsem nucen," odpověděl starý šlechtic. "Nenutím vás jen vám nabízím výměnu. Nechtě si tedy svůj papír ajá si nechám svůj."

11 "Dejte mi dopis!" "Dejte mi blanket!" Mladý muž natáhl ruku, zatímco druhou uchopil pistoli. '"" '' "Nechtě svoji pistoli na pokoji!" řekl šlechtic a odhalil plášť. "Mám ji také a dobře nabitou. Hrajme otevřeně. Zde máte blanket." Vyměnili si papíry a obě strany mlčky a pozorně zkoumaly, co získaly. "Kterou cestu zvolíte, pane?" zeptal se Cauvignac. "Dám se převézt na pravý břeh řeky." ; "A já na levý," řekl Cauvignac. ''''"' "Jak to uděláme? Moji lidé jsou na straně, kam se ubíráte vy, vaši na straně, kam jdu já." "Není nic snazšího: pošlete mi zpátky moje muže ve své loďce ajá vám pošlu vaše ve své." "Máte bystrého, vynalézavého ducha." "Narodil jsem se, abych se stal generálem." "Jstejím." ;...., >.. "Ach, opravdu," prohodil mladý muž, "zapomněljsem nato." Starý šlechtic pokynul převozníkovi, aby odvázal bárku a zavezl ho k protějšímu břehu. Mladý muž, jenž se patrně obával zrady, se napůl nadzvedl, by mohl očima sledovat šlechtice. Ruku měl stále na spoušti pistole, připraven při jeho sebemenším podezřelém pohybu vystřelit. Ten si však Cauvignacovy nedůvěry vůbec nevšímal. Otočil se k němu zády a s opravdovou, nebo strojenou bezstarostností začal číst dopis. "Připomeňte si dobu," řekl Cauvignac,, je to dnes večer v osm hodin." Starý šlechtic neodpověděl a zdálo se, že ho ani neslyšel. "Ach," hovořil sám k sobě Cauvignac a hladil hlaveň pistole, "představímli si, že bych mohl uvolnit místo následníkovi guyenneského guvernéra a zastavit občanskou válku... Ale kdyby byl vévoda ďépernon mrtvý, co bych si počal s jeho blanketem? A z čeho bych žil, kdyby občanská válka skončila? Mám opravdu chvíle, kdy myslím, že se zblázním. Ať žije vévoda ďépernon a občanská válka...! Kupředu, rybáři, chop se svých vesel a rychle k druhému břehu! Nesmíme nechat toho ctihodného pána dlouho čekat na jeho průvod." Po chvilce Cauvignac vyskočil na levý břeh Dordogny, právě v okamžiku, kdy mu starý šlechtic posílal Ferguzona a jeho pět lupičů v lodici isonského převozníka. Co do přesnosti

12 nechtěl zůstat pozadu a rozkázal veslaři, aby přeplavil na pravý břeh jeho čtyři muže. Uprostřed řeky se loďky setkaly a zdvořile pozdravily. Pak každá přistála tam, kde byla očekávána. Starý šlechtic zmizel se svým průvodem za kravinami táhnoucími se podél řeky až k silnici a Cauvignac jel v čele svého vojska po stezce vedoucí k Isonu. třetí O půl hodiny později se v hostinci mistra Biscarra pomalu otevřelo totéž okno, které se tak prudce přirazilo, a objevil se v něm asi osmnáctiletý, černě oděný mladík, který se nejdříve opatrně rozhlédl. Jeho elegantní ruka pravá ruka aristokrata netrpělivě mačkala rukavice z daňci kůže, zdobené vyšíváním. Perlově šedý plstěný klobouk, ohýbají čí se na jedné straně pod obloukem nádherného, modrého péra, zastiňoval vlasy přecházející do zlata, jež vroubily podlouhlý obličej s mléčně bílou pletí, rudými rty a černým obočím. Je však nutné říci, že tento půvabný celek, který by z něho činil nejroztomilejšího kavalíra, jakého bylo možné kdy vidět, byl v této chvíli zachmuřený. Špatnou náladu zračící se na jeho obličeji nepochybně přivodilo nějaké marné čekání, neboť mladý muž pohlížel na silnici, která se ztrácela ve večerní mlze. Ve své netrpělivosti klepal rukavicemi do levé ruky. Při tomto zvuku zvedl hostinský, který právě doškubal své koroptve, hlavu a smekl čapku. "V kolik hodin budete večeřet, pane šlechtici?" zeptal se. "Čekám jen na váš rozkaz, abych vás obsloužil." "Víte dobře, že nevečeřím sám a že očekávám společníka," odpověděl mladík. "Až ho uvidíte přicházet, můžete nosit na stůl." "Ach, pane," odpověděl mistr Biscarros, "nechci posuzovat vašeho přítele, může přijít, nebo ne, aleje to ošklivý zvyk, nechat na sebe čekat.", "Není to jeho zvykem a divím se, že nepřijíždí." "Mě to neuvádí v údiv, ale hluboce se rmoutím," řekl mistr Biscarros žalostně. "Pečené se připálí." "Tak ji sundejte z rožně." : : "Vystydne.".,.,,, "Dejte péct jinou." "Nebude upečena včas." "Pak si dělejte, příteli, co chcete," řekl mladý muž, jenž se nemohl přes svoji špatnou náladu zdržet úsměvu nad zoufalstvím hostinského. "Ponechávám tu věc vaší nejvyšší moudrosti."

13 "Ani Šalamounova moudrost neudělá ohřívaný oběd chutný." Po této zásadě, kterou měl o dvacet let později Boileau zbásnit, se mistr Biscarros vrátil do své kuchyně a smutně potřásal hlavou. Mladý muž odstoupil od okna, jako by chtěl oklamat svoji netrpělivost, a začal prudce přecházet po pokoji. Najednou se mu zdálo, že slyší vzdálený koňský dusot. Rychle přiskočil k oknu. "Konečně je tady!" zvolal. "Díkybohu!" A skutečně. Nad křovinou, kde zpíval slavík, jehož melodických tónů si mladý muž ani nevšiml, viděl vynořovat se hlavu jezdce, ale ke svému velikému údivu marně čekal, až jezdec vyjede na silnici. Místo toho zahnul vpravo a vjel mezi křoviny, v nichž brzy zmizel i jeho plstěný širák, což byl důkaz, že seskočil z koně. Po chvilce pozorovatel uviděl rozhrnutými větvemi šedou kazajku a záblesk posledních paprsků zapadajícího slunce na hlavni muškety. Mladík stál zamyšleně u okna. Bylo zřejmé, že jezdec ukrytý v křoví není společníkem, jehož očekával, a výraz netrpělivosti na jeho obličeji ustoupil výrazu zvědavosti. ;..,...., vu.i.,,,.<,.,... Brzy se v zatáčce silnice objevil druhý klobouk. Mladý muž ustoupil do pozadí, aby ho nebylo vidět. Stejná šedá kazajka, stejný manévr s koněm, stejně lesknoucí se hlaveň muškety. Druhý jezdec pronesl k prvnímu několik slov, které nemohl náš pozorovatel pro velkou vzdálenost slyšet. Pod dojmem zprávy zajel jezdec o několik kroků dále, kde se přikrčil za skalisko a čekal. Ze svého okna mladík dobře viděl jeho plstěný klobouk a vedle klobouku lesklý bod hlaveň muškety. Šlechtice, jenž přihlížel této scéně, se zmocnil pocit neurčitého strachu. "Čekají snad na mě a na těch tisíc louisdorů, které s sebou povezu?" tázal se v duchu sám sebe. "Ale ne. Přijedeli Richon a já se budu moci vydat na cestu, dám se k Libournu a ne k Saint André de Cubzac, takže nepojedu kolem místa, kde ti darebáci čekají. Kdyby tu byl aspoň můj starý Pompejus, poradil by mi. Nemýlím se... ano, opravdu... přijíždějí další dva muži. Ó, to je past!" Mladý muž o krok ustoupil. Vtom se na nejvyšším bodě cesty objevili dva jiní jezdci, ale tentokrát byl pouze jeden z nich oděn do šedé kazajky. Druhý, jedoucí na statném vraníkovi, byl zahalen širokým pláštěm a na hlavě měl klobouk s bílým pérem, zdobený prýmky. Pod pláštěm, který mu chvilkami odhrnoval večerní vánek, bylo vidět bohatě vyšívaný rudý kabátec.

14 Zdálo se, jako by se den prodlužoval proto, aby osvítil tuto scénu, neboť poslední sluneční paprsky, které se prodraly černou hradbou mraků, zahrály tisíci rubíny v okenních tabulkách pěkného domku, stojícího asi sto kroků od řeky, jehož by si jinak mladý muž ani nevšiml, tak byl skryt hustými větvemi stromů. Tato světelná posila umožnila, že bylo vidět hlavy zákeřníků, obracející se střídavě k vjezdu do vesnice a k domku s ozářenými okny; že šedé kazajky měly nepochybně velikou úctu před bílým pérem, s nímž nemluvily jinak než se smeknutým kloboukem; a konečně i to, že se jedno z rudě ozářených oken otevřelo, že se z něho vychýlila žena, jako by i ona někoho očekávala, a rychle ustoupila zpátky, jako by se obávala, že bude spatřena. Jakmile se schovala, i slunce zapadalo za horu a tou měrou, jak klesalo, se přízemí domku halilo do stínu a sluneční světlo prchalo z oken a vystupovalo na břidlicovou střechu, až konečně zmizelo, když ještě na okamžik ozářilo svazek zlatých šípů tvořících větrnou korouhvičku. Bystrému duchu poskytla náhoda dost známek, aby podle nich mohl usuzovat neli jistotu, tedy aspoň pravděpodobnost. Bylo pravděpodobné, že ti ozbrojení muži hlídají osamělý domek, v jehož okně se na okamžik ukázala žena. Bylo pravděpodobné i to, že žena a muži čekali na tutéž osobu, ale s různými úmysly. Bylo rovněž pravděpodobné, že očekávaná osoba měla přijet od vesnice, takže musela jet kolem hostince stojícího v polovině cesty mezi vesnicí a hustým křovím, o němž jsme se už zmínili. A konečně bylo pravděpodobné, že jezdec s bílým pérem na klobouku byl vůdcem jezdců v šedých kazajkách, a podle horlivosti, jakou dával najevo, se dalo předpokládat, že ten vůdce byl žárlivý a číhal v záloze na svůj vlastní vrub. Ve chvíli, kdy mladý muž probral celou sérii dohadů, které ze sebe vyplývaly, vstoupil do jeho pokoje mistr Biscarros. "Pojďte sem, drahý mistře!" vybídl ho šlechtic, aniž by mu dopřál čas zdůvodnit příčinu své návštěvy, kterou ostatně uhodl. "Pojďte sem a povězte mi neníli moje otázka nediskrétní komu patří ten domek, který se jeví jako bílá skvrna mezi lípami a morušemi?" Hostinský sledoval očima směr jeho ukazováčku a poškrábal se na čele. "Jednou tomu, podruhé onomu, na mou věru," odvětil s úsměvem, jemuž se snažil dodat zchytralost. "Třeba vám, máteli důvod vyhledávat samotu, buď abyste se skryl, nebo abyste tam ukryl někoho jiného." Mladý mužsezarděl. "Ale kdo ten dům obývá dnes?"

15 "Mladá dáma, která se vydává za vdovu a kterou občas přichází navštěvovat duch prvního a možná i duch druhého manžela. Musím však podotknout, že se tito duchové patrně mezi sebou dorozumívají a nikdy nepřicházejí ve stejnou dobu." "Jak dlouho už obývá krásná vdova tento dům, tak příhodný strašidlům?" tázal se s úsměvem mladý šlechtic. "Skoro dva měsíce. Žije však v ústraní a myslím, že se nikdo nemůže pochlubit, že by ji viděl, protože vychází jen zřídka, a když už vyjde, má vždy tvář zahalenou závojem. Každé ráno ke mně přichází hezká komorná objednávat jídlo na celý den. Dodám je tam, ona přijme mísy v chodbě, dobře zaplatí a rychle zavře kuchtíkovi dveře před nosem. Dnes večer se tam koná hostina, proto připravuji křepelky a koroptve, které jste mě viděl škubat." "A pro koho pořádá hostinu?" "Nepochybně pro jednoho z těch dvou duchů, o nichž jsem vám vypravoval." "Viděl jste je někdy?" "Ano, ale ne zblízka. Jezdí večer po západu slunce, nebo ráno před svítáním kolem mého hostince." "Jsem si jistý, že jste si jich dobře všiml, drahý mistře Biscarre, protože jsem hned podle vašich prvních slov poznal, že jste výborný pozorovatel. Co jste tedy uviděl zvláštního na zevnějšku těch duchů?" "Jeden z nich je duchem asi šedesátiletého muže ten se mi zdá být prvním manželem, protože přichází jako duch vědomý si svých práv. Druhý je duchem mladého, asi šestadvacetiletého muže, ale musím říct,zeje mnohem nesmělejší, jako by to byla duše z očistce. Chtěl bych přísahat, zeje to duch druhého manžela." "A na kterou hodinu je objednána večeře?" "Na osmou." "Je půl osmé," řekl mladý muž, když z kapsičky u kalhot vytáhl skvostné hodinky, na které se toho večera tolikrát díval, "nemáte tedy času nazbyt." "Ó, večeře bude hotova včas, o tom nepochybujte. Přicházím však, abych s vámi promluvil o vaší večeři a sdělil vám, že jsem musel začít s přípravou nové. Jelikož se už váš společník tak opozdil, hleďte nyní, aby nepřišel dříve než za hodinu." "Poslyšte, drahý mistře," řekl mladý kavalír s výrazem člověka, jenž nepřikládá otázce přesně podávané večeře velkou důležitost, "netrapte se kvůli naší večeři. I kdyby osoba, kterou očekávám, přijela dříve, máme si co povídat. Nebudeli večeře hotová, budeme hovořit před ní, budeii připravena, pohovoříme si později." "Jste skutečně velice povolný šlechtic, pane," řekl hostinský. "Spoléháte se na mě ajá vás ujišťuji, že budete spokojen."

16 Mistr Biscarros se hluboce uklonil a mladý muž mu poděkoval lehkým pokynem hlavy. "Nyní všechno chápu," řekl mladý šlechtic po mistrově odchodu, když zaujal znovu místo u okna. "Dáma očekává někoho, jenž má přijet od Libournu, a muži čekající v křoví zamýšlejí napadnout návštěvníka dříve, než bude mít čas zaklepat na její dveře." Jako by chtěl potvrdit předpoklad našeho bystrého pozorovatele, ozval se z levé strany dusot koně. Oko mladého muže se snažilo bleskurychle proniknout houštinou, aby vyslídilo chování lidí, kteří se tam ukrývali. Ačkoli už noc začínala halit krajinu tmou, přece se mu zdálo, že někteří z nich rozhrnuli větve a jiní vyhlíželi za skaliskem, připraveni k výpadu. Zároveň k jeho sluchu dolehl ve třech intervalech jďoucích po sobě suchý zvuk, jako když se nabíjí mušketa a zachvěl jeho srdcem. Rychle otočil hlavu směrem k Libournu, aby spatřil toho, koho ohrožoval tento suchý zvuk, a zahlédl na silnici mladého, krásného jezdce na bujném koni. Hlavu nesl vítězně vzhůru a levou rukou se podpíral v bok. Krátký bílý plášť, podšitý hedvábím, měl půvabně přehozený přes jedno rameno. Z dálky se jeho postava jevila elegantní a hrdá, zblízka bylo vidět jemné tahy jeho obličeje, krásnou pleť, ohnivé oči i ústa pootevřená k úsměvu, nad nimiž se černal malý knírek. Veselé točení bičíkem a slabé pohvizdování, jaké měli ve zvyku šviháci té doby a které uvedl do módy Gaston Orleánský, z něho činily podle zákonů slušného chování, zavedených na francouzském dvoře, který už tehdy začínal udávat tón ostatním evropským dvorům, dokonalého kavalíra. Asi padesát kroků za ním jel domýšlivý, nadutý lokaj, jenž patrně zaujímal mezi služebnictvem neméně význačné postavení než jeho pán mezi šlechtici. Krásný jinoch v okně hostince, nepochybně příliš mladý, aby mohl klidně přihlížet podobné scéně, jež se zde připravovala, se chvěl při pomyšlení, že oba nic netušící krasavci mají být pravděpodobně uvítáni střelbou z mušket. V jeho nitru se odehrával prudký boj mezi nesmělostí jeho věku a láskou k bližnímu. Zvítězila láska k bližnímu, a když jezdec míjel dveře krčmy, aniž na ně pohlédl, mladý muž podlehl neodolatelnému duševnímu hnutí, naklonil se z okna a zavolal: "Holá, pane, zastavte! Musím vám říct něco důležitého." Při zvuku tohoto hlasu jezdec pohlédl vzhůru. Uviděl v okně mladého šlechtice. Zastavil koně jediným trhnutím uzdy, které by dělalo čest i nejlepšímu štolbovi. "Nezastavujte, pane!" upozorňoval mladý muž. "Jen pojeďte nenucené ke mně, jako byste mě znal už dávno." Jezdec okamžik váhal. Když však viděl, že má co do činění se šlechticem jemných způsobů a krásného obličeje, smekl klobouk a s úsměvem se přiblížil k oknu. "Jsem vám k službám, pane." "Popojeďte ještě blíže, pane!" volal neznámý z okna. "To, co vám chci sdělit, nelze říct nahlas. Dejte klobouk na hlavu, protože se musíme chovat, jako bychom se znali a vy jste mě přijel navštívit do této krčmy."

17 "Já však nechápu, pane...". "Hned pochopíte. Dejte klobouk na hlavu... Dobrá, přibližte se ještě více... ještě. Podejte mi ruku... Tak! Velice mě těší, že vás vidím. A teď neodjíždějte z této krčmy, jinak jste ztracen." 'v' ; "Co se děje? Skutečně mě lekáte," řekl s úsměvem jezdec. "Ubíráte se do toho domku, kde svítí světlo, že ano?" ; Jezdec sebou trhl. "Ale na cestě k tomu domu číhají v záhybu silnice v hustém křoví čtyři ozbrojení muži." "Ach!" zvolal jezdec a upřel oči na bledého jinocha. "Opravdu? Jste si tím jistý?" "Viděl jsem je postupně přijíždět, seskakovat z koní a ukrývat se jedny do křovin, druhé za skalisko. Když jste vyjel z vesnice, slyšel jsem, jak nabíjejí muškety." "Dobrá," řekl jezdec a zvážněl. "Ano, pane, je to tak, jak jsem vám řekl," pokračoval mladý muž. "Kdyby bylo jasněji, viděl byste je odtud a možná i poznal." "Ó, nepotřebuji je vidět," řekl jezdec, "vím dobře, kdo jsou ti muži. Ale kdo vám pověděl, pane, žejdu do toho domu a že číhají na mě?" "Uhodl jsem to.",. A"Jste roztomilým Oedipem, děkuji vám! Chtějí mě tedy zastřelit? A kolik jich je na tu pěknou operaci?" "Čtyři, z nichž jeden se zdá být vůdcem." "Ten vůdce je o mnoho starší než ostatní, že ano?"? f "Pokud jsem to mohl odtud rozeznat, ano." ;c "Kulatých ramen?" "Kulatých ramen, s bílým pérem na klobouku a modrým pláštěm. Jeho gesta jsou vážná, pánovitá." "Ano, to je vévoda ďépernon." "Vévoda ďépernon?" vykřikl mladý šlechtic. "Vypravuji vám zde svoje záležitosti," smál se jezdec. "Nemám to ve zvyku, ale prokázal jste mi tak velkou službu, že u vás dělám výjimku. A jak byli oděni ti, kteří ho provázeli?" "Do šedých kazajek."

18 "Ano, to je jeho tělesná stráž." ;!:..' ;.. :.'', "Dnes se z ní stali biřici." "Jsem vám nesmírně zavázaný. A víte, co byste měl nyní udělat?" "Ne, ale povězte m i to a já vám to předem slibuji." v "Jste ozbrojen?" < "Ale... Ano! Mám svůj kord." "Máte lokaje?" "Samozřejmě. Ale poslal jsem ho naproti k někomu, koho očekávám." "Nuže, měl byste mi pomoct." "V čem?" "Abychom dali těm darebákům na pamětnou a donutili je i s jejich vůdcem prosit o milost." "Zbláznil jste se, pane?" zvolal mladý muž s přízvukem, který dokazoval, že nemá na podobnou výpravu nejmenší chuť. "Prosím vás o odpuštění," omlouval se jezdec. "Zapomněl jsem, že se vás ta věc netýká." Potom se obrátil ke svému lokaji, jenž zarazil koně v předepsané vzdálenosti, když viděl, že se jeho pán zastavil. "Castorine, pojď sem!" volal. Současně sáhl na pouzdra u sedla, aby se přesvědčil, že tam jsou pistole. "Ach, pane," zvolal mladý šlechtic a vztáhl ruku, jako by ho chtěl zadržet, "proboha, nevydávejte se do nebezpečí! Vejděte raději do krčmy, abyste tomu, jenž na vás čeká, nedal příčinu k podezření. Nezapomeňte, že jde o čest ženy." "Máte pravdu," odpověděl jezdec, "ačkoli v této záležitosti nejde o čest, ale o blahobyt. Příteli Castorine," obrátil se k sluhovi, jenž se na jeho rozkaz přiblížil, "zatím nepojedeme dále." "Cože?" zvolal lokaj neméně zklamaný než jeho pán. "Co to říkáte?" "Říkám, že slečna Francinetta nebude mít dnes večer to potěšení vidětvás, protože zůstaneme na noc v hostinci,u zlatého telete'. Vejděte dovnitř, objednejte večeři a dejte přichystat lůžka." A jelikož jezdec nepochybně pozoroval, že se Castorine chystá něco namítat, provázal svá poslední slova pohybem hlavy, který nepřipouštěl další námitky. Castorine tedy zmizel za dubovými dveřmi, aniž se odvážil pronést jediné slovo.

19 Jezdec ho sledoval očima a pak se jakoby náhle rozhodl. Seskočil z koně, vešel za lokajem a dvěma skoky se ocitl v prvním patře. Jakmile ho viděl šlechtic vcházet do dveří, překvapením a úzkostí sebou trhl, ale příchozí si toho pro tmu nevšiml. "Zachránil jste mi život," řekl jezdec, vesele přistoupil k mladíkovi a srdečně mu stiskl ruku, jež mu nebyla podána. "Ach, pane, vy přeháníte službu, kterou jsem vám prokázal," odpověděl mladý muž a o krok ustoupil. "To je přílišná skromnost. Je to tak, jak jsem řekl. Znám vévodu, je po čertech brutální. Vy jste však vtělený bystrozrak, jste fénix křesťanské lásky. Povězte mi, prosím, když už jste tak roztomilý a soucitný: šel jste ve své úslužnosti tak daleko, že jste snad poslal do toho domu výstrahu?" "Do kterého domu?" "Pardieu, do domu, kam jsem se ubíral a kde jsem očekáván." "Ne," odpověděl mladík, "přiznávám se, že jsem nato ani nepomyslel, a ostatně, i kdybych si na to vzpomněl, neměl jsem k tomu prostředek. Přijel jsem před dvěma hodinami a nikoho tu neznám." "Ach, k čertu!" zvolal jezdec znepokojeně. "Ubohá Nanon! Jen aby se jí nic nestalo." "Nanon? Nanon de Lartigues?" zvolal mladý muž v úžasu. "Vy jste čaroděj!" řekl jezdec. "Vidíte číhat v záloze ozbrojené muže a uhodnete, co chtějí. Vyslovím před vámi křestní jméno a vy uhodnete příjmení. Bud mi to ihned vysvětlíte, nebo vás udám a parlament v Bordeaux vás odsoudí k smrti upálením." "Připustíte, že to v tomto případě není velké umění. Mluvil jste o vévodovi ďépernon jako o svém sokovi, a tak je zřejmé, že když vyslovíte jméno,nanon', musí to být Nanon de Lartigues, ta krásná, bohatá a duchaplná žena. Říká se, že vévodu očarovala a vládne místo něho, proto je v celé Guyenne stejně nenáviděna jako on... A vy jste šel k té ženě?" zeptal se s výčitkou v hlase. "Přiznávám se, že ano. Pokud jsem ji už jmenoval, neodvolám to. Nanon je ostatně neuznávána a pomlouvána. Je to rozkošná žena, věrná svým slibům, pokud ji to těší, a zcela oddaná tomu, koho miluje, pokud ho miluje. Měl jsem s ní dnes večeřet, ale vévoda nám to překazil. Chce té, abych jí vás zítra představil? Vévoda se přece musí, u všech ďasů, vrátit do Agenu!" "Děkuji," odpověděl suše mladý šlechtic. "Znám slečnu de Lartigues jen podle jména a nepřej i si ji poznat jinak." "Nejednáte správně, morbleu! Nanon je děvče, které je dobře znát ze všech stran."

20 Mladý šlechtic svraštil čelo. "Ach, pardon," omlouval se udivený jezdec. "Myslel jsem si však, že ve vašem věku..." "Zajisté, v mém věku se obyčejně takové návrhy přijímají s radostí," pospíšil si mladík napravit špatný účinek své přísnosti. "Přijal bych jej s povděkem, kdybych se zde mohl zdržet a nemusel ještě této noci odjet." "Přísahám, že vás odtud nepustím, dokud se nedozvím, kdo je ten roztomilý kavalír, jenž mi tak šlechetně zachránil život." Šlechtic okamžik váhal a pak řekl: "Jsem vikomt de Cambes." "Ach!" zvolal jezdec. "Slyšel jsem o rozkošné vikomtese de Cambes, které patří velké statky v okolí Bordeaux a jež je princezninou přítelkyní." "To je moje příbuzná," dodal rychle mladík. "Blahopřeji vám k ní, vikomte, protože se říká, že sejí žádná nevyrovná. Doufám, že nás seznámíte, až se k tomu naskytne příležitost. Jsem baron de Canolles, kapitán navailleského pluku, jemuž vévoda ďépernon udělil na přímluvu slečny de Lartigues dovolenou." "Baron de Canolles?" zvolal vikomt a pohlížel na šlechtice s nemalou zvědavostí, kterou v něm probudilo to jméno, v té době pověstné milost nými dobrodružstvími.,.,.,,, "Vy mě znáte?" tázal se baron. ',>..' ;?> ; ".Pouze podle pověsti.", "Podle špatné pověsti, že? Co chcete? Všichni se řídíme svou povahou a já miluji bouřlivý život." "Můžete si žít, jak se vám líbí," odpověděl vikomt. "Dovolte mi však poznámku." "Jakou?" "Tam je kvůli vám strašlivě kompromitována žena a vévoda sejí možná za svoje dnešní zklamání pomstí." "Hrome! Myslíte?" "Zajisté. Třebaže je slečna de Lartigues... lehká žena, přece jen je to žena. Vy jste ji kompromitoval, je tedy na vás, abyste se postaral o její bezpečnost."