ani o milimetr před jeho upřeným pohledem. Nakonec odhodí papír na kupičku dalších. Neptám se, ale je mi jasné, že ostatní napsali to samé.

Transkript

1 Helena Sedím v zasedačce v poslední řadě a očima sjíždím záda kolegů sedících v řadách přede mnou. Jeden jak druhý se tváří, že napjatě poslouchá. Houby. Jsou na tom stejně jako já. Snaží se nevnímat poručíkův řev, když hodnotí zbabranou akci. A v duchu si promítají, kde se sakra stala chyba. Ježíši! Půl roku příprav a takový debakl. MU. Maximální utajení. Prdlajs. Padesát chlapů si hrálo v noci na vojáčky. Plížení po milimetrech v naprostém tichu. Žádné mobily a vysílačky. Pohyb podle přesně daného scénáře. Ve vteřině útok proti oknům a dveřím. Světla a křik. Beranidla prorazila průchody. Trapné ticho. Žádná varna. Žádné překladiště. Nic a zase nic. Jen pitomá prázdná stodola ještě včera našlapaná zbožím za miliony. Pár prázdných beden a tuny prachu. Sakra. Mělo to tu být nacpaný k prasknutí. Nová droga, co vaří emigranti z prášků za pár šupů. Aspoň to tak teda vypadalo. Nemohli jsme se moc přibližovat. Pár kusých informací na začátku. Několik informátorů přitlačených ke zdi. Několik přiškrcených fetek. Něco rozdaných sraček. Natažené uši k práskačům. Miliony odposlechů. Nimračka a piplačka. Stovky hodin přesčasů. Nasrané manželky. A manžel, v mém případě. A všechno k ničemu. K hovnu, jak říká můj parťák. Au. Zrovna mi přikopnul kotník. Poručík si vybičoval srdeční tep k maximu. Vyřval si vztek nad naše hlavy. Kouká na mě. Sakra vůbec nevím, na co se ptal. Pokrčím rameny. Stačí mu to. Uf, jen řečnická otázka. Mávne rukou a rozpustí nás. Únava a naštvanost je vidět na všech tvářích. Odcházíme s domácím úkolem. Kompletní rozbor akce. Detaily. Zjistit, co se vlastně stalo. Kde se zase stala chyba. Jo, zase. Tohle je totiž třetí akce s tak úžasným koncem. Třetí. To už není samo sebou. Už se na sebe začínáme dívat podezíravě. Někdo z nás je mluvka. Nebo hajzl. Sakra fix, když už bychom si neměli věřit mezi sebou! Dost tvrdě jsem dřela, abych se dostala na protidrogové. Rozhodla jsem se už na střední. Vysoká, pak policejní akademie. S vyznamenáním, aby bylo jasno. Ve střelbě jasná jednička. Trochu jsem tím vyrovnala fyzičku. Nejsem lempl, ale nepřekonatelná touha mého těla ukládat každý gram do prsou a zadku mi ubírá vteřiny na dráze. A pak tvrdý boj na oddělení. Než jsem se dokázala prosadit mezi chlapy, než mi dali šanci ukázat, co umím. Než mě vzali mezi sebe. Nenechám si to zkazit. Od nikoho. Ráno stojím před poručíkem. Vyspaná do přiměřeně. Večer jsme dali s chlapama nějaké to pivko na vztek. Teda dali chlapi, já si cucám jednu plechovku a stačí. Aspoň nemám, na rozdíl od nich, těžká oční víčka. Otvírá můj elaborát. Jen povytáhne obočí. Na celé stránce jedna jediná věta. Tedy věta. Dvě slova. Někdo žvanil. Nemám k tomu víc co říct. Neuhnu 1

2 ani o milimetr před jeho upřeným pohledem. Nakonec odhodí papír na kupičku dalších. Neptám se, ale je mi jasné, že ostatní napsali to samé. Několik vteřin se protahuje. Co na mně vidí? Ranní sex s manželem? Nic moc, mezi náma. Nějak se nám do toho vkrádá rutina. Rychlovka, hotovka. Povinnosti a hormonům učiněno zadost. Trochu smutné, rok po svatbě. Ale na druhou stranu, stará se o domácnost a nenadává na ty nepočítané hodiny navíc. Na noční. Dokonce s náma jde někdy na pivko. Sedí a nekecá. Mírně unavené rozveze domů. Co víc si od života přát. Na horké chvilky vystačí robertek. Úhledně zabalený a ukrytý ve spodním prádle. Konečně z poručíka vypadne, proč si mě nechal zavolat. Ráno našli v katedrále mrtvého mnicha. Než stihnu vyskočit, co nám je po tom, tak dokončí větu. V kapse kutny měl zbytečky bílého prášku. A nebyl na praní. Proč zrovna já? Sakra, nemám ráda frajery z vražd. Musí mi to padat z čela. Poručík se jen ušklíbne a prohodí, že na vraždách nemají rádi frajery z protidrogového. Já prý jsem přijatelný kompromis. Děkuji. Snažím se tentokrát naštvanost schovat rychlým odchodem. Seberu saky paky, houknu na parťáka, že se jedu pomodlit za jeho černou duši a mažu k autu. Příjezd ke katedrále je impozantní sám o sobě. Mohutná stavba na mírném kopci, věže jsou vidět ze všech stran. Oblíbené panoráma města na pohlednicích. Křehká gotika vypjatá do výšin nebes. Jsem takový střídmý agnostik, ale síla katedrály působí i na mě. Před ní policejní auta. Proč mají zapnuté majáčky? Idioti. Mrtvý jim snad neuteče. Pohřebáci jsou opřeni o vrata a pokuřují při trpělivém čekání. Ti jsou v obraze. Vyhnu se hyenám z novin a koukám, kdo tomu velí. Fajn. Spolužák z akademie. To bude dobrý. Rychlovka. Nepředpokládám, že by zfetlý mníšek představoval nějaký větší problém. Mám jinou práci i jiné starosti. Spolužák mě představuje vyšetřovatelům. Teda! Kdo tuhle dvojku dával do hromady měl docela drsný smysl pro humor. Předkus a Plachty. Ani mě nezajímají jejich jména. Oba jsou přiměřeně naštvaní mou přítomností. Vyměníme si pár zdvořilostí a jdu mrknout na mníška. Mladý a hezký kluk. Něžný oblouk rtů. Oči v barvě mléčné čokolády upřené do ztracena. Vlnité vlasy v té samé barvě na ramena. Pleť jak prdelka kojence. Za takovou by vraždila většina holek. Pád z výšky zlámal tělo a prorazil lebku dopadem na kamennou dlažbu. Do tváře vtiskl údiv. Co vede tak rozkošného kluka k celibátu?! Dvacet let. Víc mu není. Zatlačuji lítost do hlubin duše. Teď ne. Brečet můžu až doma. Za zády mi stojí Plachty. Vychrlí rezumé. Život a smrt vtisklé do několika málo vět. Zaujmou mě dvě věci. Žádné vpichy po těle a čas smrti. Přibližně ta samá doba, kdy jsme startovali frontální útok na stodolu. Ukládám to do paměti. Třeba jen shoda. A třeba ne. Jasně, zprávu z laborky zašleme, pitevní taky. Další zdvořilosti. Mám pocit, že tu jsem naprosto zbytečná. Předkus a Plachty mají ten samý pocit. Padám pryč. 2

3 Mizerná noc a mizerné probuzení. Manžel měl lehce přitroublé narážky na moje modlení. Potkali se někde s parťákem a slušně se zhulákali. V hlavě mi zazní nějaký varovný tón. Nějaká informace. Životně důležitá. Jen ji nenechat utéci. Sakra.. Nejedu hned do práce. Ten policajt ve mně je zakousnutý jak klíště. Jedu do katedrály. Nemůžu to nechat jen tak a nechci čekat na impotentní zprávu z vražd. Ta tvář cherubínka mě budila celou noc. Vnutím se dovnitř i přes vysoce nesouhlasný pohled klíčníka. Usadí mě do lavice ke zpovědnicím a odťape kamsi pro povolanou osobu. Nehodlám čekat v sedě a jdu si stoupnout pod kůr. Vysoko nad ním vykukuje zábradlí. Místo, odkud mníšek vyskočil. Nebo spadl. Nebo byl spadnut. Podlaha je vydrhnutá do čista a pranic nepřipomíná místo dopadu lidského těla. Lehké odkašlání za mými zády mě vrátí do reality. Bratr Ambrož. Ano, jsou pověřeni správou katedrály, ano, uklízí, ano, zamykají, ano celou noc tu nikdo není, ano lehké zaváhání, ano, mohu se jít podívat nahoru, ano, s radostí mě doprovodí. Nikdy jsem nebyla v kostele tak vysoko. Je to svým způsobem úžasné. Stojím v prostoru koncentrace milionů modliteb. Zábradlí je lemováno sochami. Zvláštní, zezadu to jsou jen kusy dřeva. Veškerá krása shlíží dolů. Netušila jsem takovou řezbářskou fintu. Napadne mě, jaké asi byly poslední myšlenky mladého chlapce, než se přehoupl přes zábradlí. Bratr Ambrož za mými zády ševelí odpuštění hříšníkům. Takhle se dál nedostanu. Přitisknu ho ke zdi a trochu vycením zuby. Nevím, čím je víc vyděšen. Jestli mou rukou na krku, nebo nebezpečnou blízkostí mého poprsí u jeho těla. To je síla! Spadnou mu oči dolů. Hrůza z mých prsou vítězí. Nechám ho posadit na schod a mluvit. Absolutně vylučuje sebevraždu. Stejně jako drogy. Bratr Theodor byl klidné a mírné povahy, plně oddán službě Bohu. Dlouhé vlasy neměl z marnivosti, ale při pašijových hrách byl poctěn rolí Panenky Marie. Chvíli se kroutí, ale pak přeci jen řekne něco zajímavého. Bratr Theodor byl obdařen andělskou tváří, ale rozumem střídmým. Řeholní bratrstvo mu poskytovalo řád a jistotu. Spíš se Ambrož obává, že jeho naivita a dobrota duše byla zneužita. A on, jako opatrovník selhal. A to nejdůležitější. Theodor měl strach z výšek. Nechodil ani na kůr. Sakra. Co tu teda dělal? Sedíme spolu na schodech a bratr Ambrož mohutně frká do mého kapesníku. Už ho neděsí moje ženská přítomnost. Jde mu o duši mrtvého mníška. Sakra fix, ještě mě rozbrečí. Tak nějak cítím, že si klišé můžu strčit za klobouk. Stárnoucí mnich je opravdu nešťastný. Slíbím mu, že udělám všechno, aby se Theodorova smrt vysvětlila. Že to jen tak nenechám. Opatrně se dotknu jeho ruky. Zvedne oči a vidím v nich, že mi věří. Odcházím a připadám si jak světice. A je mi jasné, že žádná rychlovka to nebude. V zádech cítím bodnutí upřeného pohledu. Prudce se otočím. Ambrož má hlavu zpátky položenou v dlaních. Nic. Asi se mi něco zazdálo. 3

4 Sakra, už jsem zase zapomněla na čas. Plachty nekecal a odpoledne mi na stole přistála zpráva z laboratoře. Mníšek zdravý jak ryba. Ale co hlavně. Žádné drogy, žádný alkohol. Žádné stopy po přítomnosti čehokoliv, co by mohlo vzbuzovat zájem policie. Předběžná zpráva z pitevny. Smrt způsobená pádem těla z výšky na zem. Žádná cizí kůže za nehty, řezné, bodné, sečné rány. A taky žádné sperma. Ani náznak pohlavního styku. Prostě mníšek čistý, jak slovo boží. Aspoň uklidním bratra Ambrože. Co ten kluk ale hledal v kostelních výšinách? A co ta droga v kapse kutny? Vyrušil snad někoho? Není zbytí. Zítra se vrátím do katedrály. Parťák mě asi přetrhne. Padám domů. Manžel sedí u televize. Tupě zírá na dvě partičky peroucí se o jeden míč. Zdá se mi to? Proč mám najednou pocit, že vůbec neví, na co kouká. Vidím stažené svaly v obličeji. Jestli jsem to ještě neřekla, tak z psychologie jsem měla vždycky výbornou. Bavila mě. Dívám se na svého muže očima policajta. Nervozita. Nejistota. Špatné svědomí. Strach. Do prčic, co se děje?! Mám se ptát? Ne. Raději ne. Raději počkám. Uvidím, co z něho vypadne. Dneska už nechci nic řešit. Jsem unavená jak kotě. Katedrála mě ráno přitáhne jak magnet. Mám čas trochu přemýšlet, než se propasíruju ranním provozem. V hlavě se mi točí smrt mládence v katedrále i podivné chování mého manžela. Zrovna teď bych potřebovala řešit nějakou manželskou krizi. Do prčic. Jaká krize? Ještě předevčírem bylo vše OK, tak co by se najednou mohlo dít? Vyženu manžela z hlavy s poznámkou dořešit později. A hele. Plachty. Předkus nikde nevidím. Poděkuju mu za zprávu, ale jinak zdvořilosti vynechávám. Jeho Čekal jsem vás mi ale vyrazí dech. Mírně zbystřím. Do katedrály vcházíme mlčky. Smočí prsty ve svěcené vodě a pokřižuje se. Aha. Už mi to je jasné. Mrtvý mnich není pro něho jen další anonymní případ. Přehazuju v hlavě výhybku. Může to být spojenec? Nenápadně ho prolustruju očima. Tvrdošíjná urputnost schovaná za mírnýma očima. Jemná linie jizvy na tváři. Od spánku až k bradě. Že by nůž? Při vstupu do katedrály přihrbil záda, zvedl koutky úst a nakrčil čelo. Kšiltovku sežmoulal do ruky. Výraz venkovského strejce. Mávnutím proutku zmizel policajt. Dobrá finta. Tu si budu pamatovat. Ranní sluníčko se prosoukalo úzkými vitrážemi oken. Na tváře mi dopadají barvy z těl svatých. Připadám si jak duha a na několik vteřin jsem skoro zapomněla, proč jsem přišla. Až ťapkání otce Ambrože mě vrátí zpět. Spolu s Plachtama ho ubezpečím o nevinnosti těla mladého mnicha. Jeho smrt by mohla být považována za nešťastnou náhodu. Kdyby.. 4

5 Kdyby nebylo jeho strachu z výšek a drobných zbytků pika v jeho kapsáři. Kdyby.. takhle musí bratr Theodor vyčkat v patřičném chladu boxu místní patologie. Je nám líto, ale pohřeb musí počkat. Vidím určitou úlevu v očích Ambrože. Nojo, soužití ryze mužské společnosti a tělesný celibát. alespoň v něčem může být klidný. I když, mezi námi, docela se divím nálezu patologa. S tváří anděla musel být Theodor pro některé velkým pokušením. Nechám ty dva spolu mluvit a procházím se katedrálou. A zas.. ten pocit upřeného pohledu. Rychle se otočím kolem dokola. Jsem vážně asi přepjatá. Nebo ta atmosféra kolem tak na mě působí. Nikde nikdo. Jen tváře soch s výrazem neměnným po staletí. Ta všeobjímající dobrota je na mě trochu moc. Mníškovi život neuchránila. Znovu lezu po schodech nahoru. Plachty v závěsu za mnou. Ťukám do zábradlí i zdí jak magor. Je mi jasné, že technici z vražd nevynechali jediný milimetr prostoru. Malá dvířka vedou na další schodiště mířící vzhůru. Nemáte závratě? Já, ani náhodou. Možná doma, ale v práci nikdy! Drobné zažertování odplaví zbytky odstupu. Lezeme po schůdcích, které se o další metry výš promění v žebřík. Cestou míjíme malá okénka. Při pohledu zdola nejsou vůbec patrné. Praštím se do hlavy o světlík. A najednou jsme venku, nad námi se tyčí hroty věží. Nízké zábradlí by neuchránilo ani malé dítě. Plachty je docela v obraze. Tudy lezou čas od času servisní čety na kontrolu zařízení vysílače. Jinak nemá nikdo důvod přiblížit se fyzicky co nejvíce k Bohu. Ta důvěra, že je uslyší přes kamenné zdivo, je ohromující. Stejně ohromující je výhled do okolí. Vytáhnu malý triedr. Nouzovka, ale pro tentokrát stačí. Celé město jak na dlani. Policejní stanice jak hračka z Lega. Parkoviště. Vidím dokonce příjezdovou cestu ke stodole, kde jsme si užili drsný debakl. Půjčím triedr Plachtám, ať se taky pokochá a přemýšlím nahlas. Kdokoliv tady na střeše by mohl držet město v šachu. Neuniklo by mu nic. Výjezd vozidel. Pohyb lidí. Musím se Ambrože zeptat, kdo všechno má klíče od vchodu do katedrály. Koukám, že to i Plachty zaujalo. Vrací mi triedr a ukazuje směr. Vidím nápadně nenápadně umístěná auta. Katedrála pod dohledem. Už vím, kde se toulá Předkus. Mohla bych se tu rozhlížet celou věčnost. Nakonec si sedneme s Plachtama, jmenuje se Frank, ale prostě ty Plachty.. takže si sedneme s Plachtama na schodiště, kde jsem seděla s Ambrožem. Na rovinu si vyříkáme, co kdo ví. A na rovinu, je toho hodně málo. 5

6 Plachty mrkne dolů přes zábradlí, když nevidí Ambrože, tak si s úšklebkem zapálí cigaretu. Kouř fouká dvířkama na věžní schodiště. Je mi tím nějak blíž a tak mu řeknu o svých myšlenkách. O těch podělaných třech akcích. O podezření na práskače, které se rozlézá po oddělení jak mor. A taky o tom, jak někdo může z věže katedrály sledovat město. Třeba stodolu. Kterou si v případě nouze rychle vyklidí a přestěhuje obsah někam jinam. Když se ovšem dozví o zátahu. A taky, že si myslím, že se stodola přestěhovala do katedrály. Že to tu někde je. Theodor musel něco vidět. A jedině přítomnost policejních aut v okolí brání tomu někomu, aby si přišel pro své zboží. To znamená, že to musí být někdo, kdo o těch autech ví, nebo je vidí. A jsme zpátky na střeše. Nakonec se domluvíme. Požádáme Ambrože, ať pustí do katedrály psy vycvičené na hledání drog. Prověříme znovu všechny lidi z okolí katedrály. Především ty, co mají klíče. Plachty domluví sledování bez policejních aut. Nechci vědět jak. Nechci vědět víc, než je nutné. Jo a taky, jestli se někdo podíval do archívu na stavební plány, pokud nějaké existují. Určitě ano. Už kvůli opravám. Tajné chodby tam jistě nebudou, ale prověřit se musí všechno. Ambrož, uklidněn a potěšen, je víc než vstřícný. Klíče od katedrály má jen klíčník, on a firma, která spravuje vysílač na střeše. Kdyby bylo v noci něco potřeba. Katedrála se na noc zamyká, má to na starosti naprosto spolehlivý bratr klíčník a nikdy nevynechá. Věřící jsou upozorněni hlasitým voláním neměnným po staletí tempore in pace. Mniši mají pro svou potřebu kapli, dveře mezi jejich příbytky a katedrálou se také na noc zamykají. Ne, nikdy nekontrolují, jestli tu někdo nezůstal na noc. Jeho údiv je nelíčený. Proč by to někdo dělal. A proč tu tedy zůstal Theodor?! Na to odpovědět neumí. A nebo nechce? Možná jsem podezřívavá, ale omrknu si ještě jednou mnichy z kláštera. Naštěstí jich není moc. Celý den běžná rutina. Parťák je naštvaný, kde se furt courám. Neřekla jsem mu o katedrále. A šéf taky ne. Vymluvím se na vnitřní. To chápe. Od těch radši dál. Chlapi probírají mrtvého mnicha. Všichni mají jasno. Vášeň a žárlivost. Nechám je při tom být. Výjimečně jedu domů v rozumnou hodinu. Tu pitomou dodávku jsem skoro překoukla. Jen gumy hvízdly, jak se rvala do křižovatky. Zas další kretén za volantem. Ale křiklavé logo mobilního operátora už vidím. Mají vysílač na střeše katedrály. Ukládám myšlenku do paměti k desítkám dalších. Manžel se doma vlní jak bajadéra. Na stole víno. Kytka. A sakra. Sakra. Něco není v pořádku. Objednal čínu, abych nemusela vařit. Abych si prý odpočinula. Moc pracuji. Po dlouhé době dost slušné milování. Tak proč mám pořád ten divný pocit. Má snad ženskou a černé svědomí? Ptá se mě na práci. Na kolegy. Nepůjdeme na pivo? Mluví a usmívá se. Ale v očích má pořád ten nervózní výraz. Přemýšlím, jak a na co se zeptat. Nevím. Ale vím, že to je určitě chyba. 6

7 Ráno brnknu šéfovi a ujistím se o PT. Přísně tajné. Nikomu ani slovo. O mém spojení s katedrálou. Jo, přesně to měl od samého začátku na mysli, jo, nikomu nic neřekl, jo, pošle mi mlčenlivého psovoda, jo, nenápadně, jo, parťákovi vysvětlí, že si mě vyžádalo vnitřní, jo, mám volnou ruku. Bezva. Zeptám se, proč nikde v novinách nebyla ani zmínka o drogách v kapse sutany. Nebylo to prý nutné. Je mi to jasné. Taky mě to mohlo napadnout. Třeba se vrah uklidní a proflákne se sám. Třeba. Nevím proč, ale vůbec neuvažuji o nešťastné náhodě. Před katedrálou mě čeká pokuřující Plachty. Nedopalek odhodí spořádaně do koše. Dohodneme si scénář. Nejdříve mniši, pak by mohl dorazit pes a pak se uvidí. Nakonec šlo všechno rychleji, než jsme mysleli. V katedrále už čekal Ambrož s bratrem klíčníkem. Klíčník s očima plnýma slz nám šeptem sděluje, co už Ambrožovi řekl při zpovědi. Jak ho dojímalo svaté vytržení mladičkého bratra a tak mu nejdříve půjčoval a pak nechal udělat klíč ode dveří z kláštera do katedrály. Takže Theodor mohl setrvávat u sochy své milované Panny Marie kdykoliv chtěl, třeba celou noc. Tak to je hezké. Po večerní modlitbě si mniši dělají každý, co chce. Většinou čtou nebo meditují. Hrají šachy. Bratr Theodor trávil čas buď na zahradě, nebo modlitbami. To se moc nedozvíme. Jemné líčení jeho extatické lásky k Panně Marii si v duchu přeložím jako bláznivé zamilování mladého nadrženého pošuka do symbolické ženské postavy. Ale jen v duchu. Moje představa onanujícího mnicha před oltářem by mohla být pro jeho spolubratry asi hodně drsná. Naštěstí dorazil psovod. Podle pokynu zadem, přes klášter. Jeho miláček nás všechny sjede výhružným pohledem. Přišel nám ukázat, jak se to dělá. S vyplazeným jazykem se prochází katedrálou. Doufám, že nezvedne nohu. Než se stihnu rozesmát, začne se miláček ochomýtat kolem jedné z hrobek v boční lodi. Chvíli si povídá se svým doprovodem. Ten nám přetlumočí miláčkovo sdělení. Cítí tu něco nekalého. Asi drogu. Plachty fotí ze všech možných úhlů místo odpočinku několika generací jakéhosi významného magnáta. Otec Ambrož mi přeloží latinský nápis. Oddaný věřící a donátor. Přispěl velkou částkou na stavbu katedrály. Proto. Jen tak někdo tu spočinout nemůže. Požádáme psovoda o příchod ještě jednou z druhé strany a pak znovu. I tak miláček neochvějně skončí u hrobky. Neodpustím si otázku, proč to nikoho nenapadlo dřív. I když. Vraždy si holt jedou svoji linii. Bratr klíčník v uctivém odstupu nabídne miláčkovi pozvání na snídani. Prý něco kostí z polévky. I doprovod se může dostavit. Doufám, že ten dostane něco jiného. Kývnu hlavou. Jasně. Už víme, co chceme. Na moji poznámku o mlčení následuje hodně vyčítavý pohled. Mám pocit, že od obou. Nojo, řekla jsem si o to. Pozorně si prohlížím hrobku. Na rozdíl od jiných je umístěna ve výklenku, před kterým je kovová tepaná branka. Bytelný řetěz s impozantním zámkem. Zvláštní. Patrně až pozdější generace usoudily nutnost takového opatření. Zámek mi ale připadá docela zánovní. Skoro bych řekla nový. Nevím, co mě to napadlo, snad záblesk intuice, požádala jsem Ambrože o 7

8 klíč od katedrály. Bingo. Hodí se. Skoro by se dalo vykřiknout, že to je jasné. Ale není. Barevných dodávek telefonní společnosti jsou desítky, řidiči se určitě střídají a nechat si přidělat klíč taky není žádný problém. Nebylo by asi šikovné začít se tam vyptávat. Ba ne. To nepůjde. A taky není jisté, že někdo od nich v tom má prsty. Brnknu šéfovi o jednoho technika. Zdůrazním jednoho a ať sebou hodí a kouká přijít zadem přes klášter. Než dorazí, jdu se podívat na druhou stranu k vedlejšímu oltáři. Kleknu si před sochu Panny Marie a rozhlížím se kolem. Je to tak. Vidím na hrobku. Když zvednu oči, tak vidím okraj zábradlí se sochami. Nebýt sloupů, tak mám katedrálu jak na dlani. Chudák kluk. Takže opravdu viděl něco, co neměl. Ani nás nepřekvapí pohled na úhledně vyrovnané balíčky v hrobce. Odsunout desku nebyla pro technika žádná přehnaná námaha. Rakve někdo odsunul stranou, aby nepřekážely. Jedna se rozsypala a kosti vyběhly ven. Vidím, jak se Ambrož křižuje. Fotky, otisky, prostě rutinní klasika. Plachty mě upozorní na poškozený balíček. Tak nějak si sumíruju, jak to asi bylo. Někdo sem nosil balíčky od auta a Theodor je viděl. Muselo jich být víc. Těch balíčků je snad stovka, každý po půl kile. To nevzali najednou. Co to mníška jen napadlo! Místo aby se schoval za lavice a jen koukal a pak mazal za Ambrožem, nebo klíčníkem, tak se šel podívat. Zas tak hloupý nebyl, aby si nedal dohromady, co vidí. Možná se chtěl stát hrdinou v očích své vyvolené světice. Vzal jeden balíček, ale už nestihl odejít do bezpečí. Už měl za zády vraha. Ve zmatku utíkal pryč nejkratší a nejhorší cestou. Po schodech nahoru. Neměl šanci. Sedíme v kuchyni, kam nás Ambrož pozval. Kupodivu zareagoval docela pohotově. Na dveře katedrály dal cedulku pro věřící. Dneska se otevře až na večerní modlitby. Ráno prý stejně chodí jen pár babiček. Mnichy nahnal zpátky do kláštera. A nás pozval na kafe. Než dorazí poručík. Máme s Plachtami pocit, že svoje jsme splnili. Co dál je na vyšší šarži. Krásná kuchyně s kamennou podlahou, plná měděných pánví a hrnců, vonící bylinkami a cibulkou. Kdybych zavřela oči, tak jsem někde na venkovské farmě. Baculatý mnich nám nalije obří hrnky toho nejvoňavějšího kafe, jaké jsem kdy pila. Hustá smetana se táhne jak med. V rohu kuchyně se povaluje miláček, který zrovna spořádal ohromnou mísu lahůdek. Evidentně si s kuchařem kápli do noty. Psovod je uvolněně opřený o opěradlo lavice a nevypadá, že by někam spěchal. Kdy já zažila takovou idylku! Pijeme kafe a povídáme si s kuchtíkem o životě v klášteře, dokud nedorazí šéf. Poručík dostane kafe, ještě teplý koláč, omrkne hrobku, poslechne si to málo, co s Plachtama víme, co si myslíme, že a jak se stalo. Než se katedrála otevře, přibude tu pár technických drobnůstek. Kamery. Čidla pohybu. Pár lidí počká v klášteře. Prostě klasika. Prohlášení do novin o nešťastné náhodě už je zařízeno. Teď už jen čekačka, až si pro zboží někdo přijde. A je náš. Snad nebude dlouho otálet. Když se něco posere, máme sakra zúžený počet lidí, co o hrobce ví. 8

9 Nakonec to přeci jen byla brnkačka. Nebýt toho mrtvýho kluka. Pořád si myslím, že to nebyla nešťastná náhoda. Že nespadl sám. Jenže dokázat to nebude jen tak. Nehodlám pátrat po přesvědčovacích metodách oddělení vražd. Doufám, že mají pádné argumenty. Hodně pádné. Courám se jen tak ulicemi. Nakukuji do výloh. Kdy jsem si vlastně koupila něco hezkého na sebe? Jen tak. Pro radost. Nakonec si sednu na lavičku a v úkrytu za slunečními brýlemi přemýšlím, proč se mi vlastně nechce domů. Co se pokazilo. Jestli je chyba ve mně, nebo v mé práci. Vytáhnu z paměti myšlenku na manžela a dořešit. Dneska si promluvíme. Není co odkládat. Když se zklidním přijatým rozhodnutím, zahlédnu něco, co mě vrátí zpátky do nejistoty. A vybičuje pozornost. Vidím barevnou dodávku a vedle ní v živém hovoru divnýho týpka, jo, vidím dobře. S mým manželem. A nic bych za to nedala, že manžel dostává slušný kapky. Mávání rukama a přešlapování na místě nevěstí nic dobrého. Kouká do chodníku jak školáček chycený v cizí zahradě. Před očima se mi mihne dodávka vyjíždějící z naší ulice, tak tak jsme se minuli. Nechci dělat předčasné závěry, ale začíná se mi svírat srdce. Odolám pokušení jít k nim. Policajt ve mně bystří pozornost. Víc policajt, než ženská. S tím nic nenadělám. Jsem doma dřív, než on. Snažím se uklidnit, ale nejde to. Pocit chladu mi prochází celým tělem. Projíždím si v hlavě souvislosti. Ten jeho zájem o mou práci. Pochopení pro kolegy. Jak rád s náma šel na pivo. Nemluvil, jen.. jen poslouchal. Když jsme mezi svými, nedáváme si až takový pozor na huby. Občas se něco plácne. Jak ochotně rozvážel chlapy, když to trochu přepískli. Nenechal je zavolat taxík. Vždyť jsme přátelé. Ježíši, ať se mýlím. Tohle ne, tohle snad neustojím.. Nevím, co večeřím a on určitě také ne. Vidím, jak sbírá odvahu, jak přemýšlí a pak se konečně nenápadně zeptá. Tak jak, už jste v katedrále hotovi? Chce se mi brečet. Neřekla jsem o katedrále doma ani slovo. Strčím ruce pod stůl, ať není vidět, jak se mi třesou. Jen špitnu V katedrále? Co ty o tom víš? Ten falešný úsměv se do mě zabodává jak nůž 9

10 Nic, to jen tvůj parťák říkal.ten sjetý mnich Ne, můj parťák nemohl nic říkat. Přesně vím, co jsem na něho volala. Jdu se modlit za tvou černou duši, ale ne kam. Ve městě je deset kostelů. Neřekla jsem, že jdu do katedrály. To vím na sto procent. Kromě poručíka a mně nikdo z oddělení nevěděl o stopách drogy v kapsáři pošetilého mnicha. V novinách ani řádek. Jen pár lidí a. Nemůžu to ani domyslet. Cítím, jak mi tečou slzy. Hnutí mysli musí být v mém obličeji jak otevřená kniha. Nemůžu to zastavit. Nejlepší obrana je útok. Nejdřív chce ve mně vzbudit lítost. Soucit. Kamarádi, sázky, dluhy. Hodně dluhů. Nabídka skvělého kšeftu. Vždyť o nic nejde. Prachy za informace. Vidí, jak to na mě nepůsobí, tak přidá. Jen kvůli tobě. Všechno kvůli tobě. Nechtěl jsem tě ztratit. A přidává. Vyhrožují mě. Zabijí nás oba, když se nedostanou do hrobky pro zboží. Dneska. Dneska to musí klapnout, jinak je zle. A je to venku. Ví o hrobce. Takže není žádný pitomý informátor. Jede v tom naplno. Už také vidí, že přestřelil. Že to posral. To neměl říkat. Už jsme oba někde jinde. To už na mě křičí. Je v koncích. Zvoní mu mobil. Aha. Někdo čeká na zprávu. Jen zavrtím hlavou. Snažím se potlačit nevolnost. Zvednu se. Musím udělat několik kroků, abych si rozproudila krev ztuhlou do ledové kresby. Vidím na něm, že je bez sebe. Už neví, co by řekl. Najednou má v očích nenávist. Krysa zahnaná do kouta. Už mi chce jen ublížit. Je si tak hrozně jist sám sebou Kdyby se tam nemotal ten kretén fráternickej, tak by všechno klaplo, idiot, ještě si hrál na hrdinu, čuměl jak puk, když jsem ho přistrčil.. Stejnej idiot jako ty, krávo pitomá, tlustá. To neměl. Tohle teda ne. Škubnu halenkou. Je mi jedno, že ji trhám. Ukážu manželovi odposlech. Nevěřícně zírá. To nečekal. Nadechne se. Jestli ještě něco řekne.. Ty pitomá krávo. Tlustá už nestihne Ta litinová pánev mi sama vklouzla do ruky. Křupnutí lebky duní ozvěnou. Stejně jako moje puklé srdce. Zlomený prst se roztepe kankánem bolesti. Vytočím číslo Plachty. Za pár minut je u mě. Dorazí i poručík a parťák. Poslouchali na druhém konci. Mrknou na mobil a na poslední číslo pošlou SMS. Dvě písmena. OK. U katedrály si už někdo počká. Odvedou mě pryč z kuchyně. Už se na toho idiota nemůžu ani podívat. Vrah. Můj manžel je vrah. A já taky. Sedím pár dnů v cele. Nechci s nikým mluvit. Otec Ambrož mi posílá pamlsky z klášterní kuchyně. Usmívám se. Tam jsem zavedená jako mstitel. Plachty asi referoval. 10

11 Jednoho dne se objeví poručík. Ještě s nějakým chlápkem. Vyšší střední věk. Upjatá figura. Studený pohled rybích očí. Projede mnou jak rentgen. Asi právník. Obhájce. Omyl. Nabídka práce. Firma. Vyřizování delikátních případů. Mimo pravomoc policie a soudů. Slušný plat. Moc se neptat. Dělat co je potřeba. A mlčet. Pro začátek na zkoušku. Nepřemýšlím až tak dlouho. Beru to. A v duchu si přísahám. Už nikdy, nikdy v životě nebudu podléhat nějakému chlapovi. A kdybych náhodou zapomněla na bolest, kterou mi idiot manžel způsobil.. stačí, když se podívám na svou ruku. Na křivě srostlou zlomeninu prstu. Nechám si ji. Jako memento. K o n e c 11

12 12 Zdena es.

13 13 Zdena es.