Zaživa pohřben. Richard Komárek

Transkript

1 Zaživa pohřben Richard Komárek 1

2 Anotace: Tato poněkud temnější komedie vypráví příběh Kolmačky a jeho rodiny. Je to příběh o tom, jak se mohou sebelepší a sebepřipravenější lidé ocitnout na pokraji šílenství a mimo společenské konvence. Kolmačka žije život, který je dopředu nalinkovaný. Je to puntičkář chovající se naprosto korektně a spořádaně vůči společnosti. Avšak tato jeho vnější dokonalost drhne tím, že vztahy v rodině jsou na nulovém bodě. To, co změní Kolmačkův život, je náhoda a paradoxně správná věc. Snaží se pomoci bližnímu, ale místo toho, aby ho zachránil, ho nešťastnou náhodou zabije. V tomto okamžiku se Kolmačkův svět propadá do hlubin nedůvěry vůči celé společnosti a systému. To, čemu věřil, ho zrazuje. Dostává se na šikmou plochu, což pro něj bylo něco do té doby nemyslitelného. Zkratovitě se rozhodne nečekat na vyšetřování či rozsudek a začne se schovávat. V novém prostředí, kam s manželkou a dcerou přijíždí, na ně čeká sok a přítel z mládí Vaněček. Kolmačka utíká před hrozbou vězení, ale jeho skrýš stane se mu vězením mnohem záludnějším a rafinovanějším. Musí přestát Vaněčkovo svádění jeho manželky, musí přestát proměnu jeho dcery, u níž se její předstíraná nenávist k němu postupně mění v nepředstíraný stesk. A co musí přestát nejvíc, je on sám. Je pohřbený zaživa. Paralelní k příběhu Kolmačky je příběh Vaněčky a jeho matky. Oba příběhy se protínají v místě příjezdu Kolmačkových do jejich rodného města. Vaněček je osoba poněkud omezená a naivní. Pracuje jako obchodní detektiv. V této práci se přímo vyžívá. Touží po autoritě, která z jeho profese pramení, ale v jeho případě je to autorita jen mizivá. V prostředí domova je pod tvrdým diktátem své matky, která ač připoutaná na lůžko, ho jen využívá. Film je především o proměnách. O vnitřních proměnách, kterými si projdou všechny postavy. Kolmačka nakonec svůj sklep a vzdor vymění za opravdové vězení a jeho pedantství je to tam. Kolmačková se z ušlápnuté a nevýrazné ženy mění v emancipovanou a samostatnou bytost. Kolmačkova dcera Lucie najde cestu ke svému otci. Vaněček konečně přijme fakt, že Kolmačková není pro něj ta pravá a současně se odstřihuje od matčiny pupeční šňůry. Je to také film o falešném hrdinství, o stereotypních vztahových rovinách, které jsou jen slepě přijímány a žity s utkvělou představou, že jednou bude líp. Je to o neschopnosti odpoutat se od lidí, které bychom měli milovat, o odpoutání se od minulosti. Je to film o vzkříšení vztahů, o nalézání toho, co je přes svoji blízkost neviditelné, film o prozření. Je to smutný příběh, který se tváří vesele. 2

3 Postavy: 45 let. Pracuje jako exekutor. Celý život se řídí pravidly. Nic nedělá jen tak. Není schopen nadhledu. Je kulatý, menší a výbušný. Myslí si, že v rodině má veliký respekt, v čemž ho uměle udržuje jeho žena. Ve skutečnosti si z něj nikdo nic nedělá. Svými věčnými přednáškami však dokáže pěkně potrápit. 40 let. Manželka Kolmačky. Zpočátku je nezaměstnaná, ale najde si práci jako prodavačka v supermarketu. Působí jako zakřiknutá přiživovačka manželovy autority. Není nějak výrazně krásná, spíše obyčejná. Když však nastane okamžik, že chce být pro někoho krásná, je k nerozeznání od staré Kolmačkové. 15 let. Dcera Kolmačky a Kolmačkové. Jedináček v telecích letech. Má brýle, rovnátka, všechno co dívky v jejím věku mohou nenávidět. Je to inteligentní, šprtka. Starý mládenec. Žije se svojí matkou Anastázií v dvoupodlažním domě. Pracuje jako obchodní detektiv v supermarketu a tím si vysvětluje nebo spíš omlouvá to, že je doposud sám. Na svůj věk vypadá velmi zachovale. Má sportovní šlachovitou postavu huňatou kštici a pověst čestného muže. Anastázie: 75 let. Matka Vaněčka. Žije v bytě s Vaněčkem. Je nemocná, nechodí, jen leží. Spíš ji baví manipulovat lidmi, chce vzbuzovat lítost. Kdyby ale chtěla, mohla by klidně chodit. Potůčková: 35 let. Vypadá jako když zamrzla v ranných osmdesátých letech. Stejně se maluje i obléká. Sociální pracovnice, která se stará o Anastázii, lépe řečeno vozí jí jídlo. Postupem času se z ní vyklube jedinec s psychopatickým jednáním, když zavraždí Anastázii, aby na pohřbu potkala Hrobníka, do kterého se zamilovala. Půlpánová: 30 let. Prostitutka, která žije ve stejném domě jako Anastázie s Vaněčkem. Je opuštěná a neschopná najít stálého partnera, proto dělá, co dělá. Tváří se, že je spokojená, ale vnitřně se cítí velmi opuštěná. 20 let. Je to zaměstnanec stejné bezpečnostní agentury jako Vaněček. Je nový a do této práce šel jen proto, že má pomáhat svému kamarádovi krást. Lépe řečeno, má ho krýt. Zamiluje se do Lucie. Hrobník: 55 let. Hrobník hrozně chraptí, vypadá, že každou chvíli vykašle plíce, ale pálí jednu od druhé. Je to ale taky velký prasák, který nejdříve chodí za Anastázií, ale nakonec podlehne Potůčkové. 3

4 1.Obraz Zoologická zahrada den - exteriér Je vlahý podzimní den. Stromy jsou zahaleny do teplých barev a slunce je měkké, přívětivé. Nedá se mluvit o žádném vedru, ale je dost teplo na to, aby si rodinka sedla na lavičku před voliéru s dravými ptáky, snědla zde párek s hořčicí a nemusela se klepat zimou. Lidé jsou rozdrobeni do malých skupinek, které se zastavují u klecí se zvířaty a šermují rukama, jak se snaží ukazováčkem poukázat na to, co má v kleci žít. Panuje zde líná atmosféra. Pan Kolmačka stojí u stánku s občerstvením. Má na sobě pumpky, teplé podkolenky a šusťákovou bundu. Na krku se mu houpe mapa zatavená do nepromokavé fólie. Stojí sám, a tak tvoří jednočlennou frontu. Líná atmosféra se pochopitelně přenesla i na prodavače klimbajícího v prosklené kukani s velikým nápisem Coca-cola. Stánkař je mastný kníratý podsaditý chlápek, který kulhá na pravou nohu a svoji nelibost, že si ho někdo dovolil vyrušit z poledního rozjímání, dává najevo přehnaným práskáním vším, co vezme do ruky. Nic naplat, rodina by měla být aspoň v neděli pohromadě Stánkař neodpovídá. Vezme tři papírové tácky. Na každém z nich je párek s hořčicí a krajíc chleba. Nízké slunce povykukuje za horizontem a stánkaři svítí přímo do očí. Když se sehne, aby předal Kolmačkovi objednané jídlo, místo úsměvu vyloudí odpudivý škleb. Kolmačka je otočený ke stánkaři zády a vstřebává sluneční paprsky. Z letargie ho vyruší stánkařovo pšiknutí, které vyplaší holuby krmící se pohozeným zbytkem rohlíku. Kolmačka se otočí na šklebícího se stánkaře. Budu doufat, že jste si zakryl ústa, protože bakterie z vašich úst mohou letět rychlostí až šedesát kilometrů v hodině. Stánkař: Tak to doufám, že byly připoutaný. Stánkař si začne otírat dlaň do utěrky, která se mu do teď kývala za pasem, pověšená za opasek. Kolmačka posune tácky a jeden palec mu skončí v hořčici. Budu doufat, že ne touhle rukou Stánkař: Pětasedmdesát. Kolmačka z dlaně vysype nachystané peníze. Nějaké desetikoruny, pětikoruny a drobné. Stánkař: Je to přesně?! Doufám. 4

5 Kolmačka neodpoví a odchází se svačinou směrem k lavičkám, kde se sluní Kolmačková a dcera Lucie. I ony jsou oděny do turistického. Obě mají sluneční brýle, rozhalené šusťákové bundy, aby si opálily i krk, a stejně jsou i zakloněné. Kolmačka si sedá na kraj lavičky vedle napěchovaného batohu, rozdá tácky a zakousne se do párku. Kolmačková sedí uprostřed, Lucie na druhém konci lavičky. To je krásně na světě. Kdepak podzim, to maluje samo S plnou pusou se nemluví. Kolmačková s Lucií se pustí do párku. Čerstvej vzduch Kolmačka to říká způsobem, jako by tomu sám nevěřil. Tváří se nezúčastněně. Za jejich zády je voliéra s dravými ptáky supy, orli Lucie z ničeho nic vezme polovinu párku a hodí ji za sebe. Kolmačka těžce polkne a podívá se na Lucii. Ta si olízne prsty a opráší neviditelnou špínu. Kolmačka odloží tácek s párkem vedle sebe na lavičku a vstane. Kolmačková se podívá na manžela, pak na Lucii a zhluboka si povzdechne. Kolmačka obejde lavečku a postaví se k voliéře, kde je nápis Nekrmit zvířata! Pojď sem milá dámo Lucie se znechuceně zvedá a jde si stoupnout vedle svého otce. Paní Kolmačková využívá chvíle nepozornosti a vyměňuje svůj nakousnutý párek za párek Kolmačky, který je už z více než poloviny snězený. Co je tady napsaný? Založí ruce za záda, vypne hruď a zatváří se důležitě. Lucie našpulí pusu, posune si sluneční brýle na čelo a provokativně začne předčítat. Sup bělohlavý. Gyps fulvus patří mezi nejčastěji chované i rozmnožované druhy. V Evropě se vyskytuje na Balkáně a na Pyrenejském poloostrově, občas hnízdí i v Alpách Dost Kolomačka jde na své místo. Vezme si párek a ani si nevšimne, že je skoro celý. Kolmačková chce situaci nějak zachránit, a tak si kousne co nejvíc do párku a s plnými škraněmi se na Kolmačku usměje Lucie pokračuje v předčítání 5

6 požírá hlavně vnitřnosti. Počátkem jara začíná hnízdit na skalních útesech, méně již na stromech. Snáší jen jedno vajíčko. Samice na něm sedí přes 50 dnů. Rodiče mládě krmí přes tři měsíce. My tě krmíme patnáct let. A tohle je vděk. Nejsi ochotna dodržovat ani ty naprosto základní pravidla. Ne - krmit! Jak může takový člověk například ne - krást!? Kolmačka u toho šermuje párkem, který je namočený v hořčici, takže s ní cáká kolem. A nebo ne - křičet? Kolmačka se najednou opře do lavice a chytne se za srdce. Vytáhne z kapsy plácačku a nahne si. Pak se příšerně zakření. Proč to piješ, když ti to nechutná. Kolmačka se na ni přísně podívá a skoro hrdelním hlasem jí odpoví, přičemž slovo lék nepřirozeně natáhne. Protože je to léééék. A je vědecky dokázáno táto, nemáš papírový kapesník? Jsem od těch párků úplně umaštěná Kolmačka změní výraz a zjihne, dostane se do své obvyklé poučovací polohy. Odloží tácek s párkem, vezme na klín svůj obrovský batoh a začne se v něm prohrabávat. a to jste se mi posmívali na co potřebuju takový velký batoh. A už je to tady. Nikdy nevíte, kdy se co se může hodit. Kolmačka nemůže kapesník nikde najít. Klmačková: Nebo víš co, já bych se napila čaje. Zbyl ještě? Můžu dostat taky kapesník? Ne. 6

7 Kolmačka nalévá kouřící čaj z termosky. Uličkou se blíží multikára s hnojem. Lucie vytáhne z kapsy papírový kapesníky a podá je Kolmačkové. Kolmačka to už nevydrží, vezme párek a hodí ho po Lucii. Ta uhne a párek skončí ve voliéře. Multikára zastaví. Zřízenec: Vidíte co je tam napsáno? Jak tu cedulku mám kurva udělat velkou? Multikára se rozjede a kousek hnoje spadne na chodník. Dýchej z hluboka. 2. Obraz Jízda autem večer exteriér Vaněček vyjíždí z parkoviště supermarketu. Na sobě má šusťákovou soupravu a kšiltovku s logem BMW. Sedí ve Škodě 120, která je vylepšena všemi možnými i nemožnými věcmi. Je červené barvy, k ní jsou přilepené nárazníky z felicie, má rozšířené blatníky a širší kola, vzadu vysoké křídlo, na přední kapotě má přilepené falešné sání, ve předu má připevněné další čtyři přídavné světlomety a po bocích jsou nakreslené plameny, které začínají na předních blatnících a končí na zadních dveřích. Vnitřek je laděný do fialova. Sedadla jsou potažena fialovými potahy s dlouhými chlupy, na zpětném zrcátku se houpají plyšové kostky a přední palubovce vévodí krabička navigačního systému (GPS), která mluví. GPS: Na příští křivatce zatočte v pravo. Na kruhovém objezdu Vaněček zastaví, protože musí dát přednost jinému autu. Celou dobu túruje motor. Pak prudce pustí spojku, takže kola několikrát zahrabou, ale Škodovka nevyrazí, jen několikrát cukne a zvolna se rozjede. Chvíli jede po dálnici, pak ale sjede a projíždí po malé okresce. Na polích jsou naskládané obrovské balíky slámy, které oproti zapadajícímu slunci ukazují jen své obrysy. GPS: Na příští křižovatce zatočte v levo. Vaněček odbočuje do vesnice, spíše městyse, které má cca 2000 obyvatel. Náměstí dominuje barokní kupole kostelní věže, kolem které Vaněček projíždí až na konec městyse, kde zastavuje. Před domem je mezi auty jedno volné parkovací místo u obrubníku. Vaněček se usměje, vyplázne špičku jazyku, kšiltovku si otočí kšiltem dozadu, rozhlédne se a prudce se rozjede tak, že kola krátce písknou. Když je nedaleko aut, prudce zatáhne ruční brzdu a otočí volantem. Jeho auto se zasune přesně mezi dvě zaparkovaná. Když zastaví, kšiltovku si dá kšiltem dopředu a pohladí škodovku po palubovce. Hodná holka. 7

8 Vaněček si vystoupí a jde k vratům činžovního domu. Když je na prahu, otočí se a dálkovým ovladačem zamíří na auto, které kvikne a otočí mechanizmus zámku. 3. Obraz Chodba domu, kde bydlí Vaněček noc - interiér Vaněček vchází do domu. Rozsvítí chodbové světlo, ze schránky vybere noviny, letáky Když vyjde po schodech a stane před svým bytem, světlo zhasne. Chce je rozsvítit, ale rozsvítí se samo. Když se nakloní do schodiště, zjistí, že jde po schodech nahoru jeho sousedka Půlpánová. Je to mladá třicetiletá sexy bruneta, která i v této roční době nosí minisukni a ty nejvyšší podpatky, jaké Vaněček kdy viděl. Co Vaněčkovu bystrému oku ujde je, že Půlpánová si vede kunčafta. Vaněček dá proto dopisy do tašky a nenuceně jde schodištěm zase dolů, jakoby odcházel. Když se míjí na schodišti, Vaněček uvidí obrovského chlapa, který jde za Půlpánovou a plácá ji po zadku. Půlpánová: Dobrý den Nech toho Půlpánová okřikuje kunčafta. Na Vaněčkovi je vidět zklamání, ale nakonec se vzmůže na pozdrav. Dobrý den. V tom ho vysvobodí jeho mobilní telefon. Dále schází po schodech dolů. Mluví schválně nahlas. Ano?... Pošlete mi to na účet Tolik? Dveře kdesi nahoře klapnou a s nimi je utnut i pronikavý vysoký smích Půlpánové. Vaněček najednou přejde do šepotu. Světlo zhasne, a tak se vydá potmě zpět do svého bytu. Už jdu maminko, už jdu. 4. Obraz Byt Vaněčka noc - interiér Vaněček bydlí se svojí matkou Anastázií ve starém činžovním domě, kde jsou ještě další čtyři bytové jednotky. Anastázii stáří a věk upoutaly na lůžko. Ve skutečnosti chodit může, ale líbí se jí být obskakována od druhých. Jejich byt je dvoupokojový, skládá se prakticky ze dvou ložnic. Nábytek v ložnici Anastázie je skoro starožitný. Výzdobu tvoří věci spojené se železnicí. Kdyby uprostřed neležela Anastázie v posteli, dalo by se říct, že jde o muzeum železnice. Anastázie leží v manželské posteli. Po její pravici je prázdné vždy ustlané lůžko a nad ním fotografie jejího 8

9 manžela v uniformě přednosty stanice. Po její fotografii, která tam také kdysi visela, zbyl jen rámeček - letitý otisk prachu a slunce. Vaněček přichází unaven z práce. Vysvleče se a jde se podívat na Anastázii. V pokoji je zapnutá televize. Anastázie sedí na okraji postele a po chvíli vstane, chce jít na záchod. Když zaslechne kroky, rychle se vrátí do postele a čeká. Vaněček přichází do pokoje. Anastázie: Dobře, že jdeš potřebovala bych Ukáže na plného bažanta, který je u postele. Vaněček pochopí, odhrne peřinu, vezme matku do náruče a odnáší ji na záchod. Tam ji posadí na mísu a dveře za ní zase zavře. Anastázie: A nezapomeň, že je dnes patnáctého Vaněček vezme v koupelně lavor a napustí ho horkou vodou. Pak lavor vezme a postaví ho k posteli. Anastázie po potřebě začne klepat mohutným prstenem do trubky ústředního topení na znamení, že už je. Vaněček ji vyzvedne a posadí na postel. Její nohy dá do lavóru. Pak vezme bažanta a odchází s ním na záchod. Ze sousedního bytu se začíná ozývat sex v pravidelném rytmu. Anastázie si ze stolku vezme stopky, které spustí. Anastázie: Ta voda je moc horká. Zvyknete si. Anastázie: Dnes tu byla Potůčková Vaněček bere z koupelny kleště na nehty. Sedne si vedle Anastázie. Co přinesla dobrýho? Anastázie: Nevím, nejedla jsem to, máš to v lednici. Je to moc hodná ženská. Vaněček bere její nohu do rukou a začíná jí stříhat nehet na palci. Anastázie se podívá na prázdného bažanta a pohladí Vaněčka po hlavě. Nezačínejte s tím 9

10 Anastázie: Já už tu dlouho smrdět nebudu Vaněček bere druhou nohu a začne zase od palce. Anastázie: Co máš proti Potůčkové? Není náhodou vdaná? Anastázie: Byla. Už je vdova. Vdova?! To mě uklidnilo. Rytmické klepání z vedlejšího bytu vystřídá táhlé ticho. Anastázii zmáčkne stopky. Anastázie: 3:18, tak to bude ten rychlík z Prahy. Ten za chvíli pojede zas. Má menší výluku. To mu to měříte na kilometry? Anastázie: Při průměrné délce a dvou přírazech za vteřinu je to skoro šedesát metrů. Vaněček vezme lavor a jde ho vylít do záchodu. Jde ke kredenci, kde je postavených dvacet jedna plastových lahviček. (Sedm vedle sebe ve třech řadách. Všechny jsou pojmenované, tzn., že vychází tři lahvičky na každý den. Na lahvičkách je vždy napsáno Po ráno, Po poledne, Po večer Použité lahvičky jsou otočeny dnem vzhůru. Vaněček vezme lahvičku s léky Út večer a vysype z ní léky do dlaně. Jde k Anastázii a dá ji prášky polknout a zapít. Pak ji křečovitě pohladí po bílých vlasech. Anastázie: Je trochu přiblblá, ale je hodná Anastázie vezme ze stolku sešit založený pravítkem a do kolonky Úterý večer si udělá křížek. Do dalšího sešitu si napíše do kolonky Rychlík z prahy 3:18 60 m. Vaněček neodpovídá a odchází. Vezme si z lednice kastrol s jídlem a sedá si ve svém pokoji k obrovskému dalekohledu. Dívá se do dalekohledu a u toho pojídá. Jeho pokoji vévodí velký stůl, který připomíná spíš velký ponk. Vlastně celý jeho pokoj je podoben spíše dílně než ložnici. Všude se válí části různých elektrických přístrojů a nářadí. Krom těchto věcí je na stěně pověšeno staré závodní kolo zn. Favorit, a stěny zdobí i několik pohárů a fotografií Vaněčka, který asi osmnáctiletý, celý od bláta, odkrývá bílé zuby Na 10

11 některých fotografiích je v objetí s jiným cyklistou, jeho obličej je však vyříznutý. Za nimi stojí plavovlasá dívka. Až po chvíli je nám jasné, že je to Kolmačková lehčí o patnáct let. Vaněček odloží kastrol, přichází ke skříni a z ramínka vytáhne pověšený závodnický dres, který je vidět i na fotografiích. Pověsí ho na dveře skříně zvenku a oprašuje ho kartáčem, láskyplně ho pohladí, je v něm plno vzpomínek. Když Půlpánová zase začne s kunčaftem tlouct do stěny, nandá si vlastní sluchátka, sedne si na postel, opře se o stěnu a nechá po sobě přejíždět reflektory aut z ulice. 5. Obraz Industriální město ráno exteriér Údolí je zahaleno do nepropustného chuchvalce smogu. Jen tu a tam se tyčí vysoké komíny, které vypouští bílé čárance hustého dýmu, který se rozplývá proti světle modré obloze. Není to azur obarvený sytým sluncem, je to azur mnohokrát sepraný oparem, který se nad městem vznáší. Ulice i tlusté rezavé železné trubky, vedoucí teplo nebo jiné látky různého skupenství, kterých je všude dost, jsou mokré drobounkými kapičkami rozpouštějící se mlhy. Ojínění aut se začíná třpytit těmi nejprůbojnějšími paprsky, které se protlačily až k peřinou mraku zahalené zemi. Domy ulice, ve které se zastavíme, jsou tmavé. Jejich omítka je jako kůže zvrásněna léty pod širým nebem. Místy chybí úplně, čímž vystavuje holé maso rozpadajících se cihel na odiv hnízdícím ptákům, kterým, jak se zdá, tento stav naprosto vyhovuje. Oknům chybí záclony, někdy sklo. Některá jsou zaslepena hadrou, aby skryla, co má zůstat zvědavým očím skryto. Postavy se objevují jen sporadicky. Na rohu se odhrne železná roleta a za ní se objeví obchod se smíšeným zbožím, z níž vyjde muž ve středních letech, na němž je vidět únava z dalšího ztraceného dne. V ruce má kbelík ze kterého sálá teplo ve formě páry. Přijíždí zelená škoda favorit, která zastaví nedaleko. Z ní vystoupí Kolmačka s aktovkou a lejstry v podpaží. Zamkne auto a zakloní se pohledem vzhůru někam do posledního patra budovy. Nakonec zmizí v jeho útrobách. Muž to vše pozoruje a u toho ždímá hadru, kterou pak kouřící odloží na jediný schodek, který do obchodu vede. Pak vezme kbelík a vylije ho do kanálu na okraji silnice. 6. Obraz Anonymní byt den interiér Z kulatého skleněného popelníku, který vypadá spíš jako cukřenka a kdysi jí nejspíš i byl, trčí zapálená cigareta. U stolu v kuchyni sedí žena asi čtyřicet let, která z cigarety oklepe popel, a pak si potáhne. Kolmačka sedí naproti ní. Před ním na stole je rozložen spis. Jednopokojový byt je vybaven jen sporadicky. V kuchyni je starý oprýskaný stůl se čtyřmi židlemi, na němž je igelitový ubrus a něco, co lze popsat jako gauč. Ve vedlejším pokoji je stará skříň, jedna manželská postel a ještě jedna postel v rohu. Na stolku u stěny je stará černobílá televize a to je vše. Všude je 11

12 rozházené oblečení a kupa nedopalků od cigaret. Na ledničce je malé kulaté akvárium, ve kterém plavou dvě závojnatky. Akvárium je velmi čisté a celkem dobře vybavené. Působí vzhledem k bytu cizorodě. Žena má natáčky na hlavě, je v noční košili a tváří se znechuceně až přezíravě. Kolmačka demonstrativně stiskne propisku a pokouší se zapsat něco do protokolu o soupisu movitých věcí. Jestli pak víte, že váš manžel dluží na sociálním zabezpečení dvacet tisíc korun. Žena: Jestli dluží on, tak byste se měl bavit spíš s ním. Kdyby se chovali všichni jako on, jak by jsme k tomu přišli my slušní? Co? Kolmačka začne přísně. Zjistí, že mu propiska nepíše a hledá v aktovce další. A kde ho vůbec máte hrdinu? Kde se schovává? Takový jsou nejlepší Teď ale přistupme k soupisu movitých věcí. Kolmačka zjistí, že ani druhá, záložní propiska nefunguje a poněkud znejistí. Žena mezi tím dokouří, típne cigaretu a zapálí si další. Nemáte prosím vás náhodou na zapůjčení propisku? Žena: Ne. Kolmačka vezme do rukou prázdný spis, pak vstane, chodí po kuchyni a otevírá zásuvky a kredenc. Peníze v hotovosti? Nějakou vkladní knížku? Cennosti? Žena: Ne. Kolmačka obchází po bytě a snaží se vypadat důležitě. Jeho úřední tón ale zmizel, a tak se jen bezradně otáčí po místnosti a předstírá, že takhle to všechno má být, takhle to všechno normálně probíhá. Začíná se potit. Pak ale upře oči na ledničku, kde je mimo nezaplacených složenek a akvária i propiska. Rychle přiskočí k ledničce, vezme propisku mezi palec a ukazováček a s opětnou jistotou se pomalu otočí k ženě, která ho nejspíš ani nesledovala. Zabavuje se! 12

13 Kolmačka si znovu sedá za stůl a vyplňuje spis. Žena mezi tím vytáhne z županu lak na nehty a začne si rudou barvu nanášet na staré oprýskané zbytky, které lakem někdy nejspíše byly. Kolmačku to znepokojí, ale přejde to. Jelikož jste přítomna soupisu movitých věcí, potřeboval bych vaši občanku. Žena: Tak tu vám nedám. Odmítá předložit občanský průkaz Kolmačka vyplňuje protokol a snaží se chovat profesionálně. Kolik vás tu v bytě bydlí? Žena: Čtyři. Čtyři? Žena: Já, manžel a naše dvě děti. Kde manžel pracuje? Žena: Nezaměstnaný. 7. Obraz Před úřadem práce den - exteriér Na zastávce, která stojí přes silnici, stojí pět lidí. Jeden z nich je shrbený stařec, který se opírá o hůl. Ostatní také nejsou žádní mladíci. Lidé postávají, různě popochází. Stařík stojí hned u cedule zastávka, kde čeká, že autobus zastaví. Najednou se všichni postaví k okraji chodníku, se staříkem v čele. K jeho smůle však autobus nezajíždí až k ceduli se zastávkou, ale zastaví o něco dříve. Dobržďující autobus zakryje celou zastávku kromě staříka, který se teď otočí a velmi drobnými krůčky se musí vrátit pár metrů zpět. Když autobus odjede, odkryje novou várku lidí, mezi nimiž je i Kolmačková. Ta se rozhlédne kolem sebe a čeká, až se hlavní nápor vystupivších rozejde, aby pak mohla rázně vykročit k budově, kde úřad sídlí. Stojí na okraji zebry, auta ji míjejí. Po chvíli 13

14 některé zastaví, a tím ji donutí k pohybu. Zastaví se až u vývěsky, kde jsou inzeráty s volnými místy. Rychle je přelítne očima, a pak se posune až před dveře, které jsou na fotobuňku. Jak pořád někdo prochází, dveře se otevírají a zavírají. Pak se náhle ozve autobus, který jede z druhého směru. Kolmačková se po něm podívá, pak projde dveřmi, a ty se za ní zavřou. V jejich odrazu vidíme jak autobus zastaví. Jeho panty zasyčí otevírajícími se dveřmi. Řidič se podívá do bočního zrcátka, a spustí znamení, které ohlašuje ukončení nástupu. Náhle ze vchodu úřadu práce vyběhne Kolmačková, a na poslední chvíli skočí do autobusu. Řidič v zrcátku vidí jen překvapivý skok. Řidič: Tak jste to stihla Zaplať pánbů. Kolmačková se ohlédne za úřadem práce, pak sklopí zklamaně hlavu a sedne si na volné místo. 8. Obraz Anonymní byt den interiér Kolmačka už opět prochází bytem. V rukou má spis a arch se žlutými nálepkami, kde je napsáno Exekučně zabaveno. Žena stále kouří. Nehty má nalakovány a tak jen máchá rukama před sebou, aby lak rychleji zaschnul. Jak je ta lednice stará? Žena: Dvacet let. Protože tu s vámi bydlí děti, musím vám ledničku nechat, i pračku Žena: Jste šlechetnost sama. Co třeba tahle skříň? Žena: Dvacet let. Ta by se mohla za stovku prodat nebo to akvárium Žena: Ta skříň je ale moje a rybičky dětí 14

15 Kolmačka jako by na tuhle větu čekal. Rychle se skloní k ženě a polohlasem pečlivě převaluje v ústech každé slovo. To mě nezajímá, to budete muset prokázat vy. Podáte si vylučovací žalobu a SOUD rozhodne, čí ty věci jsou. Já můžu zabavit všechno VŠECHNO. Žena si začne sundávat natáčky a rovnat je na stůl před sebou. Kolmačka ji chvíli pozoruje, a pak se vrátí zpět do své role. To by mohl říct každý, kam by sme pak přišli Žena si sundá poslední natáčku, pak si rukama prohrábne vlasy, zapálí si další cigaretu a rozhrne si župan tak, že na pana Kolmačku vyskočí trochu povadlé poprsí. Pak se lokty opře o stůl a svůdně na Kolmačku vyfoukne kouř. Žena: Takovej sympaťák? A takový řeči. Kolmačka zbledne a orosí se. Posadí se zpět na své místo a kapesníkem si otře čelo. Žena: Já tě nekousnu jestli nebudeš chtít to, to nebude nutné Víte co? Napíšeme protokol o bezvýslednosti soupisu Vždyť tu vlastně nic nemáte Kolmačka začne vypisovat protokol, žena se opět zahalí do županu a odchází se obléct do vedlejšího pokoje. Kolmačka pozoruje její obrysy přes skleněnou výplň dveří. Pak vstane a přiloží list protokolu na sklo dveří. Ještě podpis a je to. Žena: Já nic podepisovat nebudu...odmítá podepsat Problémy neexistují, milá paní, jen jejich řešení jen jejich řešení. Kolmačka pronese poslední slova téměř neslyšně, přičemž vypisuje papír na skle. Ještě chvíli stojí před dveřmi a nakonec bez pozdravu odchází. 15

16 9. Obraz Před supermarketem den exteriér Hned vedle vchodu pro zaměstnance je zaparkovaná Vaněčkova Škoda 120 a řve alarmem, který má několik melodií, které postupně mění. U toho ještě bliká všemi světly. Po chvilce ze vchodu pro zaměstnance vyběhne nasupený Vaněček. Když u auta nikoho nevidí, rozhlédne se kolem sebe, ale široko daleko nikdo. Na dálkovém ovládání zmáčkne tlačítko, které alarm umlčí. Pak jde a ze všech stran auto obejde, Když nenajde žádné škrábnutí, vrací se zpět. 10. Obraz Supermarket, místnost ochranky den interiér V místnosti jsou monitory, ke kterým Vaněček usedá, když znechuceně mrskne klíči na stůl. Pak rychle přepíná mezi jednotlivými kamerami v supermarketu, jako by něco hledal. Po chvilce přeblikávat přestane. Na monitoru se objeví dobře rostlá blondýna s malým dítětem. Dítě si veze malý kočárek pro panenky. Vaněček si kamerou najede až na polodetail, takže teď vyniká enormní poprsí blondýny. Z letargie ho vyruší až vysílačka jeho kolegy, který v tu dobu bloudí supermarketem a sleduje lidi z placu. Kolega m.o.: Vaněček, podívej se ke kabinkám, je tam nějakej chlap a má napěchovanou bundu, přepínám. Vaněček si znechuceně přepne kameru a sleduje muže v napěchované bundě u kabinek. Ten se poflakuje kolem, a když nějaká žena vejde do kabinky, snaží se škvírou mezi závěsem šmírovat. Aby jen tak nestál, prohrabuje se věcmi, které jsou před ním. Zvedá ponožky a zase je ukládá zpět. Pak změní stanoviště a ani si nevšimne, že se najednou přehrabuje v dámských kalhotkách. Mezi tím k němu přistoupí prodavačka, která se ho táže, zda si něco nepřeje. Vše se odehrává na monitoru, takže bez zvuku. Muž rychle upustí kalhotky a odchází. je čistej, přepínám Amatér (pro sebe) Vaněček se pokouší znovu najít blondýnu, která mezitím přešla k regálu s alkoholem. Vaněček si znovu najede na polodetail. Mezi rty se mu leskne špička jazyka. Žena bere láhev s koňakem a nahne se k dítěti, čímž se její ženství snaží vydrat výstřihem na svobodu. Vaněček si přisedne k monitoru blíž. Žena si přičupne a odhrne peřinku v kočárku své dcery. Pak tam vloží láhev s koňakem, peřinku zase přikryje a jde k pokladnám. Vaněček zakroutí hlavou na znamení vnitřního zklamání. máme tu terč je to žena s dítětem. Počkej si na ní za pokladnou, má to dítě v kočárku. Kolega m.o.: Jdu tam 16

17 Vaněček se opře do židle a založí si ruce přes prsa. Na monitoru sleduje, jak je žena polapena a spokojeně se usmívá. Na stěně visí v rámečku jeho fotografie a pod ní nápis Zaměstnanec měsíce. 11. Obraz Před supermarketem den - exteriér Muž s napěchovanou bundou, se setkává s komplicem. Stojí u vchodu pro zaměstnance. Muž z napěchované bundy vytáhne flašku, holicí strojek, cigarety a dá je komplici. Ten je ihned vezme, dá do tašky a oba se beze slova rozchází. Cestou ještě ten s napěchovanou bundou kopne do pneumatiky Vaněčkova auta, které se zase rozeřve alarmem. 12. Obraz Sídliště kde žijí Kolmačkovi den exteriér Sídliště nevypadá moc přívětivě. Na místech, kde by měla růst tráva, jsou jen ostrůvky zažloutlé slámy. Před domy jsou vysázeny javory, které jsou vysoké zhruba půl druhého metru a jsou ještě podpírány dřevěnou trojnožkou. Mez, která je před domy, je rozťata umělou stezkou, která vypadá spíše jako začínající koryto řeky, jen ji nevyhloubila voda, nýbrž lenost obyvatel sídliště, kteří nedošli na vzdálenější chodník. Co se však musí obyvatelům sídliště nechat, hnojí dostatečně. Veškeré skoro zatravněné plochy a někdy i chodníky jsou pokryty psími výkaly. Jen těžko se jim vyhýbá a Kolmačková, která se vláčí s napěchovanými igelitkami, to nezvládla. Otírá si podrážku boty o asfalt chodníku, na který se konečně vyškrábala, když si krátila cestu po mezi. Rozhlédne se kolem sebe a když zjistí, že si toho nikdo nevšiml, zakleje si sama pro sebe a mírně se u toho začervená. Do prdele. Když míjí místo vyhrazené pro kontejnery, zastaví se, protože ji zaujme velká skleněná mísa na ovoce. Odloží igelitky, vezme ji do rukou, setře bláto a pak ji sevře do podpaží. Ještě se nahne do kontejneru, jen tak ze zvyku, ale nic ji tam nezaujme natolik, aby to vzala sebou. Když kontejner zavře, zpoza něj vypadne bezdomovec, který tak tak, že Kolmačkové nespadne na nohy. Ta uskočí. Bezdomovec něco mumlá, pořád dokola opakuje a směje se výrazem šílence. Bezdomovec: Budete mít štěstí, budete mít štěstí Co? Bezdomovec: Šlápla jste do hovna, šlápla jste do hovna Kolmačková vezme igelitky a spěchá domů. Bezdomovec má divný výraz na tváři, který se podobá smíchu, ale Kolmačková by za to ruku do sněhu nedala. Ještě se 17

18 ohlédne a rychle otevírá domovní dveře. Bezdomovec se usadí a opře se o zídku, která prostor vymezený kontejnerům obepíná. Bezdomovec: Jako já 13. Obraz Byt Kolmačkových den interiér Byt Kolmačkových je plný všelijakých poliček a míst na odkládání těch nejkýčovitějších váziček, talířků a jiných nalezených věcí, které se povalují nazdařbůh vyhozené. V kuchyni je s pýchou vystavena sbírka autíček, kterou opatruje Kolmačka jako oko v hlavě. Je jimi pokryta celá stěna, která je rozdělena do malých rámečků, spojených v jeden obrovský rám. Když do bytu vejdete, máte pocit, že se zde nemůžete pohnout nepůsobí to však jako nepořádek, ale naprostá přeplácanost. Lucie sedí za kuchyňským stolem, jí a studuje něco ze svého sešitu. Kolmačková přichází a postaví před ni skleněnou salátovou mísu. Lucie se podívá rozpačitě na Kolmačkovou, a pak její pohled ztroskotá na míse. Kolmačková postaví igelitové tašky na linku, jde k Lucii a vymění dvě autíčka ve stěně vedle ní. Nedráždi tatínka. Lucie sklapne sešit a podívá se na Kolmačkovou. Ta vybaluje nákup a snaží se vyhnout Lucii pohledem. jak si dopadla? strašný je, co lidi dnes dokážou všechno vyhodit. Takže nebyla. Nebyl ten pravý čas. Lucie vezme ze stěny dvě autíčka a začne jimi narážet do skleněné mísy. Hlavu ti za to neutrhne. ale za sebe já neručím máš úkoly Na chodbě něco zarachotí. Kolmačková se lekne, přiskočí ke stolu a dá autíčka zpět na své místo. Když však nikdo nejde, oddychne si. 18

19 14. Obraz Sídliště kde žijí Kolomačkovi večer exteriér Kolmačka prochází kolem kontejnerů a všimne si bezdomovce, který nejeví známky života. Rozhlédne se kolem sebe, a pak k bezdomovci přistoupí. Nahne se nad něj a hned se zase odvrátí, protože bezdomovec silně zapáchá. Ještě jednou se rozhlédne kolem sebe a vyzkouší tep na krku. Vstane a odchází. Po několika krocích se zastaví a vrátí se zpět. Položí ucho na bezdomovcovu hruď a chvíli poslouchá. Pak vytáhne z kufříku igelitový sáček, udělá v něm díru, vytáhne bezdomovci jazyk a přiloží igelit na jeho ústa. Pak dvakrát hluboce vdechne, zapře se a stlačuje rytmicky hruď. Vezme telefon a volá záchranku, přičemž stále provádí resuscitaci. Několik lidí stojí na balkonech svých bytů a kouří, přičemž sledují divadlo hluboko pod sebou. 15. Obraz Byt Kolmačkových noc interiér Kolmačka přichází domů. Lucie si čte ve svém pokoji, Kolmačková připravuje večeři. Kolmačka přichází v povznesené náladě. Jdeš dnes nějak pozdě, budeme to mít studený. Kolmačka se trochu zamračí, přistoupí ke stěně s autíčky a dvě přehodí. Dále to však nekomentuje. Lucino, večeře. Lucie zaklapne knihu a vchází do kuchyně, kde už otec sedí v čele stolu a opírá si hlavu o sepnuté ruce. Sleduje Lucii, která když dosedne, Kolmačka položí obě ruce dlaněmi na stůl a sedí rovně jako by spolkl pravítko. Tváří se velmi slavnostně. V rukou drží noviny. Buď pozdraven otčíme. Neříkej mi otčíme to jsou nemístné vtipy. mohlo by to alespoň jeden večer proběhnout bez toho, aniž byste se vy dva hádali? Je zarážející, jak někteří lidé pohrdají ostatními. Lucie obrátí oči v sloup. Kolmačková dává mezi tím na stůl talíře s houskovými knedlíky a příbory. Nakonec přinese pekáč s kuřetem a postaví ho doprostřed stolu. 19

20 Můžu si vzít večeři k sobě? Ne. Zadívá se na Lucii přísně. Pak se usadí a nasadí dobrácký výraz. Kolmačka s nelibostí pozoruje dění kolem sebe, neboť je mu jasné, že ho nikdo neposlouchá. Kolmačková porcuje kuře. Schválně, kdo bude dnes král. A ty to nečti, u večeře Nebuď prosím tě dětinská. Byl jsi v práci, zabavoval chudákům to poslední co jim zbylo, musel to být asi príma den? Kolmačková (ke Kolmačkovi): Co si dáš? Stehno nebo křídlo? Mně je to jedno. Pořádek musí být (k Lucii) Kolmačková (ke Kolmačkovi): No mně je to taky jedno, tak co? Lucie (ke Kolmačkovi): Ty jsi takový udržovatel pořádku. Kolmačka (ke Kolmačkové): Vyřiď své dceři, ať se chová slušně k někomu, kdo zachránil lidský život. (k Lucii) Lidský život Stehno nebo křídlo? Dám si stehno, jako vždy. A koho jsi zachránil, ó největší. Člověka bez domova. Představte si, že ležel u kontejnerů. Válel se v odpadcích já nevím jak dlouho a nikdo nebyl sto mu pomoct Takoví jsou dnes lidi. 20