MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA SOCIOLOGIE BAKALÁŘSKÁ PRÁCE SAMETOVÁ REVOLUCE V SOCIOLOGICKÝCH INTERPRETACÍCH

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA SOCIOLOGIE BAKALÁŘSKÁ PRÁCE SAMETOVÁ REVOLUCE V SOCIOLOGICKÝCH INTERPRETACÍCH Autor práce: Rygarová Sylva Vedoucí práce: PhDr. Roman Vido, Ph.D. Brno 2013

2 ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Romana Vida, Ph.D., a ţe jsem všechny pouţité zdroje informací uvedla v seznamu pouţité literatury. V Brně, 12. prosince 2013 PODPIS

3 PODĚKOVÁNÍ Děkuji panu PhDr. Romanu Vidovi, Ph.D. za vedení bakalářské práce.

4 Obsah 1. Úvod Komparace interpretací Vznik a krátká charakteristika srovnávaných interpretací Kritéria komparace Tocquevillova teorie revoluce Tocquevillova metoda v Havelkově zpracování Střet historicky individualizujích sil a všeobecných kulturně-civilizačních tendencí Holého interpretace Moţného interpretace Stav společnosti Směr vývoje společnosti a cíle, které si revoluce určila Směřování společnosti u Holého Směřování společnosti u Moţného Kam se měla společnost ubírat Závěr Bibliografie Seznam obrázků Jmenný index Anotace... 38

5 1. Úvod Sametová revoluce se odehrála před čtyřiadvaceti lety, přesto je neustále událostí s otevřeným koncem. Ačkoli jiţ uběhlo mnoho let, téma sametové revoluce dodnes zaujímá významnou pozici v diskusích, jeţ probíhají ve společnosti a které se týkají stavu naší společnosti. Stále se lidé obrací k otázce, jakých cílů měla vlastně revoluce dosáhnout. Zda tato očekávání naplnila či nikoli. Sametová revoluce byla významným předělem v novodobé historii Československé, respektive české, republiky. Vyústila ve velké změny, které se odehrály ve formálně ustanoveném sociálním řádu společnosti a zasáhla tak do mnohých aspektů lidského bytí. Téma sametové revoluce neustále vyvolává u lidí emoce, které jsou pro nás potvrzením, ţe se zabýváme reflexí skutečně významné společenské události, která neupadne v běhu dějin do zapomnění. Na to, o jaké cíle měla revoluce usilovat, ale existuje nepřeberné mnoţství teorií a názorů. Tato bakalářská práce si vytýčila za cíl srovnání dvou moţných interpretací sametové revoluce. Dvě reflexe, jeţ popisují vývoj socialistické společnosti a její vyústění v sametové revoluci, cíle, které si dle autorů těchto interpretací vytýčila a moţný nástin toho, jak se jí tyto cíle dařilo prosadit. Osou komparace se pro tuto práci stala Tocquevillova teorie, která sleduje charakteristiky Velké francouzské revoluce. Profesor Miloš Havelka si tuto teorii zobecnil a vypracoval teoretický model analýzy, který je moţný aplikovat na zkoumání příčin a charakter sametové revoluce. Tento model jsem pouţila pro srovnání dvou monografií jejichţ obsahem je mimo jiné popis socialistické společnosti, která právě prochází sociální změnou a jejíţ průběh ústí v sametovou revoluci. Komparovanými monografiemi jsou Malý český člověk a skvělý český národ [(1996) 2010] od profesora Ladislava Holého a sociologický esej Proč tak snadno [(1991) 2009] jehoţ autorem je profesor Ivo Moţný. Bakalářská práce je zaměřená na popis socialistické společnosti, tak jak její stav autoři reflektují a na změny, které z tohoto stavu vyplývají. Hlavní odlišnost srovnávaných pracích je, ţe oba autoři reflektují odlišení veřejné a soukromé sféry a kaţdý z nich reflektuje jednu z těchto sér. 5

6 2. Komparace interpretací 2.1 Vznik a krátká charakteristika srovnávaných interpretací Jak kniha Ladislava Holého Malý český člověk a skvělý český národ tak kniha Iva Moţného Proč tak snadno nebyly myšleny primárně jakoţto sociologická analýza Sametové revoluce. Kaţdý z těchto autorů se spíše snaţil o jakési vysvětlení toho co se událo, ovšem ne jako komplexní analýzu tehdejší společnosti, ale z hlediska vědních oborů, v jejichţ rámci se akademicky realizovali. Malý český člověk a skvělý český národ: Národní identita a postkomunistická transformace společnosti. [(1996) 2010] je dílem profesora PhDr. Ladislava Holého, CSc., které vyšlo v roce 2010 jako druhé vydání této monografie. První vydání této publikace vyšlo jiţ v roce Ladislav Holý působil jako sociální antropolog převáţně v zahraničí, kam se uchýlil v roce 1972, kdy se, převáţně z politických důvodů, nechtěl vrátit z badatelského pobytu ze Zambie do tehdejšího Československa. Nejprve přednášel na univerzitě v Belfastu a poté na skotské univerzitě St. Andrews, kde působil aţ do své smrti v roce Ladislav Holý byl jedním z představitelů směru tzv. interpretativní antropologie, která vysvětluje kulturu konkrétního společenství na základě hodnotových a symbolických systémů, které je moţno v daném společenském prostředí identifikovat. Je to pojetí kultury, které je subjektivistické, neboť je zaloţeno na významech a smyslech, které kulturnímu systému přiřazují aktéři, kteří disponují znalostí daných kulturních prostředků. [Uherek in: Holý, 2010: ] V rámci tohoto paradigmatu se rozhodl i zpracovat svoji knihu, která by vypovídala o specifičnosti ţivota v dobách reálného socialismu v tehdejším Československu, svrţení komunistického reţimu a transformaci postkomunistické společnosti. Jeho analýza tehdejší společnosti stojí na základě obsahové analýzy nejrůznějších publikací, ať jiţ vědeckých, nebo běţných periodik, neboť právě ony jsou symbolickým vyjádřením tehdejšího stavu společnosti. Sběr těchto materiálů probíhal v letech , tedy jiţ s jistým časovým odstupem. Informace o tehdejší společnosti jsou tedy pouze zprostředkované, nikoli samotným autorem proţité. Uţ titul knihy Proč tak snadno :Některé rodinné důvody sametové revoluce [(1991) 2009] napovídá, ţe oblastí studia prof. PhDr. Iva Moţného, CSc. je sociologie rodiny. Tento sociologický esej vyšel poprvé v roce 1991, tedy těsně po Sametové revoluci a snaţí se podat výklad tohoto projevu sociální dynamiky pomocí autentického zachycení společnosti ve chvíli, kdy dochází k postkomunistické transformaci. Moţný jiţ v roce 1989 napsal stať Čertovo kopýtko funkční analýzy rodiny, vyznívající jako kritika marxistické ideologie, která se snaţila 6

7 rodinu vyuţít pro prosazování ţádoucí socialistické ideologie. Tato stať je zařazena na samotném počátku eseje, neboť vysvětluje jak se rodina adaptovala na podmínky, které jí byly státem nastoleny, a zároveň poskytuje autentické zachycení tehdejší společnosti. Zbytek eseje vzniká a vychází aţ v roce 1991, tedy s určitou moţností reflexe porevolučního vývoje a moţností poukázat na rizika, která si s sebou nový systém řízení státu můţe nést z reţimu minulého. Všechny tyto postřehy jsou vykreslovány z pozic zájmů rodinných sociálních skupin, které jsou různě stratifikačně diferencovány a zaujímají odlišné pozice v sociální struktuře. Moţný se snaţí zaznamenat problémy, se kterými jsou rodiny nuceny se vypořádat ve svém kaţdodenním ţivotě. Popisuje neustálé střety rodin s neefektivními a nefunkčními institucemi sociální struktury. 2.2 Kritéria komparace Tocquevillova teorie revoluce Pro srovnání interpretací Sametové revoluce je nutné zvolit kritéria, díky nimţ bude srovnání moţné. Jelikoţ se v tomto případě jedná o interpretace autorů, kteří přijímají odlišná paradigmata výzkumu, je nutné hledat obecnější charakteristiky sociální dynamiky, kterou ve svých dílech popisují. Hledat nějakou sociologicky univerzální definici revoluce je úkol poměrně obtíţný, neboť kaţdá z revolucí, která se v historii udála, měla své osobité rysy, jimiţ se vymezovala vůči revolucím jiným. Snaţit se tedy klasifikovat revoluce do určitých kategorií by znamenalo dopouštět se zjednodušení, díky němuţ by bylo moţné jednotlivé charakteristiky kvantifikovat a poté z těchto kvantifikovaných charakteristik vytvořit určité univerzálně platné rysy revoluce. Kaţdá z revolucí, která se v průběhu dějin odehrála, měla pro konkrétní aktéry jedinečný význam, neboť byla právě projevem jejich vůle. Bylo by tedy velice obtíţné uplatňovat klasifikace některých významných teoretiků revoluce, jakými byli například Michael Mann, Theda Skocpolová, nebo Charles Tilly, kteří se zaměřovali na konkrétní historicky významné revoluce, na popis sametové revoluce. Samotná sametová revoluce, jak uţ její označení samo o sobě vypovídá, je význačná právě tím, ţe nebyla násilným aktem. Uţ touto svou charakteristikou by vybočovala z mnohých vypracovaných konceptů revoluce. Cílem tedy bylo nalézt takové pojetí popisu revoluce, které by bylo ve své podstatě natolik obecné a univerzálně platné, ţe by se dalo aplikovat i na natolik specifickou revoluci, jako byla 7

8 ta, která se odehrála na konci roku 1989 v tehdejším Československu. Paradoxně autorem, který mi takový rámec poskytl, byl Alexis de Tocqueville, jehoţ dílo Starý reţim a revoluce (1856) je popisem Velké Francouzské revoluce, který se odehrála roku 1789, tedy o dvě stě let dříve. Jeho analýza tehdejšího stavu společnosti byla natolik nadčasová, ţe po přečtení tohoto díla prakticky nejste schopni tohoto autora zařadit do škatulky nějakého směru. Jeho analýza se vymyká tehdejšímu stylu argumentace této významné události v dějinách Francie. Ač jeho práce vychází ze studia nejrůznějších dokumentů a tzv. tvrdých dat a faktů, snaţí se pohlédnout za tyto viditelné projevy tehdejší situace a proniknout do hloubky příčin a zákonitostí, jeţ umoţnily, aby bylo tohoto stavu dosaţeno. Právě k výročí vydání českého překladu Tocquevillova díla Starý reţim a revoluce vydal měsíčník Politická Revue v roce 2003 anketu, kde se významní myslitelé dnešní doby vyjádřili právě k tomuto neobyčejnému popisu tehdejší revoluce. Milan Řepa [2003] ve svém komentáři označuje Tocquevilla za klasika, čehoţ se mu povedlo dosáhnout díky tomu, ţe i přes velký časový odstup, dokáţe i v dnešní době vést dialog se čtenáři, kteří mají pocit, jako by čtená zkušenost byla jejich vlastní proţitou. Jak sám poznamenává, některé pasáţe z knihy Starý reţim a revoluce oslovují mnohé z těch, jeţ si proţili Sametovou revoluci v Československu. Jiří Hanuš, který vydání těchto komentářů podnítil, vidí úlohu Tocquevillova díla následovně: Jeho [Tocquevillovy pozn. aut.] dvě zásadní knihy, Demokracie v Americe a Starý režim a revoluce, nemohou být dnes opominuty při citaci ţádným badatelem, který se váţně zamýšlí nad problémy kontinuity dějin, nad příčinami revolučních změn, nad stabilitou demokratických institucí či nad úlohou náboţenství v moderní době. [Hanuš, 2003] Poslední dvě Hanušem zmíněná témata nejsou pro tuto práci podstatné, neboť srovnávané interpretace se zabývají víceméně pouze obdobím před ustavením nového státního zřízení, které nikterak zásadně nerozebírají. Ano, formulují sice prvky, jeţ by měly nové politické zřízení ustavovat, ovšem s ohledem, ţe obě tato díla byla vydána hned na počátku devadesátých let dvacátého století, nejsou schopna reflektovat to, do jaké míry byly tyto předpoklady naplněny. V tomtéţ čísle podal komentář i Jiří Ogrocký [2003], který zastává názor, ţe ve svém popisu Velké francouzské revoluce si Tocqueville pokládá takové otázky, které je moţné pokládat si i v dnešní době, pokud se snaţíme podat výpověď o nějaké výrazné sociální změně. Jako první je náhled na revoluci, kdy tvrdí, ţe revoluce není přelom, který by přicházel se zcela novými myšlenkami. Na revoluci je potřeba se dívat ze širší perspektivy, uvědomit si, ţe myšlenky a poţadavky, které se snaţí revoluční snahy prosadit, nepřichází aţ po revoluci nebo v průběhu revoluce, ale ţe jsou jiţ etablované tzv. ve starém reţimu. Druhým bodem je zamyšlení nad novou ideologií, popřípadě novými idejemi, které se revoluce snaţí prosadit. Kdo s těmito idejemi přichází, odkud se vzaly, mají nějaký reálný základ, jsou vůbec uskutečnitelné, uvědomujeme si důsledky, které by 8

9 uskutečnění těchto idejí přinesly? Jsou vůbec tyto ideje produktem racionálního uvaţování? Třetí otázku, kterou si dle Ogrockého Tocqueville klade, je otázka: Co tedy máme povaţovat za rozhodující sílu v historickém utváření společnosti, a zejména společnosti moderní? [Ogrocký, 2003] Odpověď hledá ve změně struktury společnosti, na které by měla být praktická vláda a moc v dané společnosti schopna reagovat. Je tedy nutné, aby obecná pravidla, kterými se výkon správy řídí, vycházela z kaţdodenní všední zkušenosti, kterou ovládaná skupina zaţívá Tocquevillova metoda v Havelkově zpracování Tocquevillovu metodu analýzy revoluce vyuţil prof. Miloš Havelka, CSc. ve své stati Sociální změna a logika situace (kontinuita, diskontinuita, univerzalita a partikularita v sociální změně), jakoţto výchozí rámec pro analýzu Sametové revoluce. Tocquevillovy teze povaţuje za připomenutí obecnějšího napětí, zjistitelného vlastně v kaţdé historické změně, a sice na jedné straně napětí mezi kontinuitou a diskontinuitou vývojových procesů, a na straně druhé mezi obecnou (s jinými změnami komparovatelnou nebo přímo univerzální) povahou probíhajících změn, a mezi jejich historicky individualizovanými (partikulárními) efekty. [Havelka, 2010: 203] Na základě takto vypracované teorie zformuloval ilustrativní tabulku (obrázek 1.), která by měla slouţit jakoţto model, podle kterého by měla podrobnější analýza Sametové revoluce proběhnout. Tento model se soustřeďuje na základní dimenze, které je nutné studovat, aby bylo moţné porozumět sociální změně. První dimenzí je specifická národní kultura, historie a setrvačnost daného sociálního systému, tradiční hodnoty předávané z generace na generaci. Druhá dimenze je prvkem diskontinuity, která se projevuje především v ekonomicko-politické sféře, která je díky globalizaci podřízena širším universálním tlakům. Zde zdůrazňuje přechod k hodnotám liberalismu, kapitalismu, které byly do té doby politickým reţimem v Československu potlačovány. Právě vlivem rozšiřování hodnot tzv. západních společností, dochází k proměnám ve společnosti, šíření všeobecných kulturně-civilizačních charakteristik. Pod tuto dimenzi spadá dle Havelky proces modernizace, industrializace, urbanizace, sekularizace, demokratizace, utváření občanské společnosti, stratifikace aj. Poslední dimenze naznačuje ideje a cíle, kterých by se mělo prostřednictvím sociální změny dosáhnout. Zde by měly být zmíněny i cíle, které nejsou reálně uskutečnitelné a mělo by zde být i zdůrazněno, proč není moţné tyto cíle realizovat, popřípadě zmínit nebezpečí a rizika, která jsou s nimi spojena. [Havelka, 2010: 206] V Havelkově podání je kladen důraz na důsledek střetu specifických historických událostí českého národa s vnějším tlakem, který českému lidu vnucoval určitou strukturu, která nebyla opřena a ţádnou legitimitu a vyústila v tvorbu Goffmanových předstíraných identit a tvorbě jakési druhé společnosti. 9

10 Obrázek 1. [Havelka, 2010: 206] 10

11 Výše zmíněné teorie nám tedy ukazují, ţe pojímat Tocquevillovu interpretaci jako měřítko srovnání dvou interpretací Sametové revoluce se zdá být relevantní. Vzhledem k výše uvedeným charakteristikám se v dílech Holého a Moţného zaměříme na dimenze, které ve svém modelu vymezil prof. Miloš Havelka, CSc., tedy na to, jak interpretují reakci institucí vládní moci na sociální změny, které českou společnost zasáhly a ovlivnily sociální strukturu ke konci osmdesátých let dvacátého století. Zda a popřípadě jak reflektují vliv světových dějin a dění v okolních státech a jak interpretovali cíle a ideje, které si aktéři Sametové revoluce vytýčily. 11

12 2.3 Střet historicky individualizujích sil a všeobecných kulturně-civilizačních tendencí Sociální struktura je základním kamenem sociologických analýz. Pokud zde zkoumáme takovou událost, jakou je sametová revoluce, je úkolem badatele postihnout sociální změny a jejich charakter. Projevy sociální dynamiky bývají nejvíce patrné v oblastech, kde se střetávají hranice dimenzí, které tvoří mocenskou strukturu společnosti. Z Tocquevillova hlediska, kdy minulost, přítomnost a budoucnost tvoří kontinuitu je nutné pochopit, ţe právě skrze zkoumání sociálních struktur je moţné pozorovat sociální změnu, která se vţdy v sociální struktuře projeví. Stejně tak je i na základě dlouhodobějšího vývoje struktury moţné predikovat, jakými směry se můţe společnost dále ubírat. Je nutné si však uvědomit, ţe by se výzkumník dopustil velkého zjednodušení, pokud by se domníval, ţe pro konkrétní společnost je moţné právě jen jedno východisko ze stávající situace. Úkolem sociologa je postihnout více variant tohoto vývoje, varovat před nebezpečími a riziky, jeţ si sebou ze starého reţimu zákonitě neseme. Na tuto myšlenku do jisté míry navázal Anthony Giddens [Šubrt, 2010], který je zastáncem názoru, ţe sociální struktura je nutně spojena se sociální dynamikou, kterou rozumí změny společnosti v čase. V Tocquevillově teorii můţeme sledovat důraz, který klade na instituce. Instituce, ať uţ v oblasti administrativní, politické, sociální či ekonomické, by dle Tocquevilla, měly mít neustále svou oporu v kaţdodenní činnosti. Není tedy dle něj moţné, aby instituce nereflektovaly vývoj, který se ve společnosti odehrává. Instituce jsou sociologicky zkoumaným objektem, neboť právě ony jsou osou kaţdé kultury, jsou místem, kde se střetává individuum a společensky normované způsoby jednání. Zvláště citlivým místem střetu jsou formálně ustanovené instituce. Takové instituce, jejichţ legitimita dávno vymizela, se pak stávají bodem sváru, proti němuţ je moţné se vzbouřit. Tento fenomén se rozhodl Tocqueville [(1856) 2003] popsat na konkrétním případu francouzské aristokracie, která ztratila svou legitimitu tím, ţe její funkce ve společnosti jí byly odebrány a přeneseny na nově vznikající byrokratický aparát. I přes ztrátu své výsadní úlohy se však její postavení a privilegia nezměnila. Problém vyvstává ve chvíli, kdy je byrokratickou cestou lid státem kontrolován. Byrokratický aparát figuruje jakoţto prostředník mezi strukturou a jednajícími aktéry a dohlíţí na normy, které jsou samotným státem stanoveny. Legitimitu struktury popisuje i Anthony Giddens [Šubrt, 2010] ve své teorii strukturace. Dle této teorie se struktura stává reálnou pouze v tom okamţiku, kdy je realizována v praktickém jednání sociálních systémů. Sociální struktura je tak vnímána jakoţto výsledek jednání jedinců. 12

13 V Havelkově teorii [2010] je ze sociologického hlediska podstatné zkoumat na případu sametové revoluce to, jak se národní identita, tvořená specifickými politickými, kulturními a sociálními hodnotami a orientacemi, jeţ si během historického vývoje osvojila, snaţí přizpůsobit, popřípadě se podvolit všeobecným kulturně-civilizačním charakteristikám, které působí univerzálně na všechny společnosti. Pod těmito tendencemi je pak moţné spatřovat takové sociologické fenomény jakými jsou industrializace, modernizace, demokratizace, sekularizace apod. V bodě střetnutí se těchto dimenzí je nutné sledovat takové oblasti sociálního jednání, jako je utváření občanské společnosti. Sledovat míru informovanosti lidu o státním a politickém zřízení, které v jejich společnosti dominuje, sledovat jaký názor a postoj k tomuto zřízení projevují, do jaké míry se s ním identifikují, popřípadě sledovat překáţky, které jsou na cestě k identifikaci s idejemi či ideologiemi stavěny do cesty. Další oblastí, kterou je nutné reflektovat je pak utváření politické kultury, jak dané ideologie navazují na národní charakter společnosti. Do jaké míry tato ideologie odpovídá kulturnímu dědictví národa, tedy do jaké míry rezonuje s jeho tradicemi, orientacemi, stereotypy či jeho mentalitou. Oba autoři se zaměřují spíše na popis situace socialistické československé společnosti, která nedokázala nalézt takový model mocenské organizace společnosti a fungování státu, který by odpovídal soudobému stavu a povaze národa. Ve svém kaţdodenním ţivotě individua neustále naráţejí na mantinely, které jsou státem stanoveny. Oba autoři tedy reflektují stejný problém, jen jej kaţdý vysvětluje z odlišného úhlu pohledu. Budeme-li postupovat na základě Havelkova nástinu analytické metody, je nutné vymezit zásah univerzálně-kontinuální dimenze do sociální změny. Pokud nahlíţíme na situaci, která předcházela zvolení socialistického řádu, jakoţto vedoucího v českém státě, je nutné obrátit se na světové dějiny. Přijetí socialistického státního zřízení v tehdejším Československu bylo podmíněno poválečnou situací. Válka připravila lidi o elementární pocit bezpečí, nastolila obavy z toho, zda bude moţné zajistit uspokojení základních potřeb. Proto po válce v českých zemích zavládla masová podpora komunistické strany. stát převzal garanci za základní sociální zabezpečení všech občanů formou státních důchodů, zajistil bezplatnou zdravotní péči, bezplatné školství a zavedl pracovní povinnost [Holý, (1996) 2010: 25] Proklamovaná rovnost sociálního řádu, odměňování dle zásluh a pracování dle schopností kaţdého z jednotlivců ve prospěch společnosti, to byla odpověď na strach ze zajištění základních potřeb, jejichţ uspokojování válka znesnadnila, popřípadě úplně znemoţnila. Stejně tak Moţný [(1991) 2009]reflektuje přijetí socialistického řádu převáţně díky příslibu zajištění hmotného zabezpečení jedinců. Oba autoři jsou si vědomi, ţe se s těmito hodnotami neidentifikovala celá 13

14 tehdejší populace, ale byla to výrazná většina těch, kteří o tyto socialismem zajišťované jistoty stáli. I přes toto počáteční přijetí hodnot socialistického systému se postupem času objevil nesoulad mezi jednáním jednotlivců a stanoveným sociálním řádem Holého interpretace Pro Holého [(1996) 2010] se otázka nemoţnosti adaptace na formálně ustavený socialistický sociální řád stala problematikou opozičních zájmů jednotlivců a mocenskou strukturou státu. Sociální struktura se stala diferencovanou hned z několika hledisek. První způsob diferenciace byl dán na základě striktního odlišování veřejné a soukromé sféry v kaţdodenním ţivotě jednotlivců za éry reálného socialismu. Sám Holý pojímá tuto dualitu jako odcizení národa a státu a vzájemné soupeření těchto sfér o kapitál individuí. K tomuto oddělení došlo na základě zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Hranice mezi sférou soukromou a veřejnou byla vytvořena jednak ideologickým programem, jehoţ úkolem bylo prosadit jako primární entitu společnost, nikoli individuum, a dále k upevnění své moci pouţívala symbolických prostředků, jeţ byly do české kultury násilně importovány z Východu a neměly v českých zemích své kořeny. Byly prosazovány zájmy imaginárního společenství, které ve skutečnosti neexistovalo, neboť společnost nebyla jednotnou, ale nadále působila rozpolceně a její jednotlivé části zůstávaly izolovány v soukromé sféře. Společnost byl pojem určený k vytváření kolektivní identity, která byla předmětem politického a ekonomického úsilí a v jejímţ jménu a zájmu se vše uskutečňovalo ( ) Jednalo se o entitu, od které se jednotlivci prostřednictvím svého jednání, názorů nebo úmyslů mohli distancovat. [Holý, 2010 : 27] Pokud přijmeme Giddensovu teorii [Šubrt, 2010] o jednání sociálních aktérů, které není moţné oddělit od struktury a která odráţí Tocquevillovu tezi o kořenech sociálních struktur v kaţdodenním ţivotě individuí, zde nalézáme v Holého interpretaci moment nesouladu mezi kaţdodenní zkušeností aktérů a sociálního řádu. Sám Holý poznamenává, ţe entita společnosti je doménou zejména v oblasti veřejné sféry, tedy oblasti ţivota jednotlivce, kde získává zdroje a kapitál pro svou obţivu. V této oblasti se musí realizovat především prostřednictvím sociálního a kulturního kapitálu. V této oblasti bylo třeba i symbolicky prezentovat oddanost celospolečenským zájmům nad zájmy, o které jedinec usiloval v soukromé oblasti. Od přelomového roku 1948 se v průběhu několika mála let, jak Holý zdůrazňuje, proklamované hodnoty socialistického řádu nedařilo plně realizovat. Místo homogenizace společnosti skrze jednotný sociální status jednotlivce, kterému odpovídá rovný přístup ke 14

15 vzdělání, do jisté míry totoţný příjem a stejný ţivotní styl, se ukázalo, ţe jen hrstka mocných disponujících přístupem k institucím správy veřejného ţivota, řídí chod celé mocenské struktury. Dominantní postavení tak měla skupinka establishmentu, která manipulovala jak s výrobními prostředky, tak vzdělávacími prostředky, dokonce byla schopna mobilizovat nátlakové instituce. Na tomto příkladu je zřetelně vidět, ţe právě jedinci, kteří chtěli dosáhnout vyššího sociálního statusu, museli umět nakládat se sociálním kapitálem. Vyšší sociální status ve veřejné sféře znamenal lepší přístup k hmotným prostředkům, které posléze slouţili k uhrazení nákladů na soukromou realizaci v privátní sféře. Ve veřejné sféře bylo nutné umět se orientovat v předivech sociálních vazeb mezi jedinci a umě si vytvářet své vlastní sociální sítě, díky nimţ je moţné profitovat. Hranice mezi veřejnou a soukromou sférou pak byla výrazná dle Holého i faktem, ţe lidé si vytvořili dvě sítě sociálních kontaktů. Jednu ve veřejné sféře, kde vládl i jiný druh morálky a druhou ve sféře privátní. Důvodem, proč docházelo k diferenciaci mezi morálkou ve veřejné a soukromé sféře, bylo, ţe státní byrokratický aparát, včetně utajených agentů, pronikal i do nejniţších vrstev státně spravovaných institucí. Bylo tedy nutné umě nakládat s kulturním a symbolickým kapitálem. Ovšem se symboly uměl operovat i mocenský aparát, z nutnosti vydělávat si na obţivu a chodit do práce, učinil symbol identifikace jedince s komunistickou ideologií. Tím, ţe tedy jedinci chodili do práce podporovali socialistické zřízení státu a tím jeho dominantní postavení legitimizovali. Stejně tak v rovině symbolů operoval státní aparát s informacemi, které byly podřízeny tvrdé cenzuře. Vládl tedy nad moţností šíření informací a tím omezoval symboly, jeţ by mohly být vyuţity jako nástroj proti tehdejšímu zřízení. [Holý, 2010: 28-36] Přátelé zpravidla pocházeli ze stejného vzdělanostního a kulturního zázemí a sdíleli obdobné zájmy. [Holý, 2010:28] Tyto přátelské vztahy bylo obtíţné udrţovat na pracovišti, neboť tam působil jiný sociální řád, jiná pravidla, jiný druh morálky a leţ se stala tiše respektovaným prostředkem k dosaţení individuálních zájmů, zde se operovalo s jiným symbolickými znaky, neţ se kterými lidé zacházeli v běţném soukromém ţivotě. Pouze skupina vzdělanců nacházela blízké přátele i v pracovním kolektivu. Ve většině případů totiţ jejich povolání odpovídalo sociálnímu prostředí ve kterém byli socializováni a tak byli v tomto postavení spokojeni a plně se v něm realizovali. Nebylo tedy třeba nastavovat druhou tvář, která by byla prvotním zdrojem pro realizaci v soukromé sféře. Uspokojení z osobní dráhy ţivota bylo saturováno ve sféře veřejné. Právě všudypřítomná leţ, která figurovala ve sféře veřejné, umocňovala význam blízkých přátel, kterým bylo moţno věřit. Vyjádřeno Goffmanovou [1999] terminologií, veřejná 15

16 a privátní sféra byly dvě odlišné scény, na nichţ jednotlivec odehrává odlišné role pro odlišná publika. Holý ovšem neopomněl taktéţ zdůraznit, ţe tak, jako se jedinec zpronevěřuje ideologii socialistické společnosti, stejně tak se v kaţdodenním ţivotě zpronevěřuje i národním tradicím, jejichţ specifickým hodnotám se v reálném ţivotě ani nepřibliţuje. Poukazuje na to, ţe národ můţe být vnímán jakoţto kulturně zaloţená, intelektuálně vyzrálá, demokratická a mírumilovná entita, neboť takto je vykreslována pohledem dějin, ovšem z hlediska empirického zjištění vycházející z kaţdodenní zkušenosti s individui, jeţ by měli být členy tohoto národa, je moţné se setkávat s lidmi, jejichţ charakterové vlastnosti se tomuto obrazu neblíţí. A opět zde nalézáme jakési Goffmanovské vrstvení identit, kdy jedinec se můţe cítit jakoţto člen národa, ovšem s tímto národem se identifikuje pouze v omezené míře a pouze v dosti specifických situacích. V běţném kaţdodenním ţivotě se spíše soustřeďuje na realizaci alternativních identit. Pro Holého se stává kulturní sféra, která je nabitá symbolickými odkazy, hlavní oblastí jeho analýzy. Dle jeho způsobu nahlíţení předpokládá, ţe politika je výrazem daného kulturního systému a kaţdé politické jednání je součástí širšího kulturního kontextu. [Holý, 2010: 10] V tomto smyslu se kaţdé jednání odráţí v symbolech, na které je během sociální změny odkazováno. V tomto ohledu se Holý plně ztotoţňuje s Havelkovou teorií, která předpokládá kontinuitu národního charakteru, a období socialistické dominance v českých společnostech je bráno jako etapa, která tuto kontinuitu zcela narušila. Sametová revoluce je pokládána jako prostředek, jímţ se má znovuobnovení kontinuity nastolit. Na jedné straně zdůrazňuje dědictví, které si s sebou český národ nese, neboť právě v symbolické rovině spatřuje kulturní dědictví tvořené tradicemi, postoji a hodnotami, které se dědí z generace na generaci prakticky v nezměněné podobě. Díky tomuto procesu získává český národ o sobě představy, které vychází z tradic vzdělanosti, demokratičnosti a vysoce kulturního národa. [Holý, 2010: 82] Stejně tak si s sebou jako národní dědictví nese kaţdý národ svou minulost. Nese si s sebou výjevy z dějin, které jsou lidu společností vštěpovány. Problémem je, ţe dějiny není nikdo schopen vţdy interpretovat zcela přesně. Paměť, zvláště pak paměť národa, je do jisté míry značně selektivní. Vyzdvihují se v příhodný okamţik takové momenty, které podpoří proklamovanou myšlenku. Ty, které by poţadovanou ideu podkopávaly jsou potlačovány a popírány, popřípadě je jejich vyobrazení zkresleno. Češi také chápou tradice ve smyslu kontinuity, která je výsledkem specifického čtení české historie. [Holý, 2010:86] 16

17 Na druhé straně do dějin kaţdého národa, ať dobrovolně či nuceně, zasahují praktiky mocensko-politických subjektů, kterými jsou ovlivňovány. Na příkladu českých dějin je patrné, ţe samostatný národ byl dlouhá staletí pod útlakem okolních politických zřízení. Jen na velmi krátká období se český stát mohl prezentovat jakoţto zcela autonomní oblast. Holý zmiňuje, ţe během sametové revoluce byly za symboly národních tradic povaţovány osoby, které je moţné povaţovat za patrioty usilující o duchovní jednotu národa, popřípadě o sjednocení národa. Takovými symboly byli sv. Václav, Jan Hus, František Palacký, Tomáš Garrigue Masaryk, později Alexander Dubček a Václav Havel. Snad aţ na první dva zmíněné figurují všichni výše zmínění autoři jakoţto představitelé prosazování národně svobodomyslného, rovnostářského a demokratického ducha vůči konkurenčním mocensko-politickým subjektům. U Palackého to byla německá autokracie, Masaryk měl za úkol prosadit samostatnost a suverenitu českého lidu po zhroucení se starého světového uspořádání po první světové válce prakticky před všemi tehdejšími mocnostmi, Alexander Dubček jakoţto představitel Praţského jara 1968, který se nebál vystoupit proti Moskevské centralizaci a Václav Havel jakoţto představitel nových zítřků po listopadu Ovšem tenhle pohled na dějiny českého národa je jen jeden z celé škály alternativ. Holý přiznává, ţe Češi sami sobě sdělují, kdo jsou, projekcí současných idejí a hodnot do vyprávění o minulosti, které je legitimizuje. [Holý, 2010: 87]. Takto vnímaný pohled na sebe samé mají Češi zasazen do symbolického světa. Pokud ovšem mluvíme o symbolickém světě, mluvíme o kultuře. Jelikoţ Češi neměli aţ do roku 1918 nikdy vlastní autonomní stát, s vlastními státníky či politiky, bojovali za české národní zájmy převáţně lidé z řad vzdělanců a umělců, tedy patrioti z řad kulturní, tedy symbolické, sféry. Zvlášť výrazně se tento jev objevil v dobách národního obrození, kdy českou otázku nastolovali výhradně literáti. Zde se zrodilo velmi úzké spojení mezi kulturou a politikou, které zůstalo zachováno aţ do dnešních dnů. Politická kultura byla oblastí malého počtu jedinců, ve většině případů buďto členů socialistického establishmentu, nebo disidentů. Právě kvůli izolaci v soukromé sféře se nevytvořila občanská společnost, která by se o budoucnost českého národu zajímala. Disidenti byli naopak spíše lidé z řad intelektuálů, ve velké míře literátů, kteří se snaţili na problematiku nevyhovujícího socialistického řízení státu, upozornit především prostřednictvím literárních děl, popřípadě jiným způsobem symbolického vyjádření. 17

18 Možného interpretace V Moţného interpretaci lze vysledovat ambivalentní postavení státu a rodiny, jakoţto dvou proti sobě stojícím entitám, které usilují o moţnost nárokovat si co moţná nejvíce z kapitálu jednotlivců. Moţný se identifikuje s myšlenkou, kterou vyřkl Ferdinand Mount na adresu ideologií stanoveného sociálního řádu ve vztahu k rodině. poznamenal, ţe všechny ideologie jsou inherentně nepřátelské rodině, ţe se ji snaţí interpretovat po svém a vyuţít ji pro své vlastní cíle, čemuţ se rodina od věků úspěšně brání, sledujíc neúchylně svoje vlastní cíle, které jsou v podstatě neměnné. [Moţný, 2009: 40] Stejně jako Holý i Moţný zaznamenává v československé socialistické společnosti nesoulad mezi mocenskou strukturou státu, a jí stanoveným sociálním řádem, a kaţdodenním ţivotem jednotlivců. Moţný podotýká, ţe zárodky tohoto nesouladu jsou obsaţeny jiţ v samotné ideologii, která naprosto nereflektuje reálné potřeby jednotlivců. Moţný klade důraz na to, jak se v reálném ţivotě nepodařilo naplnit cíle socialistické ideologie. Tato ideologie byla po válečných nejistých letech přijímána s nadšením, samozřejmě ţe ne u všech, ale většina obyvatel vítala sociální jistoty, které jim reţim přisliboval. Převáţně mladým rodinám se program zdál velmi přitaţlivý. Moţný přibliţoval situaci následovně: Nové uspořádání společnosti nabízelo či slibovalo rodině za to, co jí bralo v moţnosti expanze rodinného majetku, také nemalé výhody: ţeně osvobození od nekončícího domácího posluhování a novou důstojnost z ekonomické nezávislosti v placeném zaměstnání, ( ) řemeslníkům a drobným podnikatelům jako otcům rodiny nebývalou jistotu pevného zaměstnání a úlevu od tlaku konkurence, ( ) mladým lidem pohodlí umístěnky do prvního zaměstnání, doţivotní definitivu a pevný příslib k bytu v spravedlivém přídělovém systému bez investic a starostí a laciné závodní stravování a jesle i školky skoro zadarmo, ( ). [Moţný, 2009: 41] Tyto honosně prezentované ideály se ovšem nedařilo naplňovat. Ve světě zdravého rozumu je praxe skutečně nemilosrdným kritériem pravdy a ideály, které v realizaci selţou, nemohou být pro rozumného člověka dále vodítkem. [Moţný, 2009: 49] Díky mocenské struktuře nebylo moţné vytvořit hnutí, které by usilovalo o lepší plnění podmínek. Nebylo moţné kritizovat stávající poměry, neboť stranický aparát nepřipouštěl byť jen náznak odporu či výtky proti socialistickému zřízení státu natoţpak vůči samotné ideologii, která udávala samotnou mocenskou strukturu. Právě díky mantinelům, které reţim nastolil, bylo nutné, aby jedinci našli jiný způsob jak dosahovat saturování alespoň elementárních potřeb lidského bytí. 18

19 Sociální struktura, ač měla být zcela homogenní, neboť všichni jedinci spadali pod sociální pozici státní zaměstnanec, byla v reálné situaci stratifikována do tří tříd. Ač tedy socialistická společnost pracovala na utváření beztřídní společnosti, paradoxně se stále výrazněji od sebe diferencovaly tři sociální třídy. Osou této diferenciace byl právě přístup ke zdrojům zajišťujících běţný provoz domácností. První třídu tvořily tzv. běţné rodiny. Druhou třídu tvořily rodiny establishmentu. A třetí třídou byly rodiny disidentů. První dvě skupiny se od sebe liší mírou vlastnictví kulturního a sociálního kapitálu. Míra vlastněného kapitálu určovala sociální pozici ve stratifikované společnosti. Ekonomika měla být oblastí, která by byla zcela v moci státního dohledu a řízení. Co bylo státní, mělo být všech. Kaţdému mělo být dopřáno dle jeho zásluh a podle jeho potřeb. Ve skutečnosti se však veškerá moc a přístup ke zdrojům shromáţdil v rukou úzké skupiny lidí, té která nabývala největšího sociálního a kulturního kapitálu. To, ţe uměle vytvořená sociální struktura nefunguje lidé věděli. Tak, jak Moţný(2009) podává tehdejší stav československé společnost, lze říci, ţe se vytvořila z nutnosti zajišťovat vlastní ţivobytí, jakási druhá společnost se svými vlastními institucemi a řádem, který bylo nutno realizovat. Tato druhá společnost byla zcela zaloţena na sociálním a kulturním kapitálu. Díky nutnosti se obnovily tradiční široké příbuzenské sítě, na jejichţ základě se lidé snaţili obstarávat si zdroje. Tak jako se trh zboţí realizuje jako (ne)výměna darů, tak se trh práce realizuje jako (ne)výměna laskavostí a úsluh. [Moţný, 2009: 70] Celá tato druhá společnost byla tedy velmi silně vázána na kontext, ve kterém se odehrávala. Bylo neustále nutné udrţovat vazby na patřičné lidi, udrţovat v paměti, jakýsi seznam vyrovnanosti účtů, aby se zachovávala široká síť konexí, atp. Celý systém obstarávání si zdrojů se stal postupem času aţ neúnosně náročný na čas, zdroje a energii. Tento prohřešek proti proklamované ideologii nebyl jen očím patrný, nýbrţ se velmi citelně projevoval v kaţdodenním ţivotě jednotlivců. Jak Moţný [(1991) 2009] poznamenává samotný problém tkvěl v tom, ţe celý sociální strukturní systém by měl být důsledkem dlouhodobého vývoje. Měl by být vyústěním historicky specifických charakteristik daného společenství. Instituce, které zde vznikaly pod vlivem socialistického zřízení státu, byly do českého prostředí importovány z odlišného kulturního prostředí. Vytvoření kaţdého institucionálního řádu by mělo přicházet zdola, jakoţto zobecnění činnosti, které se odehrává v kaţdodenním ţivotě jednotlivců. V tomto případě však došlo k ustavení institucí shora, kdy byl do českého prostředí dosazen řád, který byl výsledkem vývoje zemí Sovětského svazu, kde převládal spíše ještě tradiční způsob ţivota. V Československu však, v době kdy se země dostávaly pod sovětskou nadvládu, jiţ převládaly modernizační tendence. Do příchodu socialismu se v tehdejší společnosti povedlo vypracovat zcela autonomní oblasti ekonomiky, správy, politiky a ideologie. S nástupem 19

20 socialismu se však všechny sféry přetavily v jediný celek, neboť všechny spadaly pod centrálně spravovanou moc, která sídlila v Moskvě. Při vynaloţení nemalého mnoţství času, energie a zdrojů za účelem fungování v běţném ţivotě, bylo pro mnohé neúnosné neustálé ritualizování kaţdodennosti, která byla mocenským aparátem vynucována. Jednalo se o symbolické vyjádření podpory systému organizace společnosti, který ovšem nefungoval a se kterým se jednotlivci neidentifikovali. Jelikoţ do systému fungování druhé společnosti, tedy i do systému tzv. druhé ekonomiky, byli zapojeni i lidé z establishmentu, kteří v něm dosáhli nejvyššího sociálního postavení, bylo nutné podporovat socialistickou organizaci společnosti alespoň symbolicky. Bylo vynaloţeno nemalé mnoţství zdrojů na udrţení iluze funkčnosti a legitimity socialistického zřízení státu a vedoucí úlohy Komunistické strany Československa (KSČ) v čele státu. Této iluze bylo dosahováno pomocí podmanění si symbolické sféry prostřednictvím cenzury. Jakékoli projevy, které by legitimitu socialistického zřízení státu podrývaly, ať uţ se jednalo o literární díla, písně, anekdoty, kresby apod., byly zakázány a trestány. Velké většině národa ovšem nezáleţelo na neučesaných písničkách. Ale souţila je vysoká míra ritualizace kaţdodennosti, to věčné zdobení výloh, veřejné budovy zdobené hesly, do nekonečna znovu plány politicko-výchovné práce, a děti ve školce zblbnuté Leninem. [Moţný, 2009: 76 ] Celá tahle ritualizace byla opět projevem přetvářky. Vyjádřeno Goffmanovskou terminologií, byla ta hra, která se odehrávala před konkrétním obecenstvem, za účelem dosaţení jistého cíle. Třetí třídou, která byla rozpoznatelná ve stratifikované společnosti, byla skupina disidentů. Disidenti nespadají do kategorie běţných českých rodin, neboť ty neoplývají tak vysokým kulturním a ani sociálním kapitálem. S třídou establishmentu měli společné to, ţe sdíleli jisté ideály, nikoli však ty, které by podporovali marxistickou ideologii. Pro Moţného (2009) byli disidenti velmi inteligentní lidé, kteří ctili ideály pravdy a mravnosti. Byli to lidé, kteří získali svůj kulturní kapitál prostřednictvím vysokého vzdělání, kultivovaných zájmů, sečtělosti a hlavně díky kritickému rozumu, kterému se nezdráhali podrobit veškeré oblasti lidského bytí. Disidenti cítili, ţe vládní ideologie KSČ neodpovídá morálce pravdy, ţe by neobstála před zdravým rozumem. Obyčejný člověk raději v poniţujícím gestu odříkával nesmysly o socialistickém systému, jen aby ochránil svůj svět kaţdodenní reality. Svým způsobem se obyčejní lidé cítili vedle rodin disidentů jako zbabělci. I vládnoucí moc měla podíl na izolovanosti rodin disidentů od ostatních rodin. Tím, ţe disidenti vystupovali veřejně jako odpůrci reţimu, zaměřila se na ně pozornost bezpečnostních sloţek, které plně ovládala KSČ. Členové disidentu byli při kaţdé příleţitosti pošpiněni ve veřejných sdělovacích prostředcích. 20