PROBLEMATIKA TRÉNINKU DĚTÍ SE ZHORŠENOU MOTORIKOU

Transkript

1 PROBLEMATIKA TRÉNINKU DĚTÍ SE ZHORŠENOU MOTORIKOU seminární práce kurz trenérů II. třídy judo Vypracoval: V Sušici: Petr Hejplík

2 Obsah 1. Úvod 3 2. Praktické zkušenosti s dětmi se zhoršenou motorikou Systematika tréninku...6 I.Trénink..6 II.Trénink 9 III.Vůle a motivace...12 IV. Hry a posilování Závěr

3 ÚVOD V dnešní době, době extrémního rozvoje počítačové techniky a zábavy mladých komunikovat přes sociální sítě, je velký problém oslovit mládež, co se sportu týká. Když se nám to povede, jde především o sportovně a motoricky nadané jedince. Zaujmout a přesvědčit mládež, která není sportovně nadaná, je velmi obtížné. Vybudovat vztah ke sportu a pohybu má začít v rodině, pokračovat ve škole. Jenže praxe ukazuje, že ani jedno nefunguje. Pokud se mládež začne zabývat sportem, třeba přijde na judo, není neobvyklé, že v 10 letech neumí ani kotrmelec, klik nebo dřep. To však není problém jen dětí se zhoršenou motorikou, ale dětí obecně

4 Praktické zkušenosti s dětmi se zhoršenou motorikou U dětí se zhoršenou motorikou se k neznalosti cviku ještě přidávají pohybové problémy a s nimi spojené i negativní zkušenosti. Okolí reaguje na jejich nemotornost výsměchem nebo urážkami. Například děti na prvním stupni, protože mají větší poměr hlavy k tělu, mají problém s kotrmelci. Což je dokázaný fakt. Avšak setkal jsem se s reakcí učitelky, která dítěti nejenže nevysvětlila princip kotrmelce, dokonce mu vynadala před všemi spolužáky a takto ho zesměšnila. Dítěti tak byl způsoben psychický blok, který se ve sportovní rovině povedlo odbourat až po několika letech, ale důvěra k učitelce již obnovena nebyla. Měl jsem i případ 13 leté dívky, která byla velice šikovná a snaživá. Již na prvním tréninku juda byl vidět její velký potenciál. Neuměla však točit trupem. Po nějakém čase, kdy pravidelně docházela na tréninky, jsem se jí zeptal jak je možné, že takto jednoduchý cvik neuměla. Její reakce byla: Mě to ve škole nenaučili. Můj kamarád z Prahy vyprávěl případ tatínka, který za ním po tréninku přiběhl a stěžoval si, že jeho syn přišel z jeho tréninku a byl zpocený. Může se to zdát být úsměvné, ale on to myslel vážně a chlapce odhlásil. A takovýchto případů je více. Podobná reakce bývá častěji u maminek, kterým se nelíbí, když dítě přijde z tréninku unavené nebo dokonce se špinavým kimonem. Z uvedeného je patrné, že ani jedna složka, škola a rodiče, nefunguje, tak jak má. V lepším případě pak nastupujeme my oddíly, kroužky a zájmové organizace a rodiče čekají, že vše co oni a škola zanedbali, my za krátkou dobu vyřešíme. V horším případě, dítě zůstává sedět doma u televize s coca-colou a brambůrky. Na druhé straně tu ovšem máme mládež, která i bez nadání chce sportovat. Poslouchá reakce spolužáků na jednotlivé sporty, nebo chce vyzkoušet nějaký sport, který viděli v televizi nebo o něm četli v novinách. A přijde například na trénink juda, přes odpor rodičů, kteří mají o potomka strach, se snaží něco naučit. A právě o takové mládeži pojednává moje seminární práce

5 Každý jedinec je pohybově nadaný. Ne každý se dostane na olympijské hry, ale je třeba v každém člověku pohybové nadání hledat, a když se budeme trochu snažit, vždy nadání pro nějaký druh pohybu objevíme. Třeba je pomalý v běhu, ale je velmi rychlý v situacích, kdy je třeba rychlá reakce, nebo nemá vůbec sílu, přesto umí rychle šplhat. Je to velká práce a hlavně dlouhodobá. Měli bychom se zaměřit hlavně na děti ve věku do 12 let, na rozvíjení vlastností, která jim jdou. Ne, na ty která jim nejdou, jinak brzy skončí a my jsme selhali. Protože období od 9 do 12 let se nazývá zlatý věk motoriky, tedy pro začátek se sportem jsou to nelepší léta života. To však neznamená, že na judo nemůže přijít každý v jakémkoliv věku. Cviky, které dětem nejdou, je nutné zdokonalovat. Dobré je se na ně zaměřit třeba za pomoci her. Děti jsou netrpělivé a chtějí hned vše umět. Když jim cvičení nejde, přestanou chodit. Není divu, v dnešní společnosti je kladen důraz na dokonalost, přesnost a rychlost. Proto když nácvik trvá moc dlouho začnou, jak se říká házet flintu do žita. Samozřejmě rodiče tu hrají velkou roli. Např. po 2 tréninku se rodič zeptá, tak co už umí kotrmelec? A co už jste cvičili hvězdu? Správná reakce trenéra je, a cvičíte s ním doma? Rodiče většinou reagují: A proč? Proto jsem ho dal na judo, to jste ho to ještě nenaučil? Podpora malého judisty je ze strany rodiny důležitá, a proto je nutné zapojit každého člena domácnosti

6 Systematika tréninku I. trénink Judistou na kterém si vysvětlíme problematiku tréninku dětí se zhoršenou motorikou je David. Kterému bylo šest let, když přišel na první trénink juda. Neuměl kotrmelec, na rovině zakopával a padal na zem. Chůze byla velmi nejistá. Na prvním tréninku jsme se zaměřili na chůzi, začali s nácvikem techniky pádů a zadali domácí úkol. Pro nácvik chůze jsem si za pomůcku vybral lavičku. David si stoupnul obkročmo vedle lavičky, každá noha na jedné straně. Trénovali jsme tím chůzi vpřed a vzad. Použitím lavičky jsme zamezili, aby dával nohy k sobě. Nácvik trval vždy deset minut. Potom bylo třeba zařadit jinou činnost, aby nedocházelo ke ztrátě koncentrace. Během jednoho tréninku jsme se k nácviku chůze vrátili jen dvakrát. Po čtvrtém tréninku David zvládnul chůzi velmi pěkně, nevytáčel boky. I při běžné chůzi byla vidět lepší koordinace pohybu, David si přestal zakopávat o vlastní nohy. Naučit se správně chodit je základem pro každého judistu. Další nejdůležitější znalostí je naučit se padat. Nejen s Davidem, ale i s dalšími svěřenci začínáme nácvik pádu vleže. Postupně přecházíme do dřepu, sedu až do postoje. Při každé fázi dbám na správné držení paží, aby pád byl mírnější. Pro děti je nesmírně důležité, aby při prvním spadnutí nepocítili bolest, jinak ze strachu nebudou chtít v tréninku pokračovat

7 Pro naučení držení rukou pro správné odplácnutí se mi osvědčilo, a to hlavně u Davida, když si zkřížil ruce na prsou, dlaněmi se opřel o protilehlé rameno a udělal úder používaný při pádu vzad. Každý člověk má při pádu, ať už vzad nebo vpřed, tendenci si chránit tělo rukama. Když David při nácviku zaměstnal ruce zkřížením, nemohl si je dát pod zadek

8 Cvičení Davidovi nejen šlo, ale i ho velmi bavilo. Tak jsme mohli postoupit k dalšímu cviku, jehož základem je ohebnost a pomáhá zvládnutí techniky kotoulu vpřed. David dostal za úkol předklonit se s nataženýma nohama a dosáhnout si prsty rukou na prsty nohou. Možná se to zdá na první pohled jednoduché, ale pro Davida to byl nemožný úkol. A jak z praxe vím, je to problém i pro mnohem pohybově nadanější děti než je David. V tuto chvíli dostal David první domácí úkol. Na protahování nohou je nejlepší dvacetiminutová koupel a po ní si sednout na zem, rozkročit nohy a protahovat se střídavě k jedné a druhé noze. Důležité je dbát na to, aby nedocházelo k boulení zad, ale aby děti pokládali bříško na stehna

9 II. trénink Na druhém tréninku jsme zopakovali chůzi s lavičkou, techniku pádu vzad a zkontrolovali splnění domácího úkolu. David měl s úkolem velký problém, jak sám tvrdil, a rodiče to potvrdili, roztáhnout nohy více než do pravého úhlu, byla pro něj nemožná věc. Proto jsem jako další část tréninku zvolil cvik na pohyblivost kyčelních kloubů. Pro tento cvik jsme si na pomoc vzali žebřiny a dalšího našeho judistu Tondu. David se zády opřel o žebřiny, zvedl nataženou nohu třicet centimetrů před sebe a poté ji měl dát zpět do stoje spatného. Tonda si před Davida kleknul a snažil se mu zabránit ve snožení. David při každém pokusu dával nohu vždy výš o třicet centimetrů až do maxima. Úplně na závěr kluci poslední pokus zopakovali. Tonda zvedl Davidovi nohu ještě o pět centimetrů výš a podržel ji tam dvě vteřiny. Poté David protahovanou nohu ohnul v koleni a protáhl ji přitažením k zadečku. Kdyby k tomuto protažení nedošlo, dostal by David křeč do stehna. Cvičení jsme opakovali na obě nohy. Ze začátku se zdálo Davidovi snadné, až do té chvíle kdy musel jít přes své maximum. Tonda nevěřil, že takovýto jednoduchý cvik může bolet, tak jsem ho nechal, aby cvičil taky. Po dokončení cvičení měli oba kluci pocit, že se při chůzi vznáší. Protože k nám děti přijdou za účelem tréninku juda, je nutné zařadit do nácviku i chvaty a držení. U všech dětí začínám s výukou držení na zemi a samozřejmě s pokusy o únik z nich. Děti pak mají pocit, že už se opravdu perou, i když zkušený judista na první pohled vidí, že se jen tak kočkují

10 David zvládl základní kolečko držení bez větších problémů. Bylo to tím, že nemusel u cvičení chodit nebo se jinak výrazně pohybovat. Držení pro něj byla celkem přirozeným pohybem, kde více méně jen ležel na břiše a občas přendal nohy. Proto jsem mu při nacvičování vysvětloval vše stejně jako ostatním svěřencům. Před nácvikem technik v postoji preferuji, aby byli začátečníci opakovaně házeni zkušeným judistou, dokud se nezbaví strachu, pak teprve mohou sami začít s nácvikem chvatů. Jako první techniku jsem zvolil o goshi, které mu šlo velmi dobře. David mě tímto velmi překvapil. Velice rychle pochopil která noha, kam patří, tedy aspoň teoreticky. Možná i z důvodu, že s ním starší kamarád stále házel do zbavení strachu. Pro zvládnutí praktické části jsem jako pomůcku využil obyčejný šátek. David tak musel přemýšlet nad tím, co má dělat a nerozptyloval se okolím. Bylo nutné, aby vnímal nejen své končetiny, ale i soupeře, kde stojí, a kam se pohybuje. (více viz. níže)

11 První Davidovou nožní technikou bylo de aši harai. Už když chvat prvně viděl, bylo na něm znát, že vůbec neví, co má dělat. Nejdříve jsme začali jen s chůzí bez soupeře. Pochopit, že první jde pravá noha dozadu a poté levá noha obkračuje stranou a přitom se má celý otočit, bylo pro Davida nepochopitelné. Celý chvat zvládl asi až na pátém tréninku. Nejen u tohoto chvatu ale i s celou aši wazou měl David potíže. Nemohl si zapamatovat techniky a pohyb byl katastrofální. Pro zlepšení pohybu v nástupech je možné použít expander, speciální gumové lano uvázané za žebřiny, za pomoci kterého se nacvičují nástupy. Expander se samozřejmě nechá nahradit páskem, ale ten není pružný, a tak nenutí judistu při cviku tahat. Tuto pomůcku volím z toho důvodu, že děti se více soustředí na koordinaci pohybu a dávají si pozor co a jak dělají. Ono to totiž při nakopnutí se o žebřinu dost bolí

12 Vůle a motivace David na začátku neměl jediný předpoklad k tomu, aby se v nějakém sportu realizovat nebo v jakémkoliv vynikl. Přesto se po 8 letech stal velmi dobrým a úspěšným judistou, i když jeho začátky byli velmi těžké. Jeho koordinace a všechno ostatní: rychlost, síla, obratnost, bylo po příchodu do oddílu na velmi nízké úrovni. Svou trpělivostí, houževnatostí a psychickou odolností dokázal dosáhnout nemalých úspěchů. A to nejen v tréninku ale i poli závodním. I když už je jeho technická vyspělost na úrovni 3.kyu(zelený pás), je u něj dodnes patrný problém s pohybem a pamatováním pohybu. Například přes prázdniny zapomene více, než ostatní ze skupiny a také mu trvá déle než si vzpomene. I když je proti svým kamarádům dosti znevýhodněný stále chce pokračovat, i přesto že na tréninky musí dojíždět ze vzdálené vesnice. Jak už bylo zmíněno, a jak je z uvedeného příkladu patrné, u mládeže do 11 let, bychom se měli zaměřit na věci, které jim jdou a jen velmi málo rozvíjet to, co jim nejde. Samozřejmě rodiče tu hrají velkou roli. Nejen podporou dítěte a týmu, ale i tím, že když malý judista přijde domů, zeptají se, co už umí. Děti se rádi předvádí a tak není nutné je vyzývat, aby to co dělali na tréninku, předvedli. Udělají to sami, rádi a opakovaně, tím si cvik zopakují a procvičí. Co se mi osobně velmi osvědčilo, nejen u tréninku dětí se zhoršenou motorikou, je Randori se zavázanýma očima. Děti procvičování toho, co se již naučili velmi baví. Co je hlavní od samého začátku se odnaučí koukat se na nohy a tím i samozřejmě nemají sklony ke špatnému držení těla a pohybu po zápasišti. Navíc velmi rychle dokáží vycítit pohyb soupeře, dříve než pohyb skutečně udělá. Samozřejmě každý jedinec nezvládne cvičení hned. U dětí se zhoršenou motorikou je pokrok znatelný nejdříve po 3 měsících. Pokud cvičí s kamarádem, který problémy s koordinací nemá vzniká zde zajímavá podívaná. Protože judista se zhoršenou koordinací hlavně ze začátku začíná pohyb jinak než ostatní cvičenci a tak soupeře klame tělem. Pro nadanějšího judistu, tak vzniká skvělý nácvik na závody, kde také soupeři se snaží naznačit pohyb jedním směrem i když pak nastupují do

13 chvatu úplně jiného. Proto nechávám děti se zhoršenou koordinací prát se zavázanýma očima i se zkušenými závodníky, je to dobrá lekce pro obě strany. Další velmi důležitou součástí tréninku je, aby nejen netalentovaná mládež, ale i ostatní děti si mohli hodit s trenérem. Pro děti je to úžasný pocit a jejich nasazení je pak dvojnásobné. K tomu patří i chválit, chválit a chválit. Dětem po cca 12 roku je pak třeba ubrat na pochvalách a přidat na tvrdosti tréninku a takzvaném drilu

14 Hry a posilování Další velmi důležitou etapou tréninku jsou hry. Pochopitelně děti je mají rády a dávají do nich veškerou energii. Davidovi například fotbálek proti jeho nadaným vrstevníkům moc nejde, o to s větším zápalem jej hraje a snaží se dát gól. Při košíkové často střílí a má obrovskou radost, pokud skóruje. Mnohem větší, než ostatní, kteří bodují více. Dovede se také spontánněji radovat. Jelikož není zvyklí na sportovní úspěchy, více si užívá když se mu něco povede. Jak se říká raduje se z maličkostí. Zařazování kolektivních míčových her obecně do tréninkového procesu považuji za velmi prospěšné. Procvičují motoriku, orientaci v prostoru (pravá / levá strana, která dělá i větším dětem problémy) a v neposlední řadě jsou fyzicky namáhavé i po delší čas, tudíž posilují výdrž dětí. Vybiku všichni proti všem (ač to není kolektivní hra), děti milují a nenápadným, ale velmi účinným způsobem rozvíjí rychlost a mrštnost. Protože méně pohybově nadané děti jdou do her s větší vervou, musíme dávat pozor na úraz a více je zklidňovat, aby i neúmyslně neublížily sobě, nebo ostatním. Dalším typem her, který na trénincích provozujeme je závodění v různých disciplínách. Děti rozdělím rovnoměrně do dvou družstev a ty pak plní různé úkoly například žabáky na konec tělocvičny, tam otočka o 360 stupňů, 1 3 kliky a běh zpět. Variací je bezpočet, ale důležité jsou na konci vždy nějaké otočky, nebo třeba 2 kotouly, aby děti věděly, stejně jako v judu po zamotané hlavě, jak se mají správně postavit a pokračovat v cviku, běhu, chvatu... Hry zařazuji buď na začátek tréninku jako pokračování rozcvičky, nebo i když je mám v plánu jakoby za odměnu po dobrém cvičení. Za každý obdržený gól, bod, prohru družstva apod. posilujeme nevelkým počtem různých cviků. Děti se o to více snaží a posilování po takovýchto menších dávkách pro ně není tak nezáživné lépe jej přijímají. Posilování také děti lépe snášejí, pokud je střídáme s odpovídajícím odpočinkem s kratšími hrami. Také je podle mého názoru dobré, aby děti věděly, kolik různých cviků budeme dělat kvůli rozložení sil

15 Závěr Nejen u dětí se zhoršenou mtorikou, ale u všech dětí je důležité, aby byly motivované k pohybu. V dnešní době škola hodnotí děti známkou podle tabulky, kdy určitému času za který daný úsek uběhnou nebo výšce ve které laťku přeskočí, odpovídá určitá známka. Sport není jen o výsledcích. Hlavní je snaha a radost z pohybu. Při hodnocení je třeba ocenit, například odvahu vylézt na hrazdu a pokusit se udělat kotoul, i když dítě má strach z výšky, bojí se, že se ho slabé ruce neudrží a tak déle. Není dobré hodnotit pouze skutečnost, zda cvik byl proveden či ne. Při hodnocení a hlavně slovním, kdy dítě slyší, že je statečné a šikovné se buduje motivace a chuť do sportu. Když toto zvládneme a budeme tak vychovávat další a další generace mladých judistů. Budou nás chlapci a dívky, kteří si v deseti letech zakopávali o vlastní nohy, a kteří se svou vůlí a pílí přenesli přes nemotornost, reprezentovat na olympijských hrách