Nadaèní listy. è. 19/únor osobnost Jaroslav Tomsa. historie Poèátky kinematografu vzpomínka Míla Myslíková

Transkript

1 è. 19/únor 2010 Nadaèní listy osobnost Jaroslav Tomsa historie Poèátky kinematografu vzpomínka Míla Myslíková

2 FRANK WILDHORN HUDBA JACK MURPHY TEXTY NORMAN ALLEN LIBRETO PŘÍBĚH ZPRACOVALI EGON KULHÁNEK A ADAM NOVÁK GABRIEL BARRE REŽIE Vstupenky v síti TicketArt a CK Čedok, v obvyklých předprodejích a v pokladně divadla Křižíkova 10, Praha 8, tel.: objednavky@hdk.cz ENGLISH SUBTITLES

3 Slovo úvodem Také v únorovém vydání se nám sešla krásnì pestrá témata, i když pøi bližším zkoumání zjistíte, že jsou vlastnì svým zpùsobem propojena. Co mùžou mít napøíklad spoleèného taneèník David Stránský s kaskadérem Jaroslavem Tomsou? Oba zaèínali jako malí kluci hokejem. Sportem, který je pøíznaèný pro mìsto Kladno, v jehož Støedoèeském divadle pùsobila i hereèka Míla Myslíková. Se staletou hornickou tradicí se seznámíme v jednom velmi zajímavém skanzenu, více než stoleté období si pøipomeneme také v souvislosti s významným výroèím narození Jana Wericha èi v poèátcích kinematografických obrázkù. Avšak nejen obrazem, ale i hudbou je èlovìk okouzlen. Ta, kterou hrají èlenové Èeské filharmonie, patøí k nejkrásnìjším, budeme si o ní povídat s nadaèním hostem Ivanem Pazourem. S hudbou, nebo lépe øeèeno s podmínkami Mezinárodní hudební soutìže Concertino Praga, nás zase seznámí její vedoucí MgA. Tomáš Chmelár. A co øíci závìrem? Snad už jen to, aś se vám únorové vydání líbí a pøi jeho listování si dejte tøeba kousek kvalitního sýru nebo sklenièku dobrého vína... Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadaèních listù Obsah NADACE ŽIVOT UMÌLCE 2 Mezinárodní rozhlasová soutìž Concertino Praga NADACE ŽIVOT UMÌLCE 6 Hovoøí Ivan Pazour TALENT 10 David Stránský OSOBNOST 14 Jaroslav Tomsa KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ 20 Mìsto Kladno ZDRAVÍ 26 Není sýr jako sýr HISTORIE 28 Poèátky kinematografie CO MOŽNÁ NEVÍTE 32 Výroèí narození Jana Wericha VZPOMÍNKA 34 Míla Myslíková KAM ZA KULTUROU 38 Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS., alexandras@ .cz tel: , Grafická úprava: Blanka Roubíčková Redakce: Lýdie Soldánová, Mgr. Justina Kašparová, Pavel Sršeň, Antonín Růžička, Miroslava Pelnářová Nakladatelství STUŠKOVÁ IČ: , DIČ: CZ R. č.: MK ČR E měsíčník č. 19/únor 2010, vychází příští číslo vyjde Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, Pardubice Poděkování inzerentům: Hudební divadlo Karlín, Český rozhlas Concertino Praga, Pražský komorní balet Pavla Šmoka, Ateliér Winterová Kladno, Francouzskésyry.cz, kino MAT, Městská divadla pražská, Herecká asociace. 1

4 NADACE ŽIVOT UMĚLCE ČLENOVÉ SPRÁVNÍ RADY: Vladimír Prošek předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes Prof. Jiøí Hlaváè profesor HAMU zástupce Asociace hudebních umělců a vědců. Mgr. Vojtìch Jouza člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR RNDr. Jan Komín hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů Miroslav Svoboda člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR NADAC Mezinárodní rozhlaso Po reportážních stranách minulých dvou vydání, týkajících se slavnostních setkání výkonných umělců SENI- OR PRIX, se nyní zaměříme opět na událost specifickou pro jednotlivý umělecký obor, konkrétně obor hudební. NADACE ŽIVOT UMĚLCE podporuje spoustu hudebních projektů. K těm se řadí i Mezinárodní rozhlasová soutěž mladých hudebníků Concertino Praga, na kterou nadace po dobu pěti let přispívá částkou Kč. Marek Vašut herec, zástupce Herecké asociace ČLENOVÉ DOZORČÍ RADY: Ing. Michal Krùšek předseda člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR Ivan Pazour člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR Cyril Jeníèek hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů APARÁT: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace Lýdie Soldánová tajemnice REDAKČNÍ RADA: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace Mgr. Daniel Rùžièka šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Maøan ředitel společnosti INTERGRAM Tuto soutěž pořádá Český rozhlas již od roku 1966! Od roku 1993 pak ve spolupráci s Evropskou vysílací unií (EBU). Concertino Praga je také členem Evropské unie hudebních soutěží mládeže (EMCY). Vlastní soutěž se nekoná fyzicky. Účinkující v zahraničí nahrávají soutěžní snímky v příslušných rozhlasových stanicích sítě EBU a poté je zasílají do Českého rozhlasu. Soutěžícím v České republice nahrává snímky přímo Český rozhlas. Mezinárodní soutěži předchází nejprve Národní rozhlasová soutěž České republiky, na které se sejde pětičlenná porota, složená z renomovaných českých umělců. Těm jsou v poslechové místnosti anonymně přehrány jednotlivé snímky, které posoudí a vyhodnotí. Porota zná pouze čísla nahrávek a repertoár, kdo je interpretem netuší. Teprve po udělení všech cen se dozví jména kandidátů, kolik jim je let, odkud pochází apod. Nemůže tak dojít k žádnému upřednostňování konkrétního jednotlivce. Na letošním 44. ročníku národní soutěže Concertino Praga se dne 8. ledna 2010 sešla v prostorách Českého rozhlasu porota složená z těchto členů: kytarista Milan Zelenka (byl jejím předsedou) a houslista Jiří Tomášek, oba profesoři Akademie múzických umění v Praze, dále člen pražského kytarového kvarteta Marek Velemínský, klavírista Ivo Kahánek a violoncellista Petr Nouzovský. Poslední dva jmenovaní se této soutěže v minulosti sami úspěšně zúčastnili. K poslechu jim bylo předloženo cel- 2

5 E ŽIVOT UMÌLCE vá soutìž Concertino Praga 2010 kem 12 soutěžních nahrávek, v oborech klavír (3 ), housle (3 ), violoncello (1 ), klasická kytara (5 ). Věkový limit soutěžících byl u klasické kytary 19 let, u ostatních oborů 16 let. Kytara byla do soutěže začleněna teprve v roce 2007, kdy přibyla k výše jmenovaným oborům. Cyklus soutěže je vždy tříletý. V následujícím ročníku (2011) budou soutěžit: flétna hoboj klarinet fagot trubka; a o rok později (2012) komorní soubory: duo trio kvarteto kvinteto. Stejné pořadí se bude opakovat i v následujících letech. Od roku 2011 však bude jednotná věková hranice pro všechny obory 18 let. Mezinárodní porota zasedala v budově Českého rozhlasu v sobotu 13. února Byla složena z těchto členů: Frank Reich (Německo), který byl předsedou soutěže, zároveň je také prezidentem Evropské unie hudebních soutěží mládeže (EMCY), dále Čeněk Pavlík (Česká republika), Pavel Steidl (Česká republika), Raphael Wallfish (Velká Británie), Marián Lapšanský (Slovensko), Alina Velea (Rumunsko EBU) a Marco Mauceri (Itálie EBU). K poslechu jim bylo předloženo celkem 18 soutěžních nahrávek: klavír (5 ), housle (7 ), violoncello (2 ) a klasická kytara (4 ). Nahrávky pocházely z Běloruska, Bulharska, České republiky, Chorvatska, Kanady, Irska, Rakouska a Ruska člověka přitom bezděky napadne známá myšlenka, že hudba opravdu spojuje národy. Je proto krásné, že ze šesti českých postupujících čtyři v mezinárodní soutěži uspěli. Magdaléna Hrudová (obor klavír, získala Čestné uznání) Barbora Brabcová (obor klavír, II. cena) Julie Svěcená (obor housle, I. cena) Veronika Hrdová (obor klasická kytara, I. cena) Absolutním vítězem Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga 2010 (držitelem Ceny Heleny Karáskové) se pak stala mladičká ruská klavíristka Anastazia Vorotnaya, která získala I. cenu a také zvláštní cenu za nejlepší provedení povinné skladby. Mezinárodní rozhlasová soutěž Concertino Praga probíhá každoročně v únoru. V červnu pak laureáti vystoupí na společném slavnostním koncertu v pražském Rudolfinu, za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR). Koncert je vysílán také v přímém přenosu, a to Českým rozhlasem 3 Vltava nebo prostřednictvím audiovizuální techniky na internetových stránkách Českého rozhlasu. V zahraničí jej vysílá Evropská vysílací unie (EBU). Kromě otevření krásné slavnostní Dvořákovy síně pražského Rudolfina se výhercům otevírají i jiné dveře. Jaké? Na to už jsme se zeptali osoby nejpovolanější, vedoucího soutěže MgA. Tomáše Chmelára. Na slavnostní koncert v Rudolfinu, který se uskuteční 20. června od hod. a vítěze na něm bude doprovázet Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR), navazuje poté Jihočeský festival Concertino Praga. Ten začíná v Českém Krumlově, pokračuje v Bechyni, v Třeboni a končí v Jindřichově Hradci. Koncert v Třeboni se koná v barokním divadle, ostatní pak v překrásných sálech na místních zámcích. Účastníkům se tedy těch krásných dveří otevře opravdu hned několik (smích) Na tomto koncertním turné získávají mladí umělci nové, a domnívám se, že i velmi cenné zkušenosti. Dále všichni laureáti (držitelé 1. a 2. cen) obdrží kompilační CD se svými soutěžními nahrávkami, které mohou použít ke své 3

6 NADACE ŽIVOT UMĚLCE 4 propagaci. Absolutnímu vítězi navíc natočíme a zdarma vydáme vlastní CD. To je pro spoustu účastníků vysněnou metou, a pokud se jim tento sen splní, velmi si ho váží. Dále v průběhu roku zveme vítěze (zejména ty české) i na řadu jiných koncertů a podobných akcí. Rád bych zmínil také kooperaci s festivaly Moravský podzim, Za poklady Broumovska, Talichův Beroun aj. Rýsuje se i dlouhodobá spolupráce s festivalem Rozhlasový podzim, který pořádá Český rozhlas. Nejvíce vystoupení míváme samozřejmě v České republice, ale nezřídka se podaří zorganizovat i koncerty v zahraničí. V minulém roce jsme za pomoci českých ambasád a českých center se svým programem vystoupili v Bulharsku a na Slovensku. Vítězce z roku 2008, Denise Gřonkové, jsme zajistili účinkování ve World Youth Orchestra a European Union Youth Wind Orchestra, s nimiž vystoupila na koncertech v Turecku, v Nizozemí a v Lucembursku. Je těžké uspořádat takovou soutěž? Ačkoli se to nezdá, práce je na celý rok. V lednu zasedá národní porota, v únoru pak mezinárodní. Následuje tisková konference a od té doby probíhají intenzivní přípravy na červnové koncertní turné (dramaturgie koncertů, CD, kontakt se spolupořadateli, příprava festivalového katalogu, plakátů, propagace aj.). Do toho vyhlašujeme následující ročník soutěže, který propagujeme jak v ČR, tak i v zahraničí. V červnu vše vrcholí, nejprve tisková konference, zkoušení s orchestrem a našimi korepetitory a pak již hlavní program koncert v Rudolfinu a festival. Prázdniny jsou celkem klidné (probíhá vyúčtování festivalu, archivace). Od září do listopadu opět natáčíme snímky do následujícího ročníku soutěže a vytváříme podmínky soutěže dva roky dopředu, propagace, sponzoři apod. A tak to jde každý rok. Jak dlouho jste vedoucím soutěže a jak jste se k této práci vlastně dostal? Vedoucím jsem od roku 2006, přičemž v prostředí soutěže a festivalu se pohybuji již od roku V té době jsem studoval obory klavír a hudební management na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Concertino Praga bylo tématem mé ročníkové práce, později i práce diplomové. K soutěži mám tedy osobní vztah a do funkce vedoucího jsem nenastoupil jako úplný nováček. Když jsem ještě studoval na pražské konzervatoři, chtěl jsem se s triem zúčastnit soutěže komorních souborů. Bohužel jsem byl asi o dva měsíce starší, než povolovala pravidla. Mí kolegové však limit splňovali, a protože o účast v soutěži hodně stáli, našli si za mě náhradu. Doteď mne trošku mrzí, že jsem se nemohl zúčastnit a zažít festival jako oni. Jaké jsou podmínky k přihlášení do Mezinárodní soutěže Concertino Praga? Přihlásit se může každý, kdo splňuje věkovou hranici 18 let, nastuduje povinný repertoár a volný program dle vlastního výběru v rozmezí minut a odešle nám přihlášku do 24. září Podrobné podmínky, včetně přihlášek a často kladených otázek, pak zájemci naleznou na webových stránkách soutěže Podmínky rozesíláme na jednotlivé školy také v tištěné podobě. Co byste vzkázal všem, kteří by se chtěli do soutěže příštím rokem přihlásit? Příští ročník se týká dechových nástrojů, konkrétně oborů flétna, hoboj, klarinet, fagot a trubka. Všechny hudebníky, kteří o soutěži uvažují, bych chtěl povzbudit, aby se nebáli zúčastnit, neboť kdo nic nezkusí, ten také ničeho nedosáhne. V letošním ročníku čtyři z šesti postupujících Čechů získali v mezinárodní soutěži cenu, a to je přece velký úspěch! A poslední otázka. Hudebníci, kteří by se chtěli přihlásit, musí studovat nějakou hudební školu nebo mohou být i takříkajíc i z ulice? Může to být víceméně kdokoliv, ale musí svůj nástroj dobře ovládat a mít hudební cítění. Vždyť Bedřich Smetana byl také samouk a kam až to dotáhl! (smích) redakènì zpracováno foto: Èeský rozhlas, Concertino Praga

7 Concertino Praga 2011 flétna hoboj klarinet fagot trubka eský rozhlas vyhlašuje vysílané eským rozhlasem a Evropskou vysílací unií. umení výletu eský rozhlas Concertino Praga Vinohradská Praha concertino@rozhlas.cz 5

8 NADACE ŽIVOT UMĚLCE Hovoøí Ivan Pazour Na setkání se èlenem dozorèí rady NADACE ŽIVOT UMÌLCE a také èlenem orchestru Èeské filharmonie a prezidentem UNIE Odborového svazu orchestrálních hudebníkù Èeské republiky, Ivanem Pazourem, jsem se vypravila do pøekrásného prostøedí pražského Rudolfina A jak bývá u nadaèních rozhovorù zvykem, povídali jsme si nejen o samotné nadaci, ale také o hudbì, o rodinì, o práci a o životì vùbec. Právě tady, v Rudolfinu, probíhalo v červnu roku 1992 slavnostní zahájení činnosti NADA- CE ŽIVOT UMĚLCE, organizace, ve které působíte coby člen dozorčí rady. Co má taková rada za úkol? Hlavním úkolem dozorčí rady je kontrola finančních prostředků, zda byly vynaloženy účelně a prospěšně, dále namátkou vybíráme a zkoumáme příklady sociálních výpomocí a různých projektů, dohlížíme, zda jsou dodržována pravidla určená statutem nadace apod. Účetní správnost kontroluje audit, de facto účetní firma, která to umí profesionálně vyhodnotit, takže většinou žádné chyby nenacházíme. Vzácná shoda je také v tom, že správní rada, ať už ta minulá či ta současná, vždy jednala férově a objektivně. Představte si situaci, že Vy sám by jste měl velkou, ale opravdu velkou spoustu peněz. Na co byste je vynaložil? (smích) Tak o tom jsem nikdy nepřemýšlel, protože to se mi stát nemůže. Ale kdyby jelikož je mi blízké živé hudební umění, asi bych podporoval nějakého nadějného sólistu. Tím, že bych pro něj třeba koupil krásný hudební nástroj, což by zároveň byly i dobře investované peníze. Stal bych se vlastně takovým jeho mecenášem. Ještě za první republiky tady bývalo běžné, že movitější lidé někoho podporovali, ať už hudebníky, malíře nebo výtvarníky. Dnes podporují sami sebe. Ale takový druh mecenášství by se mi opravdu líbil, tomu bych rozuměl. To je hezké, škoda že dnes už to tak není. Ale přejděme nyní od materiálních věcí k věcem duchovním, a to k hudbě. Právě jste přišel ze zkoušky České filharmonie co zkoušíte? Zkoušíme na abonentní koncerty, které probíhají pravidelně vždy každý týden ve čtvrtek a v pátek. V pondělí začínáme zkoušet, v úterý by to mělo být v celistvějším stadiu, ve středu už bychom to měli znát a ve čtvrtek a v pátek hrát. Teď konkrétně zkoušíme stěžejní dílo příštího koncertu, jedenáctou symfonii g moll Dmitrije Šostakoviče. Na jaký hudební nástroj hrajete? Na violu. Jako malý chlapec jsem začínal na housle, ale na konzervatoři už jsem studoval hru na violu. S tímto hudebním nástrojem nelze začínat jako malé dítě, protože viola je moc velká. I hraní na ni je dost namáhavé, zejména pak na krční páteř, neboť viola se drží pod bradou. Volba hudebního nástroje bývá zpravidla něčím nebo někým ovlivněna. Jak tomu bylo u Vás? Ano, to máte pravdu, vždycky vás nějak ovlivní okolí. My měli rodinného přítele, který hrál v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu (SOČR), znal mě, věděl, jak hraju, a jednou mi půjčil violu se slovy: Zkus to, violistů je málo. A tak jsem to zkusil a už na ni hraju 45 let. Vzpomínám si, to mi bylo 15 let, jak mi pan profesor Zdeněk Benda, velmi výrazná osobnost České 6

9 filharmonie, vynikající hráč na kontrabas a zároveň profesor na Pražské konzervatoři, říkal: Ukaž, jak už máš velké prsty, jestli tě nevezmou na violu, tak já tě vezmu na kontrabas. (smích) Vy jste se nakonec, stejně jako pan profesor Benda, stal také hráčem České filharmonie významného českého hudebního tělesa. Jsem rád, že to tak vnímáte, neboť dnes ta reprezentativní úloha České filharmonie, coby předního českého tělesa vyvážejícího naši kulturu, jako by úplně vymizela. Je to velká škoda. Například takové Německo má jako jedinečný vývozní artikl Berlínskou filharmonii, stejně tak je tomu u vídeňských filharmoniků, jejich Novoroční koncert je úžasná vizitka města Vídně a vlastně celého Rakouska. Celý svět o nich najednou ví. Kdežto když se řekne Česká filharmonie, tak si to lidé pletou, nevědí ani, co přesně Česká filharmonie je, nehledě na to, že i na samotném názvu participují různé jiné orchestry. Kdo se v tom pak má vyznat. A lidé, kteří by o tom měli rozhodovat, zejména naši politici, pro to nedělají vůbec nic. Letos na podzim jsme například měli hrát na světové výstavě v Šanghaji. Je ekonomická krize, šetří se, nepojede se nikam. Chápu to, ale kdyby se šetřilo všude, nejen na kultuře. Nakonec to asi dopadne tak, že do Šanghaje poletí jenom politici, prezentovat sami sebe. Z nahrávání filmové hudby pro Kevina Costnera Bohužel známá věc, že tam, kde se má šetřit, se nešetří a naopak. Pojďme ještě malinko do doby, kdy ekonomická krize nebyla, kdy Česká filharmonie častěji cestovala a reprezentovala Měl jste možnost navštívit spoustu zemí. Ano, těch zemí byla celá řada. Jsou místa, kam se už léta jezdí pravidelně, například do Rakouska, Anglie, Německa, Španělska nebo také do Japonska, kde začal velký zájem o českou hudbu narůstat už v sedmdesátých letech. Naopak jsou místa, do kterých se nejezdí a nejezdilo, například severské země: Norsko, Finsko, Švédsko Je to škoda. Čím si to vysvětlujete? Buď je to dáno tím, že ty společnosti jsou více uzavřené, nebo to může být i naším managementem, malou snahou, nepokoušíme se více do těch zemí proniknout, navázat s nimi kontakty. Uvidíme, snad se to jednou podaří. A která země z těch, které jste navštívili, Vás osobně zaujala nejvíce? Byl jsem s Českou filharmonií jednou jedinkrát, v roce 1991, v Austrálii. Tam to bylo opravdu nesmírně zajímavé i lidsky, neboť jsme se často dostali do společnosti Čechoaustralanů, kteří nás vítali s otevřenou náručí a byli velmi vděční za to, že s námi mohli pobýt. Oni jsou přece jen od kulturního dění ostatního světa trochu odtrženi, proto mají radost z každé nové události. Zejména když přijedou krajané. Ale takový zájezd není jednoduché zorganizovat, je to velmi nákladná záležitost. Určitě by byla snaha tam jezdit častěji, ale v dnešní době, kdy nejsou finance, se to asi hned tak nepodaří. Jak dlouho působíte v České filharmonii? Zrovna před měsícem jsem dostal od nového ředitele dopis s gratulací k významnému pracovnímu jubileu, ke třiceti letům působnosti v České filharmonii. Třicet let! Panečku, to už je doba. To je. Ani se to nezdá. Já jsem se při svém nástupu setkal ještě převážně s poválečnou generací. Do filharmonie jsem přišel v době, kdy ji vedl šéfdirigent Václav Neumann. To byla zlatá éra České filharmonie, hodně se nahrávalo a jezdilo, všude byla velká poptávka, stát měl enormní zájem na tom, aby se bylo čím prezentovat. My jsme byli pro Československo jedním z hlavních vývozních artiklů, asi jako hokejová reprezentace, když se jí dařilo. Žádné velké peníze se z koncertních turné asi nevozily, mnohdy to bylo možná i prodělečné, ale když se řeklo Česká filharmonie, mělo to všude velkou váhu. 7

10 NADACE ŽIVOT UMĚLCE V té době jste byl ještě svobodný? Ne, už jsem byl ženatý a měl i první dceru Lindu. K mým začátkům nástupu do filharmonie se váže i spousta úsměvných zážitků. Já jsem například nosil dlouhé vlasy a to se pochopitelně nelíbilo řadě, zejména starších kolegů. Vždycky mi říkali, že mám alespoň nosit koncertní stužku, která by barevně ladila k mému fraku. (smích) Nakonec jsem se stejně ostříhal. S dcerou Natalkou 2009 Povězte mi, říká se hudba vážná nebo klasická? Říká se oboje, i když ani jedno vyjádření není moc dobré. Ona i ta vážná hudba umí být pěkně nevážná, provokující či žertovná. A klasická? Kdo jsou klasici? V každé době někdo jiný. Ať už tedy vážnou nebo klasickou, hudbu máte jistě rád. Mám ji velmi rád a stále mě moc baví. Hudbu se učíte chápat po celý život. Například skladby, nad kterými jsem v mládí kolikrát ohrnoval nos, si dnes zahraju s chutí a rád. Nemusel jsem třeba moc Brahmse, Beethovena nebo Brucknera, ale po čase v jejich skladbách nalézám velkou krásu a hloubku. Myslíte, že ji nalézají i dnešní mladí lidé? Já myslím, že ano, protože celkem radostně musím říci, že poslední dobou se například i na našich koncertech objevuje čím dál mladší obecenstvo. Návštěvnost je poměrně slušná a věkově vyvážená. Zmínil jste dceru také se věnuje hudbě? Já mám dcery dvě. Ta, o které jsem mluvil, je z prvního manželství a hudbě se nevěnuje. Dříve hrávala trošku na piano, zpívala i v Kühnově dětském sboru, se kterým dokonce byla už v jedenácti letech i na dlouhém turné po Japonsku. Z druhého manželství mám dceru Natálku, hraje celkem slušně na flétnu a na piano, ale nijak intenzivně se tomu nevěnuje. Moje manželka Barbara hraje, jako já, v České filharmonii, na harfu, a přestože jsme oba profesionální hudebníci, rozhodně nepatříme k těm ctižádostivým rodičům, kteří trvají na tom, že jejich dítě musí nutně vystudovat hudební akademii a vyhrávat různé hudební soutěže apod. Záleží jen na ní, co ji bude v životě bavit. S manželkou, bratrem a bratrancem Hrajete také v Pražském barokním souboru, jak sám název napovídá, barokní hudbu. Ano, soubor byl založen z podnětu hobojisty Vojtěcha Jouzy v roce Naší specializací je hudba pozdního barokního období, tozn. Bach, Händel, Vivaldi nebo Zelenka, kterou provádíme v různých nástrojových sestavách. Pražský barokní soubor To je krásná hudba, měla by být slyšena ze všech stran. Tak jako slýcháme čím dál častěji například hudbu muzikálovou. Líbí se Vám muzikály? Dnes je to velký byznys a na kvalitě příliš nezáleží. Často jsou ta představení neuvěřitelně kýčovitá, a přesto, anebo právě proto, na ně chodí ještě dost lidí. Je škoda, že muzikály téměř vytlačily klasickou operetu. Takové Karlínské divadlo mělo svou operetní prestiž a úroveň. V podstatě jako by dnes v tomto žánru přestalo existovat. To ve Vídni, tam si operetu drží pořád a jsou na ni patřičně hrdi. 8

11 Máte pravdu, tímto pohledem jsem se na to nikdy nedívala... Už jsme tedy spolu probrali vážnou hudbu, muzikály, operetu co třeba rock? Samozřejmě hudba, kterou si velmi rád poslechnu. Vždyť jsem vyrůstal, jako řada lidí mé generace, v době, kdy se rocková hudba rodila. Moje začátky, to jsou Jimi Hendrix, Jethro Tull, Jim Morrison a Doors, Led Zeppelin apod. A také jsem rád, že i dnešní mladí začínají této hudbě znovu přicházet na chuť, ale takovému tomu klasickému rocku, ne co přišel potom. Když si třeba pustíte po létech Pink Floyd, tak to je opravdu zážitek. Tak to vám musím rychle položit jinou otázku, neboť i já bych si o rockové hudbě dokázala povídat celé hodiny a tolik místa ani času bohužel nemáme Přejděme tedy pozvolna zpět k pracovním činnostem. Deset let působíte také coby prezident UNIE Odborového svazu orchestrálních hudebníků České republiky. Ano, jsem statutárním zástupcem, který je volený vždy na tříleté období. Unie orchestrálních hudebníků České republiky se skládá z pětadvaceti základních organizací, které jsou v jednotlivých orchestrech, a má celkem přes tisíc členů. Já mám za povinnost několikrát do roka svolat Radu, na jejímž zasedání řešíme problémy, které se objevují, anebo naopak, které si i sami vymyslíme. Už několik let se snažíme uzavřít kolektivní smlouvu se zaměstnavateli, která by se týkala všech profesionálních orchestrů v oblasti tzv. vážné hudby. Velký zájem z jejich strany není. Neuvědomují si, že by Pražský barokní soubor to byla užitečná věc i pro ně, zejména by mohl být vyřešen problém specifické pracovní doby umělců. Stává se, že do divadla, do opery nebo do orchestru přijde nový ředitel z jiné sféry a obvykle se moc diví, proč nenaplňujeme čtyřicetihodinovou pracovní dobu a co děláme po zkoušce nebo po koncertě. Ale my se přece musíme také někdy naučit orchestrální noty, pracujeme doma i o víkendech. Nedá se nijak spočítat, kolik času té práci věnujeme. Dá se to přirovnat ke sportovcům. Ty také při tréninku nikdo nevidí, nikdo neví, jak dlouho a jak intenzivně trénují, ale pak podají výkon a to je ten jedině měřitelný výsledek jejich práce. U nás je tím výsledkem koncert nebo operní představení. Ale znalý ředitel snad pochopí. Ano, když je to člověk z oboru, tak ano. My bychom ale rádi docílili i jistých principů, které dnes žádný zákon neřeší. Ne že bych se chtěl nějak vracet do minulosti, ale dříve například existovalo něco jako metodický pokyn Ministerstva kultury nebo školství, nebo něco podobného, který takové věci v orchestrech částečně řešil. Nebo si třeba vezměte divadelní zákon, i když nebyl moc dobrý, celou oblast výkonného umění nějak ošetřoval. Brzy po revoluci byl zrušen a nic místo něj neexistuje. Teď se razí teze, že kultura si má poradit sama, všichni vidíme, jak to dopadá. Ale zpět k té mé funkci v Unii. Těch věcí, které máme na starosti, je samozřejmě více, například se musíme zabývat autorským zákonem a vším, co s ním souvisí, často řešíme různé snahy o likvidaci některých orchestrů, zabýváme se pomocí našim členům v sociální nouzi, ať už prostřednictvím nadace nebo přímo naší profesní organizace apod. Rád konstatuji, že hudebníci jsou opravdu velmi solidární. Stejně jako NADACE ŽIVOT UMĚLCE, ke které jsme se během našeho rozhovoru zase krásně obloukem vrátili. A tak na závěr vaše přání nadaci Přál bych NADACI ŽIVOT UMĚLCE, aby nezapadla její myšlenka zřízení domova pro seniory. Doufám, že se dočkám dne, kdy budou osamělí umělci na penzi mít možnost trávit své stáří se svými kolegy v pěkném prostředí a s kvalitním servisem. Děkuji za rozhovor. text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytl: Ivan Pazour 9

12 talent Umìní je odvozeno od slova umìt. Pokud nìkdo umí, øíkáme mu umìlec. A ten tvoøí umìní. Nìkdy lépe, nìkdy hùøe, nìkdy více, nìkdy ménì. Nìkterý druh umìní mùžeme dìlat po celý život, jiný jen do urèitého vìku, tøeba takový tanec konkrétnì balet. A právì o nìm si budu povídat s taneèníkem, hercem a také choreografem, který umí je totiž talentem od narození. David Stránský Pojďme k tomu narození. U kolébky vám stály určitě múzy pohybu, stáli tam ale také rodiče... To oni vám dali do vínku pohybové nadání? (smích) Přímo do vínku ne, ale čím dnes jsem, za to vděčím jednoznačně mamince. Pocházím z hodně sportovně založené rodiny, kde už od dětství hrají všichni chlapi hokej. Ani mě tedy hokejka neminula, jenže běhání za pukem mě nebavilo. Trenér mě pak ještě chtěl dát do brány, ale k tomu už nedošlo. Zkoušel jsem pak ještě i judo, neboť v rodině máme příbuzného trenéra v judu, ale jelikož nejsem žádný rváč, ani u toho jsem nevydržel Až jednou mě maminka u nás v Jihlavě zavedla do tanečního kroužku. Poradila jí to její kamarádka, jejíž dcera tam už tancovala, když se jí maminka svěřila, že doma pořád hopsám u televize. Bylo mi tehdy osm let a pamatuji si to jako dnes, když jsme tam prvně přišli. Doslova mi spadla brada a zíral jsem s otevřenou pusou. Věděl jsem, že to je ono, to mě bude bavit. Horší to však bylo doma s tátou, ten nadšený nebyl. Pořád měl nějaké narážky, že to není pro kluka apod. Možná to bude tím, že u nás panují o tanečnících zažité předsudky, že téměř všichni jsou gayové, přitom vy jste zářným příkladem toho, že tomu tak není, máte rodinu, děti To určitě, navíc pocházím z malého města, kde se bere všechno jinak, a pak také to tátovo zklamání, že nejsem hokejistou, jako většina kluků v naší rodině. Vaše začátky mi velmi připomínají britský taneční film Billy Elliot. I tam byl tatínek od samého začátku proti tancování svého syna, chlapi si ho v práci dobírali, chtěl z něj mít boxera. Pak, když měl v závěru filmu Billy už jako dospělý hlavní roli v Labutím jezeře a vyskočil na jeviště, jeho tátovi stékaly v hledišti slzy po tváři a byl na něj neuvěřitelně pyšný. Je to překrásný film. Stejně tak musel být pyšný táta i na vás, když seděl spolu s maminkou v roce 2006 v hledišti Národního divadla a vaše jméno se četlo v nominaci na Cenu Thálie. Ano, to máte pravdu. Byl to nádherný pocit, jak určitě pro mé rodiče, tak i pro mě samotného, pro mou manželku, která tam byla se mnou, pro známé, kteří to sledovali Musím upřímně říct, že jsem opravdu nikdy nedoufal, že se mi jednou něco takového podaří. Ten pocit, že stojíte na pomyslném stupínku tří nejlepších, které hodnotí odborná porota, to je něco neskutečného. Ale můj táta mě na rozdíl od toho filmového začal nakonec podporovat dříve a na stranu maminky se postavil už při přijetí na konzervatoř. (smích) Co všechno se událo v období mezi tanečním kroužkem v Jihlavě a již zmiňovanou Thálií? Tak toho bylo opravdu hodně. Po základní škole jsem se vyučil pekařem, neboť i můj děda byl pekařem, ale bylo mi líto, že už škola skončila, a chtěl jsem ještě něco studovat. Tak jsem si při práci podal přihlášku na Nástavbové studium umělecko-řemeslných prací, myslel jsem, že by mě to mohlo bavit. Ale školu jsem nedodělal, osud to zaonačil jinak. A jak? Stále hledám tu souvislost s baletem. (smích) Už se k tomu pomalu dostávám. Pořád 10

13 jsem totiž chodil i do toho Jihlavského tanečního kroužku. Jmenovali jsme se Hotch Potch a uměli jsme skoro všechno. Dodnes na tu dobu velmi rád vzpomínám. Opravdu hodně jsem se tam naučil. Po čase jsem dokonce začal dělat i pomocníka vedoucí kroužku a sem tam také nějaké choreografie Jednou přišla jedna z mladších členek souboru s tím, že by chtěla jít na přijímačky na soukromou taneční konzervatoř do Hradce Králové. Samozřejmě bylo podmínkou, že musí něco předvést. Měli jsme hotový duet na Flashdance a ona za mnou přišla, že se jí to moc líbí, jestli bych ji to naučil a nejel pak do toho Hradce s ní. Tak jsme to nacvičili a jelo se A dopadlo to nakonec tak, že nás na tu konzervatoř přijali oba. Tak to je paradox. Netušila jsem, že v Hradci Králové je konzervatoř. Už není. A to je vlastně další životní paradox? Ještě než jsem na tu školu nastoupil, oslovil jsem svého kamaráda, také jihlavského rodáka, Tomáše Rychetského (známý člen baletu Národního divadla v Praze pozn.), jestli by to nezkusil se mnou. Přijali nás oba, ale už během prvních tří měsíců jsme zjistili, že se na té škole děje něco divného, a tak jsme si i s Tomášem podali žádost o rozdílové zkoušky na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Když to pak po nás udělala i řada ostatních, komise začala zjišťovat důvod odchodu tolika studentů a objevila opravdu spoustu nejasností, takže tu konzervatoř později zrušili. S Tomášem jsme se do Prahy dostali, a to byl velký životní posun, ke kterému by v Hradci nedošlo. Průběh našeho přijetí byl zajímavý. Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, to je totiž klasika, a kdo na ní studuje, tancuje už nejméně od pěti let. V době, kdy jsme se tam hlásili my dva, byla už škola rozdělena na dva tábory. Na ty z oboru klasického, kteří nás absolutně odsuzovali, a pak na tzv. modernisty a lidovkáře, kteří nás zase absolutně podporovali. Přijali nás i díky tomu, že na konzervatoři už probíhal program speciálka tedy specializace na moderně-lidový tanec. První ročník už byl ale pryč, tak nás vzali na zkoušku, na 14 dní, rovnou do ročníku druhého, s tím, že jestli nám to nepůjde a nebudeme se snažit, vyhodí nás. Nemusím vám říkat, že jsme se oba snažili, jak nejlépe jsme uměli. To jednoznačně, poněvadž vaše jména dnes v taneční oblasti něco znamenají. Děkuji. Nechci, aby to vyznělo nějak vychloubačně, ale na konci studia jsme dokonce dostali s Tomášem i Cenu pro nejlepší studenty, což bylo tenkrát nevídané, protože většinou to dostávali jen studenti z klasického odvětví. Pojďme nyní opět k vám samotnému. Uvedla jsem, že děláte tři profese: tanečník, herec, choreograf. Jdou nějak chronologicky za sebou nebo probíhají souběžně? Myslím, že jdou naprosto ruku v ruce, je to takový přirozený vývoj. Nehraju čistou činohru, ale v podstatě každý tanečník musí být zároveň dobrým hercem. Máte raději tanec nebo choreografii? Neumím to rozlišit. Pro mě je to jeden celek. Choreografie je vlastně jakési vyústění pocitů, které se ve vás nashromáždí a chtějí ven. To samé dáváte do tance. Máte nějakou nejoblíbenější roli? Mám jich hodně, ale nejvíc asi Sen noci svatojánské, za který jsem byl vlastně nominován i na Thálii. Je to dáno i tím, že choreograf Libor Vaculík mi tam nechal velký prostor k improvizaci, a to mě opravdu bavilo. Když se řekne Pavel Šmok V prvé řadě velká osobnost. Pod jeho vedením jsem tančil spoustu choreografií, ve kterých Pavel Šmok dokázal vždy věrně zachytit a vystihnout české nebo všeobecně slovanské poměry, to co je nám všem blízké a srozumitelné. Jeho odkaz dodnes stále velmi dobře funguje, neboť on skoro jako jediný jezdil s tancem po celé republice, aby si získal srdce všech lidí, i v těch nejzapadlejších vesničkách. Ukazoval jim, že tanec není jenom klasický balet, ale je to něco, co může pochopit každý. To byla velmi cenná práce, a opravdu, ať už přijedeme s prezentací jména Pavel Šmok kamkoliv, vždycky je tam plno. Myslím, že z nás má radost. 11

14 talent MEDAILONEK David Stránský se narodil v Jihlavě. Tančí od osmi let. Úspěšně absolvoval Taneční konzervatoř Praha v oboru moderní a lidový tanec. Hned po studiích se stal členem Pražského komorního baletu. Od roku 2005 přešel do souboru Laterny magiky a od roku 2008 se stal opět členem Baletu Praha Pražského komorního baletu Pavla Šmoka, již pod vedením Lucie Holánkové. Tančil v choreografiích předních českých i světových umělců P. Šmoka (Záskok, Zjasněná noc, Sinfonieta, Golem, Stabat mater, Svatby) J. Kyliána (Šest tanců), Ch. Bruce (Sen seržanta Erlyho), L. Vaculíka (Sen noci svatojánské, Don Juan, Slovanské dvojzpěvy, Edit Piaf), P. Zusky (Sonáta, Mariin sen), B. Taylora, R. Northa, J. Kodeta, P. Delacroixe, V. Kuneše, J. Bubeníčka a dalších. Choreografii se věnuje již od dob studií na Taneční konzervatoři, kde spolu s Tomášem Rychetským vytvořil choreografie Extáze, Vlasy, Kdysi, Alterego, Šťastná sedma. Později oba založili TODAnce comany o.k. a představili choreografie Pozitivní?, Čtyři a Nanopicture. V roce 2005 byl v širší nominaci na Cenu Thálie za výkon v představení Time of pain (chor. B. Roznos) a v roce 2006 byl nominován na Cenu Thálie za roli Puka v baletu Sen noci svatojánské (chor. L. Vaculík). Od roku 2007 působí jako pedagog na Taneční konzervatoři hl. města Prahy. Choreografie Za oponou je jeho třetím a největším samostatným projektem po Chyť mě a Bjerkely-Březový háj (2008). Je šťastně ženatý, otcem dvou synů. Organizace takových zájezdních vystoupení není jednoduchá. To není, ale snažíme se. Velkou zásluhu na fungování Pražského komorního baletu Pavla Šmoka má zejména naše dramaturgyně Ladislava Jandová, jejíž organizační schopnosti jsou naprosto neuvěřitelné. Stejně velkou zásluhu má i vedoucí souboru Lucie Holánková, a tak bych mohl jmenovat dále, v podstatě všechny, díky kterým se podařilo PKB po různých peripetiích obnovit a osamostatnit. Dneska se uživit tancem není totiž vůbec jednoduché. Současný trend, podporovaný ještě i vládou a politiky, směřuje k tomu, že umění a kultura nic nepotřebuje, ale tak to není. Umění dává obrovskou možnost rozvoje každému jednotlivci a svědčí o kulturní vyspělosti daného národa. Je to vlastně zrcadlo doby, a kdo to nechce vidět, dělá velkou chybu. To přece není možné, aby se z nás stali takoví kulturní barbaři, kteří si budou umět zapnout jen televizi. Co u vás doma? Děti zapínají televizi? Jsou ještě malinké, samozřejmě sledují Večerníčka. (smích) Ale jinak se snažíme s nimi být co nejvíce venku, sportovat, jezdit na výlety, chodit na procházky. Filípkovi budou v březnu čtyři a Adámkovi jsou necelé dva roky. Ten starší miluje divadlo a ten mladší stačí, když cinkne lžička v hrnku, a už začíná tancovat. Tak doufejme, že jen vysedávání u televize jim nehrozí. Jak dlouho jste ženatý? S manželkou Lenkou spolu chodíme už od patnácti let, ve vztahu jsme 16 let a brali jsme se po deseti letech. Je také z Jihlavy, ale s tancováním nemá nic společného je lepší, když je každý z jiného oboru. Máme krásné a šťastné manželství, to je také pro práci hodně důležité mít dobré zázemí. Moc hezky mluvíte o své rodině a také o svých kolezích a kolegyních. Co byste vzkázal Lucii Holánkové, která je na Cenu Thálie nominována letos? Ať si to moc užije, protože ten pocit je nádherný. Je to ohodnocení celé naší práce, u které si uvědomíme, že má a dává smysl. Moc jí přeju, aby tu cenu získala. A co byste na závěr vzkázal klukům, kteří by chtěli začít s tancem? Ať jdou do toho, ať zahodí všechny předsudky. Hodně lidí se naučilo znát tanec pouze ve formě baletu, spojují si to vždy s tím, že vidí kluka v elasťákách pobíhat po jevišti a dělat pohyby, kterým ani sami nerozumí. Nic si nenalhávejme, spoustu tanečníků jsou gayové, a je to svým způsobem i pochopitelné, neboť tanec, zejména baletní, je určitou formou zjemnění, které musí tělem projít, a k tomu tito kluci sklon mají. Ale samozřejmě to není pravidlem a už vůbec ne podmínkou. Takže, ať do toho ti kluci jdou, ale s naprostou pokorou. Vůči umění i vůči třeba tomu úplně nejprvnějšímu učiteli. Protože k tanci ta pokora neodmyslitelně patří, bez ní daleko nedojdou... text: Alexandra Stušková, DiS. foto: Ivan Malý, rodinné David Stránský 12

15 PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET PAVLA ŠMOKA TANEČNÍ KOMORNÍ VEČER 4 CHOREOGRAFŮ OKNA DO DUŠE / VEČER MARTINŮ dne 28. února a 24. března v 19 hodin Divadlo v Dlouhé Nominace sólistky a umělecké vedoucí souboru Lucie Holánkové na Cenu Thálie 2009 za mimořádný umělecký výkon v duetu Lyrická. Program: Jan Kodet: Doteky snáře Lucie Holánková: Tobě ztracena, sobě zatracena. Petr Zuska: Lyrická David Stránský: Za oponou Zakoupení vstupenek on-line: Večer Martinů vznikl za finanční podpory Ministerstva kultury, Magistrátu hl.města Prahy, Nadace Život Umělce a Nadace Bohuslava Martinů. 13

16 osobnost V umìleckých kruzích nalézáme osobnosti herecké, pìvecké, hudební, taneèní a co kaskadérské? Jedná se v tomto pøípadì také o umìní? Bezesporu ano, je to umìní nebezpeèné, vzrušující, dobrodružné, zábavné. Umìní, bez kterého by nemohl být natoèen témìø žádný film a nebýt filmu, nebylo by hercù, nebýt hercù, nebylo by hereckých osobností. A tak jsme se dostali opìt na zaèátek, k osobnostem z øad hereckých a také kaskadérských. Obojí zastupuje únorový oslavenec, pan Jaroslav Tomsa Rozhovor s kaskadérem jsem ještě nikdy nedělala, jsem malinko nervózní, nevím jak začít, logicky asi otázkou sportovního zaměření. Nemýlila jsem se, pan Jaroslav Tomsa je sportovcem téměř od narození. (smích) Myslím, že přesněji od doby, kdy jsem se naučil chodit a běhat, tak mi to alespoň říkávali rodiče. Prý jsem byl už odmalička abnormálně pohyblivé dítě. Avšak největší zásluhu dalšího sportovního vývoje přisuzuji mému o rok a půl staršímu bratrovi Mášovi (Tomáš pozn.), který začal s různými dětskými sporty velmi brzy, a díky němu jsem tak v ještě dřívějším věku začal i já, v těsném závěsu za ním. Byl to takový můj tahoun, prostě starší brácha. Všechno jsme začínali spolu. Klasické dětské sporty; fotbal, hokej, i když ten o maličko později, neboť mičudu vlastní téměř každý kluk, kdežto hokej je co do vybavení přece jen náročnější a my byli dva kluci, nic nebylo zadarmo. S bratrem Tomášem (Mášou) 1932 Pan Jaroslav Tomsa se narodil 19. února 1930 v pražských Holešovicích. Je tedy přímo křtěný Vltavou. Jeho křest mu zabezpečil dlouhý a plodný život. Letošní osmdesátník je plný energie, síly a optimismu. Bohužel takové štěstí neměl jeho bratr Máša, který v pouhých dvaatřiceti letech tragicky zemřel na otravu plynem. Dříve byly tyto případy v bytech velmi časté (podobně zahynul také Jiří Šlitr) a dlouho se s tím nic nedělalo. Ještě dnes se tu a tam něco takového přihodí. Bohužel životy těm lidem už nikdo nevrátí, ale můžeme na ně alespoň s úctou zavzpomínat. Pan Tomsa vzpomíná na svého bratra velmi rád. Jsem opravdu pověrčivý a věřím i na osud, co se má stát, to se stane, neboť celá ta událost byla neuvěřitelná. Bratr byl stejně jako já boxerem, potom také ještě trenérem Slavoje Žižkov. Boxovali jsme ligu a ten osudný den jsme měli zápas v Karlových Varech. Byl už odpoledne, takže do Prahy jsme se ten den vrátili poměrně brzy. Nechtělo se nám domů, a jak už to po zápasech bývá, šli jsme ještě posedět. Ale ne všichni, někteří kluci jeli rovnou domů, šli jsme jenom já, brácha, Láďa Hrbek a Pavel Cechl. Seděli jsme, klábosili a pak že půjdeme ještě k bráchovi. Bydlel tehdy na Letné, v bytě, kde jsem dříve bydlel nějakou dobu po svatbě i já. On byl sice starší, ale v ženitbě jsem ho předběhl, a to mě tehdy možná i jistým způsobem zachránilo. Jak jsme totiž přišli k tomu baráku, mně se to najednou nějak rozleželo v hlavě a povídám:,hele brácho, já asi půjdu domů, žena by zas měla řeči, také ráno vstávám do práce, necháme to na jindy, 14

17 vrátil jsem se na tramvaj a jel domů. Kluci šli nahoru. Druhý den ráno jsem bráchovi volal, nikdo mi to nebral. To bylo divné, a tak jsem se tam rozjel. Vejdu do baráku a vidím dveře od bytu zalepené... a to už mi paní správcová se slzami v očích běžela naproti:,jaroušku, stalo se neštěstí, dva jsou mrtví. Pořád jsem si opakoval, dva mrtví, to znamená jeden živý, to je určitě Máša, absolutně jsem si nepřipouštěl, že by to tak nebylo. Bohužel bylo. S bratrem jsme měli velmi silný vztah, pořád jsme byli spolu. Byl to velmi chytrý a nadaný kluk. Vždycky se dobře učil, dobře sportoval. Chybí mi, ale to je osud, asi to tak mělo být. bratr Máša Chvilku mlčíme, až mě mrazí v zádech. Jsou chvilky, kdy je člověk opravdu smrti na dosah. Kdyby pan Jaroslav tehdy nejel domů, asi by tu dnes se mnou neseděl. Paradoxně si ještě vybral povolání, které svým způsobem někdy se smrtí hraničí, jako by se jí za bratra vysmíval. Mám samozřejmě na mysli povolání kaskadérské. Předcházela mu ale ještě řada událostí a doslova i ran. Třeba ledním pukem nebo boxerskou pěstí. Já hokej miloval, doslova jsem na zimáku spal, i s kamarádem Mirkem Novým, se kterým jsme pak coby ještě dorostenci vyjeli s prvním mužstvem na utkání do Švédska a Finska. To mi bylo čerstvých osmnáct. Ve Finsku jsme odehráli pět zápasů, další jsme pak měli odehrát ve Švédsku, ale byl únor 1948, takže z toho nakonec sešlo a k zápasům nedošlo. Z Finska jsme se pak přes Švédsko vraceli domů, dva z nás tam zůstali. Kolikrát se mě ptali, proč jsem nezůstal také, ale copak člověk v osmnácti už věděl, co chce, co bude dál? HC stadion dorost leden 1947, J. Tomsa první zleva Aktivní hokej přišel na řadu ve čtrnácti. K tomu ještě fotbal a spolu s bratrem box. Oba sourozenci zřejmě museli mít i sportovně založené rodiče, ale pan Tomsa mě vyvádí z omylu a rodiče mi představí. Táta Josef byl mechanikem, stejně jako můj dědeček a poté i já. Měl mechanickou dílnu, ale když přišly různé ekonomické krize apod., začal pracovat jako vedoucí v podniku Primosa, to byla továrna na zlato, stříbro a podobné výrobky tohoto druhu. Já jsem tam byl pak po vyučení s ním, jako jemný mechanik, a musím říct, že mě ta práce opravdu bavila. Také jsem sám vyrobil svojí ženě šperkovnici, ukáže mi pan Tomsa téměř umělecký kousek i s takovým detailem, jako je jeho fotografie na víku. Která z nás by takový dárek nepřijala? Ale zpět k tatínkovi. Žádný velký sportovec to nebyl, vzpomíná pan Jaroslav, ale co po celý život neskutečně miloval a čeho byl velký fanda, to bylo divadlo. Léta hrál jako ochotník a podílel se i na založení hereckého spolku Domoviny v Holešovicích. Maminka Antonie také nijak nesportovala, byla ženou v domácnosti, jak tehdy bývalo běžné, a myslím, že s námi dvěma neposednými kluky měla práce až až. A z neposedných kluků se stávali skvělí sportovci. Jak jen by pohybová činnost prospěla i dnešním klukům, trávícím hodiny a hodiny u počítačů. Tehdy naštěstí počítačové hry nebyly, zato byly sportovní kluby a oddíly, soutěžilo se, zápasilo, hrálo se. Mladý Jaroslav Tomsa to dotáhl až do nejvyšší československé hokejové ligy za klub I. ČLTK (později Motorlet Praha pozn.). Hrál hokej, fotbal, boxoval. Lze vůbec tyto tři náročné sportovní disciplíny nějak skloubit dohromady? Tehdy to ještě šlo, dnes už ne, poněvadž hokejová sezona trvá cca 10 měsíců, dříve tak dlouhá nebyla, vysvětluje mi všestranně nadaný sportovec Tomsa. Takže hokej jsem hrál v zimě, fotbal v létě a boxu se věnoval celoročně. Před nástupem na vojnu jsem pak byl v napjaté situaci, budu-li povolán k boxerům nebo k hokejistům. Bylo mi jasné, že o tom nebudu rozhodovat já, ale jiní. Čekal jsem, co pro mě vyberou a vybrali box. A v tom dosáhl mladý Jaroslav opravdu vrcholu. 11. října 1951, těsně před vojnou, v pouhých 21 letech, se utkal v narvané pražské Lucerně v boxerském zápasu s olympijským 15

18 osobnost Svatební foto 1957, svìdek Jula Torma A J. Vojíø vítězem Julou Tormou. To bylo krásné období. Rád na J.Tomsa støední váha 1951 to vzpomínám. My jsme boxovali nejdříve v Komárně, kde už jsem tajně doufal, že se s Tormou utkám, bohužel z nějakého důvodu tehdy nenastoupil, něco měl. Byl jsem trochu zklamaný, neboť Torma byl pojem, sen každého boxera se s ním utkat. To se mi nakonec podařilo doma, v Praze. V Lucerně byla odveta, kde bylo potvrzeno, že Torma opravdu přijede. Byl jsem v sedmém nebi, že s ním budu zápasit. Prohrál jsem na body, ale i to byl úspěch. U boxerů vždy hodně záleží na soupeři, nejen kvůli tomu, kolik vydrží a jak je dobrý, ale mezi samotnými boxery se často hodnotí i to, s kým byl zápas dobrý a s kým ne. Tento zápas byl dobrý po obou stranách a jsem na něj pyšný. A nebyl jediný, za rok jsem měl to štěstí podruhé, na Mistrovství republiky. Zápasy byly dobré i po stránce přátelské, neboť světový boxer Jula Torma se nakonec stal i svědkem na Tomsově druhé svatbě. (1962), kde už se prosadily náročnější kaskadérské kousky, následoval Limonádový Joe (1964) a další. Ono v těch dřívějších filmech tolik kaskadérských scén nebývalo, sem tam nějaká facka, když však začaly scénáře postupně nabývat na intenzitě, bylo zapotřebí i více kaskadérů. Nebezpečnost narůstala a bylo nutné zajistit bezpečnost. Například v tom Limonádníkovi (Limonádový Joe pozn.) si mě už zavolal pomocný režisér Tomáš Svoboda, který o mně věděl z předchozích filmů, abych mu poskytl pár kaskadérských rad. Takové to kaskadérské zázemí, technika pro kaskadéry, bezpečné provedení akcí, to vše se začalo při natáčení filmů postupně stávat nutností. Když se pak začal v roce 1968 natáčet film Most u Remagenu, bylo zapotřebí někoho, kdo by s americkým koordinátorem pracoval, poněvadž on ty naše kluky neznal. V té době začala vznikat i první ucelenější kaskadérská skupina, a protože už svým prvním filmem jsem měl oproti ostatním klukům trochu předstih a také jsem byl jeden z nejstarších, došlo postupně, řekl bych, k prvnímu oficiálnímu šéfovství ve vznikající kaskadérské skupině filmového studia Barrandov, předchůdci pozdější kaskadérské agentury FILMKA. Díky vynikajícím pohybovým schopnostem se Jaroslav Tomsa začal pozvolna dostávat i do prostředí filmového, ať už v roli herce, kaskadéra nebo poradce. Jeho úplně prvním filmem byli Ledoví muži (1960). Ano, v této branži se objevila moje všestrannost, i když tento můj první film ještě nebyl o kaskadérské činnosti, ale o hokeji. V Ledových mužích jsem měl jen malou roli hokejisty. Hokej byl u mě vlastně, z hlediska filmu, začátkem úplně všeho. Pak přišla nabídka na další film Tarzanova smrt Jáchyme, hoï ho do stroje, 1974 Kkaskadérská bitka Ètyøi vraždy staèí, drahoušku,

19 S Ivanem Pokorným ve filmu Koncert, 1980 Akce U Hybernù Ještě než se dostaneme k představení samotné agentury FILMKA, jsem zvědavá a zajímá mě divoké prostředí filmového zákulisí, ve kterém pan Tomsa, zpočátku externě, později na plný úvazek, léta pracoval. Na jaké filmové zážitky či osobnosti vzpomíná nejraději? Poznal jsem spoustu zajímavých osobností, je určitě těžké vybrat a vzpomenout jen na jednoho. Kdo na mě ale zapůsobil asi nejvíce a s kým se mi nejlépe pracovalo, byl režisér Karel Kachyňa. Působil velmi přirozeně, na nic se nehrál. Vzpomínám si na jednu historku, to jsme zrovna natáčeli v Paříži film Poslední motýl, a tam byla scénka, kdy měla mladá kaskadérka přelézt z balkónu v druhém patře na rampu a na další balkón. Přelezla to a chtěla pak po záběru odejít, a vtom Kachyňa zvolal:,néé, znovu, počkej, neodcházej. Tak ona počkala, Kachyňa šel nahoru, my mysleli, že jí jde ukázat, jak se má správně chytit nebo něco takového, a najednou vidíme, jak to zábradlí přelézá sám. Ukázal jí to rychle a rázně, ostatně jak bylo jeho zvykem, a to už nebyl v tu dobu nejmladší. Setkání s Karlem Kachyňou by byl jistě zážitek pro každého. Ať už přímo s ním nebo s jeho neobvyklými detailními nápady. Pan Tomsa by mohl vyprávět. A také vypráví. Nebo se točil film Smrt krásných srnců. Přišli za mnou z produkce, že Kachyňa chce, abych mu půjčil co nejvíce fotografií z boxerských utkání. Ptám se, jestli i nějaká konkrétní jména, a že ne, že jenom spoustu fotografií. Tak jsem mu to poslal. Pak mě zavolali v natáčecí den, ať se přijedu podívat a ony ty fotografie byly všechny vylepeny v maringotce, všude dokola, kolem postele, a záběry na nich sloužily k milostné scéně. To znamená, on byl dole, ona nahoře a přitom se dívala na ty fotografie. Takový byl ten Kachyňa detalista. (smích) Pan Jaroslav Tomsa se ale neobjevoval jen na fotografiích. Například ve slovenském filmu ze 70. let Víťaz, hrál přímo hlavní roli bývalého boxera. Na Slovensko vůbec jezdil hrát i dělat poradce často. A odtud pochází i další historka, která mě opravdu pobavila. Do Bratislavy jsem jezdil často. Jednou mi volali, že by chtěli udělat pád, ale že to nebudu dělat já, že mají nějakého svého sportovce. Chtěli jen, abych mu k tomu řekl všechno potřebné, kolik je zapotřebí krabic na dopad apod. Tak jsem jim to hlavní vysvětlil, a jelikož jsem s nimi už dříve něco dělal, tak jsem se o to více nestaral a považoval svoji radu za hotovou. A oni vám na druhý den přivezli krabice od bot. Snad tisíc jich bylo. Mě by vůbec nenapadlo jim ještě říkat, že to mají být krabice kartonové. Tak jsem jim pak řekl, že do toho bych si tedy netroufl skočit ani já. (smích) Pìsti ve tmì O hodně úspěšněji už dopadla poradenská činnost u Tomsova nejoblíbenějšího filmu z boxerského prostředí Pěsti ve tmě (1986, žie J. Soukup). Těch filmů bylo samozřejmě mě da- re- leko více, ale na tento se ptám záměrně, neboť mě zajímá, jak se podařilo udělat z neboxera era herce Marka Vašuta dokonalého boxera herce. Markova maminka byla tanečnicí, takže i ten kluk měl pohybový předpoklad vso sobě. Kdyby ho tam neměl, tak bych to z něj samozřejmě nikdy nedostal. Než byl však do té role oe obsazen, probíhal casting, na který mě Soukup up zavolal, a při těch kamerových zkouškách to bylo teda něco. Povětšinou boxeři, každý z nich chtěl tu roli dostat, tak do toho šli na plné pecky, a já už toho měl za chvíli také plné pecky Soukupovi se však pořád nikdo nezdál a nakonec mi povídá:,hele, budeme zkoušet toho Vašuta a já potřebuju, aby to fakt vypadalo alo opravdově, tak jsem ho začal trénovat. Natáčelo se to v Polsku, Poláci mají špičkové boxery, a i ti pak oceňovali, co je to za,herce boxera, že je tak dobrý. To byla vlastně i pro mě velká 17

20 osobnost pochvala. A od té doby nás také pojí s Markem Vašutem přátelství. Pan Jaroslav Tomsa má spoustu přátel, neboť je to člověk přátelský, upřímný a také veselý. Bylo mu však vždy do smíchu? Co třeba při některé z mnoha kaskadérských scén? Nebál se někdy? Neměl někdy strach? Jednou ano. To bylo ve filmu Hrozba. Nejnebezpečnější scény pro kaskadéra jsou totiž ty, které nemůže sám nijak ovlivnit, a to se přihodilo právě tady. Natáčeli jsme v Ostravě scénu, kdy prchám po plynovém potrubí. Ve spoji toho potrubí pak jakože ucházel plyn a vznikl velký požár. Já jsem měl doběhnout těsně k tomu ohni a pak spadnout dolů do krabic. Jenže tady zasáhla příroda. Najednou zafoukal vítr a oheň šel na úplně opačnou stranu, než jsme předpokládali. Nemohl jsem nic dělat. K ohni jít nešlo, dolů skočit nešlo, poněvadž jsem ještě nebyl nad těmi krabicemi ale pak už štáb dole zjistil, co se děje, rychle natočili záběr a já v poslední chvíli spadnul. Tím ohněm jsem byl už ale celkem dobře,olíznutý. A to jste na sobě neměl žádný ochranný oblek? divím se. Neměl, nikdo s něčím takovým nepočítal. Jak říkám, jsou prostě situace, které nepředpokládáte a neovlivníte. Díky herecké a kaskadérské činnosti se pan Tomsa podíval také do světa. Například při natáčení seriálu Třicet případů majora Zemana to byla Kuba. Velmi známá je scénka z epizody Rukojmí z Bella Vista, kde Jirka Hradec (v podání Rudolfa Jelínka) zápasí na lodi s mužem, který přepadne přes palubu. Tím mužem nebyl nikdo jiný než Jaroslav Tomsa. V době natáčení jsem právě točil v Bratislavě již zmiňovaný film Víťaz, kde jsem měl hlavní roli. Na Kubu mě sice pustili, ale s tím, že se mi nesmí nic stát. To víte, roztočený film, kdyby se něco stalo, tak to byly velké peníze. Při natáčení Zemana jsem měl dvojí úlohu. Za prvé koordinační, tzn. vymyslet scénu tak, aby působila věrohodně, a za druhé ještě zahrát ten pád do vody. Místní domorodci nás však naštěstí varovali, že ve vodě jsou velmi nebezpečné ryby, a tak jsem nakonec do ní nešel, filmovým střihem jsem padal do plachty. Hlavně, že mě ještě v Bratislavě varovali, že se mi nesmí nic stát, a oni by mě tam málem hodili žralokům. (smích) Major Zeman Kaskadérská práce, to jsou pády z výšky, rány pěstí, průchod ohněm, automobilové honičky a spousta dalších napínavých akcí. V začátcích pana Jaroslava Tomsy, coby kaskadéra, byli všichni jemu podobní většinou samouci, nikdo je nic neučil. Ani jak mají vypadat údery, ani jak mají sebou házet či dopadat. Jak však postupně přibývalo nebezpečných a čím dál akčněj- USA Vlci ších scén, přibývalo také nároků na kaskadéry. Možná si málokdo uvědomuje, že čeští kaskadéři patří ve světě k absolutní špičce. Jak mi pan Tomsa potvrdil, například na takovém natáčení velkofilmu Titanic v roce 1997 zůstali v konečných, nejnebezpečnějších scénách už jen kaskadéři z Čech a Ameriky. Naši filmoví kaskadéři pochází většinou z kaskadérské agentury FILMKA, jejímž zakladatelem je právě Jaroslav Tomsa. Tuto agenturu pak předal svému mladšímu kolegovi Ladislavu Lahodovi, který ji vede stejně tak zodpovědně a úspěšně, o čemž ostatně svědčí i trojí prestižní nominace na cenu Taurus, hollywoodského kaskadérského Oscara, v letech 2002, 2006 a S Láïou Lahodou, nástupcem P.Bozdìch, R.Brùna, R. Vrba, L. Lahoda, nominace kaskadérský oskar, cena Taurus