Transkript

1

2

3 Digitized by the Internet Archive in 2010 with funding from University of Toronto

4

5

6

7 >:.:/^-' STUDIE A PODOBIZNY, NAPSAL JAROSLAV VRCHLICKY. W/i^ -' *" ^i ">( ^v v PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁÓEK NAKLADATELÉ Cena zl. 160.

8

9

10 Tiskem a nákladem knihtiskárny ^. S i m á, I2 si v Praze, Jerusalemská ulice islo 11, vyšly mimo jiné tyto knihy: Ú Blil MMi IRCHLICÉB K ŽIVOTU. Komedie o jednom jednání, (retí vydání.) SOUD LÁSKY. Cena 20 kr. Veselohra o tech jednáních. Cena 50 kr, rabínská moudrost. Veselohra o tech jednáních. Cena 50 kr. V SUD DIOGENOV. Komedie o jednom jednání. (S podohiznou básníkovou.) 20 kr. EXULANTI Drama o pti jednáních. Cena 50 kr. Tragedie o pti jednáních. SMRT ODYSSEA. POMSTA CATULLOVA. Cena 60 kr. Komedie o jednom jednání. Cena 20 kr. Drama o jednom jednání. NAD PROPASTÍ. JULIAN APOSTATA. Cena 20 kr Tragedie o pti jednáních. Cena 50 kr. BRATI. Historické drama o pli jednáních. Cena 60 kr,

11 STDDIE A PODOBIZNY. NAPSAL JAROSLAV VRCHLICKY. «*n v PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠlMÁCEK NAKLADATELÉ Uvdlnno k prodeji SVK Hiadec Králové

12 pl\j F- 1

13 ! Slovo úvodní. ybral jsem z veliké ady svých literárních lánk pouze ty, o kterých myslím, že mají vtší cenu, než jaká se na pouhých referátech denních list mže vyžadovati tedy ty, kde vedle údaj cizích mj vlastní úsudek i vlastní pojímání literárních otázek o slovo se hlásí. Soustavy ovšem v knize není; je tžko tolik rzných vcí srovnati v jeden rámec doufám však, že ze všech lánk vynikne pece jednota stanoviska, které se v autorovi vyhránilo za dloubá léta studií a práce, z které jej asto vyrušovaly poteby a ohledy jiné, jak je neúprosn s sebou pinášel roztíštný a stále zmítaný vnitní život jejich pvodce. Jedno asi pozná tená soudnjší ihned, eklektické stanovisko moje; nevím, jestli je eklektismus chybou, vím jen, že jest tžko stavti se dnes, kdy tolik dojmuv a proud cizích na nás odevšud dotírá, na cimbuí jediného dogmatu, jediné theorie Všecky lánky zde podané vznikly vždy s píslušnou knihou v ruce, málo co je pebráno z druhé ruky a to je vždy pesn udáno, O nkterých pracováno fragmentarn léta, tak o studii jednající o poesii Viktora Huga. o glossách k nejnovjší poesii francouzské a italské, jiné vyvolány byly jsou to hlavn podobizny píležitostí, a již úmrtím i oslavou památky píslušného spisovatele. 1*

14 IV Podotýkám, že lánky, které po rznu jsem psal o novém románu francouzském, jichž adu pinesla již letošní Osvta" a díve po rznu Hlas Národa", jsem nepojal v tuto sbírku, utvoí asem zajisté bude-li asu i zdraví knihu soustavnjší, pojednávající o moderním románu francouzském od Balzaca až na dny poslední. V Praze, due 26. dubna J. V.

15 Pátý kvten." óda Alessandra Manzoniho. *) I. Úvod. flfálo jest básní lyrických, jež napsal Alessandro Manzoni. Obdivuhodný tento muž, kterého síla ducha, neodvislost pomr osobních a proudní celé doby uinily hlavou školy romantik" v Itálii, liboval si v tom, že kladl na každém poli písemnictví pouze základy. Ovšem základy obrovité a imponující. Proto práv celá jeho stejn slavená i osoovaná innost má jakýsi ráz fragmentarní, tak že právem, co pravil Sainte-Beuve o jeho dvou tragédiích, platí o celém jeho díle. Jsou to vždy jen ohromné sloupy, na nichž ml spoívati portikus chrámu, který nebyl nikdy vystavn. V každém odvtví literatury vztýil Manzoni takové sloupy. V dramatu nazývají se Adelchi" a Carmagnola", v románu Zasnoubenci", v lyrice Hymny posvátné" a Pátý kvten". Jest vru podivno, jak duch tak eminentn nadaný, vzdlaný a bohatý ustal vždy v dalším tvoení, kdykoliv se osvdil na n- kterém poli písemnictví njakým dílem znamenitým. Jaký to byl lyrik, co mohl ješt napsati po svých Hymnách" a po Pátém kvtnu"! S jakou nedokavostí oekávala celá Itálie nový historický román po Zasnoubencích"! Co tu kolovalo povstí, co nadjí! Zatím lyrik dávno byl umlkl a romanopisec zavraždil se vlastními falešnými theoriemi, které si zbudoval o románu histo- *) C. A. Meschia: Sedmadvacet peklad do rzných jazyk Pátého kvtna" od AI. Manzoniho. (C. A. Meschia: Ventisette traduzioni in vaiie lingiio del ciuque Maggio di Aless. Manzoni. Foligno, Campitelli).

16 rickém. Nkolik prací z dob mladistvých, množství zaátk a ást djin revoluce francouzské to vše, co našlo se po jeho smrti. Jaký taj psychologický naskýtá se tu zvdavé mysli? Byla to nedvra vzbuzená astými útoky strany jemu nepející, která otravovala další jeho innost tvrí? i bylo to plné uspokojení genia, který byl si jist, že podav v každém druhu umleckého tvoení nedostižné vzory, mže jako to uinil Alfred de Vigny dívati se klidn dvacet let, jnk vní potomstvo jeho dílo? i veden studiemi a rozvojem svých ideí autor odvracel se pomalu od umní ku písné vd; touhou po pravd veden, zanedbával krásu? Ovšem, vždy jen studia vyplnila celý ostatní klidný život Manzoniho, ale studia ta obracela se pomalu z pole umní na pole vdy historické a íilosoíické. Avšak positivních výsledk po práci tak dlouholeté zde nezbylo, jen výpisky, jen zaátky. i snad autor skuten vyerpal svj poetický tvrí fond a u vdomí toho ani nedlal nových pokus k dílm jiným? A kdyby ze všech tchto otázek poslední s pravdou se setkala, mohl by nkdo míti mu za zlé? Musí vždy, jak trefn podotýká jeden jeho biograf, po Iliad následovati Odyssea? Ovšem, jinde jest autor slavným na základ jediného sonetu, pro by nestail Manzonimu k nesmrtelnosti jeden román, který se jmenuje Zasnoubenci", jedna óda, která se jmenuje Pátý kvten"? Le bu jak bud, a delikatnost pílišná, a nedvra, a vyerpání tvrí síly zavinily neplodnost Manzoniho v druhé polovici jeho života co plátno nám hádati se o to. Po všech kižovatkách snár, po všech bojích stran s uctivou pobožností vrátí se každý Vlach k arovné knize Zasnoubenc", a by i práv s citem náboženským nedeklamoval jeho Posvátné hymny", zastaví se vždy s podivem nad klassickou ódou Pátého kvtna". Básni této, u nás posud nepovšimnuté, chceme vnovati n- kolik slov prvodních; k závrku podáme její peklad. II. Vznik básn. Svobodné hnutí v letech 1820 a 21, uvítané zprvu upímným jásotem, pineslo hoké ovoce a stalo se zdrojem nekonených vyšetování a odsuzování, internování a žaláování. Osud ten

17 ! stihl i etné soudruhy Manzoniho. On sám rozladn a smuten uchýlil se v samotu své vlily v Brusuglio a hledl studiemi a stykem s nkolika dvrnými páteli skonejšiti a v rovnováhu pivésti ducha rozbolnného. *) V zahrad villy došla jej zvst o úmrtí Napoleona. Byl neobyejn dojat a pod prvním vlivem zprávy té odebral se do studovny, kde zaal psáti svou ódu. Napsal ji ve dvou dnech, tetí den ji místy upravil ; praví sám, **) že tyto ti dni byly pro nho dni keovitého záchvatu" (di convulsione). Piznání toto charakterisuje nejlépe tvrí zpsob Manzoniho. Báse ne velkou, ítá osmnáct slok, psal celé dva dny, tetí den ji upravoval; jaký to pozvolný process tvrí! A to byl ješt pod dojmem události ohromné, výrazu a významu svtodjného. Jakou pouští pochyb prošel jeho duch, než deíinitivné ustanovil tvar jedné sloky! Jaký zápas myšlénky a formy Nastaly starosti nové. Manzoni vdl naped, že censura báse nepropustí, ano co horšího, že vydá se sám v nebezpeí vyšetování a soudního stíhání. Dobrá taktika mu pomohla.***) Podal censue báse ve dvou opisech v nadji, že nkterý z úedník censury neodolá pokušení a že odnese jeden opis z úadu a v taji zapjí jej svým známým. Tak se i stalo, Censura báse zakázala, druhého dne však tato juž kolovala v nesetných opisech mstem a to pomocí censury, a Manzoni byl ušeten všeho stíhání. Rychle pelétla báse hranice a brzy stihl autora nmecký peklad, v nmž vyšla díve než v originále. Pekladatelem nebyl nikdo jiný než Góthe. První vydání originálu stalo se teprve koncem roku 1822 v Lugan, v nm pipojen k originálu peklad latinský v hexametrech z péra doktora Pietra Solettiho (Erifante Eritense) s dopisem autora pekladateli. III. Jiné souasné básn téže látky. Událost rázu tak tragického, jakou byla smrt Napoleonova na osti'ov sv. Heleny, byla tak vysoce cennou látkou poetickou, *) Benedetto Prina: Scritti biografici: Aless. Maazoni. **) Giov. Sforza: Epistolario di Aless. Manzoni. ***) De Gubernatis; Ales3. Manzoni. V tom všichni biografové M. se shodují.

18 8 žo vzrušila struny nejelnjších souasných básníkv. Byron a Lamartine v ele zapli hymny: první zpv titanské síly, z kterého vyznívá neúprosný hnv lovka svobodného vi tyranovi, v nmž snoubí se tragika osudu Napoleonova s tóny rozhnvaných symfonií Beethovenových. Jen ješt o jeho básni lze íci, co pravil Manzoni o své, že snad nezeme forse non morrá". Báse Byronova jest velkolepý výkik, zdá se, že psána byla v letu a blesky. Jestli jí nco schází, je to smírný akkord, je to perspektiva harmonického zakonení. Báse Lamartineova má místa plného, sytého koloritu, ale ztrácí se v eišti široké rhetoriky a v nejasné mlze neurité sentimentalnosti. Hned vedle ódy Byronovy kladl bych silné verše Viktora Huga*) upomínající v detailech na nkteré ádky ódy Manzoniho. Z básník menšího ádu všimnme si ješt Delavignea a Bérangera. Delavigne nezvedá se nad své obyejné niveau deklamaní lyriky, a není práv báse ta z jeho nejslabších; roztomilý Béranger však po svém zpsobu, jak dobe praví Benedetto Prina, zmenšuje hrdinu, co bylo látkou hymnu a ódy, tsná v chansonu plnou grácie a souzvuku, co mohlo býti epopejí nebo dramatem, je mu národní legendou a idyllou Virgilovskou." Jaký jest pomr ódy Manzoniho k tmto vyteným básním? Jednoho upíti nelze, že Manzoni jediný ze všech v básni své má nejvtší perspektivu historickou a svrchovaný klid. Hnv tribuna, který schvátil Byrona, nha troubadoura, jíž se neubránil Lamartine, vítaná píležitost, užiti všech barev, své bohaté malíské palety, již tu uchvátil Hugo, netkly se ducha jeho. Stojí v své básni jaksi nad stranami, cítí tu událost svtodjnou, nesoudí, nezatracuje, líí jen dojem úmrtí velkého bohatýra se stanoviska všelidského. A má k tomu plné právo nebo: Jej duch mj zel a mlel vždy, když s trnu v blescích vládnul, a v neustálém stídání kdy kles' a vstal a padnul Ve tisíc hlas bouný ruch on nevmísil svj hlas; *) Viz mj peklad:,. Poesie francouzská nové doby", strana 105.

19 Cist, bez otrockých popvk mrzkých pohrdání, i tec[ pohnut, hvzda taková když hasne z nenadání, nad popelnicí píse lká, již neshltí snad as. Báse je prosta veškeré rhetoriky. Po objasnní stanoviska, jaké zaujímá básník vi pedmétu svému, rozvíjí se v slokách plastických a úsených život Napoleonv pln zmn štstny, pln pevrat, vítzství a pád, truchlý exil jeho a smrt, z které vypedl Manzoni zakonení plné harmonie a smíru. Aby lépe vynikl rozdíl obou geni, Huga a Manzoniho, kladu sem v pekladu jedno místo, kde oba se stýkají ; líení upomínek Napoleonových na sv. Helen. Viktor Hugo: Když jeho kalný zrak podveer jizbou tmavou tak bloudí bez cíle, na kývá lysou hlavou, pro v minulosti tmu duch jeho pohížen? To, Sire, nebyla tvá báse dozpívána, jež celou Evropou tvou dýkou byla psáni v trub hlaholu a boue útoku, ni výška pyramid, ni vlny bouných moí, ni pasa kahirský, ni rychlí jeho oi, co hryže tebe v duše hluboku; To hukot nebyl homb, kartá nebyl píval, jenž zemí pod tebou rok dvanáctý zachvíval, když erné víry své rozpoutal boj, když k moi jeho ryk hnal vojsko tvé jak bsy šumící prapory k té sklánly se smsi, jak stožár les nad ztemnlý voj: Ni Madrid nebyl to, ni Kreml na severu, ni bubn jasný besk ve prvním jitra šeru, ni spící tábory, když hvzdy v plápolu, tys nezel dragony, ni svoje kopiníky, již mezi vojskem tvým své rudé nesli píky, jak mezi obilím ní kvty koukolu!

20 10 Alessandro Manzoni: Ó astokrát když v mlení den umíral juž líný, na prsa ruce skrížené, zrak záný sklopen v stíny, on tával, až jej vzpomínky nes' v dávné asy let! Na pohyblivý myslil stan, na valy, jak se boí, na píval divých konio, na voje v slunce zoi, na prudký rozkaz královský, na poslechnutí hned Srovnejme široké, obrazné líení Hugovo, kde obraz jako v kaleidoskopu se vsí na nový a neekaný a tuto plastickou jednoduchost, kde sama forma podobá se pochodu válenému Ano forma jest vedle myšlenkového obsahu, vedle klidu mudrce, jenž celkem ovládá, nejvtším faktorem, rozhodujeme-li o cen této básn v porovnání s jinými jí souasnými. Šastná volba verš krátkých, ránám dláta v své úsenosti podobných, kde stídá se verš nerýmovaný s rýmovaným, a v rýmovaných opt rým ženský s mužským s virtuosností neobyejnou, kde zdánliv opoždný poslední rým každé druhé sloky psobí jak ohlas sloky pedcházející. Pípadné pirovnal M. Sauer*) první sloky této ódy k ouvertue velkolepé symfonie. Pipomínám tu ono takka juž klassické a v písloví pešlé: Ei fu". Mistrovsky užitá tato dv slova v prostot své jsou zde celým epitafem, z kterého až satiricky vyznívá marnost slávy svtské. On byl více íci se nemže o velkém svtovládci. Tento effekt nedal sob ujíti také Lamartine, ovšem teprve po Manzonim, jeho óda zaíná analogicky : Ci git... point de nom IV. Úsudky domácí a cizí. V boji klassik s romantiky vedeném tenkráte s vášnivostí strannickou, nalezla óda Manzoniho na jedné stran pijetí nadšené. *) Sauer: Eine Studio iiber Aless. Manzoni.

21 11 na druhé lhostejnost, ba i zjevné nepátelství. Paride Zaiotti, uený a snad nejobratnjší kritik staré školy, otevel boj proti Manzonimu. Z'a ním se vyhrnuly celé davy: Biblioteca Italiana, Gazzetta di Milano, Giornale ufficiale v Neapoli neušetily ani stavby sloky, ani poadu rýmu, ani sledu slov. Le i nkteí vážní spisovatelé a ctitelé talentu Manzoniho byli na rozpacích a sám Giordani psal v listu k píteli jednomu: Nehádám se o látce, každý píše o tom, o em chce, však mn se zdá, že básník nevdl místy, co chce íci a místy nevím já, co on chtl íci." U jiných a to posud i dnes zakaluje mnohým jasný soud pekážely náboženské názory Manzoniho. Nepipomínám ani prostedk podlých, jakých užíváno v boji tom. Zrázeli tak jistého nakladatele francouzského, aby nevydával spisy Manzoniho, které prý vbec za peklad nestojí atd. Témto fanatikm svobodomyslnosti nebyl po chuti ryzí vírou dýšící závrek ódy, apostrofa ta zdála se jim zbyteným pívskem (coda appiccat;i). I rozvážný Settembrini, a obdivoval se vzácnému talentu Manzoniho, cítil k jeho plodm velkou antipathii jediné z ohled náboženských. Sciugli nevdl proti básni nic jiného, leda že nazval Pátý kvten" ódou bez nominativu, jakoby pouhý nadpis její a obsah nestaily povdti tenái, o kom se píše a jedná. Z pirozeného odporu ani ne tak proti Manzonimu, jako spíše proti smru školy jím vzbuzené a zahájené, nenachází Pátý kvten" ani u nejmodernjší školy kritické zaslouženého ocenní. Jednak tendence náboženská, jednak pedsudek školy tomu pekáží. Carducci*) vytýká, že básník v ód své zapomnl na Itálii, a rád by škrtnul dv sloky první a poslední; pro první, dobe nechápeme, poslední ovšem se píí jeho pohanskému stanovisku. Obrátíme se k posudkm objektivnjším. Lamartine psal takto svému píteli De Virieu: Óda Manzoniho mne uspokojila mnohem více, než jsem oekával jeho tragédie (hrab di Carma- ; gnola) mne práv neokouzlila, jeho óda však je dokonalá. Vše je tu, myšlénka, sloh i cit, schází jen péro trochu bohatší a skvlejší ve stránce básnické; všimni si jedné vci, óda ta jest stejné krásná v prose, a snad ješt krásnjší ale což na tom, cliiél *') Carducci: Confessioni e battaglie.

22 12 hych ji napsati."' Výrok ten, juž proto, že chválou píliš neplýtvá, jest zajímavý pro Lamartinea více ješt než pro isianzoniho. Vidíme, jak Lamartine neml smyslu pro krásu plastickou, pro jednoduchost, jak jemu bohatství poetické frase šlo nade všecko. Mohl bych doložiti tvrzení toto dvody jinými, na p. jak oceoval Byrona, Dantea, bibli a Homera. Nicmén slova poslední chtl bych ji napsati", ukazují více než všecko, jak podmanila i jej báseií tato. Gothe, který ihned ódu peložil, pál Manzonimu, stopoval s úastí jeho innost a vyslovil se nkolikrát o lyrice jeho velmi pípadn a.pochvalné. Jeho poesie." praví, jest obrazem celé lidské povahy, a by i užíval málo obraz, vzlétá v lyrice k nádherné výši, což mu ani kritika nepátelská upíti nemže; jednoduchá velikost jest formou jeho básní." Domácích úsudk hymnických jest ada nekonená. Uvádím jen dva. Benedetto 1'rina ve spise námi již citovaném praví: ^óda tato, která je bez odporu arcidílem lyriky moderní, jest snad nejzánjší a nejmohutnjší manifestací genia Manzoniho. V lyrické síle, v smlém letu obraznosti jak vycviený orel zstává básník vždy pánem vkusu a srdce svého; v postupu tolika homerických obraz není víru urážlivého, le síla zmírnná, plnost svtla, která ohlašuje pítomnost genia. Pátý kvten" spíš než ódy Pindarovy lze nazvati básní epickou, aruplným dramatem, které rozvíjí se pouze v 18 lokách, a které lze srovnat s onmi obrazy divuplnými, jakými jsou vidní Ezechiela, kde jsme uneseni v závratnou výši, zkad udivený zrak vidí dole mizeti zemi a otvírati se kolem nekonené, valné obzory." De Sanctis, *) praví o této ój mezi jiným: Pátý kvten jest báse epická ve form lyrické. Je to devt (De Sanctis poítá vždy dv a dv rýmem pcsledním spojené sloky za jednu) slok, z nichž každá hloubkou perspektivy je jaksi malým svtem, a z každé vane dojem na tebe, jakoby byla pyramidou. V každé sloce mní socha svj vzhled, ale obrovskou zstává vždycky. Hluboké a rychlé oko mí tu ve svém nadšení prostor, sbližuje a hromadí roky, rozkládá události a dává celku illusi nekonenosti. Rozmry básn této rostou perspektivou její, která má ") De Sanctis: Storia della letteratura italiana II. r p

23 13 kouzlo své v jasnosti a jednoduchosti dojm. Obrazy, dojmy a city mohutní tím valným obzorem, v kterém dýší, barvy mají v nm vtší sytosti a rozmry. Je tu celý život velkého toho lovka, jeho posimky, jeho život intimní i historický, jeho psobení na souasníky, jeho zamyšlená samota, ohromná ta synthesa, kam ítí se události a vky jako strnulé a pivábené vyšší mocí v tyto uhánjící, ostrou uzdou rým spjaté verše." Nám, vzdáleným ptek stran z jedné i pílišného hymnického vychvalování z druhé, jest snadnji vyknouti soud definitivní o této památné básni. Jak leží tu ped námi v originální plastické síle, jak astým studiem a nkolikerým pekladem stala se majetkem naším v každém nejmenším detailu, po uvážení všeho, co píznivého i nepíznivého o ní napsáno bylo, musíme vysloviti svj nelíený obdiv, jakožto vskutku ped dílem vysoce umleckým. Jedno zde imponuje, onen jas, ono svrchované ovládání tak veliké látky; kdežto Byronova óda podobá se srázné bystin v propast letící, iní na nás óda Manzoniho dojem ústí velkých amerických ek, na nichž leží plný polední svit a s ním velkolepý poklid velké, panenské pírody. Nejistší mramor ecký je tu spracováii nkolika geniálními údery dláta v tvar neskonalé krásy; že tento tvar na hrotu svém koní kížem, nemže pece nieho ubrati jeho lesku a jeho olympické velebnosti. A jako ekl Napoleon o Gotheovi: Ejhle lovk!" lze íci o Pátém kvtnu" by bychom i nebyli Manzoniany Ejhle báse!" V. Peklady Pátého kvtna". Zmíníme se krátce o pekladech do cizích jazyk, jak je sebral C. A. Meschia v knize námi již uvedené. Jsou to: I. Peklady do latiny: 1. Píetro Soletti, pseudonymem Erifante Eritense. První otisk ódy té, který vbec v Itálii vyšel a sice v Lugan bez udání roku; list Manzoniho, k nmu pipojený, je datován 20. ervna Peklad jest zdlán hexametrem. 2. Anfjdo BonncceUi zaslal svj peklad Manzonimu v ruko-

24 14 pise, kniha Meschi.ova poprvé jej otiskuje. Peklad je zdlán slokou alkaickou. 3. Francesco Favesi (zemel 1883) peložil veškeré básn Manzoniho do latiny; vyšly v samostatné knize v Milán r Peklad je hexametrem. 4. Antonio Bota rovnž peložil do latiny všecky lyrické básn Manzoniho, vyšly v Bergam roku Peklad rovnž jest hexametrem. 5. Federico Callori, hrab, rovnž peložil všecku lyriku Manzoniho, peklady ty vyšly v Turín roku 1880, peklad jest v distichách antických. 6. Giuseppe Vaglica, kanovník, peložil do latiny Hymny posvátné", které vydal s pekladem této ódy v Palerm roku Peklad je slokou asklepiadickou. II. Peklady do f r a n i n y : 1. Antoine cle Latour peložil ódu Manzoniho prosou a vydal ji s peklady divadel a poesií ostatních v Paíži roku Marc-Monnier jteložil ódu veršem, formu ovšem zmnil, nemoha napodobiti italských sdrucciol, rýmuje poadem abbacc. Peklad vydán v knize: Je Itálie zemí mrtvých?" v Paíži roku Villemain, známý kritik a historik literární, peložil též ódu prosou a vydal peklad v knize: Studie o geniu Pindara a o poesii lyrické" v Paíži roku III. Peklady do španlštiny: 1. Sr. Ríibi. Peklad volný, ve form jakési kanzóny z r Caete peklad ješt volnjší z roku I84G. 3. Garda de Quevedo Venezolano, peklad z roku 1847 ve form originálu mnohem bližší, než peklady jeho pedchdc. 4. Fug. Hartzettbiisch, peklad rovnž z roku Hartzenbusch jest jedním z nejlepších tragických básník moderního divadla španlského. Pozdji podal druhý peklad téže básn. 5. Marti y Folgiiera, peklad z roku 1868 ve form originálu; taktéž i peklad

25 15 6. Dona losé Llausás, který jest z roku Peklady tyto jsou vesms do kastilštiy. Do katalonštiny peložil ódu tuto rovnž Marti y Folguera. IV. Peklady do portugalštiny: 1. José Ramos Coelho podal jeden z nejlepších peklad ódy Manzoniho ve form originálu roku Ffídro de Alcantara, císa brasilský, osobní pítel a ctitel Manzoniho, podal peklad ve form originálu; peklad nebyl posud tištn, v knize Meschiov jest reprodukován poprvé; vznikl 15. listopadu V. Peklady do nminy: 1. Gothe; peklad vznikl ihned pod prvním dojmem originálu. Je nerýmovaný, forma sloky však aspo pibližn zachována i rhytmus ponkud napodoben. 1 pes nedokonalost formální jest stopa veleducha v každém verši patrná. 2. August Ferdinand RihbecJc; peklad bez rýmu, spád originálu více již postižen. 3. Karl de la Motte Fouqué; peklad ve form originálu, rýmovaný ; místy trochu smysl jest pošinut, hlavn v sloce poslední. 4. Karl Giesebrecht \ plynný peklad ve form originálu. Jemu na rovni jest peklad, jejž podal 5. August Zeune. 6. Fr. Bempel peložil ódu naši bez rýmu, zachovávaje pouze spád rhytmický prostedních, ob sloky spojujících verš (z roku 1847). 7. Emilie Schróder pipojila rovnž nerýmovaný peklad ódy této svému pekladu Manzoniho románu Zasnoubeaci". 8. Paul Heyse podal nejlepší, originálu nejbližší, jej dostihující peklad roku 1873 a vytiskl jej poprvé ve studii Marquarda Sauera o Manzonim; podruhé pipojil jej ku svým výteným pekladm básní Giustiho, naposled pijal jej do své trojdílné anthologie italské poesie.

26 16 VI, Peklad do angliiny: 1. Edivarcl Derhy podal peklad volný rhytmy i poádkem rým; vyšel ve sbírce jeho jiných peklad básnických v Londýne roku Dva peklady arménské pro nedostatek písmen nemohly býti otištny. Doufáme, že píští vydání zajímavé této publikace pinese juž peklad eský, který podáváme. Náš peklad vznikl roku 1879, od té doby dvakrát byl pepracován, nyní pedkládáme jej znova prohlednutý svému tenástvu VI. eský peklad Pátého kvtna". Od byl. A jako bez hnutí po sledním dechu jeho bez pamti tu zstala skrýš tak tou ducha takového: ohromena, zdrcena zvstí byla zem, Xa chvíli myslíc poslední lovka, poloboha, a nevdouc, zda podobná zas smrtelníka noha se osmlí prach krvavý jí deptat v letu svém. Jej duch mj zel a mlel vždy, když v blescích s trnu vládnul, a v neustálém stídání, když kles' a vstal a padnul. Ve tisíc hlas bouný ruch on ne vmísil svj hlas. Cist, i bez otrockých popvk mrzkých pohrdání, te pohnut, hvzda taková když hasne z nenadání, nad popelnicí píse lká, již nezhltí snad as. Ku pyramidám s vrchu Alp, od Rýna k Mansnnaru,

27 17 Jar. Vrchlický: bez mýlky hímal jeho po blýskavice žáru, ku Tanais až od Scilly, od moe ku moi. hrom Zda sláva jeho pravdivá? Aí vnukové to urí! Ped Nejvyšším, jenž zlíbil si v nm sled své síly tvrí naše skrá ukázat nejvíc, se v bázni pokoí! Tu chvjnou slast a boulivou velkými plány vzpláti, trud srdce, které sloužit má, jež touha vlády schvátí, palmu, v niž doufá šílenost, si urvat bez strachu: To zkusil vše a slavnjší se z tísn pozve v pýše, nes' útk, vládu, vítzství, šfl v smutný exil tiše, na oltái on dvakrát byl a dvakrát ve On vystoupil: prachu. A vky dva se postehnuly v zbroji, jak na osud na patily, až zjeví vli svoji. On kázal: Ticho! mezi n jak rozsudí si se. On šel a zbytek života na úzkém strávil behu, tu závist vzbudil nezmrnou, tam soucitu zas nhu, tu nejvérujší lásku zas, tam záští vný jed. Jak tonoucímu nad hlavou tíž bouných vln se valí, vln, které zrakem ubohým stih' sotva z mrané dáli, že jemu darmo v zoufalství lze zahlédnouti beh: N6kolik studil.

28 18 Tak tížil jemu ducha též obraz starých píval, tu sebe svtu vylíit ou astokráte chtíval, však ruka mdlá vždy klesla na vných stránkách tch! Ó astokrát, když v mlení den shasínal juž líný, na prsou ruce skhžené zrak záný sklopen v stíny, on stával, až jej vzpomínky nes' v dávné asy let. mu ísa pohyblivý myslil stan, na valy, jak se boí, na píval divých komo, na vojska v slunce zoi, na prudký rozkaz královský, na poslechnutí hned. Ach, ovšem podleh' pesile duch unavený mukou juž zoufal; když tu mohutnou kdos jal ho s nebes rukou a umaleného soucitn do istší sféry vnes" Na stezky ve jej nadje, které jsou v stálém kvtu, ku luhm, tam kde odmna pedstihne pání v letu, kde v pouhou tmu a v mlení ruch slávy Ó vná! krásná! ty víro vítzící, pod ním kles". blaživá i to si zapiš s jásáním: Pyšnjší, vzdorující ped hanbou tvojí Golgoty dív nesklonil se duch. ísad prachem jeho ztýraným kaž stichuout každé zlob! Jenž poráží a pozvedá, trudí a sílí v mdlob, na sirém lžku úmrtním dlel vedle nho Bh!

29 Nkolik slov o Erbenov Kytici".*) ^ytice Erbenova zajisté nejmén toho má zapotebí, aby byla obecenstvu uvádna v novém tomto rouchu, kteréž jí pieta správy Umlecké Besedy" a nadšení výtvarných umlc našich uchystaly. Dje-li se pece tak na požádání vydavatelstva tmito ádky, tu nemá to zajisté míti významu jiného, nežli že nechce literatura vyjíti tak docela s prázdnem pi krásném díle tomto, že z pirozené žárlivosti umlecké chce i slovo promluviti vedle tužky illustratorovy. Voleno-li k tomu péro povolané, je ovšem otázka jiná. Folklorista nebo literární historik by snad jinak zhostili se stejn krásného jako obtížného úkolu toho, nežli to mohu uiniti já se svého výlun básnického stanoviska. Avšak stalo se juž. Vím, že nepovím tenástvu mnoho nového, ale co povím, jist povím s pietou a láskou, jež chovám od poátku k tomuto skvoucímu démantu naší poetické literatury. A tak, prosím též, aby tyto skromné ádky byly posuzovány. S chválou Kytice není jinak, než jako s mnohým jiným, co se vlastn samo sebou rozumí, ale co vysloviti ob as pece jen živou cítíme potebu. Teplé dobrodiní jarního slunce, vn krásnou a úchvatnou poesii hvzdnatého nebe, chladivý stín starého hvozdu v úpalu letním mlky oceujeme každý, ale pece umleckou, *) Psáno úvodem k illustrovanému vydáuí Kytice", vydanému Besedou o*

30 20 jsou chvíle, kdy rádi si ekneme druh druhu, jak je to velké, krásné a korejšivé. Nkdy mohou tyto i na první pohled banální myšlénky míti lesk jisté delikátnosti a finessy, kterými se pravé utvrzuje pátelský pomr, jenž obyejn se vyvíjí ze stejnosti a harmonie smýšlení, z jednotného nazírání na život, ze stejných požitk umleckých. Vím, že mnohý upevnil se v mém pátelství, které mlky po léta v srdci bylo živenu a skrýváno, man proneseným úsudkem o nkterém díle umleckém, úsudkem, který souhlasil s úsudkem mým a objevil najednou bod, kde se teba jindy jinak naladné duše najednou stýkají. Erbenova Kytice jest náhodou jednou z tch knih, s kterou ml jsem tento osud. Kdosi ze starších mých soudruh, když náhodou pišla e na Kytici, ekal patrn na úsudek jiný. Nevím ale pítel zmýlil se dkladn, mýlka však byla po vzájemném pro ; dohodnutí se jen pevnjším tmelem staré naší píchylnosti. Je zbyteno chváliti Kytici. Tch, kdo by neoceovali velké a ryzí poesie Erbenovy, bude asi málo, a vždy bude tam, kde by úsudek vyzníti ml negativn, notn písady osobní nechuti vzniklé proti básníkovi z jiného oboru innosti jeho nebo touhy íci radji duchaplné, v jádru však falešné paradoxon, než prostou, pi tom snad banální pravdu. Myslím zvláš, že básníci a umlci vbec stojí pi Erbenovi jako jeden muž; promluvil za n juž Jan Neruda v prvním památném vydání svého Hbitovního kvítí, kde vnoval poesii Erbenov tuto nadšenou, v jádru zcela pravdivou apostrofu Zlato chtít snad pozlacovat, slunce svící osvcovat, duhu barvou domalovat, sopku ohnm podpalovat, démantu chtít tvrdost zvýšit, oblakv chtít rychlost spíšit, tot by bylo rozumnjší nežli tvoje, pvce Erbene, písn chtít snad písní opvovat. {Hhit. Ev str. st. 32.) Nevím, jestli by dnes nejlepší z mladších poet povdl to strunji a pípadnji. V álcích tch nakreslena je živelní

31 21 stránka a síla poesie Erbenovy plasticky a výmluvn. Jimi jest i jeho místo v djinách nové eské poesie pevn vyznaeno snad lépe, než posud, kam pam moje sahá, stalo se slovem eské prosy. Není toho tak mnoho, co zbude potomstvu z periody literární, v které žil a psobil Erben, ale je toho pece vždy tolik, že to dstojn mže zahájiti první, eknme teba klassickou dobu naší poesie. Kytice stojí v první ad básnických skutk této první epochy. Ona uzavírá rženec dl, který zahájily znamenité básnické peklady Jungmannovy, a kde záí pedzpv k Slávy dcei s výborem nejkrásnjších sonet KoUárových, Ohlasy elakovského, Máchv Máj a nkteré jeho fragmenty, Hollého bohužel že pro nepístupnost jazykovou vzdálené a neocenné epopeje v duchu klassickém. Erbenova Kytice stojí však jednou nohou již na prahu k dob modernjší, proto byla tak pochopena a ocenna mladšími. Jádrem a obsahem vyrostla cele a nejplnji z ovzduší doby své, jsouc daleko národnjší chceme-li, nežli vštecké stesky Kollárovy a než Byronovsky ovanuté zpvy Máchovy. Není to slovo plané anebo rouhavé. V jádru zajisté procítné a žhavé tužby Kollárovy vykrystalisovaly se pod vlivem velikých básník romantických, vlastenectví Hollého prošlo školou starých klassik, Mácha jen v nkterých menších, ovšem nedostižn krásných kusech psal ryzí formou poesie národní. Zde stojí Erben hned vedle mistra elakovského, ba skoro stojí i nad ním, jsou u elakovského stopy cizích vliv pece patrnjší, místy i sám reflektivní ráz poesie jeho (Kže stolistá) nevdomky cestu moderní lyrice klestící k tomu napomáhal. U Erbena není cizích vliv naprosto. Pouze duše národa jest zrcadlem, kde se poesie jeho zhlíží, odkud erpá své obrazy a obraty, svou vnitní hodnotu i svou ozdobnou šperkovou stránku. A pece jak vysoko pi tom ní nad hejnem všedních a slepých napodobitelv písn národní nebo ducha národního! Kouzlo a taj toho je pouze ve velkém umní Erbenovu a tímto umním jest Erben opt modernímu duchu a ruchu tak blízký. I nejmodernjší poeta najde v Kytici tolik jemných stop umlecké práce, duchaplnosti, tolik záchvv geniálního tvoení, že s radostí se zastaví nad místy, drahokamy, kteréž po Erbenovi esky nikdo nenapsal. A vše to jest ryzí, samorostlé, nedlané a nestrojené, všecko to vytrysklo