Jedna z důležitých otázek pro 21. století zní: Jaká je pravá povaha islámu?

Transkript

1 Jedna z důležitých otázek pro 21. století zní: Jaká je pravá povaha islámu? Na tuto otázku můžeme z médií i od čelních politiků slyšet dvě rozdílné odpovědi. Populární je sdělení, že islám je jedno z velkých světových náboženství, je to mírumilovné náboženství, pilíř světové civilizace, jehož zlatý věk představoval vrcholné období historie a díky němuž bylo zachováno západní vědění a myšlení, zatímco my v Evropě jsme procházeli obdobím temna (7-9. století). Alternativní pohled představuje islám jako brutální, násilnou, zpátečnickou a intelektuálně omezenou ideologii, podporující utiskování žen, ideologii, která má zničit civilizaci. Která strana má pravdu? Jak tuhle otázku vyřešit? Lze jí vůbec vyřešit? Zeptáme-li se na názor expertů z obou táborů, řeknou nám, že ten jejich pohled je správný. Kde je potom ta nejvyšší autorita, která by nám poskytla pevný základ pro zhodnocení Islámu a s ním spojenou argumentaci? Je možné k problému přistupovat s pomocí kritického myšlení nebo prostě musíme přijmout názory expertů? Existuje jedna možnost, jak se dobrat řešení, která stojí výše než názor odborníků; kombinace faktů a logického přístupu je základem kritického myšlení a nejvyšší forma kritického přístupu používající k řešení problémů měření a čísla. V této studii použijeme základní islámské texty a na základě množství slov, věnovaných jednotlivým tématům, vyhodnotíme důležitost v nich obsažených idejí. Základním předpokladem je, že čím více prostoru je věnováno určitému tématu, tím je toto téma důležitější. Ukažme si to na příkladu: V Koránu se 64% textu zabývá nevěřícími. Z toho lze usoudit, že otázka nevěřících bude v islámské doktríně zaujímat důležité místo. Užití kritického myšlení může většině lidí připadat nevhodné. Islám je přece náboženství a jako takové nemá přeci racionální základ. Ve skutečnosti ovšem, nejen že je islám racionální, je dokonce hyperracionální. Používá však jinou logiku (naše civilizace zná aristotelskou logiku) (1), než na kterou jsme zvyklí a kterou považujeme za samozřejmou. Pokud chceme používat kritické myšlení, musíme mít pevný základ. Všichni muslimové se shodnou na jednom: Není jiného boha kromě Alláha a Mohammed je Jeho posel. Pokud toto veřejně, před svědky odříkáte, stanete se muslimem. Nicméně toto prohlášení není jen začátkem islámu, je to také podstata totality islámu. Nestačí pouze uctívat Alláha, je třeba ho uctívat tak, jak to dělal Mohammed. Kdo je Alláh a kde se o něm dozvíme? Tato otázka míří přímo ke Koránu. A Korán obratem ukazuje přímo na Mohammeda. V Koránu se 91 krát praví, že Mohammed je dokonalý muslim. Je božským prototypem člověka a jediným přijatelným modelem pro Alláha. Skutky a slova, která Mohammed vykonal a pronesl jsou tak důležitá, že mají svůj vlastní název sunna ( čili soubor výroků a činů Mohammeda). Prameny sunny nalezneme ve dvou formách v síře (Sirah_Rasul_Allah), což je Mohammedův životopis a hadísech, což jsou sbírky krátkých příběhů o skutcích a výrocích Mohammeda. Islám je na Koránu a sunně založen. Jelikož sunna sestává ze síry a hadísů, znamená to, že prameny obsahující doktrínu islámu jsou 3 nazvěme je tedy Trilogií. Pokud je něco v Trilogii (Korán, síra, hadísy), pak je to islám, a naopak pokud tam něco není, pak to není islám. Trilogie tak obsahuje celou islámskou doktrínu. Máme tedy kompletní informace, nic nám nechybí. Takže jsme si stanovili hlavní kritéria pro naší analýzu. Všechna autoritativní prohlášení musí mít oporu v nějaké referenci z Trilogie. Nezáleží na tom, kdo takové prohlášení vysloví, jestli je to učenec, imám, mediální expert nebo kdokoliv jiný. Pokud to, co říká není podpořeno doktrínou, obsaženou v Trilogii, pak to není islám. Pokud mohou být jeho slova podpořena Trilogií, pak to je islám.

2 Učili jsme se, že Korán je zdrojem islámské doktríny. Korán ale představuje pouze 14% ze všech posvátných islámských textů. Ve skutečnosti obsahují texty síry a hadísu 86% psané doktríny. Takže islám je ze 14% Alláh a z 86% Mohammed. To je ovšem velmi dobrá zpráva. Korán nemusí být každému srozumitelný, ale všichni dokáží porozumět Mohammedovu životu a jeho slovům. Výše uvedená statistika nám odhaluje jednoduchý způsob, jak poznat islám poznat Mohammeda. Každý, absolutně každý, dokáže porozumět Mohammedovi, a proto každý může porozumět islámu. Islám je doktrína, založená na textu, takže je třeba objasnit podstatu těchto textů. Muslim věří, že Korán je dokonalý, kompletní, univerzální a věčný. Neobsahuje sebemenší chybu a přináší přesná slova jediného boha ve vesmíru. Mohammed je dokonalý příklad toho, jak žít svatý život. Pro nemuslima je představa dokonalé, kompletní, konečné a univerzální pravdy, zapsané v textu, těžko uchopitelná. Většina lidí si přečte Korán a pomyslí si: No tomuhle přece doopravdy nevěří?! Když čte ale Korán muslim, pomyslí si: Toto jsou dokonalá slova Alláhova. Muslimové sami sebe nazývají věřící, čímž mají na mysli to, že věří v dokonalost Koránu a v dokonalost Mohammedova života. Vzpomeňte si, že na počátku jsme si položili otázku: Můžeme se nějak vyznat v tom, co o podstatě islámu tvrdí různí komentátoří v médiích, politici, imámové a další experti? Odpověď zní: Ano, můžeme poznat pravou podstatu islámu nalezneme ji v Trilogii. Pokud to, co odborník tvrdí, může být podepřeno doktrínou Trilogie, potom je to platné, jelikož Trilogie je nejvyšším sudím všech názorů a prohlášení, týkajících se islámu. Kritické myšlení nám tak umožnilo provést první, důležitý krok. Nyní se pokusíme změřit islámskou doktrínu. Následující příklady názorně ukazují, jak může být metoda počítání slov, věnovaných určitému tématu, využita k odhalení dominantních témat islámských textů, a tím islámské doktríny.

3 Případ 1: Mohammedův Korán Mohammedovi můžeme celkem dobře rozumět, na druhou stranu Korán je pravděpodobně nejznámější knihou na světě, přesto je velice málo čtená a rozumět je jí ještě méně. Porovnejme to s dobou, kdy Mohammed žil. V Síře (Mohammedův životopis) nalezneme zmínky o tom, jak muslimové, kteří neuměli číst, debatovali o smyslu Koránu. Muslimové za dob Mohammeda rozuměli Koránu z jednoho prostého důvodu. Korán v roce 632 (smrt Mohammeda) byl jiný než Korán dnes. Každý verš mohl být posouzen v kontextu Mohammedova života. Každý nový verš vznikal v kontextu toho, co v tu chvíli Mohammed potřeboval. Všem, kdo pobývali v Mohammedově blízkosti, dával každý nový verš smysl. Byl vyřčen v určitém kontextu, a proto měl i smysl. Hlas Alláha řešil Mohammedovy problémy. Je to právě Mohammedův život, jenž dává Koránu kontext a smysl. Korán, který najdeme v knihkupectvích není historický Mohammedův Korán, protože ho kálíf Uthman upravil tak, že na začátek dal nejdelší kapitolu a na konec tu nejkratší. Poté, co takto vytvořil nám známý Korán, spálil originál. Chronologie a příběh tak byly tímto přeorganizováním zničeny. Z pohledu statistiky byl text randomizován a stal se proto velice těžko srozumitelným. Znovu sestavit Korán z doby Mohammedovy, tedy historický Korán, je celkem snadný úkol, jelikož doba vzniku jednotlivých kapitol je dobře známá. Stačí tedy vzít Korán a na stole poskládat kapitoly ve správném chronologickém pořadí za sebe. Pak vezměte jednotlivé stránky ze síry (Mohammedova životopisu) a poskládejte je do řady pod Korán. Ukáže se, že Síra a Korán do sebe zapadnou jako klíč do zámku. Korán představuje osnovu, Síra nit, a dohromady tak tvoří jednu látku, historický Korán. Pokud se tedy tyto dvě knihy spojí do jednoho textu, vznikne rekonstrukce historického Koránu. Pokud takovou rekonstrukci provedeme, stane se z Koránu epický příběh, popisující vzestup a vítězství islámu nad celou původní arabskou kulturou. Historický Korán je přímočarý a v žádném případě není matoucí. A stejně tak jako v době Mohammedově mu může každý porozumět. Historický Korán zřetelně odhaluje základní rozdělení textu. Raný Korán, psaný v Mekce je velmi odlišný od pozdního Koránu, psaného v Medíně. Raný Korán je více náboženský a poetický. Pozdní Korán je více historický a politický. Mezi raným a pozdním Koránem je patrná radikální změna v tónu, v tématech i v jazyku. Tento rozdíl je očividný i pro toho, kdo čte Korán poprvé. Máme tu tedy Korán mekkánský a Korán medínský. Proporčně tvoří mekkánský Korán zhruba 64% a medinský 36% z celého Koránu.

4 Případ 2: Káfir Nyní se budeme věnovat druhému rozdělení, který překvapí čtenáře historického Koránu. Většina textu se totiž zabývá nevěřícími káfiry. Nepojednává o tom, co znamená být muslimem, pojednává o nevěřících. Poznámka: Většina překladů Koránu používá slovo nevěřící místo káfir, ale skutečně použité arabské slovo je káfir. Tento pojem je tak důležitý a zároveň neznámý, že význam slova káfir je třeba nadefinovat. Původní význam tohoto slova je ten, jenž nepřiznává jemu známou pravdu. Káfir ví, že Korán je pravdivý, ale popírá to. Korán tvrdí, že káfir může být klamán, nenáviděn, zotročen, posmíván, mučen a i hůř. Slovo káfir je obyčejně překládáno jako nevěřící, ale tento překlad je špatný. Slovo nevěřící je rozumově i emočně neutrální, zatímco káfir je tím nejsprostším, nejnenávistnějším a nejpředpojatějším slovem v jakémkoliv jazyce. Existuje mnoho náboženských označení pro káfiry: polyteisté, modloslužebníci, lidé Knihy (křesťané a Židé), ateisté, agnostici a pohané. Označení káfir je zahrnuje všechny, protože se všemi výše uvedenými je možné nakládat stejně, nehledě na konkrétní náboženství. To, co Mohammed řekl o polyteistech, a to, co jim provedl, může být provedeno jakékoliv kategorii káfirů. Islám věnuje obrovské množství energie káfirům. Nejen, že většina (64%) Koránu je věnovaná káfirům, ale skoro celá Síra (81%) pojednává o Mohammedově boji s nimi. Hadísy věnují káfirům 32% textu.

5 Případ 3: Politický islám Náboženský islám je definován jako doktrína popisující, jak se následováním Koránu a sunny dostat do ráje a vyhnout se peklu. Ta část islámu, jenž se věnuje těm druhým, káfirům, je definována jako politický islám. A protože je tak velká část Trilogie věnovaná káfirům, vychází nám statistický závěr, že islám je primárně politický a nikoliv náboženský systém. Mohammedův úspěch byl závislý na jeho politice, nikoliv na náboženství. Síra, Mohammedův životopis, poskytuje detailní záznam jeho vzestupu k moci. Za 13 let kázání svého náboženství v Mekce shromáždil okolo sebe 150 následovníků. Byl donucen se přesunout do Medíny a stal se politikem a válečníkem. Během posledních devíti let svého života se Mohammed každý šestý týden účastnil nějakého násilného činu. Když zemřel, ze všech Arabů se stali muslimové. Mohammed uspěl díky politice, nikoliv díky náboženství. Můžeme odhadnout, že v době Mohammedovy smrti existovalo asi muslimů. Tato informace nám umožní načrtnout jednoduchý graf:

6 Vidíme tedy dvě odlišné příčiny vedoucí k růstu islámu náboženství a politiku. Náboženství a učení vedlo k průměrnému nárůstu 13 muslimů za rok. Politika a džihád způsobily průměrný přírůstek muslimů za rok, což je ohromný nárůst. Druhý proces zvýšil nárůst muslimů o více než 800%. Politika se tedy ukázala být skoro 1000x účinnější než samotné náboženství. Pokud by Mohammed pokračoval pouze v učení a kázání islámu, můžeme extrapolací vypočíst, že v době jeho smrti by bylo na světě 265 muslimů namísto , kteří byli výsledkem Mohammedovy politiky a džihádu. Jinými slovy, samotné náboženství by způsobilo 265 konverzí k islámu, zatímco politika a džihád konverzí. Můžeme tak spočítat procentuální příspěvek obou procesů k růstu islámu. Úspěch islámu v době Mohammedovy smrti (632 n.l.) tedy vděčí z 0,3% náboženství a z 99,7% politice. Tento význam politiky se odráží v textu síry. Mnohem více stránek je věnováno rokům džihádu než samotnému kázání islámu. Můžeme si názorně ukázat množství obsahu síry věnované jednotlivým obdobím vývoje. Rozsah textu Síry věnované tématu politiky či náboženství: Síra věnuje přibližně 5 krát více slov politice než náboženství na každý popsaný rok. Politice je věnováno 5 krát více prostoru, protože je pro islám tolikrát důležitější. Politickou podstatu islámu lze najít i v hadísech, které 37% textu věnují káfirům. Pokud by byl islám jen náboženství, dnes by neexistoval. Statistika ukazuje, že úspěch zajistila islámu politika, nikoliv náboženství. Prohlašovat, že je islám náboženstvím míru je proto zavádějící, jelikož síla a moc islámu neleží v náboženství. V islámu platí politika, ne náboženství. Statistický závěr tedy zní: Islám je primárně politická ideologie. Případ 4: Zneplatnění a dualismus v Koránu Nejenže existují dva Korány mekkánský a medinský, které se liší v tónu a tématech, Korán také obsahuje mnoho veršů, které si navzájem protiřečí. Verš 2:219 z Koránu říká, že muslimové mají být tolerantní a odpouštějící vůči lidu Knihy (křesťané a Židé). Verš 9:29 nabádá k útokům na lidi Knihy, dokud nezaplatí džizju speciální daň pro

7 dhimmi (tolerovaná vrstva nevěřích na území islámu), dokud se nepodřídí zákonu šaría a nebudou pokorní (vůči muslimům). Který verš ukazuje pravou podstatu Islámu? Korán si je vědom svého protiřečení si a dokonce dává návod či pravidlo k řešení takovýchto protikladů. Pozdější verš ruší, čili je nadřazen, dřívější verš. To však neznamená, že ten dřívější verš je špatně nebo je v něm chyba. To není možné, protože základní hypotéza je, že Korán byl napsán samotným Alláhem, tudíž i dřívější verše musí být pravdivé, jinak by se musel Alláh mýlit. Pokud se pídíme po podstatě islámu, má princip zneplatnění velký vliv. V nikdy nekončících mezináboženských dialozích jsou často dřívější, původnější verše citovány, aby tím byla podpořena mírumilovná podstata islámu. Pokud jsou ale citovány oba verše a je použito pravidlo zneplatnění, vidíme, že pozdější verše přebijí ty starší, tolerantní. Džihád tedy ruší toleranci. Vzato obecně, medínský Korán ruší ten mekkánský. V příkladu výše uvedených veršů je tolerance zneplatněná ve prospěch džihádu proti křesťanům. Přesto je ale podle islámu dřívější verš stále pravdivý a stále používaný. Zneplatnění neruší předchozí verš. A skutečně můžeme vidět, že dřívější mírumilovný zneplatněný verš bývá s oblibou používán ve veřejné debatě. To však vytváří logický problém, jelikož pokud si dvě věci protiřečí, jedna z nich musí být špatně. To je základní prvek západní jednotné logiky. Dle koránské logiky, dvě věci si mohou protiřečit a přesto mohou obě být pravdivé. To je dualistická logika. Alternativní vysvětlení je, že původnější verš je první stupeň procesu, něco jako semeno, a novější verš je druhý stupeň, něco jako rostlina. Na tom by něco mohlo být, ale podle tohoto modelu bychom nemohli disponovat oběma pravdami zároveň. To ovšem můžeme. Oba verše si protiřečí a jsou oba pravdivé zároveň. To je dualistická logika. Protiřečící si výroky jsou dle klasické doktríny vysvětleny pomocí pravidla zneplatnění, ale tento princip je omezen pouze na Korán. Dualita zahrnuje speciální případ zneplatnění a vysvětluje, jak celá doktrína Koránu a sunny funguje. Není to totiž jen Korán, co si protiřečí. Je to celá sunna. Dalším aspektem islámské duality je její etika. Jednou z hlavních doktrín islámu je doktrína o káfirech. Ta s káfiry nakládá strašně. Nikdo by nikdy nemohl toužit po tom, aby s ním bylo zacházeno jako s káfiry v Trilogii. To nás přivádí k jednomu zlatému pravidlu, které v islámu neexistuje, a to kvůli rozdělení lidstva na věřící a káfiry. Toto zlaté pravidlo nás učí zacházet se všemi lidmi tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. A jelikož nikdo by nechtěl, aby s ním bylo jednáno jako s káfirem, a zároveň termín káfir je klíčový pro islámskou doktrínu, plyne z toho, že islám nezná toto zlaté pravidlo. Má jednu sadu zákonů pro muslimy a druhou pro káfiry. Toto je dualistická etika. Příklad takové duálistické etiky nalezneme např. v tématu přátelství. Korán obsahuje 13 veršů, tvrdících, že muslim nemůže mít káfiry za přátelé.

8 Případ 5: Židé Jedním z nejvýraznějších příkladů etického dualismu v islámu jsou Židé. Mekkánský Korán je naplněn příběhy o Mojžíšovi, Noemovi, Adamovi a o dalších židovských postavách. Ranný Korán je velmi židovský. Pohled na Židy se ale naprosto mění v Medíně, kde každý verš, příběh a hadís je negativní a protižidovský. A Trilogie věnuje Židům opravdu velký prostor. Medínská Trilogie je k Židům dokonce více negativní než Hitlerův Mein Kampf. Jediný rozdíl mezi Mein Kampfem a Trilogií je v tom, že Hitler v první části nepíše detailně o tom, jak moc obdivuje Židy. Existuje velký rozpor v tom, jak Korán vypráví o Židech v Mekce a jak v Medíně. Nicméně díky dualistické argumentaci jsou oba přístupy k Židům správné a pravdivé zároveň. Případ 6: Dobro v Koránu Přes všechny tyto negativní statistiky, každý zná dobré verše Koránu. Kolik textu v Koránu tedy vychází pozitivně pro káfiry? V Koránu je přesně 245 veršů a 4018 slov, která říkají něco pozitivního o káfirech. To je přibližně 2.6% z celkového rozsahu. Nicméně ve všech případech je takový verš následován dalším, jenž je s tím dobrým v rozporu. Stejně tak, až na 7 veršů (58 slov), je dobrý verš zneplatněn v následujícím textu té samé kapitoly. Negaci zbývajících 7 veršů najdeme v novějších súrách (kapitolách). Média obvykle zdůrazňují pozitivní islámské verše, týkající se lidu Knihy tedy Židů a křesťanů. Ale i toto se ukazuje jako iluzorní, protože křesťané i Židé mohou v islámu očekávat dobro pouze uznají-li, že jejich posvátné texty jsou zkažené, že je Korán pravdivý, a že Mohammed je prorok jak křesťanského, tak židovského náboženství. Nakonec vidíme, že pro káfiry v Koránu neexistuje žádné dobro, které by bylo bezpodmínečné a něčím nepokažené. Co dobrého můžeme najít ve 2.6% textu, je později popřeno.

9 Případ 7: Džihád Džihád patří bezpochyby k nejznámějším konceptům v Islámu, a také zabírá v Trilogii nejvíce místa. Materiál, věnující se džihádu, tvoří 24% medínského Koránu a 9% celkového Koránu. Džihádu je věnováno 21% textu Bukhariho hadísů a 67% Mohammedova životopisu síry. Statistika nám umožňuje změřit pravdivost tvrzení, že pravý džihád je vnitřní boj, tzv. větší džihád, zatímco džihád meče je menší džihád. Výraz větší džihád nenajdeme v žádném kanonickém textu a rabín Reuven Firestone (odborník na středověký judaismus a islám) tvrdí, že takový výraz neexistuje. Na druhou stranu v hadísech najdeme některé příběhy, ve kterých jsou určité náboženské úkony postaveny na roveň džihádu meče. U Bukhariho tyto hadísy, mluvící o tzv. větším džihádu, tvoří 2% celkového textu věnovaného džihádu. Samozřejmě, zbývajících 98% hadísů věnovaných džihádu mluví o džihádu meče, jako o vrcholném činu. Statistická odpověď v otázce pravé podstaty džihádu tedy je, že větší džihád vnitřního boje tvoří 2% a menší džihád meče tvoří zbývajících 98% džihádu. Jinými slovy, džihád je z naprosté většiny o násilí a jen z malé části o vnitřním boji. Statistika nám také umožňuje změřit význam džihádu pera a slova. Síra věnuje 23% textu válečné poezii, což je vlastně propaganda. Tato poezie, která není jediným příkladem toho, jak Mohammed používal propagandu pro svůj džihád, nám umožňuje utvořit si představu o její důležitosti. Z obsahu síry, týkajícího se džihádu, je zhruba čtvrtina věnována džihádu pera a slova a tři čtvrtiny džihádu meče. Síra se nikde nezmiňuje o tzv. větším džihádu, tedy vnitřním boji. Případ 8: Ženy Islám vykazuje dualitu také ve svém přístupu k ženám. Z Koránu a sunny vychází odlišné soubory pravidel pro ženy. Islámská Trilogie obsahuje rozsáhlý materiál, jenž tvoří doktrínu o ženách. Každý verš může být posouzen podle toho, jakou pozici ve společnosti ženě vymezuje. Mnoho veršů například vyzdvihuje matku nade všechen lid. Mnoho veršů tvrdí, že ženy a muži budou v Soudný den souzeni stejně, jen podle svých činů. V mnoha zmínkách, týkajících se žen, není vyjádřen žádný vztah jsou to neutrální reference. Systém, jakým byla vytvořena níže uvedená tabulka byl následující: Byly vybrány texty obsahující jakoukoliv zmínku o ženách. Tyto texty pak byly rozděleny do čtyř kategorií podle společenského statutu ženy: Vysoký status, stejný status, nízký a neutrální status. Samozřejmě, že zde bylo třeba subjektivně rozhodnout o povaze veršů, nicméně obecné pravidlo bylo, že pokud jsou na ženy uplatňovány speciální pravidla nebo zacházení ze strany mužů, pak tato pravidla podřizují ženu muži. Nejdříve data z Koránu a potom z

10 hadísů: Pozice žen v hadísech Všimněte si zde výrazného trendu. Obě statistiky, jak z Koránu tak z hadísů mají podobný profil velmi málo vysokého statutu a trocha rovnosti. Velká část textu Koránu a hadísů určuje ženám místo podřízené mužům. Není to nic, co bychom nečekali. Korán a sunna jsou jako osnova a nit, jednolitá látka, tvořící islám. Důležitost čísel Lidé vždy přikládali důležitost číslům, a tomu, jak se vztahují k životu. V islámu se opakují dvě čísla. Číslo 1 se zde objevuje vždy v souvislosti s prohlášením, že existuje pouze jeden bůh. Za povšimnutí stojí, jak často je zmiňováno číslo 2. Máme dva Korány, rozdělení lidstva na dvě skupiny muslimy a káfiry, dvě tváře Mohammeda jako kazatele a politika. Dokonce Šahada (muslimské vyznání víry) je tvořena ze dvou částí, první se týká jednoho boha a druhá je o Mohammedovi. Etika islámu je dualistická a založena na rozdělení lidstva na dvě třídy věřící a káfiry. Korán rozvíjí taktéž dualistickou logiku. Islám používá praxi politické duality, aby dosáhl svého cíle spirituální jednoty. Džihád patří bezpochyby k nejznámějším konceptům v islámu, a také zabírá v Trilogii nejvíce místa. Materiál, věnující se džihádu, tvoří 24% medinského Koránu a 9% celkového Koránu. Džihádu je věnováno 21% textu Bukhariho hadísů a 67% Mohammedova životopisu síry. Statistika Statistika obvykle nabízí velice odlišný pohled na jakýkoliv text, ale v případě islámských textů je to hotové zjevení. Statistika nám ukazuje naprosto odlišný pohled na islám než na

11 jaký jsme zvyklí. Statistická vize je celostní, vztahuje se k celému textu. Běžnou kritikou jakéhokoliv negativního komentáře k islámu je, že je vytržen z kontextu. Statistika nám tak poskytuje kompletní kontext. Na počátku tohoto článku jsme si položili otázku: Jak můžeme poznat, který pohled na islám je ten pravý? Při použití klasické logiky bychom očekávali, že jedna nebo druhá strana má pravdu, ale pokud použijeme dualistickou logiku, obě strany mohou mít pravdu zároveň. Proto odpověď na tuto otázku zní, že obě strany mají pravdu. Ve skutečnosti je ale otázka špatně položena. Nikdy ji nemůžete zodpovědět, pokud hledáte jedinou správnou odpověď. Ta v dualistickém systému neexistuje. Místo toho je třeba použít statistiku, abychom mohli odpověď změřit. Viděli jsme na případu většího/menšího džihádu, že džihád tvoří 2% vnitřního boje a 98% smrtící síly. Pouze statistická odpověď může být použita v dualistickém systému. Správně položená otázka by tedy zněla, jak mnoho doktrína podporuje jednu nebo druhou stranu. Statistický model nám poskytuje ucelený pohled na islámskou doktrínu a odhaluje širší souvislosti. Obvyklá metoda citování veršů nejenže ignoruje Mohammeda, ale navíc testuje pouze jeden bod jeden verš. Statistika nám poskytuje makro-, nikoli mikropohled na věc. Můžeme tak přehlédnout celkový vzorec a identifikovat v něm obecně platné principy. Shrnutí Kritické myšlení vnáší nový vhled do studia islámu. Islám není jen věcí názoru, obsahuje solidní racionální základ ve svých základních textech. Jednoduché statistiky odhalují systematickou podstatu islámské doktríny. A co nám výše uvedené případy ukazují? Zde je několik principů, které nám poskytuje statistická analýza: Zdroj: Islámská doktrína je obsažena v Koránu, síře a hadísech v Trilogii. Jakýkoliv výklad islámu, který nemá oporu v doktríně Trilogie je nepravdivý nebo nekompletní. Korán tvoří malou část islámské doktríny. Mohammedova sunna je, co se textu týká, významnější než Korán. Koránu je možno porozumět rekonstrukcí Mohammedova Koránu, čili Koránu historického. V centru hlavního zájmu islámu stojí koncept káfira. Káfir je nejnižší forma z celého živého světa. Doktrína o káfirech je definována jako politický islám. Úspěch islámu nestojí jen na samotném náboženství, ale hlavně na politice a džihádu. Síra věnuje většinu své pozornosti džihádu a politice, ne náboženství. Islámská doktrína je ve své etice a v logice dualistická. Nenávist k Židům je integrální součástí Trilogie. Pro káfiry neexistuje v Koránu žádné bezpodmínečné dobro. Džihád byl nedílnou součástí úspěchu islámu a tvoří rozsáhlou část Trilogie. Islámská doktrína staví ženy do podřízené pozice.

12 (1.) Hlavní zákon aristotelské logiky je princip sporu (bezespornosti): Týž predikát nemůže být témuž subjektu přidělován a zároveň odmítán.