Marcel Horák. Smrt, strach a úzkost

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Marcel Horák. Smrt, strach a úzkost"

Transkript

1 Marcel Horák Smrt, strach a úzkost

2 OBSAH PŘEDMLUVA... 4 ÚVOD CO JE SMRT VÝZNAM POJMU SMRT SMRT V ZÁKONĚ A DIAGNOSTIKA SMRTI DANOST SMRTI, JEJÍ VZNIK A PŘÍRODA SMRT A PŘÍRODA SMRT, PŘÍRODA, HISTORIE A SOUČASNÁ VĚDA SMRT Z POHLEDU DÍTĚTE JAK DÍTĚ CHÁPE SVOU SMRTELNOST VÝVOJ PŘEDSTAVY O SMRTI A VYROVNÁVÁNÍ SE DĚTÍ SE SMRTÍ DĚTI, VÝCHOVA A SEZNAMOVÁNÍ SE SMRTÍ CITÁTY A PŘÍSLOVÍ O SMRTI NAROZENÍ, ŽIVOT A SMRT STRACH, ÚZKOST A SMRT EXISTENCE STRACHU A ÚZKOSTI POMÍJIVOST BOJ SE STRACHEM A ÚZKOSTÍ Výlučnost Kompulzivní hrdinství Workoholismus Narcismus Agrese a moc Absolutní zachránce Sex Další strategie boje proti úzkosti ze smrti TADY A TEĎ CO NÁM SMRT DÁVÁ ŽIJEME TADY A TEĎ ŽÍT BEZE STRACHU ZE SMRTI SMRT, STRACH, PSYCHOLOGIE A PSYCHOTERAPIE PSYCHOANALÝZA PSYCHOANALYTICKÁ TERAPIE BEHAVIORÁLNÍ PSYCHOTERAPIE KOGNITIVNĚ - BEHAVIORÁLNÍ PSYCHOTERAPIE GESTALT TERAPIE LOGOTERAPIE HUMANISTICKÁ PSYCHOTERAPIE EXISTENCIÁLNÍ TERAPIE SHRNUTÍ JE SMRT SKUTEČNĚ KONCEM? CO DÁL? BUDDHISMUS MÍSTO (JAKO) TERAPIE HISTORIE A VZNIK BUDDHISMU POSTAVA GAUTAMA BUDDHY STŘEDNÍ CESTA (STEZKA) ČTYŘI VZNEŠENÉ PRAVDY První vznešená pravda Druhá vznešená pravda

3 Třetí vznešená pravda Čtvrtá vznešená pravda ZÁKLADNÍ PRAVIDLA SMRT SHRNUTÍ PRŮZKUM PRACOVNÍ HYPOTÉZY ZÁKLADNÍ SOUBOR A VZOREK PRŮZKUMNÉ METODY A TECHNIKY OTÁZKY POUŽITÉ V DOTAZNÍKU - JEDNOTLIVÉ POLOŽKY VYHODNOCENÍ JEDNOTLIVÝCH POLOŽEK VYHODNOCENÍ HYPOTÉZ INTERPRETACE VÝSLEDKŮ PRŮZKUMU ZÁVĚR PRŮZKUMU ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ ČESKÉ LITERATURY A PRAMENŮ MONOGRAFIE ELEKTRONICKÉ ZDROJE

4 PŘEDMLUVA V první řadě musím poděkovat všem autorům, z jejichž děl jsem při psaní textu čerpal. Z důvodu přehlednosti a čtivosti jsem se rozhodl čtenáře nezatěžovat jmény jednotlivých autorů přímo v textu, nicméně pod čarou je vždy možné nalézt odkaz na příslušného autora. Při psaní textu bylo mou snahou všechny autory, z jejichž knih jsem čerpal, vždy uvést. Pokud mi někde něco v tomto ohledu uniklo, tak se tímto příslušnému autorovi omlouvám. Kniha, kterou držíte v ruce, si nedělá nároky přinést něco nového, spíše jde o pokus snést na jednom místě řadu myšlenek, které se dotýkají daného problému a snahu případnému zájemci ušetřit mnoho času probíráním se literaturou. Věřím, že tato kniha může být pro mnohé čtenáře inspirací, kde dále hledat, případně kterým směrem, a na kterého autora se více soustředit a s jeho dílem se seznámit detailněji. Cílem této knihy je tedy, víc než cokoli jiného, stát se inspirací k hledání. Pro někoho to bude věda, pro někoho filozofie nebo psychologie a jiný bude nutkán k bližšímu se seznámení s některým z mnoha náboženství. Dalším nemalým cílem je pomoci člověku zbavit se mnoha strachů a úzkostí a to i těch ze smrti. Nyní již nezbývá než popřát příjemné čtení a nezapomeňte, že když nejde o život, tak nejde o nic. A život nikdy nekončí, tím jsem si zcela jistý. Změní se možná jeho forma a způsob, ale nekončí, tak čeho se bát. 4

5 ÚVOD Mnoho lidí se v současnosti nedokáže vyrovnat s vědomím vlastní konečnosti, přičemž dopadem této neschopnosti je mnohdy minimálně špatný pocit při pomyšlení na smrt a velmi často dokonce strach a úzkost, které z tohoto vědomí vyplývají. Na druhou stranu, i přes to, že nás vlastní smrtelnost trápí, nedokážeme žít život tak, abychom plně využili každou chvíli, která je nám na tomto světě dána do vínku. Smrt jako fenomén je všudypřítomná a stejně tak z ní pramenící strach a úzkost. Pojem smrti sídlí v našem vědomí, ať si to uvědomujeme či neuvědomujeme. Vědomí naší vlastní smrtelnosti je pramenem mnoha psychických strádání, přičemž v mnoha případech je prvotní příčinou úzkosti, se kterou se nejeden člověk potýká. Pokusme se na pojem smrti nahlédnout z mnoha hledisek. Z lékařského, legislativního, filozofického, psychologického, duchovního i náboženského. Cílem je prozkoumat současnou dostupné prameny z mnoha oblastí a přinést ucelený pohled na záležitost, která se dotýká všech lidí bez rozdílu. V potaz vezmeme jak vědecký pohled, tak i pohled ze světa filozofie či mystiky. Jelikož je čerpáno z celé řady nejrůznějších zdrojů, je celý text protkán mnoha citacemi, přičemž některé jsou delší, než bývá v podobných pracích zvykem. Toto je dáno snahou zachovat původní názory mnoha autorů a jejich pomocí dokázat, že se smrtí je možné se i v současné době vyrovnat, přijmout ji jako danost patřící k běhu všech věcí tohoto světa a dokonce využít i její potenciál, který zcela jistě má. Práce je doplněna průzkumem, který by měl zjistit, jak aktuální je toto téma pro současného relativně zdravého člověka v produktivním věku, zda lidé věří na nějaký druh existence po smrti nebo o něm uvažují a nakonec je cílem zjistit, zda současný člověk by uvítal pomoc ve chvílích, kdy se s vědomím vlastní konečnosti potýká. Cílem průzkumu bude také zjistit, jaký druh pomoci by lidé upřednostnili. Konečným cílem práce je poukázat na zbytečnost strachu a úzkosti ze smrti a přesměrovat jedince na život, na přítomný okamžik a nabídnout mu řešení, která jsou v současné době k dispozici a tyto popsat. 5

6 1. CO JE SMRT Motto: O smrti. Jde zástup smutný mezi kříži a anděl smrti na něj shlíží. Však nerozumí smutku tomu, vždyť vrací se zas duše domů. Když vadne listí či končí den, tak vždy je anděl přítomen. Byl první, kdo tě vítal na svět a stejně povede tě nazpět. S andělem jde věrný brach, tvůj stálý stín, ten démon strach, co obrací tvou radost v prach. Však zeptejte se stromu v lese, zda před pilou se strachy třese. A jestli pták co volně krouží, smutkem ze smrti se souží 1 Smrt jako nechtěná jsoucnost byla analyzována od dávných dob. Současná doba je ovšem charakteristická mlčením, smrt je něco, o čem se nemluví, o čem se nepřemýšlí, není-li to nezbytně nutné. Smrt je vytěsňována z vědomí jako něco nevhodného, něco, s čím nechce mít nikdo nic společného. Přitom vědomí smrtelnosti a konečnosti je přítomno v každém z nás. V životě každého člověka se může odehrát ohromné množství nejrůznějších událostí. Zde je důležité slovo může. Ovšem jedna věc se přihodí každému - smrt. Ta si nevybírá, nehledí na rasu, pohlaví, původ, bohatství či vzdělání. Má ji ve vínku každý z nás. A všichni to podvědomě víme. Na každého mnohokrát za život dolehne myšlenka smrtelnosti. To naprosto zřetelné já umřu. Každý si mnohokrát za život prožije úzkost, kterou tato myšlenka vyvolá. Všichni s jistotou víme, že musíme zemřít. Všichni pokládáme za pravdivý výrok všichni lidé jsou smrtelní. Smrtelní přitom v této větě znamená: všichni zemřeli a všichni zemřou, každý umírá, i my sami. Smrtelný zde tedy neznamená, že můžeme zemřít, nýbrž že jednoho dne skutečně zemřeme. Smrt je jistá, nejistý je pouze okamžik, kdy nastane. 2 1 BLECHOVÁ, Z. O smrti a umírání aneb přechod do jiné dimenze. Plzeň: Nak. Zdenky Blechové, ISBN SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN X. 6

7 Dříve či později dospěje každý člověk do bodu, v němž mu nezbývá než rekapitulovat dosavadní úspěchy a neúspěchy jeho života (ač historie může kladné a záporné body libovolně pozpřeházet) a stejně tak dříve či později se dostane k momentu, za nímž neexistuje nic menšího než smrt. Šťastnější z nás (a v tomto duchu je myslím také třeba chápat biblický výrok blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské ) se tímto faktem začnou zabývat právě až v nejzazším okamžiku svého života těsně před smrtí, ovšem část lidí si konečnost fyzické existence nelibě připustí mnohem dříve. 3 Lze se ovšem domnívat, že ta část populace, která se svou smrtelností zabývá v podstatě v průběhu celého svého života, není nijak zanedbatelná. Fyzicky se nám smrt vzdaluje, ale o to víc je přítomna v myslích mnoha lidí. Je záhadou, která vyvolává strach, úzkost a napětí a jen velmi těžko se zpracovává a transformuje do něčeho pozitivního. Důkazem tohoto jsou i stále plnější čekárny psychiatrů a psychologů. Ano, možná, že toto souvisí zejména se současným životním stylem, s čím dál většími tlaky, které jsou na člověka společností vyvíjeny, ale je nutné si uvědomit, že dnešní člověk o sobě přemýšlí čím dál víc, přemýšlí o své budoucnosti a ve chvíli, kdy se mu na konci zjeví smrt, tak se dostaví problém. Těch šťastných chudých duchem je již pomálu. Nezbývá tedy než zařadit smrt do svých plánů, do své budoucnosti a celkově do svého života. A to není mnohdy nijak jednoduché. V minulosti byla smrt a umírání lidem stále nablízku. Umíralo se doma v kruhu nejbližších, smrt byla přijímána jako cosi přirozeného, neoddělitelného od životního běhu všech věcí. V naší kultuře a ještě více např. ve Spojených státech převládl aspekt jejího vytěsnění. Jedná se o fenomén zcela nedávný. Ještě na přelomu století mohlo venkovské dítě vidět umírajícího bratříčka či porážené tele jako součást své každodennosti. Nedá se naprosto říci, že by tím smrt z našeho zorného pole zmizela, její hypertrofie je naopak patrná ve všech válečných, bojových a katastrofických filmech, je to ovšem jakási smrt bez namáčení, dá se vypnout a navíc víme, že krev je tam jenom jako. 4 V minulých dobách byla smrt očekávána s klidem a rezignací, byla všudypřítomná, bezvýjimečná a spravedlivá, rušila všechny rozdíly mezi lidmi. Lidé se s ní běžně setkávali v každodenním životě, reagovali na ni vžitými rituály a hřbitovy byly dokonce místem veřejného dění a zábavy. 5 3 NEWTON, M. Osudy duší. Bratislava: Eugenika, ISBN KOMÁREK, S. Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta, ISBN NAVRÁTILOVÁ, A. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, ISBN

8 Dnes v době trendu věčného mládí, krásy a úspěchu je umírání něco nemístného. Smrt je chápána jako chyba systému. Místo abychom smrt považovali za normální součást života, je to pro nás nečekaná pohroma, dochází k ní, když selže medicína. Zásadně umíráme na něco. Úplně jako kdybychom klidně mohli žít pořád dál, jen kdyby nedošlo k té nehodě či chorobě. V nekrolozích a na úmrtních listech se jaksi vůbec nemluví o sešlosti věkem, životní únavě či o tom, že se život prostě naplnil. V naší době znamená smrt krizovou situaci. 6 Podíváme-li se například do statistik Českého statistického úřadu, můžeme zjistit, kolik lidí a v kterém roce zemřelo a jaká byla příčina úmrtí. Tabulky jsou zpracované velice podrobně a precizně. Lze zjišťovat podle věku, podle pohlaví, podle roku. Zarážející ovšem je, že ani u osob zemřelých ve věku nad devadesát pět let, kterých např. v roce 2007 bylo 2 143, není uvedeno v kolonce důvod úmrtí smrt stářím, smrt sešlostí věkem, přirozená smrt či něco podobného. Skutečně každý zemřel na něco, na nějakou chorobu. 7 Smrt se dnes prostě nehodí, není moderní, není, jak se říká, in. Přesto tu s námi je, pracuje bez ohledu na lidi, neuznává módu ani trendy, neohlíží se na naše přání. Je tu dnes stejně, jako tu byla před miliony a miliony let. Čím víc ji odmítáme a přehlížíme, tím méně si s ní umíme poradit. Mnoha psychology je vědomí smrtelnosti považováno za původní a prvotní příčinu všemožných úzkostných stavů i celé řady dalších psychických problémů provázejících člověka po celý život. Dnes již není běžnou životní zkušeností setkat se se smrtí v našem okolí. Život je delší, umírání se posouvá do vyššího věku. Pohled na umírající a mrtvé není již běžnou záležitostí. V normálním životě proto lze na smrt snáze zapomenout. 8 Smrt fascinovala člověka od počátku věků. Je zahalena tajemstvím, neurčitostí, neznámem. Zatím se nenašel nikdo, kdo by zemřel, skutečně úplně zemřel, nějakou dobu byl mrtvý a pak se vrátil, aby o své smrti vyprávěl. Existuje celá řada vyprávění lidí, kteří prožili klinickou smrt. Zde je nutno zdůraznit, že ji prožili a přežili, nebyli naprosto a úplně mrtví, byli blízko smrti, ale nebyli mrtví. V dějinách lidstva byla smrt uctívána, nenáviděna, zneužívána, oslavována. Nebyl filozof, který by se smrtí a konečností existence na zemi nezabýval. Smrtí se samozřejmě 6 FULGHUM, R. Od začátku do konce. Praha: Argo, ISBN Český statistický úřad. [online] [cit ]. Dostupné na WWW: 8 ELIAS, N. O osamělosti umírajících v našich dnech. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, ISBN

9 zabývají i vědci, a to naprosto seriózně. Nicméně ani výsledky jejich práce nám na otázky související se smrtí neodpovídají. Naskýtají se otázky: Co je však pro nás důležité? Vědět vše o smrti? Znát ji? Vědět co je po smrti? Hledat odpovědi na tyto otázky se zdá zatím marné a možná i zbytečné. Mnohem důležitější je umět smrt přijmout a s plným vědomím žít s pocitem vlastní konečnosti, bez úzkosti a strachu. Taková postižení, jako je smrt, nemůžeme pochopit, ale musíme je přijmout. Není tu nic, čemu bychom mohli porozumět, ale o to více toho, co bychom měli přijmout. 9 Jednou plnou pravdu o smrti odhalíme. Bude to ovšem pravda o smrti naší vlastní. Když se jednou Buddhy zeptal jeho žák, komu má věřit, když jeden říká to a druhý ono, odpověděl: Synu nevěř ničemu, co Ti kdo řekne. I kdybych to byl já sám, pokud to nevyhovuje zdravému rozumu. Ale i pak tomu nevěř, nýbrž to pokládej za přijatelnou domněnku až do doby, kdy se sám budeš moci o tom přesvědčit. 10 Věnovat pozornost smrti je velmi prospěšné 11 a proto se jeví se jako přínosné podívat se na smrt z mnoha úhlů, společenských, náboženských, psychologických, pragmatických i filozofických a přinést na jednom místě jakýsi soubor názorů, o němž se samozřejmě lze předem domnívat, že na výše položené otázky neodpoví, avšak možná bude moci posloužit k zamyšlení a možná se stane podnětem pro vnitřní pochopení zbytečnosti strachu, úzkosti i odmítání něčeho, co přijde, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať se toho bojíme nebo nebojíme. Smrt je nevyhnutelná. Postoje dnešního člověka k ní je třeba nejen registrovat, analyzovat a hodnotit, ale je třeba je také cílevědomě ovlivňovat. Ovlivňovat ve smyslu ochrany života a vážení si jeho hodnoty, jeho správného prožití, zdravé životosprávy a prevence onemocnění atd., včetně psychologické, etické a duchovní přípravy na smrt. Smrt je nepoddajné téma. Vědecké pokusy o její teoretické uchopení a diskuse o ní jsou z různých důvodů komplikované. 12 I když se s tímto výrokem ztotožníme, nic nám nezabrání o smrti přemýšlet a zejména nic myšlenky na ni z našeho vědomí nevyžene. Smrt je téma, které neodlučně patří k biodromální (pozn. autora: biodromální = týkající se celoživotního vývoje a rozvoje, formování a perspektiv psychiky a osobnosti) 9 SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN X. 10 BURDA, M. Vesmír v nás. Praha: Pragma, ISBN DALAJLAMA. Laskavost, jasnost a porozumění. Praha: Pragma, ISBN ASSMANN, J. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, ISBN

10 psychologii, stejně jako patří k životu kulturního člověka. Nejde jen o holý biologický fakt, že organismus umírá a ukončuje tak naši životní cestu. 13 Člověk o smrti také předem ví, tímto vědomím platí za uvědomělou existenci, za svou tvořivost, za štěstí, jímž je lidský vztah, za řeč a poezii, za kulturu a za všechno, co zakládá jeho lidství. A toto vědomí smrti zároveň hluboce ovlivňuje, ať chceme, nebo nechceme, všechno naše jednání, cítění a myšlení. Ačkoli se většina z nás tomuto tématu vyhýbá, smrt přesto tvoří významný prvek našeho každodenního života. Možná si to ani neuvědomujeme, avšak projevuje se například i v naší řeči. Já z tebe budu mít smrt, vypadá jako chodící mrtvola, byla to láska až za hrob, to uděláš jen přes moji mrtvolu, až do smrti, jsem k smrti unavený, dokud nás smrt nerozdělí Tyto, i mnohé další fráze a rčení běžně používáme v hovoru. Smrt sice pro nás dnes označuje nemoc, na kterou medicína ještě nevynalezla lék, je však jisté, že v nejrůznějších podobách bude vždy součástí života. Mnozí myslitelé, Kierkegaardem počínaje a Dalajlámou konče, už řekli, že přehlížení smrti ochuzuje život. Zamyslíme-li se nad vlastní smrtelností, získáme novou perspektivu a nepodstatné věci nám budou připadat opravdu nepodstatné. Toto nádherně vystihuje Robert Fulghum, který byl podstatnou část života pastorem: Část pastorského povolání se týká umírání a smrti. Nemocniční pokoj, márnice, smuteční obřad, hřbitov. To, co o těchto věcech vím, vysvětluje, proč nemarním spoustu času sekáním trávy, mytím auta, hrabáním listí, stlaním postele, čištěním bot a mytím nádobí. Vysvětluje to, proč nehoukám na lidi, kteří se pomalu rozjíždějí na zelenou. A proč nezabíjím pavouky. Na tohle všechno není čas a ani to není nutné. Co vím o hřbitovech a podobných věcech taky vysvětluje, proč někdy zajdu do hospody 14 Každý den života je skutečným darem, jehož bychom se měli chopit co nejlépe a co nejlépe jej využít. Všichni samozřejmě víme, že zemřeme, máme to takříkajíc ve smlouvě, a není zase až tak zdravé se tím příliš mnoho a zbytečně zabývat. Ale občas to nemusí být na škodu. Situace, kdy člověk čelí smrti, nemusejí nutně vést k zoufalství, jež ho zbaví veškerého smyslu života. Právě naopak, může to být zkušenost probouzející k úplnějšímu životu. Přestože fyzická stránka smrti je naší zhoubou, představa smrti je naší záchranou. Když lidé 13 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Přep. vyd. Praha: Portál, ISBN FULGHUM, R. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Praha: Argo, ISBN X. 10

11 musejí žít tváří v tvář smrti, změní svůj žebříček hodnot, triviální věci odsunou do pozadí a prožívají svůj život intenzivněji a plněji Význam pojmu smrt Cokoli správně definovat je vždy tak trochu problém. S definicemi jsou vždycky potíže. Jen málokdy se všichni na nich shodnou. Stručně je možno říci, že, smrt (mors) je zánik organismu jako celku, trvalé, nevratné zastavení všeho dění v těle (smrt biologická), přirozený důsledek života (smrt fyziologická). Celá problematika je však mnohem složitější a zabývá se jí nesčíslné množství specialistů na celém světě. V současné době podstata problému spočívá v biologických a právnických formulacích smrti, v jejich všeobecně přijatelných kritériích. O ně se musí lékař opírat, má-li si být jistý diagnózou smrti. 16 V běžné mluvě se pojem smrt používá prakticky výhradně ve vztahu k celému organismu, ale v přírodních vědách a lékařství se lze běžně setkat například s pojmem buněčná smrt, kde se slovo smrt vztahuje k části organismu. Zastavení životních funkcí, které lze ještě včasným vhodným zásahem zvrátit, se nazývá klinická smrt, při níž nastává vyhasnutí mozkové aktivity, to znamená, že v tomto stavu nezaznamenává elektroencefalograf žádné elektrické impulsy. Činnost oběhového a dýchacího systému je rovněž nulová. Člověk je lékařskou vědou prohlášen za mrtvého, ale díky intervenci lékařů se jej podaří oživit. Pojem smrt se užívá také v přeneseném významu, například pro zánik kultury, politického systému, živočišného druhu apod. Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, provázený úplnou a trvalou ztrátou vědomí. Umírání je postupný proces, na jehož konci je smrt. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, které je jednou z fází života organismu. Smrt nastává u každého živého organismu v jiném věku a ve většině případů ji nelze dopředu přesně určit. Nicméně délka života je 15 JOSSELSON, R. Irvin D. Yalom: O psychoterapii a lidském bytí. Praha: Portál, ISBN KARRER, V. Žili jsme už někdy? Bratislava: Eko-konzult, ISBN X. 11

12 charakteristická pro každý druh organismu, vychází z jeho genetického základu, ale poměrně výrazně ji ovlivňují i vnější okolnosti. Smrt z lékařského hlediska je stav, kdy u člověka dochází k nezvratným změnám mozku, při nichž nastane selhání funkce a zánik center řídících krevní oběh a dýchání. Zánik jedince, u něhož vymizí známky života a jeho funkce. S rozvojem medicíny a resuscitace vznikly další pojmy odrážející stupeň jednotlivých změn tak, jak se při resuscitaci mohou vyvinout. Klinická smrt je charakterizována zástavou dechu a činnosti srdce, přičemž okamžitě zahájenou resuscitací je v některých případech možné tyto funkce obnovit. Řada lidí již svou klinickou smrt přežila. Smrt mozku s nevratným poškozením jeho funkcí může nastupovat již po pěti minutách, během nichž je mozek bez kyslíku (tato doba je ovlivňována i dalšími faktory prodlužuje se např. u podchlazení a je delší i u malých dětí). Postižený je v hlubokém bezvědomí, nereaguje na podněty a vymizí jeho základní reflexy. Smrt mozku se prokazuje pomocí EEG a arteriografie mozkových tepen (pozn. autora: rentgenologické vyšetření tepen po předchozím vstříknutí kontrastní látky). Stanovení smrti mozku je odpovědnou záležitostí a může být důležité z hlediska dárcovství orgánů, které díky možnému udržování oběhu a dýchání nejsou poškozeny. Někdy se užívá pojem sociální smrti pro stav, kdy došlo k částečnému odumření mozku (a to jeho vyšších součástí), zatímco nižší části řídící oběh a dýchání jsou zachovány. Postižený jedinec sám dýchá a má zajištěn i oběh krve, ale ostatní funkce (včetně rozumových, komunikace s lidmi apod.) má velmi poškozené až zničené. 17 Samozřejmě, že existuje celá řada slovníků a další literatury, kde je smrt definována poněkud jinak. V nejnovějších odborných zdrojích, které se tímto tématem zabývají, je však definování v principu velmi podobné a věcně v podstatě stejné. Podle všech materialistických teorií je smrt absolutním koncem. Náboženství na smrt nahlížejí poněkud odlišně. V náboženském kontextu není smrt chápána jako konec, ale jako pokračování života, jako jiná stránka téže existence. Proto tři monoteistická náboženství, Judaismus, Křesťanství a Islám, zastávají názor, že po smrti dojde v okamžiku Posledního soudu k znovuzrození duše i těla všech zesnulých a k jejich definitivnímu odchodu do pekla nebo do ráje, do místa jejich věčného pobytu. Podle buddhistické filozofie je smrt, vyznačující se narušením pěti agregátů, v rámci nekonečného koloběhu zrození, smrti a opětného zrození pouze stadiem před znovuzrozením v jiném těle. 18 Tím nejdůležitějším 17 VOKURKA, M. HUGO, J. et al. Praktický slovník medicíny. 9. vyd. Praha: Maxdorf, ISBN BÖELLE, C. CHEMLA, CH. RASTTETER, N. Klíč k náboženství. Praha: Albatros, ISBN

13 problémem zde není, jestli pravdu mají materialisté nebo zda je pravda v pojetí náboženském. Pro lidi je obecně důležité, že smrt skutečně existuje a my se s ní musíme umět vyrovnávat. 1.2 Smrt v zákoně a diagnostika smrti V české legislativě určuje stav smrti nejpřesněji Zákon č. 285/2002 Sb. ze dne 30. května 2002 o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). V paragrafu 2. základní pojmy, písmeno e) se říká: Pro účely tohoto zákona se rozumí smrtí nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene. Paragraf 10. pak hovoří o přípustnosti odběru orgánu od zemřelého dárce a náležitostech zjištění smrti, kdy v odstavci 3. je stanoveno, že smrt se zjišťuje prokázáním: podle písmena a) nevratné zástavy krevního oběhu a podle písmena b) nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle (dále jen "smrt mozku"). 19 Dříve se smrt diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu, a i dnes se těchto ukazatelů používá nejčastěji. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že oproti dřívějšku víme, že zástava dechu a srdce nemusí být definitivní, takže se smrt na základě těchto ukazatelů určuje teprve tehdy, když je lékař přesvědčen, že dané funkce nelze obnovit. Pokud neexistují jiné významné okolnosti prokazující úmrtí, je na místě pokus o obnovení obou funkcí. Z těchto a jiných důvodů byl zaveden termín mozková smrt, která je definována jako nevratné vymizení všech funkcí celého mozku. Za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo srdečního tepu, ale v případě, že je člověk podchlazen (například v ledové vodě), se může mozková smrt oddálit. Vzhledem k tomu, že různé negativní vlivy (např. hypoxie - nedostatek kyslíku pro tělesný metabolizmus, otřes mozku) postihují nejdříve vývojově mladší části mozku (šedou kůru mozkovou), může dojít ke stavu, kdy ani EEG nezaznamenává žádné mozkové vlny, a přesto hluboká životně důležitá mozková centra stále fungují. Proto se pro stanovení mozkové 19 Zákon č. 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). 13

14 smrti vyšetření EEG doplňuje ještě např. vyšetřením kmenových evokovaných potenciálů, které zaznamenávají např. funkčnost sluchových drah na úrovni mozkového kmene. Člověk může být tedy právně prohlášen za mrtvého na základě zástavy srdce, dechové zástavy, zjištěním dilatace (rozšíření) zorniček, či diagnózou mozkové smrti. Podle elektronické encyklopedie Wikipedie informační teorie používá termín informačně teoretická smrt pro stav, kdy není možné žádnými přístroji obnovit či zachovat život a u dané osoby není možno obnovit mysl a osobnost. Pojem informačně teoretická smrt označuje nenávratnou destrukci mozku a informací v něm do takové míry, že obnovení mysli a osobnosti v něm obsažené je již teoreticky nemožné. Tento koncept vznikl v 90. letech 20. století jako vedlejší produkt vývoje medicíny, díky které se některé stavy dříve považované za smrt, jako například zástava srdce, staly vratnými a přestaly tedy být již za smrt považovány. Termín informačně teoretická je použit ve smyslu informační teorie. 20 Tento termín označuje především stav smrti, který je absolutně nevratný jakoukoli technologií, čímž se odlišuje od klinické smrti a právní smrti, které jsou omezeny spíše na dostupné prostředky medicíny, než na teoretickou možnost přežití člověka. Osoba je mrtvá podle informačně teoretického kritéria, pokud byly zničeny její vzpomínky, osobnost, naděje, sny atd. ve smyslu informačně teoretickém. To znamená, že pokud struktury v mozku, které kódují paměť a osobnost, byly natolik poškozeny, že již v principu není možné je obnovit na odpovídající stav, potom je osoba mrtvá. Jestliže struktury v mozku, které kódují paměť a osobnost, jsou zachovány na takové úrovni, že je možné v principu interagovat s pamětí a osobností a tím pádem je obnovení odpovídajícího funkčního stavu v principu možné, potom osoba mrtvá není. 20 Wikipedie, otevřená encyklopedie. [online] [cit ]. Dostupné na WWW: < 14

15 2. DANOST SMRTI, JEJÍ VZNIK A PŘÍRODA Když se člověk narodí, ať již jednotlivec nebo lidský rod, je vržen ze situace, která byla určitá, tak určitá jako pudy, do situace, která je neurčitá, nejistá a otevřená. Jediné, co je jisté, je minulost, a o budoucnosti je jisté jen to, že znamená smrt. 21 Pojem smrti, jehož chápání nebo spíše nechápání je dnes pro člověka a svět, ve kterém žije tak typické, se v podstatě objevil jako něco, co se nedá odvrátit, až s mnohobuněčností. Stejně jako se vynořil fenomén bolesti až s nervovou soustavou. Většinu jednobuněčných organismů sice také čeká zánik, ale potenciálně jsou svým způsobem nesmrtelné. Naproti tomu všechny mnohobuněčné organismy mají smrt ve svém programu předem nastavenou a některé z nich překvapivě brzy. Přesto by se však dalo o určitých mnohobuněčných organismech s jistou nadsázkou říci, že jsou téměř nesmrtelné. Jde například vytrvalé rostliny nebo keře, byť i zde se tu a tam objeví nějaká mrtvola v podobě uschlých větví nebo jiných jejich částí. Ale například stromy prodělávají v podstatě stejný proces jako člověk, od malého, čerstvého stromečku až po velký, starý, trouchnivějící strom. Možná pro tento proces a také pro svou vzpřímenost jsou stromy u lidí ve velké oblibě a mnoho lidí dokonce svůj život se stromy v různých ohledech spojuje. Věk ovocných stromů je dokonce srovnatelný s lidským. Mnohem hůře jsou na tom jednoleté rostliny, které rostou někdy dokonce jen pár týdnů, a potom všechny pouze jednou za život kvetoucí byliny. Dělat si naděje na nesmrtelnost u vyšších živočichů je nereálné, neboť nejsou na nesmrtelnost zkonstruováni. Některé organismy zanikají dokonce dříve, než by se mohlo zdát z pohledu jejich konstrukce. Mnoho druhů hmyzu žije například jen několik dní i přes to, že jiní s podobnou tělesnou strukturou žijí mnohem déle. Stejně tak i u obratlovců existují skupiny dlouhověké a krátkověké. Třeba takové slepice jsou v deseti letech stařenami, přičemž například velcí papoušci a krkavci se dožívají až jednoho sta let. U savců si lze povšimnout, že existuje souvislost mezi velikostí a dlouhověkostí, samozřejmě jen rámcově. Například dvouletý křeček je výjimkou, která se hned tak nevidí a naopak netopýr, který je stejně velký, se dožívá s přehledem i dvaceti let. Ve srovnání s ostatními savci je nutno říci, že člověk žije extrémně dlouho, každopádně nejdéle ze všech savců jeho váhové kategorie. Například ovce nebo gepardi mají 21 FROMM, E. Umění milovat. Praha: Český klub, ISBN

16 na Zemi vyměřeno nějakých dvacet let. Podobně jsou na tom i ostatní savci srovnatelné velikosti. Mezi lidmi koluje tvrzení, že oproti člověku si zvířata své smrtelnosti nejsou vědoma. Není ovšem jisté zda tomu tak skutečně je. Spíše by se dalo říci, že je to jeden z typických arogantních výroků, vyjadřujících mnohem spíše přání než poznatek. Čeho si zvířata vědoma jsou nebo nejsou, lze obecně těžko říci, faktem ovšem je, že se u nich nevyskytuje zřetelný kult mrtvých ani bilanční sebevraždy v případě nevyhnutelného ohrožení (u většiny lidí také ne) To, že my víme, že nás smrt čeká a zvířata to nevědí, je zřejmě náš intelektuální konstrukt. 22 Je nutno podotknout, že v případě silné vazby na jiného jedince i zvíře u mrtvého souputníka dlouho setrvává nebo jej hledá a trpí stejným existenciálním otřesem jako člověk. Samozřejmě se dá předpokládat, že zvířata netrpí, oproti lidem, nějakou existenciální úzkostí nebo trýznivými představami o tom, co bude po smrti. Stejně jako u zvířat, je i naše povědomí o smrti jen nepřímé, je to něco, co reálně neznáme, nemáme to vyzkoušeno na vlastní kůži, a tudíž si to neumíme ani věrohodně představit. 2.1 Smrt a příroda Příroda, která je velkou učitelkou, nám nejlépe ukazuje souvislosti života a smrti, kde jedno bezprostředně vyrůstá z druhého. Tady se jedná o strašnou, a přitom úžasnou pravdu. Totiž, že vše žije, jedině když něco jiného ustoupí z cesty. Když není smrt, není život. Bez výjimek. Vše musí přijít a zase odejít. Lidé. Roky. Myšlenky. Všechno. Kolo se otáčí a staré odchází jako krmivo pro věci nové. 23 Nelze pochybovat o významu smrti pro fungování přírodních biotopů včetně lidské společnosti uvolňováním ekologických nik (ekologické nik = specifické prostředí, poskytující obživu určitému živému společenství ekosystém). To, že se smrtelnost pomocí dnešních 22 KOMÁREK, S. Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta, ISBN FULGHUM, R. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Praha: Argo, ISBN X. 16

17 biologických teorií těžko interpretuje jinak než jako konstrukční nedostatek, je zcela jedno, je zde a funguje. Což je zcela jistě neoddiskutovatelná pravda. 24 Je evidentní, že smrt k životu bytostně patří a je jeho cílem a směřováním, což se postupně vytrácí ze všeobecných představ. Dnes je každé úmrtí, byť například sešlého starce, bráno jako těžká prohra a musí mu být všemi prostředky, neuvěřitelně technicky propracovanými a dokonalými, bráněno. O dobré smrti už není ani zmínky možnost držet někoho po léta v neuvěřitelně zbědovaném stavu si nezadá ve své perfidnosti (pozn. autora: perfidnost = podlost, zrádnost, charakteropatie, bezcharakternost) s rafinovanými technikami mučení. 25 Lze se tedy domnívat, že zatímco se jiné body Hippokratovské přísahy chápou automaticky jako zájem člověka, tento jeden se prosazuje díky všeobecnému strachu ze smrti naprosto nekompromisně. Užitím lékařských metod se často také proces umírání uměle prodlužuje, a tím se patrně zcela zbytečně rozmnožuje lidské utrpení. 26 Smrti se obáváme a přitom byť by se zdálo, že lidé dělají mnohem více pro své zachování, tak nás při bližším pohledu překvapí, kolik toho činí, i když možná ne vždy zcela vědomě, pro svou destrukci. Motorismus, horolezectví, drogy, alkohol, extrémní sporty atd. jsou toho dokladem. Přitom pokud bychom se chtěli poučit z přírody, tak zde žádné zbytečné zahrávání si se smrtí nenajdeme. Kdo je tedy rozumnější? Lidé? Smrt opravdu není možné oddělit od života a život od smrti. Odstraněním smrti by totiž skončil i život. Smrt je v určitém smyslu užitečná. Jak ukázaly výsledky výzkumu, některé embryonální buňky mají skutečně v sobě naprogramovaný smrtelný program. Jejich smrt je limitujícím faktorem normální morfogeneze (pozn. autora: morfogeneze = vývoj tvaru, změna tvarových vlastností). Jestliže smrt nenastane podle tohoto dlouhodobého programu, má to za následek vznik kongenitálních abnormalit (pozn. autora: kongenitální = vrozený). I buňky dospělého organismu mají omezenou životnost. Jedna z nejuznávanějších teorií stáří vychází opravdu z geneticky naprogramované délky života. Ne zbytečně se proto asi říká, když někdo zemře, že mu dohořela svíce života. Účinný zásah do biologické chronometráže je proto zatím jen vědecko-fantastickým snem budoucnosti KOMÁREK, S. Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta, ISBN KOMÁREK, S. Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta, ISBN SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN X. 27 KARRER, V. Žili jsme už někdy? Bratislava: Eko-konzult, ISBN X. 17

18 2.2 Smrt, příroda, historie a současná věda Epikurejci říkali, že nejstrašlivější zlo, smrt, se nás netýká, protože pokud žijeme, není přítomna smrt. A když je zde smrt, pak už zase nejsme my. Smrt se tedy netýká ani živých ani mrtvých, protože jedněch se ještě netýká a ti druzí zde již nejsou, neexistují. Lidé jako živočišný druh na jednu stranu před smrtí prchají jako před nejhorším zlem a na stranu druhou ji vyhledávají jako vysvobození ze strastí, které s sebou život neodvratně nese. Epikurejci vždy ale dodávali, že moudrý ani neodmítá život, ale ani se nebojí bezživotí. Dá se říci, že Epikurejci to měli naprosto elegantně vyřešené, prostě si drželi smrt od těla. Maximálně si na očích nechávali nějaký symbol smrti jako připomínku, že je třeba žít a užívat si, jednoduše brát život uvědoměle. Tento postoj se však do určité míry dá srovnat s postojem pštrosa, který jak známo, problém řeší tím, že schová hlavu do písku a tváří se, že se ho to vlastně netýká. Je jasné, že tak jednoduché to není a vždy přijde doba, kdy bude nutné pohlédnout na smrt zpříma. Je v nás vždy přítomna, přičemž tato přítomnost začíná již před samotným narozením. Už s prvním dělením vaječné buňky se rodí i smrt. To znamená, že hodiny našeho času začínají běžet již od absolutního začátku. Biologům se podařilo identifikovat gen, který označili jako zodpovědný za smrt buněk. Má jedinou funkci, navodit smrt. Když se totiž takzvaný myk-gen v buňce zaktivizuje, tak do 25 minut dochází ke zhroucení oné buňky a ta se rozpustí v nic. Exitus jednotlivé buňky je tedy naprosto zřejmě již dopředu naprogramován. To vše se děje proto, aby organismus jako celek dokázal zůstat zdravý. Idealističtí myslitelé se domnívají, že smrt buněčného celku, kterému říkáme člověk, přichází zvenčí jako nějaké monstrum a tudíž lze hledat a třeba i najít zbraně, kterými půjde porazit. Je nutno říci, že od určitého věku to není nemoc, co spouští smrt, nýbrž tělo si vystačí naprosto samo, svým programem. Smrt je naprogramována a přichází tedy zevnitř. Na smrti je naprosto úžasné, že nedělá rozdíly, nezajímá ji bohatství, krása, sláva nebo postavení, nevyslyší žádné výmluvy, takže ani sebelepší rétorik neuspěje. Svou roli zde může sehrát pouze čas, kdy se dostaví. Podíváme-li se však na tento čas z hlediska věčnosti, tak nám musí dojít, že tento aspekt je vlastně naprosto nepodstatný. Možná se můžeme pozastavit i nad okolnostmi jejího příchodu, ale i tak je smrt nakonec vždycky stejná. A nikdo ji nedokáže podplatit nebo přesvědčit, či snad přemluvit, neplatí žádné argumenty. Povinností 18

19 smrti je v pravém okamžiku se odhalit a ukončit tak lidskou komedii. Milosrdnost je pouze v neznalosti chvíle, kdy se rozhodne tak učinit. Dnes existuje něco, čemu se obecně říká pozitivní medicína. O každý zbytek života, a to i při vědomí naprosté beznaděje, se zápasí všemi prostředky, které jsou k dispozici. Vynakládá se veškeré úsilí, jak fyzické, tak i duševní. Prostě se bojuje až do poslední kapky krve, do poslední chvíle. Velmi často se zachází až do absolutní absurdity. Tento postoj vychází z premisy, že smrt je absolutní zlo, že je to ta největší a absolutní katastrofa lékařství. Je to prostě něco, co nesmí být. Jak jinak si vysvětlit ohromné úsilí personálu na jednotce intenzivní péče, který se např. snaží odvrátit smrt více než devadesátiletého pacienta všemožnou resuscitací navzdory jeho přirozené pomíjivosti. Jedná se o sportovní ctižádost, o adrenalin nebo o pokus, kam až se dá zajít? Možná je to strach přiznat si, že už se opravdu nedá nic dělat. Podle statistik vzrostla průměrná délka života v České republice od roku 1989 do současnosti o celých pět let. Jako holý údaj zní tato informace velice pozitivně. Co je však skutečnou příčinou tohoto jevu? Je to prodloužení průměrné doby umírání z nedávných dvou až tří let na současných šest až osm. Jeden mediálně známý český onkolog v roce 2007 prohlásil: Moderní medicína dokáže udržovat při životě i umírajícího člověka poměrně značnou dobu. Opomenul však dodat, že toho lze dosáhnout jen za cenu neúnosně prodlužovaného utrpení. Umírat poměrně značnou dobu nepřipadne mnohým z nás asi lákavé. Svůdněji vyhlíží spíše možnost uzdravení anebo schopnost uchovávat své zdraví i zdraví svých nejbližších. 28 V poslední době se objevily diskuse a dokonce určitá rozhodnutí či doporučení, která by tento ne příliš optimistický výhled na konec lidského života mohla změnit. Česká lékařská komora odsouhlasila umírajícím po roční diskuzi právo na přirozenou smrt. Toto by se určitě mohlo stát průlomovým okamžikem v přístupu k umírání. Komora došla k závěru, že zbytečná intenzivní léčba může pacienta poškodit. Navíc to vypadá, že je konečně přijata a pochopena teze, že život člověka je vždy konečný. Možná zde vyvstává otázka, zda tyto závěry nejsou vyvolány pouhým nedostatkem financí, nebo zda se jedná o skutečné pochopení. Ať tak či onak, je určitě dobře, že se ve společnosti o těchto věcech začíná hovořit. Možná se ušetří peníze, ale hlavně se v mnoha případech ušetří mnoho lidského utrpení. Je nutné skutečně přiznat, že léčení umírajících je především velký byznys. 28 NOVOTNÝ, P. Filozofie nemocí, Uzdravování psychickými prostředky. Liberec: Dialog, ISBN

20 Náklady na útrpnou a zbytečnou léčbu se mnohdy vyšplhají na statisíce, někdy dokonce na miliony korun. Je nutno dodat, že na druhé straně se nebezpečně chovají někteří rodinní příslušníci zemřelých. Někdy požadují od nemocnic odškodnění za smrt osmdesátiletých dědečků a babiček nebo za neodvratitelnou smrt nevyléčitelně nemocných. Lékaři jsou pak nuceni se alibisticky zabezpečovat vůči těmto taktikám. V pozadí všech snah o prodlužování přirozeně vyhasínajícího života díky tomuto přístupu pak nalézáme neadekvátní postoj ke smrti. Přirozená smrt snad do budoucna už nebude považována za nehodu, které bude možné zabránit. Přestane se vydělávat na zázračných lécích, nových léčebných metodách, které slibují prodloužení života až k nekonečnu. Je škoda, že škodlivost léčby přirozené smrti byla vyjevena až nyní. Ještě hroznější je, že další problémy české medicíny dosud čekají na objevení. Jedním z nich je zcela jistě chybná strategie léčení, kdy v převaze jsou potlačovány příznaky nemocí a bývají zcela opomíjeny příčiny, které vyjevení příznaků nemoci podnítily. Příznak nemoci a nemoc jsou totiž dva nezávislé fenomény. A ani jeden nelze při léčení bez fatálních následků pominout. 29 Pro mladého člověka je normální, že nemoc se potírá jako něco nepřirozeného a téměř vždy to končí úspěchem. Ve vysokém věku je však to, co nazýváme nemocí, více než přirozené a je nad slunce jasnější, že poslední vítězství bude patřit smrti. Musíme přijmout, že ve stáří je umírání přirozené, dokonce snad i zdravé a uchovávání života za každou cenu je proti přírodě a mnohdy s sebou nese naprosto zbytečné utrpení. Každému prostě jednou svíčka dohoří a my proti tomu nezmůžeme nic. Skoro by se dalo říci, že lékař se pokouší rušit božský řád, kterým je příroda. Ztratil míru a těžko hledá hranice, za které už by neměl jít. Dnes, díky velmi pokročilé vědě a moderním resuscitačním technikám, si můžeme vyslechnout svědectví mnoha lidí, kteří byli již v podstatě mrtví. Všichni se shodují, že okamžik umírání je pociťován jako nepopsatelné štěstí. Dokonce se jejich popis v mnoha ohledech shoduje. Ano, nebyli skutečně a úplně mrtví, protože pak už by ani ta nejlepší resuscitace nepomohla, ale jejich svědectví nám dává naději, že smrt není zdaleka takovým zlem, za které je obecně považována. Možná je to jen milosrdnost přírody, která zařídila, že v okamžiku smrti je nám do příslušné oblasti mozku vstříknut jakýsi druh hormonu štěstí, jakási droga milosrdnosti. Každopádně je dnes, více než kdy jindy jasné, že smrt v podstatě znamená prožitek nekonečného blaha bez jakékoli touhy. Je nutno dodat, že ke smrti je nutno 29 Blog.iDNES.cz [online]. 1. březen :28 [cit ]. Přirozená smrt nebude už "léčena". Dostupné z WWW: <http://petrf.novotny.blog.idnes.cz/c/126064/prirozena-smrt-nebude-uz-lecena.html>. 20

21 dojít, je nutné si ji zasloužit. To znamená, že např. sebevražda je podvod, který není obecně doporučován. Jsou proti ní v podstatě všechna náboženství i filozofické proudy a nám nezbývá než věřit, že k tomu mají spoustu dobrých důvodů, pro které je dobré to ani nezkoušet. Sebevraždu, tedy dobrovolnou smrt lze v určitém směru považovat za vyjádření nejvyšší svody člověka. 30 V jistém smyslu to tak jistě i je, ale je to svoboda, které nesmí být nikdy zneužíváno. Dobrovolná smrt je samozřejmě privilegium lidské bytosti, ale prvním a hlavním privilegiem je ovšem dar života. A ten musí být prožit se všemi radostmi i strastmi. Můžeme vést dlouhé polemiky, zda o ukončení svého života může rozhodnout např. starý, nemocný a trpící člověk. Eutanazie, jak se takový dobrovolný odchod ze světa obecně nazývá, je možná pochopitelná a skutečně humánní. Ovšem pokud je reálná šance na další život musí se žít a využít do poslední kapky. Je zde jeden aspekt, který nelze přehlédnout. Všem, kdo si prožili vlastní smrt, se trvale mění další život, přičemž se vesměs jedná o změny pozitivní. U všech se zvýrazňují vlastnosti jako je mírnost, pokora a úžas, stejně jako zvýšené vědomí vlastní smrtelnosti, které však už není pociťováno jako deprimující, ale naopak stupňuje hodnotu života. Umírání tedy, jak se zdá, funguje jako jakési procvičování vedoucí k moudrosti. Namísto žízně po životě a strachu před smrtí nastupuje nekonečná radost ze života a méně starostí o materiální stránku žití. Vždy narůstá sebedůvěra, nezávislost a cílevědomost, intenzivní přání být občas o samotě a třeba meditovat, dostavuje se radost z přírody a v neposlední řadě se objevuje značná tolerance a empatie s druhými. Proč ale čekat na takovou lekci? Proč nezměnit svůj život a přístup k němu i ke smrti, k sobě i k druhým vědomě bez nutnosti zážitku smrti, který dříve či později stejně přijde. Disponujeme svobodou, která nám dává možnost volby, jen ji musíme umět a chtít využít. L. N. Tolstoj říkal, že svoboda vůle je vědomé pochopení vlastního života. Svobodný je ten, kdo sebe pochopí jako živého. A pochopit sebe jako živého znamená pochopit zákon svého života, znamená usilovat o to, abychom naplnili zákon vlastního života AMÉRY, J. Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti. Praha: Prostor, ISBN MOSER, F. Malá filozofie pro nefilozofy. Praha: Levné knihy a. s., ISBN

22 3. SMRT Z POHLEDU DÍTĚTE Smrt je jedno z nejzákladnějších lidských témat. Každá kultura, každá doba se s tímto tématem vyrovnává jinak, každá hledá jeho smysl jinak. Toto hledání je vždy těžké a bolestné. Ani naše století není výjimkou. Nevídaný rozběh přírodních věd jako by sliboval, že i smrt bude v brzké době podrobena lidské kontrole. Současná konzumní mentalita degraduje smrt na pouhou ztrátu možností užívat si. Kult mládí, výkonnosti a krásy se od ní odvrací s ošklivostí. Všudypřítomné pěstování optimismu odmítá každou myšlenku na smrt jako škarohlídství. Ve veřejnosti, v současné literatuře, dokonce i mezi zdravotníky dnes převládá názor, že zabývat se smrtí je morbidní, že je třeba odvracet od ní za každou cenu pozornost pacientů, zdravých dospělých a samozřejmě hlavně dětí. Smrt je tak pro mnoho lidí téma zanedbávané a zapomínané. Když se nám pak toto téma jednou vnutí, má podobu strachu, proti němuž jsme bezbranní. Naši předkové měli v tomto ohledu nespornou výhodu. Rození a umírání bylo v minulosti mnohem spíše chápáno jako přirozená součást lidského životního běhu, stálo uprostřed života společenství, jako stál kostel s hřbitovem uprostřed obce. Děti se seznamovaly přímo s rozením a s umíráním, které jsou dnes vytlačeny většinou do neosobního ústavního prostředí mimo okruh rodiny. Vytlačení každého pomyšlení na umírání a smrt z mysli však neodstraní jejich realitu. Místo toho oplošťuje plné prožívání celého života. Tvoří se však nový životní sloh, v němž se jistě obnoví respekt ke smrti, nejdůležitější události v životním dramatu. 32 Nelze ovšem očekávat, že tento nový životní sloh bude vymyšlen vědci v nějakém ústavu. Musíme ho najít my sami jak pro sebe, tak zejména pro naše děti. Strach nevyhnutelně patří k našemu životu. Objevuje se vždy, když se ocitneme v situaci, pro kterou jsme ještě nevyzráli, v situaci, kdy prožíváme svou bezmoc nebo závislost. Strach a úzkost však nejsou jen negativem. Mají pro nás dvojí funkci. Jednak je to varovný signál v nebezpečí, jednak má povahu výzvy. Je to podnět ke zdolání strachu. V každé úzkostné situaci tudíž tkví zároveň nebezpečí i šance. Je to možnost troufnout si na nový krok ve svém vývoji. Šance překonat zábranu, překročit mez danou naším strachem, a tím postoupit o krok dál ve svém zvládání světa. Konfrontace s vlastními úzkostmi nám tedy může pomoci být silnější a vědomější. 32 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Přep. vyd. Praha: Portál, ISBN

23 Naše úzkosti se mohou velice odlišovat. Záleží to na našich individuálních vlohách a životních podmínkách. Přesto existují určité úzkosti, které známe všichni a které musíme přestát, protože patří k lidství, k naší existenci ve světě a jsou dány tím, na čem jsme závislí. Vše začíná v dětství, a tak i naše první setkání s úzkostí a strachem se nachází v této době. Už dítě prožije strach ze smrti, když pochopí, co smrt znamená. Společnost má však pro ně připraveno řešení, jak odsunout vědomí smrti kamsi na okraj myšlenkového a citového horizontu, zapomenout na smrt jako na smrt. Jde o to, zda zmiňovaná řešení jsou skutečným řešením nebo jen odsunutím problému na pozdější dobu, kdy se přihlásí s mnohem větší naléhavostí. 33 Nejlépe můžeme těmto základním úzkostem porozumět, když se podíváme, jak to vypadá v době, kdy se s nimi setkáváme vůbec poprvé, tedy právě v dětství. Každý z nás má své dějiny úzkosti, které začínají vlastně již naším narozením a možná již před ním. První úzkosti jsou pro náš další vývoj nesmírně důležité. Jak velký sklon ke strachu a úzkostem budeme později mít a jaké prostředky k jejich zdolávání budeme ovládat, to závisí do veliké míry na tom, v jakém rozsahu jsme trpěli strachem v nejranějším dětství. Naše úzkosti v dospělosti závisí také na tom, jakou pomoc, jakou ochranu jsme tehdy nalezli ve svém nejbližším okolí. 34 Období celkově zvýšené úzkostnosti lze vysledovat u dětí ve věku kolem osmi až deseti let. Takto staré děti při pokračujícím kognitivním vývoji dospívají k plnému pochopení pojmu smrti a začínají chápat její univerzalitu, nezvratnost a nevratnost. Toto souvisí s počátky vytváření formálních logických operací. Dítě je v tomto období schopno pochopit nezvratnost a neodvolatelnost smrti a může pak skutečně trpět strachem ze smrti, ať je to objektivně odůvodněno nebo ne. 35 I děti, které se do té doby jeví jako velmi odvážné, se v tomto období začínají např. bát tmy a jejích domnělých nebezpečí, šumů, šramotů apod. Toto vše je samozřejmě normální. Problém začne ve chvíli, kdy se úzkost začne stávat patologickou. Pak se může stát překážkou ve vývoji. Patologickou se úzkost stává, je-li nadměrná, přetrvávající a interferuje-li s běžným fungováním dítěte, brzdí-li jeho další vývoj v jedné či více vývojových oblastech ŘÍČAN, P. Cesta životem. Přep. vyd. Praha: Portál, ISBN REIMANN, F. Schopnost milovat. Praha: Portál, ISBN LANGMEIER, J. BALCAR, K. ŠPITZ, J. Dětská psychoterapie. 2. roz. a přep. vyd. Praha: Portál, ISBN ŘÍČAN, P. KREJČÍŘOVÁ, D. et al. Dětská klinická psychologie. 4. přep. a dop. vyd. Praha: Grada, ISBN

24 Počátky jasně uvědomovaného strachu ze smrti obecně u dětí klademe zhruba do období 9 11 let. Samozřejmě existuje značná interindividuální variabilita. Zdánlivě pozdní věk, do kterého jsou obvykle umisťovány počátky plného strachu ze smrti, je dán postupností vývoje konceptu smrti u dětí. V takto vymezeném období dochází u dětí k řadě významných vývojových kroků. Jedním z nich je pochopení a přijetí definitivnosti smrti. Rozvoj schopnosti hypotetického uvažování umožňuje jedinci, aby se začal zabývat potencialitou vlastní smrtelnosti, což vede ke vzniku strachu. Je nutno zdůraznit, že výzkumy poslední doby posouvají počátky strachu ze smrti u dětí do mnohem nižšího věku. Je otázkou zda si děti smrt dříve tolik a naplno neuvědomují nebo to dospělým pouze neumí sdělit či dospělí nedokážou pochopit, co jim dítě sděluje. Níže jsou možné překážky vzájemného pochopení mezi dítětem a dospělým částečně rozvedeny. Děti mívají spousty všetečných otázek, na které rodiče trpělivě odpovídají. Je mnoho témat, se kterými si rodiče lépe nebo hůře poradí, ale poradí. K méně příjemným otázkám pro rodiče patří např. téma sexu, plození dětí apod. Každý dospělý ovšem s touto oblastí života má značné zkušenosti, přinejmenším takové, které vedly ke zplození toho právě se tázajícího jedince. Ale co odpovědět, když se dítě zeptá na smrt? A dítě se na ni dříve či později zeptá. O smrti přemýšlí předškolní dítě často. Jednak je pro ně zajímavou záhadou, jednak se jí bojí. V tu chvíli bývají rodiče v koncích. Většinou taková diskuse končí zahráním věci do autu, případně vede k odpovědím, které pomohou dočasně myšlenky na smrt z dětského uvažování vytěsnit. Ale co když rodič najde dítě v noci v postýlce jak pláče, je plné úzkosti a dokola opakuje já nechci umřít? 37 Je dobré si uvědomit, že naše obavy ze smrti a způsoby, jak se s nimi vypořádáváme, nevznikají až v dospělosti. Je evidentní, že míra pozornosti, která je tomuto tématu věnována ze strany dospělých, neodpovídá potřebám dítěte. To, jak se dítě vypořádá s vlastní smrtelností i se smrtelností blízkých lidí, je však velmi důležité pro celý jeho další život a závisí na přístupu dospělých. Pro ilustraci je zajímavý případ dítěte, který ilustruje, jaký dopad může mít na budoucí život člověka špatně vysvětlený pojem smrti ze strany rodičů. Příběh malé Petry: Petra pláče, jakmile v televizi vidí, že někdo zabil nebo opustil zvíře. Její rodina si ji kvůli tomu často dobírá. I sama si myslí, že reaguje přehnaně. Když slyším, jak Petra s humorem líčí svou přecitlivělost, vyslovuji domněnku, že nejspíš musela spolknout nějakou bolest, kterou přesouvá do jiných situací, jež se týkají afektivní ztráty. Petra mou hypotézu posílí, když mluví o tom, jak se bojí o svého partnera. Když se zdrží deset minut, 37 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Přep. vyd. Praha: Portál, ISBN

25 Petra si dělá starosti, děsí se nehody. Ostatně stejně jedná ve všech afektivních vztazích. Strach ze ztráty blízkého člověka, strach, že bude opuštěna, je stále někde v ní. Tento pocit nejistoty prožívá mnohem hůř než záchvaty pláče před televizí. Když jsem se ptal, jestli už ztratila někoho, koho měla velmi ráda, zmínila se o babičce, která umřela, když Petře bylo pět nebo šest let. Kam babička odešla? Odešla do nebíčka, odpověděli jí. Odpověď je to ovšem velmi neúplná a značně zjednodušená, ale pro dítě toho věku dostatečná, pomyslel by si člověk. Ale co se doopravdy děje v hlavě šestiletého dítěte? Odešla do nebíčka tatínek taky odešel do práce a vždycky se vrací, stejně jako maminka chodí na nákup a pak zase přijde. Petra už skoro dvacet let ve svém dětském srdci čeká na babiččin návrat. 38 Zde, na příkladu situace, která se může odehrát v každé běžné rodině, je názorně vidět, že rodičovské odbytí situace může pro budoucího dospělého mít nežádoucí dopady. Aktérka vystupující v kazuistice nedostala příležitost dozvědět se celou pravdu, a tudíž si nemohla prožít potřebnou dávku smutku a tak se s celou situací vyrovnat. Rodiče musí najít odvahu i trpělivost a musí dítěti poskytnout odpověď úplnou, takovou, která dítěti umožní situaci beze zbytku zpracovat a vyrovnat se s ní už ve chvíli, kdy nastala. Jedině tak si nebude dítě do dalšího života odnášet nějaké skryté břímě. Zapřít, zastřít před dítětem pohřeb a pak říci, že odcestoval někam daleko nebo raději je vzít na pohřeb, třeba i nechat je naposledy pohladit mrtvou tvář? Nemáme platnou kulturní normu, která by, jako v tradičních společnostech a u přírodních národů, stanovila, co se má, smí, nesmí. Shoda je snad aspoň v tom, že je dobře, aby dítě vědělo, co se stalo, aby vidělo zármutek ostatních pozůstalých a mělo na něm účast. Zatajená smrt rodičů nebo někoho blízkého vede k tomu, že i když se to později dítěti řekne, a jednou se to říci musí, děje se to za studena, nikdo už nepláče, netruchlí, takže pro dítě je mnohem obtížnější prožít přiměřené city a dosyta se vyplakat. Jen tak se dítě s nastalou situací může vyrovnat jednou provždy. Když se behaviorální badatelé rozhodnou zkoumat toto téma podrobně, nutně zjišťují, že děti se smrtí zabývají nesmírně mnoho. Obavy dětí ze smrti jsou všudypřítomné a mají dalekosáhlý vliv na jejich prožitkový svět. Smrt je pro ně velkou záhadou a jedním z jejich hlavních vývojových úkolů je vypořádat se se strachem z bezmocnosti a zániku, zatím co sexuální otázky jsou druhové a odvozené. Nejenže se děti hluboce zabývají smrtí, ale tyto jejich obavy začínají dříve, než se všeobecně předpokládá. V uvědomování si smrti a v metodách, které používají při vyrovnávání se se strachem ze smrti, děti procházejí 38 BENOIT, R. Zbavit se minulosti. Praha: Portál, ISBN

26 uspořádanou řadou stádií. Adaptační strategie dětí jsou vždy založeny na popření: zdá se, že ve svém vývoji nesnášíme, snad ani nedokážeme snést holá fakta o životě a smrti Jak dítě chápe svou smrtelnost Z předchozího textu je patrné, že děti si smrtelnost a konečnost uvědomují již velmi brzy, byť v mezích jejich chápání. Děti a dospělí se na smrt nedívají stejně. Je chyba si myslet, že to tak není. Stačí se dívat, jak si hrají děti ze školky, a uvidíte, jak se při jejich hrách smrt často vyskytuje. Děti předstírají smrt, nechávají se zabít, pohřbít a zase vyhrabat a je to zjevně naprosto normální. Děti se smrtí zacházejí věcně. Žijí ve světě fantazie a představivosti, kde smrt není nezvratná, postavy tam pořád umírají a zase ožívají. Jestli si děti osvojí realističtější pohled na smrt, závisí na tom, jak se se smrtí vyrovnávají a jak vůbec zvládají události života i smrti jejich rodiče. 40 Mezi dětmi a dospělými je řada překážek, které znemožňují plné poznání dětského vnímání existence smrti a s tím mnohdy souvisí i nepochopení ze strany dospělých a tedy jejich ne vždy správná interpretace dětského myšlení. Podívejme se nyní na některé z těchto překážek. Absence jazyka. Nejdůležitější překážkou je absence jazyka. Neexistuje prostředek, kterým by dítě vyčerpávajícím způsobem a navíc srozumitelně sdělilo svůj názor či náhled na smrt a svou konečnost. Proto předpoklady o tom, co dítě ví nebo neví, jsou velmi často neobjektivní. Bez možnosti komunikace nemohou dospělí plně porozumět vnitřnímu světu dítěte. Na druhou stranu je nutno říci, že mnozí vývojoví psychologové, zejména Jean Piaget, poukázali na neexistenci schopnosti abstraktního myšlení u nejmladších dětí. Ještě ve věku deseti let je dítě ve stadiu konkrétních duševních operací a teprve začíná správně chápat, co je potencionální a možné. Jelikož smrt, vlastní smrt, bytí a nebytí, konečnost, věčnost a budoucnost jsou abstraktní pojmy, mnozí vývojoví psychologové došli k závěru, že malé děti nemají vůbec žádné přesné pojetí smrti. 39 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN FULGHUM, R. Od začátku do konce. Praha: Argo, ISBN

27 Naučené a zažité chápání pohledu dítěte na smrt. Další překážkou se zdá být naučené chápání pohledu, který se odvíjí od stanoviska Sigmunda Freuda. Ten byl přesvědčen, že malé dítě nechápe skutečné důsledky smrti. Současně považoval první rok života dítěte za klíčový při utváření charakteru. Proto považoval smrt za nedůležitý motiv v duševním vývoji. Freud tvrdí, že pro dítě má pojem mrtvý podobný výraz, jako pryč, odešel apod. Freud tak ve svých výkladech o základních obavách dítěte odsunul smrt na pozici vývojově poměrně pozdní a dřívější a prvořadé místo připsal otázkám sexuálním. I v současnosti se počátky strachu ze smrti u dětí umisťují k věku kolem deseti let. Lze se však důvodně domnívat, že není dobré chápání smrti dětmi podceňovat. Vlastní strach ze smrti. Každý výzkum zabývající se smrtí, chápáním smrti, či pohledem na smrt musí být nějakým způsobem interpretován, což provádí dospělý, který má svůj vlastní strach ze smrti a sám se ji snaží svým způsobem popírat. Z tohoto důvodu dochází mnohdy ke znehodnocení a zkreslení výsledků. Dospělí s dětmi o smrti mluví velmi neradi. Pokud je prováděn výzkum tohoto problému u dětí, tak se provádí např. skrze matky. Některé výzkumy však již prokázaly, že i matky samotné, u kterých předpokládáme nejlepší znalost názorů a myšlení vlastního dítěte, podceňují význam smrti a existenci strachu ze smrti u dítěte. Pokud je dotazována matka, klade obvykle mnohem větší důraz například na strach ze špatných známek. Piaget, který se dětmi zabýval celý svůj profesní život, se domníval, že psychologické testy, dokonce i ty velmi důmyslné, často poskytují neúplné nebo zavádějící údaje a že s tím by většina psychologů souhlasila nejuspokojivějším způsobem zkoumání je všeobecná prohlídka (neboli klinický rozhovor ). V literatuře existuje pouze několik vzácných zpráv o hloubkových rozhovorech s dětmi. Pohled na mláďata téměř každého savčího druhu, od koťat, štěňat, hříbat až po lidi, v člověku vyvolává pečující instinkt. Je těžké jít proti biologickému proudu a vystavovat dítě holé pravdě o smrti. Tato obtíž je, podle mého názoru, hlavním důvodem nedostatků odborného zkoumání. 41 Z výše uvedeného vyplývá, že je jakousi naší přirozeností se o smrti s dětmi zbytečně nebavit, neptat se jich zda se jí bojí, zda o ní přemýšlí, zda vědí, co smrt znamená atd. Co děti učíme. Žádný z rodičů určitě nepociťuje štěstí při pohledu na své dítě, které se potýká s pojmem smrt, otázkami vlastní konečnosti a s tísní, která z toho pramení. I přes veškeré odhodlání každý rodič při této konfrontaci rychle odstoupí od svého původního rozhodnutí být pravdomluvný a pravdivě dítěti vysvětlit, jak se věci mají. Pak dojde k tomu, že takový rodič si rychle vymyslí nějakou milosrdnou lež, uhne od tématu, či předloží dítěti 41 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

28 nějakou formu popření. Dítě samo, mnohem lépe než si myslíme, chápe naší vlastní úzkost ze smrti, a tak samo postupně od těchto otázek odstoupí. Pokud bychom pak zkoumali dětské myšlení s ohledem na otázky smrti, nedobereme se autentických výsledků a názorů, ale objevíme jakousi směsici z vlastního skutečného uvědomování dítěte, z tísně a popření ve spojení s úzkostí a popřením dospělého. Myslíme si, že tímto přístupem dítěti ulehčujeme situaci, ale my ji ulehčujeme jen sobě samým. Je to jeden z omylů, který se objevuje při výchově dítěte. Dítě potřebuje vědět pravdu, aby se mohlo s daným problémem skutečně aktivně a kvalitně vypořádat. Je jisté, že konkrétní informace o smrti pro děti je v určitém okamžiku užitečná a že dítě to má obtížnější tehdy, když dospělí v jeho blízkosti objektivní skutečnost záměrně nebo nezáměrně překrucují či zatajují Vývoj představy o smrti a vyrovnávání se dětí se smrtí V myšlení dospělých lidí se jejich vlastní smrt spojuje s několika specifickými pojmy, jako je například nevratnost, kdy jde o definitivní konec, nebo univerzálnost a zástava životních funkcí, či s vědomím, že vše co se narodí, musí zemřít a to bez výjimky a naprosto nevyhnutelně. Představa dětí o smrti pak souvisí zejména s jejich věkem, mentálními schopnostmi neboli inteligencí, s tím co se o smrti dozvídají od dospělých a s vlastními zkušenostmi, které sami se smrtí měly již dříve. Vlastní smrt se v myšlení dospělých lidí projevuje pojmy nevratnost, kdy jde o definitivní konec, univerzálnost a zástavu životních funkcí, vše, co se narodí, musí zemřít a to bez výjimky a naprosto nevyhnutelně. Vlastní vývoj pojetí smrti u dětí až do dospělosti lze rozdělit do několika fází. Je ovšem důležité mít na paměti, že koncept smrti je ovlivněn celou řadou faktorů a tak nelze vývoj pojetí smrti definovat zcela univerzálně a přesně. Je nutné počítat s odchylkami, které jsou zapříčiněny vlivem rodičů, sociokulturní úrovní rodiny a vším, co na dítě v tomto ohledu působí. 42 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

29 Fáze vývoje pojetí smrti: a) Děti ve věku do tří let nerozlišují mezi mrtvým a živým. Pro toto věkové rozpětí je typické vyžadování přítomnosti dospělé osoby, na které je dítě zvyklé. Dítě často projevuje separační úzkost. b) Děti ve věku od tří do šesti let počínají stále více rozlišovat mezi živým a mrtvým, přičemž mrtvé bývá spojováno s nehybností a spánkem. Smrt je považována spíše za přechodný a reverzibilní stav, což je posilováno a rozvíjeno dospělými (zesnulý odcestoval, spí atd.). Děti se v tomto věkovém období setkávají se smrtí v pohádkách a vyprávěních, avšak berou ji neosobně jich se netýká, považují se za nesmrtelné. Bývá zde nesoulad mezi verbálním projevem a pojmovým chápáním. Například dítě řekne: Já vím, že babička umřela, ale proč mi nepřišla dát dobrou noc? Smrt zvířat děti vnímají jako nehybnost. Pro toto období je příznačné magické myšlení (personifikace apod.) a dětem je blízká představa o proměně jedné skutečnosti ve druhou. Dítě je ještě těsně vázáno na rodiče, bývá zde proto také přítomna separační úzkost. c) Děti ve věku od šesti do deseti (jedenácti) let, tedy v období mladšího školního věku až do počátku dospívání, začínají postupně a nerovnoměrně chápat smrt jako něco konečného, nevratného a také nevyhnutelného. U menších dětí bývá přejímána představa smrti z pohádek a vyprávění (smrtka, kostra apod.), avšak jejich vztah ke smrti je spíše distancovaný a neosobní, i když mohou prožívat silný strach až hrůzu (pokud jsou strašené) z bytostí představujících smrt. Děti již chápou souvislost zástavy životně důležitých funkcí a konce. V tomto věkovém období je důležitá osobní zkušenost se smrtí (např. úmrtí blízkého příbuzného, známého dítěte). I u dětí vážně a letálně nemocných se nedostavuje strach ze smrti v pravém slova smyslu. Vysvětlujeme to nejen absencí abstraktního myšlení, nýbrž především vývojem vlastní identity a vztahovou situací. Obrazně řečeno jsou ještě nesené rodiči, které vnímají jako velmi mocné až všemocné. d) Od počátku dospívání do dospělosti se vytváří pojem smrti postupně a diferencovaně. Strach ze smrti se dostavuje souběžně s tím, jak se dítě a posléze mladý člověk vnitřně osamostatňuje a vnímá sebe jako autonomní individualitu. Na rozdíl od mladšího dítěte je na smrt subjektivně sám, pokud ovšem není věřící, pro kterého je bůh bezpečnou jistotou v jakékoli situaci a individuální smrt je začleněna do smysluplného řádu. S nástupem abstraktního myšlení si člověk vytváří představu a pojem smrti postupně až do dospělé podoby se třemi již zmíněnými charakteristikami (univerzálnost, nevratnost, konečnost). 29

30 Avšak na úrovni prožívání a fantazie jsou u dospívajících i dospělých představy smrti různorodé. Shledáváme zde nejen zbytky dětského pojetí (např. z období magického myšlení), ale i vlastní názor vycházející ze světonázorového stanoviska, jež má v evropské kultuře silně křesťanské akcenty, zejména pokud jde o smrt a regulativy meziosobních vztahů (etika, morálka). e) U dospělých lidí bývá smrt spojována s neznámem, nebytím, prázdnem a ničím, tedy nicotou a úzkostí, nebo s klidem a pokojem (spánkem beze snů). Kromě představy definitivního konce bývají časté představy a myšlenky o dalším pokračování existence ve změněné podobě (křesťanský pohled, splývání s universem, reinkarnace apod.). 43 U dětí je velmi důležité, aby ve svém seznamování se s realitou smrti byly vystaveny podnětům přiměřeným jejich věku a možnostem. Přehnané množství nevhodných a nevhodně podaných informací může mít u dětí negativní dopady na jejich psychiku. Ideální je, aby si dítě smrt uvědomovalo postupně a také ji postupně začínalo chápat v souladu s vývojem jeho psychiky a stupněm jeho vývoje a poznání. Díky prostředí (mnohdy např. díky médiím) prochází dítě nárazovým procesem, kdy poznává příliš mnoho příliš brzy a pak hledá cesty, jak toto předčasné a nevhodné poznání vytěsnit, jak na ně zapomenout až do doby, kdy je připraveno znovu postupně přijmout to, co se už dříve dozvědělo. Dítě, ať vědomě nebo nevědomě, používá několik různých taktických přístupů v boji se svým strachem a úzkostí ze smrti. V raném věku dítě často narazí na pravé skutečnosti života. I jeho samotářské výzkumy ho přivedou k objevu smrti. Dítě je pak zaskočeno objevem a prožitkem prvotní úzkosti. Tváří v tvář smrti může propadnut panice a pak je jakákoli taktika, která pomůže dítěti úzkost zmírnit, více než vítaná. Níže je uvedeno několik taktik, které jsou dětmi využívány při vyrovnávání se se strachem ze smrti, případně s úzkostí: Vytěsnění. Jeden ze způsobů, kterým si dítě pomáhá ve chvílích dostavující se úzkosti z myšlenek na smrt, je vytěsnění smrti z vědomí, z myšlení. Ve chvílích dostavujících se trýznivých myšlenek na vlastní smrtelnost začíná dítě myslet na něco jiného, hledá si náhradní objekt myšlení. Jak dalece dokáže dítě zacházet v tomto smyslu se svým myšlením, je závislé na jeho vrozených předpokladech i na pomoci zvenčí. Samotní rodiče v této taktice dítě podporují. Obecně používané věty, např. na to nemysli, je to hrozně daleko, nemysli na hlouposti, to se tě teď netýká, prosím tě, běž si raději hrát apod., jsou toho důkazem. 43 VYMĚŤAL, J. Lékařská psychologie. 3. akt. vyd. Praha: Portál 1, ISBN X. 30

31 Freud považoval vytěsnění (anglicky repression) za základní a nejdůležitější obranný mechanismus. Při vytěsnění jsou ohrožující nebo bolestné impulzy či vzpomínky vyloučeny z vědomí. Jedinec může vytěsňovat pocity, vzpomínky, které by mohly vyvolávat úzkost. 44 Popření. Popírání smrti je jedním z nejběžnějších způsobů dítěte, jak se vyrovnat s pocitem strachu ze smrti. Když je realita příliš nepříjemná, jedinec může popřít její existenci. A přesně to udělá dítě se smrtí. Proč se bát něčeho, co neexistuje, co se nás přímo netýká? V těžké krizi může popření poskytnout člověku čas, aby se s krutou skutečností postupně vyrovnal. V těchto situacích má popření nepochybně adaptivní funkci. 45 Dítě si smrt vysvětlí jako něco dočasného, pouze zeslabujícího, jako pozastavení životní energie nebo jako spánek. Mnoho dětí dostatečně starých na to, aby mohly mluvit, uvádí, že smrt považují za vratnou nebo dočasnou nebo že je to spíše jen zeslabení než zastavení vědomí. Tento názor posilují všudypřítomné televizní komiksy, které ukazují, jak jsou postavy nejrůznějším způsobem rozstřílené, rozdrcené, rozmačkané nebo znetvořené a pak, jako zázrakem, znovu obnovené. 46 A navíc, děti přece neumírají. Toto je běžná útěcha, kterou si děti v raném věku dopřávají. Je to přesvědčení, že děti jsou před smrtí imunní. Děti neumírají, smrt je jen pro staré a stáří je velmi, velmi daleko, v nekonečnu. Výlučnost. Tento přístup k boji se strachem ze smrti dokonale charakterizuje Dostojevskij v jedné ze svých knih, kde popisuje myšlení jednoho z hrdinů: Sylogismus, který se naučil v Kiezewetterově logice: Caius je člověk, lidé jsou smrtelní, tudíž Caius je smrtelný, mu vždy připadal správný v případě Caiově, ale určitě ne v případě jeho. Že Caius, abstraktní člověk, je smrtelný, bylo naprosto správné, ale on nebyl Caiem, ani žádným abstraktním člověkem, ale bytostí zcela, úplně oddělenou od ostatních. Byl malým Váňou, s maminkou a tatínkem Co věděl Caius o vůni toho otrhaného koženého míče, kterou měl Váňa tak rád? Líbal Caius takhle ruku své matky? Caius byl opravdu smrtelný a u něj bylo v pořádku zemřít, ale u mě, malého Váni, Ivana Iljiče, se všemi mými myšlenkami a city, to je úplně něco jiného. To nemůže být, že bych měl zemřít. To by bylo příliš strašné. 47 Každý z nás, ať jako dítě nebo jako dospělý, věří ve svou jedinečnost. Meze možností, stárnutí, smrt se týká jich, těch ostatních, ne mě. Uvnitř je každý přesvědčen o své 44 PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN JOSSELSON, R. Irvin D. Yalom: O psychoterapii a lidském bytí. Praha: Portál, ISBN

32 nezranitelnosti a nezahubitelnosti. Pro každého člověka je počátek života obdobím intenzivního egocentrismu. Dítě stejně jako dospělý má pocit výlučnosti a tato víra mu slouží jako obranný štít proti úzkosti ze smrti. Vlastní zachránce. U dětí, které disponují velkou dávkou důvěry a fantazie, je tento přístup vždy přítomný. Každé dítě věří, že jeho rodiče jsou schopni jej ochránit před vším špatným a tedy i před smrtí. A fantazie dětí, která je tak tvořivá, vždy dokáže vytvořit cosi, co chrání a nedovolí, aby se jeho tvůrci cokoli stalo. Víra ve vnější ochranu je posilována rodičovskou pozornou a neutuchající péčí v období dětství. I když se dítě postupně odvažuje stále dál a naráží na nejrůznější nástrahy reality života, rodiče jej vždy zachrání. Logicky si pak dítě odvodí, že toto platí i ve vztahu ke smrti. Víra v jedinečnost a absolutního zachránce dobře slouží rozvíjejícímu se dítěti, je to ten konečný základ pro obranné struktury, které si člověk staví proti děsu ze smrti. Na nich jsou postaveny další druhotné obrany Děti, výchova a seznamování se smrtí Úzkost ze smrti je považována za jeden z hlavních faktorů při vzniku psychopatologie. Kvalitní vyrovnání se s pojetím smrti je tedy jedním z hlavních vývojových úkolů každého dítěte. Je jasné, že zde složitým způsobem působí vzájemně celá řada faktorů. Ideální stav by mohl nastat v okamžiku, kdy bychom znali správné načasování a posloupnost vývojových událostí, kterým dítě podrobit na cestě poznání. Je ovšem jasné, že tohoto ideálu se dosáhnout nedá. V první řadě je nutné si uvědomit, že dítě se musí s problémy vyrovnávat takovým tempem, jaké odpovídá jeho vnitřním zdrojům. Příliš mnoho, příliš brzy očividně přináší nerovnováhu. Dítě, které je tvrdě konfrontováno se smrtí dřív, než si vytvořilo vhodné obrany, může být těžce stresováno, přičemž tento stres může vyvolat následky sledovatelné po celý jeho další život. V tomto procesu sehrávají naprosto nezastupitelnou roli rodiče, neboť okamžitá přítomnost mateřské osoby v případě výskytu problému, kterým myšlenka na smrt zcela jistě je, snižuje úzkost způsobenou neznámými událostmi. Na druhou stranu je nutno mít na paměti, že úroveň traumatu je do velké míry závislá na stupni úzkosti ze smrti v rodině. Děti 48 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

33 cítí úzkost svých rodičů a to pak zvyšuje úzkost jejich vlastní. Za zmínku stojí jeden extrémní přístup ke smrti a k mrtvému, který ovšem i přes nepopiratelnou strašidelnost nemá na dítě tak negativní dopad jako když dá rodič dítěti najevo zcela zjevně svůj strach a úzkost ze smrti. V kultuře Foré na Nové Guineji se děti účastní rituálního pojídání mrtvého příbuzného. Tento zážitek pro dítě s největší pravděpodobností není katastrofický, protože se toho účastní i dospělí bez nějaké velké úzkosti, je to součást přirozeného, běžného životního běhu. Jestliže však, tak jak se často děje v dnešní západní kultuře, rodič prožívá kolem smrti těžkou úzkost, pak je dítěti předávána zpráva, že je zde důvod k velkému strachu. 49 To samozřejmě neznamená, že bychom měli začít pojídat své zemřelé předky, pouze to poukazuje na nutnost zbavit se vlastní úzkosti ze smrti, kterou tak nebudeme předávat dítěti. V naší kultuře existují jasné výchovné postupy a směrnice pro nejrůznější oblasti, tělesný rozvoj, získávání informací, sociální dovednosti i duševní vývoj. Když ale dojde na výchovu o smrti, musí si rodiče poradit sami. Mnohé kultury nabízejí řadu kulturně přijímaných mýtů o smrti, které předávají dětem bez jakékoli úzkosti. A to je právě to podstatné. Umět s dítětem na téma smrt komunikovat bez vlastního strachu. Naše kultura rodičům žádné určité pokyny, kterými by se mohli řídit, nedává a to ani přes důležitost tohoto problému. Každá rodina se tedy musí rozhodnout sama, co své děti bude učit. Dítě tak často obdrží informace ne právě nejvhodnější, které jsou jakousi směsicí popírání a vlastní úzkosti. A navíc mnohdy stojí v rozporu s dalšími informacemi, které se k dítěti dostávají zvenčí. Ani mezi profesionálními pedagogy neexistuje v této otázce shoda. Někteří doporučují absolutní zapírání skutečnosti o smrti, což rodičům jejich pozici do určité míry zjednodušuje. Na druhé straně existují názory, že každé dítě na jakémkoli stupni vývoje lze účinně poučit o libovolném tématu, tudíž i o smrti a to nějakým intelektuálně poctivým přístupem. Přednost lze dát poctivým odpovědím, protože ignorování této otázky udělá z rodičů blázny, děti tuto záležitost neignorují a stejně jako u sexu si najdou jiné zdroje informací, které jsou často nespolehlivé, nebo dokonce ještě děsivější či zvrácenější než skutečnost. 50 Shrneme-li výše popsané, dojdeme k závěru, že děti objevují smrt v raném věku, že chápou, že život nakonec skončí, že toto poznání aplikují na sebe a že následkem toho mohou trpět velkou úzkostí. Důležitým vývojovým úkolem je se s touto úzkostí vyrovnat. Rodiče musí být dítěti v tomto procesu nápomocni svou přítomností, tím, že sami nebudou předávat 49 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

34 dítěti vlastní úzkost ze smrti a tím, že dítěti pomohou aplikovat při obraně před strachem všechny dostupné strategie, kterými jsou vytěsnění, popření, vlastní výlučnost a dojem existence osobního zachránce. Způsob, jakým se člověk vyrovnává se smrtí, je do značné míry determinován modelem, který nastavili jeho rodiče. Poslední dar, který může rodič svým dětem dát, je naučit je na svém vlastním příkladě, jak vyrovnaně čelit smrti. 51 Každý rodič musí mít vždy a za všech okolností na paměti, že on je ten, kdo svému dítěti předává nejen vědomosti, ale i pocity a vzorce chování. A to vzorce vědomé i nevědomé a předávání se děje jak vědomě, tak i nevědomě. Téměř vždycky jsou naše nevědomé úzkosti přímo či nepřímo přenášeny na naše děti, a tak nutně a nechtěně vyrůstají lidé s úzkostmi, které opět předají svým dětem. Musíme se naučit poznat své vzorce strachu, zpracovat je a vyrovnat se s nimi. 52 Skutečným zázrakem lidského bytí a vrcholnou demonstrací odvahy je skutečnost, že se dokážeme přimět, byť krátce, abychom se radovali ze života, přestože nás obklopují důkazy o jeho krátkosti a možnostech nečekaného neštěstí. Právě tato schopnost radovat se jeden z druhého představuje nejlepší způsob, jak jít příkladem našim dětem. Smysl pro humor také pomáhá. 53 Úplně nejdůležitější je mít na paměti, že dítě je dítě, má své, nejen omezené, ale hlavě specifické, možnosti chápání, potřebuje vhodnou dávku upřímnosti a ohromnou dávku lásky, která je na cestě překonávání jakéhokoli strachu a tedy i strachu ze smrti tou největší oporou, ke které se může dítě uchýlit. Příklad lásky a upřímnosti, s jakou se dá promluvit k dítěti o smrti, najdeme v knize Jana Karafiáta Broučci, která je naprosto nepopiratelně právě dětem určena. V krátkém úryvku si lze všimnout jak nenásilně a přirozeně lze hovořit o smrti. Když pak jednou po snídani právě chtěli zas letět, vzkázala jim Janinka, aby se k ní všichni přišli podívat. A tak se šli hned všichni k ní podívat. U háječku pod skalou vřes červeně a bíle rozkvetlý, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. A ty dveře se tak svátečně leskly, a ta okénka se tak slavnostně třpytila, a Janinka ležela na lůžku všecka sváteční, a všecko, jako by měla veliký svátek. Dvanáct židlí kolem lůžka. "Vítám vás, broučci a berušky, vítám vás. Pojďte si tadyhle 51 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN WEICHERT, C. Charakterové struktury. Praha: Ikar, ISBN X. 53 LIVINGSTON, G. Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý. Praha: Beta Dobrovský, ISBN

35 sednout," vítala je Janinka a krásně se na ně usmívala. Vy, tatínku a maminko, sedněte si tady ke mně. Broučci byli celí udivení, ale maminka už měla oči plné slz. A když se usadili, sedla si Janinka na lůžku. Milí broučci a berušky, a ty můj Broučku a Beruško, to jste hodní, že jste se přišli ještě ke mně podívat. Pán Bůh mně zjevil, že se dnes ráno z tohoto světa odeberu, a já bych se ráda s vámi rozžehnala. Tatínek a maminka a berušky už plakali, ale broučci jako by tomu nechtěli věřit. Vždyť byla Janinka taková silná a zdravá! Já jsem vás všecky měla ráda a modlívala jsem se, aby vás Pán Bůh naučil poslouchat. Teď už tady nebudu, ale Pán Bůh vás bude i nadále učit poslouchat. Jen se mějte rádi a hleďte si každý svého! Nedostatek nebudete mívat nikdy v ničem žádný. A kdyby ty ses, milá Beruško, s tou chromou nožičkou nevdala, tak tady ta má chaloupka bude tvá, abys měla kde zůstávat. Když pak umřu, pochovejte mě tadyhle v mechu hned pod okny. Teď mně ještě jednou podejte každý ruku! Tu se teprv dali broučci do náramného křiku. Broučci, copak vy nechcete poslouchat? Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte! Tak, když vy chcete poslouchat, chcete, abych já byla neposlušná? Pán Bůh mně všecky hříchy odpustil, a když si mě nyní chce vzít, měla bych nechtít? Nic neplačte, jenom pěkně poslouchejte! A když tak byla, ještě každého políbila, položila se naznak a pokojně ležela, všecka sváteční. A nezeslábly oči její, aniž síla odešla od ní. A když tak pokojně ležela, tu jako by jí ještě něco napadlo. Broučku! A tatínek se k ní naklonil. Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mi často posluhoval. Ať si pro to přijde! Že ho pozdravuju a děkuju mu. Pak oči zavřela a víckrát neotevřela. Ach, ti broučci už Janinku neměli. Ti se naplakali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili a třetí den tam kvetla chudobička bílá jako mléko s kraječkem jako krev červeným. To, že Janinka zůstala pannou. Kováříku! volal tatínek na toho černého brouka, když ho poprvé potkal. Janinka umřela. A něco ti tam v komoře uchystala, máš si pro to přijít. Ale je toho mnoho, musíš si vzít kolečko. A kovářík si pro to přijel s kolečkem, ale nemohl to najednou uvézt - hrách a kroupy a čočku a mouku a krupici a máslo, a celé jedno zrnko vína. Musel přijet ještě jednou 35

36 a ještě jednou. Ten byl rád! Ale pak se dal do pláče: Ach, kde já zas takovou paní najdu! A jel svou cestou a radoval se a plakal. 54 Další knihy určené především dětem, ve kterých se o smrti hovoří zcela otevřeně, jsou díla současné spisovatelky J. K. Rowlingové o neuvěřitelných dobrodružstvích malého kouzelníka Harryho Pottera. Davidovi Baggetovi a Shawnovi E. Kleinovi myšlenky obsažené v těchto knihách dokonce stáli za tolik hlubokou úvahu, že o nich sepsali knihu Harry Potter a filozofie, v níž se mimo jiné zabývají následující pasáží knihy: Tolik peněz a život tak dlouhý, jak jen si budeš přát! To jsou dvě věci, kterým by většina lidí dala přednost přede vším ostatním potíž je v tom, že lidé mají sklon volit právě to, co je pro ně nejhorší. A právě tvoje neschopnost pochopit, že existují věci mnohem horší než smrt, je odjakživa tvou největší slabinou. 55 Nedá se říci, že tato kniha je přímo určena dětem, nicméně postřehy v ní uvedené mohou být vodítkem pro rodiče, kteří se rozhodnou s dětmi na téma smrti diskutovat, přičemž dítě starší už samo dokáže najít cestu, jak se v tomto díle orientovat a bude mu vodítkem při hledání odpovědí na mnoho otázek. Samozřejmě knih a dalších děl, kde lze hledat inspiraci pro komunikaci s dětmi na takto citlivé téma, je celá řada, výše uvedené jsou samozřejmě jen malým příkladem. Vhodné je zde zmínit publikaci, která je poměrně nová a která je primárně určena ke společnému čtení rodičů s dětmi předškolního věku. Útlá knížka se jmenuje Když Dinosaurům někdo umře s podtitulem Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké a je dílem tandemu autorů Laurie Krasny Brown a Marc Brown. Na našem trhu je to pravděpodobně jediná pomůcka určená rodičům k diskusím s dětmi na téma smrti. Knížka je pojatá jako komiks, je plná obrázků a snaží se obsáhnout základní témata spojená se smrtí. Kniha je dokonce doporučována naším ministerstvem školství. Nicméně je nutné konstatovat, že kniha bez dalších znalostí tématu ze strany rodičů se může stát i problémem. Každé dítě je jiné, každé vyrůstá v jiném prostředí a každé má jiné zkušenosti, přičemž kniha se tváří poměrně unifikovaně jako univerzální nástroj. Určitě ji lze ale chápat jako dobrý pokus a hlavně jako dobrý začátek konce mlčení a vyhýbání se otázkám na téma smrti. Dětem ale nabízejme jen odpovědi na otázky, které sami kladou. Rozhodně není nutné ani žádoucí v tomto tématu předbíhat samotné dítě. Mohlo by dojít spíše ke škodám, než k užitku. Kniha 54 KARAFIÁT, J. Broučci. 8. vyd. Praha: Albatros, ISBN BAGGET, D. KLEIN, S. E. Harry Potter a filozofie. Praha: Nakladatelství XYZ, ISBN

37 se samozřejmě zabývá i samotným strachem ze smrti, když autoři nadnáší: Když ti umře někdo blízký, můžeš dostat strach. 56 Autoři samozřejmě hned nabízí odpověď, která v podstatě je jen konstatováním, že mít strach ze smrti nebo z budoucnosti je zbytečné a to bez dalších komentářů. Toto pojetí vysvětlení se jeví velmi nedostatečné a je více než jasné, že dítě se bude dále ptát a rodič čtoucí knihu již bude ponechán dále vlastním znalostem nebo fantazii. Kniha by měla být doplněna minimálně o textové části určené jen rodičům, ze kterých by pro svou komunikaci s dítětem mohli čerpat. Zcela jistě nesmí jít o přísně vědecká vysvětlení ale o text populárně naučný srozumitelný každému a transformovatelný do sdělení určená dětem. 56 BROWN, L. K. BROWN, M. Když Dinosaurům někdo umře. Praha: Cesta domů, ISBN

38 4. CITÁTY A PŘÍSLOVÍ O SMRTI Citáty o smrti, tyto krátké větičky ukazují, že smrtí se člověk zaobírá skutečně již celé věky a to poměrně intenzivně. Citáty mnohdy vystihnou pravou podstatu věci mnohem lépe než stovky a stovky stran textu. V neposlední řadě mohou poskytnout podnět k zamyšlení či návod na pohled na věc z jiného úhlu. Není podstatné, zda se všemi citáty souhlasíme nebo nesouhlasíme. Důležitá je jejich názorová různorodost, která může každému pomoci při utváření vlastního pohledu na dané téma. Abychom žili, musíme zemřít. (Josemaría Escrivá de Balaguer) Každý z nás dluží přírodě svoji smrt. (Sigmund Freud) Zvykem a zkušeností se můžeme otužit vůči bolestem, hanbě, nedostatku a podobným věcem. Ale smrt můžeme snést pouze jednou. V tomto ohledu jsme všichni učni. (Michel de Montaigne) Celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti. (Seneca) Člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není hoden toho, aby žil. (Martin Luther King, Jr.) Je lepší zemřít pro něco, než žít pro nic. (Cornell Woolrich) Je nejisté, kde tě čeká smrt, a tak ji očekávej všude. (Lucius Annaeus Seneca) Jdi do boje vesele, neboť mrtví, kteří se nesmějí, jsou oškliví. (Jack London) Jsme-li, není smrti, je-li smrt, nejsme. (Epikuros) Každý z nás dluží přírodě svoji smrt. (Sigmund Freud) Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem. (Euripidés) Kladná stránka je, že smrt je jedna z mála věcí, které se dají vykonávat vleže. (Woody Allen) Nechci si vybojovat svým dílem nesmrtelnost. Chci si tím vybojovat, abych nezemřel. (Woody Allen) Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by zasloužili žít. (J. R. R. Tolkien) 38

39 Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. (Immanuel Kant) Neříkám, že nechci umřít. Jen nechci být u toho, až se to stane. (Woody Allen) Nevíme nic o životě, jak bychom mohli vědět něco o smrti? (Konfucius) On jediný dokázal dětem říci, že na světě je smrt, a nevylekal je. (O Janu Karafiátovi básník Jan Skácel - předmluva k Broučkům v roce 1967 "Kniha, která si odpočinula") Proč je na cestě k smrti tolik zastávek, proč jde vše tak pomalu? (Franz Kafka) Proti narození a smrti není léku. V mezidobí zachovej radost. (George Santayana) Sex a smrt - dvě věci, které přicházejí jen jednou za život ale přinejmenším po smrti ti není špatně. (Woody Allen) Smrt ) Smrt je mnohem všestrannější než život: každý umírá, ale ne každý žije. (A. Sach) Smrt je velmi hloupá, deprimující záležitost a moje rada zní: Držte se od ní co nejdál. (W. Somerset Maugham) Smrt je zlo, tak bozi uznali: vždyť kdyby byla krásná, sami by zmírali. (Sapfó) Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika. (J. V. Stalin) Smrt se neřídí našimi plány. (Molière) Smrt všechno srovná. (Claudius Claudianus) Smrti já se vůbec nebojím. Akorát mě štve, že je to nafurt. (Jiří Sovák) Smrtí může každý člověk zaplatit jen jednou. (William Shakespeare) Strach ze smrti pochází nejspíš z toho, že si ji představujeme příliš živě. (Patricie Holečková) Šťasten, kdo zemře dříve, než sám začne volat smrt, aby si ho vzala. (Francis Bacon) Umíráme jen jednou, a to ne ta ) Umění je stromem života. Věda, to je strom smrti. (William Blake) Úplné osvobození od stresu znamená smrt. (Hans Hugo Bruno Selye) Všechno se dá vyřešit, kromě smrti. A smrt vyřeší všechno. (Josemaría Escrivá de Balaguer) 39

40 Chtěl bych žít až do smrti! (Anonym) Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem. (Platón) Lidé svou smrtelnost snášejí jen proto, že platí všeobecně. (Isaac Asimov) Milióny lidí touží po nesmrtelnosti a přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli odpoledne prší. (Suzan Ertz) Lidé nenávidí smrt neprávem, je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům. (Aischylos) Smrti nikdo nemůže uniknout, avšak zbabělý útěk před smrtí je horší než sama smrt. (Marcus Tullius Cicero) Milý Bože, když žijeme i po smrti, proč teda musíme zemřít? (Jirka, Děti píší Bohu) Smrt je v životě opravdu jistotou. (Erich Fromm) Všechno, čeho se dotkne láska, je zachráněno od smrti. (Romain Rolland) Lidé se bojí smrti, jako se děti bojí jít do tmy; a právě jako přirozený strach dětí vzrostl všelijakými pověstmi, tak vzrostl i ten druhý. (Francis Bacon) Smrt se neustále přibližuje. Ale skutečnost, že nikdy nevíš, kdy k tobě přijde, jakoby ubírala na významu skutečnosti, že život má svůj konec. (Paul Bowles) Před smrtí je všechno život. (Miguel de Cervantes y Saavedra) Smrt je ze všeho to poslední. (Marcus Tullius Cicero) Jak může být smrt zlá, když v její přítomnosti o ní nevíme? (Diogenés Laertios) Žij život tak, abys byl s ním spokojený, až budeš na smrtelné posteli. (Christian Fürchtegott Gellert) Smrt je společná každému věku. (Marcus Tullius Cicero) Smrt je samozřejmost, život nikoliv. (Anonym) Milý Bože! Když necháváš umírat lidi a musíš pak dělat nové, proč si raději nenecháš ty, co jsi už udělal? (Blanka, Děti píší Bohu) Dnes je první den zbytku tvého života. (Anne Wilson Shaef) 40

41 Život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že žít můžeš jen z toho, pro co jsi ochoten i zemřít. A kdo odmítá smrt, odmítá i život. (Antoine de Saint - Exupéry) Tragédií života není smrt, ale to, čemu v sobě dovolíme zemřít, když jsme ještě naživu. (Anonym) Neboť co jiného jest zemřít než stanout nahý ve větru a rozplynout se v slunci? A co je to dodýchat, než osvobodit dech od jeho neklidných vdechů a výdechů, aby se mohl vznést, rozpínat a nezatížen hledat Boha? Jen když se napijete z řeky ticha, budete opravdu zpívat. A až dosáhnete vrcholu hory, teprve pak začnete skutečně stoupat. A až si země učiní nárok na vaše údy, teprve pak budete opravdu tančit. (Chalíl Džibrán) Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda. (Antoine de Saint - Exupéry) Naděje, která nás provází celý život, neopouští nás ani v hodině smrti. (Alexader Pope) Život je silnější než smrt, naděje je silnější než zoufalství. (George Bernard Shaw) Každý žil tolik, kolik miloval. (Lev Nikolajevič Tolstoj) Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali, až jej budeš opouštět. (Konfucius) Život je krátký, samozřejmě - ale v poměru k čemu? (André Maurois) Žádná strast není tak velká jako strach před ní. (John Locke) Žijeme-li bez výčitek svědomí, můžeme zemřít bez strachu. (Voltaire) Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka, abychom pochopili, jakou podobu měl jeho život a jaký význam náleží čemukoliv, co prožil. Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka. (Ladislav Fuks) Člověk balamucen nadějemi tancuje do náruče smrti. (Arthur Schopenhauer) Žádná smrt nemůže být zlá, které předchází život dobrý. (Miloš Kopecký) Za chvíli zemřu, ale můj duch se povznese nad hmotný stav, zničí se mé tělo, ale můj duch nikoliv. (Sókratés) 41

42 Člověk se nají, napije, pak se dívá na televizi, což je možná nebezpečné, vezme si pyžamo, usne a ráno se neprobudí. Deset tisíc bych za takovou smrt dal, a že jsem hodně lakomej! (Jan Werich) Neplačte, drazí, umírat se má v klidu. (Sókratés poté co vypil pohár s jedem) Nejlepší smrt je neočekávaná. (Iulius Gaius Caesar) Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly. (Shakespeare William) Je těžké mít trpělivost s lidmi, kteří tvrdí, že žádná smrt neexistuje nebo že na smrti nezáleží. Ale smrt existuje a cokoliv existuje, na tom záleží. (Staples Clive Lewis) Kdo by lidi učil umírat, učil by je žít. (Michel de Montaigne) Lidé musí vydržet cestu na onen svět právě tak jako příchod na tento. (William Shakespeare) I ten nejstrašnější život je pořád krásnější než ta nejkrásnější smrt. (Mario Johannes Simmel) Žít a umřít před zrcadlem", řekl Baudelaire. Nevěnuje se však dostatečná pozornost onomu a umřít. Žít, na to jsou všichni připraveni. Ale stát se pánem své smrti, to není jen tak. (Albert Camus) Nikdo neumírá příliš brzy, protože neměl žít déle, než žil. (Annaeus Lucius Seneca) Co je smrt? Konec nebo přechod? (Annaeus Lucius Seneca) Popel vše srovná. Nerovni se rodíme, rovni umíráme. (Annaeus Lucius Seneca) V okamžiku největšího štěstí je žádoucí zemřít. (Annaeus Lucius Seneca) Je dost lidí, které jen strach před smrtí drží při životě. (Jules Renard) Je lepší zemřít pro něco, než žít pro nic. (Cornell Woolrich) Doufám v žití, ale jsem připraven umřít. (William Shakespeare) Téměř všichni lidé umírají na svoje léky, nikoli na svoje choroby. (Moliére) O mnoha lidech lze říci, že svou smrtí prospěli lidstvu více, než svým životem. (George Bernard Shaw) Pro člověka, který splnil svou povinnost, je smrt přirozená a vítaná, právě tak, jako spánek. (George Santyana) 42

43 Někteří lidé se tak bojí smrti, že ani nezačnou žít. (Henry van Dyke) Žádný člověk by nesnesl život, kdyby znal hodinu své smrti. (Axel Munthe) Až dosud považuji smrt za přátelský jev, který by mi byl v každém okamžiku vítaný, protože jakkoliv spokojeně a šťastně žiji, tento život je přece vždy omezený a záhadný, a roztržení pozemského závoje v něm musí vést najednou k rozšíření a vyřešení. (Wilhelm von Humboldt) Přísloví, kolik jich známe, kolik jsme jich už slyšeli? Ale kolikrát jsme se nad takovou, na první pohled bezvýznamnou větičkou zastavili, abychom pochopili kolik je v ní pravdy? Nikdo v podstatě neví, odkud se přísloví vzala, kdo první je vyslovil, ale to jim jistě neubírá na jejich pravdě a síle. Smrt stíhá stejně statečného, jako bázlivého. Smrt je odpočinutí od námahy a bídy života. Poslední mezí všeho je smrt. Raději smrtí zemříti, než vésti život smrtí. Ještě nikoho jsem neviděl vesele umírat. Život je blud a vědění je smrt. Na všechny čeká jedna noc a všichni jednou musíme šlapat cestu smrti. Raději zemřít, než celý život žít ve strachu. Bolest smrti spočívá v její představě. Poslední hodina je tajná. Jaký je náš život? Zajisté jen pára, která se na chviličku ukáže a navěky zmizí. Život je jako jinovatka na trávě, právě tak rychle pomine. Na všechny z nás čeká stejná noc. Dvojí smrt není a jediné se vyhnout nelze. Ve vzpomínkách na smrt je truchlivý cíl našeho života. Smrt je taková věc jako narození: tajemství přírody. Svět je samé umírání, lidský život je pospíchání k smrti. 43

44 Nic na světě není tak věčným hlasatelem pomíjejícnosti, než smrt. Je snazší zemřít, než odpustit. Smrt je pouhý okamžik, kdežto hanba trvá na věky. Snad je lépe zemřít hned, než zdlouhavě zaživa umírat. Celkem vzato, není důvod přát si, aby se někdo narodil. Není nic názornějšího než výprask, porážka a samozřejmě smrt. Velmi snadno lze se uvítězit k smrti. Smrt je prostá věc, tak prostá, jako pád listí na podzim; potom se vykope trochu země a postaví se kříž. Smrt je zpravidla dobře vychovaná. Ohlásí předem svou návštěvu. Někdy i několik let napřed. Smrt není nepřítelem člověka. Naopak! Zakřikuje mučitele, který se jmenuje Život, onou soucitnou a energickou větou: "Ale teď už je toho doopravdy dost." Proč si představovat smrt jako odporného kostlivce s kosou na holé ramenní kosti a proč ne jako vonící a tiše hovořící trávu na našem hrobě. Tu její prvou podobu neviděl nikdo, druhou každý. Smrt netrpí zapomětlivostí. Smrt je daleko, proč se bát. Smrt je blízko, co nadělat? Smrt je jistá, její hodina je nejistá. Na placení a umírání je vždy času dost. Jsou tři věci, kterým se člověk nedokáže podívat do tváře. Slunce, smrt a zubař. S lidmi je i smrt milá. Smrt je jediná spravedlnost. Pro smrt není léku, byť člověk snědl apatéku. Je lepší zemřít ve stoje než žít na kolenou. Smrt netrpí zapomnětlivostí. 44

45 Citáty i přísloví je možno si přečíst všechny najednou, pousmát se, maximálně se podivit, na co všechno, že ti lidé nepřijdou. To je ale velká škoda. Většina z těchto, často nenápadných větiček v sobě skrývá mnoho pravdy a možná i poselství. Nejlepší tedy je přečíst si jen jeden tento krátký text, zastavit se a zamyslet se nad ním. Zkusit si představit celý kontext myšlenek, v kterém pravděpodobně citáty či přísloví vznikly. Jen tak je možné smysl každé jedné věty pochopit a získat z ní vše, co může dát. Jen tak se mohou stát nástrojem sloužícím našemu pochopení a rozvoji našeho myšlení. Vezmeme-li v úvahu, že některé jsou staré stovky, dokonce tisíce let, je až s podivem, jak jsou stále aktuální a i dnes k nám promlouvají velmi srozumitelným jazykem. Je v nich ohromné dědictví moudrosti, dar předků. Několik obsažných řádek nebo aforismus filozofa či jiného myslitele nám často napomohou užitečně se zamyslet nad naší vlastní úzkostí ze smrti a žít svůj život naplno. Ať už duchaplností vyjádření, projevem či zvukem řádek, nebo tím, jak jsou pevně svázány a nabity kinetickou energií. Takové působivé myšlenky mohou osamělého čtenáře nebo pacienta vytrhnout z důvěrně známého, avšak statického způsobu bytí. Možná je útěchou vědomí, že s obdobnými bolestnými obavami zápasili i samotní velikáni mezi mysliteli, a že nad nimi zvítězili. Anebo taková nezapomenutelná slova možná dokládají, že se zoufalství dá přetvořit v umění YALOM, I. Pohled do slunce. Praha: Portál, ISBN

46 5. NAROZENÍ, ŽIVOT A SMRT Představte si následující: jste kosmonaut, případně kosmonautka a celé týdny a měsíce se vznášíte v nepopsatelné blaženosti, pohodě a klidu, v takovém krásnu, že si ani neuvědomujete, že se vznášíte. Jen jste každou chvíli o malinký kousek větší a až dosáhnete určité velikosti a určitého vědomí, tak najednou zjistíte, že narážíte na zatím neznámé, cizí povrchy. Tyto nárazy vás donutí vnímat, že existuje i něco jiného než jen vy. A tak se stane, že si uvědomíte sami sebe. Za pár dalších týdnů se to okolní, to jiné, stane něčím, co už se dál přehlížet nedá. Narážíte na to čím dál častěji a postupně se tomu více a více přizpůsobujete. A pak jednoho dne, najednou, nečekaně se to jiné začne na vás mačkat a vy jste unášeni a pak cítíte, jak jste vytlačováni úzkým otvorem. Bolí vás to, je to nepříjemné a máte strach, že vás to umačká. Jste unášeni někam do neznáma a je vám jasné, že cesta zpět už není. A pak se ocitáte v jakémsi neznámu a vůbec nemáte ponětí, jak se to stalo. Jste vystaveni nevlídnosti něčeho úplně nového, neznámého vzduchu. Navíc je všude kolem spousta hluku, světla, pachů a vy náhle zjistíte, že děláte něco, co jste doposud neznali dýcháte. A jak do vašich nedotčených plic vstupuje chladný vzduch, začnete křičet, opět něco nového. Potom se na vás začnou ze všech stran valit nejrůznější problémy, které ale nakonec nějak zvládnete. S nenápadně plynoucím časem začínáte být na nové podmínky zvyklí a dokonce navyklí, přičemž návyk se stále zvyšuje. A ve chvíli, kdy si na nové podmínky už zcela a úplně zvyknete, zjistíte, že vás to neúprosně opět táhne někam do neznáma, k nějakému závoji, kterého jste si až doposud vůbec nevšímali, ale on tu vždycky byl. Co je tím závojem a co je za ním, je naprostá záhada. Závoj je tu a než si uvědomíte, co se to děje, závoj se protrhne a vy vstoupíte dovnitř do dalšího neznáma. Opět se vrátíte do předchozí blaženosti, opět se budete vznášet a nebudete vnímat nic okolo, takže následně nebudete vnímat ani sami sebe a pak dokonce ani to, že se vznášíte. 58 Toto se stalo a stane se každému člověku, který na Zemi kdy byl. Dá se tedy logicky předpokládat, že se jedná o zákonitý, nevyhnutelný proces. Znamená to tedy, že jediná rozumná věc, je nebát se tohoto procesu, nevzpírat se mu, nepopírat jej a nehledat nejrůznější způsoby, jak na něj zapomenout. A když jste zvládli vstup na svět, tak zvládnete i odchod 58 HERMAN, M. Najděte si svého marťana. Olomouc: Hanex, ISBN

47 z něho. Nejlepší a nejmoudřejší je se na něj podívat upřímným pohledem a začít smrt, která je součástí tohoto procesu, to vstoupení za závoj, považovat za dobrého přítele, možná dokonce toho nejlepšího přítele, kterého jste kdy měli. Duchovní hledisko většinou říká, že je pro lidskou duši mnohem bolestnější vstup do tohoto světa než odchod. Přesto lidé na zemi první událost oslavují a druhou oplakávají. 59 Z toho plyne, že si smrt budeme stále uvědomovat, ať jsme kdekoli a kdykoli. Nikdy nesmíme zapomínat, že od onoho závoje jsme stále jenom malý krůček. Toto vědomí dodává energii a motivaci našemu konání, našim touhám, našemu životu. Místo abysme se tomu bránili a děsili se, učme se poddat realitě smrti a akceptovat ji. A čím v tom budeme úspěšnější a čím vlídnější vztah k smrti si vypěstujeme, tím více si jí budeme vážit a tím méně se jí budeme bát. Uvědomíme si, že po celou dobu to byla sama smrt, jež byla naším andělem strážným, jež vedla každý náš krok na cestě životem. Jsme-li schopni komunikovat se smrtí a říct jí, právě teď a s naprostou upřímností, celým svým já: Ahoj smrti, chci, abychom se spřátelili, aniž by to znělo morbidně nebo smutně, získáme vnitřní sílu a jistotu a po určité době procvičování se přestaneme bát. 60 Záhad s přibývajícími roky nikterak neubývá právě naopak: čím jsme starší, tím častěji na záhady narážíme. Jednoho dne už nebude nic, než ta záhada. Za záhadu považujeme i to, čemu sice rozumíme, ale o čem pro nedostatek vhodných slov nedokážeme hovořit. Sem zřejmě patří právě smrt okamžik, kdy záhada a pochopení nakonec splývají v jedno. 61 Tou záhadou je právě ten závoj a to, co je za ním. Ale víme, že závoj je tu a jen se s tímto vědomím musíme dokázat vyrovnat a nebát se, ale naopak z něj vytěžit co nejvíce pro život samotný. Dá se říci, že je nevyvratitelně jisté, že nebytí po smrti nemůže být odlišné od nebytí před narozením a nemůže být tedy ani více politováníhodné. Proběhla celá nekonečnost před naším narozením a nijak nás to nermoutí. Naopak po chvilkovém zjevení se ve světě, kdy následuje druhá nekonečnost, v níž už nebudeme, nám připadá realita tvrdá a neúnosná. Proč? 59 MIHULOVÁ, M. SVOBODA, M. Polarita života. Liberec: Santal, ISBN RUSSEL, S. Osvobození mysli. Praha: Metafora, ISBN FULGHUM, R. Od začátku do konce. Praha: Argo, ISBN

48 Ke smrti můžeme směřovat jako ke svému důvodu a že v ní je ovšem nepochopitelné naplnění. Smrt je méně než život a požaduje statečnost. Smrt je více než život a přináší pokoj. 62 Jak nás učí kniha knih Bible, je nejlepší některé záležitosti vysvětlit pomocí podobenství. To sice mnohdy zní jako pohádka, ale pohádka, ve které je mnoho moudra a pravdy. Navíc je taková pohádka či podobenství v mnoha případech účinnější než dlouhá terapie nebo vysvětlování. Byla zplozena dvojčata a vyvíjela se v mateřském lůně. Míjely týdny a děťátka rostla. S rozvojem jejich vědomí vzrůstala jejich radost: Hele, není fantastické, že jsme byli zplozeni? Není úžasné, že žijeme? A současně začala dvojčata také objevovat svůj svět. Když objevila pupeční šňůru, která je spojovala s matkou a dodávala jim výživu, zpívala radostí: Láska naší maminky, ta je tak veliká, že se s námi dělí o svůj vlastní život! Míjely týdny, přecházely měsíce a dvojčata, jak se vzájemně pozorovala, zjišťovala, že se mění. Co to znamená? ptalo se jedno. To znamená, odpovědělo druhé, že se náš pobyt na tomhle světě chýlí ke konci. Ale mě se nechce odejít, důrazně prohlašovalo první. Chci tady zůstat navždycky. Nemáme na výběr, mínilo druhé. Ale po narození snad existuje nějaký život! A jak by to bylo možné, tázalo se pochybovačně první dvojče. Přijdeme o svou pupeční šňůru, náš pramen života, jak to uděláme, abychom mohli žít bez ní? A kromě toho před námi tu byli jiní, opustili tohle lůno a nikdo z nich se nevrátil a nesdělil nám nic o existenci nějakého života po narození. Ne, narození, to je konec! Nato se první dvojče silně znepokojilo: Pokud zplození končí narozením, jaký smysl má život v děloze? Je to absurdní. Nakonec není tam za tím vším ani žádná matka. Ale musí být, protestovalo druhé dvojče, jak bychom se sem dovnitř dostali? A jak bychom to udělali, abychom přežili? Viděl jsi někdy naší maminku? ptalo se první. Třeba žije jen v našich představách. Možná jsme si ji vymysleli, abychom mohli lépe chápat svou existenci. 62 SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN X. 48

49 Tak se poslední dny v děloze matky zaplnily tisícem otázek a velkou úzkostí. Nakonec přišla chvíle porodu. Když dvojčata opustila svůj svět v děloze, otevřela oči. Začala křičet. To, co uviděla, předčilo nejsmělejší sny. Jednoho dne se konečně narodíme. 63 V tomto podobenství můžeme nalézt myšlenku, že smrt není rozhodně tím, za co ji pokládáme a že naše vidění věcí nemusí být vždy zcela správné a objektivní. Poselství příběhu může být pro mnoho lidí tím, co je odvede od zbytečného strachu ze smrti. Po přečtení této kapitoly musíme logicky dospět k několika otázkám. Nejsou tedy zplození, narození a smrt jen logicky navazujícími epizodami, kterými musíme všichni projít? Je smrt koncem nebo dalším začátkem něčeho, co si neumíme představit ani v nejsmělejších snech? Máme se bát? A čeho se vlastně máme bát? Nebylo by lepší vyměnit strach a úzkost ze smrti za očekávání něčeho dalšího, něčeho co prostě přijde? Není přece žádná jistota, že budoucí je špatné, zlé či nepříjemné. Nechme se unášet děním světa a života a nechme se překvapit, tím, co je pro nás připraveno. Nezbývá nám než věřit, že vše má svůj smysl a vše někam směřuje. 63 FERRERO, B. Živá voda pro duši. Praha: Portál, ISBN

50 6. STRACH, ÚZKOST A SMRT Nebát se smrti, to současně znamená žít šťastněji a mít jasno v těch nejpodstatnějších životních ohledech: učinit vesměs obtížnou zkušenost se světem a přijmout jej přes vlastní pomíjivost jednoznačně pozitivně. 64 Strach či úzkost ze smrti jsou běžným jevem v lidském životě. I když většina dospělých přinejmenším deklarativně přijímá smrt jako zákonitý a neodvratitelný fakt přesto se s ní, když se týká přímo jeho nebo jemu blízkých lidí, nedokáže vyrovnat zcela bez obav. Prožitek zániku lidského života působí tajemně a z hlediska přímé a běžné zkušenosti nedostupně a nepochopitelně. Obavy se týkají prázdnoty, samoty, bolesti a celkového nezvládnutí celé situace. Obavy ze smrti a umírání jsou také pravděpodobným pozadím instinktivní tendence vyhýbat se tématu smrti v myšlenkách, představách či v hovoru. 65 Když člověk ucítí strach, neměl by se snažit před ním utíkat. Raději by si z něho měl vzít poučení. Strach ukazuje jakými směry se vydat. Strach je prostě výzva. Strach ze smrti je původně strach z toho, že už nebudeme, že ztratíme své Já, že zanikne bytí ve světě, strach z beznadějnosti nezrušitelného stavu konce, který je neodvolatelný. Tato možnost stojí před námi jakožto před bytím ke smrti, o tom víme a k tomu se musíme postavit v naději nebo v zoufalství. Je jen na nás, co si vybereme. Ostatně i každý pokus zapudit strach ze smrti představuje určitý postoj k ní. Je nutné vzít v úvahu danost lidského vědomí smrti. Smrt je patrně jediná plně racionální představa, nesmočitelná v nevědomí, nevytěsnitelná, naprosto chladná. 66 Rozhodně jsme na svět nepřišli proto, abychom si z vlastních představ, které jsou mnohdy nesprávné, vystavěli představy o zbytečnosti, bolestivosti, bezvýchodnosti, pomíjivosti nebo nespravedlnosti světa. Na světě jsme proto, abychom se s ním se vším úsilím utkali a v konečném důsledku se s ním dokázali srovnat. Toto utkání však nesmí představovat konfrontaci, která s sebou přináší psychické pnutí, v jehož čele stojí konkrétní strachy, ze kterých vzniká psychický nesoulad, nemoci nebo dokonce předčasná smrt. Říká se: Čeho se bojíme, to přitahujeme. Dá se říci, že moudří za smrtí v klidu kráčí a ona před nimi odchází, kdežto hlupáci před smrtí se vší usilovností prchají, což je absolutně bezvýsledné. Kristus 64 NOVOTNÝ, P. Filozofie nemocí, Uzdravování psychickými prostředky. Liberec: Dialog, ISBN PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada Publishing, a. s., ISBN STERN, J. Psychoanalýza všednosti. Praha: Malvern, ISBN

51 řekl: Kdo chce uchovat život, ten jej ztratí. A Kristus byl jedním z mudrců, kteří souvislosti mezi životem a smrtí poznali důkladně. Z toho vyplývá, že smrtí nelze pohrdat, ale ani s ní zuřivě bojovat. Se smrtí je zbytečné se přátelit, ale je zbytečné před ní i vychytrale ustupovat. Přechytračit se beztak nedá. Pokud dojde k situaci, kdy se smrt do našeho života vnutí, je třeba ji přijmout, protože jedině pak bude milosrdnější. V mnoha případech se vlastní smrti bojíme i z toho důvodu, že jsme bombardováni sdělovacími prostředky, které nám víc než cokoli jiného neustále předhazují, že správné je jen to, co je krásné, mladé a zdravé. Ovšem bát se neustále po celý život není účelné ani zdravé, zvlášť když nakonec stejně zemřeme. Lidé v minulých dobách toto věděli a uměli s tímto vědomím žít mnohem lépe než dnes my. Samozřejmě nikdy předtím nebyl kult mládí a zdraví tak silný a všeovládající. Jeden z problémů je všudypřítomná reklama nejrůznějších výrobců, kteří slibují, že pokud budeme užívat právě jejich výrobky, pak máme mládí a zdraví zaručeno snad navždy. Skoro slibují i nesmrtelnost. Samozřejmě, jak se říká: Slibem nezarmoutíš, tak proč neslibovat a současně nevydělávat. Je to výnos z lidského strachu, z lidí, kteří si chtějí koupit nesmrtelnost. Potom ovšem nejsme adaptováni na nemoc, stáří a bezmocnost pozdního věku a ztrácíme fakticky šanci, abychom se od mládí přirozeně, pozvolna a předvídavě na smrt připravovali. 67 Z výše uvedeného vyplývá, že si rozhodně nekupujeme nesmrtelnost a věčné zdraví, ale strach. Existenciální přístup o vzniku úzkosti říká, že lidská bytost vede velký boj s danostmi, absolutními atributy existence, jakými jsou smrt, osamělost, svoboda a nesmyslnost. Úzkost pramení z každé této oblasti. Přejeme si stále žít, a přitom si uvědomujeme nevyhnutelnost smrti, toužíme po jistotě a struktuře a přitom čelíme nejistotě, přejeme si být s druhými, chceme být chráněni, a přitom zažíváme okamžiky, kdy vzdálenost mezi námi a druhými je nepřekonatelná, jsme bytosti hledající smysl, a přitom se pohybujeme ve světě, který smysl nemá. Úzkost vychází ze základních konfliktů v těchto oblastech: 1. přejeme si dál existovat, ale zároveň jsme si vědomi nevyhnutelné smrti, 2. postrádáme strukturu a jsme konfrontováni s tím, že my jsme autory vlastních životů a naše postoje jsou odpovědné za to, jak utváříme realitu: hluboko v nás je NIC, bezedná hlubina, 3. toužíme po kontaktu, ochraně a chceme být součástí širšího celku, ale vnímáme nepřekonatelnou trhlinu mezi sebou a druhými, 4. toužíme po smyslu, ale jsme vrženi do světa, který sám o sobě smysl postrádá. Z tohoto pohledu je patrné, že na prvním místě je strach ze smrti, protože ta nás zbaví jakékoli 67 NOVOTNÝ, P. Kdo s námi manipuluje. Liberec: Dialog, ISBN

52 struktury, kontaktu s ostatními, nepřipadá nám příliš bezpečná, vyřadí nás z celku a bere nám jakýkoli smysl života. 68 Je jen jeden základní strach. Všechny ostatní malé strachy jsou jen vedlejší produkty jednoho hlavního strachu, který každá lidská bytost nese sebou strach ze ztráty svého Já. Může to být ve smrti, v lásce, ale ten strach je stále stejný. Bojíme se, že ztratíme své Já. 69 Jako největší ohrožení svého já samozřejmě člověk chápe smrt, proto se jí bojí, proto z ní má strach. Strach, stejně jako láska, nás provází celým naším životem a i když se jedná o jev, který nelze nijak změřit ani laboratorně prokázat, je jasné, že nás velmi ovlivňuje. Ovlivňuje naše myšlení, cítění i zdraví pomocí spojení, jenž vede z šedé mozkové kůry přes limbický systém, hypotalamus a periferní nervová vlákna k jednotlivým orgánům. Strach je mechanismus, který nám dala příroda, aby chránila naši bezpečnost pomocí jedné z nejúčinnějších metod, kterou vyvinula a kterou je pud sebezáchovy. Příroda nám říká např. Nesahej na ta kamna, bude tě to bolet! Pramen strachu člověka ze smrti lze spatřovat v jeho vědomí sama sebe, ve vztahu k sobě samému. Člověk je bytost, jež může mít vztah sama k sobě. Proto je vystaven strachu ze smrti. Základem tohoto strachu je jeho protismyslná nebo abychom užili cizího slova jeho paradoxní struktura. Tato neblahá situace znamená, že člověk ví o své smrti a že toto vědomí představuje zátěž, jíž člověka nedokáže zbavit ani metafyzika ducha, ani poznání, že smrt je něco přirozeného. To je rozhodující fakt. 70 Podle biblického mýtu o pádu do hříchu Adam a Eva pojí ze stromu poznání a stanou se vědoucími jako Bůh. Avšak dříve než mohou ochutnat i ze sousedního stromu života a získat též k vědění náležející nesmrtelnost, jsou vyhnáni z ráje. Oba mýty definují člověka nadbytkem vědění a nedostatkem života. Pouze člověk a jenom on ví, že musí zemřít. To nevědí bohové, protože jsou nesmrtelní, ani zvířata, protože neokusila ze stromu poznání. Člověku však hrozí, že jej toto poznání vyvede z rovnováhy, protože nastoluje neudržitelný stav. Kdo je má, ten by neměl zemřít. Kdo je smrtelný, ten by toto vědění neměl mít YALOM, I. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha: Portál, ISBN OSHO. Perly v kapse u vesty. Praha: Pragma, ISBN SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN X. 71 ASSMANN, J. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, ISBN

53 Dříve se bál člověk všeho, bál se ohně, divokých zvířat, hromu, blesku Postupně, během vývoje, se člověk naučil využívat přírodu a její zdroje pro vlastní užitek a postupně došel do bodu, kdy se nebál ničeho. Přestal se bát Boha, chemických jedů a dokonce i atomové energie. A dnes? Dnes se opět bojíme všeho. Bojíme se, že ztratíme zaměstnání, bojíme se, že ve volbách nevyhraje ta správná politická strana, bojíme se vlastních myšlenek Psychologické výzkumy, pojednávající probírané téma, zjistili, že všichni máme v sobě zakódované některé základní formy strachu: 1. strach ze smrti, 2. strach z nemoci, 3. strach ze stáří, 4. strach z chudoby, 5. strach z osamění, 6. strach z odmítnutí. 72 Zde je vidět, že jako základní strach je uveden strach ze smrti. Králem všech strachů je za všech okolností strach ze smrti. Nejprve jsme se naučili bát se vlastní ohrozitelnosti, bezvýznamnosti, pomíjivosti a potažmo své smrti, a pak jsme začali trpět úzkostmi nebo depresemi. 73 Samozřejmě, že se najdou tací, co budou tvrdit, že se nebojí ničeho. Ti ale klamou jenom sami sebe, podobně jako člověk, který si myslí, že nemá sny, protože se mu nic nezdálo. To, že si sny po probuzení nepamatujeme, není důkazem jejich neexistence. Stejně tak je to se strachem, který může být ukryt hluboko, a přesto ovlivňuje naše názory, chování i jednání, přičemž způsob, jakým se se strachem vyrovnáváme, určuje i náš charakter. Záludnost tohoto procesu je v jeho skrytosti, v tom, že si jej často ani neuvědomujeme, jelikož často probíhá na emocionální, podvědomé úrovni. Nic to ovšem nemění na faktu, že skutečným podkladem mnoha běžných jevů v našem životě je některá z forem strachu. Například některé nevysvětlitelné stavy úzkosti mohou navazovat na podvědomý strach ze smrti. Staré rčení říká: Strach je dobrý sluha, ale špatný pán. Dříve nebo později je s ním konfrontován každý. Jak se naučíme strach zpracovávat, je závislé na mnoha okolnostech. Správně pojatý strach, např. v podobě trémy, nám může pomoci k vyšším výkonům, nebo nám může strach sloužit jako pojistka před sebezničujícím aktem. Pokud se nám ale strach nepodaří správně uchopit a použít, může se stát zničujícím, pomalu nebo rychle, ale zničujícím. Každý člověk je samozřejmě jiný, v každém z nás je namíchána jiná směsice, která vznikla na základě minulých prožitých zkušeností. Nicméně se dají, alespoň velmi obecně, rozeznávat určité stupně přístupu ke strachu. Doktor Ákoš Willant nabízí následující pojednání: Na první, nejnižší příčce stojí ti, kteří odmítnou sami před sebou přiznat, že 72 WILLANT, A. WILLANTOVÁ, V. Lékařské tajemství. Svitavy: WIVA CZ, ISBN NOVOTNÝ, P. Kdo s námi manipuluje. Liberec: Dialog, ISBN

54 nějaký individuální strach na jejich straně vůbec existuje. Upřímnost k sobě samému je nezbytnou podmínkou pro realizaci prvního kroku, odmítneme-li uznat existenci problému, nemůžeme jej nikdy vyřešit. Na druhém stupni se nacházejí lidé, kteří si jsou svého strachu vědomi, ale nemohou si pomoci, vytrvale odmítají se s ním utkat, pohlédnout mu do očí a učinit nezbytná opatření. Je to jen závod s časem, protože všichni víme, že nakonec každý musí zestárnout a zemřít a pokud budeme problém odkládat, místo abychom jej řešili, budeme k tomu dotlačeni. Výstižné kazašské přísloví říká: Odvážný člověk se bojí jen jednou, zbabělec desetkrát. Nejvyšší meta je vyhrazena jen pro ty, kteří z tohoto utkání vyšli vítězně a transformovali nezměřitelnou energii všech svých strachů do pozitivní síly, pracující ve prospěch života. 74 Z výše uvedeného vyplývá naprostá nutnost přiznání si strachu a uvědomění si jeho pramenů. Pokud pak tento uvědomovaný strach dokážeme analyzovat, můžeme dospět k závěru, že sice existuje, ale nemusí nás ovlivňovat negativně. Naopak může být pro nás vodítkem, ukazatelem směru v mnoha životních situacích, z nichž jednou z nich je vědomí existence smrti a z ní vyplývající konečnosti. Je známo, že těsně před tím, než řeka vpluje do oceánu, klepe se strachy. Dívá se zpět na celou svou cestu, na vrcholky hor, na dlouhou klikatou cestu skrz lesy, skrz lidi a před sebou vidí tak ohromný oceán, že vstup do něj nemůže znamenat nic jiného než rozplynutí se navždy. Ale není jiné cesty. Řeka nemůže jít zpět. Ani my nemůžeme jít zpět. Jít zpět, je v existenci nemožné, můžeme jít jen dopředu. Řeka musí podstoupit to riziko a vstoupit do oceánu. A jen tehdy, když vstoupí do oceánu, strach zmizí, protože řeka pozná, že to není rozplynutí se v oceánu, ale bytí oceánem. Z jedné strany to je zmizení a z druhé strany to je ohromné vzkříšení WILLANT, A. WILLANTOVÁ, V. Lékařské tajemství. Svitavy: WIVA CZ, ISBN OSHO. Perly v kapse u vesty. Praha: Pragma, ISBN

55 6.1 Existence strachu a úzkosti V Bhagavadgítě, což je bible staré i dnešní Indie, se píše: Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod ke smutku? 76 Smutek a strach ze smrti, doprovázený v mnoha případech úzkostí, je fenomén, s kterým se běžně setkáváme a považujeme jej za něco lidem daného, vrozeného, nutného a zcela přirozeného. Pro mnohé lidi splývá strach ze samotné smrti se strachem z umírání, které je spojováno s obavou z utrpení a bolesti, s bezmocí, samotou, závislostí a ztrátou osobní identity a důstojnosti. Je vůbec na místě se zabývat smrtelností? Určitě je jednodušší myšlenky na smrt zahnat a, pokud to jen jde, tvářit se, že smrt neexistuje a pokud snad ano, tak ale ne pro nás, je to něco, co se týká jen těch okolo, případně těch mnoha neznámých lidí. Neškrábejte se tam, kde to nesvědí. Tato slova by mohla být argumentem proti zkoumání smrti a smrtelnosti, stejně jako proti úvahám o těchto tématech. Proč nenechat smrt těm, kterých se týká? Proč se snažit se o ní něco dozvědět, proč o ní přemýšlet? 77 Nabízí se mnoho argumentů, např. je nutno podotknout, že život a smrt jsou spolu vzájemně propojeny, existují současně, nikoli následně, smrt se neustále ozývá pod slupkou života a má obrovský vliv na prožívání a chování. Smrt je prapůvodním zdrojem úzkosti a jako taková je prvotním pramenem psychopatologie. 78 I přes převládající negativní pohled člověka na smrt jí nelze upřít jednu přednost. Tou je, že dokáže poodhalit podstatu naší existence a lidství všeobecně. S myšlenkou na smrt, ať už na svou vlastní nebo třeba blízké osoby, dokážeme mnohem lépe poodhalit smysl našeho života. Vydrží-li člověk vědění toho, že je smrtelný a že je nejisté pouze to, kdy se smrt stane nevyhnutelnou možností lidské existence, pozná svou odpovědnost za každý okamžik svého života. 79 Samozřejmě není snadné, a ani to není žádoucí, žít každý okamžik s plným vědomím smrtelnosti. Je to jako přímý pohled do slunce, jde se do něj zpříma dívat jen někdy a lze snášet jen určitou dávku slunečního svitu. Jelikož nelze žít pod tlakem permanentního strachu, 76 Bhagavadgíta. Liberec: Santal, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN HAŠKOVCOVÁ, H. Rub života, líc smrti. Praha: Orbis, ISBN neuvedeno. 55

56 vytváříme si určité vlastní postupy, jak tomuto strachu čelit a jak úzkost utlumit. Představa nevyhnutelné smrti narušuje radost ze života a neponechává bez narušení žádné potěšení. U každého člověka se strach ze smrti projevuje s jinou intenzitou, v jiných etapách života i v jiných intervalech. U některých se úzkost ze smrti projevuje jen nepřímo, buď jako jakýsi všeobecný neklid, nebo je zamaskována do jiného psychického symptomu, jiní zažívají naprosto zřetelné a uvědomované přívaly úzkosti ze smrti, a u některých může strach a úzkost přejít až v hrůzu, která vylučuje jakékoli pocity štěstí a naplnění. Hovořit o smrti a o všem co s ní souvisí, nám připadá morbidní, nevhodné nebo přinejmenším nevkusné. Přitom se jedná o odsouvání něčeho, co je součástí našeho bytí. Dosud nikdy v dějinách lidstva nebyli umírající tak sterilně odsouváni do zákulisí společenského života, mimo zraky živých, dosud nikdy nebyly lidské mrtvoly expedovány z úmrtního lože do hrobu tak hygienicky, bez zápachu s takovou technickou dokonalostí. 80 S největší pravděpodobností je pravou příčinou této situace to, že pohled na smrt kolem nás nám nebezpečně připomíná naši vlastní smrtelnost a tím ohrožuje funkci všech systémů, které používáme na ochranu před strachem ze smrti. Aby k tomuto selhávání nedocházelo, tak vše, co souvisí se smrtí, odsouváme do nemocnic a podobných zařízení, do rukou odborníků, profesionálů a v neposlední řadě spoléháme na pohřební ústavy. Většinou se smrtí lidé nejvíce začínají zabývat s příchodem krize středního věku. V období různých životních předělů jsou členové moderní společnosti velmi často osamoceni a vydáni napospas tápání bez pomoci, vedení a vzorů. Změny tudíž prožívají ve strachu a izolaci a nabízí se jim pouze pomocná ruka lidí, kteří tápají stejným způsobem. Je tedy nutné, aby se jedinec zaměřil na sebe, na své nitro a pomoc hledal uvnitř sebe sama. Jak člověk dosahuje vrcholu života, tak zjišťuje, že cesta se zkracuje a cíl začíná být poměrně v dohlednu viditelný a že cesta již není tou dálnicí vzhůru, ale pomalu se mění na okresku svažující se k ochabování, ztrátě sil, možností, ke zmenšování a k nevyhnutelnému konci. 81 Krize životního středu je spojena s myšlenkou na smrt. Smrt není ještě bezprostřední hrozbou, jen zřídka umírá některý z vrstevníků, a také vážná nemoc se třicátníkovi vyhýbá, avšak jestliže už dohlédneme na konec života, stává se trvalou součástí našeho životního horizontu. Můžeme si to přiblížit Jungovým obrazem poledne: slunce se ocitlo ve svém zenitu a odtud vede cesta už jen dolů. Citové (přesněji snad: existenciální) vyrovnání se se smrtí je 80 ELIAS, N. O osamělosti umírajících v našich dnech. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, ISBN STILLWATER, M. MALKIN, G. Požehnanou cestou. Praha: Lila, ISBN

57 jediným přiměřeným řešením krize životního středu. Smrt je celoživotním tématem, jež bylo dosud odsouváno do pozadí (nebo do nevědomí). 82 K dalšímu přechodnému období dochází někdy mezi koncem třicítky a ve čtyřicítce, kdy si lidé začínají uvědomovat, že jsou smrtelní a že cíle a ambice, které si sami stanovili, nemusí dosáhnout. Také mohou dojít k poznání, že zanedbali klíčové oblasti ve svém životě. Ať je dilema jakékoli, přemýšlení o těchto otázkách může být zdrojem stresu. I když to vede ke znepokojení, odměnou za stanovení nového směru života je obnovení síly a energie. Budeme-li krize ignorovat, povede to k rozčarování, úzkostem, depresím a únavě. 83 Úzkost ze smrti je jedním z hlavních pramenů vzniku všech náboženství, která se pokoušejí nejrůznějšími způsoby strach z vědomí vlastní konečnosti zmírnit. Bůh jak je formulován ve všech kulturách, nejen, že tlumí bolest smrtelnosti určitou představou věčného života, ale navíc tiší děsivou osamělost tím, že nabízí věčnou přítomnost Boha a předkládá jasný návod, jak žít smysluplný život. 84 Ani s pomocí těch nejrůznějších způsobů obrany však nikdo nedokáže úzkost ze smrti zcela přemoci a zbavit se ho. Platón měl pravdu, když říkal, že té nejhlubší části nás samých nemůžeme lhát. Strach a úzkost, vědomí vlastní smrtelnosti takovou částí zcela jistě jsou. Na koho se však v dnešní době s úzkostí ze smrti obrátit? Někdo hledá pomoc u rodiny a přátel, jiný se obrací k náboženství nebo k psychologovi, jiný hledá sám. Úzkost ze smrti může vytvářet problémy, u nichž není na první pohled patrné, že jejich původ je právě zde. Tento strach může mít dopady, které si neuvědomujeme, nebo jsou skryté. Není proto dobré snažit se tyto pocity přehlížet a ani není většinou dobré zůstávat s nimi o samotě. Je dobré smrti a všem pocitům, které vědomí smrti vyvolává, věnovat potřebnou dávku pozornosti. Mnoho učenců, kteří se smrtí zabývali, dospělo k závěru, že přemýšlení o smrti život spíše obohacuje a rozhodně tedy není na škodu. Zcela jistě lze konstatovat, že přestože materiálnost smrti člověka ničí, myšlenka smrti jej zachraňuje. 85 Freud se dokonce domnívá, že první, základní lidská seskupení byla vytvořena pod tlakem strachu ze smrti. První lidé se k sobě choulili právě ze strachu ze smrti, z odloučení, ze tmy a z toho neznámého, co je čeká. 82 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Přep. vyd. Praha: Portál, ISBN PRAŠKO, J. VYSKOČILOVÁ, J. PRAŠKOVÁ, J. Úzkost a obavy. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Pohled do slunce. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Láska a její kat. Praha: Portál, ISBN X. 57

58 Čeho se však lidé na smrti bojí? Základní otázky, kterými se lidé při pomyšlení na smrt zabývají a ke kterým došli mnozí badatelé, jsou: Co přijde po smrti? Událost umírání. Ukončení bytí. 86 Za nejhlavnější a nejsilnější důvod strachu je pak považován strach z ukončení bytí. Člověk se děsí, má úzkost z toho, že nebude nic, že se stane nicotou, že se prostě ztratí. Tento strach vyvolává bezmocnost a ta jen podporuje vznik úzkosti ještě větší. Člověk si tedy potřebuje tuto nicotu, toto neznámé nic, změnit na něco. Přesunutí z ničeho na něco je tedy základní strategií při boji se strachem ze smrti. Dokážeme-li strach z ničeho přeměnit na strach z něčeho, máme před sebou něco konkrétního, něco, s čím se dá bojovat nebo něco, čemu se dá předejít, případně si pak hledáme nejrůznější spojence pro tento boj. Zcela jistě je na místě také definovat, alespoň základním způsobem, co je to strach a co je to úzkost. Definice strachu se často plete s definicí úzkosti. Toto překrývání významu snižuje výhody používání dvou různých slov k označení příbuzných, ale odlišných fenoménů. Freud například psal o reálném strachu a nereálném strachu, a ten druhý označoval jako úzkost. Přitom mezi strachem a úzkostí lze jasně rozlišovat, aniž bychom se museli uchylovat ke specializovaným technickým významům, odlišným od těch, které se používají v běžné řeči. Strach můžeme chápat jako určitý způsob myšlení, úzkost jako emoci. Běžné definice většinou zdůrazňují význam strachu jako zhodnocení aktuálního nebo potenciálního nebezpečí. V tomto smyslu představuje strach kognitivní proces, na rozdíl od emocionální reakce. Konkrétní psychický proces zahrnuje všimnutí si, uvědomění si nebo očekávání, že se může stát něco nepříjemného. Úzkost je na druhé straně definována jako stav emocionálního napětí. Tento stav je charakterizován takovými přívlastky jako napjatý, nervózní, vyděšený, roztřesený uvnitř Pojem úzkosti často používají výzkumníci a kliničtí pracovníci k popisu stavů sahajících od mírného napětí na jedné straně až po děsivou hrůzu na straně druhé. Když o sobě někdo prohlásí: Jsem nervózní, myslí tím, že právě teď prožívá úzkost. Ale co myslí tím, když řekne: Bojím se (mám strach z) hřmění? Hovoří o okolnostech, které právě teď přítomny nejsou, ale které mohou někdy v budoucnosti nastat. V tomto smyslu představuje strach sklon vnímat určitou konstelaci okolností jako ohrožení a reagovat úzkostí, pokud tyto okolnosti nastanou. K označení této dispozice můžeme použít pojmu latentní strach. Analogicky můžeme říci, že nějaký předmět je křehký, pokud se rozbije nebo zlomí při působení jen mírného tlaku. 86 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

59 Když začne hřmít, strach se aktivuje a postiženého člověka napadne: Bojím se, že do mě uhodí blesk a zabije mě! Tento výrok odhaluje jádro strachu. Jde o zhodnocení potenciálního úrazu či poškození. Nebezpečí znamená, že hřmění může vést k nežádoucím důsledkům; konkrétně jde o možnost, že člověk může při bouřce přijít o život. V tom okamžiku se strach, který byl latentní (nebo potenciální), dokud bylo počasí pěkné, aktivuje a vyvolá úzkost. Člověk se začne cítit neklidný, roztřesený, napjatý, má rychlý puls, buší mu srdce a silně se potí. Strach znamená, že člověk hodnotí situaci jako nebezpečnou; úzkost je nepříjemný pocit a tělesná reakce, která se objeví, když je vyvolán strach. Když někdo řekne, že má strach z mostů, z výškových budov nebo z telefonů, co nám tím říká? Je zřejmé, že nemá strach přímo z těchto předmětů, ale z konkrétní konstelace okolností. Má strach z možných následků, které by mohly nastat, když je na mostě, když telefonuje nebo když je ve vysoké budově. Strach z mostů odráží jeho obavy, že by mohl utrpět zranění nebo se utopit, buď proto, že se s ním most zřítí, nebo proto, že by mohl spadnout nebo skočit přes zábradlí. Strach z vysokých budov vychází z představy, že by člověk mohl vypadnout z okna nebo že by se budova mohla zřítit. Obávaný prvek telefonování spočívá v možnosti společenského znemožnění, například, že člověk bude tomu na druhém konci linky připadat jako hlupák. Strach se aktivuje, když se člověk blíží ohrožující situaci. Někdy může začít pociťovat strach již při hovoru o nebezpečné situaci, nebo když na ni myslí nebo si ji představuje. Čím více se člověk ohrožující situací zabývá, tím se mu zdá význačnější a bezprostřednější; to znamená, že vzdálené nebezpečí se přibližuje sem a nyní. Hrozba již není prožívána jako něco časově a prostorově vzdáleného, ale člověk sám sebe do nebezpečné situace promítá. Stres (úzkost) vyvolaný očekáváním tělesného utrpení, jako je například strach z injekce, se kvalitativně neliší od obav z psychosociálního traumatu, jakým je například veřejné zesměšnění. Většina z nás má zkušenost například s vynervováním před zkouškou nebo s napětím před veřejným vystoupením. Obavy z tělesného postižení se týkají situací, v nichž hrozí zranění, nemoc nebo smrt. Běžné psychosociální strachy se točí kolem možností nesouhlasu, ztráty důležitého vztahu nebo odmítnutí druhými. V jádru představuje strach člověka určitý myšlenkový koncept. Obsah tohoto konceptu se týká budoucnosti a vztahuje se k možnosti osobní újmy. Úzkost je nepříjemná emoce, kterou doprovázejí známé subjektivní pocity a tělesné procesy. 59

60 Toto sémantické rozlišování mezi strachem a úzkostí s sebou nese zvláštní výhody. Uvedené definice se vyhýbají kostrbatým sémantickým konstrukcím jako realistická úzkost, objektivní úzkost, iracionální nebo racionální úzkost. Je matoucí popisovat emoce nebo pocity přídavnými jmény, která lze přiměřeně uplatňovat u myšlenek či pojmů. Můžeme snad, např., bolest břicha označit jako iracionální? Na základě uvedených definicí můžeme strach označit za objektivní nebo realistický, pokud člověku hrozí reálné nebezpečí; to je, pokud by i nezaujatý pozorovatel označil situaci za reálně nebezpečnou. Podobně lze strach (ale nikoli úzkost) popsat jako nerealistický. Atributy jako racionální nebo iracionální lze vhodně přiřadit určitému pojmu, strachu: strach je racionální, pokud je založen na správných předpokladech, logice a uvažování; je iracionální, pokud je založen na chybných předpokladech nebo na nesprávném uvažování. Mezi strachem a úzkostí nejsou ostré hranice. Jsou mezi nimi plynulé přechody. Je - li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkost, jde - li nám o maximální zdůraznění odlišností, může být relativně stálou vlastností osobnosti. Úzkostný člověk se v tomto případě cítí ohrožen, ale neví čím. Úzkostné osobnosti si zachovávají více méně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek. Úzkostnost může vzniknout na základě vrozených dispozic i za přispění silnějších psychických traumat jako např. přetěžování nervové soustavy, konfliktní situace, nepříznivé sociální poměry apod. Každý člověk se snaží zorganizovat si svůj svět tak, aby se v něm cítil bezpečný. Objeví-li se něco neznámého, co daný řád (pravidla, způsob myšlení, konstelaci životních podmínek) náhle naruší, vyvolá to pocity nejistoty, obavy, ale i úzkost a strach. Mnozí vynikající duchové lidstva se stali oběťmi obav svých současníků proto, že hájili nezvyklé, nové, revoluční názory ve vědě, v technice i ve společenské praxi. I u dětí se objevují úzkosti a pocity ohrožení jako důsledek změn např. sociálního prostředí. Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd. Ostatně bezpečí jako životní hodnota má smysl právě i proto, že existuje nebezpečí a nejistota. Náš svět má v závislosti na celkové úrovni našeho poznání určitou kognitivní strukturu. Nejasná a prázdná místa se snažíme zaplnit. Úroveň tohoto zaplnění odpovídá našim zkušenostem a znalostem, úrovni společenského poznání, našim pověrám, předsudkům atd. Platí, že nějaké vysvětlení, nějaké zaplnění bílého místa je lidem milejší než žádné, 60

61 poněvadž z odstranění nejasnosti a mnohoznačnosti těžíme snížení hladiny úzkostnosti. Zejména tehdy zapadne-li znakové vysvětlení harmonicky do celého rámce našich představ, postojů a zájmů. V návaznosti na výzkum vrozených orientačních reakcí, které se u vyšších živočichů projevují zaměřením receptorů na neznámý nebo nezvyklý podnět, dospěli někteří psychologové k názoru, že mírná nejistota optimálně mobilizuje zvídavost), tj. orientačně pátrací aktivitu. V situaci, kde žádná nejistota neexistuje (nic nového, žádné překvapení), aktivační úroveň je nízká, ochabuje zájem a pohotovost k akci. Je-li naopak situaci příliš nejistá, nepřehledná, inklinujeme k úniku, cítíme obavy a úzkost. Strach i silnější úzkost jsou prožívány jako škodlivé, nepřijatelné, trýznivé napětí, často s více či méně výraznými pocity nepříjemné tísně v srdeční krajině nebo kolem žaludku. Strach i úzkost nás zneklidňují, vyvolávají v nás tendenci k reakcím averzivního typu (útěk, úhyb, odvrat), které jsou funkčně neslučitelné s činnostmi jiného, nikoli averzivního typu. Pohotovost k averzivním reakcím je atributem všech emočně negativních reakcí. Averzí však nemusí být jen útěk či úhyb. Tělesným pohybem vyjádřená averze bývá v dnešních podmínkách života nahrazována různými symbolickými a vnitřními modalitami úhybu. Negativní emoce mohou aktivovat chování, které není přímo útěkem, nýbrž jen náznakem úhybů. Strach je nelibá emoce doprovázená neurovegetativními projevy. Zpravidla dochází u člověka ke zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku a k pohotovosti k obraně či k útěku. Jedná se o normální reakci jedince na nebezpečí nebo ohrožení. U člověka je strach vázán i na představivost. 87 Strach lze také definovat jako emocionální reakci na hrozbu, přičemž výraznější afektivní formou je pocit hrůzy nebo zděšení. Je vyvoláván zpravidla vědomím bezbrannosti či bezmocnosti. Strach vzniká i podmiňováním. Strach je doprovázen starostí, nejistotou či pocitem chybějící jistoty a hrozícího nebezpečí či neštěstí. Zpravidla platí, že čím je možnost a vědomí kontroly nad ohrožením menší, tím je strach větší, což platí zejména v situacích, ve kterých vystupují neznámé síly, jako jsou přízraky, nadpřirozené síly, temnota, ale i smrt. U člověka vůbec převládají obavy či strachy, které jsou vyvolávány symbolickými podněty, 87 HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, ISBN

62 které souvisí spíše se symbolickými než fyzickými hrozbami. Jedná se např. o ztrátu prestiže, tváře, dobré pověsti atd. 88 Samozřejmě sem patří i strach o vlastní Já, který vyvolává vědomí smrtelnosti, přičemž smrt zde vystupuje jako velké neznámo. Strach bývá spojován s konkrétním ohrožením nebo impulsem, který může být aktuálně přítomen nebo je vytvořen jen v představě jedince. Úzkost je strach bez předmětu. To znamená, že u jedince dochází k nepříjemnému prožívání, aniž by si uvědomoval jasnou příčinu takového děje. Jedná se o nepříjemný emoční stav provázený psychickými i fyzickými znaky, které se podobají těm, které provází strach, aniž je známá přímá příčina, ovšem v mnohem větší míře. Úzkost může mít různou intenzitu i délku trvání. Člověk tento stav snáší poměrně hodně špatně zejména proto, že nemůže použít obranné mechanismy, jako jsou útok nebo útěk. Pozitivní přínos úzkosti lze spatřovat ve faktu, že člověka může motivovat k tomu, aby něco změnil nebo se jinak choval. Úzkost může dokonce tlumit projevy nepřátelství či snahu se příliš prosazovat. 89 Úzkost je existenciální, je to pocit z života vůbec, jehož protikladem je pocit jistoty. Jedná se tedy o pocit nejistoty, respektive neurčité hrozby, který nevědomě provází různé negativní stránky života jako např. osamělost, odcizení, zvěcňování a další fenomény moderní doby, ve které jedinec často ztrácí pevnou půdu. Smrt zde může vystupovat jako nevědomý, skrytý původce úzkosti, který je nutné objevit a vynést do vědomí, kde je možné jej zpracovat, přinejmenším do konkrétní hrozby a úzkost tak transformovat do strachu, tudíž do méně nepříjemného prožívání, přičemž i strach je možné dalším zpracováním otupit. 90 Strach i úzkost lze dále členit podle druhů, podle určitosti, podle vzniku atd. Strach i úzkost lze samozřejmě dál rozlišovat a dělit i podle různého podání různých autorů. 88 NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2. rev. vyd. Praha: Academia, ISBN HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, ISBN NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. 2. rev. vyd. Praha: Academia, ISBN

63 6.2 Pomíjivost Říká se, že jeden východní vládce kdysi pověřil své moudré rádce, aby mu vymysleli větu, kterou by mohl mít vždy připravenou, vždy by byla pravdivá a hodila by se kdykoli a v každé situaci. Přednesli mu slova: I toto všechno pomine. Kolik věcí to vyjadřuje! 91 Současný člověk věří, že mu je dán jeden jediný život, a tak je pro něj onen poměrně krátký časový úsek, strávený v lidském těle, opravdu důležitý. Proto mají lidé strach se zabývat vlastní pomíjivostí. Lidé mají z pomíjivosti strach, i když jim ji různé životní ztráty opakovaně připomínají. Vše, co nás v životě potká, je pomíjivé. To se týká i mezilidských vztahů. Nic netrvá věčně, právě tak jako život. Naše myšlenky, představy, nápady, kontakty a známosti existují jen v čase, který trávíme na Zemi, a proto nutně mají svůj začátek a také konec. Veškeré naše činy, myšlenky, aktivity, kterým se věnujeme, věci, které slyšíme a vidíme, to všechno nás bezprostředně konfrontuje s všudypřítomnou pomíjivostí. V životě nás zákonitě postihují ztráty. Je nutné si uvědomit, že se neztrácí jen to dobré, ale i to špatné. V tom je krása spravedlnosti i naděje. Vše čeká stejný osud, vše se jednou rozplyne. Pokud dokážeme vědomí existence pomíjivosti správným způsobem zpracovat, pochopíme, že není důvod k obavám. Je to přirozený běh všech věcí. Život nám samozřejmě opakovaně připravuje mezní situace, ve kterých nás postihují osudové rány, nejrůznější ztráty, rozchody, odloučení. Životní krize jsou nevyhnutelné a nezbývá, než je tedy brát jako možnost něco pochopit, něco se naučit, zorientovat se ve světě. To nejdůležitější, co nám však chtějí napovědět, je, že není důvod se bát, vše pomine, je to přirozený běh života, tak proč se bát přirozenosti. Je nutné pochopit, že samotný strach je vždy horší než to, co jej vyvolává. Život bez krizí není možný, stejně jako není možný bez ztrát a bez pomíjivosti. Můžeme se snažit všechny problémy vytěsnit a zásadně odmítnout klást si jakékoli otázky, čímž ovšem problémy nezmizí a navíc propásneme příležitost k pochopení mnohého. Životní krize, které nám připomínají pomíjivost všech věcí, jsou principem, který nám dovoluje a umožňuje růst. Navozují novou orientaci a aktivují v nás duševní potenciál, o němž jsme dosud ani netušili, že jím disponujeme SELIGMAN, M. Opravdové štěstí. Praha: Ikar, ISBN JAKOBY, B. Tajemství umírání. Liberec: Dialog, ISBN

64 Pokud bychom nedokázali životních krizí využívat, byl by náš vývoj zablokovaný a s ním i cesta k pochopení, které jediné je schopné zbavit nás strachu a úzkosti. 6.3 Boj se strachem a úzkostí Je až s podivem, jak málo, či lépe řečeno vůbec žádná péče je v přítomné době věnována přípravě na smrt, zejména pokud uvážíme, jak důkladně se většina lidí připravuje na budoucí povolání a někdy i na delší cesty. Ta nejdelší z nich se zcela vytěsňuje, byť se jí dočká zcela zaručeně každý i práci se lze s trochou obratnosti po celý život vyhýbat, smrti ne. 93 Nepřipravujeme se na smrt, odmítáme žít s vědomím smrtelnosti, tak není pak divu, že čas od času více či méně propadáme úzkosti nebo že si úzkost uvnitř nás vybuduje trvalé působiště. Nicméně je nutné připomenout, že strach ze smrti je přirozený. 94 Jde tedy zejména o skutečnost, jak se s ním vyrovnáme a zda si jej vůbec připustíme a přiznáme. Úzkost ze smrti je schována pod ohromnou vrstvou obranných mechanismů, díky čemuž si pak nedokážeme uvědomit prapůvod nejrůznějších úzkostí, strachů a psychických problémů. Člověk se tedy může cítit nedobře a svůj aktuální nedobrý pocit bude připisovat nejrůznějším zdrojům. Těžko však bude hledat cestu ke zlepšení nebo odstranění problémů, dokud si neuvědomí, že za vším může stát jeho primární strach, strach ze smrti. Člověk musí dojít až do svého nitra, až ke kořenům svého myšlení, aby našel pravou příčinu nejrůznějších psychických problémů. Jen tak je možný boj, je nutné si připustit, že naše smrtelnost je tady a že nás v každém okamžiku ovlivňuje, ať si to uvědomujeme, či nikoli. Smrt nemůže být popřena opakováním toho, že neexistuje. Smrti budeme muset porozumět, budeme se s ní muset setkat, budeme ji muset prožít. Budeme se s ní muset seznámit. 95 Popíráním smrti se strachu ze smrti zbavit nelze. Smrt je nutné přijmout jako něco, co nevyhnutelně přijde, co čeká na každou živou bytost. A nakonec, co víc se může stát, než že zemřeme. Bojíme se mnoha věcí, ale nejvíc nás děsí neúprosnost smrti. Snažíme se ze všech sil vymazat viditelné příznaky své smrtelnosti, o čemž svědčí mimo jiné i ohromné finanční 93 KOMÁREK, S. Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta, ISBN HERMAN, M. Najděte si svého marťana. Olomouc: Hanex, ISBN OSHO. O životě a smrti. Bratislava: Eugenika, ISBN

65 částky vydané každoročně za kosmetiku, rekonstrukční chirurgii a v mnoha případech i za absurdní konzumaci nejrůznějších potravinových doplňků. Kdyby lidé byli bohatší, byly by zcela jistě i tyto částky ještě mnohem vyšší. Každý, kdo se na této planetě narodil, zemřel nebo zemře, proč si tedy myslet, že my bychom mohli být nějakou výjimkou. Vždyť tu není nic trvalého: já, moji rodiče a moji přátelé, všichni se jednou ztratíme! 96 Jako jediná možnost, jak se zbavit strachu a úzkosti ze smrti, jak je prostě nemít, je transformovat strach a stálé popírání na přijetí, na přijetí něčeho, co je nám předepsáno do našeho plánu tady na Zemi a co je nám tudíž vlastní, je to naše součást. Tak jako se narodíme, tak i umíráme, není to nic nového a už vůbec nic nenormálního. Všichni jsme jako cestující, kteří jedou ve stejném vlaku. On zde musí vystoupit, my však musíme pokračovat a jet dál. 97 Bohužel lze konstatovat, že smrt je přehlížena, a to poměrně důrazně, v téměř všech oborech pečujících o duševní zdraví. Dokonce i psycholog nebo psychoterapeut se této otázce, pokud to jen trochu půjde, vyhne. Jedinou výjimkou, kdy se otázce smrti vyhnout nedá, je případ péče o umírajícího člověka. Otázkou zůstává, jestli je to z ohleduplnosti nebo toto přehlížení pramení z vlastního strachu ze smrti. Popření je tak stále všudypřítomnou, domnělou obranou proti strachu ze smrti. Smrt je neoddělitelnou součástí života. Nelze ji obejít, nedá se minout. Přesto ji odmítáme, snažíme se ji ze života vytlačit. Neumíme o ní mluvit. Dříve byli lidé mnohem více v kontaktu se vším, co se smrtí souvisí. Věřili v posmrtný život. Uměli smrt přirozeně vnímat i přijímat. Posledních sto let přineslo velké změny. Člověk uvěřil v materii a stal se osamělejším a vykořeněným. Smrt jako skutečnost absolutní a neodvratná konfrontuje člověka s limity jeho možností. 98 Bojíme se smrti, ale většinou se jí bojíme jako jednoho okamžiku, který oddělí bytí od nebytí, jsoucno od nicoty. Mnohdy si neuvědomujeme, že smrt není jen jeden okamžik, ta chvíle, kdy to přijde. Umírat začínáme ve chvíli, kdy jsme se narodili, to je vývoj, je to normální. Všechno, co se narodí, je předurčeno k zániku a člověk není výjimkou. To ovšem neznamená, že bychom se toho měli bát nebo že bychom měli žít v permanentních úzkostech. Člověk se narodí a postupně stárne a je přesvědčený o tom, že mezi okamžiky narození a smrti žije. Ale je to skutečně tak? Je skutečně až ten okamžik smrti tím okamžikem, kdy 96 KAISEN. Umění pokojného umírání. Olomouc: Fontána, ISBN CHINMOY, S. Moudrost Sri Chinmoye. Zlín: Madal Bal, ISBN VODÁČKOVÁ, D. et al. Krizová intervence. Praha: Portál, ISBN

66 přestaneme žít? Kdy všechno skončí? Smrt začíná pro člověka už tehdy, když ho přestane život bavit. Když ráno už není tím zázrakem, co bývalo, den je jen šedivé nic a člověk se nudí, až se pomalu unudí k smrti. K životu patří touha i radost, schopnost se na něco těšit, něco nového objevovat i tam, kde jiní nic zajímavého nevidí. K životu patří naděje a víra, že už příští minuta přinese něco nového. Pokud to tak není, je člověk mrtvý, i když fyzicky to tak necítí. Tak proč se bát smrti, když už ve stavu, který slepě považujeme za život, jsme mnohdy ve skutečnosti mrtví? Člověk je mrtev, když v jeho životě není žádná výzva. Je to právě výzva, která nás udržuje naživu pouhé dýchání, teplota, bušení srdce nedokazují, že jsme živí, dokazují jen, že tělo je naživu. Zda skutečně naživu jsme, nebo ne, to je jiná otázka. Jsme naživu, pokud vzdálené hvězdy jsou pro nás výzvou k životní pouti. Nepoznané skutečnosti, nevyslyšené pravdy, neprožité krásy když se stanou naším skutečným světem, máme život plný radosti, tance a zpěvu. 99 S člověkem to začíná jít z kopce, když přestane být věčným dítětem, když ztratí motivaci, svoji představu o tom, jak by chtěl vlastně žít, co by chtěl vytvořit, předělat, udělat pro sebe i pro ostatní, když oslepne a není schopen vidět všechny zázraky života. Člověk je mrtvý, když vášnivě nemiluje život se vším, co přináší, s dobrým i se špatným. S mrazem za okny, úžasným východem slunce i s tím, že člověka bolí v zádech a že to koleno dnes taky za moc nestojí, že bude dražší plyn a koruna že zase na burzách padá. Smrt je přítomna už tehdy, když nás přestanou zajímat ženy (případně muži), když nás nezajímají ostatní lidé, když jsme tak sobečtí, že kromě nás samých už nás nezajímá nic. Stále pro nás musí platit staré rčení, dokud dýchám, doufám. Pak cítíme, že jsme živí a smrt na nás v ten okamžik nemůže. Mnoho odborníků má za to, že strach a úzkost ze smrti vedou k psychopatologii, což má za následek nemožnost dokonalého a plného života. Psychopatologie (v každém systému) je podle definice neúčinným způsobem obrany. Avšak i ty manévry, které těžkou úzkost úspěšně odrážejí, zabraňují růstu a způsobují omezený a neuspokojivý život. Mnozí existenciální teoretikové upozorňovali na vysokou cenu, kterou si vyžádá zápas o zvládnutí úzkosti ze smrti. Kierkegaard věděl, že člověk sám sebe omezuje a snižuje, jen aby se vyhnul prožitkům děsu, záhuby a zániku, jež jsou dobrými známými každého člověka. Otto Rank popsal neurotika jako člověka, jenž odmítal přijmout půjčku (život), aby se vyhnul splácení dluhu (smrt). Paul Tillich prohlásil, že neuróza je způsob, jak se vyhnout nebytí, tím, že se člověk vyhne bytí. Ernest Becker v podobném duchu napsal: Ironií lidského údělu je, že 99 OSHO. Perly v kapse u vesty. Praha: Pragma, ISBN

67 nejhlubší potřebou je zbavit se úzkosti ze smrti a zániku, avšak samotný život tuto úzkost probouzí, a my se tudíž musíme plného života vzdát. Robert Jay Lifton použil označení duševní otupění, aby tím vystihl, jak se neurotický člověk chrání před úzkostí ze smrti. 100 Člověk je jediná živá bytost, jež ví o smrti, jež předem ví o své vlastní smrti, a proto se musí snažit nějak se s touto smrtí vypořádat. 101 Na základě výše uvedeného se lze domnívat, že neurotický životní styl může vznikat na základě strachu ze smrti. Díky tomu pak dochází k omezování schopnosti člověka žít spontánně a kreativně. To znamená, že obrana proti úzkosti se sama stává částečnou smrtí. Je až s podivem, s jakou urputností zůstávají v člověku zakořeněny taktiky boje se smrtelností, které si vytvořil v dětství. To ovšem, jak je vidět z výše popsaného, může být problém. Kromě nedostatku pochopení, a z toho pramenící nemožnosti opravdového žití, vedou tyto taktiky ke vzniku nejrůznějších psychopatologií. V dospělém věku dětský systém přechází do takových taktik obrany proti úzkosti ze smrti, jako jsou víra ve vlastní výlučnost, víra v osobní neporušitelnost, kompulzivní hrdinství, workoholismus, narcismus, agrese, moc nebo dokonce sex a další. Pomocí těchto taktik dochází k vykupování se ze strachu ze smrti každodenní částečnou sebedestrukcí. Dokonce se zdá, že uděláme cokoli, jen abychom úzkosti unikli nebo abychom se úzkostným pocitům vyhnuli. Má to mnoho důvodů, přičemž nejobecnějším důvodem je, že intenzivní úzkost je jednou z nejmučivějších emocí, jež můžeme mít. 102 Někdo se přepracovává, jiný opíjí nebo souloží, někdo vymaluje celý dům, vezme si dovolenou nebo naopak nevezme, koupí si nové šaty nebo je vrátí do obchodu, uvažuje o plastice. Všechny tyhle snahy ovšem jednou selžou. 103 Obrana je stále obtížnější, namáhavější, a proto i křečovitější. Je možné se bránit ještě hodně dlouho. Je možno se soustředit na pěstování vlastní dokonalosti a úspěšnosti, pečovat o všechny kolem sebe a tak dokazovat svou důležitost. Je možno utápět se v horečné pracovní aktivitě nebo také v alkoholu, spávat se stále mladšími milenci nebo milenkami. Je možno ignorovat vlastní tvář v zrcadle vidět ji a zároveň nevidět, jak mládí nezadržitelně odchází. Je možno přehlížet úbytek sil. Tuto obrannou strategii lze přirovnat k Faustově smlouvě s ďáblem. Přistoupíme-li na ni, můžeme se cítit mladí. Zaplatíme ztrátou autentičnosti, citové 100 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN X. 102 HORNEYOVÁ, K. Neurotická osobnost naší doby. Praha: Portál, ISBN LEWISOVÁ, G. Slunění v dešti Veselá knížka o depresi. Brno: Jota, ISBN

68 a intelektuální pravdivosti, vnitřním suchopárem. Jednou však přijde den, kdy se iluze rázem zhroutí a člověk propadne zoufalství. To je chvíle, kdy ďábel odnáší Fausta, protože čas smlouvy vypršel. Faust se brání, snaží se vyprosit, tluče kolem sebe a z posledních sil tak ničí vše, co žilo v jeho blízkosti. 104 Vyhýbání se myšlenkám na smrt přináší mnohdy větší problémy, než přímé vědomí přítomnosti smrti. Lidé se často vyhýbají myšlenkám na smrt. Je možné být svědkem toho, že lidé smrt popírají nebo dělají, že jich se to netýká. Ignorovat smutek vyžaduje neustálé úsilí, které je stejně vyčerpávající jako ponořit se do hluboké deprese. Přijde takové vyčerpání, že dotyčný jedinec nebude mít sílu držet krok se situací, která nastane. 105 Jakékoli vytěsňování je tedy na konec kontraproduktivním, poskytuje sice dočasnou úlevu a domnělé bezpečí před úzkostí, ale zároveň způsobuje omezení života. Je zde nutno říci, že naše mysl v tomto ohledu pracuje tak nějak automaticky. Aniž bychom si to uvědomovali, tak nás odvádí jinam, odvádí nás od smrti a vždy to dělá tak, abychom si toho vlastně ani nevšimli. Jedinou možností, jak prokouknout hru naší mysli, je zastavit se a uvědomit si, co a proč děláme, co nás k tomu či onomu jednání vede. Nesmíme se stát otroky naší vlastní mysli, ale jejími pány a tím pány svého života. Nesmíme dovolit, aby mysl byla diktátorem, ona nám musí sloužit. To znamená, že patologie a nejrůznější formy chování se do našeho života vloudí pod záminkou mysli, která se na oko tváří, že nás chrání. Nechrání, diktuje nám a mnohdy negativně ovlivňuje naše jednání. Naše mysl nás nutí k přejídání, pití, výtržnostem, krádežím, lžím, a dokonce i k lámání si hlavy s otázkou jak funguje svět. Naše mysl ví, že je odsouzena k smrti, ale nemůže se s touto myšlenkou vyrovnat, a proto konstruuje závislosti, které jí zpříjemňují přežívání. Ve skutečnosti, ať ji chápeme jakkoliv, je naše mysl překážkou v prožívání přítomného okamžiku. 106 Musíme si uvědomit, že nejsme mysl, nejsme ani tělo, ani podvědomí, nadvědomí, duše, či cokoli dalšího. Jsme toto všechno dohromady. A jen v případě, že dojdeme do stavu ideální symbiózy všech těchto složek, dokážeme být celiství a tudíž vnímaví ke skutečnosti a k přítomnému okamžiku. Jen tak dokážeme chápat vše ve všech souvislostech. To je cesta ke spokojenosti a k pochopení toho, co je důležité. Dokud budeme žít v odporu vůči přirozenosti, tak se nám tohoto ideálního stavu nikdy nepodaří dosáhnout. 104 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Přep. vyd. Praha: Portál, ISBN SMITH, G. Na vlastní oči. Praha: Eminent, ISBN VITALE, J. LEN, I. H. Svět bez hranic. Kratochvilka: Čintámani, ISBN

69 Obecně je nejlepší nebořit obranu, pokud nezpůsobuje více zla než užitku nebo pokud nemáme něco lepšího, co bysme nabídli. 107 Zde je ovšem nutno zdůraznit slova pokud nezpůsobuje více zla než užitku nebo pokud nemáme něco lepšího. Obrana může své poslání splnit jen v případě, že je užita jen po dobu jakéhosi odložení problému do doby plného pochopení, že tato obrana není tím správným řešením. Lze ji použít jako pomůcku pro získání času, která vyplní prozatímní prázdnotu. A to lepší je právě to pochopení pravdy, toho, jak se věci skutečně mají. Za jiných okolností vždy přijde doba, kdy obrana skutečně způsobí více zla a problémů. Neuróza je duševní porucha způsobená strachem a obranami proti tomuto strachu a snahou najít kompromisní řešení pro konfliktní situace. Z praktického hlediska je rozumné nazývat tuto poruchu neurózou pouze tehdy, pokud se odchyluje od vzorce běžného v dané kultuře. 108 Zde je tedy vidět, že vše lze relativizovat, nicméně cílem nesmí být život v obraně nebo s obranou, ale život plný, život naplněný a završený. Člověk musí pochopit, že smrt je to, co musí přijít a jednou skutečně přijde. Musí ji přijmout jako vlastní součást či jako součást života a musí se s ní vyrovnat přímo. Smrt a umírání není určitě o nic dramatičtější než cesta na jiný kontinent, je sice dost dramatické, ne však natolik, abychom se jej museli bát a unikali tak životu, který je jedinečným darem. Hlavním zdrojem našeho boje s úzkostí musí na prvním místě vždy být pochopení nebo přinejmenším snaha o pochopení. Jedině ten, kdo pochopí, se přestane bát smrti, a tak se přestane bát i života a bude žít naplno, bude skutečně živý. Postoj či úhel pohledu na smrt lze změnit. Neuvěřitelné množství způsobů posuzování smrti a forem chování ve vztahu k ní nás poučuje jen o tom, že naše vlastní vštípené formy, jak se s ní vyrovnat, nejsou něčím přirozeně daným a že bychom je mohli změnit, kdybychom chtěli. Zároveň nás poučuje o tom, že se svými zvyklostmi máme velmi daleko k tomu, abychom smrt s mnohostí jejích významů vyčerpali a že nanejvýš kloužeme po povrchu. 109 Podívejme se nyní blíže na některé z těchto životních přístupů, taktik, nebo chceme-li psychopatologií, kterými se lidé snaží zvládat svou prvotní úzkost. 107 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN HORNEYOVÁ, K. Neurotická osobnost naší doby. Praha: Portál, ISBN ASSMANN, J. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, ISBN

70 6.3.1 Výlučnost Když ego umírá, mnohdy si tento fakt vůbec neuvědomuje. Spoléhá na obvyklou sebezáchovnou náhodu, nebo dokonce na svou domnělou nesmrtelnost. 110 A to je právě jedna z běžných vlastností všech lidí. Věří ve svou nesmrtelnost prostřednictvím své výlučnosti. Nikdo nepopírá, že v základních rysech naší existence jsme všichni stejní. Nicméně hluboko uvnitř každého jednotlivce vzniká víra, že zákon života a smrti platí, a to samozřejmě, pro ostatní, určitě ne však pro nás. S touto vírou v sobě postupně posilujeme rozdíl mezi myšlením a opravdovým poznáním, které od sebe postupně oddalujeme. Vzniká rozdíl mezi každodenním uvědomováním si smrti, tak jak to běžně prožíváme my všichni a přímým pohledem na mou smrt. Slyšíme-li nebo jsme-li svědky toho, že někdo umřel například docela blízko nás při autonehodě na silnici, uleví se nám byť jen na kratičkou chvíli případně i od neuvědomované úzkosti. Podstata této chvilkové úlevy spočívá v úzce ohraničeném pocitu, že se jakoby výhradně pro nás onen mrtvý dobrovolně obětoval, takže nám se v té kritické chvíli už nemůže nic zlého stát. V naší mysli potom ovšem po čase vznikne falešný dojem, že my sami máme vlastně odjakživa kliku, takže i napříště budou vždycky namísto nás umírat jenom ti ostatní. Když však zaklepe nemoc či smrt i na naše dveře, necítíme se zdaleka připraveni důstojně zakončit svůj osud. 111 Téměř u každého se v životě však objeví chvíle, kdy se jeho mýtus o vlastní výlučnosti zhroutí. Může to být vlastní těžké onemocnění, smrt blízkého člověka nebo např. přímé setkání se smrtí při nehodě apod. Přijmout vlastní smrt znamená podívat se zpříma na řadu těžko stravitelných pravd, z nichž každá s sebou přináší svou úzkost. Člověk je konečný, jeho život opravdu skončí, ale svět přesto bude existovat dál, člověk je jen jeden z mnoha, nic víc a nic míň, vesmír neuznává výlučnost jednotlivce. To jsou pravdy, které se pak najednou člověku zjeví v celé své velikosti a člověk se hroutí, není na takovou pravdu připraven. Nakonec se dostaví poznání, že celý život jsme vlastnili padělané šeky a konečně, že jisté absolutní, neumlčitelné dimenze bytí jsou mimo dosah našeho vlivu. A to, co si člověk přeje, s tím nemá absolutně nic společného NOVOTNÝ, P. Filozofie nemocí, Uzdravování psychickými prostředky. Liberec: Dialog, ISBN NOVOTNÝ, P. Kdo s námi manipuluje. Liberec: Dialog, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

71 Jakmile člověk dospěje k objevu, že jeho jedinečnost je mýtem, je rozzlobený a cítí se životem zrazený. Tento pocit zrady je přesně to, co měl na mysli Robert Frost, když napsal: Odpusť mi, Pane, mé malé žertíky na adresu Tvou / a já Ti odpustím Tvůj velký žert na adresu mou. 113 Mnoho lidí po tomto prozření má pocit, že kdyby to věděli dříve, kdyby to proboha jen věděli, žili by svůj život jinak. V mnohých lidech se pak objeví bezmocný vztek nemající svůj objekt. Zde se rodí například příčina situací, kdy lidé obracejí svůj hněv, naprosto iracionálně, proti lékaři. Ve víře ve vlastní výlučnost se dá samozřejmě objevit i jakási domnělá výhoda. Výhoda v tom, že člověk je touto vírou posilněn a má větší odvahu postavit se nebezpečí, aniž by byl sražen na kolena nebezpečím vlastní záhuby. Takto získaná odvaha pak dál posiluje víru ve vlastní výlučnost, a jak člověk postupuje kupředu, dosahuje úspěchů, shromažďuje materiální bohatství, zanechává za sebou nějaké dílo jako památník na sebe, stává se to jeho přirozeností, jeho životním stylem, který účinně skrývá smrtonosné otázky. Je ovšem jen otázkou času, kdy mu život připraví překážku, která mu naplno otevře oči a on pozná, že jeho víra v osobní výlučnost byla falešná. Čím později v životě se toto stane, s o co větší překážkou a s o co větší intenzitou toto přijde, tím hůř se s tímto poznáním bude jedinec vyrovnávat, přičemž nezanedbatelnou úlohu v tomto procesu sehraje osobnost daného jedince Kompulzivní hrdinství Stále sobě a svému okolí něco dokazovat. To je strategie, kterou někteří lidé používají ke zvládání úzkosti pramenící z vědomí vlastní konečnosti. Tito lidé pociťují neustálé impulzy konat něco, cokoli, co jim dává pocit obrany před smrtí. Patologické nutkání a nutkavé jednání bývají často motivovány konkrétním strachem či neurčitou úzkostí z neblahých následků. 114 Lidé, kteří byť podvědomě pociťují strach ze smrti, se vrhají do nebezpečí, jen aby unikli ještě většímu nebezpečí smrti. Typické projevy 113 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN VYMĚŤAL, J. et al. Speciální psychoterapie. 2. přep. a dop. vyd. Praha: Grada, ISBN

72 této poruchy lze chápat jako obranu proti jinak nezvládnutelné úzkosti. 115 Neuvědomují si, že jsou k tomuto jednání ponoukáni zevnitř skrytou úzkostí ze smrti. Celý svůj život pak vyhledávají a zdolávají nebezpečí, aby tak bizardním způsobem dokázali, že tam žádné nebezpečí není. Je ironií, že tito lidé dokazují, že se nebojí ničeho přesně proto, že se bojí nicoty. Tito lidé v sobě nemají místo pro stárnutí a úbytek, protože tyto zavánějí obyčejností. Postupně, jak se u těchto jedinců zhoršuje zdraví a tělesná kondice, jak se stále víc ukazuje lidská obyčejnost, cítí se stále více okradeni a nakonec hluboce sklíčeni. Tito lidé se se stárnutím a smrtelností smiřují velice těžko, pokud se vůbec kdy smíří. Prapůvodem této spíše nevědomé taktiky vyrovnávání se se smrtelností a s úzkostí ze smrti je základní nepochopení a nepřijetí faktu existence smrti a konečnosti jako zákonitého činitele života. Paradoxem zůstává, že tito lidé jsou díky své zarputilé nesmiřitelnosti s osudem schopni v extrémním případě spáchat i sebevraždu. Mnoho lidí řeklo: Tak se bojím smrti, až mě to dohání k sebevraždě. Myšlenka na sebevraždu poskytuje jistý únik před děsem. Je to aktivní čin, člověku to umožní ovládnout to, co jej ovládá. 116 Toto vynucené jednání, toto dokazování, že žádné nebezpečí neexistuje, může takového člověka připravit o tolik času, že už se nemůže věnovat ničemu jinému. Jeho myšlení je zahlceno. I přesto, že takovýto jedinec si je někdy svého jednání vědom, nemůže přestat, protože následkem přerušení nutkavého jednání může být bezprostřední extrémní úzkost. Nebo se namísto nutkavých myšlenek vynoří náhlé přání, které může být pro jeho mezilidské vztahy nebezpečné. 117 Proč někteří lidé hazardují se svým životem? Mnohdy je to proto, že nejsou schopni představit si možnost konce svého života ani v situaci, která téměř jistě odsuzuje člověka k smrti. Sem patří např. i ti, kteří jsou informováni, že je zahubí kouření, alkohol, přejídání se a další porušování životosprávy, ale nedbají na to, protože nezdrženlivost v prožitcích v nich potlačuje pomyšlení na smrt. Podobně jakýsi gladiátorský komplex způsobuje, že určité typy lidí hazardují se životem v boji, při sportovních výkonech (boxeři, horolezci), soutěžení (automobilové závody), renomování (různé hloupé sázky a žerty) VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Roz. a přep. vyd. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN DÖRNER, K. PLOG, U. Bláznit je lidské. Praha: Grada, ISBN KARRER, V. Žili jsme už někdy? Bratislava: Eko-konzult, ISBN X. 72

73 6.3.3 Workoholismus Workoholik je člověk, jenž se nechá raději pohltit prací, jen aby nemusel myslet na to, co se z hloubi chce dostat na povrch. Práce mu pomáhá tišit strachy i úzkosti, na které tak nezbývá čas. Jednou z jeho základních vlastností je přesvědčení, že stále postupuje vpřed, dělá pokroky, jde dál a dál, postupuje vzhůru. Tímto se vnitřně utvrdí v bludu, že člověk navěky postupuje vpřed. Workoholik je hluchý k času a nechce slyšet, že minulost postupně zbytňuje, zatímco budoucnost atrofuje. Životní styl workoholika se postupem času stává čím dál více kompulzivní a dysfunkční, pracuje ne proto, že si to přeje, ale proto, že musí. Workoholik je masochista, který se bičuje bez milosti a bez ohledu na lidské možnosti. Volný čas je pro něj dobou úzkosti, a tak se i poslední chvilku horečně snaží vyplnit nějakou činností, která v něm vytváří dojem něčeho vykonaného. Žít se tudíž stává ekvivalentem pro stávat se něčím nebo dělat něco, čas nestrávený stáváním se něčím není žitím, ale čekáním na to, až život začne. 119 Důležitou roli při utváření lidských hodnot hraje samozřejmě kultura. Dnešní společnost, která je zaměřena na výkon, tlačí člověka právě k dělání a ke stávání se něčím. Tím je pak workoholik jen a jen utvrzován ve správnosti svého přístupu, byť je tento zničující. Závislosti na práci je věnována větší pozornost až v posledních desetiletích, pravděpodobně proto, že četnost workoholiků roste. Jejich typickým znakem, který je odlišuje od ostatních návykových poruch, je jednoznačně pozitivní sociální hodnocení pracovitosti. 120 Workoholik neustále svádí tvrdou bitvu s časem, což může poukazovat právě na silný strach ze smrti. Nadměrná pracovní aktivita slouží jako únik před nepříjemnými pocity. Jsou příliš zaujati sami sebou, otevření druhému by vyvolávalo úzkost a posilovalo pocity ohrožení. 121 Takový člověk odmítá přijmout fakt své konečnosti a v neustálé činnosti se na smrtelnost snaží zapomenout. Workoholici přistupují k času přesně tak, jako by byli pod hrozbou okamžité smrti a hnali se, aby toho stihli udělat co nejvíc. 122 Tito lidé si vždy snaží zajistit falešnou a iluzivní nesmrtelnost tím, že se ztrácejí v činnosti. Je pro ně absolutně nepředstavitelná myšlenka, že by např. jen tak seděli a 119 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Roz. a přep. vyd. Praha: Portál, ISBN VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Roz. a přep. vyd. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

74 pozorovali okolí, jen tak se bezcílně procházeli nebo dokonce absolutně nečinně odpočívali, jen tak, jen pro tu chvíli. Je nutné si ovšem uvědomit, že tato strategie vyrovnávání se s konečností je pouze dočasná a skutečné poznání reality života je pak velmi bolestivé. Obrana, je-li úspěšná, chrání jednotlivce před poznáním propasti. Polámaný most, neúspěšná obrana, člověka vystavuje pravdě a strachu, kterým je člověk ve středním věku a po desetiletích sebeklamu špatně připraven čelit. 123 Nespojujme si workoholismus pouze se zaměstnáním. Workoholismus se týká nezvladatelné potřeby něco dělat, ať je to cokoli, prostě být neustále něčím zaměstnán, a tak odvádět svou pozornost od sebe sama, od svých vnitřních stavů, pocitů, dějů. Workoholismus je patologií, která nejdříve jako patologie nevypadá. Takový člověk je prostě jenom pracovitý, aktivní apod. Jako patologie se projeví většinou až ve chvíli, kdy dojde k nějaké události, která se stane odhalující. Může to být ve formě nemoci jako je např. infarkt, mozková mrtvice, zažívací potíže apod. nebo ve formě postupně přicházející nedostatečnosti způsobené stárnutím. Čím dříve člověk pochopí, že jeho chování není přirozené, tím větší má šanci předejít nebezpečným onemocněním a hlavně tím víc si pak začne vychutnávat život a přestane se za každou cenu kamsi hnát v neustávající činnosti Narcismus Člověk, který se se základní úzkostí vypořádává pomocí velice silné víry ve svou výlučnost, často narazí na značné potíže v mezilidských vztazích. Je-li víra v osobní neporušitelnost spojena, jak tomu často bývá, s odpovídajícím sníženým uznáváním práv a výlučnosti druhého, pak má člověk plně rozvinutou narcistickou osobnost. 124 Narcističtí lidé hledají pozornost, přičemž nehledají pozornost za každou cenu, ale pozornost v tom, kde mohou ukázat, jak jsou výjimeční, zvláštní nebo obdivuhodní. Jejich sebevědomí bývá charakterizováno grandiozitou. Taková osobnost vyhledává neustálou pozornost a ujišťování o své výjimečnosti. Zabývání se sám sebou v přehnané míře je ovšem 123 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

75 velice vyčerpávající, přičemž tato snaha často končí těžkými depresemi. Narcistický člověk postupem času pochopí, že jeho strategie boje s úzkostí není účinná. Míra sebeocenění často závisí především na subjektivním posouzení vlastního vzhledu. Fyzická přitažlivost a atraktivita mohou být považovány za hlavní předpoklad ocenění a úspěchu. 125 Pokud tedy vlastní subjektivní posouzení sebe sama není dostatečně pozitivní, může na povrch proniknout úzkost. Dokud je narcistický člověk sám se sebou dostatečně spokojen a dokud se nachází ve středu pozornosti, cítí se neohrozitelný a nesmrtelný. V mytologickém vyjádření hledá narcistický jedinec ráj. Hledání grandiozity je však křehké. Dokud si Já může díky této strategii přežití koupit obdiv, jde to dobře. Jestliže se to však nedaří, pak stačí nejmenší příkoří, nejdrobnější podnět, který narcisticky zraněný člověk subjektivně pojme jako opuštění. Probudí se v něm bezmoc a hrůza. Hledání ráje tak lze chápat jako strategii přežití s funkcí obrany před zvláště negativními emocemi. Pocit vlastní hodnoty u narcistického člověka není stabilní, přirozený a samozřejmý, ale kolísá mezi grandiozitou a depresivním rozladěním, jak se označují oba extrémy. Dotyčný musí ustavičně bojovat o svou narcistickou rovnováhu. Tento boj unavuje a nedopřává jednotlivci svobodu. Narcisticky zranění lidé mohou být zaplaveni nesmírným strachem. Tento strach je strachem z dezintegrace (pozn. autora: dezintegrace = rozpad, rozklad, rozpolcení, rozdělení celku), tedy strachem z hrozící fragmentace (pozn. autora: fragmentace = rozpad, rozbití) jejich já. 126 I zde se tedy ukazuje, že nepochopení a nepřijetí základních zákonů a přirozeností života člověka ochuzuje a nedopřává mu žít plným životem. Opět se ukazuje, že se jedná o strategii zvládání úzkosti, která nikdy nemůže fungovat do nekonečna. Dříve či později selže a člověk propadá úzkosti, aniž by byl připraven se s touto situací vyrovnat. 125 PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN ASPER, K. Opuštěnost a sebeodcizení. Praha: Portál, ISBN

76 6.3.5 Agrese a moc Agresivní chování je obvykle reakcí na situaci frustrace a má řadu forem. 127 Organismus se frustraci brání. Nejčastěji tento stav řešíme právě agresí, ať už slovní, kdy nadáváme na příčinu frustrace, na svět a na všechno kolem sebe, nebo agresi namíříme přímo proti něčemu či někomu, a tak poškozujeme věci, ubližujeme někomu druhému, či dokonce poškozujeme sami sebe. Extrémními případy agrese jsou vražda nebo sebevražda. Člověk má tendenci se svému strachu a pocitu omezenosti vyhýbat i tím, že má snahu rozšiřovat sám sebe a svou sféru vlivu. Například existují určité důkazy, že ti, kteří si vybírají povolání související se smrtí (vojáci, lékaři, kněží a zaměstnanci pohřebních ústavů), mohou být zčásti motivováni potřebou získat kontrolu nad úzkostí ze smrti. Herman Feifel například ukázal, že přestože lékaři mají menší vědomé obavy ze smrti než srovnávané skupiny pacientů nebo než všeobecná populace, na hlubší úrovni se smrti bojí více. Jinými slovy, vědomý strach ze smrti je zmírněn převzetím moci, avšak hlubší obavy, které částečně diktovaly volbu povolání, přesto stále fungují. 128 Když je strach zvláště silný, pak agresivní pud nabývá na intenzitě. Člověk si tak strach a úzkost ze smrti zmírňuje zabíjením a obětováním druhého, jako kdyby se prostřednictvím smrti druhého vykupoval ze svého předem připraveného konce. Samozřejmě, že zde nejde jen o doslovné zabíjení, ale i o mnoho mírnějších forem agrese, jako je např. dominance, vykořisťování, duševní vydírání či nátlak. Člověk tak nabývá dojmu, že získává kontrolu nad situací a tedy i nad smrtelností. Absolutní moc, jak dobře víme, ničí absolutně, ničí, protože člověku neposlouží. Vždy se vloudí realita, realita naší bezmocnosti a smrtelnosti, realita, že navzdory tomu, že vztahujeme ruce ke hvězdám, nás čeká osud všech živých tvorů. 129 Z toho vyplývá, že i ten nejagresivnější a nejmocnější člověk nakonec prozře a zjistí, že není úniku před osudem a že i on zemře. Agresivita a moc vedou k individualizaci jedince, což je pro mnohé z lidí příliš strašné, než aby to dokázali nekonečně dlouho snášet. A tak jednou na povrch vyplave prapůvod tohoto jednání úzkost a strach ze smrti. Tyto případy mohou skončit obrácením zlosti a agrese proti sobě a vyústit až v sebevraždu. 127 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Roz. a přep. vyd. Praha: Academia, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

77 Ani agrese a moc, jak je vidět, nikoho nezachrání před daností života. Jediné, co člověk dokáže získat používáním agresívního a ovládajícího životního stylu, je zkažený život a to mnohdy nejen jeho Absolutní zachránce Toto přesvědčení má prapůvod svého vzniku v dětství a přetrvává v dospělém věku téměř beze změny. Tak jako víra v osobní výlučnost má i tato víra své kořeny v událostech ze začátku života, kdy rodiče neustále opečovávají a uspokojují každičkou potřebu a zdá se, že to tak bude navždy. Je jisté, že lidstvo už od počátku psaných dějin lpí na víře v osobního Boha v osobu, která může být věčně milující, děsivá, vrtošivá, krutá, podplatitelná nebo rozhněvaná, avšak v osobu, jež je stále zde. Žádná stará kultura nikdy nevěřila, že lidé jsou sami v lhostejném světě. Někteří lidé objevují svého zachránce nikoli v nadpřirozené bytosti, ale ve svém pozemském okolí, buď v nějakém vůdci, nebo v nějakém vyšším principu či systému. Po celá tisíciletí takto lidé překonávají svůj strach ze smrti, a dokonce jsou schopni obětovat i svou svobodu a paradoxně i život, jen aby byli přijati nějakou vyšší autoritou nebo zosobněným principem. Jako zajímavý příklad může v této souvislosti posloužit pasáž z knihy Tolstého Vojna a mír: Celého jej zaplavil pocit štěstí, že je car poblíž. Měl pocit, že samotná carova blízkost mu vynahrazuje ztrátu celého dne. Byl šťastný, tak jak je šťastný milenec, když nadešla chvíle dlouho očekávané schůzky. Aniž se odvážil odvrátit zrak od frontové linie, aniž by se podíval kolem sebe, extatickým instinktem cítil jeho příchod. A ten pocit přicházel nejen ze zvuku dusajících kopyt blížící se kavalérie, ale také proto, že jak se car přibližoval, všechno bylo jasnější, veselejší a důležitější, a také svátečnější. Toto slunce, jak Rostovovi připadal, se přibližovalo víc a víc, rozdávalo kolem sebe paprsky měkkého a majestátního světla, a teď se on sám cítil zaplavený tou září, slyšel jeho hlas hlas laskající, klidný, důstojný, a přece tak prostý A Rostov vstal a začal bloumat kolem ohňů, snil o tom, jaké štěstí by bylo zemřít nikoli zachránit panovníkovi život (o tom se neodvážil ani snít) ale prostě zemřít před očima panovníka. Opravdu byl do cara zamilován, a do slávy ruské armády a do naděje na nadcházející vítězství. A nebyl jediným mužem, který se takto cítil v oněch památných dnech, jež předcházely bitvě u Austerlitzu: devět desetin mužstva v ruské armádě 77

78 bylo tehdy zamilováno, i když méně extaticky, do svého cara a do slávy ruské armády. Jak se car blížil, všechno bylo jasnější, veselejší a důležitější, a také svátečnější. Toto slunce, jak Rostovovi připadal, se přibližovalo stále víc a víc 130 Jak krásně srozumitelný je Tolstého popis vnitřní obranné extáze. Obrana prostřednictvím absolutního zachránce je ještě méně účinná než víra v osobní výlučnost. Nejenže se mnohem spíše zhroutí, ale pro člověka je vnitřně značně omezující. Tím, že člověk splývá se svým zachráncem, se vystavuje velkému nebezpečí, kterým je ztráta sama sebe. Sám se tak dobrovolně okrádá o možnosti zkoumání či rozvíjení četných možností uvnitř sebe. Může tak vzniknout velmi omezený způsob života. Po většinu života může víra v absolutního zachránce poskytovat značnou útěchu a může fungovat bez větších problémů hladce a neviditelně. Většina lidí si strukturu svých vnitřních přesvědčení neuvědomuje, dokud tato struktura nepřestane plnit svůj účel, dokud nenastane porucha v soukolí. Tato porucha může nastat mnoha možnými způsoby, např. vážná nemoc, smrt blízkého člověka, ztráta zaměstnání, živelná pohroma atd. A se zhroucením této obrany je spojeno mnoho forem patologie, jako např. deprese, úzkost, masochismus, sebevražedné jednání apod. Když lidé poznají selhání své ideologie, často je to zaskočí, mohou mít pocit, že svůj život obětovali něčemu falešnému. Pak ale nemají k dispozici žádnou alternativní adaptační strategii, která jim pomůže vyrovnat se s nastalou situací. Absolutního zachránce lidé hledají např. v manželovi, manželce, matce, otci, milenci, lékaři, terapeutovi apod. nebo v instituci, kterou může být náboženství, ideologie apod. Po selhání absolutního zachránce, mnozí lidé, než aby změnili svůj základní názorový systém, usoudí, že jsou příliš bezcenní nebo špatní, než aby si zasloužili jeho lásku a osobní ochranu. Tento přístup je pak živnou půdou právě pro vznik nejrůznějších patologií. Lze tedy konstatovat, že takové chování je možno popsat jako sadu vzorců chování souvisejících s přehnanou vírou v absolutního zachránce: sebeočerňování, strach ze ztráty lásky, pasivita, závislost, sebeobětování, odmítnutí přijmout dospělost a depresi ze zhroucení vlastních přesvědčení. Jsou-li zdůrazněny, každý z těchto vzorců chování může vyvolat typický klinický syndrom. 131 Např. když převládá sebeobětování, dá se pak hovořit o masochismu, při existenci strachu ze ztráty lásky pak o úzkosti atd. 130 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

79 6.3.7 Sex U člověka, který svou vnitřní úzkost ze smrti potlačuje pomocí nejrůznějších pomocných strategií, je i ta největší radost doprovázena stejně intenzivním vnitřním vědomím bezprostřední blízkosti smrti. A tak to vypadá, jako by jedno nemohlo být bez druhého. Tento prožitek úplného konce a zničení je niterný. Člověk je ve vyhledávání strategií potlačujících strach a úzkost ze smrti velmi vynalézavý, a tak si v některých případech pro svůj boj, jako spolubojovníka volí sex nebo spíš obsesi sexem. Irvin D. Yalom popisuje v jednom ze svých vyprávění: Z Thelmy silně vyzařoval strach ze stárnutí a smrti a to byla živná půda pro její milostnou obsesi. Jedním z důvodů, proč se chtěla oddat lásce a nechat se jí pohltit, byla snaha utéci hrůze, že ji pohltí smrt. 132 Obsese sexem má skrýt strach soudobého člověka ze smrti. Proti tomuto univerzálnímu strachu máme dnes, ve dvacátém prvním století, méně obraných prostředků, jakými byla dříve např. víra v nesmrtelnost, chránící naše předky, a rovněž mnohdy postrádáme jakýkoli obecně přijímaný životní cíl. Následkem toho je pak v dnešní době usilovně vytěsňováno vědomí smrti. Zároveň si však nemůžeme nepovšimnout, jak ohromná pozornost je věnována sexu: ve všech médiích, v humoru, ve filmu, v knihách, v ekonomickém životě, dokonce i v reklamách atd. Jakákoli obsese odčerpává úzkost z jiné oblasti, a tak domněle chrání člověka před konfrontací s něčím, co mu nahání strach a vyvolává v něm úzkost. Co bychom odhalili, kdybychom se dokázali povznést nad svou obsesi sexem? Odhalíme to, že je nám souzeno zemřít. Okázalý hluk sexu všude okolo tak dokáže přehlušit onu neustálou přítomnost smrti. Když usilujeme o to dokázat svou potenci, abychom tak skryli a utišili svůj niterný strach z impotence, zaplétáme se do schématu starého jako lidstvo samo. Smrt je symbolem naprosté impotence a konečnosti a úzkost, která z této neuniknutelné zkušenosti pramení, v nás probouzí snahu stát se prostřednictvím sexu nesmrtelnými. Sexuální aktivita je nejsnazší způsob, jak niternou hrůzu ze smrti utišit a skrze symbol plození nad ní zvítězit. 133 A tak člověk propadá sexu v nejrůznějších formách a podobách, stává se jeho zajatcem. Sex se bohužel vyznačuje návykovostí a tudíž, aby byl zachován jeho ochranný účinek, který je bohužel jen klamavým dojmem, musí se jeho dávky zvyšovat. Tak občas sex 132 YALOM, I. Láska a její kat. Praha: Portál, ISBN X. 133 MAY, R. Láska a vůle. Praha: Pragma, ISBN

80 přechází do perverznosti nebo dokonce do sexuální deviace. Stačí se podívat do statistik trestných činů, kde lze vidět ohromný vzestup počtu trestných činů se sexuálním motivem. Další nebezpečí, skrývající se v této strategii vědomého či nevědomého potlačování úzkosti, je v neuvěřitelně rychle se šířících pohlavních nemocech. Sex jako obrana se dá i koupit, ale vždy se prodává i se všemi nebezpečími, které s sebou nese. Podle některých odhadů je padesát až šedesát pět procent mužů a třicet pět procent žen do čtyřiceti let věku nevěrných svým partnerům. Ve společnosti, která proklamuje monogamii, to svědčí nejen o velkém stupni pokrytectví, ale i o vážné nespokojenosti s partnery. Co ti lidé mimo své manželství hledají? Kromě pestrosti i duševní posilu. Každá aktivita směřující k potěšení je v jistém ohledu reakcí na strach ze smrti. Jak stárneme a snažíme se smířit s marností naší touhy po mládí a nesmrtelnosti, jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je vyhledat zkušenosti, které posilují náš sebeklam o tom, že jsme stále ještě atraktivní. Jak lépe toho dosáhnout než sexem s někým novým? 134 Bohužel ani s tímto přístupem k úzkosti si nelze vystačit navěky, i tato taktika jednou selže a dostaví se bolestné poznání, na které nebudeme připraveni. Pohlavní styk je možné mít bez jakékoli zvláštní úzkosti. Ale tím, že tak při náhodných schůzkách činíme, a priori vylučujeme tím svého Eróta tj. vzdáváme se své vášně ve prospěch pouhého vjemu, bráníme své účasti na imaginativním, osobním významu aktu. Jsme-li schopni mít pohlavní styk bez lásky, domníváme se, že unikáme daimonské úzkosti, jež je po staletí známa jako neoddělitelná součást lidské lásky. A je-li nám sexuální aktivita i únikem před závazky, jichž se na nás Erós domáhá, možná doufáme, že jsme získali dokonalou obranu proti úzkosti Další strategie boje proti úzkosti ze smrti Pro nevědomé strategie, kterými se člověk vyrovnává s negativními emocemi, např. se strachem a úzkostí ze smrti, se používá termín obranné mechanismy. Tyto strategie nemění problém, ale mění způsob, jakým ho člověk vnímá nebo jakým o něm přemýšlí. Je logické, že 134 LIVINGSTON, G. Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý. Praha: Beta Dobrovský, ISBN MAY, R. Láska a vůle. Praha: Pragma, ISBN

81 všechny obranné mechanismy v sobě obsahují prvky sebeklamu. Obranné mechanismy používáme v podstatě všichni, neboť nikdo z nás není natolik silný, aby se se všemi nepříjemnými situacemi nebo pocity vyrovnal přímo. Obranné mechanismy jsou však většinou projevem špatného přizpůsobení se danostem života, a to zejména ve chvíli, kdy se stanou převládajícím způsobem reagování na negativní podněty. Podívejme se na některé obranné mechanismy blíže. Vytěsnění. Při vytěsnění jsou bolestné a ohrožující impulzy vyloučeny z vědomí. Jedinec může vytěsňovat pocity, které by mohly vyvolávat úzkost. Freud se domníval, že vytěsnění je zřídkakdy zcela úspěšné. Vždy hrozí, že vytěsněné impulzy proniknou do vědomí, člověk začne pociťovat úzkost, ačkoli si neuvědomuje důvod. 136 Každý den se staráme o všechno možné i nemožné. O dům, byt, zahradu, auto, oblečení, jídlo, zvířata, účes, kosmetiku, dovolenou Celý čas věnujeme jsoucnům, která mají sloužit bytí. Ale my jsme ta jsoucna povýšili na bytí samé. A kde je bytí? Dáváme péči všemu kolem sebe, i svému tělu, což je samozřejmě dobře, ale málokdy své duši. Když občas v klidu usedneme a odněkud přilétne myšlenka na to, proč to všechno děláme, když stejně jednou vše skončí, polekaně vyskočíme a běžíme se zase o něco starat. Podávat výkon. Nebo se zabavit. K televizi, na fotbal, na koncert, do hospody, skočit si padákem nebo na laně z mostu. Jen aby se pocity marnosti a vyvstávající otázky zaplašily. Kdo jsem? Kde jsem? Proč tu jsem? Co když je to zbytečné? Co když mám dělat něco úplně jiného, než po mě chce partner, děti, rodiče, zaměstnavatel? Raději nemyslet, rychle myšlenky vytěsnit a vrhnout se do dělání čehokoli. Potlačení. Jedná se o proces úmyslného sebeovládání, kdy člověk ovládá nepříjemné impulzy a myšlenky. Snaha o potlačování určitých myšlenek vede k tomu, že nás napadají mnohem častěji, než když je potlačujeme, ale pokusíme se je vědomě zpracovat. Existuje efekt odrazu, kterým se potlačované nežádoucí myšlenky vracejí zpět s větší silou, jakmile bdělost člověka ochabne. 137 Je prokázáno, že pokud místo potlačování člověk o svých palčivých myšlenkách mluví, může toto přispět k situaci, kdy si na myšlenky zvykne, takže původní hladina negativních emocí postupně klesá. Takové potlačení, resp. vytěsnění frustrované tendence vyžaduje osvobozující sdělení, neboť kdo potlačuje své myšlenky a nemůže je sdělit, 136 PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN

82 vystavuje se velkému zdravotnímu riziku. Označuje se to také jako detoxikace (rozumí se tím psychická), při níž dochází i k harmonizaci mozkových vln, neboť potlačené myšlenky absorbují značnou část kapacity mozku. Mluvením a psaním strukturujeme to, co nám prošlo hlavou jako něco nepochopitelného, a tím se od toho osvobozujeme. 138 Racionalizace. Jedná se o logické zdůvodnění podnětů, které vyvolávají naše pocity. Ldé jsou spíše bytosti racionalizující než racionální. 139 Jde tedy zejména o to, aby námi přijaté logické zdůvodnění bylo správné a přínosné. Někdy používáme objektivní fakta a jindy prostě sami sebe přesvědčíme o tom, že to, co se nám zdá tak zlé, takovým ve skutečnosti není. Reaktivní výtvor. Je důsledkem chování přesně opačného, než je nevědomá motivace, jelikož ta způsobuje úzkost, např. strach ze smrti člověka tlačí do neustálé činnosti, aby získal pocit, že po něm něco, v čem vidí svou nesmrtelnost, zůstane. Intelektualizace. Použití této strategie zvládání úzkosti představuje pokus o získání emočního odstupu od zničující situace tím, že se s ní vyrovnáme pomocí abstraktních, intelektuálních termínů. Tento druh obrany je často nutný u lidí, kteří se ve své každodenní práci zabývají problémy života a smrti. Např. lékař, který se denně střetává se smrtí, nemůže soucítit s každým pacientem a pojem smrti si z emocí převádí na vědecko-technický problém. Nebezpečí tkví v tom, že u lidí, u kterých se stane intelektualizace životním stylem, dochází ke značnému emočnímu oploštění, což ho ovšem nezbaví úzkosti z vlastní smrti. 140 Popření. Strategie přijímaná v případě příliš nepříjemné reality, která je prostě popřena. Pro dotyčného jedince v tu chvíli jakoby prostě neexistovala. Jedná se o odmítání si připustit realitu v plné pravdě. V těžké krizi může popření jedinci poskytnout čas, aby se s pravou skutečností vyrovnal, jakýsi time-out. Např. vojáci, kteří prošli bojem nebo vězením, uvedli, že popření možnosti smrti jim pomohlo přežít. 141 Popření však sehraje negativní roli při jakémkoli odkládání jakéhokoli vážného a neodkladného problému. Například odkládání návštěvy lékaře pod dojmem, to přece není nic vážného, mně se nemůže nic stát. 138 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Roz. a přep. vyd. Praha: Academia, ISBN NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Roz. a přep. vyd. Praha: Academia, ISBN PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN

83 Přesunutí. Plní svoji funkci a zmírňuje úzkost tím, že problém je přesunut na náhradní cíl. Náhradní činnost pomáhá snižovat napětí, když je zmařen základní problém. Závislosti. Na alkoholu, lécích, drogách, gamblerství. Bohužel nezřídka lidé používají k obrnění se před úzkostí právě tyto prostředky. Jedná se o jeden z největších problémů, neboť dopady závislostí nejsou patrné jen na závislé osobě ale na celé společnosti. Závislosti, jakékoli, jsou ohromným celospolečenským problémem, neboť zasahují mnoho oblastí života. Samozřejmě, že existenciální otázky nemusí být při vzniku závislosti jedinou příčinou. Ale příčinou být mohou a na začátku může skutečně stát strach ze smrti a chybějící dovednost vypořádat se s tímto pocitem jinak. Závislosti se samozřejmě velice rády váží na všechny výše popsané taktiky boje s úzkostí, a tak se s nimi různě kombinují a celý problém se tak jen a jen prohlubuje. Každá závislost vede ke změnám chování, samozřejmě většinou ke změnám negativním. Pohrávání si se závislostí vždy znamená stát na hraně velmi hluboké propasti, ze které je návrat více než těžký. Největším paradoxem je, když člověk, který závislostí potlačuje strach a úzkost ze smrti, se jí tak víc a víc přibližuje. Například kombinace lékové závislosti s alkoholem, gamblingem a některou z výše popsaných taktik je téměř jistou sebevraždou. Ano, je to dočasný únik z úzkosti, ale únik, o který pravděpodobně nikdo nestojí. A přece kolik lidí propadá klamu, že mu např. alkohol či drogy pomáhají. Zneužívání návykových látek souvisí s úzkostnými poruchami v mnoha směrech. Z návykových látek, které přímo způsobují úzkostné symptomy, jsou nejčastější sympatomimetika (např. amfetamin, kokain, kofein) a serotogenní látky (např. LSD). Úzkost se objevuje v průběhu akutní intoxikace, může tvořit součást chronického obrazu a vyskytuje se v průběhu abstinenčního syndromu. Vysoký komorbidní (pozn. autora: komorbidita = Současný výskyt více nemocí) výskyt úzkostných poruch a závislosti na alkoholu vede k úvaze, že pacienti s úzkostnými příznaky využívají anxiolytického účinku alkoholu, ale progredující závislost na alkoholu spíše úzkostnou symptomatiku zesiluje. Je tedy jasné, že alkohol, drogy, ani patologické hráčství nic nevyřeší a člověka dožene jen do větších problémů. V klinické praxi se lze setkat nejen s pacienty se specifickými úzkostnými poruchami ale také s těmi, u nichž úzkost sice není základním určujícím znakem, ale významně se podílí na klinickém obrazu a dalších aspektech poruchy. Zhodnocení podílu a významu úzkosti je důležité pro porozumění psychopatologii pacienta a pro volbu terapeutické strategie. Úzkostné projevy nacházíme 83

84 často u některých somatických onemocnění, objevují se v souvislosti se zneužíváním návykových látek a tvoří součást mnoha dalších klinických syndromů a poruch. 142 Samozřejmě existují ještě další taktiky a styly zvládání problémů. Veškeré tyto přístupy se v reálném životě nejrůzněji kombinují, doplňují a navazují jeden na druhý. Obecně si člověk nevytváří jedinou nutnou obranu, ale místo toho používá četné, vzájemně propojené obrany ve snaze obrnit se před úzkostí. Naprostou nutností je dojít k pochopení, že ani všechny tyto obrany použité najednou nás nemohou ochránit před úzkostí ze smrti natož před smrtí samotnou. Na užívání obran před úzkostí a strachem by se s nadsázkou daly aplikovat dva paragrafy trestního zákona, kde v paragrafu 28. Krajní nouze se říká: Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Zde by se tedy dalo říci, že pokud skutečně není zbytí, je obrana na místě, protože není možno náš zájem, naši duševní pohodu, ochránit jinak. V době, kdy však na nás tíha úzkosti nedopadá, je zapotřebí se připravovat na dobu, kdy na nás vědomí smrtelnosti dolehne. Ve chvíli, kdy je člověk pohlcen strachem, je obrana logickým vyústěním situace a není na místě se domnívat, že tedy musí vždy jít o nějaký druh patologie. Samozřejmě, že u použití obrany před úzkostí se očekává, že její dopad bude jistě menší než např. sebevražda. Jde skutečně o jakési jednání v krajní nouzi, kterou úzkost zcela jistě je. Paragraf 29. Nutná obrana pak říká: Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. I tento paragraf zcela jasně vystihuje podstatu problému a přístup, který by měl jedinec volit ve chvíli úzkostných atak. Jak i výše uvedený paragraf říká, nesmí se to přehánět, jinak se z obranné taktiky skutečně stane patologické a nesprávné chování, které není přiměřené dané chvíli a povede k dalším a dalším problémům a nakonec nic nevyřeší. 142 VYMĚŤAL, J. et al. Speciální psychoterapie. 2. přep. a dop. vyd. Praha: Grada, ISBN

85 Fakt existence smrti musí každý člověk upřímně zpracovat a vyrovnat se s ním přímo bez domnělého pomocníka ve formě jakékoli strategie pomáhající zvládat úzkost a strach. Jiná cesta není. Vše ostatní je jen hra o čas a o nervy. Nejdůležitější je najít svůj smysl života. Otázkou je, kde a jak jej hledat? Nejlepší je uvědomit si, že smysl života přichází sám. Jediné, co musíme udělat, je nechat ho přijít. Cítit, vnímat, uvědomovat si, poznávat, pochopit Můžeme mu jít samozřejmě naproti, vědět o něm a tak se zbavit strachu, vnitřních bariér, překážek, přílišného lpění na jistotách, na tom co je a jednou prostě nebude. Nápomocny nám mohou být nejrůznější metody sebepoznání, rozvoje osobnosti, poradenství, terapie apod. Bez práce na sobě samém nelze nalézt smysl života a dojít k pochopení a spokojenosti. Vždy hodně záleží na vlastním přístupu, na tom jak se svým životem, se svým místem ve světě naložíme, jaké zaujmeme stanovisko a pozice. A tato práce se vyplatí, neboť přinese poznání a odnese strachy i úzkosti. 85

86 7. TADY A TEĎ Zkusme si představit život bez smrti a bude to zcela jistě nesnesitelná bolest nesnesitelné existence. Žít bez smrti není možné. Smrt život vymezuje, dodává mu intenzitu, protože život plyne a každý okamžik je vzácný. Kdo z nás by to tak vnímal, kdyby byl život věčný? Pak by se dalo navěky čekat na zítřek, kdo by pak žil tady a teď? Ale jelikož zítra přijde smrt, jsme nuceni intenzivně žít tady a teď. Noříme se do přítomného okamžiku, jdeme do jeho hloubky, protože budoucnost nikdo nezná, příští okamžik může, ale nemusí přijít, už prostě nemusí nastat. Vědomí vlastní smrtelnosti dodává času na závažnosti a naléhavosti. Víme, že úsloví a pak žili na věčné časy platí jen v pohádkách. Obyčejní lidé, tedy my všichni, mají čas vymezený a je pro ně výzvou využít jej co nejlépe. V tom lze spatřovat i dar, který nám smrt dává. Nikdo by si určitě nepřál zažít věčná muka prožitá v nekonečné nudě. Čas je mírou života a vědomí jeho konečnosti přivádí člověka k činorodosti a k aktivnímu prožívání a poznávání. Každý, ať vědomě nebo nevědomě, je nucen či nutkán žít život způsobem, který přináší naplnění a uspokojení. Každý se musí umět poprat o to své místo na zemi a mezi lidmi. Na druhou stranu dává vědomí vymezeného času člověku impuls k extrahování toho podstatného, toho, na čem skutečně záleží. Když člověk vnímá tento rytmus, je v klidu a přijímá obojí. Přijímá neštěstí a přijímá štěstí a vítá obojí, protože ví, že jsou to partneři ve stejné hře. Tohle musíme mít neustále na paměti. Pochopíme-li tuto podstatu, získá náš život zcela novou příchuť příchuť volnosti, příchuť nelpění, příchuť nepřipoutanosti. Ať přijde cokoli, my jsme stále klidní, pokojní a přijímající Co nám smrt dává Dnešní doba je charakteristická ohromnou dynamikou vývoje techniky i společnosti. Otázkou zůstává, zda tento překotný vývoj není překážkou osobního růstu, či překážkou 143 OSHO. ABC osvícení. Praha: Pavel Dobrovský BETA s.r.o., ISBN

87 vnitřního zpracování nejzákladnějších otázek. Problémem není ani tak lékařský a sociální pokrok jako takový, ale spíš to, k čemu nás mnohdy vede: že smrt vytěsňujeme z našeho vědomí obdobně jako umírající občany ze společnosti; že se vyhýbáme racionálnímu střetu s umíráním a se smrtí; že žijeme, ac si mors non esset, jako by smrt, naše vlastní smrt, neexistovala. 144 Pro to, čemu se ve středověku říkalo ars moriendi, umění dobře umřít, naše společnost nevytvořila vůbec žádnou kulturu. Žijeme i umíráme pouze sami pro sebe. Od vývoje této kultury jsme se vzdálili především proto, že mnohým lidem se spolu se smyslem života ztratil i smysl umírání. Přitom jsme si my, lidé, na rozdíl od zvířat, neustále vědomi nevyhnutelnosti a univerzality smrti a jsme schopni se s ní duchovně vyrovnávat. Dříve nebyla smrt pouze něčím jednoznačně záporným. Lidé nemívali takovou úzkost a strach. Smrt bývala lidmi přijímána odevzdaně, stejně jako osud. Samozřejmě, že i dříve byla smrt důležitým okamžikem, ale nevyvolávala tolik existenční úzkosti. Strach ze smrti pramenil více ze strašáků uměle vytvářených náboženstvím, jeho původ nebyl tolik z ukončení existence. Dnes je tomu přesně naopak. Bojíme se o sebe, o svůj život, aniž bychom si dělali příliš velkou hlavu například s dopady našeho života, našich skutků. Kdysi člověk přikládal smrti velkou důležitost, byla to vážná věc, nesměla se brát na lehkou váhu, byl to důležitý a obávaný okamžik života, jehož se ale nebál natolik, aby jej musel odsunout stranou svého zájmu, utíkat před ním, předstírat, že neexistuje, nebo si o něm něco nalhávat. 145 Smrt je pro člověka hraniční událostí, krizovým bodem, který člověka konfrontuje s jeho existenciální situací ve světě. Tato konfrontace má ohromnou sílu způsobit obrovský posun v tom, jak člověk žije v tomto světě. Fakt smrtelnosti působí jako katalyzátor, který může člověka posunout, změnit směr a zaměření jeho myšlení. Člověk začne mnohem lépe rozlišovat mezi tím opravdu důležitým a tím, o čem si myslel, že důležité je, než pochopil plnou pravdu života a jeho konečnosti. Když si člověk uvědomí smrt, přestane se zabývat malichernostmi a jeho život získá novou dimenzi a zcela jinou perspektivu. Přemýšlení o smrti a pomíjivosti zeslabuje zájem o výlučně povrchní záležitosti. Pojem povrchnosti lze samozřejmě relativizovat, ale hluboké zamyšlení dokáže mnohdy odhalit to skutečně důležité a oddělit právě to povrchní. Myšlenka na smrt, myšlená ve vážnosti, teprve umožňuje pravý, 144 KÜNG, H. Věčný život? Praha: Vyšehrad, ISBN ARIES, P. Dějiny smrti II. Zdivočelá smrt. Praha: Argo, ISBN

88 skutečně prožívaný život. Od smrti, od strachu ze smrti, začíná veškeré poznání světa. Z vědomí smrti vyrůstá nejen otázka po smyslu naší vlastní existence, ale také po smyslu všeho skutečného a možného vůbec. 146 Důležitá část našeho jednání, a právě část kulturně relevantní umění, věda, filozofie, dobročinnost vzniká z puzení k nesmrtelnosti, puzení překročit hranice svého já a čas vyhrazený našemu životu. 147 Lze se tedy domnívat, že díky vlastnímu vědomí smrtelnosti tvoříme, přemýšlíme a snažíme se být dobrými lidmi. Prožívání našeho času vyměřeného nám na Zemi je tudíž silně ovlivněno vědomím existence konečného bodu naší životní dráhy, přičemž právě toto vědomí nás nutí prožívat čas vědomě a také jej tak využívat. Pokud by neexistoval konec, nemuseli bychom nikam spěchat, neexistovala by pro nás žádná, ani ta nejzákladnější existenční motivace, vše bychom mohli, ale nemuseli. Na vše by bylo nekonečně času, proč by pak někdo cokoli dělal. Nabízí se otázka, zda by člověk vůbec něco tvořil, zda by měl motivaci zanechat po sobě stopu, jestli by stál o vytváření nějakého vlastního odkazu a tím se snažil o přesažení své konečnosti. Čas by se stal pouhým sledem bezvýznamných okamžiků a unikal by jakýkoli smysl. Chyběla by touha po dosažení jakýchkoli cílů, chyběla by snaha o dosažení bodu, ve kterém vzniká význam lidské existence. Zahrnutí smrti do života život obohacuje, umožňuje lidem, aby se osvobodili od ubíjejících banalit, aby žili účelněji a opravdověji. Plné vědomí faktu, že jednou se smrt dostaví, může povzbudit k radikálním osobním změnám. Když se člověk dozví, že za pár dní zemře, pak celý svět, peníze, banka, byznys ztratí okamžitě svůj význam. Všechno se náhle zdá jako pouhý sen. Velice poeticky výzvu k dobrému životu vyjadřuje v textu jedné své písně český zpěvák David Koller: čas nejde vzít zpátky vstup zakázán a ty jdeš dál nikdo nikde jsi tu sám zahrada, co ze snů znáš půjčí ti peří s perletí křídla, co zpátky neletí 146 SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN X. 147 ASSMANN, J. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha: Vyšehrad, ISBN

89 srdce tak proklatě nízko máš tvůj čas dávno vyprchal co jsi chtěl to sis vzal co teď na oplátku dáš? čas nejde vzít zpátky 148 Věříme v okamžiky, kdy jsme na prahu smrti? Ano. Život právě takovým okamžikem je. 149 Martin Heidegger v roce 1926 zkoumal otázku, jak myšlenka smrti může zachránit člověka, a došel k důležitému poznání, že uvědomění si vlastní osobní smrti funguje jako pobídka, která nás posune z jednoho způsobu bytí do způsobu vyššího. Heidegger se domníval, že existují dva základní způsoby bytí ve světě: 1. stav zapomnětlivosti bytí a 2. stav uvědomování si bytí. Žije-li člověk ve stavu zapomnětlivosti bytí, žije ve světě věcí a vrhá se do každodenních zábav: je zarovnán se zemí, zabrán do jalových řečí, ztracen v oni. Člověk se vydává všanc každodennímu světu, podléhá starostem o způsob existence věcí. Ve druhém stavu, stavu uvědomování si bytí, se člověk nepodivuje nad způsobem existence věcí, ale tomu, že věci jsou. Existovat v tomto stavu znamená být si neustále vědom bytí. V tomto způsobu bytí, jenž se často nazývá ontologickým (z řeckého ontos ve významu existence ), si člověk nepřestává uvědomovat bytí, nejen křehké bytí, ale také odpovědnost za vlastní bytí. Jelikož pouze v tomto ontologickém způsobu je člověk v kontaktu s utvářením sebe samého, pouze zde může ovládat sílu, jak sám sebe změnit. 150 Je nutno dodat, že vesměs se jedná o změny pozitivní, vedoucí k prožití života, který pro člověka samotného bude mít tu nejvyšší cenu. Zabrání zbytečnému utrácení času, který je člověku vymezen pro pobyt na Zemi. Tento pohled, že smrt představuje pozitivní příspěvek k životu, se nepřijímá snadno, tak jako se snadno nepřijímá myšlenka na smrt. Běžně považujeme smrt za tak strašné zlo, že jakýkoli opačný pohled okamžitě zavrhujeme jako velmi špatný žert. Když se nad tím však opravdově zamyslíme a představíme si život bez jakékoli myšlenky na smrt, musíme uznat, že život by pak ztratil mnoho ze své intenzity. Například by se vytratila odvaha, zní to sice poměrně paradoxně, zvlášť pokud zde neustále zmiňujeme smrt v souvislosti se strachem, ale skutečně vědomí toho, že nežijeme věčně, nás činí lidskými a nutí nás čelit nevyhnutelným 148 Karaoke texty.cz. [online] [cit ]. Dostupné na WWW: < 149 FULGHUM, R. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Praha: Argo, ISBN X. 150 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

90 ztrátám nás samých i těch, které milujeme, nutí nás uvažovat o velkém tajemství života a být odhodláni žít tak dobře a tak dlouho, jak dokážeme, beze strachu. To, že dokážeme tolerovat nejistotu života, aniž bychom upadli do úzkostného stavu či deprese, je svým způsobem zázrak, a že to většina z nás dokáže, je příkladem konstruktivního odmítnutí a potvrzuje, že druhá možnost, život ve strachu, připravuje život o potěšení. 151 Schopenhauer například pokládal smrt za vlastního inspirujícího génia filozofie. Bez smrti by se podle jeho přesvědčení vůbec nefilozofovalo. Náboženství a filozofické problémy jsou pro něho protijedem vyrobeným z vlastních prostředků reflektujícího rozumu, proti jistotě smrti. Jelikož smrti dával ústřední postavení, položil ji i na vrchol svého díla Svět jako vůle a představa, kde tvrdí, že od smrti a od strachu ze smrti začíná veškeré poznání. Pokud by byla smrt vyloučena, člověk by ztrácel ze zřetele, co je v sázce a život by tak byl značně ochuzen. Irvin D. Yalom, existenciální psycholog a psychoterapeut, zabývající se již mnoho let otázkami existence, či neexistence a jejich vzájemnými vztahy, ve svém díle zdůrazňuje: Nechci se účastnit žádného nekrofilního kultu ani obhajovat morbiditu popírající život. Ale nesmíme zapomínat, že naším základním rozporem je, že jsme každý jak andělem, tak zvířetem, jsme smrtelné bytosti, které jelikož si sami sebe uvědomujeme, vědí, že jsou smrtelné. Popření smrti na jakékoli úrovni je popřením vlastní základní podstaty a plodí stále rozsáhlejší omezení pro uvědomování a prožívání. Přijetí myšlenky smrti nás zachraňuje, spíše než aby nás odsoudilo k životu v hrůze a bezútěšném pesimismu, působí jako katalyzátor, jenž nás vrhá do autentičtějšího způsobu žití a zvyšuje naši radost ze života. 152 Nelze dodat víc, než, že čím dříve toto pochopíme, tím dřív dokážeme žít tak, abychom si od života vzali vše, co nabízí, dokázali jej v plné míře využít a nelitovali času, o který jsme přišli před pochopením toho, co nám smrt napovídá, kam nás chce a může vést. Do určité míry se dá říci, že smrt je základní hybnou silou života. Vědomí, že člověk žije jen jednou, že smrt je nevyhnutelná, do jisté míry stimuluje aktivitu člověka. Vrací ho stále k otázce smyslu života, způsobu uskutečnění jeho tvůrčích plánů, k dosažení životních ideálů. Konečné hranice lidského života nutí člověka konat, přijímat rozhodnutí už dnes a neodkládat svá předsevzetí a činy donekonečna. 151 LIVINGSTON, G. Naše životy ovládají paradoxy. Praha: Beta Dobrovský, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

91 Proto starostlivost o smrt musí být skutečně součástí našeho života, ale ne proto, že by smrt byla základní, bytostnou silou lidské existence, ale proto, že je třeba usilovat o plnohodnotný život. 153 Zde na závěr jedno moudro: Narození se ti stane, mládí se ti stane, láska se ti stane, stáří se ti stane, smrt se ti stane všechno podstatné se ti stane a všechno nepodstatné ti je ponecháno, abys udělal. Tak nezahazuj celý svůj život s nepodstatným. Toto nepodstatné musí samozřejmě také být, ale pamatuj, že podstatné by nemělo být zapomenuto Žijeme tady a teď Samozřejmě, že všichni víme, že naše tělo stárne a mění se. Ale něco v tom, jak se cítíme, se nemění. Zdá se nám, že jsme stejným člověkem, jakým jsme byli před dvaceti nebo před padesáti lety. Za život jsme se samozřejmě mnohému naučili, v mnohém jsme přehodnotili své názory, ale cítíme, že uvnitř nás je cosi neměnného. Cítíme, že určitá část naší existence je časem neovlivnitelná, je v ní ohromná dávka jakési neměnnosti a tudíž i nesmrtelnosti. Život je krátký, to je hořká pravda, kterou všichni víme, známe ji a žijeme s ní. Ale život není jen o délce, život je zejména o naplnění a o prožití. Jednou skončí, tak jako končí vše, co má někde svůj počátek. Na život se můžeme podívat jako na kapku vody pod mikroskopem a můžeme pak zjistit jak je bohatý, plný a ve skutečnosti dlouhý. Najednou zjistíme, co vše se do něho vejde. Člověk by se měl naučit oslavovat i naprosté maličkosti života. Třeba oslavovat pití čaje. Lidé vyznávající zen vytvořili čajový obřad, který je jedním z nejkrásnějších rituálů, jaký kdy byl vymyšlen. Vztah života a smrti nádherně popisuje ve svých básních Chalíl Džibrán. Zde pro ilustraci jedna z jeho básní: Chtěli byste poznat tajemství smrti. Ale jak ho můžete nalézt, jestliže nehledáte v srdci života? Sova, jejíž k noci poutané oči jsou ve dne slepé, nemůže odhalit tajemství světla. 153 KARRER, V. Žili jsme už někdy? Bratislava: Eko-konzult, ISBN X. 154 OSHO. Perly v kapse u vesty. Praha: Pragma, ISBN

92 Pokud skutečně chcete spatřit duch smrti, otevřete své srdce dokořán tělu života. Neboť život a smrt jedním jsou, tak jako jsou jedním řeka a moře. V hloubi vašich nadějí a touhy spočívá tiché poznání toho, co bude následovat. A jako semínka spící pod sněhem, sní vaše srdce o jaru. Váš strach ze smrti je jen bázeň pastýře stojícího před králem, jehož ruka se pochvalně dotkla jeho ramene. Neskrývá se v pastýřově bázni radost z toho, že se mu dostalo pocty od samotného krále? A uvědomuje si ještě vůbec, jak se chvěje? Neboť co jiného znamená zemřít než stát nahý ve větru a rozpouštět se v slunci? Neboť co jiného je poslední vydechnutí než osvobození dechu od jeho neúnavných přílivů, aby se mohl vznést a rozletět a hledat Boha v nekonečnosti? Jen tehdy, když pijete z řeky ticha, můžete skutečně zpívat. A když dosáhnete vrcholu hory, pak teprve začnete stoupat. A když si země vyžádá vaše údy, až tehdy začnete opravdu tančit. 155 Když vyprávíme své příběhy s mnohými detaily a znovu si je tím prožíváme, dokážeme vynést celé bohatství na povrch ve vší jeho šíři. Uvědomíme si, jak velkým darem život je. Budeme vděčni za tento dar, který nám byl dán. Také si uvědomíme, jaká je to vlastně náhoda, že jsme se narodili, že právě my máme to privilegium života. Narodili jsme se, a proto musíme i zemřít, ale teď jsme tady a nemuselo to tak být. Jsme to my, kdo jsou živí a kdo mohou vyprávět své příběhy. Pokud pocítíme upřímnou vděčnost za život, automaticky zmizí strach a úzkost ze smrti, z nebytí. Vždyť z něj jsme se tu objevili a jen se do něj vrátíme. Ale v mezidobí můžeme a snad i musíme žít. Život, který se netočí ve víru tance, není život, ale přežívání na nejubožejší úrovni. Život, který nezpívá píseň lásky a radosti, není život. Prozkoumejme pravou podstatu věcí, přítomný okamžik teď a tady a sami sebe. Život zná pouze jeden okamžik - přítomnost - a jeden prostor. Tady. Tady a teď: to jsou ta nejvýznamnější slova lidského jazyka, protože reprezentují realitu. 156 Vědomí smrtelnosti by nám mělo sloužit jen k motivaci naplnit tu naši kapku života co nejvíce a co nejlépe. A samozřejmě se musíme snažit o naplnění i kapek života ostatních lidí. 155 DŽIBRÁN, Ch. Prorok. Praha: Pragma, ISBN OSHO. O strachu. Praha: Pavel Dobrovský BETA s.r.o., ISBN

93 Sice ta naše kapka jednou vyschne a zmizí, ale náš život bude pokračovat do nekonečna prostřednictvím toho, co jsme dokázali předat jiným a oni dalším a dalším a tak do nekonečna. Naše smrtelnost nás učí žít, žít dobře a v pokoře, ale beze strachu a tím si otevřít dveře ke skutečné svobodě. Neboť skeptik vidí: Nic nezůstává, nic není trvalé, vše podléhá konečnému zániku. Proto se nemůže oddávat iluzi, že existuje něco vpravdě trvalého. Nesní žádné sny o věčnosti a nesmrtelnosti. Je člověkem, který v celé své existenci má na zřeteli nestálost. Nejmocněji pro nás lidi vystupuje pomíjivost ve faktu smrti. Skeptik odmítá, na rozdíl od člověka v každodennosti, uzavírat před smrtí oči. Člověk ví o smrti, která není pouze více či méně vzdáleným koncem života, nýbrž vstupuje do života v každém okamžiku. Smrti se skeptik dívá beze strachu do očí. Jako ten, kdo zaujímá odstup, je otevřen vůči neustále přítomné smrti. Každý okamžik chápe jako jeden krok na cestě k umírání. Proto se mu vše přítomné již nyní jeví jako nicotné. Nad skutečností se mu rozprostírá závoj. Tím získává velmi podstatný návod pro život. Uvědomuje si, že je postaven před velký úkol sblížit se se smrtí a již za života se naučit umírat. Jistota, že všechno zaniká, že poslední slovo má smrt a zánik, vyzývá skeptika k odříkání, sebeuskrovnění, pokoře a vzdání se sebe. Pohled na pomíjivost nás učí, že nám nic nepatří jako trvalé vlastnictví a že všechny předměty našich sobeckých žádostí jsou velice nejisté. Prožíváme-li v souvislosti s naší pomíjivostí sami sebe jako radikálně nejisté, docházíme nutně k odstupu od sebe sama, tj. k uskromnění a pokoře, ba k vzdání se sebe sama, v němž člověk nic pro sebe nepožaduje. Tento odstup od světa a od sebe sama uvádí skeptika do jeho nejniternější svobody. Svoboda v této souvislosti znamená tolik jako být nezávislý, nezáviset ani na světě, ani na sobě samém. 157 Buďme upřímní a nezabředávejme do neustálých proseb, aby nám bylo dáno více času. Více času nám nikdo nedá. Život je něco, co nikdy není dokončeno. Tisíc a jednu věc zbývá vždycky dokončit. Kdyby smrt měla čekat, až si dokončíme své věci, nikdo by nikdy nezemřel. 158 A nezapomínejme, zemřeme, ale teď jsme tady a máme jedinečnou šanci žít a svobodně se rozhodovat, jak žít. Pro sebe i pro ostatní. Život musíme prožívat celou svojí bytostí, nejen prostřednictvím rozumu, ale i citu, intuice, emocí. Zapojme všechny složky vlastního já. Nedoporučuje se popírat smrt, čas nebo jiné nepříjemnosti spojené se stárnutím. 157 SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN X. 158 OSHO. Perly v kapse u vesty. Praha: Pragma, ISBN

94 Můžeme žít z duše místo ze self (pozn. autora: self = předpokládané jádro osobnosti člověka, mající vlastní motivační sílu). To znamená, že se budeme méně kontrolovat, méně se zabývat faktickými záležitostmi, ale budeme víc v kontaktu s intuicí a s emocemi. Žijme tak, abychom byli méně zaměřeni na self a víc se identifikovali s druhými. Ale k tomu musíme pochopit, že jsme součástí přírody a že naše duše, která je zdrojem naší identity, je součástí duše světa. Že naše kořeny sahají někam dolů, ne do mozku, ale do země. 159 Takže proč se bát smrti? To není nutné, důležité je radovat se ze života. A žít nejen pro sebe, ale i pro ostatní. A to všechno tady a teď. Když budeme žít z duše, budou naše činy ve větším souladu s kořeny naší existence a budeme pak míň ovlivňováni pomíjivými sociálními výstřelky a osobními názory, které mohou být pramenem bezradnosti a úzkosti. Zjistíme, že náš život má svou základní kvalitu, která dosahuje před naše narození, k našim předkům a vzdáleným základním zdrojům. Čím více budeme toto chápat, tím méně budeme mít potřebu věnovat čas povrchnímu lesku kultury a pochopíme, že jsme schopni smrt přesáhnout a nebát se jí. Mnoho lidí se při setkání se smrtí naučilo, jak stát tváří v tvář svým mezím a smrtelnosti odvážněji a otevřeněji. Hluboké a autentické setkání s faktem své vlastní smrtelnosti jim umožnilo posunout problémy každodenního života do jiného světla. Podařilo se jim přiřadit trivialitám života patřičné místo. 160 Na posvátných místech stejně jako při duchovním probuzení zažívají lidé pocit extatické smrti, který je vyjádřen v myšlence, že musíme zemřít, abychom mohli žít plněji. Neumírá přitom naše jádro, ale konvenční pojetí sebe sama a reality. 161 Veškeré tyto úvahy a uvědomění si vlastní konečnosti nám pomáhají extrahovat to důležité a podstatné na čemž je dobré stavět dobré žití a bytí ve světě. Jill Freedmanová, která je ředitelkou Centra rodinné terapie v americkém Evanstonu, zařadila do jedné ze svých knih kapitolu, ve které uvádí jako ilustraci pochopení, ke kterému došel vážně nemocný člověk, Slib životu, jak kapitolu i nazvala. Tento slib zkonstruovala autorka společně s konkrétním pacientem a je evidentní, že má obecnou platnost. Upřímně pochopit tento slib může být ohromným darem. Je neskutečně výstižný a pravdivý. 159 MOORE, T. Temné noci duše. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha: Portál, ISBN SCHERMER, V. L. Duch a duše. Nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii. Praha: Triton, ISBN

95 1. Možná jste se tomu ještě neocitli tváří v tvář, ale čeká nás všechny stejný úděl. S každým nadechnutím se přibližujeme k smrti. S takovým údělem před očima se můžeme zaměřit buď na smrt, nebo na život. 2. JÁ SE TÍMTO ROZHODUJI ZAMĚŘIT SE NA ŽIVOT. 3. Jelikož mám možná před sebou kratší život než většina ostatních, mám v úmyslu hrát usilovněji, pracovat tvrději, mluvit intenzivněji a více se přibližovat k lidem, než jak jsem to dělal doposud. 4. Pokud mi opravdu chcete pomoci, nesnažte se mě zastavit svými obavami a strachem. 5. Pokud mi opravdu chcete pomoci, radujte se z mého života, a jestli můžete, připojte se ke mně! 6. To neznamená, že nejsem ochoten mluvit o svém zdraví, strachu a smrti. Jsem ochoten, ale prosím nezapomínejte, že do posledního dechu to budu dělat v kontextu života. 7. Jakožto živý člověk se mohu rozhodnout, že se také zapojím do vašeho života a vašich zápasů. 162 Kdy si myslíte, že zemřete? Za padesát let, za deset, za pět, dnes? Když položíme tuto otázku, mikdo na ní neodpoví. Když poslouchám zprávy, často přemýšlím, zda ten člověk, který zemřel při autonehodě cestou domů z práce, pamatoval na to, aby své rodině řekl, jak moc ji miluje. Žil dobře? Uměl mít rád? Jedinou věcí, která je jistá, je možná to, že nestihl udělat všechno, co měl založeno ve své přihrádce. Pravda je taková, že nikdo z nás netuší, jak dlouho ještě bude žít. Je to smutné, ale většinou se chováme tak, jako bychom měli žít věčně. Odkládáme věci, o kterých ve svém srdci víme, že bychom je chtěli dělat říkat lidem, které milujeme, jak nám na nich záleží, trávit čas jen sami se sebou, navštěvovat přátele, občas si vyjít na pěší túru, zúčastnit se maratonského běhu, jít s dcerou na ryby, naučit se meditovat, stát se lepším posluchačem, a tak dále a tak dále. Vymýšlíme si důmyslné a geniální výmluvy, jimiž ospravedlňujeme svoje chování, a dopadá to tak, že většinu času a energie vydáváme na věci, které ve své podstatě vůbec nejsou důležité. 163 Takto vyřčená holá pravda nám může pomoci zaměřit se na to, co je důležité a neopomíjet maličkosti, které se v některých momentech životní dráhy mohou jevit ne úplně důležitými, na kterých vše stojí, 162 FREEDMAN, J. COMBS, G. Narativní psychoterapie. Praha: Portál, ISBN CARLSON, R. Nekazte si život maličkostmi. Praha: Talpress, ISBN X. 95

96 ale právě ty v životě bývají mnohdy nejdůležitější. Prožijme tento a každý další den, jako by byl naším posledním, protože by skutečně posledním mohl být. 7.3 Žít beze strachu ze smrti Smrt se nám jeví především jako hrozba, máme z ní strach, zakódovaný už v naší instinktové výbavě. Jde nám tedy o to, jak se s tímto strachem vypořádat, jak ho oslabit, jak s ním žít bez přílišného utrpení. 164 První krok k překonání tragického pesimismu učiníme, když poznáme, že pro nás existuje možnost zaujmout ke smrti postoj, vypořádat se s ní, nějak se k ní vztáhnout. Francouzský filozof Gabriel Marcel v tomto spatřuje jeden z aspektů lidské svobody, přičemž poukazuje na to, že člověk může svým postojem ke smrti, tedy svou svobodou, spolurozhodovat o tom, jako co se mu bude jevit smrt a skrze ni celá skutečnost. Ve své svobodě se totiž může otevřít pro určité zkušenosti, nebo se jim uzavřít. Jak se nám všechno jeví, v jakém světle se to ukazuje, jak se to odhaluje to je vždy také činem naší vlastní svobody. 165 Důležité je se strachu ze smrti zbavit. Není dobré ani nutné se strachem kamarádit a naučit se s ním žít. Nutné je se s ním navždy rozloučit. Strach člověka pouze svazuje a přátelství s ním navíc s sebou nese nebezpečí, že tu a tam vypluje na povrch nebo se na něm dokonce usídlí. Strachu je nutné porozumět, poznat jej a pak teprve je naděje, že jednou provždy zmizí. Čeho se bojíme? Když jsme se narodili, byli jsme nazí. Nepřinesli jsme si sebou na svět nic, ale nebáli jsme se. Narodili jsme se, prošli jsme tímto ohromným zvratem a víc se narození nebojíme. Už proběhlo, nedá se s tím nic dělat. Život také probíhá a také se s tím nedá nic dělat. Není třeba se bát ani smrti, protože ať uděláme cokoli, stejně přijde. Nikdy jsme ani na okamžik nepomysleli na to, že než jsme se narodili, tak jsme se měli bát, bát se toho, co nás čeká za potíže, úzkosti a utrpení. Prostě jsme nebyli. A stejně tak to bude i po 164 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Přep. vyd. Praha: Portál, ISBN SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN X. 96

97 smrti. Když zemřeme, prostě zemřeme. Nietche řekl: Poslední odměnou mrtvých je, že už znova nezemřou. 166 Konfucia se jednou zeptal jeho nejnadanější žák: Co se stane po smrti? Konfucius odpověděl: Neplýtvej časem. Až budeš ležet v hrobě, můžeš o tom přemýšlet, ale proč se tím trápit teď? Epikuros roku 306 př. n. l. koupil v Athénách dům se zahradou, kde zřídil školu a kde se svými velmi početnými žáky společně žil. Škole dal příznačný název Zahrada. Jeho cílem bylo na pozadí fyzikálně odůvodněného světového názoru existenciálně uskutečňovat jednu základní myšlenku, totiž při jistotě, že musíme zemřít, přece žít s lehkou myslí. Škoda, že dnes již školy s podobným zaměřením neexistují. Epikurova škola přežila celých pět set let, což je dokladem žádanosti jeho učení. Strach z toho, co se stane, až zemřeme, je zcela zbytečný. Cokoli se má stát, to se stane a my s tím dopředu stejně nic nenaděláme. Nevíme co přijde, takže je zbytečné dělat domácí úkoly, připravovat se na otázky, které budou položeny. Nevíme nic. Není třeba dělat si s tím starosti a marnit tak čas. Chce to trochu smyslu pro humor, trochu smíchu, trochu dětské nevinnosti. Co můžeme ztratit? Čeho se bát? Přišli jsme sem na svět bez ničeho a bez ničeho zase odejdeme. Ale než k tomu dojde, užijme si trochu dobrodružství, abychom poznali, kdo vlastně jsme a co dokážeme. Kdo je vlastně ten člověk, který se skrývá uvnitř? Kdo je ten člověk, který se narodil, proplul dětstvím do mládí, zamiloval se, žije a jednoho dne zemře, aniž by věděl, kam jde? Stačí jen trocha zvědavosti, je to velice přirozené a není se čeho bát. Strach ze smrti je vždy největší u těch, kteří cítí, že svůj život nežili naplno. Osvědčené pravidlo zní: Čím méně naplněný život nebo čím více nerealizovaných možností, tím větší hrůza ze smrti. 167 Nezbývá tedy nic jiného, než při vědomí vlastní smrtelnosti naplno žít život tak, aby byl skutečně naplněný a realizovat všechny možnosti, které nabízí. Smrt dodává životu skutečný a pravý smysl. Vědomí smrtelnosti žene člověka vpřed a nedovolí mu životem mrhat v nudě všedního dne. Jako dlouholetý psychoterapeut dokonce tvrdí, že teprve až když si člověk naplno uvědomí, že jeho život má konec, tak se zbaví strachu a s ním souvisejících nebo z něj vyvěrajících psychických problémů YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN PECK, M. S. Dále nevyšlapanou cestou. Praha: Argo, ISBN

98 Otázkou zde může být, co je to žít život naplno? Odpověď lze částečně najít v tezi, že každý strach ze smrti je nakonec strachem ze svědomí. Z tohoto je nutné vycházet a pokračovat dále, tvrdit, že existuje také něco takového jako negativní strach ze svědomí, který se vztahuje nejen na skutky a jednání, ale také na promarněné příležitosti a šance, které každý z nás v životě zahodil. Pro někoho to tedy může znamenat, že se bude snažit si co nejvíce užívat života a brát vše, co mu může nabídnout na úrovni potěšení nebo zábavy. Jiný svou realizaci bude spatřovat v práci, jiný v pomoci ostatním, možností je celá řada. 169 Aspektem života, který nejvíce roznítí lidskou duši, je schopnost podílet se na podnikání, které je trvalejší než on sám. Právě v tomto duchu a s tímto cílem v mysli se snažme o sebezdokonalení a lepší zvládání věcí. Až na nás sáhne smrt, ponechá nedotčené tyto věci, tyto ideje, tyto skutečnosti, které jsou pevnější a vzácnější než my. Navíc naše víra v prozřetelnost nás může přivést k přesvědčení, že smrt přichází ve vlastní stanovený okamžik, okamžik záhadný a zvláště plodný nejen pro nadpřirozený osud duše, ale i pro další pokrok na zemi. 170 Tato slova nejsou o ničem jiném, než o přesahu sama sebe a o pochopení, že Já nejsem to nejdůležitější, co tato země kdy nosila. Žít, pracovat, rozvíjet svého ducha, zdokonalovat se ve všech možných a snad i nemožných oblastech a nežít jen pro sebe. Směřujme k vyššímu stavu uvědomovaného bytí, které posléze vede ke smíření s naší konečností. Člověk skutečně vyzraje, teprve když dojde k tomuto závěru: Pokud smrt potkává všechny ostatní, já nemohu být výjimkou. Jakmile nám tento závěr pronikne hluboko do srdce, náš život už nikdy nebude stejný. 171 Když se smrti skutečně přestaneme bát, když skutečně necháme strach odejít, náš život bude lepší a krásnější. V některých případech se lze domnívat, že člověk věřící v Boha a znající Bibli má vztah ke smrti vyřešen více, než ateista. Některá biblická slova však mohou poskytnout útočiště, pomoc a naději i lidem nevěřícím. Pro ilustraci zde úryvek z Prvního listu Korintským: Chci říci to, bratři, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl v nepomíjitelném. Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí 169 FRANKL, V. E. Psychoterapie pro laiky. Brno: Cesta, ISBN POWER, R. Ztracené učení Lamy Góvindy. Praha: Pragma, ISBN OSHO. O životě a smrti. Bratislava: Eugenika, ISBN

99 totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. 172 Opět se nejedná o víc než o výzvu k žití života naplno a k dodržování základních zásad mezilidských vztahů, neboli desatera, což je právě tím dílem Páně. Možná by svět byl příjemnějším místem, kdyby tato i další biblická slova přijali za svá věřící i nevěřící. Pokud věřící skutečně věří písmu svatému, pak jim můžou ateisté snad i závidět, což si lze ověřit byť i jen letmým seznámením se s Biblí. Podívejme se na slova z části Bible Filipínským a vnímejme jednoduchost a jednoznačnost, která je věřícímu prostřednictvím těchto slov nabízena: Neboť vím, že se mi vše obrátí k dobrému vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista. Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu. 173 Pokud je tedy smrt něco, čeho se věřící nebojí a možná se na ní i těší, tak proč bychom se na ni neměli těšit i my ostatní? Tak proč se bát? Je-li ziskem pro věřícího, lze se domnívat, že bude ziskem i pro nás. A navíc vše má svůj konec, vše, co vzniká, musí logicky jednou i zaniknout nebo se přeměnit v cosi jiného. Týká se to samozřejmě i člověka, ale i celého vesmíru. Za deset miliard let už tu nebude nic z toho, co se zdálo být tak důležité a trvalé; v prostoru zůstane popel, který se zase seskupí podle nějakého nového vzorce, přemění ho nekonečná možnost. A my nebudeme nikde a budeme nikdo, což ale nepředstavuje žádný problém, protože už jsme tam byli. A také: nikdy, vůbec nikdy se nedozvíme, proč to všechno. 174 Toto není pesimismus, tak to prostě je, taková je realita všech věcí v nekonečném vesmíru. 172 WILLIAMS, D. A co o tom říká Bible. Praha: Česká biblická společnost, ISBN WILLIAMS, D. A co o tom říká Bible. Praha: Česká biblická společnost, ISBN FULGHUM, R. Co jsem to proboha udělal? Praha: Argo, ISBN

100 Bát se smrti je skutečně zbytečnost sama. Věci se dějí, tak jako voda teče, a tak jako nejde zastavit vodu, nejde zastavit ani přirozený běh věcí. Smrt prostě k životu patří a svým způsobem jsou život a smrt jedno, protože jedno bez druhého neexistuje. Zde několik veršů Chalíla Džibrána: Řekl jsem Životu: Chtěl bych slyšet mluvit Smrt. A Život trochu zvýšil hlas a řekl: Právě ji slyšíš. Až vyřešíte všechna tajemství života, zatoužíte po smrti, neboť ta není ničím jiným než dalším tajemstvím života. Narození a smrt jsou dva nejvznešenější projevy statečnosti. 175 Je neuvěřitelné, jak pouhými několika slovy lze vystihnout tak velkou pravdu. Vždy, když se strach ze smrti dostaví, je dobré si na tato slova vzpomenout. Každý, kdo skutečně dokáže žít tady a teď, vítězí nad smrtí. Je nutné oprostit se od zbytečného balastu a vnímat a prožívat a hlavně si uvědomovat to důležité, co život nabízí a poskytuje. Život nesmí být vězením a už vůbec ne pouhým čekáním na smrt. Pak se život mění v celu smrti, což je velmi tristní a nežádoucí. Co bude po smrti, nevíme, třeba to bude prima, třeba ne, ale proč se toho bát už teď, když jsme živí a můžeme brát i dávat. A je na každém jednotlivci, jak s touto šancí naloží. Ubohá duše, v hříšném vězíš těle, tělesné pudy se v něm vzpurně sváří, proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele, tvůj zevnějšek však nádherou jen září? K čemu ten lesk, když zajde v krátké době? Proč pouhá schránka má tě tolik stát? Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě? Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát? Hleď z nouze udělat svou ctnost, 175 DŽIBRÁN, Ch. Písek a pěna. Praha: Vyšehrad, ISBN

101 co jemu schází, v tom zkus najít lék, pozemskou bídu vyměň za věčnost, bohatá uvnitř, chudá navenek. Ze smrti žij, co ze života žije, Smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje. 176 A ještě jedna velmi důležitá věc. Nikdy se nesmí vytratit smysl pro humor. S ním je vše snadnější, humor vše ulehčuje. Nelze vše brát jen smrtelně vážně. Nadsázka nikdy ničemu nemůže uškodit. Lehkost žití s humorem je osvobození, které má každý na dosah, stačí jen po něm sáhnout a užívat jej jak nejúčinnějšího léku proti všem strastem, problémům, strachům, úzkostem, a to i ze smrti. Bůh možná existuje a možná neexistuje, co na tom záleží. Rozhodně je jisté, že existuje něco, co přesahuje člověka. Zda to budeme nazývat božstvím, či jinak, na tom nezáleží. Všichni jsme jenom rybky v akváriu: Dvě zlaté rybky žily v akváriu. Líně plavaly kolem dokola a vedly filozofické debaty. Až se jedna rybka zeptala druhé: Věříš v Boha? Samozřejmě! A jak můžeš vědět, že existuje? Kdo myslíš, že nám každý den mění vodu? Život v nás plyne jako poklidná řeka. Je to zázrak. Ale nám zevšední i zázraky. Každý den je úplně novým darem, čistou, nepopsanou stránkou. Bůh nám každý den mění vodu. Bůh neumírá v den, kdy v božství přestaneme věřit. Ale my sami umíráme v den, kdy náš život přestane vnímat světlo, které nepřestává zářit a každý den je nové. Ve světle zázraku, jehož původ přesahuje lidský rozum. 177 To, čemu housenka říká konec světa, to Pán nazývá motýlem VITALE, J. LEN, I. H. Svět bez hranic. Kratochvilka: Čintámani, ISBN FERRERO, B. Úsměvy pro duši. Praha: Portál, ISBN SIEGEL, B. S. 365 receptů pro duši. Praha: Pragma, ISBN

102 8. SMRT, STRACH, PSYCHOLOGIE A PSYCHOTERAPIE Bohužel ne každý a ne vždy dokáže svoje strachy a úzkosti zvládat sám. Téměř každý se v životě setká s vnitřními pocity, obavami, strachy a úzkostmi, s kterými si neví sám rady. Někdo bojuje sám a snaží se nad svým vnitřním nepřítelem zvítězit, což mnohdy vede k rozvoji problémů ještě větších a mnohdy takový boj končí v nějaké psychopatologii. Tu si pak jedinec může uvědomovat, protože ho obtěžuje a je mu v životě přítěží nebo si ji neuvědomuje a pak se on sám stává problémem pro své okolí. Cílem této práce není zabývat se psychopatologiemi, poruchami osobnosti apod. Není cílem zde uvádět výčet nejrůznějších psychických poruch či onemocnění. Cílem je pouze poukázat na fakt, že tyto problémy existují a v mnoha případech jsou vyvolány strachem ze smrti jako prvotní příčinou, kterou si jedinec vůbec nemusí uvědomovat. Navíc je více než evidentní, že strach ničemu nepomůže, nic neřeší a přináší jen problémy. Strach se objeví vždy, když se objeví něco neznámého, takže strach je vždy strachem ze smrti, přičemž jeho projevy mohou být nejrůznější. Vždy jde o strach, že se ztratíme, že nebudeme. Ale pokud chceme opravdu žít, musíme možnost ztracení se, a tedy smrti, přijmout. Je naprosto nutné přijmout možnost, že se ztratíme, přijmout nejistotu neznámého, byť se jedná o domnělé nepohodlí a s tím související pocit z něčeho, co není povědomé, co je cizí. Pokud tuto cenu zaplatíme, dostaví se následně požehnání ve formě radosti a stavu beze strachu. Život je krásný, protože je nejistý. Život je krásný, protože existuje smrt. Život je krásný, protože ho můžete opustit. Kdybyste ho nemohli opustit, byl by to příliš velký nátlak a život by se stal vězením. 179 Co tedy dělat v případě, že se problém objeví ať už ve formě strachu, obav nebo ve formě úzkosti, panických stavů či nejrůznějších neuróz? Sám člověk se s takovými problémy dokáže vyrovnat jen velmi těžko, navíc se nejedná o řešení trvalé. Nezbývá tedy nic jiného, než se obrátit na odborníka, kterým může být psychiatr, psycholog nebo psychoterapeut. Obracet se na odborníka však nemusí člověk až ve chvíli, kdy propadne např. hluboké depresi nebo úzkosti. Každému problému je lépe předcházet a věnovat mu pozornost raději dřív, než se stane problémem s velkým P. 179 OSHO. O strachu. Praha: Pavel Dobrovský BETA s.r.o., ISBN

103 Terapie je chápána zejména jako prostředek, který je schopen z člověka sejmout břemeno. Zde jsou čtyři situace, ve kterých je více než žádoucí obrátit se na odborníka: Zjistíte-li, že jste příliš rozrušení a nedokážete logicky uvažovat, odpočívat, přestat plakat nebo vyřešit, co je v nejbližší budoucnosti potřeba udělat. Chcete-li si s někým pohovořit o smyslu života a nejste nábožensky založení, nebo váš duchovní není schopen s vámi na toto téma mluvit. Jestliže se bojíte o život, máte strach z bolesti, kterou přinese nemoc, z léčby a vidiny smrti a nemáte si o tom s kým popovídat. Jste-li tak sklíčení beznadějí, že je pro vás obtížné vstát z postele, provádět potřebná rozhodnutí nebo mluvit s blízkými. 180 Zejména dva prostřední body dokládají, že vědomí vlastní smrtelnosti nám může působit problémy a že není dobré zůstávat s těmito problémy o samotě. Samozřejmě je nejlepší nedopustit, aby k problému vůbec došlo. Jak uvádím v předchozích kapitolách, je jednou z cest, jak problému předejít, pochopení. Upřímné a plné pochopení. V současné době se toto plně podaří ovšem jen několika šťastným jedincům. Běžný člověk se s existencí smrti pere pomocí nejrůznějších přístupů a taktik, jak je popsáno výše. Tím pádem dříve či později dospěje do bodu, kdy jeho taktika selže a problém ve formě úzkosti nebo deprese se dostaví. Pak již není na co čekat, protože to je právě ten okamžik, kdy není dobré zůstat s problémem o samotě. Byl by samozřejmě omyl si myslet, že když tedy navštívíme odborníka, tak se vše jako zázrakem vyřeší, vše se najednou napraví a problém bude pryč a zůstane jen blažený pocit a vyrovnanost. Tak to bohužel nefunguje. Každý problém má někde své kořeny a každý problém nějakou dobu uzrává. A tak dlouho, jak necháme problém zrát, tak dlouhý je potom boj, který nás čeká. Nakonec zjistíme, že jsme to jen my sami, kdo musí tento boj vybojovat, ale odborník nám v tom může více než účinně pomoci. I když jste ve svém člunu sami, je vždy uklidňující vidět světla jiných člunů plujících poblíž. 181 Bylo by úžasné, kdyby existoval jakýsi superpočítač, do kterého by se na jedné straně vložilo veškeré vědění lidstva, veškeré poznatky psychologie, psychiatrie, medicíny, filozofie atd. a na druhé straně by se vložila osobnost jediného daného člověka se všemi jeho problémy 180 GRUMANOVÁ, J. První dny s vážnou diagnózou. Praha: Ikar, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

104 a specifiky. Počítač by pak vše zpracoval, porovnal a posléze by nám vydal výsledek v podobě návodu pro daného jednotlivce, který by přímo a konkrétně říkal, co má dotyčný dělat, na co se má zaměřit, na co a jak myslet, čeho se vyvarovat. Počítač by dokonce zjistil, kde problémy pramení a sám by navrhl způsob jejich odstranění. Bohužel takovým zařízením lidstvo zatím nedisponuje a není ani pravděpodobné, že v nejbližší době disponovat bude. Nezbývá nám tedy, než se se svými problémy svěřit jinému člověku, svěřit se do rukou odborníka, který se pokusí, na základě svých vědomostí a dovedností, pomoci nám při hledání cesty z problémů ven, případně nám pomůže hledat způsoby, jak problém zmírnit. To znamená, že onen odborník do jisté míry nahradí zmiňovaný superpočítač. Odborníci dnes používají celou řadu metod a přístupů vedoucích k léčbě nejrůznějších psychických problémů a rozkrývání osobnostních komponentů, které se na vzniku problémů podílejí. Vždy se jedná o proces poznávání člověka a jeho problémů, na jehož konci by mělo být stanovení naprosto jedinečného individuálního postupu na základě analýzy osobnosti, to znamená jakési diagnózy. Psychoterapie je použití psychologické vědy na léčení chorob, a to nikoli jen psychických, ale i těch, které jsou primárně somatické, mají však psychickou odezvu, neboť ta může komplikovat život pacienta i činnost lékaře. V psychoterapii hrají zvlášť důležitou roli čtyři konstanty: 1. nevyhnutelnost smrti vlastní a těch, které máme rádi, 2. svoboda uspořádat si život podle našeho přání, 3. naše konečná osamocenost, 4. absence jakéhokoli zřejmého smyslu našeho života. Jakkoli se tyto konstanty zdají ponuré, obsahují v sobě zrníčka moudrosti a vysvobození. Existenciálním pravdám je možné čelit a jejich moc se dá využít ve prospěch osobních proměn a osobního růstu. 182 Zde jsou naznačeny hlavní oblasti, na které je třeba se vždy zaměřit. Jedině nevynechání ani jednoho z naznačených témat s sebou nese vysokou pravděpodobnost nalezení problému a jeho řešení. Existuje řada základních psychologických směrů a škol. V praxi se samozřejmě setkáme s jejich nejrůznějšími kombinacemi. Je dobré o jejich existenci vědět a znát základní principy těchto směrů. Mnohé z nich se navíc dají používat i jako jakési autometody, samozřejmě jen do určité míry. Přítomnost pomáhajícího odborníka je většinou nenahraditelná. 182 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

105 K psychoterapii lze dodat, že toto setkání, naprostý základ psychoterapie, je hluboce lidským setkáním mezi dvěma lidmi, z kterých jeden (obvykle, ale ne vždy, jde o pacienta) je ve větších problémech než ten druhý. 183 Proč mnozí v rukou psycho odborníků končí? A proč ani po rozhodnutí navštívit odborníka některým lidem nedochází, co může být hlavní příčinou jejich problému? Kliničtí i poradenští psychologové naráží částečně na zmíněnou tabuizaci smrti v životě svých pacientů a klientů. Jejich pojetí vlastního života, jejich životní scénář je defektní, protože smrt je v něm přítomna jen jako jakási neurčitá mlha na nedohledném konci a jako neurčitý, bezejmenný smutek, úzkost, tíseň a zoufalství, jimž oni sami nerozumějí. Pacienti a klienti různého věku očekávají, že s nimi psychologové budou mluvit o všem možném: o rodinných neshodách, o skrývané nenávisti, o přepracování a stresech na pracovišti, o sexuálním životě, o čemkoli jen o smrti ne! Často trvá delší dobu, než na toto téma přistoupí a než dojde k nalezení společné řeči. A přece právě tato skrytá otázka bývá často skutečným ohniskem spletitého lidského neštěstí, s nímž se psychologům svěřují. 184 Z výše uvedených slov je patrné, že smrt je téma, které nelze ignorovat. Toto téma musí být zpracováno, jinak problémy, které vyvolává, nikdy nezmizí. Strach ze smrti vždycky prosakuje pod povrchem. Pronásleduje nás po celý život a my si stavíme obranu často založenou na popření abychom se s vědomím smrti lépe vypořádali. Nemůžeme je však udržet mimo svou mysl. Přelije se nám do fantazií a snů. Osvobodí se v každé noční můře. Jako děti jsme byli velmi zaujatí smrtí a jedním z našich hlavních vývojových úkolů bylo zvládnout strach ze zničení. 185 Smrt je návštěvník každého terapeutického běhu. Přehlížet její přítomnost znamená předávat poselství, že je příliš strašná, než aby se o ní mluvilo. Mnoho terapeutů se přímé diskusi o smrti vyhýbá. Proč? Někteří terapeuti se jí vyhýbají, protože nevědí, co si se smrtí počít. K čemu je to dobré? říkají. Vraťme se k neurotickému procesu, k něčemu, s čím můžeme něco dělat. Jiní terapeuti zpochybňují relevantnost smrti pro terapeutický proces a řídí se radou velkého Adolpha Meyera, který radil neškrábat tam, kde to nesvědí. Ještě jiní odmítají začít s tématem, které vyvolává velkou úzkost v již tak úzkostném pacientovi (a stejně tak terapeutovi). 183 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN ŘÍČAN, P. Cesta životem. Přep. vyd. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

106 Přesto existuje několik dobrých důvodů, proč bychom se měli v průběhu terapie smrti postavit. Mějme na paměti, že terapie je hluboké a obsáhlé zkoumání průběhu a smyslu života. Jak bychom mohli smrt přehlížet s ohledem na její jistotu v naší existenci, s ohledem na to, že život a smrt jsou ve vzájemné závislosti? Od počátku zaznamenaného myšlení si lidé uvědomují, že všechno zaniká, že se zániku obáváme a že musíme najít způsob, jak navzdory strachu ze zániku žít. Psychoterapeuti si nemohou dovolit ignorovat tolik velkých myslitelů, kteří došli k závěru, že učit se dobře žít znamená naučit se dobře zemřít. 186 Jen dodejme, že výše zmíněné závěry si nemohou dovolit ignorovat nejen terapeuti, ale ani všichni ostatní lidé. V budoucnosti musí společnost dospět do bodu, kdy veškerá tabu budou vymazána a vše, co je lidské a přirozené, bude lidmi přijímáno a zdravě zpracováváno. Budoucí lidstvo musí odstranit veškerá tabu. Nebude žádné tabu týkající se například sexu, ale nebude ani tabu týkající se smrti. Život pak bude možno žít naplno a smrt bude přijímána jako jeho neoddělitelná součást. Člověk by měl naplno žít a naplno umírat Psychoanalýza psychoanalytická terapie Psychoanalytická psychoterapie vychází z psychoanalýzy. Pod toto shrnující označení bývají řazeny postupy, které se od psychoanalýzy liší jen minimálně, i ty, jejichž spjatost s ní spočívá jen v některých sdílených teoretických postojích. Psychoanalytickou psychoterapii chápeme jako formu kauzální (pozn. autora: kauzální = příčinný) léčby duševních poruch vycházející z psychoanalytické teorie a využívající jak základních psychoanalytických nástrojů léčby, tak i jejich nutných modifikací. Zakladatelem psychoanalýzy byl na přelomu 19. a 20. století moravský rodák a vídeňský lékař Sigmund Freud (* Příbor na Moravě, Londýn). Spolu se svým starším kolegou Josephem Breuerem (* , ) vyvinuli tzv. katartickou léčbu (pozn. autora: katarze = vnitřní duševní očista) neuróz, která vycházela z traumatického modelu vzniku funkčních duševních poruch. Podstatou tohoto modelu je 186 YALOM, I. Chvála psychoterapie. Praha: Portál, ISBN OSHO. Osho na každý den. 365 meditací. Praha: Pavel Dobrovský BETA s.r.o., ISBN

107 představa, že traumatické myšlenky nemohou být volně řazeny mezi ostatní obsahy duševního života a mysl se proti nim brání vytěsněním. Afektivní síla těchto myšlenek se poté projevuje jako psychický problém. Později Freud zjistil, že stejný vliv jako traumatické myšlenky týkající se reálných událostí mohou mít i fantazie. Později Freud přichází s teorií modelu psychiky, jenž rozdělil na tři části: id nejprimitivnější část osobnosti skládající se ze základních biologických impulzů neboli pudů, je to ta složka osobnosti, která hledá bezprostřední uspokojení a řídí se principem slasti, neboli usiluje o získání slasti a vyhnutí se bolestem, a to bez ohledu na vnější okolnosti. ego centrální řídící instance psychiky, disponuje ovládáním motoriky, je zdrojem pocitů a citů, disponuje obrannými mechanismy proti úzkosti, testuje realitu a odlišuje realitu vnitřní a vnější, fantasii a realitu, pracuje na základě principu reality. Tato složka osobnosti se vyvíjí, jak se jedinec učí brát ohledy na požadavky skutečnosti, tzn., že se učí vědomí, že uspokojení musí být oddáleno. Rozhoduje tedy o tom, jaké jednání je vhodné a co bude uspokojeno a jak. Ego je prostředníkem mezi požadavky id, vnější reality a superega. superego ta složka osobnosti, která posuzuje, zda činy člověka jsou dobré, nebo špatné. Je to tedy jakási zvnitřnělá reprezentace morálky a hodnot společnosti obsahující svědomí jedince a obraz ideálně mravné osoby. Z těchto částí je Ego a Superego z části vědomé, z části předvědomé a z části nevědomé, Id je vždy a zcela nevědomé. Úkolem psychoanalýzy je tedy zejména zkoumat nevědomé části osobnosti, které ovlivňují prožívání a chování člověka a pokoušet se je vynést na povrch do vědomí, aby mohly být znovu a správně zpracovány. Zpočátku byla psychoanalýza terapeutickou a diagnostickou metodou a podstatou psychoanalýzy jako léčebné metody bylo (a je) přivést potlačené, tj. nevědomé psychické obsahy do vědomí pacienta, neboť tím, že si postižený uvědomuje podstatu tohoto potlačení, se od jeho neurotizujícího vlivu osvobozuje. Předpokladem je ovšem identifikace afektogenního konfliktu předpokladem psychoterapie je psychodiagnostika, zahrnující poznání etiologie psychické poruchy, tj. jejího původu NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Roz. a přep. vyd. Praha: Academia, ISBN

108 Ve vztahu ke smrti lze tedy hovořit zejména o odhalení skrytého strachu a úzkosti ze smrti jako prvotní příčiny psychického problému, chování apod. To znamená vynést strach ze smrti z nevědomí do plného vědomí a pracovat s ním přímo. Strach ze smrti, bezpochyby jeden z hlavních motorů úzkostných poruch a generátor obav o zdraví, je pro každého z nás velkým vyzyvatelem. Zemřít můžeme kdykoli a kdekoli, bez ohledu na zdravotní stav či věk. A k naší nelibosti jednou skutečně zemřeme. Nastoupit cestu válečníka znamená umění smířit se s vlastní smrtelností. Skutečný válečník ví, že se svou smrtí nic nezmůže, ale se svým životem ano. 189 Freud popsal několik strategií, které jedinec může použít, aby zabránil vzniku úzkosti, nebo ji snížil. Tyto strategie nazval obranné mechanismy ega. 190 Když nevědomé konflikty zesílí a začnou být nesnesitelné a výsledné obranné mechanismy se stanou příliš omezujícími, objeví se neurotické symptomy. Každá osobnost má základ v nevědomých konfliktech, lidé se však liší podle jednotlivých pudů, pravidel, úzkostí a obran, které se v konfliktu vyskytují. Rozdíly závisejí na životním stadiu, v němž ke konfliktům dochází. Rozdíly v zážitcích a zkušenostech, k nimž během těchto stádií dojde, hrají zásadní roli při vzniku rozmanitých lidských rysů a osobností. 191 Psychoanalýza prošla za více než sto let své existence velkým vývojem a v současné době představuje celou řadu teorií. Mnoho původních Freudových myšlenek (zejména z oblasti metapsychologie) vzalo v průběhu tohoto vývoje za své, některé již za jeho života, mnoho jich je však platných dodnes. Na jejich podobě se nezbytně podepsala úroveň rozvoje vědy na konci devatenáctého století. Nezřídka jsou jeho myšlenky reformulovány v kontextu současného poznání a získávají nový rozměr. Zejména mnoho pozorování a klinických popisů však budí dodnes obdiv. 192 Freud vstoupil do dějin psychoterapie v mnoha směrech. Zejména tedy tím, že objevil důležitost lidského nevědomí a vnitřních konfliktů pro chování a motivaci člověka, včetně vlivu na jeho zdravotní stav. Také je nutno zmínit, že jako první zdůrazňoval význam vztahu mezi terapeutem (analytikem) a pacientem po celý průběh léčby, kdy se vlastně jedná o 189 JANÍČEK, J. Když úzkost bolí. Praha: Portál, ISBN PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN VYMĚŤAL, J. et al. Obecná psychoterapie. 2. roz. a přep. vyd. Praha: Grada, ISBN

109 terapii vztahem, ze které by mělo vzejít porozumění sobě, to znamená, že pacient si uvědomí to, co dříve nevěděl, což je předpokladem uzdravení a stabilního duševního života. Freud výrazně ovlivnil další vývoj oboru a podrobnější znalost teorie psychoanalýzy patří k všeobecnému vzdělání každého psychoterapeuta. Řada pozdějších významných osobností psychoterapie a zakladatelů nových směrů byla psychoanalýzou ovlivněna zejména tím, že se s ní kriticky vyrovnávala. 193 Vzhledem k povaze psychoanalytické psychoterapie nelze hovořit o zvláštních technikách při práci s úzkostí. Klíčovým prostředkem léčby je zde porozumění povaze emočního prožitku vznikajícího v terapeutické dyádě, které je základem pro další činnost. Předpokladem tohoto porozumění, jež má povahu ne vždy sdělované interpretace, je terapeutova schopnost uvědomit si a po dostatečný časový interval snést nepříjemné prožitky. Jedinými našimi nástroji jsou tedy terapeutova schopnost snést a zpracovat úzkost, kterou v terapii prožívá, a pomoci pacientovi v růstu jeho schopnosti uchopení vlastních prožitků a porozumění jim Behaviorální psychoterapie Behaviorismus je myšlenkový směr, v jehož centru zájmu stojí chování, jeho pozorování a analýza. Psychologie je podle pojetí behaviorismu čistě objektivní, experimentální přírodní věda. Jejím cílem je předvídání a ovládání chování. Klasický behaviorismus jako psychologická teorie, jak ji v první polovině 20. století zformulovali E. L. Thorndike, J. B. Watson, B. F. Skinner a další, nevytvořil vlastní teorii osobnosti, protože sám pojem osobnost, podobně jako pojem mysl, byl pokládán za nevědecký a empiricky neprokazatelný. Behavioristé vycházeli ze základního předpokladu, že i když určité psychické pochody jsou vrozené (pudové, instinktivní, temperamentové), rozhodující podíl lidského chování tvoří reakce naučené v průběhu života na základě zkušeností s podněty z okolního prostředí (charakterové), že nevhodnému (maladaptivnímu) chování se člověk učí stejným způsobem jako chování adaptivnímu, že maladaptivní chování 193 VYMĚŤAL, J. et al. Obecná psychoterapie. 2. roz. a přep. vyd. Praha: Grada, ISBN VYMĚŤAL, J. et al. Speciální psychoterapie. 2. přep. a dop. vyd. Praha: Grada, ISBN

110 lze odstranit či přeučit pomocí stejných principů učení, které vedly k jeho vytvoření, a konečně že podmínky, které vedly k vytvoření určitého chování, nemusejí být nutně tytéž, které vedou k jeho přetrvávání. Behavioristé, mezi nimi především B. F. Skinner, se zaměřili na zkoumání naučených složek lidského jednání v současné terminologii charakterem B. F. Skinner nazval osobnost explanační fikcí a prohlásil, že to, co je považováno za rys osobnosti, je pouze skupina podobných reakcí, které vedou k podobnému posílení určitého chování v různých situacích, osobnost tedy není podle B. F. Skinnera příčinou určitého chování, ale je to pouze označení pro soubor podobně podmíněných reakcí. 195 Charakteristika behaviorální terapie tedy spočívá v primátu chování, významu učení, direktivním a aktivním pojetí léčby, ve významu behaviorálního hodnocení a vyhodnocení výsledků a ve využití poznatků v každodenním životě. Základní charakteristiky behaviorální terapie: Abnormální chování většinou vzniká a udržuje se na základě stejných principů, které platí pro normální chování. Abnormální chování je většinou možné změnit uplatněním principů sociálního učení. Behaviorální hodnocení je souvislým procesem a zaměřuje se na současné determinanty chování. Lidi lze nejlépe popsat tím, na co myslí, co cítí a dělají ve specifických životních situacích. Léčba vychází z teorie a výsledků výzkumů vědecké psychologie. Léčebné metody lze přesně specifikovat a opakovat. Léčbu lze přizpůsobit individuální povaze problémů a lidí. Léčebné cíle a metody se uplatňují po vzájemné dohodě s klientem. Výzkum hodnotí vliv určitých terapeutických technik na specifické obtíže. Výsledek je hodnocen vzhledem k navozené změně chování, její generalizaci v reálných životních podmínkách a k jejímu setrvání v čase PRAŠKO, J. et al. Poruchy osobnosti. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN

111 Je tedy vidět, že se nehledají skryté, těžko postižitelné příčiny. Problematické chování a reagování už tedy není symptomem nějakého skrytého podnětu. Předpokládá se, že symptom je tedy sám o sobě tím hlavním problémem, který je vlastním cílem terapie. Ve vztahu k vědomí vlastní smrtelnosti se tedy dá říci, že člověk na podkladě tohoto vědomí se chová nějakým způsobem. Jedná se o vědomý podnět a o pozorovatelné a zkoumatelné chování. Pokud ovšem reakce a chování nejsou pro člověka samotného pozitivní, je nutné a podle behaviorální teorie i možné dotyčného přeučit na nové, pro něj přínosné chování a reagování. Vědomí smrtelnosti v lidech vyvolávají strach a úzkost, přičemž tyto pojmy nebývají v behaviorálních přístupech jasně rozlišovány. Předpokládá se, že nejenom u strachu, ale i u úzkosti je možné přímo určit specifické spouštěcí podněty, tedy např. strach ze smrti. Behaviorální terapeuti sice nesdílejí jednotnou teorii strachu a úzkosti, ale přesto lze vysledovat některá společná východiska: 1. Strach a úzkost jsou považovány za komplexní behaviorální vzorce odezev organismu, které jsou vyvolány potencionálně ohrožujícími objekty, situacemi či událostmi. Tyto odezvy jsou vyjádřeny změnami na úrovni fyziologické (např. bušení srdce, zvýšení krevního tlaku, hyperventilace apod.), kognitivní (např. změny pozornosti, katastrofické myšlenky, obavy apod.) a motorické (změna tělesného postoje, útěk apod.). Primární funkcí těchto změn je připravit organismus k úspěšnému zvládnutí ohrožení. 2. Podněty, které navozují strach, mohou přicházet jak z vnějšího prostředí (např. pavouci, zkoušky, nečistota, zemětřesení apod.), tak i z vnitřního (např. píchání na hrudi, motání hlavy, vtíravé myšlenky, agresivní impulz apod.). 3. Některé strachy jsou považovány za užitečnou reakci na nebezpečné situace, jiné jsou považovány za nebezpečné. Ty mohou vést až k úzkostným poruchám. V behaviorálních přístupech se předpokládá, že normální i abnormální strachy a úzkosti jsou zprostředkovány stejnými mechanismy a kvalitativně se od sebe neliší. 4. Prví behavioristé opírali svá vysvětlení strachu a úzkosti výlučně o zákonitosti učení. Tento pohled byl postupně revidován a rozšířen také o evoluční, genetické a kognitivní 111

112 faktory. Novější přístupy se shodují na předpokladu, že základní vzorce reakcí strachu a úzkosti jsou přítomny už při narození, ale zráním a učením se mohou měnit. 197 Z výše popsaného vyplývá, že zvnitřnělá obava ze smrti může kdykoli na základě podnětu jak vnějšího, tak vnitřního propuknout v nepřiměřený strach, či úzkost. Behaviorální terapie může pomoci vytvořit přiměřené vzorce chování dané situaci, ale stále zůstává základem absolutního odstranění úzkostí skutečné pochopení smrti a vyrovnání se s ní. Dnes existuje celá řada behaviorálních postupů. Jedná se např. o systematickou desenbilizaci, hraní rolí, plánování činností, postupné stupňování úkolů a trénink asertivity. 198 Behaviorální psychoterapie tedy zahrnuje všechny přístupy, jež aplikují při léčbě ověřené poznatky psychologie experimentální, kognitivní a obecné, zvláště teorie učení. Veškeré psychické projevy jedince, včetně člověka samotného, považují za učením či přeučováním měnitelné. Terapie spočívá v pochopení vzniku a udržování nežádoucích projevů a v jejich měnění učením a vůbec novou zkušeností. Terapeut má k dispozici celou řadu osvědčených technik a strategií, jimiž navozuje změny v osobnosti, chování a zdravotním stavu pacienta. Terapeut postupuje spíše direktivně, vystupuje v roli experta a léčba mívá ráz kontrolovaného vědeckého pokusu, kdy pacient je o všem informován předem, je vyžadována jeho vlastní spolupráce a dodržování všech pokynů Kognitivně - behaviorální psychoterapie Kognitivní (z lat. cognitivus, poznávací) jako přívlastek nějaké teorie nebo činnosti znamená, že se klade důraz na poznávací (myšlenkovou, rozumovou) stránku této činnosti. Takže v případě kognitivní psychologie a kognitivní vědy se studují poznávací procesy. Předmětem zájmu kognitivní psychologie je vytváření tzv. vnitřních obrazů (modelů) vnějšího světa, ve kterém žijeme, neboli vnitřního obrazu chování, tj. situací, událostí, psychických procesů, myšlení člověka a problémů, s nimiž se setkáváme za účelem lepší orientace a možnosti učinit smysluplné rozhodnutí s předstihem. Takto vytvořený obraz 197 VYMĚŤAL, J. et al. Speciální psychoterapie. 2. přep. a dop. vyd. Praha: Grada, ISBN TIMULÁK, L. Základy vedení psychoterapeutického rozhovoru. Praha: Portál, ISBN VYMĚŤAL, J. et al. Obecná psychoterapie. 2. roz. a přep. vyd. Praha: Grada, ISBN

113 světa je důležitým činitelem ve vnitřním řízení aktivit našeho organismu. Je nejen zodpovědný za to, jak jsme schopni reagovat, ale také je například zdrojem naší celkové stability či nestability. Velmi zjednodušeně se dá říci, že je nutné naučit člověka správně poznávat realitu a na základě správného poznání ho naučit správně jednat a správně si realitu vysvětlovat. Právě správné poznávání je tedy jádrem této terapie. Pokud si člověk o realitě vytváří na základě poznání špatné úsudky, tak to vede postupně k patologiím. Kognitivní psychologie se snaží o odstranění neměnných názorů a snaží se bránit jedince před uzavíráním jeho mysli před jakýmikoli myšlenkami, zejména před těmi žádoucími a pro něj prospěšnými. Učí ho žít bez předsudků. Tento přístup vždy klade důraz na rozeznání aktuální nálady od osobnostního nastavení jedince. Některé teorie emočního zpracování se zaměřují na účinky nálady na emoční zpracování, zatímco další se zabývají vlivem osobnosti na toto zpracování. Oba typy teorií se ovšem překrývají. 200 Kognitivní přístup nám tedy říká, že pokud například člověk vnímá smrt pouze jako něco naprosto negativního, a to jak vlastní, tak smrt, se kterou se setkává v okolí, pak v něm vzniká například úzkost. Pokud dokáže terapeut pomoci danému člověku zacházet s tématem smrti v reálné podobě, pak jeho reakce budou adekvátní a nebudou pro jedince tak zatěžující a nebudou se vytvářet na základě špatného pochopení psychické problémy ve formě strachu a úzkosti. V myšlení úzkostného pacienta dominují témata nebezpečí a ohrožení jeho osobní domény, to znamená, že předvídá nešťastné události, které ohrozí jeho rodinu, jeho majetek nebo jeho postavení a další abstraktní hodnoty. Na rozdíl od fobického pacienta, který očekává nebezpečí jen v určitých situacích, kterým se lze vyhnout, úzkostný neurotik se obává situací, kterým se vyhnout nelze. Člověk, který se neustále bojí, že dostane nějakou vážnou nebo smrtelnou nemoc apod. 201 Co víc ohrožujícího by si člověk dovedl představit než smrt? Na základě popsaného se lze přiklonit k tezi, že prvotní příčinou úzkosti je smrt a zejména její nepochopení a nepřijetí. Kromě jiného může tato forma terapie pomoci člověku pochopit, proč jedná právě tak, jak jedná a tím ho odvrátit od nevhodných forem chování. 200 EYSENCK, W. M. KEANE T. M. Kognitivní psychologie. Praha: Academia, ISBN BECK, A. Kognitivní terapie a emoční poruchy. Praha: Portál, ISBN

114 Tyto přístupy vychází z předpokladu, že události v prostředí neovlivňují naše chování automaticky, ale jejich role je zprostředkována kognitivními procesy. Události v prostředí jsou sice důležité, ale jejich vliv je určen tím, jak je kognitivně zpracujeme, tj. jak je budeme vnímat, interpretovat, co si z nich zapamatujeme, jak se budeme rozhodovat apod. Tyto děje probíhají podle určitých pravidel, která jsou naučená. Kognitivní procesy mají v těchto přístupech přiřazenou roli v etiopatogenezi psychických poruch. 202 Kognitivní terapeuti předpokládají, že v důsledku interakce určitých dysfunkčních pravidel a životních událostí dochází k poruše kognitivního zpracování informací z našeho prostředí. Následkem toho vnímáme a interpretujeme zkresleně to, co se kolem nás a v nás děje. Tyto zkreslené interpretace potom ovlivňují naše prožívání a chování. Na příkladu deprese lze ukázat roli kognitivních procesů v její etiopatogenezi. Součástí deprese jsou nepřetržité mimovolné negativní myšlenky, které odráží zkreslené vnímání a hodnocení sebe, svého prostředí a budoucnosti. Depresivní člověk přijímá toto své myšlení jako rozumné a pravdivé, i když je nepřiměřené a nelogické. Typické logické chyby v myšlení depresivních lidí jsou například přehánění dopadu událostí negativních, bagatelizace pozitivních, černobílé uvažování a vyvozování zobecňujících závěrů na podkladě izolované události. Následkem těchto chyb dochází ke zkreslování vnímání a interpretací situací, které člověk prožívá. 203 Z výše popsaného lze vyvodit, že všechny kognitivní intervence se snaží změnit chování člověka prostřednictvím změny v jeho myšlení. Je nutno podotknout, že člověk si velmi často neuvědomuje existenci nesprávného automatického myšlení, které pak hraje velkou úlohu v rozvoji psychických poruch a má negativní vliv na jeho pocity a chování. Terapeutova úloha tedy spočívá v naučení jedince zaznamenávat své negativní způsoby vnímání a interpretování nepříjemně prožívaných podnětů. Ve chvíli, kdy se dotyčný naučí rozpoznávat přítomnost svých negativních myšlenek, přichází chvíle, kdy se musí naučit prozkoumat jejich pravdivost a užitečnost. Terapeut samozřejmě pomáhá jedinci s modifikací nesprávných přesvědčení. Velkou roli hraje emocionalita jedince. V tomto smyslu je nutné rozeznávat poznávání a hodnocení a jim odpovídající kognitivní a emotivní dispozice osobnosti, například úzkostnost, která vede k přeceňování hrozeb, ale i k vybavování v paměti uložených poznatků 202 VYMĚŤAL, J. et al. Speciální psychoterapie (úzkost a strach). Praha: Psychoanalytické nakladatelství, ISBN VYMĚŤAL, J. et al. Obecná psychoterapie. 2. roz. a přep. vyd. Praha: Grada, ISBN

115 pro danou situaci nepodstatných, a v souvislosti s časovou tísní zvyšuje vnitřní napjetí subjektu, čímž dezorganizuje jeho chování. Emoce tedy ovlivňují průběh poznávání, ale jsou také poznáním generovány (údiv, úžas a další). 204 Je tedy jasné, že každý člověk je jiný a každý tedy reaguje na jiný podnět jinak, jinak jej poznává, jinak s ním pracuje. Základem je ovšem vždy správné poznání na základě správného pochopení, a to právě i za pomoci terapeuta. Jestliže je pacientův problém výsledkem nedostatku informací, který už předem vylučuje kognitivní kontrolu nad maladaptivními reakcemi, pak je řešením zvýšit klientovo vědomí tím, že se mu poskytnou informace nezbytné pro kognitivní kontrolu. 205 V případě tématu smrti je tedy zapotřebí vidět celou věc přímým zdravým pohledem ve všech jeho souvislostech včetně přirozenosti tohoto jevu. Na základě správného poznání a vysvětlení si vlastní konečnosti lze pak pracovat se svým chováním a prožíváním a dospět k přirozeným a adekvátním reakcím a chování. 8.4 Gestalt terapie Gestalt terapie (tvarová terapie), kterou ve 40. a 50. letech 20. století zavedli Fritz Perls, Laura Perls a Paul Goodman, se zaměřuje na přítomnost, dále na prožívání a vyjadřování emocí. Podle této teorie mají úzkostní pacienti špatný kontakt se svým tělem a se svým okolím, proto se zaměřuje na tuto oblast. Pacienti dostávají úkoly, aby vnímali např. při jídle chuť, vůni jídla, cítili pohyb sousta v ústech atp. Terapeut se pacientů ptá, co se děje v tomto okamžiku, co cítí nyní. Dále podle Gestalt terapie lidé podléhají konvencím místo toho, aby žili a vyjadřovali se autenticky. Gestalt terapie učí lidi žít tady a teď. Hlavní důraz v Gestalt terapii se klade na osobní zkušenosti klienta, na přímý prožitek tady a teď během terapeutického sezení. Základem terapie je, stejně jako u jiných terapeutických směrů, rozhovor a terapeutický vztah. Terapie je, po domluvě mezi klientem a terapeutem, také nezřídka obohacována o tzv. zážitkové experimenty, jejichž prostřednictvím si klient snadněji uvědomí, co a jak dělá a prožívá a co by v dané chvíli 204 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Roz. a přep. vyd. Praha: Academia, ISBN PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN

116 udělat chtěl či potřeboval. Součástí je i integrace takovýchto nových zkušeností do současného života klienta. Důležité je propojení mezi racionálním, emočním a tělovým aspektem člověka, které při různých psychických potížích může být narušeno. Tématem terapie je jakékoli téma, které přinese klient. V Gestalt terapii se hodně věnujeme současnému životu, potížím a možnostem změny a zpravidla se cíleně nepátrá po příčinách v minulosti. Avšak stává se, že za současnými potížemi se odkryjí jejich kořeny vzniklé v minulosti a pak se tématem může stát i minulost, dětství a důležité vztahy, které mohou být zdrojem dnes již nefunkčních způsobů chování, myšlení a prožívání. Pozornost se také věnuje vztahu mezi klientem a terapeutem. Cíle Gestalt terapie: zlepšení schopnosti uvědomění si sebe sama (svých myšlenek, pocitů, potřeb, tužeb, tělesného prožívání, chování), lepší sebepoznání, objevování sebe sama a svých možností, poznat své potřeby a osvojit si dovednosti pro jejich naplnění bez zneužívání ostatních, schopnost dokončovat tzv. neuzavřené gestalty či nedokončené záležitosti z minulosti a osvojit si pružnější způsob reagování (rozvolnit tzv. fixní gestalty ). Neuzavřeným (nedokončeným) gestaltem může být nenaplněná potřeba, neprožitá potlačená emoce apod. Člověka pak stále zaměstnává tendence k dokončení tohoto neuzavřeného gestaltu. Uzavření gestaltu je možné naplněním určité potřeby nebo smířením se s tím, že to není možné, což je spojeno s procesem truchlení. A právě zde se může vyjevit pojem smrt. Může jít o úmrtí blízkého člověka nebo o strach a úzkost ze smrti vlastní, případně se tato témata mohou prolínat a navazovat na sebe. Navzdory naší staletí trvající snaze popřít svoji tělesnost musíme my lidé přijmout fakt, že jsme v podstatě biologickými organismy. 206 Biologické organismy jsou smrtelné a je cílem terapie dovést jedince k tomuto poznání a na jeho základě k životu tady a teď, oproštěného od strachu a úzkosti. Úzkost je trhlinou mezi nyní a pak, tady a tam. Kdykoli opustíme realitu času nyní a začneme hloubat nad budoucností, zažíváme úzkost Lidé se snaží nahradit úzkost jistotou jednotvárnosti, ale postupem času ztrácejí bohatství plynoucí z budoucích možností. Problémem je, že lidé v rychle se proměňující společnosti, kteří se snaží udržet současný stav, 206 PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN

117 mohou propadávat stále větší úzkosti z budoucích změn. Řešení úzkosti se tedy zdá být jasné: žít tady a teď, ne v trhlině. Tím, že se lidé naučí žít plně v přítomnosti, mohou transformovat úzkost ve vzrušení. Například místo toho, aby lidé stále přemítali o tom, jak stárnou, mohou prožívat vzrušení z každodenního nového kontaktu s neustále se měnícím prostředím. 207 S výše popsaným lze souhlasit, ale je nutné připomenout, že předpokladem zůstává smíření se s vlastním stárnutím a smrtelností. Z bubáka smrti je nutno uvnitř sebe vytvořit naprostou přirozenost života a díky tomu pak plně žít tady a teď. Dále se v Gestalt terapii hovoří o tzv. fixním gestaltu (fixed gestalt): jde o rigidní způsob organizace zkušenosti, o adaptaci související s nenaplněnou a potlačenou potřebou. Člověk pak reaguje stereotypním způsobem, kdykoli je původní potřeba znovu aktivována tak, aby se vyhnul problematickým prožitkům (např. smutku, bolesti, úzkosti, vzteku). Nereaguje tedy na současnou situaci, ale promítá si do ní minulost, reaguje, jako by šlo o stejné ohrožení jako tenkrát. Chování, myšlení a cítění je pak stereotypní a nevědomé. Je tedy důležité získat schopnost žít v přítomném okamžiku, naučit se přijímat zodpovědnost za svůj život a za svá rozhodování, přijímat sebe sama takového, jaký jsem, namísto toho, jaký bych měl být, včetně svých "odvrácených" stránek, naučit se podporovat sám sebe v náročných situacích a také umět si říct o podporu v okolí tam, kde je to možné a kde se pro to člověk rozhodne. Terapie znamená obrat ke zkušenosti, že je možno dosáhnout změny, znamená uvolnění konstrukce (gestaltu), která váže úzkost. 208 Hlavní pravidla Gestalt terapie: Žij v přítomnosti: zajímej se o přítomnost, dej jí přednost před minulostí a budoucností. Žij právě zde: zabývej se tím, co je zde, ne tím, co zde chybí nebo je vzdáleno. Přestaň snít, prožívej realitu. Zbytečně nepřemýšlej, raději se dívej a vychutnávej. Buď plně zodpovědný za svou činnost, své pocity, myšlení. Buď tím, čím opravdu jsi. atd. 207 PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN DÖRNER, K. PLOG, U. Bláznit je lidské. Praha: Grada, ISBN

118 Gestalt přístup vychází z předpokladu, že každý člověk je tvořen z rozličných stránek, které v sobě obsahují jak kladný, tak záporný pól. Např. každý člověk je schopen být laskavý, ale umí být i krutý; dokáže milovat druhého člověka, ale i nenávidět atd. Většina lidí žije pod tlakem měl bych a snaží se naplnit očekávání druhých. Problém je v tom, že většina lidí se odpojila od těch částí svého já, které byly v nesouladu s očekáváním rodičů, učitelů, církve nebo společnosti. V praxi to pak mnohdy vypadá tak, že u druhých lidí nenávidíme ty aspekty vlastní osobnosti, které u sebe popíráme a z kterých máme strach. Úkolem terapeuta je pomoci klientovi k hlubšímu sebepoznání, aby v sobě integroval popírané části sama sebe a převzal za ně zodpovědnost (např. člověk, který musel být tvrdý v důsledku prostředí, ve kterém vyrůstal, aby v sobě mohl přijmout i tu část sebe, která dovede být laskavá; člověk, který byl od malička veden k tomu, že musí být dokonalý a rozvážný, aby si rovněž dovolil připustit, že může být někdy nedbalý, hravý a spontánní atd.). Smysl života vycházející ze života v přítomnosti spatřujeme v uvědomění si, že každou vteřinu své existence prožíváme jako něco nového. Není možné si představit intenzivnější žití. U těch, kteří se vrhnou do proudu přítomnosti, se nedostavuje žádná lítost, neboť ta trápí ty, kteří uvízli ve slepé uličce minulosti. Neobjevují se žádné obavy z budoucnosti, jelikož pevně věříme tomu, že naše zdravá budoucnost vzejde z přítomnosti, na kterou jsme zaměřeni a v níž naplňujeme ty nejnaléhavější Gestalty (tvary). Existuje jen jeden opravdový cíl: stát se zodpovědnými a zdravými lidskými bytostmi Logoterapie Velké nebezpečí každé psychoterapie spočívá v jejím častém zaměňování s nadějí jedince, že najde smysl života. Nutná osvěta a s ní i sebeomezení terapie by otevřely nové společenské dimenze pro prevenci. Je však přesto důležité upozornit na to, že existuje jeden psychoterapeutický směr, logoterapie PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN DÖRNER, K. PLOG, U. Bláznit je lidské. Praha: Grada, ISBN

119 Logoterapie je psychoterapie zaměřená na pomoc při hledání životního smyslu. 211 Je založena na hledání a přijímání smyslu života jako východiska ze stresových situací. 212 Logoterapie je psychoterapeutická metoda vyvinutá Viktorem Emanuelem Franklem v první polovině 20. století. Vedle Freudovy touhy po slasti" a Adlerovy touhy po moci přichází s třetí základní lidskou potřebou touhy po smyslu. Odtud pramení název logoterapie, z řeckého logos-smysl. Někdy je také logoterapie označována za třetí vídeňskou školu psychoterapie. Logoterapie patří mezi tzv. humanistické psychoterapie a zároveň vychází z existencialismu. Logoterapie je původní terapeutický přístup zdůrazňující patogenní následky ztráty prožívání smyslu ve vlastním životě a naopak poukazuje na léčivé účinky, které přináší jeho obnovení. Východiskem k diagnostickému, terapeutickému a poradenskému uplatnění logoterapie je existenciálně-analytický obraz o člověku, který zdůrazňuje rozdílnou povahu a zároveň vzájemnou podmíněnost a působení životních dějů člověka ve třech dimenzích tělesné (hmotné), duševní (prožitkové) a duchovní (volní). 213 Smysl v životě může člověk podle této metody najít: 1. ve vykonání činu (myšleno hlavně v sebepřesahujícím činu, v takovém, jež je konán s ohledem na ostatní), 2. prožitím hodnoty (opravdový zážitek, který člověka obohacuje či povznáší), tou nejhodnotnější je láska, 3. v utrpení (promění-li ho člověk ve své morální vítězství). Základní myšlenkou logoterapie je, že pokud není touha po smyslu naplněna, vede to od frustrace až k existenciálnímu vakuu. Člověk začíná pochybovat o smyslu své existence, o smyslu života vůbec. Tomuto fenoménu je blízká tzv. nedělní neuróza - během volna zasahuje pocit existenciální prázdnoty plnou silou, není tlumen např. rutinní prací v zaměstnání. Pokud se tato frustrace dále rozvíjí, může to vést až k depresi, neuróze nebo dokonce sebevraždě. 211 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Roz. a přep. vyd. Praha: Academia, ISBN NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha Academia, ISBN VYMĚŤAL, J. et al. Speciální psychoterapie (úzkost a strach). Praha: Psychoanalytické nakladatelství, ISBN

120 Logoterapie pak pomáhá pacientovi najít východisko z jeho existenciální frustrace. Využívá k tomu průzkumu a podpory osobního hodnotového žebříčku pacienta. Za základní atributy lidského života považuje svobodu a odpovědnost vůči svědomí. Základním cílem logoterapeutických postupů je, aby si pacient osvojil prospěšnější svobodnější a odpovědnější přístup ke skutečnostem svého života a z tohoto postoje překonal mobilizací svých duchovních zdrojů i duševní či tělesné vlivy, které nerealistický strach a úzkost vzbuzují, zesilují nebo uchovávají. (Vyměťal, 2007, s. 156) A zde se zdá být základ. Strach ze smrti, která prostě přijít musí, je naprosto iracionální a je nutné jej vyměnit za smysl, který bude dán životu. Jan Vyměťal ještě dodává: V logoterapii se zřetelně rozlišuje mezi strastmi, kterým lze čelit změnou trýznivé skutečnosti vlastním aktivním činem, a takovými, kde je tato skutečnost lidskými silami nezměnitelná a cesta k překonání jejich vlády nad člověkem vede cestou jejich statečného přijetí a snášení, k němuž mu dává sílu právě vyšší životní hodnota, pro niž dokáže své strasti duchovně nepodlehnout, vzdorovat jí a unést ji. 214 Logoterapii proslavila i technika tzv. paradoxní intence. Jedná se o techniku vhodnou především k léčení strachu před strachem, fobií (např. strach z velkého prostoru, strach z hadů), strach před sebou samým. Pacient je vyzván, aby si přál paradoxně právě to, čeho se bojí. Jako příklad z praxe lze uvést léčbu nespavosti, kdy si pacient stále opakuje Nesmím usnout! Nesmím usnout, což ho zbaví strachu z toho, že neusne, uvolní se a usne. Další technika využívaná v logoterapii je tzv. dereflexe. Pokud pacienti sami sebe příliš pozorují (hyperreflexe) a tím si brání bezprostředně prožívat, oč jde, používá se logoterapeutická technika dereflexe. Místo toho, aby pacienti sami sebe pozorovali, musí na sebe zapomenout. O otázce, Jaký má život smysl?, se lze domnívat, že je špatně položena a že správně by měla znít: Jaký smysl chci dát svému životu? Při vědomí existence smrti se odpověď na první otázku hledá poměrně těžko. Ovšem hledat smysl pro něco ohraničené už je mnohem snazší. Logoterapie je tedy terapeutický přístup zvenčí, tzn. z hlediska objevování objektivních hodnot, jejichž uskutečňováním činí člověk svůj každodenní život smysluplným a objektivně hodnotným. Takové objevení smyslu pro vlastní život vůbec je lékem 214 VYMĚŤAL, J. et al. Speciální psychoterapie. 2. přep. a dop. vyd. Praha: Grada, ISBN

121 v případech, kdy člověk toto často samozřejmé a neuvědomované hodnotové zakotvení ztrácí a nenalézá, kdy je přímo konfrontován se zážitkem chybění smyslu v jakémkoli svém počínání, cílích a vztazích, situacích a událostech. 215 Proč se nezabiješ? může být pro některé klienty děsivou, ale zároveň účinnou otázkou pro zahájení terapie. Po úvodním šoku si člověk může začít uvědomovat, že v důvodech proti spáchání sebevraždy tkví zárodek smyslu, který se může rozvinout v opravdový smysl života. Nahodilosti v rámci jedinečné genetické výbavy a rodinné dědictví omezují naše možnosti, nemůžeme se stát kýmkoli, ale mohou pomoci vytvořit obrysy naší jedinečné identity. Smrt je vnímána jako negace bytí, která s sebou přináší také zodpovědnost za jedincovo chování, protože kdyby byl život nekonečný, mohli bychom rozhodnutí odkládat do nekonečna. Dokonce i tváří v tvář osudu je člověk zodpovědný za svůj postoj k němu Humanistická psychoterapie Vznikala v 50. letech 20. století a je velmi blízká existenciální psychoterapii. Carl Rogers a Abraham Maslow založili psychoterapii zaměřenou na osobu. Ústředními rysy tohoto směru jsou: akceptace, empatie a aktivní naslouchání bez odsuzování klienta. Klient je veden k větší sebeaktualizaci - tedy k větší schopnosti být sám sebou. Zlí jazykové nazývají tuto terapii pro její nenásilný přístup Hmmmterapie. Mezi další významné psychoterapeuty a psychology řadící se k humanistickému přístupu patří: Alfred Adler, Erik Erikson, Carl Jung, Erich Fromm, Karen Horney, Otto Rank, Melanie Klein, Harry Stack Sullivan. Tento proud obsahuje více škol, které mají společné to, že odmítají redukovat člověka na nějaký model. Kladou důraz na jedinečnost člověka, jeho autonomní schopnost zrát a rozvíjet se. Člověk je principiálně rozumná, svobodná a za sebe odpovědná bytost. Není to pouhá loutka vláčená životem díky svým pudům a vnějším okolnostem. Humanistická psychoterapie se hlásí k filosofickým směrům jako je fenomenologie a existencialismus. V terapii zdůrazňuje autentičnost terapeutického vztahu, důraz je kladen na zde a nyní. Terapeut 215 VYMĚŤAL, J. et al. Obecná psychoterapie. 2. roz. a přep. vyd. Praha: Grada, ISBN PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN

122 je ve vztahu za sebe sama, nikoliv za experta. Pro navození změny je důležité autentické setkání dvou osob. Humanistická psychoterapie se zříká technik a strategií, důležitější je pro ni bezprostřední rozhovor a vztah. Cílem terapie je podpora vlastního osobnostního růstu jedince, jeho nahlédnutí svého poslání ve světě, uvědomění si možnosti svobodného naplnění života s přihlédnutím k širším souvislostem. V pojetí humanistické psychologie (A. H. Maslow, C. R. Rogers a další) se zdůrazňují vnitřní zdroje chování, představující systém určitých potřeb či tendencí, mimo jiné tendence ke stálému růstu (zdokonalování) osobnosti (sebeaktualizaci): rysy jsou v tomto smyslu projevy dynamické funkce ega, které je reprezentováno především individuálním systémem hodnot. Toto pojetí však vypovídá o vlastnosti osobnosti spíše jako o motivačním aspektu chování než o jeho způsobu, respektive jako o zvláštním projevu určité obecné vlastnosti či tendence, takže to, jaký člověk psychicky je, pak určuje například taková vlastnost jako otevřenost vůči zkušenosti či potřeba sebeaktualizace, tj. plného fungování ega, a další tendence, které jsou obecně endogenní (biogenní). 217 Psychoterapie rozhovorem nebo empatická psychoterapie či rogersovská psychoterapie vychází z předpokladu, že každému z nás je vlastní vnitřní tendence celý život se osobnostně rozvíjet, dosahovat svých nejlepších možností a v rámci toho být zdráv. Úkolem terapeuta je vytvořit pro tento růst podmínky. Cílem je plně fungující osobnost. Hlavní snahou terapeuta je pomocí kongruentních a empatických otázek a reflexí přivést člověka k tomu, aby co nejupřímněji nahlas přemýšlel o svém momentálním prožívání a obsazích vědomí. Terapeut jedinci pomáhá, aby se sám sobě otevřel, se svými prožitky, zkušenostmi a myšlenkami se vyrovnal, hledal mezi nimi souvislosti a dával je do vztahu se sebou samým a svým životem. Zde terapeut musí být tím, kdo pomůže překonat i otázky smrti, konečnosti existence apod., neboť tyto mohou být překážkou růstu a naplňování potřeb. Úroveň a rozsah sebeexplorace jsou přímo úměrné pozitivnímu léčebnému efektu. Sebeexplorace sestává z otevírání a objasňování. Otevírání znamená, že pacient mluví o důležitých oblastech svého soukromí a své osobnosti. Předpokladem je ochota a schopnost sdělit druhému vše, co je prožívané jako subjektivně významné. Objasňování je hledání a ujasňování souvislostí mezi obsahy vědomí a prožíváním. Člověk si stále přesněji uvědomuje, které obsahy vědomí doprovázejí které prožitky a jaký mají význam pro něj osobně. Hledá přesný osobní význam toho, co cítí. Objasňované obsahy se mohou týkat zážitků a událostí z 217 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Roz. a přep. vyd. Praha: Academia, ISBN

123 minulosti, přítomnosti nebo se vztahují k budoucnosti a ke konci existence. Během terapie se pacient sebeexploraci učí a její větší výskyt je známkou terapeutického pokroku. Terapeut soustředěně naslouchá, snaží se přesně vyjádřit - zrcadlit, co říkal pacient, jak co prožívá. Terapeut se málo ptá a neinterpretuje. Vysoce žádoucí je, aby terapeut byl autentický (opravdový, věrohodný, pravdivý), vřelý (plně akceptující a vážící si pacienta) a vciťující a reflektující (snažící se co nejvíc pacientovi porozumět a pak mu to sdělit). K procesu terapie dochází tehdy, jsou-li naplněny nezbytné a postačující podmínky: 1. dvě osoby jsou v kontaktu (vztahu), 2. jedna osoba (klient) je ve stavu inkongruence (pozn. autora: inkongruence = neshoda, nesouhlas, vnitřní rozpor vznikající v člověku v okamžiku, kdy prožije pro něj něco významného, ale naprosto nepřijatelného), 3. druhá osoba (terapeut) je kongruentní (pozn. autora: kongruentní = shodná slovní i mimoslovní sociální interakce, soulad slov a skutků, shoda verbálních i nonverbálních signálů) ve vztahu (Hmmmterapie), 4. terapeut prožívá bezpodmínečné přijetí klienta, 5. terapeut prožívá empatické porozumění klientovu vnitřnímu vztahovému rámci, 6. klient vnímá alespoň v minimální míře podmínky 4 a Úzkost a strach jsou velmi častým projevem a následkem déletrvajících inkongruencí, tedy rozporů mezi sebepojetím a zkušeností člověka. Zmíněný stav tlumí aktualizační tendenci, je proto nežádoucí a jedince ohrožující v jeho vývoji. Psychoterapeutická léčba u dospívajících a dospělých pacientů pak spočívá v nalezení a překonání zrušení inkongruencí a v tomto významu je kauzální. 219 Je tedy vidět, že problém nastává např. ve chvíli, kdy jedinec sám sebe chce pojímat jako nesmrtelného, ovšem jeho zkušenost mu říká, že tomu tak není. Člověk se tak může dostat až do bodu, kdy se zastaví ve svém růstu, protože je překvapen realitou zvenčí. Jedinec se začne uzavírat do nějakého systému domnělé obrany a to ho postupně brzdí ještě víc. Všichni lidé se cítí ohroženi zážitky inkongruentními se sebepojetím. V menší či větší míře tedy všichni používáme určitých obran nebo symptomů, abychom uchránili svou sebeúctu a zamezili rozvoji úzkosti. Obrany pomáhají chránit pozitivní sebeúctu, ale musíme za to 218 JANÍČEK, J. Když úzkost bolí. Praha: Portál, ISBN VYMĚŤAL, J. et al. Speciální psychoterapie. 2. přep. a dop. vyd. Praha: Grada, ISBN

124 zaplatit. Obrany vyúsťují v nepřesné vnímání reality, neboť dochází ke zkreslování a selektivnímu opomíjení informací Existenciální terapie Psychoterapie založená na existenciální filosofii. Existenciální filosofové jako Søren Kierkegaard, Jean-Paul Sartre, Gabriel Marcel, Martin Heidegger přišli na přelomu 19. a 20. století s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. Velká část problémů, se kterými přichází lidé do terapie, se týká právě těchto oblastí. Proto se objevilo mnoho terapeutů, kteří začali v existenciální filosofii hledat inspiraci. Mezi významné existenciální psychoterapeuty se řadí: Irvin Yalom, Viktor Frankl a jeho žák Alfried Längle, Rollo May, Ludwig Binswanger, Medard Boss, R. D. Laing, Emmy Van Deurzen. Existenciální psychoterapie se zabývá zejména čtyřmi velkými tématy lidského života, kterými jsou smrt, svoboda, existenciální izolace a nepřítomnost smyslu. Existenciální psychoterapie je forma dynamické psychoterapie. Freudovým hlavním přínosem k pochopení člověka je jeho dynamický model duševního fungování model, který předpokládá, že v člověku existují konfliktní síly a že myšlení, emoce a chování, jak adaptivní, tak psychopatologické, jsou výslednicí těchto konfliktních sil. Dále a to je důležité tyto síly existují na různých úrovních uvědomění, některé jsou vlastně zcela nevědomé. Psychodynamika člověka tudíž zahrnuje různé nevědomé a vědomé síly, motivy a obavy, které se odehrávají uvnitř nás. Dynamické psychoterapie jsou terapie založené na tomto dynamickém modelu duševních dějů. Existenciální terapie se tak pohodlně vejde do kategorie dynamických terapií. Pokud se ale zeptáme, které síly (a obavy a motivy) jsou spolu v konfliktu a jaký je obsah tohoto vnitřního vědomého a nevědomého zápasu, musíme se rozejít s jinými dynamickými terapiemi. Existenciální terapie je založena na zásadně jiném pohledu na konkrétní síly, motivy a obavy, které se v člověku vzájemně střetávají. Přesnou povahu nejhlubších vnitřních konfliktů nikdy není snadné identifikovat. 220 PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN

125 Klinický psycholog pracující s jedincem málokdy dokáže zkoumat prvotní konflikty v jejich nejčistší formě. Místo toho v sobě člověk nese nesmírně složitou sadu problémů: prvotní problémy jsou hluboko pohřbeny, obaleny mnoha vrstvami vytěsnění, popření, přemístění a symbolizace. Klinický vyšetřovatel se musí spokojit s klinickým obrazem mnoha nitek tak spředených dohromady, že jejich rozpletení je krajně obtížné. Pro identifikaci prvotních konfliktů je třeba použít mnoha přístupových cest hluboké reflexe, snu, nočních můr, záblesku hlubokých prožitků a vhledů, psychotických výroků a studia dětských zážitků. Podle Freuda je dítě ovládáno instinktivními silami, které jsou vrozené a které se postupně rozvíjejí v rámci psychosexuálního vývojového cyklu. Jsou tu konflikty na několika frontách: duální instinkty (instinkty ega versus libidózní instinkty nebo, ve druhé teorii, Eros versus Thanatos) jsou vzájemně protikladné. Tyto instinkty se dostávají do střetu s požadavky prostředí a později s požadavky zvnitřněného prostředí nadjá, od dítěte se požaduje, aby hledalo kompromis mezi vnitřním tlakem k okamžitému uspokojení a principem reality, jenž požaduje odklad uspokojení. Instinktivně poháněný člověk je tudíž ve válečném stavu se světem, který zabraňuje uspokojení vrozených agresivních a sexuálních sklonů. Neofreudovci, zejména Harry Stack Sullivan, Karen Horneyová a Erich Fromm, představují jiný pohled na základní konflikt člověka. Dítě, spíše než aby bylo poháněno instinkty a předem naprogramováno, je namísto toho bytostí, která, s odhlédnutím od vrozených neutrálních vlastností jako temperament a míra aktivace, je zcela utvářena kulturním a mezilidským prostředím. Základní potřebou dítěte je bezpečí, přijetí a souhlas od druhých lidí a kvalita interakcí s významnými dospělými, kteří mu toto bezpečí poskytují, což určuje jeho charakterovou strukturu. Dítě, přestože není poháněno instinkty, má nicméně velkou vrozenou energii, zvědavost a nevinnost těla, inherentní potenciál růstu a touhu po výlučném vlastnění milovaných dospělých. Tyto vlastnosti nejsou vždy v souladu s požadavky okolních významných dospělých a mezi těmito přirozenými tendencemi k růstu a potřebou bezpečí a přijetí nastává klíčový konflikt. Pokud dítě nemá to štěstí a jeho rodiče jsou natolik zapleteni do svých vlastních neurotických problémů, že nedokážou ani poskytnout bezpečí, ani povzbudit autonomní růst, pak u dítěte vzniká těžký konflikt. V takové situaci je růst vždy obětován ve prospěch bezpečí. Existenciální terapie nebo psychologie zdůrazňuje jiný typ základního konfliktu. Ani konflikt s potlačenými instinktivními touhami, ani konflikt s vnitřními významnými dospělými, ale konflikt, který pramení z konfrontace člověka s podmínkami existence, 125

126 přičemž těmito podmínkami zde chápeme určité závažné záležitosti, určité vnitřní charakteristiky, které jsou nedílnou součástí bytí člověka ve světě. Tou nejsnáze představitelnou základní záležitostí je smrt. Teď existujeme, ale jednoho dne existovat přestaneme. Smrt přijde a není před ní úniku. Je to strašná pravda a my na ni reagujeme smrtelnou hrůzou. Slovy Spinozy: Vše usiluje trvat ve svém vlastním bytí. Klíčovým existenciálním konfliktem je napětí mezi vědomím nevyhnutelnosti smrti a přáním nadále existovat. 221 Existenciální pohled se vztahuje k základním záležitostem a k vědomým i nevědomým obavám a motivům, které z nich pramení. Existenciální přístup ponechává základní strukturu navrženou Freudem, ale mění obsah. Freudův přístup: Pud Úzkost Obranný mechanismus. Existenciální přístup: Uvědomění si základní záležitosti úzkost obranný mechanismus. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma přístupy je ten, že Freudova posloupnost začíná pudem, zatímco existenciální pojetí začíná uvědoměním a strachem. Jak věděl už Otto Rank, terapeut má mnohem širší pole působnosti, považuje-li člověka spíše za bojácnou, trpící bytost než za bytost poháněnou pudy. 222 Existenciální psychoterapie je založena na modelu psychopatologie, který tvrdí, že úzkost a její maladaptivní důsledky jsou reakcí na výše uvedené čtyři základní záležitosti. Existenciální terapie je tedy dynamický přístup k terapii, který se zaměřuje na záležitosti hluboce zakořeněné v bytí člověka, dívá se tedy na člověka zevnitř, z hlediska vlastní smysl hledající existence. Člověk totiž touží nejen po štěstí, moci, bohatství a vzrušení, tj. zvyšování hladiny adrenalinu v krvi, ale i po tom, aby mu někdo věrohodně odpověděl na otázky, které mu svírají nejhlubší nitro na otázky smysluplnosti žití a bytí Může si v osamění vytvářet 221 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

127 vlastní odpověď. Může se však též pokusit uslyšet a přijmout odpověď, která zde již je. Ta však není taková, jakou bychom si dík své sebestřednosti přáli. Neposiluje náš narcismus, egoismus a vidění sebe jako samého středu vesmíru. Směřuje jinam, do opačného směru nežli je ten, kam směřuje egocentrismus. Někdo tento směr může nazývat pokojem. Jiný laskavostí, respektem k druhým lidem, úctou k životu a životnímu prostředí či humanitární pomocí druhým lidem. Třetí tento cíl nazve láskou, např. typu agape či charitas. Heller k tomu říká: Všichni mají pravdu pokud touto cestou sami opravdu jdou a neznehodnocují ji svým nedobrým životem. 223 Úkolem terapeuta je zde pomáhat jedinci hledat odpovědi na nejzákladnější otázky jeho existence. Je víc než evidentní, že nakonec k tomu pravému poznání musí dojít každý sám, ale terapeut se může stát jakýmsi vodícím psem slepého hledajícího člověka. Eistenciální terapie je více filozofií o terapii než systémem psychoterapie. 224 Je důležité dodat, že existencionalisté nezavírají oči před temnými stránkami života, ale jsou ochotni čelit i těm stránkám života, které jsou děsivé a smysluplné zároveň. Část úzkosti vychází z poznání, že jsme to pouze my, kdo dává svému životu smysl. A my sami jsme ti jediní, kdo jej nechají zemřít. Takže to jsme my, kdo musí pokračovat v utváření hodnotného života. K postoji existenciálních psychoterapeutů je nutno dodat, že se staví proti systematickému přístupu k terapii. Je to podle nich v rozporu s autentickým setkáním dvou lidí. Ten, kdo určuje systém, je zde sám jedinec. Musíme v sobě najít odvahu a přijmout existenciální úzkost jako součást ceny za jedinečnost lidského bytí. Odměnou nám může být vzrušení z pocitu jedinečnosti lidského bytí KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie smysluplnosti existence. Praha: Grada, ISBN PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN PROCHASKA, J. NORCROSS, J. Psychoterapeutické systémy. 4. vyd. Praha: Grada, ISBN

128 8.8 Shrnutí Psychoterapie nemůže být nikdy terapií, která bude léčit vlastní chorobný proces. To by musela existovat popsatelná nemoc, která by skončila s ukončením psychoterapie, kdy by zničené a nemocné bylo vyléčeno. Tak to ale nefunguje. Psychoterapie působí mnohem spíše tím, že se při ní člověk učí jinak vidět a uspořádat to, s čím se setkává. Psychoterapii lze chápat jako určitou metodu učení, která vede od psychoterapie k autoterapii. Gordon Livingston přesně vystihuje hlavní úlohu terapeuta v terapeutickém procesu, když říká: Při terapii nedávám mnoho přímých rad nejen ze skromnosti nebo jako trik, abych přiměl pacienty vyrukovat s vlastním řešením problémů, ale protože většinou nemám jasnou představu, co mají pacienti udělat, aby se cítili lépe. Nicméně jsem s nimi ochoten sedět tak dlouho, dokud na to nepřijdou. Mým úkolem je přidržet je u tohoto úkolu, poukázat na souvislosti, které podle mého názoru mezi minulostí a současností existují, uvažovat o podvědomých motivech a utvrzovat je ve víře v jejich schopnost nalézt řešení, jež jim bude vyhovovat. 226 Výše bylo popsáno jen několik z hlavních směrů, které se dnes používají a kterých je celá řada. Důležité je uvědomit si, že žádný systém nelze použít zcela izolovaně. Vždy je nutno hledat pro konkrétního člověka konkrétní pomoc a terapii tak vlastně utvářet za pochodu. Ušít terapii na míru člověku, jeho danostem a problémům. Bez ohledu na teoretická východiska je psychoterapie především jedinečným setkáváním jedinečných lidských bytostí, přičemž osobnost terapeuta bývá často důležitější než metoda, kterou v praxi používá. 227 V psychoterapii není samozřejmě důležitá jen postava terapeuta, ale také přístup jedince, který jeho rady či pomoc vyhledává. Pokud má být pomoc účinná musí ji člověk zcela upřímně a sám chtít přijmout a velice pozorně naslouchat. Samozřejmě se může stát i to, že odpovědi na své palčivé otázky nenajde a nějaké větší pomoci se nedočká. V terapii se jedná o lidský vztah a tak jako v jiných oblastech života se může stát, že terapeut a hledající jedinec nemusí k sobě padnout. Pak nezbývá, než bez jakéhokoli špatného pocitu hledat dál. Život je hazardní hra, v níž nerozdáváme karty, ale přesto ji musíme hrát, jak nejlépe 226 LIVINGSTON, G. Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý. Praha: Beta Dobrovský, ISBN JANÍČEK, J. Když úzkost bolí. Praha: Portál, ISBN

129 dokážeme. 228 Zde je nutno vyzdvihnout to MY. Ano my jsme těmi hlavními aktéry, kteří hledají a kteří musí hrát vždy aktivní roli a nečekat jen na intervenci zvenčí. V předchozím textu několikrát zaznělo, že prvotní příčinou úzkostí a strachů a s tím souvisejících problémů může být strach ze smrti, který je každému člověku dán do vínku. Někdo si jej uvědomuje naplno a někdo si jej neuvědomuje vůbec. Cílem terapie by mělo být tedy dosažení pochopení toho, že smrt k nám patří, je nevyhnutelná, patří k přirozenému běhu všech věcí, ale není špatná, zlá, strašidelná. Prostě tu je a naším cílem musí být snaha o dobrý život, a to nejen náš, ale i snaha o dobrý život pro všechny ostatní živé bytosti. Cílem je tedy přejít, a to zcela upřímně a opravdově, od tématu smrti k životu samotnému. Samozřejmě zde může vzniknout otázka: Co je to dobrý nebo správný život? Odpověď na ni musí najít každý sám ve svém nitru za pomoci své intuice a citu. Psychoterapie se může stát na této cestě dobrým pomocníkem. Na dobrý život může mít každý jedinec jiný názor, protože každý má poněkud jiný žebříček hodnot. Na některých parametrech se ale lze určitě shodnout. Co by tedy mělo být v zásadě cílem našeho směřování, tedy jakási kriteria kvality cílů našeho snažení: provitální, tj. podporovat existenci života, prohumánní, tj. podporovat vývoj a celkové zrání osobnosti člověka, prosociální, tj. brát ohled na druhé lidi a soužití s nimi, prokooperativní, tj. podporovat spolupráci, prokreativní, tj. povzbuzovat tvořivost, prokulturní, tj. podporovat zvyšování kvality života a zkvalitnění kultury, responsibilní, tj. podporovat zodpovědnost našeho jednání. 229 Znamená to tedy snažit se stále rozvíjet a žít zejména v harmonii se všemi ostatními lidmi a podporovat vše dobré, tedy morální a etické. Každý si samozřejmě pro naplnění svého života najde řadu dalších cílů, ale snahou o dosažení těchto, se zcela jistě nedá nic pokazit. Ve chvílích, kdy pak budeme naším svědomím dotazováni na to, jaký je smysl našeho života a jak je moudrá volba našeho směřování, budeme naprosto klidní bez jakýchkoli úzkostí. 228 LIVINGSTON, G. Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý. Praha: Beta Dobrovský, ISBN KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie smysluplnosti existence. Praha: Grada, ISBN

130 Není od věci uvědomit si, že ani psychologie nebo psychoterapie nemá sílu vždy, za všech okolností a každému pomoci. Kdysi Albert Einstein napsal v dopise adresovanému Freudovi, že řešit problémy psychologie je mnohem těžší než řešit problémy fyziky. Mysl je tak složitá, má tolik různých stránek, složek a procesů a je tak nedostupná našemu plnému poznání, že psychologii a psychoterapii bude ještě dlouho trvat, než dohoní ostatní vědy v jejich sofistikovanosti. Zde je na místě zmínit starou a věky ověřenou pravdu, že cesta je mnohdy důležitější než cíl. Proto, i když není psychologie a psychoterapie všespasitelná, může být velmi dobrou cestou. Za léta fungování psychoterapie lze konstatovat, že je účinná a to i přes přiznání známých amerických psychoterapeutů Kottlera a Carlsona: Je toho dosud tolik, co v naší práci nevíme a čemu nerozumíme. 230 Psychoterapie léčebně působí a navozuje individuálně uspokojivější stav či prožívání u většiny lidí, kteří ji podstoupí. Statistiky hovoří o pozitivním dopadu psychoterapie na více než dvě třetiny klientů, přičemž některé údaje uvádí úspěšnost psychoterapie až v devadesáti procentech. Na druhou stranu je nutno vzít v potaz údaj, který hovoří o zhoršení psychického stavu působením psychoterapie, kdy se uvádí číslo pět až deset procent. Je zároveň třeba upozorňovat, že ne všechna zhoršení jsou způsobena terapií a že ne všem zhoršením může terapeut zabránit. Psychoterapeuti nejsou omnipotentní, nepomohou každému, ani nesmějí slibovat zázraky či zaručenou pomoc. Snad by se shodli na dvou věcech: a) že nemohou vyléčit někoho, kdo na terapii sám, alespoň zčásti, aktivně neparticipuje; b) že určitý přístup může být u někoho účinný, ale u jiných lidí nikoli. 231 Na úspěšnosti psychoterapie se podílí celá řada proměnných. Vždy je ale důležité vlastní chtění jedince a jeho touha po změně. Není možné k přijímání pomoci nikoho nutit. Je na každém, jaký v té které životní etapě, která je provázena většími či menšími problémy zvolí postup. Nicméně je logické, že jedinec může toužit a chtít pouze něco, o čem pozitivně ví, že to existuje. To znamená, že pokud chceme, aby jednotliví lidé sami aktivně chtěli dosáhnout ve svém životě vyšší kvality vlastního prožívání a odstranit strachy a úzkosti musíme jim dát jasně na srozuměnou, že existují prostředky, které jim mohou pomoci tohoto cíle dosáhnout. Největší překážkou v terapii je za všech okolností rozhodně pasivita jedince, který se potýká s nějakým problémem. Pro takového člověka se může psychoterapeut stát i nepřítelem protože po něm nechce, jen aby polykal nějaké tablety, ale aby byl sám aktivní, aby na sobě 230 KOTTLER, J. CARLSON, J. Nezdařená terapie. Praha: Portál, ISBN VYBÍRAL, Z. ROUBAL, J. et al. Současná psychoterapie. Praha: Portál, ISBN

131 pracoval a tudíž vynakládal energii a čas. Mnohdy jedinec očekává, že již jen sama návštěva terapeuta přivodí jakýsi zázrak a on od něj bude odcházet šťastný a bez problémů. Tak to ale téměř nikdy nefunguje. Terapeut je od toho, aby jedinci pomáhal hledat příčiny jeho potíží a ukazoval mu možné cesty vedoucí z problémů ven. Ten, kdo se domnívá, že psychoterapeut vztáhne ruce a on bude šťastný, bohatý, ctěný a uznávaný, je na velkém omylu. Psychoterapeut se pouze snaží najít kořeny problémů a člověku podává pomocnou ruku ve formě správně zvolené metody, kterou následně použije. Metoda pak musí být zvolena s ohledem na specifika případu a jedince samotného. V žádném případě nelze univerzalizovat, protože to, co pomůže jednomu, druhému pomáhat nemusí. Vždy ale jedinec musí v první řadě chtít vzít svůj osud do vlastních rukou a nesmí všechnu zodpovědnost přenášet na terapeuta. Ani Kristus nevyléčil všechny nemocné a ani v Lourdech se všichni nevyléčí. Štěstí přeje připraveným, a proto pomoci lze jen tomu, kdo je na to připraven a upřímně o to také stojí a je ochoten pro sebe něco udělat a to někdy i za cenu obětí. Doporučení nebo pravidla, která mohou být platná vcelku pro každého a jejichž dodržování většinou vede k větší spokojenosti a štěstí a k životu beze strachu a úzkosti jsou následující: 1. Víra. Je nutné věřit v síly, které sice nelze zjistit smysly, ale o kterých intuitivně víme, že tu jsou, že existují. A musíme věřit, že nám pomáhají a starají se o nás. 2. Pokora. Život je nutno přijímat, tak jak přichází a tudíž i s jeho neodvratným koncem. Nesmíme se životu ani smrti bránit a nesmíme si nic vynucovat. Přijímat je nutné to dobré i to zlé, protože mnohdy až s velmi velkým zpožděním pochopíme, že i to původně zlé bylo pro nás přínosem, lekcí, která jedince posunuje výš a tudíž slouží ku prospěchu běhu všech věcí. 3. Bezpodmínečná láska. Zde musí každý začít sám u sebe. Nejprve je nutné milovat sebe takového, jaký jsem, se všemi chybami, neduhy, zvláštnostmi, divnostmi Teprve potom dokáže každý milovat všechny a všechno okolo. Myšlenka je velká energie a láska je tou největší. Čím více jí vyšleme, tím více se nám jí vrátí. 131

132 9. JE SMRT SKUTEČNĚ KONCEM? Je těžké představit si něco, co je z hlediska každého člověka více univerzální a osobní, než smrt a umírání. V průběhu našeho života ztrácíme známé, přátele, rodinné příslušníky a nakonec dojdeme k biologickému konci i my sami. Ve světle těchto faktů je udivující, že teprve na konci 60. let se začal v západní průmyslové civilizaci projevovat jakýsi zájem o studium smrti a umírání. To se týkalo nejen všeobecné veřejnosti, ale i vědců a profesionálů z oborů, které by se o to měly zajímat, například lékařství, psychiatrie, psychologie, antropologie, filosofie a teologie. Jediným logickým vysvětlením pro tento jev je masivní popírání smrti a psychologická represe v celé této oblasti. Tento nezájem je ještě nápadnější, když srovnáme situaci starodávných a předindustriálních kultur a uvědomíme si, že jejich postoj ke smrti a umírání byl zcela odlišný. Smrt hrála ve starých dobách v jejich kosmologii, filosofii, duchovním a rituálním životě, mytologii, stejně jako v každodenním životě jednu z hlavních, pokud ne přímo ústřední roli. Důležitost tohoto rozdílu se vyjeví, když srovnáme situaci člověka čelícího smrti v těchto dvou historických a kulturních podmínkách. Typická osoba žijící v moderní západní industriální společnosti vyznává pragmatický a materialistický světový názor, nebo je jím přinejmenším ovlivněna. Podle hlavního proudu akademické západní vědy je historie vesmíru historií rozvíjející se hmoty. Život, vědomí a inteligence jsou více či méně náhodné a nevýznamné vedlejší produkty tohoto rozvoje. Člověk a jeho vědomí jsou tedy pouhou hmotou, která se objevila na scéně po miliardách let pasivní evoluce v nekonečně malé části nekonečného vesmíru. Ve světě, který uznává za reálné jen to, co se dá změřit a zvážit, není místo pro duchovnost jakéhokoli druhu. 232 Ačkoliv jsou všeobecně dovoleny, nebo formálně podporovány, náboženské aktivity, z přísně vědeckého pohledu se jakékoli angažování v duchovnosti či náboženství jeví a mnohdy je interpretováno jako něco, co ukazuje na emoční a intelektuální nedospělost, nedostatek vzdělání, primitivní názory a náchylnost k magickému a infantilnímu myšlení. Přímé zkušenosti duchovních realit jsou vnímány jako projevy vážných mentálních nemocí a psychóz. Náboženství zbaveno těchto zkušeností z větší části ztratilo své spojení k hlubinným duchovním pramenům a v důsledku toho je dnes prázdné, beze smyslu a vztahu k našemu 232 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

133 životu. Takto nedokáže soupeřit s materialistickou vědou, která má k dispozici mnohé technologické trumfy. Za těchto okolností přestalo být náboženství vitální silou našich životů a ztratilo své místo i v době umírání a smrti. Odkazy náboženství k životu po smrti, k následným dobrodružstvím duše a pobytu na nebesích, stejně jako k nebi a peklu, byly odsunuty do říše pohádek a psychiatrických příruček. Celá duchovní historie lidstva byla patologizována. Přitom kolébkou všech velkých náboženství světa byly transpersonální zážitky jejich zakladatelů, proroků a světců. Například můžeme uvést Buddhovo setkání s bohem Kama Mara a jeho armádou, nebo různé epizody z jeho minulých inkarnací doprovázených trháním karmických připoutání. Starý Zákon popisuje Mojžíšovu vizi Jehovy v podobě hořícího keře a Nový Zákon zase Ježíšovo pokoušení ďáblem během jeho pobytu v poušti. Islámské svitky popisují Mohamedovu cestu sedmi nebi, rájem a peklem v doprovodu archanděla Gabriela. Podle tradiční psychiatrie všechny tyto zážitky indikují vážné psychopatologické stavy mentálně nemocných jedinců. Psychiatrická literatura překypuje články a knihami o tom, jaká by byla nejlepší klinická diagnóza různých slavných duchovních osobností. Jmenujme Buddhu, Ježíše, Mohameda, Ramakrišnu nebo sv. Antonína. Vizionářské zkušenosti z oblasti transpersonální jsou obvykle přičítány těžkým psychózám schizofrenického typu, nebo epilepsii, jako v případě Mohameda. Sv. Jan z Kříže byl označen jako dědičně degenerovaný a sv. Tereza z Ávily jako hysterická psychotička. Antropologové diskutují, jestli šamané jsou psychotici, hysterici nebo epileptici. Existuje dokonce práce, která přisuzuje psychopatologická kritéria meditaci. Jmenuje se Buddhistická meditace jako umělá kakatonie (jejím autorem je slavný psychoanalytik a zakladatel psychosomatické medicíny Franz Alexander). 233 Podle západních neurověd je vědomí pouhým produktem hmoty a fyziologických procesů mozku, a tedy zcela závislé na těle. Smrt těla, zvláště mozku, je tedy nazírána jako absolutní konec jakékoli formy vědomé aktivity. Víra v posmrtnou cestu duše, život po životě, nebo reinkarnaci, je obvykle zesměšňována jako produkt přání lidí, kteří jsou neschopni akceptovat smrt jako absolutní konec, jehož absolutní podstata byla vědecky prokázána. Jen velmi málo lidí včetně většiny vědců, si uvědomilo, že nemáme jakýkoli důkaz o tom, že vědomí je skutečně produkováno mozkem. 233 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

134 Představa, že tomu tak nemusí být, ovládla vědecký zájem o zážitky umírajících pacientů a individuální zážitek blízký smrti až koncem 70. let 20. století. První zprávy na toto téma získaly velmi malou pozornost, ať už vyšly ve formě knih pro širokou veřejnost nebo vědeckých výzkumů. Od dob, kdy vyšel mezinárodní bestseller Raymonda Moodyho Život po životě (1975) a knihy Elisabet Kubler Rossové, Kena Ringa, Michaela Sabboma a dalších průkopníků thanatologie, již máme ohromující množství důkazů o výjimečných charakteristických zážitcích blízké smrti a hlubokých osobnostních změnách, které je provázejí. Materiál těchto studií byl široce komentován a používán médii od televizních debat až k hollywoodským filmům. A přece jsou tato pozorování, která mohou otřást paradigmatem doby a revolucionizovat naše chápání podstaty vědomí a jeho vztahu k mozku, většinou profesionálů stále odmítána jako irelevantní halucinace vyprovokované biologickou krizí. Nejsou běžně zaznamenávána a zkoumána jako velmi důležitá část pacientovy anamnézy a nikdo také neposkytuje speciální psychologickou pomoc, která by tyto události integrovala. Lidé umírající v západních společnostech často postrádají efektivní a lidskou podporu. Máme tendenci bránit se emočnímu nepohodlí, které s sebou smrt přináší. Průmyslový svět má tendenci odstraňovat nemocné a umírající lidi do nemocnic a hospiců. Důraz je kladen spíše na podporu životních systémů a mechanické prodloužení života, často nad rozumný rámec, než na kvalitu prostředí. V okamžiku lékařské krize je veškerý kontakt spíše formální a minimální. Lékařští profesionálové, kteří již vyvinuli specifické formy psychologické pomoci a poradenství, nevěnují umírání větší pozornost. Tváří v tvář nejhlubší představitelné krizi, která zasahuje zároveň biologické, emoční, mezilidské, sociální, filosofické a duchovní aspekty jedince, zůstává člověk jediný, pro kterého smysluplná pomoc není dostupná. 234 To vše se odehrává v rámci mnohem většího kontextu kolektivního popírání pomíjivosti a smrtelnosti, která charakterizuje západní industriální civilizaci. Většina našich setkání se smrtí se odehrává v odlidštěné formě týmu profesionálů, extrémních emocí a zahrnuje dokonce posmrtné holiče a kadeřníky, krejčí, vizážisty a plastické chirurgy, kteří na těle, než je ukázáno příbuzným a přátelům, provádějí nejrůznější kosmetické úpravy. I média pomáhají zvětšit vzdálenost člověka od smrti tím, že ji převádějí do prázdných statistik a hovoří o ní jako o tisících obětí válek, revolucí nebo přírodních katastrof. 234 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

135 Podmínky života v moderních technologizovaných zemích všeobecně nenabízejí ideologickou nebo psychologickou podporu lidem, kteří stojí tváří v tvář smrti. To velmi ostře kontrastuje se situací, s jakou se lidé s umíráním setkávali ve starobylých nebo předindustriálních společnostech. Jejich kosmologie, filosofie a mytologie, stejně jako duchovní a rituální život, obsahují jasné poselství, že smrt není absolutní a neodvolatelný konec všeho, že život nebo nějaká forma existence pokračuje i po biologickém zániku. Eschatologické mytologie všeobecně souhlasí s názorem, že duše zemřelých musí projít komplexní sérií dobrodružství ve vědomí. Posmrtná cesta duše je někdy popisována jako pouť fantastickými krajinami, které se v něčem podobají těm pozemským, v jiných případech setkání s různými archetypálními bytostmi, nebo jako pohyb sekvencemi neběžných stavů vědomí. V některých kulturách duše dosahuje dočasných říší, jako je křesťanský očistec, nebo lóky v tibetském buddhismu, či v jiných věčnostech na nebesích, v pekle, ráji, nebo sluneční říši. Mnohé kultury nezávisle na sobě vyvinuly systém víry v metempsychózu nebo reinkarnaci, která zahrnuje návrat jednotky vědomí k jinému fyzickému životu na zemi. Koncept karmy a reinkarnace reprezentuje základní kámen hinduismu, buddhismu, džinismu, sikhismu, zoroastrianismu, tibetského vadžrajánového buddhismu a taoismu. Podobné ideje lze nalézt v geograficky, historicky a kulturně tak rozdílných skupinách, jako v různých afrických kmenech, u amerických indiánů, v předkolumbovských kulturách, u polynéských kahunas, vyznavačů brazilské Umbandy, u Gaulů a druidů. Ve starém Řecku byly tyto myšlenky popsány několika důležitými školami, např. pythagorejci, orfiky a platoniky. Tato doktrína byla také přijata Esejci, farizejskými a jinými židovskými a položidovskými skupinami a tvoří důležitou část kabalistické teorie středověkého židovstva. Je také uznávána neoplatoniky a gnostiky. 235 Jak je patrné, všechny předindustriální společnosti se shodovali v tom, že smrt neznamená naprostou porážku a konec všeho, ale důležitý okamžik přechodu. Zážitky spojené se smrtí se považovaly za návštěvy významných oblastí skutečnosti zasluhující si, aby byly prožity, prostudovány a pečlivě zmapovány. Umírající byli seznamováni s eschatologickými obsahy svých kultur, ať už se jednalo o šamanské mapy posmrtných krajin nebo o podrobné 235 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

136 popisy východních duchovních systémů, o nichž se můžeme dočíst například v Tibetské knize mrtvých. 236 Tento důležitý text tibetského buddhismu představuje zajímavý protipól k výhradně pragmatickému důrazu na produktivní život a popření smrti, tak charakteristickému pro západní civilizace. Popisuje čas smrti jako unikátní příležitost pro duchovní vysvobození z cyklu smrti a znovuzrození a jako období, které předjímá naši příští inkarnaci, pokud nedosáhneme osvobození. V tomto kontextu je možno chápat mezistavy mezi životy (bardo) jako stav bytí daleko důležitější než samu inkarnovanou existenci. Je tedy prvotním zájmem každého připravit se na tu dobu už během života systematickým tréninkem a způsobem celého života. Jiný charakteristický aspekt starých a předindustriálních kultur je akceptace smrti jako integrální části života. V průběhu života tráví lidé, žijící v těchto kulturách, hodně času s umírajícími lidmi, zacházejí s mrtvými těly, účastní se kremace a žijí s pozůstatky. Pro západního člověka je návštěva místa jako je např. Benáres, kde je tento postoj manifestován ve své extrémní formě, otřesnou zkušeností. V předindustriálních kulturách umírají lidé v rámci rozšířené rodiny, klanu nebo kmene. Dostává se jim tak významné emoční podpory od lidí, které intimně znají. Důležité je také zmínit mocné rituály, provozované v čase smrti, které mají pomoci jedinci postavit se konečné přeměně, nebo poskytnout speciální průvodce. 237 Velmi důležitým faktorem ovlivňujícím postoj ke smrti a ke zkušenosti umírání byla existence různých forem zážitkových tréninků umírání, zahrnující neběžné stavy vědomí. Nejstarší jsou praktiky šamanismu, nejstaršího náboženství a léčebného umění lidstva, jehož kořeny sahají až do paleolitu. Mezi překrásnými obrazy zvířat, namalovaných a vyřezaných do stěn velkých jeskyní v jižní Francii a severním Španělsku, jako je Lascaux, Font de Gaume, Les Trois Freres, Altamira a jiné, jsou postavy, které nepochybně představují prastaré šamany. V některých jeskyních byly objeveny stopy v kruzích, naznačující, že jeskynní obyvatelé pořádali tance podobné těm, které dodnes pořádají některé aboridžinské kultury k vyvolání neběžných stavů vědomí. Šamanismus není jen prastarý, ale také universální, protože se vyskytuje v severní a jižní Americe, v Evropě, Africe, Asii, Austrálii a Polynésii. Šamanismus je neoddělitelně spojen se stavy změněného vědomí, stejně jako se smrtí a se 236 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

137 stavy umírání. Kariéra mnohých šamanů začíná "šamanskou nemocí", spontánní počáteční krizí, vedoucí k hlubinné léčbě a psychospirituální transformaci. Je to jakási vizionářská cesta zahrnující návštěvu podsvětí, bolestivé a strachuplné mučení a zážitek psychologické smrti a znovuzrození, které následuje pobyt v jiných nadpozemských říších. V rámci této zkušenosti šamanský novic propojuje síly přírody a království zvířat a učí se, jak diagnostikovat a léčit nemoci. Znalosti z říše smrti, získané během této transformace, mu umožňují volně se pohybovat tam a zpátky a zprostředkovávat podobné cesty i jiným lidem. 238 Antropologové také popsali iniciační obřady, velmi důmyslné rituály, provozované různými domorodými kulturami v čase důležitých biologických a sociálních změn, jako je porod, obřízka, puberta, sňatek, umírání atd., zahrnující mocné mysl měnící technologie, které se zážitkově točí kolem trojice zrození - sex - smrt. Jejich symbolismus zahrnuje různé kombinace perinatálních a transpersonálních prvků. Klinická práce s psychedeliky a různé nedrogové zážitkové přístupy, jako např. holotropní dýchání, pomohly pochopit tyto události a ocenit jejich důležitost pro jedince i skupiny lidí. S iniciačními obřady byla i úzce spojena prastará mystéria smrti a znovuzrození, komplexní posvátné a tajné procedury, které také užívaly mocných mysl měnících technik. Hojně se vyskytovaly v oblastech kolem Středozemního moře, např. Babylonské ceremonie (Innana a Tammuz), egyptská mystéria, (Isis a Osiris), orfický kult, bakchanálie, eleuzínská mystéria, corybantické rituály a mystéria Attise a Adonise. Tato mystéria byla založena na mytických příbězích božstev, která symbolizovala smrt a znovuzrození. Nejslavnější byla asi eleuzínská mystéria, pořádaná poblíž Atén každých pět let bez přerušení po dobu téměř dva tisíce let. Transpersonálně orientovaní badatelé nacházejí mnohé podněty v posvátné literatuře a v různých mystických tradicích velkých duchovních filosofií východu. Patří sem různé systémy jógy, teorie a praxe buddhismu, taoismus, tibetská vadžrajána, súfismus, křesťanský mysticismus, kabala a mnohé jiné. Tyto systémy vyvinuly efektivní formy modliteb, meditací, meditací v pohybu, dechových cvičení a jiných mocných technik k dosažení hlubokých duchovních stavů. Stejně jako zážitky šamanů při iniciačních obřadech a neofytů v prastarých mystériích tyto procedury nabízely možnost konfrontovat vlastní pomíjivost a smrtelnost, transcendovat strach ze smrti a radikálně tak transformovat kvalitu svého života na tomto světě. Popis zdrojů dostupných umírajícím lidem v předindustriálních kulturách by nebyl 238 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

138 kompletní, kdybychom nezmínili knihy mrtvých, jako je tibetská Bardo Thedol, egyptská Pert em hru, aztécký Codex Borgia nebo evropské Ars moriendi. Když se tyto prastaré knihy o smrti poprvé dostaly do rukou západních učenců, byly považovány za fiktivní popisy posmrtných cest duše a jako přání lidí neschopných akceptovat úšklebek reality smrti. Byly odloženy do kategorie pohádek a imaginárních výtvorů lidské fantasie s jistou uměleckou krásou, ale bez užitku pro každodenní realitu. Hlubší studium těchto textů odhalilo, že byly používány jako průvodci v rámci posvátných mystérií a duchovní praxe a s největší pravděpodobností líčí zážitky zasvěcovaných. Z tohoto nového pohledu se prezentace knih mrtvých jako pokynů pro umírající jevila jako obratný zastírací prostředek ze strany kněží, kteří tím maskovali jejich skutečnou funkci a chránili jejich ezoterický význam a poselství před nezasvěcenými jedinci. 239 Problémem je odhalit skutečnou podstatu procedur používaných starými duchovními systémy k navození těchto stavů. Moderní výzkum, zaměřující se na změněné stavy vědomí, přinesl na tuto problematiku neočekávané nové pohledy. Systematické studium zážitků při psychedelických sezeních, silné nedrogové formy psychoterapie a spontánní psychospirituální krize ukázaly, že ve všech těchto situacích se lidé mohou potkat s celým spektrem neběžných zážitků, včetně sekvencí agónie a umírání, procházení peklem, božím soudem, zkušeností znovuzrození, návštěvou nebeských říší a vzpomínkami z minulých inkarnací. Tyto stavy se překvapivě podobaly stavům popsaným v eschatologických textech dávných a předindustriálních kultur. Další chybějící část skládačky dodala thanatologie, nová vědecká disciplína, která se specializuje na studium smrti a umírání. Thanatologické studie zážitků blízkých smrti mnoha autorů ukázaly, že tyto zážitky spojované se situacemi ohrožení života se také velmi podobají popisům ze starých knih mrtvých a zkušenostem uváděným subjekty psychedelických sezení a moderní zážitkové psychoterapie. Dnes je tedy jasné, že starobylé eschatologické testy jsou jakýmisi mapami vnitřních světů psychiky ve změněných stavech vědomí, včetně těch, které jsou spojeny s biologickým umíráním. Zkušenosti se zdají přesahovat rasu a kulturu a pocházejí z kolektivního nevědomí, jak je popisoval C. G. Jung. Je možné strávit celý život bez jediné takové zkušenosti mapující jiné říše nebo dokonce bez vědomí jejich existence, dokud do nich člověk není katapultován v čase biologické smrti. Pro některé lidi jsou však dostupné během jejich života v nejrůznějších situacích, včetně psychedelického sezení, účasti na šamanských rituálech nebo během 239 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

139 spontánní psychospirituální krize. To pro ně otevírá možnost vlastního výzkumu těchto teritorií psychiky, takže setkání se smrtí pak v okamžiku biologického konce již není takové překvapení. 240 Stanislav Grof cituje Rakouského mnicha, žijícího v 17. století, který vyjádřil důležitost zkušenosti s umíráním: Kdo zemře před smrtí, nezemře ve smrti. a pokračuje: Tahle smrt před smrtí má dva důležité důsledky. Osvobozuje nás ze strachu před smrtí a mění náš celkový postoj k umírání i přístup k zážitku opuštění hmotného těla v čase biologického skonu. Odstranění strachu ze smrti však rovněž proměňuje způsob, jakým naplňujeme náš pozemský život. Z tohoto důvodu není podstatný rozdíl mezi přípravou na smrt a výcvikem v procesu umírání na straně jedné a duchovními praktikami, které vedou k osvícení, na straně druhé. 241 Mnohé aspekty života v předindustriálních společnostech člověku psychologickou situaci umírání, na rozdíl od situace v dnešní západní technologické společnosti, značně usnadňovaly. Přirozeně se naskýtá otázka, jestli to byla výhoda pramenící z nedostatku informací o podstatě reality nebo zbožné přání sebeklamu. Pak by bylo možné spoustu věcí vyřešit důsledným poznáním pravdy a tím, že na sebe vezmeme důsledky tohoto poznání. Jenže bližší zkoumání existujících důkazů ukazují, že to není ten případ. Nejdůležitějším faktorem zodpovědným za základní rozdíly mezi světonázorem západních industriálních kultur a všemi jinými lidskými skupinami v historii není nadřazenost materialistické vědy nad primitivními pověrami, ale naše hluboká ignorance, pokud se týče změněných stavů vědomí. Newtonsko-karteziánský světonázor západní vědy je udržován jen systematickým popíráním nebo dezinterpretací všech důkazů nashromážděných při studiu vědomí, ať už jejich zdrojem byla historie, antropologie, srovnávací náboženství, nebo různé oblasti moderního výzkumu, jako parapsychologie, thanatologie, psychedelická terapie, biologická zpětná vazba, smyslová deprivace, zážitkové psychoterapie, nebo práce s jedinci při jejich psychospirituálních krizích. Systematické cvičení různých forem změněných stavů vědomí, které charakterizuje rituální a duchovní život starých a domorodých kultur, nevyhnutelně vede k pochopení přírody a reality, vztahů mezi vědomím a hmotou, a tak se v základu velmi liší od systémů víry v technologizovaných společnostech. 240 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

140 Staré a předindustriální kultury měly změněné stavy vědomí ve velké vážnosti, pravidelně je dosahovaly v sociálně uznávaných kontextech a trávily mnoho času a energie rozvojem bezpečných a efektivních technik, jak je vyvolat. Byly hlavním nástrojem jejich rituálního a duchovního života, stejně jako prostředkem přímé komunikace s archetypálními říšemi bohů a démonů, sil přírody, říše zvířat a vesmíru. Dovolovaly také diagnostikovat a léčit nemoci, kultivovat intuici a mimosmyslové vnímání a uměleckou inspiraci. Používaly se také k praktickým účelům, např. k nacházení ztracených objektů a lidí. Napomáhaly také skupinové kontinuitě a posilovaly kmenové svazky. 242 Západní společnost patologizovala všechny formy změněných stavů vědomí (s výjimkou snů) a trávila mnoho času tím, že zkoušela vyvinout efektivní způsoby, jak je popřít, když k nim docházelo spontánně a snažila se je postavit dokonce mimo zákon. Západní psychiatrie nerozlišuje mezi mystickým a psychotickým zážitkem a oba nazírá jako manifestaci mentální nemoci. Ve svém odmítnutí náboženství nerozlišuje mezi primitivní lidovou vírou nebo fundamentalisticky doslovnou interpretací posvátných knih a mezi sofistikovanými mystickými tradicemi a východními duchovními filosofiemi, založenými na po staletí systematickém introspektivním výzkumu psychiky. Takovýto přístup patologizoval celou duchovní historii lidstva. Shrňme stručně pozorování z různých oblastí výzkumu, která popírají materialistický přístup, podle kterého biologická smrt představuje konec existence a vědomé aktivity jakéhokoli druhu. V jakémkoli výzkumu tohoto druhu je důležité udržovat otevřenou mysl a soustřeďovat se, jak jen je to možné, pouze na fakta pozorování. Neotřesitelné a priori přístupy k existujícímu paradigmatu, které charakterizují střední proud vědy, jsou stejné jako známé postoje ve fundamentalistických náboženstvích. Věda v pravém slova smyslu je nepředpojatě otevřena k jakémukoli výzkumu jakéhokoli existujícího jevu. S tímto na mysli můžeme rozlišit existující důkazy do dvou kategorií: Zkušenosti a pozorování, které popírají tradiční chápání podstaty vědomí a jeho vztahu ke hmotě. Práce se změněnými stavy vědomí přinesly rozsáhlý počet důkazů, který představuje vážnou výzvu newtonsko-karteziánskému paradigmatu materialistické vědy. Většina těchto dat se vztahuje k transpersonálním jevům, které representují důležitou část spektra zkušeností pozorovaných ve změněných stavech vědomí. Naznačují naléhavou potřebu radikální revize 242 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

141 našich současných konceptů podstaty vědomí a jeho vztahu ke hmotě a mozku. Materialistické paradigma západní vědy bylo dosud hlavní překážkou pro jakékoliv objektivní zhodnocení údajů popisujících události odehrávající se v čase smrti. Při transpersonálních zážitcích je možné transcendovat obvyklé hranice těla, ega, prostoru a lineárního času. Zmizení prostorových hranic může vést k autentické a přesvědčivé identifikaci s jinými lidmi, zvířaty nebo tvory, rostlinami a dokonce anorganickým materiálem a procesy. Člověk takto může transcendovat časové hranice a zažívat epizody z životů jiných lidí nebo zvířecích předků, stejně jako kolektivní rasové a karmické vzpomínky. Transpersonální zážitky nás navíc mohou uvést do archetypálních říší kolektivního nevědomí a zprostředkovat setkání s útěšnými nebo úděsnými božstvy různých kultur nebo navštívit mytologické říše. Ve všech těchto typech zážitků je možno získat přístup ke zcela novým informacím, které překračují cokoliv, co jsme získali dosud konvenčními způsoby. Podle materialistické vědy vyžaduje jakákoli vzpomínka materiální podstatu, např. síť neuronů v mozku nebo molekuly DNA v genech. Je ale nemožné představit si jakékoliv hmotné informační médium přenášené různými formami výše popsaných transpersonálních zkušeností. Takové informace zcela jasně nelze získat během života jedince obvyklými způsoby, tedy pomocí smyslového vnímání. Zdá se, že existují nezávisle na hmotě a jsou obsaženy v samém poli vědomí nebo v jiném typu polí, která nedokážeme detekovat současnými vědeckými nástroji. Pozorování při studiích transpersonálních zkušeností jsou podpořena fakty, která pocházejí i z jiných cest výzkumu. Základní metafyzické předpoklady newtonsko-karteziánského myšlení vyzývají vědci, kteří seriózně zkoumají takové možnosti, jako je "paměť nezávislá na hmotě" a "morfogenetická pole". Tradiční akademická věda popisuje člověka jako vysoce vyvinuté zvíře a biologický myslící stroj. Na základě zkušeností a studií v běžném stavu vědomí se jevíme jako newtonské objekty z atomů, molekul, buněk, tkání a orgánů. Avšak transpersonální zkušenosti jasně ukazují, že každý z nás může být také manifestací vlastností pole vědomí, které přesahuje prostor, čas a lineární kauzalitu. Úplně nová formulace, beroucí v úvahu vlnově částicový paradox moderní fyziky, popisuje člověka jako paradoxní bytost dvou doplňujících se aspektů: může vykazovat vlastnosti newtonských objektů, ale také vlastnosti nekonečných polí vědomí. Vhodnost každého z těchto popisů záleží na stavu vědomí, ve kterém jsou tato pozorování konána. Fyzická smrt pak, zdá se, ukončuje jednu polovinu této definice, zatímco druhá dosahuje plného vyjádření GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

142 Zkušenosti a pozorování, které se specificky vztahují k pochopení smrti a přežití vědomí. a) Jevy na prahu smrti. Výzkum prokazuje různé zajímavé jevy odehrávající se v čase smrti. Patří sem například nesčetné návštěvy lidí, kteří právě zemřeli, jak to hlásí jejich příbuzní, přátelé a známí. Bylo zjištěno, že tyto jevy statisticky značně překračují pravděpodobnost v dvanáctihodinové době od úmrtí. Existují také zprávy o nevysvětlitelných fyzikálních událostech, odehrávajících se v čase smrti, jako jsou zastavené nebo rozběhnuté hodiny, zvonění zvonků, pád obrazu nebo fotografií ze stěn atd., které se zdají oznamovat nějaké osoby. Jedinci, přibližující se smrti, často zažívají setkání se svými mrtvými příbuznými, kteří je vítají v jiném světě. Tyto vize na smrtelném loži jsou velmi autentické a přesvědčivé. Jsou také často doprovázeny euforickými stavy a zdají se usnadňovat umírání. Byl také uveden značný počet případů, kdy měli umírající jedinci vizi o osobě, o jejíž smrti on nebo ona nic nevěděli. Zvláštnímu zájmu se těší zážitky blízké smrti (NDE - near death experience), které se přihodily téměř jedné třetině lidí, jež potkaly různé formy život ohrožujících situací, jako jsou dopravní nehody, tonutí ve vodě, infarkty nebo operační stavy. Raymond Moody, Kenneth Ring, Michael Sabom, Bruce Greyson a další tento jev intenzívně zkoumali a popsali charakteristické znaky, které typicky zahrnují rychlofilm života, cestu temným tunelem, osobní ohodnocení s etickým zhodnocením života, setkání se zářící božskou bytostí a návštěvou různých transcendentálních říší. Méně časté jsou bolestné úzkostné nebo hrůzyplné typy NDE. Velmi výjimečným a fascinujícím aspektem při NDE je výskyt ověřitelné zkušenosti zážitku mimo tělo (OOBE - out of body experience). Tento termín se používá pro označení zážitku, kdy vědomí vystoupí z těla, aniž by se ztratila schopnost přesného smyslového vnímání. Thanatologické studie opakovaně potvrdily, že lidé, kteří jsou v bezvědomí nebo dokonce klinicky mrtví, mohou zažít OOBE, během kterého pozorují svá těla a záchranné operace jakoby shora nebo ze vzdálené pozice. Současné thanatologické výzkumy se soustřeďují na potvrzení některých předběžných pozorování těchto zážitků u vrozeně slepých osob. Klasické popisy OOBE se dají nalézt v duchovní literatuře a filosofických textech všech věků. Moderní thanatologický výzkum tak potvrdil popisy z Tibetské knihy mrtvých (Bardo Thedol), podle které jedinec po smrti vstoupí do těla bardo, které překračuje omezení času a prostoru a může svobodně cestovat okolo Země. Ověřitelné OOBE se odehrávají nejen v kontextu blížící se smrti, ohrožení života nebo klinické smrti. Mohou se odehrát i v rámci sezení zážitkové psychoterapie (jako je primární terapie, rebirthing nebo holotropní dýchání), v kontextu zážitků, vyvolaných psychedeliky a také 142

143 spontánně. Tyto události mohou představovat v životě jedince izolované epizody, nebo se mohou pravidelně vracet jako součást krizí nebo psychických otevření nebo jiných typů duchovního vývoje. Autenticita OOBE byla demonstrována v rámci kontrolovaných klinických studií při experimentech známých psychologů nebo parapsychologů. OOBE s potvrzeným mimosmyslovým vnímáním okolí mají v problematice vědomí po smrti zvláštní význam, protože demonstrují možnost vědomých operací nezávislých na těle. Podle západního materialistického světonázoru je vědomí produktem neurofyziologických procesů v mozku, je tedy absurdní domnívat se, že vědomí se může oddělit od těla a přitom udržet své možnosti smyslového vnímání. A přeci je to právě toto, co se děje při mnoha dobře dokumentovaných případech OOBE. Lidé, kteří měli OOBE, se mohou dostat blízko ke smrti, ale ve skutečnosti neumírají. Je rozumné předpokládat, že jestliže vědomí může fungovat nezávisle na těle už během života, mělo by to dokázat i po smrti. 244 b) Minulé životy. Existuje kategorie transpersonálních zkušeností, která má přímou souvislost s problémem přežití vědomí. Zahrnuje znovu prožívané, nebo vzpomínkové epizody z jiných historických období a různých částí světa. Historická a geografická univerzalita těchto zážitků naznačuje, že reprezentují velmi důležitý kulturní fenomén. Mají také značný význam pro pochopení podstaty vědomí, psychiky a člověka samotného i pro teorii a praxi psychiatrie, psychologie a psychoterapie. Pro hinduisty, buddhisty a nepředpojaté znalé výzkumníky vědomí není reinkarnace věcí víry, ale empirická věc, založená na různých zkušenostech a pozorováních. Důkazy jsou tak četné a výjimečné, že vědci, kteří si nemyslí, že si reinkarnace zaslouží seriózní studium, jsou buď neinformovaní, nebo mají krátké vedení. Pečlivé studium spousty důkazů je pro jakýkoliv závěr absolutně nezbytné. Víra v reinkarnaci má na lidský život a možné důsledky na světovou situaci velký etický dopad. Existuje mnoho případů malých dětí, které si spontánně vzpomínají na své předchozí životy v jiném těle, na jiném místě a s jinými lidmi. Tyto vzpomínky se obvykle vynořují spontánně v době, kdy se děti naučí mluvit. Představují často v životě těchto dětí značné komplikace a jsou dokonce spojovány s některými patologiemi, jako jsou fobie, podivné reakce na určité lidi nebo různé idiosynkrazie. Tyto případy byly popsány různými dětskými psychiatry. Přístup k těmto vzpomínkám zmizí obvykle ve věku pět až osm let. Důvodem, proč si děti pamatují své předchozí životy, mohou být okolnosti smrti, zvláště ty spojené s nějakým šokem, který může prolomit amnézii. Nejživější bývají vzpomínky na událostí vedoucí ke smrti. Tyto děti typicky nevědí nic o událostech, které se odehrály dřívější 244 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

144 osobnosti po jeho nebo její smrti. To je důležitý moment při rozhodování, jestli třeba telepaticky nerekonstruují detaily života z myslí těch, kteří zemřelé znali, nebo mají tyto detaily ve svých vzpomínkách. Nejsilnějším důkazem na podporu reinkarnační teorie je pravděpodobně výskyt mateřských znamének, která představují následky zranění nebo jiných událostí pamatovaného života. Spontánní vzpomínky na epizody z minulých životů se často přihází během spontánních epizod duchovních krizí dospělých, ale také během více méně běžných stavů vědomí. Akademická psychiatrie a současné teorie osobnosti jsou založeny na pohledu "jednoho času". Tradiční profesionálové jsou si vědomi existence vzpomínek z minulých životů, ale léčí je jako indikace vážných psychopatologií. Vzpomínky na minulé životy mohou být vyvolány celou řadou technik, které zprostředkují přístup k hlubším vrstvám psychiky, například hypnózou, psychedeliky, smyslovou deprivací, prací s tělem a různými silnými psychoterapeutickými metodami (primární terapie, rebirthing, holotropní dýchání). Přestože o ně terapeuti své klienty nežádají, a většinou v ně nevěří, často se objevují zcela nezávisle na stávajícím filosofickém a náboženském přesvědčení. Vzpomínky na minulé životy se objevují ve stejných souvislostech jako vzpomínky na dětství, dospívání, porod a prenatální vzpomínky. Existují důležité argumenty pro to, abychom předpokládali, že vzpomínky na minulé životy jsou autentickým jevem a že tedy mají pro psychologii a psychoterapii velmi důležité důsledky. Především vyhlížejí velmi reálně a často zprostředkují přístup k přesným informacím o historických dobách, kulturách a dokonce událostech, které by jinak nebyly zjistitelné běžnými způsoby. V některých případech lze dokonce neuvěřitelnou přesnost některých detailů objektivně ověřit. Často k nim dochází v rámci patodynamických variací emočních, psychosomatických a mezilidských problémů. Tibetská duchovní literatura popisuje některé zajímavé jevy, které naznačují, že někteří duchovně vysoce vyvinutí jedinci jsou schopni získat určité informace vztahující se k procesům reinkarnace. Jde například o možnost uplatnit svůj vliv na určení času smrti, předpovědět nebo přímo nasměrovat čas a místo další inkarnace a podržet si vědomí v mezistavu (bardo) mezi smrtí a další inkarnací. Opačně pak někteří tibetští mniši mohou pomocí různých klíčů obdržených ve snech, meditacích a jinými kanály, lokalizovat a identifikovat dítě, které je reinkarnací Dalajlamy nebo Tulkua. Dítě je pak vystaveno testům, při kterých má například identifikovat některé předměty, které patřily zemřelému. Některé aspekty těchto praktik by obstály i při velmi seriózních západních testech GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

145 c) Zjevení mrtvých a komunikace s nimi. Přímé zkušenosti nebo setkání a komunikace se zemřelými se nevyskytují jen v době, kdy lidé umírají nebo v rámci zážitku blízké smrti, ale i později, spontánně v rámci kontextu změněných stavů vědomí, nebo při meditaci. Samozřejmě s údaji, pocházejícími z těchto souvislostí, je třeba zacházet velmi kriticky. Prostý fakt, že se jedná o subjektivní zkušenost, může posloužit k naprostému odmítnutí těchto událostí jako halucinací nebo fantazií na přání. Je důležité zmínit, že některá zjevení mají určité pro vědce velmi důležité charakteristické prvky. Existuje celá řada případů z literatury, kdy je popsáno zjevení tomu člověku neznámé osoby, která ale později byla pomocí fotografie nebo verbálního popisu identifikována. Není tak běžné, aby bylo takové zjevení pozorováno kolektivně nebo více lidmi po dlouhém čase. V některých případech má zjevená osoba některé výrazné tělesné znaky, získané v době smrti, které nemohly být člověku, kterému se osoba zjevila, známy. Zvláštnímu zájmu se těší případy, při kterých zemřelá osoba uvádí informace, které mohou být ověřeny nebo jsou spojeny s výjimečnými synchronicitami. Zvláštní zájem si zaslouží také kvaziexperimentální důkazy, podporující ideu přežití vědomí, nasbírané při kontroverzních spiritistických seancích. Přestože některá slavná média byla přistižena při podvodech, mnohá jiná prošla všemi testy a různá média zprostředkovala záznamy hlasů zemřelých, jejich gesta, manýry a jiné charakteristické rysy. Někdy byly získané informace neznámé dokonce i lidem, kteří poblíž zemřelých žili, nebo byly zcela nové. Jindy docházelo k výměně informací na velké vzdálenosti. Zajímavou inovací je procedura popsaná Raymondem Moodym v knize Reunion. Moody pomocí zjevení v zrcadlech zprostředkoval některým lidem vizionářská setkání s jejich milovanými zemřelými. Některé spiritistické zprávy značně překračují úroveň představivosti mysli průměrného dnešního člověka, nehovoříc o tradičně vzdělaných vědcích. Například extrémní spiritistický jev, fyzikální médium, zahrnuje telekinezi a materializaci osob, levitaci objektů a lidí, projekci vzduchem, manifestaci extoplazmických formací a zjevení procesu psaní nebo objektů bez vysvětlení (aporty). Relativně nedávný rozvoj o komunikaci se zemřelými přinesl přístup nazvaný instrumentální transkomunikace (ITC), která k těmto účelům používá elektronické technologie. Vše začalo v roce 1959, kdy filmař Friedrich Juergensen natočil při pokusu o záznam ptačího zpěvu magnetofonový záznam lidského hlasu zemřelé osoby. Psycholog Konstantin Raudive, inspirovaný touto událostí, systematicky pokračuje ve studiu tohoto jevu a natočil již více jak sto tisíc paranormálních hlasů. Nedávno začala skupina vědců ze zemí celého světa pracovat na projektu mezidimenzní komunikace. Udávají, že získali mnohé paranormální verbální záznamy, včetně záznamů na kazetách, faxech, 145

146 počítačích a televizorech. Dokonce se uvádí i komunikace s osobami, které se, než zemřely, samy podílely na tomto výzkumu. 246 Zkušenosti a pozorování jistě nejsou nevyvratitelnými důkazy existence vědomí i po smrti, nebo reinkarnace individuální části vědomí a pokračování její existence ve fyzické existenci v jiném životě. Je možné si představit i jiné typy interpretací stejných dat, například mimosmyslové vnímání, paranormální schopnosti lidského vědomí (super psí) nebo hindský koncept vesmíru jako Líly, božské hry vědomí. Jedna věc je však jasná: žádné z těchto vysvětlení nebude kompatibilní s newtonsko-karteziánským paradigmatem západní materialistické vědy. Systematický výzkum a nepředpojaté hodnocení tohoto materiálu nevyhnutelně vyústí do zcela nového pochopení podstaty vědomí, jeho role v univerzálním schématu věcí a vztahu ke hmotě, zvláště k mozku. Střední proud akademické vědy často velmi agresivně a autoritativně brání své základní metafyzické předpoklady o lidském vědomí jako produktu neurofyziologických procesů v mozku umístěného uvnitř lebky. Tato doktrína zděděná po filosofii a vědě 17. století je imunní vůči jakémukoliv objevu z oblasti výzkumu vědomí, transpersonální psychologie a kvantové fyziky. Je udržována jen systematickým popíráním rozsáhlého proudu dat z různých disciplín, což je strategie charakteristická pro fundamentální náboženství, ale ve vědě by neměla mít své místo. 247 Naše setkání se smrtí ve formě ohrožení života v průběhu prenatální historie, traumatu porodu a embryonální existence jsou hluboce vtisknuta v našem nevědomí. I sám motiv smrti hraje v transpersonálním světě lidské psychiky značnou roli, co se týče archetypálního a karmického materiálu. Téma smrti a umírání tak značně přispívá k rozvoji studia emočních a psychosomatických nemocí. Naproti tomu konfrontace těchto materiálů s osobou ohroženou smrtí vede k vyléčení, pozitivní transformaci člověka a evoluci jeho vědomí. Jak jsme naznačili ve spojení se starodávnými mystérii smrti a zrození, toto "umírání před umíráním" hluboce ovlivňuje kvalitu života a základní existenciální strategie. Redukuje iracionální existenční závody moderní doby a zvyšuje schopnost žít v přítomnosti a vychutnávat obyčejné životní aktivity. Dalším důležitým důsledkem vysvobození ze strachu před smrtí je radikální otevření se duchovnosti, ať už je příčinou skutečný nebo jen psychický zážitek blízké smrti, meditace, zážitková terapie nebo spontánní psychospirituální krize. 246 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN

147 To, zda věříme nebo nevěříme v reinkarnaci a karmu či jinou formu přežití vědomí po smrti, má hluboký vliv na naše chování. S myšlenkou, že víra v nesmrtelnost má hluboký morální vliv, se můžeme setkat u Platóna, který ve svých Zákonech slovy Sokrata říká, že nedbat o posmrtné důsledky vykonaných skutků by bylo požehnáním pro zlotřilce. Moderní autoři jako Alan Harington a Ernest Becker zdůrazňují, že masové vytěsňování smrti vede k sociálně patologickým projevům, které mají nebezpečné důsledky pro celé lidstvo. Moderní výzkum vědomí toto stanovisko plně podporuje. V období, kdy bezuzdná chamtivost a zhoubná agresivita spojená s existencí zbraní hromadného ničení se staly hrozbou nejen pro přežití lidstva, ale možná i pro život na celé planetě, je třeba se vší vážností posoudit jakoukoli cestu, která skýtá nějakou naději. Ačkoli to není dostatečným důvodem, abychom nekriticky přijímali veškerý materiál svědčící o přežívání vědomí po smrti, mělo by to představovat alespoň další podnět k posuzování stávajících informací s otevřenou myslí a v duchu pravé vědy. Totéž se vztahuje na vysoce účinné zážitkové techniky, které jsou v současnosti k dispozici, jež umožňují konfrontaci se strachem ze smrti a usnadňují proces hlubokých pozitivních proměn osobnosti a duchovního otevření se. Je možné, že radikální vnitřní transformace a pozvednutí se na novou úroveň vědomí je naší jedinou skutečnou nadějí v současné globální krizi. 248 Každopádně je z výše uvedeného vidět, že existuje určitá šance či možnost, že smrt není koncem, tak jak je dnes většinou moderních lidí všeobecně předpokládáno. Toto vědomí může mnoha lidem pomoci překonat úzkost a strach ze smrtelnosti, a navíc může ukázat cestu k lepšímu životu. Jen jeden z mnoha návodů na takovou změnu nabízí například dále popsaný Buddhismus. Jeden z autorů, který se snaží na základě současných vědeckých poznatků prokázat, že tělo a vědomí nejsou jedním stejně jako mozek a myšlení, je Dinesh D Souza. Ze svých úvah vyvozuje, že smrt není koncem současně těla i vědomí. Jeho vysvětlení není dokonce ani v rozporu s teorií evoluce. Zabývá se existencí dalších rozměrů, které pro nás nejsou běžně vnímatelné a ve kterých život v jakési podobě pokračuje. 249 Pokud vše budeme umět chápat v celé šíři problému, bude nám jasné, že nejde o to stát se věřícím, členem nějakého náboženského směru nebo sekty, ale že jde pouze o to žít 248 GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN SOUZA, D. D. Život po smrti. Důkazy. Praha: Ideál, ISBN

148 dobrým životem jak pro sebe, tak pro ostatní. Jak praví stará moudrost: Důležité je žít tak, abychom se nebáli zemřít. A pokud budeme umět svůj život prožít skutečně plně a v souladu s ostatními lidmi i s celým svým prostředím, tak se úzkost a strach rozplynou jak pára nad hrncem. Každý z nás po celý život věří, že se učí žít, ale ve skutečnosti se učí, jak zemřít. Protože jsme omezeni strachem, myslíme si, že podstatu života lze obsáhnout souborem několika pravidel. Jakmile se však o to pokusíme, začneme propadat do života v nevědomí, a čím víc pravidel si vytvoříme, tím víc se svazujeme zvyky a naše neuvědomění se tak jenom prohlubuje. A čím více je náš život neuvědomělý, tím silnější strach v nás vzniká. Postupně se z nás vytrácí nevinnost a spontánnost a dochází u nás k zapomínání na světlo a sílu života a náš život se postupně ocitá v jakési říši stínů. Přitom život může být čistý, poznatelný a změnitelný, prostě podle našich představ a okouzlující. Bohužel jsme ale spoutáni svými pocity strachu, které nás nutí, abychom si o životě mysleli pravý opak, považovali jej za nevlídný a domnívali se, že jediné, z čeho se skládá, jsou obavy, úzkost a strach. Život je však mnohem víc než jen strach, protože ten trvá vždy jen malou chvíli, přičemž život pokračuje dál, přesahuje vše, co si strach jen dokáže představit, je věčný 250 Strach o sobě umí vytvářet iluze, že je trvalý, ale smrt a umírání nám přinášejí ponaučení o tom, že všechny věci jednou skončí a že život sám je jednou velkou cestou. Pokud člověk chce poznat život důkladně, přímou cestou, nakonec bude muset čelit smrti a přijmout vše, čeho se u smrti bojí. Problém není smrt sama, ta není ničím jiným než příležitostí k obnovení sebe sama a k poučení a vzdělání duše. Problém je strach ze smrti. Přijme-li jedinec strach, pochopí jej a poté odstraní. Život se změní ve stav nekonečné radosti, založené na praktickém chápání světa kolem nás. Lidé tvrdě bojují s věcmi, které jsou konkrétní, skutečné a hmotné, ale zapomínají na ty nedefinovatelné, ale významné, proměnlivé a zdánlivě neškodné. A právě tyto věci si s sebou každý musí vzít ve chvíli smrti, protože právě ony mu pomohou pokojně a správně zemřít. Podle toho, jakým způsobem žijeme život nyní, můžeme usuzovat, jak zemřeme. Pokud jsme žili plně uvědoměle a prohlubovali míru pochopení podstaty života a smrti, pak zemřeme radostně a beze strachu GROF, S. Psychologie budoucnosti, poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Praha: Argo, ISBN HANSARD, Ch. Tibetské umění duševní vyrovnanosti, jak se zbavit strachu a radovat se ze života. Praha: Beta, ISBN

149 Duchovní učitel, který si říká Ram Dass, uvádí svou představu o umírání v budoucnosti. Je možné, že jeho představa jakýchsi center pro umírání se jednou naplní. Je možné, že jednou budeme mít v naší zemi centra pro umírání a znovuzrození nacházející se poblíž hor a oceánů, kam by mohl přijít každý, kdo si přeje být v přítomnosti duchovních bytostí při této zcela zásadní události. Byli by tam léčitelé a pomocníci a také lidé, kteří nám pomáhají kráčet po jakékoliv cestě nábožensko-metaforické, jogínské nebo psychedelické každý by si mohl vybrat. Všichni každým okamžikem umíráme všichni se každým okamžikem rodíme v pravdě, ať má smrt/znovuzrození nálepku fyzickou, nebo duševní. Všechno, co tu bylo právě řečeno, můžeme používat každý den a v každém jednání s lidmi, abychom si toho byli vědomi a poznávali to. Dále pokračuje citací slov Aldouse Huxleyho: Jen klid, má drahá, jenom klid. Protože jde o umírání. Nic pompézního, okázalého, výstředního. Žádné projevy, žádná tremola, žádná sebevědomá persona, předkládající své oslavované imitace Krista nebo Goetha nebo malé Nell. A samozřejmě žádná teologie, žádná metafyzika. Jen skutečnost umírání a skutečnost čirého světla. Tak zahoď všechnu tu přítěž a vykroč vpřed. Všude kolem tebe je pohyblivý písek, balí se ti kolem nohou, snaží se tě vtáhnout do strachu a sebelítosti a zoufalství. Proto musíš kráčet tak zlehka DASS, R. Buď tady a teď. Praha: Pragma, ISBN

150 10. CO DÁL? Smrt je vždycky blízko. Je jako náš stín. Měli bychom být bdělí, protože nás následuje od prvního okamžiku našeho života až po jeho konec. Smrt je stejný proces jako život a vždy jsou pohromadě, jako dvě kola u vozu. Život nemůže existovat bez smrti a smrt se neobejde bez života. Naše mysl má chorobnou touhu, aby existoval jenom život, ne smrt. My mnohdy vůbec nevnímáme existenci, pořád se držíme naší bláznivé tužby. Každá touha namířená proti přírodě je šílená. A tato touha žije v každé živé formě, nejen v člověku. Také stromy se bojí smrti, ale stromům může být odpuštěno. Stromy nejsou vědomé bytí, jsou nevědomé - jen přespávají. Ale my jsme vzhůru. My můžeme cítit přítomnost smrti. V tuto chvíli se otevírá možnost hlubšího porozumění, že život a smrt jsou nečinné síly. Život je pozitivní pól, smrt ten negativní, ale nemohou být rozděleny. Ti, kteří jsou bdělí, ví, že smrt může přijít každým momentem, malý moment a my můžeme odejít. Tato bdělost nám může pomoci prožít každou chvilku tak hluboce, jak je to jen možné, protože smrt může uříznout naše kořeny, aniž by nás předem informovala. Přijde bez jakékoli předchozí zprávy, že přichází. Prostě přijde. My budeme jenom vědět, že se to stalo. Ale to není největší průšvih. Největší průšvih je, když máme šanci a příležitost a nežijeme a jenom odkládáme. Život je příležitost. Smrt je konec šňůry. Pokud porozumíme smrti, náš život se stane intenzivní a totální. Ale místo porozumění smrti se tím necháváme zavalit a naše srdce se třese strachy. A strach se nám ve skutečnosti nesnaží pomoci, strach nám jenom zastírá naši mysl. Ze strachu nikdy nemůže vyjít porozumění. Takže kdykoliv cítíme strach, nastává obrovská příležitost k pochopení, že život je chvilkový, pomíjivý, že život je něco jako sen. Jak jsou reálné naše sny, když spíme - ve skutečnosti reálnější než naše zážitky, když jsme vzhůru. Neměli bychom o tom nikdy přemýšlet, ale když jsme bdělí, můžeme jen pochybovat: Pravděpodobně to, co vidím, je jenom sen. Já můžu být sen, vy můžete být sen, všechno 150

151 tohle se může odehrávat jako sen. Brzy budeme probuzení a řekneme: Panebože! Tohle byl jenom sen. Je tu možnost, pokud jsme probuzení, pochybovat, podezřívat realitu, která nás obklopuje. Ale když spíme, nemůžeme ani pochybovat o existenci snu. To je reálné, to je reálnější než realita sama. Už jsme někdy pochybovali o nějakém snu? Už jsme někdy přemýšleli o tom, že pravděpodobně to, co vidíme, je jenom sen? V ten moment, kdy jsme zapochybovali, jsme se probudili a sen okamžitě skončil. Sen může pokračovat jenom tehdy, když jsme totálně spali, tak hluboce, že v nás nevyvstávají žádné pochybnosti a žádné podezřívání. Ale těm, kteří pochopili obojí, život a smrt jako dva aspekty reality, sen a takzvaná realita našeho stávajícího vědomí, těm nepřijdou v základu až tak odlišné. Jednou vstaneme jako každé ráno a sen života skončí, jednoho dne, už po smrti, vstaneme do jiné reality a všechno, co bylo doposud reálné - třeba po sedmdesát let - se stane pouze snem. A v našem vědomí po tom nezůstane ani stopa. Smrt je stálou připomínkou: Já můžu přijít kdykoli. Buď připraven. A kde je ta příprava? Příprava znamená žít život tak totálně, tak intenzivně, tak prudce, s tím, že až smrt přijde, tak si nebudeme stěžovat, už tu nebude žádný strach. V tu chvíli budeme absolutně připraveni, protože náš život byl totální, teď už známe všechna jeho mystéria a už není důvod dál žít. Věřme, že smrt přijde přesně v pravý čas, ve chvíli, kdy už na ni sami budeme myslet. Lze se domnívat, že smrt se strefí přesně do okamžiku, kdy už si sami budeme myslet: Už toho bylo dost. Smrt přijde a my pochopíme, že život byl prožit totálně a teď už není žádný důvod dál dýchat a dál se probouzet a spát, protože nic nového se už nestane. Teď už je všechno minulost a není žádná budoucnost. V takovéhle chvíli je smrt vítaným hostem. A dokud nebudeme připraveni přivítat smrt, vězme, že jsme propásli život. Ti, kteří cítí smutek a strach ze smrti, jsou lidé, kteří zmeškali vlak, zmeškali život. To se může stát komukoliv právě proto, že naše činy vycházejí z nevědomí. To, že se naše srdce chvěje strachy, není nic jiného než neporozumění. Dokud nás bude smrt rmoutit, 151

152 cokoli zažijeme, bude pravdivé pro všechny, každý moment, dokud nezemřeme. Nebude to pravdivé pouze pro ty, co už mrtví jsou. V mnoha ohledech jsou na tom mrtví lépe než my: nemohou nikdy zemřít, nemají strach, nechvěje se jim srdce. Jenom si lehnou do hrobů a odpočívají. Nic se jim už nestane. Ale tak dlouho, jak my budeme žít, je možnost smrti opravdová. Jen obavy nejsou opravdové, ale dění je absolutně opravdové. Co na tom záleží, jestli zemřeme za sedm dní, sedm let nebo sedmdesát let? Jedna věc je jistá, připravujeme se na smrt. Život není něco, co můžeme neustále promeškávat. Jinak v okamžiku naší smrti pocítíme největší hrůzu a bolest, nejhlubší agónii z promeškání celé příležitosti, jež nám byla dána. A existence nabízí hojnost, ne hrůzu. Není to nic neznámého, je to něco čistého a my musíme být o něco více vědomí. Pak nám tato čirost dá vodítko k věcem, které se nám stávají v našem životě. Ale my nevíme ani odkud přicházejí, ani kam jdou. Všechno to vypadá jako nedorozumění. Ale s naší harmonií, láskou a radostí roste porozumění. Jediný případ, kdy se od nás vyžaduje odvaha: být odvážný tváří v tvář té nejpodivnější, nejnevyzpytatelnější a nejméně vysvětlitelné věci, s níž bychom se mohli setkat Jenom ten, kdo je schopen očekávat úplně všechno, kdo nevylučuje ani tajemství, bude mít bohatší vztah se životem než pouze ten, že je naživu Budeme-li svůj život utvářet podle tohoto principu, který nám radí přijmout, co je těžké, pak to, co se nám jeví jako úplně nejzvláštnější a nejpodivnější, se stane tím nejpravdivějším, co si nejvíc zaslouží naši důvěru Možná, že všichni draci v našem životě jsou skutečně princezny, které jen čekají, až nás jednou uvidí krásné a odvážné. Možná, že všechno, co v nás budí strach, je v podstatě bezmocnost, která u nás hledá pomoc. 253 Je možné uchovat si naději tváří v tvář ranám, které naší osobnosti uštědřuje čas? Schopnost vyrovnaně uvažovat o blížícím se konci nám nakonec umožňuje chovat se statečně. Dokážeme-li si uchovat smysl pro humor a zájem o ostatní, i když už opona klesá, poskytneme tak těm, kdo nás přežijí, cosi nesmírně hodnotného. Naplníme tak závěrečný 253 LEWISOVÁ, G. Slunění v dešti Veselá knížka o depresi. Brno: Jota, ISBN

153 závazek, který vůči nim máme, a vyjádříme vděčnost za nezasloužený dar života, jemuž jsme se tak dlouho těšili. 254 Smrt, která přichází ve vysokém věku, je přirozeným jevem, který je dotyčným již dlouho očekáván ve vší pokoře a smíření. Staří lidé jsou v naprosté většině přesvědčeni, že smrt jim umožní návrat ke kořenům bytí, tam, kde již byli, kde to důvěrně poznali, než se narodili. Pro mladého člověka je touha po věčném životě příznačná stejně jako strach ze smrti, který je u mladých lidí největší. Je to logické, mladý člověk se bojí, že smrt mu vezme všechny možnosti včetně možnosti budovat si své ego a pak si na něm zakládat. Ale ego stárne s námi a postupně dozrává a dospěje do bodu, kdy dokáže prohlédnout skrze všechny věci a dění, zmoudří, scelí se a stane se dokonalejším. Pak dokáže pozitivně rezignovat, smířit se s přirozeností, se stárnutím a nakonec dokáže přijmout i smrt beze strachu. Toto je dar všem, kteří dokázali odejít s pocitem životní nasycenosti, tudíž s pocitem završení svého času, který jim byl pro tento život zde vymezen. To je důvod, proč při setkání se starými lidmi se nesetkáváme se strachem, ale s očekáváním jakéhosi zážitku konečného naplnění. Zemřít zcela beze strachu ze smrti je exkluzivní výsadou moudrých nebo stářím zmoudřelých. 255 Podmínkou zmoudření však rozhodně není stáří. Je jen na každém jedinci, jak se k moudrosti postaví a jak intenzivně dokáže vnímat nabízená moudra deroucí se k němu ze všech stran. Chce to ovšem otevřené oči, nastražené uši a srdce tam, kde je jeho místo. Je nutné zdůraznit, že na smrti není nic špatného. Až nastane, dostaví se obrovská úleva. Když se tělo zcela opotřebuje, je zapotřebí už jen smrt. A je vcelku jedno, zda po smrti bude následovat věčný posmrtný život nebo další zrození v novém těle nebo ve zcela jiné formě a na zcela novém místě či se dostaví skutečný a úplný konec. Smrt je vždy tou největší úlevou. Smrt je krásná, ale nikdy by se o ní nemělo žádat či jakkoli jinak usilovat. Když je člověk živý, tak by měl být skutečně živý a když je mrtvý, tak je mrtvý. Živý člověk by neměl po smrti nijak prahnout a umírající by neměl nikterak lpět na životě. Když se smrt dostaví, tak by měl člověk procesem umírání projít tanečním krokem. Přijímejme vše, co je, a jakmile to začneme přijímat bez výhrad, pak je všechno krásné. Ať nám přijde do cesty cokoli, buďme za to vděčni LIVINGSTON, G. Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý. Praha: Beta Dobrovský, ISBN NOVOTNÝ, P. Proč jsme nemocní. Liberec: Dialog, ISBN OSHO. O strachu. Praha: Pavel Dobrovský BETA s.r.o., ISBN

154 Smrti není třeba se bát. Smrt přijde; je to jediná absolutní jistota v životě, vše ostatní je nejisté, tak proč se trápit tím, co je jisté? Smrt je naprostá jistota. Zemře sto procent lidí, ne devadesát devět procent, ale sto. Pokud se člověk chce vyhýbat smrti, bojí se všeho možného kolem sebe, všelijakých rizik a nástrah, pak by si měl uvědomit, že nejnebezpečnějším místem z pohledu příchodu smrti je postel. V ní podle statistik umírá devadesát devět procent lidí. Pokud jde o smrt, jsou veškeré novinky, s nimiž přicházejí vědci, v podstatě k ničemu. I přes veškerou snahu vědců a lékařů umírá stále plných sto procent lidí. Je to úplně stejné jako před tisícovkami let. Každý, kdo se narodí, také zemře. Bez jediné výjimky. Smrtí si můžeme být naprosto jistí. Prostě se to stane a je to tak v pořádku. Vcelku ani není rozdíl v tom, jak se to stane. Jaký je rozdíl, jestli člověk zahyne např. při nehodě nebo na nemocničním lůžku. Na tom skutečně nezáleží. Možná pozůstalým, ale pro mrtvého to zcela jistě nemá žádný význam. Jakmile člověk pochopí, že smrt je jistota, vše ostatní jsou už jen pouhé formality jak člověk zemře, kdy zemře Jediná realita je smrt sama o sobě. Člověk musí umět realitu smrti přijímat, nemá žádný smysl jí odmítat, protože jí nikdo nedokáže zabránit, možná oddálit ale ne zabránit. Pro člověka je tedy dobré být v klidu, a dokud je živý, tak má brát vše, co život nabízí a tak si jej naplno užívat. Samozřejmě vždy s ohledem na druhé a v pokoře, když před ničím jiným, tak v pokoře před přírodou a před zemí, která je jejím zhmotněním. A pamatujme: Základem pokory je láska. A až se dostaví smrt, tak si jí užívejme. 257 Jeden z velmi rozumných postojů ke smrti je odstup od sebe sama. Člověk by si měl umět vytvořit odstup mezi sebou a svou osobností a pochopit, že všechny problémy se dějí osobnosti nikoli člověku samotnému. Člověk žádné problémy nemá, ve skutečnosti nikdo žádné problémy nemá a tudíž ani nikdo neumírá. Všechny problémy včetně smrti patří pouze osobnosti, která se realizuje prostřednictvím těla. Jakmile člověk dokáže získat odstup, odstraní zároveň i úzkost, kterou vzbuzuje vědomí smrtelnosti. Vše se děje v mechanismu těla, a pokud člověk dokáže stát v jakémsi odstupu od těla, stát jako pouhý pozorovatel na kopci, daleko od těla, pak zjistí, že není tím tělem, je něco víc. A pak nastává okamžik, kdy úzkost, strach a všechny problémy mizí. Tělo má problémy, tělo i zemře, bývá nemocné, ale 257 OSHO. O strachu. Praha: Pavel Dobrovský BETA s.r.o., ISBN

155 my nejsme jen tělo. Jsme víc, jsme něco, co přesahuje existenci samu. Z jakéhosi pramene jsme byli vyvrženi a do stejného pramene se jednou navrátíme. Proč se bát? A o co se bát? K zamyšlení se nabízí Ferrerův příběh jedné obyčejné louže: Byla jednou malá louže, která měla radost ze života a smála se na celé kolo, když do ní vjelo auto a ona mohla postříkat všechno kolem. Bála se jen jedné věci. Slunce. To je smrt všech louží, říkala si a jezdil jí při tom mráz po zádech. Šel kolem básník, a protože měl hlavu v oblacích, šlápl do ní oběma nohama. Místo aby se rozčílil, s louží se spřátelil. Dobrý den, pozdravil louži a ta odpověděla: Dobrý den. Kde ses tu vzala? divil se básník. Louže namísto slov sebrala všechny síly a zrcadlila v sobě krásu nebe, jak nejlépe uměla. Dlouho si povídali o Velkém Otci, o dešti a o tom, jaký má louže strach ze slunce. Básník ji chtěl strachu zbavit, a tak jí vyprávěl o obrovském, nekonečném moři, ve kterém se třpytí rybky, a o hravých vlnách. Vyprávěl jí, že moře je vlastí a matkou všech louží na světě, že země i moře za svůj život vděčí právě slunci a že to platí i pro malé louže. Básník si s louží povídal beze slov až do noci. O několik dní později básník znovu přišel navštívit svou mokrou přítelkyni. Právě tančila v horkém vzduchu pod slunečními paprsky. Řekla básníkovi: Díky tobě jsem to pochopila. Když mě slunce něžně objalo, přestala jsem mít strach. Nechala jsem se jím unést a teď poletím spolu s divokými kachnami, které mi ukážou cestu k moři. Nashledanou, básníku, a nezapomeň na mě FERRERO, B. Živá voda pro duši. Praha: Portál, ISBN

156 11. BUDDHISMUS MÍSTO (JAKO) TERAPIE Všichni bez rozdílu se s pomocí všech náboženských i filozofických názorů, které máme k dispozici, snažíme vypořádat s vlastní smrtelností. Na tom, zda ti, u nichž hledáme pomoc, vyznávají podobnou víru, hodně záleží. Jen tak nám mohou být užiteční. Člověk nemusí být zastáncem nějaké zvláštní doktríny, ale pomáhá mu, když v něco věří, třeba jen v ušlechtilost lidského ducha tváří v tvář neznámu. 259 Být smrtelným znamená nést strašné břemeno času a osudu. Tím, že toto břemeno s někým sdílíme, pomáháme sami sobě stejně jako těm, jimž jsme nápomocni. Děláme to v atmosféře bolesti i naděje, že naše snahy nakonec probudí radost, která je rovněž životním darem. Někteří lidé již z principu odmítají navštívit odborníka, zvlášť když název jeho profese začíná: psycho (psycholog, psychoterapeut, psychiatr), a to i v době nějaké životní krize, ve chvíli, kdy na ně dolehne úzkost s plnou silou, kdy si neví rady s vědomím vlastní konečnosti a tedy se strachem ze smrti. V naší společnosti se návštěva takového odborníka zatím stále stigmatizuje. Stále převládají představy, že ten, kdo chodí k psych, musí být blázen, šílený, nebezpečný nebo přinejmenším divný. Není pak divu, že lidé návštěvu odborníka odmítají. Je to strach z pověsti, strach o zaměstnání, ale i strach ze sebe sama, z toho si přiznat, co od návštěvy takového odborníka odrazuje. Určitě bude ještě nějakou dobu trvat, než se tento stav zlepší a na psycho vědy se začne pohlížet jako na každý jiný vědní nebo lékařský pomáhající obor. Lidé tedy odpovědi na své základní otázky a pomoc začínají hledat jinde, zejména v náboženství a není výjimkou, že skončí například ve spárech nějaké náboženské sekty. Toto řešení může mít ovšem i fatální konce. Je známo mnoho případů lidí, kteří v sektách uvízli a jen těžko se z jejich vlivu snažili posléze vymanit a získat zpět svoji osobnost, důstojnost a svobodu. Některým se to nepodařilo nikdy. Další řešení nabízejí tzv. základní neboli tradiční náboženství, jako je Křesťanství, Islám, Judaismus a Buddhismus. Samozřejmě, že víra je jednou z nejtradičnějších záležitostí lidí a není možné proti ní nic namítat. Naopak je možné konstatovat, že dřívější generace lidí, kteří byli vesměs věřícími, to měly v mnoha ohledech snazší. Na mnoho otázek existovalo 259 LIVINGSTON, G. Naše životy ovládají paradoxy. Praha: Beta Dobrovský, ISBN

157 mnoho předem daných a všeobecně přijímaných odpovědí a lidé dál nepátrali, věděli, že věci se dějí tak, jak se dějí, a vše je předurčeno Bohem, proti kterému nelze bojovat ani se nelze proti jeho vůli jakkoli vzpouzet. I v dnešní době mnohdy přichází chvíle, kdy lidé začnou hledat pomoc a odpovědi v náboženství. Naštěstí je pryč doba komunistické totality, která víru v podstatě zakazovala, kriminalizovala a z věřících dělala v nejlepším případě nesvéprávné blázny. Není zde dostatek prostoru pro rozbor všech náboženských směrů. Zaměřme se tedy alespoň na jeden, na Buddhismus, který je ve srovnání s jinými náboženstvími poněkud specifický a navíc v současné době dochází k jeho poměrně velkému šíření i v západních zemích. Je nutno zdůraznit, že zaměření se zde na Buddhismus není tedy jakoukoli skrytou kritikou jiných náboženství nebo jejich odmítáním. Buddhismus je velice zajímavý zejména tím, že více než náboženstvím je filozofií. Zejména pak ve své původní podobě. V Buddhismu neexistuje klasická postava Boha, příznačná pro ostatní náboženství. Při této příležitosti je užitečné připomenout, že buddhismus ani ve své nejstarší zachované podobě nebyl učením pro slepě věřící nebo chudé duchem. 260 Buddhismus naopak vybízí k hledání vlastního pohledu i k jeho uplatnění. Zatímco náboženství minulosti vyžadovala od svých přívrženců víru v neprokázané postuláty, Buddha nikdy nechtěl následovníky, kteří by slepě vykonávali jeho příkazy, aniž by znali jejich nutnost nebo příčinu. Nikdy neposuzoval lidské jednání podle vnějšího účinku, ale výlučně podle pohnutek tedy podle pohnutek vědomí, které vedly příslušný impulz. Chtěl, a ve své řeči ke Kalamům také vyložil, že jeho žáci ho mají následovat z vlastního přesvědčení a z víry v dharmu, nikoliv kvůli němu samotnému. Jedinou víru, kterou od svých žáků očekával, byla víra v jejich vnitřní síly. 261 (pozn. autora: pojem Dharma vyjadřoval původně to, co drží pevně, tedy zákon, řád, právo. V jiné rovině postihuje Dharma pravidla, předpisy, zákazy a povinnosti především v etickém aspektu, tj. jako mravní zákon vypovídající o tom, co je dovolené, správné a prospěšné. V množném čísle se tohoto pojmu užívalo v nejstarší buddhistické filosofii pro věci nebo základní složky světa jevů, jak jsou vnímány myslí. V těchto složkách se jeví Dharma (v původním smyslu) jako přírodní a světový zákon o věčném vznikání a zanikání.) 260 FIŠER, I. Filozofická koncepce nejstaršího buddhismu. Praha: DharmaGaia, ISBN GÓVINDA, A. Živý buddhismus na západě. Praha: Votobia, ISBN

158 Buddhismus navíc nabízí při hledání odpovědí na existenciální otázky mnoho odpovědí čerpajících ze základů morálky a etiky, přičemž nikoho k ničemu nenutí a navíc je otevřený odlišným názorům. Na Buddhismu je, kromě jiného, velmi imponující fakt, že v historii nebyl, oproti jiným náboženstvím, ve jménu tohoto učení nebo chceme-li náboženství zabit jediný člověk. Monoteistická náboženství křesťanství, judaismus, islám jsou podle některých vědců a historiků nejnebezpečnější náboženství na světě. Ani jedna osoba nebyla během pětadvaceti století kvůli Buddhismu zabita a ve jménu Buddhismu nebyl nikdy nikdo napaden. I přesto se rozšířil do celé Asie a přeměnil ji pouze silou zkušenosti. Buddhova slova se rozšířila přes celou Asii od Srí Lanky po Koreu a nebyla přitom prolita ani jediná kapka krve. Nanejvýš došlo k velice civilizovaným a krásným diskusím. Meč neprokáže pravdu. 262 Nenásilí je totiž jedním ze základních pilířů tohoto učení. Nenásilí znamená, že bychom se měli ze všech sil snažit pomáhat druhým a pokud to není možné že bychom se měli zdržet jakéhokoli ubližování druhým. 263 Buddhismus je dnes velmi propracovaným učením, které se dělí do mnoha různých směrů. Není zde cílem široce vysvětlovat nejrůznější buddhistické systémy v celé jejich složitosti. Na základech Buddhismu lze ale velice dobře ilustrovat možnost hledání útočiště v těžkých životních chvílích, hledání směru na životních křižovatkách i hledání opory ve chvíli uvědomění si vlastní konečnosti a hledání smyslu života. Toto učení nachází smysl života a odstranění úzkostí zejména v takových pojmech, jako jsou základní čistota lidství, morálka, soucítění, soucit, laskavost, mír, svoboda všeho druhu atd. Buddhismus nikdy nevyhrožuje a nikdy nestraší, jen nabízí pomoc v cestě za pochopením toho, co je v lidském životě pro člověka a potažmo pro celý svět opravdu důležité. Buddhismus nemá žádné zákazy typu křesťanského Desatera. Pokud v něm existuje něco, co se přikázání blíží, pak je to požadavek znějící MYSLI!. Přemýšlej o tom, co děláš, proč to děláš a jaké to pravděpodobně bude mít následky. Znamená to tedy, že se buddhisté snaží jednat raději rozumně než nerozumně a vyhýbají se extrémům v chování. Jejich cílem je zachovat zlatou střední cestu OSHO. Boží spiknutí. Bratislava: Eugenika, ISBN DALAJLAMA. Čtyři vznešené pravdy. Praha: Pragma, ISBN HOWLEYOVÁ, A. Nahý Buddha. Praha: Talpress, ISBN

159 11. 1 Historie a vznik Buddhismu Buddhismus je nábožensko-filosofický systém, jehož základ vytvořil Gautama Buddha pravděpodobně v 5. století př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, které vyznává přibližně miliónů lidí. Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. Pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy. 265 Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. Mezi ostatními náboženstvími a filosofickými systémy zaujímá Buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Neřadí se ani k eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše ( já ), která po smrti přetrvává, ani k nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše ( já ), která se smrtí zaniká. Místo toho tvrdí, že neexistuje žádná entita, s níž bychom se mohli identifikovat jako s já (anátman) a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou scestné. Zde je nutno říci, co je vlastně základem celého učení. Gautama Buddha neměl v úmyslu vytvořit filosofický systém ve smyslu rozsáhlé interpretace světa. Jeho učení bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z nekonečného koloběhu zrození a smrti. Posluchači byli buď asketi hledající jako on osvobození od utrpení, nebo lidé, kteří si kladli otázky o životě nebo posmrtné existenci. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, šťastný život. Ve všech oblastech šlo o vysvobození z nevědomé egoistické žádostivosti, nenávisti a zaslepení: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí vysvobození. 265 MILTNER, V. Vznik a vývoj Buddhismu. Praha: Vyšehrad, ISBN

160 11. 2 Postava Gautama Buddhy Narodil se v Kapilavastu, na území patřícím dnešnímu Nepálu. Dostal jméno Siddhártha Gautama, a protože pocházel z klanu Šákjů, byl později nazýván Šákjamuni. Jeho otec byl králem, matka Májá Devi zemřela sedm dní po porodu. Princ Siddhártha vyrůstal v blahobytu a dostalo se mu dokonalé výchovy. V sedmnácti letech se oženil s Gopou. Princ ale nebyl svobodný, málokdy opustil královský palác. Když mu bylo 29 let, narodil se mu syn Ráhula. Ve stejnou dobu však potkal na čtyřech vyjížďkách postupně starce, nemocného, mrtvého a mnicha. První tři setkání mu dala poznat pomíjivost všeho pozemského a poslední mu ukázalo cestu, jak se z něho osvobodit. Ocitl se na počátku poznání, neprodleně prchl od světského života a zůstal bez domova. Vydal se hledat cestu, jak překonat utrpení a najít duševní klid. Prošel cestou askeze i jógické meditace, ale ani ty ho nedovedly k cíli. Nakonec se rozhodl, že bude odpovědi na své otázky hledat sám v sobě, protože věděl, že jeho dosavadní způsob hledání není cesta, vedoucí k probuzení a k ukončení zrození, stáří a smrti. Přerušil půst, najedl se, vykoupal se, oholil se, ostříhal si vlasy. Aby se mu lépe sedělo, připravil si podušku z trávy a znovu usedl pod strom Bódhi, tváří k východu. Toto poněkud lyricky popisuje Ašvaghóša: Když se takto Moudrý, jehož mysl je bez hranic, rozhodl o přijímání potravy, vykoupal se a ještě zesláblý se pomalu vzdaloval od břehu řeky Nairandžany a oddaností pohnuté konce větví stromů mu v tom pomáhaly. Tu se před ním objevila bohy pobídnutá dcera Pána pastýřů s radostí v srdci. Její paže svítily jako bílé mořské mušle a oblečena do tmavomodrých šatů z vlny se podobala nejkrásnější ze všech řek Yamuně s její tmavou vodou a bílými peřejemi. Ta rozradostněná podpořenou vírou a se široce rozevřenýma lotosovýma očima ho uctila úklonou hlavy a nabídla mu mléko. Když se občerstvil touto stravou a posvětil tak smysl jejího života, stal se teď schopným dosáhnout probuzení, neboť uspokojil šest svých smyslů. Poté co takto posílil své tělo, zazářil mocně světec svou slávou, neboť sám jediný choval moudrost obou měsíce i vodní hladiny. Když pět mnichů poznalo, že se odvrátil, opustili ho, stejně jako opouští za poznáním směřujícího ducha pět hmotných elementů. Doprovázený pouze svým úmyslem a rozhodnutý docílit úplného poznání, zamířil ke kořenům fíkovníku, na travnatou zem. Tehdy Kála, nejvyšší z hadích démonů, mocný jako král slonů, probuzený s ničím nesrovnatelným zvukem jeho kroků, přesvědčen, že přišla chvíle úplného probuzení velkého světce, pronesl tuto oslavnou řeč: Protože, světče, tvým krokem je stlačována země a stále znovu a znovu duní a protože, když záříš, je to, jakoby zářilo slunce, určitě dnes dosáhneš toho cíle, po kterém tolik toužíš! 160

161 Protože, Lotosooký, ti ptáci na nebesích připravují poctu a protože zde vanou přátelské větry, určitě se dnes staneš Buddhou Probuzeným! Když byl takto vyzdvižen v rituálním vzývání hadem a přijal od toho, kdo seče, čistou trávu, učinil slavnostní příslib a usedl s úmyslem dosáhnout úplného probuzení, opíraje se přitom o kořen obrovského fíkovníku. Zaujal bez pohnutí nejlepší pozici se zkříženýma nohama, kdy jakoby stlačil sílu spícího stočeného hada se slovy: Nepřeruším zde na zemi tuto pozici, dokud nedosáhnu toho, co jsem si předsevzal. Tu upadli obyvatelé nebes do nepopsatelné radosti, a dokud Vznešený v duchu rozhodnutý seděl, ptáci i lesní zvířata ani nedutala, ani větve stromů povívané větrem, nevydaly žádný zvuk. 266 V tu chvíli poručil pokušitel Mára všem svým démonům vytáhnout do boje a zabránit meditujícímu Gautamovi, aby se z něj stal Buddha. Když démoni proti němu nic nezmohli, přivolal Mára bohyni rozkoše, která před očima budoucího Buddhy udělala striptýz, ale ani to nemělo účinek. Nakonec se Gautama špičkami prstů pravé ruky dotkl země a pojmenoval tak zemi svědkem svého vítězství nad Márou. Následující noci prohlédl nakonec rozmanitá pouta, která jsou základem věčného koloběhu znovuzrození, a za svítání dospěl k probuzení a stal se Buddhou. Ráno osvítilo vycházející slunce namísto askety, jakých bylo mnoho, jedinečnou bytost, Buddhu, neboli Probuzeného. Buddha Šákjamuni se po svém probuzení odebral napřed k pěti asketům a požádal je, aby ho vyslechli. Třikrát odmítli umínění asketové přijmout jakékoli jeho ponaučení. Když se jich po třetím odmítnutí kategoricky otázal, zda se pamatují na to, že by k nim někdy takto promluvil, ustoupili a vyslechli jeho první kázání s hlavními zásadami nauky: vystříhat se krajností, přidržovat se střední cesty a pochopit pravdu o strasti, jejím původu, zničení a cestě vedoucí k jejímu zničení. Ve svém kázání tak Buddha poprvé sdělil základ svého poznání: Čtyři vznešené pravdy a Ušlechtilou osmidílnou stezku vedoucí k dosažení cíle, tj. k vysvobození. Když takto Buddha uvedl v chod kolo učení, připojili se k němu další asketové a založili tak buddhistický řád (sangha). Tím začalo šíření Dharmy, kterému se Buddha věnoval až do svojí smrti. Mluvíme-li v této souvislosti o Buddhovi, neměli bychom omezovat své chápání na učení historické osoby, která přišla do Indie a učila určitou duchovní cestu života. Naše 266 AŠVAGHÓŠA. Příběh Buddhova života. Praha: Bibliotheca Gnostica, ISBN

162 chápání buddhovství by mělo být založeno spíše na úrovních vědomí a stupni duchovního uvědomění. Měli bychom chápat, že buddhovství je spirituální stav bytí Střední cesta (stezka) Buddha po dlouhém hledání došel k poznání, že každá krajnost je špatná a nikdy nevede k cíli. Je to jeden ze základů, kterých je nutné se v životě držet, pokud chceme čehokoli dosáhnout. Proto Buddha odmítá krajní askezi stejně jako krajní nestřídmost v čemkoli. Vše s rozumem, to je to, co nám Buddha napovídá. Buddha říkal: Nikdo by neměl upadat do dvou krajností. Do kterých krajností? Do té, která obnáší vášně a potěchu z rozkoší, je bídná, hrubá, sprostá, přehnaná a nesměřuje ku prospěchu, a do té, která přináší únavu a zemdlelost, je neblahá, přehnaná a nesměřuje ku prospěchu. Mnichové, neupadat do žádné z těchto krajností, to znamená kráčet střední stezkou, jak ji vysvětlil Tathágata, jež vede k poznání, k vědění, ke klidu, k vhledu, k procitnutí 268 Všichni víme, že nic se nemá přehánět, že nám to škodí, jen je občas nutné si toto připomenout. Střední cesta, která je tedy jedním z nejhlavnějších poselství buddhistické filozofické školy, je tedy život bez extrémů, zvláště bez extrémů jako jsou asketismus, což je oddávání se marnému sebetrýznění, které je nehodné, bolestné a škodlivé, hédonismus, což je lpění na smyslových požitcích, eternalismus, jenž je vírou, že existuje trvalý a ničím nezapříčiněný stvořitel všeho. Především, že vlastní identita nebo vědomí má konkrétní esenci, která je nezávislá, vždy trvající a jediná. A nihilismus, což je krajní náhled nicoty, v němž není žádné znovuzrození, karmické následky a existence mysli po smrti. 267 DALAJLAMA. Čtyři vznešené pravdy. Praha: Pragma, ISBN MILTNER, V. Vznik a vývoj Buddhismu. Praha: Vyšehrad, ISBN

163 11. 4 Čtyři vznešené pravdy Čtyři vznešené pravdy jsou samotným základem buddhistického učení, a proto je nutné je znát. Od nich se odvíjí vše ostatní, co buddhistická filozofie učí. Každý z nás v sobě chová touhu po štěstí a každý z nás chce překonat utrpení, která s sebou život přináší. Štěstí je něco, co bychom chtěli všichni a také máme všichni přirozené právo štěstí dosáhnout. Zůstává zde ovšem otázka, jak štěstí a odstranění utrpení dosáhnout. Čtyři vznešené pravdy ukazují vztah mezi příčinami a jejich důsledky. Utrpení samozřejmě nevzniká z ničeho, ale dochází k němu v důsledku určitých příčin a za určitých podmínek. Zde je Buddhismus velice specifický, neboť chápe zánik jako nejvyšší formu štěstí, protože právě zánik přináší konečné a úplné osvobození od všeho utrpení. Z toho tedy vyplývá, že obava z konečnosti existence je zcela zbytečná a bezpředmětná. Již zde lze hledat odstranění strachu a úzkosti ze smrti. Učení o čtyřech vznešených pravdách zřetelně rozlišuje dvě kategorie příčin. Příčiny, které způsobují utrpení, a příčiny, které způsobují štěstí. Tím, že nám toto učení ukazuje, jak tyto dvě kategorie rozpoznávat, nám vlastně umožňuje splnit naše nejvnitřnější přání, a to být šťastný a překonat utrpení. I když je v Buddhismu kladen velký důraz na strast a utrpení, není v žádném případě nějakou morbidní doktrínou založenou na pesimismu, která je utrpením posedlá. Důvod, pro nějž Buddha kladl takový důraz na strast či na utrpení, je ten, že existuje alternativa existuje cesta ven, cesta osvobození, cesta spásy. Proto je tak důležité uvědomit si povahu strasti. Kdyby žádná možnost osvobození neexistovala, bylo by nesmyslné a strašlivě ubíjející trávit tolik času uvažováním o strasti. 269 Buddha pravil ve své první rozpravě, že první pravda má být plně pochopena, druhá pravda má být opuštěna, třetí pravda má být uskutečněna a čtvrtá pravda má být rozvíjena. Nauka o čtyřech vznešených pravdách ukazuje, jak významné místo zaujímá v buddhistickém myšlení pojem příčinnosti. Pokud můžeme určit, jaký největší přínos Buddha učinil filozofickým názorům své doby, je to zřejmě nekompromisní zdůrazňování role příčinnosti jako neúprosné síly, jejímž ničivým účinkům může člověk uniknout tak, že pochopí její zákonitosti. Tedy že všechno je následkem nějaké příčiny. Rozpoznáváme-li příčinu a zničíme ji, zničíme i následek. To je smysl prvních dvou pravd a vysvětlení, proč se na první pohled uvádějí v nesprávném pořadí. První pravda, utrpení, je následek. Nejprve 269 DALAJLAMA. Čtyři vznešené pravdy. Praha: Pragma, ISBN

164 musíme rozpoznat utrpení a jeho zhoubnou povahu. Teprve pak můžeme určit příčinu utrpení, o níž hovoří druhá pravda, pravda o vzniku utrpení. V rámci druhé pravdy se vysvětluje sled utrpení: bezprostřední příčinou utrpení je nepříznivá karma, kterou způsobuje žádost a nenávist zapříčiněné nevědomostí. Odstraníme-li kořen všeho utrpení, nevědomost, mohutný strom utrpení se vyvrátí ze země a již nikdy neporoste První vznešená pravda První vznešená pravda je pravda o utrpení. Světské bytí je neuspokojivé, strastiplné utrpení. Podle buddhistické psychologie je utrpení pocit, který může postihovat tělo nebo mysl. Buddha definoval očividná utrpení, jimiž lidé procházejí: narození, stárnutí, nemoc, smrt, ztráta přátel, získání nepřátel, nenalezení toho, co si člověk přeje, setkání s tím, co si člověk nepřeje. Objevil ale také méně nápadnou podobu bolesti: radost. Všiml si, že bolest a radost jsou kvalitativně odlišné, že bolestný zážitek zůstane bolestný, jen pokud člověk proti bolesti nic neudělá, ale radostný zážitek se nakonec přirozeně změní v bolestný. 271 Když se nad tím zamyslíme, tak musíme uznat, že tomu tak skutečně je, protože žádná radost netrvá do nekonečna. Každý zdroj radosti se jednou stane zdrojem bolesti. Proto je dobré se držet lidové moudrosti, která nám říká, že máme vědět, kdy přestat, neboli přestat v nejlepším Druhá vznešená pravda Druhá vznešená pravda je pravda o vzniku utrpení. Příčinou utrpení je žádostivost spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších, dále je to důsledek našich minulých činů. Vše se spojuje do jakýchsi řetězců návazností a souvztažností, kdy jedno vychází z druhého. Člověk lpí na jakémsi předmětu, který je mu odebrán, a stane se proto smutným, lpí na milém pohledu a stane se veselým, krátce tedy jakmile se nějaké lpění u nás objeví, začne tím pádem okamžitě stávání se, nejen stávání se nemocným, stávání se zdravým, 270 LOPEZ Jr., D. Příběh Buddhismu. Brno: Barrister a Principal, ISBN LOPEZ Jr., D. Příběh Buddhismu. Brno: Barrister a Principal, ISBN

165 stávání se zlostným, stávání se veselým, prostě jakékoli stávání se vůbec. Vždy a všude se stáváme tím, na čem lpíme, tím, že současně s tím, co se následkem lpění stává, identifikujeme. Ba dokonce naše vlastní tělo se stává, pouze když a jak dlouho lpíme na potravě a přivádíme ji tělu. Opak je tento: jakmile na ničem vůbec nelpíme, nemůže se také pro nás nic stávat, i myšlenka sama, která se vynoří, nezadržitelně zmizí, rozplyne se, zůstaneme-li proti ní úplně lhostejní. 272 Buddhističtí myslitelé jsou přesvědčeni, že všechny formy utrpení, od rozladěnosti způsobené záděrou až po utrpení spojená s válkou, jsou přímé důsledky minulých činů. Zároveň by však řekli, že ačkoli naše zkušenost je v jistém smyslu daná, můžeme na ni svobodně reagovat. A právě naše svobodná reakce na životní události (události způsobené karmou) vytváří budoucí karmu, která zase určuje budoucnost. 273 Ještě by bylo dobré si stručně vysvětlit termín karma. Karma (sanskrt) nebo kamma (pálí) v buddhismu označuje etický přírodní zákon příčiny a následku, čin vykonaný se záměrem nebo vědomým motivem a odpovídající následek tohoto činu, postihující zpětně aktéra samotného. Zjednodušeně řečeno podle této doktríny egoistické jednání způsobuje utrpení, zatímco nesobecké jednání přináší štěstí. Z buddhistického pohledu neznamená karma osud, ale může být přeložena jako čin nebo příčina a následek. Buddhisté rádi říkají, že chceme-li vědět, jací jsme byli v minulosti, musíme se podívat na své současné tělo. Toto rčení mnohé vysvětluje. Často se karma chápe naprosto mylně jako osud nebo předurčení, nanejvýš se o ní uvažuje jako o neomylném zákonu příčiny a následku. Je mnoho druhů karmy: mezinárodní karma, národní karma, dále karma města ale i individuální karma. Karma není fatalistická, ani předem určená, představuje naši schopnost tvořit a měnit. Je tvůrčí, protože se můžeme rozhodnout, jak a proč jednáme. Vše, co konáme svým tělem, řečí a myslí, bude mít odpovídající následek. Každý čin, dokonce i ten nejmenší, má následky. Karma se nerozkládá jako vnější věci, ani nepřestává účinkovat. Nemůže být zničena časem, ohněm ani vodou. Její moc se neztratí do té doby, dokud nedozraje, a může dozrávat i několik životů. Lamové říkají, že trocha jedu může způsobit smrt a malé semínko může vyrůst ve velký strom. Tady je několik výroků o karmě, které pronesl Buddha Šákjamuni: Nepřehlížejte záporné činy jenom proto, že jsou malé; 272 PROCHÁZKA, L. Základní kniha Buddhismu. Olomouc: Fontána, ISBN LOPEZ Jr., D. Příběh Buddhismu. Brno: Barrister a Principal, ISBN

166 sebemenší jiskra může spálit stoh sena velký jako hora. Nepřehlížejte malé dobré skutky a nemyslete si, že z nich neplyne žádný užitek; dokonce i malé kapky vody nakonec naplní velkou nádobu. Jsi tím, čím jsi byl, a budeš tím, čím jsi teď. Padmasambhava tento výrok ještě rozvedl: Chceš li poznat svůj budoucí život, pohlédni na své přítomné činy. Ať se nám nyní děje cokoliv, odráží to naši předešlou karmu. Pokud to opravdu víme, kdykoliv nás postihne nějaké utrpení nebo obtíže, nebudeme na ně nahlížet jako na nějaké zvláštní nezdary či pohromy, ani nebudeme žádným způsobem hledět na utrpení jako na trest. Také se nebudeme obviňovat ani se oddávat nenávisti Třetí vznešená pravda Třetí vznešená pravda je pravda o zaniknutí utrpení. Utrpení je možné učinit konec úplným zničením a zaniknutím právě výše popsané žádostivosti a lpění. Tato pravda nepopisuje cestu k odstranění utrpení, ale samotný cíl, který je označován jako ustání utrpení. Toto ustání, což je stav naprosté nepřítomnosti utrpení, je známý pod pojmem nirvána, který původně znamenal vyvanutí. Nirvána není určité místo, ale nepřítomnost utrpení v současnosti a nepřítomnost možnosti utrpení v budoucnosti. Utrpení lze zničit současně s jeho příčinami. Podmínkou zániku utrpení je ovšem dosažení moudrosti, tzn. pochopení, z čeho utrpení vzniká a tomuto se pak vyvarovat. Mluvíme-li o dokonalé moudrosti Buddhy, neměli bychom si myslet, že si v sobě utvoříme vlastnosti, které ještě nemáme že tyto vlastnosti musíme čerpat odněkud zvenčí. Spíše je třeba dívat se na buddhovskou moudrost jako na potenciál, jejž je nutné si uvědomit. Znečištění mysli brání přirozenému vyjádření jejího potenciálu, jenž je našemu vědomí vlastní. Je to jako poznatek, který zůstává v naší mysli zahalen pod pláštěm nečistoty, takže se nemůže navenek projevit. Jakmile mysl získá poznatek o tom, že podstatou naší mysli je čirá zářnost, tedy potenciál vědění, uvědomí si, že je možné nečistoty odstranit DALAJLAMA. Čtyři vznešené pravdy. Praha: Pragma, ISBN

167 Ze žádostivosti pramení zármutek, ze žádostivosti pramení strach, pro toho, kdo je zcela prost žádostivosti, není zármutku, tím méně strachu Čtvrtá vznešená pravda Čtvrtá vznešená pravda je pravda o stezce, vedoucí k zaniknutí utrpení. Jedná se o osmidílnou vznešenou stezku, která sestává z: Stezky moudrosti (Paňňá) 1. Správné chápání - je pochopení a vhled do Čtyř vznešených pravd. K tomu patří také vhled do pomíjivosti a neuspokojivosti všech jevů a pochopení, že neexistuje žádné trvalé já (anattá). 2. Správné myšlení - znamená přemýšlet, hovořit a jednat bez žádostivosti, nenávisti a krutosti. Stezky mravnosti (Síla) 3. Správná mluva - se vyhýbá lhaní, pomlouvání, drsným výrazům a zbytečnému tlachání a povzbuzuje druhé k prospěšným činům. 4. Správné konání - znamená zdržet se zabíjení, braní toho, co nebylo darováno a nepříslušných pohlavních styků. 5. Správné živobytí - znamená vykonávat taková povolání, která neškodí druhým bytostem. S tím je neslučitelné například obchodování se zbraněmi, zvířaty či opojnými látkami, práce na jatkách, získávat obživu jako rybář, žoldák, věštec nebo lichvář. Stezky soustředění (Samádhi) 6. Správná snaha - zahrnuje úsilí vyhnout se neprospěšným stavům mysli nebo je překonat, pokud už vznikly, a vyvolat a udržet prospěšné stavy mysli. 7. Správná bdělost - se týká uvědomování si pěti složek (tělesnosti, vědomí, vnímání, cítění a mentálních formací). Zahrnuje neustálé uvědomování si tělesných funkcí (dýchání, 275 THÉRA, N. Buddha a jeho učení. Olomouc: Votobia, ISBN

168 chůze, stání, atd.), všech obsahů vědomí, vjemů, pocitů a dalších mentálních fenoménů. Aby člověk mohl mentální funkce ovládat, musí si jich být nejprve vědom. 8. Správné soustředění - zahrnuje meditační techniky sloužící k vyvinutí dostatečné koncentrace mysli, která je nezbytná pro dosažení vhledu do pravé skutečnosti. Všechny body jsou stejně důležité a měly by se rozvíjet současně. Tato jedinečná cesta je jedinou, která vede k odstranění utrpení a vede k nirváně. Rozumný člověk se vyhýbá všem krajnostem. Pojem stezka zde neznamená lineární postup od jednoho stupně ke druhému. Všechny části mají stejnou důležitost a měly by být rozvíjeny současně, i když se to může dařit s různým stupněm úspěchu. Navíc je mezi jednotlivými články mnoho vzájemných vazeb a závislostí. Tak patří například správná mluva i do oblasti správného konání a to je opět možné pouze se správnou bdělostí. Tyto špatné a dobré síly jsou latentní u každého. Dokud jsme světskými přívrženci, tyto špatné síly vystupují na povrch v neočekávaných okamžicích s rozrušující silou. Když jsou jednou po dosažení arahantství plně odstraněny, proud vědomí je dokonale očištěn. Připoutanost (lpění) a nenávist, spojeny s nevědomostí, jsou hlavními příčinami všeho zla převládajícího v tomto zaslepeném světě. Nepřítelem celého světa je chtíč, jehož prostřednictvím všechno zlo k živým bytostem přichází. Tento chtíč, když je z nějaké příčiny omezován, přetváří se ve vztek. Člověk je buď připoután k žádoucím vnějším předmětům, nebo reaguje s odporem v případě předmětů nežádoucích. Připoutáním lpí na materiálních požitcích a pokouší se uspokojit své přání jedním nebo druhým způsobem. Odporem člověk ustupuje od nežádoucích předmětů a dosahuje dokonce toho, že je ničí, jelikož jejich samotná přítomnost je pramenem dráždění. Opuštěním egoismu pomocí vlastního intuitivního vhledu mizejí lpění i nenávist automaticky. Není palčivějšího ohně než vášnivost, není větší posedlosti než nenávist, není horší pasti než zaslepenost, není dravějšího proudu než chtivost THÉRA, N. Buddha a jeho učení. Olomouc: Votobia, ISBN

169 11. 5 Základní pravidla Buddha věděl velmi dobře, že všichni lidé chtějí radost, ale viděl, že převážná většina z nich dělá věci, které dříve nebo později nutně povedou k neutěšenosti a strasti. To byl jeden z důvodů, proč vůbec začal učit. Zatímco hlavním cílem jeho učení bylo konečné samsárické osvobození od všech forem nedostatečnosti a utrpení vystoupením z koloběhu přerozování, Buddha Šákjamuni ve svém učení také ukázal, co je prospěšné a co škodlivé na úrovni normálního života. Důležité body jsou shrnuté v základních pravidlech nesprávného a správného jednání. Ve svých řečech velmi často mluvil o nutnosti životní etiky jako neodmyslitelné základny jak pro zdárný, smysluplný život, tak i pro jakýkoliv pokrok v meditaci. Respektováním jeho ponaučení se prakticky všichni lidé mohou vyhnout aktivitám a mentálním postojům, které by vedly k hrubým formám neštěstí a utrpení. Lidem, kteří v základní etice nemají jasno, texty poskytují přímé seznamy nesprávného a správného jednání. Buddhistická praxe laických věřících i mnichů a mnišek se ve velké míře soustřeďuje na konání ctnostných činů a vyhýbání se špatnosti. Ctnostné a špatné činy nejsou žádné neurčité kategorie, ale jsou přesně vymezeny v podobě seznamu, jak je to v buddhistické filozofii poměrně časté. 277 Buddha neučil víře, nýbrž usilovné práci. Každý si má hledět svých skutků: Nikoli na chyby jiných, nikoli na to, co jiní vykonali nebo co nevykonali, nýbrž na to, ať každý hledí, co sám vykonal a co sám nevykonal. Každý člověk odpovídá jen za své skutky, neboť člověk se sám dopouští zla, jen z něho se zlo rodí a z něho samotného povstává. Budou-li se všichni starati o sebe, odpadá ohled na druhé. 278 Soubor deseti neprospěšných druhů jednání: prostřednictvím těla: 1. zabíjení 2. kradení 3. nesprávné sexuální aktivity prostřednictvím řeči: 277 LOPEZ Jr., D. Příběh Buddhismu. Brno: Barrister a Principal, ISBN LESNÝ, V. Buddhismus. Olomouc: Votobia, ISBN

170 1. lhaní 2. pomlouvání 3. hrubá mluva 4. tlachání prostřednictvím mysli: 1. žádostivost 2. přání zla 3. nesprávný názor Naproti tomu existují dva standardní seznamy prospěšného jednání. První je přesným opakem deseti druhů špatného počínání. Z toho seznamu je odvozeno pět etických rozhodnutí, které tvoří základní etický kód pro všechny, kteří se hlásí k Buddhovu učení: 1. nezabíjet 2. nekrást 3. nebýt bezohledný v sexuálních aktivitách 4. nelhat 5. zdržovat se omamných látek Tato skupina životních zásad nejsou žádná přikázání. Je to spíš jistá etická norma, která nám připomíná, odkdy člověk začíná být člověkem. Lidé na sebe berou tato etická rozhodnutí zcela dobrovolně, mnohdy jako námět k přemýšlení a reflektování, většinou ale také ve formě pěti oblastí ke cvičení a prohlubování vlastní životní etiky a discipliny. Základní principy jednání vnášejí harmonii do mezilidských vztahů. Jiný výčet prospěšných aktivit, který nalezneme již v nejstarších textech, je následující: 10 základen záslužného jednání: 1. štědrost 2. etické chování 3. kultivace mysli meditací 4. úcta 170

171 5. služba 6. dělení se o získaný prospěch s ostatními 7. mít radost z prospěchu druhých 8. seznamování se s Buddhovým učením 9. vyučování Dharmy 10. opravování svých mylných názorů Má-li někdo potíže s přijetím daných standardů správného a nesprávného jednání z dávných textů, může na to jít z druhé strany: objevte si sami pro sebe, co je dobré a co špatné, to znamená, že vystopujete sami, co je pro vás opravdu prospěšné a co neprospěšné. Označte jako dobré to jednání, které podle vašeho nejlepšího vědomí, pocitu a zkušenosti vede v konečném účinku ke svobodě a vysokému druhu čistého štěstí a jako špatné si označte to, co vede nakonec k upoutanosti, nesvobodě, depresi, frustraci a utrpení - a to, k čemu dojdete, začněte nazývat karmické souvislosti. Nelze však nikdy zapomínat na ostatní. Vždy je nutné brát zřetel na pocity a vnímání druhých lidí Smrt Je naprosto jisté, že zemřeme. A je nejisté, kdy a jak zemřeme. Jedinou naší jistotou je tedy nejistota hodiny naší smrti a tu užíváme jako výmluvu, abychom mohli odložit přímé pohlédnutí smrti do tváře. Jsme jako děti, které si při hře na schovávanou zakrývají oči a myslí si, že je nikdo nevidí. Dokonce i Buddha Šákjamuni zemřel. Jeho smrt byla poučením, aby otřásl naivními, netečnými a samolibými a aby nám otevřel oči k pravdě, že všechno je nestálé a smrt je nedílnou součástí života. Když se Buddha blížil smrti, řekl: Ze všech stop, je ta slonova největší. Ze všech bdělých meditací je ta o smrti nejvyšší. Nejdůležitější věcí v okamžiku smrti je stav naší mysli. Zemře-li někdo v kladném rozpoložení, navzdory tomu, že jeho karma je záporná, může vylepšit své příští zrození. Poslední myšlenka či emoce, kterou máme před smrtí, má výjimečně mocný účinek na naši bezprostřední budoucnost. Kdesi hluboko v sobě víme, že se přímému setkání se smrtí 171

172 nemůžeme vyhýbat navždy. Víme to, co vyjádřil Milarepa: "Ta věc zvaná mrtvola, ze které máme takovou hrůzu, žije v této chvíli zde s námi." Jednou potkal Buddha Šákjamuni čtyři statné muže, kteří se pokoušeli pohnout obrovským balvanem. Jediným pohybem chodidla Buddha lehce vymrštil tento mohutný kus skály do vzduchu, kde se kámen rozpadl na kusy. Muži byli ohromeni a ptali se Buddhy, jak získal takovou zázračnou sílu, a on odvětil, že nashromážděním zásluh. Zeptali se ho, zda může být někdo ještě silnější než on. Buddha řekl Ano, smrt. Kvůli smrti budu muset opustit i toto tělo obdařené tolika znaky dokonalosti Shrnutí Ze všeho výše uvedeného tedy jasně vyplývá, že buddhismus je v první řadě záležitostí filozoficky-etickou. V buddhistické etice v souladu s vírou v karmický zákon je zájem o dobro ostatních v podstatě zájmem o dobro vlastní. Špatné činy nejsou hříchy v tom smyslu, že by je jiná bytost soudila a trestala. Je to trest, který si člověk na sebe přivolá sám, jelikož mu přinesou utrpení, a to pokud ne okamžitě, pak v dalším životě Znamená to jen tolik, že jisté nemorální činy nepodléhají trestu podle občanského zákona nebo podle klášterní regule. Pohnutky k určitému chování by tudíž měly přicházet zevnitř a ne z obavy před trestem od společnosti. 279 Pro mnoho lidí se buddhismus může stát návodem, jak žít lepší život bez výčitek a nejrůznějších traumat a současně nabízí i poměrně velmi realistický pohled na pomíjivost všeho pozemského. Učí pokoře a příjímání všeho, co s sebou život přináší. Dobré mravy na Západě dávno vyšly z módy. Dodržovat morálku a být dobrý již není hodno obdivu. My lidé jsme svou podstatou morální bytosti. Pouze v nepřirozených sociálních podmínkách, které brání patřičnému rozvoji, se stáváme nemorálními. My chceme být mravní. A vskutku takovými potřebujeme být, neboť právě mravnost je tou silou, která dává naší životní energii takovou podobu, v níž se projeví její vrcholné možnosti: vrcholné ve smyslu nejkrásnější, nejvznešenější, nejtvořivější a nejharmoničtější. A tak naším prvním krokem na Buddhově stezce bude uspořádat si svůj vlastní život. Již to samo o sobě stačí, abychom se cítili lépe, abychom se smířili sami se sebou a s okolním světem. Staneme se klidnějšími a 279 LESTER, R. Buddhismus, cesta k osvícení. Praha: Prostor, ISBN

173 důvěřivějšími, což způsobí, že nám osobně i lidem kolem nás budou ostatní oplácet také dobrými skutky. Jedno s druhým jde ruku v ruce. 280 Slovy Dalajlamy: Z pohledu jednoduchého člověka nikoliv buddhisty a náboženského člověka říkám lidem stále znovu: Jsem přesvědčen, že lidská přirozenost je sama o sobě něčím kladným a v podstatě čistým: od narození v sobě neseme obrovský potenciál vynikajících vlastností. A základem potřebné sebedůvěry je tento potenciál rozeznat. 281 Ještě jednodušeji toto Dalajlama vysvětluje, když říká: Navíc se říká, že podstata mysli je čistá, její polutanty lze odstranit, což umožňuje nekonečnou kontinuitu čisté mysli. A takovou myslí, očištěnou od nečistot, je Buddhovo tělo pravdy. 282 K tomu, aby se jedinec věnoval buddhismu dokonale, nestačí pouze povrchní změny, jako je např. klášterní život nebo recitování svatých textů. Zda by se tyto činnosti měly samy o sobě nazývat náboženskými nebo ne, zůstává otevřenou otázkou, vždyť náboženství by se mělo uskutečňovat v mysli. Má-li někdo správný duševní postoj, mohou všechny činnosti, činnost těla i řeč, nabýt náboženského charakteru. 283 Vůbec tedy není podstatné, zda se člověk stane členem nějaké buddhistické obce oficiálně a oficiálně se k buddhismu přihlásí. To jsou záležitosti pouze podružné a nedůležité. Absolutně není zapotřebí nechat se odtrhnout od reálného a normálního života. Vše je pouze otázkou správného pochopení, správného jednání, chování a správného náhledu, tedy pravé moudrosti. Jestliže ale jedinec správný přístup postrádá, jestliže neví, jak správně myslet, nedosáhne ničeho dokonce ani tehdy, když bude celý svůj život trávit v klášteře a bude si číst v posvátných knihách. První základní věcí tedy je mít správný duševní postoj. Pokud bychom měli hledat vztah mezi smrtí, stárnutím a strachem a úzkostí, pak jej nalezneme zejména v pojmu připoutání. Musíme pochopit, že naše připoutanost k životu, k věcem, k lidem atd. je příčinou našeho utrpení ve chvílích, kdy o něco přicházíme. Pokud toto pochopíme a svou připoutanost dokážeme udržet na uzdě, ušetříme si mnohá zklamání. Opět se zde dostáváme do bodu, kde je zbytečné pociťovat úzkost z něčeho, co přijde, co musí zákonitě přijít. A tuto úzkost můžeme odstranit nebo přinejmenším zmenšit tím, že 280 SNELLING, J. Buddhismus. Praha: Ikar, ISBN X. 281 DALAJLAMA. Přirozenost Buddhy. Praha Bratislava: Aquamarin, ISBN DALAJLAMA. Otevřené srdce. Praha: Pragma, ISBN DALAJLAMA. Úvod do buddhismu. Praha: Radost, ISBN

174 necháme mnohé plynout, tak jak je to přirozené a nebudeme se tomu bránit za každou cenu. Každá věc na světě má svůj důvod a své místo, stejně tak je to i se stárnutím a se smrtí. Navíc je důležité, a hlavně je možné, vyčistit svůj život od všeho špatného, nemorálního a žít tak, abychom se nemuseli za svůj život stydět a měli z něj dobrý pocit. V tomto stavu se i do očí smrti hledí mnohem snadněji. Co se týká buddhistického učení, lze možná nalézt útěchu i ve skutečnosti, že podle této filozofie zde na Zemi nejsme poprvé, ale ani naposledy. Jaká bude naše smrt, nebo spíše přechod do dalšího života, záleží jen na nás, na našich skutcích, na tom, jak budeme žít tady a teď. Není žádný konec, protože každý konec je smrt. A život nezná smrt, jde dál a dál a dál. Takže toto je jen příprava, vždycky je to příprava na novou cestu. Můžeme si trochu odpočinout, ale pamatujme: Je to jen přenocování, zastávka. Ráno musíme zase jít, takže odpočívejme dobře, buďme připraveni. A jak vyjde slunce, naše cesta opět začíná. Život plyne z věčnosti do věčnosti. 284 Dokonalý je oproštěn od jakékoliv teorie, protože Dokonalý pochopil, co je tělesnost, jak vzniká a zaniká. A protože pochopil, tak se nebojí, úzkost neexistuje. 285 Buddha říkal: Já jsem vám ukázal cestu k osvobození, ale vy musíte pochopit, že dále to závisí jenom na vás. 286 A zde, v těchto slovech je naprostá shoda s jakoukoli z výše uvedených terapií. I ony ukazují cestu a i ony nechávají to hlavní na člověku samotném. Terapie i Buddhismus se snaží vést člověka ke stejnému cíli k pochopení podstaty. Hlavní odpovědi na všechny otázky musí každý nalézt sám v sobě. Terapeut musí pacientovi pomáhat boj ukončit, ale nesmí se jeho boje účastnit. 287 Ani Buddha se jedincova zápasu s úzkostmi a strachy neúčastní, pouze mu pomáhá vidět, co dříve neviděl a vědět, co dříve neznal a tím mu pomáhá. Jinak to skutečně nejde. Nietzsche, který byl tak přesným a předvídavým diagnostikem krize moderní evropské kultury a civilizace, vyslovil podivuhodně znějící předpoklad, že Evropa je pozvolna zralá k tomu, aby došla ze svých vlastních kulturních tradic a ze své aktuální kulturně hodnotové krize k vytvoření jakéhosi vlastního buddhismu, resp. jeho analogie OSHO. Perly v kapse u vesty. Praha: Pragma, ISBN MAHÁTHERA, N. Slovo Buddhovo. Praha: Stratos, ISBN TULKU, T. Světlo osvobození. Praha: Pragma, ISBN JANOV, A. Prvotní výkřik. Praha: Pragma, ISBN BONDY, E. Buddha. Praha: DharmaGaia, ISBN

175 Pokud se nad těmito slovy hluboce zamyslíme, tak nám nezbude nic jiného, než Nietzschemu dát za pravdu. Pokud srovnáme mnohé psychologické systémy a postupy s principy buddhismu, dojdeme k závěru, že se v mnohém shodují a už vůbec se nevylučují. Samozřejmě, že buddhismus ve své původní ryzí podobě bude na současný západní svět a západního člověka aplikovatelný ve své úplnosti jen stěží. Právě proto má západní svět k dispozici svou moderní psychologii, která může pomáhat přímo i pomáhat k rozvíjení ducha. Při upamatování takových systémů a učení, jako je např. Buddhismus, Křesťanství a další, však pro ni tyto mohou být velkým pomocníkem a spoluhráčem. Oběma jde o stejný cíl, o spokojeného a vyrovnaného člověka schopného zvládat vše, co život přináší, ať dobré nebo zlé, o člověka, který bude umět zvládat své pocity, který bude rozumět sám sobě i ostatním, který pochopí podstatu života a bude umět přijmout i svou smrt. Následující slova neuvěřitelně stručně, ale výstižně vyjadřují nesmyslnost strachu a úzkosti ze smrti ale i ze života: Óm Mani Padmé Húm Před narozením jsem byl v pořádku. Po smrti budu rovněž v pořádku. V životě se opakuje stále to samé prohlášení vše je v pořádku. A ono v pořádku je dokonalé OSHO. Zápisky šílence. Olomouc: Votobia, ISBN

176 12. PRŮZKUM V souvislosti s daným tématem by bylo zajímavé znát názor lidí na několik základních otázek, které se s výše uvedeným textem pojí. Každý výzkum je jen malou etapou ve velkém procesu hledání pravdy. 290 Dodejme však, že etapou důležitou. Cílem průzkumu bylo najít odpovědi na otázky, zda se lidé svou smrtelností zabývají, zda se bojí smrti a jak podstatnou roli v jejich životě toto téma hraje. Dalším důležitým faktorem průzkumu je zjistit, zda existuje či neexistuje potřeba intervence zvenčí při zvládání zpracování tohoto tématu v psychice jedince. Proveden byl jednoduchý průzkumu, který umožnil oslovit velký počet respondentů a dokázal tak obsáhnout všechny části níže specifikované cílové skupiny respondentů. Výzkum probíhal necelý jeden rok v období srpen 2009 až červen Výše uvedené vede ke zvolení průzkumného problému, který zní: Zabývají se současní zdraví lidé v produktivním věku smrtí? 12.1 Pracovní hypotézy Byly stanoveny čtyři základní hypotézy: 1. Lidé v produktivním věku se svou smrtelností zabývají. 2. Lidé se smrti bojí, přičemž myšlenka na smrt a vědomí vlastní smrtelnosti vyvolávají v lidech úzkost. 3. V současné době se lidé více přiklánějí k moderní psychologii než k náboženství. 4. Ve společnosti je nutná existence nějakého druhu pomoci při zvládání zpracování úzkosti a strachu ze smrti. 290 PELIKÁN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha: Karolinum, ISBN

177 12.2 Základní soubor a vzorek Tak, jako se týká smrt a vše, co s ní souvisí, všech lidí bez rozdílu, tak bylo rozhodnuto o náhodném výběru respondentů. Nicméně bylo nutno dbát, aby mezi respondenty bylo zhruba stejné zastoupení žen a mužů, lidí nejrůznějšího věku, vzdělání, postavení apod. Stěžejním úkolem bylo najít postup, aby výsledky, které jsme získali na vzorku, byly co nejvíce podobné těm, které bychom získali na celé populaci. 291 Čas a energie tímto postupem získaná byla využita k oslovení co největšího počtu respondentů, aby získaný obrázek o skutečnosti byl co nejobjektivnější. Respondenti nebyli zásadně oslovováni z řad dětí, z řad starých lidí důchodového věku a z řad lidí postižených vážnou nebo smrtelnou nemocí. Výzkum byl zaměřen na lidi relativně zdravé v produktivním věku. Právě na takové, kterým se v podstatě věnuje celý předchozí text. Výběr ze základního souboru nebyl proveden žádný, neboť dotazník byl rozeslán všem jedincům ze souboru základního. Základní soubor a vzorek jsou tedy totožné. Rozesláno bylo postupně, během téměř jednoho roku (listopad 2009 říjen 2010), 500 dotazníků, přičemž kompletně vyplněných dotazníků se vrátilo 371, což je 74,2% Průzkumné metody a techniky Bylo rozhodnuto o provedení kvantitativně empirického průzkumu s použitím explorativní metody. Jako technika získávání dat byl zvolen dotazník, který měl následující konstrukci. Dotazník obsahoval celkem jedenáct položek, přičemž všechny byly stanoveny s volbou odpovědi, tzn. uzavřené. U deseti položek byla předem stanovena možnost ANO nebo NE a u jedné možnost výběru ze dvou jednoslovných odpovědí. Všechny otázky byly stanoveny s ohledem na obsah předchozího textu a jednotlivé závěry vyplývající z dílčích kapitol. Průzkum probíhal oslovováním náhodných respondentů. Oslovení ve většině případů proběhlo elektronicky pomocí u. 291 DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Nakladatelství Karolinum, ISBN

178 Dotazník se ukázal jako vhodný i pro možnost zachování anonymity odpovídajících, která se pro intimitu některých otázek jevila jako velmi žádoucí. Cílem bylo, aby nedošlo během výzkumu k ovlivnění respondentů a ti odpovídali podle svého skutečného smýšlení a nemuseli se obávat např. soudů ze strany tazatele. Pro některé lidi by odpovědi na některé z otázek mohly být v opačném případě problémem. Snahou bylo získat upřímné a okamžité odpovědi, protože jen takové mohou vystihnout skutečný názor jednotlivce. 292 I přes subjektivní vnímání otázek a tomu odpovídající získané odpovědi, je výsledek průzkumu relevantní. Cílem stále zůstávalo zjistit, zda se lidé smrtí a smrtelností zabývají, přičemž pocity z tohoto vyplývající jsou též subjektivní povahy. Záměrně byla zvolena výhradně forma uzavřených otázek, což bylo jednodušší pro respondenty, ale samozřejmě i pro vyhodnocovatele výzkumu. Některé otázky se částečně překrývaly či byly podobné. Důvodem bylo získat zpětnou kontrolní vazbu v odpovědích jednotlivých respondentů Otázky použité v dotazníku - jednotlivé položky 1. Míváte strach ze smrti? ano ne 2. Myslíte často na to, že jednoho dne zemřete? ano ne 3. Chtěl/a byste vědět, jaké je to umírat? ano ne 4. Chtěl/a byste vědět, jaké je to být mrtvý/á? ano ne 5. Přivítal/a byste nějakou variantu pomoci při úzkosti ze smrti? ano ne 292 GILBERT, D. Škobrtnout o štěstí. Jak se chytá zlatá muška. Praha: Dokořán, ISBN

179 6. Pomoc přijmete raději psychologickou nebo náboženskou? psychologickou náboženskou 7. Chtěl/a byste být nesmrtelný/á? ano ne 8. Věříte v posmrtný život? ano ne 9. Už jste někdy myslel/a na to, že umíráte? ano ne 10. Představoval/a jste si někdy, že jste mrtvý/á? ano ne 11. Zajímalo by vás co je po smrti? ano ne 12.5 Vyhodnocení jednotlivých položek Od všech oslovených jedinců z výzkumného vzorku se v průběhu dotazníkového šetření podařilo získat kompletně vyplněný materiál celkem od 371 osob, což poněkud předčilo očekávání. Předpokládáme, že při takto velkém vzorku jsme se přiblížili k chybě kolem plus mínus pět procent. Již ochota dotazovaných osob zabývat se dotazníkem hovoří o zájmu o tuto tématiku. Níže jsou uvedena čísla, která jsou výsledkem průzkumu. Při rozesílání dotazníku bylo dbáno, aby byla dodržena předem stanovená pravidla, která jsou uvedena výše. Zejména tedy oslovení relativně zdravých lidí produktivního věku, přičemž bylo dbáno i na to, aby respondent nebyl při vyplňování dotazníků nijak ovlivněn. Rozložení žen a mužů v dotazovaném vzorku je zhruba stejné. Oslovováni byli lidé nejrůznějšího věku, postavení, vzdělání či pracovní pozice. Výsledek lze tedy považovat za zcela obecný. Typologie respondenta nebyla v dotazníku řešena a není tedy ani součástí hodnocení. Hodnoceny byly vrácené dotazníky jako celek. 179

180 Způsob vyhodnocení: Všechny údaje jsou vyjádřeny pomocí absolutních a relativních četností a pro přehlednost jsou zaznamenány v tabulkách a vyjádřeny graficky ve výsečových grafech. Otázka č. 1. Míváte strach ze smrti? Na tuto otázku pozitivně odpovědělo 296 osob z 371 dotazovaných. To znamená, že 80% lidí produktivního věku přiznává, že prožívá strach způsobený myšlenkou na vlastní smrtelnost. Toto číslo je naprosto nezanedbatelné a zcela jasně hovoří ve prospěch potřeby zařadit téma smrti do běžného života. Tab. 1: Procentuelní vyjádření k otázce č. 1 otázka č. 1 Míváte strach ze smrti? ANO % NE 75 20% Graf 1: Grafické vyjádření k otázce č. 1 Otázka č. 2. Myslíte často na to, že jednoho dne zemřete? Zde je samozřejmě otázkou, co je to často, neboť se jedná o pojem poněkud relativní, který v otázce nebyl nijak přesněji uveden. Nicméně skutečností zůstává, že na tuto otázku kladně odpovědělo 312 respondentů, což je celých 84%. Lze se tedy z výsledku domnívat, že tyto myšlenky jsou člověku naprosto přirozené a normální. Otázkou však zůstává, jak se s těmito myšlenkami, které bývají většinou nepříjemné a nesou s sebou další problémy, jedinec vyrovnává či jak je zpracovává. 180

181 Tab. 2: Procentuelní vyjádření k otázce č. 2 otázka č. 2 Myslíte často na to, že jednoho dne zemřete? ANO % NE 59 16% Graf 2: Grafické vyjádření k otázce č. 2 Otázka č. 3. Chtěl/a byste vědět, jaké je to umírat? Na tuto otázku bylo zjištěno 179 odpovědí znějících ano. Toto číslo je 48% celkového počtu dotazovaných, což je téměř polovina. Oproti předpokladu je nutno konstatovat, že i přes nepříjemnost tématu, zvědavost v mnoha případech vítězí. Výzkumy, které se touto otázkou zabývají, mají tedy, jak je vidět z tohoto výsledku, mnoho svých čekatelů na výsledek, kteří dychtí dozvědět se pravdu o procesu umírání. Otázkou ovšem zůstává, zda se na tuto otázku odpověď mezi živými vůbec někdy objeví. Nicméně výsledek ukazuje na smyslnost zabývat se těmito otázkami a hledat alespoň částečné odpovědi či nejrůznější varianty reality. Tab. 3: Procentuelní vyjádření k otázce č. 3 otázka č. 3 Chtěl/a byste vědět, jaké je to umírat? ANO % NE % Graf 3: Grafické vyjádření k otázce č

182 Otázka č. 4. Chtěl/a byste vědět, jaké je to být mrtvý/á? 268 dotazovaných osob vyslovilo svou odpovědí touhu po odpovědi na tuto otázku. Je to tedy 72% dotazovaného vzorku. Lze usuzovat, že vítězí lidská zvědavost, nebo spíše, že uvnitř mnoha lidí, byť ateistů a materialistů, je někde v pozadí váhavá otázka: Co když po smrti něco opravdu je, něco pokračuje? Možná byly kladné odpovědi motivovány právě touhou mít jistotu, zda po smrti něco je nebo není. I tento výsledek ukazuje na potřebu včlenit téma smrti do běžného života, ať již ve formě filozofie, psychologie nebo lékařské vědy. Tab. 4: Procentuelní vyjádření k otázce č. 4 otázka č. 4 Chtěl/a byste vědět, jaké je to být mrtvý/á? ANO % NE % Graf 4: Grafické vyjádření k otázce č. 4 Otázka č. 5. Přivítal/a byste nějakou variantu pomoci při úzkosti ze smrti? Výsledek zjištěný u této otázky zcela evidentně potvrzuje, že většina lidí by pomoc v případě problému ve formě úzkosti či strachu ze smrti přivítala. Z celkového počtu 371 respondentů pozitivně odpovědělo 316, což je celých 85%. Dostupnost této pomoci by měla být tedy v naší společnosti naprosto dostupnou službou. Bohužel skutečnost je poněkud odlišná. Společnost se potýká s nedostatkem psychologů a psychoterapeutů. Ani v oblasti náboženství není situace o mnoho lepší. Na smrt se prostě zapomíná a téma je opomíjeno. Je 182

183 to důsledkem materialismu, vytěsňování smrti z vědomí, ale i důsledkem čtyřicetileté vlády totalitního režimu, z jehož působení se naše společnost ještě stále plně neuzdravila. Mnohdy je tedy jedinec odkázán sám na sebe a na hledání v nepřeberném množství materiálů, které přináší konzumní společnost a které se mnohdy tváří jako ty pravé, které jsou odpovědí a pomocí v krizi, ale mnohdy jde o díla, která sledují pouze prodejnost a tudíž zisk. Jedinec se v tomto množství knih, materiálů, názorů může skutečně ztrácet a tím spíše pak potřebuje vnější intervenci ve formě pomoci někoho, kdo jí je skutečně schopen poskytnout. Snad platí, že kdo hledá, najde. Tab. 5: Procentuelní vyjádření k otázce č. 5 otázka č. 5 Přivítal/a byste nějakou variantu pomoci při úzkosti ze smrti? ANO % NE 55 15% Graf 5: Grafické vyjádření k otázce č. 5 Otázka č. 6. Pomoc přijmete raději psychologickou nebo náboženskou? 193 respondentů upřednostnilo pomoc psychologickou, tedy v podstatě lékařskou. Je to 52% dotazovaných osob. Z tohoto výsledku je zcela evidentně patrné, že vliv náboženství zcela nevymizel, ale naopak jeho existence se do vědomí lidí vrací. Sice se nejedná vždy o náboženství v klasickém křesťanském pojetí, ale o mnoho nejrůznějších směrů, které dnes trh s Bohem nabízí. I tak je vidět ohromný zájem o duchovno. Tento trend je zcela jistě pozitivní a určitě v mnoha případech bude docházet ke kombinaci postupů z teritoria psychologie a z oblasti duchovna. I výsledek odpovědí u této otázky napovídá, že tomu tak bude. 183

184 Bylo by zajímavé znát statistické údaje o růstu prodeje knih s náboženskou, ezoterickou, či duchovní tématikou. Ovšem i jen letmý pohled do regálů v obchodech s knihami napovídá, že zájem o literaturu tohoto směru se rok od roku zvyšuje. Tab. 6: Procentuelní vyjádření k otázce č. 6 otázka č. 6 Pomoc přijmete raději psychologickou nebo náboženskou? Psychologickou % Náboženskou % Graf 6: Grafické vyjádření k otázce č. 6 Otázka č. 7. Chtěl/a byste být nesmrtelný/á? Celých 77% respondentů se vyslovilo pro nesmrtelnost. Takto odpovědělo 286 dotázaných osob. Možná je to i sobectví, co tak trochu vítězí nad rozumem, který jasně říká, že by to byla otázka pouhých několika let, kdy by došlo ke stavu, že zeměkoule by se nám stala malá a život by tak zákonitě skončil všechen. Pro mnoho lidí je nesmrtelnost jedním z největších snů a stále ji považují za něco jen a jen pozitivního. Lze se ovšem domnívat, že tak jak roste zájem o duchovno, tak bude stále více lidí docházet k pochopení, že nesmrtelnost, v podobě, ve které si jí většina lidí představuje, nejen že není reálná, ale v mnoha ohledech by nebyla ani tak příjemná, jak se mnozí domnívají. Tab. 7: Procentuelní vyjádření k otázce č. 7 otázka č. 7 Chtěl/a byste být nesmrtelný/á? ANO % NE 85 23% 184

185 Graf 7: Grafické vyjádření k otázce č. 7 Otázka č. 8. Věříte v posmrtný život? Zde se dá hovořit o víru v šanci, neboť více než 65% odpovídajících odpovědělo pozitivně. Z celkového počtu dotazovaných kladně odpovědělo 242 osob. Je tedy vidět, že i ve společnosti, ve které v současné době převládá materialismus a ateismus, vítězí víra v něco, co většina lidí neumí přesně ani pojmenovat ani popsat, ale i tak věří. Je to jasný důkaz, že víra může být lékem na mnohé problémy, a tedy i na problém vlastního vztahu ke smrti. Výsledek u této otázky lze pokládat spíše za pozitivní zjištění, protože víra v něco, v cokoli, je vždy tím, co drží člověka při životě a dává mu i určitý směr a smysl. Tab. 8: Procentuelní vyjádření k otázce č. 8 otázka č. 8 Věříte v posmrtný život? ANO % NE % Graf 8: Grafické vyjádření k otázce č

186 Otázka č. 9. Už jste někdy myslel/a na to, že umíráte? Více než 57% odpovídajících přiznává, že už někdy myslelo na to, že umírá. Konkrétně se jedná o 212 odpovídajících. Ukazuje to na existenci myšlenek, které rozhodně pro většinu lidí nejsou příjemné, ale přesto se v myslích lidí objevují. O to více je nutné, aby společností bylo téma smrt přijato jako něco, o čem je nutné mluvit. Výsledek u této otázky ukazuje, že ani společnost, kde smrt je odkládána kamsi na okraj, ji z vědomí lidí zcela nevytěsní. S tématem je nutno pracovat a je nutno jej skutečně transformovat na přijetí bez strachu a úzkosti. Tab. 9: Procentuelní vyjádření k otázce č. 9 otázka č. 9 Už jste někdy myslel/a na to, že umíráte? ANO % NE % Graf 9: Grafické vyjádření k otázce č. 9 Otázka č. 10. Představoval/a jste si někdy, že jste mrtvý/á? Na tuto otázku odpovědělo kladně 109 respondentů. Jedná se tedy o 29% odpovídajících. Tato představa není pro nikoho lákavá a pravděpodobně mnozí z dotazovaných ani nepovažují za nutné se podobnou představou zabývat. Zde se dá výsledek pravděpodobně skutečně odvodit od složení společnosti, kde převládá materialismus a ateismus. Tudíž tento dotaz asocioval u dotazovaných pojen nicoty. A proč se zabývat něčím, kde již nic není. V kontextu s předchozími otázkami nebyla takto zvolená otázka pravděpodobně vhodně formulována. Možná, že byla i zbytečná a pro příště by ji bylo vhodné jako matoucí z dotazníku vyřadit. 186

187 Tab. 10: Procentuelní vyjádření k otázce č. 10 otázka č. 10 Představoval/a jste si někdy, že jste mrtvý/á? ANO % NE % Graf 10: Grafické vyjádření k otázce č. 10 Otázka č. 11. Zajímalo by vás, co je po smrti? V tomto případě drtivá většina, konkrétně 335 respondentů, odpovědělo kladně. Je to tedy celých 90% kladných odpovědí. Lidská zvědavost je skutečně jednou z nejpřirozenějších vlastností lidí. Toto je např. i odpověď na ohromná množství ročně prodaných knih s touto tématikou. Tab. 11: Procentuelní vyjádření k otázce č. 11 otázka č. 11 Zajímalo by vás, co je po smrti? ANO % NE 36 10% Graf 11: Grafické vyjádření k otázce č

Význam ochrany přírody

Význam ochrany přírody Význam ochrany přírody 1. Velký, protože příroda představuje podmínky pro náš život a představuje přirozenou krásu pro náš duševní život. 2. Na světě nejsme sami, žijí s námi i jiné živočišné a rostlinné

Více

Psychoterapeutická podpora při umírání

Psychoterapeutická podpora při umírání Psychoterapeutická podpora při umírání Umírající je člověk Stroj Věc Pacient PROČ? Osobní nepřijetí smri Pocit bezmoci Důsledek Odosobnění Vyhýbání se kontaktu Útěk do hyperaktivity Sdělení diagnozy s

Více

Výběr z nových knih 11/2007 psychologie

Výběr z nových knih 11/2007 psychologie Výběr z nových knih 11/2007 psychologie 1. Mé dítě si věří. / Anne Bacus-Lindroth. -- Vyd. 1. Praha: Portál 2007. 159 s. -- cze. ISBN 978-80-7367-296-6 dítě; výchova dítěte; strach; úzkost; sebedůvěra;

Více

PRVNÍ KAPITOLA. Vstupujeme na cestu

PRVNÍ KAPITOLA. Vstupujeme na cestu PRVNÍ KAPITOLA Vstupujeme na cestu Možná, že některé z následujících myšlenek se vám zdají povědomé Kdyby se změnil/a, všechno by bylo v pořádku. Nemohu ovlivnit tuto bolest, tyto lidi a to, co se děje.

Více

Dobrý den, Dobrý den vážení lidé,

Dobrý den, Dobrý den vážení lidé, Může se však stát, že takové štěstí mít nebudete a lékař vám oznámí, že narazil na zdravotní potíže onkologického charakteru a je třeba je řešit. Sám si dost těžko dokážu představit, co v této chvíli může

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 ZŠ Určeno pro Sekce Mendelova 2. stupeň ZŠ Základní Předmět Zdravověda Téma

Více

Člověk a společnost. 10. Psychologie. Psychologie. Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová. www.isspolygr.cz. DUM číslo: 10. Psychologie.

Člověk a společnost. 10. Psychologie. Psychologie. Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová. www.isspolygr.cz. DUM číslo: 10. Psychologie. Člověk a společnost 10. www.isspolygr.cz Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová Strana: 1 Škola Ročník Název projektu Číslo projektu Číslo a název šablony Autor Tematická oblast Název DUM Pořadové číslo DUM

Více

Duševní hygiena. Mgr. Kateřina Vrtělová. Občanské sdružení Gaudia proti rakovině v Praze a v Brně. www.gaudia.org./rakovina

Duševní hygiena. Mgr. Kateřina Vrtělová. Občanské sdružení Gaudia proti rakovině v Praze a v Brně. www.gaudia.org./rakovina Duševní hygiena Mgr. Kateřina Vrtělová Občanské sdružení Gaudia proti rakovině v Praze a v Brně www.gaudia.org./rakovina Co je to duševní hygiena? Často nás přinutí přemýšlet nad touto otázkou až nepříznivé

Více

--- Ukázka z titulu --- Myšlení uzdravuje. Jarmila Mandžuková

--- Ukázka z titulu --- Myšlení uzdravuje. Jarmila Mandžuková ÚVOD Při otevření této knihy se možná ptáte, k čemu je potřeba další kniha o zdraví, když už jich byly napsány stovky? Asi máte pravdu, ale můj velký zájem o možnosti sebeléčení s cílem pomoci sama sobě

Více

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Zdravotně sociální fakulta

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Zdravotně sociální fakulta JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Zdravotně sociální fakulta ZÁKLADY KOMPLEXNÍHO PSYCHOSOMATICKÉHO PŘÍSTUPU (podpora pro kombinovanou formu studia) PhDr. Ing. Hana Konečná, Ph.D. Cíle předmětu:

Více

Umí paliativní medicína zmírnit utrpení nevyléčitelně nemocných?

Umí paliativní medicína zmírnit utrpení nevyléčitelně nemocných? Umí paliativní medicína zmírnit utrpení nevyléčitelně nemocných? Ondřej Sláma Masarykův onkologický ústav Brno Téma utrpení a důstojnosti užívají stoupenci i odpůrci eutanázie Nevyléčitelné onemocnění

Více

Rozdělení psychických onemocnění, Kognitivně behaviorálnáí terapie. Mgr.PaedDr. Hana Pašteková Rupertová Psychiatrická nemocnice Kroměříž

Rozdělení psychických onemocnění, Kognitivně behaviorálnáí terapie. Mgr.PaedDr. Hana Pašteková Rupertová Psychiatrická nemocnice Kroměříž Rozdělení psychických onemocnění, Kognitivně behaviorálnáí terapie Mgr.PaedDr. Hana Pašteková Rupertová Psychiatrická nemocnice Kroměříž Příčiny vzniku duševní poruchy tělesné (vrozené genetika, prenatální

Více

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU Projekt MOTIVALUE Jméno: Třida: Pokyny Prosím vyplňte vaše celé jméno. Vaše jméno bude vytištěno na informačním listu s výsledky. U každé ze 44 otázek vyberte a nebo

Více

Název materiálu: Strach, úzkost Autor materiálu: Mgr. Sosnová Daniela Datum (období) vytvoření: 25. 2. 2013 Zařazení materiálu:

Název materiálu: Strach, úzkost Autor materiálu: Mgr. Sosnová Daniela Datum (období) vytvoření: 25. 2. 2013 Zařazení materiálu: Projekt: Digitální učební materiály ve škole, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Příjemce: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická, Husova 3, 371 60 České Budějovice

Více

RECEPTY OSUDU. Poznámky... 196

RECEPTY OSUDU. Poznámky... 196 OBSAH RECEPTY OSUDU Lekce 1: Jak správně vybrat cíl a prostředky pro uskutečnění změny ve svém životě.. 11 Lekce 2: Jak spravedlivý a neustále štědrý je vesmír... 12 Lekce 3: Jak dosáhnout celistvosti,

Více

Umělá ledvina v Blansku slaví 20. výročí.

Umělá ledvina v Blansku slaví 20. výročí. Umělá ledvina v Blansku slaví 20. výročí. Letos v červenci uplynulo 20 let od zahájení činnosti dialyzačního střediska v Nemocnici Blansko. Jeho hlavním úkolem je provádět pravidelné očišťování krve tzv.

Více

Otázka: Filozofie vznik, význam, disciplíny, základní přístupy. Předmět: Základy společenských věd. Přidal(a): Pedrino

Otázka: Filozofie vznik, význam, disciplíny, základní přístupy. Předmět: Základy společenských věd. Přidal(a): Pedrino Otázka: Filozofie vznik, význam, disciplíny, základní přístupy Předmět: Základy společenských věd Přidal(a): Pedrino FILOSOFIE - filein = láska, sofie = moudrost => láska k moudrosti - způsob myšlení -

Více

Copyright Jiří Janda ISBN 978-80-260-3716-3

Copyright Jiří Janda ISBN 978-80-260-3716-3 1 Copyright Jiří Janda ISBN 978-80-260-3716-3 2 Mojí nejskvělejší manželce Lucii a všem mým studentům 3 PŘEDMLUVA" 4 CO JE TO KONDICIONÁL A PROČ JE V ANGLIČTINĚ POTŘEBA" 6 PRVNÍ KONDICIONÁL" 9 DRUHÝ KONDICIONÁL"

Více

Obsah. Moderní doba! Jak vydržet a hlavně JAK přežít? 11 Co je stárnutí a proč k němu dochází? 33

Obsah. Moderní doba! Jak vydržet a hlavně JAK přežít? 11 Co je stárnutí a proč k němu dochází? 33 Mládněte jídlem i po 50! Obsah Úvod 7 Moderní doba! Jak vydržet a hlavně JAK přežít? 11 Co je stárnutí a proč k němu dochází? 33 Proč stárneme? 34 Co víme o stárnutí 35 Teorie příčin stárnutí 44 Hormony

Více

Internalizované poruchy chování

Internalizované poruchy chování Internalizované poruchy chování VOJTOVÁ, V. Inkluzivní vzdělávání žáků v riziku a s poruchami chování jako perspektiva kvality života v dospělosti. Brno: MSD, 2010 ISBN 978-80-210-5159-1 Internalizované

Více

PSYCHIKA - test. Zkvalitnění výuky prostřednictvím IT technologií

PSYCHIKA - test. Zkvalitnění výuky prostřednictvím IT technologií Gymnázium Ladislava Jaroše Holešov Palackého 524 769 01 Holešov www.gymhol.cz PSYCHIKA - test Název projektu Číslo projektu Číslo a název klíčové aktivity Označení DUM Název školy Autor Předmět Tematický

Více

Jméno autora: Mgr. Barbora Jášová Datum vytvoření: 26. 04. 2013 Číslo DUMu: VY_32_INOVACE_13_ZSV

Jméno autora: Mgr. Barbora Jášová Datum vytvoření: 26. 04. 2013 Číslo DUMu: VY_32_INOVACE_13_ZSV Jméno autora: Mgr. Barbora Jášová Datum vytvoření: 26. 04. 2013 Číslo DUMu: VY_32_INOVACE_13_ZSV Ročník: II. Seminář ze základu společenských věd Vzdělávací oblast: Společenskovědní vzdělávání Vzdělávací

Více

HOSPICOVÁ PÉČE. Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje

HOSPICOVÁ PÉČE. Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje HOSPICOVÁ PÉČE Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Srpen, 2010 Bc. Höferová Hana HOSPICOVÁ PÉČE Bc. Höferová Hana Hospicová péče Je to forma

Více

Popis využití: Výukový materiál s úkoly pro žáky s využitím dataprojektoru,

Popis využití: Výukový materiál s úkoly pro žáky s využitím dataprojektoru, VY_32_INOVACE_PSYPS14660ZAP Výukový materiál v rámci projektu OPVK 1.5 Peníze středním školám Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0883 Název projektu: Rozvoj vzdělanosti Číslo šablony: III/2 Datum vytvoření:

Více

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

Až dvěma pětinám lidí s depresí nezabírají antidepresiva, u dalších sice léky pomohou některé příznaky nemoci zmírnit, ale například potíže se

Až dvěma pětinám lidí s depresí nezabírají antidepresiva, u dalších sice léky pomohou některé příznaky nemoci zmírnit, ale například potíže se Duben 1 Až dvěma pětinám lidí s depresí nezabírají antidepresiva, u dalších sice léky pomohou některé příznaky nemoci zmírnit, ale například potíže se spánkem přetrvávají. Čeští lékaři a sestry se proto

Více

POMOC A PROVÁZENÍ DOSPÍVAJÍCÍCH A DOSPĚLÝCH OSOB S PORUCHAMI AUTISTICKÉHO SPEKTRA POHLEDEM KLINICKÉHO PSYCHOLOGA MGR. ING.

POMOC A PROVÁZENÍ DOSPÍVAJÍCÍCH A DOSPĚLÝCH OSOB S PORUCHAMI AUTISTICKÉHO SPEKTRA POHLEDEM KLINICKÉHO PSYCHOLOGA MGR. ING. POMOC A PROVÁZENÍ DOSPÍVAJÍCÍCH A DOSPĚLÝCH OSOB S PORUCHAMI AUTISTICKÉHO SPEKTRA POHLEDEM KLINICKÉHO PSYCHOLOGA MGR. ING. ALENA STŘELCOVÁ Autismus činí člověka osamělým. S pocitem vlastní jinakosti se

Více

Vyrovnávání se s genetickou diagnózou Genetické poradenství v praxi: psychologické a etické aspekty Praha, Motol, 18.1. 2013

Vyrovnávání se s genetickou diagnózou Genetické poradenství v praxi: psychologické a etické aspekty Praha, Motol, 18.1. 2013 Vyrovnávání se s genetickou diagnózou Genetické poradenství v praxi: psychologické a etické aspekty Praha, Motol, 18.1. 2013 MUDr. V. Curtisová, Ústav lékařské genetiky a fetální medicíny, FN Olomouc Dopady

Více

Ročník: 1. Zpracováno dne: 20. 8. 2013

Ročník: 1. Zpracováno dne: 20. 8. 2013 Označení materiálu: VY_32_INOVACE_RUMJI_TELOCVIK_13 Název materiálu: Prevence úrazů a nemocí Tematická oblast: Tělesná výchova 1. ročník Anotace: Úrazy představují závažný zdravotnický problém. Cílempráce

Více

I. JAK SI MYSLÍM, ŽE MOHU BÝT PRO TÝM PROSPĚŠNÝ:

I. JAK SI MYSLÍM, ŽE MOHU BÝT PRO TÝM PROSPĚŠNÝ: Test týmových rolí Pokyny: U každé otázky (I - VII), rozdělte 10 bodů mezi jednotlivé věty podle toho, do jaké míry vystihují vaše chování. V krajním případě můžete rozdělit těchto 10 bodů mezi všechny

Více

CZ.1.07/1.5.00/34.0527

CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Projekt: Digitální učební materiály ve škole, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Příjemce: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická, Husova 3, 371 60 České Budějovice

Více

Co musím dokázat? (Katalog poţadavků) AJ ZÁKLADNÍ ÚROVEŇ

Co musím dokázat? (Katalog poţadavků) AJ ZÁKLADNÍ ÚROVEŇ Co musím dokázat? (Katalog poţadavků) AJ ZÁKLADNÍ ÚROVEŇ 2.1.1 Poslech rozpoznat téma pochopit hlavní myšlenku pochopit záměr/názor mluvčího postihnout hlavní body postihnout specifické informace porozumět

Více

1. Konference integrativní psychoterapie Skálova institutu. Mgr. Petra Léblová. p.leblova@seznam.cz

1. Konference integrativní psychoterapie Skálova institutu. Mgr. Petra Léblová. p.leblova@seznam.cz 1. Konference integrativní psychoterapie Skálova institutu Mgr. Petra Léblová p.leblova@seznam.cz Nádorová onemocnění patří mezi život ohrožující onemocnění Ročně onemocní 1 dítě ze 600 zdravých do 15

Více

Pierre Franckh. způsobů, jak najít lásku

Pierre Franckh. způsobů, jak najít lásku Pierre Franckh 21 způsobů, jak najít lásku Důležité upozornění: Rady uveřejněné v této knížce byly autorem a nakladatelstvím pečlivě zpracovány a prověřeny, nemůže však za ně být převzata jakákoliv záruka.

Více

Variace. Zdravý životní styl

Variace. Zdravý životní styl Variace 1 Zdravý životní styl Autor: Mgr. Jaromír JUŘEK Kopírování a jakékoliv další využití výukového materiálu je povoleno pouze s uvedením odkazu na www.jarjurek.cz. 1. Zdravý životní styl Zdravý životní

Více

Dotazník populace - 2013

Dotazník populace - 2013 Dotazník populace - 2013 Blok vnímání umírání 1) Mluví se v rámci společnosti dostatečně o konci života a umírání? 2) Je pro Vás těžké o smrti a umírání mluvit? 3) Kdo by měl podle Vás s dětmi mluvit o

Více

Staňme se architekty vlastního života i světa

Staňme se architekty vlastního života i světa Staňme se architekty vlastního života i světa Miluše Kubíčková Všichni lidé se rodíme do proměnlivého a velmi členitého světa, který je podivuhodně vnitřně spojitý a celistvý. V něm společně se vším stvořeným

Více

Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla!

Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla! Srdečně vás všechny vítám na tomto úžasném projektu, po jehož absolvování nebudete věřit, kým jste byla! CO JE PRO VÁS DŮLEŽITÉ! UVĚDOMIT SI, PROČ JSTE ZDE A CO CHCETE VE SVÉM ŽIVOTĚ ZMĚNIT A NA TOM BUDEME

Více

Vámi vybrané karty 2 / 6

Vámi vybrané karty 2 / 6 Vážený pane Komarek, právě jste si zakoupili Tarot Rozhodnutí, který vám může usnadnit rozhodování v situacích, v nichž se cítíte bezradní. Stojíte na životní křižovatce, nabízí se vám několik různých

Více

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ A BIBLE. Strašnice Středa 3.dubna 2013

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ A BIBLE. Strašnice Středa 3.dubna 2013 ŽIVOT PO ŽIVOTĚ A BIBLE Strašnice Středa 3.dubna 2013 Univerzální vlastnosti lidstva VE VŠECH KULTURÁCH V KAŽDÉM ČLOVĚKU Touha po životě Obava z budoucna Strach ze smrti Tajemno co je po smrti? Je nějaká

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 ZŠ Určeno pro Sekce Předmět Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Téma / kapitola Mendelova 2. stupeň Základní Zdravověda

Více

Cévní mozková příhoda. Petr Včelák

Cévní mozková příhoda. Petr Včelák Cévní mozková příhoda Petr Včelák 12. 2. 2015 Obsah 1 Cévní mozková příhoda... 1 1.1 Příčiny mrtvice... 1 1.2 Projevy CMP... 1 1.3 Případy mrtvice... 1 1.3.1 Česko... 1 1.4 Diagnóza a léčba... 2 1.5 Test

Více

Proč se mnoho lidí nemůže náklonnosti takřka ubránit,

Proč se mnoho lidí nemůže náklonnosti takřka ubránit, TAJEMSTVÍ PŘITAŽLIVOSTI SRDCE Přitažlivost Proč se mnoho lidí nemůže náklonnosti takřka ubránit, zatímco jiní o lásku usilují? Proč vás určitý typ muže nebo ženy skoro magicky přitahuje a jiný, ačkoli

Více

Spirituální teologie PÍSMO JAKO SPIRITUALITA

Spirituální teologie PÍSMO JAKO SPIRITUALITA Spirituální teologie PÍSMO JAKO SPIRITUALITA Spiritualita Spiritualita je docela módním pojmem. Různí lidé jí různé rozumějí a různě ji prezentují. Spiritualita už není spojována jen s religiozitou. Na

Více

CZ.1.07/1.5.00/34.1076 Pro vzdělanější Šluknovsko 32 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

CZ.1.07/1.5.00/34.1076 Pro vzdělanější Šluknovsko 32 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Identifikační údaje školy Vyšší odborná škola a Střední škola, Varnsdorf, příspěvková organizace Bratislavská 2166, 407 47 Varnsdorf, IČO: 18383874 www.vosassvdf.cz, tel. +420412372632 Číslo projektu Název

Více

Moravské gymnázium Brno s.r.o. Kateřina Proroková. Psychopatologie duševní poruchy Ročník 1. Datum tvorby 26.1.2013 Anotace

Moravské gymnázium Brno s.r.o. Kateřina Proroková. Psychopatologie duševní poruchy Ročník 1. Datum tvorby 26.1.2013 Anotace Číslo projektu Název školy Autor Tématická oblast Téma CZ.1.07/1.5.00/34.0743 Moravské gymnázium Brno s.r.o. Kateřina Proroková Základy společenských věd Psychopatologie duševní poruchy Ročník 1. Datum

Více

Vážené publikum! Přestože PSYCHOSOMATIKA je velice užitečná disciplina, znalosti o ní jsou nepřesné, kusé a často zkreslené. Tato stručná prezentace

Vážené publikum! Přestože PSYCHOSOMATIKA je velice užitečná disciplina, znalosti o ní jsou nepřesné, kusé a často zkreslené. Tato stručná prezentace Vážené publikum! Přestože PSYCHOSOMATIKA je velice užitečná disciplina, znalosti o ní jsou nepřesné, kusé a často zkreslené. Tato stručná prezentace má za cíl uvést alespoň základní věci NA PRAVOU MÍRU.

Více

Každá mince má však i druhou stranu. A zde jde o to, že současná kultura je doslova přesycena až brutálním představováním lidské smrti a umírání.

Každá mince má však i druhou stranu. A zde jde o to, že současná kultura je doslova přesycena až brutálním představováním lidské smrti a umírání. Pravda a mýty o smrti a umírání. Je zmrtvýchvstání mýtus? Téma smrti a umírání je nesmírně důležité téma, které v dnešní době u většiny lidí bývá odsouváno někam do oblasti nezájmu a nevědomí. Je to téma

Více

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI FAKULTA TEXTILNÍ Katedra hodnocení textilií

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI FAKULTA TEXTILNÍ Katedra hodnocení textilií TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI FAKULTA TEXTILNÍ Katedra hodnocení textilií Hledám práci- nezaměstnanost Klášterková Lenka 28.3.2013 Obrázek č. 1- work [2] Osnova: Úvod: Hlavní část: Závěr Literatura -

Více

Možnosti terapie psychických onemocnění

Možnosti terapie psychických onemocnění Možnosti terapie psychických onemocnění Pohled do světa psychických poruch a onemocnění a jejich léčby bez použití léků. Mgr.PaedDr.Hana Pašteková Rupertová Psychiatrická léčebna Kroměříž Osobnost Biologická

Více

Děti a leukémie. Kódy odpovědí

Děti a leukémie. Kódy odpovědí Děti a leukémie Kódy odpovědí Zadavatel průzkumu: Lucie Malárová Kontakt na zadavatele: L.malarova@seznam.cz Termín sběru dat: 3. 12. 2012-30. 12. 2012 Počet responsí: 114 Průměrná délka vyplňování: 00.03:27

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

Emoce a jejich poruchy. Rozšiřující materiál k tématu emoce.

Emoce a jejich poruchy. Rozšiřující materiál k tématu emoce. Emoce a jejich poruchy Rozšiřující materiál k tématu emoce. CITY=EMOCE, lat.moveo psychické procesy zahrnující subjektivní zážitky, stavy a vztahy k působícím podnětům provázené fyziologickými změnami,

Více

Od zralosti ke stáří

Od zralosti ke stáří Od zralosti ke stáří Název školy: Číslo a název projektu: Číslo a název šablony klíčové aktivity: Označení materiálu: Typ materiálu: Předmět, ročník, obor: STŘEDNÍ ODBORNÁ ŠKOLA a STŘEDNÍ ODBORNÉ UČILIŠTĚ,

Více

Worklife balance. Projekt "Nastavení rovných příležitostí na MěÚ Slaný, CZ.1.04/3.4.04/88.00208

Worklife balance. Projekt Nastavení rovných příležitostí na MěÚ Slaný, CZ.1.04/3.4.04/88.00208 Worklife balance Projekt "Nastavení rovných příležitostí na MěÚ Slaný, CZ.1.04/3.4.04/88.00208 Tento projekt je financováno z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje

Více

Multikulturní ošetřovatelství 2

Multikulturní ošetřovatelství 2 Multikulturní ošetřovatelství 2 Studijní opora Mgr. Kateřina Mařanová Liberec 2014 Cíle předmětu Předmět navazuje na znalosti studentů získané v rámci předmětu Multikulturní ošetřovatelství 1. Cílem předmětu

Více

1. Emo ní inteligence: p ehled základních p ístup a aplikací. 2. Poradenská psychologie pro d ti a mládež.

1. Emo ní inteligence: p ehled základních p ístup a aplikací. 2. Poradenská psychologie pro d ti a mládež. 1. Emoční inteligence: přehled základních přístupů a aplikací. -- Vyd. 1. Praha: Portál 2007. 367 s. -- cze. ISBN 978-80-7367-229-4 emoce; inteligence; sociální komunikace; dovednost; interpersonální vztahy;

Více

Metodika projektu. Základní škola a Mateřská škola Nymburk, Letců R.A.F. 1989, p.o. CZ.1.07/1.2.33/02.0039,,Analýza potřeb

Metodika projektu. Základní škola a Mateřská škola Nymburk, Letců R.A.F. 1989, p.o. CZ.1.07/1.2.33/02.0039,,Analýza potřeb Základní škola a Mateřská škola Nymburk, Letců R.A.F. 1989, p.o. Metodika projektu CZ.1.07/1.2.33/02.0039,,Analýza potřeb 2014 Zpracoval garant projektu Mgr.Radek Procházka s kolektivem Z Š a M Š N y m

Více

Paliativní péče péče o terminálně nemocné a umírající doporučený postup pro praktické lékaře

Paliativní péče péče o terminálně nemocné a umírající doporučený postup pro praktické lékaře Paliativní péče péče o terminálně nemocné a umírající doporučený postup pro praktické lékaře Myšlenky pro současnost a budoucnost MUDr.Bohumil Skála,PhD Praktický lékař pro dospělé Brno 2006 Vize Paliativní

Více

Jde o naslouchání hudbě v uvolněném stavu s cílem povzbudit představivost, vnímání symbolů a pocitů.

Jde o naslouchání hudbě v uvolněném stavu s cílem povzbudit představivost, vnímání symbolů a pocitů. Imaginace Imaginace Řízené představy a hudba je široce uznávaný muzikoterapeutický přístup. Je zcela v souladu s prověřenými postupy léčitelských rituálů mnoha tradičních kultur. Jde o naslouchání hudbě

Více

Poděkování 7 Co jsme se dozvěděli z odpovědí 10 000 mužů 8

Poděkování 7 Co jsme se dozvěděli z odpovědí 10 000 mužů 8 Obsah OBSAH Poděkování 7 Co jsme se dozvěděli z odpovědí 10 000 mužů 8 Proděláváte syndrom mrzutého muže? 10 Zažíváte mužskou depresi? 10 Jak používat tuto knihu 11 Část 1: Problém 12 Kapitola 1: Syndrom

Více

MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE

MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE VAŠE PRVNÍ LOUČENÍ Pokud jste se rozhodli, že nastal čas, aby Vaše dítě začalo objevovat nový svět a kamarády ve školce, potom si o tom s dítětem povídejte. Vysvětlete mu, že ve

Více

Jste diabetik? Určeno nejen pro muže.

Jste diabetik? Určeno nejen pro muže. Jste diabetik? Určeno nejen pro muže. Určeno nejen pro muže. Cukrovka může mít negativní vliv na Váš sexuální život. Tato brožurka je určena jen pro Vaši informaci. V žádném případě nemůže nahradit lékařské

Více

Charitativní a humanitární činnost

Charitativní a humanitární činnost Charitativní a humanitární činnost Studijní materiál vytvořený v rámci projektu K naplnění předpokladů pro výkon činnosti v sociálních službách České Budějovice 2010 Charitativní a humanitní činnost Hospicová

Více

Etický kodex sociálních pracovníků

Etický kodex sociálních pracovníků Etický kodex sociálních pracovníků 1. Etické zásady Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci proto dbají na dodržování lidských práv

Více

KRIZOVÁ INTERVENCE. Mgr. MORAVČÍK BRANISLAV KARIM FN BRNO

KRIZOVÁ INTERVENCE. Mgr. MORAVČÍK BRANISLAV KARIM FN BRNO KRIZOVÁ INTERVENCE Mgr. MORAVČÍK BRANISLAV KARIM FN BRNO Cíle prezentace Definování krize Představit formy krizové intervence Nastínit prvky krizové intervence Proč je potřebné myslet na krizovou intervenci

Více

Obsah. Dětský pohled Lillian Alnev 117 Jak mohu pomoci? Joanne Friday 121 Skutečné já Glen Schneider 125 Praxe s přítelem Elmar Vogt 129

Obsah. Dětský pohled Lillian Alnev 117 Jak mohu pomoci? Joanne Friday 121 Skutečné já Glen Schneider 125 Praxe s přítelem Elmar Vogt 129 Obsah ÚVOD DÍTĚ V NAŠEM NITRU 7 ČÁST PRVNÍ UČENÍ O LÉČBĚ A UZDRAVENÍ 1. Energie uvědomění 15 2. Jsme našimi předky i našimi dětmi 23 3. Prvotní strach, prvotní touha 33 4. Jak dýchat, chodit a nechat věci

Více

Ochrana zvířat s využitím znalostí etologie - jak zvládnout kontroverzní témata. Ing. Lenka Skoupá

Ochrana zvířat s využitím znalostí etologie - jak zvládnout kontroverzní témata. Ing. Lenka Skoupá Ochrana zvířat s využitím znalostí etologie - jak zvládnout kontroverzní témata Ing. Lenka Skoupá Právo a zvířata Mezi hlavní orgány ochrany zvířat patří Ministerstvo zemědělství a Státní veterinární správa.

Více

ALKOHOL A JEHO ÚČINKY

ALKOHOL A JEHO ÚČINKY ALKOHOL A JEHO ÚČINKY CO JE TO ALKOHOL? Alkohol je bezbarvá tekutina, která vzniká kvašením cukrů Chemicky se jedná o etanol Používá se v různých oblastech lidské činnosti např. v lékařství, v potravinářském

Více

Když uvažujeme o misiích, nezapomínáme, že každý z nás je povolán k misijnímu dílu, a že naším primárním misijním územím je místo, kde žijeme?

Když uvažujeme o misiích, nezapomínáme, že každý z nás je povolán k misijnímu dílu, a že naším primárním misijním územím je místo, kde žijeme? Úvaha nad otázkou: Když uvažujeme o misiích, nezapomínáme, že každý z nás je povolán k misijnímu dílu, a že naším primárním misijním územím je místo, kde žijeme? předmět: Kultura a křesťanské misie v rozvojových

Více

Analýza a vyhodnocení. zdravotního stavu. obyvatel. města TŘEBÍČ. Zdravá Vysočina, o.s. ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem

Analýza a vyhodnocení. zdravotního stavu. obyvatel. města TŘEBÍČ. Zdravá Vysočina, o.s. ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem Analýza a vyhodnocení zdravotního stavu obyvatel města TŘEBÍČ Zdravá Vysočina, o.s. ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem MUDr. Stanislav Wasserbauer Hana Pokorná Jihlava, září 2012 Obsah: 1 Úvod...4

Více

Rozhodování žáků absolventských ročníků základních škol o další vzdělávací a profesní dráze

Rozhodování žáků absolventských ročníků základních škol o další vzdělávací a profesní dráze 21. 11. 2013, Bratislava Inovatívne technológie včasnej prevencie v poradenských systémoch a preventívnych programoch Rozhodování žáků absolventských ročníků základních škol o další vzdělávací a profesní

Více

Civilizační choroby. Jaroslav Havlín

Civilizační choroby. Jaroslav Havlín Civilizační choroby Jaroslav Havlín Civilizační choroby Vlastnosti Nejčastější civilizační choroby Příčiny vzniku Statistiky 2 Vlastnosti Pravděpodobně způsobené moderním životním stylem (lifestyle diseases).

Více

Doprovázení umírajících a pozůstalých

Doprovázení umírajících a pozůstalých Doprovázení umírajících a pozůstalých PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D. n.spatenkova@gmail.com Ostrava 17. března 2015 Umírání a smrt Život každého člověka jednou skončí i můj, i Váš, nás všech Zdravý selský

Více

Typické výchovné procesy v rodině

Typické výchovné procesy v rodině Třetí kapitola Typické výchovné procesy v rodině Jestliže chcete někoho milovat, naučte se nejprve odpouštět. A. V. Vampilov Nyní se podíváme na třetí překážku na cestě k rodinnému štěstí, která spočívá

Více

Úzkost v práci zdravotnických pracovníků v ZZS Mgr. Michaela Kubišová

Úzkost v práci zdravotnických pracovníků v ZZS Mgr. Michaela Kubišová Úzkost v práci zdravotnických pracovníků v ZZS Mgr. Michaela Kubišová ZZS kraje Vysočina Pelhřimov 29.10.2010 Úzkost - subjektivní zážitek doprovázený neblahým tušením, pocitem bezmocnosti, které se váží

Více

Psychická krize. Pojem krize

Psychická krize. Pojem krize Tento text je určen pouze ke studijním účelům; použité zdroje (a zároveň velmi doporučená literatura): Špatenková,N.a kol.: Krize psychologický a sociologický fenomén, Vodáčková,D.: Krizová intervence,

Více

Domácí umírání Romantické přání nebo reálná možnost? O.Sláma Masarykův onkologický ústav Brno

Domácí umírání Romantické přání nebo reálná možnost? O.Sláma Masarykův onkologický ústav Brno Domácí umírání Romantické přání nebo reálná možnost? O.Sláma Masarykův onkologický ústav Brno Umírání v ČR V ČR každoročně zemře kolem 105 000 lidí 35000 Absolutní počty zemřelých v ČR podle pohlaví a

Více

Mobilní paliativní péče v ČR: mýty, realita, vyhlídky. Martina Špinková 2013

Mobilní paliativní péče v ČR: mýty, realita, vyhlídky. Martina Špinková 2013 Mobilní paliativní péče v ČR: mýty, realita, vyhlídky Martina Špinková 2013 Nad postelí člověka na konci života se scházejí zdravotníci, nezdravotníci a rodina nad nimi se v dálce tyčí dvě ministerstva

Více

PŘÍPADOVÁ STUDIE ORGANIZACE DENOKINN: PROJEKT DOMÁCÍ PALIATIVNÍ PÉČE A SOCIÁLNÍ PODPORY

PŘÍPADOVÁ STUDIE ORGANIZACE DENOKINN: PROJEKT DOMÁCÍ PALIATIVNÍ PÉČE A SOCIÁLNÍ PODPORY PŘÍPADOVÁ STUDIE ORGANIZACE DENOKINN: PROJEKT DOMÁCÍ PALIATIVNÍ PÉČE A SOCIÁLNÍ PODPORY Projekt poskytování sociální péče v domácnosti v oblasti intenzivní paliativní péče. Pilotní projekt realizuje společnost

Více

Místopředsedkyně Senátu PČR paní dr. Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, vážená paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, vážené dámy, vážení pánové!

Místopředsedkyně Senátu PČR paní dr. Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, vážená paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, vážené dámy, vážení pánové! Místopředsedkyně Senátu PČR paní dr. Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, vážená paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, vážené dámy, vážení pánové! Od hostů se očekává zdravice. Jsem velmi ráda, že vás

Více

Martin Novák Michal Novák Martin Werner Martina Nepimachová

Martin Novák Michal Novák Martin Werner Martina Nepimachová Martin Novák Michal Novák Martin Werner Martina Nepimachová Obsah: 1. Základní charakteristiky citů 2. Fyziologické základy citů 3. Klasifikace vnějších projevů citů 4. Klasifikace citů podle vztahu k

Více

Trauma, vazby a rodinné konstelace

Trauma, vazby a rodinné konstelace Trauma, vazby a rodinné konstelace Terapeutická práce na základě vícegenerační systemické psychotraumatologie (VSP) / - konstelací traumatu www.franz-ruppert.de 1 Vzájemné působení mezi metodou systemických

Více

Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Anglický jazyk (časová dotace 3 hodiny týdně)

Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Anglický jazyk (časová dotace 3 hodiny týdně) Ročník: 7. Poznámky: Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Anglický jazyk (časová dotace 3 hodiny týdně) ŽÁK: umí, rozumí a ovládá slovní zásobu každého tématu je schopen samostatně vytvořit složitější

Více

Digitální učební materiál

Digitální učební materiál Digitální učební materiál Projekt: Digitální učební materiály ve škole, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0527 Příjemce: Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická, Husova

Více

ALKOHOL, pracovní list

ALKOHOL, pracovní list ALKOHOL, pracovní list Mgr. Michaela Holubová Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Michaela Holubová. ALKOHOL V naší kultuře se alkohol pojímá jako tzv. sociální pití. Je

Více

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Duben, 2011 Mgr. Monika Řezáčová FYLOGENEZE PSYCHIKY historický vývoj živých bytostí od jednodušších

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Určeno pro Sekce Předmět Téma / kapitola Zpracoval (tým 1) 7. ročník základní

Více

Dotazníkový průzkum znalostí problematiky neodkladné první pomoci

Dotazníkový průzkum znalostí problematiky neodkladné první pomoci Dotazníkový průzkum znalostí problematiky neodkladné první pomoci realizovaný v rodinných a mateřských centrech na území České republiky Ústav metodiky první pomoci, z.ú., Praha 2014 Ústav metodiky první

Více

Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu

Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu Výchova ke zdraví 6. ročník Zpracovala: RNDr. Šárka Semorádová projevuje odpovědný vztah k sobě samému, k vlastnímu dospívání a pravidlům zdravého životního stylu;

Více

2 Vymezení normy... 21 Shrnutí... 27

2 Vymezení normy... 21 Shrnutí... 27 Obsah Předmluva ke druhému vydání........................ 15 Č Á ST I Základní okruhy obecné psychopatologie............... 17 1 Úvod..................................... 19 2 Vymezení normy..............................

Více

MONTESSORI VZDĚLÁVÁNÍ V 21.STOLETÍ

MONTESSORI VZDĚLÁVÁNÍ V 21.STOLETÍ MONTESSORI VZDĚLÁVÁNÍ V 21.STOLETÍ Mgr. Kamila Balcarová PODSTATA A CHARAKTERISTIKA MONTESSORI PEDAGOGIKY 3 pilíře Montessori výchovně vzdělávací systému Připravený (vědomý) dospělý Připravené prostředí

Více

Vyšší odborná škola a Střední škola Varnsdorf, příspěvková organizace. Šablona 16 VY 32 INOVACE 0114 0316

Vyšší odborná škola a Střední škola Varnsdorf, příspěvková organizace. Šablona 16 VY 32 INOVACE 0114 0316 Vyšší odborná škola a Střední škola Varnsdorf, příspěvková organizace Šablona 16 VY 32 INOVACE 0114 0316 VÝUKOVÝ MATERIÁL Identifikační údaje školy Vyšší odborná škola a Střední škola, Varnsdorf, příspěvková

Více

Telefonická krizová intervence představuje poskytování pomoci osobám v krizi, a to prostřednictvím telefonu.

Telefonická krizová intervence představuje poskytování pomoci osobám v krizi, a to prostřednictvím telefonu. Otázka: Telefonická krizová intervence Předmět: Základy společenských věd Přidal(a): Nikola Petráčková TELEFONICKÁ KRIZOVÁ INTERVENCE Nejprve je třeba říci, co je vlastně krize. Krizí se rozumí situace,

Více

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje. Mgr. Monika Řezáčová

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje. Mgr. Monika Řezáčová Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje Leden 2011 Mgr. Monika Řezáčová věda o psychické regulaci chování a jednání člověka a o jeho vlastnostech

Více

POSTNÍ DOBA ČLOVĚK BYL STVOŘEN, ABY BYL PŘÍTELEM BOHA

POSTNÍ DOBA ČLOVĚK BYL STVOŘEN, ABY BYL PŘÍTELEM BOHA POSTNÍ DOBA Popeleční středa je výjimečný den. Den usebranosti a reflexe. Vydáváme se v něm totiž na cestu postní dobou, která se vyznačuje nasloucháním Božímu slovu, modlitbou a pokáním. ČLOVĚK BYL STVOŘEN,

Více

Obecná psychologie: základní pojmy

Obecná psychologie: základní pojmy Obecná psychologie: základní pojmy ZS 2009/2010 Přednáška 1 Mgr. Ondřej Bezdíček Definice psychologie Je věda o chování a prožívání, o vědomých i mimovědomých oblastech lidské psychiky. Cíle psychologie

Více

Tři mozky tři odlišné způsoby myšlení

Tři mozky tři odlišné způsoby myšlení Tři mozky tři odlišné způsoby myšlení Náš mozek se vyvíjel více než 200 milionů let. Byla to období, kdy na zemi vládli plazi, pak savci a následně primáti. V těchto obdobích se postupně vyvíjely všechny

Více

Anežka Mičková, těší mě.

Anežka Mičková, těší mě. Anežka Mičková, těší mě. Profese finančního poradce je v České republice ještě v plenkách. Vždyť finanční poradci začali mít u nás význam až po revoluci v 89 roce, kdy se otevřel trh a lidé si měli z čeho

Více

Třinácté komnaty dětské duše Violet Oaklander (Co všechno děti zbožňují a co paní Violet ráda dělá)

Třinácté komnaty dětské duše Violet Oaklander (Co všechno děti zbožňují a co paní Violet ráda dělá) Třinácté komnaty dětské duše Violet Oaklander (Co všechno děti zbožňují a co paní Violet ráda dělá) (Recenze - Mgr. J. Šupa) Kniha nese podtitul - průvodce světem vašeho dítěte a už obrázek na obalu slibuje,

Více